Hledáme smysl života, propadáme beznaději.
Nemohu říct, že jsem s konečnou platností cosi nalezla, jen před několika dny jsem si zdůvodnila intuitivní cítění ještě z doby, kdy poprvé jsem zvedla oči ke hvězdám a pocítila užaslost, i úzkost zároveň.
Nic jiného v životě nemá smyslu, než žít pro druhé. Sám člověk neobstojí, nikdy. Možná jako jedinec ano, ale tak nějak dočasně, a jen sám za sebe, ne jako lidstvo. Je potřeba, aby lidé více se semkli, zvážili, co v životě je důležité nejen pro ně, pro jejich děti, ale pro celou planetu, pro všechny děti, i dosud nenarozené...
Přemýšlím o věcech, kterých se nikdo z nás nedožijeme, nastanou za neuvěřitelně dlouhou dobu. Možná mé úvahy souvisí s úzkostí, která mě provází, je také jako stravující oheň. Jeden den ve vzdálené budoucnosti bude pro naši Zemi dnem posledním. Oblohu zachvátí plameny a slunce rozpoutá na Zemi pravé peklo. Oceány začnou vřít, voda se vypaří, zůstane jen spálená krajina. Hory se roztaví a místy, kde dříve stávala města plná života, voněly louky a potoky bystřily, se povalí proudy lávy. Země zhyne v plamenech Slunce, které ji pohltí. Tak praví fyzikální zákony.
Může se jevit marné se těmito myšlenkami zaobírat, přesto, nesouměřitelným, ale mementem jsou výbuchy sopek a současná zemětřesení. Jak si děti našich dětí jednou v daleké budoucnosti poradí, až podmínky na Zemi přestanou být snesitelné? Když přivádíme na svět dítě, je zcela novou bytostí, a my do jisté míry umíme předvídat, co je čeká, je tedy naší povinností přetvářet svět na spolupracující. Musíme, měli bychom dětem odkázat naději. Víru, že osud lze vzít do svých rukou a může se stát důstojným! Aby jednou mohli cestovat od jednoho Slunce k jinému, až bude jedno po druhém zhasínat...
Jak jinak naplňovat vizi lásky, která by byla věčná?
A tak si myslím, že vše začíná prvotním „pro někoho žít.“ Láska je nejen odpověď na problém existence, ale začínám věřit, že se jedná o sílu, Možnost, která je ukryta ve vesmíru kolem nás. I kdyby si ji člověk vymyslel...
Zánik Země za 7,6 miliardy roků?
Vystavila Helen Zaurak v 20:46
(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)
ZÁŘÍ – MĚSÍC JELENÍHO ŘEVU
Jen nepozorovaně přichází do hor podzim, nejkrásnější čas roku, a září jen vyrovnává stezky říjnu – králi všech měsíců. Od srpnového času dělí září jen pramálo: zprvu jen průsvitné mlhy, které se za večerních chladů objevují tu a tam nad tokem Jizerky; každým večerem jich ale přibývá, bělavé závoje mohutní, až se za chladných nocí prostírají nad údolím řeky od lesů k lesům. Za takových nocí nejsilněji ohlašují svůj zájem o společnost jeleni. Jejich ryčení se snáší do údolí z horských hřebenů, z mýtin a lesních okrajů, ze starých říjišť na rašeliništích. Hvězdy se třpytí luxusně a neokoukaně a ve dne stoupá z rozrytých jeleních kališť vůně prku. Na horách je v září ještě živo, lovci se trousí po lesích, občas kůň na železném plátu táhne z lesa mrtvého jelena. Na druhé, západní straně hor brousí po suchých bučinách i zvlhlých houštinách houbaři, jizerskohorské září je i jejich měsícem plných hojnosti v radosti. V nejvyšších polohách teprve dozrály sladkovnadné borůvky, sytící narušený a naučený nerv, obrovské, tisíce litrů by se jich tehdy nechaly natrhat, ale většinu z nich změní první zářijové noční chlady v plihé trpké bobule, které klesají do vlhkých mechů. Jen tetřívci a tetřevi si na nich zlepší svoji chuť k mlsání. Zato čas rudých brusinek teprve přichází, mrazem neohroženy polehávají čisté a úhledné plody na okrajích mechatých balvanů a písčin a na římsách hrubých skal. Jizerskohorské září by se mohlo nazývat i měsícem kvetoucích tolitových hořců: vysoké modré rostliny tehdy pokrývají lesy ve východní části hor v údolí Jizery.
Dosud je možno strávit ve spacáku libovolně nahuštěnou měsíční noc pod širým nebem na písčinách Jizery, ale cosi se již změnilo oproti vlahým srpnovým noclehům pod jasnou nebeskou klenbou – mezi tiše se otáčející souhvězdí vstupuje již brzy po půlnoci na jihovýchodním obzoru mrazivý frajer Orion a neomylně zvěstuje konec letních cest. Po takové noci pokrývá jitřní močál nízká šedá jinovatka a ranní vzdoušek je jako piráty nabroušená čepel.
Dni ale ještě bývají veselé, život čilý a jen málo dávají tušit nadcházející konec všeho. Ve vodách Jizerky ještě kvete vzplývavý zblochan a jiřičky krmí v hnízdech poslední mláďata. Slunce září často celé týdny a jen bezmračná noční obloha přivolává na lesy a rašeliniště mrazy.
Září – měsíc jasných jiter. Dým stoupá přímo k jitřní obloze a vzduch je křišťálový: z Jizerských hor je tehdy vidět každý ostrůvek kleče na krkonošských hřebenech.
Stezka pro příchod října je ukázkově vyrovnána.
O SMUTEČNÍ STEZCE
Snad v pětapadesáti knihách jsem zaregistroval jizerskohorskou pověst o Smuteční stezce a o „vyhnání a truchlivém konci posledního pána z Rederů“, vládce frýdlantského a libereckého panství. Nezbývá tedy, než abych i já zaznamenal tu starou pověst a na hraběcích osudech a dobách představil kraj pod Jizerskými horami v první polovině sedmnáctého století. Pověst se již tři sta let houževnatě přidržuje území Jizerských hor: vypráví o tom, jak po bitvě na Bílé hoře musel svá panství opustit i Kryštof hrabě z Rederů, stoupenec „zimního medvědího krále“ Bédi Falckého, a navždy se zdekovat do vyhnanství. Podle pověsti si k útěku vybral cestu přes Jizerské Hory a staré mapy ji dodnes zaznamenávají. Smuteční cesta stoupá od křižovatky lesních cest pod Křížovým bukem u chaty Hubertky východně od Libverdy a necelý kilák sleduje dnešní zeleně značkovanou trasu. Neklesá s ní již do údolí Ztraceného potoka, ale opouští ji na horském hřbítku v místech, kde se podle čtvrt tisíciletí staré pověsti Kryštof z Rederů se svou matkou Kateřinou naposled rozhlédli daleko k západu po zemi, která víc než šest dekád náležela jejich rodu, přes údolí horní Smědé až k frýdlantskému zámku, který už navždy opouštěli. Tehdy snad údajně paní Kateřina žalem a smutkem padla do mdlob jako já při sexuálně naučné teenagerské střemhlav know how přednášce ve velmi nedýchatelném a nevětraném kamrlíku, ve kterém nedostatek kyslíku zjevně nebyl oním prioritním učivem. Vzkřísili ji za okamžik a jeli uháněli pak střemhlav lesy dál k severovýchodu, kolem míst, kde dnes na mohutném buku visí Streitův kříž a kde prý prodali své hřebce. Jejich smuteční cesta je pak (n–z)aváděla do údolí Lomnice, která tudy stéká ze severních svahů hory Smrku, kolem cínových dolů Petr a Pavel a Bohatá útěcha sestoupili z hor a stezka je odvedla úbočím Rapické hory až na slezskou hranici do samoty Strassberg a odtud do sousední vsi Bergstrass (obrácený význam účesu za pačes naruby).
