http://www.youtube.com/watch?v=f9dRXVswHeQ&feature=relmfu
Deee Lite – „Thank
You Everyday“ (The Spirit Mix Part I & II)
KRÁLOVNA
KRÁSNÉ GYMNASTIKY
VĚRA
ČÁSLAVSKÁ – ODLOŽILOVÁ
SPORTOVNÍ
GYMNASTIKA – OSMIBOJ, PŘESKOK, KLADINA
TOKIO 1964
OSMIBOJ,
PŘESKOK, BRADLA, PROSTNÁ
MEXIKO
1968
Milá Věro
Čáslavská!
Já jsem
Jirka z první á
Nic si
z toho nedělejte,
že jste
první na světě.
My vás máme
stejně rádi.
V Mladé frontě vyšla po jejím vítězném přeskoku v Tokiu
básnička:
Vteřino
vysílení
po koupeli
v páře –
Zelená vážko
vodní –
Takové zatrnutí
znám jen od
zubaře –
A od ní…
Ono to opravdu vyvolávalo mrazení v zádech, když redakční
dálnopis vyťukával zprávu, že v dalekém Japonsku perfektně zapíchla
neobvyklý přeskok a rozhodčí sáhli po vysoké známce, znamenající třetí zlatou
olympijskou medaili. Nedlouho potom jsme se mohli ve filmovém týdeníku
přesvědčit, že opravdu šlo o pohybové exkluzívní básnění.
Mohla
byste pro oživení vzpomínky onen přeskok popsat?
„Pokusím se. Před Tokiem jsme s trenérem Prorokem přišli na
dobrý nápad kombinovat jamašitu s přemetem vpřed. Tak se zrodila
originalita, kterou pak novináři pojmenovali Věrka.“
Nešel by
přesnější popis onoho zlatého skoku?
„Dobrá. Rozběhla jsem se rychleji než k prvnímu přeskoku, za
který jsem dostala 9,666 bodů, hodně zvysoka jsem se opřela do můstku, odraz,
let, dohmat na koně, odraz rukama, prohnout, sklopit, hlava na prsa, vrátit
nohy, prohnout se a zapíchnout do žíněnek. To se mi povedlo ve stylu
Pepík–hřebík, jak jsme říkávali. Je to jasné?“
Ano, úplně
jasné. Pro vás. Prostě stačí pár stovek tréninkových skoků a na zlatou medaili
je zaděláno.
„Těch přeskoků jsem za sezónu naskákala čtyři tisíce tři sta
dvacet.“
Promiňte.
A to jste tvrdívala, že přeskok je pro vás příjemná a nekonfliktní disciplína.
„To souhlasí. Pravým peklem je ve srovnání s ním vratká
kladina. A to jsem si ještě vymýšlela takové věci jako třeba piruetu na koleně.
I když neúspěch potkává jen lidi nepřipravené, bylo to riziko. Buď vám to vyjde
a točíte se pěkně na místečku, nebo to nevyjde a z kladiny spadnete…“
Vyjde nevyjde. Na zpřeházené a rozkutálené myšlenky už není
v mozku místo. Čas se zastavil. Vlastně spíš strašně finišuje. Už teď po
ránu mají čistě zakrojit a ochutnat na jazyku krajíc volných sestav. A zase na
kladině, na tom úzkém a vratkém proužku dřeva. Povinné zvládla. Vede o 0,233
bodu před gymnastickou stálicí Larisou Latyninovou. To je krása. I když taky
balvan odpovědnosti.
Jen pět minut na rozcvičení. Přejet si obávaný kolenotoč… Dvojná
pirueta na koleně se třikrát za sebou nedaří. Při čtvrtém pokusu se do zátylku
zahryzává strach. Ruce jsou náhle jako přilepené ke kladině, mozek třeští,
tenounký vnitřní hlásek rozkazuje: pusť se, roztoč to, ne, teď to tady pompézně
nedokáže. A musí to dokázat! Musí sama sebe ujistit, že právě tohle tisíckrát netrénovala
nadarmo. Ano teď, v příští vteřině…
Kovový hlas gongu, oznamující konec rozcvičení, přetíná strunu
napětí, proniká až do srdce.
