BRIGITTE BARDOT

☼     28.9.1934   PARIS

BB – tyhle dvě iniciály byly v šedesátých letech symbolem závratného štěstí a nedostižné popularity. Brigitte Bardot za svou oblíbenost také hluboce zaplatila. „Jsem žena, která obětovala úspěchu svůj vlastní život,“ prohlásila a třebaže z jejích slov už nevanula hořkost, charakterizují výstižně daň za dvacetiletí, jež probendila před kamerou agilnější a akčnější než je bruselská povolená kvóta.

Čím to, že se dcera z vážené měšťanské rodiny stala osudovou samicí stříbrného plátna, sexy symbolem sympaťandy pro celou jednu generaci zvědavců? Když prvního ledna 1968 přála svým spolubližním „šťastné a veselé veselí“, musely být z této zdravice na Nový rok vyňaty záběry, v nichž spoře oděná Brigitte, zabalená do praporu s trikolórou a vlasy vlajícími ve větru, měla ztělesňovat jeden ze sympatických symbolik Francie – Marianne. Ale přestože takové ztotožnění připadalo pracovníkům televizního štábu okatě necudné schůdné a svůdné, něco na něm přece jen bylo. BB totiž v té době skutečně platila za symbol Francie a svou popularitou dokonce zastínila samotného generála de Gaulla. Navíc byla i velmi lákavým exportním artiklem – obnosy plynoucí do státní kasy z legrace jejích vážně míněných scének u filmů, v nichž excelovala, převyšovaly i obrat automobilky Renault.

Osud Brigitty Bardotové se do jisté míry podobá osudu jiné slavné plavovlásky s nádherným dekoltem, jejíž iniciály také stačily do kin nalákat nekonečné zástupy diváků – Marilyn Monrœ. Nemá sice stejně tragický závěr, protože Brigitte přece jen nebyla tak cimprlich bytost jako její americká konkurentka, ale základní motto jejich oslnivého hereckého vzestupu je stejné: nedokázaly unést tíhu úspěchu, o nějž tolik usilovaly a jemuž podřizovaly svou celkovou existenci. Bardotová ovšem nepřišla k filmu jako nemanželské dítě, probíjející se náročně životem. Když se 28. září 1934 narodila Louisovi a Anne–Marie Bardotovým první dcera, měl otec prosperující firmu obchodující s výrobky chemického průmyslu. Rodina žila v přepychovém pařížském bytě, o malou Bri–Bri, jak holčičce doma přezdívali, se staraly anglická guvernantka a chůva. Rodiče si zřejmě na přezdívky potrpěli, snad to byla náhražka projevů náklonnosti – otci se říkalo Pilou, matce Totty a když 5.5.1938 přibyla sestřička Marie–Jeanne, záhy se z ní stala Mijanou.

Brigitte byla příliš malá na to, aby vnímala běh válečných událostí, ale i po letech se zmiňovala o úzkosti, kterou prožívala při bombardování: „Dobře si vzpomínám na poplachy, na to, jak jsem se budila uprostřed noci, jak hučela ta letadla nad hlavami. Strašně jsem se bála sklepa, kde jsme se schovávali. Cítila jsem se tam jako ve stísněné kleci obav. V uzavřených prostorách se mne ještě dneska zmocňuje panický strach…“ Rodiče si navzdory okolnostem potrpěli na přesný chod domácnosti – snídaně se podávala přesně v osm, oběd v jednu a večeře v sedm, nikdy se nic neopozdilo a disciplína patřila k nejčastěji vyslovovaným přednostem. Na mazlení s dětmi si otec ani matka příliš nepotrpěli, vychovávali je s decentní odměřeností a možná, že Brigittina neschopnost citově zakotvit a milovat vlastní dítě, má kořeny už v její výchově. Její záliba v neuspořádanosti a věčně prohrávaný souboj s časem nepochybně také.

