Nejmilovanější – největší – nejskromnější
„Kdypak
k nám zase zajdeš, ty jeden syčáku!“
Někdy
bylo to pozvání od JAROSLAVA SEIFERTA razantnější, připomínající autorův
rodný Žižkov i s Janem Žižkou vidoucím na obě dvě oči z Trocnova na
truc: „Milý Oto, už jsem si zvykl, že za celý čas nenajdeš chviličku, abys
zvedl telefon a zavolal aspoň: Nazdar, ty troubo… Mám tu nového Mozarta, kterého
ti nepošlu, ale pro kterého si musíš přijít!“
Takové
výzvy mne okřídlily. Hned jsem chtěl letět na Strahov, do ulice U Ladronky –
k básníku nejmilovanějšímu. Ale úmysl a touha se vždy neshodly
s časem. Byl bych tenkrát potřeboval, aby den měl mnohem víc hodin.
Ze
třiceti let, po které jsem měl to štěstí navštěvovat Jaroslava Seiferta
v jeho „strahovském opatství“, mně uvízlo v paměti mnoho vzpomínek.
Jenže pokaždé, když jsem se vrátil ze vzácné návštěvy a umiňoval si, že si
zapíši, o čem byla řeč, tak jsem po pár větách sklapl notes. Jak zachytit tu
arci atmošku – na to by musel být někdo jako – jako právě Seifert! Dovedl na
malinkých ploškách zdůvěrnit, prosvětlit i věci nejobyčenější – jako kdysi Jan
Neruda. Jen si pozorně pročtěte Seifertovu vzpomínkovou knihu „Všecky krásy
světa“. O verších ani nemluvě.
Přes
trvalý smutek, melancholii, kterým propadám, kdykoli zamířím – třeba jen
pohledem – ke Strahovu, nebo se probírám svazky jeho PŒZIE, vybaví se mi spíše
více těch veselejších než smutných vzpomínek pro uplakánky.
„Na tváři lehký žal…“
Z života
víc miloval jeho šťastnější, optimistickou tvář než tu drtivě truchlivou. Jako
málokdo se dovedl báječně smát od srdce. Vždycky, než jsem se k němu
vydal, zaskočil jsem nahoru do sazárny, kde se lámal Československý sport. A
právě tam „nahoře“ jsem nasbíral mezi lidmi „zdola“ množství peprných anekdot
na tehdejší potentáty z ká es čé. Byla-li anekdota povedená, básník
vybuchoval jako láhev šampusu v „hluboký v srdci smích“, jak ve svém mládí
parodoval ve sbírce „Na vlnách TSF“ proslulý Máchův verš. V těch chvílích
v něm tryskalo jeho proletářské mládí, plné Bukovských nezbedností.
Ty
anekdoty asi spočívají v archívech STB, protože dům Jaroslava Seiferta byl
po desetiletí prošpikován odposlouchávacími štěnicemi vnitráků nechytráků
plýtváků. Bude tam zachycena i Seifertova reakce na jednu husákovskou anekdotu:
„Víš, já si ale myslím, že Husák byl jen takovou hrázičkou. Kdyby se dostal
místo něho nejvýše Biľak a jemu podobní, znovu by tu byly monstrprocesy a popravy.
A já bych byl asi mezi prvními.“
Oprátku
by mu připravili nejen za sloky o Puškinově pomníku v Moskvě z doby
stalinských poprav:
Za vločkou vločka
zdobí jeho hlavu
ten bílý příkrov
pěvci nesluší
dřív k šibenicím
vedli na popravu.
Dnes jenom krátce
– kulku za uši.
Asi
by ji schytal Jaroslav i po Skálově popravčím odsudku, napsaném na objednávku
z partaje o „Písni o Viktorce“:
„A
kdo je vůbec ta Viktorka, nešťastná a odraná až do cárů? Nepokouší se tu
Seifert apostrofovat sám sebe, svou poezii?“
Svůj
nenávistný rozbor Skála uzavírá:
„Seifert,
který v dnešní době, kdy lid vítězně uskutečňuje své revoluční ideály,
nevidí ty obrovské změny, ale vidí jen bláznivou Viktorku, nemá práva zneužívat
čestného titulu básníka, nemá práva zneužívat poezie proti lidu!“
„A
víš,“ zasmál se Seifert vzpomínce na tento text, „že jsem se na Skálu ani moc
nezlobil? Spíš mě ho bylo líto. Chudák, co se asi nadřel, aby to všechno
smontoval a překroutil. Dostal to befelem
a jako ukázněný partajník to tedy vyplodil. Možná, že se mu samotnému při tom
zvedal žaludek.“
Skriptér Schajner
„Ale
jednou jsem se pořádně dožral,“ přiznal Seifert. „A sepsal jsem dopis Svazu
spisovatelů, který si jistě nedali za rámeček“. Zavzpomínal na rok 1971:
„Tenkrát v prosinci zemřel Karel Konrád. Přišla za mnou jeho dcerka,
jestli bych se nerozloučil s jejím otcem ve Velké obřadní síni ve
Strašnicích. Samozřejmě jsem slíbil. Jen jsem ji poprosil, aby to, co napíši,
přečetl Václav Voska. Já že jsem slabší řečník, a pak s těma berlema…
Václava Vosku že poprosím, určitě neodmítne. Druhý den za mnou přišla a
polykala slzy. Byla ve Svazu spisovatelů u tajemníka Donáta Šajnera a ptala se
ho, kdo promluví za Svaz spisovatelů při tatínkově funusu. Tajemník konvenčně
kondoloval, a že tam někoho pošlou. Když však dodala, že pan Voska přednese
Seifertovo krátké rozloučení, hned se pan generální celý naježil a vyjel na ni,
že bude-li při obřadu cokoli od Seiferta, nikdo ze Svazu na pohřeb nepřijde; a
Konrádovy knihy se nebudou ve Spisovateli vydávat! Sotva ta uplakaná
nešťastnice odešla, napsal jsem ještě rozpálený Svazu ten dopis: „Pánové,
jestli nějaký skriptér Schajner bude rozhodovat, zda se bude, či nebude Karel
Konrád vydávat, tak to jsou pěkný Svaz!“
Jaru sbohem?
