JEDNA Lvice Caroline Lavelle, narozena 5. srpna… plus její exkluzivní šmrnc hudby, album SPIRIT… maminka Kateřiny se narodila 5. září, tedy měsíc jinak než lvice Caroline Lavelle... a znal jsem starší Ježkovou necelý týden na horách v Itálii:
TURNING GROUND (Otáčivá země)
Chápu první motivy později jasněji
rozlévá se krev spolu s otáčivou zemí
upřeně se Ti koukám do očí…
Pocítíš jemně řečené banality?
rozpoznáš vskutku, co to žije za mýma očima?
*
MOORLOUGH SHORE (Pobřeží rašelinového jezera)
Čekala jsem na Tebe dlouho
že se vrátíš domů a zase uslyším, jak mě voláš jménem
v hluboké duši mého srdce ses nijak nezměnil
a roky s Tebou plynuly Tvými sladkými rty
které mi zůstaly na kůži, zas cítím jejich žár
a Tvé oči, které vzrušovaly žárem vášně
sledují každý můj žert
Někteří říkají, že jsem ztratila lásku, sladkou lásku
zatímco překonávám nával vzteku
nebo snad pláchnul s jinou holkou
jeho tvář už možná nikdy nespatřím
ale jestli jsem ztratila svou irskou lásku
on je člověkem, kterého zbožňuju
a dlouhých sedm let na něj budu čekat
na březích rašelinového jezera
Dal sbohem velkým zámkům
sbohem mlhavým kopcům
kde prádlo vlaje ve větru
jako bělostné hedvábí
a padající voda plyne tiše
blízko místa, kde jsme trávili své radostné dny
ale bohužel všechny zmizely kvůli krutosti
která ho vyhnala daleko od pobřeží rašelinového jezera
*
DREAM OF PICASSO (Picassův sen)
Tuhle noc budu spát s duchem Picassa
a nakreslím ruce města blízko nás
jemu, co umřel, povím, a on odpoví, tak to bylo a nebyla to složitá věc
a nakreslí mi modrou svatozář kolem hlavy
a pak vklouzne hezky v klidu do postele vedle mě
a řekne, pojď ke mně, pojď ke mně
Tuhle noc budu spát s moudrostí a svobodou
která u toho, který přijde, bude chtít jen mě
a když bude blízko, ta řeka povede napříč měsícem tichý pramínek
a řekne mi, že mě miluje prostě stejně
a že snil o tom, jak tančím v dešti
a vybídne mě, vybídne, pojď ke mně, pojď ke mně
*
FORGET THE FEW (zapomeň málo)
Celý svět zadržuje dech
na místě, kde se špičky Tvých prstů dotýkají mých vlasů
a moje srdce si vybavuje první moment, kdy jsem se odvážila
spojit své oči s Tvými
zapomínej málo, buď tím bývalým i v této noci
Mluvíš beze slov
hloubkou intenzity, kterou jsem nikdy neslyšela
a protože vím, že nemůže trvat dál
ochraňuju tuto chvíli s Tebou
zapomínej málo, buď tím bývalým i v této noci
*
LAGAN LOVE
Tam kde proudí Lagan
zpívají ukolébavky mraky lilií
v jeho očích je napůl světlý lesk
noc je v jeho vlasech
jako roztoužená láskou lenashee
má moje srdce, aby řeklo že nemám svobodu
kvůli jeho lásce je všeho pán
A často, když pozdní ptačí zpěv
uspal celý svět
já vniknu do rukou mého milence
budu tam chránit naše tajemství
a na cvrčkovo zpěvném kameni
rozdělá oheň ze suchého dřeva
a řekne mi pak
sladký podtext
písně touhy mého srdce
*
A CASE OF YOU… (PSOVI PSOVI MIX)
Just before our love got lost you said
„I am as constant as a northern star“
And I said, „Constant in the darkness
Where's that at?
If you want me I'll be in the bar“
On the back of a cartoon coaster
In the blue TV screen light
I drew a map of Canada
Oh Canada
And I sketched your face on it twice
Oh you are in my blood like holy wine
Oh and you taste so bitter but you taste so sweet
Oh I could drink a case of you
I could drink a case of you darling
Still I'd be on my feet
I'd still be on my feet
Oh I am a lonely painter
I live in a box of paints
I'm frightened by the devil
And I'm drawn to those ones that ain't afraid
I remember that time that you told me, you said
„Love is touching souls“
Surely you touched mine
„Cause part of you pours out of me“
In these lines from time to time
Oh you are in my blood like holy wine
And you taste so bitter but you taste so sweet
Oh I could drink a case of you
I could drink a case of you darling
Still I'd be on my feet
I'd still be on my feet
I met a woman
She had a mouth like yours
She knew your life
She knew your devils and your deeds
And she said
„Go to him, stay with him if you can
Oh but be prepared to bleed“
Oh but you are in my blood you're my holy wine
Oh and you taste so bitter but you taste so sweet
I could drink a case of you darling
Still I'd be on my feet
Still I'd be on my feet
I'd still be on my feet
WAITING FOR RAIN (Čekám na déšť)
Když se země žene jak písek
a Ty jí ztrácíš z obou rukou
když je Ti odepřeno kvésti
čekáš na déšť, čekáš na déšť
Když Tvá inscenace hry měla svůj den
libuje si prostě dávat stínohru
a Tví herci potřebují čas, aby rostli
čekáš na déšť, čekáš na déšť
Když slunce objeví Tvůj úkryt
a jeho žár Ti dává facku
když ztrácíš svůj pozorný pohled
čekáš na déšť, čekáš na déšť
Jsou-li Tvé životní podmínky nepromokavé
byly příliš nudné, aby Tě vzrušily
nemají žádný velký užitek
při čekání na déšť
*
DESIRE (Přání touhy)
Přání přivádí šílenství a to šílenství je nasměrováno na Tebe
dotýkám se Tě, což mě rozmotává a proplétá s Tvojí vidinou
potápím se ve sladké touze
Tvá vůně mě přitahuje a chytá mě do neviditelné pasti
myšlenka Tvých rtů na mé kůži Ti zas připomíná
pocit, že Tě miluji, miluji Tě, já mám závratě
temnota mě neuklidní, varuje mě
v noci bez spaní
denní světlo nemá léčivé účinky jen pocit
že jsi ve veliké hloubce
potápím se do sladkosti touhy
sama, teď jsi se mnou Ty
mohla bych Ti dát VŠECHNO co potřebuješ
můj je chleba, který krájíš
mé je víno, které chutnáš
pocit, že Tě miluji, miluji Tě, já mám závratě
miluji Tě a nikdy jsem nevěděla, že když Tě miluji, tak mi to přinášelo smutek
THE ISLAND (Ostrůvek)
Zítřejší noc pojedu na ostrov
a budu hledat tvé šlápoty v pěně
počkám až moře vydá své milence
až Tě najdu spícího na kameni
budu čekat, kde tu jsi?
budu čekat, najdu Tě
Teď je pryč léto a chlípník umírá touhou
Země vydává život s povzdechem
pak byla tráva tak zelená na místě, kde jsme leželi
praská nám pod nohami suchý troud
budu čekat, tak kdepak jsi?
*
SLEEP NOW (tak už spi)
Tak už spi, krev Ti proudí v klidném dechu
už se neobávej jiných lidí, co spěchají skrz vysokou trávu
nebo obličejů, smějících se na pláži
tak už spi, neslyšíš suchý šelest, modlitbu nebo jak si děti hrají na vojáky
Tak už spinkej, sám v rukávech žalu
posloucháš vysvlékání šatů a Tvé tělo (smysly) se dotkly Boha, až Ti zuby jektaly
a žoviální nálada Ježíše potkává hrdiny války
tak už spi, Ty neslyšíš suchý šelest, modlitbu nebo jak si děti hrají na vojáky
Tak už spi, Tvá slova minula záři světla z Východu
a zvuk hrobů protiletecké obrany a vyprázdnění doby
tak už spinkej, tak už spinkej, Ty neslyšíš suchý šelest, modlitbu nebo jak si děti hrají na vojáky
*
SHEHERAZADE
Budu Tvá Šeherazáda
povím to nové každou noc
budu Tvá Šeherezáda
budu plná života každou noc
jako vzduch jako moře
jako zem víc než život
dovol dešti, ať mě opláchne
změním kapky vody na perly
a navinu Ti je na ruce
jako vzduch jako moře
jako zem víc než život
v tichosti noci
budu vnímat, že zavoláš moje jméno
a rozhřešen od lásky
se zase mistře zvedej bystře
jako vzduch jako moře
jako zem víc než život
JANA PODSKALSKÁ VYBAVUJÍCÍ SI STŘETNUTÍ S JEANEM RENEM V KARLOVÝCH VARECH:
„Od dvanácti jsem věděl bezpečně, že chci být hercem,“ přiznal na setkání s novináři Francouz Jean Reno, slavný „čistič“ klimatu od bacilonosičů Viktor v Brutální Nikitě, který posléze zazářil i v dalších nestárnoucích filmech, mimo jiné v Leonovi. Thriller Luca Bessona přivezl Reno i na fesťák a vzpomínal nezastřeně na svou roztomile akční filmovou partnerku, Natalii Portmanovou, jež tu hrála teprve jako dvanáctiletá krasavice nejen hezká tvářička.
„Byla nesmírně talentovaná a rychle pochopila, že natáčení je velká dřina, nikoli jen hra. Je to mazaná herečka s velkým srdcem a první pohled bylo zřejmé, že z ní vyroste hvězda,“ popsal Reno, který zajel do Varů během pauzy v rámci natáčení nového akčního dojáku Dobrodruzi, jenž právě vzniká v čínské produkci v Praze a dalších českých lokacích. „Hraje tam řada čínských hvězd a já. Ale víc nemohu prozrazovat,“ řekl Reno. Vyznal se z náklonnosti k Praze a Čechům: „Nejsem tu poprvé a pokaždé se tu cítím doma, šťastný a spokojený. Vaše restaurace a kvalita života jsou mi blízké,“ pochválil české prostředí k vyžití herec, jenž nyní žije v komfortu velikého jablka, v New Yorku.
Co se týče sci–fi série Návštěvníci, považuje ji herec za ukončenou. „Jsme už staří a nemyslím, že by někoho bavilo dívat se na staré herce, jak putují časoprostorem nazdařbůh,“ prohlásil.
Za klíčové ve své kariéře považuje setkání s Lucem Bessonem, s nímž točil mimo jiné i Magickou hlubinu. „Nápad vznikl na řeckém ostrově a trvalo mi rok, než jsem byl vůbec schopen se potopit do třiceti metrů,“ líčil přípravu na film, který vypráví o dvou mužích posedlých mořem a o ženě, jež jednoho z nich bezmezně adoruje.
„Také Šifra Mistra Leonarda byla pro mě velmi přínosná šance prosadit se v Hollywoodu,“ shrnul herec. „Oceňuji spolupráci s Tomem Hanksem, to je muž, jehož herectví přesahuje tradiční limity.“
Svou profesi popsal jako cestu, jež se netýká jen herectví. „Člověk by měl celý život vidět před sebou určitý jasný cíl, vnímat místo, kam profesně patří a oddat se mu beze zbytku,“ míní herec kujón, který se prý rád a ustavičně chechtá – i na place – aniž by přestal brát svou roli v životě vážně. „Je ale rozdíl pracovat na sobě a toužit po slávě. To vás totiž může narušit a vyloučit ze hry,“ soudí Reno.
„Mladým bych doporučil, aby naslouchali svým učitelům, četli divadelní hry a přemýšleli s pokorou o své profesi. Viděl jsem herce, co usilovně budovali svou image, ale netušili, kdo je Shakespeare. To není ta pravá cesta, to pravé potěšení z plodů práce.“
JEAN PAUL:
JEHO FILMOVÍ HRDINOVÉ PROMĚNILI FRANCOUZSKOU SPOLUÚČAST NA DIVU ZVANÉM ŽONGLOBALIZACE NEBO DŽUNGLOBALIZACE CIVILIZACE A POŠTĚSTILO SE JIM TAK TROCHU POBAVIT NĚKOLIK GENERACÍ FANS. JEHO ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH JE VŠAK JINÝ VĚHLASNÝ BĚH UDÁLOSTÍ, NEŽ BYCHOM ODHADOVALI. V PONDĚLÍ 18.7. V KINĚ BESEDA USPOŘÁDAJÍ FILMOVÍ PROGRAMÁTOŘI POŘADATELÉ SNÍMEK BELMONDO, NENECHTE SI UJÍT TEDY NA PLÁTNECH BELMONDO, JAK HO TOČÍ A SVĚTU PŘIBLIŽUJE BELMONDO. TENTO PARAPLODNÝ REFERÁT ZAS POCHÁZÍ Z DNES UŽ NEEXISTUJÍCÍ TISKOVINY BELMONDO 11/2013
Někdy koncem šedesátých let naše klučičí bratrstvo zkušené pracky zažilo jeden z prvních kulturně elitních informačních šoků. Do šedivých a možná zanedbávaných československých kin (lidových domů na vsi) totiž věštecky s vervou dorazil Muž z Ria. Divoká dobrodružství filmového flamendra, jenž se z Paříže řítí vstříc amazonským pralesům za svou unesenou snoubenkou a pokladem tajemné indiánské civilizace Maltéků, během hodiny a půl proměnila náš ochuzený svět jako žádný jiný z tehdejších československých či ruských počinů klapka, kamera, akce, jedeme naostro. Na první pohled odvážný sympaťáček s nakažlivým úsměvem i dialogy dal okamžitě zapomenout na řady nudných vesměs nemotorných úderníků dělníků, partyzánů a jiné rádobyspolečenské polodětské družiny (pauvědomělých mládežníků zarudlých za očima a ušima). Svět díky němu nabyl nových neznámých emocí, barev, dobrodružství, otevřel se jiným možnostem, o nichž jsme vůbec neměli zdání. Oproti mayovkám či verneovkám byly navíc konkrétní, zasazené do našeho přítomného trpného příčestí času. Vzhledem k realitě socialistického molochu balíků a maškarád na úrovni tehdy stagnujícího Československa ale zároveň nedostupné jako sáček Západem vonících amerických žvýkaček nebo balení neodolatelně dospělého tabáku Amphora. Jean–Paul Belmondo, vyslovovali jsme s respektem jméno herce a znovu a znovu si prohlíželi jeho akční fotografie v nástěnce městského biografu. Kvůli novému programu sice za pár dní zmizely, leč Belmondo v našich vzpomínkách i srdcích zůstal dráždit kobry a kobyly tak nějak napořád.
