PLOSKOVICE

Není mnoho zámků, jejichž jméno by bylo uváděno v operní tvorbě, ale Ploskovice k nim patří jednak zásluhou Dalibora z Kozojed, jednak – a to především – našeho velkého Bedřicha Smetany, který na libreto Josefa Wenziga zkomponoval operu Dalibor.

Námět opery sahá daleko do středověku, kdy v Ploskovicích stávala prastará tvrz. Obec sama náleží k nejstarším listinně doloženým místům v kraji severních Čech, neboť ji známe již v druhé polovině 11. století. Nejdávnější osudy Ploskovic jsou spjaty s církevními statky v Litoměřicích a s řádem křížovníků, kteří tu měli i svou komendu. Ta zanikla v průběhu husitských válek, po nichž se v držení Ploskovic nachází Jakoubek z Vřesovic, pak páni z Polenska. Přesto, že křížovníci Ploskovice opět získali, nutila je finanční nouze statek i tvrz pronajímat. Tak se stali v polovině 15. století držiteli panství Kaplířové ze Sulevic a po několika letech vlády Jindřicha z Rabštejna pak Adam Ploskovský z Drahonic.

Jeho vláda nad Ploskovicemi spadá do doby postupně zvyšovaného útlaku poddaného obyvatelstva. Lid na to odpovídal nejprve hromadným útěkem z těch panství, jejichž majitelé si počínali nejvýrazněji nejdrzeji a nejdrsněji a později i rebelsky ozbrojenými akcemi. Šlechta se proti tomu jistila sněmovními usneseními, z nichž jedno z roku 1487 zní:

„Páni a vladyky na plném soudu, s povolením a vuolí všech pánuov a vládyk i vší obce na sněmu obecním, kázali ve dsky zemské vložiti: Což se čeledi dotýče neb lidí zběhlých z dědin, kdožbykolivěk je přechovával, a mocí u sebe držel, a glejtem jej zastíraje, žeby mu glejt dal i ten jistý, číž jest čeledín byl, má bez omluvy všeliké jemu jej vydati, jeho nikam nevysílaje. Pakliby ho nevydal, neb jej preč vyslal, tehdy aby jej mohl pohnati od desíti až do dvadcíti hřiven stříbra, buďto z pánuov, z rytířstva, nebolito z měšťan. Na to poslové ke dskám byli jsú Puota z Ryzmberka a z Švihova najvyšší sudí království Českého, Jan z Roupova najvyšší písař království Českého a hofmistr dvoru krále JMti. Anno M CCCC LXXXVII f. IIII ante Benedicti.“

Tento nález ukazuje jasně tendenci postupného znevolňování našeho lidu a vrhá i jisté světlo do záležitosti Daliborovy. Když se totiž Adam z Ploskovic ujal řízení svých statků, zahájil éru stále se zvyšujících požadavků vůči poddaným, požadavků neodůvodněných žádnou předchozí tradicí; to vyvolalo prudký odpor, který vyvrcholil v otevřené vzpouře, kdy poddaní dobyli tvrze, pana Adama zranili a vymohli na něm, aby je propustil z poddanství. Uchýlili se pak k Daliborovi z Kozojed, o němž věděli, že nepostupuje a nejedná vůči svým lidem tak jako pan Adam.

Celá událost nabyla hrozivějšího výrazu i tím, že právě konec 15. století za vlády Vladislava Jagellonského byl svědkem celé řady ostrých sociálně laděných nepokojů, z nichž je možno za příklad uvést lidové povstání v Praze v roce 1483 a povstání kutnohorských havířů 1494. Povstání na Ploskovicích vypuklo v roce 1496 a zemská vláda ihned vojensky proti němu vystoupila a Dalibora uvěznila v Praze, v nově postavěné věži – Daliborce. Vystoupení Daliborovo se stalo naší šlechtě záminkou k ostrému jednání v podobných případech. Byla v tom i snaha poskytnout výstražný příklad všem ostatním, když byl Dalibor v roce 1498 odsouzen a popraven. A páni šlechtici pamatovali i na všechny budoucí časy, když do zákoníku Vladislavova z roku 1500 vložili klauzuli, aby smrtí byl potrestán každý, kdo by se ujal lidí vzbouřených.

Taková byla podstata příhody, kterou Bedřich Smetana umělecky zvěčnil v jedné z nejoblíbenějších oper, jež složil.

Majitelů Ploskovic byla v 16. století nepřeberná řada: od Zdeňka Lva z Rožmitálu v roce 1514 počínaje, přes Václava Trčku z Vitence a jeho potomky, přes pana Dubanského z Duban a jeho dědice, přes pány z Vřesovic na Kostomlatech od roku 1592, až do posledního z nich Jana Habarta, který celé své panství ztratil za trest, že odpadl od císařepána Ferdinanda II. V té době byla někdejší tvrz již přestavěna na renesanční zámek, který si vytrpěl své při vpádech nepřátelských armád do Čech během třicetileté války (1634, 1636, 1643, 1645–1649).

Mezi pobělohorskými majiteli je třeba uvést především hraběte Jindřicha Šlika z Holiče (od roku 1637), jeho choť, pověstnou dost výstředním životem, která v roce 1663 prodala celé panství Juliu Jindřichovi knížeti Sasko–Lauenburskému. Osudy Ploskovic se od té chvíle v mnohém podobají osudům zámku v Zákupech.

Anna Marie, kněžna Sasko–Lauenburská a vévodkyně Toskánská, podnikla nákladnou přestavbu renesančního zámku. Kus Itálie a italského vkusu sem přenesli umělci v čele s velmi známým stavitelem Octaviem Broggiem; vytvořili zámek o jednom patře, s terasou a schodištěm v průčelí, nezbytnou sallou terrenou. Slavnostní události se odehrávaly ve velkém sále elipsovitého půdorysu, zakončeného kopulí. Celkový dojem zvyšovaly ještě bočné galerie a bohatá plastická výzdoba.

Honosnost této stavby odpovídala vkusu, potřebám i možnostem přední šlechty evropského měřítka, v jejichž rukou zůstal po celou další dobu. Další stavební epochu zahájil teprve excísař Ferdinand V., jenž si Ploskovice a Zákupy zvolil za svoji letní rezidenci, když se obě panství stala majetkem Habsburků.