Otcovo podnikání válkou nijak neutrpělo, matka si postupem času otevřela módní boutique a Brigitte mohla navštěvovat soukromé školy. Učila se však průměrně a nebyla tehdy ani nijak sličná: nosila rovnátka a brýle. Matka však zřejmě vytušila, že holka vyroste do krásy a spřádala ambiciózní plány o kariéře divadelní herečky. Bri–Bri milovala tanec, a tak jí platili hodiny baletu a ve třinácti se mohla zapsat na konzervatoř. Tanec byl Brigittinou jedinou vášní, poctivě cvičila a chtěla se prosadit. V rodinném albu je zastrčena momentka útlé dívenky v černém trikotu a piškotech; už to není ošklivé káčátko, ale půvabné tmavovlasé stvoření s labutí šíjí, dlouhýma štíhlýma nohama a gestem královny. Ano, Brigitte je tmavovláska, ne blonďatý vamp, do něhož se stylizovala v budoucnu.

Když jí bylo patnáct let, předváděla modely pro matčin krámek na nároží. A právě tehdy si mladičké modelky všimla rodinná známá z redakce Jardin des Modes. Navrhla jí, aby pózovala pro její žurnál jako manekýnka. Otec nesouhlasil, blekotal něco ostýchavého, ale proti třem dámám naráz musel ze svého stanoviska vycouvat, a tak se v květnu 1949 (podobně jako datum narození Petra Síse 11.5.1949) ocitla poprvé na obálce módního časáku Brigittina fotografie smyslnosti v oblečení. Tehdy se také zrodila zkratka BB, protože úctyhodný obchodník nestál o tak „pochybnou“ reklamu.

Líbezná udivená tvářička, pohled učiněná nevinnost, trochu našpulená smyslná ústa, prozrazující rozkošnici labužnici, štíhlounká ale už přitažlivá figura, prostě napůl dětská–napůl kompletní koketní samice. Takových objevů nebylo mnoho ani v branži fotomodelek, a tak si Brigitty záhy všímali i další fotografové. Byl mezi nimi i fotoreportér Roger Vadim z Paris Match, který současně pracoval jako asistent režie u Marka Allégreta. Tento potomek ruských emigrantů, skutečným jménem Roger Vladimir Plemjanikov, měl obrovské ambice, převyšující jeho skutečný filmařský talent. Jenže upřímně řečeno, bez ambicí by v dravé konkurenci neobstál. A právě on se rozhodl, že z té neznámé dívenky, připomínající Lolitu jako vyšitou, udělá žádanou společnici do kultury.

Ještě však bylo nutné počkat. Seznámil Brigitte s režisérem Allégretem, ale z natáčení filmu, v němž měla dostat roličku, nakonec sešlo. Naivní studentku svět filmových ateliérů zcela vtáhl do svého koloritu, hodila vše ostatní za hlavu a přestala docházet do školy. Nesložila ani maturitu, což rodiče nemohli snadno strávit. A pochopitelně se do šarmantního, nekonvenčního, inteligentního, leč nezodpovědného Vadima zamilovala. Byl o šest let starší, vyznal se v tlačenici a nadšeně ji oblboval: „Udělám z Tebe hvězdu první velikosti, nedostižný sen všech ženatých mužů…“ Věřila mu vše, co jí nasliboval.

Rodiče byli pohoršeni, že se jejich dcera zbláznila do takového křečka a hochštaplera znamenající u nich prostě jen společenskou břečku. Rozzuřený otec dokonce jednou vytáhl naň zbraň a zvýšil tón hlasu, že nezvaného nápadníka před jejími zraky odkrouhne, jestli okamžitě nedá Brigittě pokoj. Ta však byla po tátovi paličatá, nechtěla se Rogera vzdát, a když doma odpor zesiloval, pokusila se o sebevraždu. Našli ji v noci v bezvědomí u plynového sporáku s puštěnými kohoutky – a rezignovali. A tak se v prosinci 1952, tři měsíce po Brigittiných osmnáctinách, konala veselka. Veselohra na motivy statečné vášně. Dívčin život se od základů proměnil; vydupala si milovaného muže, konečně byla dospělá, unikla z domova, kde ji sekýrovali jako cizinku, a mohla začít hrát. Po letech si ovšem přiznala, že právě tehdy nabral její život nesprávný směr. „Kdybych se v osmnácti vdala za charakterního muže, který by mne nechtěl jen zpeněžit, bylo by všechno jinak. Žili bychom bez afektů ve dvou, měli domek, děti, neprožila bych všechny ty lapálie, a neudělala tolik zbytečných chyb. Jenže já byla infantilní dámička, zamilovaná až po uši – a musí se nechat, že první rok s Rogerem patřil k nejšťastnějším v mém životě…“

