MINOTAURUS VE SVÉM LABYRINTU: UMBERTO ECO (5.1.1932 – 19.2.2016)

PAVLÍNA RYCHTEROVÁ: ŽURNÁL „DĚJINY A SOUČASNOST“ DUBEN 2016 

Humanitní a sociální vědy by už ze své podstaty měly mít nevyčerpatelný potenciál k tomu, aby produkovaly a reprodukovaly své vlastní legitimizace, to je ale kovářova bosa čeština v autentické ráži, že? Je proto někdy až s podivem, jak často a do jaké míry si jsou samy sebou nejisté, jsou-li konfrontovány s otázkou svého významu pro společnost. Do značné míry si za to nasnadě humanitní a sociální sféry vědců mohou sami. 

Když před několika lety UMBERTO ECO v jednom interview popisoval pozvání francouzské vlády do think tanku, který se měl zabývat řešením situace v pařížské čtvrti Banlieu, podotkl, že intelektuálové tu přece nejsou od toho, aby pomáhali politikům za jejich platy ještě konejšit a řešit problémy. Jejich úkolem je problémy nacházet. Toto sebevědomí pravděpodobně nejslavnějšího představitele humanitních věd posledních několika dekád na jednu stranu odzbrojuje, na druhou stranu trochu děsí a jeví se jako nepatřičné tváří v tvář otázkám, s nimiž se naše současnost potýká. Můžeme si skutečně dovolit ten luxus hledat ke všemu, co je třeba řešit, ještě další úskalí a radovat se z jejich nacházení? Není to něco, čeho bychom se měli spíše obávat? Především proto, že není nakonec vůbec jisté, zda vůbec ještě dokážeme odlišit podstatné, životně důležité problémy od těch, které jsou buď zcela plastické, nebo jenom prchavou pěnou dní? Někdy se opravdu zdá, že toto intelektuální „nacházení problémů“ patří do trochu jiného světa do světa, který se začal hroutit nejpozději po vypuknutí finanční psychologické krize v roce 2008, světa prosperity a pokračujícího blahobytu Západu. Myšlení o dějinách a kultuře v tomto světě bylo sice důležitou a v každém případě fascinující intelektuální předehrou, která ovšem byla ve své podstatě hrou, na níž v žádném případě nezávisela stabilita našich životů a světů. 

Umberto Eco, sémiotik, lector in fabula, pro nějž osobně byla na univerzitě v Boloni zřízena katedra zbrusu nového oboru sémiotiky (žádný jiný obor se po dlouhou dobu nezdál být více „vzrůšo“), začínal jako medievista – a medievistiku je možné považovat za základní východisko jeho uvažování i za interpretační klíč, s nímž přistupoval k euro–americké kultuře minulosti i současnosti. Jeho neúspěšnější román Jméno růže mohl až do nedávné doby sloužit jako obecně srozumitelné, svým způsobem symbolické vyjádření toho, v čem tento středověk spočívá, kde hledat jeho kouzlo i rafinovanost. S pomocí Jména růže bylo možné fascinaci středověkem ještě do doby docela nedávné připomínat nejmladším posluchačům oboru dějin na vysokých školách. Pozoruhodné je, že v několika posledních letech už to tak úplně neplatí. V reakci na otázku, kdo četl Jméno růže, či kdo alespoň viděl jeho zfilmování, se v bakalářských seminářích už delší dobu nezvedají žádné ruce a tváře studentů zůstávají bezvýrazné. Laciné. Existenciální vakuum, do něhož tato situace učitele středověkých pořádků v dějinách vrhá, vypovídá hlavně o tom, jaký význam dílo Umberta Eca minimálně pro medievistiku ještě do nedávné doby mělo. 