Jestliže již v roce 1816 byl k západní galerii přistavěn nový pavilón a park dostal přírodním podmínkám lépe odpovídající ráz, pak přestavba v letech 1850–1853 znamená řadu základních změn. Úpravy ve slohu takzvaného „druhého rokoka“ provedli architekti Jan Bělský a Josef Pokorný, o vnitřní výzdobu se postarali titíž umělci jako v zákupském zámku, přesněji malíři Josef Navrátil, Vilém Kandler (rodák z Chrastavy nedaleko LBC), dekoratér Josef Veselý a štukatér Josef Effenberger. Pracoval zde i Vojta Levý, zejména na plastické výzdobě, a celá řada dalších, z nichž nelze přehlédnout zahradníka Františka Fritsche, jemuž se podařilo vykouzlit kolem zámku jeden z nejkrásnějších zámeckých parků v Čechách vůbec.

Zámek v Ploskovicích se tak stal pravým skvostem mezi zámeckými stavbami v severních Čechách. Jeho jméno upoutá vzpomínkou na Dalibora z Kozojed, jeho hojná funkční nádhera designu připomene i boj zdejšího nevolného neuťáplého lidského pokolení proti vrchnosti v roce 1680, které sice bylo zmučováno v krvi poddaných, ale přesto připomnělo v roce 1775 jejich následovníkům, že jen společně, s municí a divokou krví v těle, je možné se postavit násilí mocipánů. A tak i v tomto roce se zvedli nevolníci a přes kruté represálie dosáhli částečného zmírnění panských požadavků. Zámek v Ploskovicích však v dnešní smutné době a své designově chátrající podobě připomene každému návštěvníku bohaté tvůrčí schopnosti našich lokálních patriotů otců umělců, kteří tu v celku i detailech vytvořili a vybrousili vrcholný kus díla stavebního i výtvarného kumštu podle vkusu 18. a druhé poloviny 19. století.

HELFENBURK (HRÁDEK)

Daleko zpátky, až do časů vládnoucí kapacity Václava IV. musíme zalistovat v našich dějinách, chceme-li se vrátit do slavných dob hradu Helfenburku. V poslední čtvrtině 14. století se setkáváme s jeho jménem i se jménem jeho tehdejšího držitele, jednoho z pánů z Klinštejna – Hanuše z Helfenburku. Páni z Klinštejna nebyli rodem jen tak ledajakým, odvozovali svůj původ od pánů z Ostrve stejně jako jejich mocní a bohatí příbuzní, páni z Ronova, z Lipé, Dubé, Lichtemburku a další.

Ještě v sedmdesátých letech 14. století koupil hrad arcibiskup pražský Očko z Vlašimě, ve snaze zabezpečit své nedaleké město Roudnici. Strategické postavení Helfenburku mělo svůj význam nejen vůči blízkému Polabí, ale i vzhledem k cestě, která procházela Úštěkem a spojovala Polabí s povodím Ploučnice (dále přes Kravaře, Stvolinky, k České Lípě). V souvislosti s touto cestou je třeba připomenout i hrady Ronov a menší Hřídelík.

Arcibiskupské období hradu je spojováno s dobře známými jmény nejvyšších hodnostářů katolické církve v Čechách: Janem z Jenštejna, jehož dobu i život mistrně vylíčil Alois Jirásek ve svém románu „Mezi proudy“, Olbramem ze Škvorce (nástupce Jenštejnův) a posléze i se jménem Konráda z Vechty, na dlouhou dobu posledním pražským arcibiskupem. Nejčastěji však na Helfenburku pobýval Jan z Jenštejna, za něhož byl dobudován v hrad nejen pevný, ale i hodný svých držitelů.

Že tomu tak bylo, o tom si učiníme představu ještě dnes z dochovaných ruin. Celý hradní objekt byl obklopen pevnou a dobře stavěnou hradbou (délka 277 m a výška 12 m) s cimbuřím. Dvě brány otevíraly přístup do hradu, přičemž ta, která vedla do vnitřního hradu, byla střežena mohutnou čtyřhrannou věží, která je taky nejlépe zachovanou částí hradu. V patrech nad sebou byly obytné místnosti. Přístup do nich byl po ochozu z horní části hradu, která spočívala – stejně jako věž – na pevném skalnatém pískovcovém podloží, které však umožňovalo vytesat některé potřebné místnosti do skály (sklepy, cisternu).

Není se tedy čemu divit, že se zde cítil spokojeně Jan z Jenštejna (erb jeho i jeho předchůdce zachován ve vnitřním hradě), nejen pro pevnost hradu, ale i pro jeho atraktivní okolí. Osvědčil se i v době husitské. Když se arcibiskup Konrád (zemřel tam a byl i pochován 1431) spojil se stranou podobojí, zůstal Hrádek v držení katolického šlechtice Aleše z Malikovic a tudíž oporou protihusitských živlů. Vidíme tu Půtu z Častolovic, stálého a věrného přívržence císaře Zikmunda, vládli tu na čas bratři Berkové z Dubé, jimž patřily hrady Ronov a Milštejn. Posléze se majitelem stal Jan Smiřický ze Smiřic, který se značně obohatil na účet církevních statků na Roudnicku a o jehož kolísavém a k zradě husitství se chýlícím postoji je psáno při dějinách hradu Housky. Po jeho smrti (1453) se dostal Helfenburk do správy Zdeňka ze Šternberka, jednoho z hlavních odpůrců krále Jiřího z Poděbrad. Pro jeho postoj dal Jiří obléhat jeho hrady a zmocnil se tak 1467 i Helfenburku.

