pan PARACELSUS PHILLIPUS AUREOLUS THEOPHRASTUS BOMBASTUS VON HOHENHEIM
☼ o půlnoci z 11.08. na 12.08.1493 na rej meteoritů EINSIEDELN ۞ 24.9.1541 SALZBURG
Ještě má v čerstvé paměti hodně okamžiků, kdy poprvé vstoupil do temné komory, kde na lůžku hekal jako nejvíc zkoušený lazar slavný knihtiskař Johannes Frobenius. Neustálé bolesti v noze se hluboce vepsaly do výrazu jeho ksichtu. Nejslavnější lékařské kapacity v Basileji se bez úspěchu snažily postavit jej na nohy a nakonec dospěly k závěru, že pro nebezpečí sněti je jediným východiskem amputace. Když dejme tomu Zeus si na den MDŽ vyčíhnul zrovna Afroditu a nadbíhá jí ve své super zamilovanosti, netrkne ho nikdy, že by se mohl vytáhnout u ní, složit jí krvavou obětinu, když ropucha s poruchou osobnosti si náhle čert ví proč zamiluje Ukrajinu a amputuje zde a korumpuje zde, co může, nechová se jako vzor dítěte z Bullerbynu, když Johannes Frobenius uchopil za pačesy příčinu, pak rozchodil to celé snáze a čiperně mohl, no vy víte, chvalořečit za vzor švýcarskou bylinu a za ucho si ozdobně připnul kopretinu.
Tu si kdosi z knihtiskařovy rodiny vzpomenul na člověka, o němž se široko daleko šířily takřka neuvěřitelné fámy. Říkal si Paracelsus a mnozí ho považovali za zázračného lékaře i dobrodruha. Ale nemálo bylo i takových, kteří v něm spatřovali nevědomce, šarlatána, tmáře a darmošlapa. Vždyť už samotné jméno Para–učitel a žádný paskvil–Celsus („odlišný od Celsa“) svědčilo o takřka rouhačském pohrdání starými autoritami. Nevíte někdo, kdy zestárne a dodýchá tamten kruh a čajíček a výbuch a čajíček a výluh dá si líbit eunuch a dá už všem svatý pokoj? Nakonec o uznání pochopení za okupovačnou lačnou rutinu by nestál nikdo ani v provokatérsky produktivním okrsku vykřičených ulic Temple Bar v Dublinu! Pro sedmašedesátiletého Frobenia však znamenal poslední fiktivní fakt naděje, nechtěl-li doživořit jako mrzákus.
Paracelsus u pacienta velmi rychle jednoznačně rozeznal příznaky nedávno prodělané mrtvice a započal s uzdravováním, radikálně odlišnými postupy od těch, kterými Frobenia sužovali samozvané hlavy odborně pomazané, jeho basilejští kolegové. A v co nikdo z nich nedoufal, se stalo skutečností – Frobenius byl zase fit jako rybička. Paracelsus tak docílil úspěchu, o němž se domákla skoro celá Evropa. Sám významný humanista Erasmus Rotterdamský, který v domě slavného knihtiskaře řadu let střízlivě nasával jako duchaplný duch duhu vědomostí do sebe, píše s povděkem na adresu jeho zachránce: „Přivedl jste zpět k životu Frobenia, polovinu mého žití, vrátil jste ho z podsvětí.“ A Basilej, jedno z nejvýznačnějších center německého, ale i evropského kulturního programu, otevřela zázračnému lékaři svou pohostinnou náruč.
Magistrát mu nabídl místo městského lékaře a povolení přednášet na univerzitě. S nastávajícím jarem roku 1527 se Paracelsus stěhuje do Basileje.
Vážnost basilejské medicínské fakulty byla Frobeniových bezvadným zotavením se silně otřesena. Pro hlasatelku (troubu) tradičních názorů a nejvýznamnější tvrz katolicismu ve městě, v němž jinak vítězily reformační myšlenky stoupenců Zwingliho, byl Paracelsus v mnohém nepřijatelný zapeklitý kus. Ten se také nijak netajil tím, že se cítí povolán reformovat celou tehdejší lékařskou vědu.
