ČERNÁ
HORA
Sepsal Josef Holeček
Matice
lidu ročník 10. číslo 3.
(Běžné číslo 57.)
V Praze
Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých. 1876.
Tiskem
doktora Edvarda Grégra v Praze 1876.
Na
jazyku českém nevydán dosud žádný samostatný spis, který by pojednával o Černé
Hoře a jejích obyvatelích. Články, porůznu v našich časopisech
roztroušené, podávají o tomto pro nás velezajímavém předmětu zprávy pouze
nedostatečné, což si lze tím vysvětliti, že jsou čerpány největším dílem
z pramenů cizích, neslovanských, namnoze také značně zastaralých.
Je
mi známo, s jakou horlivou dychtivostí chápe se naše čtenářstvo každého
slova, které poměry černohorské objasňuje. To mi bylo pohnutkou, že jsem si
obral za úkol učiniti o nich širší výklad. Vědomosti, tuto uložené, vážil jsem
ze spisů srbských, kteréž dlužno míti za správnější a víry hodnější, nežli
jinojazyčné, a částečně i z názoru vlastního. Zvláště jsou srbské prameny
spolehlivy co se týče dat, zejména statistických. Mimo to je záhodno, abychom
patřili na předmět svůj jasným okem slovanským, nezkaleným brejlemi
z ciziny.
My
Černohorce milujem, jsme na ně hrdi, ano obdivujem se jim. Rádi je nazýváme
slovanskými Spartány, a těmi jsou v pravdě. Přál bych si, aby čtenář,
probravší se těmito listy, utužil se ve své přízni a lásce k nečetnému,
ale junáckému kmenu slovanskému na Černých Horách a Brdech, a přál bych si, ba
modlil bych se za to, aby mnohá vzácná ctnost, Černohorce ozdobující, ujala se
v srdcích českých.
Černá
Hora je divem světa. Není příkladu v dějinách člověčenstva, že by národek
počtem tak nepatrný byl po celé věky se zdarem odolával útokům nepřítele
tisíckrát mocnějšího. To po vzoru Davida vedle Goliáše dokázala malá, skalnatá,
chudičká Černá Hora.
Černohorec
má dvě krásné a skvělé vlastnosti, které u nás hynou: národní vědomí a osobní
statečnost. To jsou víly, které kalily a brousily handžár Černohorcův, které
pouštěly na pluky sveřepých nepřátel strach a hrůzu a je na útěk obracely,
které pomáhaly rubat hlavy turecké – to jsou víly, které domovinu Černohorcovu
před hanebnou porobou střehly a ostřehly.
Mnohému,
přemnohému měli bychom se učiti od nich, ale především, jak se miluje vlast,
byť byla sebeusouzenější a zuboženější! A měli bychom si na nich příklad bráti,
jak se pro vlast bojuje a pro práva nezadatná život nasazuje.
Snad by pak bylo u
nás lépe.
ČERNÁ
HORA
Původ
jména Černé Hory vysvětlován rozličně. Někteří tomu chtějí, že je vynalezli
Turci, když se byli víckrát bezúspěšně pokoušeli, aby Černou Horu podjařmili.
Po turecku nazývá se Kara Dagh, což značí doslovně „černá hora“. Slovem „černá“
chtěli prý Turci vyjádřit hrozné neštěstí a neúspěch, který s dobýváním
nevalné zemičky měli, a zároveň i černý smutek, který je proto naplňoval.
Jiní
mají za to, že Černá Hora dostala jméno od temné barvy skalnatých svých hor.
Než povážíme-li, že tehdáž, když jméno toto počalo vznikati a se rozmáhati,
nynější holé, zasmušilé skály černohorské byly ještě pokryty zelenými
doubravami a pastvinami, nemůžeme tomuto náhledu přisvědčiti.
Pravdě
nejpodobnější je tvrzení, že jméno Černé Hory pochází od bývalých pánů jejího
nynějšího území Černojevičů. Sám Černohorec odpoví nám, že Černé Hoře dáno
jméno podle Černojeviče Iva, dle něhož i řeka Obod přezvala se „řeka
Černojeviče“.
Černá
Hora bývala dříve částí Prevalitánska, v století třetím po Kristu dostala
po císaři Diokleciánovi (srbsky Dukljan) jméno Duklja, kterýžto název ustoupil
počátkem sedmého století pojmenování Zeta. Vladaři lidi srbského na Zetě byli nejprve
Balšičové, později Černojeviči. Poslední tohoto rodu, Ďuraď Černojevič,
přesídlil se na konci 15. století do Benátek, odevzdav moc knížecí metropolitu
Vavilovi. Teprve od tohoto času počíná se jméno Černé Hory vyskýtati, a sice
nejprve co „Crnojeva Gora“, což se během let stáhlo v „Crna Gora“.
Jádrem
Černé Hory je katunská nahije (kraj), v níž leží Cetyň. Za doby Černojevičů
byla tato nahije ještě velmi málo obydlena. Ovčáci zetští honili tam na pastvu
stáda a stavěli si „katuny“ (salaše), ale na podzim ji opouštěli, vracejíce se
do vlídnějšího domova. Když byla Hercegovina podmaněna, vystěhovalo se
z ní mnoho šlechtických rodin a zvolily si nové sídlo v knížectví
zetském. Mezi nimi byly i rodiny srbské, uskočivší po bitvě na Kosovu do
Hercegoviny. Katunská nahije byla nejprázdnější, proto zde měli úskok nejvíce
místa. Tehdáž také Ivan Černojevič, jenž se podepisoval „gospodar zetský“,
ostavil stolici svou v Žabljaku, ani naň Turci příliš dotírali, a stáhl se
i se svými do nepřístupných vrchů katunské nahije, kde si v Cetyni
vystavěl dvůr a založil klášter. Od té doby je Cetyň stoličním místem Černé
Hory.
Vlastelíni
(statkáři a šlechtici) hercegovští raději se vydali v bídu a klopoty,
nežli by se poddali Turkům, o nichž praví Jihoslovan, že jsou horší pohanů.
Svoboda šla jim nade všecko. A takový je Černohorec po dnešní den. Raději bude
hlad a nouzi tříti, nežli by zadal svobodu, svůj největší poklad.
Šlechtických
titulů nyní Černohorec nemá a nebaží po nich. Nejpyšnějším titulem je mu, je-li
nazýván prostě a pouze Černohorcem. Že přišli z Hercegoviny, nezapomněli
Černohorci po dnes. Učinili si o Hercegovině přísloví, že „celý svět zalidní a
nikdy se nevylidní.“ Proto pomáhají Hercegovcům při každé příležitosti, a nikdo
jim za to nemůže zazlívat ani v tom zabrániti. Ovšem pomoc jejich náleží
vždycky z mužné pěstě. Hercegovci oplácejí jim vzájemně lásku, že si přejou
a snaží, aby se s nimi slili v jediný státní celek. V jižní
Hercegovině nejmenují knížete černohorského jinak, než-li svým gospodarem;
uznávají nad sebou dvě světské vlády: jednu drží car, jakž nazývají sultána,
který je nenáviděn a potřebuje nejdůraznějšího násilí, aby rozkazy jeho mohly
být uvedeny v skutek, druhou pak vládu, úplně mravní, provozuje nad nimi
gospodar na Cetyni, kterého milují a od něhož doufají konečné osvobození.
V podobném
skoro poměru stojí k Černé Hoře dalmatský Kotor a celá Boka Kotorská. I lid
tamější nazývá a považuje knížete černohorského za svého gospodara a vznáší naň
rozličné sporné záležitosti, nežli na c. k. úřady dalmatské. Kralj, totiž císař
rakouský, je jim příliš daleko. Požívá u Bokelcův úcty, protože je mocný
křesťanský panovník, o němž věří s Hercegovci a Bosňáky, že jednou zažene
Turka, ale kníže černohorský je jim bližší a stýká se s nimi osobně.
To,
co právě řečeno, opravňuje snad domněnku, že Hercegovina a Boka Kotorská
připadne kdysi Černé Hoře, s níž už nyní tvoří mravní jednotu. Připojením
Boky Kotorské dostala by Černá Hora moře, jehož nevyhnutelně potřebuje
k provozování obchodu a povznešení blahobytu.
HISTORICKÝ
NÁČRTEK
Přeskočíme
události, které se na Černé Hoře odehrály, dokud ještě slula knížectvím
zetským, a počneme hned stoletím šestnáctým, totiž dobou, kdy poslední vladař
z rodu Černojevičů, Ďuraď (Jirkus cirkus), uchýlil se do Benátek. Tehdáž,
jak už praveno, počala být Černá Hora tím, čím nyní je.
Tenkrát
byla Černá Hora mnohem menší, než nyní, obsahovalať toliko čtyry nahije:
katunskou, rijeckou, crmnickou a lěšanskou. Ďuraď Černojevič byl tištěn
z předu i zadu, od Turků a Benátčanů. Postavení jeho bylo zoufalé a on
neměl dosti síly, aby nepřátelům odolal. Zejména Turků bylo se co báti, kteří
onoho času byli největšími pány v Evropě. Lid, jejž panovník osudu
zanechal, malomyslněl. Mnozí Černohorci ze všech čtyř nahijí se poturčili, a
v jich čele Staniša Černojevič. Poturčenců neubývalo, ale množili se. Za
sto let zbudovali si už několik džamijí (chrámů), měli své kadije (soudce) a
nabývali čím dále tím více moci nad pravoslavnými. I na Cetyni byla turecká
džamije, i tam roztahoval se turecký kadi.
Na
Černé Hoře nebylo svornosti, a to bylo nejhlavnější příčinou úpadku. Černohorci
necítili, nevžili se ještě v myšlenku, že jsou dohromady jedno tělo, které
má mít i jednu duši. Každé plemeno a bratrstvo považovalo se za oddělený celek,
plemeno nenávidělo plemeno, bratrstvo bratrstvo.
Neblahý
tento stav trval plná dvě stě let, až se roku 1707 podařilo vladykovi (biskupu)
Danilovi Ščepčevu Herakoviči Něguši poturčence vypleniti. Plemena, která byla
zatím odpadla, vrátila se nazpět, a Černá Hora nabyla opět mezí, které měla
z počátku. Vladyka Petr I. Petrovič porazil roku 1796 dvakrát na hlavu
Bušatliju pašu, čímž sobě získal Bělopavliče a Pipery. Tím se hranice
černohorské rozšířily až do Spuže, řeky Morače a Rovců.
Roku
1820 vzbouřila se hercegovská plemena Drobňáci, Moračané a Rovčané. Vezír
bosenský Dželaludin paša vyslal proti povstalcům vojsko. Bělopavliči pomohli
Hercegovcům, vojsko turecké bylo na Morači pobito, Moračané a Rovčané připojeni
k Černé Hoře, ale Drobňáci zůstali dále pod panstvím tureckým.
Vladyka
Petr II. Petrovič, proslulý básník, odprodal ze zděděného území nepatrné
částky, totiž roku 1832 hornatá místa nad Kotorem a roku 1837 dva kláštery
Rakousku a roku 1843 dva ostrůvky v jezeře skaderském Turecku.
Petr
II. v závěti ustanovil, aby po něm vladyčil Danilo Petrovič Něguš, který
však necítil se ku stavu duchovnímu povolaným a hned po smrti svého předchůdce
caři ruskému Mikuláši I. oznámil, že si vladykou býti nepřeje. Cař jej potvrdil
na knížete. Jím přestali nad Černou Horou vládnout vladykové, osoby duchovní.
To se stalo roku 1851.
Již
v prosinci roku 1852 vzala si Vysoká Porta příčinu, že proti Černé Hoře
vyslala vojsko pod vůdcovstvím Omera pašy. Kníže Danilo postavil se junácky na
odpor. Zakročením Rakouska a Ruska přinucen Omer paša, že v únoru roku
1853 odtáhnul. Brzy na to pozdvihli se někteří Hercegovci a kníže Danilo jim
pomáhal, chtěje přiměti Portu, aby řádně vymezila hranice Černé Hory a přiznala
její samostatnost, již dosud popírala. Hlavně přičiněním Francie a Ruska učiněn
byl roku 1856 kongres zástupců velmocí evropských v Paříži, na němž
vypracována takzvaná smlouva pařížská. Smlouva tato je pro Černou Horu nemalé
důležitosti a my se o ní ještě zmíníme.
Kníže
Danilo nemohl se s Portou dohodnouti o Grahovu. Porta tvrdila, že dosud
vládla na Grahovu ona, Danilo a Grahované sami dosvědčovali, že již předtím
spravovali se rozkazy z Cetyně. Spor obnoven. V dubnu roku 1858
vypraveni Husejn paša a Kadri paša s 8000 vojska proti Černé Hoře. Na
Grahovu dne 1. května 1858 svedena strašná řezba, v níž skoro všichni
Turci zahynuli. Spor byl rozhodnut ve prospěch Černé Hory, jejíž hranice opět
rozšířeny, a o více, než o pouhé Grahovo. Hranice tyto trvají dosud, neboť
pokus nynějšího knížete Nikoly I., podniknutý roku 1862 známou válkou
černohorsko–tureckou a nové hranic posunutí za účel mající, se nepodařil.
ZPŮSOB
VLÁDY
Černojevičové
vládli patriarchálně, v některých případech samovolně, ale obyčejně
v dohovoru s náčelníky jednotlivých plemen. Suverénního významu měli
více na venek, než-li v zemi.
Vladykou
Vavilem na počátku šestnáctého století dostala vznik vláda teokratická, čili
vláda duchovní vrchnosti. Vladyka Vavil neměl skoro nižádné moci světské,
protože se jednotlivá plemena již z vlády Ďuradě Černojeviče vyzula a
všecku moc na sebe potáhla. Vlastně by správněji bylo řečeno, že Ďuraď
Černojevič odevzdal Vavilovi nehybné statky dvora a monastýra (kláštera)
cetyňského, a nikoli správu země, které ani sám nedržel. Stejným právem mohla
by černohorská theokracie, jak byla za Vavila, nazvána být mnohovládou aneb
bezvládou. Od Vavila po 193 let trvá doba nesvárů a sporů domácích, nejslabší
to perioda Černé Hory. Černohorcům stala se tehdáž vzorem republika benátská,
jejíž zřízení všelijak napodobiti se snažili. Volili vladyky střídavě
z různých plemen a dávali jim peněžité podpory, neboť daně byly jim
neznámy. Tím způsobem chtěli si učiniti podobnou stvůru, jako byli dožové
benátští. Jak se obdivovaná republika benátská chovala k nim, o tom svědčí
nejlépe tento případ: za vladyky Visariona Bajiče pomohli Černohorci Benátčanům
k vítězství nad Topal pašou, začež jim v odměnu Benátčané vladyku otrávili
a Topal paša přikvačiv, srovnal monastýr cetyňský se zemí.
Roku
1697 zvolen vladykou Danilo Ščepčev Herakovič Něguš, jehož nastoupením počaly
se poměry černohorské lepšiti. Vladyka Danilo upozornil na sebe v krátkém
čase Petra I., caře ruského, který mu vyměřil roční podporu 2000 rublů. Od té
doby dostává Černá Hora od Ruska roční příspěvek, který dnešního dne obnáší
36.000 rublů.
Vladyka
Danilo pojal myšlenku, žeby dobře bylo moc světskou odloučit od duchovní, a aby
myšlenku svou uskutečnil, ustanovil roku 1718 Vukotu Ozriniče gubernátorem
(„guvernaturem“) a přepustil mu vladařství. Aby měl gubernátor moc výkonnou,
přidělil a podřídil mu dva serdary (náčelníky policejní, velkoprofósy) se
stálým ročním platem. Gubernátoři byli první osobou po vladykovi a v jistých
věcech od nich neodvislí. Rozumí se samo sebou, že působnost gubernátorů
nebyla, jak náleží ohraničena, a že se vyskýtaly záležitosti, v nichž
stáli v opozici k vladykám. Jaké ponětí měli gubernátoři o státě a
zřízení státním, toho podal charakteristický příklad již první té hodnosti muž,
Ozrinič, který za náhradu 100 dukátů vyměnil koupí úřad svůj se Stanišou
Radoničem, onoho času serdarem.
