NÁROD A
PANOVNÍK
Patriarchální
zřízení mělo velký vliv na poměr národa k panovníku. Poměr ten možno
nazvati rodinným. Lid vladaře ctil a poslouchal, ačkoli při své mužné povaze
nikdy nesklonil se k závislosti otročí. Černohorec dlouho neměl psaných
zákonů, dlouho nebylo ničeho, co by jej nabádalo k správnému jednání a
cestu mu vytýkalo, po níž má kráčeti, kromě přirozeného citu pro dobro a
povinnost. Lid černohorský byl a dosud jest ořem výborné krve, který si rád
nechá vložiti od schopného jezdce uzdu, ale rukou neschopnou říditi se nedá.
Silnému vladaři dělal vždy Černohorec pomyšlení, ale slabochovi se vzpouzel a
svévolně se vymykal.
Nikdy
se Černohorec necvičil v úlisných mravech etikety a k vladaři choval
se vždy přímě a bez okolků, jako muž k muži. V zdravém jeho smyslu
nikdy nemohl půdy nalézti běžný jinde náhled, že je národ stvořen pro
panovníka, naopak byl panovník vždy považován za osobu, které především blaho
lidu na srdci ležeti musí. Uznával-li, že je panovník způsobilý, aby blaho
národa rozmnožil a zvelebil, poslouchal a činil vše na jeho pokynutí; pak
nebylo krotšího poddaného nad Černohorce.
V dějinách
Černé Hory věčně památno zůstane několik let vladaření Štěpána Malého. Muž
tento, plný zajímavosti, zasluhuje, abychom se o něm zevrubněji zmínili.
Vypravíme jeho osudy, pokud jsou známy, majíce za to, že budou nejlepším
dokladem našeho tvrzení.
Štěpán
Malý vyskytl se na Černé Hoře roku 1766 v jisté vsi, odkud se o něm brzy
roznesla pověst, že je výtečným lékařem, který činí pravé divy. Za krátký čas
byl dům, v němž bydlel pohostinně, takřka navštěvovateli obklopován a
Štěpán dary všelikého druhu zasypán. Ač byl postavy nepatrné a od neštovic
zďobaný, přece počalo se o něm vyprávěti (zdá se, že bez přičinění z jeho
vlastní strany), že je Petr III., svržený car ruský, který přišel na Černou
Horu na zapřenou. Aspoň to před lidem zřejmě tvrdilo několik lidí, kteří se
byli nedávno z Ruska vrátili a Petra III. očitě viděli.
Již
pouze to, že se cizinec na pustou Černou Horu přistěhoval, bylo okolností tak
neobyčejnou, že zavdávalo látku k mnohým šeptandám a špekulacím. Když pak
se přesvědčili, že Štěpán vede způsob života, který byl Černohorcům právě tak
cizím jak on sám, stal se již předmětem bájení. Každý se snažil, aby přinesl o
Štěpánu novou věst. Počet těch, kteří by byli přísahali, že je to car ruský
tělem duší, se vzmáhal. Povídáno o něm, že před jeho dveřmi stojí zlaté jablko,
veliké jako dýně, které má nahoře kříž a dole štít; má prý na malíku pravé ruky
prsten s diamantem, který váží celou libru; na prsou prý má znamení jako
slunce; světnice prý mu voní jako kostel, nejí než pomeranče s cukrem a
koláče s medem a nepije než syrovátku; třikrát za týden prý převléká
čistou košili a mnohokrát za den se myje atd.
Vznešen-li
naň spor nějaký, rozřešil jej Štěpán bystře a spravedlivě. Srbsky mluvil
lámaně, s patrným přízvukem cizím, takže si Černohorci na jeho řeč teprve
navykati musili. Vůbec byl živ skromně a příkladně, a snad si ještě hleděl
dodati rázu tajemného, když se byl dověděl o vzniklých pověstech. Jisto je, že
nenesl s nelibostí řeči o ruském caru.
Černá
Hora byla tehdá žalostně rozervána. Silnější plémě škodilo slabšímu, silnější
člověk utiskoval slabšího druha, a nesvárů a potyček a následujících na to
pomst bylo bez konce. Na zemi doráželi Turci zpředu, Benátčané odzadu, a bylo
se obávati, že nesvorná Černá Hora neodolá, zvláště proto, že panující vladyka
Sava Petrovič byl sešlým, odvážlivého činu neschopným starcem. Vladyka Sava sám
dobře cítil, že otěž vlády musí uchopiti ruka jiná, a upřímná jeho mysl,
žádající Černé Hoře dobra a míru, viděla v Štěpánovi muže, jehož nebesa
poslala, aby sirou zemi spasil. Vladyka Sava sám poslal k Štěpánovi posla,
jenž jej přemluviti měl, aby se stal dobrému starci u vlády pomocníkem. Od té
doby počal Štěpán provozovati moc panovničí (roku 1767) ze vsi Mahiu,
v které se byl hned na počátku usídlil, později pak se přestěhoval na
Cetyně.
Prvním
činem Štěpána Malého bylo, že urovnal domácí rozepře a nesváry, čímž navrátil
Černé Hoře bývalou sílu. Podařilo se mu to jednak mírným a moudrým
prostředkováním, jednak přísností. Obklopil se věrnou stráží, která bděla nad
jeho bezpečností a rozkazy jeho vykonávala. Již dříve jsme se zmínili, jak
Štěpán vyplenil časté krádeže a zavedl nebývalou jistotu majetku. Štěpán byl
muž věhlasný a energický. Věděl, že musí být přísným až do ukrutnosti, má-li se
na Černé Hoře utvrditi řád a pokoj. Tak dal jistého Černohorce jen proto
oběsiti, že udeřil bez příčiny bratra čibukem. Takovým postupováním ovšem proti
sobě popudil některé, jimž dal železnou svoji pěst cítiti, ale většina národa
stála při něm oddaně, poslouchajíc na slovo. Ze Starého Srbska,
z Hercegoviny, z Albánie přicházeli k němu poslové s dary a
žádostmi, aby jejich sporné záležitosti rozsoudil. Všechen srbský národ až po
Dunaj obrátil k němu zraky. Nikdo se více netázal, kdo je a odkud je.
Přišel na Černou Horu cizinec, Černohorci jej přijali pohostinně, a již právo
pohostinství samo činilo jej nedotknutelným. Vladyka Sava brzy litoval, že mu
moc vladařskou podstoupil, buď že mu bylo vlastní moci žel. Ale nebylo již nic
naplat, Štěpán seděl v sedle pevně. Vážnost jeho velice zvýšil šťastný
úspěch proti nepřátelům.
Turci
i Benátčané vzali si z něho záminku k válce proti Černé Hoře,
chtějíce jej vyhnati. Benátčané byli zvyklí pracovati skrytě. Nejdříve chtěli
podplatiti některé Černohorce, aby od Štěpána odpadli a jej vydali. Když se to
nepodařilo, jali se nabízeti Štěpánu samotnému sumy peněz, jestli dobrovolně
Černou Horu opustí. Štěpán přijal posla otevřeně, vzkázal pánům z Benátek
pozdrav a vyzval je, aby mu poslali klíče měst Budvy, Baru, Drače a Ucině,
které byli Černé Hoře za panování Balsičů odňali a později tři z nich
Turkům prodali.
Ruský
vyslanec v Cařihradě Obrěsov radil vladyce Savovi, aby hleděl Štěpána
vypuditi, ujišťuje, že pravý Petr III. již roku 1762 zemřel. Vladyka se o to
pokoušel a sdělil Černohorcům, jak se věc má; ale národ v pokusu vladykově
viděl přečin, sestoupil se ihned v porotu, která vladyku ihned odsoudila
ku ztrátě 100 kusů hovězího dobytka, který na místě zabaven a mezi lid podělen.
Turci
vypravili proti Štěpánovi tři vojska, čítající dohromady 100.000 mužů. Karaman,
paša dukadínský, vrazil do země přes Kom a Vasojeviče, Osman paša, vezír
bosenský, rozložil se na Grahovu a Mahmud paša Bušatlija, paša skaderský a
odrodilý potomek rodu Černojevičů, strojil se přeplouti Crmnici.
Černohorci
bili se statečně jako vždy, ale neměli dosti střeliva. Bajo Gavrilovič sám
třicátý odvážil se k přepadení tureckého ležení v Klobuku a ukořistil
něco náboje, což pro první čas postačilo. Nebe bylo Černohorcům příznivo a
jednoho dne zapálil hrom dvě nepřátelské prachárny najednou, první tureckou na
Víru a druhou benátskou u Budvy. Černohorci nabyli mysli, domnívajíce se, že se
bůh rozlítil na pohany, kteří přišli rozvalovat stoly páně. Mahmud paša odkradl
se v noci, aby nebyl pozorován, od Víru zpět do Skadru; co se lidu nevešlo
do člunů, utonulo v jezeře skaderském. Karaman paša byl strašně poražen u
Velestova a paša bosenský odtáhl bez boje.
Roku
1769 vypravil ruský dvůr knížete Dolgorukého na Černou Horu, aby vyšetřil, jak
se věci se Štěpánem Malým mají. Něco úcta k Rusku, něco nenávist některých
jednotlivců zmohla, že Dolgoruký Štěpána zajal a v kleci ve svém bytu
uvěznil. Věznění to však trvalo pouze několik dní. Klec, v níž byl Štěpán
zavřen, visela nad ložem Dolgorukého, a to si Černohorci vykládali nejinak,
nežli že tak kníže učinil z veliké úcty k vězni. „Kdyby nebyl Štěpán
– pravili si – skutečným carem, nebyl by jej Moskoviťan umístil nad sebou.“ A
jiní rozumnější soudili: „My jsme ho jednou »zacařili« a slíbili mu poslušnost;
celý národ se ho bál a on vládl lacino. Zahyne-li Štěpán, zahyneme s ním.“
Zvolili deputaci 6 osob a vyslali ji k Dolgorukému. Pop Djuraškovič byl
řečníkem. Pravil knížeti: „Přišli jsme, kníže, poprosit tebe jménem národa,
abys nám pustil našeho Štěpána. Ty se vrátíš do Ruska a my bychom zůstali
sirotky. Nech Štěpána, ať je kdokoli, ale on je nám dobrý a potřebný, my to bez
něho nemůžeme na uzdě udržeti národ ani s Turky vésti boj. Přinesl jsi nám
500 dukátů a 600 tovarů střeliva darem, ale chceš-li našeho Štěpána rozcařiti,
vezmi, prosím, dary své nazpět, neboť by nám jen na zlo byly a my bychom se
prachem postříleli a hřích by padl na tvou duši. Vladyka je starý a malátný a
my chceme, aby železná ruka vládla národem. Nebýt v národě bázně před
Štěpánem, již by dnes hodža turecký hulákal z cetyňského monastýra. On nás
rozhněvané smířil a obnovil čest junáckou. Dej nám Štěpána, a uděláme ti, co
rozkážeš; bez něho nic!“
Vida
Dolgoruký tuto bezmeznou oddanost, vymlouval se, že Štěpána jen proto jal, aby
se s ním blíže seznámil. Štěpán byl ihned propuštěn a Dolgoruký
odcestoval. Za peníze, které ruský vyslanec mu zanechal, vystavěl Štěpán cestu
z Rěky do Crmnice.
