Včera jsem se vracel z hospody stejně pozdě jako vždycky, táhlo skoro na jednu hodinu a v břiše mi příjemně těžkla čtyři piva. Což není ani moc, ani málo, ale právě tak akorát, aby člověku bylo dobře. Bylo chladno a já se třásl zimou, protože jsem si večer přes sebe přehodil jen lehký baloňák a teď jsem toho potichu, ale mnohomluvně litoval. Už když jsem vylezl ze dveří hospody, musel jsem se na chvíli zastavit a nadýchnout se, takový se do mě opřel severák. Cítil jsem, jak mi ten vítr vypálil všechno teplo v těle i s těmi čtyřmi pivy navrch.
Strčil jsem ruce do kapes, vtáhl hlavu do límce baloňáku a začal se prodírat tou vichřicí na autobus. Ten vítr, říkal jsem si, takový vítr jsem snad nikdy nezažil. Válo to jako obrácený vysavač, studeně a zprudka, že člověku úplně docházel dech. Je to vítr jako z pekla, napadlo mě. Připomenulo mi to nějaký dávno zapomenutý knižní obrat o „stromech, které se ohýbaly až k zemi“. Tenkrát jsem se tomu zasmál, jaká je to hloupost – strom se přece nikdy tak moc ohnout nemůže. Teď jsem se ale opatrně díval na starý dub, kolem kterého pravidelně chodívám na zastávku a skoro jsem měl chuť uhnout jeho větvím z cesty. Zdálo se mi, že vítr starý strom ohýbá až na chodník.
Šel jsem co noha nohu mine proti tomu vzdušnému tlaku a pokoušel jsem se zapálit si cigaretu v kornoutku dlaně, ale posměšný vítr mi sotva dovolil škrtnout sirkou, natož ji donést k ústům. Když jsem konečně došel na autobusovou zastávku, pokusil jsem se vyluštit jízdní řád, ale oči mi pro zvířený prach slzely k nepřečtení.
Jak jsem se poraženě odvrátil od stojanu, všimnul jsem si, že kousek ode mě stojí mladá dívka. Potěšilo mě, že v té své zimě nejsem sám - měla totiž jen takový lehký kabátek a sukni nad kolena a snad i nějaké páskové sandálky. Byla mladinká a hezká, tak jsem se jí podíval na nohy a potěšil se podruhé. Měla je hezké, rovné a děvčátkovské, s oblými koleny a lýtky až do nebe.
Snad jsem na ni zíral až příliš dlouho, ale najednou se otočila a z profilu po mně hodila okem, krásným oříškovým okem s dlouhými řasami, jak jsem si stačil v té chvilce všimnout. Rychle jsem ucuknul pohledem, aby si snad nemyslela, že ji chci šmírovat, a upřeně jsem se zadíval do světla jediné blikavé lampy, co náš autobusový ostrůvek ozařovala.
Dívka chvíli jen tak postávala a pak se rozešla směrem zpátky do města. Lítostivě jsem sledoval její kroky a pomyslel si, že bych se snad měl taky ještě na chvíli vrátit do útulného tepla hospody. Dívka ale došla jen k tomu kousek vzdálenému dubu, potom na chvíli zmizela a potom se zase objevila a pomalu se vracela zpět na zastávku. Vypadala, jako by ten strom obcházela.
Nejistě jsem přešlapoval a pozoroval ji; tentokrát si ke mně stoupla z druhé strany. Nedalo mi to, abych se na ni ještě jednou nezahleděl a tentokrát se ona musela dívat také, protože jsem zahlédl záblesk jasně modré zorničky. Couvnul jsem pohledem, ale hned jsem se k ní vrátil, protože předtím – předtím měla oko hnědé. Hnědé, hezké, s dlouhými řasami. A teď ho měla modré ! Modré jako moře nebo nebe za stmívání.
