(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)

SRPEN – MĚSÍC HOŘKÝCH VŮNÍ

Jediný zvuk se nese nad srpnovými močály: suchý šelest křídel vážek. Velcí tvorové nestvůrných pojmenování æschna a sympetrum létají nad nepohnutými hnědými vodami, zrcadlí v nich pestrá těla a kralují uzavřenému světu jizerských rašelin tak, jako kdysi druhohorní ptakoještěři vládli teplým oceánům. Ze zelených houpavých koberců rašeliníku stoupá víc než kdy jindy hořká, téměř tropická vůně. Suchopýry na březích tůní jsou tehdy nejkrásnější: bílými vlásky kývají z močálu a daleko jsou doby, kdy tam stály ve studených červnových deštích s nehezkými tmavými květenstvími. 

Srpen přináší do Jizerských hor i hebkost stárnoucího léta, horské polétí. Za takových dní jsem poprvé v životě spatřil Velkou jizerskou louku. Památný měsíc a památný den – od té doby si Jizerské hory zásadně nenechávám ujít. Po válce jsem dojížděl s rodiči z Prahy do Horního Polubného. Školní prázdniny tam bývaly krásné: celé dny jsem chytal po lukách do sklopek ptáky a hleděl k severu k neznámým horským lesům. Jednou časně ráno jsem se vydal na cestu. V kapse jen chléb, sýr a starou vojenskou speciálku listu Harrachov. Věděl jsem pouze, že musím dojít do jizerských močálů, lákalo mě jejich tajemné jméno. Netušil jsem, jak rašelinný močál vypadá, nevěděl jsem, jak je to daleko: moje mapa končila za Jizerkou. Stálo na ní tehdy ještě o pár domů víc než dnes. Z Jizerky jsem vyšel Lasičí cestou, přešel jsem Střední hřeben, cesta se stočila k severu a klesala do údolí Jizery. Náhle skončila ve vlhkém, nepěstěném boru. Překonal jsem chlapeckou obavu a nazdařbůh se pustil do dalekých bezcestných lesů. Nemohu dnes již říci, kudy jsem bloudil, křižoval jsem asi důkladně, poněvadž cesta se mi zdála tak nekonečná. Vlastně: nevěděl jsem ani přesně, kam směřuju, doma mi jen řekli, že slavný močál, kterým protéká řeka Jizera, je v hraničním údolí na druhé straně Středního hřebene. Ještě dnes, po tolika letech, přicházím občas do míst, o kterých bych přísahal, že jsem na nich kdysi dávno již stanul – tak pevně se mi vryly do paměti útržky obrazů mé první bludné pouti jizerskými lesy. Pro mne to byla skutečná dobrodružná výprava do neznámé tajgy a nemusel jsem se stydět před starými cestovateli v kanadských pralesích: podobně jako oni, ani já jsem nevěděl, kam dojdu a co na mne cestou čeká. Půda v lesích začínala měknout a houpat se, několikrát jsem zapadl i do hluboké lesní rašeliny. Neznal jsem tehdy ještě místa, kudy lze projít. V rašelinných smrčinách se začala objevovat první kleč a brzy přede mnou stála neprostupná hradba kosodřeviny, vysoká tři metry. Zdálo se, že chrání jizerský močál jako šípkové růže do pohádky zakletý zámek. Vstoupil jsem tedy do nejhustší kleče a se starodávným kompasem úmyslně nenápadně postupoval k severu. Dnes vím, že jsem čirou náhodou zvolil tu nejhorší a nejdelší trasu klečí: protloukal jsem se stovky metrů spletí větví a kořenů právě v místech, kde jsou kosodřevinná pole na okrajích močálu nejmohutnější. Kleč byla vyšší než já, ztratil jsem pojem o čase a zdálo se, že mě močál i kosodřevina bez svědků pohlcují. Tím napínavější byl konec toho plahočení: náhle, bez varování a vodních zvuků, tekla dva kroky pod mýma nohama v hloubce bez hlesu rudohnědá řeka. Dodnes si pamatuji místo, kde jsem tehdy vyšel z nekonečných klečí, které tam sahají až na samotný břeh Jizery. Před užaslýma očima se rozevřela nejkrásnější krajina světa: nevídaná, nebeská mísa nádhery. Pamatuji si zcela přesně ten okamžik prozření, je takových v životě jen poskrovnu. Uzavřen v modrých lesích ležel žloutnoucí močál.  

