Pražský rodák Jan Vilém Helfer byl jedním z prvních „profesionálních“ cestovatelů 19. století. Jeho manželka Pavlína, původem z francouzské rodiny naturalizované v Německu, s ním absolvovala cestu přes Blízký východ a Přední Indii do jihovýchodní Asie, kde roku 1840 teprve třicetiletého Helfera na Andamanských ostrovech zabili domorodci. Z cestovatelských manželek se stala legendou Růžena Holubová, ale ani ona nebyla původem Češka. Nejslavnější český cestovatel si tuto osmnáctiletou dívku, dceru správce vídeňského Prátru, vzal roku 1883, těsně před odjezdem na druhou africkou výpravu.
Věrnou společnicí Jiřího Bauma na jeho cestách automobilem včetně největší cesty kolem světa roku 1935 byla jeho manželka Růžena (rozená Fikejzlová). Dalším významným automobilovým cestovatelem byl „lovec kilometrů“ František Alexandr Elstner, jehož na náročných motoristických expedicích před válkou provázela manželka Eva a po válce v roce 1947 během rekordního dvojnásobného přejezdu západní Afriky napříč Saharou jeho druhá žena Anna Elstnerová.
Touha zvaná Japonsko
Za první českou cestovatelku je ovšem právem považována Barbora Markéta Eliášová (1885–1957). Narodila se 2. listopadu 1885 v Jiříkovicích u Brna. Později přišla do Prahy, kde vyučovala němčinu a angličtinu na pražských dívčích školách. V roce 1912 však zatoužila po dálkách. Vlakem přejela celé Rusko, nejprve do Moskvy a pak transsibiřskou dráhou do Vladivostoku. Po třídenní plavbě parníkem Simbirsk se dostala do Japonska. Ve svém prvním cestopise Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule (1915) popsala zvyky, tradice a způsob zábavy obyvatel japonských ostrovů.
Návštěva Japonska se změnila v cestu kolem světa, během níž vlakem projela celé Spojené státy. Do země vycházejícího slunce se Eliášová podruhé vypravila až v roce 1920, kdy získala místo koncipientky na československém vyslanectví v Tokiu. Po půldruhém roce se vrátila domů a přitom opět udělala okruh kolem světa. Do školy se už nevrátila, zůstala spisovatelkou na „volné noze“.
Již v roce 1923 se do Japonska vypravila potřetí. Tentokrát však poznala také Cejlon, Malajský poloostrov a Čínu. Eliášová se po deseti letech vrátila do míst, kde poznávala Japonsko během své první návštěvy. Její pobyt náhle ukončilo katastrofální zemětřesení, které 1. září 1923 srovnalo se zemí japonskou Jokohamu a připravilo o život 150 000 lidí.
Česká cestovatelka přežila, i když zachránila opravdu jen holý život. Ze zničené Jokohamy se Eliášová dostala do blízkého Tokia. Podařilo se jí získat lodní lístek na parník Empress of Russia a 10. října 1923 Japonsko opustila. Domů se opět vracela kolem světa. Po návratu přednášela po celé republice a měla pořady i ve zbrusu novém médiu – rozhlasu. Z této cesty vytěžila dvě knihy – Dcery Nipponu (1924) a V Japonsku v dobách dobrých a zlých (1925).
Čtvrtá cesta Barbory Markéty Eliášové se poněkud vymykala z předchozího schématu. Cestovatelka nesměřovala do Japonska a nebyl to okruh kolem světa. Z Rotterdamu v srpnu 1926 vyplula do Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Cestou však loď přistála v britském Singapuru. Eliášová důkladně poznala Jávu, pak následovala návštěva pohádkového ostrova Bali a poté plavba do Austrálie. Na zpáteční cestě se zastavila v Kapském Městě, které v knize Rok na jižní polokouli (1929) charakterizovala jako jedno z nejhezčích na světě.