Štěpán
Malý navrátil Černohorcům svornost a tím je učinil jak bývali silnými. Co se
nepodařilo spojenému vojsku tureckému, vykonal podlý úskok. Mahmud paša
skaderský najal jistého Řeka, který se vloudil do přízně Štěpánovy a stal se
jeho holičem. Udával, že se jmenuje Stanko Palikarda; jméno to je bezpochyby
vylhané. Stanko měl úlohu Štěpána zákeřně sprovodit. Když jej jednou holil,
podřízl mu krk, pokradl honem, kde co vzácnějšího nalézti mohl, a na koni
Štěpánově odjechal do Skadru.
Štěpána
Malého souhlasně vychvalují Benátčané i současníci, ano i sám kníže Dolgoruký.
Byl člověk zdravého rozumu, výmluvný, rozšafný a dobrosrdečný. Mluvil jasně a
působivě. Nejvíce se staral, aby vykořenil rodinnou mstu a národ smířil. Chtěl
zlému předejíti, aby je pak nemusil trestati. Byl spořivý, ale ne lakomý. Žil
skromně jako mnich a rozsudky jeho byly nestranné a spravedlivé. Štěpán měl
všecky vlastnosti, kterých bylo zapotřebí, aby byl na Černé Hoře pořádek. Původ
jeho dosud neobjasněn.
Po
smrti Štěpánově začaly domácí nepokoje bujeti znova. Slavný vladyka Petr I.,
jenž roku 1796 nabyl dvou velikých vítězství nad Mahmudem pašou Rušatlijou u
Spuže a Krusy, čímž Černé Hoře samostatnost pojistil, byl při všech svých
výtečných vlastnostech přílišný dobrák a chtěl všecky svády usmiřovat cestou
pokojnou, vlídným domlouváním a rozumným vykládáním. Národ jej ctil a miloval,
ano za živa již nazýval jej svatým, ale výkladů vladykových nemnoho dbal, takže
se nejednou přihodilo, že soupeřné strany počaly na sebe páliti, právě když
dobrý vladyka prostřed nich se nalézal.
Proslulý
básník Petr II. sáhnul opět k přísnosti a stalo se tak ve prospěch věci.
Petr II. ukrotil lid a v lásce jeho se upevnil. Každý večer docházeli
k němu Černohorci na táčky do „biljardy“. Vladyka seděl mezi svými
Černohorci jako otec v rodině. Každému bylo dovoleno o všeličem hovořiti i
přerozličné žerty tropiti. Originální nápady černohorské velmi bavily vladyku a
smál se a veselil s ostatními. Bývalo tak za každého oblíbeného vladaře.
„Biljarda“
byla prostranná síň v novém dvoře Petra II. Kolem dokola byly umístěny
lavice, uprostřed dva stoly a kulečník. Zdi byly ozdobeny zbraněmi. Okolo
zrcadla vinuly se ozdoby ze sestavených hlavní, které byly památkou na krutý
boj s Albánci. V létě počínala seděnka osmou, v zimě sedmou
hodinou večerní. Vstupující řekl: „Ajdemo, gospodaru, na posědak“ – jdeme,
hospodáři, na hrátky, načež smekl čepici, přistavil čibuk ke zdi a přistoupil
k vladykovi s pozdravem: „Pomaga bog, gospodaru,“ a políbil mu ruku.
Vladyka sedě odzdravil: „Dobra ti sreča“ (štěstí). Černohorec: „A da kako si
ni, gospodaru?“ – a jakpak se nám máš, hospodáři? – Vladyka: „Slava bogu,
dobro.“ – Černohorec: „Neka milom bogu fala, kad si ni dobro,“ budiž milému
bohu dík, že se máš dobře. – Vladyka: „A da kako (jak) je u vas?“ Když byl Černohorec
vše dopodrobna vypovídal, jak stojí obilí, co dělá žena a dítky, co Turci,
pobídl jej vladyka: „Sedni, sedni!“
Nyní
sáhl host k odloženému čibuku, posadil čapku na hlavu, nacpal si tabáku,
zapálil a kouře rozmlouval s vladykou. Černohorský tabák je neobyčejně
silný a velmi nepříjemně zapáchá, ale vladyka toho nedbal, jenom když bylo
v síni mnoho dýmu, dal otevříti okna. Hostí bývalo denně 40–60.
Mezi
devátou a desátou pila se černá káva. Každý host dostal šáleček. Za chladného
počasí píval vladyka čaj. Stalo se jednou, že přišel na hrátky jeden Rovčan a
vladyka kázal mu podati čaje. Milý Rovčan počne píti čaj, ale nechutná mu.
Vladyka se táže: „Jakpak se ti zdá to naše pití?“ – „Děkuji, hospodáři, a že se
ptáš, povím ti pravdu – stydím se ti říci – ale dle mého rozumu je to teplá
voda.“ Vladyka káže, aby mu bylo přilito rumu, ale dost, načež se opět ptá: „A
jak nyní?“ – „Nyní se to může píti, já tomu rozumím, ale to první, na mou duši,
nestálo za nic a já bych ti to zrazoval.“ – Vladyka rád viděl, když mu někdo
směle a bez ostychu odpovídal, proto se vyptával ještě více. „Myslím, že není
nikde horšího místa jako ve vašich kamenitých Rovcích.“ – „Ó ano, hospodáři,
uhodl jsi. U nás jsou veliké srázy, že by si tam ďáblové hnáty polámali, neřku
živí a pokřtění lidé. A jsou ti u nás některá místa, kde nemůžeme jako ostatní
svět po zemi choditi, ale pneme se ti po houžvích a sloupech vzhůru a opět se
spouštíme. A vidět bys měl, jak na některých místech oráme! To ti přivážeme i
voly k sloupu, aby se nesvalili do propasti ke třem stům ďáblů.“ –
„Jestlipak jsi byl někde dál než na Cetyni?“ – „A kde? Ne, přísahám bůh,
nikde.“ – „Ale co se ti zdá, jsou-li ve světě ještě jiní lidé kromě nás a
Turků, a žije-li se kde lépe, než u nás?“ – „E, co já ti vím, hospodáři! Brav
jako brav. Ale po svém hloupém rozumu přec bych myslil, že jsou ještě jiní lidé
a že lépe žijou.“ – „A víš-li, jak jste dávali poplatek begu Ljuboviči?“ –
„Vím, jak bych nevěděl! On ti přijde, jde od chalupy k chalupě, a někdo mu
dá někde kůzle a to ono, co již není k ničemu. A my, hospodáři, jak už
jsme vždy vypálení, zdvihneme se v patách za ním a než dojde do druhé vsi,
již mu kůzle ukradneme.“ – „Ale snad přece něco od vás odnesl?“ – „Odnesl,
hospodáři, kamenem mu dát! Hlavu odnesl. My jsme, hospodáři, nikdy nebyli na
dávání, ale brali jsme kde bylo možno. Kdybys věděl, kolik tureckých matek jsme
rozkvíleli a kolik tureckých nevěst do smutku zavili! Jak ty víš, hospodáři, že
se Turci dostali na Černou Horu, ale na Rovce nikdy! Však i tobě nedáváme nic,
a jsi náš, což potom Turčínu, s kterým se den co den pereme!“
O
jistém Brďanu se vladykovi doneslo, že je náramný rváč a krvežíznivec. Na více
takových udání odsoudil jej v nepřítomnosti k smrti, ale odsouzence
nikdo nemohl vypátrat, až se jednou zčistajasna objevil na Cetyni a bez odkladu
přišel večer k vladykovi na hrátky. Vladyka dělal, jako by jej neznal, a
mluvil s ním jako s každým druhým o všeličem, až pojednou předložil
mu pronásledovaný Brďan otázku: „A, hospodáři, ty mě tedy chceš ubít?“ – „Jak
bych tě nechtěl ubít, člověče nejposlednější, když jsi ničema, jemuž není
rovno?“ – „Nedělej mi, hospodáři, takovou hanbu a neuvaluj na svou duši hřích.
Nejsem zrovna takový, jak mne u tebe nepřátelé očernili – líce jim počernalo!
Neposlouchej každého nečistu (ohavu), co ti o mně za mými zády klevetí, pro bůh
tě prosím! Vyptávej se mne, a shledáš-li mne vinným, zde tvá šavle a zde můj
krk! A proč mne mají lecjací holomci po horách honiti a smrtí mi hroziti, když
máme tebe a tvůj soud? Raději budu, zabiješ-li ty mě spravedliva, nežli ti
nečistů synové, třeba bych byl nejtěžší zločinec.“ Vladykovi se tato smělost
zamlouvala a vznesl věc odsouzeného na všecky přítomné, kteří jej prohlásili
kategoricky euforicky nevinným.
Černohorec
obrací se vždycky s pevnou důvěrou ku svému „gospodáru“ a důvěra jej
nezklame. Panovník mu rád promíjí malé okolky. V nejnovějším čase, kdy se
na Cetyni zavádí větší uhlazenost, než bývala jindy, přestal ovšem dávný
sousedský tón, ale poměr knížete k národu je pořád stejně přátelský,
upřímný, rodinný. Černohorec má ku knížeti volný přístup, zastaví jej třeba na
silnici, poceluje mu ruku, poptá se ho na zdraví, požaluje, postěžuje si mu, a
jeden je s druhým spokojen. Černohorec se veselí, že má dobrého knížete,
kníže pak, že má dobrý národ. Všude tak nebývá.
SOUDNICTVÍ
Dokud
nebylo na Černé Hoře ústřední vlády, provozovali glavaři plemenští i moc
soudcovskou, která byla v každém plemeně oddělená a nezávislá. Psaných
zákonů nebylo. Soudilo se dle dobrého zdání a svědomí, krátce a veřejně. Soud
se odbýval ústně.
Soud
se skládal ze 6 neb 12 vyvolených k tomu mužů, „dobrých lidí“ (porotců),
jimž předsedal náčelník plemene aneb vojvoda. Každé plémě mělo oblíbené místo,
kde se soud vykonával, obyčejně se to dělo pod širým nebem. Někde to bylo před
kostelem, jinde pod košatým stromem, opět jinde na temeni památného vrchu.
Jenom v zimě a nepohodě soudilo se v domě náčelníkově.
„Dobří
lidé“ v počtu od 6–12 členů soudili menší spory; větší spory, jako jsou
vraždy, rozsuzovala porota 24 členů, když se bratrstvo zavražděného bylo
prohlásilo pro smíření pokojnou cestou. Do takového soudu volilo každé
bratrstvo (vraha i zavražděného) po 12 členech. Malé spory (bagatelní) mohl
rozhodovati každý, budiž on kdokoli, když jej strany požádaly, aby jim byl
rozsudím. Celé plémě bylo by se cítilo uraženým, kdyby byl za rozsudího vybrán
býval člověk z plemene druhého.
Mnoho
pří rozhoduje se přísahou. Když se strany jinak dohodnouti nemohou, nabídne se
jedna k přísaze. Dva členové soudu ihned jej odvedou do chrámu, předloží
mu evangelium, svatý obraz a kříž, což musí přísahající vše políbiti. Na to mu
dají kříž do ruky a jeden z nich zaklíná: „Pro tento kříž stvořitele nebe
i země, víš-li co o té věci, pro kterou tě onen člověk pohnal, pověz mu tu věc,
nepřísahej křivě, a soud tě nebude potahovat ani pokutovat, a onen člověk,
kterému jsi tu věc učinil, pro niž tě pohnal, spokojí se s výrokem soudu;
nepřísahej nikterak křivě, víš-li co o té věci: pak tvá stopa nevymizí bez památky,
pak ti neslehne hora na údolí, mor nevejde pod střechu, na poli obilí neuschne,
rakovina tě nerozežere ani hliza, pak ti nepohyne plod ani v zahradě, ani
na poli, ani plod lidský ani skotí! Amen, amen, amen!“ „Amen,“ dí všichni tři
jednohlasně, načež líbají kříže, evangelium i svatý obraz.