Na
jaře jsem lákal Jaroslava Seiferta, aby z toho „břevnovského opatství“
někam povyrazil. Aby nedával jaru sbohem, že se s ním loučil sbírkou již
v roce 1936, ale aby se s ním šel znovu pozdravit. Zaváhal. Nakonec
svolil.
„Tak
kam?“ hned jsem vyjel, aby se to nezamluvilo.
„Třeba…
třeba do Mělníka,“ řekl po krátkém zamyšlení.
Druhý
den jsme vyrazili s naší roztřesenou oktávkou. Přidal se k nám Karel
Purkyt, věrný průvodce flamendrů duší básníků při flámech – a po nich. A aby se
měl cestou Jaroslav na co dívat, pozval jsem na projížďku pěknou mladici
z bývalé atletické školy „otce“ Jandery.
V Mělníku
jsme se usadili ve vinárně na kopci u okna nad vinicemi, odkud byl okouzlující
výhled na soutok Labe s Vltavou. Vrchnímu jsem pošpital, aby vybral
svátečnější vínko, že je s námi básník Seifert.
Povídání
ani tak nevázlo – spíše jsme s Karlem nechtěli Jaroslava rušit v zadumání;
u těchto oken asi sedával dříve častěji. Ne sám. A možná, že se starší
vzpomínky splétaly v nové verše. „Na
šumné mládí vzpomenout je krásné, jen řeka nestárne…“
Pokus
naší zvědavé mladé atletky, kamarádky básnířky Jany Štroblové, také dítěte
„otce“ Jandery, zavést rozhovor na poezii, jsem utlumil. Věděl jsem, že se
Seifert o „tomhle řemesle“ nerad rozpovídává. Vzpomněl jsem si, že podobný atak
mladičkého adepta poezie odrazil Seifert svým typickým humorem: „Copak napsat
básničku, to není žádné umění. Ale postavit takový pěkný řízek, aby byl křehký
a smaženka jen křupala, to je, panečku, kumšt!“
A
zvedl přitom vysoko ruku, jako když vrchní nese nad hlavou nejvoňavější telecí
řízek.
Seifertův
smysl pro humor ocenil i sám velekněz naší kritiky F. X. Šalda. Humor břitký a
hřejivý. Z toho prvního soudku gratulace k Macharovým narozeninám.
Machar, kterého si mladí básníci dříve velmi vážili, klesal v té době až
do žumpy stříbrňáckého fašizujícího tisku.
A
humor laskavý, třeba sebekritický?
Píseň
Novoroční
Oslíka měl jsem vždycky
rád
byl pokorný a chudý,
Ježíškovi šel zadýchat
prokřehlé jeho údy.
Tak hodný chtěl jsem
také být
jak tohle zvíře boží,
jež vodu pije a zná žít
jen z bodláčí i
hloží.
Také jsem letos Kristu
dých
na jeho zkřehlé dlaně.
Ježíšek smutně hlavu
zdvih
a děl mi zadumaně:
Kdepak jsi, hochu, zase
byl
jak je tvá vůle vratká.
A já se s hanbou
odplížil od jeslí Jezulátka.
To jsem to „zhodnotil“
Když
jsme po tom jarním výletu odjížděli z Mělníka, poprosil mě Jaroslav
Seifert, jestli bych to nemohl vzít zpátky oklikou přes Kralupy. „S tebou třeba
kolem světa,“ vyznal jsem se okamžitě. V té chvíli jsem si vzpomněl, že
jsme nedávno hráli v Kralupech přátelský fotbal naší redakční jedenáctky
s místními lídry. Byla to vzpomínka pošmourná. Sice jsme vyhráli „rozdílem
třídy“, ale po celé utkání protivně pršelo. Shůry nepadaly jen záclony deště,
ale také dým a saze.
Šinuli
jsme si to tenkrát Kralupama šedesátkou, a Seifert mě ještě brzdil, kam tak
spěchám? „Jak se ti líbí tohle město?“ zeptal se. „Je to jedno
z nejošklivějších děr na světě!“ vyhrkl jsem. „A vidíš,“ opáčil Jaroslav,
„pro mne je to jedno z nejkrásnějších míst na světě!“
Aby
mě husa kopla! Teprve v té chvíli mně blesklo hlavou, že do Kralup
jezdíval žižkovský kluk Jaroslav k babičce na prázdniny. Však ty hluboké
zážitky z ráje dětství oslavil Seifert hned celou sérií básní.
Prostě
byl to jeden z mých trapasů. To ten fotbal!
Chtěl být básníkem české ženy
Byl
jím, i když tenhle cíl považoval za vzdalující se, nedostižný. Dát však
dohromady svazek jeho básní s námětem ŽENA, byla by to úplná bible
krásy a radosti a porozumění.
Často
jsme se dostali na povídání o kráse hlavně našich žen. Většinou hereček. Zkusmo
jsem zabrousil na některou z těch půvabnic. Jaroslav přimhouřil víčko,
sklonil se k šuplíku svého pracovního stolu a vytasil snímek jmenované slečny,
či paní. V mnoha případech jsme měli stejný vkus. „Ale prosím tě, nikde to
neprozrazuj. Jednou jsem jedné řekl, že je nej, nej a ona neměla nic jiného na
práci, než to rozhlásit ostatním. Ty mně potom dávaly co proto!“
Tak
slib plním: neprozradím tu NEJ… I když…
I
když si každá z našich žen může najít svůj díl z pomníku, který
postavil našim slečnám a paním Jaroslav Seifert. Jen poslyšte sloku
z Písně ze sbírky Jaro sbohem:
Nikdo nikdy, zemi,
země v tichu spící,
neodtrhne už mne
od tvých chudých hvězd.