Přitom právě Jméno růže vůbec není knihou, jejíž úloha v rámci současné proamerické kultury by mohla být definována jednoznačně. Je možné ji nahlížet i jako jednu z prvních skutečně masově přijatých popkulturních exploatací středověku, které dále pokračovaly v nesmírně úspěšných románech Dana Browna, Kena Folleta a v jistém smyslu i George R. R. Martina. Úspěch posledního ze jmenovaných se zdá překonávat všechny ostatní, ale to může být způsobeno jen tím, že se zatím jedná o příběh s otevřeným koncem, či několika, ba mnoha otevřenými konci. I tak ovšem lze na základě srovnání Jména růže s Písní ledu a ohně dospět k jistému poznání: Umberto Eco zůstal ve fúzi popkulturních nabídek z dnešního pohledu nakonec věrný konzervativnímu zacházení s dějinami – jeho středověká detektivka se spokojila s celkem skromným výčtem žánrových a (pop)kulturních odkazů. George R. R. Martin je v tomhle ohledu daleko velkorysejší a způsob, jakým do svého díla zapracovává svět žánru fantasy, shakespearovská vyprávění a poznatky moderní historiografie, politologie, sociologie, psychologie, religionistiky atp. v celé jejich šíři, dokáže čtenářky přivádět spíše k mlčenlivému obdivu, k naprostému odevzdání se příběhu, než k touze rozklíčovat jeho narativní strategie na základě inspiračních zdrojů. Umberto Eco nic podobného nezamýšlel. Chtěl vést čtenářky světem, který vybudoval tak, aby v nich onu touhu po interpretaci vyvolal. Což je základní důvod, proč je tento jeho román tak skvělým úvodem do historické metodologie. Tuto touhu chtěl však Umberto Eco dále jako autor vést a do jisté míry i kontrolovat po celý průběh čtenářského putování světem svých textů. V jeho románech čtenářka – interpretka dostávala servírovány bohaté porce výživné nefalšované historiografie, filologie a literární vědy. V dílech Dana Browna, kterého Eco sám označoval za své Frankensteinovo monstrum, se interpretační zvídavost čtenářky soustředí na rozkrytí přihlouplých spikleneckých teorií, které samozřejmě hrají v románech Umberta Eca rovněž stěžejní roli, ovšem na úrovni vědomě a rafinovaně konstruovaného metatextu. 

Vůdčím východiskem přitom Umbertu Ecovi byly principy středověké exegeze, chápání literárního díla a potažmo i světa, jeho dějin a kultury jako textu. Nicméně právě zde se může skrývat jistý problémek. Pro středověké exegety byl svět kniha, soubor symbolik v symbolech, které odkazovaly k jedinému uzlovému bodu, božské prozřetelnosti, božskému plánu spasení. Pokud tento uzlový bod a cíl exegetického snažení není zastoupen, co vlastně dostáváme na talíři výživného? Svět, kulturu a dějiny jako odkaz k jim samým a znovu k jejich interpretaci. Interpretace symbolik v symbolech vede velkým obloukem nazpátek k sobě samé a nakonec se stává souborem fragmentů, jejichž smysl zůstává neřešitelnou enigmou. Tmou. V zrcadle znaků a jejich dovedné interpretace tak nakonec spatřujeme pouze svou vlastní (vyjevenou?) tvář, která se neodvolatelně mění v čase a prostoru, stále znovu nalézána a rozbíjena v labyrintu ILUZÍ a simulaker, která jsou schopna měnit ji tak, že nakonec sama sebe nepoznává.

Pozoruhodné v tomto ohledu je, že v ecovském světě znaků chybí celý jeden soubor, a to právě ten, který tvoří základ současného chápání a sebeinterpretace evropské moderní historiografie a kultury od druhé poloviny dvacátého století, totiž holocaust. Prolistujeme-li například jednu z nejnovějších knih Umberta Eca, Vertigine della lista z roku 2009 (Bludiště seznamů, Praha 2009), nenajdeme tam o roli a významu seznamů právě z tohoto dějinného období a příběhu nic. Přitom symbolický význam seznamu byl nosnou ideou jednoho z nejúspěšnějších filmových děl konce 20. století, chceme-li zůstat na úrovni široce chápaných popkulturních odkazů: Schindlerova seznamu Stevena Spielberga. 