Na svou pátou a poslední cestu se česká cestovatelka vydala v roce 1929. Směřovala opět do Japonska, tentokrát však navštívila také Koreu. O této cestě toho mnoho nevíme, nevydala o ní totiž už žádný cestopis. Po návratu se uzavřela do sebe a žila samotářským životem v Roztokách u Prahy. Do světa se už nepodívala. Německá okupace a práce v odboji vyčerpaly její síly.
Šlápoty míří do Mexika
Pro B. M. Eliášovou nebyl problém dostat se za hranice, byla to jen otázka dostatku času a peněz. V časech totalitního režimu po roce 1948 však už individuální cestovatelé neměli na růžích ustláno, proto se spíše dařilo expedicím, které měly sportovní či vědeckou náplň a záštitu některé organizace. Ve výjimečných případech se jich zúčastnily i ženy, ale čistě ženská byla jen jediná výprava.
V pátek 13. října 1967 se z pražského Staroměstského náměstí vypravily pěšky s obrovskými batohy čtyři české horolezkyně: Jarmila Očásková, Věra Komárková, Zdena Opatrná a Květa Tarantová. Jejich cílem bylo hlavní město Mexika, kde měly být následujícího roku 12. října zahájeny XIX. letní olympijské hry. Vedoucí expedice se stala šestatřicetiletá Jarmila Očásková, původem z herecké rodiny.
Od svých pětadvaceti let lezla za Slavii VŠ, měla za sebou i výstupy v Alpách. Věra Komárková byla pětadvacetiletá bioložka působící na katedře botaniky Univerzity Karlovy. Ze všech čtyř byla coby horolezkyně nejnadanější. Měla už za sebou nejen Mont Blanc a Matterhorn, ale také Petit Dru. Nejmladší byla Zdeňka Opatrná, vychovaná ve skautské rodině, soustružnice z Technometry, všestranná sportovkyně.
Třiadvacetiletá Květuše Tarantová pracovala jako pomocná technička na generálním ředitelství ČKD, byla členkou horolezeckého oddílu Slavoj Vyšehrad a ráda fotografovala. První kroky nekonečné pouti ženského kvarteta, které si říkalo Šlápoty, mířily na Moravu, pak následovalo 362 kilometrů po Rakousku. V západním Německu, po jehož území ušly 324 kilometrů, se měly výborně.
Putovaly na náklady německého olympijského výboru, takže ani jednou nestavěly stan. Pak přišlo Švýcarsko (382 km) a Francie, která je přivítala zimním počasím. Silvestra strávily v Paříži. Když v Calais opustily kontinent, měly za sebou dalších 1012 kilometrů. Poslední evropská etapa vedla Velkou Británií a měřila 334 kilometrů.
Plavba dánskou nákladní lodí přes Atlantik představovala vítaný odpočinek. A pak začala americká etapa. Ve Francii si jich lidé ani média nevšímali, zato v USA se Šlápoty staly středem mediálního zájmu. Do Mexika přešly v texaském pohraničním městě Laredo a na mexické půdě je zhruba 800 kilometrů před cílem zastihla zpráva o sovětské okupaci ČSSR. Ani je nenapadlo cestu přerušit, rozhodly se hrdě protrhnout cílovou pásku. Když se to 29. září 1968 stalo, měly za sebou 7775 kilometrů a každá tři páry prošlapaných pohorek.
V roce 1971 Šlápoty vydaly cestopis, který šel na dračku, ale pak jako by se na jejich dobrodružnou „dámskou jízdu“ nadobro zapomnělo. Teprve televizní seriál Zapomenuté výpravy a stejnojmenná kniha, jejímiž autory jsou M. Hýža, M. Kačor a M. Švihálek (Brno, Jota 2005), po desetiletích připomněly české veřejnosti neopakovatelné dobrodružství čtyř horolezkyň v politicky rozbouřené době.