Vladyka
Petr II. vyhnal roku 1831 Vuka Radoniče, posledního gubernátora, a chtěl vlásti
samoten a neomezován. (Potomci tohoto Radoniče žijou nyní v Kotoru pod
jménem Guvernatoroviči a každý toho rodu béře od Rakouska po 10 krejcarech
denního platu.) Petr II. měl v úmyslu zavésti rozličné užitečné i nutné
opravy, k čemuž měl zapotřebí peněz. Aby peněz nabyl, chtěl to zkusiti
s daní, kterou dosud Černohorci jen dle jména znali. Novoty jeho, zvláště
zavedení daně, popudily proti němu obyvatelstvo tak, že se zjevně vzbouřilo.
Toliko nahije katunská, nejchudší ze všech, stála věrně při vladykovi. Vladyka
dal původce vzpoury postříleti a ostatní dílem sliby, dílem vyhrůžkami schýlil
k pokoji. Břímě daně Černohorci již nesvrhli, ač je dosud s nevrlostí
nesou, říkajíce, že právě proto bránili se Turkům nasazením všech sil, aby byli
svobodni, poplatky a břemeny nestíženi. Danilo I. roku 1855 vydal velmi přísný
paragraf o daních, jenž zní: „Kdo by se zdráhal udati pozemek aneb jiného cos
dani podrobeného, tomu místní starešina neb glavár vše to, co byl zatajil, za
pokutu zkonfiskuje a jmění zkonfiskované mezi ostatní rozdělí.“ Theokratická
vláda na Černé Hoře zasluhuje svého jména právem toliko za Petra II.
Roku
1851 Petr II. zemřel a nástupce jeho Danilo S. Petrovič Něguš, zůstav osobou
světskou, zaměnil teokratický způsob vlády absolutní monarchií. Danilo zrušil
hodnost kněžích (knížat, starešin). Místo kněžích ustanovil kapetány, místo
kněževin zavedl kapetanije. Ustrojil vojsko, představil mu vojvody, serdary,
kapetány, stotináše, barjaktáry (praporečníky) a desetáry. Dal zemi změřiti a
popsati a dle toho rozměřil daň, která trvá nezvýšena po dnešní den. Věhlas
Danilův a šťastné výsledky jeho podniků učinily zavedení novot možným. Danila
v zasloužilé práci snažně podporovala choť jeho Darinka zakládáním
vzdělávacích ústavů a zušlechťováním mravů v národě. Roku 1860 nalézal se
Danilo v mořských lázních kotorských. Když jednoho večera vyplul
s chotí na lodici na moře, byl náhle od zadu zákeřným způsobem smrtelně
postřelen, takže již druhý den skonal. Vrahem byl mladý černohorský vyhnanec
jménem Kadič, kterého k lotrovskému činu vedla politická zášť. Vrah byl
ovšem na hrdle potrestán, ale Danilo Černé Hoře nenavrácen. Kněžna Darinka, že
neměla mužských potomků, odevzdala vládu synovci manželovu Nikolovi I. M.
Petroviči, nynějšímu vladaři černohorskému. Moudrá vláda obou posledních knížat
dovedla, že Černohorec, dříve jenom v nevázané svobodě si libující, zkrotl
a přizpůsobil se požadavkům pokroku.
POMĚR
ČERNÉ HORY K TURECKU
Turci
rádi prohlašují, že je Černá Hora soustavnou částí jejich monarchie. Ukážeme,
jakého práva k tomu mají a mají-li je vůbec.
Dle
mezinárodního práva může si jeden stát osvojiti druhý dvojím způsobem: buď
přesilou válečnou aneb cestou pokojnou, totiž ve státě nesvobodném odkazem
samodržcovým a ve státě svobodném svobodnou volbou národa. Osvojení válečnou
přesilou musí míti oprávněné příčiny a musí trvati bez přetržení, čili jinak,
národ se musí znáti k tomu, že je podčiněn.
Černá
Hora byla sice od Turecka často napadána, ale vždycky proti právu; Černá Hora
bývala Turecku částečně podřízena, ale vždycky na krátký čas; ani panovníci
černohorští ani národ nikdy nevešli s Tureckem ve smlouvu, kterou by se
jeho nadvládě podávali; za posledních 85 let Černá Hora sama se spravovala,
beze všeho vlivu cizího.
Dále
dle znění práva mezinárodního potřebí, aby velmoci nadvládu státu jednoho nad
druhým potvrdily a uznaly. Uznání to může býti buď formálné neb výslovné, t. j.
diplomatickými notami, aneb se může díti mlčky.
Ve
smlouvě o hranicích z let 1699 a 1718, kterou učinilo Rakousko
s republikou benátskou, přiznáno sice Vysoké Portě právo na Černou Horu a
dalo by se to vyvésti i ze svištovského míru, roku 1791 mezi Rakouskem a
Tureckem uzavřeného, v němž Černé Hoře jako zemi odbojné slibována
amnestie – ale to obé dávno již pozbylo platnosti a právě od roku 1791 požívá Černá
Hora úplné samostatnosti; ostatně platí pravidlo, že usnesení, které dvě osoby
o třetí učinily, této ani škoditi ani prospěti nemohou.
Porta
se vůči samostatnosti Černé Hory dlouho chovala mlčky, poněvadž neměla dosti
moci, aby ji zvrátila. Teprve v memorandum, které v lednu roku 1853
podala velmocím, aby vysvětlila, proč proti Černé Hoře zakročuje brannou mocí,
odhodlala se tvrdit, že je a byla Černá Hora od ní závislá. Avšak sama vláda
anglická, která Turecku vždy nejvíce nadržovala, již v prosinci roku 1852
projevila, že smlouva o mír svištovský nedává Portě nijakého práva na Černou
Horu, což se může považovati za výslovné uznání samostatnosti Černé Hory od
Anglie. Francie již za Napoleona I. přiznávala Černé Hoře samostatnost, a Rusko
učinilo tak zřejmě roku 1856 u příležitosti kongresu pařížského, když o ní
zástupce Turecka Ali paša mluvil jako o části říše otomanské. Kníže Danilo
nemeškal a protestoval proti řečem Ali pašy a protest jeho vznesen do
protokolu.
Po
válce roku 1862, která pro Černou Horu nešťastně skončila, diktovali Turci
dosti těžké podmínky, ale při smlouvě bylo podotčeno, že „vnitřní správa Černé
Hory zůstati má jako před vtržením císařského vojska na území černohorské“ –
čímž sama Porta, ač nepřímo, nezávislost Černé Hory uznala.
Turci
také tím dokazují odvislost Černé Hory, že dlouhý čas ve věcech církevních
podléhala vrchní moci patriarchátu pečského, což je ovšem pravda, ale
záležitosti církevní vždy nutno oddělovati od světských, sice by například celý
katolický svět byl odvislý od papeže. Potomní Černá Hora spadala pod patriarchu
pečského již za dob carství srbského, avšak když roku 1763 Porta patriarchát
pečský za babku prodala patriarchovi cařihradskému, okázala Černá Hora skvěle
svou samostatnost v ohledu církevním, davši se novému patriarchátu
srbskému v Karlovcích.
Z pověděného
vysvítá, že mylně bývá Černá Hora stavěna v řadu států, říši otomanské
vasalujících.
ZEMĚPISNÝ
PŘEHLED
Černá
Hora hraničí na severu s Hercegovinou, na jihu s Albánií, na západě
s Bokou Kotorskou, na východě se Starým Srbskem. Obnáší 76 krychlových
mil. Je delší než širší. Obyvatelů má 123.000. Podnebí je drsné ale zdravé,
kromě končiny na jezeře skaderském, kde zuřívá zimnice. V jižních
nahijích: v Bělopavličích, v lěšanské, rěcké a zvláště crmnické je
podnebí tak mírné a lahodné, že se tam rodí v hojnosti jižní ovoce; za to
v nahiji katunské, v Drobňácích, na Morači, Rovcích, Kučích a
Vasojevicích jižního ovoce nespatříš.
Černá
Hora dělí se na pravou Černou Horu a Brda. Pravá Černá Hora dělí se na 4
nahije: katunskou, rěckou, crmnickou a lěšanskou. Brda se dělí na Bělopavliče,
Pipery, Kuče, Bratonožice, Vasojeviče, Moraču, Rovce, Úskoky a Drobňaky. Kučů,
Vasojevičů a Drobňáků žije na území černohorském jen část; ostatní zůstali pod
jařmem tureckým.
Nahije
byly druhdy rozděleny na plemena čili kněžiny, nyní na kapetanije. Kapetanije
se dělí na vesnice („sela“, t. j. sídla). Kapetanijí je na počet 47, vesnic
329.
Černá
Hora je všecka hornatá, hory jsou namnoze holý kámen. Nejvíce a nejpříkřejších
hor nalézá se v nahii katonské, kde kromě čtyř údolí není rovného místa,
které by mělo v průměru půl hodiny.
Rozsáhlejší
údolí, „pole“, jsou tato: cetyňské ¾ hod. dlouhé a ½ hod. široké; něgušské 10
minut dlouhé a 5 minut široké; grahovské 1 hod. dlouhé a ½ hod. široké;
crmnické 2 hod. dlouhé a hodinu široké; rěcké 3 hod. dlouhé a 1 ½ hod. široké;
lěšské 1 ½ hod. dlouhé a ½ hod. široké; zagaračské 1 hod. dlouhé a ½ hod.
široké; bělopavličské 4 hod. dlouhé a 1 ½ hod. široké; župské 1 ½ hod. dlouhé a
⅓ hod. široké; Kopilje mezi Pipery a Rovci ½ hod. v průměru; Lukavice, louky na
vysočině mezi župou nikšičskou, Rovci, Moračou a Bělou; Radovičovo pole mezi
Kopiljem, Rovci a Moračou; Beruša a Tara, louky 5 hodin dlouhé a ¼ hod. široké
na pramenech Tary v horních Vasojevičích.
Pole
cetyňské je ze všech stran obklíčeno vrchy, je písčité a neplodné, nemá živé
vody, ačkoli dle vyschlého koryta je znáti, že je druhdy potok prorýval. Taktéž
pole něgušské trpí nedostatkem živé vody. Grahovské je většinou neobděláno a
neplodno. Crmnické má hojnost vody, je velmi úrodné a dobře je obděláno. Rěcké
nalézá se při skaderském jezeře, je plodné, rodí zvláště kukuřici, v zimě
je zatopeno. Lěšanské je vlídné a úrodné. Zagaračské uspokojuje. Bělopavličské
je velmi lahodné a plodné, má hojně jižního ovoce, doubrav, vinohradů, lučin a
palouků; kdyby bylo náležitě obděláno, samo by mohlo zásobiti celou Černou Horu
přírodními plodinami. Župské je dosti úrodné.
V Čekličích,
Pucách, Bělicích a Čevu nenajde se údolíčka, které by mělo aspoň ¼ hodiny
v průměru. Katunská nahije, sousedící s Hercegovinou, je nejchudší,
nejkamenitější, nejkrutější. Cesta z Cetyně do Grahova v Hercegovině
vede touto nahijí, trvá 10 hodin, a po celou chůzi nestoupne noha na zemi –
pořád se musí jíti po holém kamení!
Hory,
které Černou Horu prostupují, patří k jihovýchodnímu rameni dinárských
Alp, táhnoucímu se přes celou Hercegovinu. Paměti nejhodnější je hora Kom na
severu Černé Hory, uzel to, z něhož vycházejí všecky ostatní hory
černohorské. Po něm je nejznamenitější Lovčen nad Kotorem. Z dlouhé řady
větších menších ostatních vrchů uvedeny buďtež: Bělasica planina mezi Kolašínem
a Vasojeviči, Siňavina planina na hranicích hercegovských, Javorje mezi Moračou
a Úskoky, Vojník mezi Drobňáky a Nikšiči, Sitnica u Grahova, Štírovník nad
Něgušem, Chotské hory mezi skaderským jezerem a Albánií, Bílá hora mezi Zubci
v Hercegovině a Krivošijí.
Cesty
jsou vesměs špatné, takže ani toho jména nezasluhují. Co se nazývá cestami,
jsou pouhé horské stezky, po kterých se musí spíše skákat, nežli jíti. Hlavní
cesty jsou tři: první vede z Kotoru přes Něguš, Cetyň, řeku Černojevičovu
a přes lěšanskou nahiji do Bělopavličů; druhá se od první odděluje
v Něguši a vede do Nikšičů; třetí a nejhlavnější cesta jde z Nikšičů
v Hercegovině celou Černou Horou do Spuže a Podgorice. Tuto cestu musel
kníže Nikola dovoliti po ztracení hry roku 1862.
Ani
jednou z těchto cest nemohou jeti vozy. Vozy jsou vůbec v Černé Hoře
věcí neznámou. Zboží i lidé převážejí se na koních, mezcích a oslech; avšak
nejvíce břemen nanosí se ženy.
Roku
1812 nabízel se francouzský generál Mormont Černohorcům, že jim vystaví na svůj
náklad řádnou silnici z Kotoru do Nikšičů. Silnice tato vedla by
nejpříkřejším a nejskalnatějším krajem Černé Hory a náklad na ni byl vypočten
na 350.000 franků. Černohorci nabídnutí Mormontovo zamítli, poněvadž by silnice
byla více Černé Hoře na škodu nežli k užitku. Neplodná Černá Hora
nepotřebuje silnice pro svůj obchod, a naproti tomu by tím byl usnadněn pochod
nepříteli. Černohorci děkují svou samostatnost právě nepřístupnosti svých hor,
a kdyby té nebylo, byla by svoboda jejich ohrožena. Proto zůstávají při starém.
Silnici z Nikšičů do Spuže a Podgorice považují za velmi těžkou podmínku
míru.
Hora
Kom činí dvojí rozhraní řek. Řeky, které prýští na jižní a západní straně Komu
a jeho ramen, tečou do skaderského jezera, z něhož odtéká přebytečná voda
pod jménem řeky Bojany do jaderského moře. Řeky, pramenící na severní a
východní straně Komu, tečou do řek Tary a Limu v Hercegovině, které jejich
vody nesou do Driny, Drina do Sávy, Sáva do Dunaje, Dunaj do Černého moře.
Na
Černé Hoře jsou jen řeky druhu prvního. Jsou to zejména: 1) Řeka Černojevičova,
která protéká rěckou nahijí a dává jí jméno. Ústí přímo do skaderského jezera. Mohou
po ní plouti lodice, anno roku 1862 dopravováno po ní i parobrodem turecké
vojsko ze Skadru. Na jejím pramenu vystavěl vladyka Petr II. prachárnu, která
je nyní zrušena. Blízko této prachárny vystavěna roku 1866 puškárna, v níž
se vyrábějí pro vojsko zadovky. Do řeky Černojevičovy vtéká Karuč a Karatuna.
2) Seljašnica, teče přímo do skaderského jezera. 3) Virovšnica, ústí do
skaderského jezera a pojímá Orahovicu, Gluchodolskou říčku a Simskou říčku,
všecky nad Vírem. Virovšnica prorývá nahiji crmnickou. 4) Morača, prýští pod
planinou Rzočou a ústí pod Vraninou do skaderského jezera. Přítoky její jsou:
Zeta, rozmnožená Maticou pojavší do sebe Crkovnicu a řeku Vlčí (Vučja rěka) pak
Sušicou; Sitnica spojená s Trepčanicou; Mrtvica, Ratňa, Trnovica, Ibrštica,
Vrelo. 5) Gračanica, ztrácí se pod horou Stubicou. 6) Bukovica, sestávající
z pramenů Vukovica a Tušina. Do Bukovicy vtéká Běla a Komarnica, pod
kterýmžto jménem ubírá se do Pivy. 7) Brekut a Levá prýští na Komu, pod
Větrníkem se spojují a plynou co Malá řeka do Moračy. 8) Beruša prýští na Komu,
vlévá se do Opasnici a obě nabývají pak jména Tara, do níž teče říčka Drcka. 9)
Zlorječica, prýštící na Komu a Kraljštica, prýštící na Bělasica–planině; obě
tečou do Limu.
Na
řece Černojevičově vystavěl kníže Danilo roku 1855 kamenný most, podobně na
Mrtvici. Přes Zetu vede řádný dřevěný most, vystavěný roku 1869 z nařízení
knížete Nikoly. Kamenné mosty vedou též přes Moraču, Bukovici a Malou řeku. Oba
poslední pocházejí z římských dob.
