EDMUND PERCIVAL HILLARY 

☼    20.7.1919   AUCKLAND, AOTEAROA, NEW ZEALAND    ۞   11.1.2008   AUCKLAND, N. Z.

„Svět mi ležel u nohou v neohrabaných botách a viděl jsem, jak rudé slunce klouže za obzor, když přešla temná polární ledárna. Dostalo se mi víc vzrušení, krásy, smíchu a přátelství než ostatním tvorečkům…“ 

Tato slova nenapsal pohublý hošík v lavicích aucklandského gymplu, syn přísného, pracovitého muže, redaktora místního periodika, syn půvabné, cílevědomé a tím roztomilé ženy vychované mravy „lepší rodiny“. 

Ta slova nemohl napsat chlapec, který neměl k ničemu tak daleko, jako ke zdravému sebevědomí.

Ta slova pocházejí z pera sebejistého, úspěšného, zralého trampa, jehož jméno proběhlo mnohokrát novinovými palcovými titulky, muže, jehož autobiografické knihy šly, jdou a zajisté dál půjdou na dračku, cestovatele, polárního výzkumníka, především však horolezce, jenž jako první pokořil nejvyšší horu světa. 

Ta slova mohl podepsat jedině Sir Edmund Percival Hillary. 

*

Píše se rok 1953 a Mount Everest stále odolává náporu zvědavců. Vloni to vzdali Švýcaři s tabulkou kalorií v tyčinkách poctivé čokolády, před nimi mnozí další. Šestého dubna, po nezbytné aklimatizaci, se v Thy–ang–po–che scházejí členové britské výpravy, která má němý vzdor nejvyššího místa na Zemi pokořit. Plukovník John Hunt sezval ty nejlepší. 

Je tu temperamentní, leč vyrovnaný Charles Evans. Odhodlaný a silný bejk Tom Bourdillon. Malý, vždy upravený a výkonný Alf Gregory, „naplno žijící“ George Lowe. Je tu Charles Wylie, George Band, Mike Westmacott, Wilf Noyce… 

Je tu kameraman, fyziolog, dopisovatel londýnských Timesů. Je tu samozřejmě nevšedními schopnostmi posichrován Šerpa Tenzing Norgej a Novozélanďan těšící se stejné pověsti – Edmund Hillary. 

Právě on to je, kdo vede početnou a dobře vybavenou výpravu na ledovec Khumbu, aby tam 12. dubna postavili základní tábor. Splnění největšího přání všech horolezců se blíží, aniž si to kterýkoli z nich hodlá přiznat. 

Jak vzdálený je onen nezapomenutelný okamžik, v němž učitel tělocviku oblíbený u vyvinutých žákyň aucklandského gymnázia přejel očima kostnatou postavu právě nastoupivšího žáka a pronesl rezignovaně pravdu: „Co mi pošlou příště?“ Jak hluboko ve vzpomínání vězí dlouhé chvíle dobrodružné četby a snění, k nimž se utíkal před pocitem vlastní méněcennosti… 

Vyrostl, zesílil, zramenatěl, robustně se vyvedl. Při dlouhých cestách vlakem (rodiče se odstěhovali do zapadákova Tuakau, kde táta postupně přesedlal v ekonomické krizi z novinařiny na přeci jen výnosnější chování včel), se naučil boxovat, stal se nikterak nadšeným, leč právě proto spolužáky ceněným seržantem školního vojenského oddílu, tvrdě se snažil v otcově „podniku“ a rostla v něm ctižádost, kuráž, odvaha.

Tehdy – v posledním ročníku – uviděl prvně hory a sníh a bylo rozhodnuto. Pro onu ctižádost nekonečné pláně na vybití…

17. DUBNA 

„Oba Georgeové a já jsme vyrazili z tábora II a pustili se přes děsivou trhlinu a oblast ledových útesů. Došli jsme k obtížnému úseku, který jsme nazvali „Příšerná trhlina“, ale podařilo se nám přes ni najít cestu. Přešli jsme poslední trhlinu tak, že jsme položili jednu nohu na odštěpek ledu a rychle skočili. Ledové útesy nad námi vypadaly hrozně zlověstně… 

Neviděli jsme žádný přímý přístup, a tak jsme se protáhli doprava kolem kolmých kusů ledu – „Louskáčku“. Vyšplhali jsme v mírném úhlu po levé stěně a poté se vklínili do svislé praskliny v ledu.“ 

Na univerzitě vydržel všehovšudy 2 semestry. Nedokázal se soustředit, těžko hledal podobně orientované kámoše. Když vyrážel s partou trampů do tropických lesů v pásmu Waitakera, víc než prostou radost pocítil vděk, že ho vzali mezi sebe. Pocit bezpečí zažíval doma, v nikdy nekončící práci mezi šestnácti sty úly. 

A přece: hodiny šermu, džiu–džitsu, boxu, dlouhé výlety do skal… Touha vymanit se z pout vlastní nedůvěry, touha po síle zážitku, po síle výkonnosti, po velkých činech nejen ústy vychutnaných. 

Bylo mu dvacet, když pokořil svou první vejšku naučnou – horu Olivier v Jižních Alpách. A byl o čtyři roky starší, když vojenské úřady konečně vyřídily jeho žádost a povolaly ho ke Královskému novozélandskému letectvu. 

Dřina ve výcviku, „oddych“ ve skalách kolem Wairauského údolíčka. Jako letecký inspektor navigátor odvelen do New Plymouthu nejen za službou, ale také za „další prima horou“ – Mount Egmontem, na Fidži pak za stěnami Joskova palce. 