V tropech i v Arktidě
V době normalizace se v měsíčníku Lidé a Země i v jeho ročenkách objevovala pravidelně „nečesky“ znějící jména dvou autorek a současně českých cestovatelek. Etnografka Nelly Rasmussenová (rozená Kopšová, *1947) cestovala sama, často jen se stanem a spacím pytlem. Absolvovala FAMU, obor režie a dramaturgie dokumentárního filmu. Díky tomu získala možnost zúčastnit se práce švédských dokumentaristů v Tanzanii, kam vedla její první cesta v roce 1982. Studovala život jednotlivých kmenů a zvláště ji zajímala tradiční africká rodina. První cesta ji podnítila k dalšímu studiu, tentokrát etnografie a folkloristiky na Filozofické fakultě UK. Zážitky z africké cesty vylíčila ve svém prvním cestopise Tykvové děti (Praha 1986). Záhy však u cestovatelky převážil zájem o severské národy. Se stanem a spacím pytlem se neváhala vydat za Inuity (Eskymáky) do kanadské Arktidy a navštívit jižní část Baffinova ostrova.
V létě 1984 se Rasmussenová letecky dopravila do Frobisher Bay (dnešní Iqaluit) na jihu ostrova a pak do Pangnirtungu o něco severněji, v říjnu 1984 pak odjela do Cape Dorsetu, střediska eskymáckých umělců z ostrova. Všímala si především pronikání prvků moderní kultury do tradičního eskymáckého života. Výsledkem cesty byla kniha Lidé z Baffinova ostrova (Praha 1989).
Poté její pozornost začali přitahovat Laponci, za nimiž se několikrát vypravila do severního Norska na sklonku 80. a na počátku 90. let. Svůj stan si postavila někdy přímo v laponském táboře. Snažila se dát odpověď na otázku, jak je možné, že Laponci, kteří žijí ve velmi vyspělých skandinávských státech, si tvrdošíjně zachovávají svůj životní styl a zvyky. Výsledkem byl cestopis Děti severských šamanů (Praha 1995). V roce 1996 však také uskutečnila krátkou cestu do Peru. Nelly Rasmussenová má schopnost proniknout mezi domorodce, spřátelit se s nimi a získat jejich důvěru.
Během 80. let se na trhu objevily také knihy Pavly Jazairiové (roz. Kochová, *1945), která jako novinářka pracovala v 60. letech v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, odkud musela po srpnové okupaci odejít, a později se živila jako tlumočnice a publicistka. Od roku 1970 do konce 80. let podnikla šest soukromých cest do Afriky. Většinou používala místní dopravu a z finančních důvodů si nemohla dopřát velké pohodlí, avšak o to jsou její postřehy autentičtější, obohacené o přímý kontakt s lidmi, což ji spojuje s Nelly Rasmussenovou.
Celkem vydala sedm knih s tematikou rozvojových zemí a pozoruhodný cestopis o pěší pouti za svatým Jakubem do španělského Santiaga de Compostela. Ženské cestovatelství přineslo nový pohled na svět. Ženy jsou citlivější, více se zajímají o život lidí, snaží se proniknout do rodin, pod povrch věcí a vztahů, přinášejí nový úhel pohledu. Jejich cestopisy jsou zkrátka jiné. Ženské, v tom nejlepším slova smyslu.
Do It (Beastie Boys/Hall/Nishita/Caldato)
Hej udělej to, pojď, udělej to
vezmi diskoflétnu a udělej to
Jako kapela Blackbyrds (1974) budu symbolicky symfonicky zvěstovat svůj hudební šmrnc „Do it, fluid“
stavím rýmy jako své obydlí, jako druid Stonehenge
přistup dál a staň se osvícenou, nauč se mojí nenouzové duši také porozumět
přetáčím kazetu dopředu, není čas zdržovat se a pouštět kvalitu pozpátku
tak přistup honem do děje, hovaďáku a já nasadím nezapomenutelnej projev
čtyři roční období se mění, když nastává jejich čas
podzim přináší zimu a jaro vyžene zimu k choulostivému scvrknutí, je plna vrásek
jaro i éro dynamo je King Adrock a to je přesně ten význam, čím jsem
poslouchejte všichni, nejsem Syn Sama
(David Berkowitz byl několikanásobný vrah z New Yorku, kterého nejprve přezdívali Zabiják s kalibrem 44. V prvním dopise, který zaslal na policii, se zvěčnil jako „Syn Sama“. Zabil šest lidí a zranil dalších sedm, než byl dopaden v roce 1977. Na albu Paul´s Boutique v písni „Looking Down the Barrel of a Gun“ provolával Adrock „předurčený osud, tak to jsem totiž holt já / držím prst na spoušti jako Syn Sama“.)