Přísežník
až do třetího „amen“ drží kříž v rukou. Kdo křivě přísahal, vejde
v opovržení, každý se ho štítí, nikdo mu nevěří, slovo jeho neplatí ani
v radě ani před soudem. Kdyby měl nejrozumnější náhled, nikdy nemá
příležitosti jej pronésti; sotva počal mluviti, už jest okřikován: „Mlč,
křivopřísežníku!“
Při
přísahách dějí se nejedny přílišnosti. Jsou někteří, kteří žádají od
protivníka, aby přísahal po devět jiter za sebou u ostatků svatých aneb
v kostele a opět jsou jiní, kteří velikou přísahou myslí svou věc učinit
spravedlivější. „Budu ti přísahat po devět jiter na dvanáct mužských hlav
v kostele a ještě k tomu na ostatky svatého Petra!“ Toť největší
nabídnutí, jaké může kdo v té záležitosti učinit.
Při
malých přích dává se přísežníku do ruky jenom kříž a on sám říká neméně
důkladnou přísahu: „Při tomto světotvorném kříži. Kéž se ho neodřeknu, naň
bláznovsky nepliju, kéž mne neporazí bůh a svatý Jan, svatý Vasilije, svatý
Petr a všichni svatí blahoslavenci boží, kéž se psovsky křížem neznamenám, kéž
mi ďábel duši neodnese, hrom zčistajasna nezabije, blesk nezachvátí, zem se
nepropadne jako Sodoma a jako že nechci, aby mne bůh zatratil, nevím nic o té
věci, pro kterou jsem pohnán, a jako že právě se zaklínám, tak pomoziž bůh
silný mně i domu mému.“ Druzí na to: „Amen.“
Černohorec
velmi se bojí strašných následků křivé přísahy, jakož i prokletí od jiného.
Dlouho
na Černé Hoře nebylo tělesných trestů. Černohorec nedal se od nikoho ani žertem
udeřiti. Zvyk, povstalý ze všeobecného dohovoru, dovoloval udeřenému na místě
zabiti toho, jenž jej byl udeřil, aniž byl za to soudu odpověden. Černohorec
nenechal na svoji osobní čest ani nejmenší poskvrnku padnout. Raději by byl
zemřel, nežli v hanbě žil.
Byly
známy toliko dva způsoby trestu: pokuta a smrt. Na menší přestupky vysazena
pokuta, která se platila buď hotovými, aneb v dobytku, pozemcích, zbrani,
a v případě úplné nedobytnosti šel si odsouzený pokutu odsedět. Mimo
pokutu platilo se žalobníku odškodné. Odškodné bylo pětkrát větší věci
poškozené neb odcizené, pokuta desetkrát. Pokuta připadla soudu. Černohorec se
nikdy pokutě nevzpírá. Do roku 1831 neměli černohorští glavaři a sudí žádného
platu kromě dílu z pokut. Poloviční díl pokuty obdržel vladař, o druhou polovici
se rozdělili soudci, kteří při dotyčném sporu úřadovali.
Smrtí
trestáni toliko vrahouni, ale těm může být od příbuzenstva zavražděného
odpuštěno a trest prominut. Soudcové sami, je-li uchvácený vrah jinak pořádný,
starají se o smír. Ortel smrti vykonává se zastřelením. Odsouzence vyvedou
z vězení, rozpoutají jej, uvedou do jisté vzdálenosti od perjaníků, kteří
již se rozestavili, aby do něho pálili, načež jej pustí volno. Perjaníci
vystřelí. Je-li odsouzenec jen raněn, odnesou jej, přivolají lékaře a
vyléčeného na svobodu propustí. Taktéž, kdyby se náhodou stalo, že by vůbec
trefen nebyl. Mají za to, že bůh sám jej osvobodil.
Ženy
podléhají pouze trestu smrti. Za menší přestupky ženy odpovídá hospodář domu,
z něhož pochází, jakožto její pán. Muž za ženu platí pokutu, aneb jde do
vězení, ale ženu si pokárá sám po svém způsobu. Za menší vinu vybije jí
čibukem, za větší jí uřízne nos. Dosti často se přihodilo, že žena násilně muže
ubila, za což byla „postavena pod mohylu“ – ukamenována. Trestu tohoto již není
pamětníka, ale v ústech lidu žije dosud.
Bití
holí („batine“) zavedl slavný básník Petr II. Černohorec raději volí býti
zastřelen, než-li přede vším lidem býti ponížen a mrskán. Nedá se chváliti, že
ušlechtilá hrdost Černohorcova umrtvována takýmto potupným trestem.
Zbabělci,
kteří buď se do boje nedostavili, aneb před nepřítelem nestatečně se
zachovávali, podléhají originálnímu trestu zástěry – „opregljače“. Ovšem je
řídkým jevem, že by některý Černohorec byl zbabělým anebo že by se boji
vyhýbal. Veřejné připnutí zástěry je trestem ještě nežli bití holí.
Vladyka
Danilo Herakovič na počátku 18. stol. chtěl ustanoviti jediný společný soud pro
celou zemi, ale úmysl jeho se nezdařil. Vladyka Vasilije roku 1751 sestavil
sice takový společný soud z plemenských glavárů, ale soud ten neudržel se
jen půl roku, neboť zatím vznikly nepokoje mezi plemeny a soudci se rozešli,
aby se postavili v čelo svých plemen a vlastní bratry potírali. Veliké
energii Štěpána Malého podařilo se zavésti náležitý pořádek; plemena usmířena,
a krádež, vlastně loupež, která do té doby platila za junáctví, na čas
vypleněna. Štěpán zřídil na Cetyni obecní vrchní soud, jehož členy bylo 12
glavárů z různých plemen. Po tragickém konci Štěpánově ujaly se opět staré
zlořády. Obnovení pořádku leželo i Petru I. velice na srdci. On dal Černé Hoře
roku 1796 první zákoník, sestávající z 16 paragrafů. Přitom mu bylo
pravidlem, aby zákon byl přizpůsoben národu, a ne, aby se národ musel
přizpůsobovati zákonu. Roku 1803 zákoník tento doplněn 17 paragrafy, o které se
s vladykou glaváři plemenští shodli a na něž přísahali, že dle nich budou
souditi. Leč při nejlepší vůli nebylo jim to možno. Dvacátý totiž paragraf
předepisoval každému domu roční daň 1 zlatý stř., ale národ za žádnou cenu dani
se podrobovat nejevil zájem a tak snaha vladykova zůstala bezúspěšnou. Petr I.
šlechetného předsevzetí ještě se nevzdal, a právě když pomýšlel na zřízení senátu,
stihla jej zubatá kostrč s umrlčí saní a kosou opatřenou kostrou roku
1830. Nástupce jeho Petr II. chopil se věci s rovným zaujetím ale
s větší rázností. Hned na počátku panování uskutečnil myšlenku předchůdce
svého o senátu a jmenoval 12 vynikajících mužů jeho členy. Kromě senátu
ustanovil nižší soud, „gvardii“, do níž jakbysmet 12 vynikajících členů
jmenoval. Senátu ustanovil stálé sídlo na Cetyni a gvardii na Rěce Černojeviče,
kde se odbývaly soudy třikrát týdně. Gvardia měla mimo to úkol putovati po zemi
a všude spory rovnati. Černohorci neradi přivykají novotám, a tak se přihodilo,
že se Černojevičané proti gvardii vzbouřili a ji zahnali, prosíce vladyku, aby
je nechal při starém. Vladyka takovým žertům rozuměti nechtěl a vzpouru proti
gvardii považoval za rebelii proti své vládě; tedy pomocí vždy věrné katunské
nahije původce odporu zajal a dal postříleti. Zastrašený národ byl pak zticha.
Petr II. soudil dle zákoníku Petra I. On i placení daně ve skutek uvedl, což
Petr I. dokázati nemohl.
Roku
1855 vydal kníže Danilo nový, rozmnožený zákoník o 95 paragrafech, v něž
ony Petra I. byly pojaty. Oba soudy Petra II. ponechal s tím pouze
rozdílem, že gvardia jmenovaná prostě „soudem“. Jméno senátu zůstalo. „Soud“ je
zařízen v každé kapetaniji a členy jeho jsou kapetáni, stotináši,
praporečníci a desetáři. Senát sedí na Cetyni a čítá 12–16 členů. Kníže jmenuje
i do senátu i do „soudu“. „Soud“ chodí po své kapetaniji a soudí i sám rozsudky
vykonává. Soudí se vždy veřejně a ústně. Ku jmenovaným trestům připojeno
vyhnanství. Od „soudu“ lze se odvolati k senátu a knížeti. Z pokut
připadají do knížecí kasy ¾ a ¼ soudcům. Senátoři nemusejí bydleti na Cetyni,
ale docházejí tam střídavě po 4 a zůstanou měsíc v úřadě. Do oboru senátu
spadají i pře týkající se záležitostí církevních. Danilova oprava soudnictví
trvá po dnes.
POMSTA
Během
těchto rozprav dotkli jsme se vícekrát velikého zla, které bylo hlavním původem
všech skoro rozbrojů na Černé Hoře. Zlo to je rodinná pomsta – „odveta“. Mnoho
vladařů černohorských upřímně usilovalo, aby pomsta byla vyhubena, ale nadarmo.
Teprve kníže Danilo I. ji docela vyplenil, ustrojiv domácí soudnictví lépe, než
bylo dosavad.
Žádost
pomsty měla kořeny ve velmi pěkné vlastnosti Černohorců, nedati se pohanět ani
urazit. Avšak chyba bylo, že při svých primitivních názorech mohl o spáchané
urážce sám rozhodovati a ji trestati. Tím se stávalo, že svadivší se
jednotlivci popudili na sebe celá plemena. Pak prolévána krev bratrská, a
činěno to s větší vášní nežli v boji s Turkem. Petr I. marně
udobřoval strany, proti sobě záštím planoucí. Stávalo se, že rozhněvané strany
sešikovaly se k boji, když tu Petr I. mezi ně přišel, chtěje je smířiti.
Každá strana zvolila si 6 důvěrníků, kteří zároveň s vladykou záležitost
vzali na přetřes. Avšak smíru navždycky docíleno. Žádost pomsty byla často tak
mocná, že protivníci nedbajíce vladyky spustili se vražedně do sebe.
Turci
zlořád tento rádi podporovali, přijímajíce k sobě pachatele a podpalujíce
jej. Úskoku takovému ukládali, aby jim nejprve přinesl useknutou hlavu
černohorskou, chce-li, aby měli k němu důvěru. Tak přinutili úskoka
k nové vražedné strategii.
Pachatel
nazýván „krvník“, mstitel „osvetník“. Vykonání pomsty mnohdy se přihodilo až po
20 letech. Nemohl-li mstitel dopadnouti pravého pachatele, mstil se na jeho
nejbližších příbuzných. Kdo vykonání pomsty zanedbal, pozbyl vší vážnosti.
Říkají o něm, že je „rez“, a že mu krvník odnesl líce i junáctví. Ostnem,
pobádajícím muže ku mstě, bývaly zvláště ženy. Dokud si nevymohl pomstou
zadostiučinění, chodí mstitel smuten a zamyšlen; ale jakmile krvníka sprovodil,
je mu jakoby se byl znova zrodil a teprve pak se cítí pravým „synem mateřským“.