Nad rudočernými vodami slepých ramen a tůní se skláněly rašelinné břízy. Řeka se vinula v širokých obloucích a obnažovala rozlehlé písčité břehy. Svítily neporušenou bělostí a na jejich okrajích stály husté sivé jalovce. Na druhém břehu mizely tmavé stěny rašeliny v hlubokých vodách Jizery. Zelený rašeliník. Jednotlivé obrovské smrky. Trávy a nesmírné ticho. Osamělost. Indiánský kraj do nedohledna. Nikdy předtím, a nikdy ani od té doby na mne žádný kraj tak hluboce nedýchnul. Celistvost, svrchovaný severský mír. Jako ve snách jsem kráčel rašeliništěm Velké jizerské louky stále vzhůru, nesmírně chlapecky pyšný i vděčný, že jsem ten kraj objevil o samotě. V písečných jesepech žili velcí bílí pavouci slíďák a z rašelinných tůní vyletovaly divoké kachny. Jen tesané hraniční kameny občas připomínaly, že kdesi žijí lidé a že na druhém břehu Jizery leží již jiná země. Půvab rašeliniště a opuštěnost neznámého kraje mě poutaly magickou silou: Šel jsem stále dál od domova, nevěda kam, proti proudu řeky do nitra hor. Přecházel jsem z českého břehu na slezský a zase zpět a Jizera se vinula stále v nekonečných zákrutech. Pak louka končila a řeka tekla hustým porostem lesa. Prošel jsem i jím a nad ním se rozevřel horní živý močál Jizery. Několikrát jsem do něho zabředl tak hluboko, že jsem myslel, že se již odtamtud živý nevyhrabu na svobodu. Celý den jsem nepotkal živáčka, ba ani obyčejný náznak lidské prošlapané cestičky. Zubožený a hladový jsem se v tmavnoucím odpoledni vlekl neznámými lesy, často po kolena ve vodě. Věřil jsem, že někam přece musím dojít, že z lesů vyjdu na cestu. Vím také, kam jsem nakonec tehdy došel: náhle se les rozestoupil a stál jsem na místě zvaném Předěl, pod horou Quarré, daleko od Horního Polubného a rodičů. Domů mně zbývalo sedmnáct kilometrů nepředstavitelné dřiny. Odříkání. Doplazil jsem se tam za tmy. Byl to tehdy jeden den za všechny – blažený den jizerskohorského srpna. Večer po takovém naplněném dni: blažené usínání. Pod zavřenými víčky přecházely trhavými pohyby obrazy veliké krásy, zelené močály, nekonečné lesy a tiché indiánské vody.

O ZÁZRAČNÝCH STUDNÁCH A LÉČIVÝCH PRAMENECH 

Jako by také o jizerskohorských vodách mohla platit slova starého lékaře Lukáše, že po nich „slepí prohlédli, chromí obživli na všechny končetiny, nemocní se očišťovali“. Dosud je možné udělat exkurzi v Jizerských horách po místech, o jejichž vodách lidé věřili, že mají zázračnou moc uzdravovat. Cesty k nim sice již byly zaváté a zarostlé trním, kaple nad prameny rok co rok smutněji chatrnější, ale zázračné a léčivé vody dosud v horách tryskají z lůna země nebo jen bez pohnutí stojí v přítmí kamenných studánek a vzpomínají na své bohulibější časy. Taková poutní místa byla v Jizerských horách dvě: zázračné prameny v Karlově a v Ruprechticích. 

V horské osadě Karlov stojí vpravo od cesty z Hrabětic do Josefova Dolu opuštěná kaple a před ní pod prkny nepřístupná studánka. Vypráví se, že na onom fleku vyoral sedlák ze země mariánský obrázek a pověsil ho na blízkou jedli nad studánku. Za čas mu těžce ochuravěla žena. Vykoupala se ve vodě pod obrázkem – a uzdravila se. Zdaleka pak proudila procesí věřících k zázračné karlovské vodě a studánka se stala známým poutním místem. Roku 1762 u ní zbudovali dřevěnou kapli k poctě Panny Marie a 27. června 1803 vysvětili novou kapli, kterou hrabě Desfours nechal postavit z kamene. Dnes za celý rok nepřijde do Karlova tolik zájemců, kolik jich tehdy navštěvovalo zázračnou vodu o mariánských slavnostech. Poutníci navzájem vybrali několik tisíc zlatých na stavbu velkého kostela, ale Karlov se ho již nedočkal: peněz bylo zčásti využito na stavbu kostela v Albrechticích. Kaple byla sice ještě roku 1865 přestavována do modernější podoby, ale to již byl význam karlovských poutí dávno pasé: procesí tam přestala putovat od roku 1829. 