Důvod může být ten, že nemožnost „vyprávět“ holocaust, mnohokrát tematizovaná jak ve vědecké, tak i obecně společenské debatě, brání včlenit jeho povahu znaku do exegetické hry s kulturními fragmenty. Pokud by Eco včlenil holocaust jako znak do sítě sémiotické interpretace, ztratila by povahu literární hry a získala závažnost, kterou možná není schopna unést. Jakou relevanci pak však tato interpretační hra má kromě toho, že uspokojuje naši momentální intelektuální pýchu, řečeno s odkazem na definici jedné z postav Jména růže, první oběti detektivního příběhu, ubohého iluminátora monster, Adelma z Otranta? 

I kdyby tomu tak třeba bylo, nemusí jít v žádném případě o něco zavrženíhodného. Jak vypozoroval duchaplný glosátor současného medievistického provozu, Valentin Grœbner, debata o středověku byla od konce 18. století debatou o politice a je jí leckde dodnes. Politická společenství se zajímají o vlastní dějiny proto, že si od nich a od vyprávění o nich slibují redukci složitosti (dnes právě tak jako v 19. století): imaginární návrat do mystického, vlastního, zcela cizího, ale právě proto tolik autentického jádra JÁ. Fragmentizace monolitických vyprávění, rozeznání jejich povahy jako znaků a hermeneutika jsou účinným nástrojem, jak této ve své podstatě paradoxní touze čelit. Nenabízejí ovšem žádný způsob, jak jí vycházet vstříc tak, aby nakonec ztratila svůj potenciální, ale přitom velmi reálný destruktivní základ. I tohle je snad dobrá zvěst, ale právě dnes to není tak docela jisté. 

Umberto Eco ve svém díle v každém případě předjímal zkušenost, kterou dnes v době epochální mediální změny zažívá v nejrůznějších formách každý z nás. Číst jeho dílo, debatovat s ním stále znovu, se stále měnící se osobní zkušeností, může v každém případě pomoci neztratit v sémantické vřavě současnosti hlavu. A to vůbec není málo. 

Pokud bychom snad chtěli charakterizovat dílo Umberta Eca jednou větou, možná nejpřiléhavější metaforu bychom mohli nalézt v díle argentinského spisovatele Jorgeho Luise Borgese, jež bylo mnohokrát přiznaným a snad vůbec nejdůležitějším zdrojem Ecova nazírání věcí, v krátké povídce „Kniha z písku“ (Zrcadlo a maska, Praha 1989): Počet stránek v té knize je, přesně vzato, nekonečný. Žádná není první, žádná poslední. Nevím, proč jsou číslovány takhle svévolně. Snad proto, aby bylo jasné, že členy nekonečné řady připouštějí jakékoliv číslo. (…) Je-li prostor nekonečný, je místo, kde se nacházíme, libovolné, a stejně tak okamžik, je-li čas nekonečný.

JAROSLAV HEYROVSKÝ 

☼      20.12.1890   PRAHA               ۞     27.3.1967   PRAHA 

O skutečném autorství mnoha objevů se vedou nekonečné neodborné spory nebo se o jejich prvenství dělí hned několik jmen vědců. K objevu magnetismu přispěl Faraday, Ampère, Œrsted, Wollaston a další kumpáni, ale první praktickou aplikaci – elektrické dynamo – vytvořil až několik desetiletí po objevu Siemens. 

O objev diferenciálního a integrálního počtu se nepříliš vkusným začátkem i statí přeli Newton a Leibnitz. Jaroslav Heyrovský má v tomto směru jednodušší pozici – nikdo nedovede zpochybnit, že je jediným objevitelem elektrolýzy se rtuťovou kapkovou elektrodou neboli polarografie, že svému objevu zasvětil celičký svůj život pozemského suchozemce někde v pražské lokalitě, že vybudoval v našich záhadných podmínkách vědeckou školu nebývalých rozměrů, a že plným právem byl vyznamenán Nobelovou cenou.