Černá
Hora má i několik jezer, mezi nimiž slušno jmenovati na prvním místě skaderské,
ač jí ho jen malý díl patří. Skaderské jezero je známo z národní písně.
Prostřed něho nalézá se 11 kvetoucích ostrovů. Na Lovčenu nachází se též malé
jezírko, v Drobňácích dvě. Dále jsou: Kapetánovo jezero v Rovcích,
Černé jezero tamtéž a jezero lopatské mezi Kolašinem a Moračou.
Z míst
dlužno jmenovati: Cetyně, Rěka, Černojeviče, Vír a Glavici Čerapiče.
Cetyně
je v nahiji katunské, sídlo knížete a vladyky, má 115 domů a 500 obyvatel.
Kníže má svůj palác, vladyka sídlí v monastýru (klášteře), který vystavěl
vojvoda Ivan Černojevič. Na Cetyni je teologická škola, dívčí ústav a národní
škola. Do roku 1847 nebylo na Cetyni ani jednoho domu kromě kláštera. Tohoto
roku vystavěl si Petr II. několik kroků od kláštera dvůr, který obdržel od
národa jméno „biljarda“ proto, že si vladyka v něm postavil kulečník.
Vedle dvora vladykova vznikaly znenáhla jiné stavby. Kníže Nikola zbudoval si
vedle dvora Petra II. malý palác, který sice zevnějškem nevyniká, ale uvnitř
skví se nádherou královskou. Roku 1864 vystavěn na akcie po 50 zlatých řádný
hostinec, který se však nevyplácí.
Řeka
Černojeviče je v rěcké nahiji, má 80 domů a 300 obyvatel a dosti pěkný
chrám svatého Mikuláše. Řeka Černojeviče stojí na řece téhož jména, která
druhdy slula Obod. Na vrchu proti městečku zdvíhal se druhdy hrad Obod, sídlo
Černojevičů. Zde byla v druhé polovici 15. století první černohorská
tiskárna. Přes řeku Černojeviče vystavěl kníže Danilo na památku svého otce
Stanka kamenný most. V Řece Černojeviče odbývá se jednou týdně trh.
Vír
leží v crmnické nahiji, má 30 domů a 110 obyvatel. I zde odbývá se jednou
za týden trh.
Glavice
Čerapiče (Ćerapića glavica) leží v Bělopavličích, má 20 domů a 80
obyvatel. Jednou za týden trh. V novějším čase dostala jméno Danilov Grad.
NÁRODNOST,
JAZYK A NÁBOŽENSTVÍ
Černohorci
jsou vesměs jazyka a národnosti srbské a náboženství pravoslavného. Ptáš-li se
na náboženství, odpoví Černohorec, že je „Srbín“, ptáš-li se na národnost,
řekne, že je „Ćrnogorac“. Za dob úpadku bývalo na Černé Hoře dosti poturčenců,
nyní není ani jednoho. Jazyk jejich je čistě srbský, v písmu užívají
cyrilice. Do hovoru mísí po způsobu Dalmatinců některá italská slova, ale
v poměru k Dalmatincům velmi málo. V přízvuku panují patrné rozdíly.
Na severní straně mluví se jako v Hercegovině pomalu, melodicky,
s prodlužováním patřičných slabik. Čím dále na jih, tím je hovor
spěšnější. Na jihu a ve středu země vyslovují a nejasně, polohlasně. Rovněž je slyšet polohlasný zvuk ve slovech
brdo, smrt, grm atd. Na severu říkají šljiva, oštro, ve středu a na jihu sliva,
ostro. Ještě jsou některé nepatrné rozdíly, o nichž se na tomto místě šířiti
nemůžeme. Aby si učinil čtenář jasné ponětí o řeči, uvedeme raději úryvek
národní písně s překladem pokud možno doslovným.
Psaní bílé vezír píše
Bosny,
posílá je na Cetyně
rovné
vladykovi Petroviči
k rukoum.
Ve psaní mu takto pravil
vezír:
„Slyš, vladyko, černý
kaluděře (mnichu)!
Ať mi pošleš harač (daň
z hlavy) Černé Hory
a dvanácte mladých,
krásných děvic,
od dvanácti do patnácti
roků,
nad to ještě Bělu
Stanišiče:
nepošleš-li, vladyko,
mně harač,
klnu se ti vírou i
imanem (věrozákonem),
klnu se ti postem
ramazanem,
že zdrancuji Černou Horu
celou;
a co tamo najdu mladé,
krásné,
všecko zajmu a odvedu v robství,
a co najdu staré,
nedospělé,
všecko zrubám vražedlnou
šavlí.“
Když vladyka obdržel to
psaní,
a když viděl, co mu
psaní píše,
četl psaní, dal se do
vzlykání,
načež pozval bratry
Černohorce
a k nim v tato
promluvil je slova:
„Černohorci, moji bratři
drazí!
Turkovi-li nectný dáme
harač,
já se z Hory
vystěhuji Černé!“
Všichni děli: „Kamenem
mu dáme!
My pro Turka ničeho
nemáme,
kromě z pušek kulí
rozpálených!“
Vladyka to vyslech
Vasilije,
vyslechl to a se
zaradoval,
vezírovi takto
odpověděl:
„Divím se ti, bosenský
slivaři!
Co to tlacháš a do listu
píšeš,
že chceš od nás Černé
Hory harač
a dvanácte mladých,
krásných děvic
od dvanácti do patnácti
roků,
nad to ještě Bělu
Stanišiče:
pošlu tobě věru tvrdý
harač,
to dvanácte kamenů hor
našich,
bys je dodal caru ve
Stambole (v Cařihradě);
místo dvanáct mladých,
krásných děvic
beraních ti dvanáct
pošlu robů,
a na místo Stanišiče
Běly
ocasů ti dvanáct pošlu
vepřích,
bys je nosil za turbanem
pestrým,
abys věděl, co je Černá
Hora,
že neplodí pro Turčíny dívky
ale pro své děti
Černohorce“ atd.
V originále:
Knjigu
piše bosanski vezire
a
šilje je na Cetinje ravno,
a
na ruke Petrović vladiki,
u
knjizi mu vezir besědio:
„Čuj,
vladiko, crni kaludjere!
Pošlji
mene arač Gore Crne
i
dvanæst mladi djevojaka,
sve
od dvanast do petnæst ljeta,
i
suviše Belu Stanišića:
ako-li
mi to poslati nećeš,
kunem
ti se věrom i imanom
i
mojijem postom ramazanom,
Crnu
Goru poarati oću;
štogodi
bude mlado i lijepo,
s sobom
oću u roblje povesti,
što-li
bude staro i nejako,
sve
pod sablju oću okrenuti.“
Kad
vladika kujigu privatio,
i
vidio, što mu knjiga piše,
Knjigu
štije, grozne suze lije;
pa
dozivlje braću Crnogorce,
i
ovako ujima besědio:
„Crnogorci,
moje braćo draga!
Ako
damo mi arač Turcima,
ja
u Crnu stajat Goru neću.“
Svi
rekoše: „Kama da mu damo!
I
Turčinu ništa nedajemo,
do
vrućega zrna iz pušaka!“
To
vladika sluša Vasilije,
slušao
je, pa se veselio,
i
veziru vako odgovara:
„Čudim
ti se, bosanski šljivaru!
Što
budališ i u knjigu pišeš,
da
ti pošljem arač Gore Crne
i
dvanæst mladi djevojaka,
sve
od kanast do petnæst ljeta
i
suviše Belu Stanišića:
poslaću
ti za arače tvrde
od
gorice dvanæst kamena,
do
jih pošlješ caru u Stambolu;
a
za samu Belu Stanišića
od
veprova dvanæst repova,
da
jih nosiš za turbanu tvome,
neka
znate, šta je Gora Crna,
da
za Turke neradja djevojke,
već
za svoju djecu Crnogorce“ atd.
Kvůli
úplnosti stůjž zde v krátkosti, co dále píseň vypravuje. – Bosenský vezír
sebral vojsko a táhl proti Černé Hoře; byl ale poražen a mnoho mužstva, mezi
jinými i nejpřednější hodnostáři, padlo do zajetí. Jednáno o výkup, a
Černohorci, aby Turky jak náleží pokořili, nechtěli zajaté za žádnou cenu
vydati, než-li za vepře. Čím větším pánem Turek byl, tím více vepřů muselo být
dáno za jeho hlavu.
MUŽ
Díky
národním zpěvům svým, zachoval si Černohorec v živé paměti všecky
nejdůležitější a nejzajímavější události své historie. Každému Černohorci je
známo, že národ jeho je s národem srbským jediné tělo. Avšak proto přece
nedal by se za celý svět nazývati jinak, než-li Černohorcem – uznávať toliko
sebe hrdinou, junákem, ostatní národové jsou všichni víceméně zženštilí,
zbabělí, kukavice, toliko Albánec je junákem.
Černohorec
je prostřední postavy, obratný a úměrně rostlý. Vyniká neobyčejnou otužilostí.
Puška stala se mu nerozlučnou družkou života. Nezná, co je pohodlí, tím méně ho
hledá. Spí na kameni nebo na holé zemi tak sladce a spokojeně, jakoby spočíval
na nejměkčích poduškách. Nic si nedělá z vedra a mrazu, z hladu ani
žízně. I v nejvyšším stáří je svižný a křepký. Nohu má malou, bos nechodí
nikdy. Obouvá opánky, které si sám připravuje. Oči jeho jsou živé a bystré,
plny veselosti a vychytralosti. Barva pleti a vlasů je naskrze temná. Jak
v pohybech, tak i v řeči je hbitý. Chování jeho je hrdé a elegantní. V naukách
to nepřivedl daleko, začež tím více vyniká přirozenou chápavostí. Sám je
nedůtklivý, ale jiného rád si dobírá a smích sobě tropí. Osobní čest je mu
největší svátostí. Zaklíná-li se bohem a svatým patronem, není ještě lze na
jeho slovo se spolehnout; řekne-li však „tato mi poštenje“ (na mou čest), možno
na jeho slově hrady stavěti. Je umíněný, o každé věci má vlastní, zdravý
náhled, ale neprojeví ho bez jakýchsi okolků. Klade-li někomu odpor, neopomene
nikdy napřed učiniti úvod: „Inu ano, ty mluvíš tuze pěkně a víš všecko, a já
jsem krom toho svatého kříže jako ostatní brav a nevím nic, ale přece myslím
atd.“ Nemluví-li mu starší a zkušenější po chuti, odpoví: „Ty jsi starší a
dokonalejší a rozumíš více, ale já po svém rozumu držím to atd.“
Černohorec
je dítko svobody. Praotcové jeho opustili prvotní vlast, kde si mohli,
poturčivše se, uchovati všechny statky a přednosti ano i větších získati, a
utekli se do těchto neplodných hor, jen aby nemuseli snášeti nevolnictví
půlměsíce. Potomci jejich zachovali si lásku ke svobodě v plné míře. Celý
národ je mu jednou rodinou, a nikdo mu nestojí tak vysoko, ani sám kníže ne,
aby se neodvážil do očí pravdu mu pověděti. Černohorec miluje své hory a
svobodu svou, ale pro svobodu nevázanou smyslu nemá, což svědčí o zdravém jeho
jádře. Naopak dovede jej přísný vladař kolem prstu ovinout.
Pěkný
toho důkaz vidíme na Štěpánu Malém. Když Černohorci známého tohoto dobrodruha
přiznali za svého panovníka, neuměli ještě činiti náležitého rozdílu mezi mým a
tvým a krádež nebyla jim ničím menším, než-li jakýmsi junáckým kouskem. Štěpán
vystoupil proti tomuto zlořádu s největší přísností a podařilo se mu
v několika letech úplně jej vyhubiti. Na cestě z Kotoru do Cetyně
položil deset dukátů, které na témž místě ještě po desíti letech netknuty
ležely.
Puška
je Černohorci skoro milejší nežli žena. Pušky a handžáru nikdy neodkládá, zbraň
jej musí provázeti na všech cestách. Střelbou z pušky oslavuje narození
hocha, svatbu, střelbou z pušky vítá přítele a pobratima. Zaštěká-li
v noci pes, neotálí Černohorec ani dost málo a obejde celé stavení nebo
stádo, aby se přesvědčil, neblíží-li se zlý člověk aneb dokonce Turek.
Za
pokrm slouží Černohorci nejvíce suchý chléb. Je mu jedno, co požívá, jenom
je-li syt. Vstává časně ráno a již pracuje. Teprve po práci chopí se snídaně,
za kterou mu slouží chléb a sýr, neb chléb a cibule (luk). K obědu má něco
lepšího, obyčejně kaši neb sýr, někdy maso. Kaši zavařuje mlékem, sýr pojídá
s chlebem nebo jej drobí do mléka. Mouka se mele z kukuřice. Na zimu
si do země ukládá brambory a hlávkové zelí, aneb suší nasolenou skopovinu.
Hrách, čočku a boby schovává pro dobu postní. Obyčejně si nemastí, a činí-li
to, užívá oleje. Některá léta mají ryb dostatek.
Před
svatým Jiřím zásoby docházívají a Černohorec je nucen, aby ukonejšil hlad,
hledati a svářeti všelijaké byliny s mlékem a smetanou. Rostlinné potravě
dává přednost před masitou. Je mu líto zabít dobytče, které si vyhlídal, a
proto je raději prodá a nakoupí obilí. Maso se hlavně pojídá o slavnostní dny.
Jde-li
Černohorec přes pole, nebere s sebou jiných zásob kromě krajíce chleba.
Taktéž činí, táhne-li do boje. Z trocha hladu mnoho si nedělá. Žízeň hasí
vodou, které není na Černé Hoře mnoho, za to však je chutná a zdravá. Vína
požívá málo, spíše sahá k rakiji (araku, kořalce).
Černohorský
žaludek vydrží co žádný jiný. Často Černohorec, když vyvrhuje brav, vezme kus
loje od ledvin a požívá jej s kusem chleba za syrova. Kdo nemůže jísti
třikrát denně, jí dvakrát, kdo nemůže dvakrát, jí jednou. Nedostatek a chudobu
snáší Černohorec jako filozof. V hladových letech přemnohý nemá, čím by
hlad utišil a musí se spokojiti, dostane-li se mu za denní pokrm několik
vařených nebo pečených bramborů. Tak je Černohorec střídmý a skromný. Co platí
o jídle, platí i o pití. Jsou sice na Černé Hoře krčmy, ale navštěvovány jsou
jen v neděli a ve svátek. Černohorec nikdy nepije tolik, aby se podnapil.
Černohorec
považuje provozování řemesel za zaměstnání – neřku-li nectné – aspoň sprosté, a
on, rozený voják a junák, vystříhá se ho, jak může. Raději se najímá
v cizí služby co osobní ochránce (kavaz). Na Východě je plno Černohorců
v takovém úřadě. Chovu dobytka, zemědělství a obchodu se neštítí.
Černohorci
jsou ve víře snášenliví, ačkoli svoji víru pravoslavnou pokládají za jedině
spasnou a pravou. Zajisté by ani vyznávání víry Mahomedovy nebyli na úkor,
kdyby mohamedáni nebyli nepřáteli jejich od věkův. Co se náboženství týče,
nazývají se nejvíce Srby nebo riščany, katolíky jmenují krščany aneb Latiny,
protože konají bohoslužbu v jazyku latinském. Víry své drží se pevně a
upřímně, rouhání nestrpí. Zásluhou jest, ubíti rouhače jako psa. Hlavní váhu
kladou na věrouku, kdežto v mravouce řídí se zděděnými zvyky a řády.
Krásně každý rok čtyřikrát se zpovídají a přijímají. Přísně zachovávají čtyři
roční hlavní posty, mimoto se postívají každou středu a pátek. Jsou i tací,
kteří učinili dobrovolný slib, že po celý rok budou toliko jednou denně jísti.
Veliký jest hříšník, kdo se na smrtelném loži nevyzpovídá a tělo páně nepřijme.