Ruprechticím vydržela pompa obliby místních usedlíků mnohem déle. Dnes jsou již předměstím Liberce, ale když roku 1657 založil hrabě Gallas obec Rudolfov a násilím ji nechal osídlit poddanými ze sousedních Kateřinek, byly jen nepatrnou vsí. Vedla tudy nenápadně cesta do horních Kateřinek a dál do Rudolfova. Tam, kde je dnes nad silnicí kostel U obrázku, bývala studánka, u které se lidé cestou pozastavovali. I nad ní visel mariánský obrázek a vodu drželi lidé za zázračnou. Pozemek patřil ruprechtickému občanu Janu Jiřímu Weberovi. Roku 1807 těžce onemocněl a slíbil, že uzdraví-li se, vybuduje u pramene sochu Panny Marie Pomocné a svatého Jana. Uzdravil se a splnil daný slib. Nesmírný věhlas získal ale ruprechtický pramen až o deset let později: roku 1817 se u něj při pouti zázračně uzdravil slepý chlapec z Raspenavy. Každou neděli pak sem přicházely zástupy lidí, zvláště tehdy, když se – jednou do roka – vracel k místu svého uzdravení raspenavský chlapec. Roku 1833 postavil Jan Weber křížovou cestu a vysázel i kaštanovou alej, která dodnes ukazuje cestu k prameni. Poutníků přibývalo a o ruprechtickou vodu se začala zajímat i litoměřická konsistoř. V díle Jana Jiřího Webera pokračoval jeho syn a později i vnuk: starali se o poutní místo i o poutníky a doma jim hráli dokonce i divadlo. Po smrti nejmladšího Webera zdědila roku 1891 ruprechtický pramen jeho sestra. Tehdy už byly návštěvy sporadicky vzácné: lidé rychle zapomněli na uzdraveného chlapce. Sláva ale ještě neměla ustrnout na úbytě. Protože v Ruprechticích ani v Kateřinkách nebyl kostel, rozhodli na libereckém děkanství, že jej postaví u zázračného ruprechtického pramene. Třináct let pak obcházela pravnučka pana Webera ruprechtické a kateřinské domy a vybírala příspěvky na nový kostel. Pak věnovala roku 1908 pozemek a nakonec i doplatila chybějící dva a půl tisíce korun ze svého. Vymínila si pouze, že kostel, který byl za veliké slávy vysvěcen jedné deštivé červnové neděle roku 1907, se bude navždy a jedině nazývat „Římsko–katolický jubilejní kostel U obrázku“. 

Stojí dodnes vedle zpustlé studánky, opuštěný, vymlácený a nepoužívaný, vysoko na svahu na okraji jizerskohorských hvozdů. Pohled odtud je dosud velmi atraktivní: liberecká kotlina uzavřená hradbou Ještědských hor se rozprostírá doširoka. 

To byla místa, kde jizerské vody léčily nejradikálněji a nejúčinněji – vírou. Pak máme v horách i taková místa, kde k víře přistupuje i chemie a medicína: víra v uzdravení je ovšem i zde víc než žádoucí forma placebo, protože žádná z minerálních a lázeňských vod Jizerských hor neoplývá natolik léčivými látkami, aby sama o sobě zaručovala úspěšnou léčbu. 

Královnou jizerskohorských „hojivých pramenů“ byly a jsou Lázně Libverda. Pod severními svahy hor se hluboko pod zemí stýkají dvě horniny, odlišné složením i věkem: krkonošsko–jizerský žulový masív a krystalické horniny, starší o mnoho miliónů let. V místě styku vyvěrá z hlubin země i kysličník uhličitý a proplyňuje udatné podzemní vody. Ostatních radikálů není v libverdské vodě rozpuštěno tolik, aby z ní učinily skvost plnohodnotných minerálních vod na potkání a na chutnání. Jenže v dobách, kdy bylo ještě daleko do století chemie a geologie, to nikdo neznal, nikomu to nevadilo a libverdskou vodu od nepaměti všichni degustátoři považovali za všehojivou. Obec Libverda je v historických pramenech uváděna již roku 1381: říkalo se jí tehdy německy Liebwerder – Líbezná oáza (líbezný ostrov). Její líbeznost se věkem jistě neztenčovala, předlouho potom prý slavný německý tramp Alexander Humboldt prohlásil, že „Libverda patří k nejkrásnějším místům na zeměkouli“. Uvádím jen to, co jsem se dozvěděl z knih, a byl bych rád, kdyby to bylo míněno jako pravda: bylo by fajn moci si kdykoli zajet tam, kde je Země nejkrásnější. Lázně Libverda se rozkládají za horským hřbítkem severně od Hejnic, v údolí nevelkého potoka. Dosud je tam velmi hezky, ale přesto je jisté, že kolonáda i lázeňské budovy pamatují slavnější chvíle. 

