OTA
MAŠEK
S VLASTOU
– NA BĚLEHRAD!
S VLASTIMILEM HORTEM jsem nejvíce času strávil
v roce 1970 při historickém utkání šachistů CCCP–Svět v Bělehradě.
Náš velmistr byl nejmladším mezi veličinami, které se tam
podařilo dát dohromady. Jen si ta jejich jména a jejich věk zopakujme: Spasskij
(33), Petrosjan (41), Korčnoj (39), Polugajevskij (36), Geller (48), Smyslov
(49), Tajmanov (38), Botvinnik (59), Tal (34), Keres (54), náhradníci: Štejn
(36), Bronštejn (46). Svět: Larsen (35), Fischer (27), Portisch (33), Hort
(26), Gligorič (47), Reshewski (59), Uhlmann (35), Maulovič (35), Najdorf (60),
Ivkov (37), náhradníci: Olafsson (35), Darga (36).
Hort to neměl v Bělehradě ani trochu lehké. Obstát proti
dvojnásobnému mistru CCCP Lvu Polugajevskému byla krutá role. Ale „neotrlý
nováček“ Vlasta se Lva nezalekl a získal ve čtyřech partiích vítězství 2,5:1,5.
Neměl to však lehké ani jinak. Po vyčerpávajících nebo
přerušovaných partiích jsem mu nemohl dopřát milovaný spánek, kterým byl
proslulý jako – jezevec. „Nespím rád, ale proto, že spánek je nejlepší ochrana
zdraví a zásobárna nervové energie,“ bráníval se. Uznával jsem to, avšak každé
ráno jsem ho budíval: „Tak máš rozbor partií včerejšího kola?“ Měli jsme
domluveno, že přivezeme z Bělehradu knihu, Vlastimilův rozbor partií a mé
karikatury účastníků, fejetony o hráčích a prostředí. A tak vždycky, když by si
Vlasta ráno rád přispal, musel se zakousnout do partií a okomentovat je.
A přece o naší společné jízdě do Bělehradu nemusela spatřit
světlo světa kniha, ale jen – náš nekrolog. Chybělo k tomu málo –
desetina, snad setina vteřiny. Jeli jsme k Utkání století Hortovou
„er–osmičkou“. Devět set kilometrů jsme si stačili vyprávět a zahánět tak
pokušení spánku. Povídalo se o všem možném. Jak coby klučina Vlasta netrpěl
šachovou tísní.
Když se soupeř dlouho rozmýšlel, odběhl si Vlastík zahrát
ping–pong či fotbal na blízké hřiště, nebo se jel projet na kole.
Cesta utíkala, ale nevyspalost stahovala víčka jako roletu.
Sto kilometrů před Bělehradem, k páté hodině ranní, jsem
uposlechl Vlastovy výzvy: „Klidně si pospi, je to už jen pár kilometrů, jsem
v kondici.“
Zdříml jsem si. Na hodinku? Na minutu?
Nevím. Nepamatuji se. Zato nezapomenu, že jsem najednou viděl
strašně bílý, rychle se rozrůstající patník, potom prudký smyk na druhou stranu
a celou řadu dalších vyceněných zubů patníků.
Zdříml si také Vlastimil. Na vteřinu? Desetinu? Setinu
vteřiny? To už nevyluštíme. Všechno to dobře dopadlo, a tak naše švejkovské: Hurá na Bělehrad! neskončilo na vozíčku
pro invalidy, nebo věčným spánkem.
RAKETOVÝ
SPRINT
Je těžké dohnat sprintera. VILDA MANDLÍK byl nějaký sprinter!
A přeci jej dohnala – padesátka!
Vždycky jsem obdivoval jeho vitalitu, dravost. Pedant by
býval našel v jeho stylu leccos nepředpisového a chtěl by ho nalisovat do
své vzorkové škatulky. Jenže tím by zbavil Mandlíka jeho přirozené pohybovosti,
kterou získávají kluci v nekonečných kláních s hadrákem a jiných
kratochvílích. Dravě bujnou, k legracím vždycky ochotnou náturu neztrácel
Vilda ani v těžkých ranních posilovačích, kdy by jiný duši vypustil.
