VÁCLAV FILIPEC (12.9.1919 DOLNÍ DOMASLAVICE – 1.4.2011 UHERSKÉ HRADIŠTĚ)

Kněz, salesián. Brzy po vysvěcení byl roku 1950 v rámci anulace klášterů internován. Po propuštění byl pověřen tajnou péčí o mladé spolubratry, což se provalilo a roku 1952 byl na něj vydán zatykač. Ukrýval se až do roku 1957, kdy byl zadržen na hranicích. Byl odsouzen k devíti letům vězení a po propuštění pracoval až do důchodu v pekárnách. Přitom pokračoval v tajné formaci a vzdělávání spolubratrů i laiků. Roku 1988 se stal představeným ostravské komunity salesiánů a založil Sdružení Panny Marie Pomocnice křesťanů.

MONS. KAREL FOŘT (8.11.1921 ROŽMITÁL POD TŘEMŠÍNEM–21.1.2014 ČESKÉ BUDĚJOVICE)

Kněz a redaktor. Za války byl vězněn gestapem a na dva roky totálně nasazen na práci v Rakousku. Po vysvěcení na kněze v roce 1948 působil jako kaplan ve Vimperku a okolí. V roce 1950 uprchl do exilu. Nejprve působil v misiích v severním Alžírsku, v letech 1980–1995 byl redaktorem náboženského vysílání rádia Svobodná Evropa v Mnichově a organizátorem tamních farních bohoslužeb. Je autorem knihy Cesta, pravda a život. V závěru života pobýval na střídačku v Českých Budějovicích a v Mnichově.

PAVEL JEŘÁBEK (1957–1988)

Salesiánský novic. Rád pracoval s mládeží a po vojenské službě vlasti se dozvěděl něco víc o salesiánech. Po domluvě s českými spolubratry emigroval do Rakouska, kde byl v aspirantátu a noviciátu. Když v únoru 1988 jeli novici do Turína, nesměl přes hranice, protože jako uprchlík neměl pas. Byl dobrým lyžařem, proto se rozhodl dostat do Itálie s jistým rizikem na lyžích přes Alpy. Tam zahynul ve sněžné lavině. Pohřbený je ve Flersch, na italské straně Alp, kde byly na jaře nalezeny jeho relikvie.

JOSEF VLČEK (6.6.1920 KAŇOVICE U FRÝDKU – 28.7.2015 SV. KOPEČEK U OLOMOUCE)

Katolický aktivista, vydavatel, předseda Matice cyrilometodějské. Za války byl donucen přerušit studia teologie, působil jako tajemník Matice a oženil se. V roce 1950 byl odsouzen k jednadvaceti letům natvrdo, propuštěn byl z káznice po deseti letech. Stal se tajemníkem Díla koncilové obnovy a pastoračním referentem na olomouckém arcibiskupství. Po roce 1970 pracoval ve skladu a samizdatově vydával náboženskou literaturu, za což byl znovu vězněn. Po roce 1989 opět působil v Matici cyrilometodějské a vydával časopis Světlo.

ZDENĚK BONAVENTURA BOUŠE (6.5.1918 PLZEŇ – 16.4.2002 PRAHA)

Kněz, teolog, člen řádu menších bratří. Vysvěcen na kněze byl roku 1942, po válce vstoupil do řádu a dále studoval teologii a filozofii. Byl internován ve sběrném táboře v Želivě, po jeho zrušení roku 1957 pracoval v civilních zaměstnáních. V letech 1968–1974 směl vykonávat kněžskou službu, kázal u Panny Marie Sněžné a v Záběhlicích, přednášel na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Po podpisu Charty 77 se stal nočním hlídačem, v devadesátých letech pomáhal v duchovní správě v Ústí nad Labem a od roku 1999 přebýval v Praze.

BEDŘICH FUČÍK (4.1.1900 ČÁSLAVICE – 2.7.1984 PRAHA)

Literární kritik a historik, editor, překladatel. Působil jako ředitel nakladatelství Melantrich, později jako šéfredaktor nakladatelství J. R. Vilímek a po válce jako ředitel nakladatelství ČSL. V roce 1951 byl zatčen a v procesu s katolickými intelektuály odsouzen na patnáct let kriminálu. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960. V sedmdesátých letech založil strojopisnou samizdatovou edici, kde vydal dílo Jakuba Demla, Jana Čepa, Jana Zahradníčka a dalších. Je autorem vzpomínkových esejů Čtrnáctero zastavení.

