POHŘEB
Nemocný
dělá zřídka závěť písemnou, protože není písařů husto. Závěť ústní, učiněná u
přítomnosti dvou svědků, platí tolikéž a příbuzenstvo i soud hledí ji na puntík
vyplniti. Každý je neomezeným pánem svého jmění a může jím svobodně vládnouti
až do posledního vzdechu, aniž by se musil báti, že po jeho smrti bude si stát
osobovat pod jakýmikoli záminkami část jeho jmění. Učiniv poslední pořízení, loučí
se nemocný se vší rodinou. Nejstaršímu synu žehná: „Budiž ti, synku, odpuštěno
i blahoslaveno na obou světech i každému stéblu na tvé střeše.“ Přivolán pop,
který mu udělí poslední svátost. Když se vidí, že nemocný blíží se
k poslednímu tažení, zapálí voskovici a drží ji nad hlavou jeho. Jakmile
je svíce zažehnuta, spustí všichni jedním rázem v srdcelomný pláč a nářek,
bijou se pěstmi do hlavy a rozdírají si obličej nehty.
Dokonal.
Za čerstva jej vykoupají ve vlažné vodě, navléknou mu čistou košili, kalhoty a
ženské punčochy, na hlavu posadí čapku, ruce svážou a bradu podvážou šátkem.
Oči se zatlačují, aby mrtvý nikoho nevyhlídal. Po skončení této toilety jdou
jedni pro popa, aby nad ním odříkal modlitbu, a jiní pro máry.
Rakví
nemají. Položí mrtvolu na máry, přinesené z kostela, a bdí u ní střídavě
po 24 hodin. Příbuzní stále přicházejí a přestoupivše práh, počínají naříkat,
co jim síla stačí: „Lele mene, můj výborný brate, má křídlatá pochvalo, můj
křídlatý junáče!“ Kdo přišel, zůstává u mrtvého přes celou noc. Nepijou,
nejedí, ale rakiji píti je dovoleno. Prostřed síně zapálí se oheň, který se
udržuje po 3 dni bez ustání.
Druhý
den vezmou čtyři máry na ramena a nesou jej do kostela. Ostatní jdou
v průvodu, nářkem nebesa prorážejíce. Před kostelem průvod zastaví a
všichni mrtvolu líbají. Nade hrobem rozvážou mu všechny tkanice a uzly,
přikryjou jej prostěradlem a spustí jej dolů.
Nyní
teprve nastává ten pravý nářek. Bědují nade hrobem, jakoby se celý svět
propadal. Když je hrob zasypán, všichni naň padají, tlukou se pěstmi do hlavy a
drápou si nehty obličeje, až se z nich krev roní. Bližší příbuzní dávají
si ostřihat vlasy – muži i ženy. Někteří ustřižené copy metají do hrobu, jiní
je zasazují do rozkřipců, které zastrkují nad hrob.
Pak
jdou do kostela na „panachidu“. Všichni se umyjou svěcenou vodou a líbají kříž.
Vyšedše z kostela, přinesou láhev rakije a zapíjejí smutek. Pop jde
s nimi do domu a posvětí jim vodu, načež stolují. Ženské z rodiny
chodí s nepokrytou hlavou a ostřihanými vlasy, ženské z příbuzenstva
mají vlasy spletené do vrkočů jako cívky a hlavy taktéž nepokryty. Sundaly
prsteny a náušnice.
Mezi
jídlem zdvihnou se dvě ženy z rodiny a chodíce po stavení zpívají
žalozpěv, což činí až do konce pohřební hostiny. Ostatní sedí za stolem a „jedí
žalostivě“, jak praví Medakovič. Hned po jídle odcházejí všichni cizí; na
rozchodu se líbají s domácími a naposledy ještě jednou si pořádně
zabědují. Ale smutek trvá po celý rok, který se jeví i na zevnějšku. Bohatší si
kupují černé šaty, zvláště pás a čapku, chudí si je pouze na černo obarví, a
nejchudší nemohou více, nežli že některé části oděvu obrátí na ruby. Ženské
nosí smutek 13 měsíců. Nechť ženská koná cokoli, pořád vzpomíná zemřelého
žalozpěvem a při každé práci znova proň naříká, vychvalujíc písní, jak on tutéž
práci výborně uměl, tak, že se mu žádný zdaleka nevyrovná atd. Smutek se
vztahuje i na celou ves, ve které po celou dobu smutku nesmí se odbývati žádné
veselí.
Po
pohřbu připraví stůl, který postaví před práh. Na něj nastaví všechen oděv
zemřelého v takovém pořádku, jak se vůbec nosí. Vedle oděvu položí jeho
pás, dýmku a tobolku na tabák. Na čapku přišijou perčín, který byli mrtvému
ustřihli. Tento stůl stojí před prahem 10 dní; v noci se odnáší dovnitř.
Nazývá se „mrtvačka trpeza“ – stůl nebožtíkův.