Menší
urážky vyrovnávaly se soubojem – „megdanem“. Uražený poslal haniteli jablko,
jímž byla provlečena tkanice od zástěry, což znamenalo vyzvání na souboj,
hozenou rukavici. Posel ihned naznačil místo a dobu, kdy se má dostavit. Se
soubojníky chodívali jejich přátelé a soudruzi, aby se megdanu dívali. Kdo byl
silnější, měl pravdu. Nedostavil-li se vyzvaný k souboji, přibil soupeř na
strom koudel, což znamenalo tolik, jako by byl vítězem.
Vrah
i mstitel mohou spolu na nějaký čas uzavříti příměří. Dokud příměří nevyprší,
není po nepřátelství ani památky, ale jakmile poslední hodina uplynula, nastává
mstiteli opět krvavá povinnost. Také nikdy mstitel neubije krvníka ve vsi, kde
byla vražda spáchána.
Záleží-li
bratstvu vrahovu, aby se věc vyrovnala a po dobrém skončila, dohovoří se
s někým z blízkého příbuzenstva mstitelova, který musí do něho tak
dlouho mluviti, až počíná měknout. Vzkáže to příbuzenstvu vrahovu, které ku
mstiteli jednoho jitra pošle dvanáct žen s dvanácti kolébkami, na nichž
leží dvanáct nemluvňat. Před ženami jde dvanáct glavárů. Přišli před dům
mstitele, kde se na prahu zastaví. Glaváři volají: „Přijmi dvanáct kumů
(kmotrů), přijmi boha a svatého Jana a přijmi zboží kolik žádáš!“ Některý
tvrdohlavý mstitel nepřijme smírčí výpravu již prvního, ani druhého, ale až
třetího. Pak řekne: „Přiznávám, prodám svého bratra a smířím se, když mi dáte
pušku, handžár, dukátů sto a třicet a tři a půl, a groš a půl a krejcar a půl.“
Na to přistoupí usmířený k jednomu děcku a políbí je. Jeho příbuzní celují
ostatní děcka, obnaživše hlavy.
Ale
smír ještě není hotov. Nyní si mstitel zvolí 24 glaváry, kteří s přišlým
průvodem odeberou se nazpět do domu krvníkova. Glaváři mu mají „soudit krev“.
Glaváři a celé bratrstvo krvníkovo chystají k určenému dni slavnostní
hody, k nimž každý přispěje nějakou pomocí. Glaváři „soudí krev“ tak, že
hledí sumu mstitelem požádanou snížit. V ustanovený den přijde mstitel se
150 příbuznými do domu krvníkova. Glaváři jim vyjdou bez pušek a holohlaví
naproti a přivítají je, oznámivše tichým a důvěrným hlasem, že hleděli vymoci
pokutu co možná největší a slavné hody že jsou již připraveny. Při takových
hodech je maličkost, zabijou-li se 3 kusy hovězího a 30–40 kusů skopového
dobytka.
Glaváři
uvedou průvod do domu. Vstupujíce, volají: „Kde je krvník?“ Chudák krvník stojí
v koutě všecek zkřiven, v pozici co nejpokornější, holohlavý, maje
pušku za řemen na šíji pověšenu. Sotva zhlédl přicházející, padne na kolena a
plazí se jim s rukama sepjatýma vstříc. Mstitel se k němu přiblíží,
aby si dal políbiti ruku a koleno, načež krvníka pozdvihne, políbí na tvář a
pušku ze šíje sejme. Nyní zvolají glaváři: „Čtyry kumy (kmotry) přistupte!“ I
předstoupí čtyry ženy se čtyřmi kolébkami a čtyřmi děťátky. Usmířený mstitel
přijme jedno z nich za svou kumu, poceluje ji a obdaruje. Tří ostatních
kum ujmou se jeho příbuzní. Toto kumství (kmotrovství) je v takové
vážnosti jako křestní. Po tom vyřadí se z obou bratrstev po 24 mužích,
kteří se navzájem pobratří. A když se pobratřili, zasednou všichni shromáždění
společně ke stolu, v jehož čele sedí dva nejstarší glaváři z obou
bratrstev. Dříve, nežli počne hostina, předstoupí pop a čte „sentenci“ asi
tohoto znění: „Ve jménu Krista (rok a den), amen. Jakož jsme se skupili a
sebrali a jménem božím práci započali: my dvacet i čtyři glaváři a glavarští
synové, kteří sedáme na „obyčejném místě“ (tj. v radě), smluvili jsme se o
tuto sentenci a sentenciali jsme (jmenuje se pokuta, krvníku určená).“
Po
sentenci pije se víno. Nejstarší glavár strany vrahovy praví k nejstaršímu
glaváru strany mstitelovy: „My dvacet i čtyři glaváři prosíme tebe, ale
poroučet ti nemůžeme, aniž nutiti, nemáš-li sám dobré vůle, abys mu (tj.
krevníkovi) něco daroval.“ Ten vytáhne 20–30 dukátů a dá mu je. Na to opět
prosí ti, kdož u stolu přisluhují, aby i jim něco daroval. Tak se pokuta
bezmála celá dostane domů.
Glaváři
se tážou: „Jste-li smířeni na »celou krev«? (to je úplně) – »Jsme.« – »E tak
když jste, dejte sem sentenci, abychom přestřihli paru« (drobný turecký
penízek). Přinesou sentenci, při které visí na šňůrce navlečená para. Krvník
přestřihne penízek, půl pary dá mstiteli a sentenci s druhou polovicí pary
si uschová.
Když
se byli najedli a napili, nastává nové obdarování, které záleží v tom, že
každý muž strany mstitelovy dostane šátek aneb věc podobnou. Při loučení obě
strany střílejí z pušek.
Vraždy
pak už nikdo zlým nevzpomíná. Krvník a mstitel stávají se přáteli, skoro
příbuznými. Krvník zve svého mstitele na každou domácí slavnost, vyznamenává
jej všemožně, ale musí se k němu vždy s patřičnou uctivostí a
zdrženlivostí míti.
KUMSTVÍ
Ve
stati o pomstě zmínili jsme se, že vrah přijímá mstitele za kuma, aby jej
k sobě připoutal svazkem přátelství a tím spíše mstu jeho od sebe
odvrátil. Přeložili jsme kum „kmotr“, avšak tím není význam slova vyčerpán.
Věnujeme proto kumství zvláštní odstavec, aby se jasně vidělo, co to je.
Rozeznává
se pět druhů kumství: svatební, křestní, postřižné, z bídy a ze msty.
Kum
svatební nemá značnějšího významu. Jeho úkolem při svatbě vlastně jest, aby byl
jaksi svědkem a obdržel za to od nevěsty punčochy, košili aneb vyšívaný
hedvábný šátek, což se ostatně řídí dle společenského jeho postavení. Je-li
kumem některý glavár, je všímavější a dostane se mu lepších darů. Po svatbě se
ho zapomíná. Kum dává popovi při vdavkách 10 krejcarů, a musí být již vznešený,
dá-li celý zlatý. Něco bohatěji obdaruje kumu, která je mu při svatbě
pendentem.
Naproti
tomu kum křestní je vážen vysoce a tak považován, jako by byl
z nejbližších krevních příbuzných. Hodnost tato jej nestojí víc než malý
dárek do peřinky, začež navzájem obdrží od šťastné matky nějaký kus prádla nebo
šatstva a ještě je pozván k obědu. Křestní kum dává popu ode křtu 20
krejcarů. Děti nesmějí být křtěny doma a od laiků. Obyčejně nemá pop ke křtu
potřebného svatého křížma – užije tedy oleje z kostelní lampy.
Kumství
postřižné má ještě menší význam nežli svatební. Když se syn postřihává, bývá
v domácnosti malá slavnost, a k té příležitosti pozve si otec za kuma
někoho, na němž mu záleží a koho chce k sobě blíže připoutat. Při
postřižkách („šišaně“) ustřihne hochovi ve jménu svaté trojice tři kštice, políbí
jej, dá mu na památku nějaký dárek – a ceremonie odbyta. Matka hochova nežádá
kuma nadarmo a dá mu také v dar pár punčoch nebo košili. Postřižný kum má
největší čáku, že postoupí na kuma křestného, jakmile jen vrána přinese nějakou
novinu. Je tedy postřižné kumství jen prozatímním stavem.
Podobně
se děje při kumství z bídy. Upadl-li Černohorec do nesnáze aneb náhle
nevole, „kumí“ si nejbližšího, kdo mu v cestu přijde „bohem a svatým
Janem“, čímž jej zavazuje k přispění. Na vyzvání takové nikdo neodepře
pomoci. Kumství z bídy je také prostředkem, kterým se hledí Černohorec
zachovati, když vidí v potyčce s druhým, že jest jeho věc ztracena,
aneb tím hledí získat nepřítele, který mu protivenství činí. Nepřijal-li za
kuma požádaný protivník kumství, propadá pomstě.
Z bídy
kumí Černohorec i sám mor. Mor si představují co živou ženskou osobu a nejeden
Černohorec ji viděl. Mor = kuga, kmotra = kuma; pro podobnost obou slov říká
Černohorec ze zdvořilosti moru místo „kuga“ – „kuma“.
O
kumství z pomsty byla již řeč. Kumství toto děje se z politiky. Aby
se vrah pojistil proti mstiteli, pasuje jej na svého kmotříčka, a již může
pokojně spáti, aniž by se musil obávati, že si naň kmotříček nabije pušku.
JMENINY
Po
celý rok se Černohorec těší na šťastný den, kdy mu jeho svatý patron
(„světitel“) zavítá pod střechu. Tuto vycházku z nebeského sídla podniká
světec, když připadá podle kalendáře jeho svátek a zároveň i svátek jeho
pozemského jmenovce. „Krstno ime“ čili „sláva“ je Černohorci nejslavnějším dnem
roku.
Přípravy
se konají už dlouho napřed. Za předvečerního soumraku konečně jde některý
mladší člen rodiny po vsi a zve na slávu všecky sousedy, kteří nazítří svátek
světiti nebudou. Zváč před každým domem smekne čapku a přednáší pozvání: „Dům
páně a váš!“ Pozdravuje vás (jmenuje oslavence), abyste k nám přišli na
číšku rakije; co nám svatý (ten a ten) nadělil, neschováme před vámi; přijďte,
ne abyste nepřišli!“ Ihned se vypraví někdo (velmi zřídka je to žena)
s blahopřáním, které mívá tuto formu: „Dobrý večer a šťastný a veselý
svátek! Slavil jej mnoho let a roků ve zdraví a veselí!“ Každý gratulant
přinese malý dárek – jablko nebo pomeranč. I z okolních vesnic scházejí se
přátelé a známí. Když se sešli, nastává veselí a hody, které trvají za zpěvu až
do noci. Když se hosté rozcházejí, podá oslavenec každému ruku a zve jej na
zítřek opět na číšku rakije. Přespolní zůstávají v domě. Ráno přicházejí
všichni od včerejška na snídani, mezi nimi jeden aneb více popů – nejlépe do
třetice. Pop světí máslo, kadí dům a čte nad oslavencem evangelium. Pop dostane
láhev vína a ubírá se do jiného domu, kde se taktéž slaví svátek. Takovým
způsobem nashromáždí si mnohý pop až 200 lahví vína. Kromě toho posílá se ještě
do kostela ofěra, skládající se z málo vína, hostie, svíce a asi 4
krejcarů (ke každé svíci se dají 2 krejcary). Po snídani nastává oběd. Když
jsou asi v polovici práce, rozsvítí se svíce, donese kadidla a vína, a
hosté postavše společně se modlí. Potom láme oslavenec „křestný koláč“ značného
rozměru a z pšeničné mouky, z něhož ¼ patří jemu, ¼ popu a ½ hostům.