Kdysi v Libverdě vyvěral jen samotný pramen – původní železitá kyselka – a to do lipového špalku, dokud uzdravený slezský šlechtic nenechal postavit kolem něj kamenné roubení. Poutníci, kteří chodili přes Libverdu ze Slezska a Lužice na hejnické poutě, nazývali pramen „Boží vodou,“ místní obyvatelé – kdoví proč – mu prý říkali méně uctivě „Pivní studna“. 

Všechny neošizené nevybrakované vlastivědy hrdě uvádějí, že libverdskou vodu konzumovali nejslavnější panovníci, a neopomenou klást důraz na skutečnost, že to byl v 16. století August I., kurfiřt saský, nazývaný tehdy „srdcem, okem a rámem říše Římské“, který sídlil v Dresdenu. Byl tehdy velmi nemocný a libverdskou vodu mu doporučil Bohuslav Felix Hasištejnský dopisem z 2. května 1581. O dva roky později mu navrhl jeho lékař a Lutherův syn Paul, aby se léčil „vodou z kyselky, míli od Frýdlantu ležící, kam mnozí cizinci cestu nalézají“. A právě tady jizerskohorské vlastivědy nabádají k tomu, že doktor Luther nechal poslat velmožovi několik soudků libverdské vody, aby se léčil aspoň doma v Drážďanech. August I. sám v Libverdě nebyl: roku 1583, tři roky před jeho smrtí, jej sice zval na návštěvu a k léčení majitel panství Melichar z Rederu, srdce a oko Římské říše přislíbilo přijet, konaly se velké přípravy, jenže v dubnu se kurfiřt ráčil omluvit. 

Roku 1601 píše slezský „lékař a fyzikus“ Schwenckfeldt, že „voda libverdská je lahodná a znamenitého účinku“ a dává tak nepřímý podnět k budování miniaturních lázniček. Kyselku si za sebou nechal posílat na válečná tažení i pozdější majitel panství Albrecht z Valdštejna, ale zdá se, že třicetiletá válka slávy libverdským lázním nepřidala; téměř upadly v zapomnění. Teprve v druhé polovině 18. století ji vzkřísili Clam–Gallasové, noví majitelé panství. Roku 1760 postavili první lázeňský dům, roku 1785 nechali starý pramen „ku všeobecnému užitku vyčistiti a umění svobodných, filozofie a lékařství doktorem, členem císařské Akademie přírodozpytců a slavné lékařské fakulty c. k. pražské Univerzity a fyzikusem sídelního města Prahy Josefem Jindřichem Bauerem prozkoumati“. 

Bauer předložil roku 1785 zprávu o prozkoumání kyselky v Libverdě: „Libverdská kyselka právem náleží mezi přírodou vytvořené alkalické minerální a léčivé vody a podle Zukertsova popisu německých lázní ji nutno začlenit po bok pramenům karlovarským, bílinským i dalším. Tato voda jest osvěžující, vzpružující, příjemně dráždí jazyk, je nakyslá, jemná, stahující a posilující. Při veškerých chemických pokusech se ukazuje jako vzdušnými i minerálními látkami bohatě nasycená alkalická voda. Jak každodenní zkušenosti znovu a znovu dokládají, je velmi užitečná a platná při všech onemocněních a nevolnostech a jako takovou ji zkušení a učení lékaři odporučují a ordinují.“ 

V Praze byl tehdy i obchod, kde se libverdská voda prodávala v lahvích, opatřených – „aby se podvodům předešlo“ – na hrdle písmenem L a pečetí.  