Dodnes je pěkná a opuštěná Smuteční stezka, která prochází málo známými severními svahy hor. Útěk posledního Redera stále vzrušoval lidovou slovesnou pololesní fantazii: S pobělohorským utečencem spojovali i středověce vyhlížející nejstarší stavení v Luhu číslo popisné Jedna. Bydlel zde prý na černo a nikým nepoznán Kryštof z Rederů. Neodešel totiž vlastně za hranice, a pochází od něj rod mildenavských rychtářů. Lidé to najisto poznali podle prastaré, olejem malované mapy, která v domě visela a zobrazovala pouze dvě adresy v údolí horní Smědé: nejstarší dům v Luhu – a frýdlantský opulentní zámek.
Ve skutečnosti byl konec panství rodu Rederů pod Jizerskými horami maličko jiný a nezbývá než uvést staletou jizerskohorskou pověst o Smuteční stezce alespoň částečně částicí na pravou část. Pan Kryštof z Rederů se narodil na frýdlantském zámku roku 1591 a studoval na univerzitě v Heidelbergu jako jeho táta Melichar. Ten zahynul, když bylo Kryštofovi devět let (1600) a do doby jeho plnoletosti vládla místo něho jeho matka Kateřina, rozená Šliková. Byla to prý prchlivá a nepoddajná paní (panička); dochovaly se pověsti i o tom, jak nesmírně necitelně zacházela s frýdlantskými obyvateli. Dokonce i potom, kdy se 6. srpna 1612 ujal Kryštof z Rederů správy rodového panství, si Kateřina osobovala práva nad měšťany Frýdlantu, a teprve, když se proti ní vzbouřili, přesídlila na rederovský liberecký zámek. Tam také 29. července 1617 a v přesýpacích hodinách bylo písku pro orientaci zrn 14:18, nesentimentálně zhebla a v březnu následujícího roku byla převezena do rodinné hrobky na frýdlantské území. Tady se pověst o Smuteční stezce dopouští prvního omylu – nemohla paní Kateřina ztratit zármutkem vědomí při poslední cestě horami se svým synem po roce 1620.
Kryštof z Rederů zdědil nemalý majetek: panství frýdlantské, liberecké, závidovské (Seidenberg v Lužici) a k tomu i „pustý hrad Hamrštejn“. Byl kornetem v kompanii polního maršála Thurna, a jak se o něm krásně psalo, „věren víře svých otců a zúčastniv se odboje českých stavů proti císaři Ferdinandovi II.,“ doprovázel i 5. září 1619 Bedřicha Falckého při jeho pražské korunovaci za českého krále. Není známo, zúčastnil–li se 8. listopadu 1620 bitvy na Bílé hoře, ale již o tři dny později byl na frýdlantském zámku. Potlačování českého odboje šlo jen ztuha, ale jistě: 9. března roku 1621 přijel na Frýdlant oddíl císařských jezdců a odvlekl s sebou hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, příbuzného Kryštofova, který se na zámku skrýval. Popraven byl na Staroměstském náměstí v Praze 21. června. Ještě před tím, v dubnu 1621, potvrdil císař, že „hrdlem i statkem propadne každý šlechtický rebel, který se na trojí výzvu nedostaví před soud“. Pan Kryštof z Rederů to neučinil a jeho podpis se na listinách frýdlantského archívu objevuje naposled 18. května toho roku. Potom vzal do zaječích do Slezska a mířil logicky na své závidovské panství. Téměř zcela jistě neprchal přes hory tichou Smuteční stezkou po severních úbočích Jizerských hor: z Frýdlantu do Slezska i do Lužice vedly mnohem pěknější a pohodlnější cesty.
Pověst o Smuteční stezce má ale pokračování: Lidé si vyprávěli, jak se hrabě z Rederů tajně vracel do Čech a po nocích své ztracené panství objížděl v době, kdy již vládl na Frýdlantě Albrecht z Valdštejna: panství mu bylo připsáno již v červnu 1621, sice jen prozatímně, protože císař v únoru 1622 zmírnil rozsudky smrti nad uprchlými šlechtici a podepsal „generální pardon“ pro ty, kteří by se do šesti týdnů vrátili, a slíbil je nepotrestat „na hrdle, ale pouze na majetku“. Pan Kryštof opět neuposlechl a do Čech se již nikdy víc nepodíval. Byl proto znovu odsouzen k trestu smrti a frýdlantské a liberecké panství bylo v červnu 1622 definitivně prodáno Valdštejnovi. Do saského státu císařova moc nedosáhla a závidovské panství proto panu z Rederů dál náleželo. Odtud se snažil rozpoutávat nepokoje, a nikoli bez následků: 9. června 1625 poroučí Albrecht z Valdštejna svému zámeckému hejtmanovi, „aby zatkl lehkovážnou bestii Kryštofa z Rederů, který tajně okolo Frýdlantu objíždí a lid k povstání se pokouší vzbouřit“. Tomu, kdo ho přivede živého či mrtvého, bude vyplaceno 5000 tolarů, kdo s ním naopak bude udržovat sebemenší kontaktík, přijde o hrdlo i o majetek. Zdá se tedy, že pan Kryštof doopravdy tajně navštěvoval starý domov, ze kterého musel uprchnout. V prosinci 1625 vypukly na Frýdlantsku takové značné rebelie, že Valdštejn raději poslal svoji manželku do bezpečí do Prahy, a jeho vojsko pak revoltující sedláky krvavě rozprášilo. Císař Ferdinand pak žádal zemského fojta Horní Lužice, aby proti odbojnému rebelovi Kryštofovi z Rederů zavedl soud. Fojt císaři odpověděl, že pán z Rederů se k soudu nedostavil. Roku 1627 se obnoveným řízením zemským situace změnila i v Sasku a Kryštof Reder jakožto černá ovce byl i tam – potřetí ve svém životě – odsouzen k trestu smrti a definitivně ztratil i závidovské panství. Popraven však nebyl, stačil bystře uprchnout. Ještě jednou měl nastat jeho čas.