Střídání pánů se pak stalo údělem i Hrádku – Helfenburku. Petr Kaplíř ze Sulevic, páni z Ilburku, z Trachtemberku a další vystupují po sobě během celého 16. století, užívajíce rozsáhlého panství, sahajícího k Ronovu, Stvolinkám a zahrnujícího dlouhou řadu vsí a míst. A právě Stvolinky to byly, které, výhodněji položeny a daleko přístupnější a pohodlnější, zatlačily Hrádek do pozadí, takže od přelomu 16. a 17. století již nebyl obýván a zpustl. Jak tiše vešel do dějin, tak tiše a nenápadně se ztratilo jeho jméno ze stránek historie. Stejně tiše však přečkal věky až do našich dní, kdy mnohý návštěvník při pohledu na něj v duchu zaslechne hlas dějin a pocítí i lítost nad tím, že k němu byla staletí tak málo šetrná.

JEZEŘÍ

U Dřínova, obklopen kolem dokola hlubokými lesy, hledí do dáli ke Komořanům a Mostu dnes znovu zachraňovaný zámek Jezeří z toho nejhoršího bezvládí a huntování majetkem, kterýžto známe z dějin i pod označením Eisenberg, železný hrad. Stával tu původně hrad, jehož založení lze klást do šedesátých let 15. století na statcích pánů z Ervěnic (z Rvenice). Nejstarší držitele hradu nevynesly události nijak významně do popředí, mohli bychom uvést jen Albrechta staršího z Kolovrat na počátku 15. století. V polovině 15. století byly události kolem hradu Eisenbergu pohnuté. Do kraje zasahovala již během husitských válek ve značné míře knížata saská, s nimiž byly sváděny i po husitských pračkách mnohé nepokoje. Na Eisenbergu se to stávalo zejména v souvislosti s rodem pánů z Kaufunku.

Kunc z Kaufunku se ocitl ve sporu se saskými knížaty pro škody, jež mu způsobil šlechtický rod Fictumů, ještě v dobách, kdy byl ve službách saských knížat. Když bylo zřejmé, že spor bude rozhodnut v neprospěch Kaufunků, rozhodl se Kunc, že si příznivé rozhodnutí vynutí. 7. července 1455 usnesl oba knížecí synky s úmyslem ukrýt je jako rukojmí na Eisenberg. Daleko však s nimi neupláchl, byl zajat a ve Freibergu (v Sasku) na místě pro výstrahu ostatním sťat.

Po několika dalších změnách majitelů se stali držiteli páni z Hochhausu (v roce 1513). Za Mikuláše byl někdejší hrad přestavěn na renesanční zámek (kolem roku 1550) a zůstal v držení téhož rodu až do Bílé Hory, kdy byla panství pánů z Hochhausu konfiskována.

Teď přišla vhodná doba pro Lobkowicze, kteří panství lacino pořídili. Zámek v roce 1646 do základů vyhořel. Bylo nutno podniknout důkladnou výstavbu, která se děla zejména po roce 1696, již v duchu přesvědčivě barokním. Sotva bylo vše jakž takž dokonáno, vypukl v roce 1713 na zámku znova rudý kohout, po němž teprve dostal zámek svoji dnešní podobu. Celý jeho vzhled je v pozadí tmavých lesních porostů impozantní už z velkých dálek. Svou výškou i svou rozlohou působí moderním dojmem. I vnitřek byl již přizpůsoben pohodlí šlechty podle představ 18. a 19. století, zejména pro pobyt v době lovů a panských zábav, jichž tu byl svědkem i J. W. Gœthe a hudební skladatel Christoph Willibald von Gluck jako dítě, nebo Ludwig van Beethoven.

Jejich doba dávno vypršela. Dnes se majestátnímu zámku v Jezeří nad (již bývalým) Dřínovským rybníkem dostane nového a prospěšného poslání pro potěchu jednadvacátého věku.

HOUSKA

Na samém okraji u hranic severočeského kraje, v krásném prostředí pískovcových útvarů Dubského Švýcarska, jež se prostírají od Dubé až ke Mšenu u Mělníka a Kokořínu, stojí vysoko na skále zámek Houska. Charakteristickým rysem krajiny jsou skrytá údolí, která se náhle otevírají příchozím, rozsáhlé smíšené i borové háje a skalní útvary, připomínající Český ráj. Právě zde si dal postavit Hynek Berka z Dubé na samém počátku 14. století hrad Housku. Přesnější doba jeho vzniku se dá na základě zachovaných pramenů stanovit docela přesně. Souvisí se starobylým rodem Berků z Dubé, který ve 13. století, za služby prokázané českým králům Václavu I., Přemyslu Otakaru II. a Václavu II., obdržel rozsáhlé državy na severu Čech. Vystupuje tu zejména již jmenovaný Hynek Berka z Dubé, který zastával vysoké úřady stolníka, nejvyššího purkrabího a komorníka, a zejména Václavu II. prokázal nejednu diplomatickou službu doma i v cizině, zejména v Polsku. Za odměnu získal velkou část území patřícího ke hradu Bezdězu a posléze celé bezdězské panství. Stalo se tak kolem roku 1303 a nedlouho poté byl postaven hrad Houska, neboť se jméno vyskytuje vůbec poprvé v listině z roku 1316, kdy se píše Hynek Berka „z Housky“.

Berkové zůstali pány Housky po celé 14. století i během husitských válek, kdy držitel hradu, Jindřich Berka, zachoval věrnost císaři Zikmundovi. Účastnil se sjezdu Zikmundových přívrženců v Praze, ale na samotné Housce byl v té době ještě klid, snad už také proto, že Jindřich vystupoval hodně opatrně a vyhýbal se i bojovným akcím proti husitům. Možná, že mu pomohla i ta okolnost, že měl mezi husitskými hejtmany příbuzné, zejména vlastního bratra Jindřicha na hradě Jestřebí.

V roce 1432 koupil Housku husitský hejtman Jan Smiřický ze Smiřic. Houska v té době svědčila o svém raně gotickém vzniku, jak to dokazují stopy odhalené při pozdějších přestavbách. Stála na okraji skalního masivu, na jehož nejvyšším bodě byla umístěna vysoká a mohutná věž. Nádvoří bylo uzavřeno ze tří stran budovami a na zbývající straně – západní – byla v hradbě vstupní brána. Přístup k ní se dál přes příkop padacím mostem a celek se dal velmi dobře hájit, poněvadž jeho bezpečnost zvyšovaly strmé skalní stěny.