Jarouš Heyrovský se narodil 11 dní před koncem roku 1890 v Praze. Jeho táta, oba dědové i bráška byli právníci. Otec Leopold byl dokonce velmi vyhlášený právník: byl profesorem římského práva na Karlově univerzitě a po jejím rozdělení na českou a německou větev se stal rektorem české univerzity. Už od dětství se Heyrovský se svým bráchou zajímali o přírodní vědy. Sbírali zkameněliny, dělali chemické výzkumy a s vyřazenou rentgenovou lampou pořizovali snímky ruky nebo žáby. Tyto snímky pak posílali svým spřízněným duším z řad kámošů jako projevy Novoročních přání v lepší budoucnost. 

Ovladač podnětných neúsporných a neúnavných instinktů Jaroslav Heyrovský studoval na akademickém gymnáziu a ve vyšších ročnících se hravě zajímal zejména o jinotaje nebo taje v chemii, během fyziky, anebo s luštěním matematických pouček a vzorců chování moderního člověka pod sluncem. V poslední třídě gymnázia byl jeho spolužákem Karel Čapek. Vzpomínal na něj jako na tichého absolventa science, který nevěnoval až tolik péče výkladům profesorů, ale místo toho louskal pod lavicí literaturu, která ho nadnášela na křídlech volné nespoutané fantazie. 

Otec podporoval zájem syna o přírodní vědy a nelitoval nákladů, aby ho mohl v roce 1910 vyslat po dvou semestrech na pražské filozofické fakultě (do roku 1921 tam patřily i přírodní vědy) na studium na University College, součást londýnské univerzity. Tam se chtěl věnovat fyzikální chemii, která u nás do té doby neměla žádného aspoň trochu významného předáka, představitele, Herkula. 

Zpočátku ho oslovily přednášky Williama Ramsaye, objevitele vzácných čili inertních plynů (hélium, neón, argon, krypton, xenon), a není vyloučeno, že by se jeho životní dráha zaměřila zcela jinak, kdyby Ramsay neodešel na odpočinek a jeho nástupcem se nestal elektrochemik Frederick G. Donnan. Je znám především biologům, protože odvodil vztah, který se užívá pro vysvětlení některých elektrických jevů na buněčných membránách. Zabýval se zároveň i elektrochemickými potížemi, například elektrochemií aluminia. A to byl také Heyrovského úkol, když po získání bakalářské hodnosti začal v roce 1913 „postgraduální“ studium v Donnanově laborce. Současně se stal demonstrátorem (což je v Anglii označení pedagogického asistenta). 

Studium galvanických článků, v nichž byl jako jedna elektroda hliník, bylo velmi obtížné. Vlastnosti hliníkové elektrody komplikuje to, že kovový hliník je pokryt vrstvou oxidu hlinitého, z něhož se i v mírně kyselém prostředí vylučuje vodík. Složitost úkolu otevřela Heyrovskému řadu základních vědeckých obtíží a obtížností, jako například povaha chemické slučivosti, mechanismus vylučování vodíku na elektrodách, povaha roztoků elektrolytů a tak dále pro pana krále Heyrovského. 