Až do pětasedmdesátých let jsem netušil – stejně jako
tisícovky svědků jeho skvělých sprintů, že musel bojovat nejen o své místo
v atletickém nebi, ale také sám se sebou. S nebezpečnou záduchou.
Přepadala jej v prašném prostoru, při změnách klimatu. Rval se s tím
neduhem. Sám. Když prohrál v mezistátním utkání s Poláky stovku,
neřekl nikomu, že noc před závodem prochodil po ulicích Varšavy – nechtěl
kašlem budit ostatní kluky.
Vilda nemíval raketový start. Zato v poslední desítce,
dvacítce dokázal dohnat počáteční ztrátu.
Úspěchy v atletice málem překonal – ve fotbale.
Neporozuměním v Dukle se měl loučit s lehkou atletikou, a stal se –
na krátký čas – raketově rychlým křídlem. Avšak stará láska nerezaví. Vrátil se
na atletickou dráhu. Ku prospěchu především tohoto našeho elitního sportu.
Později měl jiné raketové starosti. Mandlíkovic dcerka HANKA
(narozená 19. února 1962 v Praze) nešla ve stopách otcových atletických
úspěchů, ale zamilovala se do tenisové rakety. Stala se členkou Mezinárodní
síně slávy, byla v roce 1978 juniorskou mistryní světa. Vyhrála 27
mezinárodních turnajů WTA ve dvouhře. Dotáhla to až do finále Wimbledonu,
vítězství na Roland Garros 1981, Austrálie v roce 1980, USA 1986. Mistryní
ČSSR byla v letech 1980–1981. Finalistkou Wimbledonu se stala v roce
1981 a také v roce 1986. Zvítězila na Federation Cupu 1983–1985. Od roku
1990 trénovala Janu Novotnou. S jakým úspěchem? Na to dává odpověď triumf
Jany ve Wimbledonu 1998.
Mandlíková patří ke kvalitním trenérkám v bílém sportu.
NEPŘEPSAL
SE ZIŠTNĚ
V božsky klidném koutě přírody, v idylickém
městečku Simiane v Horní Provence, trávíval každé léto náš slavný krajan
OTAKAR KUBÍN, podepisující svá díla COUBINE; francouzsky se tak správněji česky
jeho jméno hláskovalo.
Když jsme Mistra tenkrát v sedmašedesátém objevili po
mnoha zmatených objížďkách, byli jsme překvapeni skromností toho městečka, ale
též malebností starých uliček a výhledy do polí zvláště levandulových
modrorůžových lánů, ne nepodobných obrovským hadům, vinoucích se mezi
šedozelenými pokroucenými morušemi.
Když jsme konečně našli starý hrad, který starosta městečka
přenechal Mistrovi k bezplatnému pronájmu, přivítala nás paní Kubínová
s omluvou, že manžel si obvykle po obědě zdřímne…
Strávili jsme u nich dvě naplněná odpoledne obohacujícím
užitkem. Nás zajímaly pochopitelně Mistrovy obrazy. Měl je seskupeny
v poměrně malé místnosti. Byla ta díla klíčem k celé jeho tvorbě
z různých časových epizod.
Zatímco jsem se pokoušel obrazy snímat technickým vynálezem
fotoaparátu, zapomněl jsem v rozrušení vytáhnout tubus objektivu leiky,
takže z toho byl jen barevný mišmaš… Mistr si pobrukoval u starého spinetu
mozartovské melodie. V tom spinetu měl zamontovaný magnetofon…
Když jsem se konečně odtrhl od prohlížení vybraných lahůdek
výtvarných pozic, která prý podle rozhodnutí Mistra nebudou nikdy
k prodeji – jsou to jakési milníky vývoje jeho nadání, zabubnoval jsem na
vlasteneckou strunu: „Mistře, kdypak se podíváte do rodných Boskovic? Nestýská
se vám?“
„Stýská, zejména po Slavii,“ odpověděla za pana Kubína jeho
choť.