Rok po vyčištění staré Boží vody odkryli v Libverdě další železitou kyselku – Mariin pramen. Toho roku se také dočítáme, že „libverdská kyselka si podržuje od nejstarších dob po všech zemích nejsilnější věhlas.“ Roku 1793 pomohli lidé na světlo pramenu Kristiánovu a starou Boží vodu zasypali, aby se prameny „nevysilovaly“. To bylo v době, kdy Kristián Filip hrabě Clam–Gallas toužil vybudovat z Libverdy „luxusní lázně a azyl pro trpící spoluobčany“. Již tři roky předtím tam odhalili památník lékařským celebritám, „fyzikusům“ a geologům, kteří se nejvíc o libverdské prameny zasloužili. Mezi arcislavnými jmény uváděl nápis na pomníku i „dva dobročinné libverdské sedláky Königa a Neumanna, kteří se ochotně přidali k přání majitele panství a přispěli notnou měrou k zvelebení okolí a k pohodlí lázeňských hostů“. 

Roku 1806 odkryli Josefinin a Vilémův pramen. Nastala zlatá éra libverdských lázní. Hrabě si tam postavil letní zámeček, vedly se knihy hostí, hudba vyhrávala a návštěvy se jen hrnuly. Tehdy navštívil Libverdu hudební skladatel Carl Maria Weber: v červnu roku 1814 zde vychutnával plných dvacet dní. Akorát to bylo před 202 lety. Ještě sto let potom vedli jizerskohorští patrioti dohady o tom, jestli se slavný skladatel inspiroval pro scénu ve Vlčím dole ze svého Čarostřelce divokou přírodou Jizerských hor, jmenovitě roklí a vodopádem Štolpichu. Dnes je nám již jasné, že z řady důvodů tomu tak nebylo a že skálu Čarostřelec, stojící vysoko nad štolpišskou roklinou, pojmenovali horolezci až někdy během dvacátého století. A poslední „lázeňský poznatek a neověřený drb“: nejbohatším libverdským hostem byla pravděpodobně ruská princezna a velkokněžna Anna Fedorovna, manželka bratra ruského cara. Žila v Libverdě v červnu 1807 (akorát před 209 lety) a „ku svému pobytu v cizině pobírala roční apanáž ve výši 10 080 000 rublů, kdy ani jedna kopějka z toho nepřišla neúčelně nazmar“. Nazdar. 

Roku 1818 se v Libverdě znovu pokusili odkrýt kdysi zasypaný původní pramen Boží vody. Nepodařilo se to, ale narazili při tom na další pramen a pojmenovali ho rovněž podle jednoho z Clam–Gallasů pramenem Eduardovým. Všech pět pramenů – Mariin, Kristiánův, Vilémův, Josefinin a Eduardův – bylo nedaleko sebe u lázeňské kolonády, která byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1847.

Prameny nebyly kdovíjak vydatné, po první světové válce museli lidé dokonce jímat drobné vývěry do cínových nálevek přímo na skále, svádět je do větších rezervoárů, jimi do potrubí a odtud do hlavního pramene. Na začátku století však Kristiánův pramen uživil plnírnu lahví: roku 1910 vyvezli z Libverdy 200 000 lahví minerálky. Libverdská voda byla po pravdě vždy spíš lahodným osvěžením na bázi stolní vody, prosycené kysličníkem uhličitým, než opravdovým minerálním pramenem. Dlouho nebyla úředně uznána ani silná železitá kyselka Mariina pramene za minerální vodu, neboť její chemické složení během času kolísalo. Teprve když roku 1936 byla Libverda povýšena na státní lázně, povolili úřední šimlové plnit do lahví libverdskou minerálku a tak také byla odtud exportována ještě po roce 1945. Roku 1950–1953 odkryli geologové dva nové vydané prameny, které dnes slouží jako hlavní zdroj vody pro libverdské lázně. 

Žijí tedy dodnes staré lázně – Líbezný ostrov u Božích vod – oáza všech pouštních oáz naráz – a dokonce znovu vzkvétají. Jejich prameny sic nejsou všemocné, ale pomáhá jim nezapomenutelné nádherné prostředí, mír a klídek. Také lékaři se snaží, a tak lidé, kteří si v Libverdě léčí nervové choroby, vyčerpanost, syndromy únavy, ale i nemoci kloubů, svalstva a hlavně cév a srdce, odjíždějí spokojeni, jak si to přáli ti, kteří před staletími zakládali libverdské lázně „ku všeobecnému užitku“. V roce 1971 se v Libverdě léčilo na 4749 pacientů. Chata Obří sud stojí od roku 1931. 