Do tvých trav se nořím
jako v sladké vlasy
jako v kadeř ženy,
s níž jsem navždy
spjat.
S odříkáním bída
ruku podává si,
ale já bych zemřel
nemít k smrti rád.
Dovedl
se ovšem některým typům slečen a paní pěkně vysmívat:
Poslyšte chválu
české paní vzácné,
již manžel večer
s chutí vždy si
plácne,
dřív nežli spolu
na manželském loži
metrické centy
svého tuku složí…
Verlaina a Zrzavého jsem se nedočkal
Štědrý
večer v roce 1985. Sehnal jsem po antikvariátech některé Seifertovy
sbírky; koledníci od něho nikdy neodcházeli s prázdnou. Zatelefonoval
jsem, že bych ještě zaskočil s uzlíčkem knížek. Jen na chvilku, chviličku.
Souhlasil: „Zaskoč, ty syčáku, ale nezlom si vaz!“
Takové
pozvání, typicky seifertovské, bylo pro mne nejdojemnějším Ježíškem. Do
ruksáčku s omšelými sáčky nikdy nevyčichlé a neomšelé poezie jsem přibalil
i čtyři knihy Verlaina ve francouzském jazyce. Co kdyby…
Jaroslav
se mi zdál k mé veliké radosti ve výborné kondičce a náladě. „Opravdu tě
nebudu zdržovat,“ omlouval jsem se, „jen vybalím knížky.“ „Co bys spěchal.
Dárky ti neutečou, sám jsi jistě, holomku, zapomněl pro tu tvou a tetičku něco
sehnat!“
To,
abych nespěchal, hned jsem využil. Zneužil! Ohřál jsem starý plán: dát
dohromady reprodukce kreseb a obrazů Jana Zrzavého s verši Jaroslava
Seiferta – jaká by to byla nádherná dárková publikace! Podezíravě se na mě
zadíval. „To myslíš, abych něco udělal jako o Alšovi a Ladovi? Ale já jsem
strašně línej. A potom, dřív jsem ty veršíky sypal z rukávu, teď se
s básničkou mořím týdny!“
Nenechal
jsem ho ani domluvit. Uznal, že má o Zrzavém takových sedm, osm básní. Musel by
přidat další. „Ale kdo by to vydal?“ Tehdy, ačkoliv byl již laureátem Nobelovy
ceny, anebo právě proto, to nebyla ještě námitka absurdní. Seifert byl nadále u
vládnoucích nomenklatur v nemilosti. Ale to by se přeci teď zlomilo!
Vidina
té publikace mne úplně rozpalovala, fascinovala. Jaroslav sice nesouhlasil, ale
postupně již ne tak úpěnlivě skalně.
Asi
po hodince jsem to zkusil s dalším ponoukáním. Také starým nápadem,
plánem: „Kolik jsi přeložil básní Verlaina? Říkáš třicet až pětatřicet? Znal
jsem jich z časopisů tak necelých deset, spíš ještě míň. Co ty další?“
„Šalda,
který si je vyžádal, je měl u sebe. A – pochválil je,“ řekl Seifert
s lišáckým úsměvem, „tak snad nebyly přeloženy mizerně.“
Po
Šaldově smrti však ty rukopisy vzaly zasvé; shořely na chatě, kde třídili jeho
literární pozůstalost.
„Ale
přece jsi doma nechal nějaké rukopisy překladů, ne? Náčrtky, variace?“ Nic
takového. Píše prý vždycky rovnou, a když se mu to nezamlouvá tak s tím
rovnou krmí koš na odpadky. „Schovávat rukopisy? Tenkrát? To jsem se staral o
jiné věci, o ženský… chtěl jsem přece odjakživa být básníkem českých žen, ne?“
Zkusil
jsem poslední lákačku: „Tady mám Verlainovy originály. Když se do nich znovu
začteš, vybaví se ti přece, jak jsi tenkrát Verlaina překládal.“
Mávl
nad tím rukou, a přidal k tomu opět své: „Vždyť jsem ti přece již říkal,
že jsem teď strašně línej.“ A co prý je nového v hokeji, prohrajeme zase
s Rusákama? Co fotbal? Co Sparta? Viktorka? Nevyhrabe se výš? Klasické
úhybné manévry dál od povinností…
Nakonec
jsem tedy poděkoval za tu chvilku, která se protáhla na tři hodiny, sbalil
smutně Verlainy, popřál Jaroslavovi a celé rodině Štědrý večer a pomalu se
odšourával. Ještě než jsem zaklapl dveře, Jaroslav mě zarazil: „Podívej se,
nech tu přeci jen ty Verlainy. Jsou to čtyři svazky, viď? Já knížky vracím,
neboj se!“ Dloubl mne pak šibalsky, protože já mu vypůjčené knihy vracíval až
po letech. Copak se daly přečíst třeba jeho „Všecky krásy světa“ kvaltem? A
jednou? Zvláště to vydání u Škvoreckých, nevykuchané cenzurou?
Jásat
demonstrativně neumím, ale srdce a mozek se mi rozvířily vyhlídkou, že by
Seifert Verlaina znovu přeložil. To bude páni bibliofilie! Škoda, že již nežije
Josef Šíma, ten by tu knihu doprovodil kongeniálními lepty, jaké vytvořil
k Seifertovým překladům francouzských básníků Paříž, klenotní knize aventinské edice. A že by mohla vyjít
publikace Zrzavého s Jaroslavovými verši, to by byl skvělý třetí díl triptychu
k Ladovi a Alšovi! Hned abych začal shánět ruční papíry z Losin a
telefonovat Bujárkům, vydavateli krásných knih. S Jardou Bujárkem, bývalým
výškařem, jsme se něco nazávodili, tak u bráchy jistě píchne.
