„Co teda budeme dělat?“ zeptal se
bezradně. V pokoji se na chvíli rozhostilo ticho. Pak Břéťa vstal a zapnul svůj
počítač, který měl na psacím stole. Od své nehody ho nepoužíval, protože
nepotřeboval tak nemotorný externí výpočetní výkon. Když ale chtěl kamarádům
něco ukázat, nemohl jinak.
Už jsem úplně zapomněl, jak to
nabíhalo pomalu, pomyslel si, když sledoval probouzející se přístroj. Nakonec
nastartoval včetně internetového prohlížeče a Břéťa zadal adresu sociální sítě
Facebook.
„Nepřítel nebojuje jen fyzicky,“
komentoval, zatímco se načítaly obrázky. „Válka zuří i v kyberprostoru.“ Na
obrazovce se objevila fotka, na které Břéťa s Džonem a Kubou rozbíjejí
skleněnou výplň autobusové zastávky. Bylo při bližším zkoumání vidět, že se
jedná o podvrh a neumělou práci s Photoshopem, přesto ale Břéťovi kamarádi
zalapali po dechu.
„To je ale,“ začal Kuba, nenapadlo
ho ale žádné vhodné a přitom slušné hodnocení. Břéťa nelenil a už vyťukával
komentář pod fotografii: „Hezký :D Je ale vidět, že s Photoshopem ještě moc
neumíte. Doporučuji vám nějakou knížku nebo kurz :-P.“ Všichni se zasmáli a po
chvilce se začalo ukazovat, že se Břéťův komentář líbí i dalším lidem. Jako
jedna z prvních ho označila Veronika.
„Díky,“ zašeptal jí Břéťa do
ucha.
„Není zač,“ roztomile se na něj
usmála.
„Fajn. A co teď?“ přerušil jejich
tokání Džon.
„Uvidíme,“ odtušil Břéťa. „Zatím
zkusili přepadení ze zálohy a zfalšovanou fotku. Počkáme si, co vymyslej
dalšího. Zatím bych řekl, že vedem dva nula.“ Ostatní mu dali za pravdu.
„Hele, já už musím domů,“ podíval
se na hodinky Kuba. „Zejtra píšem z češtiny a já si to neumím při písemce
vytáhnout z Wikipedie. Tak na to chci alespoň kouknout.“ Ostatní se přidali a
tak se Břéťův pokojík vyprázdnil.
„Můžu tě doprovodit domů?“ zeptal
se Břéťa Veroniky mezi dveřmi. „Kdyby náhodou nepřítel čekal někde cestou,“
dodal rychle a začervenal se, když se na něj zkoumavě zadívala.
„Budu moc ráda,“ odpověděla s úsměvem
a pásla se na jeho rozpacích. Cestou si povídali o všem možném a na nějaké
nebezpečí úplně zapomněli. Veronika nebydlela daleko od Břéti, takže za chvilku
byla doma.
„Díky moc za báječnou procházku,“
usmála se na něj přede dveřmi. Přistoupila až k němu a krátce ho políbila.
Pak rychle zaběhla domů a dveře za ní zaklaply. Břéťa zůstal překvapením stát
jako solný sloup. Ještě nikdy od žádné dívky pusu nedostal a teď se v něm
rozbouřily emoce. Zvedl hlavu a uviděl matnou Veroničinu siluetu za oknem, kde
tušil její pokoj. Zamával tím směrem a pomalu se vydal k domovu.
Břéťa zase nemohl spát. Když už
se konečně sžil s tím kouskem křemíku ve své hlavě, přišel ten „báječný“ den
plný rozporuplných pocitů. Horák si nechal voperovat čip také, hned na to mu
vyhlásil válku, ale Břéťova armáda zvítězila v prvních dvou bitvách. A nakonec
polibek od Veroniky, který do těch všech emocí zamíchal ještě další element.
Takže díky tomu všemu byla hodina po půlnoci a Břéťa zíral do stropu. Sledoval,
co se děje v kyberprostoru, aby se trochu unavil a usnul, moc to ale
nefungovalo. S uspokojením ale viděl, jak pod zfalšovanou fotografií na Facebooku
přibývají komentáře. Některé jen suše podotkly, že „dnes už grafikům do řemesla
fušuje kdejakej neuměl“. Jiné tvrdě odsoudily podvrhy a zastávaly se Břéti i
jeho kamarádů. V každém případě s každým novým příspěvkem se musela zuřivost
Horáka a jeho nohsledů zvětšit o notný kus. Spánek však stále nepřicházel a
Břéťa nakonec usnul až pár minut před druhou hodinou.
Ranní vstávání bylo peklo. Pět
hodin spánku bylo žalostně málo a hlava ho bolela jako střep. Na křižovatce
potkal Džona s Kubou, kteří vypadali podobně.
„Hele, lidi, v takovým stavu nás
dneska Horákovci utlučou čepicema,“ poznamenal Kuba s trpkým úsměvem. „Co s tím
provedem?“
„Co bys s tím chtěl dělat?“
zamračil se Džon.