K stolu
nebožtíkovu denně přicházejí zástupy lidí, dalších příbuzných (dlužno
pamatovati, že členové jednoho plemene jsou všichni dalecí příbuzní) a nářek
nebere konce. Muži nesou pušky hlavní dolů obráceny, kráčejí rychle, jakoby je
neštěstí pronásledovalo, a nemluví. Dívky se neúčastní. Vrhají se na stůl
nebožtíkův a volají jej nesladšími jmény. Odtud jdou na jeho hrob. Když se
přiblížili, odhazují pušky, čapky a struky, klesají na hrob, bijou se do čela a
drápou si obličeje. Když se dost naplakali, počnou jedni druhé napomínati, aby
si nevedli příliš, že už to není nic platno. Tak se znenáhla utišují a
rozcházejí.
Toto
žalostění zove se „pokajnice“.
Stůjž
zde v překladu pohřební žalozpěv.
My jsme vína popíjeli,
dobrý báne,
na zdraví ti nepřipili,
ach pro boha!
ni tvé duši na spasení,
dobrý báne!
Do nebe nám uletěl jsi,
ach zajisté,
tam ti věru lépe bude,
nežli tady.
Kdo tě bude očekávat,
ouve brate,
kdo se bude dotazovat,
ach pro boha!
Ty jim čirou povíš
pravdu,
chloubo naše,
o sirotách svojin
dítkách,
ouve dítky!
kterés musil opustiti,
trudno dítkám,
o truchlivých
roditelích,
ouve rode!
Pozdravuj tam bratra
mého,
ouve brate,
a všecko mu vypovídej
o mně siré!
Jak se jeho dítky mají,
ouve děti,
a jak jeho roditelé,
trudno matce!
Sotva hlavu ve hrob
složil,
ach pro boha,
již se žena jeho vdala,
nevěrnice,
malé dítky opustila,
ach pro boha!
A ty hlavu neobrátíš,
bědný brate,
do nebe nám uletěl jsi,
sokolíku,
neboť tam ti lépe bude,
břitká šavle!
Podobně
se může taková „tužbalica“ vléci do nekonečna.
DODATEK:
TŘI PÍSNĚ ZE „SRBSKÉHO ZRCADLA“ OD VLADYKY PETRA II.
PLÁČ TŘÍ VĚZŇŮ
Zakvíleli tři vězňové
chrabří,
to v žaláři
vezírově v Skadru.
Tři to byli vojvodové
brdští:
první Liješ, piperský
vojvoda,
druhý pak byl Vasojevič
Vaso
a třetí byl Vuksan
Bulatovič.
Naříkají nad nevolí
svojí:
věrolomně uchvátil je
vezír
a je uvrh´ do temnice
mračné.
A když jedno krásné
jitro svitlo,
krásné jitro svatého
Ilije,
všichni měli býti
odpraveni.
Pravil tehdáž vojevoda
Vuksan:
„Vidíme teď, moji bratři
drazí,
že budeme utraceni
podle.
Ale pro bůh, pobratimci
moji,
prohledejte medle svoje
kapsy,
zůstal-li tam groš
náhodou, dukát,
pošleme si, bratří, na
náměstí,
pro červené pošleme si
víno.
Svatého je Ilije dnes
svátek,
slušno, bratří, oslavit
jej kvasem
a křesťanské dostát
povinnosti.
Napijeme na boží se
slávu,
by nás milý pomiloval
pánbůh
a odplatil vrahům našim
stokrát.“
Nikdo neměl dukátu ni
groše,
jenom Vuksan, rovanický
vojvoda,
ten měl handžár
vykládaný stříbrem.
Poslal Vuksan handžár na
náměstí
a kramáři tato slova
vzkázal:
„O skaderský kupče,
bohem brate!
nestanovím za handžár si
cenu,
ač je koupen za dukátů
třicet,
jenom za něj hojnost
pošli vína
co tak stačí třem
vojvodům srbským,
a ten handžár za víno si
ponech.“
Skadřan jeho nabídnutí
přijal,
ponechal si drahocenný
handžár
a donesl vína
v hojnosti,
třem donesl vojevodům
srbským.
Vojvodové zavdali si
vínem,
připili si na oslavu
boží,
a když byli posilněni
dosti,
zahovořil vojevoda
Vuksan:
„Vojvodové, moji
pobratimci!
Dnes je pátek, turecký
to svátek,
shromáždí se před
džamijí Turci
a my zhynem přede zraky
jejich;
povězme si, co na tomto
světě
každému z nás
oželeti nejtíž.“
Proslovil se piperský
vojvoda:
„Ó Vuksane, bohem
pobratime!
Já jsem štíhlý vystavěl
si hrádek,
do něho jsem oženil se s
láskou;
nyní hrádek ostaven je
pustý
a v něm žínka milá
nelíbána,
nelíbána, nepomilována –
toho mi dnes nejlítěji,
bratří!“
Dal se slyšet Vaso
Vasojevič:
„Můj Vuksane, dobrý
pobratime!