(Musíme poznamenati, že oslavenec při celých hodech sám hosty obsluhuje, maje
hlavu nepokrytu.) Při tom zpívají:
„Kdo pije víno na slávu
boží,
pomoz mu bože a slávo
boží!
A co je lepší nad slávu
boží
A nad hostinu
spravedlivého?“
Po
tomto intermezzu jedí a pijou dále. Hody trvají obyčejně 3 dni. Za dalšího
průběhu hostiny pronášejí se přípitky, které musí být dvojí: na slávu boží a na
slávu oslavence. Počet jich omezen není.
Přípitek
(„zdravica“) na slávu boží vypadá takto: „Na velikou šťastnou dobu a na krásnou
boží slávu! Na zdraví svatého (dotyčného) a na zdraví svatého Nikoly poutníka a
svaté Paní a svatého Archanděla, svatého Jiří a všech svatých vyvolených
božích, kteří sedí okolo prestolu páně, aby pomohli tomuto bratu oslavenci i
jeho přátelům, kde má jaké, aby mu je chránili a pomohli; má-li jakého
nepřítele, aby to pánbůh obrátil a z něho stal se přítel! Buď zdráv,
hospodáři! Na tvoje zdraví a každého, kdo ti dobra žádá!“
Vzor
přípitku na slávu oslavence: „Aby nám ho pánbůh zachoval, jej i střechu jeho,
jeho símě, kudy mu pluh bude chodit, semeno se bude rodit, a nejlépe lidské!“
Po
jídle se pro vytrávení hraje, zpívá a tančí za humny kolo – „oro“, aneb se
střílí pro zábavu z pušek.
ZÁBAVA
Střelba
do terče je junáckému Černohorci zábavou nejmilejší. Tak se baví nejen o
velikých svátcích, které jim poskytují příležitost četnějších shromáždění, ale
i vždy, kdy se jich z jakékoli příčiny větší počet sejde. Terč mají hotov
ihned. Najdou si plochý kámen, nabarví na něm čímsi bod a postaví jej do jisté
vzdálenosti. Střílejí ve všech možných pozicích, jak se komu líbí: stoje,
kleče, leže, přes rameno druhého. Po střelbě se čistí zbraň. Schránku na olej
k tomu potřebný má Černohorec vždycky s sebou. Když se puška uvedla
do pořádku, nastává zkoušení handžárů.
Další
zábavou je házení kamenem a cvičení v skoku. Kamenem se hází buď
z místa aneb s rozběhem. Někteří házejí kameny kupodivu velkými velmi
daleko. I kamenem se hází do terče, přičemž bývá spojena malá peněžitá sázka.
Z místa doskočí Černohorec 13´, s rozběhem až 24´. Vladyka Petr II.
měl v tomto skákání zvláštní zalíbení a kdo nejlépe skákal, byl obdarován.
Týž vladyka i cizincům rád s pýchou ukazoval tuto obdivuhodnou hbitost a
mrštnost svých lidí.
Kde
se Černohorci sejdou, je dosti veselo, zpěvu a tance. Národním jejich tancem je
známé jihoslovanské kolo – „oro“. Tančiti u nich = hráti („igrati“).
K tanci sestoupí se po páru v kolo. Tanečník a tanečnice drží se
navzájem za pásy – ona jej levou, on ji pravou; druhou ruku podpírají
v bok. Do středu kola vstoupí dva páry tanečníků. Z kola jim dva jiné
páry zpívají. Při tančení předepsaných pravidel není – každý dle citu, dle
toho, jak mu melodie „do nohou vjede“. Tančící Černohorec je jako vyměněn: oko jeho
plápolá, každá žilka hraje, tu tleskne v ruce, tu vykřikne, aneb dokonce
vytrhne od pásu pistol a vypálí. I s Černohorkou se stala změna: líce sice
stále se klopí stydlivě k zemi, ale je zalito ruměncem; v každém
pohybu je elegance, ani ne nemotornost, ani divoká přemrštěnost; noha sotvaže
se špičkou země dotýká, jako míč. Když dotančili, párky se líbají. Dívka líbá
hocha v ruku, on ji v čelo.
Černohorec
tančí při zpěvu junáckých písní, proto se při tanci tak rozohňuje. Takzvaných
„poskočic“ (písní k tanci) mají velmi málo. Zde jedna v překladu:
„Ó
panenko, ani ne tak krásná,
ani
ne tak vznešeného rodu,
což
si mé tě oblíbilo srdce,
jako
bys mu byla udělala!“
Ona
jemu ticho odpovídá:
„Tolikrát
tě oženila matka,
kolikrát
jsem tebe zřela mladá –
jednou
jenom, přicházel jsi z vojny.
Za
džbánek jsi požádal mne vody,
já
ti dala plný vína pohár:
ty´s
jím mrštil, blahé víno rozlil,
za
bílou mne silou chopil ruku,
za
sebe jsi na koně mne vsadil,
třikrát
ztuha opásal mne pasem
a
po čtvrté od šavle řemenem,
zavedl
mne do zelené hory,
pomiloval
moje líčko bílé.“
Proklínala
překrásná jej dívka:
„Ouvej,
milý, splavila tě voda
a
do mých tě odplavila dvorů!
Tvář
ti zčernejž – jako horské sněhy,
černý
perčín na šij bílou splývej,
že´s
poškodil panenčino líce!“
Ani
sníh nebrání Černohorcům, aby si neposkočili. O pokladech se tančí celou noc.
S každou zábavou je spojeno pění junáckých písní s doprovodem guslí.
Každý muž vyzná se dobře v obém, ale zvláštní právo na gusle a junáckou
píseň mají slepci, kteří byli v boji zrak ztratili. Gusle jsou jim pak
hlavním pramenem výživy a oni sami hlavním pramenem hrdinských písní. Pod
každou střechou černohorskou chovají se gusle. Před zpěvem učiní obyčejně pěvec
úvod:
„Vše
na slávu boha všemocného
a
na zdraví cara rusínského
i
našeho krále cetyňského.
Amen,
bože, žádáme tě vezdy!
Ale
nyní, moji bratři drazí,
umím-li
co, zapěju vám píseň.“
Po
přednešení tohoto aneb podobného úvodu přikročí se teprve k písni.
Obecenstvo je vděčné – žádný operní pěvec nemůže si žádati lepšího. Posluchač
se vžívá v celý děj písně, oči se jiskří a bezděky se stiská jilec
handžáru. Avšak nerušené ticho panuje, dokud není píseň dokončena. Pak nastává
kritický rozbor. Drží s tím, kdo se zachoval po junácku a chválí jej,
naproti tomu nemohou najíti dosti hanlivého slova pro zbabělce, nebo dokonce
pro zrádce. Když byli tak celou píseň probrali, vzpomínají si na varianty a
doplňky. Napadne-li někomu, jak by on se choval v podobném případě, který
písní vylíčen, neopomene ostatním sděliti. Takové seděnky jsou nejdůležitější
školou junáctví černohorského. Vzpomínkou na statečné činy předkův rozohňují se
potomci k činům podobným. Seděnky trvají často až přes půlnoc.
Program
zábav doplňují společenské hry.
Jak
se hraje na medvěda:
Kdo
nejlépe hru umí, vezme si dvě hole, na něž jako na koně sedne. Jeden se ptá:
„Ej, kdopak jsi ty na koni, a kam jedeš?“ – „Děkuji, na lov.“ – „A kterou zvěř
bys nejraději ulovil?“ – „Děkuji, každou zvěř, ale nejraději medvěda.“ –
„Jakpak ale trefíš medvěda, když je tvůj kůň bos a nemá ani podkovy ani
podocasníku ani uzdy? A ty chceš ulovit medvěda?“ Onen první dělá, jakoby svého
koně podkovával a uzdu mu přikládal. Když je hotov, praví druhý: „Nyní jsi ho
podkoval, nyní můžeš trefit medvěda“ a hodí před něho svou čapku. Lovec se rozpřáhne
oběma holema a na medvěda – vyražení je při tom, že se obyčejně svalí.
Jak
se hraje na pazar:
Hráči
usednou kolem ohně. Najednou se jeden, který hru na pazar nejlépe umí, zdvihne
a praví: „E! Prodám vše, co mám i nemám! Mám na prodej koně, vola, krávu,
kohouta, roh, ocas atd.“ Nyní si každý ze společnosti vybere něco, co by
koupil: koně, vola, ocas atd. Když byli pokupovali, táže se některý ze
šťastných kupců třeba: „Co bude s mým kohoutem?“ Soused odpoví: „Sedne na
mého koně; ale co bude s mým koněm?“ – Třetí: „Sedne na mou krávu; ale co
bude s mou krávou?“ – Čtvrtý: „Sedne na mého vola; ale co bude s mým
volem?“ – Pátý: „Sedne na mého osla; ale co bude s mým oslem?“ atd. Když
se dověděli, co se komu stane s koupeným předmětem, počne opět první: „E,
more e! Što bi, more, što! Já jsem byl kohout od kohouta, i otec můj byl kohout
od kohouta!“ A tak to jde dále: jeden byl kůň od koně a též jeho otec byl kůň
od koně, druhý vlk od vlka a též jeho otec vlk od vlka – ale běda tomu, kdo hru
náležitě neumí a koupil si vola, osla neb mezka! – ten musí nyní o sobě
vyznávat, že je „osel od osla a i jeho otec osel od osla“ atd., což je
nevyčerpatelným podmětem k smíchu.
POVĚRY
Pověry
zanechaly dosud své stopy v národech, na něž už po celé věky působila
vzdělanost, není tedy divu, věří-li Černohorec, který se počíná teprve
v posledních desetiletích vzdělávati, v čarodějnice, vlkodlaky atd.
Víra ve vlkodlaky či vampíry (v Srbsku „vukodlak“, na Černé Hoře „tenac“) je
rozšířena v celém jihoslovanstvu. Vlkodlakem stane se mrtvý muž, kterého
40 dní po smrti posedl ďábel a dal mu nový život. Za dne leží vlkodlak
v hrobě, ale v noci vychází a dáví lidi, aby jim krev vysál. O
některých se ví už za živa, že se po smrti stanou vlkodlaky. Jsou to tací,
kteří nikomu neučinili dobra, odírali druhé, sahali na cizí, boží zákon
neplnili. Ale bohužel i člověk docela spravedlivý může se proměniti ve
vlkodlaka, když čerstvou jeho mrtvolu přeletěl pták aneb kterékoli zvíře
překročilo. Proto třeba dávati na nebožtíky pozor, aby se jim žádné neštěstí
nepřihodilo. Vlkodlaci se nejvíce ukazují v zimě od Božiče (božího hodu
vánočního) až do Spasova dne (nanebevstoupení páně). Četnějšího umírání je vždy
příčinou vlkodlak – ani jinak být nemůže. Když padlo na některého chudáka
nebožtíka z toho podezření, dovedou vrané hříbě, na němž ani lysinky není,
a vedou je přes podezřelý hrob. Vzpouzí-li se hříbě, je neklamně dokázáno, že
je nebožtík vlkodlakem. Nyní jak se ho zprostit? Vlkodlak prý se ničeho nebojí
nežli hlohu. Zhotoví se tedy hlohový kolík – délka a tloušťka je na puntík
určena – a ten se mu prorazí srdcem. Potom už nevychází a neškodí. Některé
vlkodlaky vykopali, a byli prý nabubření (znamení, že byli plni zlého ducha) a červení „jako vampír“ a neleželi, nýbrž seděli.