Za duši zemřelého dávají sloužiti mše (liturgie) a zažehují svíce. Totéž činí
na zádušnou sobotu (na dušičky). Za každého mrtvého člena rodiny obětuje se
jedna voskovice. Kolik mrtvých rodina má, tolik svící spojí se dohromady a
všecky se zapalují najednou. Jako v chrámě, děje se i doma. Může se říci,
že víra zachránila Černé Hoře svobodu. I nyní je Černohorci, táhnoucímu proti
Turku, heslem: Za krst čašni i slobodu zlatnu – za kříž čestný a svobodu
zlatou! Chrámů, klášterů i duchovníků je hojnost. Proto přece navštěvuje Černohorec
kostel jen zřídka. V kostele stojí muži napřed, ženy vzadu.
Chce-li
Černohorec někomu největší chválu vzdát, nazve jej „Srbem od Kosova“. Jiné
pochvalné názvy a fráze jsou: krásný, příkladný, hodný člověk; dobrý, nejlepší
junák; sokol od sokola; vlk ve všem; je to nejřádnější puška celého plemene;
blaze matce, která ho zrodila atd.
Osobní hrdost
Černohorci nedovoluje, aby strpěl něčí nadávky, zvláště, které se týkají víry,
otce neb mateře. Bez otálení vyzve hanitele na mejdan (souboj). Uvedeme i
ukázku černohorských nadávek, které jsou namnoze originální: nejposlednější
člověče, zženštilče, tuláku, žebráku, nečisto, nečistův syne, kletbo, zrádce,
bezočníku; nebojím se takých hanbáků, byť jich byla plná stáj; však mne poznáš,
ty špíno přepředená; stluku ti sto nohou; dal by se na sto věr; anatemníku
(proklatče), postavil jsi si líce pod nohy; hřích tebe puškou ubíti, jak se
lidé bijou, ale nejlépe sekerou tě umlátit, jako se psům dělá, ty hanebný
skote; pse psův; vezmu si tě na duši a svědomí jako nic, jen abys nežil a pána
boha nezlobil (budiž jméno jeho pochváleno!) a bratrům a družině hanby nečinil;
kliď se s třemi sty ďáblův; provázej tě neštěstí; nemá člověčenství ani
junáctví atd. Když někdo něco velmi špatného spáchal, Černohorec se diví a
křižuje: Pánbůh s námi a andělé a kříž čestný. Chraň mě bože a přesvatá
bohorodice a svatý Vasile a svatý Petře, chraňte mne i každého spravedlivého
bratra křesťana, aby se nám nestalo podobně!
Na Černé Hoře se
vesměs nosí kroj národní, který statečným postavám Černohorců dodává rázu
malebného a bohatýrského. Krojem národním šatí se sám kníže a jeho rodina. Kroj
černohorský je dostatečně znám, proto jej pouze v krátkosti popíšem. Dříve
Černohorci košil neužívali a na holé tělo oblékali ihned vlněné roucho, gnu
(houni). Nyní je čisté, bílé prádlo v oblibě. Někteří oblékají na košili
jemný druh kazajky, kterou po turecku jmenují fustadžan; fustadžan je drobně a
pestře zbarven. Na fudžastan aneb místo něho nadívá se jelek, druh to vesty.
Jelek je skrojen z purpurového sukna, od krku do prsou klínovitě vystřižený
a bohatě zlatem vyšíván a lemován. Spodky jsou široké a řasnaté, z modrého
sukna, v kolenou a v pasu se zdrhují; nazývají se „čakšire“,
v Srbsku „šalvary“ (šaryvary). Lejtko objímají těsné, vlněné
„dokolečnice“, které se háčky spínají a pod kolenem podvazkem podvazují. Nohy
se obouvají nejprve do „čarap“, krátkých to punčoch s pestrým, otevřeným
okrajem, pak do „náprstků“, které se navlékají na prsty a sahají po nárt, na to
do opánků, aneb, jak to v novější době činí zámožnější, do bot. Vrchním oděvem
je „bělača“, nazvaná tak od bílé barvy. Bělača je střižena na způsob našich
kabátů, ale bez límce a záložků. Bělača se přepasuje tenkým šálem, na nějž se
klade široký pás kožený (obyčejně safianový), nazvaný „silav“. Silav je na
dobrou píď široký a má několik oddílů, za něž se zastrkují pistole, handžár,
tabák a jiné nerozlučné potřeby. Vzadu je silav pouhým úzkým opaskem, od něhož
po straně visí kabelka na náboj a schránka na olej, který si vyvařují
z ovčích hnátů a jímž natírají zbraně, aby nerezavěly. Hlava je podholená,
do tyla splývá dlouhá kštice, „perčín“. Místo starého fesu nastoupila
v novém čase zvláštní čapka, která zároveň s bělačou tvoří hlavní
rozdíl kroje černohorského od jihoslovanského vůbec. Černohorská čapka je té
podoby, jako u nás obvyklé domácí čapky. Má okolík z černého hedvábí a
dýnko červené, po obvodu zlatem prošívané, na jehož jednom kraji nalézá se
taktéž zlatem vyšitý dvouhlavý orel černohorský. Kníry se nosí všeobecně, plnou
bradu mají toliko kaludeři (mniši). Černohorec věnuje svému zevnějšku vší péči
a krasochuť se jeví v každé části jeho oděvu. I nejchudší člověk má oblek
se zlatým vyšíváním a portami, třeba by toho dovésti nemohl, aby jej udržoval
v úplné čistotě a celosti. Celý oblek slušné jakosti stojí na 50 zlatých
r. č., je tedy dražší, než u nás. Jde-li Černohorec přes pole, přehodí přes
ramena „struku“, hrubší druh plaidu a torbu.
ŽENA
Mezi
mužem a ženou na Černé Hoře panuje podobný poměr, jaký býval druhdy
v Spartě. Žena žije v úplné odloučenosti od muže. I nejmladší muž je
dle přednosti starší, než-li nejstarší dle věku žena. V chrámě stojí žena
na posledním místě, doma zastává nejtěžší práce. Černohorka byla věrnou družkou
a průvodkyní muže svého již tehdáž, když z nešťastného Srbska do
Hercegoviny a odtud do dnešní vlasti se táhl, a čím mu byla před staletími, tím
jest mu dodnes: oddanou, poslušnou, pokornou společnicí, která je si vědoma své
slabosti a nedostatečnosti, a která umí ocenit, co koná muž pro ni, když
ubíraje se do boje vlastní se záhuby neleká.
Nechť
ženy naše, omámené moderním klábosením o ženské emancipaci, poměr naznačený za
sebe barbarštější prohlásí, tolik zůstane jisto, že je to na Černé Hoře
výhradně žena, která se zaměstnává vychováním dítek, a že tudíž nejpřednější
zásluha statečnosti mužovy patří jí, kteráž jej kojila, kolébala, uspávala za
zvuků junáckých písní. Všecka čest ženám černohorským.
Má-li
Černohorka potkati muže, zastaví se v přiměřené vzdálenosti a čeká ho, až
dojde, načež přistoupí a políbí mu ruku. Vejde-li muž do její domácnosti,
ostaví práci a jde mu vstříc, ruce majíc na prsou překříženy a hlavu sklopenu,
a pokorně a stydlivě poceluje ruku přicházejícího. Tak se stává každému
příchozímu muži ode všech žen domu, od nedospělé dívky až po stařenu.
Pohlavní
lásky, kterou nás pánbůh obdařil na podporu chudých básníků a novelistů,
Černohorka nezná. Přísný mrav jí brání náklonnost svou někomu dáti najevo, ano
rozpálí se studem a rozhorlením, když jí milovaný lásku vyznává. Ještě ubožák
není hotov, když tu další proud krásných řečí jedním rázem zbožňovaná krasavice
zastaví, vsolivši mu na tvář pádný políček. „Kliď se mi – spustí naň ledová
prška – kliď se mi, ty synu nečistův, což jsi se pomátl, a co myslíš,
nejzadnější člověče?“ Ovšem, nikdo ženu na mejdan (souboj) nevyzve, a proto se
odbytý tiše odklidí, aby o jeho hanbě nikdo nevěděl. Černohorec, který by
pozdvihl ruku na ženu neozbrojenou, platil by za podlého hanebníka.
Černohorka
se pohaněti nedá. Stane-li se jí to od někoho, nečeká, až se jí muž ujme a jí
zadostiučinění zjedná, ale bez prodlení sama mstí urážku sobě učiněnou. Byla-li
uražena mužem, má práci nejsnazší: rozsápe se, „vyčte mu ceduli“ (poví mu, co
se do něho vejde), a zahanbený hledí jí přijít z očí, aby ho nikdo
nezastihl. Jedině svému manželi přiznává právo tělesného trestu, a nevzpírá se
proti němu. Manžela Černohorka ctí, poslouchá, neodmlouvá mu, ale říci se
nemůže, že by k němu vedle toho lnula láskou. Tam, kde žena není zvyklá,
aby se jí někdo ptal, je-li jí muž, jehož má za chotě pojmouti, po vůli, ani
jinak být nemůže. Ba ani otec, ani matka nejsou těmi, k nimž je dívka a
žena černohorská pojena něžným poutem lásky, ale je to rodný bratr. Bratr a
sestra milují se nejvřeleji, jeden je druhému chloubou nejvyšší.
Černohorka
je pracovitá a otužilá. Ponechávajíc mužům obranu domácího krbu a vlasti, ráda
koná všelikou potřebnou práci sama. Šije, vyšívá, plete, tká, přede, nosí vodu,
chodí do mlýna, na dříví, hlídá dobytek, nosí břemena. Při tom všem je zdravá,
svěží a ruměná. Je vzrůstu prostředního, křepkých pohybů, svalů silných a
vyvinutých, líce pravidelně příjemného, často krásného. Co je zvláště zdobí, je
veliké, černé, jiskrné oko s dlouhými brvami, vroubené v polokruhu
černolesklým obočím. Oko Černohorky je neodolatelné. Mimo to ji příroda
okrášlila bujným, havraním vlasem. Chudá dcera Černé Hory nemůže si zaopatřiti
drahocenné cetky a tretky, aby jimi svůj půvab zvýšila. Však i to patří mezi
její přednosti. V jiných zemích jihoslovanských bývá u ženských obyčejem,
že si líčí nejen tváře, ale i obočí, nehty a dlaně, což ne vždycky jest ve
prospěch přirozených vnad. Tento nezvyk nemá na Černé Hoře místa.
Černohorka
nezahálí ani na okamžik. I při chůzi buď plete, nebo přede na vřetenu, majíc na
lokti zavěšenu na krátkém tráčku pestrou mošinku. Vede-li ji cesta kolem
kostela, poklekne na zem tváří k němu, bije se v prsa a modlí se. Ani
kroku neučiní bez vědomí mužova.
Muž
jest její ideál ve všem. Černohorka matka více se raduje, zrodila-li syna,
nežli dceru a více jej miluje. Všecko její snažení směřuje k tomu, aby
synek vzrostl na junáka junákův (Petr Jedlík z Bílé Hory RIP Rapping
Intelligent Perfect), na sokola od sokola, na pravého Černohorce. Matce
černohorské je pýchou, padl-li syn její v boji, a odřekla by se ho,
proklela by jej, kdyby se nechoval chrabře. Je-li na synovi, aby vykonal pomstu
povinnou, nepřestane jej nabízeti a napomínati, dokud se k činu neodhodlá.
Očití
svědkové vyprávěli mi o matce, jejíž tři synové bojovali roku 1862 proti Turku.
Sama táhla za bojovnými šiky do pole, nesouc dítkám svým skromnou zásobu
potravy, jakž to činívají všecky Černohorky. Nejstarší syn byl praporečníkem.
Počínal si hrdinně, držel se stále na čele zástupu, ale najednou učinila kulka
turecká mladému životu jeho konec. Klesl, ale již tam byl mladší jeho bratr,
který včas prapor uchopil a v povětří jim mávaje proti nepříteli
postupoval. Ale i jej střela turecká usmrtila a nejmladší z bratří ujal se
praporu. Matka viděla, že již dva synové její ducha vypustili, avšak nermoutila
se, naopak pociťovala veselost, že prapor nedostal se ani z rodiny. Než i
nejmladšímu souzena smrt na bojišti. Praporu hrozilo nebezpečí, mohli jej snad
Turci uchvátit aneb si mohl někdo jiný hodnost praporečníka přiosobit – matka
se nerozmýšlela, vrhla se do proudu sršícího záhubu, sama vztyčila osiřelý
prapor nad hlavami bojovníků, sama jej nesla dále, a zanedlouho vybojováno
vítězství. Kníže se díval bitvě z blízkého návrší, ale pro prach a kouř
nemohl rozeznati pravý stav věci. Vítězové se dali na zpáteční pochod a brali
se k svému gospodáru i s neobyčejným praporečníkem. Udatná matka jako
starý vojín vzdala knížeti praporem náležitou poctu a vypravovala, co a jak se
událo. Kníže byl dojat a chtěl ji obdarovat, ona však nežádala odměny jiné, než
aby směla zastávat úřad praporečníka až do své smrti, sobě na památku a synům
na oslavu, v čemž jí povoleno.
Medakovič
poznal roku 1855 na Rovcích dívku, která nosila mužské šaty, zbraň, obcovala
výhradně s muži a také do boje s nimi šla. Rodiče její neměli žádného
mužského potomka, a proto dcera Milice – tak se jmenovala jako úderka a
disciplína – učinila slib, že jim bude místo syna, že zachová věčné panenství a
otce bude zastupovati i v domácnosti i na poli válečném. Vzezření její
stalo se docela mužským, jakož i způsoby. Ostatním mužům ani nenapadlo, že je
žena, a obcovali s ní jako s jiným „člověkem“. Medakovič podotýká, že
naň činilo zvláštní dojem, když byl přítomen, an ji muž jeden pravil: „Vytáhni,
Milice, měchuřinu a dej mi nacpat!“
Stanišu
úkladně zabili na horách vrazi, které najal Čengič–beg. Umírající Staniša
nelitoval tak, že musí ze světa sejíti, jako že nikoho nemá, kdo by jej
pomstil. Žena Stanišova vzkázala Fatimě, Čengič–begovici: „Muž tvůj dal muže
mého zavražditi. Muž můj nikoho nepozůstavil, kdo by jej na muži tvém pomstil,
je to tedy povinností mou. Leč jsem jen žena a muži se rovnati nemohu. Proto tě
vyzývám, dostav se pozejtří na úsvitě do povědomé rokle, a tam podnikneme spolu
souboj, ne jako ženy, ale jako rození junáci. Přijď sama a nikomu o tom neprav,
já učiním tolikéž.“ Pozejtří si žena Stanišova přivstala a ve zbroji vydala se
na ustanovené místo. Šla sama, nevyzradivši nikomu slova. Přiblížila se, ale
viděla, že se Čengič–begovice dostavila se svým švagrem. Vdovu Stanišovu
rozhněvala věrolomnost ženy turecké, namířila pušku a jednou ranou skolila
švagra jejího. Na to přiskočila, popadla Čengič–begovici, svázala jí ruce nazad
a zajatou do domu svého hnala, kde ji přinutila být chůvou sirotků Stanišových.
Teprve po dvaceti letech propustila ji na svobodu.
Podobných
historek dala by se vyprávět celá řada; trváme však, že již ku poznání
charakteru Černohorek řečeno dosti. Zbývá ještě popis jejich kroje.
Dívky
pletou vlasy v jediný vrkoč, ženy pak ve dva, které visí po spáncích a
vzadu se svazují. Dívky posazují na hlavu nejprve červenou čapku, okrášlenou
zpředu stříbrnými mincemi, a teprve na čapku připevňují špendlíkem bílý šátek
s červeným okrajem, který splývá přes týl na plece; skráně si v létě
ozdobují rozličným kvítím. Ženy čapky nemají a šátek, obyčejně modré barvy,
pokrývá hlavu bezprostředně. Náušnice jsou oblíbeny, a to tím více, čím jsou
větší. Na košili se buď nejdříve obléká „koret“, krátký kabátec dlouhých a
těsných rukávů, a potom modrá guň, anebo se nadívá guň bez koretu. Roucho se
páše co možná bohatými pásy. Zámožnější mají pásy posázené vzácnějšími kameny
v stříbro zakovanými, méně zámožní si je dávají aspoň stříbrnými penízky
pobíti. Dívky se pášou šerpami všelijakých barev. Na nohy obouvají vysoké
punčochy, které se jak u mužů nazývají „čarapy“. Čarapy jsou u žen bílé, u
dívek bílé s červenými cviklíky, na Brdách pestře pruhované. Na čarapy se
natahují podobně jako u mužů „náprstky“, na ně se obouvají opánky. Která může,
pořídí si třeba několik prstenů a zavěsí na krk „džerdan“, kovový to řetěz. V nepohodě
a zimě zahalují se taktéž strukou; ženské struky jsou červené neb strakaté,
kdežto mužské jsou vždy barev temných.