Hrad a příslušné vesnice, které tvořily souvislou državu, koupil tedy Jan Smiřický, osobnost ve své době známá a její osudy i charakter nám objasní leckterou tehdejší událost. Na jeviště politického a vojenského života vystoupil jako jeden z předních husitských hejtmanů. Do řad husitů ho přivedly pohnutky převážně hmotné, které zcela zatlačily do pozadí případné počáteční nadšení pro spravedlivou věc Husovu.

Jeho rod byl původně chudý, vladycký, ale během husitských rozbrojů byly Janovi svěřeny v držení statky odňaté katolickému panstvu a církvi. Z nich zejména arcibiskupská Roudnice se stala epicentrem jeho moci. Velmi brzy se ocitl na straně nejmírnějších a nejvlažnějších husitů, na straně pražanů, a posléze se staví proti samotnému hřmotnému jednookému jedovatému Žižkovi. Vývoj Smiřického ustal nakonec v otevřené zradě husitského hnutí, když se těsně spojoval s přívrženci císaře Zikmunda. Pokusil se i o reakční převrat v Praze, když tam v září 1427 vpadl s několika spiklenci, ale nezdařilo se mu to, takže byl i na nějakou dobu potrestán vězením o kůrce chleba a obyčejné vodě. Později ho nacházíme opět v dobrém rozpoložení uprostřed shody s pražany, a když se už jednalo o dohodu s koncilem basilejským, byl Smiřický na straně těch, kteří se hodlají dohodnout za každou snesitelnou cenu, jen když jim císař uzná držení všech statků, jichž se během urputné války zmocnili.

To se skutečně po Lipanech stalo a Jan Smiřický se tak stal definitivně držitelem rozsáhlých statků, které ho – rodem jen příslušníka drobné šlechty – majetkově povznesly mezi přední velmože českého království. I v následných jednáních, za bezvládí v Čechách, zaujímá Jan Smiřický důležité postavení. Byl jedním ze správců zemských a zasahoval i do diplomatických jednání, ale snažil se zachovat si samostatné postavení nezávislého panáčka, aby se mohl přiklonit bez obstrukcí k vítězící straně. Leč v době, kdy se jednalo o návrat krále Ladislava do Čech, pustil se do pletichy, která ho nakonec stála hlavu. Jeho tajný, současnou vládu v zemi a také Jiřího z Poděbrad osočující list byl prozrazen a Jan Smiřický bez dlouhých cavyků odsouzen a 7. září 1453 popraven. Jeho dobrodružný život plný změn a bojů tím skončil neslavně a i někdejší jeho majetek se ztenčil, ale panství houstecké zůstalo v rukou jeho potomků.

Teprve v roce 1502 dostalo majitele z jiného rodu, když je koupil rovněž příslušník nižší šlechty, pan Václav Hrzán z Harasova. I jeho rod zbohatl, takže mohl kupovat větší statky, z nichž nejdůležitější byla právě Houska. Jen výjimečně zasahovali Harasové do záležitostí zemských, jako třeba v době protihabsburského odboje v roce 1547, ale častěji o nich bylo slyšet u zemského soudu pro mnohé neshody, jež měli se svými sousedy. Spisy, jež se nám o nich dochovaly, zejména v zemských deskách, jsou dokladem o tom, co bývalo kdysi příčinou sporů i o prostředcích, jimiž si obě strany hleděly zajistit svá práva.

V této době již pozměnil někdejší hrad svůj vzhled. Za Tobiáše z Harasova byl přestavěn na renesanční zámek, zdobený rustikou i sgrafity a přizpůsobený většímu pohodlí panstva.

Prostoru na hradě bylo ostatně dost, takže jeden z dalších majitelů po Harasech, pan Václav Berka z Dubé, získal na počátku 17. století objekt, který svou výstavností dobře reprezentoval starobylost a význam jeho rodu. Sotva však uplynulo pět let, prchá již Václav Berka z Dubé po porážce stavovského odboje v roce 1620 z Čech a uvolňuje tím místo mocnému uchvatiteli, Albrechtu z Valdštejna.

Za něho zavál i sem, na houstecké panství, závan pevné správy, snažící se o maximální využití všech prostředků, jak o tom svědčí zachované dokumenty jičínské knížecí vlády, zejména dopisy hejtmanů na Housce. Leč nastalo tu i období válečného nebezpečí ze strany Sasů a Švédů, ale především rostlo napětí mezi poddanými, jak o tom svědčí chmurné a někdy i úzkostlivé listy houseckého hejtmana. A bylo to tu pro panstvo jistě dost zlé, zejména když se vzbouřený lid začal zmocňovat některých statků a když se, v souvislosti se saským vpádem, počali vracet i šlechtičtí emigranti, kteří odsud odešli po Bílé Hoře. Nezůstali tu dlouho, neboť ústup Sasů z Čech donutil i je k opětovnému odchodu, ale klid na panství nevydržel ani minutu. Ani po pádu Valdštejnově, ani za opakovaných vpádů švédských, ani tehdy, když Valdštejnovy konfiskované statky byly uděleny několika cizím šlechticům, nepodařilo se zcela potlačit neklid mezi lidmi. Nové panstvo v okolí Housky se snažilo vyždímat ze svých statků co nejvíce, ač lid byl již zcela zbídačelý a mnohé usedlosti opuštěny. I zámek Houska byl v polovině 17. století ohrožen nebezpečím, že bude zbořen stejně, jako se to stalo některým jiným hradům v severočeském kraji. Původní rozhodnutí bylo však později pozměněno v tom smyslu, že byly odstraněny jen stavby důležité pro obranu, ale vlastní obytná budova zůstala zachována.

Na samém závěru 17. století, v roce 1699, se obořili poddaní proti zvyšovaným robotám a povinnostem, ale marně si stěžovali na vrchnostenského hejtmana. Jejich požadavky byly zamítnuty a poddaní donuceni zase dál vykonávat požadované práce a platit nesmyslně vysoké poplatky. V tomže roce zakoupili Housku Kounicové. Hospodářská situace panství byla v té době velmi svízelně neutěšená, a proto se také zámku valně nedařilo. Vrchnost na něm již nebydlela a v zápisech z poloviny 18. století se dozvídáme, že pro sešlost budovy v něm mohl bydlit jen panský úředník. Úpravy se zámek dočkal teprve v roce 1823, kdy v souladu s romantickými zálibami docházelo na mnoha místech naší vlasti k obnovování panských sídel, přičemž se architekti vraceli ke klasickým historickým stavebním slohům. I na Housce tomu tak bylo. Ke cti přišel především sloh renesanční. Poslední stavební úpravy spadají do našeho století, kdy zámek již vyšel z rukou šlechtických držitelů.