„No asi nic, co?“ odtušil Kuba. „Tvářit
se drsně a doufat, že to neprokouknou.“ Všichni tři se tomu zasmáli a uháněli
do školy, aby nepřišli pozdě.
Když dorazili do třídy, Martin už
tam byl a mávnul jim na pozdrav. Břéťa rychlým pohledem zkontroloval spolužáky
a zjistil, že Horák s Roháčem chybí.
„To se jich ta včerejší porážka
asi dotkla, co?“ zasmál se Džon. „Asi jsou zalezlí a lížou si rány. Nebo
osnujou další ďábelskej plán?“ Kuba chtěl dodat ještě něco strašně vtipného, už
ale zazvonilo a do třídy dorazila učitelka češtiny s očekávanou a obávanou
písemkou. Když bylo zadání rozdáno a pedagožka se nadechovala k odstartování
závodu s časem, rozletěly se dveře. Do třídy vpadl Roháč s tak podrápaným
obličejem, až se všichni zhrozili.
„Brej den, vomlouvám se, sem
zaspal,“ zadrmolil směrem k učitelce a hrnul se ke své lavici.
„Proboha, Roháči, co jsi dělal?“
položila vyděšená učitelka otázku, která vrtala v hlavě většině spolužáků.
„Sem spadnul do křoví,“ zamumlal
Roháč a vyčítavě se zadíval na Martina. Ten sklopil oči a doufal, že učitelka
nebude pátrat, kdo o tom děsuplném pádu ještě ví. Naštěstí ji Roháčova odpověď
uspokojila a rychle mu dala zadání.
„Ale Horák tady pořád není,“
zašeptal Břéťovi do ucha Kuba, který pro dnešek vyhrál místo vedle studnice
vědomostí.
„Třeba taky zaspal,“ nadhodil
Břéťa a sklonil se nad písemkou. Snažil se (alespoň ze začátku) nehledat
informace na internetu, jeho čip se však již tak adaptoval, že pouhá myšlenka s
otazníkem na konci kontaktovala vyhledávací služby a vracela odpovědi. Proto už
ani téměř nerozpoznával, co si pamatuje a co mu podstrkává Google a spol.
Výsledek však byl lepší a lepší, tak se kvůli této přizpůsobivosti na svůj čip
nezlobil.
Když písemka i hodina češtiny
skončila a vypukla přestávka, dorazil do třídy i Horák. Ve dveřích se srazil s
učitelkou, která ho hned chytla za loket.
„Kdepak jsme byli, pane Horáku?“
zeptala se jízlivě. „Zapomněli jsme, že dneska je také škola a čeština? A že
píšeme důležitou písemku?“
„Sem zaspal, no,“ zahučel Horák.
Učitelka se zamračila.
„Na celou hodinu? To asi vaše
třídní bude chtít omluvenku.“
„Jasný,“ pokrčil Horák rameny. „Fotr
mi ji napíše. Byl ještě doma, když sem mizel do školy.“ Učitelka zjistila, že
tady se veškerá pedagogická snaha míjí účinkem.
„Příští hodinu si tu písemku
napíšeš taky. Tak se na to připrav,“ dodala ještě a pustila mu ruku. Horák jen
zase pokrčil rameny a tím pro něho celá příhoda skončila.
„No tak vidíš, byla to jen
standardní Horákova sabotáž písemek,“ ukázal Břéťa směrem k Horákovi, kterého
kárala zamračená učitelka. „Nic zlýho se mu nestalo.“ Čtveřice se zasmála a
Kuba stihl nepozorovaně vyfotit na mobilu výsledek včerejší srážky na Roháčově
tváři. Když fotku ukázal ostatním, ozval se hurónský smích podruhé.
„Člověče, tohle dej na net,“
vyrážel ze sebe mezi jednotlivými záchvaty smíchu Džon. „Označ to jako zaručeně
pravou fotku a Horákovci se poserou.“ Najednou si všimli, jak smích přilákal
jednoho ze spolužáků. Matěj Urban se připojil k jejich skupince a koukal
Kubovi přes rameno na displej jeho telefonu.
„Co se mu vlastně stalo?“ ptal se
zvědavě.
„Hele, Mates, nejseš trochu
zvědavej?“ obořil se na něj Džon zostra. Matěj se trochu stáhl.
„No snad jsem toho tolik neřekl,“
zahuhlal a chystal se odejít.
„Počkej,“ chytil ho Džon za
rameno. „Se hnedka neurážej, ne? Jak říkal, spadnul do křoví.“ Matěj se na něj
zkoumavě zadíval.
„A dál?“ Džon se uchechtl.
„Pak ho z něj ostatní Horákovci
vytáhli.“ Kuba s Martinem se začali pochechtávat a Matěj se zamračil.
„Já teda nevím, co je na tom tak
strašně vtipnýho,“ řekl. Nakonec se nad ním Břéťa slitoval a řekl mu celou
historku od odchodu ze školy až po obětavý Martinův zásah.
„Prostě máme pořád před očima ten
moment, kdy Roháč po hlavě zahučel do toho šípkovýho keře,“ zakončil Břéťa své
vyprávění. Matěj pokýval hlavou.