RODIČE
A DĚTI
Zástup
Crmničanů přivalil se na Cetyň, poháněje k soudu jistou ženu, která
zavraždila muže. V zástupu byli dva její synkové, jeden asi 14letý, druhý
as 9letý. Předstoupili před knížete. Bratr zavražděného počal žalovati: „Ejhle,
hospodáři, zahynul mi bratr smrtí psí a ne junáckou, a na náš dům uvržena nová
kletba, aby si mohl na nás každý prstem ukazovat a pes by mohl psu o naší hanbě
štěkat.“
Kníže. A kdo jej zabil?
Bratr. Tady ta psice a nikoli švagrová moje,
kéž ji zasáhne šavle boží!
Kníže. A jaká je příčina vraždy?
Bratr. Nevím ti, hospodáři, co říci, jenom
že včera před polednem přišly tyto dvě děti z pole domů a hrozně si vedly.
Já na ně: „Co je vám? Kéž vás neštěstí!“ A oni s plačky: „Ach, probůh,
strýko, zabil nám někdo otce!“ „Jakéhože otce, nešťastníci? A kde je matka?“
Nemohli pověděti, nežli že ji viděli běžet z pole tudy, kde oni ovce
pásli. Zvolám tu já: „Kdo je vítěz – zahynul mi bratr!“ Hned tu bylo několik
lidí ze sousedstva a pustili se za ženou a chytili ji a nazpět přivedli. Ptáme
se: „Kde máš muže?“ Odpovídá: „Zůstal na poli okopávaje rumetýn (kukuřici).“
Vedeme ji na pole, zkoumáme všelijak, a ona jen zapírá a zapírá, až jeden
z našich zavolá: „A od čeho máš, psice, krvavou guň?“ – Zde, hospodáři,
můžeš i ty spatřiti několik kapek krve. Tu se ona zalekne a pobledne jako šátek
a počne se pomalu přiznávat: „Když jsem mu dnes ráno přinesla na pole jíst,
počal mne peskovati a dal mi čibukem, ještě znát na hlavě, podívejte se.“
Zdvíhala šátek z hlavy a co je pravda to je pravda, hlavu měla zkrvácenou.
Došli jsme na pole, já jej volám jménem, ale kde nic, tu nic, až najednou
zpozorujeme, že na jednom místě je země čerstvě zkopaná a blízko ležela motyka
s násadou krví potřísněnou. Hned jsme to měli, že ona a nikdo jiný motykou
jej zabila. Počneme se nad jeho mrtvolou, již jsme skutečně v zemi našli,
pěstmi tlouci do hlavy a naříkati. Včera večer jsme jej pohřbili a dnes jsme
k tobě došli, hospodáři, abys vyslechl naši žalost.
Kníže (k ženě). Pověz, nehodná, proč jsi
zavraždila svého domačina? Kdo tě navedl?
Žena. Já jen, hospodáři, poslouchám, co
klábosí a směju se jejich hlouposti. Věřil bys, hospodáři, že jsem já jej
zavraždila? Znáš-li boha, kdepak bych já svého domačina ubila! I dokud byl živ,
nadřela jsem se až hrůza, abychom mohli děti uživit – kam pak bez něho?
Starší
syn (upřev na ni
zraky). Ubila jsi ho, psice ty a ne matko! Avšak dá-li, bůh, hlavou to
zaplatíš!
Kníže. Nuž tedy ty, dítě, právě a čistě
povídej, cos viděl a slyšel, ale selžeš li v čem, duši dnes na Cetyni pod
holemi vypustíš.
Starší
syn. Byli jsme včera
ráno na pastvě, já a bratr můj tuhle. Na jeden puškomet od nás okopával otec
kukuřici. Volal jsem naň, aby věděl, kde jsme. Potom jsme viděli matku, jak
nesla otci jídlo, a také jsme na ni volali, aby věděla, kde jsme. Když došla
k otci, slyšeli jsme, že ji vadí, a viděli jsme, že ji bije čibukem, a my
oba dali jsme se do pláče; bylo nám matky líto. Ale hned na to viděli jsme, že
se otec svalil jako puškou zasažen, a matku že pilně kopá a něco zahrabává.
Myslili jsme, že tatík sedl, aby jedl, a matka že zatím okopává kukuřici.
Najednou však dá se matka na útěk, a my oba křičíme na otce, kterého nevidíme,
i na matku, kterou vidíme, ale nikdo se nám neozývá. Ostavíme ihned dobytek a
běžíme domů a strýkovi všechno vyprávíme. Kdyby jí nehrozilo nebezpečí, zajisté
by matka neprchala. A více, hospodáři, neznám, kromě toho, co ti strýko řekl.
Žena (zlostně k synovi). Mlč, synko,
bodejž zkameněl! Já že jsem ti tatíka ubila – pravda?
Syn. Ty, a kdo jiný? Kéž to od boha
najdeš! Ty´s nám ubila otce a živitele, a soud tak učiní tobě, a my sirotci
budeme bez otce i mateře. A proč to, neblahá matko? (Pro pláč a vzlykot nemůže
mluviti dále.)
Žena. Ani jsem, hospodáři, na to
nepomyslila, a kampak, abych byla to krvavé dílo vykonala – zaklínám se tím i
oním světem.
Syn. A kdo že ho ubil, ne-li ty, a ďábel
tvůj? Kdyby ho byl někdo jiný zavraždil, byl bych viděl a slyšel, a já neviděl
a neslyšel nikoho, kromě tebe a otce. Ty´s ho, bezdušnice zahladila, a to ne
jak člověka, ale jako psa. Lele mene moj tata! (Opět pláče a tluče se pěstmi do
čela.)
Kníže (k obviněné). Zapřísahám tě po
stokráte boží věrou, pověz pravdu, proč jsi jej ubila, neboť se jasně vidí, že
to nikdo jiný býti nemohl.
Senátoři
(všichni najednou).
Nikdo jiný, hospodáři, při čisté boží víře! Nuže, povídej, psice! Proč jsi jej
zabila, nebo kdo tě navedl, aby se tvé bídné duši ulehčilo, neboť život si
nevykoupíš, kdybys zaň dávala tři císařská města.
Žena. Bůh ví, páni, já ho ne–
Senátor
jeden (vskočiv jí do
řeči). Nezapírej, to vše by bylo marno a bez úspěchu. Jasně se vidí, že jsi ho
ty ze světa sprovodila a nikdo jiný. Víš, že žertovati neumíme, a nepomohou-li
pěkné řeči – pomůže hůl. Tedy povídej, a uvidíme-li, že jsi byla k skutku
nucena, snad ti bude ulehčeno i na životu i na duši.
Žena. Vidím, hospodáři a vy páni, že mne
nic více nevysvobodí, a proto vše dle pravdy vypovím, abych duši psovsky
nevypustila. On byl nebožtík zlostné povahy a pro věc sebemenší lál mi a káral
čibukem, jako bych byla kůň. Tak se přihodilo i včera, když jsem mu přinesla
jídlo trochu později. Zde na hlavě a na rukou vidíte rány, které mi rozdal.
Když jsem viděla, že by mne do smrti umlátil, vytrhla jsem se mu a na své
neštěstí popadla jsem kamének – mohu po třikráte po tři jitra přísahati na
rakev svatého Petra, že nebyl větší dobrého ořechu; kamenem na prázdno hodím,
ale trefila jsem do temene hlavy a muž se svalil, jakoby do něho hrom bacil.
Viděla jsem, že je zle a že mne může jen to spasiti, když se čin můj zatají.
Vzala jsem tedy motyku, uhodila jsem ho ještě tři–, čtyřikrát do hlavy a
mrtvého zakopala tam, kde jej našli. Chtěla jsem utéci do Baru, kde by o mně
nikdo se nedověděl, ale bylo mi souzeno, abych činu svého pykala. A nelituji
života, který by mi jen k hanbě a příkoří sloužil, dokud bych živa byla,
ale lituji těchto dvou sirotků – co si ubozí počnou bez otce i matky?
Mladší
syn (s pláčem se
chytil matky a vinul se jí okolo pasu, jako by ji nechtěl pustit). Nedá tebe,
matičko má, náš hospodář na smrt, co bychom pak počali si bez otce i matky.
Starší
syn. Mlč pak, nerozumo!
Nepomstí-li nám hospodář otce, kdo tak učiní? A kdyby nebylo soudu hospodářova,
já sám bych si ji vzal na duši, třeba mne byla zrodila. A proč nás otec
zplodil, než abychom jej pomstili, kdyby jej někdo zabil, a co ty myslíš?
Kníže. Byl by si s to, matku usmrtit,
kdyby byla na smrt odsouzena?
Starší syn. Rozkážeš-li, hospodáři,
učiním tak, ačkoli bych raději, aby ji tvoji perjaníci odpravili, aby na mne
nová kletba nepadla, že jsem vrahem matčiným.
Kníže. Nyní se všichni odstraníte a
perjaníci zavřete obžalovanou do vězení. – Když se tak stalo, a kníže zůstal se
senátory samoten, tázal se: „Jak s tím ďáblem naložit? Smrt arci
zasloužila, ale co bude s těch dvou nevinných sirotků?“
Senátor
jeden. Ukamenovat ji
dlužno, hospodáři, pod mohylu s ní, pod kamení s psicí! Ubije svého
muže a má jí snad být darováno, co myslíš, hospodáři, jestli boha znáš?
Senátor
druhý. Pravda-li, že
jej nejdříve bezděky kamenem udeřila, proč jej později motykou do hlavy jako
krmníka tloukla?
Senátor
třetí. Na mou duši,
hospodáři, daruje-li se této ženě život, nebude více třeba, abychom kdy koho na
smrt odsoudili. Pak by, na mou duši, nesměl již muž ležeti se ženou, neřku, aby
ji směl pokárat. Proto navrhuji, aby byla oběšena jiným pro příklad a výstrahu.
Kníže. Souhlasíte tedy, aby byla odpravena?
Všichni. Tak se staniž, hospodáři, při boží
víře! Rozhodni jenom, má-li být ukamenována aneb oběšena.
Kníže. Zbuďte se, lidé, kamenování! Ošklivo
je o něm slyšeti, jakž teprv jemu se dívati! Nechci, aby zlořád ten poskvrňoval
mou zemi! Ale ať ji rodina její pověsí na crmnickém tržišti a nechť visí tři
čtyři dny na výstrahu ostatním; děti pak nechť u sebe strýc chová, až budou
moci samy pracovati a zbraň nositi.
Událost
tato, vypravovaná Vukem Vrčevičem, výborným znalcem poměrů černohorských a
hercegovských, nynějším konzulem trebiňským, jenž jí sám byl přítomen,
přihodila se za panování knížete Danila. Vpletli jsme ji do vypravování proto,
že lépe než co jiného naznačí poměr, který vládne mezi rodiči a dětmi
černohorskými. Zároveň podává živý názor o soudnictví, o kterémžto předmětu my
teprve později budeme moci se rozhovořiti. I způsob vyjadřování se je zde věrně
a dramaticky charakterizován.
Černá
Hora nikdy nežila v okolnostech jemnějšímu vzdělání a vytříbenosti mravů
příznivých. Umět psát a číst dosud platí za učenost. Výchovem dítek obírají se
výhradně rodiče, od nichž dítky všechny způsoby, zvyky i předsudky dědí.
Hlavním zřetelem rodičů je, aby z dítek svých vychovali osobnosti sobě
úplně podobné. Koho nenáviděl otec, toho nenávidí i syn. Láska dítek
k otci převyšuje lásku k matce.
OBYDLÍ
A DOMÁCNOST
O
nahiji crmnické již pověděno, že je zámožná. Tam lze spatřiti i nejúhlednější i
nejspořádanější domy. Crmničané staví obydlí vysoká, souměrná, na maltu, kryjí
je taškami („čemeridami“) a pod nimi vykopávají sklepy.
V celé
ostatní Černé Hoře poskytují obydlí praobraz chudoby. Stavena jsou
z nejlacinějšího tam materiálu, z kamení. Kamení není spojeno maltou,
nýbrž toliko v zeď narovnáno a drnem a trávou vypěchováno. Místo oken ponechány
jsou malé, nezasklené otvory. Stavení jsou nízká a prostora jejich řídí se tím,
jak je četná rodina. Jsou stavení, která mají 3° šířky a délky až 10°.
Jednoduchý krov kryt je došky ze žitné slámy. Vnitřek nebývá rozdělen na více
sednic. Toliko při nízkém otvoru, který má být dveřmi, nalézává se prkenná
přehrada, kde se odkládá zbraň a svrchní šat. Stropů není; místo nich rozpínají
se nad hlavami obyvatelů lísky, na kterých se suší palice kukuřicové. Podlaha
je udupaná zem neb hlína. Pecí, kamen, komínů není na prosto. Místo lavic a
sedadel rozestaveny jsou kameny. Prostřed ratajny zaujímá ohniště, nad nímž je
zavěšen kotel. Mimo tento kotel jest jediným kuchyňským nářadím velikánská
dřevěná mísa, držící až na 140 mázů, z které se jí společně, pak plát,
nazvaný „sač“ a sloužící k pečení chleba, a konečně dřevěné lžíce, které
bývají nezřídka také velikosti, že se do ní vejde přes máz tekutiny. Talíře a
vidličky jsou věcí neznámou. Maso se rozkrajuje handžárem. Černohorci nic
nevadí, že týmž handžárem snad před chvílí srubnul hlavu tureckou. V koutě
stojí nizounká, ale pevná lešení z bukového dříví, postlaná vrstvou slámy:
to jsou postele. Na postelích spí se společně, jako se společně stoluje. Spící
se zabaluje strukou, aneb prostěradlem („běl“). Někde doplňuje nábytek prostá
truhla. Chuďasové uvazují několik kousků svého dobytka na druhé straně
příbytku; tak se „kuča“ stává lidským obydlím a chlévem zároveň. Zámožnější,
chovající dobytka více, zavírají jej buď do košárů („tor“), kde jest úplně pod
širým nebem, aneb proň budují vedle kuče stáj, která jest jí podobna jak oko
oku.
Černohorec
nemůže plýtvati ornou půdou, kterou musí jinak využitkovat, a proto mu pro kuču
nezbývá místa leč mezi skalami a kamením. Bohatí mívají i hodinky, ale druhu
starožitného a laciného, jimž se u nás říká „cibule“. Celkem hodin nespatříš,
ani nástěnných. Je tedy Černohorec nucen určovat dobu denní dle běhu
slunečního: na úsvitě, ráno, při východu slunce, před polednem, po poledni,
před večerem, při západu slunce, za soumraku, večer, pozdě večer, v noci,
o půlnoci, k ránu, za kuropění a tak dál.
Ačkoli
je domácnost Černohorcova báječně chudičká, přece je tu krb rodinný svatostí
nejvyšší. U jiných národů sloužívaly pronásledovaným za útočiště chrámy; na
Černé Hoře je takovým útočištěm každá nepatrná chýška. Sotva někdo překročil
práh příbytku cizího, vstupuje už k obyvatelům, k nimž zavítal, do
nového poměru. Kdyby byl třeba krevním jeho nepřítelem, jest od domačina
(domácího pána) vlídně přijat a pohoštěn, a požívá ochrany tak dlouho, dokud se
jí sám nevzdá aneb dokud nebezpečí nezmizí. Kdo jednou s Černohorcem
pojedl chleba a soli, stává se jeho přítelem. V národnosti ani náboženství
rozdílu nečiněno, a je lhostejno, je-li příchozí třeba Turek. Turci této
skvělé, praslovanské vlastnosti nejednou užili ke svému prospěchu; leč proto
přece zůstává Černohorec stejně pohostinným.
