ROBERT
SCHUMANN
☼ 8.6.1810
ZWICKAU ۞ 29.7.1856 ENDENICH U BONNU
Umělcův
táta, August Schumann, byl osobností velmi zajímavou. Byl to člověk vzdělaný se
spisovatelskými a vědeckými ambicemi, ale nehostinná realita mu dovedla zatopit a zadělat na malér, když musel uživit sebe a rodinu kulantně prozaickým zaměstnáním
knihkupce a nakladatele ve Cvikově. Naštěstí však i v rámci své denní
aktivity měl příležitost realizovat aspoň část svých tužeb a tak jej vidíme
nejen za pultem, ale i při práci na literárních skvostech a dovednostech.
V mladých letech smolil romány a drtil jako akrobat slovních spřežení povídky na počkání a některé
vytiskl ve vlastním podniku, později se zabýval vydáváním časopisů a
praktických příruček, překládal klasiky a troufl si neotálet pro ozdobu vědomého pokroku, že pomýšlel
i na velmi utříděný velký naučný slovník.
Malý
Robert byl tedy odmala veden knihami a časopisy, sledoval otcův literární
lineární vzestup nestora badatelství a nasával atmosféru podhoubí kultury, jež
nebyla ovládána jen úzce chamtivými zájmy vydělat návratnou sumu
už dneska nebo do týdne, v dohledné době. Vytvořil si k otci výtečnou vazbu (bližší než ke
střízlivě a suše působící matce) a převzal něco z toho, co na něm
obdivoval: ušlechtilé zájmy, pracovitost, houževnaté úsilí o získání co
nejhlubších vědomostí, organizační talent a spisovatelské soustředění na
uvěřitelně vemlouvavý dopad snah.
August
Schumann byl chatrného zdraví a zemřel v 53 letech na nervovou razanci
kolapsu. Toho je třeba si všimnout vzhledem ke skutečnosti, že Robertovo zdraví
vysílalo es ó es od mládí velmi smutnými nervovými výkyvy nad normálem, které jej
kibicovaly jako čert neovladatelnou mršku Káču až do konce schopných let.
Projevily se i u Robertových sourozenců a u jeho synka, který předčasně
zahynul v sanatoriu pro slabomyslné oběti hrůzu nahánějících úchylek.
Zájem
o hudbu se v rodině výrazněji neuplatnil, neboť rodiče ani sourozenci si
k ní nevytvářeli žádnou libovolnou závislost. Jako sedmiletý se Robert začal učit hře
na klavír u cvikovského městského varhaníka a v dalších letech pokračoval
jako samouk. Skladatelskou vytříbenost začal brousit brzy poté, co se seznámil
s klavírem. Když začal studovat na gymnáziu, sestavil z party
spolužáků orchestr tropící na bázi not závratě a sny a řídil jej od klavíru; koncerty se konaly
v otcově domě. Ve škole však nebyl nijak pilným posluchačem, vyznačoval se
roztěkaností, jeho myšlenky bloudily po tmě bůhvíjak zbrkle nebo vztekle.
V rodině
bylo rozhodnuto, že Robert půjde na zkušenou studovat práva. Odjel do Lipska,
ale atmosféra tohoto hudebně proslulého města jej zaujala natolik, že zájem o
hudbu a klavír v něm potlačoval vše jiné. Vypracoval se na velmi dobrého
klavíristu a slibně pokračoval i jako začátečník skladatel puzzle v lekci
osnov oktáv. Zůstával nekonečně nenapravitelným diletantem bez hlubší znalosti
klavírní frajerské techniky a hudební teorie. Byl si toho sám vědom, a proto se
rozhodl doplnit si chybějící zkušenosti u vynikajícího lipského klavírního
dirigenta nebo drezúrního velitele Friedricha Wiecka. Byl to semetrik přísný až
hyperpedantský, s hlubokými znalostmi a zkušenostmi hudebními i civilními.