Po roce 1945 bylo místností zámku použito k sociálním účelům, po roce 1990 se opět dočkal přístupnosti pro natěšenou turistickou veřejnost.

MŠENÉ

K půvabnému okolí Libochovic a Budyně náleží i Mšené, letovisko hojně navštěvované turisty a výletníky. Málokdo z nich si však asi uvědomí, že prožívá dovolenou v obci, jejíž minulost sahá až do 13. století. Velmi brzy tu byla postavena tvrz, která byla sídlem zdejších majitelů po celý středověk. Vystřídala se jich tu dlouhá řada, často ve spojitosti s nedalekým hradem Šebínem. Vladykové z Mšeného byli vystřídáni vladyky z Rvenice, posléze pak na začátku 15. století pány z Ilburka, kteří se těšili značné důvěře císaře Zikmunda. Teprve na počátku 16. století bylo Mšené připojeno k panství Hasenburků. Lze říci, že Hasenburkové byli nejznámějším rodem, který kdy Mšenému vládl, protože další držitelé náleželi již jen k rodům a osobnostem méně významným.

Celý tento vývoj se projevil i na někdejším zámku v Mšeném. Původní tvrz dostala později zřejmě renesanční ráz, když hlediska obytná nabyla vrchu a důležitosti nad hledisky obrannými. V 18. století došlo ke změnám, které zcela proměnily dřívější charakter stavby a v druhé polovině 19. století byla část stavby stržena a celek důkladně změněn, takže vyhovuje dobře i dnes potřebám státní správy.

LIBOCHOVICE

Mnoho je zámků v naší republice a každý je jiný, každý k nám promlouvá jazykem své pohnuté doby. K některým se pojí pověsti a báje, k jiným osudy slavných lidí. Se zámkem v Libochovicích je spojeno mládí jednoho z největších Čechů 19. století – Jana Evangelisty Purkyně.

Úrodný kraj při Ohři vábil odedávna obyvatelstvo k osídlení a tak patří Libochovice k velmi starým sídlištím v Čechách. Je však skutečností, že první zmínky o Libochovicích pocházejí již ze 13. století. A tehdy se také ukázalo, že mají všechny podmínky k úspěšnému rozvoji. Úrodné okolí, přechod přes řeku Ohři, užívaný při obchodním styku, to vše přispělo k tomu, že v roce 1336 se v záznamech již objevují Libochovice jako městečko na panství patřícímu ke hradu Klapému, nebo jak se podle přání Zbyňka Zajíce z Valdeku začal nazývat – k Hasenburgu. Libochovice od té doby sdílely společné pány s mohutným a pevným hradem, který dobře reprezentoval významné postavení svých držitelů v tehdejším hospodářském a politickém životě. Městečko z toho jistě těžilo v dobách míru, ale z protihusitského smýšlení Zajíců užitku nemělo. Naopak, 1. září 1424 je stihla zkáza. Žižkovy oddíly táhly panstvím Zajíců a toho dne při dobývání lehly Libochovice z velké části popelem a také tvrz definitivně vzala za své.

V následujících letech nebyly příznivé podmínky pro to, aby se městečko dál lukrativně rozvíjelo. Zabránily tomu i války za Jiřího z Poděbrad, když proti němu vystoupila panská šlechta a v jejích řadách i Hasenburgové. Teprve na konci století nastaly klidnější časy. Dostalo se mu nových privilegií na týdenní i výroční trh, z tehdejší doby (1517) jsou i ustanovení cechu krejčích, soukeníků i postřihovačů sukna.

V té době nebylo zřejmě v Libochovicích obyvatelného panského sídla, zdejší tvrz byla již dávno pustá. Poslední Zajícové v první polovině 16. století nepodnikli již žádné stavební úpravy a v tomto stavu prodává Kryštof Zajíc 1558 hasenburské panství Janu z Lobkowicz. Doba jeho vlády je pro Libochovice památná ve dvojím směru. Předně proto, že za něho bylo dosavadní městečko povýšeno na město, a to listinou Ferdinanda I. ze 7. srpna 1560, dále proto, že právě Jan z Lobkowicz dal postavit, tam, kde stávala tvrz, nový zámek, který se stal akčním rádiem nového libochovického panství, k němuž patřilo kromě města i 11 vesnic. Další Lobkowicz, Jiří Popel, patřil k předním velmožům své doby, udělil libochovickým měšťanům právo vařit pivo, ale nezapomněl přitom ani na svou truhlici, ani na to, že chtěl podporovat katolíky proti nekatolíkům. Budiž ještě připomínáno, že pan Popel zpeněžil výhodně to, co se v Libochovicích bez závislosti na vrchnosti dělo již předtím. Nakonec však o svá panství přišel, když kul pikle proti císaři Rudolfu.

Jeho nástupcem v Libochovicích se stal někdejší sedmihradský kníže Zikmund Báthory. I on se však namočil do konspirací proti císaři a byl na konci svého života v Praze uvězněn. Po jeho smrti došlo k další změně v majitelích, jimiž se stali Šternberkové. Není pochyb o tom, že za tohoto častého střídání majitelů a potom v dobách třicetileté války nebylo ani času, ani prostředků ke stavebnímu rozvoji zámku. K tomu ještě navíc časté průtahy vojska způsobily obyvatelstvu velké hmotné ztráty a v mnohých místech značně zmenšily i počet usedlíků.

Po všechny tyto časy byli Šternberkové majiteli panství. V době jejich nepřítomnosti – v roce 1620 – kdy tu sídlil na čas šlechtic Nostic, došlo k rebeliím venkovského lidu proti němu na jeho panství a poddaní táhli za ním až do Libochovic, aby si to s ním vyříkali nejraději pěstmi, ručně stručně.