Plány, plány, plány
V té
rozbujelé náladě mi naskakovaly další nápady. Abych v těch vzpomínkách
nezapomněl zaznamenat setkání Jaroslava s Františkem Doudou a astronomem
Grygarem. Jaká se mezi nimi rozvinula nečekaná diskuze – o vesmíru… Jaké
překvapující znalosti o kosmu měl Douda, tak Seifert. A jak se Jaroslav těšil,
že by se navzdory svým pohybovým obtížím vypravil na Petřínskou rozhlednu
shlédnout Halleyovu kometu, kterou viděl coby klučina před tolika dávnými lety.
Také jsem nechtěl zapomenout na Jaroslavovu prosbu. Požádal mě: Až se jednou objeví
v Praze Ivan Lendl, tak abych se s ním nějak domluvil, aby ho
navštívil.
„To
víš, musel by přijít ke mně. Já mám sice k Lendlům blízko, ale na tu mou
belhavou chůzi je to daleko. A já bych rád poznal takového velikého sportovce!“
Již
cestou ze Strahova po té Štědrovečerní návštěvě se mně hrnuly nové a nové
Seifertovy verše, které by se zařadily do té bujárkovské bibliofilie a do
výběru z Verlaina. Vytahal jsem doma potom padesátku svazků Jaroslava, že
se hned během svátků pustím do probírky. Jenže brzo jsem s tímto plánem
pohořel. Copak se dá z těch strof vybírat a odhadovat, co by se dalo
zařadit ke kresbám Jana Zrzavého? Copak se dá vynechat báseň, jejíž osudovost
je až mrazivá, a při tom tak okouzlující? Poslechněte si aspoň úryvek
z Halleyovy komety:
Až budu odcházet, dejte
mi hůl
nic jiného
a třeba bílou
je tam všude tma
jakou znají jen slepci,
a já se tam pokusím
vzkázat alespoň vám po
trávě
jak vypadá smrt, ta
vteřina,
na kterou vyčkáváme po
celý svůj život.
A
může být lépe poetičtěji, hlouběji vyzpíván tragický osud člověka–pana básníka,
jako ve verších o Miloské Venuši, než v těch několika strofách o bezrukém
torzu, chloubě Louvru?
Dobrodruh liknavý
usedl na břehu
a vlně vypráví
marnost svých příběhů
vždyť je to jedině
hrst větru na dlani,
zmar perel ve víně
strach z neumírání
Ale to není pravé
poslání.
Když kohout kokrhá
a rosa zazebe,
květ růže otrhá,
hovoře pro sebe:
jak je to surové, rvát
růži ubohou,
plátky jsou růžové jak
nehty u nohou.
Ale to není pravé jeho
poslání.
Však vidět krásy zrod,
oplakat její zmar
a u tekoucích vod vyčkat
květ nových jar,
jež znovu ohluší
to věčné váhání
Dobrodruh liknavý
usedl na břehu
a vlně vypráví
marnost svých příběhů
vždyť je to jedině
hrst větru na dlani,
zmar perel ve víně
strach z neumírání
Ale to není pravé
poslání.
Když kohout kokrhá
a rosa zazebe,
květ růže otrhá,
hovoře pro sebe:
jak je to surové, rvát
růži ubohou,
plátky jsou růžové jak
nehty u nohou.
Ale to není pravé jeho
poslání.
Však vidět krásy zrod,
oplakat její zmar
a u tekoucích vod vyčkat
květ nových jar,
jež znovu ohluší
to věčné váhání
Miloské Venuši
dát hlavu do dlaní.
Ach běda, to je pravé
jeho poslání.
Ta neúprosná, krutá
Desátý
leden 1986. Brzo po ránu zadrnčel u nás telefon. Hnal jsem se k němu, to
bude někdo od Bujárků. Snad nějaké zprávy o mnou navrhovaných knihách.
Byl
to Josef Páleníček.
Hned
mi to nezapálilo, znám několik Páleníčků. Tohle byl klavírní virtuóz, jehož
kresbu mám stále nedokončenou. Došlo mi to, až když vyřizoval vzkaz od Karla
Purkyta, který bydlel ve stejném domě. Že má pro mne přesmutnou zprávu –
v noci zemřel Jaroslav Seifert!
Stál
jsem u telefonu jako sražený bleskem. Je to pravda? Přeslech? Zlý sen?
Dodnes
se mně zastavuje tep, když se mně ty vteřiny připomenou. Dodnes si vyčítám, že
jsem promeškával plán dát dohromady schůzku, na kterou se oba tak těšili:
Jaroslava Seiferta s profesorem Zdeňkem Fejfarem, světovou kapacitou
v kardiologii. Milovníkem hudby a poezie, mým kamarádem z atletické
Slavie. Pokaždé do toho něco vlezlo. Oba byli v jednom kole. A přitom měli
přání, aby to setkání bylo v poklidné idylce. Ne, nebyla v plánu
lékařská konzultace, jen přátelská rozprávka dvou vzácných lidí. Potajmu jsem
doufal, že by se i na to Jaroslavovo srdce nenápadně zabrousilo. Nedošlo by
k onomu tragickému selhání. Že by se Seifert snad dočkal i stovky let
v roce 2001, na kterou jsme si jednou připíjeli. „Říkáš, že si
s tebou a tvou paní připíjel při své stovce J. Š. Kubín? Jenže to bych
musel mít ten jeho krkonošský kořínek!“
Škoda,
že ta touha byla jen vybájená, neuskutečněná.
Národ živý
20.
ledna 1986. Znovu do Kralup. Znovu oktávkou. Předtím dvojí zastavení.
V Domě umělců a potom v klášteře Svaté Markéty v Břevnově.
Proudy občanů, tichých, smutkem pohlcených. Hlídaných veřejnou bezpečností a
lumpy zároveň. I vysoko na cestě do Kralup nás kontrolovali orgány. Trochu
s rozpaky, jakoby se omlouvali, že nemohou za rozkazy svých nadřízených
Škvoreckého Zbabělců. Ti zbabělci se báli i mrtvého básníka.