VĚRNÝ SUKNIČKÁŘ SKUTEČNĚ DOBRÉ POVĚSTI
Dnes tenhle rošťák sedí v bezvadném bleděmodrém obleku na červené pohovce a budí dojem starého římského cézara. Opálená ostře řezaná a vráskami zbrázděná funny face, výrazný instinkt v nose objevitele hodnotných aktív, vlasy bílé jako rákosníčkova mlha na blatech, vyrovnaný pohled, který díky životním zkušenostem jen tak něco nevyvede z míry. Chybí pouze symbolická koruna z vavřínových listů. Tu mu však v televizní talk show k jeho osmdesátinám, již stanice France 2 vysílala v dubnu 2013, nasazovaly komplimenty proudící neustále ze všech stran. Přesto působil naprosto přirozeně. Žádný okázalý majestát mæstra freez, ztělesnění arogance, ješitnosti nuly a nudy. Seděl tam normální stařík, který kdysi dávno snil o tom, že v boxu trumfne i Muhammada Aliho, nebo chtěl čutat do míče lépe než Cristiano Ronaldo před utkáním s celkem Francie na Euru, a v podstatě ohromnou náhodou se stal světově proslulou filmovou hvězdou a nezapomenutelným svůdníkem na trůnu u dámských ctitelek.
Čím častěji však Belmondo ve filmech ztělesňoval lady a ledy u lady killera, tím méně lady killerem mohl být ve svém soukromí. Ženy ho sice vynášely až do nebes, leč on zůstával věrný momentálním kratochvílím pro volání svého srdce. Tou první Múzou pana mæstra neverbální i verbální komunikace byla Elodie (Múza melodie bez malomocnosti m…) Constantinová, matka jeho tří dětí, prožili spolu šťavnatých dvanáct sezón. S Ursulou Andressovou, hereckou partnerkou z Muže z Hongkongu, je bylo možné vídávat v Paris a v Saint Tropéz sedm let, s Laurou Antonelli žil deset let a s Natty Belmondo pak pěkných dvacet let. Ovšem nuda to nebyla asi ani po letech; jak shrnula sexbomba šedesátých let Ursula Andressová: „Žít s ním je jako ŽÍT s uragánem a nebát se následků.“
Uragán nehýřil nápady věčně věků a díky ITALSKÝM kořenům, koření i tradicím u Belmonda převládal smysl pro spořádanou rodinu a péče o neméně rozšafné děti. „I když už s mámou nežili, vídávali jsme ho takřka na denním pořádku. Když natáčel v zahraničí, bral si nás pravidelně s sebou a večery jsme tak trávili dohromady. I ve špičkových hotelích nám často vaříval dobroty sám,“ vzpomínal syn Paolo na otce, který ve volné chvilince rád – a bez ochranky – chodíval pro rodinu nakupovat potřebné suroviny na trh.
Televizní pořad k jeho výročí sledoval rekordní počet diváků a s gratulacemi do něj vstupovali obyčejní smrtelníci i herecké a politické provařeniny jako například bývalý prezident Nicolas Sarkozy. Sám Jean–Paul však moc nemluvil. V roce 2001 totiž zázrakem přežil těžkou mozkovou mrtvici a dlouho nedokázal ani pohnout palcem na ruce, natož vyslovit jediné slovo. Dnes belhá o holi, do konce života má znehybněnou pravou paži a jsou dny, kdy skoro nemluví nebo se vyjadřuje navenek s velkými obtížemi.
Během vysílání nicméně jeho kukuč ožil typicky šibalským úsměvem, když poslouchal, jak se osobnosti vyznávají z těch samých pocitů, jaké tehdy mohla v kině prožívat naše dávná klukovská crew. Diváci, přátelé i příbuzenstvo v pařížském studiu se pokoušeli přiblížit si jeho vrozený šarm, charisma nejen okamžiku či schopnost zůstat junákem se srdcem na dlani. A přesně tyto vlastnosti dokázal Bébel – jak Francouzi Belmondovi familiárně přezdívají – vtisknout svým filmovým i divadelním postavám, ať už byly jakkoli typologicky odlišné. Asi nejlépe to vystihl jeho dlouholetý rival Alain Delon. „Pokud se bude natáčet film, v jehož úvodní scéně přijíždí k nástupišti vlak a z okénka vyhlédnu já, diváci se zachmuří a zvážní. Jakmile se však z téhož okýnka vykloní Jean–Paul se svým věčně nezkaleným pohledem sympatického bouřliváka, začnou se diváci okamžitě ulehčeně usmívat.“
Starý cézar z červené pohovky naslouchal pochvalám s pobaveným úsměvem a pozoroval tváře svých filmových hrdinů, rošťáků, policejních komisařů, sukničkářů či dobrodruhů, které režie pořadu ukázkami hojně připomínala. Co mu zrovna prolétlo hlavou? Těžko říci co, možná slova jednoho z profesorů pařížské herecké konzervatoře z počátku padesátých let, jenž mu předvídal mizerně neskvělou budoucnost: „S vaším obličejem nebudete bohužel budit důvěru ani v roli muže, který má sevřít chtivou samici v náručí a v náruživosti.“
Stal se přesný opak. Za šedesát let kariéry si Jean–Paul Belmondo svými výkony před kamerou a později i na jevišti získal celý svět. Navíc pro Francouze dodnes představuje symbol doby, kdy se jejich společnost modernizovala, vymaňovala ze starých sociálních modelů a díky poválečné prosperitě vytvořila také prostor pro zábavu jako nikdy v minulosti, pane Victore Hugo.
NEDOKÁZAL JSEM ZBABĚLE NENÁVIDĚT
Důležitou roli v Belmondově profesním životě přitom sehrály dva osudové večery, o nichž se toho zase tolik neví. Během jednoho v nouzi začal improvizovat na jevišti a objevil tak v sobě dřímající talent, během toho druhého si na ulici plácnul s podezřelým individuem kvůli výnosnému slibnému filmovému počinu, který mu zajistil díru do světa showbusinessu.
Oběma osudovým momentům ale předcházel ještě definitivní útěk od klasických studií do boxerského ringu. „Táhlo mi na patnáct a škola mě deptala, když jsem jednou v rádiu poslouchal přenos z nakládačky v souboji Marcel Cerdan versus Tony Zale. Byl to úžasný zápas, a já se proto rozhodl, že se vrhnu na profesionální profesi profesora boxu. Jenže při boxu musí člověk svého soupeře svým způsobem nenávidět, což jsem nikdy neuměl dodržet,“ pochlubil se se svou slabinou v rozhovoru pro Paris Match o kratinké boxerské kariéře – spočetl přesně čtyři zářné vítězné zápasy, jednu remízu, čtyři Ká Ó kámo a dvakrát přeražený nos kámo. Aktivnímu sportování přesto zůstává nadále věrný až do konečného stáří. Pravidelně jako king pohybu jezdil na kole, hrával tenis, plaval, ještě s padesátkou na krku si troufal zařadit se do fotbalové brány. V dokumentu Vincenta Perrota Belmondo, itinéraire… okomentoval výkon zaznamenaný amatérskou kamerou usmívající se Zinedine Zidane v Marseille: „Není to k zahození. Navíc představa, že se řítím plnou parou na branku a proti mně vyběhne Eso es, by mně jistě odzbrojila, vykolejila…“
O synovi francouzského sochaře sicilského původu Paula Belmondo a malířky Sarah Rainaud–Richardové jeho životopisci vcelku přiznávají, že jeho cesta k herectví začala ve vesnici Allanche v drsném prostředí lokality Auvergne. Bylo mu totiž šestnáct let, když dostal tuberu a rodiče ho poslali z Paříže na čerstvý venkovský vzduch. Ten příznivě zabral na nemocné plíce a podle všeho i sportem znetvořený kus mozku. Každopádně z Auvergne se mladý Belmondo navrátil jako Bořivoj Navrátil s jinými prioritami, než představovaly těžkopádná bušení hromotluka skrze rukavice do soupeře. Otec, pohybující se jako seladon a posel nápadů mezi umělci, naléhajícímu synovi junákovi promluvil do duše a povolil mu soukromé lekce herectví pod jedinou podmínkou, že si na ně sám uspoří. Bébel tak expedoval brigádně balíky v jednom pařížském zásilkovém obchodě a po pracovní době se chystal svědomitě k přijímacím zkouškám na konzervatoř.
Jenže ho nepřijali na první ani na druhý opravný pokus. „Dva roky v prdeli – a já měl za sebou jedinou roli z amatérského představení pro pařížské ozdravovny, kde jsem hrál prince v Šípkové Růžence. Navíc mě pro neschopnost správně balit balíky vylili na ulici z obchodu,“ popisuje své extempore existenciálních proher a pochybností o svém talentu v biografii od Philippa Duranta.
Jenže v létě roku 1951 nastal onen první osudový večer, který změnil Belmondův život. V Paříži mu teklo do bot. Skromný mrňavý směšný výdělek i divadelní zkušenosti se proto rozhodl získat v letní herecké společnosti, jež s komedií Můj přítel je přijatelný zloděj objížděla prázdninová letoviska v Pyrenejích. „Před jedním takovým představením se hlavní herec strašně zlískal alkoholem a začal svou roli blábolit tak nějak od konce. Abychom to epesně zachránili, s kamarádem Guyem Bedosem jsme různě improvizovali. Já například imitoval tehdy známého komika Rogera Nicolase. A ono to na diváky zabralo, všichni se zubili dojatou řetězovou reakcí. Přidával jsem víc a víc. Tenkrát jsem zkrátka vycítil, že jsem skutečně herec, a objevil jsem v sobě energii, která mě už nikdy neopouštěla. Když jsme pak s Bedosem jeli stopem zpátky do Paříže, seděli jsme na korbě náklaďáku mezi pytli s moukou a tam jsme učinili slavnou přísahu: buď se příště dostaneme na konzervatoř, nebo s tím sekneme už navždy,“ popisuje pyrenejský zážitek Belmondo v Paris Match. O rok později oba začali studovat herectví. Mimochodem, zmíněný Guy Bedos dodnes patří k nejoblíbenějším francouzským humoristům a umělcům divadla jednoho komika na stojáka.
Jakou energii v sobě Belmondo v Pyrenejích objevil, lze chápat ze slov jeho spolužáka z konzervatoře, herce Clauda Riche, zaznamenaných v Perrotově dokumentu. „Když se Jean–Paul mezi námi ve škole zjevil, okamžitě jsme vedle něj všichni zestárli. Sršely z něj gagy, imitace, sranda a děsná pohoda, byl vždy připraven provést nějakou darebnost, vystřelit si v podstatě pointy z kohokoliv, klidně i sám ze svého arzenálu nápadů.“ Šlo přitom o výjimečně silný divadelní ročník plný budoucích osobností francouzského filmu, ke kterým se počítal například Jean Rochefort, Bruno Cremer, Jean–Pierre Marielle, Michel Beaune nebo Annie Girardot.
Psala se padesátá léta a Latinská čtvrť, kde se tahle sebranka v tom dobrém slova smyslu pohybovala, se ještě neproměnila v kašírovaný a drahý Disneyland pro snoby a turisty jako dneska bývá běžné. V laciných kavárničkách vysedávali přední francouzští umělci a intelektuálové, večer co večer ožívala mladá divadla, music hally a hudební bary, do toho všudypřítomný studentský živel. Belmondo tu byl jako ryba ve vodě Tichého oceánu a Paříž pro něj a kumpány z jeho okruhu ve dne v noci nabývala podoby Hemingwayova města „pohyblivého svátečního mumraje“. Právě v jednom music hallu při tahu mladých herců Bébel poznává balerínku Elodie Constantinovou (novou příležitost ke studii ženských křivek vyzývavosti), budoucí matku svých dětí.