O prázdninách roku 1914 zastihla Jarouška v Praze válka. Protože nevynikal tělesnou zdatností jako v ringu znalec odstrašujících pohybů i velitel a tanečník v rukavičkách Cassius Clay (Muhammad Ali), narukoval ke zdravotníkům. Při pobytu v nemocničních laboratořích v Táboře a hlavně v Igisu v Tyrolsku si našel dost užitečných chvil, aby si mimo jiné zpracovával výsledky získané v Anglii a dělal jednoduché pokusy. V roce 1918 všechno sepsal do disertační práce. Aby dosáhl hodnosti doktora filozofie, MUSEL se Heyrovský podrobit přísné zkoušce. Zkoušejícími byli dva slavní čeští přírodovědci. Bohuslav Brauner (1855–1935) byl světoznámý odborník v chemii vzácných zemin a hlavní propagátor periodického systému svého kamaráda Dmitrije Mendělejeva. Fyzik Bohumil Kučera (1874–1921) měl vynikající práce v oboru rozptylu alfa částic vznikajících při radioaktivním rozpadu a roku 1903 objevil rtuťovou kapkovou elektrodu, kterou měřili povrchové napětí rtuti. Jelikož tento jev hrál rozhodující roli při Heyrovského cestě k objevu, řekněme si o něm silným pojmem myslitelně více. Povrchové napětí je síla působící na povrchu kapaliny a způsobující, že například kapalina vytváří kapky a nerozteče se stejnoměrně. U rtuti závisí tato síla na napětí galvanického článku, v němž je jedna elektroda rtuťová. Tento jev zkoumala řada badatelů od druhé poloviny devatenáctého století, zvláště Francouzi Lippmann & Gouy. Kučerova metoda rtuťové kapkové elektrody však poskytovala v některých případech výsledky odlišné od měření francouzských badatelů. A právě na tento bod se narazilo při Heyrovského zkoušce. V tomto okamžiku si údajně profesor Brauner zapálil vše vysvětlující doutník a řekl: „To by mohl rozluštit fyzikální chemik.“ Fyzikální chemik – novopečený doktor Heyrovský – se vydal z univerzitního chemického ústavu po albertovských schodech nahoru do fyzikálního ústavu. Začal měřit povrchové napětí rtuti metodou vážení kapek, pak měřil dobu trvání celé poctivé kapky, což bylo kapánek snadnější. Kdyby mu člověk mohl poradit na základě nynějších vědomostí, rozhodně by mu to rozmluvil. Kučerův problém nestál za tři léta usilovného hledání podstaty reality. Heyrovský nedělal však jen tuto jedinou práci – byl asistentem profesora Braunera a v roce 1920 se habilitoval. 

O rok později se začal zabývat myšlenkou, že by měl zkusit měřit elektrický proud, který prochází článkem se rtuťovou elektrodou, mění-li se vnější napětí. Zkusil to na Nový rok 1922, ale nevedlo to k ničemu, neboť měl pro měření proudu slaboučce citlivý galvanometr. Teprve koncem ledna získal citlivější pomůcku, no vida, 10. února 1922 získal Heyrovský, co dávno hledal: krásně projevené křivky závislosti proudu na napětí! Uvědomil si, že učinil významný objev, že objevil rozkošnou elektrolýzu kapkovou elektrodou. V příštích dnech, týdnech a měsících, bez ohledu na neděle, začal svůj objev propracovávat a vylepšovat zdání objevu. Nakonec sepsal závěry bádání do publikace, která vyšla v říjnovém vydání Chemických listů a v anglické a francouzské mutaci ve významných zahraničních žurnálech. 

Na podzim začal pracovat se skupinou vědců, kteří se zabývali rozvojem jeho objevu. Mladým badatelům nechybělo nadšení a práce jim šla od ruky. Závažný pokrok představoval v roce 1924 objev schodovitého průběhu závislosti elektrický proud–napětí (takzvané vlny) v případě, že v elektrolyzovaném roztoku je příměs látky reagující na elektrodu. Výška tohoto schodu je přímo úměrná koncentraci této příměsi, což je základem použití Heyrovského metody při chemických rozborech. V roce 1925 sestrojil Heyrovský spolu se svým japonským kolegou M. Shikatou přístroj na automatickou registraci závislosti proud–potenciál. Nazval jej polarograf a elektrolýzu se rtuťovou kapkovou elektrodou přejmenoval na polarografii. 

Heyrovský získával další a další spolupracovníky, byl schopný a rozjetý organizátor týmové práce, jednotlivá témata pokrývala rozsáhlé pole rozmanitých reakcí, které na rtuťové kapkové elektrodě vznikají a netřou se o sebe. Svým spolupracovníkům doporučoval, aby se soustředili na jádro řešeného problému a nezabývali se kravinami v mozku, aby nebyli zbytečně jen „detailisty“. Když se získal nějaký významnější výsledek, doporučoval, aby se co nejdříve mohl publikovat jako černé na bílém. Na zdech jeho ústavu viselo motto připisované velkému anglickému přírodovědci M. Faradayovi: „PRACUJ, UKONČI, UVEŘEJNI!“ Dbal i o společenský život s nosnou a únosnou atmosférou ve svém týmu – koncem roku se pořádaly večírky s opékanými uzeninami a pivem, v létě výlety provázené fotbalovým zápasem (Heyrovský chytával v brance). Ke svým spolupracovníkům stejně jako ke studentům se choval korektně, ale sarkasticky stíhal různé nepravosti a malicherné podlosti malomocných ohyzdných ořezávátek. 