„Po té kavárně?“ zareagoval jsem nesmyslně.
„Ale ne! Po tom stadionu ve Vršovicích,“ korigovala mne paní
Kubínová. „Bydleli jsme kousek od stadionu. Strašně fandil, vždyť sám
v mládí zuřivě kopal.“
Mistr se lišácky pousmál. Povytáhl kapánek nohavici u kalhot.
Měl tam pěkně ohyzdnou jizvu – vzpomínka na to fotbalové utkání. Taky hrával
tenis, bruslil, plaval, samozřejmě cvičil na nářadí. Ten fotbal, ten mu
v Simiane scházel…
Po dvou dnech, které jsme u Kubínových v Simiane
absolvovali s fantastickými dojmy, jsme se přes pozvání k výletům do
okolí, museli rozloučit – plánů na cesty bylo kvantum, franků však nezbývalo.
Upřímně jsme zvali Mistra, aby se brzy vrátili domů, na Moravu. Upřímně nám to
on i jeho paní přislíbili. Ale nedočkali jsme se. Nerozloučil se již
s krásnou provensálskou přírodou – jeho přírodou, kterou tak miloval a
okouzleně ztvárnil v obrazech, že i Francouze samotné učil vnímat bohatost
a kouzlo Provence.
Navždycky v ní spí.
https://www.youtube.com/watch?v=whfszpVcT28
OTAKAR KUBÍN
☼ 22.10.1883
BOSKOVICE ۞ 7.10.1969
SIMIANE U MARSEILLE
Coubine nebo
Kubín (Otakar), český malíř, grafik a sochař (Boskovice, Morava, 1883 –
Marseille, 1969). Po dvou letech studií na sochařské škole v Hořicích se vrátil
k malířství, které studoval od 1900 do 1904 na Akademii výtvarných umění
v Praze. Od 1903 studijní stáže směr Francie, Belgie a Itálie. Jeho první
díla se připojují k programu skupiny Osma, odkud vzešel. Jejich expresivní
ráz prozrazuje vliv van Gogha (Vybírání brambor). 1912 odešel Kubín do Francie
a usadil se v Provence, v Apt, později v Simiane–la–Rotonde.
Vytvořil rozsáhlé dílo zahrnující krajiny, květinová zátiší, portréty a akty
(Akt, Kytice ve džbánu, Jaro v Simiane). Tato lyrická tvorba představuje
originální symbióznost a serióznost české tradiční barevnosti a jasu
s francouzskou klasicistickou harmonií. Kubín zůstal v kontaktu se
svou rodnou zemí, zúčastňoval se pravidelně výstav pražské umělecké společnosti
Umělecká beseda. Ilustroval zejména díla Allen od Larbauda a Bouře od Mauriaca.
Po návratu do Československa v roce 1951 se umělec věnoval výhradně
krajinomalbě: vzpomínky na Provence nebo pohledy na jižní Moravu, v nichž
výbuch světla ztlumil barvy a rozmělnil tvary, stínováním sotva dodržené.
V roce 1964 se vrátil do Provence završit svůj nesmlouvavý a neúnavný
úděl.
Petit
Larousse de la peinture, Paris 1979
*
Tolik slovníkové heslo francouzské encyklopedie. Otakar Kubín
skutečně patří k nemnoha výtvarným umělcům, jejichž jméno dosáhlo světové
proslulosti. O jeho obrazy měli zájem nejen bohatí sběratelé, ale i výtvarné
galérie, vycházely publikace s popisem a rozborem jeho prací. Jméno Othon
Coubine – francouzská varianta českého Otakar Kubín – se stalo ve francouzské
krajinomalbě dvacátých a třicátých let našeho století pojmem.