A bude to Elodie, kterou o něco let později pošle na premiéru Godardova snivého snímku U konce s dechem, aby rozpačitému Jeanu–Paulovi vyklopila news, jak na film reagovali diváci. Godardův opus, který odstartoval francouzskou filmovou Novou vlnu, totiž z dosavadního divadelního herce díky druhému osudovému večeru doslova přes noc stvořil mezinárodního filmového kabrňáka.
Herec i režisér se sice už letmo znali, přesto bylo jejich večerní setkání na ulici překvapením. „Vydoloval ze sebe, že pro mne má roli nějakého vejlupka lupiče, který oddělá fízla, krade vozidla a zamiluje se až po uši. Prý mi dopoví zbytek, když s ním zajdu na pokec do jeho bejváku. Váhal jsem, nevypadal nikterak důvěryhodně: strniště vousů, černé brýle, ztrápený výraz… Ale nakonec jsem to dal. Říkal jsem si, kdyby něco, stejně jsem silnější. Když mi pak vyprávěl celý scénář, vůbec jsem tomu nerozuměl, ale smlouvu jsme nakonec stvrdili podpisy…,“ vzpomíná Belmondo v životopise od Duranta na rok 1959.
Že to bude vyloženě tak osudový moment, však ze začátku nijak nevypadalo. „Natáčeli jsme beze zvuku, všechno jsou to postsynchrony,“ vypráví Belmondo pro Paris Match. „Godard psal text na místě, vždycky nám oznámil jen dalších pár vět. Do toho okolo nás běhal Raoul Coutard s kamerou na rameni – tak se v té době vůbec netočilo. Jean Sebergová přijela z Hollywoodu a nechtěla věřit svým očím, mezi jakými cvoky se to ocitla. Já jsem se naopak nelíčeně bavil, protože mně ta svoboda a improvizace vyhovovaly. Abych ji ale uklidnil, tak jsem jí říkal: »Neboj, z toho stejně nic nebude.« Když natáčení skončilo a na výsledek se ptala moje žena, slyšela něco podobného.“ Jenže byla to právě Elodie, která Bébelovi po premiéře v roce 1960 přinesla překvapující zjištění: „Diváci vycházeli z kina nesmírně pobavení, zůstávali stát na chodníku a pořád se o filmu s děsnou chutí bavili.“ Nadšená byla i filmová kritika a pojem mezi znalci Jean–Paul Belmondo od té doby už pravidelně šlechtil vývěsky kin a zabíral jako tahoun nejen v případě part mladých prudičů a puberťáků.
JAMES BOND Z PAŘÍŽE
Jak si takový úspěch vysvětlit? „Diváky jednoduše zaujalo nové, civilně pojaté herectví,“ dušuje se specialista na kinematografii Bertrand Tessier: „Nikdy to nebyl vyslovený krasavec s postojem antických hrdinů jako jeho generační předchůdci typu Gérarda Philipa nebo Jeana Maraise. Na začátku šedesátek zazářil proto, že se na francouzských plátnech náhle pojednou objevil mladý bezstarostný a současně nevypočitatelný rebel a dobrodruh. Takové filmové postavy jsme do té doby neměli. Navíc zahrané způsobem, jenž naprosto vybočoval z tehdy vyžadovaného herectví. Belmondův hrdina byl zkrátka velice moderní a souzněl s dobou.“
Co toto souznění znamená ve francouzském kontextu, naznačují vzpomínkové eseje na šedesátá léta od žurnalisty a jednoho z vůdců pozdější studentské revolty z května 1968 Serge Julyho. „V kinech jsme fascinovaně vejrali na tu neznámou mladickou tvář v černých brýlích na křivém nose, s frajersky usazeným cígem na rtech a americkým kloboukem na hlavě, která svým vzezřením i chováním tak provokativně zpochybňovala náš dosud nezpochybnitelný svět autority přísných a konzervativních otců, učitelů, nadřízených blbounů. U konce s dechem bylo první vlaštovkou oznamující proměnu morálky ve francouzské společnosti.“ Jinými slovy větší otevřenost, svobodu, liberalizaci poměrů v tradiční patriarchálně postavené společnosti, v níž například ještě v šedesátých letech nesměly dospělé Francouzky žádat o přijetí do pracovního poměru či o otevření bankovního konta bez písemného souhlasu otce nebo manžela.
Paradoxní na tom je, že symbolem těchto společenských posunů se stala tvář herce, který se v průběhu své další laškovné kariéry nezadržitelně měnil z role rebela do namakaných typům komisařů, gangsterů, dobrodruhů, s oblibou předvádějících své svalstvo v krkolomných kaskadérských scénách. Průlomový je v tomto ohledu Muž z Ria z roku 1964, v němž se utužuje a nacvičuje žánr akčního filmu s inteligentní komikou. Herecká ikona Nové vlny sice ještě natočí Bláznivého Petříčka anebo intelektuálně laděné filmy jako Opice v zimě či Kněz Léon Morin. Když ale v roce 1969 přijde do francouzských kin temný snímek Siréna od Mississippi od Françoise Truffauta, vzbudí už jen rozčarování a deziluzi krutostí. „Diváci mu jasně naznačili, co se od něj očekává. Francouzský film měl tehdy své psychologické herce nebo drsoně typu Delona, Montanda, stárnoucího Gabina. Měl i jasně vyprofilované komiky jako Louise de Funése či Bourvila, ovšem nikoho věrohodného mezi tím. Lépe řečeno hvězdu, která by v akčním žánru mohla konkurovat třeba Jamesi Bondovi a zároveň svou živočišností lidi uměla rozesmívat,“ vysvětluje Bébelův odklon od snímků s vyššími uměleckými ambicemi k honičkám a k zábavě v dokumentu Belmondo, itinéraire… filmař Philippe Labro.
„Pařížské intelektuály jsem zradil a v jejich očích se stal kaskadérem, který utekl od ušlechtilého umění a propadl bezduché plytké komerci jako na tržišti se uchyluje reklama k perskému koberci. Ale diváky i mě to bavilo, tak proč bych se měl za ty filmy nějak ostýchat,“ říká Belmondo o titulech jako Velký šéf, Eso es, Profesionál, Strach nad městem, Borsalino, které dalších dvacet let vesměs trhaly rekordy v návštěvnosti. A to nejen ve Francii. Belmondova popularita například zavdala příčinu ke vzniku série komiksů o jeho životě, jež v osmdesátých letech vycházela v Japonsku.
Podobně dlouhé fronty jako v zemi vycházejícího slunce se na jeho filmy ve stejné době stávaly i v socialistických prudérních státech střední Evropy. „Byla to pro nás neznámá zábava. Napětí a komika, dobrodružství ztělesňovaná charismatickou osobností, která oproti tehdejším americkým drsoňům typu Steva McQueena nebo Clinta Eastwooda zároveň neztrácela přirozený lidský rozměr. Navíc ty filmy byly apolitické, takže se bez větších oklik dovážely i za železnou zrezivělou oponu,“ popisuje okouzlení Belmondem z pohledu někdejší bašty socialismu v ČSSR jeden ze zakladatelů filmových klubů a poslední ředitel Ústřední půjčovny filmů Jan Jíra. Belmondův nejznámější český dabér Jiří Krampol k tomu dodává: „Jeho filmy probouzely dobrou náladu a svým způsobem prezentovaly svobodu, svobodný svět. Tenkrát skoro každé československé filmové dílo muselo v první řadě vyzdvihávat vůdčí úlohu strany.“
Je třeba poznamenat, že Belmondo se na rozdíl od jiných francouzských umělců nikdy politicky neangažoval, což taky komunistickým cenzorům bylo po chuti. Raději se věnoval beze zbytku rodině a sportovnímu vyžití. Politika ho v médiích doběhla pouze jednou, když se před pár lety spolu se svým bratrem a sestrou zasadil o vznik muzea jeho otce. Deník Le Figaro tehdy na světlo vytáhl údajnou kolaboraci známého sochaře s nacistickými pohlaváry v době okupace Francie, kterou však svědomitější herec rezolutně vyvrátil. Pravdou je, že Paul Belmondo byl po válce odsouzen k ročnímu zákazu vystavování, neboť se v listopadu 1941 zúčastnil propagační cesty francouzských umělců do Říše osy zla, organizované havětí Gœbbelsem. „Ano, táta do Německa skutečně jel, to se nedá popřít, avšak s úmyslem, aby díky této cestě byli z německého zajetí propuštěni mladí francouzští umělci,“ hájí ho Jean–Paul.
VOILÀ!
I to žádané se ale okouká a sejde z módy bez výstřelku, mohl konstatovat pětapadesátiletý Bébel, který od roku 1963 nezaznamenal méně než milion diváků na každé ze svých snadno zapamatovatelných kreativit ve filmech. Čtyřiadvacetiletý rekord se utlumil v roce 1987, kdy se snímek Samotář poprvé propadl pod tuto francouzskou hranici úspěšnosti. „Byla to již zbytečně natočená krimipovídka. Měl jsem již toho celého žánru po krk, a jak se ukázalo, publikum také,“ okomentoval Belmondo první fiasko a k překvapení všech udělal další a v tradicích západní filmové hvězdy spíš nečekaný kariérní kotrmelec. Vrátil se tam, kde kdysi dávno svou hereckou dráhu odstartoval. Na prkna divadel.
V tom samém roce, kdy filmoví kritici předvídali jeho skluz z piedestalu, totiž stárnoucího moudrého životadárného bonvivána oslovil režisér Robert Hossein a nabídl mu psychologicky náročnou a herecky propracovanou roli Keana v Sartrově adaptaci textu Victora Huga. Dnes už legendární představení z pařížského Théâtre Marigny popsal rejža v médiích férově: „Tady začínal Jean–Paulův třetí umělecký život, který byl zároveň naprostým krokem do neznáma. Ne každá filmová celebrita světového kalibru by takový přechod zvládla a dokázala přes tři hodiny hrát jako o život.“
Jak dokazují hercovy vzpomínky v jedné z biografií, o život svým způsobem skutečně šlo pár hodin před začátkem premiéry: „Když jsem dorazil do divadla, přepadla mě strašná panika. Říkal jsem si: Jsi cvok, nemůžeš přece předvádět Keana, uteč, zachraň si svou reputaci! Skočil jsem proto do svého mercedesu a jako šílený se řítil (řídil) dvousetkilometrovou rychlostí po dálnici od Paříže dále. Všechno jsem házel za hlavu, nadával si do naivek a pořád mluvil sám k sobě. To mě ale uklidnilo. Vrátil jsem se do divadla a v devět večer šla opona nahoru. Řekl jsem první repliku a ucítil, že strach i nervozitu zvládnu. Znovu jsem se tak stal divadelním plnohodnotným hercem a za tři a půl hodiny nám publikum deset minut tleskalo vestoje.“
Obdobný úspěch Belmondovi přinesly i další divadelní role. Návštěvníci jeho divadelních aktovek vzpomínají, že když se uprostřed inscenace na jevišti objevil, publikum ho spontánně přivítalo několikaminutovými ovacemi. A to opakovaně i během jednoho představení. To vše až do srpna 2001, kdy jej na Korsice u kámoše Guye Bedose srazila do kolen mozková příhoda.
„Jean–Paul je bojovný duch, bývalý boxer, který se dovede porvat, on se z toho určitě vzchopí.“ Prorokoval těsně po události Bedos ve francouzské televizi. Po třináctiměsíčním tichu po pěšině a nehybnosti se Jean–Paul poprvé pohnul, poté se začal znovu učit mateřštinu, číst a psát. Skoro na den přesně dva roky po mrtvici mu jeho tehdejší žena Natty porodila čtvrtého potomka, dceru Stellu. V roce 2008 pak natočil zatím svůj poslední film Muž a jeho pes.
Dlužno podotknout, že ocenění za bohatou filmovou kariéru se mu nakonec dostalo i od kdysi zhrzených pařížských intelektuálů. V roce 1989 obdržel za roli ve filmu Clauda Lelouche Cesta zhýčkaného fracka prestižní francouzskou filmovou cenu Césara. Tu si však Bébel nikdy nepřevzal, protože mediální šarvátky s tupější a tupější kritikou o hodnotách Belmondových akčních filmů měl ještě v živé paměti. Pro čestnou Palmu za celoživotní dílo si v roce 2011 v Cannes už ale přišel. Jako vždy opálený, v perfektním smokingu, s novou a udatnou partnerkou po boku – bývalou belgickou modelkou pralinkou Barbie. Ve spojení s ní se dostal v posledních letech taky do hledáčku médií a policie kvůli domnělému praní nečistých výdělků. Nicméně nakonec se ukázalo, že šlo o hru vypočítavé krásky.
Na oslavy osmdesátin do televizního studia v roce 2013 dorazil raději přeci jen sám. „Sluncem mého života je dnes už jen Stella,“ zmínil Bébel svoji dceru a pomalu ujišťoval všudypřítomné uši o tom, jak se těší na natáčení nového filmu s režisérem Claudem Lelouchem. Snímek o starém vězni, který se pokusí zdrhnout z kriminální cely a přitom se těžce poraní, začne vznikat 2013 na podzim s názvem Les Bandits manchots (Banditi–moulové).