Mně dnes, bratře,
nejlítěji toho,
že mám doma staré
roditele,
z nichž beze mne
žebráci se stanou;
to jediné před smrtí mne
trápí.“
A děl Vuksan, rovacký
vojvoda:
„Těžké žaly, pobratimci,
máte;
žalno vám je domu, žínky
mladé,
žalno vám je starých
roditelů –
mně však bratří,
nejlítěji toho,
že budeme utraceni
bídně,
bez všeliké odplaty
junácké.“
Sotva tato dopověděl
slova,
kat krvavý před temnici
přišel
a zavolal od žaláře
dveří:
„Kdo jest Liješ,
piperský vojvoda?
Kdo jsi Liješ, vyjdi
přede dveře,
neboť tebe vykoupila
žena
od našeho pašy
skaderského;
jak jen vyjdeš, ku své milé
půjdeš.“
Radostně ta vyslech
Liješ slova
a pospíšil ze žaláře
rychle;
a kat máchnul, hlavu
jemu srubnul.
Zas kat druhý jal se
ohlašovat:
„Který z vás je
Vasojevič Vaso,
nechať vyjde před
temnice dveře,
přišli pro něj staří
rodičové,
od pašy jej sobě vykoupili;
sotva vyjde, s nimi
domů půjde.“
Radostně ta vyslech Vaso
slova
a pospíšil před temnice
dveře;
a kat máchnul, hlavu
jemu srubnul.
A kat třetí před žalářem
volal:
„Kdo je Vuksan, rovacký
vojvoda,
nechť vystoupí ze žaláře
rychle,
nechať vyjde, zrovna
domů půjde,
vykoupen jest Vuksan od
Rovčanů
u našeho pašy
skaderského.“
Cosi Vuksan neblahého
tušil,
ze žaláře vystupoval
zvolna,
také zvolna dveře
pootevřel
a uviděl krvavého kata.
Vuksan si jej
pobratřoval bohem:
„Bohem brate, ó krvavý
kate!
Viz můj drahý pozlacený
pancíř,
svlékni mi jej, bys jej
nepotřísnil,
bezcenné je zlato
zkrvavené.“
Dalo nebe a junácké
štěstí,
že se mu dal kat krvavý
přelstít;
rozvázal mu okované ruce
–
vzchopiv on se jako sivý
sokol,
kata odkop jako
prašivinu,
z rukou jemu
břitkou šavli vyrval,
zabil jej i druhé katy
oba,
a přes bílý upaloval
Skader,
všecko seče, kole,
ubíjeje,
co mu koli do cesty se
vpletlo,
až skrz vrahy prorazil
si cestu
a se dostal na most přes
Bojanu.
Na něm potkal kadiju a
hodžu,
okolo nich třicet lítých
Turků.
Volal na něj skaderský
kadija:
„Tudy ne, ó vojvodo
Vuksane,
tudy věru neutečeš
zdravý!“
Odpověděl vojevoda
Vuksan:
„Třeba tudy neutekl
zdravý,
také nazpět už se
neobrátím.
Avšak počkej, turský
efendijo!“
I vší silou rozehnal se
na most,
a kadiju, rovněž hodžu,
proklál,
a z třiceti ještě
zbyvších Turků
kdo ve krvi nesvalil se
na most,
do Bojany skočil, utopil
se.
A tak vyváz rukoum
turským šťastně,
zdráv se dostal do
hlubokých Rovců.
SYNOVÉ IVAN–BEGOVI.
Víno pijou mladí
Černohorci
před Kotorem, před
latinským hradem,
mezi nimi Černojevič
Ivo.
Když se byli napojili
vínem
a junácký zapřádali
hovor,
objevil se sokol, ptáče
sivé,
před Kotorem, kde jsou
právě pili,
a zakroužil sokol nad
pazarem.
Uzřeli jej mladí
Černohorci,
na lehké jsou poskočili
nohy,
na tenké se opírali
pušky
a na puškách vznášeli se
vzhůru,
kdo že lapí sokolíka
nejdřív.
Jak však zočil sokol,
ptáče sivé,
že se mladí snaží
Černohorci,
kdo by první polapit jej
mohl,
ulekl se, a ne bez
příčiny,
že mu zlaté poškubají
peří,
i zdvihl se opět pod
oblaky,
pod oblaky nad Kotorem
hradem.
Když to viděl Černojevič
Ivo,
bál se Ivo, nebylo mu
divu,
by mu sokol neodletěl
sivý,
neuletěl ku cizímu pánu.
Rozehnal on bratry
Černohorce,
plášť kosmatý
rozeprostřel s plecí,
a sokola, sivé ptáče
volal.
I zakroužil nad pazarem
sokol
a na rámě se mu snesl
levé,
podav jemu zpod perutě
lístek.
Tázal se ho Černojevič
Ivo:
„Můj sokole, černý
zprávonoši!
Zdaliž nejsi
z hradu Cařihradu?
Či li´s mého Stanišu tam
viděl
a s ním druhé
bratry Černohorce,
kteří tam šli na carovo
slovo?
Jest–li pak je car
přivítal slušně
a krásnými obdaroval
dary?