Malířův otec Jan Kubín měl knihkupectví v Boskovicích.
V tomto moravském prvotřídním městečku na předělu Českomoravské vysočiny a
Drahanské vrchoviny, s půvabným zámkem a romantickou rockovou siluetou hradní
zříceniny nad ním, se Otakar narodil 22. října 1883. Sám o svém dětství a prvních výtvarných
pokusech přiznával: „Než jsem začal chodit do školy, působilo mi mnoho radosti
kreslení a neméně tež malování. Ve starých svazcích Dětské zahrádky jsem tehdy koloroval
reprodukce, přičemž mi matka dávala pokyny, jak malovat například uniformy
generálů, neboť jsem bral pruskou modř a dekorace pozlacoval. Později jsem
začal kreslit podle přírody, nejprve zříceniny starého hradu. Ve škole naproti
tomu byla známka z kreslení dosti prostřední.“ Jak často se
v životopisech slavných umělců opakuje obdobný údaj; výrazný talent,
prosazující se už v malinkém dětství, se nedá spoutat školními drezúrními
osnovami a předpisy, zdá se neukázněný, neposlušný a nezřídka budoucího mistra
hodnotí učitelé přesně naopak – jako nešikovného a v příslušném oboru
nenadaného.
Snem rodičů bylo, aby se Otakar stal (podle vzoru svého dědy)
učitelem. Po ukončení třetí třídy měšťanky měl studovat na učitelském ústavu
v Brně, kam ho otec přihlásil. Tehdy se Otakar vzepřel – chce být malířem.
O podporu svého rozhodnutí moudře požádal rodinného přítele Viléma Dokoupila.
Ten rodiče přesvědčil o synově talentu, a tak Otakar dostal svolení studovat na
kamenické škole v Hořicích, kterou Dokoupil jako ředitel vedl. Po roce se
začínající umělec přihlásil na Akademii výtvarných umění do Prahy a byl přijat
k Josefu Václavu Myslbekovi. Roční přípravku absolvoval v malířském
ateliéru a postoupil do třídy Václava Brožíka. Mnohem více než tento slavný
mistr však Otakara Kubína inspirovali další vyučující – nebo zpoza konvence
vyrušující – Vojtěch Hynais, Hanuš Schwaiger a Franz Thiele. Právě Thiela, u
něhož roku 1904 absolvoval, považoval za pedagoga, který nejvýrazněji zapůsobil
na utváření jeho osobitého malířského rukopisu.
Po návratu do rodných Boskovic se sblížil s dalším slavným
rodákem, o málo mladším, Karlem Absolonem. Speleolog využil Kubínova
kreslířského tahu k pořízení dokumentace při svých objevech
v Moravském krasu. Kubínovy kresby šly dobře na odbyt, stejně jako
rozměrnější krajinky, které v tomto období namaloval. Z tohoto
výdělku si mladý umělec zaplatil cestu do Antverp, kde chtěl pokračovat ve
studiích. Rubensova Akademie ho však příliš nenasycovala, odešel tedy do Paris
a dál na jih do Itálie. Středomoří do značné míry určilo charakter jeho další
krajinářské tvorby, přesněji řečeno jeho slabost pro světlé barvy. Neméně ho
v tomto směru ovlivnili i francouzští malíři. Doma si roku 1906 zbudoval
z boudy první ateliér; byla to primitivní vepřovicová stavbička
s lepenkovou střechou a třemi nevelkými okny, kterou vybudoval na zahradě
rodičovského domu a nazval ji příznačně Kutloch. „Vchod do boudy byl obrostlý
planou révou, asi psí víno, skýtající v loubí chládek,“ vzpomíná jeden z malířových
přátel. „Uvnitř budovy bylo vše prosté. Zem upěchovaná, strop i stěny nalíčeny
a jen modré proužky květů byly ozdobou, …zelená pohovka, křeslo, skříňka, něco
obrázků, knihy a malířské potřeby, to byl veškerý inventář ateliéru. Zde trávil
Kubín mnohé chvíle hořkosti i veselí. V boudě samotařil, ale vpravdě málo
maloval.“
V letech 1907 a 1908 se malíř zúčastnil dvou významných
pražských výstav, které šokovaly a provokovaly. Nejprve to byla výstava Osmy a
potom Spolku výtvarných umělců Mánes, přičemž v obou případech vyvolaly
Kubínovy obrazy doslova protichůdné reakce – řetěz odporu i grimasy obdivu.