Na
hřbitově se loučil se zesnulým básník, blízký Seifertovu srdci, Jan Skácel.
Poslouchali jsme s dojetím jeho věty. Marně jsme se bránili slzám i Slzám,
marně jsme se snažili nevidět tu hrobovou jámu, tu rakev…
Znovu
a znovu, abych přemohl trýznivý smutek, jsem si opakoval verše ze Seifertovy
sbírky „Devět dnů“. Zejména tu apostrofu smrti nad hrobem prezidenta
Osvoboditele 30. září 1937. Verše, které celá desetiletí byly u nás tabu
v době „dovršené – snad dovrčené – socialistické revoluce“…
Rozhovor se smrtí
Ty, beze změny jediná
v tom světě,
zde máš: hle, mrtvé tělo
na lafetě,
jen vezmi je, to
nekrásnější dává
ti tento národ, který
oplakává
v tom mrtvém víc,
než mohl ti snad dáti,
ty, která všechno máš,
co se už nenavrátí,
jen vezmi jej do
hlubokého klína,
kde ve tmě úsvit
neprolíná
ať spočine už mrtvý
spravedlivý,
nad jeho hrobem stojí
národ živý!
Verše,
které měly zaznít i tenkrát v Kralupech jako epitaf.
Jako
hrana nad hrobem Jaroslava Seiferta, třebaže on by je ve své skromnosti odmítl
spojovat se svým životem. A přece jsou výstižnou, ryzí pravdou: nejen o lásce,
o naší úctě k velikému Tomáši Garrigue Masarykovi, ale také Jaroslavu
Seifertovi.
I
s ním národ živý také bude věčně žít!
Ten, co je narozen na
den stejně, jako je moje Peprná Máti Maminka:
JOSEF
ŠÍMA
☼ 18.3.1891
JAROMĚŘ – ۞
24.7.1971 PARIS
„Znáte jaroměřská luka? Nebudete věřit, ale co jsem si zapamatoval
z těch let po celý svůj život, to je právě barva oněch luk. Mám rád zeleň.
Zelená je pro mě jako pro malíře stěžejní a dominující. Když zavřu zrak, vidím
vždy louku ozářenou paprsky slunce. Chodívali jsme se cachtat do Úpy, měla moc
studenou vodu, až zuby drkotaly, a pak jsme vždycky vběhli na louku, na to
strašně pálivé slunce, které dovedlo zeleň luk ozářit tak jinotajně, víte,
člověk tu zeleň přímo nadechoval. A tatínek šel vedle, držel mě za ruku, měl
hřejivou dlaň, a já ještě tušil studenou vodu na celém organismu, jen jeho dlaň
byla příznivá a moje oči se nemohly vynadívat na tu zeleň. Vzal jsem si ji
s sebou do světa. A nezapomněl jsem na ni.“
Tak vzpomínal roku 1961 malíř Josef Šíma na krajinu svého dětství.
Zeleň jaroměřských luk mu defilovala před očima. „Během celého mého života jsem
znovu nalézal – někdy i vědomě – představy a krátké, ale naléhavé pocity
z mého nejútlejšího dětství…,“ svěřil se ještě tři roky před svým úhynem.
Narodil se v rodině s uměleckou tradicí. Děda se vyučil
kameníkem a vedl dílnu v Praze–Karlíně, jež se podílela na stavbě tamního
cyrilometodějského kostela. Jako nájemce sliveneckých lomů se znal s Václavem
Levým a občas se činil pro Bohuslava Schnircha. Otec zase vystudoval
architekturu na české technice a zároveň složil mistrovské zkoušky
z kamenického odvětví. Později působil jako profesor kreslení, avšak po
celý život zůstal nakloněný své vášni nejvyšší – totiž národopisu. Protože jen
občas zveřejněné studie z tohoto oboru ho nemohly finančně zabezpečit,
přijal profesuru kreslení – nejdříve na pražské Vyšší dívčí škole, později na
c. k. všeobecné škole řemeslnické v Jaroměři. Není jen tak nahodilé, že
mezi žáky oblíbeného pedagoga byly takové pozdější kreatury kreativního
barevného proudu života jako František Kupka nebo Otakar Španiel.
Z manželského svazku s Doubravkou Krejčovou, dcerou
profesora geologie na pražské univerzitě, se v Jaroměři narodili tři
synové: roku 1891 nejstarší Josef – a pak v ročních intervalech Radim a
Jiří. Na Jakubské periferii, jež mívávala maloměstskou fazónu a barokní
půdorys, prožil Josef Šíma v klukovských hrách a dovednostech na stopě po
výpravách svého dětství. Jeden zážitek se mu vepsal nesmazatelně do paměti:
„Byl jsem na vandru v kopcích okolo mého rodného města,“ vzpomínal po
čase. „Byly mi čtyři roky… Bylo vedro. Mladá dívka, která mě doprovázela, se
náhle rozběhla. Následoval jsem ji, a když jsem šplhal do vršku, který mi
zakrýval město, spatřil jsem v záblesku její obnažená lýtka. Město
zachvátil nenasytný požár... Plameny a sloupy kouře, pohyby mužů, kteří sváděli
boj s živlem, viděl jsem všechno. V roce 1929 jsem namaloval na
obrazu, který se jmenuje Ve čtyři hodiny odpoledne, ženské torzo na červeném
pozadí sžírané vnitřním požárem…“
Do paměti se mu vtiskla i barokní báň svatojakubského kostela,
stejně jako Braunovy sochy v nedalekém Kuksu, který znal z nedělních
rodinných vycházek. „Letící torza“, jak se malému chlapci jevila při pohledu
z hloubky labského údolí na terasu před tamním hospicem, se stala
v polovině dvacátých let hlavním tématem jeho obrazů.