Přijde-li nás navštíviti
brzy?“
Ptáče křikem odpovídá
Ivu:
„Včera kletý ostavil
jsem Stambol,
dnešní noc jsem na
Cetyni strávil,
na Cetyni, na tvém dvoru
bílém;
řekli mi tam, že jsi
před Kotorem,
proto jsem už pospíšil
si ráno,
abych jemný doručil ti
lístek
od Stanišy, rozeného
syna.“
Pravil jemu Černojevič
Ivo:
„A sokole, pro bůh, sivé
ptáče,
o mém synu co víš
Stanišovi?“
Opět jemu odpověděl
sokol:
„Přede cara Staniša tvůj
přišel
a car vlídnou vybídl jej
řečí:
„»Poturči se,
Černojevičů Stanko!
Poturči se, učiním tě
pašou,
učiním tě pašou
Skenderie.«“
A Staniša caru
odpověděl:
„»Já bych se ti, care,
nepoturčil,
já bych, care,
neproměnil víru,
kdybys vlastní za to dal
mi prestol.«“
Načež opět car děl
Stanišovi:
„»Slyš mě dobře,
Černovičů Stanko!
Buď se na tom poturčíš
mně místě,
aneb odtud neodneseš
hlavy
ani s jedním
bratrem Černohorcem,
neb zhynete
v Stambole mém bílém.«“
Mučno bylo Stanišovi
volit;
volil život a pašalík
turský,
nežli meč a krvavého
kata.
Poturčil se Stanko
Černojevič!
Ihned sultán jmenoval ho
pašou,
daroval mu zemi
Skenderii
i tvou zemi až
k sinému moři.“
Když to slyšel
Černojevič Ivo,
klesl jako poražený
bleskem,
a proklínal cara
otmanského:
„Běda, care, zlá tě
stihniž rána!
Živa tebe rozsekali
Srbi!
Na smích budiž
pronárodům všechněm!
Moskvané tvé rozdělili
carství! –
neboť jsi mi víry zbavil
syna,
dada jemu kletý titul
pašy,
dada jemu mou skalnatou
zemi!
Proč mi dítky vraždíš,
nečlověče?“
Vidouce to bratří
Černohorci,
na cetyňské odvedli jej
pole.
Málo odtud uplynulo
času,
málo času, jenom rokův
sedm,
a car dobyl na moři
Bagdádu.
Na Bagdád i Staniša byl
táhl,
zhynulo tam třicet jeho
bratří.
A když Stanko navrátil
se nazpět,
před sultána předstoupil
a pravil:
„Sultán–caři, milý
hospodáři!
Víš-li, caři, co´s mi
přisliboval,
když jsi mne svou věrou
poskvrňoval?
Nyní vyplň, caři, slovo
dané,
anebo se navrátím
k své víře,
škodu tobě napořáde
čině,
jako činí na Přímoří
Muso
a Králevič ve Přílepu
Marko.“
Na ta slova ihned sultán
povstal,
Stanišovi bílý napsal
ferman,
poturčené dal mu
Černohorce,
s nimi ještě něco
málo vojska.
Zpráva došla Černoviči
Ďuru
na Cetyně rovné před
chrám bílý,
když jsou právě
pohřbívali Iva,
že Staniša od Stambola
táhne,
aby zemi otcovu mu
odňal.
Dávno bylo, co řeč byla
o tom,
myslil Ďuro: již se
zapomnělo.
Avšak nové přicházely
věsti,
jedna byla strašlivější
druhé,
tutě splakal
trojnásobným pláčem,
jal se psáti na vše
strany listy,
rozesílat po vší Hoře
Černé.
Svolal všechny bratry
Černohorce
a jim sdělil zlověstící
zprávy:
„Co nám nyní,
Černohorci, činit
proti našim poturčeným
bratřím,
co nám činit proti
Stanišovi?
Ejhle, táhnou
s přenáramným vojskem,
chtějí mukou zjinačit
nám víru.
Kdyby přišli po dobrém
co bratří,
my bychom je, bratří,
přivítali,
po bratrsku řadou
objímali.
Brat je bratem
s nejzadnější věrou,
jenom-li se po bratrsku
chová;
ale oni nejdou jako
bratří,
avšak jako krevní
nepřátelé!
Co nám činit, zaklínám
vás bohem!
Já jsem brata zapřísahal
v listu,
aby nechal násilí a
vojny,
aby dostoup´ na otcovo
místo,
že s radostí
ostavím je pro něj,
abych bratské neproléval
krve –
ale nechce, zle mu ďábel
radí!“
Černohorci na to jedním
hlasem:
„Kdo má s ďáblem,
nechať jeho bude,
my jsme tvoje vojsko,
hospodáři.
Obraňuj nám čest a
světlé líce,
jinak naše roznesou tě
střely
a rozdrobí zelené
palaše!“
Když to slyšel
Černojevič Ďura,
vydal rozkaz bratřím
Černohorcům,
a na rovné Leškopole
vytáh.
