VLNY K DRUHÉMU BŘEHU
Památce svého Mistra Poutník
k 25. březnu 1930 (rozuměj rok po smrti Otokara Březiny–Václava
Jebavého v Jaroměřici nad Rokytnou, nominovaného dokonce až na Nobelovu
cenu za literaturu dávno před Bobem Dylanem) vydala Žofie Harbichová
v Nové říši na Moravě
GOTICKÉ SNY
Byť i mé
sny nerostly z hloubky země v požehnání slunce a vláhy, nýbrž jen
z chudého srdce, které si šeptá svou útěchu na životní pouti, přece měly
býti jakýmsi svědectvím. (19. března
1927.)
Idyla
majdalenských lesů, bohužel, opět se končí a pohnuti vzpomínáme na chůze po
boku milovaného učitele, objevujícího krok za krokem krásu věcí před užaslými
zraky. Moudrostí jeho slova, vyváženého z hloubek životních, zaháníme
žízeň svou, neuhašenou vodou našich studnic. A necítíme, že jeho doprovod na naší
pouti je tím vzácnější, čím větší byly dálky našeho osamění? A že je mnoho
hlasů, které vystupují v duši za jejího tichého, radostného odevzdání? (26. srpna 1927.)
Z ticha
dnešních dnů noří se známý hlas a vůně starých chvil dýchla z minulosti:
ze samoty své vyšla má touha a chvěje se očekáváním. A z písně hovorů
vyvěrá cosi jak záře a oblévá duši, jíž zdá se najednou svět lepším. A
požehnání návštěv leje se světlem tisíce vzpomínek do budoucnosti. (29. srpna 1927.)
Na
osamělém mém záhoně vypučel ještě v předjaří bílý květ radosti. A Mistr
sklonil se nad ním: hle, jak se zachvívá pod dotekem světla jeho pohledu! (25. února 1928.)
Bylo
zapotřebí, abych napřed vykonal dvě cesty do Italie a potom objevil za úsměvu
jarního dne od břehu Rokytné krásu jaroměřického parku s pohledem na zámek
a chrám. A mé sny znova a znova zalétaly do minulosti, všecky připínajíce se
k domu nad jiné památnému a milému, kde prožil jsem tolik vonných chvil
pod ochranou svého dobrého genia, a bylo mi nevýslovně dobře v mé samotě s Mistrem.
(28. dubna 1928.)
„Věčně
znova přemoženi“, mohu i já zapěti s básníkem, přemožen tajemným voláním
hlasu, vytrysklým z hlubin srdce, rozkvétajícího tisícem květů; srdce,
jehož úder zve věřící za nedělního jitra k oběti děkovné; srdce nad jiné
drahého, šeptajícího tichá slova díků a odevzdání; srdce, jež dojímá svým
tajemstvím a které zanechává v nitru lítost z osamění krásy, věčnou
touhu, plající ze zajetí této země a tesklivý pozdrav výškám, navždy
nedostupným. Oheň naděje stále však hoří v duši, třebaže poznáváme
v smutku, že „plujem a ostrovy plují a nikdy se nepřibližujem.“ (9. června 1928.)
Mistr
promluvil… V monotonní mluvě všedního dne jeho slovo je jako zaslíbení.
Jeho harfa rozeznívá skryté odpovědi na dně duše. Jejich tón chví se pohnutím,
neboť vycházejí z hloubek, kde byly svedeny nejprudší boje o zasvěcení
života; kde jásavá píseň naší touhy je doprovázena temným voláním krve, kde
vroucí šepot milujícího srdce je zakřiknut brutálními hlasy tisícileté
moudrosti. Mistr promluvil… Co znamená slovo vládců proti slovu jeho, jenž
posvěcen byl shůry a jehož tiše milujeme pro tajemství této země, které žárlivě
střeží mezi svými sestrami ve vesmíru? (23.
června 1928.)
…Vždyť
mne k Vám přivádí týž duch samoty, který poprvé ve mně zaplesal ve Vaší
společnosti již v době studentské, který po léta u Vás hojil svůj stesk a
nalézal sílu k boji, radost ze slova a útěchu z duchovních věcí. A
Mistr mne vždy přijímal vlídně, neúnavně mne provázel lány života, kde raší
setba tisíciletí a kde věčnost stejně hovoří v naději našich srdcí jako
z jiskřivého pohledu hvězd… (29.
srpna 1928.)
Dech
harmonie a smíření ovanul mne zase z míst, posvěcených minulostí, a nový
paprsek víry mi osvítil cestu. A když druhého dne navštívil jsem Váš rodný dům
a bloudil po stopách Vašeho dětství, abych stanul u posvátného hrobu
počáteckého hřbitova: mé nitro zalilo se vlnou dávné mé lásky a duše cítila
požehnání onoho smutku, který Vás hledal a ztrácel a opět nalézal. Neboť i
hvězdy tohoto nebe nejsou vždy viditelné, tím kouzelněji však zraku naší touhy
náhle se vynoří… (8. prosince 1928.)
Z idyly
Vašich vzpomínek zadýchla vánoční poesie, teplo jaroměřického domova opět
zahřálo v duši. Touha po neviditelném, doutnající pod těžkým nánosem času,
jasně vyšlehla v okysličení Vašeho slova, v milém zvlnění známého
hlasu však neslyšně snesla se radost „jako píseň ztracená ze žití vyššího“,
snesla se docela blizoučko, aby náhle zajásala v srdci. Požehnání
blízkosti Vaší… (22. prosince 1928.)