Koukal jsem na ni jako blázen a ona se dívala na mne a do toho její kabátku se opřel ten severák, až se zapotácela. V tu chvíli jsem tak trochu přestal myslet a vykročil k ní, snad abych jí pomohl a zjistil, co se jí to stalo s očima. Honem jsem nevěděl, jak začít, tak jsem jen vyhodil: „Slečno, promiňte že obtěžuji, ale neměla byste oheň ?“ Zblízka jsem se jí zadíval do tváře a uviděl jsem to. Měla každé
jiné ! Jedno modré, jedno hnědé. Nikdy jsem nic podobného neviděl, jen jednou jedinkrát u kočky, ale u člověka ne.
Dívka se na mě chvíli mlčky dívala a potom tiše řekla „Nemám oheň“ a pověděla to tak zvláštně, skoro jako by byla cizinka nebo dlouho nemluvila. Vůbec se mi nechtělo končit ten rozhovor, už jen pro to, jak palčivé měla ty oči.
„Odpusťte jestli jsem dotěrný, ale je takový nečas dneska… Nechtělo se mi být proti tomu sám.. “ pomáhal jsem si krkolomně. Ještě jsem přidal úsměv a ona se také usmála, trochu nakřivo a výsměšně zdálo se mi, a zeptala se: „Vám se to nelíbí ?“
Chvíli jsem nechápal, o čem mluví, a potom jsem jen pokrčil rameny. Pomyslel jsem si, že si ze mě snad dělá legraci. Tvářila se ale smrtelně vážně a vítr jí vháněl do obličeje vlasy, krásné dlouhé tmavé vlasy.
„Tak já to teda zruším“ řekla lhostejně a mávla rukou.
V tu chvíli jsem málem přepadl dopředu, protože jsem byl zapřený proti větru a ten najednou ustal, jako když otočíte vypínačem. Všechno listí a prach a igelitové tašky, co se předtím míhaly v jednom shonu metry na zemí, zůstaly na vteřinku jako zavěšené a potom se snesly na zem. Ten starý dub, který byl předtím ohnutý do ostrého úhlu, se skoro viditelně narovnal a já měl pocit, že slyším, jak si protahuje své staré dřevěné kosti. Bylo najednou takové ticho, že jsem si na chvilku připadal jako hluchý a instinktivně jsem si promnul uši. Dívka mě pozorovala a pobaveně se usmívala.
„To jste udělala vy ?“ vykoktal jsem zděšeně a vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet.
„Samozřejmě“ odpověděla stále s pobaveným úšklebkem a urovnala si sponu na kabátku. Jak jsem byl pořád trochu mimo sebe, díval jsem na její ruku, jak zapíná tu sponu, a připadalo mi, že má ty knoflíky dřevěné, ale tak zvláštně dřevěné, jako z kůry. Ale ruku měla jemnou a hezkou, žádné lakované nehty a těžké prsteny, jen hezkou útlou štíhlou ruku.
Rozhlédl jsem se, jestli se ten vítr znovu nezvedne, ale pořád bylo jen divné dusivé nehybné ticho.
„To není možné. To je náhoda“ pokusil jsem se.
„Vážně?“ zasmála se. „Asi ano. Jak bych to taky mohla udělat, že ?“ Sáhla si rukou zase na tu sponu a trochu chrčivě zamumlala: „Omluvíte mě ?“
A jak se po mně zase švihla očima, musel jsem se zase zapotácet, protože to její oko, to její druhé hnědé oko, už nebylo hnědé, ale skoro šedivé až domodra a přísahal bych, že skoro viditelně světlalo.
Zíral jsem na ni jako zkamenělý, neschopný pohybu a slova, a ona si to zase houpavým krokem namířila k tomu dubu, co tam stál odpočívavě a tiše a pod ním byla skoro úplná tma.
Sledoval jsem ji celou dobu a měl jsem pocit, že těsně než došla ke kmeni musela klopýtnout a úplně se mi ztratila z dohledu. Neviděl jsem ani ty její štíhlý nohy, co předtím úplně zářily. Nemohla mít snad ani punčochy, protože ty by jí takovou barvu kůže nemohly udělat, ale to nebylo možné, protože která dívka by vyrazila v takové slotě v sukni a jen tak naboso. Pořád jsem se díval na ten dub a čekal, jestli se zase ukáže a myslil na barvu kůže, jakou měla v jamce pod kolenem, takovou čistou hnědo-růžovou, jako cikánské miminko nebo čerstvě pokácené dřevo. V momentě, kdy jsem si pokoušel vybavit, jakou barvu měly její kotníky, vyšla ke mně zpátky a přísahám vám, že to musela dělat nějak rafinovaně, musela tam snad sedět přikrčená, protože to vypadalo skoro jako by vyšla z toho stromu.