Tu se dvojí seřadilo
vojsko,
velkým na se udeřilo
hněvem,
a tu Ďuro bratra Stanka
přemoh,
mnoho vojska pohubil a
poklál
a zarobil mladých
Černohorců,
kteří se s ním byli
poturčili,
usadil je ve předešlé
vlasti.
Stanko utek do bílého
Skadru.
Po vítězství Ďuro psaní
napsal,
s psaním poslal
svoje posly hbité
k sultánovi do
Stambola města:
„Poslyš, caři,
praneštěstí synu!
Když jsi mého poturčil
už bratra,
moh´ si pro něj více
učiniti
a lepší mu osud
připraviti
v rovné Bosně či
Hercegovině –
ale ty ho na Cetyně
pošleš,
do stolice nebožtíka
otce!
V ní se, věziž,
neusadí Turci,
neb jí brání lítí
Černohorci,
kteréžto jsi věrolomně
zklamal!“
ZPLENĚNÍ ŽABLJAKU
V snění snila
Dizdar–aginice,
věrná žena
Dizdar–Jakup–agy,
na Žabljaku, městě
pohraničném,
snila, že se hustý
pozdvih oblak
od krvavé srbské Černé
Hory,
že se vznesl a hrad
Žabljak pokryl
a jej skropil divným
deštěm–krví;
že ten oblak v záři
planul blesků
a vysílal hromovité
hřmění;
že bleskové Žabljak
zapálili
a hromové v trosky
rozvalili
Dizdarovy dvory a
saraje;
že dvanácte zakrákalo
orlů
z vysoké a pevné
hradní hradby,
a z nich jeden že
se dolů snesl
a ji pokryl šátkem
zkrváceným;
že počali rychle
přilétati
sokolové ode strany
srbské,
a kroužíce ve velikých
hejnech,
nad Žabljakem vznášeli
se tvrdým.
Každá ženská poplaší se
snadno.
Aginice vzbudila se ze
sna,
vysmykla se
z podušek a lože,
na němž spala s
Dizdar–Jakup–agou,
křesadlo a troud si
vyhledala
a voskovou zapálila
svíci.
Ale aga pořád spal
klidně,
pokojně si na podušce
hověl,
neboť Turčín byl se
zmořil velmi,
projížděje čtyřletého
hřebce
a metaje kopí v závod
s panstvem.
Nesměla ho paní
probuditi,
neb jest aga zhorka
nakvašený
a moh´ by ji mrzkou řečí
znectít.
Aginice nade ložem
stojí,
hojné slzy po líci ji
kanou
jako perly na bělostný
hedváb.
Stojí, pláče – až tu
jedna slza
na agovo ukrápnula líce.
Skočil aga, zlobiti se
počal:
„Počkej, hrade, kéž jsi
opustošen!“
Loni jsem tě teprv
vybudoval,
taškami tě crmnickými
pokryl,
a po roce již mi
promokáváš!“
Kaduna mu děla na to
krásná:
„Ago, pane, živote můj
drahý!
Nepromoká, pane, hrad
tvůj pevný,
ale moje promokává oko.“
Agovi pak všecko
vypravila,
jak to byla předtím ve
snu zřela,
načež jemu takto
hovořila:
„Mladý ago, drahý
hospodáři!
Může-li se spoléhati na
sen,
křesťané ti vydrancují
Žabljak,
naše dvory ohněm změní
v trosky,
tebe raní, neb dokonce
zhubí
a mne mladou
v robství odvedou.
Avšak vzhůru, ago
hospodáři!
Vzhůru pane, na vysokou
baštu,
která trčí nad železnou
branou,
braň se, střílej, až se
bude blýskat
a rozléhat po dalekém
světě!“
Aga vřísknul jako
poběsnělý:
„Mlčiž, paní! Hloupé jsi
ty hlavy,
a mluv tišej, by tě
neslyšela
moje čeleď rychlá,
vítězivá!“
Mníš snad, že řeč je
hedvábný šátek,
jenž se svine, do
záňadří schová?
Není, paní? – tulačka je
jedna,
která od úst stěhuje se
k ústům!
Družina má zaslechne tvá
slova,
roznese je po kafírnách,
krčmách,
donese je vítězivým
Turkům,
uslyší a smích si ze mne
ztropí,
aneb aspoň rouhati se
budou,
že se bojím v hradě
pevnozděném
kaurské chátry srbské
z té krajiny,
kteráž nemá ni děl
smrtonosných,
ni granátů a pum
hradoborných.
Neplaším se na Žabljaku
hradě,
dokud na něm ohnivá jsou
děla;
jedna rána – ku pomoci
přijde
deset tisíc mojich
venkovanů!
druhá rána – a přirazí
ke mně
na Bojaně Skader
s Malesií.
Co je světa odtud do
Dunaje,
od Dunaje do siného
moře,
všemu mi je ubránit se
hračka,
a což potom Černé Hoře
samé!
Proto mlč a neplaš se
mi, paní.