Vlastní historie dnešního libochovického zámku, který je dnes zařazen do kategorie státních zámků I. třídy, začíná za knížat Dietrichštejnů, kteří koupili panství od Šternberků v roce 1676. Gundakar Dietrichštejn dal dosavadní renesanční zámek přestavět v barokním slohu, přičemž bylo vhodně použito těch částí, které zůstaly po požáru města v roce 1661. Stavitelem zámku byl Ital Antonio da Porta, který se výborně osvědčil při zámeckých novostavbách v Roudnici, Milešově i jinde. Stavba byla dokončena v roce 1697 za účasti dalších cizích výtvarných umělců, například malířů Jakuba Fencata a Josefa Mattone.

A v tomto zámku, obklopeném nezapomenutelným parkem, v malé přízemní světnici se narodil 17. prosince 1787 jeden z velikánů našeho národa – Jan Evangelista Purkyně. Zde také začal chodit do školy, která ho připravila pro jeho slavnou cestu životem, a sem se také rád ve stáří vracel a na své rodiště ve světě rád a často vzpomínal.

S památkou Purkyňovou se setkáváme v Libochovicích zejména v zámku, ale i ve škole. Jeho památka sem přitahuje každoročně mnoho návštěv. A návštěvy neodcházejí s prázdnou. Prohlídka zámku s dobovým zařízením, četnými obrazy, originály Škréty, Fondiho, Le Bruna, Huismana a dalších, dílem kopiemi jiných význačných malířů, zejména italských, prohlídka skvělého, krásně udržovaného zámeckého parku, v němž lze spatřit vzácné dřeviny takřka z celé planety. Park prodělal dlouhý vývoj od svého založení v době stavby zámku (zahradník Jan Tulipán), přes úpravy v 19. století, kde nahradily předchozí francouzský sloh stylem anglickým, až do současné doby, v níž se řadí mezi skvosty našich zámeckých parků. Prohlídka místností věnovaných Janu Evangelistovi Purkyňovi i prohlídka Libochovic, které daly našemu lidu i vzácnou osobnost, pražského primátora dr. Václava Vacka (1877–1960), dlouholetého bojovníka za práva slabších, to vše vábí a bohatě odměňuje každého připraveného pozorovatele úrodného a milého kraje stejně, jak před lety uchvátilo celou malířskou famílii Mánesů.

JAN EVANGELISTA PURKYNĚ

☼    17.12.1787   LIBOCHOVICE        ۞     28.7.1869   PRAHA

„Úkolem lékařovým je život ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udržeti, ale od porušení chrániti a k vrcholu obdivuhodné krásy a dokonalosti přiváděti… K zachování a podporování fyzického blaha národa lékařství musí být učiněno zájmem veřejným, aby tak kladouc si za cíl zdraví a tělesnou formu celého národa a přisvojujíc si autoritu i výkonnou moc veřejnou, dokázalo to, oč by se marně pokoušely rozptýlené snahy lobbyistů jednotlivců.“

Jan Evangelista Purkyně, 1823

*

Narodil se pouhé dva roky před pádem Bastily a zemřel zhruba dva roky před vyhlášením Pařížské komuny.  V roce 1987 uplynuly od jeho narození už plná dvě století, a přece nám v mnohém připadá jako náš současný ordinérní felčar z počátků. Čím to, že se Purkyňův odkaz stále aktualizuje a přemáhá čas i prostor?

„VYVEDU NĚCO ZNAMENITÉHO V PŘÍRODOVĚDĚ“

Purkyně přesahuje svou dobu hlavně svým vědeckým dílem. Ve svém životě, z něhož prvních pětatřicet let trávil v zemích českých, dalších sedmadvacet v polské Wrocławi a posledních devatenáct opět doma, se do toho opřel v obdivuhodném rozpětí. Bohatě se v něm naplnilo to, co Purkyně pocítil už na počátku své vědecké dráhy: „Ano se ve mně probudilo hluboké tušení, že vyvedu něco znamenitého v přírodovědě.“

Skutečně – „vyvedl“ toho víc než dost. Je až neuvěřitelné, kolika vědeckými záludnostmi se zabýval – a prakticky všechny jeho práce přinesly také vynikající, v mnohém dodnes poplatné výsledky.

Postupně studoval zvukové vlny, subjektivní zrakové vjemy, kožní povrch, závrať nebo dokonce stabilní podvrch, držení těla a rovnováhu, následky poranění mozku, účinky léků, fyziologii sluchu a řeči, vývoj a skladbu ptačího vejce, ústrojnost rostlin, vnímání prostoru a pohybu, skladbu tkání, řasinkový pohyb, trávení, oběh krve a dýchání, fyziologický podklad bdění a spánku a tak dále a tak dále – svým pronikavým géniem zasáhl do více než dvou desítek oblastí. Právem je dnes považován za „otce“ moderní fyziologie, platí i za pionýra farmakologie, morfologie a psychologie, ale také daktyloskopie, mikroskopické techniky a objektivního vyšetřování v očním lékařství, to víte, zákaly, nesnáze slepoty a tak. Ovlivnil i antropologii, botaniku, zoologii a další košaté obory.

Není divu, že jeho jméno – nejčastěji v podobě Purkinje – trvale žije v četných odborných pojmech a názvech užívaných po celém světě. Existují „Purkyňovy obrázky“ vznikající odrazem na lomených plochách oka, „Purkyňův jev“ spočívající ve změně poměrné světlosti barev při adaptaci oka na tmu, jeminkote. Známe „jeho“ zákon závrati a „jeho“ zárodečný měchýřek v ptačím vejci. Výsledky mikroskopického studia tkání žijí v pojmech „Purkyňovy buňky v chcíplém dívčím mozečku“, „Purkyňův osový válec“ v nervových vláknech (dříve považovaných jak dívčí bambus za dutá) a „Purkyňova vlákna“ na povrchu srdce.

Snad právě v souvislosti s posledním objevem (1839) se jeho jméno vyslovuje dnes nejčastěji. Tato vlákna tvoří totiž část takzvaně převodního systému srdce, po němž putují vzruchy k rytmické srdeční činnosti. A metla současné připitomělé doby, ischemická choroba srdeční, narušuje často právě tento systém, způsobuje poruchy rytmu srdce a vyžaduje jejich léčbu, včetně použití takzvaných kamarádů kardiostimulátorů.