JAN ZEMÁNEK (23.1.1925 DRSLAVICE – 8.7.2012)

Kněz, redemptorista. Brzy po vysvěcení na kněze roku 1949 musel jít na vojnu k PTP a potom prošel civilními zaměstnáními. Za tajnou pastoraci byl v roce 1961 odsouzen k dvanácti letům kriminálu. Propuštěn byl v roce 1965, v době pražského jara směl začít vypomáhat v duchovní službě a od roku 1969 působil v litoměřické diecézi, kam se k němu sjížděla mládež a rodiny. V roce 1990 byl zvolen provinciálem pražské provincie redemptoristů a působil na Svaté Hoře u Příbrami.

STANISLAV BROJ (28.9.1901 VOLDUCHY–23.5.1950 PRAHA) VYFOCEN PĚKNĚ S DOBRMANEM HLÍDAČEM

Laik, rolník, politik. Ve třicátých a čtyřicátých letech byl mluvčím rolnictva na Rokycansku, za předmnichovské republiky funkcionářem agrární strany. Za války se účastnil protinacistického odboje, po osvobození byl zvolen poslancem za lidovou stranu a bojoval proti komunistické zemědělské reformě. Po únoru 1948 byl zatčen a odsouzen k pěti letům kriminálu, které si měl odkroutit v Plzni na Borech. V roce 1950 byl obviněn ze spoluúčasti na údajné vzpouře vězňů, odsouzen k smrti a popraven.

JOSEF KNAP (28.7.1900 PODŮLŠÍ U JIČÍNA – 13.12.1973 PRAHA)

Prozaik, divadelní a literární kritik, publicista. V letech 1925–1951 působil v divadelním oddělení Národního muzea, přispíval do různých periodik, vydal knihu povídek a několik románů (Réva na zdi). Roku 1952 byl v procesu s katolickými intelektuály odsouzen k jedenácti letům kriminálu, propuštěn byl roku 1955 kvůli onemocnění rakovinou. Po propuštění se zabýval dějinami divadla, často cestoval, zejména do severských zemí, a v roce 1969 mu norský král udělil medaili svatého Olafa.

LADISLAV KUNCÍŘ (14.9.1890 ŽITOVLICE – 5.6.1974 PRAHA)

Nakladatel, knihkupec. V letech 1923–1949 majitel známého pražského nakladatelství zaměřeného na vydávání světové a české beletrie a náboženské literatury. V edicích Karmel, Vinice Páně, Boží bojovníci a jiných vydával překlady duchovní literatury, dílo Jaroslava Durycha a dalších. Byl vydavatelem časopisů Rozmach a Akord a v letech 1949–1951 ředitelem nakladatelství Vyšehrad. V roce 1952 byl odsouzen k deseti letům kriminálu, v roce 1956 byl podmíněně propuštěn. Je autorem knihy pamětí Život pro knihu.

ŽOFIE BOHUMILA LANGROVÁ (1.12.1896 BRNO–SLATINA – 10.5.1979 ZNOJMO–HRADIŠTĚ)

Řeholnice, generální představená Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Působila jako učitelka a ředitelka na kongregačních školách, v roce 1946 byla jmenována generální představenou. Umožnila novickám předčasně složit sliby, aby jim komunistické úřady nemohly bránit vstupu do kongregace. Roku 1952 byla v procesu Mádr a spol. odsouzena za vyzvědačství a velezradu k dvaceti letům kriminálu. Odseděla si osm let za mřížemi. Přes podlomené zdraví dál pečovala o duchovní život a růst kongregace.

IVAN LJAVINEC (18.4.1923 VOLOVEC, ZAKARPATSKÁ UKRAJINA – 9.12.2012 ŽERNŮVKA U TIŠNOVA)

Kněz, apoštolský exarcha, tajný biskup. Po vysvěcení roku 1946 byl sekretářem biskupa Gojdiče. Po násilné likvidaci řeckokatolické církve byl jmenován tajným generálním vikářem. Roku 1955 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení, poté pracoval v Praze jako dělník. Spolupracoval s tajným biskupem Felixem Davídkem, od něhož přijal biskupské svěcení. Zorganizoval úspěšnou petici za obnovu řeckokatolické církve a roku 1969 se stal farářem u Svatého Klimenta v Praze a posléze prvním apoštolským exarchou řeckokatolické církve v České republice.