Tím ale není jizerským léčivým vodám konec: pár kilometrů od Libverdy, v údolí Ztraceného potoka pod Měděncem, jižně od Nového Města pod Smrkem, vyvěrají ze země „divoké prameny“. Bez lázní a kolonády tryská minerální voda v lesnatém horském údolí a po několika metrech se mísí s vlnami Ztraceného potoka. Kdysi bývaly v údolí pod Měděncem tři prameny: roku 1861 ale vznikl spor mezi frýdlantskými majiteli panství a městskou radou Nového Města a oba horní prameny byly zasypány. Nad dolní kyselkou stojí dřevěný přístřešek. Na jednu stranu vede odsud cesta do hor, k severu směřuje cesta k Novému Městu. Tudy občas přicházejí lidé a do zahnědlých láhví čepují divokou boží vodu. 

Jen kousíček dál odtud k východu již leží zemská hranice. Hluboko pod ní přechází pod zemí z Čech do polského Slezska i geologický zlom – styk mladších žul a starších svorů a rul – a s ním přechází i zóna jizerskohorských minerálních vod: kysličník uhličitý, který je sytí, je jedním z pozůstatků horotvorných pochodů zemského nitra. Za hranicí, v údolí Černého potoka, leží nenápadné lázně Czerniawa Zdrój, dříve Bad Schwarzbach. Jednou na podzim jsem se tam tajně vydal, chtěl jsem zahlédnout, jak vypadají léčivé vody na druhé straně Jizerských hor. Za husté mlhy jsem překročil hranice u Beránka Božího – staré rudné štoly v údolí Hraničního potoka – a stoupal jsem zarostlou pasekou a vývraty hurá na hřeben. Po třtinách stékaly krůpěje mlhy a ledová voda mě brzy promočila až do pasu. Vlhkými lesy, vyhýbaje se z dálky lidem, jsem došel do lázní Czerniawa Zdrój. Měly sedm pramenů a malý lázeňský dům. Obec ležela na Černém potoku, který kdysi tvořil starou zemskou hranici mezi Slezskem a Lužicí. 

Do nejslavnějších jizerskohorských lázní slezské strany – do Flinsbergu čili Świeradowa Zdrója, v údolí říčky Kvizy – nebylo odtud daleko. Byly honosnější než Libverda. Velký lázeňský dům, kolonáda, park, nemocní Poláci a humpoláci srkali tekutinu ze zdobných kalíšků. Napil jsem se také, přestože jsem byl dosud do půl těla zvlhlý, kdo ví, kdy se příště podaří, abych znovu navštívil lázně, které před válkou platily za třetí nejsilnější radioaktivní lázně celého Německa. Byl to právě Flinsberg, který koncem devatenáctého století podťal věhlas Libverdy a strhl ho sobecky na sebe. 

Ani tím ještě nekončí výčet jizerskohorských léčivých vod: zbývá ještě jižní úpatí hor. Vratislavice nad Nisou, nedaleko Liberce, jsou místem, kde měly v devatenáctém století také vzniknout lázně. Již začátkem 19. století poznal jeden berlínský přírodovědec geologickou shodu jižního a severního pomezí Jizerských hor a předpověděl, že i v údolí Nisy by měl vyvěrat minerální pramen. Objevili jej až roku 1862: pan Skolaudy tehdy zakládal ve Vratislavicích bělírnu látek, a protože k tomu potřeboval dostatek vody, vyhloubil u bělírny studnu. Vody bylo dost, jen měla divný odér. Tři roky to přičítali nečistému potrubí, zbytkům trhaviny po odstřelu a prosakování bělírenských textilů. Potom si povšimla stará paní Skolaudyová, že jejich tekutina chutí připomíná libverdskou kyselku. Přicházeli lidé, někteří podivnou vodu hltali a jiní se jim na oplátku vysmívali, že pijí odpad z bělírny. Pan Skolaudy nechal bělení a zařídil si na minerálním prameni hospodu a dokonce i skromné lázně. Podnik ale nebyl příliš výnosný, často v dalších letech měnil majitele a roku 1888 vyhořel. Čtyři roky tekl pramen bez užitku do Nisy. Pak založilo jedenáct vratislavických občanů akciový spolek. Nechali provést chemické rozbory vody, shromáždili děkovné listy a dobrozdání a roku 1893 jim architekt Schäfer postavil onen „japonský pavilónek“, který na prameni stojí dodnes. Dlouhá desetiletí se objevoval na reklamách, zářil novotou, vodotrysk před ním úhledně geometricky zurčel samou slast léčitelských nauk o kráse duše, pánové se ukláněli dámám a společenský šum klokotal zvesela. Zemské místodržitelství svolilo, že vratislavická kyselka se může nazývat „pramenem Rudolfovým“, a voda začala znovu přinášet vejdělky. Ne na dlouho: začátkem dvacátého století chtěl bývalý direktor Františkových Lázní vybudovat z Vratislavic renomované lázně, ale dopustil se řady nepřesností a nakonec nešťastným zásahem zkalil i původně čirou kyselku. Teprve když roku 1918 se stal majitelem studny pan Weber a Rudolfův pramen minerální vody se změnil na „Weberovku“, začala být vratislavická kyselka známá mezi štamgasty. Geologové zjistili, že kysličník uhličitý uniká ze stametrové hloubky podél žíly melafýru a sytí pramen. Podařilo se jim pak umístit nový hloubkový vrt a v roce 1966 ještě dva nové ve stošedesátimetrové a dvousetmetrové hloubce. Ty dnes poskytují tolik kyselky, že za deset dní naplní stejné množství lahví, kolik jich v roce 1897 akciová společnost naplnila za celý rok, a šestkrát víc, než jich v roce 1929 vyvezl do světa pan Weber. 