Když na závěr pořadu moderátor Jeana–Paula Belmonda vyzval k poslednímu slovu, Bébel svou životní i hereckou pouť shrnul lakonicky: „Voilà!“ Tak to je!
ALENA PROKOPOVÁ (filmová kritička)
Je to unikátní spojení inteligence, šarmu, koncentrace, smyslu pro špás a nadstandardní fyzičky – a taky hereckého talentu a ambice ovládat podobu své profi kariéry. Je to ryze evropská hvězda, komplexní a jedinečná. Nikdo podobný neexistuje v celé filmové historii.
JEAN–PAUL MANZAC (francouzský šéfkuchař žijící v Praze)
Vždy skvělý v jakémkoli obsazení a ať už je scénář jakýkoli. Zkrátka zosobnění elegance a inteligence. A pro svoje role byl schopen udělat cokoli, včetně nebezpečných kaskadérských kousků bez náhradníka. Ostatně i jeho otec Paul byl výjimečný umělec. Jeho popularita v pozdních šedesátých letech nejspíš byla důvodem, proč mi rodiče dali toto jméno.
ANNA PLESLOVÁ (studentka FAMU, která tweetuje…)
„…chci chlapa jako Belmondo!“ Líbí se mi, že se nikdy nenechává zastupovat kaskadéry a je pro mne takovým ztělesněním pravého „chlapa, jak má být“, nijak zbytečně zženštilého.
MICHAEL WELLNER POSPÍŠIL (ředitel Českého centra v Paříži)
Nedávno jsem obědval v Brasserie Lipp, v níž je Belmondo pravidelným hostem. Přišel sice těžce a o berli, ale na tváři mu vytanul jeho typicky veselý úsměv. Prohodil pár slov s jakýmsi malým dítětem, které s babičkou dojídalo oběd a pravděpodobně vůbec netušilo, s kým mluvilo, a usedl ke „svému“ stolu. Za zády visel jeho velký olejový portrét. Celá restaurace při jeho příchodu na vteřinku utichla a všichni jsme ho pokynutím hlavy pozdravili.
JAN TŘÍSKA (Belmondův dabér)
Žili jsme tenkrát v tmavě šedém nemilosrdném stínu železné opony a každý jeho film byl malý výhled do neznámého optimistického západního světa.
MARDOŠA (Tata Bojs hokynář a hodinář přesnosti od přednosty stanice, sledovač rafinovanosti JPB)
Přemýšlím, jestli je ještě nějaký herec či herečka, který dokáže z filmového plátna přenášet takové množství dobré nálady. Tolik pozitivní energie jako Bébel z plátna vyzařuje málokdo. Skoro si někdy říkám, jestli to nemá nějaké léčivé účinky. Já osobně bych sledování jeho filmů předepisoval!
LUKÁŠ KONEČNÝ (Mistr Evropy v boxu s velkým B – Bacha na tvář)
Inspiruje mě svými rolemi i přístupem k životu – humor, nadhled a spousta akce. Tak by měl podle mě vypadat život nežalostného chlapíka!
PETR NOVOTNÝ (boxer)
Je to charismatický, sympatický a všestranný muž, který ve mně vzbuzoval zájem zvláště díky naší společné vášni – boxu. Obdivoval jsem ho hlavně kvůli jeho odvaze, kdy téměř nepoužíval dubléry. Prostě herec s velkým H.
MŮJ NOS JE KAPITÁL
Na kraji Nice uhne silnička prudce doprava
před kamenný viadukt a stoupá vzhůru do kopce,
odkud se rozevře malebné panoráma moře
a happy end bílých haciend lemujících palácové pobřeží.
Mezi nákladnými vilami pojištěnými jako nejnádhernější nákladní trucky silnic
této luxusní oázy světa
leží obyčejné ordinérní filmové studio. V jeho kantýně
sedí Jean Paul Belmondo a obědvá dary moře.
Ukazuje na volnou židličku a přátelsky se šklebí, frajer této oblasti.
Je nenucený, sebejistý, a když se kření,
je to opravdu od ucha k uchu.
To je tedy on, neodolatelný dobrodruh
s přeraženým nosem a silnými rty neméně silných hlášek, které v duchu
líbalo a líbá tolik pomyslných žen.
Naše setkání proběhlo přesně tak, jak předvídal
jeden francouzský kolega: „K Jeanu Paulovi
je těžké se dostat.
Ale když už někoho přijme na pokec, je ohromný společník, bavič, jistič kategorie one man show.“
Že nelhal v tom prvním, jsem už věděl.
Trvalo to týden, než po nesčetných telefonátech,
schůzkách s lidmi, kteří ho znají,
a jejich laskavých přímluvách jsem dostal signál,
kdy se mohu osobně objevit. Bylo to ostatně nedlouho poté,
co Zlatý citrón – cena, kterou udělují francouzští
novináři nejméně ochotnému herci či herečce
– byla přisouzena Jeanu Paulovi Belmondovi.
Dopil neinstantní kávu a navrhl, ať si jdeme sednout ven, na trávu.
Když ho později zavolali do ateliéru,
řekl zcela samozřejmě: „Pojďte taky,
tam můžeme pokračovat.“
SLYŠEL JSEM, ŽE JSTE VELKÝM PŘÍZNIVCEM BOXU. PROČ PRÁVĚ TENTO SPORT?
Protože to byl sport mého mládí. Chtěl jsem být boxerem, začalo to – pamatuji si to přesně – v den, kdy celá Francie poslouchala přímý přenos ze Spojených států, kde francouzský boxer Marcel Cerdan porazil Tonyho Zaleho a stal se světovým šampiónem.
KOLIK VÁM BYLO ROKŮ?
To mohlo být tak v osmačtyřicátém, to znamená patnáct.
KDYBYSTE SI MOHL VYBRAT, BYL BYSTE RADĚJI SVĚTOVĚ PROSLULÝM BOXEREM NEŽ HERCEM?
Ne – vlastně ano; kdybych mohl být tím nejlepším. Jako byl třeba Robinson. Ale jinak ne. Hercem můžete být, aniž byste byl nejlepší, stačí, když jste dobrý. Ale jako boxer musíte být nejlepší, jediný, sám. Když jím nejste, strašně to bolí.
VIDĚL JSTE ZÁPAS FRAZIER–CLAY?
V televizi. Natáčel jsem v té době v Řecku, chtěl jsem letět do Ameriky, ale producent odmítl přerušit natáčení. Letěli jsme s Omarem Sharifem alespoň do Říma a dívali se na televizi.
A VÁŠ NOS, O KTERÉM SE ŘÍKÁ, ŽE MÁ STEJNOU CENU JAKO NOHY MARLEN DIETRICHOVÉ, TEN VÁM PŘERAZILI PŘI BOXU?
Ne, to už je legenda. Nos mi přerazili při rvačce ve škole, v Pascalově lyceu. Byli jsme tehdy dva proti třem a takhle to dopadlo. (Směje se.) To je pravda, můj nos je kapitál. Nebýt toho neznámého rváče ze sousední třídy a jeho rány pěstí, byl bych asi dodnes statistou.
ŘÍKAL JSTE, ŽE JSTE CHTĚL BÝT BOXEREM. ČÍM VŠÍM JSTE SI V MLÁDÍ PŘÁL BÝT?
Ze všeho nejdříve klaunem. Maminka milovala cirkus a často mě tam vodila. Kdežto otec, který je sochař a vyučuje na akademii, mě vodil do galerií. Budoucnost dala za pravdu mamince.
NEZDĚDIL JSTE PO OTCI ŽÁDNÉ VÝTVARNÉ VLOHY?
Ne. Ostatně to nebyl ani nejlepší způsob, jak vzbudit zájem o výtvarné umění – vláčet mě po galeriích, kde jsem hleděl spíš na parkety než na obrazy a litoval, že nemám kolečkové brusle… Taky jsem chtěl být fotbalovým brankářem, tehdy jsem viděl asi desetkrát film s Vignalem Létající blázen a pod tím dojmem jsem se stal kapitánem školní jedenáctky.
A HERCEM?
Hercem jsem si přál být vlastně odjakživa. Byla to taková „dospělejší“ verze mé lásky ke klaunům. Vždycky mě něco popadlo a zase opustilo, ale tohle v skrytu přežívalo a trvalo.
A KDY SE TO PROJEVILO?
Když mi bylo šestnáct, byl jsem vážně nemocen a lékař doporučil rodičům, aby mě poslali na venkov do hor. Byl jsem tam pod dohledem příbuzenstva, a ti mi dávali velkou volnost: celé dny jsem se toulal po kopcích, pásl krávy, vyřezával lodičky. Bylo mi tam tak dobře, že jsem se rozhodl stát se ovčákem; napsal jsem dokonce rodičům dopis, aby mi půjčili peníze, že si chci pronajmout farmu. Bylo to poprvé, kdy jsem se ocitl sám a chtě nechtě jsem začal myslet na budoucnost. Přání být ovčákem mi maminka brzy rozmluvila, a když jsem se definitivně vrátil do Paříže, položil mi otec jednoho dne otázku, co chci v životě dělat. Odpověděl jsem mu, že chci být hercem.
JAK NA TO RODIČE REAGOVALI?
Nechtěli mi v ničem bránit, sami nevěděli, co se mnou, protože můj prospěch ve škole, to taky nebyl žádný zázrak. Ale otec měl jisté pochybnosti a trval na tom, abych podstoupil psychologický test, který tehdy začal být velice v módě. Dodneška mi tenhle způsob hodnocení člověka připadá nesmyslný a otázky typu „nakreslete dům, o jakém se vám zdá“ k smíchu ridiculous boring. Šel jsem tam se zuřivým odhodláním, že jim ukážu. A taky ještě týž večer volal doktor otci a zděšeně mu sdělil: „Váš syn je blázen.“ A když mu vylíčil povahu mých duševních chorob, otec se začal smát, protože pochopil, že to byla první moje úspěšná role.
POTOM JSTE STUDOVAL NA KONZERVATOŘI?
Ne, tak rychle to nešlo. Naučil jsem se nazpaměť asi čtyřicet La Fontainových bajek a zapsal se do dramatického kursu Raymonda Girarda. Po šesti měsících jsem složil přijímačky na konzervatoř.
ŘÍKÁ SE, ŽE PAŘÍŽSKÁ KONZERVATOŘ ODNAUČÍ HRÁT I TY NEJVĚTŠÍ TALENTY…
Říká, ale pravda to není. V lecčems je ta škola směšně konzervativní, ale v lecčems je nenahraditelná. A pro nás – se mnou studovali Annie Girardotová, Jean Rochefort, Bedos – to byly krásné časy. To byla éra Saint Germainu des Prés, kde se tehdy scházela veškerá pařížská bohéma, to byla doba flámů, lásek, hloupostí…
A PO KONZERVATOŘI?
Po konzervatoři nastalo to, co má být v každém slušném životopise: takzvaná těžká léta. Měl jsem diplom, ale neměl jsem jisté angažmá. Hrál jsem příležitostně v divadlech, měl jsem čas od času smlouvu na jednu hru, pokoušeli jsme se také založit putovní divadlo, ale příliš často bylo víc lidí na jevišti než v hledišti. Nevydělával jsem skoro žádné peníze a byl jsem ženatý, měl jsem dceru a druhé dítě jsme čekali. Jenomže později, když jsem začal mít úspěch a začalo se o mně psát, bylo tohle údobí popisováno velmi dramaticky: že jsem žil o chlebu a vodě a málem spal pod mostem. Nebránil jsem se tomu, jednak je mi vcelku jedno, co se o mně píše, pokud to nepřesáhne určitou únosnost, a jednak mě všichni ujišťovali, že to dobře působí. Ale pravda to nebyla; když máte bohaté rodiče, jako mám já, nemůžete nikdy doopravdy strádat. Ta léta nebyla těžká sociálně, jako spíš morálně. Nikdo mě nechtěl, deprimovalo mě to, ztrácel jsem sebedůvěru a nebýt mé ženy Elodie, byl bych rezignoval. Ona mi ohromně pomohla a vždycky říkala: „Žena si musí muže taky vážit. A jestli se vzdáš, doplatí na to i naše manželství.“
MYSLÍTE, ŽE MĚLA PRAVDU?
Určitě. Žena Vás může přestat milovat, může z vás být otrávená, může vás opustit, nenávidět, zapomenout, ale nesmí vámi pohrdat.
VRAŤME SE K VAŠEMU ŽIVOTOPISU. ZATÍM JSTE HOVOŘIL JEN O DIVADLE. ALE VŠUDE JSTE ZNÁM PŘEDEVŠÍM JAKO FILMOVÝ HEREC. KTERÝ BYL VÁŠ PRVNÍ FILM?