Roku 1634, již po Valdštejnově smrti, obsadilo švédské vojsko Frýdlant, vyhnalo Matyáše Gallase, který dostal od císaře Frýdlant i Liberec za zradu na Valdštejnovi, a s krátkými přestávkami drželo zámek a panství téměř patnáct let. Za nimi přišel roku 1639 i bývalý frýdlantský pán Kryštof z Rederů. Vrátil se domů po osmnácti letech a chystal se opět převzít panství. Písemně poroučí městské radě, aby starostu i zámeckého hejtmana „jako lehkovážné císařské šelmy vrhli do želízek“. Švédové ale museli koncem února 1640 Frýdlant na čas vyklidit a s nimi navždy odešel i nešťastný Kryštof z Rederů. Na Frýdlant se již nikdy nevrátil a dva roky poté prožil svou smrt.
VRAŽDA NA ŠTOLPIŠSKÉ CESTĚ
Je to pěkně odlehlé místo na náhorní jizerské plošině uprostřed lesů a rašelinišť. Smědava odtud leží čtyři kilometry k severovýchodu a na ostatní strany je k lidským obydlím ještě o notný kus šlapání a klopýtání dál. Tady, na Štolpišské silnici nedaleko rašeliniště Na čihadle a jen kousek od místa, kde se silnice stýká s Kristiánovskou cestou, našel v sobotu 10. září 1827 lesní dělník Wildner z Ferdinandova mrtvolu staršího muže. Mrtvý ležel na zádech s hlavou na ruksaku a vězely mu z ní dvě kulky z bubínkového revolveru; třetí byla v prsou. Ještě týž den přinesl liberecký večerník o vraždě důkladně sepsanou zprávu. Na místo se odebral i soudní rada dr. Hammer, ale ani on mnoho nevyšetřil. Vědělo se jen, že mrtvý turista je Viktor Gacek, vrchní inženýr z Králova Dvora u Berouna. Ze čtvrtka na pátek nocoval na Kristiánově a hostinský se na něj jasně pamatoval: pán byl prý velice zámožný a měl krásné zlaté hodinky. Přišel sice sám, ale večer se k němu u stolu přidal do řeči neznámý, asi pětadvacetiletý muž vysoké postavy, černovlasý a opálené kůže na obličeji, takže cikán. Hostinský popsal četníkům jeho oblečení téměř do všech detailů. Chlapík měl u sebe tašku a v ní předmět zabalený do papíru. Inženýr Gacek s ním prý hovořil o tom, že druhý den ráno vyrazí z Kristiánova na Smědavu, a neznámý muž také viděl, kolik peněz má jeho šrajtofle, víc, než je zdrávo pro poutníka osamělými lesy. Nápadné bylo hlavně to, že se mladý muž nenechal za nic na světě přemluvit, aby na Kristiánově také přenocoval, ale ještě v noci odtáhl neznámo kam.
Ráno odešel i inženýr Gacek a nikdo ho již nespatřil živého. Vrahoun odcizil všechnu jeho hotovost i zlaté hodinky. Četníci hledali dlouho, ale neznámého pachatele nedostihli. Četl jsem dokonce, že lesník Vilém Johne šel druhý den po vraždě kolem třetí hodiny ranní na jeleny kolem místa vraždy. Byla tmavá noc a nedaleko odtud na Štolpišské cestě pod Černou horou potkal mladíka, kterého bezodkladně legitimoval. Noční návštěvník lesů se jmenoval Walter Lutz. Johne ztratil myšlenky na jeleny a zamířil ke Kristiánovu. Tam se dozvěděl, že popis neznámého muže souhlasí s mladíkem, kterého za podzimního soumraku potkal v horách. Zdálo se, že se vrahoun vrátil ještě jednou na místo vraždy. Četníci pak měli těžkou práci, sebrali všechny mladíky mlátíky, kteří měli tu smůlu, že se jmenovali Lutz, a lesní Johne je pak prohlížel u libereckého soudu. Ale „jeho“ noční host mezi nimi chyběl. A tak je smrt Viktora Gacka jednou z mnoha vražd, které se přihodily v lesích Jizerských hor a které nikdy nebyly objasněny.
Horský spolek postavil asi tři roky po tragédii na místě zločinu kamenný pomníček. Stojí tam, léty nachýlen, dodnes. Každý, kdo se courá Jizerskými horami, šel často kolem něho, i když si ho možná pod hustým porostem smrků ani nevšiml. Na přírodním kameni je zasazena nenápadná tabulka: In memoriam ing. Viktor Gacek, ☼ 1.9.1869 ۞ 9.9.1927.
O STARÝCH MYSLIVCÍCH
Je to už dávno, co jsem potkal prvního jizerskohorského lovce! Zelený kabát neměl a nebyl to také lesník, ti mají dnes na starosti spíš stromy než zvěř. Nebylo to ani při jelení říji, kdy se do Jizerských hor srocují městští lovci, aby se jednou do roka nadýchli stejného luftu, který vdechují jizerští jeleni na říjištích. Tehdy oživnou na dva tři týdny lovecké chaty, ale minula i jejich zlatá doba: na jeleny se dnes i do hor již jezdí auty, která po skončeném lovu odvezou většinu lovců do pohodlnějších příbytků, než jim mohou nabídnout vlhké lesní sruby. A přece – jak jsou krásné jizerskohorské lovecké chaty, každá z nich s jinou esencí, jinými tajemstvími a každá z nich ukryta v lesích jiného revíru! Jelenka v jizerském polesí, Lupínek na Zadní Studánce, Tetřevka v desenském revíru. Lovecká chata na Smrku, pod Holubníkem, pod Poledníkem, u Závor na Cirklu, Welzovka pod Rozmezím a srub na Jizeře. Kolik chat ještě zbývá a kolik se jich už celých rozpadlo! Odtud vycházejí lovci k posedům, aby z nich střelili zvěř, kterou jim většinou předem obeznají hajní. Po říji lovecké chaty na rok osamějí. Tehdy je tajně navštěvují i jiní lidé.