Na Šalamounových ostrovech však mohlo skutečnou radost ve chvílích oddychu poskytnout „jen“ moře a jachta. Ta, na níž jednoho parného rána vzplál požár, ta, z níž zázrakem jen tak tak vyvázl relativně zdráv a ještě živý. Z vojenské služby byl propuštěn s těžkými popáleninami a s odhodláním vrátit se co nejdříve k otcovým včelkám… 

25. DUBNA 

„Vyrazili jsme časně do rozkošného rána, abychom se pokusili najít trasu prasklinami přímo nad námi. Čekalo mě hodně namáhavého vysekávání a těžké práce, ale postoupili jsme jen tolik, abychom zjistili, že když to bude absolutně nevyhnutelné, budeme tudy moci zřídit stezku s připevněným lanem. Mikeovi se šlo moc špatně a ke stanu jsme se vrátili hodně pomalu. 

Z tábora II dorazil John Hunt s větší skupinou. Odpoledne padal sníh, ale asi v 16 hodin jsme s Johnem, Charlesem Evansem, Wilfem Noycem a Tenzingem donesli most k jedné velké prasklině, pospojovali ho, aby byl pět a půl metru dlouhý a položili přes trhlinu… 

Museli jsme absolvovat jednu dost zákeřnou cestu pod ledovými útesy Západního Spuru, ale pak jsme se snadno dostali ke střední části kotliny a velmi jsme zajásali, když jsme tu nenarazili na žádné zjevné obtíže. Vrátili jsme se do tábora III v dobré náladě.“ 

Co může být nad takový návrat? Když tehdy dorazil domů, bylo mu šestadvacet let a „do příštích deseti let chtěl uskutečnit a zainteresovat spooooousty věcí.“ Lékaři doporučovali organizmu odpočívat, otec zaměstnával dost lidí, aby se bez jeho pomoci obešel. Objevil se padouch nejobávanější – otravná nuda a zahálka. 

Pomoc přišla s poštovním razítkem. Horolezec Jack McBurneye mu sděluje, že ho demobilizovali; což takhle si vyrazit na špacír do hor? 

Odjeli v polovině ledna 1946, pouhé dva a půl měsíce po Hillaryho „nehodě“. S cestovním průvodcem časopisu Alpinismus v jedné ruce a s cepínem ve druhé pokořili „pár docela slušnejch hor“ včetně jeho první třítisícovky Malte Brun.

Svět o něm ještě nemluvil, on se však – a to bylo podstatně důležitější – „cítil“. Další cesty a výšlapy s přáteli i bez nich, v létě i v zimě, na lyžích i s mačkami. Další metry v soukromé knize rekordů, další krůčky ke špičkové fazóně. 

Dřina, která navíc něco stojí. Aby splašil trochu financí, lovil v horách vysokou a prodával kůže, s pramalým úspěchem rýžoval zlato v rychlých tocích Cook a Balfour, s podstatně větším úspěchem pracoval na stavbě hydroelektrárny Pukaki. 

Novozélandské třítisícovky se sice vyvažují víc potem než bankovkami, leč cesta za poznáním do Evropy…

6. KVĚTNA 

„Všichni jsme se opět potkali v základním táboře a druhého dne uspořádali dlouhou poradu o plánech a o tom, kdo co udělá. Teprve zde byly s konečnou platností vybrány skupiny určené k různým úkolům na horní části hory. 

Charles Evans a Tom Bourdillon měli při prvním útoku prověřit kyslíkové přístroje s uzavřeným okruhem a jejich hlavním cílem mělo být dosáhnout Jižního vrcholu. Tenzing a já jsme se měli pokusit o vrchol s přístrojem s otevřeným okruhem…“ 

Tušil to alespoň, když listoval kalendářem na rok 1949? Ten rok byl totiž pro rodinu Hillaryů z nejvýznamnějších. Sestra se vdávala v Anglii, rodiče odjeli do Evropy a dvěma bratrům zůstala na krku starost o sklizeň medu. Hory šly – byť jen na okamžik – nutně stranou. Končilo právě novozélandské léto, když v dubnu 1950 dorazilo psaní: Otec prý ztratil zájem jak o cestování, tak o další podnikání; nemá snad Edmund chuť přijet do Anglie a trochu je povozit na kontinentu? 

Měl. A na cestu si přibalil – jak jinak – horolezecké boty i cepín… 

Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Německo, Holandsko, Anglie. Nefalšovaný turista. Až do chvíle, kdy se dvěma Novozélanďany – Cecilem M. Segedinem a Brucem Mortonem nasedl na Viktoriině nádraží do vlaku směr rakouské Alpy. A švýcarské Alpy. 

Další zvučná jména na dlouhém seznamu dosažených vrcholů, další cenné zkušenosti. K vytoužené Himálaji zbýval tou dobou už jen nepatrný krůček…

15. KVĚTNA  

„Wilf Noyce a já jsme odešli z tábora IV do tábora V, kde ležel ve špatném zhuntovaném stavu Mike Westmacott. Nemohl se už vyškrábat výš, a tak jsme ho poslali dolů. Vzali jsme tři naložené Šerpy a šli nahoru do tábora VI pozdravit Georga Lowea a Anga Nimu, kteří měli odpočinkový den. 

Wilf Noyce šel velmi solidně, ale já jsem nasadil rychlejší tempo, až se lano napjalo a musel jsem ubrat plyn. Wilf zůstal s Georgem, zatímco já jsem vzal tři Šerpy dál nahoru po stěně Lhoce. Zřídili jsme tábor VII se stanem, vařičem a jídlem. 