Malíř však zůstal přesvědčen o správnosti nastoupené umělecké cesty, posílením
jeho záměrů se stala nová návštěva Paříže a zejména díla Vincenta van Gogha a
Paula Cézanna. V roce 1909 zasáhl do Kubínova života podruhé Vilém
Dokoupil. Malíř jej požádal o pomoc při získání pedagogického místa a Dokoupil,
který byl tehdy zaměstnancem ministerstva školství ve Vídni, ho doporučil za
asistenta kreslení na c. k. průmyslové škole v Praze u profesora Aloise
Boudy. Existenčně zajištěný umělec se v té době také oženil
s Blaženou Katzovou. Klidný rodinný život však trval pouhé tři roky;
přitom i to bylo jenom zdání. V jeho nitru panoval stálý nepokoj pramenící
z mučivé potřeby dál hledat sama sebe, hledat přirozenější způsob
sebevyjádření, malovat jinak než doposud.
Roku 1912 opustil zajištěnou existenci v Praze a odstěhoval
se do Paříže. Hmotnou i morální oporou v prvních letech pobytu
v zahraničí se Kubínovi stal Hervarth Walder, který jeho obrazy zařazoval
do výstav berlínského spolku Sturm a uspořádal mu i samostatnou výstavu.
Situaci mladých manželů značně zhoršila první světová válka. Přerušila spojení
s H. Walderem a vedla k internování Kubínových v cizineckém
táboře v Bordeaux. Po čase se paní Blaženě podařilo dosáhnout propuštění a
získat job na úřadě českého zahraničního odboje v Paříži. Vzala na sebe
starost o existenční zajištění, a umožnila tak svému choti věnovat se nerušeně
umělecké práci a studiu. Respektovala jeho umělecké kreativní ambice natolik,
že ani v době těhotenství, kdy musela odejít ze zaměstnání, nedovolila,
aby přijal řemeslnou práci a kreslil modely pro módní žurnál. Její skálopevná
buldočí víra v manželovo umění byla pro Otakara Kubína nejcennější oporou
v těchto nelehkých dobách.
Po válce se to celé změnilo. Po výstavě Salón nezávislých roku
1919 a samostatné výstavě Kubínových kreseb (věnoval se jim ve válečných letech
hlavně z nedostatku finančních úspor na malířské vybavení) se umělce ujal obchodník
s obrazy Adolphe Basler. Na základě dlouhodobé smlouvy mu malíř prodával
své obrazy a kresby a získal tak pravidelný, i když zatím nepříliš vysoký
příjem. Zkušený obchodník vystihl velmi exaktně, že Kubínova popularita se
mnohonásobně zvýší a ceny lacino získaných obrazů se budou astronomicky
podražovat. O růst umělcovy popularity se i sám postaral oslavnými články
v tisku a zajištěním zakázek k ilustrování významných slovesných děl.
Umělecké úspěchy Otakara Kubína jsou však vykoupeny rodinnou tragédií.