Měl dvě dcery a po rozvodu si u sebe ponechal geniálnější Kláru (☼ 1819); v pěti letech ji začal vtloukat
do hlavy základy hry na klavír. Děvčátko ani nepíplo a projevilo tak výjimečné
nadání, že mohlo po třech letech veřejně obhajovat své přednosti. Tak rychle
nemohl ovšem pokračovat a excelovat ve výuce zvláštností Schumann. Byl jednak o
devět let starší a musel se nejdříve zbavit zlozvyků, které si jako samorost
vypěstoval.
Několik
semestrů strávil na univerzitě v Heidelbergu, nikoliv však při pilném
studiu práva, ale při klavíru. Cvičil nespočet hodin denně v domě
brnkaných částic rytmu kosmu od podlahy do stropu a první pozoruhodné plody
přinášela i jeho skladatelská náruživost zaměřená výhradně na tvorbu pro jeho
milovaný orgán. Vedle drobných skladeb tu vzniká známý klavírní cyklus
Papillons opus 2, první verze variací Abegg a první podoba Toccaty. Ochotně
zasedne při společenských příležitostech ke klavíru a jde neodvratně za cílem
jako buldozer za buldočím pudem. Vzorem je mu buldok nebo buvol houslového
spektra Paganini. Spatřil jej na koncertu ve Frankfurtu v roce 1830 a
dojem z jeho vrcholného vystoupení nevyšuměl.
Vnitřně
se už rozhodl pro dráhu klavíristy a komponisty, ale bylo mu jasné, že pro
mutter to bude nechvalný malér. Nahlédneme-li do dopisu, který jí v této
záležitosti naškrábal, čteme slova upřímnosti: „Dospěl jsem k jistotě, že
při píli a trpělivosti a za velmi dobrého učitele budu během šesti let richtig
tüchtig und wichtig závodit lačně s každým nedočkavým klavíristou o
prvenství…“
Skromnost
nebývá vlastní tolika mladým rádobyumělcům, jenže kupodivu jeho slova potvrdil
v plné výšce rozsahu a symbolice razance učitel Wieck, jenž Schumannově
matce oznámil, že z Roberta při jeho stávajícím talentu a fantazii uková
během tří let „jednoho z nejlepších žijících klavíristů, jenž bude brnkat
duchaplněji a vřeleji na city všech než Ignaz Moscheles a velkoryseji než pantáta
svatoušek Hummel.“
Tato
rozjímaná slova jsou vyřčena v době, kdy se Schumann nedočkavě rozhlíží po
světě a zkoumá, kde by uplatnil svoji duchaplnou hravost. Doba je plná
koncentrace, červnová revoluce ve Francii v roce 1830 jej zastihuje akorát
v intelektuálně neupozaděném podhoubí Heidelbergu. Mezi studenty se šíří
procitnutí z ran nevědomosti, závan demokratických svobod je nabádá
k provedení potřebných kroků a vzbuzuje nemalé naděje. Schumann veřejné
dění dychtivě prožívá. Píše: „Přitahuje mě všechno, co se děje ve světě,
politika, literatura, lidé. Přemýšlím o tom po svém rejstříku, a to se
projevuje znamením, že se vše prolíná mojí taktickou hudební paletou.“
Schumann
se vrátil do Lipska, ubytoval se u ranaře Wiecka a zahloubal se do tajemství
záhad u klavírní hry. Před očima se mu občas promítá silueta Múzy Kláry, která
plna nálad ve svém dětském věku dosahuje virtuózních parád. Schumann je
netrpělivý, připadá mu, že se zlepšuje v nápaditosti děsně pomalu. Pomocí
mechanického prostředku namáhá prsty, ale výsledek nedomyšleného experimentu je
k pláči: ochrne mu pravá ruka, a i když se časem může ke klavíru vrátit,
snu o dráze virtuóza se musí vzdálit mílovými kroky mezního masakru.