Purkyně byl také průkopník nových metod ve fyziologii, zejména pozorování a pokusů. Když v roce 1913 hodnotil P. Barányi na veřejnosti jeho práce o závrati, připomněl jasnou řečí: „Lidé ve středověku skoro úplně odvykli pozorovat. Kdo psal knihu, studoval spisy svých předchůdců a napsal s menšími změnami, co už bylo vymyšleno dávno před ním… První, kdo o tom provedl vlastní pozorování, byl Purkyně.“

Taková pozorování a pokusy, které prováděl i na sobě, mu často přinášely hafo nepříjemností s úřady a nebo lekci nebezpečí s pomatenci všeho druhu. Tak třeba při zkoušení účinků kafru upadl Purkyně na půl hodiny do úplného bezvědomí. Ke studiu závratí využíval kolotočů a houpaček v zábavním průmyslu na Štvanické ploše parku a tam, kde se jiní bavili – někdy možná i na jeho účet – si sám přivodil nevolnost, bolení hlavy a jiné nepříjemnosti na zdraví.

Když studoval vývoj a skladbu ptačího vejce, odnesla to dokonce celá famílie. Na tyto pokusy padlo dvaadvacet kvočen kvokavých a tři měsíce tvrdé práce. U Purkyňů během té doby hlavu rodiny skoro neviděli, zato slepičího masíčka s mnoha úpravami měli všichni už dávno pokrk. Nicméně výsledky stály za to obětování se. Purkyně jako první spatřil na místě, kde všichni předtím viděli jen drobný otvor, křišťálově čirý zárodečný měchýřek (vesicula Purkinji). Záruka až u Ninji Turtle. Vyčerpal tuto tématiku do té míry, že jiný autor musel o několik let později uvést svůj spis o vývoji živočichů slovy: „Podávám-li zde tak málo vlastních nálezů, není tím vinen nikdo jiný než Purkyně, který mi nechal tak malou možnost říci a nalézti něco nového pod sluncem.“

Jestliže s takovým úspěchem objevoval Purkyně nové věci pozorováním prostým okem či jednoduchou lupou, o to větší zázrak pro něj znamenal mikroskop. „Tím byla mně příležitost svěřena, ano jakás povinnost uložena, dobrým užitím tak vzácného prostředku vědě i učení prospěchu získati.“ Plně ji také uměl využít. „S ohromnou dychtivostí“ zkoumal vše, co mu přišlo pod ruku, a „skoro každý den přináší nové objevy“. Svými pracemi přispěl k formulaci moderních představ o skladbě nervstva, žláz, srdce, kostí, kůže, chrupavek, zubů a tak podobně. A především – položil základní kameny buněčné teorie, jejíž myšlenky vyslovil ještě před Schwannem.

„STÁLÉ VOJSKO VĚDECKÉ“

Další oblastí, v níž překlenul Purkyně dobu delší sta let a v níž se jeho myšlenky naplňují teprve v nedávné době, je organizace vědeckého bádání. Sotva kdo jiný tak přesně pochopil v jeho době skutečný význam vědy jako on. Přišel s originální myšlenkou na zřízení akademie jako organizační a hmotné základny vědeckého pokroku, promyslel její strukturu do detailů, organizaci i úlohy v poslání. Akademie v jeho pojetí měla mít rozsáhlou autonomii, značný vliv ve společnosti neduhů, velkou pravomoc v kultuře i politice, a především – vlastní velmi dobře vybavené vědecké ústavy. Purkyně snil o akademii jako o „produktu celého národa“, o „stálém vojsku vědeckém“, usilujícím hlavně o uskutečnění všech národních ambicí v praxi.

Ani jeden z těchto Purkyňových projektů se z nejrůznějších příčin neuskutečnil, ale myšlenky z jeho stati Akademie uveřejněné v jím založeném magazínu Živa nezapadly. Právě dnešní Československá akademie věd – nikoli formální, slavnostní a pompézní instituce, nýbrž dělná organizace s vlastními vědeckými ústavy a velkou společenskou duševní váhou – splňuje Purkyňovy smělé sny, když už nic víc.

„LÉKAŘSTVÍ MUSÍ BÝTI UČINĚNO ZÁJMEM VEŘEJNÝM“

Prorocká slova uvedená v záhlaví tohoto článku napsal Purkyně už před sto šedesáti lety v úvodu své wrocławské disertace. „Je překvapující,“ vyjádřil se o této práci jeden z Purkyňových současníků, „kolik neznámých skutečností, z nichž některé se zdají až neuvěřitelné, lze zjistit v této drobné knížce.“ Patří k nim jistě i onen citát.

Co jiného tu Purkyně formuloval než program státem řízeného zdravotnictví zaměřeného na prevenci, jaký opět uskutečňuje až naše doba? Odmyslíme-li si dobový slovník a stylizaci, není k Purkyňově definici co dodat. Ačkoli se sám praktickou medicínou nezabýval (k jejímu studiu se rozhoupal jen proto, že to byla v jeho době jediná cesta k hlubšímu přírodovědnému vzdělání), viděl její možnosti a meze jasněji než kdokoli jiný. Cítil, že se lékař musí spoléhat jen na vědecké poznatky, a nikoli na takzvané nadání od přírody.

Prosazoval myšlenku, že prevence je stejně důležitá jako léčebná péče – a někdy kór důležitější. A konečně správně pochopil, že ke splnění obou těchto cílů se musí zdravotnictví stát věcí celé společnosti.

On sám mohl tenkrát učinit jen o málo víc než publikovat své myšlenky. I tak přispěl k rozmachu odborné práce v lékařství svým vlastním dílem i organizátorskou vyvíjenou činností. I zde dosáhl až k dnešku. Jím založený Časopis lékařů českých vydávali roku 1987 už v rámci 125. ročníku a Československá lékařská společnost J. E. Purkyně vybudovaná na základě jím založeného Spolku českých lékařů dodnes nese jeho jméno i odkaz vědeckého, státem řízeného a na prevenci založeného zdravotnictví, utápějícího se ale v samých aférách a nedostatcích toho základního kapitálu.