VLNY K DRUHÉMU BŘEHU
Otokar
Březina odešel… Kdo bude zpívat nám píseň květů, jarních větrů, lidských srdcí,
zašlých a rodících se sluncí? Propast pohltila vznešenou samotu, kam zvykli
jsme přicházet nabírati dechu, síly, jasu i vůně, a není cesty ke dnu té
propasti. Světlo všech hvězd nenahradí nám vyhaslého světla jeho srdce a čas
bez útěchy jeho slova je studenější všech hrobů. Ó, Mistře, té strašlivé
skutečnosti, již dává věčnost, v níž jste nám zmizel! A přece, Váš odchod
byl rozhřešením, velikým usmířením, odešel jste tiše a žehnaje a Vaše duše,
z největších, které zrodila tato země, bude žíti v nás, nehodných, a
uprostřed našich vin bude slaviti své vzkříšení. (Jaroměřice 25. března 1929.)
Až
v samotě své zůstaneme sami a po dlouhém čekání srdce zas pocítí volání
touhy, letět však nebude moci (proč odchod Váš zlomil navždy mu křídla?);
v těch pokorných chvílích opuštění, kdy pozemský zabolí život a struna
naděje zaúpí v nejhlubším chvění: z šumění jarního osení,
z jásotu skřivanů, z tajemného hovoru věcí stejně jak z poslání
hvězd, ze skrytých zvěstí našeho rodu vlahým vanem lásky tiše nás obejme duše
Mistrova…
Hlas Váš,
stejně mocný a čistý, vonný a jasný, éternou vlnou k nám dolehl
z druhého břehu… A závity našeho vnitřního sluchu opět se radostně chvějí,
v pohledu krásného zraku Vašeho utajený život náš ožívá zase a naše touhy,
bolestnou zkouškou vyjasnělé, v němém pohnutí lásku i vinu svou
vyznávající, na prahu svatyně Vaší zbožně a vděčně jako dřív chléb života
přijímají…
Píseň
doprovodila srdce Vaše až k hrobu, avšak i ze záhrobí kouzelná její
melodie v smutek náš zní. A vlny její splývají s éternými vlnami,
letícími od hvězdy k hvězdě na povrchu blankytných moří, rozlévajících se
všemi nekonečnostmi, a nám se zdá, že kosmický van nám v zbarvení hlasu
Vašeho šumí a útěchu zpívá a na strunách harfy Vaší píseň víry a naděje hrá…
Váš
odchod z této země je stejně tajemný jako byl příchod na ni: legenda o
životě vidoucího…
Až budeme
hodni té chvíle (smutek a samota vykoupí ji a ohlásí nás), přijdeme a na prahu
nového Vašeho příbytku, jehož okna pozdravují východ všech sluncí na jejich
dráze věčností, v bázni budeme čekati. A Mistr přijde jako vždy přicházel,
dobrý a krásný. Stisk jeho ruky dodá nám síly, úsměv jeho bude nám zaslíbením a
pozdrav na přivítanou preludiem oněch nádherných hovorů, kdy před našimi zraky
zahrada života zatřpytí se v kráse obrozujících se jar, aby rozkvetla
nesčíslnými květy a dala plody ústům všech hladovějících. A tehdy srdce naše
v proměnění svém vyzpívá všecky škály svých citů a pak, až za ticha noci
bude v drahém doprovodu odcházeti, chvějící se dojetím, opilé vínem tohoto
poznání, zahanbené dobrotou svého hostitele, pokorné a milující, hvězdy zahoří
mu jako slzy a celý vesmír mu bude zpívat a vzpomínka na svaté obcování dlouho
bude tát v duši…
Dozněly
kročeje Mistrovy, magický hlas jeho navždy však rozechvěl vzduchové dálky země,
na níž žijeme. A jeho láska, tichá a diskrétní, v tom na nás dýchla ze
slov, dávno už zapadlých, a v blízké minulosti náhle jsme potkali jeho
úsměv, objímající veškeré tvorstvo, a zvláště ty, kteří trpí… A smutni,
poněvadž osiřelí, pozdravujeme alespoň záři, jež z jeho nesmírného srdce
vyvěrá i v temnotě hrobu…
Až nad
hlavou naší důvěrně zašumí štěstí a sen lásky, jež dosud zakleta v srdci
nám dříme, probudí tisíce nadějí; až mrazivý dech lidské zloby srazí své
krystaly na naší tváři, a nebude rtů, jež by odsud je zlíbaly: po boku našem
jako vždy stane host nad jiné drahý a vzácný a osvobozující slova jeho pravdy a
tajemství utiší smutek náš a zchladí žár přílišné touhy…
Poselství
věčnosti z končin těch zahlaholí a duch jeho sestoupí k nám
z výšin hvězd jak mezi rovné. Hranolem svého jasnozření ukáže nám všecka
bohatství světa, květ tisíciletí z jeho sadu vydá opojnou svou vůni a jeho
vize budoucího dění oslepí nás svými blesky. A až ze všech dálek času a
prostoru vrátí se k bolestem našim, aby z důvěrné blízkosti uslyšel
vlnobití života, jak našimi cévami se šíří, a kající slova zpovědi, jež bázlivě
plynou z našich rtů (té krásy jeho rozhřešení!): tu touha naše znova napije
se z křišťálového pramene jeho lásky. A bratrský úsměv jeho bude nám
znamením, že jeho duše opět k nám zavítá, až se doba naplní…
Až
labyrintem světa budeme v úzkostech bloudit a vyprahlé naše nitro rosa snu
nesvlaží; až naděje naše z výše své upadne v prach a hlas milujících
promluví zradou a lží; až nepřátelský smích do hlubší samoty zapudí naši touhu,
a nebude bratrské duše, jež by ji ukonejšila zpěvem svým: tehdy v ryzím
citu prvního zaplanutí potkáme opět svého Mistra, semena jeho slov,
v důvěrných chvílích na záhon náš hozená, tajemně vzklíčí a živná půda
utrpení vyžene svůj květ nejlíbeznější.