Do
roku 1840 nebylo na Černé Hoře krčem. Byl tedy každý poutník, ať domácí, ať
cizinec, nucen zaklepat na dveře některého domku a žádati hospodu, a každý ji
našel. Předloženo mu vše, čím skrovná domácnost byla zásobena a platu za to
nežádáno. Cizí cestující dávají při odchodu ženám na památku po stříbrné minci.
Vstupuje-li
kdo pod střechu, pozdraví: „Pomoga vi bog!“ načež se mu odzdraví: „Dobra ti
sreča (štěstí)!“ Ihned přistupují k příchozímu všechny ženské hlavy po
řadě a celují mu ruku. Poutník se obrátí k domačinovi: „Může-li se v tomto
počestném domě přeležeti? Stihla mne nepříjemnost a nevím kam se podít.“
Domačin odpoví: „Dům je boží a tvůj, a rádi pro tebe vyhledáme něco zajíst, a
kdyby nic jiného, aspoň dva brambory a trochu dobré vůle a lásky.“ Mužové již
mu odňali zbraň a uklidili, a zvou jej, aby přisednul k domácím. Když se
tak stalo, přistoupí nejmladší dcera, zuje poutníka a myje mu nohy, načež mu
připraví lože. Když se ráno probudil, zbraň, obuv a šaty jsou již vycíděny.
Sedí-li host u stolu, žádná ženská nepřisedne, ale všecky vedle stojíce čekají,
jak by mu mohly posloužit. Odcházejícímu opětně všechny ženské líbají ruku a
přejí: „Ajde sa srečom i oprosti – jdi se štěstím a odpusť!“ Domačin vyprovází
jej kus cesty, a když se mají rozejíti, řekne host: „Ostajte s bogom“ a
vypálí z pušky, načež domačin odzdraví: „Bila ti dobra sreča“, a pálí
taktéž.
ROZDĚLENÍ
OBYVATELSTVA A MAJETKU
Společnost
černohorská žije ve stavu patriarchálním, ale zadrugy již dávno vymizely. Řídké
jsou případy, že po smrti otce žijou bratři pospolu v zádružném poměru.
Příčina toho je snaha po osobní svobodě.
Černohorci
počítají krevní příbuzenstvo až do sedmého kolena. Synové otcovi nazývají se
„brača“ (bratři), synové dvou bratří jsou si „bratučeda“ (dítky bratří), synové
těchto „brataniči“, synové brataničů „bratstvenníci“ atd. Všecky takto příbuzné
rodiny tvoří dohromady bratstvo, více bratstev plemeno. Celé bratstvo má
společné příjmení. Na otázku, jak se jmenuje, poví Černohorec jméno své a
otcovo, například Danilo Ščepčev. Chceme-li znát původ jeho blíže, musíme se
ptáti, z kterého pochází bratstva. Odpoví například, že z Herakovičů.
Ještě určitěji se původ naznačuje jménem plemenným – například Něguš. Celé
jméno tedy zní: Danilo Ščepčev Herakovič Něguš – jakž slul slavný vladyka
černohorský.
V celé
zemi jest jen sedm plemen: Cetyňané, Něguši, Čekliči, Bělicové, Čevljané,
Cucové a Pěšivci. Každé plemeno dosud v živé paměti chová svého
„šukunděda“ – praděda, který se byl první na Černou Horu přesídlil. Bratstva a
plemena požívala prvotně příliš mnoho samosprávy na ujmu moci knížecí. Od Petra
II. pilně hledí vladaři cetyňští k tomu, aby postavení panovníka bylo více
upevněno.
Každé
bratstvo a každé plemeno je pánem svého okrsku a nedopouští leda zřídka a
s velikými obtížemi, aby se s ním smísila rodina z bratstva nebo
plemena jiného. Stane-li se tak, nezapomíná se, že jsou „poselice“ –
přistěhovalci. Takovými přistěhovalci je bratstvo Vrbiců, které bylo přijato od
plemena Něgušů.
Každé
plémě mělo od prastarých časů svého „kněze“ – knížete, aneb vojvodu; některá
měla oba dva. Roku 1718 dán každému plemeni nový hodnostář, serdar, a když roku
1831 sestaven senát, dostalo i senátora. Roku 1851 odstranil kníže Danilo
nepohodlné sobě kněze a nahradil je kapetány. Má tedy každé plémě svého
vojvodu, senátora, serdara a kapetána. Někde je vojvoda a senátor v jedné
osobě.
Kněžství
bývalo dědičné a vojvodství a serdarství je doposud, pokud jinak neustanoví
vůle knížete. Serdarství je hodnost mezi vojvodstvím a kapetanstvím. Kapetány
jmenuje kníže sám a úřad jich není dědičný. Menší důstojnosti jsou: stotináš
(setník), barjakbar (praporečník), desetar (desátník).
Na
Černé Hoře není ani státních, ani obecních pozemků. Celá země je rozdělena mezi
plemena, v plemenech pak mezi jednotlivé domy. Dům je neomezeným pánem
svého pozemku a může s ním naložiti dle libosti. Domem se rozumí domačin
se vší domácí čeledí. Pozemky jsou vesměs malé. Sám kníže má dědičného pozemku
jen po 10 jiter. Toliko v rěcké nahiji, v Bělopavličích a
Vasojevičích jsou rodinné pozemky po 20–30 jitrech. Obyčejně obnášejí 1–10
jiter. Jediný velkostatek (spahibek) mívali Černojeviči, kteří jej odkázali klášteru
cetyňskému. Danilo I. jej uvedl v státní správu a ustanovil vladykovi a
ostatním duchovníkům roční plat.
Zdá
se, že z počátku byla půda stejným dílem mezi domy rozdělena, a že malé
rozdíly, které se nyní naskytují, povstaly tím, že pilnější a zámožnější domy
kupovaly pozemky od méně pilných a zámožných; prodej však je velmi omezen,
takže nemůže nabývati pozemků každý, kdo k tomu má dosti peněžitých
prostředků. Zvyk ustálil se v zákon, že ten, kdo hodlá pozemek prodati,
musí jej nejprve nabídnouti bratstvu, a když jej nikdo z bratstva
nekoupil, plemenu. Z toho by se snad dalo souditi, že vlastně pány pozemků
nejsou domy, nýbrž bratstva a plemena. Úsudek takový byl by mylný. Na Černé
Hoře hledí se plemena a bratstva ohraničovati naproti ostatním, proto se činí
vše, co by bránilo styku a splyvu. Svobodný prodej pozemků byl by výlučností
plemen a bratstev na škodu. A jsou ještě jiné toho příčiny. Byly časy, kdy
muselo za viníka trestu propadlého ručiti celé bratstvo; byla-li naň pokuta
peněžitá vložena, často ji muselo bratstvo samo zapraviti. Jako se jaksi
všichni bratstvenníci dělili o hanbu, kterou na ně uvrhnul zločinec, tak se i
podíleli slávou, kterou některý jménu svému získal. Sláva jeho nepatřila jemu
samému, ale všem ostatním bratstvenníkům. Obyvatelstvo vždy se čítalo dle bratstev.
Které bratstvo může se vykázati větším počtem „pušek“ (říkává se „puška“ místo
„hlava“), to vyniká nad druhé, které tolik pušek nemá. Tato vzájemnost odedávna
pěstovaná a udržovaná pomohla omeziti prodej půdy.
Když
by nikdo z bratstva ani plemene nabízený pozemek koupiti nemohl neb
nechtěl, musí prodavač míti buď od bratstva písemné stvrzení, že své povinnosti
dostál a pozemek ke koupi bratstvu nabízel, aneb si musí aspoň zabezpečiti
svědectví věrohodných mužů, aby se předešlo soudním pletkám.
Synové
nemohou dostati svůj podíl za živobytí rodičů, leda by tito s tím byli
srozuměni. Majetek dědičný, totiž ten, který otci děd zastavil, musí být po
smrti rozdělen rovným dílem mezi syny. S osobním svým majetkem, totiž
s tím, který si sám získal, může otec naložiti po vůli a libosti, může jej
rozděliti, na jaké chce díly a odkázati komukoli. Když synové získali otce pro
rozdělení dědičného majetku, připadá na otce stejný díl jako na syny. Zemře-li
otec, patří díl jeho vdově po něm tak dlouho, dokud neumře, načež se opět
stejně rozdělí mezi pozůstalé syny. Nejstarší bratr požívá hodnosti starešiny a
na odznak toho dostává se mu po otci zbraň. Nejmladší z bratří dostává
v podíl rodinnou kuču.
Dcery
nemají práva na dědictví. Když se která vdá, je celým jejím věnem něco šatstva.
Výjimka je, zemře-li otec bez mužských potomků. Tehdáž dědí dcera, je-li
provdána, všechen pozemek i vše hybné jmění a jenom kuča přejde v majetek
bratstva aneb rodiny nejblíž příbuzné. Zanechal-li zemřelý otec živé sestry,
připadá jim jedna třetina a dcerám dvě třetiny. Zůstala-li po otci dcera
svobodná, může se provdati na své dědictví za kohokoliv z jiného bratstva.
Muž takto se přiženivší nenabývá s jměním i jména ženina a také své
dosavadní jméno ztrácí a nazývá se odtud „Domazet“ a potomci jeho Domazetoviči.
Domazet je přijat do ženina bratstva.
Umřela-li
dcera, která obdržela od rodičů jmění nějaké, bezdětná, dědí všechnu
pozůstalost její bratři, a není-li těch, její sestry, a není-li těch, nejbližší
příbuzenstvo nebo celé bratstvo. Vdova, pokud se za jiného neprovdá, užívá dílu
svého nebožtíka, a když se provdala, dostává 10 tolarů roční výplaty po tolik
let, kolik s prvním mužem žila.
Pastviny
nejsou rozděleny dle domů, ale plemen. Na nich může celé plemeno svobodně stáda
pásti a dříví klestiti. V posledním čase však i pastviny se rozdělují.
POMĚRY
NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ
Černá
Hora vlastní mince nerazí. V oběhu jsou nejvíce staré stříbrné peníze
rakouské. Krejcar jmenují „dinar“, dvacetník „cvancik“, zlatý „forint“, tolar
„talír“, dukát „cekýn“. 1 dukát = 4 forinty.
Tíha
se měří na břemena, litry, oky a unce. Břímě = 60 liter = 20 ok. 1 litra = 12
uncí, 1 oka = 36 uncí = 100 drachem. Duté míry jsou: oky, litry, bagaše,
klobuky, konaty. 1 konat = 2 litry, 1 klobuk = 15 liter, 1 bagaš = 2 klobuky, 1
oka = 2 ¼ rakouských liber. 1 oka zlata = 400 dukátů. Podle této míry se měří
vše.
Černohorec
není kapitalistou. Jemu se jedná jenom o to, aby sebe a rodinu jakžtakž udržel
při životě. Vyjmeme-li kasu knížecí, sotva by se tolik peněz na hotovosti
sehnalo, aby připadal na každou hlavu 1 zlatý. Uvnitř země se namnoze ještě
děje obchod výměnou. Při tomto nedostatku jsou peníze tím vzácnější a úrok je
podle toho. Z tolaru platívá se dvacetník úroku; lhůta trvá přes léto.
Půjčky se dějí rukou dáním. Když lhůta vypršela, stará se Černohorec všemožně,
aby dluh vyrovnal a danému slovu dostál. Nemůže-li jinak přijíti
k penězům, zastaví aneb prodá třeba co mu nejmilejšího. Když jde věřiteli
oplatit, neopomene kromě úroku přinést mu i nějaký dárek z domácnosti,
jako med, máslo, smetanu atd. Dluh navrací slovy: „Děkuju ti jakožto dobrému a
počestnému člověku a dej ti bůh zdraví!“
Černohorec
při svém rytířském vychování jeví velikou nechuť k provozování řemesel.
Ani pušky a nože, tolik sobě oblíbené, nevyrábí si sám. Jenom krájení opánků
děje se všeobecně doma, a to proto, že patří jaksi k domácím pracím. Lepší
druh obuvi kupuje se v Kotoru. K domácím ženským pracím náleží i
tkaní sukna, avšak stává se to v míře jen takové, aby se vyhovělo domácí
potřebě. Mimo sukno tkají někde i plátno, ale v míře praskrovné, protože
Černohorec musí hledět jiným způsobem půdu využitkovat, nežli lnem a konopěmi.
Obyčejnou práci zednickou a tesařskou zastávají sami, leč jakmile se jedná o
dílo poněkud dovednější, musejí volat řemeslníky z Dalmácie. Kovářů a
puškařů je dosti, ale dle mínění Černohorcova jest jedno i druhé zaměstnání
cikánské. Na opravu a ostření železného nádobí umlouvají s kovářem
takzvanou „vlětnici“, dají mu totiž na rok 10 liter kukuřice a uhlí, začež mají
opravu i ostření zdarma. V novějším čase rozmáhá se krejčovina. Krejčí
šije celý oblek, i čepice. Jiných řemesel na Černé Hoře není.
Živého
smyslu pro obchod má Černohorec dosti, ale jsou mu hlavně dvě věci na závadu:
nedostatek domácího kapitálu a pak, že nesouvisí bezprostředně s mořem.
Odloučenost od moře zaviňuje, že ze všelikého přivezeného zboží musí se
v Dalmácii platiti clo, které předměty zdražuje, a při vývozu je taktéž.
Aby se vyhnuli clu, prodávají Černohorci zboží své, dopravené na prodej do měst
Boky Kotorské, přede zdmi města. Stává se tak zvláště při prodeji dobytka. Ze
svého dobytka sice Černohorec málo prodá, protože jej dílem spotřebuje doma a
dílem proto, že by samice nezbavil se za žádnou cenu, nechávaje si ji na
plemeno. Obchod v dobytku vedou Černohorci většinou jen prostředně, vezmou
totiž od zámožnějšího dalmatského obchodníka peníze a jdou do Hercegoviny, kde
za peníze sobě svěřené nakoupí dobytka, který pak svému „ortáku“ (tomu, od
něhož přijali peníze), přiženou. Ovšem z takového obchodu nemohou míti
mnoho zisku a spokojují se, mohou-li tím způsobem jakžtakž býti živi.
V městech Boky Kotorské: Kotoru, Risnu a Budvě mají Černohorci týdně tři
trhy a smějí se po celém Přímoří pohybovat volně bez průvodních dokladů a ve
zbrani jako doma. Nemohouce se v chudé vlasti uživit, vydávají se
každoročně Černohorci v počtu 3000–4000 do ciziny za rozličnými obchody a
zaměstnáním. Hlavně putují do Malé Asie a Egypta. U skaderského jezera kvete
rybářství. Je-li hojný rybolov, trží se ročně až 50.000 zlatých čistého užitku.
Rybářství poskytuje důchodu i obyvatelům nahije katunské, kteří usušené ryby
donášejí a dovážejí do Kotoru, kde se kupují pro Itálii. S nasušenými a
nasolenými rybami se manipuluje tak, že se celá zásoba rozdělí rovným dílem na
všecky mužské hlavy domů, které se rybolovu zúčastnily. Dílů takových je 2500 a
jeden může vynésti na 60 tolarů. Rybolov se vydaří každý druhý, třetí rok. Mimo
to vyváží se každoročně něco sýra, másla, medu, vosku, hedvábí, drůbeže, vajec,
zvěřiny, brambor, zelí, pšenice, žita, ovsa, fazolí, méně ječmene, sena, slámy,
a kukuřice ani zrno, protože všecka se spotřebuje doma. Vývoz přírodních plodin
je menší nežli přívoz, zvláště v některých letech. Na Cetyni je zřízen pod
dozorem vlády obchod v obilí, jehož ceny ustanovuje kníže se senátem a
které se dává obyvatelům na 8–10 měsíční úvěr. Ljubotiňané vyvážejí žluté
dřevo, které se kupuje v Budvě pro Anglii, kde se z něho připravuje
barvivo. Na skalinách roste hojnost šalvěje, kterou však Černohorci jinak zužitkovati
neumějí, leč na připravování některých domácích léků.
Čím
méně má Černohorec orné půdy, tím si jí více váží. Poněvadž je země kamenitá,
je hlavní podmínkou úrody deštivé léto. Orná půda nazývá se „baština“. Půda se
hnojí a dvakrát oře nástroji primitivními. Seje se pšenice ozimá i jarní, žito,
ječmen, oves, fazole, něco málo bobů a pohanky. Bramborů a hlávkového zelí
pěstuje se hojně, zvláště v nahii katunské, kde je obé nejdůležitější
potravinou. V zahradách se pěstují pilně všecky odrůdy cibule a česneku.