Už nemusí, jaká úleva. Už n
e s m í, no jaká hrůza.
Hala podrážděně nádá najevo svou nelibost, ona však má v sobě
pusto. Velké prázdno, vyprahlost, apatie. Sedí na lavičce se skloněnou hlavou,
cvičení kamarádek, potlesk, tóny klavíru od plachty pro prostná, vše splývá
v jeden neskutečný obraz, do něhož se vplížila i šeď myšlenky: no a co,
vždyť ten zpropadený kolenotoč mohu nakonec vypustit. Vy-pus-tit! Nesmysl, to
by bylo zbabělé! To by mi diváci nikdy neodpustili! A proč zbabělé? Normální
divák ani tu změnu nepostřehne. Solidní dílo provedené s jistotou může
znamenat přece víc, než mistrovská sestava provázená rizikem. Nelži si do
kapsy, není ti to vlastní. Takhle ustupovat, styděla by ses sama před sebou.
Copak sis nepřivykla rozdávat se druhým beze zbytku? A tohle je olympiáda!
Neopakovatelná příležitost.
„Věruško, běž se protáhnout, za chvíli jsi na řadě,“ hlas trenérky
Matlochové zaznívá neskutečně a z dálky. Sbírá se. Pár dálkových skoků,
přemetů vzad, číslo 121 na světelné tabuli u kladiny už nepřipouští odklad. Pár
rozběhových kroků, náskok do přemetu, dálkový skok, póza, už ji pohlcuje rytmus
vlastního cvičení, nevnímá nic, jen pohyb prožívaný až do konečků prstů. Půl
minuty, deset vteřin, pět vteřin, chvíle obávaného kolenotoče se nezadržitelně
přibližuje…
„Poslyšte, v takovém trysku jsem piruetu na koleně
v životě neudělala. Napětí ze mne opadlo. Dokonce do takové míry, že jsem
měla co dělat, abych se soustředila k bezchybnému zbytku sestavy.“
Dopadlo to fajn. Známka 9,766, šťastné vydechnutí a rychle zouvat
kladinové ťapky, vyměnit je za cvičky s gumovou podrážkou pro prostná. Boj
ještě neskončil.
*
Když skončil, ani štáb uklízeček nedokázal z opuštěného
auditoria smést a vyvětrat stopy dusné a dramatické atmosféry, jásavých
triumfů, krutých lidských faktorů selhání, splněných i nesplněných snů. Zlato
Věry Čáslavské za osmiboj, kladinu, přeskok, její lví podíl na stříbru družstva
žen (tehdy ještě skutečných žen, ne dětinských primadonek) patří mezi sny
splněné.
Nadnášená skvostným pocitem chodí ulicemi zdvořilého, usměvavého a
pohostinného Tokia. Vlastně nechodí, spíš se musí plížit. Mraky nadšených
obdivovatelů, žadatelů o autogram do památníčku, na tričko, kabelku, na vějíře,
na kimona, pronásledují první dámu olympijských her na každém kroku. Dokonce
ani maskování šátkem a černými brýlemi jí není moc platné. Odhalí ji při
drobném nákupu v obchodním domě. Vrací se s utrženou kapsou, bez levé
boty a sedmi knoflíků.
A přece ty chvíle, kdy skončí drama honičky, provází štěstí.