V roce 1919 ulehl do věčného spánku malinký synek Pascal a za necelý rok
po něm zhynula steskem paní Blažena. Zoufalý umělec se svěřuje v dopise
matce do Boskovic: „Můj duševní stav je na pokraji zbláznění. Míra mého
neštěstí nechce být dovršena. Právě v tuto chvíli, kdy se nám předvedla
možnost nejkrásnější epochy jednoho článku kusu z lidstva – moje úspěchy
v Paříži a Londýně mně zaručily krásný pohádkový příjem, má dobrá žena,
které vděčím za všechno, nemá vidět a nemá sklidit ovoce naší píle.“
Uklidnění nachází v jihofrancouzské přírodě. Krajinomalba
dvacátých let dvacátého století je nejosobitějším obdobím Kubínovy umělecké
tvorby a založila slávu jeho jména. Hlavním motivem obrazů těchto let je
provensálská krajina, ale ne ta populární, turisty houfně navštěvovaná
Provence, ale její malý zapadlý kout skrytý v samém podhůří velehor. Říká
se mu Basses–Alpes, Nízké Alpičky, a je to kamenitý, sluncem vyprahlý a ke svým
obyvatelům drsný kraj, kde je každý kousek obdělané půdy vykoupen úmorným
odstraňováním kamenů, které pak tvoří zídky na okrajích políček. Zdánlivě
nezajímavá krajina je pro malíře zahalena jakousi melancholií, ztichlým
smutkem, který korespondoval s jeho senzitivní povahou i momentálním
duševním truchlení. Hledání klidu, které sem dovedlo Otakara Kubína, se
působením krajiny mění v touhu po neměnnosti a stálosti, za níž se ukrývá
neustálá obava z další potkané nepřízně osudu. Jasné, ale nikdy křiklavé,
nýbrž lyricky tlumené barvy, stráně porostlé trávou a levandulí s osamělými
dřevinami a křovisky, kamenitá políčka – to je provensálská krajina Kubínových
obrazů.
Tady shledal za účinný a potřebný svůj druhý domov. Spojení
s Paříží nepřerušil, ačkoliv stále více času trávil v Provence. Svůj
pařížský ateliér zrušil až v polovině třicátých let, ale od roku 1925 se
trvale usadil v Simiane. To už byl tři sezóny podruhé v ráži a
v ráji ženat s tou vyvolenou družkou a rok majitelem starého
měšťanského domu ze 17. století, který s manželkou Berthe Chaixovou
koupili. Místní obyvatelé této budově říkali zámek. V roce 1938 zakoupil
Otakar Kubín ještě středověký hrad z 12. století Caseneuve. V Simiane
a na hradě Caseneuve pak prožil třicet let života, nepočítáme-li občasné
návštěvy Paříže a letní úlevně ozdravné pobyty v Itálii. Právě Itálie,
charakterem krajiny podobná, ale přece jen chlazená mořem, mu poskytovala
útočiště, když se v létě život v Provence stával dusnem a slunečním
pražením nesnesitelný a dehydrovaným i nebezpečný.
V roce 1937 navštívil Československo, zajel se pokochat na
Moravu, léta druhé světové války prožíval na své francouzské adrese.
V roce 1951 se Otakar Kubín rozhodl vrátit se do vlasti. Bylo
mu šedesát sedm let. Je těžké vystopovat všechny pohnutky, které ho k tomu
vedly. Hlavní roli patrně sehrál emigrantský stesk po místech svého mládí.
Netajil však ani svoje sympatie ke snahám budovat a zušlechťovat poválečné
Československo. K tomu musíme připojit i malířovu deziluzi (ačkoliv jím
samým nikdy příliš nepodotknutou) z celkového vývoje francouzského
výtvarného umění. Kubín jasně inklinoval k novoklasicistickému proudu
francouzského malířství, ale vývoj již směřoval jinam a on zůstal stranou
mainstreamu. Od svého návratu do Československa si možná sliboval i rozvíření
zájmu o své umění i svou osobu.