Fakulta mu zakázala vstup do posluchárny. Přesto Paracelsus přednáší: o speciální patologii, o přípravě a předepisování léků, o diagnostice srdečného tepu a moči a o poraněních a chirurgických nemocech. S nadějí se obrací k mladým, v nichž vidí přirozené spojence proti autoritě starých profesionálních profesorů. Studenti zprvu s údivem hledí na muže za katedrou, který před ně staví tolik nového a snaží se opucovat prach nejtěžších omylů od lékařského řemesla. Ba co víc, z jeho úst nezní tradiční latina, tenhle sekáč má přichystán pro jejich uši snad až příliš hrubý německý dialekt. To už je nestravitelné sousto i pro některé tolerantnější představené fakulty.
Pak nadešel červen roku 1527. Na tržišti planou svatojánské ohně a odevšad zní zpěv, masivní zvuky bubnů, hvízdání píšťal. K jedné z hranic pomalu přistupuje přihrblá Paracelsova figura, třímající v ruce svazek Avicennových a Galenových spisů. Všichni kolem postupně utichají a hledí, jak se Paracelsus pomalu rozpřahuje a vrhá knihu na pospas plamenům.
Je to legenda? Jedna z pověstí, které obestírají v mnohém záhadný Paracelsův osud a provokují fantazii budoucích generací? Možná. Přesto toto gesto vstoupilo do dějin jako symbol boje aktuální současnosti proti vyčichlé minulosti. Věda se údajně nesmí ohlížet zpět. Nikdy nebyl údajně žádný Zlatý věk. To je obsahem poselství (posedlosti ke všemu?) tohoto mudrce, a v obdobném duchu je koncipován i jeho Basilejský program, který nedlouho po vstupu do města rozšířil ve formě letáku.
Od prvních dní se proti němu vzedmula nespokojená opozice. Její tiché reptání zprvu dostatečně přehlušila Paracelsova úspěšná lékařská praxe, ale právě rostoucí věhlas mu nejvíce ublížil. Na městské radě vznáší jeden neslýchaný požadavek za druhým: kontrolu tvorby cen a medikamentů, dohled nad podvratnými lékárníky a jejich zkouškami způsobilosti, nepřipustit spolčování lékařů s lékárníky, jež mělo jediný cíl – co nejvíce vymámit zlaté tele na úkor handicapu nemocných. MUDr. Jan Hnízdil také velmi dobře ví, o čem hovoří, a o čem se tedy snaží ustavičně varovat naši (zhola a zdola a ani zhora nepoučitelnou?) veřejnost.
Za Paracelsovy nepřítomnosti však Frobenius nečekaně umírá. Začíná mnohaměsíční agónie, během níž pomalu ztrácí pověst zázračného lékaře a povzbuzení protivníci jsou na koni, protože získávají na svou stranu čím dál více veřejného mínění. Posledním basilejským dějstvím lékaře Paracelsa je spor o honorář s kanovníkem kostela svaté Klárky. Tentokrát se od něj odvrací i jeho poslední opora – „magický“ magistrát. Hrozí mu dokonce uvěznění, a proto se rozhoduje pro útěk do Alsaska. Z města, do něhož vjížděl s takovou porcí triumfu, prchá jako sprosťák a sporťák na útěku před domnělou spravedlností.
VZPOURA PROTI AUTORITÁM, PRÝ TAM BUDE JEŠTĚ ŠVANDA
Zde leží Paracelsus Phillipus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, slavný doktor věd lékařských, jenž malomocenství, pako pakostnici, vodnatelnost a jiné nevyléčitelné nemoci s podivuhodným uměním zvládl léčit – čteme na náhrobku v kostele svatého Sebastiána v Salzburgu. V 19. století sem za epidemie cholery proudily jako ke svatému poutnímu místu tisícovky důvěřivců, aby zde našly poslední spásu. Zde, na úpatí Alp, skončilo putování věčným neklidem zmítaného a štvaného Paracelsa.