Chumelenice hodně z Georgeovy strany zavála. Bylo namáhavé vynést náklad až do výšky sedmi a půl tisíce metrů bez kyslíku, ale ne zas tak moc. Wilf Noyce tam zůstal, aby pomáhal, a já jsem se vrátil do tábora V, kde jsem strávil noc s Charlesem Evansem.“ 

Kolik takových himálajských nocí měl před sebou, když v jedenapadesátém roce vystupoval s trojicí přátel na konečné stanici vlaku v indickém Kathgódám? Když v najatém autobuse překonali devadesát kilometrů zbývajících ke známé horské stanici Ráníkhétu? Když poprvé spatřil dlouho platonicky milované štíty hor, jak mu kynou na pozdrav svým majestátem? 

Už 11. července stál před svatyní v Badrínáthu a první z plánovaných „obětí“ – šest a půl tisíce vysokou horu Nílkántha měl takřka na dosah ruky. 

Odolala. Monzun a nedostatečná aklimatizace stranily jí. Neodolaly však jiné a s nimi padla i sedmitisícová hranice. Když se po dlouhých, strastiplných, namáhavých a tedy krásných dnech vrátili do Ráníkhétu, čekal tam na ně telegram. Slavný britský cestovatel Eric Shipton chystá průzkumnou výpravu Nepálem na jižní stranu Mount Everestu. Dva Novozélanďané jsou přizváni… 

Ne, nemohl odjet, nemohl nebýt jedním z těch dvou. S Earlem Riddfordem vyrazili (vystřelili) do Nepálu pal, vedeni jedinou touhou – být duchapřítomní u toho. Vidět Everest, podílet se na přípravě pádu jeho svrchovanosti. 

Setkání s Ericem Shiptonem, jehož knihy popisující průkopnické expedice shltal lačně do svých niterných zásob jako živou tekutinu nadšeně jakmile vyšly, první setkání s týmem, který se – téměř nezměněn – po dvou letech pokusí pokořit tři desetiletí vzdorující, 8847 metrů vysoký vrchol planety. 

Jedenáct dnů pomalého pochodování vpřed s přetíženými nosiči, jedenáct dnů v obklíčení krvežíznivých pijavic a bodajících vos. Došli do kraje Khumbu, domova Šerpů, postoupili do vesnice Nam–che Bázár, vyplatili nosiče, rozdělili zásoby a vykročili. 

Ten pohled zastavil dech: největší stěna světa mezi Nup–ce a Lho–ce, za ní Everest s hrdým sněhovým chocholem. Pečlivý, vysilující průzkum ledovce Khumbu, hledání alespoň relativně schůdné cesty na vrchol z této strany. A úspěch: ano, tudy to asi půjde… 

Teprve 24. listopadu vyplul z Bombaye do Sydney. S jistotou, že se sem brzy vrátí.

22. KVĚTNA 

„Vařit se začalo v pět hodin ráno, ale než jsme v 8.30 vyrazili, byl hotov jen šálek čaje… Docela slušně jsme stoupali až na vrchol ledovce Lho–ce, ale pro Šerpy už výška začínala být trochu problémem. Měli jsme spoustu práce se zřizováním stezky traversem a většina Šerpů šla stále pomaleji. Dva z nich měli značné maléry, a tak jsme jim s Tenzingem odebrali každý z nákladu jednu kyslíkovou láhev.

Pustili jsme se znovu do zřizování stezky, až jsme nakonec pokořili hřeben Lho–ce. Mezitím to jeden Šerpa vzdal…“ 

A vzdávali se jiní, svou daň Everestu odevzdávali potem a ubývající kondičkou i před rokem, když se sem vypravili s další – tentokrát už „tréninkovou“ – expedicí. Cíl: sedmá nejvyšší hora světa, 8153 metrová kráska Čho Oju. 

Nevlídné počasí, zdravotní komplikace. Skončili v sedmi tisících, trénink však splnil očekávání. Všichni, kdo se napřesrok dostali nejvýš, byli tehdy na Čho Oju. 

Ale – kdo rád prohrává? S Georgem Lowem vyrazili okamžitě přes Nup La na severní stranu Everestu. Spatřili ledovec Rongbuk a tradiční tábořiště slavných expedic z dvacátých let, pocítili onen ve velehorách veledůležitý – úspěch, štěstěnu na své straně. Prohru lze smáznout leda jen vítězstvím… 

Či snad prohrou jiných? Tehdy se dozvěděli, že Švýcaři na Everestu neuspěli. Bylo by pokrytecké tvrdit, že obdivem k jejich výkonu neprosvitla radost z jejich prohry. 

V říjnu a listopadu 1952 se Švýcaři znovu pokusili. A znovu vzdali. To už Hillary věděl, že nepřijde o svou šanci…

28. KVĚTNA 

„Nakonec jsme našli trochu rovnější plácek pod skalnatým útesem. Rozhodli jsme se, že se utáboříme zde ve výšce 8400 metrů, dali jsme ostatním trochu kyslíku a poslali je dolů. Bylo 14.30.“ 

Sami. V tom nejtěsnějším kontaktu s přírodou, odkázáni výhradně na vlastní vytrvalost, sílu vůle, odvahu, důvtip. Ne poprvé, ne naposledy. Ještě mnoho projde cest, které tíhu lidského kroku nenesly, ještě mnohokrát pocítí vzrušivou směsici opojení a obav, jedinečnosti i sounáležitosti. 

Pouhých osmnáct měsíců vydrží žít „všedním životem ženatého muže“, než se v polovině roku 1955 vydá s Georgem Lowem na přednáškové turné po Africe, kde ho také dostihne adresovaný telegram. Bude zván, aby vedl část expedice do Antarktidy. Pozvání, které šikula & tahoun jako on neodmítá. 

V prosinci 1956 vypluje z Nového Zélandu, už předem nespokojen s rolí „pouhého vedoucího“ pomocné části expedice. Splní své povinnosti a 4. ledna 1958 „navíc“ dosáhne jižního pólu. Dokonce dříve, než hlavní skupina Viviana Fuchse. 