Daleko na východě odtud leží nedaleko soutoku Jizery s Mumlavou další hojivý pramen – lázně Kořenov. Za honosným názvem se skrývá takzvaná Mléčná studánka, kterou obyvatelé znali odjakživa. Voda v ní měla stálou teplotu a zvláštní příchuť. Prý: minerální železitý pramen. Roku 1843 při něm postavil první lázně – domeček se třemi vanami – místní rodák pan Neumann, když prý „napřed na vlastní osobě vyzkoušel léčebnou blahodárnost vody“. Teprve další majitel, sklář Jan Riedel, dal zazářit kořenovské lázni: roku 1872 postavil velký lázeňský dům se čtyřiceti sedmi pokoji a osmnácti vanami. Doktor Klein dohlížel na řádné provádění „kúr vodních, sirných, rašelinných i oněch silných s přípravou smrkového jehličí“ a léčil jimi revma, dnu, krtice a nervová ochrnutí. Dnes chybí kořenovským lázním mnoho do bývalého, třeba i veleskromného lesku. 

Předposlední pramen, o kterém v Jizerských horách vím, není léčivý, přestože má zvláštní a mocné jméno – Mojžíšův pramen. Leží v masívu Císařského kamene, jižně od Vratislavic nad Nisou. Do roku 1876 neměl pramen jméno: chodívala tudy sice procesí na poutě do Milířů, na stromech kolem cesty visely svaté obrázky, ale jinak byl les u studánky opuštěn. Roku 1876 se sešla v jedné z vratislavických knajp veselá družina, ve které seděl i majitel lesa s poutnickou studánkou. Společnosti kraloval maličký švec Antonín Scholze. Švec se začal kasat: „Vsaďte se, že se posadím se sudem piva k prameni a prodám ho!“ Sázka byla uzavřena a příští neděli vypili poutníci ne jeden, ale dva sudy! Hostinskému Wundrakovi, jehož pivo švec prodal, se obchod zalíbil: pronajal pozemek u pramene a postavil tam dřevěnou boudu. Švec vymyslel přitažlivé jméno – Mojžíšův pramen – a začal prodávat. Návštěv přibývalo a dosáhly vrcholu roku 1880. Za kvetoucím byznysem přilétli tažní ptáci: potulní kšeftaři, boudaři, hudebníci. Tehdy praskla struna trpělivosti, protože Mojžíšův pramen se stal trnem v oku mnoha lidem – okolním hostinským kazil tržby, rolníkům ničili výletníci louky a les. Přes protesty majitele byl podnik zakázán. Řádně povolen byl až za čtyři roky. Nový nájemce postavil zděnou budovu a ta přetrvala dodnes. 