Snové lže jsou, jenom
bůh je pravda;
nedobře tvá spočívala
hlava –
prostý výklad nedobrého
snění.“
Kaduna mu hovořila opět:
„Tak mi nemluv, agoušku
můj drahý!
Včera, pane, navštívit
jsem byla
na chvilenku paní Dervišovou,
a ona mi vyprávěla
mladá,
jak se kletí Černohorci
chlubí
mezi sebou ve obžerných
krčmách,
že udeří na turecký
Žabljak,
že jej spálí, zplení,
vydrancují,
že se pomstí za porážku
kučskou.“
„Mlč, má paní! – obořil
se aga –
unaven jsem, nech mne podřimnouti.“
Hlava jeho do podušek
klesla,
Kaduna však nemůž oka
zavřít,
pročež bere jehlu
křišťálovou,
aby drobně na rámečku
šila.
V tom se jitro
z minaretu hlásá
a dennice v okno
svítí jitřní.
Zavolala Orfanu si
hbitou,
podala jí lesklou
měděnici,
aby skokem přinesla jí
vody
k umývání
z hluboké cisterny.
Skokem mladá chopí
měděnici,
skokem kvapí
k hluboké cisterně,
provaz dolů
s měděnicí spustí
a zadívá ku bráně se
města,
Jusuf–aga kde spí
obyčejně,
dozíraje na strážníky
bdělé,
kteří střehou hrad
krvavý Žabljak.
Má ti na co, pobratime,
patřit!
Od srdnaté srbské Černé
Hory
vpadlo dovnitř dvanácte
junáků,
Jusuf–aga uchvátili
zaživa,
svázali mu pevně ruce
nazad.
Když to mladá očima
viděla,
pohodila lesklou
měděnici,
utíkala do harému
k paní.
Kaduna se velmi
rozlítila:
„Co to, čubko, uštknula
tě zmije!
Z minaretu jitro
hlásá hodža,
tebe ještě noční straší
přízrak!“
Orfana jí odvětila
mladá:
„Ó má paní,
Jakup–aginice!
Mám já, paní, věru proč
se plašit:
když jsem chladné
nabírala vody,
zaletělo k bráně města
oko,
kde dozírá Jusuf–aga na
stráž –
ach, má paní, kéž jsem
oslepnula, –
černých dvanáct
přiletělo orlů
od krvavé Černé Hory
lomné,
Jusuf–agu jali
mladistvého,
bílé ruce spoutali mu
nazad,
tak jej vláčí po ulici
města.“
Rozkřikla se paní na
Orfanu,
by neslyšel mladý
Jakup–aga,
dokud pravda nezjeví se
čirá.
Přistoupila k oknu,
otevřela,
na vlastní se oči
přesvědčila,
že je pravda, co Orfana
praví.
„Ó Orfano, uštknula tě
zmije!
Nezřela jsem
strašlivějších Srbů
od těch, co se dostali
nám v město!
Jeden stojí na vysoké
baště,
nad ním prapor hedvábný
se vije,
přeložil si hbité nohy
hrdě,
v ruce drží ze
zámoří pušku,
puškou hrozí v naši
stranu strašně.
Nad ním druhý na temeni
bašty,
v rukou chová
vykládanou pušku,
naproti nám hlavní
obrácenou
a má kníry jako havran
křídla.
Od nich nelze dobrého se
nadát.
Ach, kdybys, Orfano, vše
zřela!
Osadili dvůr i baštu
města.
Jeden z nich je
vysokého vzrůstu
a má rusé do ramenou
kníry,
zdá se věru, jakoby sivý
sokol
křídla spustil ke
kolenoum dolů;
i on v rukou neblahou
má pušku.
A ten další, jenž dle
něho stojí,
širokých je prsou,
ramenatý,
na plecích mu kosmatý
plášť visí,
zpod pláště dvě karabíny
čnějí,
za patama vleče se mu
palaš,
po dláždění mramorovém
břinká.
Ach, kéž vidíš,
křesťanko to kletá!
Uchvátili švagra Jusuf–agu,
dva jej střehou těžce
spoutaného,
jeden v pasu dvé má
pušek krátkých,
na ně pravou podepřel si
ruku,
bez dýky je, rovněž bez
handžáru,
a křesťanku levou drží
mladou,
s Jusuf–agou vážný vede
hovor;
a ten druhý křesťánek
dle něho,
na rtu se mu jemné
chmýří černá,
krásnější je nežli každá
dívka,
tenkou pušku přiložil si
k líci,
čeká, až můj z lože
vstane aga
a přistoupí rozespalý
k oknu.“
Málo paní hlavu
vystrčila,
by viděla šest junáků
druhých:
na prachárny všichni
sedí vratech,
klidně drží namířené
pušky
čekajíce okamžiku
k ráně.
Viděvši to, u postele
sklesla,
a mdlým služce hovořila
hlasem:
„Vypověz mi, Orfano, vše
řádně,
kteří jsou tu Srbové,
jak slují,
neboť znáš je, krajanka
jsi jejich.“
Orfana se vyložila
z okna,
všecko řádně pověděla paní:
„Ó má paní Jakup
aginice!