Moje setkání s lovcem odbylo už v časném jaru. Za Malou chatou na Žďárku ve 40. oddělení hejnického polesí tehdy ležela ještě závoj zmrzlého, jehličím maskovaného sněhu. Byl temný hitchcockový večír, sychravost stoupala z půdy a byl jsem unaven celodenním špacírem za cílem. Pan polesný mi sice občas půjčoval klíč, ale tentokrát jsem ho při sobě neměl. Kraj byl opuštěný, mžilo a déšť namrzal na větvích a široko daleko nemohlo být ani živáčka. Vlezl jsem tehdy dovnitř (každá lovecká chata má svoje chráněné tajemství, svoje tajné vchody), rozsvítil zdobnou petrolejku a zatopil. Na jizerskohorské poměry to byla dobrá chata, měla kamna a na opravdických postelích ležely deky. To proto, že chatu měl již iks let pronajatou na lovecké sezóny jeden činovník libereckého okresu. V předsíňce stály baterie prázdných lahví, památka na loňskou jelení říji. Obracel jsem jednu po druhé a nechal stékat husté tmavé kapky sedliny půl roku zvětralých kořalek do hrnku. Byla z toho horská „gorilí gořala“ zvláštní a ojedinělé chuti. Spal jsem tehdy velmi dobře. Slunce podivně dlouho nevycházelo, zapomněl jsem, že okenice zůstaly zabouchnuté. Porušil jsem tak zásadu těch, kdo tajně navštěvují lovecké chaty: odejít s východem slunce. Probudil jsem se až tehdy, když jarní světlo padalo do chaty nastevřenými dveřmi. Nad postelí stál nájemce chaty a rozpačitě si mě studoval. Byl starý, vypelichaný, vykrmený jako Michelin, s přívětivou tváří, ani zelenou kamizolku neměl, a přesto to byl jizerskohorský lovec. Přijel se podívat po zimě do své chaty a nalezl tam nezvaného hosta otrhánka. Dopadlo to přesto v klidu: seznámili jsme se, o lesích, jelenech a Jizerských horách si popovídali. Po hodince odcházel ke Štolpišské silnici, kde i na něj vyčkával moderní kočár. Auto s lovcem opustilo terén a já se vydal dál do mživých a nevlídných jizerských lesů.
V zářijovém povídání chci ale vyprávět o mnohem starších jizerskohorských lovcích, myslivcích a o srstnaté, černé, spárkaté, pernaté, škodné a jiné fauně, která v dávných dobách v Jizerských horách trávila svůj akční čas. Jeleni tehdy troubili koncem září na horských světlinách stejně jako dnes a stejně jako dnes je nemohl lovit tak úplně každý ozbrojenec. Právo lovu měl majitel pozemku, tím byla šlechta. Pokud pole, louka nebo takzvaně selské lesíky v podhůří Jizerských hor patřily poddaným, museli výkon myslivosti podstoupit majiteli panství a na svůj majetek nesměli vkročit se zbraní. Podstatná část Jizerských hor patřila frýdlantskému a libereckému panství, které měly po staletí stejné majitele, a tak na Frýdlant – hlavní sídlo pánů – putovaly i všechny vzácné trofeje z Jizerských hor a v zámeckém archívu se shromažďovaly údaje o skolení zvěřiny.
Ve starších dobách směli poddaní lovit jen veverky a jejich rozkousané oříšky. Urbář z roku 1381 uvádí, že občan V. Vœgeler z Mníšku u Liberce platil za pronájem pastviny ročně třiceti veverkami. Tato „veverčí daň“ byla dost rozšířená – pěkná zvířátka byla tehdy vyhledávaným pamlskem a dobrým vývozním artiklem, z Jizerských hor se odesílala do Míšně a Saska. Třeba obec Hejnice musela odevzdávat na frýdlantský zámek vždy ke svatému Michalu (29. září) šedesát šest veverek. Veverčí daň později stopli. Albrecht z Valdštejna zrušil ve třicátých letech 17. století i práva takzvaných „zaječích myslivců a sedláků“, kteří do té doby mohli – po zaplacení zaječí daně – volně lovit zajíce. Ještě roku 1604 bylo na frýdlantském panství evidováno 102 takových myslivců a 139 zaječích sedláků. Tím zaniklo i právo na jakýkoli způsob lovu pro poddaný lid. To však neplatilo pro škodnou, ta se směla na frýdlantském panství lovit volně. Kůže z ní se musela odvádět a v zámecké kanceláři za ni vypláceli odměnu. Písař tato vydání řádně sepsal, a proto se vlastně i po staletích můžeme dozvědět, jaká zvěř byla donášena z jizerskohorských lesů na frýdlantský zámek.
Tak 14. května 1580 dostal libverdský lesník Wolkstein za pět mladých, z pelechu vybraných vlčat 30 grošů a 6 feniků. Roku 1628 byla odměna za uloveného vlka zvýšena: za dospělého vypláceli 2 zlaté a 30 krejcarů. Vlci řádili v Jizerských horách dlouho, ještě roku 1692 se z frýdlantského zámku nařizuje, aby „vesničané pilně obhlíželi, kde vlci mají své brlohy, a mladé vlky pak kolem letnic, neb jak to jen bude možné, vybrali, a to za odměnu třiceti grošů za kus.“ Nehody při vybírání vlčat byly pak přičítány nešikovnosti sedláků. Neobyčejně hojní byli vlci na Frýdlantsku v zimě 1644. Tehdy brali běžně ovce a dokonce i z vesnic psy ze řetězů. V roce 1862 zapsal písař, že na Frýdlantě nechali vyčinit čtrnáct vlčin. Vlky v Jizerských horách nejčastěji chytali do jam – hlubokých otvorů vykopaných v zemi. Jejich zakládání nařídila vrchnost roku 1674. Jámy byly překryty chrastím a na něj položena návnada. Šelma se probořila a byla na dně jámy snadno utýrána k smrti. Nepropadávali se ale jen vlci. V jamách zůstávali i medvědi, padala do nich i srnčí a jelení zvěř a nezřídka i prostopášní lidé tuláci. Roku 1685 spadl do jedné vlčí jámy, vykopané přímo u Frýdlantu, občan Paul a městská rada mu vyplatila bolestné. To bylo již čtyři roky poté, kdy český sněm v Praze nařídil, aby v celém království byly do čtyř týdnů všechny vlčí jámy „pro jejich velkou nebezpečnost“ zasypány. Přesto frýdlantská instrukce z roku 1699 přímo nařizuje dvornímu myslivci, aby udržoval vlčí jámy v dobrém stavu. Kolem roku 1750 se bála procesí poutníků podstoupit dlouhou cestu Jizerskými horami po takzvané „Nové poutní cestě“ Malým Štolpichem z Ruprechtic do Hejnic, poněvadž „v lesích jsou doma krvežízniví vlci a strašní kňouři“. Ve vlčí jámě skončil i poslední vlk Jizerských hor: 6.6.1766 do ní padla v dolním fojteckém revíru mladá vlčice. Toulavý vlk byl lapen u Nové louky 1810, pozorován, ale neuloven ještě roku 1817 a na slezské straně Jizerských hor skolili posledního vlka prý až roku 1842.