Na konec srpnového výkladu o jizerskohorských pramenech, lázních, kolonádách a léčebných kúrách jsem nechal nejmenší, ale nejkrásnější studánku Jizerských hor: pramen u Plischkeho obrázku. Snad se k němu ani žádný divotvorný příběh neváže, nic jsem se o něm nedozvěděl, ani nedočetl. Odpočívá v bukovém lese pod Oldřichovským sedlem, v zatáčce silnice na Raspenavu. V kolmé žulové stěně jsou nad pramenem vytesány výklenky pro svaté obrázky, ale kde je obrázkům konec! Pod skálou je studánka s kamennou střechou. Většinu roku je plná navátého bukového listí – na blízkém Hemmrichu stojí do daleka tisíce buků. Jedu-li kolem ní na kole či jdu-li pěšky, vyčistím ji až do dna. Ale vítr je vytrvalejší, je také na Hemmrichu častějším hostem než já a bukových listů může mít v tom kraji kolik chce.

MIETZELŮV OBRÁZEK 

Ptačí kupy jsou dodnes krásné i pusté, padlé buky leží vklíněné mezi žulovými balvany a kamenné „kupy“ se nepodobají ničemu jinému v Jizerských horách. Stoupal jsem tam v červnu roku 1961 s kamarádem Karlem (ne s hercem Heřmánkem) a v batohu jsme měli nově opravený Mietzelův obrázek. Dvanáct let byl skalní výklenek ve velkém balvanu pod severovýchodní kupou nekompletní: Karel ukrýval dřevěnou desku s oprýskanou malbou doma. Přišel čas vrátit pomníček na místo, z něhož malovaná Svatá paní i se svým chlapečkem shlížela skoro sto let přes údolí Malého Štolpichu na západní Jizerské hory. 

Mietzelův obrázek připomíná pytláckou přestřelku s krvavou a tragickou dohrou. Odehrála se jedné srpnové neděle roku 1866, před 150 lety. Ten rok bývalo často slyšet na hřebenech Jizerských hor střelbu a lesníci nacházeli vyvržené vnitřnosti jelenů a srnců. Lesní personál hlídkoval v lesích, ale dlouho nemohl tyhle neznámé pytláky dopadnout. Oné neděle se vydali na Hejnický hřeben tři lesníci z Hejnic: Mietzel, Wirsik a adjunkt Michler. Kolem třetí hodiny odpolední odpočívali na Holubníku. Náhle blízko nich padl výstřel. Vyskočili jako disco kris kross, běželi plynule po zvuku stereo střelby a viděli pytláka kmitat sportovně fortelně přes průsek. Zmizel v lese směrem k Ptačím kupám. Mietzel s adjunktem jej pronásledovali a daleko za sebou nechali kulhavého Wirsika. Na severozápadním úpatí velké kupy, v 38. oddělení hejnického revíru, padli na chlapíka, který – pušku o strom opřenou – si ovinoval boty hadry, aby mu tolik nepraskaly větvičky pod nohama. Mietzel, připraven k výstřelu, zavolal na pytláka, aby se vzdal. V tom okamžiku udeřil zákeřný výstřel z druhé strany – pytláci byli dva. Lesní Mietzel klesl s prostřeleným hrdlem a rukou a při pádu strhl i kohoutky své pušky. Adjunkt, který uskočil za skálu, již nemohl střílet, oba pytláci zatím zmizeli z dohledu v nejbližší houštině. 

Mietzel urputně krvácel, kule mu projela krkem a zůstala v paži. Adjunkt rány ovázal kapesníky a napůl svedl, napůl snesl Mietzela dolů do Ferdinandova. Lázeňský lékař z Libverdy vyňal z ruky projektil, ale lesník Mietzel se z těžkého zranění již nikdy zcela nezotavil. Nějaký čas sloužil ještě jako revírník v Bílém Potoce, Novém Městě pod Smrkem a v Machníně, ale po čtyřech letech odešel jako invalida do výslužby a záhy na to natáhl bačkory. 

Pytláky a Mietzelovy vrahy se nepodařilo vystopovat a identifikovat. Lidé se domnívali, že mohli pocházet z Hejnic, nebo spíš z Pekla u Raspenavy, odlehlé pytlácké líhně; jenže žádné důkazy nebyly k dispozici. 

Malovaný obrázek, umístěný v sedmdesátých letech devatenáctého století na skálu, u které Mietzel klesl, nese dnes ještě krátký český popisek: „U této skály byl v srpnu 1866 těžce postřelen neznámými vandaly polesný Ferdinand Mietzel, který o čtyři roky později zahynul na následky zranění. Proto se toto místo jmenuje jednoduše Mietzelův obrázek.“