JAN MACHAČ (1.6.1915 HORNÍ LIDEČ – 9.5.2009 PRAHA)

Kněz. Po vysvěcení roku 1943 působil jako kaplan v Plzni a po válce v Chebu. V roce 1951 byl odsouzen za velezradu a špionáž a v kriminále pykal sedm let. Po propuštění pracoval jako dělník až do roku 1966, kdy získal státní souhlas. V roce 1968 ho kardinál Tomášek jmenoval personálním referentem na pražském arcibiskupství, kde mohl setrvat jen do roku 1971, poté byl administrátorem a později farářem v kostele svatého Matěje v Praze–Dejvicích, odkud za dobu jeho třicetiletého působení vzešlo deset kněžských povolání.

VLADIMÍR NEUWIRTH (12.8.1921 KOMÁROV U OPAVY – 22.5.1998 OPAVA)

Teolog, filozof, překladatel. Pod vlivem Metoděje Habáně studoval teologii, roku 1947 se ve Francii seznámil s prací sekulárních institutů. Po návratu založil Společenství, první sekulární institut u nás. Pracoval jako dělník a roku 1961 byl odsouzen ke čtrnácti letům za mřížemi. Po propuštění se habilitoval a v roce 1968 se rozhodl pro emigraci ve svých 47 letech. Působil nejprve v Lovani a poté se usadil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde spolu s opatem Anastázem Opaskem založil sdružení Opus bonum. V roce 1992 se vrátil do vlasti, bylo mu už 69 let.

JAN PAVLÍK (23.10.1920 OLOMOUC – 28.11.2008 BRNO)

Kněz, jezuita. Po vysvěcení na kněze roku 1943 vstoupil do jezuitského noviciátu na Velehradě. Roku 1950 zatčen, internován v Bohosudově a nastoupil k PTP. V roce 1955 byl odsouzen za údajnou velezradu k deseti letům kriminálu, propuštěn byl v roce 1960. V době pražského jara byl jmenován superiorem na Svatém Hostýně, ale nedostal k tomu státní souhlas, od roku 1970 měl zákaz vykonávat jakoukoli duchovní službu. V letech 1971 až 1991 byl českým jezuitským provinciálem. Poté působil jako spirituál v olomouckém semináři.

MSGR. JAN PODVESKÝ (10.10.1909 BUČOVICE – 5.5.1994 KUŘIMSKÁ NOVÁ VES)

Kněz, účastník takzvaných babických událostí. Po vysvěcení na kněze v roce 1934 působil v pastoraci, až do roku 1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou, po zatčení faráře Václava Drboly se stal administrátorem babické farnosti. Po pohřbu zastřelených funkcionářů byl spolu s kaplanem Josefem Valeriánem zatčen a odsouzen k šestnácti letům vězení. Tam se mu zhoršilo zdraví a roku 1963 byl propuštěn. Vrátil se do rodných Bučovic, působil v Letonicích, Brně – Obřanech a Kuřimské Nové Vsi, kde sloužil až do své smrti v roce 1994.

VOJTĚCH RYGAL (10.4.1910 HULÍN – 27.3.1948 AŠ)

Kněz, skaut, funkcionář Orla, borec nakonec s palcem nahoru jako Shaq O´Neal (6.3.1972) s výškou 2,16 metru. Po vysvěcení na kněze v roce 1934 působil v olomoucké arcidiecézi a všude si získal sympatie zejména mezi mládeží. Od roku 1946 byl katechetou v Holešově a mimoto aktivně sportoval a působil v Orlu. Těsně po únoru 1948 dostal zákaz vyučovat na školách a zřejmě v očekávání dalších represálií se rozhodl, že prchne za hranice. Při pokusu o přechod hranic někdo ze skupiny uprchlíků zavadil o dráty, to víte, všude tma jako při nejhlubší noci. Hluk upozornil hlídku, která začala bez varování pálit ostrými a kněze zlikvidovala na útěku do bezpečí.

MGR. MIROSLAV TĚLUPIL (27.1.1923 – 16.4.1993 OLOMOUC)

Katolický laik. Vystudoval sociologii a filozofii, byl zakládajícím členem Katolické akce a spolupracoval na vzniku sekulárního institutu Rodina. V padesátých letech byl z náboženských důvodů vězněn. Po listopadu 1989 se podílel na apoštolátu laiků, spolu s manželkou Olgou založil v olomoucké arcidiecézi Centrum pro rodinný život, uvedl k nám metodu duchovní obnovy podle hnutí Cursillo, založil sdružení Most a cesta a vybudoval duchovní a rekreační centrum svatého Josefa na Gruni v Beskydech.