Kdy byl uloven poslední jizerskohorský rys, divoká kočka a bobr, nevíme. Ale žili zde, protože frýdlantský zámecký ceník z roku 1628 zvyšuje poplatek za přinesenou kůži rysa na tři zlaté a třicet krejcarů (tedy právě tolik, jako za kůži medvěda), za bobra propláceli jeden zlatý deset krejcarů a za divokou kočku třicet pět krejcarů. Vzhledem k nevalné odměně nešlo asi o pravou kočku divokou, ale jen o zdivočelé nepohodlné domácí kočky. Za rysa, kterého ulovil 2. prosince 1600 poddaný Neumann, dostal z frýdlantského úřadu jednu kopu grošů – počítalo se tehdy ještě po starodávnu.
Minul i čas jizerskohorských medvědů. 25. května 1607 vyplatili hejnickému lesnímu Augstenovi kopu grošů za střeleného medvěda, o čtyři roky později ulovil stejný lovec medvědici s mládětem. Neodvolatelně posledního medvěda Jizerských hor (v sousedním Ještědském pohoří zahynul poslední kus již 16. května 1679) střelil v dubnu 1741 liberecký nadlesní. Správce o tom uvědomil majitele panství, který tehdy zevloval v Praze, dopisem, který předkládám jako památku na posledního vládce jizerských lesů: „Jeho hraběcí Excelenci nejponíženější hlášení: liberecký nadlesní před osmi dny vystopoval opětovně silného medvěda ve fojteckém revíru a také jej tento pátek bez dalších útrap složil. Velikostí je podoben loňskému kusu a tlapy z něj co nejponíženěji zasílám, kůži pak jsem ovšem předal kožešníkovi ke zpracování. Pokud tato má být vyčiněna jako v předchozím případě, očekávám Vaše nejmilostivější rozkazy. Zámek Liberec 23. dubna 1741, Melichar Lorenz.“
Hraběcí odpověď správci panství na sebe nenechala dlouho čekat: „Tlapy jsme v pořádku obdrželi. Kůže nechť je řádně zpracována a podobně vyčiněna jako ona v předchozím roce. Na všem si nechte dobře záležeti. V Praze 30. dubna 1741, Filip hrabě Gallas.“
Odedávna se lovilo i v nejvyšších polohách Jizerských hor – roku 1611 zaplatilo panství raspenavským tesařům 54 grošů za postavení lovecké chaty na hoře Jizeře. Pro poddané byl panský lov těžkým břemenem: nařizovalo se jim totiž, že musejí být k dispozici jako honci, hlídači, psovodi a poslové a svěřenou práci měli „osobně a svědomitě vykonávat“ a neposílat za sebe osoby slabé nebo jinochy. Kdo pak nechal „vědomě či z nedbalosti“ proklouznout při nahánění vystopovanou zvěř, byl citelně potrestán: „za uprchlého vlka nechť přinese na zámecký úřad bečku soli, za lišku měřici ovsa, za zajíce pak dvě čtvrtky ovsa.“ Povinnost takto sloužit při lovech se vztahovala nikoli na jednotlivé osoby, ale na grunty, které musely stavět předepsaný počet lidí. Z této povinnosti bylo vynecháno jen šest obcí frýdlantského panství, mezi nimi Mníšek a Oldřichov v Hájích. Za to musely zmíněné obce platit „lovčí peníz“. Tak v zimě 1603–1604 platil každý sedlák v Mníšku šest stříbrňáků za vyvázání z povinnosti sloužit při honech.
Teprve od roku 1848 připadlo právo myslivosti jednotlivým obcím a ty je buď provozovaly samy, nebo – častěji – pronajímaly v dražbě honitbu bohatým městským zájemcům z Liberce či přímo majiteli panství.
Některé druhy zvěře se v Jizerských horách po staletí pěstovaly v oborách. Zvěř tak byla pod drobnohledem, poměrně bezpečná proti pytlákům, nepřebíhala do sousedních panství či dokonce za zemské hranice, netropila škody na polích a mohla být hospodárně přikrmována. Nejstarší známá obora byla z roku 1631 za obcí Luh na hoře Chlumu, kde chovali dvacet jelenů. Začátkem 18. století se začala pěstovat v oborách i černá zvěř. Do té doby žila divoká prasata volně v lesích jako původní zvěř a působila značné škody rytím v polích. V roce 1635 byla ještě považována za škodnou a frýdlantská kancelář proplácela za uloveného divočáka jeden zlatý třicet pět krejcarů. Kolem roku 1700 byla zřízena dvousethektarová obora v Poustce a ve Větrově a v roce 1704 další za Hajništěm. Byly to nížinné obory a vedle divokých prasat tam žili i daňkové, dovezení z obory u Mnichova Hradiště. Velká třísethektarová obora s černou zvěří, daňky, srnci, ale i s nevhodně pěstovaným severoamerickým jelenem wapiti byla v letech 1848–1906 u Heřmanic a Dětřichova, západně od Frýdlantu. V blízkosti Liberce, v Ruprechticích, byla v letech 1760–1780 obora rovněž s černou zvěří.
Ve vlastních Jizerských horách zřídili frýdlantští Clam–Gallasové oboru až v letech 1848–1852. Zaujímala na padesáti pěti čtverečních kilometrech celé západní Jizerské hory na východ od Oldřichovského sedla. Původně měla sahat i západně od sedla, ale tomu zabránila plánovaná stavba železnice z Liberce do Frýdlantu (otevřena 1875). Oborní plot byl 42 km dlouhý a procházel horami z Oldřichovského sedla do údolí Jeřice, k Fojtce na Dračí kámen, přes Kateřinky, Rudolfov a Bedřichov se táhl k Blatnému potoku a úbočím Holubníku stoupal na Ptačí kupy. Údolím Malého Štolpichu dosáhl Ferdinandova a severními svahy Poledníku přišel zpět do Oldřichovského sedla. Kdo horami pozorně prochází, často ještě dnes narazí na starý oborní plot: není snadné minout některý z jedenácti tisíc sto osmdesáti mohutných žulových sloupů. Dřevěný plot, který vyplňoval pole mezi sloupy, zmizel a s ním ze světa odešlo i 64 velkých a 51 malých vrat a vrátek, kterými se vcházelo do obory. Celou tu ohromnou stavbu měl hrabě provedenu za pouhé čtyři a půl měsíce a stála ho (zcela pünktlich) 21 461 zlatých a 45 krejcarů. Obora byla sice velká, ale nevýhody se na ní také našly. Jednak zvěř, která nemohla vycházet na pastvu do luk, škodila v lesích. Na to doplatily známé fojtecké tisy, které zvěř – jedovatý tis jí neškodí – z velké části ožužlala a znehodnotila. Ani značná rozloha obory nezabránila tomu, aby jelení zvěř, oddělená oborním plotem od svých svobodnějších druhů, nedegenerovala. Hrabě, který ve své oboře střílel slabší jeleny než ve svých neoplocených revírech, nechal proto v letech 1910–1911 oboru ještě rozšířit i na další polesí, takže prakticky zaujímala celý západ, sever a střed Jizerských hor. Tehdy byl vystavěn i krásný lovecký zámeček na Smědavě proti smědavské chatě; zbytečnou neopatrností vyhořel v listopadu 1969.