Bude se vracet do Alp i do Himálaje. V roce 1960 půjde v čele americké expedice po stopách „sněžného muže“, roku 1968 pojede na tryskových člunech proti proudu řeky Sún Kósí, o devět let později – osmapadesátiletý tahoun power duracell – propluje stejným způsobem Gangu až k vodopádu Nandaprajágu. Mnohokrát ještě dokáže zdánlivě nemožné, božské, jiskřivé, aniž si to teď sám vůbec uvědomuje…

29. KVĚTNA 

„Šel jsem dál, vytrvale jsem vysekával stupně, zdolával bouli za boulí a římsu za římsou a nedočkavě pátral, kde je ten vrchol. Zdálo se, že ho nelze rozpoznat, a čas kvapil. Nakonec jsem zadem prošel kolem jedné zvlášť velké boule a potom jsem na Tenzingově napjatém laně vystoupal po hřebeni pokrytém jemným sněhem na její vrchol. Okamžitě bylo jasné, že jsme dosáhli svého cíle. Bylo 11.30 a my jsme stáli na vrcholu Everestu!“ 

Vítězství. Dokonalé, stokrát zasloužené. Až se dostanou k ostatním do tábora, bude schopen vyslovit jediné: „Tak jsme toho parchanta dostali!“ A George Lowe odpoví: „Já jsem si to myslel.“ 

Noviny se budou předhánět ve velikosti titulků, to víte, sólokapr, senzace, kšeft. Ovace nebudou brát konce. Dostane nespočet vyznamenání a řádů, bude mu udělen šlechtický titul za projevenou chrabrost a v neposlední řadě i čestný doktorát. Ožení se. Bude žít plný ničím nerušený hodnotný život. Ale tenhle jeden okamžik bude vyčnívat furt nad všemi vzpomínkami stejně nezdolně, jako Mount Everest nad celou planetou.

A HURÁ NA EXPEDICI S RENATOU CHLUMSKOU JEN TAK PO PÍSMENKÁCH TO JEST ZPROSTŘEDKOVANĚ 

* 

Dívčina smělá jako nezakalená bystřina, dívčina stále odvážná a mladá, nejmenuje se Robinsonka, ale Renata, zcela nenáročná Renata Chlumská, Plzeň má svůj vrcholek Chlum, škoda, že za patronku rovnou nemá tuto rovnou duši, které to náramně sluší, Renatu Chlumskou:

VESMÍR BUDE BEZPEČNĚJŠÍ ROZMAR NEŽ MOUNT EVEREST 

* 

Narodila se ve Švédsku, kam emigrovali chytře její čeští rodiče a kde stále žije a vegetí a veselí se. Pokořila Mount Everest, na kajaku obeplula severní Ameriku, příští rok chystá cestu střemhlav do vesmíru a má sen vyšplhat se na nejvyšší horu na Měsíci. Tvrdí, že při jejích dobrodružných výpravách jí kryjí záda dva strážní andělé – freaky životní partner Göran, který tragicky zahynul při lezení na to nejstrmější, co mohl vyšplhat, a starší bratr Martin. Pro MF Dnes nám zapózovala v úžasných kreacích, sekne jí to v jejím věku, a s Kristinou Komůrkovou vedla více než zábavný rozhovor, ale to musíte posoudit vy sami… Superpinkymandy na český způsob, borec a koťátko nezbedné, Renata Chlumská, vždy výstižně přesná, nedostižná, tedy čarodějnická to umělkyně.

VYPRÁVĚLI VÁM RODIČE NĚCO O SVÉ EMIGRACI? 

Otec jako vzpěrač odjel na závody do Norska a už se nevrátil do staré vlasti. Z Norska vycestoval do Švédska a chystal tam zázemí pro rodinu. Maminka zůstala v Československu, porodila bratra a do Švédska s ním přijela zjara roku 1973. A v prosinci jsem se jí narodila já. Za tu odvahu emigrovat rodiče nepřestanu obdivovat. Lidi mi říkají, že jsem statečná, ale oni byli bezesporu odvážnější – opustili vše a začali v cizím prostředí od nuly, netušili, jestli se budou smět vrátit. Naštěstí jsme s mámou do Česka mohli jezdit, takže jsem tu u babiček trávila skoro každé léto. 

ČÍM SE RODIČE VE ŠVÉDSKU ŽIVILI? 

Otevřeli si restauraci, která se jmenovala Praha. Vtipné je, že maminka do té doby moc nevařila a najednou stála v kuchyni, připravená vyvařovat pro hosty česká jídla. Ale vařila na výbornou, knedlíky a omáčky Švédové milovali. Moje dětství je ta restaurace, měli ji asi deset let. Pak otec začal studovat a stal se učitelem, maminka zůstala doma a starala se o nás. 

VY JSTE SE NARODILA UŽ VE ŠVÉDSKU, PŘESTO MLUVÍTE TAKŘKA PERFEKTNĚ ČESKY, JEN S LEHKÝM PŘÍZVUKEM ODJINUD. JAK JE TO MOŽNÉ? 

Doma se vždycky mluvilo jen česky, švédsky jsem se naučila, až když jsem začala chodit do školky. Se svými dětmi taky mluvím česky, bez problému švitoří a přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Občas zkouší odpovídat mi švédsky, ale to dělám, že jim nerozumím. Beru to jako plus, že umějí další jazyk zadarmo. 

RODIČE SE PO PŘEVRATU VRÁTILI DO ČESKA? 