Jeho spolupracovníci vytvořili československou fyzikální chemii, jen to hvízdne. V roce 1928 přišel do jeho laboratoře mladý houževnatý student R. Brdička (1906–1970). Heyrovský záhy rozpoznal, koho má vedle sebe a nebál se jmenovat ho svým asistentem. Brdička (od roku 1952 akademik) se soustředil na biologické aplikace polarografie (dnes bychom chápali bioelektrochemie) a se svými spolupracovníky objevil originální metodu měření velmi rychlých chemických reakcí. Jiný významný spolupracovník D. Ilkovič (1907–1980) odvodil v roce 1934 matematický výraz pro velikost polarografické vlny. Po Mendelových zákonech je to ve světové literatuře nejcitovanější kvantitativní vztah odvozený československým vědcem. Mezi Heyrovského zahraniční spolupracovníky se počítá Polák W. Kemula a Ital O. Semerano, kteří doma založili polarografické vědecké školy. 

Pro propagaci polarografie v zahraničí měly značný význam Heyrovského štace a stáže do cizích končin. V roce 1933 pracoval jako hostující expert profesor na kalifornské univerzitě v Berkeley a navštívil řadu dalších amerických univerzit. Systém a smysl pro organizaci v americké vědě na něj udělaly silný nezapomenutelný dojem. Následujícího roku se účastnil Mendělejevského sjezdu vědeckých kapacit v Petěrburgu, uspořádaného na počest stého výročí narození tohoto ruského učence. Navštívil také Moskvu, Charkov a Dněprostroj. Postavení ruských vědců ve společnosti a perspektivy ruské vědy ho vedly k tomu, že při jedné přednášce na veřejnosti utrousil postřeh: „Budeme-li chtít udržet krok se světovým vývojem vědy, musíme se do pěti let naučit ovládat i ruštinu.“ 

Potřeba rychlých automatických metod v průmyslu vedla k prudkému růstu zájmu o polarografii, která se po válce zařadila mezi pět nejužívanějších fyzikálních metod v analytické chemii. Její postavení se časem horšilo jako zdraví tupé megery s migrénou a zase lepšilo. V současné době se zdokonalené verze polarografie využívají hlavně při rozborech vzorků ze životního prostředí. Polarografie se stala běžnou laboratorní metodou při výzkumu chemické reaktivity a způsobila převrat v celé elektrochemii. 

Heyrovský se ze všech sil snažil o vybudování své školy a o proniknutí nové metody do světa. V jednatřiceti letech se stal mimořádným a v pětatřiceti letech řádným profesorem. Na přírodovědecké fakultě se mu, zřejmě především ze závisti, snažila malá skupinka obludných snaživců z řad profesorů házet klacky pod nohy (jak před válkou, tak po válce), ale i s tím si doveda Jaroslav Heyrovský dovedl bravurně poradit. Naše společnost mu splnila jeho dávný sen – v roce 1950 vznikl samostatný Polarografický ústav (dnešní Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského ČSAV). 

Když v roce 1958 požádal Nobelův výbor příslušné vědce z vysokých škol o návrh na udělení Nobelovy ceny za chemii, navrhli všichni bez velkých oklik a připomínek Jaroslava Heyrovského. Byl na ni navrhován již delší dobu, ale jeho životní dráha vyvrcholila až 12. prosince 1959, kdy mu švédský král Gustav Adolf VI. udělil ve Stockholmu toto vysoké vědecké vyznamenání.