Naše
radost provázena je bolestným zachvěním Mistrova hlasu a naše bolest zpívá ve
výškách, vybojovaných jeho vítězstvími. Naše dni rozsvěcují se ve stínu jeho
myšlenek a zapadají v ohnivém reflexu jeho vidění. A z koupele svého
proměnění jeho duše vychází vonná a zářící a tep jeho královského srdce odbíjí
rytmicky slávu druhého života…
Z otevřené
rány našeho srdce tiše řine se krev nad ztrátou Přítele. Zda dodnes můžeme uvěřiti,
že opustil nás? Je pravdou ona chvíle, kdy z lože smrtelného naposled
zazněl jeho hlas jak z hloubek druhého bytí? Jsou pravdou slova, jimiž
obrátil se k nám, již napolo odvrácený, aby ještě rozdával krásu a život?
A je pravdou shledání za březnové noci u prostého rovu, v němž navždy
dozněl podivuhodný nástroj, z jehož strun prýštěla melodie slávy i tragiky
kosmu?
Z jeho
úsměvu, hlasu, gesta i kroku vždy se nám ozývaly dálky a jeho pohledu jevily se
hvězdy i za bílého dne v plném lesku jako ode dna závratné propasti.
Otevřme duše své světelným proudům, jež padají z jeho výšek! Tajemná
poselství nesou nám v řeči vykoupených a vítězů! Raněni slepotou nevidíme
a hluší neslyšíme, a přece tušíme smysl posvátných znamení.
V duši
naši, vyprahlou a žíznivou, jeho slova občas se snesou vlahou, jež žízeň uhasí
a vadnoucí vegetaci osvěží. A svým gestem (proto tak krásným a mocným, že
vyrostlo z odříkání) ovládne plameny vášní, hrozící spáliti jemnou
vegetaci touhy, a srdci dá novou radost z blížících se bojů a vítězství.
Neboť věříme, že jeho duch bdí nad nebezpečím našich budoucích cest a že jeho
štít zadrží ránu, jež by navždy mohla ochromiti naše rámě.
Manifestace
jeho ducha, jiskřící a neodolatelná, mocně jako veletok rozlévá se
v krajinách snění. Co na tom, že pohled náš po nesmírné pláni
v úzkostech bloudí a nitro neznámou bázní se v nezvyklé samotě svírá?
Touha v duši nám svítící jeví se temnou nepřátelskému zraku, její
křišťálový pramen padá však z horské výše, kde se v něm za hluboké
noci magicky zrcadlí hvězdy a kde se ozývá za prvního úsvitu nejsladší volání
ptáků.
Bloudíce
a nenalézajíce památku svatou neseme v duši… A když tisíce našich snů na
znavených křídlech svých dopadlo k zemi (ó klamná sílo tisíce nadějí!) a
hmyz, vyrojivší se z tajných niterných úkrytů, jedovatými žihadly začal
dorážeti; když v duši naší přestala zpívati touha a jen hlas, záhadně
nesrozumitelný, v hluboké poloze se tesklivě chvěl: tehdy v srdci
našem pro tajemné svědectví nový zrodil se život, aby tíž pozemských dnů na
bedra svá tiše a pokorně vzal…
Z tajemných
hloubek života a smrti, z míst, kde umlkají zástupové, promlouvá Mistr
k našemu srdci. A jeho řeč nemá nic společného se svědectvím lidí,
chtějících hráti si na soudce a povyšovat se nad ostatní, nýbrž přináší poselství
míru a lásky a má slova nejlaskavější pro ty, kteří jsou obtíženi nepřízní této
země. Neboť ten, kdo je pronesl, nezemřel, nýbrž žije, a jeho poslání bude
naplněno přes všechen lomoz a vřavu, jež způsobuje člověk na svém tažení
bojištěm této země.
Zas
pozdravili jsme pokoj, kde hostil nás chlebem moudrosti své; les, dodnes
zadumaný nad hloubkou jeho slov, zrcadlících světla věčných dálek; kraj,
poznamenaný jeho pohledem, gestem, krokem a hlasem, i sad, kde mezi bratřími
poslední odpočinek našlo tělo jeho, umdlené pozemskou poutí: neboť ten, jenž
mezi námi tu chodil, vpravdě veliký byl a dech jeho z oněch míst znova
ovívá naše tváře…
A
zasáhne-li neočekávaně rána života, věčně nevypočitatelného, až v očích se
zatmí, půjdeme, abychom krví svou svlažili hroudu na jeho hrobě. A minulost
stane se přítomností: v tichém objetí jeho zraku najdeme spravedlnost
svou, v čistotě jeho slov skrytou svou lásku a v jeho blízkosti
bratrskou útěchu v opuštění.
Víra ve
vyšší mocnosti a v duchový základ života, jíž jste nás, ó Mistře, učil,
dává nám sílu, abychom vzdorovali nárazu nepřátelských vln a abychom i exil
svůj přijímali bez reptání. Neboť i nejvyšší symboly vyžadují své daně
z krve. Ztrácíme, abychom nalézali, a nalézáme, abychom dávali. Proto
nemůžeme n e m i l o v a t i i překážek a utrpení, proto nemůžeme býti
nevděčni životu, odnímajícímu radost naší písni a píseň našemu mládí. Zda
nepřijímá duše své světlo i z šera tisíce protivenství?
A slovo
poslední: trpěti pro jeho utrpení, odevzdané a tiché, odpouštěti pro jeho
odpouštění, pokorné a zapomínající, milovati pro krásu jeho lásky: a to vše,
protože „život náš není sám v sobě ukončen a že žijeme kvůli tajemné
naději duše.“
A
nastane-li doba, kdy duchovní obzor zástupů se zatemní a ti, kdo ještě
nezapřeli víry otců, (jak jste jí hájil, Mistře!) budou stigmatizováni a pro
větší zásluhu od místa k místu štváni, zůstaneme v nitru svém klidni.