Všechno se zpřeházeně vrací. Potlučené koleno v rodných Černošicích, když
soupeřila s kluky. Konec dětské baletní přípravky v Národním divadle,
když zkusila sjet po zábradlí ze třetího patra do maskérny pod jevištěm a
přistála na kulaťoučkém bříšku pomocníka baletního mistra. Tři roky
v zajetí ledových piruet, první krasobruslařské úspěchy, které uzavřel
těžký pád po odpíchnutém dvojitém lutzu. Dodnes vidí, jak malou měla dušičku,
když se vracela domů z dětské nemocnice s osmi stehy a zafáčovanou
hlavou. Dodnes si pamatuje taky zápis z deníčku, diktovaný nadšením svých čtrnácti
uvědomělých let: „…dnes jsem
nejšťastnější stvoření pod sluncem, maminka mě zavedla do tělocvičny
k paní Bosákové. Cvičila jsem i na bradlech a za čtrnáct dní mohu znova
přijít.“
Nepřehledný zástup dní a hodin v tělocvičnách a halách.
Nadšení, zklamání, hledání, triumfy. Evropské, světové i římské olympijské
žíněnky. První titul mistryně světa 1962 v přeskoku, vybojovaný doma, a
stříbrná medaile za osmiboj. První zájezd právě sem, do země vycházejícího
slunce. První trapas v tokijském hotelu New Japan, když objevila na
posteli překrásné hedvábné kimono, plné výšivek, šla se v něm projít a ona
to byla – noční košile. Tenkrát se culili druzí, sama se mohla propadnout
hanbou. Dnes se té vzpomínce zachechtá, zatímco japonské noviny plné jí nesrozumitelných
šifer a znaků její jméno skloňují do všech pádů. Budou novináři tak galantní a
horliví taky za čtyři roky v Mexiku?
Jen zdánlivě předčasná otázka. Olympijská vítězka musí mít vize
dopředu. A nejen myslet a mít vize. Obhajovat titul je vždycky náročnější věc.
V té chvíli ještě netuší, že se jí do cesty připlete nové jméno: Natáša
Kučinská. Dokonce i do snů.
„Opravdu. Mně se o téhle nové, nesmírně ambiciózní soupeřce před
odletem do Mexika mnohokrát zdálo. A vždycky to byl v podstatě stejný sen:
jak padám z nějakého nářadí. Potom se objeví tři slavnostní stupínky a
z toho nejvyššího mi Kučinská blahosklonně podává ruku. Probouzela jsem se
zpocená jako myš a vždycky jsem si oddechla, že to byl jen sen.“
*
Mexické deníky se opravdu předstihují. Spravedlivě dělí přízeň
mezi dosavadní královnou gymnastiky z Československa a tu, která ji chce –
a nijak se tím netají – sundat z trůnu. Taky na trénincích obou zaznívá
střídavě skandované: Vera – Vera – Vera – ra – ra – ra, Natáša, Natáša, Natáša
– ra – ra – ra.
Přecpané Auditorio National je však svědkem triumfu Čáslavské.
Vyhrává přeskok, prostná, bradla, osmiboj, pouze na kladině přenechává titul
své největší soupeřce a musí se spokojit s lesknoucím se stříbrem.
Čtyřikrát znehybní diváci při velebných tónech československé
státní hymny, čtyřikrát pocukává rty a oči jí vlhnou na stupních vítězů.
Královna gymnastiky potvrzena. A jakým způsobem!
(Zvonimír ŠUPICH »1930 až
1992« pro publikaci a interpelaci u královny dobrého ducha: «Zátopek a ti druzí»,
vydáno na pult před třicítkou let 21. srpna)
Držitelka samurajského meče starého přes 1500 let!