Vadim byl rozhodnut, že si zahraje na Pygmaliona a svou krásnou choť prosadí za každou cenu. Měla už sice za sebou debut v komedii Normandská díra (1952) s Bourvilem a hlavní roli ve filmu Manina, dívka bez závoje, kde vystupovala hlavně v plavkách – ale ohlas to žádný nesklidilo. Zřejmě právem. „Byla jsem tak špatná,“ uznává sebekriticky, „že mne nikdo nechtěl. Ani zadarmo.“ Vadim věděl, že potřebují kontakty, a tak mladý pár začal programově navazovat společenské styky. Chodili všude tam, kam chodívali lidé od filmu, ukazovali se na večírcích, kde si začínající herečky mohli všimnout producenti, manažeři či režiséři. Tato aktivita sice přinesla pár epizodních rolí, ale důležitá byla jen úložka v Litvakově dramatu Akt lásky (1953), vyprávějícím o lásce amerického vojáka k francouzské krasavici za druhé světové války. Tento film, v němž hlavní roli získal Kirk Douglas, byl totiž vybrán na festival v Cannes, kde podnikavý Vadim nemohl samozřejmě chybět. Brigitte pózovala na pláži v bikinách pro fotografy a z Riviéry se vracela jako vycházející celebrita.

Následovaly snímky Kdyby mi Versailles vyprávěly, Zrazená a Krásná Helena – dva poslední natáčela v Římě. Seznámila se tam se sedmnáctiletou Švédkou Ursulou Andressovou; bydlely spolu na pokoji, špitaly si pocity o svých láskách, vařily si těstoviny, půjčovaly šaty i šminky a snažily se před kamerou zanechat neledabylý dojem jaksepatří. Jenže Brigitte netoužila po volnosti bez Rogera a ten musel zůstat v Paříži. Nezahálel; psal pilně scénáře a stejně pilně sháněl role pro svou ženu. Allégret ji obsadil po boku Jeana Maraise do svého filmu Budoucí hvězdy (1954) a pak následovala nabídka z Anglie – účast v přepisu Gordonovy komedie Doktor na moři, s Dirkem Bogardem v titulní roli. Scéna, v níž nahá Brigitte vykoukne za igelitovým závěsem sprchy, vyvolala při premiéře úspěšné pozdvižení, což byla vítaná reklama. Objevila se ve Velkých manévrech René Claira (1955), ve filmech Světlo přes ulici, Mademoiselle Pigalle, odjela znovu do Itálie, kde spolu s Albertem Sordim, Vittoriem de Sikou a Glorií Swanson hrála v historickém snímku Můj syn Nerone a Allégret už na ni pomýšlel novou úlohou ve stripshow komedii Má mne rád, nemá mne rád (1956). Vadim nespěchal, věděl, že čas, kdy uvede na scénu nový idol, se blíží.

Scénář snímku …a bůh stvořil ženu (1956), vyprávějící o kouzlech okamžiků nespoutané dívenky, po níž touží tři muži různého věku, měl napsaný. Chtěl ho ovšem režírovat sám. Podařilo se mu pro svůj projekt získat producenta Raoula Lévyho a herce Kurda Jürgense, Christiana Marquanda a Jean–Louise Trintignanta, točilo se v Saint Tropez na francouzské Riviéře. Brigittina proměna byla dokonána – dlouhé zlaté vlasy, výrazně nalíčené oči, sporé oblečení odhalující nádherně tvarované tělo, které bez ostychu vystavovala slunečním paprskům jako kněžka svádějícího kultu. Vadim přesně věděl, čím může Brigitte uvést muže do varu, vsadil na vyzývavou kartu a vyhrál. Ovšem jen jako stvořitel mýtu – při natáčení totiž bylo už poznat, že jako manžel ztroskotal. Plachý Trintignant bezvýhradně propadl vábení své partnerky na place a tak se poprvé, nikoliv naposledy, milostná romance ze stříbrného plátna prolnula se soukromým životem. Rozvedli se po pětiletém funky svazku v prosinci 1957.