On se provleče nejmenší dírkou, a proto by neprospělo, zavřít pouze před ním
dveře, jako před čarodějnicí. Někdo ale vůbec ani dveří nezavře. Jsou to mladé,
hezké vdovy, které prý nebožtíci v noci co vlkodlaci navštěvují a
s nimi spávají. Dítě z vlkodlaka zplozené nemá ani kůstečky
v těle. Jakmile někdo spatřil mrtvého, on s rubášem na ramenou
obcházel nočního času mlýny, stodoly a špejchary, dána tím předzvěst, že
nastane hlad.
Čarodějnice
(„věštící bytosti“) jsou taky strašné. To jsou některé ženy, které mají
v sobě ďábelského ducha, jenž je pudí, aby lidem činily zlo. Jedněm jest
už dar ten dán, jiné se musejí teprve státi čarodějnictví schopnými, a
podléhají zkoušce, která je i hodné ženě těžkou – musejí sníst totiž vlastní
dítě. Která tuto zkoušku přestála, je způsobilou pojídati i cizí děti,
v čemž záleží hlavní působnost čarodějnic. Na malé děti mají největší
zálusk, potom na mužské. Ale nepojedí celé tělo, ale jen srdce. To mají takový
čarodějný proutek, kterým se pouze dotknou levé prsní bradavičky vyhlídnuté
oběti, a již se prsa rozevřou a čarodějnice může vyjmouti srdce, aniž by byla
pozorována. Na to otvor do prsou opět zaroste a není ničeho pozorovat. Každý,
komu srdce snědeno, neumírá na místě, ale to se úplně řídí podle toho, co
čarodějnice řekla, když jeho srdce pojídala. Tenkrát zevrubně předpověděla, jak
dlouho ještě bude živ, i smrt, jakou sejde. Dobře je, natřít se po prsou a pod
paždím česnekem, neboť zápachu česnekového se i čarodějnice tak štítí, že je
osvědčeným prostředkem proti nim. Mladé, hezké dívky a ženy nemohou býti
čarodějnicemi – to jen ošklivé a šeredné baby. Proměňují se v motýly,
slepice a krůty. Umírají-li děti nakažlivou nákazou, je tím vinna čarodějnice.
Na kterou babu padne podezření, je nebohá. Sváže se a hodí na vodu: potopí-li se,
arci byla nevinna, ale není jí škoda; nepotopí-li se, jsouc sukněmi
nadzdvihována, ubijou ji. (Arci od doby, co je Černá Hora spořádána, nelze tak
bez okolků někoho z čarodějnictví nařknout a usmrtit, ale v sousední
Hercegovině děje se tak dosud, jak svědčí Vuk Vrčevič. Čarodějnictví je dosud
Turkům dobrou záminkou proti ženám křesťanským.)
Na
víly věří po dnes – a proč by ne? Není pověry poetičtější. Víly žijou na
vysokých horách a ve skalách u řek a jezer. Každá víla je mladá, krásná,
oblečená tenkým, bílým rouchem, které ztepilou postavu nesčíslnými záhyby
ovlňuje, a každá má dlouhé vlasy, volně splývající na plece a prsa. Víly nikomu
neublíží, leda tomu, kdo je urazil, a to se obyčejně stává, když je někdo
překvapil při večerním křepčení. Uražené víly prostřelí mu buď srdce, takže
okamžitě umře, anebo mu ustřelí nohu, ruku atd. Někoho víla postřelí, ale
vzápětí se nad ním smiluje, položí jej na klín a vlastním rouchem mu ránu
ovazuje. Kdo je tak šťasten, vyléčí se zakrátko úplně a stává se miláčkem víly,
„vileníkem“. Od té doby je mu víla posestrimou a on jí pobratimem. Víla dává
svým pobratimcům kouzelné býlí, které zmáhá, že je nikdo nemůže podvésti.
Vileníci plodí samé dobré junáky a krásné dcery.
Ještě
pověru o Muhamedovi – kvůli jménu. Muhamed je nebezpečný anatemník
(zatracenec), který mnohým poutníkům nahnal v noci strachu, až se jim
vlasy ježily. Co také jinačího, když Muhamed mluví lidským hlasem, zpívá
nejrůznější písně, hned nejvyšším diskantem, hned nejhlubším kontrabasem, a ke
všemu hází po poutníkovi těžkým kamením! Byl jeden, který se báti nechtěl, a
když poznal Muhameda blízko sebe, zvolal: „Oj vlku, ty horský hajduku! Teď ty
odtamtud a já odtud a pobijem ty ďábly!“ Ale není dobře vždy být a pro všelicos
odvážlivým. Jakmile smělec domluvil neslýchaná slova, spustil se nesmírný vichr
a všecky skály počaly se pohybovati a s pekelným třeskem hrnuly se na
nebohého. Opět je nebezpečno být příliš bázlivým. Muhamed hledá, aby mohl – jeť
on zlý duch – v někoho vejíti a škoditi mu. Nejednomu se tak stalo, a
z rozumného dříve člověka stal se pravý posedlec. Musili honem pro popa, a
pop musil přinésti štolu, liturgii a svěcenou vodu, a jenom po velikém
zaklínání rozhodl se ústy nešťastníkovými zlý duch, že nynější sídlo opustí,
ale přestěhuje se do těla jiného – a majitele toho těla hned jmenoval.
RANHOJIČI
Černohorec
málo stůně – ani nemá k tomu času. Nejvíc Černohorců odjakživa umíralo na
bojišti, někdy na ně přišla kmotra kuga, a mnohdy umírali i hladem. Jediný
lékař na Černé Hoře je knížecí na Cetyni, a i ten by se neuživil, kdyby byl
odkázán toliko na provozování lékařské praxe. Za to se velmi vyvinulo
ranhojičství, kterému se neučeno na žádných učilištích, které však co dědičný
poklad zůstává v některých rodinách a přechází z otce na syna. Ranhojič
černohorský za žádnou cenu nepoví cizinci, jak rány hojí, avšak právě proto by
tím více bylo záhodno, aby byly vědecky prozkoumány všecky prostředky, jichž
ranhojič černohorský užívá, a zejména květena černohorská. Každým způsobem by
věda mnoho získala, neboť úspěchy černohorských ranhojičů jsou až báječné. Ani
nejhnusnějších, nejnebezpečnějších ran se nelekají, kde by náš ranhojič prostě
amputoval. Ranhojič černohorský nikdy neodnímá roztříštěný úd a vyléčuje taková
poranění, kde je dle našeho úsudku zánět a následující z toho smrt
nevyhnutelná. Toho nové příklady podal za nynějšího hercegovského povstání
lazaret cetyňský. Při té výbornosti je ranhojičství černohorské velmi
primitivní – nožem se rozštípená kost jako dřívko seřízne, s ostatními
srovná, zaváže obvazem z horských bylin, snad i trochu zažehná, aby to
vypadalo zázračněji – a raněný úd je zanedlouho zdráv, ovšem že předešlé síly
nemá. Černohorec musí být pěkně prošen, aby se nechal léčiti od našeho lékaře,
který je mu nesmírným postrachem – trápíť prý ho hladem a zapovídá píti rakiji,
kdežto domácí ranhojič poroučí v obém přilepšení. Černohorec nemůže
pochopit, jak rozumní a učení lidé, jako jsou naši lékaři, mohou páchat takový
nesmysl, že chorému tělu, které přece potřebuje přilepšení a posilnění, dělají
na pokrmech i nápojích újmu.
Černohorec
i v pokročilém věku je snadno hojitelný a zůstává při největších bolestech
stoicky klidný, jako by se ho to netýkalo. Medakovič se zmiňuje o 50letém
junáku Mašanu Sávovi Petroviči, který roku 1852 utržil na Žabljaku tak
nebezpečnou ránu, že každý myslil, že se neudrží. Ranhojiče nebylo ihned po
ruce, a když přišel, byla již rána plna červů. Ranhojič ránu vyřezal a
vyškrábal, zavázal a Sáva byl zanedlouho zdráv. Při operaci klidně kouřil
z čibuku a pokojně se díval, jak se z něho zaživa maso řeže.
Také
za nynějšího povstání přihodil se podobný případ. Dopravili na Cetyně
Černohorce, jenž byl v Hercegovině pomáhal. Měl obě nohy roztříštěny a
lékaři, knížetem z Rakouska přivolaní, nevěděli si jiné rady a pomoci,
leda obě nohy po koleno odejmout. Raněný se dlouho vzpouzel, ale nakonec, když
už nebylo zbytí a musil voliti mezi amputací a zánětí s rychle na to
následující smrtí, připustil, aby mu byly obě nohy odňaty. Právě byli
s jednou hotovi, když přišel černohorský ranhojič, který se chopil práce
sám a zbývající ještě nohu zakrátko vyhojil, takže by byl raněný, kdyby byl
ranhojič dříve přišel, obě nohy podržel.
POBRATIMSTVÍ
A POSESTRIMSTVÍ
Ideální
přátelství dvou osob stejného pohlaví, které je u nás již věcí téměř nevídanou,
je na Černé Hoře častým zjevem. Dva muži se uviděli, trochu se seznámili a
jeden pocítil k druhému přátelskou přízeň. I učiní mu bez odkladu návrh,
aby mu byl při bohu a svatém Jovanu bratem. Druhý přátelský návrh přijímá a oba
jdou společně před popa, aby nad nimi vykonal obvyklé obřady a svazku jejich
požehnal. Nejprve se vyzpovídají, načež pokleknou před popem, který nad nimi
odříkává předepsané modlitby. Po tom přijímají: nejprve z kalicha, a to
tak, že oba najednou přiloží ústa ke kalichu a najednou srknou vína, načež
založí kouskem vřesného chleba. Tak se děje třikrát po sobě. Po přijímání
líbají kříž, evangelium a svaté obrazy, nejpozději sami sebe třikrát pocelují.
Onen, který k pobratimství vyzval, hostí po vykonaných obřadech druhého a
obdaruje ho dle možnosti. Pobratimové milují se tak jako rodní bratři, a snad
ještě více. Jeden stojí za druhého, jeden druhému pomáhá v bídě a
neštěstí, zvláště pak v boji. Za pobratima odváží se každý do největšího
nebezpečí, ano i života. Toto pobratimství je nejzávažnější, protože bylo
zavřeno při stolu páně, dle čehož se zove „přičesno“.
V pobratimství
možno vejíti i s Turčínem, ale protože Turčín nemůže se podrobiti obřadům
kostelním, nemívá toto pobratimství, zpečetěné pouze trojím políbením a
vyměněním darů, dlouhého trvání. Vlastní příčinou ale bývá věrolomnost turecká.