První se jmenoval Kamarádi na neděli, to bylo v roce 1957, hrál jsem menší role ještě v několika filmech, ale všechny prošly bez povšimnutí. Všechno se změnilo o dva roky později Goddardovým filmem U konce s dechem. Najednou, zničehonic, bylo to jak švihnutí zázračným proutkem. Ten film se objevil v kinech a během týdne nebo dvou byly moje fotografie snad ve všech novinách, palcové titulky, nabídky ze všech stran. Bylo to tak nečekané, že jsem tomu nevěřil, byl jsem přesvědčen, že to nemůže mít dlouhé trvání, a bral jsem všechno, co mi nabídli. Během čtyř let jsem natočil přes třicet filmů, mezi nimi byla řada podprůměrných nebo dokonce velmi špatných. Mohl jsem víc přemýšlet a lépe si vybírat, ale na druhé straně mi to umožnilo poznat řadu věcí, seznámit se s mnoha lidmi od fochu. To je věčný problém, co vzít a co odmítnout. Samozřejmě si můžete říct, že budete točit jen výjimečné filmy coby výživnou duševní potravu do kinosálů, ale to nikdy dopředu nevíte. A než čekat, je lepší hrát, herec musí „být přítomen“.
PODLE ČEHO VY SI VYBERETE VAŠE FILMY?
Mně asi nejvíc záleží na příběhu.
VĚTŠINA FILMŮ, VE KTERÝCH VAŠE JMÉNO HRAJE, JE DOBRODRUŽNÝCH…
Protože nejlepší příběhy bývají nejčastěji v dobrodružných filmech.
NENUDÍ VÁS TO NĚKDY HRÁT STÁLE S REVOLVEREM V RUCE?
Natočil jsem a natáčím i jiné filmy, to je spíš optický klam, protože dobrodružné filmy mají u diváků největší ohlas. A mě baví je dělat, mám rád vzruch, riziko, koně, auta, rychlou jízdu, pády…
VY SE NENECHÁVÁTE ZASTUPOVAT V TĚCHTO SCÉNÁCH DVOJNÍKEM?
Kdepak, nikdy. Naopak, kdyby mi to dovolili, dělal bych dvojníka ostatním.
NEMÁTE STRACH NEBO NENAPADLO VÁS, ŽE KDYBY SE VÁM NĚCO PŘIHODILO, ZARMOUTIL BYSTE LIDI, KTERÉ MÁTE RÁD?
Když takhle začnete uvažovat, dospějete k tomu, že stát se vám může něco všude a že jediná možnost je nevylézt z postele. Tím je ale pravděpodobně zarmoutíte taky.
ŘÍKAL JSTE, ŽE GODDARŮV FILM „U KONCE S DECHEM“ PŮSOBIL JAKO ŠVIHNUTÍ ZÁZRAČNÝM PROUTKEM. NARÁZ JSTE BYL JEDNÍM Z NEJPOPULÁRNĚJŠÍCH OSOB HERECKÉHO PRŮMYSLU FRANCIE. JAK SI TO VYSVĚTLUJETE?
Myslím, že ten film, a především postava Michela, vyjádřily něco, co viselo ve vzduchu. Mladí lidé si hledali hrdinu, podobně jako v Americe, kde se stejně rychle objevil Marlon Brando. Tam to mělo podobu trochu rozervanou až neurotickou, ve Francii lehkomyslnou a sobecky bezohlednou, ale v jádru šlo o jednu a tutéž revoltu proti pokrytectví, blbosti a zbabělosti, obhajovaným měšťáckou morálkou.
JAK JSTE SE SEZNÁMIL S GODARDEM?
V jedné kavárně na bulváru Saint Germain. Godard byl silně porostlý chlupy a měl velmi nesympatický look, tenhle neznámý vykuk. Nosil černé brýle, což – jakkoli vím, že někteří lidé mají nemocné oči – z hloubi duše odmítám. Navíc mluvil potichu, se švýcarským přízvukem, a ještě pomalu, tak pomalu, že kdyby hrál v divadle Cida, trvalo by to půl dne. Ale vyzařovalo z něho jakési urputné odhodlání a šířil kolem sebe napětí, které mě lákalo to zkusit. Natočil jsem s ním jeden krátký film a věděl jsem, že má v hlavě celovečerní film, ale nevěřil jsem, že by se někdy mohl realizovat. Dodnes nechápu, jak je možné, že ten film existuje.
PROČ?
Protože nebyly peníze, nebyl scénář, nebyli herci, Godarda nikdo pořádně neznal, mě taky ne. Byla jedině atmosféra nakloněná mladým, začínajícím režisérům; na Champs Elysées tehdy sklízely velký úspěch Chabrolovy filmy Bratranci a Krásný Serge; François Truffaut dostal v Cannes dokonce cenu za film Čtyři sta ran. Godard si nakonec vyhlédl jednoho zadluženého producenta, který se v nouzi rozhodl, že to riskne: buď – anebo.
JAK TO, ŽE NEBYL SCÉNÁŘ? PSAL JEJ PŘECE TRUFFAUT.
To, čemu se říkalo scénář, bylo pět řádků, které Truffaut objevil na útržku novin, jimiž si chtěl podložit šuplík. Stálo tam: V Marseille ukradl mladý bandita automobil, aby se mohl dostat do Paříže. Na cestě zabil při namátkové silniční kontrole policistu. V Paříži se seznámil s mladou Američankou, zamiloval se do ní a snažil se ji přesvědčit, aby s ním uprchla. Po několika dnech váhání ho dívka udala na policii. – To byl celý scénář a Godard film víceméně improvizoval; ráno přicházel do ateliéru s několika stránkami poznámek, které udělal v noci, a to bylo všechno. Víc ani nepotřeboval, měl v hlavě psychologii hlavních postav a dbal, aby se dodržela hlavní linie příběhu. Všechno ostatní bylo, jak říkal, „otázka spontánnosti“. Přál si, aby ten film působil „jako jazzová muzika z New Orleansu“.
PROČ SI MYSLÍTE, ŽE TA DÍVKA VE FILMU MICHELA UDALA, PŘESTOŽE HO MILOVALA?
Myslím, že u některých žen je potřeba bezpečí tak silná, že zničí vše, co je ohrožuje, a to i za cenu bolesti a utrpení. Mně to připadá spíš jako výjimečný případ. Goddard jej považoval za zcela běžný. Ovšem on je trochu misogyn…
VY MÁTE O ŽENÁCH LEPŠÍ MÍNĚNÍ?
I kdybych neměl, tak bych to veřejně neoznamoval.
K ČEMU VEDETE SVÉ DĚTI?
Aby měly rády život, aby byly rády na světě.
JAKOU DŮLEŽITOST PŘIČÍTÁTE PENĚZŮM?
Pro mne mají peníze smysl potud, pokud je mám pro koho utrácet. Když pomáhají ke spokojenosti lidí, které mám rád.
MÁTE HODNĚ PŘÁTEL?
Mnoho ne, několik přátel z dob, kdy jsem studoval na konzervatoři.
KTERÉHO FRANCOUZSKÉHO HERCE MÁTE NEJRADĚJI NEBO KTERÉHO SI NEJVÍCE VÁŽÍTE?
Jeana Gabina. On je velice zvláštní, nemluví, věčně sedí někde v koutě a čte si časopisy o koních. Když jsem s ním poprvé točil, trvalo to asi týden, než na mne promluvil. Pozdravili jsme se, sedli si do svých židliček a mlčeli svorně… On patří k té třídě předválečných herců, které už nikdo nedokázal nahradit. Jednou mi řekl: „Dojdeš tak daleko jako já.“ A to považuju za největší poctu, jaké se mi kdy dostalo.
(1972 vedle Jiřího Janouška)
JEAN–PAUL BELMONDO
☼ 3.4.1933 NEUILLY–SUR–SEINE
…je to již jednaosmdesátiletý smíšek mezi námi, co má v příjmení zakódované jediné: KRÁSNÝ SVĚT
*
Catherine Deneuve: „Natáčení poplašného filmu Siréna od Mississippi mělo nádhernou atmošku. Museli byste být při tom, aby vám vše došlo. A stejná byla i spolupráce s Belmondem za mlada. Přestože jsme se osobně neznali, nestály mezi námi žádné bariéry ostychu, obav z neúspěchu či ošklivé škrobenosti. Jean–Paul má mnoho kladných funkcí v nitru pod slupkou, ale mně se nejvíc líbí jeho naprostá přirozenost. Nepochybně s ní dobude Ameriku, stejně jako si podmanil Evropu…“
Geneviève Bujold: „Je prostě báječný. Jako herec i jako kluk. Energický, přímý, s gigantně galantním smyslem pro srandičky. A profesionál každým coulem. Jean–Paul Belmondo je jediný herec, s nímž bych kdykoliv ráda znovu něco dobrého spáchala…“
Gina Lollobrigida: „Je poskrovnu mužských, kteří v sobě mají tolik šarmu jako on. Krasavci bývají nesnesitelní; domnívají se, že jim každá žena padne k nohám, a že s ní mohou kdykoliv manipulovat, jak se jim zlíbí. Věčně rozcuchaný Belmondo s přeraženým nosem, odstávajícím sluchem, silnými rty a spoustou vrásek k nim bohudík nepatří. Jiný by možná byl s takovou vizáží k politování, ale jemu propůjčuje speciální kouzlo okamžiku. Takhle si představuji hlavu gladiátora. Film dlouho postrádal tak mužného a přitom klukovského klaďase. Stačí jen pozorovat, jak se pohybuje a už ho máte rádi. Kolíbá se jako námořník na molu, ruce v kapsách, v puse žváro a přitom má v sobě tolik svůdnosti naráz, že mu ji pohlednější chasníci mohou leda tak závidět…“
Claudia Cardinale: „Poprvé jsem se s Belmondem setkala ve fofru. Přišel ve chvíli, kdy se začínalo natáčet. Minuli jsme se, aniž nás někdo představil, protože se všichni domnívali, že se určitě známe. Byla jsem trošku v rozpacích – představovala jsem si ho „většího“, „impozantnějšího“, „zajímavějšího“. Jenže když jsme se pak poznali lépe, zjistila jsem, že ta původní představa se vlastně kryje se skutečností. Považuji ho za špičkového herce a navíc je to upřímný chytrák, který má chuť být s vámi nejlepší kamarád. V Itálii se stěží setkáte s člověkem jeho kvalit. Hvězdy obvykle o přátelství nestojí, protože chtějí veškerou pozornost strhávat jen na sebe. Jean–Paul je jiný. Nikdy jsem neslyšela, že by někoho pomlouval nebo že by se k někomu zachoval podle a podlézavě…“
Ilona Csáková: rok 1999 s jejím blízkým i vzdáleným sebevědomím vedle účelného bombarďáckého do uší klikatého klipu
„https://www.youtube.com/watch?v=ut6v4yQxEGg“
má tajemno až za ušima…
Co výrok, to krásná sebevědomá žena. Stejně obdivný tón ovšem zaznívá i z dalších charakteristik tohoto herce, který za více než třicet let vytvořil na sedmdesát sedm filmových rolí a po léta patří k miláčkům domácího publika. A zdá se, že jeho pozice je neotřesitelná. Právem, neboť Jean–Paul Belmondo je lidový herec v nejlepším smyslu toho slova a vůbec se nestydí za to, že není považován za umělce–intelektuála. „Pokud se týká mých filmů, o nichž se povídá, že jsou komerční, divácké trháky, a že se žádný z nich nevejde do filmové historie, nedělám si s tím vůbec žádné starosti. Pracuji, abych bavil lidi a abych vydělával peníze. Nemám rád intelektuální teror, který bují jak v divadle, tak ve filmové branži… Došlo to tak daleko, že absurdní herci ze strachu, aby nevypadali jako hlupáci, odmítají role v lehkých komediích. Herec, který nesděluje nějaké poselství, se stydí za to, že je hercem. Připadá mi to směšné…“
Jeho příjmení naznačuje italské předky. Otel Paolo se narodil na Sicílii, ale v sedmnácti letech se rozhodl, že odejde do Paříže. Jen metropole nad Seinou mohla naplnit jeho touhu po umělecké dráze. Absolvoval na Beaux Arts sochařství a časem si získal dobré jméno i slušné postavení. V otcově ateliéru se scházela společnost, k nimž patřili i tak známí umělci jako Albert Camus nebo Jean Cocteau a tak Belmondovy děti (Jean–Paul, Alain a Muriel, budoucí tanečnice) nasávaly vzrušenou atmosféru tvůrčího kvasu poválečné Paříže. Umělecké ambice ostatně měla i jejich matka, která však malířskou paletu později vyměnila za starostlivou péči o rodinu.
Jean–Paul se narodil v městečku na dlani nedaleko Paříže, kam se rodiče záhy stáhli. Na léta vzdělávání nevzpomíná s velkým dojetím; jak jen mohl, „ulil“ se z vyučování a raději se coural po ulicích. Vždycky měl blízko ke sportu – hrál tenis, fotbal, hodně se věnoval boxu a dokonce zvažoval dráhu profesionálního boxera. O tom, že se nakonec přece jen nenechal otloukat po vzoru otloukánka v ringu, rozhodla jeho ctižádost. „Zvolil jsem si herectví, protože jsem si říkal, že pro ně mám dostatečný vyvinutý talent, zatímco v boxu bych to nikdy nedotáhl na špičku. A být boxerem a nebýt na špičce – to jsem si neuměl představit!“ Když rodičům oznámil, že se chce stát hercem, bylo mu šestnáct. Otec nejen moudře souhlasil, ale podal synovi i pomocnou tlapu. Obrátil se na svého přítele Andrého Brunota z Comédie Française a ten mladičkého adepta herectví pozval na zkoušku.