Došla až ke mně a dívala se do země na to spadané listí, co tam leželo mrtvě od chvíle, kdy zastavila
vítr. Což bylo absurdní, ale vypadalo to úplně tak. Stál jsem vedle ní jako hlupák a nevěděl, co říct, a začínal jsem si přát, aby už někdo přišel, aby už přijel ten mizerný autobus a abych si dnes dal míň než ty tři piva. Začal jsem totiž sám sebe přesvědčovat, že to všechno podivné dneska musí být tím, co jsem všechno vypil.
Dívka natáhla jednu nohu v hnědé polobotce a vyhloubila v listí dolíček a pak ho zase zametla. Vůbec si mě nevšímala a chovala se, jako bych byl úplný vzduch a nic. A to mně žralo, takže jsem se rozhodl jí ještě něco říct. Nenapadlo mě nic lepšího, než se jí zeptat: „Odkud jste, slečno ?“
„Ale tady kousek“, zamumlala a dál si ryla špičkou botky v listí.
„No ale odkud přesně, z Návrší ? Nebo od řeky ?“ Připadal jsem si jako maniak, ale ta dívka mě popouzela čím dál víc, jak mě ignorovala a jak byla hezká.
„Prostě kousek.“ A zvedla ke mně konečně oči a já úplně vylítnul, protože je měla hnědé, obě je měla hnědé, hnědé jako oříšky a tmavý med a dřevo o Vánocích a smála se mi těma očima do obličeje.
„Jak to děláte ?“ vyhrknul jsem nechtěně a hned bych si za to jednu dal, ale už to bylo venku.
„Co jak dělám ?“
„No s těma očima !“
Chvíli váhala, jako by nechápala na co se ptám, a potom pokrčila rameny: „To je normální…“
To mě uzemnilo, protože to jsem vážně nečekal. Napadlo mě, jestli to vážně není normální, jako když
modré oči se někdy barví lidem ve vzteku do zelena a třeba jestli to není nějaká porucha. Ale ona přece nebyla rozčilená ! Než jsem si to srovnal v hlavě, zeptala se mě s pohledem upřeným na mé zápěstí: „Kolik je prosím vás hodin ?“
To byla otázka ještě v kompetenci mých myšlenkových schopností, tak jsem jí to řekl.
„Budou dvě“.
„Aha, tak to já už musím jít. Nashle.“ Otočila se, mávla mi cípem kabátku a zasvítila nohama a potřetí se vydala na cestu k tomu dubu. Zíral jsem na ni a podvědomě jsem vytáhl z kapsy cigaretu a sirky. Kroky odpočítávala vzdálenost k mlčícímu stromu a já vyndal z krabičky sirku a škrtnul. První mi zhasla a druhá taky, snad od toho, že se mi trochu klepaly ruce. Dívka už došla ke stromu a tentokrát jsem viděl, že se otočila. Škrtnul jsem potřetí a sirka vzplála a v ten moment dívka zvedla ruku a mávla jí.
Odletěl jsem na tři kroky daleko a popadal dech. Ten vítr, ten zatracený vítr z pekla mi sfouknul sirku v setině vteřiny a znovu mě objal a prosákl do morku kostí a odmrštil k zastávkové ceduli, že jsem se jí tak-tak chytil. Bylo to snad horší než dřív, protože jsem se vůbec nemohl nadechnout a stromy se ohnuly ne skoro, ale úplně až k zemi. Skrz vlasy, svištící listí, všechen ten uliční bordel a celé to větrné šílenství jsem v té černé tmě pod stromem jasně uviděl pár blýskavých, škodolibě se smějících modrých očí.
|