CARL MARIA VON WEBER

☼     18.11.1786  EUTIN           ۞   5.6.1826   LONDON

Že se Carl Maria narodil v Eutinu, byla obyčejná souhra náhod. Kdyby byl přišel na svět o několik jar dřív nebo později, neslo by jeho rodiště tutově odlišné jméno. Ale v roce 1786 vykonával Franz Anton von Weber právě funkci městského kapelníka v holštýnském Eutinu, když se nedlouho předtím oženil jako padesátiletý vdovec s dvacítkou způsobilou Genovefou Brenner.

Weber byl typem světáka imponujícího vystupování a zdatné výmluvnosti. Měl vlastnosti dobrodruha a nestálost jej hnala z místa na místo a z jedné profese do další jobovky. Byl vojákem, kapelníkem, divadelním direktorem (přesněji: principálem kočující společnosti) a trochu i hudebním skladatelem. O jeho šlechtickém původu jsou vyslovovány pochybnosti, ale protože životopisci jeho přídomek respektují, stal se také Carl Maria „von“. Zakládal si na tom, že byl strejdou Mozartovy manželky Constance, rozené Weberové. Toto vzdálené pojítko s velkým skladatelem mu nedopřálo klidu a umínil si sveřepě složitě, že také jeho syn se musí stát „zázračným děckem“ stůj co stůj. Oč mu přitom především šlo, není složité hádat.

Narození Carla Marii mu však přineslo víc než ohromné zklamání. Synáček byl velmi nezdatný, churavý a s velkým opožděním začal chodit. Otec se však nevzdal, když prohlédl, že oč jej příroda ochudila na zdraví, o to víc mu nadělila talentu k hudbě a Múze do vínku. Carl Maria vyrůstal v prostředí, kde byla hudba vítaným hostem častokrát do roka, ale jeho zdraví neprospělo, když z něho chtěl mít otec druhého Mozarta a nutil ho do úmorně laděného cvičení. Bylo to v době, kdy chlapci zdaleka ještě nebylo jasné, čím se chce stát v životě a vedle hudby jevil pozoruhodné sklony k malování.

S jeho výchovou to bylo složité, protože častá změna bydliště neumožňovala klidnou a soustavnou péči o odbornou výuku, když už bylo rozhodnuto, že se stane hudebníkem. V deseti letech se ho ujal klavírní virtuóz a pedagog J. P. Heuschkel a poskytl mu dobré základy hry na klavír. Školení však opět bylo přerušeno, neboť famílie šla za lepším osudem do Salzburgu, kde se Weberovým kantorem stal Michael Haydn, bratr známého skladatele. To už jsme se přiblížili k době, kdy dvanáctiletému klukovi byl vytištěn jeho opus 1 – Šest malých fuget.

Když se už zdálo, že hudební výchova bude probíhat v klidné atmosféře, Weberovi přesídlili po dvou letech do Mnichova. Carl Maria zde pokračoval u J. N. Kachlera ve studiu kompozice, a pokoušel se napsat svou prvotní operu Síla lásky a vína (nedochovala se) a komponoval klavírní sonáty, houslová tria a jiné legrace.

Mnoho pro Webera znamenala možnost studovat ve Vídni u významného skladatele a teoretika G. J. Voglera, známého jako abbé Vogler, který ho nabádal ke hlubšímu prožívání v poznávání odkazu velkých mistrů, k odhalování zdrojů lidové hudebnosti a k inspirujícímu bohatství národních tradic. Od Voglera odcházel Weber jako velmi nadějný klavírista, ale do Vratislavi, která byla jeho prvním profesionálním působištěm, přijel proto, aby se ujal funkce prvního kapelníka městského divadélka.

Měl sice za sebou operu Peter Schmoll, která byla uvedena v Augsburgu v roce 1803, a jistě si už vytvořil určité teoretické představy o své budoucí práci, ale kapelnická zkušenost mu chyběla. Pustil se s vervou do úkolů a začal v široce dlouze a lacině konzervativním prostředí divadla uplatňovat některá organizační opatření a prosazovat své reformní enormní myšlenky. Proti snahám osmnáctiletého kapelníka se však postavila velká část souboru a Weber svého úsilí zanechal.