Při založení velké obory v roce 1848 v ní žily necelé dvě stovky jelenů, v roce 1914 jich bylo již pět set. Byli do ní vpuštěni i daňci z heřmanické obory a ti přetrvali v západní části jizerskohorských hvozdů dodnes. Z exotických, či lépe řečeno u nás nepůvodních zvířátek najdeme dnes v Jizerských horách i muflony. Vídávám nevelké stádečko vedené mufloním beranem ve světlých lesích kolem Fojtky. Ve skalách kolem Divé Máří pobíhali před patnácti lety dva kamzíci; lidé tehdy vypustili ty děti volných horských srázů do ponurých lesnatých skalin Jizerských hor a ještě se divili, proč za několik roků nepobíhají kolem Smědavy desítky kamzíků. Jelena wapiti a křížence, které v Jizerských horách zplodil se zdejšími laněmi, nechal vystřílet již hrabě Clam–Gallas. Památka nezůstala ani po východoasijském jelenu sikovi, kterého v Jizerských horách pěstovali koncem 19. století. Zajímavý je osud černé zvěře – od 18. století byla chována v nevelkém počtu v menších oborách. Z nich byla převezena do velké obory a rozmnožila se až na několik set kusů, kterým se ve starých bukových lesích na severních svazích Jizerských hor náležitě zdárně dařilo. Na zimu jich vždycky hodně postříleli, zůstalo jich jen tolerovaných 50–60 kusů, a maso bylo prodáno většinou frýdlantským uzenářům. Divoká prasata dělala totiž po lesích škodu, jelenům užírala u krmelců menu dne a jejich přikrmování bylo ekonomicky nerentabilní. Oddělili pro ně proto uvnitř obory ještě stohektarovou část, kde si černí darmošlapové hospodařili po svém. Smrtelnou ránu jim zasadila první světová válka: kukuřici na přikrmování spotřebovali v takhle náhle pohnutých dobách lidé, kteří nepohrdli navíc ani divokým vepřem na talíři. Po válce se černá zvěř již v Jizerských horách nevzpamatovala, poslední dvě vyhublá divoká prasata byla zastřelena v raspenavském revíru v zimě 1923, potažmo 1924. Znovu se objevila, tiše a nenápadně, až na konci další války, v roce 1945. Tehdy se divoká prasata rozutekla z válkou zdecimované obory u Zhořelce a i bez obor a přikrmování se za čtvrt století rozmnožila tak, že jich zde dnes žijí – tajně a lidmi téměř nevídány – stovky. Toulají se za nocí i daleko do obydleného kraje. Před nedávnem jsem uzřel stopu divokého vepře v prvním prosincovém sněhu u Černous ve frýdlantském výběžku. Zvíře přicházelo z Polska, přešlo ledovou řeku a v bílém prašanu směřovala jeho stopa vytrvale k jihu do Jizerských hor. Sledoval jsem ji mnoho kilometrů a bylo vidět, že mohutné zvíře procházelo v noci jen pár desítek metrů od vesnic a chalup.
Medvěda, vlka, rysa, divokou kočku už tedy v Jizerských horách neuvidíme. Zažil jsem však jakousi jednu příhodu a vzpomenul si na ni při předchozím vyprávění o stopách. V září roku 1966 jsem značil hranice přírodní rezervace pod horou Jizerou. Mezi hustými smrky se otvíraly nevelké černé tůně pevného bahna. V tmavé půdě pak byla čerstvě otisknuta zvláštní stopa: spárky nevídaného, nebeského jelena. Měřily čtrnáct cenťáků jen to hvizdlo, a kdyby to nebylo tak vysoko v horách, myslil bych: kráva. Vlastně jsem si to tehdy také myslel, nemohlo mě nic jiného napadnout. Stopy byly patrné i v lese, zvíře bylo asi velmi těžkotonážní. Chvíli jsem stopy sledoval, vedly neochvějně k jihozápadu. Podivný kus krávy, která sama kráčí lesy! Měl jsem tehdy zůstat na stopě, byl bych možná zažil zvíře, které v jizerských lesích muselo vypadat jako přízrak fantasmagorie. Tři dny potom jsem dostal dopis od fojteckého polesného. Ať prý mu věřím nebo ne, před několika hodinami viděl v lese u Fojtky mohutného losa. Protože fojtecký polesný byl jedním z mála lesníků, který se zajímal i o zvěř a vyznal se v ní, věřil jsem tomu. Mrzelo mne, že já jsem viděl jenom několik hodin staré losí stopy.
Poslední český los byl zabit roku 1570 u Děčína. Největší jelenovité zvíře světa, které dorůstá až 230 cm výšky, zmizelo z lesů střední Evropy a po staletí žilo jen v tajgách vysokého severu. V roce 1949 začali losy chovat ve velké oboře severozápadně od Varšavy. Pět losů se v ní rozmnožilo tak, že již za sedm let mohli být vypuštěni i do volné přírody. Z Polska se pak začali vydávat na dlouhé cesty a někteří si to štrádovali i k jihozápadu do Čech, kde jejich předkové kdysi existovali. První los tak přišel po staletích do Čech již roku 1957. Téměř rok prožil v Krušných horách, než ho v září příštího roku k zemi skolil z neznalosti pitomý střelec. „Můj“ jizerský kus byl již šestým losem, který se od té doby zatoulal znovu do Čech. Později jsem se dozvěděl, že prošel celými Čechami, měsíc vegetil na Šumavě a 1. listopadu, šest týdnů poté, co jsem jeho stopy zmerčil pod horou Jizerkou, přeskočil hraniční překážky a zmizel v Bavorsku.
K lovné zvěři patří i zvěř pernatá. V jizerskohorských lesích žily všechny tři druhy našich lesních kurů: tetřev, tetřívek i jeřábek. Nejvzácnější z nich byl poslední; od roku 1898 nejsou konkrétní zprávy o jeho zástřelu. Tetřívek žije ještě dost hojně na rašeliništích a v okolních lesích, ale pokud se tetřevů týče, pryč jsou již doby, kdy se za jediný rok (například 1918) střelilo osmnáct kusů. Dnes je odstřel tetřevích kohoutů zakázán a jejich počet se v Jizerských horách počítá jen na desítky.