Částečně jen táta. Školu, kde pracoval, zrušili, tak začal podnikat v Česku. Teď pendluje mezi Prahou a Švédskem, maminka bydlí u mě a pomáhá mi se vším. Myslím si, že to je důvod, proč jsou spolu stále šťastní – protože se na sebe dovedou pořád těšit. 

BYLA JSTE DOBRODRUŽNÁ POVAHA ODMALA? HOLČIČKA S VĚČNĚ ROZBITÝMI KOLENY?  

Ta mám odřená pořád, spíš je to s věkem ještě horší. Máma mi vyprávěla, že jsem ani moc nelezla po čtyřech a rovnou jsem začala chodit, tedy spíš cupitat. Snažila jsem se dohonit staršího bráchu, řádili jsme spolu jako četa čertů.

MAMINKA VÁM PRÝ ŘÍKALA, ŽE JSTE VÝJIMEČNÁ HOLKA, KTERÁ V ŽIVOTĚ NĚCO DOKÁŽE. TO JE JAKO ZE VZOROVÉ UČEBNICE… 

Neříká náhodou tohle každá máma svým dětem? Já to těm svým servíruju na podnose také. Díky její podpoře jsem věděla, že zvládnu všechno, i když v tom nejsem nejlepší. Dostala jsem dobrý základ zdravého sebevědomí do vínku. 

JAKO STŘEDNÍ ŠKOLU JSTE SI ZVOLILA EKONOMKU. PŘEDSTAVOVALA JSTE SI ŽIVOT ZABITÝ V KANCELÁŘI? 

To ani ne, ale chtěla jsem obor, který už nebudu muset studovat dál na vysoké škole. Udělat si maturitu, jít pracovat nebo cestovat. Ale nebavilo mě to, matematika a číselné údaje nejsou můj svět.

TEHDY JSTE SI VYZKOUŠELA JEŠTĚ DALŠÍ SVĚT: MODELINGOVÝ. TEN VÁM BYL BLIŽŠÍ? 

Jedno léto na střední mě poslali do Paříže, města módy. Přišla jsem si nezávislá, chodili jsme zapařit do klubů, zvali nás na večeře. Bylo to příjemné zpestření, jinak to ale nebylo to ono. Navíc skutečnost, že jste krásná a někdo vás díky tomu obdivuje, není plně vaše zásluha, v životě jsem chtěla něco dokázat opravdu sama za sebe. 

JAK SE Z DÍVKY S MATURITOU Z EKONOMIE VYKLUBE PROFESIONÁLNÍ DOBRODRUŽKA?  

Začala jsem pracovat pro švédskou odnož sportovní federace a organizovali jsme přednášku dobrodruha Görana Kroppa. Ve Švédsku je známý pojem, protože zdolal několik osmitisícovek, ale já o něm neslyšela a z jeho vyprávění jsem byla paf. Fascinovalo mě, že prožívá tolik dobrodružství nadoraz, že kombinuje svoji vášeň s prací záslužnou pro ostatní. Na konci přednášky se mohli zájemci přihlásit na jeho kursy paraglidingu. Odjela jsem tam a s Göranem jsme se dali do řeči. Plánoval akorát novou expedici, měl spoustu práce a já se mu nabídla, jestli nechce pomoci. Souhlasil a začali jsme spolupracovat. Nakonec jsem jela na expedici s ním.

MLUVÍME O EXPEDICI, KDY SE VYDAL NA KOLE ZE ŠVÉDSKA DO NEPÁLU, VYLEZL NA OSMITISÍCOVKU A DOMŮ SE VRÁTIL ZASE NA KOLE. TO JSTE S NÍM CELÉ TEDY ABSOLVOVALA? 

Chtěla jsem s ním jet na kole, ale domluvili jsme se, že by to nevypadalo dobře. On se na to připravoval řadu let a týden před startem se k němu přidá přitažlivá mladá holka. Jela jsem v doprovodném vozidle, v Nepálu jsem dělala zprostředkovatelku v základním táboře nejen manažerů. Ale domů jsem už jela na kole s Göranem, užili jsme si společné sportovní výšlapy. 

LÍBIL SE VÁM UŽ PŘI TÉ PŘEDNÁŠCE? 

Byl charismatický, neokoukaný, vycházela z něj neuvěřitelná energie, ale nebyl to prvoplánový fešák, nářez jako z kina, za kterým se otočíte na ulici. 

KDYŽ JSTE SPOLU ZAČALI RANDIT, KDO KOHO SBALIL A PŘEMLOUVAL? 

Ráda bych si myslela, že on mě. Poslal mi velkou kytku. Měl radost, že potkal někoho na trase, kdo má stejné zájmy a nadšení jako on. 

TO CHÁPU, NE KAŽDÁ JEMNÁ DUŠE BY S TAKOVÝM DOBRODRUHEM VYDRŽELA. 

Když jsem se dožadovala, že s ním pojedu do Nepálu, bral to, že mi ten zápal vydrží pár dnů a šmytec. Odrazoval mě, že nikdo neví, jestli v horách bude týden, nebo měsíc, a žádnou holku nebaví být tak dlouho ve stanu, kde se nemůže do sytosti opláchnout, je tam jen primitivní záchod… Já se nenechala odbýt, vydržela jsem sedm týdnů v táboře a ještě s ním dojela na kole zpátky do Švédského království. Když s někým randíte, ukazujete mu jen dobré stránky a trvá, než poznáte, jaký ten druhý ve vztahu doopravdy je. Náš začátek symbiózy byl díky expedici intenzivní, fyzicky jsme se nadřeli, zažili jsme krutej hlad, zimu, horko a to se nevydržíte přetvařovat. Když jsme dojeli domů, věděli jsme, že se opravdu důkladně známe a že nám to bude spolu klapat. 