Nové zaměstnání na něj čekalo u vévody Eugena z Württembergu na zámku Carlsruhe ve Slezsku. Vévoda udržoval vlastní kapelu a divadlo a Carl Maria tu jako kapelník prožil veskrze příjemné životní zastavení. Nepřetěžován povinnostmi si užíval v hojné míře nejen nejrůznějších výhod v krásném prostředí zámku a půvabné okolní přírody, ale směl se nerušeně nořit také do svého kratochvilného komponování. S tímto pobytem souvisí zejména jeho první dvě symfonie C dur číslo 1 a 2 a dále pak drobné skladby pro vévodovu kapelu. Válečná vřava nedlouhé idylce náhle zatnula tipec a Weber dostal doporučení do Stuttgartu k bratrovi svého chlebodárce, vévodovi Ludwigovi z Württembergu.

Byla to podivná weberovská epizoda: k vévodovi nastoupil jako osobní sekretář. Své úsilí zaměřil převážně na nejpříjemnější oblasti života a k tomu potřeboval dostatečnou finanční hotovost. Když pramen financí vyschl, sáhl na ty prostředky, které mu byly svěřeny vévodou a v bujných radovánkách za vydatné podpory neméně lehkomyslného fotra pokračoval hýřit jako frajer. Až jednoho dne to celé utichlo: i s otcem se ocitl před soudem nerad jako David Rath a načas (prý) dokonce i za mřížemi…

Přes různá města dorazil Weber do Darmstadtu a tady se naštěstí vrátil do světa hudebních not a houslových klíčů. Setkal se tam se svým bývalým učitelem abbé Voglerem, jehož rad a zkušeností znovu rád využil a seznámil se s Meyerbeerem, který byl rovněž žákem Voglerovým. Weber se s plným zaujetím věnoval hře na klavír a získal si dobrou pověst schopného koncertního pianisty.

V těchto rozprouděných dnech se zrodil klavírní koncert C dur a nedlouho poté Weber napsal oba své koncerty pro klarinet. Ve Frankfurtu byla uvedena jeho druhá opera Silvana. Hlavní roli v ní vyšňořila něžná darebnice půvabného zjevu i vokálu, šestnáctiletá Karolina Brandtová.

V roce 1811, kdy v Mnichově měla premiéru opera Abu Hasan, vydal se Weber na veliké koncertní turné. Sklízel ovace za své brilantní improvizace v mnoha německých baštách hudbymilovných posluchaček. Přes Vídeň dorazil i do Prahy.

V prosinci tu s velkým ohlasem koncertoval a řídil provedení svých orchestrálních skladeb. V Praze se setkal se svým někdejším přítelem z Vídně J. B. Gänsbacherem, který zde působil jako lektor hudby ve šlechtických rodinách. Gänsbacher mu usnadnil prvotní kroky do neznáma, když mu asistoval při navazování kontaktů s vlivnými kruhy a s osobnostmi z oblasti hudebního života.

Weber se vrátil do Prahy v lednu roku 1813. Opět se představil v roli vynikajícího klavíristy a měl pak namířeno dál do Itálie, ale tam nedojel. Neodolal nabídce ředitele Stavovského divadla Karla Liebicha, který hledal náhradníka za odcházejícího Václava Müllera, kapelníka a úspěšného skladatele singspielů, jimiž v Praze dosáhl fantastické popularity i slušných příjmů. Byly to vcelku plytké hudební frašky bez jakýchkoli nároků na zvýšenou kvalitu u posluchačky, a proto měly mnoho příznivců v tom nejširším masovém publiku. Müller se vracel do Vídně a jeho místo jako šéfa opery nabídl Liebich Weberovi. Ten váhal, ale nakonec přijal, ač mu bylo jasné, že po oblíbeném lidovém kapelníkovi bude jeho pozice velice náročná. Potřeboval se však alespoň na čas usadit, vyzkoušet si síly a vylepšit hmotnou situační komedii v praxi. Bylo mu sedmadvacet let a práce ho nepochybně lákala, ale politické klima v roce 1813 bylo pro jeho záměry nanejvýš nevhodné. Evropa se chvěla válečnými otřesy mozku a Praha se hemžila vygumovanými vojáky a uprchlíky. Koncem srpna Napoleon ještě porazil u Drážďan rakouskou armádu, ale už v říjnu, kdy došlo u Lipska k jedné z největších napoleonských bitev, utrpěli Francouzi rozhodující porážku.