Skončila dost katastrofálně. Jean–Paul sebevědomě zarecitoval La Fointainovu bajku a rozpačitý Brunot mu doporučil, ať si vybere jiné povolání, neboť pro herectví nemá nejmenší předpoklady. Jenže to neznal Belmonda juniora. Ten měl dost silné vůle, bojovnosti, ctižádosti i optimismu v krvi, aby se nenechal zviklat takhle od počátku. Zapsal se do dramatických kurzů, aby se mohl co nejlépe přichystat ke zkouškám na konzervatoř. Složil je v roce 1951 a studoval na výbornou, třebaže pedagogové měli k jeho osobnosti vždycky nějaké výhrady. „Vytýkali mi, že dělám šaška, že šplhám po oponě jako Johnny Weissmüller v Tarzanovi a profesor Pierre Dux říkával, že v životě nebudu moci na jevišti obejmout partnerku, aby se diváci nezačali válet smíchy. Byl jsem odsouzen k rolím debilních lokajů…“ vzpomíná s úsměvným nadhledem na studia, která ovšem pro něho skončila triumfem. Při závěrečných zkouškách v červenci 1956 měl totiž takový ohlas, že ho spolužáci nakonec vynesli ven na ramenou.
Z těchto let se také datuje Belmondovo letité přátelství s Jean–Pierrem Mariellem, Annií Girardotovou, Jeanem Rochefortem, Jean–Claudem Brialym, Brunem Cremerem a dalšími začínajícími mladými herci. Patřila k nim také Reneé Constantová, jíž všichni říkali Elodie, melodie bez M, a která se v roce 1956 stala paničkou Belmondovou. Manželství vydrželo 11 let, narodily se v něm tři miminka – syn Paul a dcery Patricie a Florence, ale nakonec se rozpadlo. Jean–Paul prostě nedokázal odolat ženské kráse. „Asi se nikdy nenabažím žen,“ přiznal se v jednom rozhovoru bez vytáček (i bez výčitek). „A až jednoho dne zjistím, že jsou do mne zamilované už všechny Francouzky, asi potáhnu až do Ameriky…“ Pan učitel z konzervatoře zkrátka nedomyslel, že šašek se může stát králem, pokud v něm doopravdy něco je. Je ovšem fakt, že Belmondo byl na hony vzdálen prototypu krasavce z Hollywoodu. Rozpláclý nos, uši jako vějíře, těžká víčka a rty jako pneumatiky od bicyklu, jak popisoval sám sebe, to byla opravdu tvář neodpovídající zavedenému ideálu mužské krásy. Osobitosti a svůdnosti měl vždy dostatek, takže by je mohl i rozdávat. Jak říkají latiníci: „Tempora mutant et nos in illis“. Časy se skutečně změnily a s nimi i divácký vkus. Uběhlo pouhých deset let a Belmondo se stal prototypem neodolatelného milence, okouzlujícího a nenapravitelného playboye, jenž dobyl i to nejrafinovanější ženské srdce.
Než se trvale upsal filmu, zasvětil pár let divadlu. Po několika turné s hereckou společností svých přátel, kde se „otrkal“ před velmi různorodým publikem, je významným datem v jeho divadelní kariéře rok 1957. Tehdy zazářil v pařížském Théâtre Athénée ve Shakespearovské komedii Zkrocení zlé ženy a sklidil první pochvalné kritiky. Týž rok však přináší i první filmové příležitosti. Po nenápadném debutu ve snímku Pěšky, koňmo a vozidlem režiséra Maurice Delbeze a roličkách v dalších podprůměrných snímcích z následujícího roku jako Buď hezká a sklapni, Podvodníci či Podivná neděle, došlo k setkání, které mělo pro Belmondovu kariéru zásadní význam. Zprvu ovšem nevypadalo nijak osudově. „Vídal jsem takového špatně oholeného chlápka, jak ustavičně brousí po Saint–Germain a pořád po mně šilhá. Hrál jsem tehdy v Oscarovi a měl jsem menší roli v Allégretově Buď hezká a nekecej. Přišel i na natáčení a připadal mi krajně neseriózní, sral mě tím. Pak ke mně jednou přistoupil v restaurantu, kde jsem se zdržel na večeři, a zeptal se mne: Nechtěl byste se mnou dělat film? Odpověděl jsem mu, že mne to ani nenapadne, myslel jsem si, že je asi divný a byl mi čím dál víc k smíchu. Jenže nakonec jsem s ním natočil středometrážní snímek Karlička a její Julek a všechno šlo jak po másle…“
Ten divný chlápek byl mladý kritik Jean–Luc Godard, jehož filmový debut U konce s dechem (1959) vešel do dějin kinematografie jako jedno z prvních děl francouzské „nové vlny“ a pro Belmonda znamenal raketový výšvih mezi elitu filmového nebe. Příběh zloděje Michela Poiccarda, stíhaného za zamordování policisty, který na útěku pozná americkou studentku a ta ho nakonec napráská, se zcela lišil od tradičně zobrazované životní reality a byl tak buřičský, že oslovil nejen mládež, ale i všechny ostatní, kteří v sobě chovali nesouhlas se současnou strukturou společenských měřítek. Zároveň se zrodil i nový typ revoltujícího hrdiny, který Belmonda provázel na další cestě. Typ rozhodně neoplývající kladnými vlastnostmi, ale přesto sympatický a přitažlivý. Všichni ti pozdější darebáci, prevíti, dobrodruzi, sukničkáři, gangsteři a rebelové v sobě měli něco z Michela, který umírá na pařížské dlažbě s kulkou v zádech…
Start se tedy rozběhl a z Belmonda se přes noc stal herecký prominent. Nabídka střídá nabídku – Riziková třída, Zábavy, Francouzka a projev lásky, Moderato cantabile. Poslední jmenovaný film však herci přinesl smůlu – při natáčení havaroval v autě, v němž vezl desetiletého syna Jeanne Moreauové. Chlapec to těžké zranění přežil, ale otřesený Belmondo, který se stal terčem nevybíravých novinářských urážek, se po skončení práce na čas zdekoval do Itálie. S režisérem Albertem Lattauadou tam natočil Dopisy novicky (1960), dostal menší roli v de Sikově přepisu Moraviova románu Horalka (1961) a vzápětí následovalo nejlepší dílo tohoto „italského období“, Statek v režii Maura Bologniniho po boku Claudie Cardinale. Tento příběh o tragické lásce neohrabaného venkovského balíka k prostopášné prostitutce dokázal, jak široké jsou Belmondovy herecké možnosti, a že dokáže strhujícím způsobem zahrát i zcela jiný typ postav, než v jakých ho publikum chtělo vidět.
Po návratu domů mu Godard nabídl účast ve svém dalším bijáčku Žena je žena a následovala Melvillova adaptace románu Béatrix Beckové Kněz Léon Morin, na dlouhou dobu poslední role, v níž se mohl zaskvět v dramatické postavě s bohatým psychologickým arzenálem. Poté už na něho čekaly převážně role v dobrodružném žánru, díky nimž se stal nejvyhledávanějším typem romantického dobrodruha moderního věku. A nejen moderního – nástupcem Fanfána Tulipána byl jeho Cartouche v de Brocyově stejnojmenném kostýmním snímku z roku 1962, na nějž o osm let později jiný režisér Jean–Paul Rappeneau navázal historickou komedií Manželé z roku II. K nejznámějším však patří triptych Muž z Ria (1963), Muž z Hongkongu (1965) a Muž z Acapulca (1973). V mezidobí Belmondo sklízel úspěchy i v dalších aktivních snímcích neznajících co je nuda – 100 000 dolarů na slunci, Sympatický dareba, Hoří už Paříž? i v dalších, vedle nichž přepis Merleho válečného románu Víkend v Zuydcoote, považovaný za nejlepší dílo režiséra Verneuilla, či titulní hrdina dalšího Godardova nekonvenčního filmu Bláznivý Péťa, neměly tolik diváckých návštěv, koho by dnes zajímal jeho Péťa?
V té době mu začal přerůstat přes hlavu i mýtus šarmantního donchuána. Pravda, pořádně jej přiživil milostnou aférou se švédskou herečkou Ursulou Andressovou. Seznámil se s ní při natáčení Muže z Hongkongu v roce 1965, rozvedl se kvůli ní, ale několik hektických let společného soužití, zblízka sledovaného všemi růžky jaké mají paparazzi antišneci, nakonec skončilo rozchodem. „Byl jsem tehdy romantický a sentimentální. Teď jsem už poučenější,“ shrnul lapidárně romanci s „plavovlasou tygřicí“, o níž její matka jedovatě poznamenala, že jsou na ní pravé jen ty vlasy.
Když láska vyšuměla, Belmondo se vydal na cestu kolem planety a stáhl se na čas do ústraní. Nejen proto, aby si olízal rány, ale hlavně proto, že cítil nebezpečí stereotypu, do něhož ho uvrhovaly požadavky producentů, režisérů i diváků. Před kameru se vrátil v roce 1968. Nepříliš šťastně. Gangsterka Ho!, komedie Velký šéf, ani dva milostné příběhy Siréna od Mississippi a Muž, který se mi líbí, umělecky stály jen za starší belu. Pozornost vzbudila až „retro“ gangsterka ze třicátých let Borsalino režiséra Deraye (1970), vyprávějící o dvou zločincích, mezi něž stanula jedničková žena. Na plátně se vedle sebe ocitli dva nejpopulárnější francouzští herci, Jean–Paul Belmondo a Alain Delon, a třebaže to byl konvenční film, divácky okamžitě zaujal. Bébel, jak Belmonda ve Francii důvěrně oslovují, se opět hřál na výsluní slávy a navíc mu tento snímek vynesl tolik, že začal uvažovat o vlastní produkční společnosti. Další nabízené role ho totiž stavěly před staronový problém – Dědic, Kořist, Doctor Popaul, Muž zvaný Rocca, Nenapravitelný error, všechny tyto postavy se navzájem příliš podobaly. Belmondo je sice zvládal s bravurou i šarmem, ale občas by si přece jen zahrál i něco jiného. A tak v roce 1973 založil vlastní společnost Cerito–Film, nesoucí jméno jeho babičky (jmenovala se Ceritová). „Už mě nebaví poslouchat, že jsem drahý ras a dražší špás, než je v zemi obvyklé,“ prohlásil, když se ho novináři tázali, proč přesedlal i na produkci. „Když jsem začínal u divadla, bral jsem dva tisíce starých franků a už tehdy se tvrdilo, že je to moc. Pak jsem prakticky zadarmo natočil U konce s dechem a po jeho úspěchu jsem mohl žádat větší honoráře. A od té doby musím neustále poslouchat, že jsem drahý herec…“
Jean–Paul ovšem nepatří k těm, kteří myslí jen na vytřískané honoráře. Díky vlastní produkční společnosti mohl realizovat některé plány, jejichž prosazení by „u cizích“ zabralo mnohem víc času i N–R–G melodického technoadamskiho. Jako první financoval snímek Stavisky (1974), přibližující osud proslulého odtučněného podvodníka z třicátých pohublých let. Režii měl Alain Resnais, titulní roli hrál samozřejmě Belmondo. Film sice neprodělal, ale díru do světa taky neučinil. Následovala mnohem úspěšnější série kriminálních příhod pana Tenkráta na západě, v nichž se herec ocitl v opačné situaci – neprchal už před zákonem, ale sám ho hájil ve službách „veřejné bezpečnosti“. Ve Strachu nad městem pronásledoval hlavně nenápadnou taktikou po pařížských střechách nebezpečného maniaka, ve filmu Mimo normu pátral po prameni drogového kartelu, v Profesionálovi ztělesnil agenta na útěku, v komedii Policajt nebo ostřílený rošťák se stal s nadhledem jemu vlastním obojím. Vždycky odmítal záskok kaskadérů a i ty nejpitomější scény točil bez dvojníků. Nebyla to exhibice brnkající na soustavu nervů; Belmondo patří k fyzicky nejvyvinutějším a skvěle vytrénovaným akčním hercům, miluje dobrodružství a tak není divu, že zvládal riskantní pády do neznáma, rvačky, nervy nepostrádající automobilové honičky i scény s vrtulníky se suverenitou skutečně 007 obdivuhodnou.
Vedle komisařů se samozřejmě rád vrací i ke komediálním úlohám – ve Zvířeti to byla hned dvojrole bojácného herce a jeho odvážného dubléra, ve Veselých velikonocích postava maníka s úmysly po nejatraktivnější ženě planety, jehož manželka přistihne v bejváku s neznámou fešandou a on ji vydává za dosud tutlanou dceru, ve filmu „Hold–Up“ alias Bezva finta lupič přestrojený za klauna. Tento příběh patří k těm originálnějším titulům skvělých osmdesátých let, v nichž se Belmondo vyskytnul, nejen díky inteligentnímu scénáři a důvtipné zápletce. Belmondo totiž vždy miloval cirkus jako Jirkus ironický cirkus a toužil dlouho po takové roli. Od 21. května si našel cestu do kin jeho snímek Muž a jeho pes… Obsah filmu se hlásí k námětu klasického italského neorealistického filmu „Umberto D.“ z poloviny 50. let Vittoria De Sicy. I zde bloudí osamělý stařec ulicemi města a potkává lidi šťastné i nešťastné, přitom sám nenalézá lásku. Jediným společníkem mu je pes. Tento námět se objevuje u Muže a jeho psa, i když je zde kladen větší důraz, vzhledem k Belmondově přítomnosti, spíše na rovinu existenciální než sociální, dominující u italského verze. Příběh se zabývá tématem nepříliš líbivým a v současné kinematografii snad ani nevyužívaným, kterým je život starého člověka v moderní době. Namísto překvapivě strhujícího děje předkládá schematickou situaci muže opuštěného všemi v postavě šité Belmondovi na míru. Některé scény o povrchnosti současného životního stylu, kde slabost a stáří zkrátka nemají své místo, jsou naprosto vynikající.