Po
hlubokém psychotraumatickém pozadí pláče duše, který mu uchystala otcova smrt a
po ztracené naději na dráhu koncertního pianisty dostává se Schumannova labilní
nervová vnímavost do situace hluboké depky, jež nezůstává bez vlivu na další
vývoj jeho duševního stavu. Když se jakžtakž vyrovná, s tím co ho teď den
co den potkává, věnuje nejvíce času komponování (studuje u lipského architekta
zvuku celé kapely H. Dorna). Proniká do soudobé i klasické hudby a se zvýšeným
zájmem sleduje místní hudební dění. Sleduje je bystrým zrakem a komentuje
ostrým pravopisem. Jeho pojednání budí pozornost a zájem hloubkou postřehu a
zábavným přiblížením ve vyjadřování.
V roce
1833 se Schumann rozhodl vydávat vlastní hudební žurnál. Přesvědčil skupinku
zainteresovaných asistentů a v dubnu 1834 už bylo na pultech trafik první
číslo Neue Zeitschrift für Musik. Nebyl to tuctový povrchní časopis, jakých se
v Evropě rojily stovky a stovky zase vyšuměly na scestí pro akutní nedostatek
ochotných abonentů. Neue Zeitschrift für Musik redigovaný Schumannem do roku
1844 vévodí svým trvalým přínosem do sféry hudební estetiky a rozšafné
historie.
I
když byl obklopen okruhem přátel, autorem většiny článků a esejí byl Schumann
sám. Přívrženci časopisu, jimž se dostalo přezdívky Davidovci (Davidsbündler)
bojovali proti Goliášům symbolizujícím tolik nesympatické nevítané jevy
konzervatismu, tupého formalismu a podobně. Nějaký spolek Davidovců však ve
skutečnosti neexistoval, byl jen fikcí stejně jako postavy Florestana, Eusebia
a dalších, jejichž jmény Schumann podepisoval své sloupky a své nezapomenutelné
definice. Smyšlené figury mu snadno umožňovaly vyslovovat kontroverzní postřehy
do pranice a vystupovat proti nešvarům převážně hudebního života.
Klára
mezitím vyrostla do krásy a stala se všude vyhledávanou umělkyní
s povedenou pověstí dráždivého sex appealu a s otcem pořádala velmi
úspěšné štace po německých městech i do zahraničí. V Paříži se jí nedovedl
nabažit Chopin a Paganini, s potěšením si vyslechl její repertoár i J. W.
Gœthe. Robert poznal Kláru Wieckovou tehdy, když jemu bylo osmnáct a jí jen
devět. Poté, co se ubytoval u Wiecka, začal se jejich vztah slibně utužovat a
postupně nabýval na významu. Sbližoval je klavír a kavalír: Robertovy skladby.
Když Klára zkrásněla na osmnáctiletou modelku, Schumann nezaváhal a pugétem
růží žádal v neděli po obědě slavnostně Wiecka o ruku jeho dcery. Byl
odmítnut s poukazem na to, že nemá společensky přiměřené renomé. Wieck
opakoval svá odmítnutí i v dalších letech, přesto, že si vážil Schumannovy
skladatelské činnosti a oceňoval jeho hudební magazín.
V lednu
1836 zatrhnul Wieck Schumannovi schůzky s Klárou a v únoru zemřela ve
Cvikově Schumannova máti. Zůstal sám a v této době napsal Fantazii opus
17, pozoruhodné dílo vypovídající o jeho citově pohnutém životě.