Weber zahájil svou činnost radikální reorganizací operního souboru. Propustil větší část personálu a získal řadu nových umělců, mezi nimi koncertního mistra Franze Clementa. Clement byl vynikajícím houslistou (Beethoven mu věnoval svůj slavný houslový koncert D dur opus 61) a Weberovi se podařilo přetáhnout jej z Vídně. Weber upevnil kázeň, která se za jeho předchůdce značně uvolnila, rozšířil počet zkoušek a nepromíjel letargii. V orchestru změnil rozsazení nástrojových skupin a přestal dirigovat od klavíru, jak to bylo do té doby obvyklé; postavil se před orchestr s taktovkou v ruce.

Pracoval od rána do noci a doufal tiše, že až uvede operu do stavu, jak se rýsovala v jeho představách, bude si moci odpočinout a věnovat se tvůrčí práci kapelnické a skladatelské. Zdraví však nelze oklamat. Nevydrželo a Weber musel ulehnout. (Za jeho pražského působení se už začala projevovat choroba, která ho pak předčasně připravila o život – tuberkulóza.)

Jen několik týdnů věnoval regeneraci organismu a potom zase překotně ne marnotratně uháněl do povinností v rámci zaměstnání. Hned v prvním roce – od dubna 1813 – nastudoval 9 oper a v první polovině následujícího roku dokonce 17 oper. Byl to nezvykle vysoký počet i přesto, že tehdejší divadelní praxe vyžadovala daleko víc novinek než dnes, kdy počet repríz je nepoměrně vyšší. Weber se kromě toho zapojil i do pražské koncertní činnosti. V únoru 1814 například nastudoval Haydnovo oratorium Stvoření.

Nezanedbával však ani svůj osobní život, jak by se snad dalo usuzovat z jeho pracovního matiné. Brzy po příchodu do Prahy podlehl osidlu vyzývavé koketky o čtyři roky starší Brunetti, herečky Stavovského divadla, matky dvanáctileté dcerky a manželky baletního mistra téhož ústavu. Je vtahován do svodů zkušeně atraktivní samice, která není ochotna dovolit mu svou opravdovou přízeň, ale dělá jí náramně dobře, že se zařadil mezi její ctitele. Mladý kapelník jí ovšem imponuje mnohem víc než Weber muž se svým skromným, neatraktivním zevnějškem; navíc kulhal jako ťapkin a ani oči neměl úplně v pohodě, šilhaly mu po jejích kreacích. Heinrich Heine zanechal toto svědectví: „Weberův zevnějšek není nijak dojemný. Malá postava, špatné držení, dlouhý obličej bez zvlášť příjemných tahů. Ale v tomto obličeji najdeš rozprostřenou oduševnělou hloubku, určitou jistotu, pokojnou vůli, jež nás tak neobyčejně upoutává v obličejích staroněmeckých mistrů. Jak s tím kontrastuje zevnějšek Spontiniho!“

Weber, jako všichni zamilovaní, byl slepý, stával se nechutně trapným a divadlo se bavilo na jeho účet. Naštěstí vysvobození z nedůstojné šlamastyky přišlo dřív, než tento podivný vztah mohl vyústit v nežádoucí závěr či dokonce sebevražedné minifiasko.

Koncem roku 1813 se stala členkou divadla herečka a zpěvačka Karolina Brandtová a brzy si jako představitelka dívčích rolí získala sympatie a obdiv širokého okruhu diváků. A nejen diváků. Devatenáctiletá blondýnka drobné postavy okouzlila i kapelníka Webera, a to už ve Frankfurtu, když zpívala hlavní úlohu při premiéře jeho Silvany. Mladá ňafyna ho silně poutala a rychle vypudila z mysli vypočítavou a koketní rošťandu Terezii Brunetti, se kterou se Weber už beztak stále častěji setkával v trapných a bezvýchodných prekérních malérech.

V dopise z 5.5.1814 píše Weber svému příteli, že se cítí v Praze velmi opuštěn, a že se mu nedostává ani špetka nějakého vnějšího podnětu k práci. Teď jej nalezl přímo před nosem. Myslel na Karolinu v jednom kuse, méně už ona na něho. Námluvy se smíchem žoviálnosti odmítala a převáděla je v jakýsi dost nepovedený žert. Byla zblázněná do divadla, šťastná a nic jí nechybělo. Na muže a vdavky zatím nemyslela. (A maminka ji ostražitě měla pod dohledem.)