Chceme-li tohoto muže pochopit, není možno se vyhnout nejranějšímu úseku jeho života. Světlo světa spatřil 10. listopadu 1493 v Einsiedeln v prostředním švýcarském kantonu Schwyz, ale krajinou jeho dětství se stalo údolí řeky Drávy kolem korutanského Villachu. Ačkoli Bombastové von Hohenheim náleželi ke starým švábským šlechtickým rodům, nebyli obdařeni hmotnými statky. Paracelsova otce zapsali dokonce do knihy studentů jako „chuďase“ a o mnoho lépe se později nevedlo ani jeho rodině, jejíž neradostné poměry umocnila smrt paní domu.
Všechna nepřízeň krutého osudu ještě víc utužila svalstvo a pouto rodiny, které se vytvořilo mezi starou školou otcem a novou generací synem. Otec zasvěcuje malého Theophrasta do tajů zákonitosti přírody, vodí jej k okolním teplým pramenům, rudným dolům, sledují spolu práci v pecích. A tak – vedle návštěv klášterní školy – vychází chlapcovo poznání hlavně ze smyslové zkoušky odvahy a reflexu na jedničku.
Snad až příliš často na svůj věk stál tváří v tvář utrpení, šlamastyce, když svého otce, městského lékaře, doprovázel při vizitách nemocných. Množství praktických poznatků a vedle nich bezpočet nezodpovězených otázek, s nimiž se setkával na každém kroku, jitřily jeho vnímavou bystřinu, mysl a devizu.
Vyrostla z něj silná, trochu drsoňská povaha, nepoddajná jako jeho alpská otčina. Snad i tohle byl jeden z důvodů, proč při univerzitních studiích nebyl ochoten asimilovat vše, co se mu předložilo pod frňák. I když se ve svých spisech zmiňuje o zkušenostech získaných na francouzských a německých univerzitách, doložen je jenom jeho pobyt ve Ferraře. Vedle řady tehdejších kapacit patřil k tamnímu profesorskému sboru i věhlasný lékař a botanik Giovanni Leoniceno. I on, spolu s ostatními, se při výuce neuchyloval od tradičního postupu: seděl za katedrou nad rozevřenou knížkou, předčítal a vysvětloval text. Texty, které před mnoha staletími zaznamenali takoví pomazaní mazáci Avicenna, Hippokrates či Galenos (vždyť jenom dílo tohoto Řeka bylo staré bratru 1300 let!). Neomylné autority, nekriticky přejímané doktríny… jako počestní komici i očistní kominíci Coldcut oslňovali zde přítomné autority hygienickou hymnou bez zásluh uklízeček „Doctorin´ the House“ a Plasticman is coming through.
Základním článkem víry byla nauka o čtyřech šťávách: krvi, hlenu, žluči a černé žluči, jejich nerovnováha plodí potom takové zmetky jako je Putin. Jinými slovy v těle člověka nadělá paseku a vyvolá jistou chorobu. Východiskem byly čtyři vlastnosti lidského organismu, a sice chlad, teplo, vlhkost a suchost. Uzavřený systém středověké medicíny sotva skýtal místo pro skutečnou badatelskou praxi. Paracelsus se zde střetává s lékařstvím, jehož směr určovala zkostnatělá teoretická učenost, bez rozvinuté diagnostiky, stojící v praxi takřka bezmocně před kdejakou chorobou.
Mladíkův praktický duch postupně poznává, že mnohé v dílech starověkých lékařů jsou bludy postavené na písečné pláži jako nedobytný hrad a volá: „Vězte tedy, že tyto knihy nejsou dokonalé, nýbrž jsou to pochybné spisy, které slouží spíše ke svedení na scestí než k nalezení správné cesty, což mě také přimělo, abych je opustil…“ Přesto je dalek pouhému zatracování. Oceňuje vše, co je u starých autorů trvalé, není jen ochoten setrvávat při očividných omylech pouze kvůli autoritě značky MUDr.
NA PŘEDĚLU VĚKŮ
Žádné dogma, ani inkvizice jářku nářku a scholastika nemohly do Aleluja brzdit vývoj lidské společnosti. Z jihu na sever se postupně množí mocný duchovní proud, etika a humanismus, který obrací jako jin a jang zájem na samotného člověka, ne zaostalé nečestné zvíře. Luther a Kalvín se bouří proti „univerzálnímu křesťanství“. Každá osobnost se musí vyrovnat s rozporem mezi nábožným, náboženským a raně renesančním proudem. Jako mnozí velcí té doby stojí Paracelsus ještě na obou stranách hranice mezi oběma věky a snaží se smířit nespokojené náboženství s vědou a výstižnou filozofií.