Vyčerpávající
pracovní úsilí v několika směrech přineslo sice Schumannovi tvůrčí
uspokojení, na druhé straně si však nešvarně zahrávalo s jeho zdravím. Když pak
ve Cvikově došlo v jeho rodině k dalším úmrtím, umělcův stav se
rapidně hroutil, tak jak o tom vypovídá dopis Klárince slovy: „…náhle přišla ta
nejsmutnější myšlenka… že totiž ztrácím rozum… běžel jsem ve strašném úleku
k lékaři…“
Tomuto
stavu jistě nepřidal Schumannův spor s Wieckem o budoucnost jeho bezvadně
působící dcery, který vyvrcholil nechutnými soudními tahanicemi. Ale teď už
mladým došla veškerá trpělivost a v roce 1840 se vzali bez otcova
požehnání; ten se nakonec s jejich manželstvím musel smířit, děj se co
děj.
Hrozivý
stín vnesl do manželského svazku Schumannův zdravotní stav projevující se
v průběhu let depresemi, ochablostí, obavou z brzké smrti. Ve třiceti
letech prohlásil, že se stáří nedočká a tím si zčásti vysvětlíme jeho horečnou
aktivitu v oblasti skladatelské. Psal a psal, až se z něj podle všeho
kouřilo. Ve svém prvním tvůrčím období v letech 1829 až 1839 věnoval se
téměř výhradně klavíru jako interpret i autor skladatel. Tomuto nástroji
svěřoval své bujné sny, nálady, představy. Byla to doba rozmachu výroby
klavírů, které se rozeznívali v domácnostech i na předních pódiích.
Anglická mechanika a další vylepšení rozšířily tónové bohatství nástroje.
V dalších letech se zabýval komponováním písní a poté se obrátil
k symfonické tvorbě. Jarní symfonie B dur, kterou dokončil v roce
1841, a ještě téhož roku byla za řízení Felixe Mendelssohna–Bartholdyho
provedena v Gewandhausu, přijalo publikum velmi příznivě a skladba se
trvale zařadila do koncertní chlouby jako zlatý hřeb večera. Další zájem
skladatelův náleží komorní hudbě; píše smyčcové a klavírní kvartety, klavírní
kvintety a opusy pro klavírní trio. Novým žánrem v jeho tvorbě je vokální
dílo – oratorium Ráj a Peri. Po příznivém ohlasu Jarní symfonie se dočkala i
tato skladba shovívavého přijetí.
V roce
1843 přijal Schumann nabídku na vyučování klavíru a kompozice na lipské
konzervatoři. Pokus vylákat ho z jeho prozatímního osamocení génia se však
neosvědčil, neboť se ukázalo, že je sice odborníkem na svém místě, ale dost
nešikovným pedagogem. Aby alespoň změnil klima a aby se zlepšila hmotná situace
v rodině, vydali se Schumannovi na delší turné do Ruska (1844). Klára
přijímala četné ovace, ale na druhé straně se nesplnily naděje na zlepšení
Robertova zdraví. To se naopak značně horšilo přesto, že i on jako skladatel
byl zahrnut lichotivými poctami. Ani po návratu do Lipska se necítil lépe, a to
nejen vlivem choroby, ale také v důsledku zklamání, jichž se tu dočkal (po
odchodu Mendelssohna–Bartholdyho, který stál v čele Gewandhausu, doufal
v tuto funkci, ale nedočkal se jí), Schumannovi se rozhodli přestěhovat do
Drážďan. Oba se tu zapojili do hudebního pulsu velkoměsta nad Labem, který zde
však nedosahoval úrovně Lipska. Schumann se uplatnil jako sbormistr a
intenzívně se zabýval komponováním; složil tu jednu ze svých vynikajících
skladeb – 2. symfonii C dur.
V Drážďanech
zastihly Schumanna bouřlivé novinky roku 1848, které otřásly nechutně zatuhle
zbaběle zatuchlými evropskými monarchiemi. V městě byl zatím pořádek, ale
mračna se již stahovala na obzoru. Schumann pohotově napsal Tři sbory o
svobodě, a když se o rok později stavěly barikády i v Drážďanech,
zkomponoval na počest bojovníků Čtyři pochody.