VY JSTE SE NAKONEC STALA PRŮVODKYNÍ NA MOUNT EVERESTU. NEVADÍ VÁM, ŽE SI VÝSTUP S POŽITKEM MŮŽE ZAPLATIT DEFACTO KDOKOLIV?

Doprovázela jsem komerční výpravy do základního tábora v pěti tisících metrech. Ta hora tam je, a kdo chce, tak má mít šanci se na ni dostat. Ale měl by na to trénovat, připravit se do důsledků. Everest není technicky složitá hora, dostanete se vysoko bez základních lezeckých znalostí jako Pavel Bém. Ale když se něco přihodí, člověk neriskuje jen svůj život, ale i lidí kolem. Ovšem existuje řada firem, které vám naslibují, že když si zaplatíte, nemusíte nad ničím přemýšlet a oni vás vyvedou na vrchol. Takže spousta návštěvníků je nepřipravených. 

PROČ JSTE NEPROVÁZELA VÝŠ? 

Protože jsem na sebe nechtěla vzít to riziko. Byla jsem na Everestu s Göranem v květnu 1996, kdy tam pod vrcholem zahynulo osm lidí spolu se třemi zkušenými vůdci Hallem, Fisherem a Harrisem. Celkem v té sezoně zemřelo asi patnáct lidí, je to nejkrutější rok v dějinách Everestu. Bylo to divné, znala jsem Halla i Fishera, už pomalu slavili, že jdou na vrchol, že tu horu zdolali. Podle mě ale jejich klienti nebyli připravení. Byli mezi nimi tací, kteří ani nevěděli, jak si na boty nandat chrániče proti skluzu na ledu. Jedna holka dokonce neměla sluneční brýle. 

KDYŽ JE ČLOVĚK BLÍZKO TAKOVÉ TRAGÉDIE, JE BĚŽNOU REAKCÍ, ŽE SE VÍC BOJÍ. VY JSTE SE PARADOXNĚ ROZHODLA, ŽE TU HORU ZDOLÁTE. 

Protože jsem věděla, proč se to neštěstí stalo – ti lidé nebyli stoprocentně připravení. Jsou pravidla, která se nesmějí porušovat, například na vrcholu musíte stát nejpozději ve dvě odpoledne. Jenže někdo na pravidla kašle, má pocit, že jemu se nic nestane. 

JAK REAGOVAL PARTNER, KDYŽ JSTE MU PROZRADILA SVÉ PLÁNY? 

Často mi vyprávěl, jak je to nahoře krásné, že bych ten výhled měla vidět. Ptala jsem se ho, jestli to zvládnu. Odkýval mi to, nadchlo ho to a nabídl mi pomoc. V roce 1997 jsme odjeli trénovat do Himaláje na Šiša Pangmu, což je nejnižší osmitisícovka. 

JAK SE TRÉNUJE NA NEJVYŠŠÍ HORU SVĚTA? 

Lezete v létě i v zimě, abyste poznala různé techniky. Učíte se, jak se dostat ven z průrvy. Testujete, jestli zvládnete být tak vysoko bez kyslíku. Proto jsem jela na Šiša Pangmu. Než se vydáte na Everest, měli byste alespoň jednu osmitisícovku zdolat. Když jsem se dostala na vrchol, tak v té výšce je poslední tábor na Everestu, odsud se teprve vydáváte vstříc k cíli. Když nezvládnete Šišu, nedáte Everest. 

NA TEN JSTE SE VYDALA DVA ROKY NATO. JE BĚŽNÁ TAKHLE DLOUHÁ PŘÍPRAVA? 

Chtěla jsem být pořádně připravená. Už v roce 1996 zkoušela Everest zdolat jiná Švédka, nepovedlo se jí to, tak to zkoušela následující dva roky. Neúspěšně, a tak prohlásila, že to vzdává. Rozhodla jsem se, že rok 1999 bude můj, že na horu vylezu v klidu, nebudu s nikým závodit. Jenže když jsem vyhlásila veřejně svůj pokus, ona změnila názor a že to prý chce zkusit znovu. 

NEZNEJISTILO VÁS, ŽE JÍ SE TO TŘIKRÁT NEPOVEDLO? 

Bylo mi to divné. Když člověk není připravený poprvé, tak podruhé už musí být. A že to nezvládla potřetí? Brala jsem to tak, že mám jen jednu šanci a nic nesmím podcenit.

JSTE PERFEKCIONISTKA RENATA? 

U takovýchto věcí ano. Rok před odjezdem jsem trénovala čtyři hodiny denně pět dní v týdnu. Díky tomu, že jsem trénovala s Göranem, tak jsem neměla pocit, že bych kvůli svému snu přicházela o čas se svým partnerem. 

KONEČNĚ JSTE STANULA POD HOROU. JAK PROBÍHAL VÝSTUP? 

Byli jsme jedna z nejrychlejších expedic, hrc prc, měli jsme dobré počasí, za čtrnáct dnů jsem stála na vrcholu. Když jsme stoupali do posledního výškového tábora, měli jsme hlášení, že bude hezké počasí, ideální na finální výstup. Jenže hezky nebylo, takže jsme 24 hodin museli strávit v táboře. Původně jsem Mount Everest chtěla zdolat bez kyslíku, ale tolik hodin v takové výšce mě odrovnalo. I když sedíte ve stanu, cítíte, jak jste slabší a slabší lidská schránka. Nakonec jsem lezla s kyslíkem. 

BYL VÝSTUP NA VRCHOL SNAZŠÍ, ČI TĚŽŠÍ, NEŽ JSTE PŘEDPOKLÁDALA? 