Neboť naše poznání vyvěrá z pramene, dosti hlubokého, aby mohl uhasiti
žízeň nejpalčivější, a naši radost živí všecka tajemství utrpení. Zda
neuznáváme s Mistrem svým hierarchii duchů a nade všemi Vůli nejvyšší,
zrozenou ve věčnosti? A jako kdysi dosud nám v duši zní píseň jarních
souhvězdí, jež nás na cestách za Vámi, ó Mistře, (těch šťastných chvil
v životě!) tajemně provázela…
Mlčeti
navždy! Slova našich srdcí nechť v budoucnu uhasnou dříve, než zaplála
z našich rtů: krystaly tajemství nechť v niterných hloubkách
nevylomené září a záhadné vegetace, dnu mořskému nevyrvané, v zelenavém
přítmí svém nechť kvetou a vadnou, po světle touží a umírají…
Vytiskli
KRYL A
SCOTTI
v Novém
Jičíně
na Moravě
1930
à propos,
Hugo Bœttinger 31. prosince 1918:
Zmije
nejedlá (velice jedovatá,
nebezpečná)
Popis
zvířete. – Délka 160 cm. Váha 46 kg. Barva (dle nejnovějšího zjištění) bílo–modro–červená.
Rozřízne-li se z.n. napůl nebo i rozseká na kousky, naroste všem částem
hlava, a koušou dále se stejnou jedovatostí. Až dosud byla pokládána za nezmara
šedého, ale nyní se podařilo zjistit přesný a definitivní popis. Zmije nejedlá
živí se smetanou. Nahromadí-li se v zubech mnoho jedu zakusuje se
do suků. Na rozdíl od brejlovce nosí cvikr. (z přírodopisných výzkumů Dr. Desideria.)
Kája Čapek...
29.
(ČLENSKÁ) VÝSTAVA MÁNESA
Jako loňská členská
výstava Mánesa, tak i letošní vážně otřásá ustáleným již úsudkem o Mánesu.
Změna v zásadě velmi probabilní, připuštění mladších umělců, trhá dnes ucelenou
náladu dřívějších členských výstav, pokud byl Mánes uzavřeným sdružením, vázaným
jistou solidaritou cíle, pokud byl vybranou falangou mužů dosáhnuvších
uměleckého plnoletí a nikdy neznamenajících nezávazná a odbočná stanoviska.
Dnes však s přistoupením mladých, při veškeré jejich slibnosti a zajímavosti,
dostavuje se do výstavy jakási nervozita, nevyjasněná a neklidná nálada,
nedružné sousedění ne individuelních odlišností, ale elementárních protikladů
vzájemně se skoro negujících. Takto tedy Mánes, přiřadiv se k vývoji, ztrácí na
druhé straně prestiž etapy třeba již skoro uzavřené, jež však mohla býti ještě
na dlouhou dobu klasická a reprezentační.
Tentokráte obeslali
výstavu i členové dopisující, Rodin, Munch a Trübner, a vedle toho Dalmatinec
Meštrović, mladý protežé Německa. Rodin vystavuje jedinou hlavu z Občanů
calaiských, skvělou plastiku, jejíž sousedství může býti nebezpečno jmenovitě
mladému Meštrovići, rozmazlujícímu svou nepochybnou genialitu marotami
metznerismu a vídeňské secese, na níž konečně se dočkáváme barokních nectností:
ne suverenity, nýbrž despotismu nad formou, nervózního dráždění formy až k
hysterii, kterou postřehujeme již ve dvou bystách Meštrovićových a jež u sochy
Vzpomínání (s krásnou hlavou) zachvacuje údy (ostatně nedobré) nepokojem
složité pozice málo pasívní na enervovaný klid vzpomínání. Vedle Meštroviće dva
apoplektičtí Kristové Bílkovi (předbíháme, neboť k plastice se ještě vrátíme)
získávají svým posvátným neklidem, jenž tuhne v extatické zmrazenosti
slavnostního vizionáře, a dvě Evy Štursovy jsou dvojnásob milé svým formálním
klidem, až primitivním, těžkým klidem archeologických vykopávek a tahitských
fetišů, svůdně maskujícím moderní tvář výtvarného dandysmu; konečně je to maska
dobře sedící Evě, této dávné a nejprvnější ženě, ačkoliv bychom dávali přednost
spíše hlavě hetéry, tak výborně charakterizované ve sveřepě cynické, oplzlé
vizáži jedovaté běhny.
Z hostů vystavuje ještě
Munch tři litografie, portréty, a Wilhelm Trübner dva oleje co nejlépe
malované, ale krásy vyjádřitelné. Z řádných členů věnuje výstava po kóji
Preislerovi, Nechlebovi a Nejedlému.
Preisler vystavuje řadu
obrazů a skic opakujících jeho velmi chvalně známé motivy lyrického edenu s
nejútlejšími půvaby panen, krásou mladických těl a přírodní féerií něžně
rostoucí pro duchové idyly a nahou rajskost kouzelných mýtů. Avšak vedle těchto
tak mnohokráte uznaných kompozicí jsou asi dvě čísla s novým a velmi krásným
obsahem; edenská scéna roste na edenské prostředí, ideální kraj přerůstá
lidskou stafáž, rozevírá se v širou krajinnou fantazii, prohlubuje se a sám o
sobě ožívá životem samostatného světa a bájného exotického zámoří; kompoziční
hranice dekorativní scény jsou překročeny a rozšiřují se šťastně v
neohraničenost a šířku básnického snu.