protože jsem nenápadnej zjev hubeňour a nešklebím nikdy zuby
ale sledujte to lidi, protože já jedu zásadně jako živel na rozdováděnej motor a plavu na vlnách
zachytil jsem v telefonu vlákno, optické rozptýlení
informace supersilnice, pociťuju ztenčení mozku
já jsem přeborník v kung fu znásobenej zápasníkem sumo
mám hudební paletu (doprovod) v Manhattanu, zaslechneš to až ve Westchesteru
(okres Westchester ve státě New York se skládá z komunit Scarsdale, Yonkers a Pelham.)
moje mamka se narodila na Coney Islandu
a vyrostla pak na ostrově L:E.S. na Manhattanu
(Lower east side je zkratka L.E.S. na Manhattanu)
můj táta pochází z Detroitu a pořídili si jednou mě
a přes Ellis Island vedly cesty na stromu našeho rodokmenu, příbuzenstva
(Ellis Island v New Yorku byla izolovaná stanice přijímající uprchlíky a žadatele o azyl od roku 1892 do roku 1954. 40% současné americké populace může vystopovat svou historii právě na této stanici pro běžence.)
já jsem zemětřesení o síle šest celých sedm na Richterově stupnici
já mám moře rýmů a nikdy s nimi nebudu škodlivej
jako omáčka na bramborách, Luke v souboji s Darth Vaderem
jsem lízal u přetékajících polívek po bradě a uvidíme se ještě později
Hej udělej to, pojď, udělej to
vezmi diskoflétnu a udělej to
Vidíš mě, že se procházím kolem baráku s funky frmolem k tanci
říkáš yo, Mike D, a já říkám na mikrofon tyhle žvásty
já mám atrakce, jako bych byl Elvis Costello
(anglickej interpret nové vlny 80. let se jmenoval Elvis Costello & the Attractions)
Adame Yauchu, popadni mikrofon, protože víš, že mě nenecháš jako vokalista otálet
jo, jasně, když to dostanu do zóny
dopravím to na místo, kde moje siréna může libovolně dlouho houkat
já mám osobitej výraz a můj způsob rýmování je nakopávající
můj rozum má důraz poctivosti a statečnosti jako Abe Lincoln
(Abraham Lincoln si vysloužil přezdívku statečný, čestný Abe Lincoln, prezident USA z let 1861–1865.)
protože já jsem rytmické eso s úžasně propracovanou rýmovou selekcí
poslouchejte všichni, já rapuju s perfektní slovní zásobou na jazyku
protože mám zatraceně dobrej nádech staré školy
kterej vám připadá pikantní, tak si ohlídejte své reakce
mluvím o odlišných dimenzích a o vyšších stupních vývoje
proč Billy Joel říkal, že jsme nezapálili ohnisko?