MONS. BOHUMIL KOLÁŘ ThLic. (7.1.1924 PRAHA – 5.11.2015 PRAHA)

Kněz, fokolarín. Po studiích v Římě byl roku 1948 vysvěcen na kněze a vrátil se do vlasti. V roce 1952 byl spolu se skupinou „velezrádců“ odsouzen k deseti letům žaláře natvrdo, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Zprvu pracoval v dělnických profesích a teprve roku 1968 se mohl vrátit do duchovní služby v Roudnici nad Labem. Po pádu komunismu začal působit na pražské teologické fakultě a jako spirituál arcibiskupského semináře. Byl jedním ze zakladatelů a výrazných osobností Hnutí fokoláre v Československu.

FRANTIŠEK AMBROŽ STŘÍTESKÝ (9.12.1912 HORNÍ ÚJEZD – 16.12.1989 LITOMYŠL)

Kněz, piarista. Po vysvěcení na kněze v roce 1942 působil v Praze jako katecheta a roku 1945 se stal rektorem piaristické koleje v Litomyšli a učil na zdejším gymnáziu. Pro své sociální a pastorační aktivity byl sledován StB a v roce 1950 odsouzen k pětadvaceti letům odnětí svobody. Po deseti letech byl z vazby propuštěn, pracoval jako dělník v zahradnictví a překládal odborné texty. V roce 1969 byl jmenován provinciálem české piaristické provincie. Po odchodu do důchodu vypomáhal v duchovní správě v Litomyšli a okolí.

OTA MAŠEK:

Napoleon sněžných srázů

Napoleona Bonaparta známe z mnoha podobizen a z pozůstalosti barabizen, biografů, divadelních a filmových kreací. Postava zanedbatelných rozměrů (160 cm), sláva veliká, velikánská. Neodmyslitelná rozdvojená ofinka a ruka zasunutá za klopu. 

Napoleona sněžných srázů jsem měl možnost a štěstí poznat osobně na předolympijských závodech 1967 v Grenoblu, městečku na dlani taktéž výrazně zapsaném v napoleonské historii. Tenhle napoleonský titul ovšem tehdy patřil vojevůdci, „diktátoru“ francouzské sjezdové skifrajeřiny: HONORÉ BONNETOVI. Měl také napoleonsky malou postavu, ofinku rovněž. Že by si ji záměrně pěstil? To jsem nevyčmuchal. V jeho proslulé „bandě“ byli bandité Killy, Perillat, Mauduit, Augert, sestry Goitschelovy, Famoseová, Mirová – ta jména dodnes znějí Francouzům jak milostné veršíky Françoise Villona slýchané až po požití sedmero pohádkových archivních vín. Déšť zlatých a stříbrných medailí z MS a pak z OH. 

Honoré Bonnet byl tehdy nedostupný kujón sportovec. Existoval jen pro své svěřence. Třikrát jsme se pokoušeli o rozhovor v hotelu, kde Francouzi byli ubytováni uprostřed všeho komfortu. Třikrát jsme to vzdát museli. Sledovali jsme ho spolu s fotografem Karlem Novákem jen zpovzdálí. Opatrně jsem ho skicoval. Jedna z děvčat Bonnetovy bandičky mi nahlédla přes rameno. Usmála se a zašpitala jako Victoria Victoriino tajemství na vodopády – Ukažte mu to, on totiž děsně rád sbírá své rozšafné karikatury! 

Poslechl jsem – a byla to výhra! Na její přímluvu jsme měli jistý přístup k nedostupnému jedinci. Velmi krátce zamžikal huňatým obočím nad modrýma očima a trošičku se usmál! 

Je to dobrý – jdeme!

Dobrý? Skvělý! „Napoleon“ byl sdílný, laskavý, nekonvenční. Žádné ty rutinované rozumy do fráze, kterých jsme mívali tak akorát po krk. Na otázky odpovídal originálně, bohatě a inspiroval k dalším dotazům. Notes na ten interview nestačil pokrýt naši „POPTÁVKU“. 

Děkujeme. To je kořist!

„Mohl byste mi laskavě ukázat ještě tu kresbu?“ 

Rád bych řekl ne. Je to naprosto obyčejná skica, musím ji dotáhnout, ale odmítnout, nezdvořile tak zdvořilému žoviálnímu a moudrému Francouzovi? Tak jsem mu ji podal, děj se co děj.

„Excelante! MAGNIFIQUE!“ 

Ano, to je to francouzské zdvořilé přehánění. Pak dodal: „Prosím Vás, dejte tu kresbu potom prohlédnout mé paní. Ona neobyčejně ráda sbírá mé pestré a vynalézavé karikatury.“

A poslal mě za tou přímluvkyní. Byla to – paní Bonnetová.