„BEZ JEHO PODPORY NEBYLI BYCHOM DOSÁHLI NIČEHOŽ“

Purkyně začal vědecky pracovat v době, kdy se teprve pracně obnovovaly tradice české vzdělanosti a kultury nepoplivané. Snahy o pěstování české vědy na slušné úrovni se tehdy podobaly pokusu o odborně prováděnou sebevraždu, o české terminologii snilo jen několik osvícených. Patřil k nim i Purkyně.

„Od prvního počátku své přírodovědecké činnosti nepřestával jsem toužit, aby někdy v mé české vlasti ta doba nastala, kdežto by i náš národ v duchovním vědeckém živobytí, ve vlastním jemu přirozených formách (míním řeč i písmo, ale bez nátlakové křeči) tak daleko pokročil, aby učenec jsoucí jeho členem, čeho by vlastní zkušeností nebo důvtipem vydobyl neb čeho od jiných národů se přiučil, i svému jeho vlastní mluvou sdíleti mohl. Jsem přesvědčen, že ta doba také brzy nastane.“

To napsal Purkyně v roce 1857, kdy do pádu Bachova absolutismu zbývaly ještě dva roky.

Pro tohle přesvědčení stál už v roce 1821 spolu s dalšími u zrodu prvního odborného českého časopisu Krok, po návratu z Wrocławi přivedl na svět Přírodovědecký sbor českého muzea, v roce 1853 založil časopis Živa a v roce 1862 Časopis lékařů českých.

V témže roce prohlásil na karlovarském sjezdu přírodovědců a lékařů: „Cítíme v sobě dosti síly a schopnosti postaviti se konečně na své vlastní nohy, pěstovati umění a vědu samostatně a vlastní silou svou.“ Sám k tomu také vychovával i nejmladší generaci – jako profesor medicíny v Praze zkoušel české studenty zásadně česky. „Bez jeho podpory a laskavosti nebyli bychom dosáhli ničehož v našich snahách po uplatnění češtiny,“ charakterizoval jeho podíl na založení české lékařské kliniky B. Eiselt. „On jediný stál neohroženě s námi v první linii, jeho světové renomé si vždy platnosti dobývalo.“ I tady přerostl Purkyně svou dobu – dokázal spojit světově proslulé dílo s národním cítěním, světovost ideálně zakombinovat s češstvím ku prospěchu věci.

To se však zdaleka netýká jen vědeckého působení. Zdeněk Nejedlý o něm napsal: „Roku 1861 je Purkyně již úplně v čele celého národního života českého u nás. Hned po roce 1861 se stává poslancem… Kam se však podíváme, tam najdeme Purkyně. Zakládá se umělecká beseda, je tam v jejím čele. Zakládá se Sokol, je služebník dobroty v Sokolu, zakládá se Hlahol, je tam Purkyně – nemůžeme jmenovat druhou osobnost, která by skutečně všude reprezentovala celý český život, jako Purkyně.“

Jako magnet k sobě přitahoval všechny pokrokové a tendenční národní síly – s tím pak i pozornost úřadů a podezření policie. Jeho životopisci uvádějí, že zatímco do roku 1850 je pro ně pramenem poznání především korespondence, po návratu do Prahy jsou to spíš materiály úředních a policejních archívů. Po léta jsou mu odpírány různé pocty, proto se také nikdy nestane – ač několikrát navrhován – rektorem pražské univerzity.

I sebebohatší život má svůj pád. Purkyňův prudký koloběh života žoviálního k tomuto dospěl 28. července 1869. O tři dny později, o šesté hodince odpolední, vyšel ze shromaždišť pohřební průvod a přes Příkopy, Václavský rynek a Karlovo náměstí směřoval na vyšehradský hřbitov. Praha a celý národ se tehdy loučily s osobností dost dobrou, k níž se na konci životní dráhy pojil neobyčejně dlouhý výčet hodností, titulů a poct. Úmrtní oznámení hovořilo o doktoru lékařství a léčivé filozofie, slovutném učenci a badateli ve fyziologii, řádnému profesoru téže vědy na vysokých školách pražských, ale i o členu Berlínské, Petrohradské a Vídeňské akademie, londýnské Královské společnosti, lékařských akademií v Paříži, Bruselu, Vídni a Petrohradu, londýnské společnosti mikroskopické, lékařských společností v Edinburghu, Stockholmu, Vídni, Kodani, Berlíně, Erlangenu a Varšavě, lékařských fakult charkovské a moskevské univerzity, společnosti nauk v Krakově a Drážďanech.

V pohřebním průvodu kráčeli vedle zástupců akademického, vědeckého a lékařského života členové Matice české, Umělecké besedy, Českého muzea, Měšťanské besedy, Svatoboru, Hlaholu, Sokola, Jednoty vlasteneckých přátel umění, Průmyslové jednoty i Akademického čtenářského spolku, Spolku stenografického, Učitelské besedy, Družstva divadelního, Typografické besedy, dělnického spolku Oul i četných řemeslnických spolků. Může být výmluvnější důkaz o významu toho, komu děkují tím, že ho vyprovázejí na jeho poslední cestě?

Pro další důkaz si můžeme i dnes zajet na druhou stranu zeměkoule, a to do mexického hlavního města Mexico City. V tamním kardiologickém institutu je umístěn nástěnný obraz malíře Diega Rivery z roku 1946 s názvem Historie kardiologického poznání. Jsou na něm vypodobněni všichni, kdo v této historii něco znamenají – mezi nimi i tři Češi. Je to internista Josef Škoda (1805 až 1881), Karel Rokytanský (1804 až 1878), jehož Virchow označil za prvního skutečného patologického anatoma, a konečně i náš dobrý známý J. E. Purkyně. Na slavném obraze jsou v sousedství takových ikon, jako jsou Galén, Vesalius, Servetu, Harwey, Galvani, Röntgen a necelé padesátky dalších. Předchůdců, současníků i následovníků našeho akademika a poutavého polemika Jana Evangelisty Purkyně.