Pozdější kritici mu vytýkali mystifikaci, mysticismus a okultismus. Ne bezdůvodně. Ale tyto sklony vyvěraly v mnohém z toho, že každou věc, tedy i člověka, viděl v souvislosti s celkem. Člověk je micročlánkem mikrokosmem závislým na makrokosmu, a působení léku je tudíž spojeno s astrální silou působící zvnějšku na člověka. Účinek léku se projevuje jenom při určité konstelaci hvězd, čteme v jeho písmu svatém knižně vydaném jako Velká astronomie (Astronomia magna). Názor o nutnosti rozložit svět na jednotlivé partitury, aby mohl být znovu šik obsáhnut jako šik celek, pochází již z řecké filozofie, ale u Paracelsa padá tato myšlenka na novou úrodnou půdu.
Léčení i voodoo je v jeho pouličním uličnickém pojetí prvním cílem lékařství, ale až jeho závěrečným krokem. Aby bylo možno člověka léčit s ÚSPĚCHEM, je nutné znát jeho jádro pudla, podstatu, znát povahu všech léčebných prostředků a jejich působnost na lidský organismus. Lékař musí konat pokusy jako chemik, bádat jako filozof, botanik, mineralog a astronom. Dalším pilířem Paracelsovy medicíny je ctnost. Z očí lékaře, morálně bezúhonného, musí vyzařovat dobrota, klid a ochota pomoci, a to vše, spolu s vůlí nemocného se uzdravit, je stále působícím tišícím prostředkem nezbytným lékem. Dobrý voják Švejk i Voskovec s Werichem razili vždy jako mlátí mládí vpřed heslo: nikdy nesmíme ztratit ani kus dobrého a poctivého klidu, rozvahy a glancu!, což jim vštěpili během vojenské základní služby ne sestry, nýbrž vojenští direktoři a doktoři bolí to. Když si něco z toho zapamatujete, nemůžete se splést se svou intuicí.
Nejzákeřnějším nebezpečím pro lékaře je MAMON, snaha VYTŘÍSKAT svou činností NEZASLOUŽENÉ VÝHODY. Většina lékařů je takových, že místo aby byli lidstvu užiteční, jsou naopak nezdravě zákeřní, stěžuje si Paracelsus na nevyléčený bacil, který se hemží i naší dnešní společnosti.
Univerzitu opustil někdy v roce 1515 s doktorskou licencí v kapse. Neusadil se a nezaložil si výnosný podnik, ale vydává se na cesty.
REFORMÁTOR LÉKAŘSTVÍ S NEJLEPŠÍMI CITY NA KONTĚ
Celých devět let putoval Evropou. Touha po poznání přijít příčinám nešvarů na kloub a zneškodnit jejich všechny možné parazity, jej přivedla do Granady, Lisabonu, Dánska, Švédska a Pruska. Prochodil Anglii, Irsko, Uhry, Sedmihradsko a řadu dalších zemí. Chtěl ze svého oboru vstřebat vše, co bylo v silách jednoho člověka. Učil se od bradýřů, povalečů, mnichů i cikánů, studoval lidovou medicínu, bylinky a nerosty různých krajů, poznával různé formy výživy a jejich vliv na zdraví lidí. Vícekráte, například při polním tažení Kristiána II. Dánského proti Stockholmské koruně, byl aktivní jako ranhojič. Člověku je vlastní to, nač vstoupil vlastníma nohama, co uchopil vlastními prsty a spatřil vlastním zrakem, říká Paracelsus. Zkušenost lékaře, jak všeobecně lidská, tak odborně lékařská (že tinkturu vám předepíšou na počkání nečitelným škrabopisem jako kocouři), nikdy nemůže být dostatečně bohatá a rozmanitá škála stupnice hodnot ve zkušenosti výběru.