Jistý
Čevlan pobratřil se s Turkem z Onogoště. Čevlan vedl jednou četu, aby
něco ukořistil. Byli už na výpravě šest dní a ještě jim nic nepadlo do rukou,
až tu náhle onogoštský pobratim s celým stádem ovcí. Čevlan se radoval, že
mu dá milý pobratim aspoň se najíst, a proto volal: „Dobro jutro, Uso
pobratime!“ Ale věrolomný Turčín se osočil: „Kdo že to volá pobratima? Kéž se
s mrtvou hlavou bratříš!“ Opět Čevlan: „Netlachej, Uso pobratime! Není
nikdo jiný, než opravdový tvůj pobratim, a pro naši pobratimskou lásku dej nám
jednoho berana k večeři, jsme tady v těch neschůdných místech už
šestý den, chléb jsme z torbic vyjedli a ďábla jsme ukořistili.“ Než
Turčín odepřel: „Ne, ne, ničeho nedám, a nemyslím na pobratimstvo, dokud mám
pušku na rameně!“ Ještě Čevlan žadonil: „Ach, Uso, dej nám jednoho berana, ať
ti nemusíme silou vzíti, neboť jestli se utkáme, nepřijdeš jen o berana, ale o
celé stádo, na to ti dávám tvrdé slovo!“ Turčín místo odpovědi, šelma, sejme
z ramena pušku a cílí na pobratima. To konečně Čevlana rozpálilo, že
zvolal: „Ha, Černohorci, líce vám nepočernej, udeřme naň, když nechce slota
věděti o bohu, ani o nouzi lidské!“ Pronevěrný Turek byl zamordován a zároveň i
jiní, kteří byli s ním.
Druhý
druh pobratimství je z nouze. Když na Černohorce nouze doléhá a neví, co
by počal, poprosí jiného, od něhož se pomoci dočká: „Pomozi mi, tako ti boga i
svetog Jovana, uzimam te za bogom brata!“ Pocelují se, pobratim potřebnému
pomůže a od té doby podporují se navzájem.
Třetí
druh je takzvané „malé pobratimství“, kterému nepředchází žádná zvláštní
událost a které se zavírá toliko trojím políbením na tvář. Toto pobratimství
lze považovat za prozatímní; když nadejde příležitost, vstupují do pobratimství
pevnějšího.
Stal-li
se podobný svazek mezi dvěma ženama neb dívkama, nazývá se posestrimstvím.
Posestrimství má tytéž druhy a formy. I muž může požádati ženu, aby mu byla
posestrimou, ale přihodí se to jen zřídka, protože se muž nerad obrací
k ženě o pomoc. Muži se mohou též pootčiti a posyniti, ženy pak pomateřiti;
význam leží nabíledni.
SVATBA
Když
se mladík chce ženit, dojde si k rodičům dívčiným na „věritbu“, aby si
svou vyvolenou vyprosil. Slíbí-li mu ji, stává se z dívky „věrenica“ a
nastávající párek nazývá se „věreníky“.
Na
věritbu vypravují se oba strýci nápadníkovi, kteří hledí přijít právě
k obědu. Mladík aneb jeho rodiče sami nesmějí za dívku žádati – to by bylo
nedůstojno. Rodiče dívčini námluvčí vlídně přijmou, pohostí se, ale určitou
odpověď ihned nedají, musejíť se nejprve náležitě vyptati na celý rodokmen
uchazečův. Také nesmějí rodiče rozhodovati o své vůli, nýbrž musejí se tázati
celého bratrstva, souhlasí-li. To se děje proto, aby byla dceři zabezpečena
pomoc celého bratrstva, kdyby v nastávajícím stavu bylo zapotřebí.
Když
je souhlas bratrstva zabezpečen, vzkáže se do domu ženichova, kde se bude
odbývati „svila“ – pokračování příprav ku svatbě.
Dívky
se málokdo ptá, chce-li se vdát či ne, a ještě méně, má-li ženicha ráda. Často
se i ženich dostane do ráje manželského jako Pilát do kréda. Celá věc vyjedná
se mezi bratrstvy obou, a když není žádné závady, bude jistě z mračna
déšť.
Příbuzní
se nyní starají, aby se zaslíbenci poněkud okoukali a přivykli, ale děje se to
jen zdaleka. Připomene-li se jim jenom, že jsou nyní věreníky a že se mají
milovat, začervenají se oba studem. Zejména nevěsta musí se před svým
nastávajícím schovávat a vyhýbat se mu, aby se neřeklo. Ale v srdci může
být sebezamilovanější.
K tomu
třeba podotknout, že se Černohorec žení v 15–16 letech, Černohorka pak se
vdává v 13–14.
Dvě,
tři neděle před svatbou jde se na „svilu“. To se vypraví z domu ženichova
tři strýci, nesoucí dvě veliké lahve rakije, dukát, plátno na košile a hedvábné
nitě. Plátno, dukát a hedvábí („svila“) odevzdají nevěstě, jednu láhev vypijou
v jejím domě a druhou s celým jejím bratrstvem před kostelem. Zde se
teprve děje vlastní úmluva. Bratrstvo zřejmě doznává, že dívku dá, a hned se
ustanoví den svatby a počet hostí, kteří se pozvou. Každý z hostí dostane
na svatbě od nevěsty dar, ale ženich musí dát na ně peníze. Proto se i o tomto
puntíku zevrubně jedná.
Černohorci
snaží se, aby dcery čím dřív tím líp vyvdali. Některé se dočkávají vdavek již
v 10. roce, zvláště když se stalo zaslíbení už v kolébce. Taková
nevěstinka nežije se svým mužem, dokud nedozraje. Černohorky dospívají teprve
co matky, ale není jim to na žádnou škodu, leda na tu, že brzy pozbývají
mladistvé svěžesti a půvabnosti. Při tom všem, i při namáhavé práci, kterou
jest jim v domácnosti konati, dosahují značného věku 60–80 let.
Nyní
už se svatba strojiti musí. Kdyby kterákoli strana z obou věc na příliš
dlouhé lokte táhla, vyzve ji druhá na souboj (megdan). Megdan podnikají buď obě
bratrstva aneb jen ženich s bratrem nevěstiným.
Hosté
se zvou 8 dní před svatbou. Každý z nich musí s sebou na svatbu
přinésti odřeného berana, a ženy jejich po láhvi rakije nebo vína a koláč. Také
každý z nevěstina příbuzenstva bere s sebou jídlo a pití a nad to po
šátku, kterými se pak obdarují hosté.
Při
svatbě jsou tyto hodnosti: starosvat, pravý a levý dever (družba), prvijenac,
barjaktar, kum a vojvoda. Hosté = svati; hosté bez funkce = pustosvati.
Pustosvatů bývá až na 300.
Večer
před svatbou scházejí se hosté do domu ženichova. Na přivítání se střílí.
Ženich jim snímá zbraně a uklízí. Nastává společná večeře. Není-li dům ženichův
dosti prostranný, rozcházejí se hosté na nocleh po sousedstvu.
Nazejtří
se všichni vypraví pro nevěstu, jen ten pravý – ženich – zůstane doma a čeká,
až mu ji přivedou. Po celé cestě se zpívá a střílí. Dever má s sebou láhev
pití a podává každému domu po cestě připít. Není to nadarmo. Kdo si
z láhve deverovy přihnul, musí to svatům na zpáteční cestě oplatit celou
lahví.
Když
se hosté blíží domu nevěstinu, vycházejí jim vstříc prvijenac a barjaktar
s praporem. Prvijenac a barjaktar ženichův se s nimi potkají a na
přivítanou si zatančí – prvijenac s prvijencem, barjaktar
s barjaktarem. Pak se oba páry políbí a střílejí.
Došli
před dům. Barjaktar, prvijenac a dva deveři vejdou do domu a vynesou ostatním,
kteří zatím venku čekají, něco k pití. Teprve potom vcházejí hosté do domu
nevěstina. Za stůl sedají v tomtéž pořádku, ve kterém byli cestou. Vojvoda
usedne na zadní čelo stolu.
Když
usedli, povstane starosvat ženichův a pronese první přípitek: „Abychom dobře
došli, byli veselí a šťastní!“ Na to zvolá starosvat nevěstin: „Kde je torba
svatovská?“ Přinesou mu torbu, z níž on vyjme koláč a položí před sebe na
stůl. Nyní promluví opět starosvat ženichův: „Dejte něco, abychom jedli a pili,
neboť jsme unaveni, a není divu, jít přes tolik hor a vod.“ A starosvat
nevěstin: „Pomalu, starosvate! Dáme i jíst i pít, ale musíš mi tento koláč
pozlatit.“ Starosvat ženichův se diví: „Jak můžeš, čoče! (člověče) zlata žádat,
a proč, a co jsem ti dlužen?“ Ušklíbne se starosvat nevěstin: „Jak? Co jsem ti
dlužen! Já ti dnes dávám takovou krásnou pannu, která stojí za Cařihrad – a ty
mi nechceš tento koláč pozlatit?“ Starosvat ženichův: „Ale, probůh, proč ti jej
mám pozlatit?“ Starosvat nevěstin: „Proto, že je to starodávný zemský obyčej.
Zlato, zlato! nebo tak budem sedět do věčnosti!“
Starosvat
ženichův vyndá nyní dva dukáty a položí je na koláč se slovy: „Zde tedy zlato;
máš dost?“ Starosvat nevěstin nemá dost: „To se nesmí pro hanbu ani říci.
Nemáš-li, já ti půjčím.“ Starosvat ženichův se nad urážkou dopálí, sáhne do
kapsy a hodí na koláč plnou hrst stříbrných a zlatých peněz: „Máš-li teď dost?“
Starosvat nevěstin: „Děkuji, mám,“ a přivolá otce dívčina, jemuž dí: „Na, vezmi
co je tvoje, a co není tvoje, vrať!“ Tatík vezme peníze stranou a odpočítá si
tolik, co byl dříve, že za dceru dostane, smluvil, načež co přebývá, navrátí
starosvatu ženichovu.
Nyní
vezme starosvat nevěstin koláč, povznese jej nad hlavu, přelomí a praví: „Vyšla
v dobrou hodinu z tohoto domu a v lepší vešla do domu onoho! Kéž
u vás hojně chleba i vína i všeho dobra!“ Nastává sekání pečených beranů, což
jest úřadem pravého devera a vojvody. Od každého kusu dá dever přední kejtu
stranou, aby byla uschována hostům na výsluhu.
Pravý
dever vytáhne nové opánky, v šátek zaobalené. Opánky i s dvacetníkem,
v nich ukrytým, odevzdá nevěstinu bratru. Bratr je vezme a nese do
přístěnku, kde několik žen dlí s nevěstou. Nevěsta si obuje opánky, na to
se až do košile vysvleče. Bratr vezme pěknou svatební košili, „věnčanici“, a
přehodí ji sestře přes hlavu. Co se košile sestře motá před očima, strhne jí
bratr z hlavy fes, který je znamením stavu panenského, hodí jí ho pod nohy
a rychle odejde.
Ženy
oblíkají nevěstu dál. Na hlavu jí dají dva bílé šátky, které připevní dvěma co
možná pěknýma jehlama na temeni. Je-li šátek hedvábný, může být pouze jeden.
Také pás musí být co možná skvostný.
Již
toho jitra byla si nevěsta učesala vlasy ne jako panna, ale jako žena. Spletla
je ve dva vrkoče, které zezadu nad skráně jsou ovinuty a svázány. Také se již
ráno vykoupala ve voňavé vodě, a nyní doplní toiletu tím, že si dá za ňadra
jedno nebo dvě jablka.
Mezitím
se pokračuje v hodech a pronášejí se přípitky. Starosvat ženichův připíjí
starosvatu nevěstinu: „Zdráv, starý svate domácí! Pijme, buďme veselí a mějme
se po všechen čas dobře!“ Starosvat nevěstin připíjí starosvatu ženichovu:
„Zdráv, starý svate! Na zdraví tvé i tvých svatů, tvého prvijence, tvého
barjaktara, tvého vojvody a tvých deverů!“
Svatové
dají stolním poskokům patrony a oni nabíjejí jejich pušky. Hospodář přinesl
dary, za svaty připravené, a rozdává je. Nejprve dá starosvatu ženichovu šátek,
pak barjaktaru dva (jeden patří jemu a druhý barjaku–praporu), deverům po dvou,
též vojvodovi dva, a ostatní hosté obdrží po jednom.