V Brně, kam se Šímovi přestěhovali v létě roku 1904,
poznal Josef významné osobnosti moravské kultury – architekta Jurkoviče, malíře
Úprku, skladatele Janáčka a později i básníka S. K. Neumanna. K němu se
později vrátil souborem ilustrací. Otec se tady vedle profesury na Státní
průmyslovce věnuje svému oblíbenému národopisu, syn Josef začíná malovat pointy
vedle snůšky snů, objevuje „záhady lidské tváře“. Studuje reálku, avšak
v maturitním roce 1909 je již pevně rozhodnut, že život zasvětí výtvarnému
umění.
Odjíždí do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu, ovšem po roce
přestupuje na Akademii výtvarných umění. Vedle zážitků z mnoha špičkových
výstav od Nezávislých přes Pařížskou školu a modernisty až k přísným
futuristům má na Šímu největší vliv Jan Preisler, který rovněž – ovšem jako
pedagog – přechází z UPRUM na Akademii, je jmenován profesorem a roku 1913
otevírá všeobecnou malířskou školu. „Umění vám nepřijde tím, co se naučíte
zevně, ale musí přijít zevnitř, z hloubi duše a cítění,“ říkává mistr svým
posluchačům. Rozvíjí nenásilně jejich individualitu, je tolerantní, avšak
nesnáší epigony. Touží po výtvarné jednotnosti uměleckého díla – a současně si
je vědom, že se svému ideálu stačil za svůj život toliko přiblížit. Proto do
problému angažuje své žáky; Šíma bude jednou tím, který Preislerův požadavek
„obrazové jednoty“ zavede do kvalitativně vyšší biosféry.
Josef Šíma je však v té době schopen poučit se i u
Preislerova protikladu – krajináře Antonína Slavíčka. „Vážím si ho nesmírně,“
píše ještě v roce 1960 Františkovi Šmejkalovi. „Vytrhnete-li kteroukoliv
část jeho obrazu, například Ledy v Tróji, z konceptu celku, abyste
ztratil časovost a tématiku obrazu, užasnete nad jednoduchostí a skvělostí
barvy a barevných valérů – jako když se díváte na detail obrazu starého
mistra.“ Existují ostatně analogie mezi Šímovými a Slavíčkovými plátny, jež se
zdají téměř neuvěřitelné: diagonální pruhy „tekutého světla“, ať už
v podobě řeky nebo oblohy, „poletující …vznášející se“ barevné skvrny
téměř odpoutané od reality a tak vůbec. Zdá se, že mnohé z toho, co
Preisler se Slavíčkem, každý z jiné strany a jiným způsobem už nestihli
dopovědět, dovršil výmluvně právě Josef Šíma. V jeho díle jakoby
vykrystalizovala stará známá polarita symbolismu a impresionismu, příznačná pro
české výtvarné umění z dob jeho mládí.
Do Brna se malíř vrátil v roce 1918, když mu bylo sedmadvacet.
Měl za sebou šokující zkušenost ze zákopů první linie světové války
v Haliči, Volyni, později u italského Caporetta… Válka, ona „nejhroznější
etapa mého života“, jak ji nazval v dopise kamarádovi, ho připravila o
čtyři léta malířského vývoje. Josef Šíma se rozhodl nepokračovat
v přerušených studiích na Akademii; cítil se najednou starý – a navíc
zemřel jeho učitel a vzor Jan Preisler. Stejně tak přerušil studia stavebního
inženýrství na brněnské technice, kam se zapsal ještě před válkou na otcovo přání.
Rovnýma nohama se vrhl do praxe a do dění brněnského kulturního života. Spolu
s přáteli – výtvarníky Králem, Milénem a Süsserem založil Klub výtvarných
umělců Aleš, začal obesílat výstavy – a především vzal do ruky opět paletu
s barvami a štětec. Maluje portréty a městskou scenérii, avšak je
evidentní, že teprve hledá svůj vlastní výraz.
Poprvé jej nachází kolem roku 1920. Tehdy obrací svůj zájem
k periferijnímu ghettu, továrnám a železničním mostům. To ještě netuší, že
v jeho stopách brzy půjdou mladí umělci z Devětsilu a Sociální
skupiny. Skutečnost, že zcela jednoznačně patří Šíma k radikálnímu křídlu
jinak definitivně nesourodého uskupení
Aleš, vynikla na výstavě konané koncem roku 1920 v Hodoníně. Šímova plátna
Autokar, Lokální dráha, Železniční most a Smutné domy vzbudila takový rozruch,
že prakticky okamžitě následovalo pozvání do pražského Rudolfina na výstavu
Tvrdošíjných a jejich hostů. Šíma se tak rázem ocitl vedle slavných jmen Čapka,
Špály, Zrzavého, Hofmana, Marvánka a Kremličky, ale také Gutfreunda, Fily,
Chochola, Justize, Feuersteina, Rykra – a dokonce Kleea, Dixe a německých
expresionistů.