Potulným životem se dostával do křížku se svou dobou i s tehdejším nepřejícným lékařstvím. Mnohokrát se nemohl usadit tam, kde by to býval tak rád učinil. Nepřízeň i nenávist šmejdských kolegů, kteří se právem cítili s Paracelsem za zády v ohrožení, hnala jej tempem z místa na místo. Nelíbil se Židům, Nizozemským pochybovačům, vykázali jej z Polska i Litvy div ne naostřené břitvy. „Ale chvála Bohu, nemocným já se zamlouval,“ čteme v jednom z jeho spisů, jež při svém prvním souborném vydání zaplnily čtrnáctero svazků.
Šlo mu na 31 let, když přes důvěrně poznaný Villach zamířil do Salzburgu. V celém jižním Německu to klokotá nespokojeností se šlechtickým panováním. Franz von Sickingen povstává proti katolickým knížectvím a umírá při obraně svého hradu. V Durynsku sebejistý Thomas Münzer srocuje povstalecké sedláky ke zteči. Pro sympatie k nim je Paracelsus zatčen salzburským arcibiskupem, ale pro nedostatek důkazů bude zakrátko propuštěn. Ani v tomto městě nemůže v pohodě vykonávat lékařskou praxi, a tak se ubírá dále na západ.
Na čtyři dlouhé roky se usazuje v prostoru Bádenska–Württembergska. Asi cítil potřebu dát konečně písemnou podobu tomu vnitřnímu hlasu, co poznal na základě svého snažení. Dokončil zde Bylinář (Kräuterbuch), jímž se stejně jako zanedlouho v Basileji snažil bojovat proti nesvědomitosti a podvodným taktikám lékárníků i proti módní náplavě cizích bylin a pochybného koření. Cesty mnoha zeměmi jej utvrdily v přesvědčení o geografické souvztažnosti nemocí a medikamentů proti nim; kde jed, tam účinný protijed, kde nemoc, tam lék, kde lék, tam nemoc. Takže důkaz, že duševně nalomená společnost v Čechách by se mohla postupem doby léčit, až třeba vyléčit jako v troskách morálka těch všelijakých jen ne spolehlivých by se mohla napravovat účinným metaforismem, nebo fórky, jestli je smích zrovna nejsilnější zbraní? Metafyzika „všechno nebo nic“ je zde zapotřebí, nejen hovořit, ale konat „cukr nebo dietní bič“ na jejich meta–megabolu a u jejich metabolismu fyziku… dobrota jednou přece převáží svou důležitostí veškerou naškudlenou zlobu v bance buněčné, tak tomu jest, říkával nám strýček Nostradamus z Provence, který žil přibližně ve stejnou dobu jako Paracelsus Phillipus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, no a třeba se i potkali, protože oba byli podobného ražení s cítěním pro nápomoc lidem. Ten věnuje dva ze spisů i zdejším minerálním pramenům. U řady z nich rozpoznal zaručeně stejný původ, což potvrdila i moderní balneologie. Ve zřídlech vidí stejný léčebný prostředek jako v bylinách a k léčebné kůře předepisuje patřičnou dietu.
Stejně jako dříve popuzoval Paracelsus mnohé svým vystupováním a zevnějškem. Odmítal s nadšením chodit venku v červené tóze s lékařskou čepicí. Odíval se do prostého šatu, k pasu připínal meč, jenž byl po celá desetiletí jeho věrným průvodcem. V Norimberku vydal v roce 1529 spis o vzniku syfilidy, představte si to. Rozeznal venerický ráz této těžké a záludné pohlavní choroby a do jejího léčení rtutí zavádí přesné dávkování. Kritizoval tehdy rozšířenou formu léčení syfilidy guajakovým dřevem, čímž proti sobě pobouřil i mocné bankéře Fuggery, kterým dovoz této tropické dřeviny vynášel pohádkově lukrativní zisky. Norimberský senát se dal dokonce pohnout k tomu, aby zatrhl vydávání veškerých Paracelsových spisů. Přesto ještě do tiskárny protlačí své Velké ranhojičství (Grosse Wundarznei), které spolu s Třemi knihami o ranhojičství představuje na svou dobu převratné myšlenky v konceptu.