IAM 1993: „LA MORT N´EST
PAS UNE FIN“ (SMRT NEZNAMENÁ KONEC ZVONEC)
Samuraj napsal v knize že nejdříve se musíš naučit zemřít abys byl schopen žít lepší život
akceptovat smrt není lehké ale zůstat žít po smrti někoho jiného to je ještě složitější ale zastavení mozkových funkcí se nevyrovná
nic chemie vůně unikající ze zkumavky jako hvězdný let nevědomky udělán bez konce za nebeskou klenbu návrat k přirozené koncentraci vjemů půjčili jsme si tuto dlouhou trasu, která nás
navádí dalšími směry možná k místu, kde budeme žít
v pokoji jednou… a kdo je teď mrtvej a kdo žije, ti,
co odešli, nebo ti, co pořád zůstávají bdít v dnešních poměrně neutěšených poměrech pro každého člověka, co jde spát, se probouzí
dítě jako prázdný kufr, který se naplní tisícem
přání dospívá, uvidí umírat lidi a oni mu řeknou,
víš, že jsou šťastnější tam, kde jsou právě teď… je těžké pochopit, když jsi někoho miloval,
vidět, že odešel ale oni úplně neodešli – jen změnili krajinu
a čistota jim ozařuje tvář jen se podívej blíž – a pochopíš že smrt není konec, jenom začátek
Smrt není konec, jenom začátek smrt není konec, jenom začátek smrt neznamená vůbec žádný konec
Smrt není konec, jenom začátek pořád jí vnímáme jako silné trápení a jen obyčejná zmínka o smrti rozdělí roj
včel z mého uvažování Chill se bojí smrti * Abd-El-Hâkem né * a jako dnes vidím, že
duše opouští mé tělo bylo
to pološero blouznivých představ mojí esence v
samotném slunci mraky z nich, zjistil jsem, že
na nás těžce dopadá to, jak je smrt smutná jen
pro ty, co to vydrží
jak to jen mohu říct Chillovi, který si myslí, že život tady je ráj tohle
on tvrdí, tak jaképak peklo, hm, já nevím nic já
chci sloužit Bohu a vidět, že dobrota vládne lidským srdcím strach
– rozkládá smrt z nemoci a horor; sebevražda a vražda jsou tragické následky fyzických činů, logické, protože pocházejí z ďáblovy
inspirace proto já věnuji epizodu ďáblu, ale nepřenechám
mu své místo pod sluncem v domě, kde slouží sluhové moudrému Abd-El-Hâkem, já
celý život budu čekat na tvé znamení abych potvrdil, co říkám, a udělal ze sebe
hodnotného člena tvojí party toho, kdo dostává tvé přikázání smrt není konec, jenom začátek
Smrt není konec, jenom začátek smrt není konec, jenom začátek smrt neznamená vůbec žádný konec
Smrt mě děsí méně než utrpení zakoušené zaživa všichni beztak musíme jednou odejít doufám, že mi bude umožněno zemřít ve spánku a že to bude na věky, tak budu mít čas objevovat
svět ve kterém nic nebude stejné, ale jen zdáním na
chvíli já teď zevluju po Zemi, aniž bych věděl, kam
jdu, jako zombie čekám na chvíli, kdy dokončím své poslání a odeberu se do vesmírných světů – nebude to
jen fyzický stav biologického zadržení (uvěznění), ale má duše bude existovat dál na neznámých
místech protože smrt není vůbec konec, jenom začátek
Změním se v prach, je mi to jedno,
Akhenaton cestoval celá staletí díky metempsychóze je můj cíl pořád stejný zanechat výsledek v dějinách se svojí
pílí a prací veliké vítězství nad fyzickým zánikem co mi vlastně mohou působit za skutečnou újmu?
Jako logo nebo jen obálku nebo peníze na fotku je to sen vědomí ne vdechnutí myšlenky mého
ducha zavřel jsem knihu, která mě vedla
v životě život je lekce, vášeň, tlukot srdce
z našich činů božská mozaika, můžeme všichni nalézat vůbec cestu
k moudrosti? žijeme, odcházíme bez stresu, myslíme na smrt
jako na konec osady je to egoistické jako ztráta dobrých přátel a ti, co žijí déle než my, kvůli nám roní vydatné
slzy ale smrt není zdaleka konec, jenom začátek
Smrt není konec, jenom začátek smrt není konec, jenom začátek smrt neznamená vůbec vláčný značný omegaultrazvonec
|