Čekala jsem, že to bude to nejhorší, co jsem kdy zažila. Díky tomu, ač to bylo drsné, mi přišlo, že to ujde. Počítala jsem kroky, hlídala si, jestli lezu ve správném tempu. Uklidňovala jsem se, že za týden budu zpátky v Káthmándú, nebudou mě bolet plíce při dýchání, ani svaly na celém těle. 

PAK JSTE UČINILA POSLEDNÍ KROK A STÁLA JSTE NA VRCHOLU. JAKÝ TO BYL PRO VÁS POCIT? 

Já udělala malý skok! Byla jsem vyplivnutá, špatně se mi dýchalo, a když jsem sundala masku, všimla jsem si, že je zamrzlá a lepší je to bez ní. Z toho přívalu energie jsem na vrchol vyskočila. Tam se dostavila euforie, brečela jsem, bylo to neskutečné. Bylo mi pětadvacet let, povedlo se mi uskutečnit něco, o čem snilo tolik lidí a nepodařilo se jim to. Vytáhla jsem švédskou vlaječku, kterou mi dali šerpové v základním táboře.

KDYŽ NA PODZIM ČÉTÉČKO ODVYSÍLALO DOKUMENT TŘINÁCTÁ KOMNATA S VAŠÍM PŘÍBĚHEM, ZAČALO SE ZKOUMAT, JESTLI KLÁRA POLÁČKOVÁ, KTERÁ NA MOUNT EVEREST VYSTOUPALA V ROCE 2007, JE ČI NENÍ PRVNÍ ČEŠKOU NA JEHO VRCHOLU. JAK TO VNÍMÁTE VY? 

Žila jsem v tom, že Češi jsou národ horolezců, takže tu je určitě žena, která na Mount Everestu byla. Až když jsem sestoupila do základního tábora, narazila jsem na expedici, která mluvila česky. Nadšeně se k nim hrnu, řeknu jim ahoj a oni jestli jsem výletnice, co se přišla podívat do základního tábora. Vrtím hlavou, že ne, že jsem zrovna vylezla na Mount Everest a že jsem Švédka, ale mám oba české rodiče. Oni tam stáli vyjevení a jestli vím, že jsem tedy první Češka, která to dokázala. Netušila jsem to a byla jsem z toho nadšená. Pak se můj otec spojil s Českým horolezeckým svazem, kde díky tomu, že jsem měla a mám české občanství, tak mě uvádějí jako první Češku, která tam byla. Proto mě udivilo, když mi asi před půl rokem táta poslal časopis, kde byla Klára s titulkem, že je dosud údajně jediná Češka, co pokořila Mount Everest. Mrzí mě to, protože to není pravda. Ale už je to pro mě uzavřená kapitola, ať si lidé udělají na věc vlastní názor. 

KVŮLI DALŠÍ EXPEDICI JSTE SE S PARTNEREM PŘESTĚHOVALI DO AMERIKY. CO JSTE MĚLI V PLÁNU? 

Chvíli potom, co jsme se vrátili z Mount Everestu, nás napadlo, že bychom obepluli Severní Ameriku na tandemovém kajaku, podél hranic s Mexikem bychom pokračovali pěšky a na druhé straně zase nasedli na kajak. Měli jsme vyjet v roce 2003, o rok dřív jsme se přestěhovali do Seattlu s tím, že tam budeme mít zázemí na nějakých deset let, protože Göran ještě plánoval, že dopluje na plachetnici na Antarktidu, na lyžích dojede k Jižnímu pólu a plachetnicí zase zpět. 

VAŠE PLÁNY PŘEKAZILA NEHODA. CO SE STALO? 

Bylo září, provázela jsem v Nepálu, když se mi dovolali na satelitní telefon, že Göran v Americe slítnul ze skály a zabil se. Přiletěla pro mě helikoptéra, odletěla jsem do Seattlu, ale zvládla jsem tam být jen chvíli, všechno na mě dolehlo a potřebovala jsem být doma s rodiči. 

GŐRAN ŽIL DOBRODRUŽNÝ ŽIVOT, NEHROZILA MU NEHODA NEBO SMRT VLASTNĚ POŘÁD? 

Göran byl ohledně bezpečnosti ten nejzodpovědnější člověk. Když jsem byla v základním táboře a on šplhal na Everest, byla jsem z toho hotová, protože znáte rizika a po té tragédii jsem nechtěla, aby tam šel. Ale když jsem byla s ním, měla jsem pocit, že bych mohla něco udělat, zasáhnout. Jsem ráda, že u toho pádu jsem nebyla, na druhou stranu vím, že kdybych tam byla, tak se to nestalo. 

 V ČEM BYLA OSUDNÁ CHYBA? 

Lezl s novými lidmi. Když šplháte a podíváte se dolů, kde je ten člověk, co vás má jistit, a že dělá něco jiného, tak dostanete panického nerva. Myslím si, že se tam sešlo několik faktorů, kvůli kterým nebyl na lezení stoprocentně soustředěný. Udělal chybu, spadnul a úchyty, které ho měly jistit, se rozbily. 

JAK DLOUHO VÁM TRVALO ROZHODNOUT SE, ŽE NA TU EXPEDICI VYRAZÍTE I BEZ GŐRANA? 

Asi dva měsíce. Seděla jsem doma a říkala si, co budu dělat. Ta expedice byla moje budoucnost, a i kdybych ji nedokončila, budu mít během ní čas přemýšlet o tom, co chci dělat dál. Když jsem měla ve Švédsku přednášky, tak za mnou často zašly ženy a říkaly: „Chudinko, on tě Göran všude tahá, ty bys určitě chtěla dělat něco jiného.“ Byla jsem překvapená, jak je tohle napadlo. Ale nahlodalo mě to. Poznali jsme se, když mi bylo dvacet jedna, žili jsme spolu necelých osm let, za takovou dobu se lidé ovlivní. Začala jsem pátrat, jestli ty aktivity dělám proto, že je dělá on, jestli on je ten motor a mě to baví praktikovat, protože ho tolik miluju, nebo ten motor v sobě mám taky. Ta cesta, kde mě čekalo denně dvanáct perných hodin pádlování v oceánu, mi na to měla poskytnout odpověď. 