Film …a bůh stvořil ženu měl velký kasovní úspěch, všem třem mužským protagonistům zaručil řadu dalších výhodných nabídek, Vadim definitivně pověsil asistenci na hřebík a z Bardotky se stala celebrita s mezinárodním renomé, přesně jak jí to nasliboval na začátku. Dívky se celé žhavé opičily po jejím účesu, napodobovaly líčení i lázeňsky neuspěchanou smyslnou chůzi, mužům se tajil dech ze živého snu. Zrodila se femme fatale šedesátých let. Když se však herečky později ptali, zda ji opravdu vypomohl tolik s kariérou právě Vadim, odpověděla: „Vděčím mu za mnohé, ale neudělal mne, poněvadž já už byla vždycky taková. On však byl první, kdo toho dokázal ochotně obchodně využít. Nesnažil se mne přeměnit na někoho odlišného, bral mne takovou, jaká jsem byla, jakou mne znal, a dal mě do filmu, který se natáčel pro mne. Pomohl mi. Kdyby ho nebylo, možná bych se nestala tím, čím jsem dneska. Anebo bych se tím stala, ale až za pár let později, ještě bych dlouho musela počkat…“

Do rozvodu Bardotová ještě stihla čtyři role ve filmech Nevěsta byla příliš hezounká, Pařížanka, Klenotníci měsíčního svitu a V případě neštěstí. V tom posledním byla partnerkou Jeana Gabina, ale předchozí tři se snažily o jediné – prodat žádané atributy velikého finále. Kult BB se rozjel na plné obrátky. Nejprodávanější magazíny se mezi sebou předháněly, kdo dřív urve odvážnější a něžnější fotografii, novináři Brigittu pronásledovali na každém kroku, její soukromí se stalo veřejnou stíhačkou. Davy čumilů obléhaly její letní rezidenci v Saint Tropez a neodradila je ani vysoká zeď, chránící vilu před nezvanými hosty. Stromy byly ověšeny odvážlivci, kteří tak urážlivě slídili po každém pohybu zbožňované hvězdy dalekohledem, po moři od rána do večera kroužily motorové čluny – ze zlaté klece nebylo kam vypadnout. Od té chvíle, co „ďábel a decibel stvořil Bardotovou“, jak zněl Vadimův chvástavý vokál jednoho reklamního sloganu, už nikdy neměla klid. Diváci přetřásali každičký připitomělý detail jejího života – ze sňatku s Trintignantem sešlo, vynořil se zpěvák Alex Distel a po něm další… Herečka, která se vlastně skutečnou hrdinkou ve světě filmových hereček nestihla stát, se proměnila v žijící mýtus nejen ve Francii, ale po celém světě. Ze všeho nejdůležitější byl „image“, a tak šla Bardotová z filmu do filmu bez pořádného vkusného výběru a hrála stále to samé omílané téma.

Julien Duvivier ji obsadil do přepisu Louyseova románu Žena a tatrman (1959), ale navzdory originálnímu španělskému temperamentu to byl umělecký nezdar, podobně jako kriminální drama Chcete si se mnou zatančit někdo? Zato roztomilá komedie Christiana–Jacquese Babeta jde do války prokázala duchaplné šťavnaté komediální vlohy BB, aniž musela jakkoliv aktivovat své ženské přednosti. Při natáčení poznala herce Jacquese Charriera. Alexe Distela pustila na čas k vodě a v červnu 1959 se podruhé provdala. Jí bylo pětadvacet, jemu o dva roky méně, nicméně 11. ledna (v magickém datu tří jedniček) 1960 se narodil syn Nicholas.