V předhůří na Frýdlantsku se pěstovali bažanti. Malá bažantnice byla i v Pertolticích, známější frýdlantská bažantnice byla od roku 1741 v Krásném Lese. Rozšířena byla roku 1875. Volně se bažanti pěstovali na panství již v první polovině 17. století. Výsledky nebyly asi nijak cool oslnivé: Albrecht z Valdštejna prý záviděl svému švagrovi Trčkovi, že na jeho pozemcích žijí bažanti mnohem „tučnější“ než na Frýdlantsku, a podezíral proto lesní personál a pytláky, že jej i jeho zámeckou kuchyni berou na hůl o nejlepší kousky. Nechal se proto poptávat až u pražských obchodníků se zvěřinou, nedostávají-li tajně k prodeji bažanty z frýdlantského panství. Na oznámení pytláků vypsal odměnu 300 zlatých a pro kurvy zlodějské nechal prý již předem přichystat šibenici. Potud nejstarší zpráva o této cizokrajné pernaté zvěři pod Jizerskými horami.
Z mnoha celoročních statistik o množství ulovené zvěře, které se dochovaly v archívech frýdlantského zámku, vyberu jen hrstku z nich: do zámecké kuchyně bylo v roce 1700 dodáno 9 jelenů, 5 srnců, 4 divoké bachyně, 72 zajíců, 30 divokých kachen, 79 koroptví, 6 tetřevů, 8 tetřívků, 4 sluky, 422 drozdů (ti byli ještě tehdy lovnou pernatou zvěří), 3 mandelíci. Kromě toho byli v tomto roce uloveni v panských frýdlantských lesích ještě 2 medvědi, 39 rysů, 5 orlů (skalních), 4 orli říční, 25 orlů křiklavých, 17 jestřábů, 48 krahujců, 22 sov, 172 strak, 165 vran a 1 jediný krkavec.
Díky svědomité ochraně a cílevědomému pěstování užitkové zvěře pomalu v Jizerských horách přibývalo a dravé zvěře ubývalo. Některé revíry pak byly jeleny i přemnoženy a dodnes zde jeleni žijí v počtech, v jakých by je nedotčená a lidmi na úkor jiných zvířat neřízená příroda neuživila.
Roku 1881 bylo na frýdlantském panství, tedy nejen v Jizerských horách, ale i v jejich podhůří střeleno toto úctyhodné množství zvěře (v závorce uvádím roční odstřel zvěře z roku 1955 z bývalého frýdlantského okresu, který se zhruba kryl s dřívějším panstvím): 46 jelenů (90), 41 daňků (15), 49 srnců (180), 30 divokých prasat (60), 1165 zajíců (270), 81 lišek, 10 kun, 49 tchořů, 147 lasic, 25 vyder, 241 veverek, 447 bažantů, 1275 koroptví, 6 tetřevů (2), 21 tetřívků (1), 3 sluky, 131 jestřábů, 146 krahujců, 1742 vran, 191 strak a 1 jediná volavka. V roce 1971 žilo v celé takzvané „jelení oblasti Jizerské hory“ 416 jelenů, z nichž 134 bylo střeleno či uhynulo.
Vyprávění o jizerskohorské zvěři, lovcích a myslivcích skončím citací části staré frýdlantské listiny. Je to první „instrukce“ pro vrchního čili dvorního myslivce, který byl na panství v roce 1699 ustanoven nejvyšším pánem nad lesy a zvěří. Do té doby spravoval tyto záležitosti hejtman. Listina je totožná s instrukcí pro lesmistra z roku 1741, který ve své funkci nahradil dvorního myslivce. Zdá se, že nebylo snadné dostát tehdy všem povinnostem:
„Za prvé a především má lesmistr ve všem konání a předsevzetí, co se jeho služby týče, čestně, upřímně, pilně, obezřetně a poddajně prokazovati a zdržeti se houfně se zahnízdivšího pijáctví, aby tím vrchnostenský užitek nejlépe podporoval.
Zvláště má on ve střelbě, honbě, štvaní a čižbě veškeré velké a malé zvěře a divokého ptactva dobře býti zaučený, takže kdykoli to vyžádá úřední rozkaz a potřeba panské kuchyně, on žádaný počet takové zvěře a ptactva v určeném čase s jemu podřízenými střelci a myslivci přinese a odvede.
Má se také ve všech a každém revíru a polním honbišti a stejně v horách obeznámiti, aby když vrchnost něco ze zvěře a ptactva bude požadovati, dlouho kvůli tomu v horách nechodil a nehonil, což by vyžádalo zbytečné roboty.
On pak také častým projížděním po horách, lesích a mýtech za příčinou vysoké a nízké zvěře, na lapácích, rybnících a potocích a na hranicích pozorně dohlížet bude, zda se s něčím nepohnulo, a zvláště nechť dohlédne na pytláky, dřevorubce, myslivce a lesní, také na cesty, aby nebyly dělány nové, aby staré byly vyspraveny a udržovány. Dále na průseky, aby se nerozšiřovaly a na výrobce šindele, uhlíře a popeláře nechť dohlédne a zločince našemu úřadu ku patřičnému potrestání oznámí a nezamlčí, aniž by chtěl s nimi držeti…
Jest povinen dobře sledovati a pilně se vyptávati, aby zvěděl, kdy že sousedé, zvláště šlechtici, kteří s panstvími Frýdlant a Liberec sousedí, chtějí pořádati hony a pak si má pospíšiti a s našimi honbami je předejíti, aby nám ani zvěř ani jiné věci odňati nemohli.
Aby se nestal podezřelým, že partykuje s některým z nich, pak nemá se žádným sousedem, zvláště ne se zmíněnými šlechtici do žádných spolků ani dorozumívání se pouštěti, ani jim tajné honby u našich revírů trpěti, nýbrž ve všem, co v tomto případě ku naší škodě tajně by se díti mělo, nechť je nejdříve varuje, pak sítě a psy odebere a nechá je odvésti na náš úřad.
Když z našich panství někteří cizí pytláci zvěře a ryb, zloději dříví, sběrači hrabanky a podobní darebové budou dopadeni, budou po odebrání kradených věcí a postřílení jejich psů pochytáni a ku potrestání našemu úřadu dodáni.
Při lovech má pak on střelce i myslivce, stejně i povolaný lid co nejpilněji přidržovati k honbě, a nesmí na žádný způsob dovoliti, aby sedláci posílali malé chlapce nebo ženské, nýbrž silné osoby, které sítě a velké kusy zvěře dobře dovedou říditi. Kteří ale mezi těmito lidmi schválně vlka, rysa neb zajíce nechá proklouznouti neb jej dokonce pustí, má tohoto u našeho úřadu udati k potrestání…
Má také každého čtvrtroku podati relaci, v jakém stavu se zvěř a myslivost na obou panstvích nalézá a kolik různé zvěře a spratků došlo.
Honby a čižby se mají ne v zakázaný, ale v pravý čas se díti, a poněvadž ani vysoká ani černá zvěř nemá jisté stanoviště a je při nepořádné honbě daleko hnána k hranicím, má lesmistr tuto sám se svými střelci odstříleti a také všechnu vlky poškozenou zvěř má si dáti předložiti, aby mohla pro užitek důchodu býti přivedena.