„Tak to už chápu,“ odvětil. „Já
teda Horáka a ty jeho kámoše taky moc nemusím. Kdybyste potřebovali proti nim
píchnout, tak se mnou můžete počítat.“
„No tak to je super,“ rozzářil se
Džon a plácl ho po rameni. „To už nás je šest a síly jsou vyrovnaný!“
„Ještě ne,“ opravil ho Kuba. „Nezapomínej,
že je s náma ženská. Ta se asi s Horákovcema prát nebude.“
„No dobrá,“ uznal Džon. „Ale na
počet už to sedí, ne?“ Jejich další povídání pak přerušil zvonek na další
hodinu. Všichni se tedy rozprchli na svá místa a začali se věnovat přírodopisu.
Matěj shodou okolností seděl
přímo za Horákem, takže si myslel, že může svým novým parťákům přinést nějaké
důležité informace z nepřátelského tábora. Napínal proto uši, aby mu neuniklo
ani slovo. Horák a jeho soused ale asi tušili, že za nimi sedí zvěd, takže se
bavili o naprosto nezajímavých záležitostech. Matěj tak vyslechl pochvalu na
adresu jedné z prsatějších spolužaček, kritiku učitelů nebo nadávky na
ředitele, že tvrdě postihuje kouření a pití alkoholu ve školních prostorách. Až
při poslední hodině měl štěstí.
„Až zazvoní tak hned vyběhnem do
tý vopuštěný boudy na hřišti,“ zašeptal téměř neslyšně Horák ke svému
sousedovi. „Řekni to ostatním.“ Soused beze slova přikývl a za chvíli již
informaci potvrzovali ostatní z Horákovy tlupy. Matěj mrkl na hodinky a s
hrůzou zjistil, že za pět minut bude zvonit. Co teď? Vytáhnul rychle mobil, aby
Břéťovi poslal zprávu. Jakmile ale napsal několik písmenek, přístroj mu
oznámil, že má vybitou baterii a usnul spánkem spravedlivých.
„Sakra,“ zaklel v duchu Matěj a přemýšlel. „Nedá se nic dělat, musím jednat.“ A zvedl ruku.
„Ano?“ pokynula mu učitelka
rukou. „Co potřebuješ, Urbane?“ Matěj se postavil a teatrálně se zakroutil v
bocích.
„Pančtelko, můžu na záchod?“
Učitelka se zamračila.
„Za chvíli bude zvonit. To snad
vydržíš, ne?“ Když ale Matěj znovu zakroutil boky a se zoufalým výrazem zavrtěl
hlavou, s povzdechem ho pustila. Matěj jí poděkoval a rychle vystartoval ze
třídy. Pánské toalety ale samozřejmě nechal za sebou a uháněl na hřiště.
Hlasité zazvonění ho zastihlo asi v polovině cesty, takže věděl, že už má za
sebou šestici válečníků. Rychle doběhl do opuštěné boudy a opatrně do ní vlezl.
Uvnitř bylo šero a spousta harampádí a Matěj rychle hledal, kde by se schoval.
Věděl, že času má zatraceně málo a během pár minut sem dorazí Horákovci. Kdyby
ho našli, bylo by s ním zle. Najednou uviděl u stěny papírovou krabici od piana.
„To je ono,“ výskl si v duchu a zalezl do skrýše. Vytáhl z kapsy
diktafon a zapnul ho, aby měl celý rozhovor nahraný pro snazší tlumočení svým
spolubojovníkům. O pár vteřin později už slyšel dupání a křik a do boudy se
vřítila šestice záporňáků.
„Huráááá!“ Ještě ani nedozněl
zvonek a šest Horákovců se s hurónským řevem vyřítilo ze třídy. Učitelka
udělala překvapeně dva kroky vzad.
„Horáku, co to má znamenat?“
řekla spíše jen pro sebe, protože adresát její výtky už byl venku a jeho
nepřeslechnutelný hlas se rychle vzdaloval. Chtěla tedy ještě něco říci alespoň
ostatním žákům, ti už ale po vzoru těch raubířů mizeli také. Zaklapla tedy svůj
blok, posbírala papíry a ve třídě zůstal jen Břéťa a jeho tři kamarádi.
„Kde je ten Mates?“ podíval se
Džon na hodinky a zakroutil hlavou. „Už močí deset minut! Nemá von nějaký
potíže s prostatou?“
„Blázníš?“ vytřeštil na něj oči
Martin. „V tomhle věku? To snad ještě ne.“
„Hele, ale to je fakt divný,“
pronesl Břéťa zamyšleně. „Snad se mu nic nestalo. Dem ho hledat.“ O pět minut
později se znovu sešli ve třídě se zvláštním zjištěním - Matěj zmizel.
„Ty vole - kam se poděl?“
zhodnotil situaci po svém Džon. Nikdo ale neznal odpověď.
„Vezmeme jeho věci a počkáme na
něj před školou,“ rozhodl nakonec Břéťa a tak se přesunuli na schody před
hlavním vchodem. „Jenom doufám, že nenarazil na Horákovce. To bysme mohli čekat
hodně dlouho.“
... pokračování příště ...
|