Nejedlý vedle řady
krajinných studií vyznačených všemi přednostmi krajinářské bravury a barevné
vervy jemu vlastní, vedle skic nejlépe oživujících vzpomínku na jeho dřívější
malby, vystavuje dvě plátna, jež překvapují: marínu a lesní interiér. Dosti
odlehle od zájmů čistě malířských klade si zde problém skoro jen optický,
důslednost impresionismu honěnou do extrémity, snaže se fixovati nejprchavější
dojem, chaotický příval a nerozlišenou směsici barev zasahujících oko v pouhém
přeletu a mžikovém popatření. Přes veškeru zajímavost a dokonalé rozluštění
bychom nejraději tento tak zajímavý pokus nazývali jen epizodou díla Nejedlého.
Debutant Vratislav
Nechleba prezentuje se jako vážný a vyspělý portrétista, jenž miluje laditi
bledé tváře s očima hystericky zanícenýma a distingovanou temnotu pozadí v
dojem šťastně lavírující mezi portrétem psychickým a salónním; jeho dobrá
rutina a zručná jistota štětce, což je u portrétisty rozhodující, řádná snaha
vystříci se v karnaci ledabylosti a v koncepci banalitě jej umísťuje rázem mezi
nejlepší z českých současných portrétistů.
Aleš obeslal výstavu třemi
oleji z mládí, tak vzácnými z ruky kreslíře, ale zato co nejrozkošnějšími.
Jiránek poněkud upjatý a chladný, Šimon vystavující několik svých bravurních
leptů, Bœttinger svou Hernou,
Hudeček, Wachsmann, Stretti aj. reprezentují Mánesa bezvadného a korektního.
Myslbek vystavuje černý,
vysilující žánr Neštěstí, drtící nás svými rozměry a beznadějným hrubým
koloritem, žánr vyšlý ze studené a nevlídné mysli stejně neznalé temperamentu,
jako vší diskrétnosti, mrtvý v plochách, tupý v náladě a s pointou co
nejnepříjemnější.
Z mladých umělců vystavuje
Vik jmenovitě pěkné květinové zátiší velmi šťastné nálady, Němec živě barvenou
a relativně jadrnou krajinu, Otmar Bretoňku paradoxně navázanou na Holbeina a
slováckou scénu s gotickými tvářemi a s podivnou, cizí traktací folklóru.
Přes jisté excesy,
počínaje hleděti na přírodu poctivýma, studujícíma očima, zachovává Kubín
nepoměrně laskavější a citlivější poměr k barvě i kresbě a konečně k umění než
Filla a Beneš, údové bývalé Osmy, kteří zrazujíce frivolně všechno kladné a
upřímné, s mozkem pročervivělým bledými chimérami neplodných doktrín, posadili
teorii na umění, vozíce na jezdci jeho šedivou oslici a doktrínu na pozitivní
tvorbě. Syntéza, teorie odvozených barev etc., slova, jež krásně zněla v ústech
těch, kdož za nimi stáli celým svým životem a vývojem, v ústech několika
Francouzů, zde se stávají divošským tabu, dogmatickým zaklínadlem slepě a
fanaticky vykřikovaným. Každá teorie má svůj význam negativní: trochu
apologetický, trochu útočný; ale najdou-li se potom, kteří ji převezmou jako
pozitivní základ tvorby a notabene si ji fantasticky vyloží, pak vznikají
divoké bludy, jako bylo nám dáno viděti na těch absurdních obrazech podepsaných
Filla nebo Beneš.
Vedle Bílka a Štursy, o
nichž jsme se již zmínili, vyniká v plastice Kafka velmi pěknými portréty,
jmenovitě oním vytesaným v mramoru krásně střízlivou technikou, pečlivě
charakterizující, ale ve své veliké alegorii velice lhostejný, a Mařatka
drobnými bravurními soškami. Portrét prof. Hostinského od Šejnosta je poněkud
fádní, tím spíše, kdyžtě má býti skicou.
Horkého týdeník 7. a 14.
5.
EDMUND PERCIVAL HILLARY ☼ 20.7.1919 AUCKLAND, AOTEAROA, NEW ZEALAND ۞ 10.1.2008 AUCKLAND, N. Z. „Svět mi ležel u nohou a viděl jsem, jak rudé slunce klouže za obzor, když přešla temná polární ledárna. Dostalo se mi víc vzrušení, krásy, smíchu a přátelství než ostatním tvorečkům…“ Tato slova nenapsal pohublý hošík v lavicích aucklandského gymplu, syn přísného, pracovitého muže, redaktora místního periodika, syn půvabné, cílevědomé a tím roztomilé ženy vychované mravy „lepší rodiny“. Ta slova nemohl napsat chlapec, který neměl k ničemu tak daleko, jako ke zdravému sebevědomí. Ta slova pocházejí z pera sebejistého, úspěšného, zralého trampa, jehož jméno proběhlo mnohokrát novinovými palcovými titulky, muže, jehož autobiografické knihy šly, jdou a zajisté dál půjdou na dračku, cestovatele, polárního výzkumníka, především však horolezce, jenž jako první pokořil nejvyšší horu světa. Ta slova mohl podepsat jedině Sir Edmund Percival Hillary. * Píše se rok 1953 a Mount Everest stále odolává náporu zvědavců. Vloni to vzdali Švýcaři s tabulkou kalorií v tyčinkách tradicemi vylepšované čokolády, před nimi mnozí další. Šestého dubna, po nezbytné aklimatizaci, se v Thy–ang–po–che scházejí členové britské výpravy, která má němý vzdor nejvyššího místa na Zemi pokořit. Plukovník John Hunt sezval ty nejlepší. Je tu temperamentní, leč vyrovnaný Charles