Opuštěnost stáří se projevuje například u Charlesova spolunocležníka v nemocničním pokoji. Tento muž je sice navenek obklopen rodinou, ale o to více působí opuštěněji. Povrchní zájem příbuzných je ve skutečnosti nezájmem. Zajímavá je i situace bezdomovců, nocujících v družném rozhovoru v opuštěném autobuse, obklopeném ještě větší skupinou jejich druhů venku u rušné pařížské třídy, jak nám prozradí následující pohyb kamery vzhůru.
Když se zoufalý Charles bez prostředků sníží k žebrání, kolemjdoucí napřáhne ruku, aby mu dal nějaké drobné. Hrdina ale v poslední chvíli obrátí dlaň vzhůru, jako kdyby se jednalo o omyl a on jen zkoušel, zda prší…
Film se dotýká i problematiky současnosti jako prázdného světa bez lásky plného honby za mamonem. Pozadí hrdinova putování Paříží netvoří naleštěné butiky výstavní Champs–Élysées, ale spíše postranní uličky, zadní dvory domů či stavební plochy periférie. Nejsilněji se projevuje tento motiv ve scéně, kdy hrdina hledá svého čtyřnohého chlupáče v útulku, kde za mřížemi kvílí všichni lidmi opuštění pejskové.
Vrcholem scén, kde se život projevuje se vším pokrytectvím, je setkání starých přátel v podání klasiků filmového plátna obdobného věkového rozsahu. V prvním případě odpovídá domnělý Charlesův přítel z aktivní služby vyhýbavě na informace o jeho nuzném postavení, aby následně unikl konverzaci s tím, že musí na vyšetření, ve stylu zachraň se, kdo můžeš. V druhém případě se jedná o rozhovor pod dozorem ošetřovatelů v lázních, kde se Charles setkává se svým bývalým šéfem z Admirality. Osobnost tohoto kdysi důležitého muže, nyní ve stavu nevědomé senility, představuje s mrazivou přesností klasický herec nejen Bergmanových filmů Max von Sydow.
Příběh je postaven především na Belmondově dobře známé fyziognomii klukovsky řezané tváře s čtveráckýma očima, působící nyní spíše smutně psím dojmem. Hercův výrazový talent se projevuje výstižně minimalisticky v jeho mimice, zatímco řeč plyne pomaleji v jednoduchých větách.
Nutno podotknout, že ve scénáři je cítit, že role byla stavěná především pro tohoto herce. Ostatní postavy jsou vytěsněny do úlohy vhodně vybraných přihrávačů, kteří ale zvládají své úlohy nebývale autenticky. Pokrytecká mladá klavíristka, která hrdinu chladnokrevně vystěhuje z domu (Dolores Chaplin) či mladá služka, projevující Charlesovi více lásky než celý svět dohromady (Hafsia Herzi). Ve sledu vedlejších rolí je ale nepřekonatelný pes–věrný přítel, který hrdinu v závěru filmu zachrání doslova před ním samým.
Ačkoliv bychom mohli pohlížet na film jako melodramatický kalkul postavený na odkazu legendárního herce, okolnost, že zde Belmondo ztvárňuje vlastně sám sebe, dodává příběhu neobvyklou autenticitu. Hlavně díky ní scény jinde působící směšně jsou velmi osobní. Otevřeností pohledu na věci nepříjemné jsou možná opravdovému životu blíž než americké filmové pozlátko. Nezbývá než obdivovat odvahu, s jakou zde herec boří svůj vlastní mýtus tím, že se rozhodl znovu hrát. O předešlém slavném životě, stárnutí a vůli jít dál, třeba i jen kvůli tomu psovi, který vám dá více lásky než jakýkoliv člověk.
Belmondo pracoval s mnoha výraznými zralými režiséry a všichni unisono oceňují i jeho vysoce profesionální přístup k práci. „Jsou herci, které můžete nechat dvacetkrát opakovat jednu větu a oni vám ji devatenáctkrát sežvejkají špatně a jednou jedinkrát dobře. Což je, myslím, příklad i zesnulého Karla Čáslavského, taky druhého ledna (jako dnes) 2013. Ale aby vám herec jednu jedinou větu zopakoval dvacetkrát pokaždé jinak a pokaždé dobře, to už běžné nikde nebývá. A tohle Belmondo dokáže bravurně. Já to vím, protože jsem to na něm vyzkoušel. Belmondo je mezi herci své generace zjev naprosto zásadní…“ řekl Jean–Pierre Melville. Zesnulý François Truffaut zase prohlásil: „Pro mne je Belmondo nejlepším hercem – zahraje se stejnou přirozeností a samozřejmostí aristokrata jako člověka z lidu, intelektuála jako gangstera, kněze jako klauna. Je natolik adaptabilní a schopný kluk, že může zahrát svůdníka i odvrženého milence jako odpad do starého železa, a to jak v seriózním dramatu, tak i v popletené komedii…“ A do třetice Claude Chabrol: „Jean–Paul Belmondo má jedno tajemství; je doopravdy takový, jaký se jeví, na nic si nehraje. Nepotřebuje si mýrnyx–týrnyx vytvářet jakoby nic umělou osobnost, nasazovat si z plezíru masku a předstírat, že je někdo jiný. Je opravdu sympatický, senzačně sportovní a snadno rychle inteligentní.“
A lidi ho nelíčeně mají rádi, navzdory tomu, že mu kritika zazlívá, že už by měl opustit ty milé darebáky a přesedlat na charakterní postavy. Jenže Jean–Paul Belmondo se podobá Jeanu Gabinovi, s nímž bývá občas víc srovnáván, především proto, že má stejný dar z nebes naplnit každou postavu vlastní osobitostí. Bez ní by leckdy jednostrunně napsaní hrdinové pozbyli dynamiku, vnitřní kouzlo i životnost – i proto se do kin chodí na Belmonda, stejně jako se chodilo na černobílého Gabina. Jeho celoživotní krédo určitě nepotřebuje komentář: „KDYŽ HRAJU, TAK ŽIJU A ŽIJU PROTO, ABYCH HRÁL!“ Jako nějaký univerzálně nenáročný dobyvatel nejen dívčích, ale i dětských srdcí, špásitel bez koroze humoru Ježíš Kristus osobně. V českém dabingu ho brilantně přiblížili naší mentalitě Jan Tříska, Miroslav Moravec, Jiří Krampol i Ladislav Mrkvička.
JEAN GABIN
☼ 17.5.1904 PARIS ۞ 15.11.1976 PARIS
Jean Alexis Gabin Moncorgé, Býk s velkým majestátem známější pod přízviskem Jean Gabin, spatřil světla „nejumělečtějšího“ města v květnu 1904. Rodiče – příliš zaměstnaní šansoniéři – ho svěřili do péče nejstarší urostlé dcery. Žila v obci Mériel, dnešním předměstí Paříže. Putoval za ní i se šesticí brášků. Často se však toulal po okolních lesích sám; měl rád volnost, rovnost, bratrství tak akorát, zvířata si chválil častokrát a nemiloval školní docházku, poněvadž při nich zažíval minimum oázy a kratochvíle, jen samé vědění.
Gabin bude opěvovat venkov ještě několik měsíců před smrtí (v rozhovoru s Louisem Valentinem): „Sedlačit, to je daleko serióznější povolání než pracovat ve filmu, kde má člověk co činit s blázny. Herec, to není normální profese… ale fikce i deprese. Slibujeme divákovi modré z nebe. Ovšem, sloužím filmu, jak se nejlépe dá. Nepracuji však pro slávu. Peníze nepřepočítávám na franky, ale na krávy. Komisař Maigret je pro mne obrazně tolik a tolik krav, Ministerský předseda představuje celé pole krmiva, Prosťáček se bouří zase dobrou elektrickou dojičku, Baron od zdymadla znamená hned příležitost, novou jámu na hnůj…“
Rodiče budoucího prvního herce Francie donekonečna přesvědčovali, že musí nastoupit k divadlu. Byl to jeden z paradoxů Gabinova života. Jeho otec odešel na jeviště proti vůli rodičů a Jean zase frflal a odmítal tátovi splnit přání, aby se stal hercem, a raději pláchnul z lycea Janson–d–Sailly a začal se sám živit.
A proč vlastně? Jednou odpoví: „Z prostého důvodu: nechtěl jsem se učit rolím jako otec. Jsem od přírody lenoch. A kromě toho, když jsem viděl, jak se táta namáhá – zpíval a hrál v operetách a revuích – měl jsem chuť do všech řemesel, jenom ne do herectví.“
Užil si jich dost. Po útěku z lycea začal pracovat na nádraží de la Chapelle jako betonář. Od vlaků přešel do Beaumontu, kde poznal slévárny, a pak zamířil do automobilky v Drancy. Později mu poznání dělníků, jejich prostředí a práce usnadní role, v nichž bude vystupovat.
„BOXERSKÉ ZÁPASY“
Záhy však zasáhla přísná otcova paže, která jej navedla do divadla Folies–Bergère. Tatínkův kamarád a správce tohoto stánku Thálie Pierre Fréjol zaměstnával Jeana jako statistu a kulisáka. Tehdy bylo Gabinovi osmnáct let a psal se rok 1922.
Sám na první zážitky vzpomíná: „Poslechl jsem otce a poprvé jsem pak vystoupil v jedné revui, v níž byl hvězdou Bach. Bylo to už před půl stoletím. Podpíral jsem vzadu kulisy, nebo chcete-li, statoval. Kromě toho jsem alternoval prvního amanta, který hrál maršála de Saxe.“
Gabin, v jehož hlase, jímž lámal srdce generací ctitelek filmu s býčí odvahou, zazníval předměstský argot, dál Jeanu–Claudovi Mazeranovi povyprávěl: „Ten „milenec“ se jednou rozstonal a já se octl v brnění a paruce asi pět metrů nad scénou. Dole byly úžasné holky, ale já měl na svém praktikáblu plné kalhoty… a najednou jsem na ně dopadl, takže mě pokládaly za úplné trdlo. Jenom si představte ten pohled! Tenkrát jsem si myslel, že mám jednou provždy po kariéře.“
Z činnosti ve Folies–Bergère vytrhla mladého muže vojenská disciplína. Narukoval k námořní pěchotě do Lorientu – a po propuštění v roce 1925 se mu vedlo stejně obtížně jako předtím.
Vystupoval jako zpěvák, napodoboval Maurice Chevaliera, a pak odjel do turné po štacích v Jižní Americe – „na zájezd nejnemožnější, jaký jsem kdy okusil.“
Po návratu (1928) byl opět bez práce a hlásil se ke zkoušce na další cestu do Jižní Ameriky. Tehdy si Gabina všimla slavná Mistinguettová a angažovala ho jako tanečníka do varieté v Moulin Rouge. Téměř rok hlaholil výkřik senzace o „módních ženských krátkých punčochách“ ve hře Paříž trsá. Teprve v červnu 1929, když hrál v operetě Flossie, a příští rok – za výkon v detektivní hře Arsène Lupin – se objevily dobré kritiky. Díky tomu a samozřejmě svému talentu debutoval za několik měsíců ve filmu ve scénce Lvi. I na toto období si zavzpomíná v rozhovoru s Alainem Rémondem v časopísku Télérama: „S komikem Dandym, který mi dosahoval po ramena, jsme natáčeli pro krátký zvukový film. A v příštích letech, 1931–1935, jsem hrál v osmnácti filmech!“
Oddete Pannetierová nadšeně psala: „Ještě před několika měsíci Gabina nikdo neznal. Teď se z něho stává velká filmová událost. Je přirozený, dýchá z něho dobrota a shovívavost.“
Svět už viděl Gabina ve třech dalších skvělých filmech. Byly to Duvivierovy Pépé–le–Moko, La belle équipe (Dobrá parta) a Les bas–fonds (Na dně) od Jeana Renoira.