Weber měl však plnou hlavu nejen Karoliny, ale i starostí o divadlo, kde se mu sice podařilo prosadit nejen tvůrčí záměr, ale na druhé straně přece jen trpěl poměry provinciálního města, jímž Praha tehdy byla. Poté, co v září 1813 uvedl Spontiniho operu Cortéz, povzdechl si najednou nad nezájmem pražského publika o vážnou tvorbu. Prahu ovládly bály a povrchní zábavy a Weber konstatuje, že „hudbymilovnost tu jde rok od roku do kelu, totiž do nohou…“ I za těchto podmínek uvádí závažná díla německých a francouzských autorů a v roce 1814 poprvé v Praze Beethovenova Fidelia. Dílo nezaujalo a Weber si opět povzdechne: „V hudbě jsou skutečně pěkné věci, ale nerozumějí tu ničemu.“ Abychom však byli objektivnější: Fidelio těžce prorážel i ve Vídni.

Weber trpělivě budoval umělecký profil pražské opery, ale jeho úsilí se nesetkávalo s pochopením a už vůbec ne s oceněním. Když byl v roce 1816 vytýkán divadlu jeho repertoár, Weber byl už rozhodnut opustit Prahu. Byl znechucen z toho, že se setkal – jak napsal v dopise – „s takovým neuznáním tam, kde obětoval čas, duševní sílu i zdraví.“

Přes tento trpký závěr byla tři léta Weberova pražského působení značným přínosem místnímu hudebnímu taky životu a stejně tak v jeho uměleckém a osobním životě představovala závažnou kapitolu. Získal tu cenné tvůrčí a praktické zkušenosti, které pak mohl uplatnit na svém dalším působišti. Také po stránce lidské mu dala Praha velmi mnoho, a proto se do ní v budoucnu rád vracel. Méně plodné bylo toto období po stránce skladatelské. Tato jeho nejvlastnější tvůrčí oblast se mohla plně rozvinout až v dalších letech.

Na počátku roku 1817 převzal Weber řízení drážďanské dvorní opery, ale ani zde nešlo všechno hladce. Jeho dlouholetý boj s neblahým vlivem italské opery, který jej provázel přes Vídeň a Prahu až do Drážďan, byl zde však vítězně dovršen. Zrodilo se tu dílo, jež se stalo vzorem německé národní opeře.

Po velké francouzské revoluci a napoleonských válkách stalo se nositelem kulturních hodnot měšťanstvo, když kosmopolitně zaměřená šlechta ztrácela své pozice. Po ničivých válkách se stupňovalo národní uvědomění a zdůrazňoval společný osud na základě jazyka, tradic a ideálů. Umění čerpá podněty z národní minulosti, z lidových pověstí a bájí, vrací se k přírodě a podtrhuje vlastenecké cítění. Celé toto romantické hnutí hledá nový způsob sebeprezentace, nový hudební výraz.

Weber s velkým zájmem sleduje snahy o vytvoření národního umění a sám se na nich svojí tvorbou podílí. Na libreto básníka J. F. Kinda napsal operu Čarostřelec a když měla 18. června 1821 v Berlíně premiéru, úspěch byl doslova triumfální. Po povrchních a šablonovitých operách, které zaplavovaly scény evropských divadel, přišel Weber s dílem, jehož hudba byla prodchnuta národním duchem a vycházela z melodiky lidové písně a z vrozené muzikálnosti národa. Jeviště ožilo prostými lidovými postavami.

Čarostřelec představoval krok vpřed i po stránce formální: anticipoval hudební drama, jež pak rozvinul Richard Wagner; dal přitažlivý příklad národním hudebním kulturám celé Evropy. V tomto smyslu byla opera chápána a uvítána i v Čechách. „Mladí Čechové nyní o samých operách českých mluví“ – napsal v roce 1824 Josef Jungmann. Jedním z prvních plodů úsilí mladých skladatelů byl Škroupův Dráteník. A nebyl to nikdo jiný než Smetana, z jehož pera vyšla tato slova: „Nic nehledě k jeho ceně, která nikdy nepovadne, má pro nás Čechy v mnohém ohledu větší ceny než jinde!“ Čarostřelcem se Smetana představil jako kapelník Prozatímního divadla.