Evans. Odhodlaný a silný bejk Tom Bourdillon. Malý, vždy upravený a výkonný Alf Gregory, „naplno žijící“ George Lowe. Je tu Charles Wylie, George Band, Mike Westmacott, Wilf Noyce… Je tu kameraman, fyziolog, dopisovatel londýnských Timesů. Je tu samozřejmě nevšedními schopnostmi posichrován Šerpa Tenzing Norgej a Novozélanďan těšící se stejné pověsti – Edmund Hillary. Právě on to je, kdo vede početnou a dobře vybavenou výpravu na ledovec Khumbu, aby tam 12. dubna postavili základní tábor. Splnění největšího přání všech horolezců se blíží, aniž si to kterýkoli z nich hodlá přiznat. Jak vzdálený je onen nezapomenutelný okamžik, v němž učitel tělocviku oblíbený u vyvinutých žákyň aucklandského gymnázia přejel očima kostnatou postavu právě nastoupivšího žáka a pronesl rezignovaně pravdu: „Co mi pošlou příště?“ Jak hluboko ve vzpomínání vězí dlouhé chvíle dobrodružné četby a snění, k nimž se utíkal před pocitem vlastní méněcennosti… Vyrostl, zesílil, zramenatěl, robustně nabyl na hroší kůži i nezničitelné myšlenkové výhodě borce. Při dlouhých cestách vlakem (rodiče se odstěhovali do zapadákova Tuakau, kde táta postupně přesedlal v ekonomické krizi z novinařiny na přeci jen výnosnější chování včel), se naučil boxovat, stal se nikterak nadšeným, leč právě proto spolužáky ceněným seržantem školního vojenského oddílu, tvrdě se snažil v otcově „podniku“ a rostla v něm ctižádost, kuráž, odvaha. Tehdy – v posledním ročníku – uviděl prvně hory a sníh a bylo rozhodnuto. Pro onu ctižádost nekonečné pláně na kurážná emocionální rozjímání… 17. DUBNA „Oba Georgeové a já jsme vyrazili z tábora II a pustili se přes děsivou trhlinu a oblast ledových útesů. Došli jsme k obtížnému úseku, který jsme nazvali „Příšerná trhlina“, ale podařilo se nám přes ni najít cestu. Přešli jsme poslední trhlinu tak, že jsme položili jednu nohu na odštěpek ledu a rychle skočili. Ledové útesy nad námi vypadaly hrozně Himálajsky halloweensky zlověstně… Neviděli jsme žádný přímý přístup, a tak jsme se protáhli doprava kolem kolmých kusů ledu – „Louskáčku“. Vyšplhali jsme v mírném úhlu po levé stěně a poté se vklínili do svislé praskliny v ledu.“ Na univerzitě vydržel všehovšudy 2 semestry. Nedokázal se soustředit, těžko hledal podobně orientované kámoše. Když vyrážel s partou trampů do tropických lesů v pásmu Waitakera, víc než prostou radost pocítil vděk, že ho vzali mezi sebe. Pocit bezpečí zažíval doma, v nikdy nekončící práci mezi šestnácti sty úly. A přece: hodiny šermu, džiu–džitsu, boxu, dlouhé výlety do skal… Touha vymanit se z pout vlastní nedůvěry, touha po síle zážitku, po síle výkonnosti, po velkých činech nejen ústy vychutnaných. Bylo mu dvacet, když pokořil svou první vejšku naučnou – horu Olivier v Jižních Alpách. A byl o čtyři roky starší, když vojenské úřady konečně vyřídily jeho žádost a povolaly ho ke Královskému novozélandskému letectvu. Dřina ve výcviku, „oddych“ ve skalách kolem Wairauského údolíčka. Jako letecký inspektor navigátor odvelen do New Plymouthu nejen za službou, ale také za „další prima horou“ – Mount Egmontem, na Fidži pak za stěnami Joskova palce. Na Šalamounových ostrovech však mohlo skutečnou radost ve chvílích oddychu poskytnout „jen“ moře a jachta. Ta, na níž jednoho parného rána vzplál požár, ta, z níž zázrakem jen tak tak vyvázl relativně zdráv a ještě živý. Z vojenské služby byl propuštěn s těžkými popáleninami a s odhodláním vrátit se co nejdříve k otcovým dělnicím včeličkám… 25. DUBNA „Vyrazili jsme časně do rozkošného rána, abychom se pokusili najít trasu prasklinami přímo nad námi. Čekalo mě hodně namáhavého vysekávání a těžké práce, ale postoupili jsme jen tolik, abychom zjistili, že když to bude absolutně nevyhnutelné, budeme tudy moci zřídit stezku s připevněným lanem. Mikeovi se šlo moc špatně a ke stanu jsme se vrátili hodně pomalu. Z tábora II dorazil John Hunt s větší skupinou. Odpoledne padal sníh, ale asi v 16 hodin jsme s Johnem, Charlesem Evansem, Wilfem Noycem a Tenzingem donesli most k jedné velké prasklině, pospojovali ho, aby byl pět a půl metru dlouhý a položili přes trhlinu… Museli jsme absolvovat jednu dost zákeřnou cestu pod ledovými útesy Západního Spuru, ale pak jsme se snadno dostali ke střední části kotliny a velmi jsme zajásali, když jsme tu nenarazili na žádné zjevné obtíže. Vrátili jsme se do tábora III v dobré náladě.“ Co může být nad takový návrat? Když tehdy dorazil domů, bylo mu šestadvacet let a „do příštích deseti let chtěl uskutečnit a zainteresovat spooooousty věcí.