V rěcké, crmnické a bělopavličské nahii sázejí dýně a jedlé melouny. Víno
se daří všude mimo katunskou nahiji, zvláště pak na Crmnici, kdež je i nejlépe
obdělávají. Na výslunných místech daří se jablka, hrušky, švestky, gdoule,
ořechy, fíky a poněkud moruše. Tabák se nejvíce pěstí v nahii lěšanské, je
však jakosti takové, že po něm kuřáku, není-li Černohorec, vypadají kníry.
Včelařství
a chovu bourců věnuje se místy náležitá péče, která bývá odměněna slušným
výnosem.
Z nerostů
nachází se na Černé Hoře zlato, stříbro, měď, olovo a kamenné uhlí, ale
dolovati se na ně nemůže, protože by se nepracovalo leč s 1% užitku.
V celé
zemi je toliko jedna továrna, totiž v Obodu, kde se vyrábí střelný prach.
Založil ji Petr II.
Avšak
hlavním pramenem výživy je Černohorci chov dobytka. I sebechudší chová několik
kusů bravu a skotu. Brav je oblíbenější, protože je ho snáze nakrmiti; vyhledáť
si potravu sám i na méně přístupných lokalitách, kam by se skot vypnouti
nemohl. Ovce jsou drobné a vlna je dosti špatná, protože se na skalách a
křoviskách vyškube. Obahněné ovce a kozy jsou pečlivě ošetřovány a nedojí se,
aby mělo mládě dosti mateřského mléka. Na letní měsíce vyhání se stádo na
pastvu do hor, odkud se až na podzim vrátí. Se stádem jde několik pastýřů
(„čobanů“) a jedna ženská („planinka“), která dojí, připravuje máslo a sýr atd.
Hovězího dobytka nemůže Černohorec držeti tolik, ale váží si ho; jalůvku
neprodá za žádnou cenu. Černohorský dobytek je tak otužilý, že může i na sněhu
ležeti. V září sekají větve dubové a jasanové a kupí je do stohů, jež
zovou „lišňáky“. Listím z lišňáků krmí se dobytek v zimě. Vepřového
dobytka chová se málo, taktéž koní.
Roku
1863 měla Černá Hora skoro 66.000 jiter orné půdy, 21.171 pastvin a luk,
257.720 kusů bravu, 37.949 kusů skotu, 5909 kusů vepřového dobytka, 18.455
včelníků, 2314 koní, 9292 okovů vína. Daň vynesla jmenovaného roku 81.500
zlatých. Daně se platí z jitra půdy 60 krejcarů, z louky 30 krejcarů,
z hovězího kusu 30 krejcarů, z 10 kusů bravu 60 krejcarů,
z vepřového kusu 15 krejcarů, z úlu 15 krejcarů, z okovu vína 40
krejcarů.
Daň
se vybírá na podzim a v říjnu se odvádí do knížecí kasy. Tehdáž se i
glavárům vyplácí plat. Úředníci, duchovní, učitelé, senátoři dostávají služné
ve čtyřměsíčních intervalech.
STÁTNÍ
PŘÍJMY A VYDÁNÍ
Státní
pokladna Černé Hory má následující příjmy a vydání.
PŘÍJMY 175.000 zlatých (na daních: 81.500 zlatých, roční
podpora od Ruska: 45.000 zlatých, roční subvence od Rakouska: 20.000 zlatých,
na pokutách vybráno: 5.000 zlatých, ze statků kláštera cetyňského: 14.000
zlatých, z monopolu na sůl, žluté dřevo a ryby: 10.000 zlatých) VYDÁNÍ 52.543 zlatých (plemenským glavárům: 14.293 zlatých,
15 senátorům: 3.600 zlatých, předsedovi senátu: 1.500 zlatých, náměstkovi
předsedy senátu: 1.200 zlatých, tajemníkovi senátu: 300 zlatých, vladykovi:
2.000 zlatých, archimandritovi: 600 zlatých, duchovnímu: 300 zlatých, Jáhnovi:
200 zlatých, knížecímu tajemníku: 1.200 zlatých, knížecímu lékaři: 2.000
zlatých, 2 knížecím pobočníkům: 600 zlatých, konzulárnímu agentu ve Skadru:
1.400 zlatých, 100 perjaníkům (tělesné stráži) po 80 zlatých, to máte hnedka:
8.000 zlatých, na různé výslužby: 8.000 zlatých a učitelům: 7.350 zlatých).
Po
odečtení vydání od příjmů zbývá 122.957 zlatých jmění, s nímž může kníže
nakládati neomezeně.
K tomuto
dlužno učiniti několik poznámek. Příspěvek
Rakouska datuje se od roku 1866, když se Rakousko zapletlo do války s Itálií.
Rakousko se bálo, aby se Bokelci nespojili s Italy proti němu, a sblíživše
tak Černou Horu s Itálií, aby neuvedli rakouské panství v Dalmácii v nebezpečí.
Když kníže černohorský slíbil zachovati neutralitu, slíbena Černé Hoře roční
odměna 20.000 zlatých.
O
podpoře ruské promluveno již na počátku. V sumu udanou není vpočten roční
příspěvek 13.500 rublů na bohoslovný a ženský institut černohorský.
V počtu
plemenských glavárů, dostávajících roční služné z knížecí pokladny,
nachází se 42 kapetanů, 3 komandanti, 139 setníků (stotinášů), 136 praporečníků
a 1.428 desetarů.
ZÁLEŽITOSTI
CÍRKEVNÍ
Kostelů,
vlastně kaplí, nalézá se na Černé Hoře nepoměrně mnoho. Pocházejí z dob,
kdy národ neměl nikoho, na nějž by spoléhal, kromě své pěstě a boha svého.
Chrámky, ačkoli také svědčí o chudobě, jsou zbudovány s pílí a pečlivostí,
jímž byl vodítkem cit náboženský. Vesměs jsou vystaveny z tesaného kamene
a překlenuty. Krytbou jsou kamenné desky. Vnitřek je prost vše nádhery. Kromě
nějaké hrubě vytvořené sošky aneb obrazu nedovedně malovaného není uvnitř
ničeho. Náčiní kostelní je z mědi. Kostýlky jsou obklíčeny hroby, které se
obkládají kamennými deskami, a stojí vždy o samotě.
Výjimku
činí kláštery, které sice rovněž slohem nevynikají, ale zato mají bohatá, ano i
skvostná náčiní, roucha a obrazy, které jsou pořízeny dílem ze záduší, dílem
z četných ruských podpor a milodarů.
Nejednou
se Černohorci, když se na ně Turci přivalili, museli utíkat do svých chrámů,
v nichž se zatarasovali a ohražovali. Na obnovení porouchaných neb
zbořených chrámů dostávalo se jim mnohých podpor ruské vlády, v jejímž
zájmu boje podnikávali. Z toho vzniklo přísloví: Da nije Russije bilo,
nigdje ne bi ostalo krsta od tri prsta – kdyby nebylo Ruska, nebylo by nikde
zůstalo kříže na tři prsty.
Klášterů
(monastýrů) je osm. Tři z nich, cetyňský, ostrožský a moračský jsou
v dobrém stavu. Nejlépe je stavěn klášter moračský, zbudovaný a nadaný
před více než 600 lety od Nemaničů.
Duchovních
osob je přes 600 – počet zajisté valný. Kněz nazývá se pop, někteří mají vyšší
titul protopopa, čímž ale není ani jich důchod ani význam zveličen. Kaplanů,
farářů a podobně není. Osada sluje „nurija“. Tyto nurije jsou tak malé, že
některá má jen 8 kučí, a má-li jich 12, jest už velká.
Popem
může být každý, komu dá vladyka posvěcení. Bývali na Černé Hoře popi, kteří
byli čtení a psaní úplně neznalí a modlitby odříkávali, jak se jim byli naučili
nazpaměť. Knihu držel v rukou jen pro forma a lhostejno mu bylo, byla-li obrácena
vzhůru nohama. I nyní je čtení a psaní jediným vzděláním popů, kteří se od
ostatních občanů v nejmenším neliší. Nosí oděv a kníry jako jiní, orají,
kopají, žení se, nosí zbraň, jezdí na koni, bojují jako jiní. Některá kuča má 3–4
popy. Když jde pop k oltáři, odkládá zbraň a vykonav bohoslužbu opět ji na
sebe bere. Bývalo, že pop ani při oltáři zbraň neodložil, boje se napadení od
někoho, kdo mu byl dlužen pomstu. Počet popů není určen ani omezen. Popovi na
nuriji dávají osadníci jakýsi desátek, nazvaný bir, o který se ostatní popové
nurije rovným dílem dělí. Bir obnášíval v Srbsku 10 ok obilí z každé
hlavy ročně; velikost jeho na Černé Hoře není nám známa.
Popa
nelze jinak poznati, ledaže jej oslovují „pope“. Popa nazývají také „bílým
sveštenikem“ (duchovníkem), na rozdíl od „černých“ duchovních mnichů.
Mniši
jsou ve větší vážnosti než popi, dílem proto, že vynikají větším vzděláním, a
dílem proto, že se nežení. Mnich sluje „kaluděr“. Kaluděři nosí dlouhé vlasy a
bradu, šatí se prostým, černým šatem, na hlavě mají buď fes, nebo známou
vysokou čepici „kamilavku“. Když je třeba, táhnou i kaluděři proti nepříteli.
V čele
duchovenstva stojí vladyka cetyňský. Kvůli vyššímu vzdělání osob, které se
věnují stavu duchovnímu, založena v posledním čase na Cetyni teologická
škola, o čemž více v odstavci následujícím.
VZDĚLANOST
Panující
druhdy rod Černojevičů mnoho si oblíbil ve vzdělanosti, kvetoucí tehdáž
v městech italských, a ideálem jeho bylo, aspoň několik květů zaštípiti na
půdě vlasti. První vojvoda rodu tohoto, Štěpán, žil v Neapoli právě oné
doby, když jej Zetští vladařem svým zvolili; syn jeho, Ivan, strávil
v Itálii delší čas na svém statku v Ankoně; syn tohoto, Ďuraď, podrobil se
na italských školách již pravidelným studiím. Vojvoda Ivan zakoupil v Benátkách
první knihtiskárnu, již dal dopraviti na Černou Horu, kde tištěna první kniha
roku 1493 v klášteře svatého Nikoly na Obodu. Týmž časem přestal rod
Černojevičů vládnouti a opustil vlast. S počátky vzdělanosti stalo se
tolikéž.
Minulo
300 let a Černá Hora stála co do vzdělanosti na stupni úplně primitivním. Jsouc
neustále zaměstnána boji s nepřítelem, nemohla se arci obírati naukami,
které se daří toliko pod záštitou míru. Nepatrný trochýtek literárního umění
uchýlil se do zdí klášterních. Řádný Černohorec měl za to, že pouze kaluděrům a
popům se přísluší, aby prodlévali při knize. Z dlouhé chvíle učili
kaluděři v kuchyních a zahradách služebníky své poněkud číst a psát. Když
to takový člověk tak daleko přivedl, že již uměl číst na oltáři, byl dosti
učený, aby se mohl státi popem neb kaluděřem – aby se mohl „zapopiti“ aneb
„zakaluděřiti“. Mnozí z podobných absolvovaných studentů neuměli číst na
jiné knize, nežli na té, na které se učili. Vladyka Petr II. vypravuje v
„Gorském věnci“ o popu Míčovi, který neuměl přečíst, co sám byl napsal; slovům
při mši, křtu, oddavkách naučil se nazpaměť a konal všecky obřady bez knihy,
zpívaje přitom jako slepec k houslím. A to bylo již v 19. století!
S vladykami
nevypadalo to lépe. I oni nasávali nauky jako všichni jiní do sebe
v kuchyních klášterních, kdež si vyšší vzdělání, stavu svému přiměřené,
zaopatřiti nemohli. Teprve vladyka Vasilije Petrovič činí výjimku. Vasilije žil
delší čas v Rusku, kde nabyl přesvědčení, že národ bez vzdělání obstáti
nemůže. Proto odvedl do Petrohradu 12 nadějných mladíků, avšak těm studené
klima severní nesvědčilo a skoro všichni zahynuli. Vladyka Vasilije sepsal
první krátkou historii Černé Hory, která byla tištěna roku 1754 v Moskvě.
Jeho
nástupce vladyka Petr I. postupoval tímtéž směrem dále. Též on nabyl lepšího
názoru v Rusku. Petr I. sepsal roku 1796 pro Černou Horu první zákoník.
Mimoto sepsal letopis Černé Hory a několik junáckých a didaktických písní.
S podivením je, že nevěnoval nijaké pozornosti školství.
To
učinil vladyka Petr II., který založil roku 1834 na Cetyni první elementární
školu, kde se učilo srbské mluvnici, biblické dějepravě, počtům a psaní. Poslal
několik mladíků své rodiny na učení do Srbska. Téhož roku 1834 zřídil na Cetyni
tiskárnu, kde se vytisklo několik knih, z nichž sluší jmenovati almanach
„Grlica“, vydaný roku 1835 od D. Milakoviče. V „Grlici“ sepsal Milakovič první
řádnou historii Černé Hory, kterou později o sobě vydal S. Milutinovič
s mnohými přidanými národními písněmi, a již spisovatel opět přepracoval a
doklady opatřil a roku 1856 v Zadru vydal. Milakovičova Historie Černé
Hory je dosud v tomto oboru nejlepším spisem. Mimo Grlicu vyšly na Cetyni
Vuka Karadžiče „Srpske narodne poslovice“ a S Milutinoviče drama „Dika
Crnogorska“.
Tiskárna
cetyňská zanikla roku 1852, když dal kníže Danilo z velikého nedostatku
střeliva písmenka přelíti v kule. Odtud opět nebylo na Černé Hoře tiskárny
až do roku 1860.
Kníže
Danilo nikdy nepouštěl z mysli vzdělání národa. Uspořádav vnitřní
záležitosti, v čemž veliký krok kupředu již jeho nástupce učinil, obrátil
zřetel ku školství. Postaral se o dobré síly učitelské, přetvořil elementární
školu cetyňskou v „penzion“ a ustanovil 30 stipendií pro nejlepší žáky a
založil elementární školy ve všech nahijích.
Nejvíce
učinil pro černohorské školství nynější kníže. On dal vznik bohoslovnému ústavu
cetyňskému, aby vychoval národu řádné kněžstvo; zlepšil školu cetyňskou, dav ji
dva učitele a rozděliv ji na 4 třídy. Nižší školy měly účel, aby z nich
schopní mladíci vstupovali do školy bohoslovné, a založeny dvě z nich v nahiji
rěcké, dvě v crmnické, jedna v lěšanské, dvě v Bělopavličích a
jedna ve Vasojevičích. V malých školách („osnovných“) učilo se čtení
cyrilikou i latinkou, náboženství, biblické dějepravě, srbským dějinám, srbské
mluvnici, zeměpisu, počtářství, fyzice, slohovým cvičením a chrámovému zpěvu.
Bohoslovná škola pro přílišný náklad trvala pouze rok. Přednášely se na ní tyto
předměty: církevní dějiny, teologie, morálka, dogmatika, církevní obřady a
zpěvy, všeobecná historie, geografie, psychologie, fyzika, matematika a metodika.
Když roku 1868 putoval kníže Nikola do Petrohradu, získal si podporu vlády
ruské na nový bohoslovný ústav a ženskou školu v Cetyni. Podpora obnáší na
první 8.000 rublů, na druhou 5.500 rublů ročně. Ženská škola zařízena ihned
roku 1869. Rektorem bohosloví stal se Milan Kostič, Srb, a ředitelkou ženské
školy jmenována slečna Pacjevičova z Moskvy. V ženské škole přednáší
se: katechism, biblická dějeprava, srbská mluvnice, zeměpis, počtářství,
krasopis, ruský jazyk, francouzština, chov bourců, ženské práce a zpěv.