V Seině uplynulo málo vody a přišly současně Nábřeží mlh a Člověk velká bestie. A především jim vděčí za podstatnou část své popularity, kterou však nikdy nebral vážně: „Ach, kdybych si býval o sobě moc myslel, byl bych už dávno na hromadě. Brát v tomhle řemesle sám sebe vážně, je nejjistější prostředek, jak zkrachovat… Každý nový film je jako boxerský zápas. Dáváte pokaždé v sázku své jméno…
Gabin svou nervozitou také vysvětloval, proč, když po válce debutoval na jevišti a hrál v Žízni od Henryho Bernsteina, se už nikdy nechtěl na divadelní prkna vrátit: „Divadlo nebudu hrát za nic na světě. Zaprvé je mi protivné učit se nějakému textu. A pak, po celou dobu, co trvá kus, přestávám existovat. Ani pomyšlení, že bych vzal před představením něco do úst. Je to úplně jasné, když jsem hrál Žízeň, rozstonal jsem se z toho pekla. Kdybyste mě viděli večer při generálce! Byl jsem úplně zpanikařený. Jazyk jsem měl těžký a docela bílý. Toho večera mě zachránilo jen jedno: myslel jsem na otce, který nikdy nemohl uskutečnit svůj sen, hrát Bernsteina. Vyšel jsem tedy na prkna kvůli němu. Neviděl jsem nic. Hrál jsem pro jediného, nepřítomného diváka: pro svého vzácného, znamenitého otce.“
ŠPATNÍ A DOBŘÍ
Žízeň však bylo vítězství filmového umělce s nevšedním talentem nad pomluvami, že už divadlo nedokáže hrát. Gabin také vděčil Henrymu Bernsteinovi za nejkrásnější poklonu – jak se sám jednou pochlubil: „Po posledním představení mi Bernstein řekl: „Měl jsem ve svém divadle velké herce. Vy jste první, kdo hrál poslední představení se stejnou profesionální poctivostí jako premiéru.“
Gabin, jeden z nejsvědomitějších a nejodpovědnějších filmových umělců, který za svou téměř půlstoletí trvající kariéru nepřišel ani jednou pozdě na natáčení, věřil pouze v dobrou práci: „Ve vášeň nevěřím. Herci, kteří hrají vášnivě, jsou vesměs špatní. Jsou to amatéři, kteří hrají s vášní, protože žijí, aby hráli. Skuteční profesionálové, ti hrají, aby žili, aby si vydělali na živobytí.“
Šel svou cestou, ač zpočátku trnitou, řídil se svým talentem, pílí a rozumem. Prohlašoval, že pokud někomu za něco ve filmu vděčil, pak pouze dvěma lidem: Duvivierovi za techniku, Renoirovi za hereckou práci. „Po nich mě už žádný režisér neusměrňoval. Když mi někdo o někom vykládá, že „znamenitě vede herce“, jen se tomu směju, protože pořád čekám na nějakého režiséra, který by mi ukázal, co mám dělat.“
Vraťme se však k období, které herec sám označoval za šťastné (1936–1939), kdy už byly jeho partnerkami Michèle Morganová, Mireille Balinová, Gaby Morlayová, Dita Parlová.
Ve Visages et Contes du Cinéma z té doby čteme slova: „Je na dračku, protože všichni filmoví producenti ho chtějí mít na plakátech. Film s Gabinem je dopředu vyprodán, zisk je čistý, ředitelé kin vědí, jakou má tento člověk nad obecenstvem moc, nikdy se nepodbízí divákovi a nikdy nezvýrazňuje svou osobu na úkor děje nebo svého partnera…“
GABIN VOJÁK
Přišla nová šílenější válka, ponížení Francie a umělcova cesta do Spojených států. Patřil mezi Francouze, kteří opustili kvaltem rodinu bez jediného slova rozloučení, prošli sněhem a vánicí a mrazem s drkotající čelistí v Pyrenejích nebo překonali La Manche na pramicích ukradených rybářům, mezi uprchlíky z koncentračních táborů a zajateckých hororů, mezi muže opouštějící zrádnou vichistickou Francii.
„Setkala jsem se s ním,“ píše v Pamětech Marlene Dietrichová, „když z obsazené vlasti přišel do Hollywoodu. Byl bezmocný jako ryba na suchu a visel na mně jako osiřelé dítě. A já jsem nad ním ve dne v noci mateřsky bděla. Starala jsem se o smlouvy i o chod domácnosti. Hollywood byl pro něho nepřitažlivé dobrodružství. Přišel, protože ho k tomu donutily okolnosti… Měl zde jedinou možnost, jak se uživit – být filmovým hercem…“
V Hollywoodu ještě doznívala dvacátá léta, kdy se jako hvězda první velikosti skvěl na plátnech dřívější statista Rodolpho Valentino, sicilský rolník s exotickým zjevem, jemuž scénáristé, režiséři a kostyméři dodali romantický háv. Estetická hodnota této romantičnosti byla téhož druhu jako romantičnost jarmarečního kýče. Byl to však hrdina „amerického snu“. Jenže Gabin nechtěl, aby ctihodná divačka v setmělém sále jen o něm snila. Tím spíš, že byla válka a on sám už dlouho před ní dokazoval svůj nesmiřitelný antifašismus.
Marlene Dietrichová se stala svědkyní jeho rozkolu s Hollywoodem. „Plakali jsme spolu, když jsme onu historickou noc poslouchali de Gaullův projev. V tu chvíli nám oběma bylo jasné, co musíme udělat – co on, a co já. Chtěl jít bojovat… Zavezla jsem ho do tmavého přístaviště v blízkosti New Yorku, kde se měl hlásit na tankové lodi. Loď cestou do Maroka potopili a od té doby jsem o něm dlouho nic neslyšela.“
Gabin přežil ponorkový útok a nakonec se stal příslušníkem 2. francouzské (zahraniční) tankové divize. Do Paříže se vrátil s touto šestnáctitisícovou jednotkou obnovené francouzské armády, aby vzápětí po osvobození jeho milovaného města pokračoval v boji a došel až k Hitlerovu doupěti.
V červnu 1945 ho propustili z armády – s Vojenskou medailí a francouzským Válečným křížem. V rozkaze se pravilo „… V hodnosti kapitána se podílel na odrážení prudkých útoků nepřátelských letounů u mysu Tenès. Jako dobrovolník Svobodných námořních sil Francie převzal funkci velitele tanku a stal se nejstarším velitelem jednotky. Zúčastnil se bojů LeClercovy 2. tankové divize od Rouenu až po Berchtesgaden a prokázal odvahu a vojenskou statečnost.“
Gabin se svou vrozenou skromností hovořil o válce jen jednou. „…Když se okolo mě potápěly lodě, to už nebyl film. Plnil jsem úkoly, jak jsem uměl nejlíp. Kdybych byl ženatý a měl děti, možná bych si počínal jinak. Ale tehdy jsem byl svobodný a byl bych se cítil jako proklatý prokletý budižkničemu, kdybych nekonal tak, jako jsem konal.“
Po osvobození napsala jeho přítelkyně Marlene Dietrichová, že celý svět zná jeho velký herecký talent, avšak jeho citlivost není světoznámá. Je hrubý navenek a drsné slapské manýry jen předstírá. Je nesmírně laskavý a ohleduplný.
Tehdy mu bylo jedenačtyřicet a musel začínat zas od nuly.
BUDÍK SMRTI
Dlouho sháněl práci a ještě déle dobrého režiséra. Přesto na jeho kontu znovu začínaly přibývat tak skvělé filmy, že už v říjnu 1950 bude klasik filmové teorie André Bazin psát o hrdinovi a mistrovi tragédií současné kinematografie.
Přestože jsme v tehdejším Československu neviděli všechny jeho filmy, i z těch, co známe, víme, že skutečně většina, přinejmenším od Člověka bestie, končí špatně. Obvykle násilnou smrtí hrdiny. Bazin: „Při každém novém filmu natahovala kinematografie „pekelný stroj“ Gabinova osudu podobně jako dělník ve filmu „Den začíná“ natahuje svůj budík v onen večer, stejně jako každý den předtím, a jeho ironické a kruté vyzvánění pak zazní za úsvitu v hodině jeho smrti… Platí to především o předválečném Gabinovi. Později se změnil, zestárnul, jeho světlé vlasy zešedivěly, rysy obličeje ochably. Ale řekli jsme, že ve filmu nenabývá osud tvář, nýbrž že tvář odhaluje svůj osud. Gabinova tvář nemohla zůstat stále tatáž, avšak Gabin se již nemohl vyprostit z tak pevně nastolené mytologie.“
V četných snímcích se opravdu zdá, že se dobrovolně zřekl lásky, štěstí a leckdy i přátelství. Také nechuť k rozhovorům s novináři a snaha chránit soukromí daly vzniknout nepodložené pověsti, že Gabin, když nehraje, se mění na podivína, který uznává jen sám sebe, svou rodinu, svou farmu, koně, a hraje jen proto, aby vydělal slušné peníze.
Legendy však obklopují každou filmovou hvězdu. Tu Gabinovu však vyvracejí všichni lidé, kteří se s ním sblížili; jedním dechem hovoří o kamarádství a profesionální poctivosti.
OSTÝCHAVÝ BÁZLIVEC
Pověst nejlepšího člověka a spolehlivého herce, jenž se „hrozí jediné věci, totiž amatérismu“, potvrzuje i Michel Audiard, který od roku 1955 s Gabinem tvořil to, čemu s humorem říkali „zavedená domácnost“.
„Gabin? Je to nejdokonalejší stroj na vymýšlení dialogů. Toho nemusíte vést. Stačí, když ho postavíte na místo. A že je jako mrzout? Jistě, něco na tom bude, přesně tak jako s každým. Jsou prostě dny, kdy člověk není ve své kůži. V takovém případě mám velice jednoduchou metodu: mračím se. A je nevyhnutelné, že za mnou přijde Jean, který je velký trémista a nesnáší lhostejnost, a zeptá se: Co je s tebou? Od té chvíle je všechno v pořádku. A jeho odpovědnost? Když tvrdí, že neumí svůj text, je to chyták. Chodí do ateliéru tři hodiny před natáčením, znovu si pročítá scénář a přitom kouří. A nejen to. Dokonale zná role svých partnerů. Jeanovo tajemství lze odhalit. Mohli bychom ho nazvat ostýchavým bázlivcem, vzdor jeho skvělé kariéře.“
Avšak i jeho skvělou kariéru doprovázeli závistivci a klevety, a to až do konce umělcova života. Tak například kdekdo věděl, jak moc měl rád koně.
Sám kdysi vysvětloval proč. „Je to stará rodinná tradice. Můj dědeček byl dlaždič a bydlel u dostihového závodiště Auteuil. Generálním štábem mého otce býval výčep U Viktora v ulici Compiègne, kam chodili pít všichni žokejové, kteří se vraceli z Chantilly. Bylo to v letech 1919–1920. Otec mě vodil s sebou, protože maminka zahynula, když jsem byl ještě velmi mladý. Patřím tedy do rodiny dostihových fandů… Tvrdí se však, že mám nejdražší závodní koně. To je vyložená hovadina! Co mám rád, je chov závodních koní, a nejsem miliardář!
Kdybych zítra svůj „hřebčinec“ prodal, nedostal bych za něj ani dva centimy. Stále se mluví o miliardáři a Gabinově majetku. A co jmění Peugeota a ostatních podnikatelů? Nezískal jsem peníze jako nějaký synáček bohatého papínka, vydělal jsem si je proto, že jsem padesát let bavil publikum, obyčejné lidi stejně jako snobáky, co utrácejí obrovské sumy peněz… Takový průmyslník si je jist, že rok co rok shrábne stejný příjem. Ale co my? Postavení herce se může změnit ze dne na den. Ať mi tedy o naší politice nikdo nemluví. Bouřím se proti každé nespravedlnosti.“
Jedenáct let po smrti podsaditého, jakoby těžkopádného muže s modrýma očima a krátkýma rukama, avšak stále obdivovaného a milovaného, se jeho drahá choť Dominique poprvé rozhodla promluvit o svém manželovi. Bylo to na jaře 1987, kdy mu francouzská filmová akademie udělila in memoriam nejvyšší vyznamenání – Césara: „Pro mě existovali dva Gabinové – herec a manžel. Však také důsledně odděloval svou práci od soukromí.
O filmování se doma zmiňoval jen minimálně. Obvykle když se mu něco nedařilo nebo když se s někým pohádal. Chtěl se totiž svěřit, neboť se neuměl otevřeně přiznat ke své chybě. Ale když už nějakou jako každý z nás natropil, snažil se zachovat se tak, aby všichni poznali, že o své chybě ví.
A když natáčel? Byl znatelně unavenější a nervóznější než jindy. „Policajtské“ filmy točil poměrně lehce, složitější postavy, například v Ministerském předsedovi, to bylo komplikovanější. Ale ať studoval jakoukoli roli, nikdy jsem neviděla, že by si ji příliš opakoval. Scénář pročítal velmi pomalu a také dbal na správný kostým. Například pro Maigreta si kupoval šaty v obchodním domě. Pro Luční ulici v bazaru, pro Mocné tohoto světa mu ušil oblek nejslavnější módní salón.
A vztah k dětem? Školní prospěch našich dcer ho příliš nezajímal. Často připomínal, že sám nemá žádné vysvědčení o ukončení školy, a přesto patří k nejlepším hercům.
Za hlavní věc považoval, aby neonemocněly nebo se nesžily se špatnou společností. Také proto, ač už byly velké, jim zakazoval trávit večery mimo domov. Dcery se mu občas mstily příkrou kritikou jeho filmů… výsměchem na účet Maigreta. O smrti nikdy nehovořil, bál se nemocí a stařecké bezmocnosti.
Zemřel tak, jak si to vždy přál – náhle a nečekaně, aniž by si to snad stihl uvědomit.“