“ Lékaři doporučovali organizmu odpočívat, otec zaměstnával dost lidí, aby se bez jeho pomoci obešel. Objevil se padouch nejobávanější – otravná nuda a zahálka. Pomoc přišla s poštovním razítkem. Horolezec Jack McBurneye mu sděluje, že ho demobilizovali; což takhle si vyrazit na špacír do hor? Odjeli v polovině ledna 1946, pouhé dva a půl měsíce po Hillaryho „nehodě“. S cestovním průvodcem časopisu Alpinismus v jedné ruce a s cepínem ve druhé pokořili „pár docela slušnejch hor“ včetně jeho první třítisícovky Malte Brun. Svět o něm ještě nemluvil, on se však – a to bylo podstatně důležitější – „cítil“. Další cesty a výšlapy s přáteli i bez nich, v létě i v zimě, na lyžích i s mačkami. Další metry v soukromé knize rekordů, další krůčky ke špičkové fazóně. Dřina, která navíc něco stojí. Aby splašil trochu financí, lovil v horách vysokou a prodával kůže, s pramalým úspěchem rýžoval zlato v rychlých tocích Cook a Balfour, s podstatně větším úspěchem pracoval na stavbě hydroelektrárny Pukaki. Novozélandské třítisícovky se sice vyvažují víc potem než bankovkami, leč cesta za poznáním do Evropy… 6. KVĚTNA „Všichni jsme se opět potkali v základním táboře a druhého dne uspořádali dlouhou poradu o plánech a o tom, kdo co udělá. Teprve zde byly s konečnou platností vybrány skupiny určené k různým úkolům na horní části hory. Charles Evans a Tom Bourdillon měli při prvním útoku prověřit kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem a jejich hlavním cílem mělo být dosáhnout Jižního vrcholu. Tenzing a já jsme se měli pokusit o vrchol s přístrojem s otevřeným okruhem…“ Tušil to alespoň, když listoval kalendářem na rok 1949? Ten rok byl totiž pro rodinu Hillaryů z nejvýznamnějších. Sestra se vdávala v Anglii, rodiče odjeli do Evropy a dvěma bratrům zůstala na krku starost o sklizeň medu. Hory šly – byť jen na okamžik – nutně stranou. Končilo právě novozélandské léto, když v dubnu 1950 dorazilo psaní: Otec prý ztratil zájem jak o cestování, tak o další podnikání; nemá snad Edmund chuť přijet do Anglie a trochu je povozit na kontinentu? Měl. A na cestu si přibalil – jak jinak – horolezecké boty i cepín… Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Německo, Holandsko, Anglie. Nefalšovaný turista. Až do chvíle, kdy se dvěma Novozélanďany – Cecilem M. Segedinem a Brucem Mortonem nasedl na Viktoriině nádraží do vlaku směr rakouské Alpy. A švýcarské Alpy. Další zvučná jména na dlouhém seznamu dosažených vrcholů, další cenné zkušenosti. K vytoužené Himálaji zbýval tou dobou už jen krátký krůček… 15. KVĚTNA „Wilf Noyce a já jsme odešli z tábora IV do tábora V, kde ležel ve špatném zhuntovaném stavu Mike Westmacott. Nemohl se už vyškrábat výš, a tak jsme ho poslali dolů. Vzali jsme tři naložené Šerpy a šli nahoru do tábora VI pozdravit Georga Lowea a Anga Nimu, kteří měli odpočinkový den. Wilf Noyce šel velmi solidně, ale já jsem nasadil rychlejší tempo, až se lano napjalo a musel jsem ubrat plyn. Wilf zůstal s Georgem, zatímco já jsem vzal tři Šerpy dál nahoru po stěně Lhoce. Zřídili jsme tábor VII se stanem, vařičem a jídlem. Chumelenice hodně z Georgeovy strany zavála. Bylo namáhavé vynést náklad až do výšky sedmi a půl tisíce metrů bez kyslíku, ale ne zas tak moc. Wilf Noyce tam zůstal, aby pomáhal, a já jsem se vrátil do tábora V, kde jsem strávil noc s Charlesem Evansem.“ Kolik takových himálajských nocí měl před sebou, když v jedenapadesátém roce vystupoval s trojicí přátel na konečné stanici vlaku v indickém Kathgódám? Když v najatém autobuse překonali devadesát kilometrů zbývajících ke známé horské stanici Ráníkhétu? Když poprvé spatřil dlouho platonicky milované štíty hor, jak mu kynou na pozdrav svým majestátem? Už 11. července stál před svatyní v Badrínáthu a první z plánovaných „obětí“ – šest a půl tisíce vysokou horu Nílkántha měl takřka na dosah ruky. Odolala. Monzun a nedostatečná aklimatizace stranily jí. Neodolaly však jiné a s nimi padla i sedmitisícová hranice. Když se po dlouhých, strastiplných, namáhavých a tedy krásných dnech vrátili do Ráníkhétu, čekal tam na ně telegram. Slavný britský cestovatel Eric Shipton chystá průzkumnou výpravu Nepálem na jižní stranu Mount Everestu. Dva Novozélanďané jsou přizváni…