Předměty na nynějším bohoslovném ústavě jsou: velký katechism, dějiny církve,
srbská mluvnice, slovanská mluvnice, rétorika, historie srbské literatury,
ruský jazyk, ruská náboženská literatura, všeobecné dějiny, antropologie a
filozofie, dietetika, morální bohosloví, výklad svatého písma, hermeneutika,
homiletika, psychologie, logika, dogmatické bohosloví, pastýřské bohosloví,
liturgika, učitelská metodika, pedagogika a církevní zpěv.
Všecky
tyto předměty uvádíme zejména, aby čtenář poznal systém, jakým se mládež
vzdělává. Dvacet tři předměty, jimž vyučováno ve škole teologické, svědčí, že
černohorští pedagogové a vzdělanci mají ve věcech školství příliš mnoho dobré
vůle. Dosavadními školami docíleno tolik, že již 2% obyvatelstva je literárně vzděláno.
Od dvou let existuje v Danilově Gradě i učiliště hospodářské.
Národní
školy jsou vydržovány z důchodů černohorských klášterů v obnosu
16.000 zlatých. Z těchto peněz dostává i vladyka roční plat 2.000 zlatých
středem pozornosti. Rektor má 1.500 zlatých ročně a byt, dva profesoři po 600
zlatých a byt, ředitelka dívčí školy 1.500 rublů a 2 učitelky po 300 zlatých,
byt, stravu a topivo.
Vladyka
Ilarion roku 1865 dobrovolně postoupil knížeti důchody z klášterů, aby
jimi bylo naloženo ve prospěch školství.
Roku
1871 bylo všech žáků 2000 a 100 žaček.
VOJENSTVÍ
Černá
Hora má v nejplnější míře obě hlavní podmínky, kterých třeba
k zdárnému vedení války na vlastním území, či jinými slovy k válce
obranné. Nepřístupné hory, s rozestupy na tisíce klanců, s nespočet
úkrytů, s neznámými stezkami – to tě terrain, jaký si Černohorec jen přáti
může. Národ je otužilý, bojovný, válka mu není neštěstím, ale plesem, kdo jen
dost málo může, spěchá do boje se vyznamenat, staří, mladí závodí
v udatnosti – toť opět lid, že nemůže terrain černohorský míti
způsobilejšího. Celá Černá Hora je pevností, každý Černohorec je
v pevnosti této hrdinou. A lacino se vede na Černé Hoře válka. Každý
bojovník se vydržuje sám. Táhna do boje, metne do torby k nábojům krajíc
chleba, což mu pro první okamžik postačí. Trvá-li boj několik dní, nosí domácí
ženy bojovníkům svým potravu a náboje do tábora, a zůstávají na blízku, aby
byly přítomny bitvě, při níž též pomáhají – některé skutkem, jiné
povzbuzujícími slovy na nedočkavých rtech. Nemá-li bojovník, čím by ovlažil
vyprahlé hrdlo, rozloupne patronu a žvýká střelný prach a sanytr v něm
obsažený dovede na nějaký čas ozývající se žízeň utišiti. Černohorec nerad
umírá doma za pecí, ale touží, aby klesl v půtce s nepřítelem: pak se
jim bude rodina honositi, a kdo o něm zapřede řeč, bude museti doznat: „Byl to
dobrý junák!“ A proslaví-li se více, složí o něm slepec guslar (houslař)
krásnou píseň, která bude spěti ode rtu ke rtu, a on bude nezapomenutelným a
slavným, dokud budou k nebi trčeti skály černohorské.
Černohorci
mají vlastní způsob válčení, ve kterém snadno se může postaviti jeden proti
desíti. Takový způsob bojování nazývá se jinde guerillou, drobnou či horskou
válkou, jim samým sluje „četováním“, jednotlivé sbory „četami“, členové sboru
„četníky“ a vůdce „četovódža“.
Dokud
ještě byly poměry černohorské nezřízeny, bývalo více potyček s Turky než
dnes. Černohorce vždy proti Turku hnala touha msty, která mu ukládala
povinnost, aby nepříteli vrchovatou měrou oplatil vše, čím se byl proti němu
prohřešil. Bohužel žádost pomsty vedla přečasto i k srážkám mezi bratry
černohorskými samými a zadávala jim velké rány. Leč kdykoli Černohorci viděli,
že je celá vlast ohrožena, zanechali ihned svárů domácích a vytrhli jako jeden
muž proti vrahu.
Nyní
arci jenom zřídka stávají se krvavé srážky mezi Černohorci a pohraničními
Turky, podnikané na vlastní pěst. Vyjmeme-li nájezdy, které se přihodily během
tohoto povstání hercegovského, byl to posléze na podzim roku 1874 spor
podgorický, který nabyl větších rozměrů a vnikl až do kanceláří vlád
evropských.
Počínali
pak si při četování takto. Na určitém místě sebralo se 20–500 lidí dobře
ozbrojených a pod vedením „kalauze“, průvodčího, náležitě obeznalého se
stezkami místa, kam táhnouti si umínili, berou se kupředu. Četování účastní se
jenom silní, křepcí mužové, kteří mohou učiniti na Turka rychlý, nenadálý útok,
kteří mohou s toutéž rychlostí po vykonaném útoku ustoupiti a kterým zbývá
dost síly, aby bděl každý mimo sebe i nad druhým, neboť je pro četníky nesmírná
hanba, zůstal-li někdo z nich, třeba mrtev, v rukou tureckých.
Nevynésti tělo mrtvého nebo raněného z místa paseky striktně krušné do
bezpečí, znamená ostaviti je zhanobení – useknutí hlavy, čehož jediného se
Černohorec děsí. Padnouti v boji a býti počestně od svých pochovánu, je mu
příjemným osudem.
Četování
bývalo druhdy mimo jiné jaksi prostředkem obživy. Černohorci měli úplné právo,
aby nazpět dobývali to, co jim Turci dříve násilně uloupili. Jak se chovali
Turci k nim, tak se navzájem chovali k Turkům. Turci rubali na
bojišti zanechaným Černohorcům hlavy, tito jim počali činiti totéž. Z toho
se vyvinul zvyk, že jednotlivec vyznamenávám dle počtu hlav tureckých, které
srubal a náčelníkovi odvedl. Uřezané hlavy strkají se do torby. Že bylo nošení
celých hlav nepohodlné, povstalo později praktičtější řezání nosů co nejlepších
reprezentantů hlav. Analogii tohoto obyčeje spatřujeme i u nás, kde lesní úřady
vyplácejí hajným a myslivcům odměnu za odvedené veverčí nosy. Slovanský
jemnocit bránil Černohorcům, že nezdědili od Turků barbarské zlozvyky, jak
nakládáno se zajatými a raněnými. Koho Turci uchvátili živa, toho bez milosti
narazili na kůl, naproti čemuž Černohorci nejednou je propustili, když se byli
zapřísáhli, že více proti nim zbraň tasiti nebudou, aneb je, jak jsme na
počátku ukázali písní, posílali neporušené domů stropivše si s nimi pouze
nějaký žert. Opiová fantazie Turků vymýšlela nejkrutější muka, jimiž zajatci
usmrcováni. Například ve Skadru bývali za žebro věšeni na háky, zaražené ve
hradební zdi nad řekou Bojanou. V takovém „pověšení“ musili nešťastníci
strádat, až se k smrti utrápili. Spadl-li některý z háku, nalezl smrt
v řece. Ukrutenství takové na Černé Hoře se neujalo, a byť i se tak bylo
stalo, musili bychom Černohorce omluvit.
Bylo-li
podniknuto četování kvůli kořisti, nezúčastnili se toliko nemajetní aneb ti,
kdo chtěli Turkům loupež nějakou vyrvati, ale i lidé zámožní, kteří se stali
četníky jen proto, aby své jméno oslavili. Gubernátorská rodina Ozriničů dávala
nejudatnější četníky, o čemž se zachovalo mnoho památek. V četování
vynikají zvláště Úskoci. Jsou to Hercegovci, kteří se roku 1795 přistěhovali,
když jim byli Turci všecko odňali. Na Černé Hoře nalezli útočiště i místo,
odkud by mohli svým bývalým tyranům jak náleží spláceti. Úskoci neměli nic
jiného na mysli, než jak by se mstili Turkům a brzy se jim stali pravým
postrachem, čímž se i v dřevním domově zůstavím ulehčilo, neboť se již
Turci neodvážili předešlého utiskování.
Četa
postupuje kupředu v noci, neznámými stezkami, houštinami a klanci, aby o
jejích pohybech nikdo nemohl zvěděti. Taktéž útok děje se času nočního, když je
nepřítel ponořen ve spánek. Nejdříve se četa hledí zmocniti kořisti, kterou
pošle nazpět, a když se tak stalo, teprve se spustí pokřik a na hromádce
střádán razantnější decibel. Překvapení a rozespalí Turci vyrazí pěšky i koňmo,
každý se zbraní, která mu nejdříve do ruky padla; že je tma, vyhledávají
útočníky pomocí psů. Černohorci uvedli ukořistěné zboží do bezpečí, a nyní se
postaví, aby Turky přivítali. Přivítání záleží v husté palbě a válečné
vřavě. Černohorec volá všecky známé, živé i od dávna nebožtíky, jménem, aby se
Turci domnívali, že narazili na protivníka mnohokráte četnějšího, nežli vskutku
je. Turci se poděsí a zastaví, načež se Černohorci dají na rychlý zpáteční
pochod, a jsou již hodně daleko, než se Turci opět vzpamatují a na další
pronásledování dají. Tak se děje, až se Černohorci dostanou za své hranice.
Pronásledovatelé musejí se beze zboží, s nepořízenou a s mnohými
ztrátami vrátit.
Černohorec
považuje krádež za nesmírně hanebný kousek, ale „odníti“ Turkovi něco se zbraní
v ruce je mu junáckým činem – aspoň dříve.
Nejedná-li
se četníkům tak o kořist jako o pořádnou bitku, počíhají si na pronásledované
v zálohách – „zásedách“. Vyberou si příhodnou stráň neb návrší, kde se
poschovávají za křoví a kamení. Jinam postaví čapku, jinde se ukryje. Turek
míří na čapku, Černohorce nevidí, a ten zatím střílí pohodlně a jistě. Když se
Turci dosti blízko přiblížili, najednou se Černohorci vztyčí, odhodí pušku a
struku a střemhlav se vrhají na nepřítele s handžárem v ruce. Nikoho
neživí, koho zasáhne, ten se natáhne. Obyčejně Turci, sotva zočili nahý
handžár, bez otálení se dávají na útěk. Vše, co zůstalo na bojišti, je kořistí.
Nejváženější kořistí je krásná zbraň, kterou podávají v dar náčelníku.
Náčelník
se boje nestraní, nestojí podál a není toliko k rozdávání rozkazů, nýbrž
jeho věcí je, aby v boji byl prvním a nejchrabřejším. Jen větší udatenství
dodává mu hodnosti náčelníka.
Boj
handžárem je pravé „dělání masa“ a hra bývá již ve prospěch Černohorců
rozhodnuta, jakmile dojde k tasení handžárů. Ženy a dívky, které přinesly
mužům potravu a náboj a dosud se boji dívaly, nejednou vrhají se
v okamžiku tomto zároveň s muži na nepřítele. Vypravuje se o jistém
junákovi, který posekal jednou tolik Turků, že mu zaschla pěst handžár
třímající v krvi tak, že musil ponořiti ruku do vlažné vody, aby se krev
odloučila a ruka uvolnila. Černohorec často se chová k nepříteli
velikomyslně a ušetří ho, když dal slovo, že více proti němu bojovati nebude.
Turci málokdy danému slovu dostáli, takže vším právem vzniklo pořekadlo, že u
Turčína není víry. Černohorec má i u Turka v uctivosti pravé junáctví, a
pozná-li v soupeři svém hrdinu jaksepatří, rád s ním vchází ve svazek
pobratimství.
Turci
se doma cvičívají v nejhlavnějších věcech křesťanských, aby se pomocí jich
vysvobodili, zatočí-li se nad hlavou jejich handžár Černohorcův. Mnohému se
podaří, že v osudném okamžiku zastaví smrtící zbraň v letu a sobě
život zachová. Turci totiž honí do nejostřejšího boje porobené křesťany, jimž
Černohorec neublíží a proto lstivý Turek, když už se nad ním handžár vznáší,
volává: „Nemoj, bogom brate, ja sam risčanin“ – nedělej mi to, bohem bratře, já
jsem křesťan! Černohorec nemá se k tomu, aby na první ráz uvěřil a proto
jej zkouší: „Udělej kříž, když jsi křesťan.“ Turek, jenž byl doma dělání
nenáviděného kříže nastudoval, dá honem tři prsty dohromady a krásně se
pokřižuje a již je vyhráno.
Popsaným
způsobem vede se válka i ve velkém. Vojsko skládá se z více čet, které si
právě tak počínají, jakoby na vše byly samy. Jako v četě každý jednotlivec
na svůj účet pracuje, operuje i každá z čet o vlastní újmě. Když se byly
čety s nepřítelem pobily, opouštějí na rychlo zaujaté stanoviště,
rozcházejí se a za nedlouho zjevují se na jiných místech a pouštějí na Turka
novou hrůzu. Toto těkání z místa na místo, které je u pravidelného vojska
nemožným, mnoho jim přispívá k vítězství, protože nepřítel není nikde a
nikdy jist, že nebude najednou, když se toho snad nejméně nadá, napaden a
pohuben. Tak jsou Turci udržováni v neustálém strachu, čímž jejich odvaha
valně klesá.
Derviš
paša poznal výbornost válečnictví černohorského a počal roku 1862 proti nim
bojovati týmž způsobem, který se i u něho osvědčil. V novějším čase
organizují se Černohorci dle vzoru evropských armád. Dosud nebylo příležitosti,
aby se ukázalo, stalo-li se tak ve prospěch zbraní černohorských, ale tušiti se
to dá z lipovacké aféry roku 1872.
Všeobecnou
brannou povinnost, která vešla nyní u států evropských v módu, mají
Černohorci již od pradávna. Do boje táhne všechno mužstvo od 16–60 let. Pod
válečné prapory s bílým křížem na červeném poli dostavuje se každý schopný
muž ochotně a milerád, čímž se všeliké donucovací prostředky stávají
zbytečnými. Jak jen se mezi lidem roznese: „Udeřili Turci na Černou Horu,“ již
se chápe zbraně každý, kdo ji unésti může.
Kníže
Danilo byl první, který počal ve vojště černohorském zaváděti nový pořádek, a
vzav glavárům plemenským náčelnictví, představil každému plemeni vojvodu, aneb
serdara a kapetána, každému stu lidí stotináše a barjaktara (praporečníka) a
každým desíti mužům desetára. V jednotivých nahijích ustanovil i po jednom
„komandýru“. Odznaky šarží nosí se na čepicích a záleží v rozličně
zpodobených černohorských orlech. Vedle toho sestavil si z nejlepších
junáků každého plemena zvláštní gardu.
Danilo
vykázal vojenským představeným následující roční plat: vojvodům, kteří jsou
zároveň senátory, po 200 zlatých (což později zvýšeno), kapetánům po 80
zlatých, stotinášům po 12 zlatých, tolikéž praporečníkům, a desetárům po 5
zlatých. Taktéž si zařídil tělesnou stráž, sestávající ze sta mužů –
„perjaníků“, kteří berou 80 zlatých ročně. Perjaníci vykonávají zároveň službu
policejní.
Roku
1866 poslal srbský kníže Michal knížeti Nikolovi tři své důstojníky, aby mu
zorganizovali vojsko dle vzoru srbského. Vojsko rozděleno na čety, prapory,
brigády a divize. Každá četa má 100 mužů, prapor 4–6 čet, brigáda 4–6 praporů,
divize 2 brigády.
Národního
vojska čítá se 16.700 mužů. Vojsko je ozbrojeno rakouskými zadovkami a 2500
krnkovkami. Srbsko dalo Černé Hoře 5000 pušek, baterii horských děl, 35.000 ok
olova a 5000 ok prachu. Bělehradský měšťan Lázo Trifkovič věnoval 500 pušek,
500 šavlí a kartového papíru na milion nábojových lusek. Ostatní zbroj pořídil
kníže Nikola dílem z vlastních úspor, dílem z příspěvku ruského a
částečně z peněz, jež vladyka Petr II. uložil v petrohradské bance.
V případě
potřeby může se počet vojska zvýšiti na 22.000 mužů. To se ozbrojí 15letí hoši
a starci.
|