I tak se jím v očích učených lékařů deklasoval, neboť jejich drtivá většina chirurgické výkony z obavy před znečištěním krví neprováděla. Ty byly doménou jejich pologramotných asistentů, bradýřů a lazebníků. „Církev se hrozí krve“ – zaznělo na synodu již v roce 1163, a toto vyhlášení se stejnou měrou týkalo i lékařů. Inkvizice „akt víry – autodafé“ sice později dokázala, že církev svůj strach z krve nebere tak doslovně, ale to už je jiná písnička. Paracelsus však zavrhoval amputaci chirurgie od medicíny, za jejíž samostatnou část chirurgii považoval. Odmítal vypalování ran a jako první navrhl přikládat na ně šetrným způsobem čisté obvazivo.
Jeho lékařské názory vycházely z vlastních originálních úvah o základním vlivu chemických látek – rtuti, síry a soli – na funkci organismu. Tak například síra způsobuje v jeho pojetí horečku a mor, sůl zase sračku a vodnatelnost fuj tajbl, až to není hezké.
Alchymii, která do té doby stála mimo zájem, povýšil na jeden ze základních pilířů medicíny a s úspěchem používal některé lučební cestou přichystané léky. Především v Paracelsově osobě započal onen přerod, operace akce Z, v němž se alchymie postupně oddaluje od iracionálna a mění se v racionální chemii. V práci v laboratoři nevidí prostředek k výrobě zlata či tajemného arcana, nýbrž cestu k transformaci věcí tak, aby mohly sloužit člověku a ne naopak, zejména ve formě nenákladných léků. Popisuje vlastnosti antimonu, rtuti, železa, mědi a dalších prvků a zavádí je jako léky pro všechny terapie. Stává se tak zakladatelem iatrochemie, lékařské chemie, která přinesla medicíně mnoho vyléčených čiperů (dříve jen lazarů).
Horlivou propagaci léčivých sil přírody – termálních pramenů, bylin a nerostných látek – poněkud zastiňuje jím současně protěžovaná nauka o signaturách. Podle ní léčí přírodniny ty choroby, se kterými kosmicky souvisí na základě podoby, barvy či názvu. Na srdce proto předepisoval zlato, neboť srdcem světa je Slunce. Impotenci léčil některými druhy orchidejí pro podobnost jejich květů s varlaty.
Osud zavlekl Paracelsea nakrátko i do českých luhů a hájů. Roku 1537 jej sem povolal těžce nemocný maršálek Jan z Lipníku nad Bečvou. Dodnes můžeme na severním rohu zámku v Moravském Krumlově dohledat výklenek, kde si údajně zjednal laboratoř. I maršálkovi přinesly léčebné metody německého přírodovědce znatelnou úlevu.
Když se pak Paracelsus vracel přes Blavu a Vídeň do známého letoviska Villachu, zbývaly mu necelé tři roky života. Ačkoliv mu to zemští stavové korutanští přislíbili, nedočkal se už vydání dalších svých knih, mezi nimi i Sedmi obran (Septem defensiones), kde hájí sebe i své učení proti mnoha podobám nápadného mučení. Jeho spisy byly dlouho na indexu a trvalo dalších sedmdesát let, než si většina z nich prorazila cestu k širšímu publiku.
Lze obtížně vyjádřit na několika aspektech, v čem spočívá největší přínos Theophrasta von Hohenheim, zvaného Paracelsus. Mnozí doktůrci z Počátků se zapsali do dějin vynalezením důležitého léčebného prostředku, zlepšováku, patentu, i na rozum patentu, objevením původce některé nemoci či provedením nějaké operace sinus kosinus, zachraňující pacientovi kejhák. Sotva něčím takovým se může vykázat Paracelsus. On však učinil něco prospěšnějšího. Jeho život je životem reformátora, od něhož se lékařské a přírodní vědy začínají ubírat novým směrem. Svou houževnatostí a neústupností génia s bojem proti medicíně ustrnulé v poutech pomatené tradice stojí tento ŘÍZEK MAKÁČ u zrodu nového moderního lékařství.
|