Ne, nemohl odjet, nemohl nebýt jedním z těch dvou. S Earlem Riddfordem vyrazili (vystřelili) do Nepálu pal, vedeni jedinou touhou – být duchapřítomní u toho. Vidět Everest, podílet se na přípravě pádu jeho svrchovanosti. Setkání s Ericem Shiptonem, jehož knihy popisující průkopnické expedice shltal lačně do svých niterných zásob jako živou tekutinu nadšeně jakmile vyšly, první setkání s týmem, který se – téměř nezměněn – po dvou letech pokusí pokořit tři desetiletí vzdorující, 8847 metrů vysoký vrchol planety. Jedenáct dnů pomalého pochodování vpřed s přetíženými nosiči, jedenáct dnů v obklíčení krvežíznivých pijavic a bodajících vos. Došli do kraje Khumbu, domova Šerpů, postoupili do vesnice Nam–che Bázár, vyplatili nosiče, rozdělili zásoby a vykročili. Ten pohled zastavil dech: největší stěna světa mezi Nup–ce a Lho–ce, za ní Everest s hrdým sněhovým chocholem. Pečlivý, vysilující průzkum ledovce Khumbu, hledání alespoň relativně schůdné cesty na vrchol z této strany. A úspěch: ano, tudy to asi půjde… Teprve 24. listopadu vyplul z Bombaye do Sydney. S jistotou, že se sem brzy vrátí. 22. KVĚTNA „Vařit se začalo v pět hodin ráno, ale než jsme v 8.30 vyrazili, byl hotov jen šálek čaje… Docela slušně jsme stoupali až na vrchol ledovce Lho–ce, ale pro Šerpy už výška začínala být trochu problémem. Měli jsme spoustu práce se zřizováním stezky traversem a většina Šerpů šla stále pomaleji. Dva z nich měli značné maléry, a tak jsme jim s Tenzingem odebrali každý z nákladu jednu kyslíkovou láhev. Pustili jsme se znovu do zřizování stezky, až jsme nakonec pokořili hřeben Lho–ce. Mezitím to jeden Šerpa vzdal…“ A vzdávali se jiní, svou daň Everestu odevzdávali potem a ubývající kondičkou i před rokem, když se sem vypravili s další – tentokrát už „tréninkovou“ – expedicí. Cíl: sedmá nejvyšší hora světa, 8153 metrová kráska Čho Oju. Nevlídné počasí, zdravotní komplikace. Skončili v sedmi tisících, trénink však splnil očekávání. Všichni, kdo se napřesrok dostali nejvýš, byli tehdy na Čho Oju. Ale – kdo rád prohrává? S Georgem Lowem vyrazili okamžitě přes Nup La na severní stranu Everestu. Spatřili ledovec Rongbuk a tradiční tábořiště slavných expedic z dvacátých let, pocítili onen ve velehorách veledůležitý – úspěch, štěstěnu na své straně. Prohru lze smáznout samotným vítězstvím… Nebo případnou prohrou jiných? Tehdy se dozvěděli, že Švýcaři na Everestu neuspěli. Bylo by pokrytecké tvrdit, že obdivem k jejich výkonu neprosvitla mírná úleva, radost z jejich prohry. V říjnu a listopadu 1952 se Švýcaři znovu pokusili. A znovu vzdali. To už Hillary věděl, že nepřijde o svou šanci… 28. KVĚTNA „Nakonec jsme našli trochu rovnější plácek pod skalnatým útesem. Rozhodli jsme se, že se utáboříme zde ve výšce 8400 metrů, dali jsme ostatním trochu kyslíku a poslali je dolů. Bylo 14.30.“ Sami. V tom nejtěsnějším kontaktu s přírodou, odkázáni výhradně na vlastní vytrvalost, sílu vůle, odvahu, důvtip. Ne poprvé, ne naposledy. Ještě mnoho projde cest, které tíhu lidského kroku nenesly, ještě mnohokrát pocítí vzrušivou směsici opojení a obav, jedinečnosti i sounáležitosti. Pouhých osmnáct měsíců vydrží žít „všedním životem ženatého muže“, než se v polovině roku 1955 vydá s Georgem Lowem na přednáškové turné po Africe, kde ho také dostihne adresovaný telegram. Bude zván, aby vedl část expedice do Antarktidy. Pozvání, které šikula & tahoun jako on neodmítá. V prosinci 1956 vypluje z Nového Zélandu, už předem nespokojen s rolí „pouhého vedoucího“ pomocné části expedice. Splní své povinnosti a 4. ledna 1958 „navíc“ dosáhne jižního pólu. Dokonce dříve, než hlavní skupina Viviana Fuchse. Bude se vracet do Alp i do Himálaje. V roce 1960 půjde v čele americké expedice po stopách „sněžného muže“, roku 1968 pojede na tryskových člunech proti proudu řeky Sún Kósí, o devět let později – osmapadesátiletý zkušeňák power duracell – propluje stejným způsobem Gangu až k vodopádu Nandaprajágu. Mnohokrát ještě dokáže zdánlivě nemožné, božské, jiskřivé, aniž si to teď sám vůbec uvědomuje… 29. KVĚTNA „Šel jsem dál, vytrvale jsem vysekával stupně, zdolával bouli za boulí a římsu za římsou a nedočkavě pátral, kde je ten vrchol. Zdálo se, že ho nelze rozpoznat, a čas kvapil. Nakonec jsem zadem prošel kolem jedné zvlášť velké boule a potom jsem na Tenzingově napjatém laně vystoupal po hřebeni pokrytém jemným sněhem na její vrchol. Okamžitě bylo jasné, že jsme dosáhli svého cíle. Bylo 11.30 a my jsme stáli na vrcholu Everestu!“ Vítězství. Dokonalé, stokrát zasloužené. Až se dostanou k ostatním do tábora, bude schopen vyslovit jediné: „Tak jsme tu veselohru a velehoru: složitou horu jako hru plnou úskalí pokořili!“ A George Lowe odpoví: „Já jsem si to myslel.“ Noviny se budou předhánět ve velikosti titulků, to víte, sólokapr, senzace, kšeft. Ovace nebudou brát konce. Dostane nespočet vyznamenání a řádů, bude mu udělen šlechtický titul za projevenou chrabrost a v neposlední řadě i čestný doktorát. Ožení se. Bude žít plný ničím nerušený hodnotný život. Ale tenhle jeden okamžik bude vyčnívat neustále nad všemi vzpomínkami, stejně slibně, jako Mount Everest nad celou planetou.
|