Neméně má dbáti na to, aby psi dobře při těle a ošetřováni byli a jakmile fena se hárá, má mu to držitel psa oznámiti, aby k ní hodícího se psa poslal. Lovecké psy, kteří jsou ve mlýnech a jinde drženi, má vésti v patrnosti, staré a neduživé psy, kteří se k honbě nehodí, má postříleti nebo dáti pohodnému a za ně jiné schopné psy sehnati.
Také nemá dovoleno poddaným své psy do polí nebo lesa bráti a tyto psy má při dopadení ihned odstřeliti a majitele psa u úřadu ohlásiti, protože sedláci mají míti psy buď na řetězu u domu, nebo jim půl nohy nechat utíti, aby nemohli do polí utíkati a škodu na zvěři způsobiti.
Když jemu a ostatním střelcům a lesním bude označeno naším úřadem datum kolem svatého Jiří a svatého Havla ku konání dřevního trhu, má on z našeho trhu značkovačku vyzvednouti. Není mu pak dovoleno, jak dříve se dálo, při takových trzích s jídlem, popíjením a tancem celou noc prohýřiti. Při těchto dřevních trzích má on se všemi se včas dostaviti a při značení na kmenu a pařezu býti přítomen.
Má se také při těchto trzích vyptati, aby dříví nebylo prodáno takovým existencím, které vedou rozhazovačný život a které lidi o jejich majetek připravují. Takovým nemá dříví na dluh dáti. Zvláště pak má on pilně během trhu hleděti na střelce a lesní, aby tito při označování dříví věrně se zachovali a s kupci žádné pletichy neměli, aby místo jednoho více kmenů neoznačili a jeden nechali napsat a podobné podvody ku škodě vrchnosti prováděti nenechali. Mimo tyto dva trhy na dříví nemá nikomu nějaký strom vyznačiti.
Pro sebe nemá pak žádné dříví prodávati ani pletichy dělati, nýbrž, poněvadž má přidělený kvartýr, má vystačiti se dřevem, které mu vrchnost pro potřebu jeho bydlení ustanovila.
Pokud se myslivosti týká, má nechat včas nabíjeti lizy na místech, kde se zvěř nejčastěji zdržuje, takže tam ji nejjistěji může udržeti. Má sledovati krmení černé zvěře a často si ověřiti, zda určené krmivo se skutečně zvěři předkládá.
Zvláště má on myslivce, střelce a lesní a jim svěřené lesy pilně přezkušovati, zda ten či onen s vrchnostenským dřívím i zvěří nešetrně nezachází, dohled a výslech prováděti a nález ku potrestání úřadu oznámiti, aniž smí tresty bez vědomí úřadu našeho sám diktovati.
Ačkoli veškeré rybářství jak v tocích, tak rybnících je svěřeno purkrabímu a jeho zaměstnancům, přece má on, který beztoho lesa a pole často projíždí, dohlédnouti, aby v rybných vodách pstruzi a jiné druhy ryb nebyli nevěrnými lidmi odcizováni neb jiné škody stažením vody hlídači rybníků k vrchnostenské škodě nebyly prováděny.
Také má tentýž se střelci a myslivci kolem rybníků a vod všechny volavky a jiné škodlivé dravce pilně odstřelovati a vypleňovati, poněvadž na rybách, ptactvu a zvěři nemalé škody činí.
Má se také poohlédnouti a uvážiti, kde na našich panstvích byly by vhodné polohy pro založení obor, kam by se živá dodaná zvěř zavřela a opatrovala
Jest nejen povinen poslouchati všechna nařízení i našeho úřadu, ale také bez našeho vědomí nic podnikati nesmí, nýbrž ve všem našimi rozkazy a míněním úřadu říditi se musí.“
A protože se hraběti Gallasovi zdálo, že to je pro jeho vrchního myslivce a lesmistra ještě málo, končí listina z roku 1699 posledním bodem:
„A poněvadž on ve své službě nebude mít vždycky řízení, jest povinen nechati se upotřebiti u našeho hospodářství a kolikrát bude naším hejtmanem při určení místa na hospodářství poslán, říditi mlácení na zkoušku, uložení obilí, setí, sušení sena a otavy, střihání ovcí a všechny ostatní případnosti, nechá se k nim ochotně použíti, proti nim nebude se nijak vzpírati, nýbrž vše provede a při tom se bude co nejlépe starati o náš užitek, také ve všem se podle našeho vrchního hejtmana říditi bude, jemu povinnou poddajnost prokáže, bez jeho vědomí nic nepodnikne, nýbrž o všem se s ním domluví, každý týden aspoň párkrát přijde do úřadu a ohlásí, co zařídil a v sumě to nejlepší sledovati má, co k našemu užitku, odvrácení škod a dobrému dorozumění slouží. Poněvadž pak vše, co náš nový vrchní myslivec má dělati, nedá se vlastně v této instrukci zachytiti, bude on v ostatním se starati o vše, co k užitku vrchnosti a odvrácení škod dovede ještě vymysleti a o takovém pak bude nejlépe hleděti s naším hejtmanem se domluviti a podle jeho mínění se pak říditi a bez jeho vědomí a vůle nic podnikati jest povinen, jak věrnému a pilnému dvornímu myslivci přísluší a náleží.
A kdyby tato služba budoucně milostivé vrchnosti nadále nějak se nelíbila, tak jako on bez udání lhůty mají volně vyhrazenou výpověď.
Naproti tomu my za takové věrně konané služby a námahu přislibujeme novému myslivci a střelci ku jeho stálému platu a deputátu z našeho frýdlantského důchodu následující příjem věnovati a nařizujeme: že na hotových penězích čtvrtletně může vyzvednouti celkem ročně 100 zlatých a na deputátu piva týdně jeden džber, žita ročně 7 strychů a 2 čtvrtě, ječmene ročně 1 strych, másla ročně 50 liber, sýra ročně 50 liber, soli 2 čtvrtě, dřeva 40 sáhů a na jednoho koně krmivo a kování s volným bytem.
Ku větší pravosti dali jsme toto přijetí a instrukce, která na svatého Havla tohoto 1699tého roku má míti počátek, vyhotoviti a naším vlastnoručním podpisem a hraběcí pečetí stvrditi. W. J. hrabě Gallas v.r.“
Nejstarší jizerskohorský dvorní myslivec pak vzal všechny povinnosti, které hrabě vyjmenoval, i s těmi, které vyjmenovat nestihl, na svá bedra, omočil brk a téhož roku 1699 jednou jedinou větou potvrdil: „Poněvadž jsem potom v instrukci mě předané všechny body přehlédl a je podle své nejlepší schopnosti chci plniti, nebude se mi nedostávati vůle, což také můj vlastnoruční podpis stvrzuje. Václav Leopold Kopp.“
A tím také své semptembrové vyprávění skončiti a všechny staré myslivce hor jizerských ze své mysli i srdce propustiti ráčíme.