Dva Srbové na temeni
bašty,
kteří prapor povznášejí
s křížem,
to jsou, paní, bohem
pobratimi,
ze krvavé župy arambaše:
první sokol Miloš
praporečník,
z vítězného
Jankovičů domu,
druhý pak je Džukánovič
Petro,
kterýžto jest jediným
své matky,
avšak za čest nelituje
žití;
dva junáci, paní moje,
druzí,
již se volně procházejí
dvorem
nejlepší jsou hrdinové
Rěky,
jeden z nich je
Radovič Periša,
který vše zná klance,
stezky tajné
od Bojany do krvavé Zety
za půlnoci jako za
poledne,
druhý pak, ten ve
kosmatém plášti,
za kterým se palaš
břinče vleče,
pop jest, jménem
Vraňanín se zove;
Turci jemu chatrč
rozbořili,
vzali jmění, zbraň i
roucho zdobné,
sotva mohl vysvobodit
život
a dvě ony karabiny
krátké,
palaš musel vypůjčiti
sobě,
jakož i plášť chundelatý
tmavý,
aby se ho více báli
Turci.
Nyní Tobě vyložím, má
paní,
kdo jsou ti, co Jusuf–agu
střehou.
Jeden z nich je
Stankovičů Keňo,
junáctvím i radou
rozmyslnou
v tisíci mu nenajde
se roven –
šťasten aga, mladý
Jusuf–aga,
snad jej dobrý vysvobodí
Keňo! –
dle něho ten ušlechtilý
junák,
to je, paní, Ivanovič
Prele,
jenž prý chvíle
nepropase vhodné
k dokázání svého
udatenství.
Oněch Srbů šest tam před
prachárnou,
to ti, paní, šest je
lítých draků,
jeden Ivan, Nikola je
druhý,
vodobrodci, krvaví
junáci,
jimž je rozkoš krve
břísti řekou;
dále dva jsou
z jedné matky bratří,
dva Kostiči, siví
sokolíci,
jeden Miloš, Mališa je
druhý,
zle je matce, nasadí-li
pušku,
neboť bude oplakávat
syna!
Dále jsou dva junákové
dobří,
jeden jménem Králevič je
Čilo,
Nikola pak Otaševič
druhý,
kterým nikdo neodolá
nikde,
kde se jedná o čest
černohorskou.“
Když Orfana tu řeč
dokončila,
probouzela paní
Jakup–agu
hedvábným jej dotýkajíc
šátkem
zvolna, jemně po turecké
tváři.
Skočil Jakup jako šelma
z lože,
obořil se na kadunu
svoji:
„Co zas, paní, že mi
spáti nedáš,
za svítání spánek
nejmilejší?“
„»Ach jak ptáš se,
agoušku můj drahý!
Srbové již osvobodili
Žabljak,
zmocnili se dvora,
bašty, brány,
Jusuf zajat, prachárna
je vzata.«“
Jak ta slova z úst kaduny
vyslech´,
vskočil aga, na svou
chasu volal:
„Oj, na nohy, moji
sokolové,
Srbové nám obsadili
Žabljak!“
Načež chvátal na vysoký
harém,
k nejvyššímu
postavil se oknu,
do rukou vzal pušku
postříbřenou,
na níž dvanáct
stříbrných je kruhů,
která by i pancíř
prolomila,
a což potom junákova
prsa.
Sklenné okno pootevřel
zvolna,
a obrátil pušku
převýbornou
na sokola Stankoviče
Keňa.
Jistě by jej do smrti
byl ubil,
avšak lek´ se, věru není
divu,
by Jusufa neusmrtil
bratra.
V tom zahoukly
srbské pušky líté,
Jakup–agu poranily
těžce,
v koleně mu
poranily nohu.
Chasu volá poraněný
Jakup –
a co žert ten protahovat
v lokte!
po městě se řádná strhla
řežba.
Srbi drží dvůr a hradbu
pevnou,
i nad hradbou pozdvižené
bašty.
Do harému stisknuli se
Turci,
bráníce se lítým pušek
ohněm.
Tu na pomoc přiskočilo
Turkům
sto a třicet křesťanů a
Turků
a před nimi aga
Derviš–aga.
Ruče ke zdem trámy
přistavili
a ze všech stran na hrad
útočili.
Však se mužně brání
Černohorci,
po zdi hradní míhají se
letem,
jakoby to dvanáct orlů sivých
těkajících po jedlových
větvích.
Bijou Turky a krev
prolévají,
nedají jim oka otevříti,
neřku potom do hradu
vejíti.
Od hradu se Turci stáhli
nazpět,
aby v městě
oddychnouti mohli.
Krátko jen, a celá
Podgorica
na vyzvání přinesla jim
pomoc,
vedena jsouc všemi
pohlaváry,
jež ti mohu vyjmenovat
jménem.