Rozděliv
dary, ptá se domačin: „Paní svatové, povězte, máte-li dost. Nemáte-li dost,
přidáme vám.“ Nikdo neodpovídá. Tedy se táže starosvat ženichův, co
reprezentant svatů: „Povězte, či jste všichni obdrželi dar! Ne-li, vymůžeme ho!“
Svatové odpovídají: „Všichni jsme spokojeni, domačine, ale žízeň máme, dej nám
pít vína!“ Přinesou hned vína a starosvat ženichův připíjí: „Na zdraví svatů a
darů! Kdo obdařil, měj se dobře, kdo byl obdařen, měj se líp!“
Najednou
si starosvat ženichův vzpomene a vzchopí se: „Na nohy, deverové, kde jste kdo?
Přiveďte dívku!“ Deveři vyskočí a volají: „Vydejte dívku!“ Bratr dojde pro
sestru a přivede ji, drže ji za ruku. Pravý dever k bratru nevěstinu:
„Vydej mi dívku!“ – „Nedám, co mi dáš?“ – „A co bych ti dal?“ – „Dej mi,
chceš-li, jednu patronu.“ Dever mu jich svěří několik do opatrování a on je za
zády nevěstinými zapálí.
Co
drží pravý dever nevěstu za ruku, dává levý dever za ní pozor, aby se jí nikdo
z jejích příbuzných ani nedotknul; kdyby se tak přece stalo, utržil by
levý dever notný výsměch. Pak dovedou oba deveři nevěstu k ženichovu
starosvatu, kterýž jí navlékne svatební prsten. Za to mu nevěsta políbí ruku a
pokorně se pokloní. Deveři ji nyní vedou dál od svata k svatu, aby se každému
zvláště poklonila a ruku mu políbila. To když je skončeno, nastávají „dobré
modlitby“. První dává „dobrou modlitbu“ otec. „Jdi s bohem, dívko!
Potká-li tě svatý Luka, dobrá ti buď každá ruka; potká-li tě svatý Toma, měj
se, dcero, dobře doma. Dej ti bůh štěstí a své požehnání, jak bych si přál. Dej
ti bůh čtyři syny a dvě dcery, nejprve dcery a pak syny, aby se dvojí zlo
v domě nestrefilo, a všechno tvé plémě buď slušné a podařené. Dej ti bůh,
abys opustila můj dům v dobrou hodinu, ale v lepší hodinu abys vešla
pod střechu nového domova. A buďte mi zdrávi, svatové!“ Vyprázdní číši.
Přivedou matku, aby i ona dala dceři na cestu nějakou dobrou modlitbu. Matka
nemůže pro pláč a nářek nikdy ze sebe slova vypravit, leda: „Nuž s bohem,
dceruško má! Dej ti bůh vše, čeho jsem ti odjakživa žádala!“ Nevěstin starosvat
chopí se číše a dává tuto dobrou modlitbu: „Jdi s bohem, dívko. Šťastnou
cestu, a kéž se tebou nový dům honosí co poctivou a všech nejpřednější – a co
bychom povídali dále: jak si zasloužíš, tak se měj, jak si usteleš, tak si
lehneš – a na zdar, bratři!“
Tím
jsou „dobré modlitby“ skončeny. Deveři vyprázdní stojíce po číši, potom podají
pít nevěstě. Rozumí se, že se nevěsta pouze nápoje dotkne a ostatní vyžunkne
dever, který strčí na to číši do kapsy (někteří ji schovávají nevěstě za
ňadra). Ostatní ještě stolují, ale deveři a nevěsta pořád stojí, připraveni na
cestu do kostela.
Starosvat
ženichův pozdvihne číši: „Na zdraví stolu a družiny, na zdraví hospodáře
domácího a jeho nástupců i stolních přisluhovačů!“ Vypije a táže se svatů:
„Je-li kdo hladový? Jezte, jezte!“ Svati odpovídají: „Jsme syti, pojďme!“ Tedy
starosvat: „Na nohy, svatové, na cestu!“
Když
všichni povstali, naplní se opět číše a podá se vojvodovi, který připíjí: „Buď
zdráv, starosvate ženichův! a zdráv, starosvate nevěstin! Kdo má putovat, ať má
dobrou a šťastnou cestu, kdo má zůstat doma, ať je tu u štěstí a veselí. Řekl
bych více, ale mnoho jsem pil, a bojím se, abych neproklínal, kde mám
blahořečit. Ale na zdar!“ Nyní se hosté vypraví a domácí lidé podají každému
bratru přede dveřmi nabitou pušku. Když přišli do jisté vzdálenosti od domu,
všichni najednou z pušek pálí. Bratr nevěstin vyskočil s nabitou
puškou na vyvýšené nějaké místo, a volaje sestru jménem, dává jí sbohem a
střílí na rozloučenou. Deveři bdí, aby se nevěsta na volání bratrovo
neobrátila; toť by dalo podnět k smíchu. Jedné takové se přihodilo, že jí
mezitím, co s pláčem byla k bratrovi obrácena a pro žal nevěděla, co
se děje, svatebčané odešli napřed, a zahanbená musila pak za nimi klusati.
Praví se, že dítky nevěsty, která se při rozchodu za bratrem obrátila, nepadají
po ní ani otci, ale po ujci.
Za
svatebčany kráčí z domu nevěstina jedna žena, nesoucí „svatovskou torbu“,
v níž je schován koláč, předek z berana a láhev vína. Jde tak dlouho
za průvodem, až nemůže být z domova viděna. Když zašli, přijme od ní levý
dever (někde vojvoda) torbu, kterou sám nese až do domu ženichova. Žena dostává
od cesty tolar.
Na
cestě se musejí svatebčané zastaviti a něco pojísti, byť by byl cíl jejich
sebebližší. Když přišli před kostel, všichni se zastaví a kum jde pro ženicha.
Ženich si vyžádá matčino požehnání, políbí jí ruku a jde do chrámu.
Vycházejí
od oddavek, ale nevěsta pořád se nalézá mezi devery. Před kostelem se pije,
střílí a zpívá. Pak se jde domů. Před domem ženichovým čeká již celé jeho
příbuzenstvo. Tchyně stojí mezi vraty, držíc malého chlapečka na rukou. Před
prahem je rozepjato bílé prostěradlo. Nevěsta vezme pacholíčka od tchyně a
vnese jej pod střechu, načež mu dává na památku opánky, v nichž je
schováno po dvacetníku. Toto přenášení hošíka děje se proto, aby mladá žena
rodila mužské děti.
Za
mladou ženou vcházejí do domu nejprve deveři, a za těmito ostatní svatebčané
popořadě. Pověsili zbraně na stěny a zasedají opět ke stolu. Mladá žena zase
sedí uprostřed deverů, kteří jí i krmě i pití předkládají. První večer spí
mladá žena s devery.
Když
nazejtří svatebčané vstali, postaví se mladá žena s nádobou vody a
ručníkem přes rameno a polévá svatům ruce. Svatebčané házejí dle možnosti za
tuto úsluhu žínce do vody po dvacetníku, tolaru ano i dukátu. Už se hoduje jen
jednou, potom se rozcházejí.
Druhou
noc spí mladá žena se švagrovou: teprve třetí den patří muži, ale – tu přijde
její matka s bratrem a strýcem na návštěvu, na „pochody“. Přinášejí
s sebou nevěstinu výbavu a rozličné dary: odřeného berana a koláč, pro
zetě punčochy, náprstky a podvazky – a podobně ostatním; ženy pak dostávají
darem po špalíčku mýdla a podvazky. Nyní spí jednu nebo dvě noci s dcerou
matka. Potom jí konečně dají na cestu odřeného berana, koláč a něco stříbrných
peněz a vypraví ji domů a – ženich se rozveselí.
Na
otcovy jmeniny jde mladá žena navštívit svého otce. Oba deveři činí ji
společnost. Kdyby nebyly otcovy jmeniny až bezmála za rok, nic by jí nepomohlo,
kdyby po něm sebevíc toužila: zvyk jí nedovoluje odbýt návštěvu dříve. Dcera
nejde k otci bez darů: deveři ji nesou odřeného berana, koláč, fíky,
pomeranče, ořechy, jablka a podobně. Tyto dary jí máti na rozchodu oplatí a
deveři nesou zas.
Návštěva
tato zove se „prviče“.
ROZVOD
Rozvod
= razvod, raspust, placení hanby.
Poněvadž
je obyčejně manželství černohorské stavem bezděčným, za nějž někdy nemohou on
ani ona, ona pak skoro nikdy, je pochopitelno, že domácí svornost netrvá
dlouho, nejednou ani dvě neděle. Již vladyka Petr I. namáhal se, aby zlozvyk
zasnubování nedospělých dítek, z něhož všecka neblahá manželství berou
původ, vykořenil, leč marně: Černohorec lpí na zděděných zvycích stejnou měrou,
ať jsou dobré či méně dobré. Nucená manželství mají vzápětí četné rozvody.
Záležitost rozvodu řeší soud a může zaň žádati muž i žena. Medakovič,
pojednávaje o rozvodu, praví: „Dobře jest držeti ženu na uzdě, ale i jí se musí
zůstaviti něco svobodné vůle, aby si mohla vyvoliti, čeho srdce žádá.“
Některý
nápadník již před svatbou špekuluje na rozvod. Dělá se, jakoby o dívku nevímjak
stál, a prosí, až uprosí rodiče i příbuzné: „Dejte mi ji, zaklínám vás bohem, a
kdyby to mělo být jen na tři dni.“ Rodina, vidouc takovou lásku, zasnoubí mu
dívku, ale po uplynutí tří dnů má ji skutečně již opět na krku – utekla. Soud.
Otec dívčin musí platiti soudní útraty a náhradu mužovi, který ji po třídenním
manželství nelaskavým chováním k útěku přinutil.
Také
se dějí rozvody až po mnohých letech. Muž přijde k soudu a přednáší svou
žádost: „Nechci ji ani za nic, nechci ji, abych se nikdy bláznovsky křížem
neznamenal, nechci ji, abych se nepominul, a zaklínám vás živým nebem, sprosťte
mne tohoto ďábla!“ Je-li manželství bezdětné, není s rozvodem žádných
obtíží: svazek se zruší a muž zaplatí ženě 50 tolarů „za hanbu“, jak stojí
v zákoně svatého Petra (Petra I., jednoho ze tří černohorských svatých).
Rozvedená
žena nazývá se „puštěnica“, a vdává se brzy za jiného. Ženiši si raději berou
rozvedené ženy než dívky, protože chtějí ukázat, že se s nimi lépe žije
než s tím předešlým.
Dokáže-li
se ženě nevěrnost, nastává rozvod beze všeho. V tom případě se také platí
za hanbu, ale jinak – muž totiž při rozloučení uřízne drahé polovici nos, aby
byla až nadosmrti zaznamenaná a jiným ženám pro příklad a výstrahu. Musí se to
ale zřídka stávat, neboť dosud neviděl jsem ženy beznosé.
https://www.youtube.com/watch?v=2Aj9mTMqGg8
https://www.youtube.com/watch?v=wjETY-GYwaA
https://www.youtube.com/watch?v=6cjDrIXitF8
https://www.youtube.com/watch?v=nEvXPRUY-VQ