Ač
drážďanská epizoda byla pro Schumanna z tvůrčího hlediska plodná, nesrostl
s místním prostředím. A opět si vyčítal nejednou pocit křivdy, když po
nuceném odchodu Richarda Wagnera, který se podílel na revolučních plánech,
nemohl zaujmout jeho místo v dvorní opeře. Do této prekérní situace přišla
nabídka z Düsseldorfu, aby převzal funkci městského hudebního ředitele.
Přijal ji.
Stálý
neklid podněcovaný pohotovostí neposedných nervů v hlavě měl nepochybně
vliv na to, že Schumann nevydržel na místě. Nenacházel plné uspokojení ani
v Lipsku, ani v Drážďanech, a nenalezne je ani v dalším
působišti. Už v roce 1838 navštívil Vídeň s úmyslem převést svůj
hudební žurnál do této proslulé hudební metropole a získat profesuru na
konzervatoři. Vrátil se s trpkou zkušeností a podobně jako šest let před
ním Richard Wagner i on byl zklamán úrovní ve vídeňském koloritu a její hudební
náladovostí. Nevyhovovalo mu ani politické klima poznamenané nesmlouvavou taktovkou
kancléře Metternicha.
Vraťme
se však do podzimu roku 1850. Čtyřicetiletý Schumann opouští s početnou
rodinou Drážďany a vstupuje do zcela nové, nevyzpytatelné fáze svého astrálního
kusu života. Přicházel s optimismem a nadějí, i když mu bylo jasné, že
práce, která na něho čeká, bude náročná po stránce umělecké, fyzické i
psychické. Měl dirigovat místní orchestr, být sbormistrem pěveckého spolku a
pečovat o chrámovou hudbu v několika kostelích. To všechno se snažil plnit
a nezanedbával ani skladatelskou kreativitu. V Düsseldorfu píše
Violoncellový koncert, 3. symfonii Es dur (Rýnskou), ouvertury Messinská
nevěsta, Julius Cæsar, Herman a Dorothea a jiné. (Přitom si občas prochází
nepříjemně sluchovými halucinacemi.) Méně příznivě se dařilo jeho činnosti
dirigentské. Schumann naprosto selhal, s orchestrem si nevěděl rady a
hráči jej nemohli respektovat vzhledem k vychýlené i pasivní dirigentské
osobnosti. Nemoc zde sehrála zásadní prohrávající aspekt, Schumann se už ani
nedovedl ovládat. Město nebylo spokojeno se svým hudebním ředitelem a tak po
třech letech skončila tato nervy nejednoho pozorovatele drásající epizodka,
která již pomalu a jistě předznamenala deprimující závěr umělcova života.
V této
neutěšené době vstupuje do Schumannova života mladý Johannes Brahms a vnáší do
jeho posledních let trochu šťávy. Po skončení činnosti v Düsseldorfu
podnikají Schumannovi koncertní turné po holandských městech a navštěvují
Brahmse v Hamburgu. Na počátku roku 1854 začíná kritická fáze Schumannovy
duševní choroby. V odpoledních hodinách únorového dne opustil nepozorovaně
ložnici, vstoupil na most přes Rýn a skočil nazdařbůh do mokrého prázdna. Byl
vyloven, ale ze člunu se opětovně pokusil o skok do vody. Po této události
nebylo už možné ponechat ho v domácí péči a byl umístěn v ústavu pro
cimbály pomýšlející na cyankáli
(kyanidy draselné a k pochopení svízelné) v Endenichu. Vracely se mu jasné
chvíle, měl možnost brnkat přiměřeně akčně na klavír a pokoušel se i o
komponování. Z jeho příbuzných a přátel dostal povolení k návštěvám
jen Brahms (odolná nátura). Klára měla možnost vidět Roberta až těsně před
koncem jeho života.