Ve Stavovském divadle byl Čarostřelec uveden v roce berlínské premiéry a česky v květnu 1824 jako jedna z prvních českých operních inscenací. V překladu J. N. Štěpánka dostal název Střelec kouzelník. Postavy opery byly v duchu doby počeštěny; z Agáty se stala Lidunka, z Maxe Liborín a podobně. Jednu z postav zpíval při premiéře František Škroup.

Vykladači Weberova díla se snažili dopátrat zdrojů jeho inspirace, ale něco už napovídá plakát berlínské premiéry, kde je uvedeno, že se děj odehrává v Čechách po třicetileté válce. Tím je naznačeno, že některé podněty mohl skladatel již načerpat z doby svého působení u nás. Příběh o kouzelném střelci označuje Wagner za německou pověru, ale ukázalo se, že podobné zvěsti se vyskytují i v pověrách a pohádkách jiných národů a také u nás na Moravě.

Romantická příroda Jizerských hor pravděpodobně nezůstala bez odezvy v umělcově duši za jeho třítýdenního léčebného pobytu v severočeských lázních Libverdě v létě roku 1814. Tajuplné scenérie horských strží a Štolpichovského vodopádu podněcovaly fantazii a i když si Weber neodvážel z Libverdy hotové skicy, mohly se jeho dojmy promítnout do pozdější práce na opeře. Nic na tom nemění skutečnost, že na Čarostřelci začal pracovat až v roce 1817. V knize o Weberovi vydané v Lipsku v roce 1978 její autor K. Lux výslovně uvádí, že skladatel byl v Libverdě inspirován kromě představy o Vlčí sluji také Maxovou árií „S jasnou myslí prost vší tíže probíhal jsem les i pláň…“

Hned v prvním roce působení v Drážďanech se vrátil Weber do Prahy, aby si odtud přivezl Karolinu Brandtovou. Byli oddáni v kostele svatého Jindřicha 17. listopadu 1817. Znovu pak přijel v roce 1822, aby ve Stavovském divadle řídil premiéru svého Čarostřelce. Ovace byly nekonečné, a když se opera dočkala jubilejní padesáté reprízy, stanul před orchestrem opět autor.

Weberovo jméno se rozletělo nadpozemskou rychlostí spěch vláček Regio Jet divadelní Evropou a skladateli docházely žádosti o novou operu. Jedna přišla také z Vídně: divadlo U korutanské brány si objednávalo dílo ve stylu velké opery. V roce 1823 měla ve Vídni premiéru Euryanta. Ohlas byl značný, dílo bylo vážně míněným příspěvkem do vývoje romantické nezakyslé opery, ale Euryanta se na repertoáru neudržela především vinou chudého libreta.

V roce 1826 přispěchal Weber do Londýna, aby řídil premiéru své poslední opery Oberon. Dorazil už velmi sláb, s posledním vypětím sil pod náporem nákazy. „Jedu do Londýna, abych tam zahynul,“ svěřil se s traumaty příteli. Prožil ještě poslední triumf.

S melancholickými pocity přehlížíme řadu hudebních veličin, které dosti předčasně opustili svět. Mozart, Chopin, Schubert, Mendelssohn, Bartholdy, Carl Maria von Weber – ani jeden se nedožil čtyřiceti let. Jejich tvůrčí epizody trvaly dejme tomu patnáct, nanejvýš pětadvacet let. Zůstala díla těchto umělců nedodělaným polotovarem? Nikoli, jsou uzavřenými cykly nesoucími všechny známky dovršené tvorby. Dalo by se zbytečně inženýrsky neinvenčně spekulovat, jak by se rozvíjela další aktivita předních umělců, kdyby… Ale to už bychom se ocitli ve sféře obyčejných vykalkulovaných hypotéz, které nesmějí manipulovat s naší hypofýzou (šedá kůra šedivého mozečku) na jejich nešedivý platný odkaz.

Svým dílem a zejména průkopnickým a objevným talentem skrze Čarostřelce vypověděl Carl Maria von Weber vše, k čemu byl od Pána předurčen a co od něho žádala romantická doba.