(Billy Joel nazpíval „We Didn´t Start the Fire“ v roce 1989.)
vezmu vás do další říše, do jiné a mnohem lepší varianty spektra
já mám sexuálně vyzývavé rýmy, ale nejsem promiskuitní dobytek ďábel
pohybuju se z minuty na minutu, celoživotně hbitě jako jaguár
kráčím z jednoho jeviště na další, abych viděl všechny zainteresované
pomalu a jistě hledám, abych se našel, v čem tkví můj význam zde na planetě,
a každá překážka, které čelím, je z mého vlastního designu
Glendale Boulevard, boulevard, Glendale Boulevard, tam jsem teďka… (oblast Hollywoodu v Kalifornii)
tak tady to mám prostě rád, tady vegetím
uvědomte si to, protože moje hlava je děravá jako sítko
a vysypeme její veškerej obsah rovnou na vás
Hej udělej to, pojď, udělej to
vezmi diskoflétnu a udělej to
* aw–iiight *
* my máme funk na hraní a skotačení v plánu *
BODHISATTVA VOW (BEASTIE BOYS / CALDATO)
SLIB VĚŘÍCÍHO REKRUTA BODHISATTVA
Když rozvíjím procitnutí duše, vychvaluju Buddhu, ať je vládcem a světlem
skláním se před tebou, když cestuji během své pouti, abych se přidal do tvých řad
plním svůj úkol na hlavní pracovní poměr
v zájmu všech bytostí pátrám po osvícené mysli, o které vím, že ji dosáhnu
projevuju respekt pro Šantidévu a všechny další
co přinesli buddhistickou pravdu pro sestry a bratry
vzdávám svůj dík za tenhle svět jako místo k učení
a za tohle lidské tělo, které jsem si s potěšením vysloužil
a moje nejhlubší poděkování náleží všem vnímavým bytostem
bez nich by tu totiž nebyl ani prostor učit se věci, o které usiluji
není tu nic, co by už nebylo vysloveno předtím
ale já to proklamuju teďka, abych si mohl být jistej,
že upevním své vlastní názory, a budu rád, jestli to pomůže
zároveň někomu dalšímu
Jestli si mě ostatní neváží nebo mi dávají zakoušet jejich trpkou nerudnost
zastavím se a popřemýšlím dřív, než zareaguju
vím, že musí překonávat pořádně vratké období
a já se chopím příležitosti procvičovat svou trpělivost
budu to vnímat jako šanci pomáhat dalšímu člověku
zničím opruz v zárodku, ještě dřív, než se to může pokazit
toť evidentní šance pro mě, abych byl silný a uvědomělý
když přemýšlím o učencích buddhismu, kteří přišli přede mnou
když chválím a vážím si všeho dobrého, co pro nás vykonali
vím, že pouze láska může zvítězit v každé situaci
tudíž potřebujeme další lidi k tomu, aby utvářeli
správné okolnosti k poučování, že jsme tady proto,
abychom vytvářeli situace, které ztlumí naše nejhlubší (nejčernější) obavy
snažme se o to, aby mohli být osvobozeni od útrap, dokud jsou o tom přesvědčeni
z tohoto důvodu to jediné dává význam,
abych děkoval našim nepřátelům i navzdory jejich nekalým úmyslům
Pouť Bodhisattva je sloučenina talentu a houževnatosti, síly a odolnosti
je odolná zevnitř, aby zdolala dlouhou vzdálenost
vidím, že ostatní jsou stejně důležití jako já
snažím se o pocit štěstí duchovního bohatství
s propojením, které si navzájem poskytujeme jako jedna silná vazba
každý čin, který vykonáme, ovlivní i posledního z nás
takže, když se máme rozhodnout, co si žádá konkrétní situace
je možné vždy volit cestu dobrotivého principu
já se pokouším vykonat prostě každou pohnutku pro blaho nejvyššího dobra
s nesobeckým přáním, abych docílil dokonalosti buddhy,
tak tady slibuji před každým, kdo mě poslouchá
že se budu snažit vykonat každý záměr pro dobro všech
pro zbytek mého života a dokonce i v posmrtném životě
slibuji, že udělám jen to nejlepší, abych nikdy nikomu nepůsobil bolest
BODHISATTVA VOW
Poprvé jsem se účastnil učení u Dalai Lamy na jaře 1993, zrovna uprostřed naplánovaného nahrávání toho, z čeho vzniklo album Check Your Head. Adam a Mike věděli, jak to byla pro mě životně zásadní věc a souhlasili s tím, že se na týden vzdálím. Tak jsem se šel zapsat na 5 denní výuku a začal jsem studovat doporučené duchovní texty. Několik knih jsme měli mít přečtených ještě před návštěvou kurzu, ale to nejvíce důležité písmo, na kterém byl kurz založen, napsal Šantídéva, Indický buddhistický učenec, který žil v 8. století. Ve skutečnosti se celý 5 denní kurz zabýval jedinou kapitolou knihy, kapitolou zabývající se trpělivostí. Kniha se jmenovala Bodhikarjavatara, v překladu jako Průvodce životosprávou Bodhisattva. Texty jsem pilně studoval. Ačkoliv jsem se už dříve zajímal o duchovní aspekty, nikdy jsem to vážně nestudoval s buddhistickými odbornými názvy a v jejich podmínkách.