Poznali
jsme z našeho vyprávění, že to Klára neměla vedle svého geniálního manžela
ani trochu lehké. Stálá péče a ohledy na jeho stav a potlačování vlastní
(krásné) osobnosti toužící po uměleckém uplatnění – to ji velice vysilovalo
vedle starostí o děti, které přicházely jedno za druhým, celkem sedm! A
v těchto podmínkách nastávala období, kdy v domácnosti ubývalo peněz
a Klára musela znovu a znovu na pódium. Vybočovala z řady soudobých
virtuózů pojetím hry a vážným programem, který byl sestavován s pochopením
pro slohovou čistotu a interpretační zaměření borkyně umělkyně. Kritikou byla
hodnocena jako nejlepší soudobá klavíristka, která se nesnižuje k uvádění
módních trendy bezduchých pitomostí. Hrála Beethovena, Chopina, Brahmse, Liszta
a rozuměla si s manželem, který ve svém časopise pranýřoval „prstové
akrobaty“, jejichž podání byla vykalkulována na laciný efekt v honbě za
popularitou a penězi.
Schumann
patřil vedle Schuberta, Webera a Mandelssohna–Bartholdyho k vůdčím
talentům německého hudebního romantismu. Poezie současných básníků byla
křiklavým podnětem jeho tvorby. Nebyl však snílkem v tom smyslu, že by
nechápal současný život a utíkal dál od něho. Jako jeden z prvních
vychválil obří talent Chopina, Berlioze, Brahmse a svým dílem výrazně ovlivnil
představitele národních hudebních kultur jako Smetanu a Fibicha u nás, norského
Griega. Schumannova tvorba je naplněna hlubokou citovostí a zádumčivou
melancholií a její těžisko je především ve skladbách pro klavír. Ale napsal
také čtyři symfonie, klavírní koncert a moll opus 54, operu Jenovefa, sbory,
písně a mnoho ostatního.
Osobnost
Roberta Schumanna a klavírní umění jeho choti měla vícekrát příležitost poznat
také Praha. Schumannovy první zážitky z Čech jsou ještě staršího data.
Když v roce 1819 navštívil s matkou Karlovy Vary, vystupoval zde
právě Ignaz Moscheles. Schumann později vzpomínal, že slyšel poprvé hrát
opravdového mistra klavíru. Znovu se sem vrátil po letech za rekonvalescencí na
čerstvém vzduchu a navštívil také Mariánské Lázně a Kynžvart, kde jej osobně
přijal Metternich. V roce 1827 se zdržovala Schumannova matka v Teplicích
a Robert jí přijel navštívit. V dopise se svěřuje, že byl u hrobu
Gottfrieda Seumeho, svého oblíbeného autora, který se v těchto lázních
léčil a nevyléčil příliš zdatně dlouho. Několik Schumannových cest směřovalo i
do Aše, kde žila Ernestina von Fricken, kterou sice nazýval svou nevěstou, ale
románek neměl podmanivou bombastickou budoucnost.
Na
Prahu Schumannovi děsně rádi vzpomínali. Zaujal je historický ráz města a
jejich koncerty byly přijímány velmi srdečně. Schumann si s potěšením
zaznamenává, že byl po koncertě svých skladeb několikrát vyvolán. V roce
1847 byl v Praze manželům Schumannovým představen třiadvacetiletý adept
libret a fantazie romantického fortelu Bedřich Smetana, ctitel Schumannovy
hudby. Navázaný kontakt pokračoval celá další léta, kdy Smetana zaslal Kláře
Schumannové k posouzení své Lístky do památníku. Umělkyně mu ochotně
zaslala své písemné vyjádření (bravo, bravo, bravo).
Po
všech starostech a útrapách se Klára Schumannová dožila 77 let, ne však v plném
zdraví. Časopis Dalibor z 20. června 1874 přinesl tuto depeši: „Klára
Šumanová mešká nyní v lázních Teplicích, kde se ze svých bolestí
rheumatických vyhojiti hodlá.“ Svého manžela přežila o čtyřicet let.
|