Na reklamní fotografii s miminkem v náručí se novopečená maminka tváří nanejvýš blaženě, jenže pod zářivým úsměvem probleskují rozpaky a nejistota. Jacques musel narukovat a Brigitte si rázem nevěděla rady ani s výchovou dítěte, ani s vlastním životem. Moderní Afrodita nedokázala zastat roli matky, tahle přirozená součást ženství vůbec nezapadala do obrazce mýtu, jímž byla opředena a kterému sama ráda věřila. „Neuměla jsem Nicholase vychovávat, sama jsem spíš potřebovala nápovědu. Vedla jsem bláznivý život a podle toho to u nás vypadalo. I v manželství…“ přiznala se ve zralém věku. V době nejvyšší slávy však volila drsnější výrazivo – herecká kariéra a malé dítě prostě nejdou k sobě. Možná že tehdy opravdu patřila k ženám, které nikdy nedospějí a v pětadvaceti nestačí na jediné dítě. Ale Nicholas, s nímž se po rozvodu s Charrierem vídala jen málokdy, protože ho dobrovolně nechala otci na krku, ať se postará, tím velmi citově trpěl. Být nemilovaným synem slavné Bardotové musel být opruz a i na prahu dospělosti si Nicholas posteskl, že se o jeho budoucnost ani přítomnost nestarala, ani když byl malý, ani když se oženil dle svého gusta. O svá dvě vnoučata se prý zajímá zrovnatak stejně jako o syna. – Je to vůbec nepochopitelný vztah k vlastnímu potomstvu. Vždyť po dobrovolném odchodu do stínu soukromí už herečka měla hafo času a všechen svůj čas věnovala péči o záchranu mláďat ohrožených savců – tuleňů, slonů, ale rovněž i zatoulaných psů a koček…

Nicholas tedy zůstal v péči ochotné chůvy a Brigitte spěchala před kameru. Rejža Clouzot jí nabídl hlavní roli v kriminálním soudním dramatu Pravda (1960) a chtěl dokázat, že francouzská fešanda číslo jedna umí víc než jen předvádět svá ňadra. Novinářům ovšem neušlo, že i on uvízl drápkem. Volné večery trávil v hereččině doprovodu, zatímco jeho žena strádala v nemocnici na smrtelnou nemoc na smrtelném loži. Charrier si nevěděl rady, jak z téhle situace vymanévrovat, stejně jako Sami Frey, o němž se tehdy v souvislosti s Bardotovou taky dost šuškalo. Když pak třiapadesátiletého zachovalého režiséra vyšachoval infarkt a vypukl skandál, Bardotová se psychicky sesypala a v den svých šestadvacátých narozenin se opět dobrovolně pokusila sáhnout si na život. Předávkovala se medikamenty a náhodný noční kolemjdoucí ji zmerčil na ulici s podřezanými žilami. Stačilo by akční půl hodiny a kruh jejího života se uzavřel stejně necitelně a nevybíravě jako osud Marilyn.

Lékaři však BB dostali z nejhoršího opět na nohy. Do ateliéru se vrátila za necelý rok pod Vadimovým dohledem režiséra ve snímku Otěže na krku, následovaly Slavné lásky s Alainem Delonem v roli bavorského zpychlého nerudného hraběte, zamilovaného do lazebníkovy dcery a pak už jí známý režisér Louis Malle nabídl superroli ve svém filmu Soukromý život (1961). Příběh fotomodelky, která se stane populární filmovou velkohvězdou, působivě zachytil rub hereckého věhlasu. Měl řadu autobiografických prvků a ve filmografii Bardotové patří k těm nejpovedenějším dílům. Přiřadit k nim lze i několik titulů z poslední dekády její filmové práce – Godardův přepis Moraviova románu Pohrdání (1963), další Malleho film Viva Maria! (1965), což byla komedie o příhodách dvojice dívek, zapletených do víru politických přetřesů a skandálů v Mexiku na počátku dvacátého století (druhou Marii hrála Jeanne Moreau), Enricův dobrodružný snímek Rumový bulvár (1970) a snad ještě Novicky (1970) a Petrolejářky (1971). Většinu ostatních – ať už to byl Odpočinek válečníka, Okouzlující idiotka, Drahá Brigitte, Mužský rod–ženský rod, Shalako, Ó ty ženy nebo Medvěd a panenka zkrátka odvál čas do ztracena.