Brno mu najednou začalo být přeci jen malé a nedostačující. Toužil
poznat Francii a především uměleckou Paříž. Proto neváhal, když obdržel nabídku
pracovat jako kreslíř u firmy Mauméjean, zabývající se ve francouzském
přímořském letovisku Hendaye výrobou kostelních oken a vitráží. Do městečka na
úpatí Pyrenejí přijíždí Šíma koncem roku 1920. Vedle zkušeností z dílny,
jež se mu budou hodit o čtyřicet let později při realizaci barevných oken
v remešském kostele svatého Jakuba, získává mnohé další; poznává moře se
zakotvenými loděmi a bárkami, prochází drsnou hornatou krajinou na
francouzsko–španělském pomezí (Saint–Guilhem–le–Désert), je okouzlen strohou jednoduchostí
na architektonickém řešení holých kamenných domků na úbočích kopců a krpálů,
jejich „hřejivou geometrií, geometrií do ruky“, jak se vyjadřuje písemně
v Kaleidoskopu. Seznamuje se s časopisem L´Esprit Nouveau – a
s překvapením zjišťuje, že jeho brněnské cítění je tady už rozpracováno do
uceleného estetického systému. „Existuje nový duch: je to duch konstrukce a
syntézy řízené jasnou koncepcí,“ dočítá se s údivem slova, která mu už
nějaký čas zrajou na zralé mysli. A což teprve seriál Le Corbusierových sloupků
Oči, které nevidí, zdůrazňujících dosud přehlíženou krásu techniky – parníků,
letadel a automobilů! A tak Šímovi
vlastně stačí, aby svůj brněnský námětový rejstřík rozšířil o parníky a
remorkéry… Zabývá se však i studiem místní přírody; tak třeba tužkový náčrt
Útesů z Hendaye z roku 1921 později použije ve slavném Bezejmenném
obrazci. Do velkolepých přírodních kulis po letech promítne nehmotnou, jakoby
snovou siluetu ženského těla… Mnoho cenného zůstane Šímovi z onoho krátkého
puristického období: smysl pro logiku geometrických obrazců, schopnost dospět
při nazírání skutečnosti až ke zcela abstraktním elementárním formám, stejně
jako lyrická barevnost, která už jeho plátna nikdy neopustí.
Na podzim roku 1921 Josef Šíma ukončil nezáživnou a špatně
ohodnocenou práci v Hendaye a odjel do Paříže. Před návratem do
Československa měl v úmyslu strávit ve městě nad Seinou ještě několik
měsíců. Zůstal tam celý život. Když dorazil, neznal tu nikoho kromě přátel
z mládí Jaroslava Šejnohu a Richarda Weinera. Osudový význam pro něho měl
brzy nalezený pracovní úvazek v ateliéru pařížské specialistky na umělecké
knižní vazby Louise–Denise Germain. Prostřednictvím její rodiny a přátel
pronikl Josef Šíma poměrně záhy do pařížského uměleckého světa – a navíc
v jejím okruhu poznal svou budoucí ženu – studentku zázračné medicíny
okouzlující Nadine Germain. Zprvu se domníval, že jde o neteř Louise–Denisy,
avšak jak se prokázalo, Nadine byla jejím pečlivě utajovaným nemanželským
dítětem. Úzkoprsé zacházení s následky v myšlení dekatentních kruhů
způsobilo, že Nadine musela po celé dětství oslovovat svou matku „teto Louiso“
– a u předstírání zůstalo i nadále. Paní Germainová však tuhle anomálii svému
budoucímu zeti vynahradila; uvedla ho do společnosti výtvarníků, kritiků,
bibliofilů, architektů a básníků. Šíma už nebyl malé dítě – poznával Paříž i
svýma očima: bulváry i vzdálenější scény na periferii, Seinu s honosnými
nábřežími i zaprášenými sklady, dílnami a přístavy zaplněnými pestrobarevných
parníků, remorkérů a vlečných člunů, noční ruch s jazzem a aromá,
dadaistickými big band večery, candrbály, americkými groteskami, bary a
music–hally…
O svém setkání s uměleckou Paříží napsal po čase Šíma do
Kaleidoskopu: „Měl jsem dojem, že se něco děje, že se něco přihodí. Rozčilení,
nervóza, velikášství, sebevědomí, fanfarónství – celé to množství zdá se být
v neustálém kosmickém nebo komickém pohybu a ohybu.“ Kromě Weinera a
Šejnohy se potkával jen s Františkem Kupkou, a rovněž s autorem první
kupkovské monografie Emanuelem Siblíkem. Později se seznamoval s nově
příchozími – Janem Zrzavým, Václavem Nebeským a Bohuslavem Martinů. Důvěrný
vztah přátelství ho pojil s mladším Jiřím Voskovcem, který jako 16 letý od
roku 1921 studoval na lyceu ve francouzském Dijonu… Šíma ovšem rád přijímal a
doprovázel představitele československé kultury, především avantgardy, kteří do
Paříže příbyli třeba jen na pár dní – Teigeho, Seiferta a mnohé další. Roku
1923 se Šíma ostatně stává řádným členem Devětsilu, pomáhá organizovat Bazar
moderního umění, jímž se Devětsil definitivně přihlásil do tábora přičinlivé
pokrokové avantgardy, stává se pařížským dopisovatelem revue Disk, později pak
magazínu Stavba.
Josef Šíma se pozvolna stává tím, čím byl po celá další dlouhá
léta až do válečných dnů – neoficiálním atašé československé kultury
v Paříži. Pouta s rodnou zemí nepřerušuje; často sem zajíždí a
především tu pravidelně vystavuje. Zúčastňuje se expozic všech spolků a skupin,
k nimž kdy náležel – Alše, Devětsilu, Skupiny výtvarných umělců i Umělecké
besedy. Vystavuje i s Tvrdošíjnými, s výtvarníky Aventinské mansardy,
zúčastňuje se velkých tematických expozic, například Poezie 1932 nebo Výstavy
československé avantgardy, organizované Burianovým Déčkem…
Po krátké abstraktní mezihře, ohraničené letopočty 1923 a 1925,
doléhá na malíře tvůrčí únava. V následujících dvou letech sice hojně
ilustruje, do Rozprav Aventina píše a kreslí Kaleidoskop – kroniku hendayeských
a pařížských zážitků, postřehů a úvah, zdobí sedmero titulů ve Fromkově nakladatelství
Odeon, spolupracuje s několika pařížskými nakladatelskými domy, ale
k vnitřnímu klidu a vyrovnanosti nemá nejblíže.
Doba bolestného přerodu ve velkého umělce, doprovázená názorovým
přehodnocením, odeznívá až v polovině roku 1927. Josef Šíma znovu naplno
maluje a navíc rozpracovává dva ilustrační cykly, které výrazně ovlivní jeho
budoucí výtvarnou tvorbu. Prvním bylo bibliofilské album ručně kolorovaných
leptů Paříž, vybavené citáty z Šímových oblíbených básníků a prozaiků –
Rimbauda, Lautréamonta, Jarryho, Apollinaira, Jacoba, Cendrarse, Prousta,
Cocteaua, Aragona a mnoha jiných. Druhým úkolem byla zakázka snad ještě
významnější – ilustrační doprovod ke Ztracenému ráji od Pierra Jeana Jouva.