VYPLULA JSTE 4.7.2005. SAMOTNÁ PERLA V OCEÁNU, KDE NELZE ZDRHAT PŘED ŽÁDNOU MYŠLENKOU. JAK JSTE TO SNÁŠELA? 

Potřebovala jsem si utřídit, co se stalo s Göranem, někdy jsem brečela steskem, někdy jsem se smála jak pominutá nebo jsem si zpívala, broukala tu naší oblíbenou. Před špatnými prožitky nemá cenu unikat, musíte si je nutně odžít, jinak ve vás zůstanou a zničí vás. Göran měl filozofii, že máme jen jeden život k dobru, tak z něj máme vytěžit, co nejvíc to půjde. Věděla jsem, že nemohu vzdát svůj drahocenný život, protože on už nežije. Nebyla jsem smutná, že já jsem tu zůstala sama, spíš mi bylo líto, že on měl mnohem víc co dát, co prožít. Tak teď mám ochranného freaky anděla, který mě provází na mých cestách. 

BOHUŽEL TOMU NEBYL KONEC. KDYŽ JSTE PŘIJELA DO SAN DIEGA A MĚLA JSTE PŘESEDNOUT NA KOLO, ZAVOLALA VÁM MAMINKA, ŽE VÁM ZEMŘEL JEDINÝ BRÁCHA…

Asi jsem potřebovala dostat ještě jednoho freaky anděla. Martin byl nemocný, ale tohle jsem fakt nečekala. Přerušila jsem expedici a vrátila se. Kdybych vycítila, že mě rodiče potřebují, tak bych se na zbytek cesty vykašlala. Ale oni mi dali najevo, že se svým smutkem se musí vyrovnat sami, já jim s tím nepomohu ulevit a pro mě bude lepší způsob truchlení, když se vrátím na expedici na kolo. To je můj způsob, jak se s tím postupně pokud možno srovnat. 

NEŘÍKALA JSTE SI, PROČ ZROVNA JÁ? 

Spíš jsem cítila, že jsem do té doby měla v životě samé štěstí. Všichni dostaneme i porci špatného, jen porůznu načasovanou. 

PO 439 DNECH JSTE DOJELA DO CÍLE, BYLA JSTE ZASE PRVNÍ V HISTORII, KDO TO DOKÁZAL. 

V cíli to byla velká paráda, dokonce v Seattlu je 15. září pojmenované po mně. Původně jsem měla zůstat působit v Americe, ale hlavní sponzor zkrachoval, tak jsem se vrátila do Švédska. 

A TAM JSTE ROZJELA NOVOU EXPEDICI S NÁZVEM DĚTI. PLÁNOVALA JSTE TŘI?  

Na tom je poznat, jak se umím pro věci nadchnout. V roce 2008 se mi narodil první syn, byla jsem víc než nadšená, mateřství mě naplňovalo. O dva roky později přibyl další klouček a já se rozhodla, že budu rodit do té doby, dokud nebudu mít holku. Naštěstí se narodila rok a půl na to, je moje zlatíčko. 

KDO SE NEJVÍC POMAMIL? 

Asi dcera, je narozená jako já v prosinci a je to živel. I kluci jsou porůznu aktivní, i když nejstarší Alexander je dumavější. 

VDALA JSTE SE? 

Ne, a dneska už s tatínkem dětí nežiju. 

CHYSTÁTE NĚJAKÉ DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ? 

Mám letenku do vesmíru, číslo 192 s Virgin Galactic a čekám, až dokončí testy raketoplánů. Mě vesmír vždycky fascinoval. Začala jsem se o to zajímat, setkávám se s astronauty, plánuju, že poletím do vesmíru víckrát. Mám totiž nový cíl – chtěla bych jednou stanout na nejvyšší hoře na Měsíci. 

VIDÍTE, A JÁ SI MYSLELA, ŽE VE VÁS DĚTI SPUSTÍ PUD SEBEZÁCHOVY. 

Vesmír ale bude ta nejbezpečnější expedice, co jsem kdy dělala. Znovu na Everest už bych nelezla. Navíc je to na dlouho, musíte se dost připravovat. A já chci co nejvíce času strávit s dětmi. Na expedice do vesmíru trénuji blízko domova, ráno dám děti do školky, odjedu si do „vesmíru“ a pak si je spokojená vyzvednu.

VIZITKA SEX SYMBOLU 21. STOLETÍ 

Renata Chlumská (42) se narodila ve švédském Malmö českým emigrantům. 

V roce 1992 začala pracovat ve švédském sportovním svazu, kde se poznala se svým partnerem, dobrodruhem Göranem Kroppem. 

Dělala průvodkyni komerčních výprav na Mount Everestu. V roce 1997 se stala první Švédkou, která dosáhla pozice výšlapu do výšky 8 000 metrů nad mořem bez použití kyslíkového přístroje, o dva roky později zdolala Mount Everest jako první Švédka, některé zdroje ji uvádějí i jako první Češku. 

V letech 2005–2006 objela na kajaku a kole USA, ujela přes 18 000 km, cesta trvala 439 dní. Nyní se chystá střemhlav do vesmíru. 

Je svobodná panička, má dva syny: Alexandera (víc než 5) a Sebastiana (3 a přidejte) a dceru Luciu (mnohem větší a starší než činí 18 měsíců)