Po rozvodu s Charrierem měly její milostné eskapády a razance častější a kratší dohry a figurovali v nich nejen kolegové z branže jako Španěl Gustavo Rojo nebo Ital Raf Vallone, zpěvák Gilbert Bécaud, režisér Marcel Camus, ale také lékaři, sportovci a zajímaví borci a úderníci jiných profesí. A pak se BB nečekaně potřetí vdala – 11. července 1966 proběhl obřad v Las Vegas tak nějak automaticky do třetice společné vlídné domácnosti. Vyvoleným se stal milionářský playboy Günter Sachs, s nímž se sčuchla na festivalu v Cannes. Dědic automobilky Opel (po dědečkovi) sice zahrnoval vilu v Saint Tropez i vílu BB růžemi – pokud pobýval právě na jihu Francie – ale po světě se toulal raději sám, zatímco Brigitte točila a toužila po idylce ve dvou. Manželství se zákonitě po kraťounké době rozpadlo na cucky a rozvod stejně jako sňatek provázela tradičně neurvalá vtíravá publicita.

Bardotová na prahu třicítky byla stále krásná, avšak recepis na slávu se pomalinku tenčil. Neměla štěstí ani na manžely ani na režiséry a jako herečka vyčpěla v porovnání kazu vedle důkazu své legendy. Jenže každý idol, i ten erotický, nakonec omrzí. Dorůstala nová generace a tu již Bardotová nijak nezajímala, nedojímala, nerozplakávala sborem smíchy. Ukázalo se to v anketě mezi juvenily do osmnácti let vývinu. „Byla zosobněním naléhavého i provokujícího sexu, ale teďka už nic takového nezosobňuje.“ „Je stará a vypelichaná herečka.“ „Je to slabota, je to nicka.“ „Byla pohledná, ale je to už dávno.“ „Ona je ještě naživu?“ To byly nejpříkřejší reakce chlapců a dívek na otázku: Co pro vás dneska znamená BB? Nejspíš si i ona byla vědoma, že svět kolem ní se změnil, a že přestala být symbolem provokujícího, bezhlavého a trochu syrového mládí. Po neúspěchu Vadimova snímku Don Juan byl ženskou a komedie Veselý a radostný příběh Colinota v plandavých kalhotách (1973) se rozhodla s filmem definitivně přestat koketovat. Hraní už pro ni dávno nebylo napínavou hrou a potěšením, ale profesí, kterou upřímně nesnášela, protože v ní ztrácela sama sebe. Stáhla se do ústraní a na veřejnosti se objevovala sporadicky: jenom výhradně při kampaních na obranu němých tváří. Její snažení vyvolávalo sympatie i posměch těch přihlouplých trdel, hrdel, ale díky své popularitě lecčeho dosáhla. A jak plynuly roky, měnil se i vztah veřejnosti.

Stačilo jedno desetiletí, a když v roce 1982 uspořádal Le journal du dimanche anketu na téma: Které ženy nejvíc utvářely obraz bodré Francie?, čtyřicet procent dotazovaných uvedlo jméno Brigitte Bardot. Mladí od osmnácti do čtyřiadvaceti jí dokonce přiřkli první místo. Mýtus BB tedy není pohřben. Není tomu zase tak dlouho, co si v Saint Tropez otevřela krámek, jehož hlavním artiklem bývaly bývalé předměty připomínající hereččin život a její plodnou uměleckou kariéru – videa s jejími filmy, fotografie, plakáty, upomínkové bezva suvenýry. Na tento nápad prý přišla při natáčení tříhodinového pořadu Brigitte, jaká opravdu je, který měl ve francouzské televizi obrovský úspěch.