Pokusím se zkrátit ten dlouhý příběh, za tři nebo čtyři dny lekcí jsem zameškal výuku. Nějak jsem zaspal. Vždycky jsem dbal toho, abych přišel včas na všechny hudební sessions, ale tentokrát jsem si budík nenařídil moc přesně. Utíkal jsem do posluchárny, ale mezitím už zamkli dveře. Nikoho nepustili dál, když začalo vyučování, ale opozdilci se mohli aspoň jít dívat na video ve vedlejší místnosti s živým přenosem.
Když jsem opustil tuto provizorní místnost po zmeškané lekci, všiml jsem si, že někteří se shromáždili před jedním vchodem do posluchárny. Seřadili se do řady po stranách a čekali, až vejde Jeho Svátost. Připojil jsem se k nim. Za vteřinu už procházel dveřmi. Když přicházel, zastavil se a podal lidem svoji pravici. Některým dokonce tekly po tváři slzy po osobním kontaktu s ním, jiní se na něj usmívali. Potom se přiblížil ke mně, sevřel obě moje ruce v jeho dlani, koukal se mi zhluboka do očí a propuknul ve smích. Byl to takový sladký smích, vůbec nic posměšného. Bylo to, jako když se zasměje dítě. Do jisté míry mě to hřálo, že jsem si nemohl pomoci a jeho úsměv jsem opětoval. On pozdravil několik dalších lidí a než uběhla minuta, byl zase pryč. Díval jsem se na lidi ronící slzy okolo a pomalu jsem se odebral ke svému pokoji. Když jsem odcházel, napadla mě myšlenka. Cítil jsem, že bych měl napsat píseň vyjadřující, co znamená slib Bodhisattva, nebo se o to aspoň částečně pokusit.
Hlavní představa o písni byla, že vezmu význam textu Šántídévy, alespoň v úrovni, které jsem rozuměl, a vtěsnám ho do moderní písně o třech slokách. Při pohledu zpátky to byl docela odvážný postup. Lidi, kteří píšou buddhistické texty, většinou stráví tu nejdelší část života tím, že je nejprve studují. Nápad, že by si člověk mohl přečíst několik knih, vydat se na lekci k jedné knize a potom zkoušet napsat aktuální zkrácenou verzi Bodhikarjavatary, je při nejmenším dost sebevědomý.
Pokud má někdo opravdu vážný zájem dozvědět se něco na toto téma, doporučoval bych mu, aby si přečetl buď knihu Šantídévy nebo přepis výuky v Arizoně, nazvaný „Vyléčení zlosti“, který sestavila Jeho Svátost Dalai Lama.
