Noční ticho přerušila ozvěna. Kroky, klapání podpatků. Klap, klap. V pravidelném rytmu. Pouliční lampy osvětlovaly jen úzký pruh chodníku po pravé straně a část vozovky. Po levé straně kráčela postava. Klap, klap. Zpod dlouhého černého pláště pravidelně vykoukla špička dáms ké boty. Ozvěna se rozléhala mrtvou ulicí jako nákaza. Do všech stran, mocně a intenzivně. Než odezněla první vlna, přišla druhá, třetí. Klap, klap.
“Maria”, zašeptal kdosi tak potichu, že i vítr měl co dělat, aby donesl jméno svému majiteli. Z okenní římsy prastarého londýnského domu se snesla tmavá postava, vysoký muž, člověk. Dívka v kápi se zastavila, kroky ustaly, ticho.
“Diablos”, zasténala a vrhla se k zemi. Následoval menší výbuch. Pomalu se zvedla a pozorně se zadívala na místo, kam před chvílí hodila granát. Zčernalá zeď, ohořelé zbytky břečťanu, rozmetané popelnice – to nebyl výsledek, jaký by ji uspokojoval.
“Buenas noches, dríade”, pozdravil muž. V jeho hlase bylo znát zklamání, ale i určitá naděje. Stál na balkóně sousedního domu a oprašoval z pláště zbytky popela.
“Muy buenas”, sykla šamanka a ve světle lamp se zaleskl černý kov. Dvě kulky zasáhly svůj cíl, další se zabořily do zeleně břečťanu. Muž se zapotácel a spadl dozadu.
V dálce se ozvaly policejní sirény, zmatení lidé vybíhali na ulici. Nebyl čas přesvědčit se, zda je mrtvý, musela zmizet, rychle, nenápadně. Přitáhla si plášť těsněji k tělu a vběhla do úzkého prostoru mezi dvěma domy, dostala se na neuklizený dvůr. Po zemi se povalovalo spoustu kartónových krabic s logem krevní banky. Posadila se na jednu z nich a poddala se svým emocím. Je to pravda, že zavinila smrt vlastní matky? A co Umijaky, mohla ji zachránit? A mohla nechat žít Francisca potom, co vypátral José? Vzpomněla si na svou nedávnou cestu do Peru, na návštěvu domu, kde strávila většinu svého dosavadního života. Seděla tam ještě dlouho, příliš ponořená do svých myšlenek, příliš nešťastná.
Na střeše vily seděl muž, pozoroval. Byl raněný, jedna kulka ho zasáhla do levého ramene, druhá těsně nad loket. Bezvládná ruka mu volně spočívala v klíně. Byl rovněž smutný, seděl klidně, bez hnutí, uměl se ovládat. Poslední roky hodně zkusil, o hodně přišel, hodně se naučil. “Hasta otro día, Cenicienta”, zašeptal spíše pro sebe. “Bude to tak pro vás snazší.” Teď upřel svou pozornost na krvácející paži. “Krev, potřebuju krev.” Za jeho zády se vynořily dva šedé stíny, podepřely ho z každé strany a pomohly mu vstát. “Děkuji, půjdu sám.” Šaman zmizel a upíři osaměli.
“Proč myslíš, že ji nezabil? Příležitost měl.”
“Nevím Danieli, ale to není naše věc, máme ho poslouchat, ne soudit. Od toho tu jsou jiní.”
“Myslíš…” a pohledem sklouzl k poházeným krabicím. “Ale ona ho soudí špatně, vlastně už ho odsoudila, ani mu nedala šanci něco vysvětlit.”
“Vím, taky mi to dělá starosti.”
“Tak proč ji nezabil? Vždyť ona by to udělala bez mrknutí oka!” Mladší upír se přestával ovládat, teď mluvil nahlas a zapomínal na veškerou opatrnost. “Andrew!”
Ohnivá vlna je odhodila, takže málem přepadli přes okraj střechy. “Andrew!”. Bez odpovědi.
Lidé se pomalu rozcházeli, policie už většinu z nich vyslechla, nikdo však přesně nevěděl, co se stalo. “Támhle!”, zakřičel jeden policista a ukazoval na hořící střechu. “Někdo tam je!”, dodal kolega. “Co? To… Bože můj!” Postava v šedém se rozpadla, zvířený prach lehce dosedal na hlavy přihlížejících. “Zpátky!” Zavelel první policista a sám ustoupil o několik kroků. Ze střechy se uvolnilo pár tašek, ty hlasitě klouzaly po ohořelých trámech a dole na vylidněném chodníku se rozprskly na drobné střepinky. “Zpátky!”
Následovalo hlasité zapraskání a většina střechy se propadla do prvního patra starého domu. “Děvka.” Ulevil si raněný upír, když se vyhrabával z hromady suti a polámaných tašek.
“Takhle se s dámou nemluví.” Šamanka se sladce usmála a prostřelila mu nohu.
“Měl tě zabít!” Upír se zmítal na podlaze, noha mu působila velkou bolest, z úst se mu drala krev, navíc byl hodně popálený.
“O kom to mluvíš? O té zrůdě, která bývala laskavým člověkem, o té krvelačné bestii?”
“Není takový. Jinak by-”. Mluvení mu dělalo čím dál větší potíže, vzduch nasycený štiplavým kouřem se dal jen sotva dýchat, navíc se dusil vlastní krví. “Soudíš špatně…”
“Nevěřím ti.” Byl na něj ubohý pohled. Zamířila na hlavu a vystřelila. “Adiós.”
Do londýnských ulic se jako nenápadný zloděj vkrádal úsvit. Bledé paprsky se zmocňovaly města a přivlastnily si šeré stíny, jeden po druhém. Ta ranní nahota odhalila postavu. Bezvětří pohlcovalo spěšné kroky. Klap, -, klap, - , klap… Zpod dlouhého černého pláště pravidelně vykoukla špička dámské boty. Levý podpatek byl ulomený .
|