První byl tu Lekič
velemožný,
po něm byl tu kadija
Bibezič,
po tomto dvé
Osmanagovičů,
tož begové Sulejman a
Smail;
dále byli dva bratří
Krniči,
Ibro Aljov a s ním
Jusuf aga,
za nimi šel Smail–aga
Bešlič;
za Smailem Abdul
Džečevičů,
za Abdulem Ussejin
Adžičů,
a za tímto beg byl
Avdovičů,
a za tímto praporečník
grudský
Bac Vuksane a s ním
Hak Šabáne.
Z každé strany
jeden silák bral se
tož Kinkovič a Bajram
Drickovič,
kteří pro svou
nehoráznou sílu
nechtěli se
s ostatními míchat,
ani s nimi ve
pořádku jíti,
žeť se měli za junáky
lepší.
Pěšky kráčel Drickovičů
Bajram,
Kinkovič pak na myšáku
klusal.
Jeden víc se holedbal
než druhý,
kolik že on hlav porubá
svatě.
Turské vojsko jako
vzteklí běsi.
Za těmito rudý prapor
nesa
Draganič si vykračuje
silný.
Za praporem celá
Podgorica,
počtem šest set krvavých
junáků
a Grudčanů ještě nad to
tři sta.
Za vším vojskem tři se
nečistové
asi na dva puškomety
vlekou,
Avdo Kufak, za ním
Achmet Baša,
za Achmetem Džukica Murate.
Právě slunce ustoupilo
noci,
když před hrdý dorazili
Žabljak.
Posedali turští
pohlaváři,
večeří se nasytili
panskou,
kolem města seřadili
vojsko,
aby stálo pohotově
k boji.
Myslili už v městě
Černohorci,
že poslední hodina jich
bije.
Ej, jací jsou
černohorští orli!
Zničehonic přispěla jim
pomoc,
značná pomoc rijecké
nahije,
počtem tři sta lítých
úbojníků,
Filip Serdar je do boje
vedl
a starosta Grujica
Lopičič.
Pohlaváři čety
roztřídili.
Jednu dali Lěševiči
Vuku,
by udeřil od východní
strany
a prolomil pevnou bránu
hradní;
druhou dali popu
Gradžanskému,
by udeřil od severní
strany
a se probil směrem brány
hradní
a se setkal s Vukem
Lěševičem;
třetí sobě četu
zůstavili
pohlaváři a s ní
obsadili
těsné klance a ulice
úzké.
Útočili zevšad
Černohorci,
na sta pušek houkalo a
hřmělo,
nikdo neznal, co se děje
s druhým,
zahynul-li, či-li dýchá
ještě.
Vítězové Černohorci
mladí
probili se Turky po
ulicích,
dokřepčili na vrch bašty
hradní.
Vuk Lěševič, sivý sokol
švarný,
první byl tu a
s ním druhů deset.
Černohorci zavřeli se
v hradě,
v městě dolním
sebrali se Turci.
I nastalo prolévání krve
po Žabljaku hradu
hrdopyšném.
Turci couvli do bašt
nade zděmi,
ale marno, drahý
pobratime!
Řetězem je Srbi
obklíčili,
přinutili uzamknout se
v baštách.
Z jedné strany pobíjeli
Turky
pumami a ohňosršným
dělem,
z druhé strany
útokem se hnali
na krvavé bašty bez
přestání.
Tři dni tak je pobíjeli
v jednom,
nejen ve dne, také ve
tmě noční.
Čtvrtého dne udeřili
prudce
na saraje Omerčechajiče,
ve sarajích plenem vzali
zboží,
hedvábí, sukno,
drahocenné zboží,
a potom je v popel
položili.
Na to s větší
útočili chutí
na vše město i na bílé
bašty.
Popálili baštu Pašoviče,
Pašoviče, taktéž
Zenoviče,
a v nich mnohé
zahladili Turky
a velikou uhrabili
kořist.
Jen se bránil aga
Perkočevič,
Perkočevič, a s ním
Maminovič,
kteříž byli utekli se
v žalář,
kdež se byli pevně
ohradili.
Srbi sena, slámy
nanosili,
podpálili, Turky
vykouřili,
vypuzené všechny
zahubili.
Tak Srbové poplenili
Žabljak.
Mnoho Turků v boji
posekali,
mnoho také do zajetí
vzali,
mezi nimi Dazdar
Jakup–agu.
Zapálili Jakupovy dvory,
i vše bílé nad hradbami
bašty,
a dobyli mnoho děl a
pušek,
načež slavně vraceli se
domů.
A když byli v městě
Podgorici,
propustili všecky jaté
Turky,
by se volně navrátili
domů,
odňavše jim prvé svrchní
roucho,
čibuky a zbraně
drahocenné,
aby každý, kdo je potká,
poznal,
že jsou robi, uchváceni
v boji.
Však v tom boji
zahynuli, bratře,
Černé Hory mnozí
sokolíci!
Nechať hynou, ráda může
být matka,
neb jich duše budou
carovati,
že jsou život položili
za čest,
aby mstili na bezvěrném
Turku
nevinnou krev
povražděných bratří.
|