Tento básník procházel podobně jako malíř hlubokou vnitřní krizí, očistou,
jejímž doprovodným jevem bylo zavržení celého jeho dosavadního díla a pokus o
vytvoření nové básnické skladby vyjadřující duchovní život moderního člověka.
Jouve přitom použil nový básnický jazyk, Šíma se zase pokusil o obrodu
formálních složek výtvarného projevu. Oba se navzájem obohacovali, jak o tom
svědčí básníkův dopis Šímovi z těch let: „Vaše dílo je velmi krásné.
Otevírá mi ducha pro jisté novinky, které se právě pokouším vyhledat
v poezii…“
Rok 1927 byl pro Josefa Šímu šťastný a podivuhodný ještě
z jiného důvodu. Tehdy se totiž shledal s několika mladými básníky,
s nimiž se velmi rychle skamarádil a ještě týž podzim kolem 27.10.
s nimi založil skupinu Le Grand Jeu – Vysoká hra. Simplisti, jak si
studenti původně říkali, vytvořili už na remešském Lyceu uzavřenou grupu,
bojující proti životním a tvůrčím konvencím, předsudkům a ustáleným až
unáhleným formám myšlení ne–myšlení, chudého myšlení. Chtěli se oprostit od
civilizačních nánosů a přiblížit se mentalitě prcka. Při experimentech s mimosmyslovým
vnímáním vešli v kontakt s remešským profesorem filozofie Reném
Maublancem, který se později stal šéfredaktorem nahořklé revue La Pensée
(myšlenka). Ten je uvedl na literární dráhu – a tehdy se s nimi setkal
Josef Šíma. Setkání bylo osudové. „Od prvních slov jsou zasaženi bleskem
přátelství,“ píše o nich Richard Weiner a dodává, že básníci nadšeně šveholí o
„zázraku Šímovi“ (le miracle Šíma). Skupina vydává časopis, organizuje výstavy.
Jeho vůdčí osobnost, básník Roger Gilbert–LeComte staví v katalogu Šímu na
roveň Picassa, Miróa a Massona a do protikladu s de Chirikem, Ernstem a
Dalím. Je pravdou, že surrealisté si se členy Vysoké hry příliš nerozuměli a
navíc v nich cítili nebezpečnou konkurenci. Buď jak buď, v těch
letech se ve vzácné duševní shodě rodily první Šímovy imaginární obrazy, plátna
„směřující ke světlu“, řečeno s Gilbertem–LeComtem. Skupina se rozpadla
v roce 1932, avšak její originální poetika natrvalo poznamenala Šímovu
malířskou orientaci.
V této fázi jeho tvorby nabývala vrchu inspirace
z nevědomých zdrojů malířovy psýché, ale také ze zcela konkrétních a
zmapovaných zážitků. Sám Šíma to vysvětloval takto: „Nejprve snění – nebo úžas.
Úžas je mžikové snění. Potom kontemplace. Konečně zobrazení. Tak to bylo i
v Hendaye s kulovým bleskem…“ A jinde: „Náhle pohasla světla ve
vagónu a zastavili jsme uprostřed krajiny. Na svahu před námi se objevilo
jakési světelné ohnisko a pomalu se začalo koulet… Mohl jsem vidět světlo, jež
se stalo hmotou, a to potvrdilo dávné intuice. Nejprve jsem maloval krajiny
osvětlené touto elektrizující bouří; pak to bylo světlo samo, které se stalo
mnohem později hmotou mých obrazů…“
V jeho díle bez nesnází vystopujeme jednotlivé tematické
okruhy: Ovoidní formy – vejce jako symbol života… Ženská torza – výplody
malířovy imaginace, nadané schopnosti plout prostorem… Hranoly jako symbol
průniku racionálna… Mystické krajiny, tvořené se vzpomínáním na domov, na
Preislerovo Černé jezero… Portréty zkoumající záhady lidské tváře… Šíma sám se
za surrealistu nepovažoval, i když pro surrealismus objevil řadu témat. Pravdu
měl asi Karel Teige, když u příležitosti Šímovy výstavy v Aventinské
mansardě roku 1928 situoval jeho dílo „do končin poezie, na rozhraní
surrealismu a poetismu“. Jaroslav Seifert mluví v této souvislosti o
lyrismu, Vítězslav Nezval ve studii z roku 1932 zase uvádí: „Zvláštní cena
Šímových obrazů je v jakosti a emotivnosti reality, kterou k nám
přivážejí jak tendry o nejvyšším napětí. Vyjadřují víc reality, než je jí možno
zachytit na plátně malířskou metodou napodobující přírodu. Vzdáleny každé
stylizace a každého formalismu jsou volným přepisem senzibility jednoho
z nejsložitějších umělců dneška.“
Josef Šíma zemřel 24. července 1971 a je pohřben v Thiais na
okraji Paříže. Ještě se dočkal kulturní rehabilitace odkazu skupiny Vysoká hra
a koneckonců i svého malířského díla, jejímž důkazem byla velká retrospektivní
výstava putující z Prahy přes Bratislavu a Brno do Muzea moderního umění
v Paříži. Do posledních chvil tvořil, ale po osmdesátých narozeninách se
jeho zdravotní stav rapidně horšil. Po záchvatu mrtvice se dostavil konec. Na
posmrtné výstavě v pařížské galerii Le Point Cardinal stanuli návštěvníci
tváří v tvář mistrovským posledním obrazům a kresbám. Josef Šíma se jimi
jakoby vracel do rodné země – mezi uklidňující zeleň jaroměřských luk, jejichž
obraz nosil celý život v srdci.
|