(MCA)
THE UPDATE (MODERNIZACE MODERNÍ DOBY) (BEASTIE BOYS / CALDATO / NISHITA)
* potomci planety země! *
(= sampl z nahrávky „Children of the Earth Flames“ od Johna Klemmera)
Slyším troubit trumpety, zvěstující konec světa
rozhlédni se pořádně a poslouchej a pochopíš zatraceně každej signál
jak jsou vody špinavé, jak jsou lesy vykácené
odstřely a vrtání hluboko pod povrchy země
zaměř se na věštby po celém světě
a podívej se kolem sebe, jak se to teď celé uvolňuje, rozevírá,
hledej odpověď sám v sobě a pochopíš, co se bude dít dál
dosaď trochu zodpovědnosti do srdce přičinlivého kabrňáka od netečného zpohodlnělého škůdce
protože Matka Země potřebuje být uctívána
byli jsme daleko dost dlouho, že je tak zanedbaná
rasa bojuje proti rase, takové přihlouplé marnění hodnot
je to jako poškodit sám sebe nevhodným chováním k druhému
a na konci válek, jakou vůbec měly cenu?
je jasné, že země byla ta, kdo utržil největší rány
my jsme její součástí a ona je naší součástí
je neskutečné, jak s ní zacházíme tak příšerně
když naše planeta prospívá méně a ještě méně každým dalším dnem
každý je na každého nasupěný kvůli malichernostem
všichni jsme občané světové komunity
jsme tady všichni spolu a hledáme možnost sjednocení
v průběhu let jsem dospíval a tolik jsem se změnil
věcí, které znám teď, jsem se před lety nesměl dotknout
jsou věci, kterých jsem se dopustil, a které bych už znovu neudělal
ale jsem rád, že jsem je udělal, protože jsem se z nich poučil
jen se pokouším setrvat v přítomnosti, teď a tady
žádné starosti, žádné strachy a beze všech pochyb
Je už nejvyšší čas chtít napravit model pochroumaného světa
je už nejvyšší čas jít napravit model pošramoceného světa
Protože v těchto dobách, v těchto proměnlivých dobách
nastává změna a já nejsem slepej
když se kyvadlo houpe a vstupujeme do nové éry
a s každým nárazem nás to zavádí blíž do epicentra
ano, nastává bouře před klidem a války, které vedou k lásce
věci musí plynout ve svém kurzu a tak do sebe narážíme a závodíme, kdo z nás má víc navrch
ale jsme tady, abychom to zvládli ustát buď tak nebo jinak
abychom našli oboustranný respekt pro sebe i pro další
ale opravdový klíč je důvěřovat si
pokud budu věřit sám sobě, tak se nebudu obávat ani ostatních
mám svůj život pod kontrolou, tak jak může každej udělat se svým životem
chci, aby všichni pochopili, že je to vepsáno ve dlani na tvé ruce
minulost už skončila, budoucnost ještě nenastala
ale zrovna tady a teď je chvíle, kdy se to všechno prolíná
vím, že to můžeme dát znovu do richtiku a není ještě všemu konec
já uctívám Kinga a jeho nenásilné chování, lekce velké ohleduplnosti
(Dr. Martin Luther King, Jr. 1929–1968, byl vedoucím advokátem a akrobatem v praxi mírových a nenásilných demonstrací na obranu práv černochů během šedesátých let, než na něm byl v roce 1968 spáchán atentát.)
mám totiž sen a mám totiž naději a já nezapomenu,
abych někdy směl zavítat opět na návštěvu do neokupované zóny svobodného civilizovaného Tibetu
někdy uvidím nás všechny, jak táhneme za jeden provaz
a bylo by dost špatné, aby nám to selhalo ještě dřív, než to doděláme
protože máme silnou touhu zakrytou hněvem naučit se z bolesti
lásku po napětí jako slunce po dešti
posílám světlo lásky všemu, co je živé
všem tvorům a životu, který prožíváme
já nepoučuju s nějakou pitomostí, to jen promlouvá ke každému ochotnému šťastlivci můj rozum
protože jsem zrovna tady a teď a je už ten nejvyšší čas
Je už nejvyšší čas chtít napravit model pochroumaného světa
je už nejvyšší čas jít napravit model pošramoceného světa