Přijel v listopadu 1951 – nejdříve pokusně na jeden měsíc;
podívat se, zjistit možnosti návratu. Záhy si pobyt prodloužil na celý rok a
pak už setrval. Přijal československé státní občanství (nezapomeňme, že
z vlasti vylétl ještě za Rakouska–Uherska a od roku 1925 měl francouzské
státní občanství) a usadil se ponejprv´ někde v Praze. Doma dosáhl
výrazného uznání, dokazuje to jmenování zasloužilým umělcem roku 1956 a udělení
Řádu ten to umí o dva roky později. Snažil se o návrat do české krajinomalby,
což ho přivedlo do rodných Boskovic. Střídavě pak pobýval v Praze a
v Boskovicích, které mu měly nahradit jeho milovaný provensálský kout.
První dva roky maloval jen svou rodnou krajinu, Boskovicko na ten nejlepší
způsob, Vysočinu, a podepisoval se důsledně českou podobou svého příjmení –
Kubín. Jenže bývalá sláva malíře „Coubina“ nedávala spát známým a sběratelům,
kteří se potřebovali pochlubit aspoň jedním plátnem provensálské krajiny
z malířova nejslavnějšího období. Začal proto dělat kopie sebe sama,
vytvářel variace na své produktivní produkty z dvacátých a třicátých let a
signoval je znovu „Coubine“. Natropil tak značný zmatek ve svém díle i
v hlavách sběratelů a odborníků, kteří leckdy považovali obrazy tvořené
v Čechách o plných třicet let později za díla meziválečného období.
Příčinu francouzských reminiscencí Otakara Kubína však nemůžeme
hledat v ziskuchtivosti nebo umělecké ješitnosti. Rozhodující pohnutkou
jejich vzniku byl stesk po Francii, touha starého malíře po prosluněných
koutech líbezné Provence. To ho také nakonec přimělo k návratu do jeho
druhé vlasti. Posledních pět let života strávil opět na adrese v Provence.
Zemřel v Marseille ve věku úctyhodných osmdesáti šesti let.
Jeho celoživotní dílo i krédo dokazují, jak Kubín nepřestával být
do morku kostí českým panem malířem. Jeho malířský rukopis se vždycky
vyznačoval slovanskou měkkostí a citlivostí, kterou si uvědomovali i
francouzští výtvarní kritikové. Celou dlouhou řadu let, která strávil ve
Francii, si dopisoval s předními osobnostmi české pokrokové kultury. Za
všechny připomeňme alespoň kyprou korespondenci s Jirkou Karáskem ze
Lvovic. Kromě účasti na výstavách v Paříži, Berlíně, Amsterdamu, Lyonu a
v Monte Carlu, na nichž se jeho obrazy setkávaly s díly Chagallovými,
Kokoschkovými, Matissovými a Picassovými, obesílal i pražské výstavy a spolu
s jinými českými umělci se účastnil jejich zahraničních výstav, jako
například roku 1927 v Berlíně, kde se jeho práce objevovaly vedle obrazů
Václava Špály, Josefa Čapka, Rudolfa Kremličky, Alfreda Justitze, Josefa Lady
vánočně jen sporadicky nebo vůbec ne. Kubínovo dílo patří plným právem do
českého výtvarného umění stejně tak výrazně, jako je jeho meziválečná tvorba
řazena do dějin malířství francouzského.
EDSON
ARANTES do NASCIMENTO–PELÉ
☼ 21.10.1940
TRÊS CORAÇÕES a rozdýchal i tu v závěru dost emotivní
nakládačku Němců družstvu Argentiny na MS konaném v Brazílii 2014… finále 1:0 pro Evropany.
Finále mistrovství světa
v kopané při kýžených proměněných šancích, jo, zaskóruj tady perně
melodramaticky napínavě střelhbitě melodicky – ukaž, co je v Tobě, když se
v roce 1970 v Mexiku rozhoduje o zlaté medaili mezi celky Brazílie a
Itálie. Brazilci jsou ve vrcholné formě, hrají tvořivý, jiskrný, ale současně
potřebně organizovaný fotbal, což dřív nebývalo zvykem. Svou skvělou techniku
podřídili potřebám celku. A pak, mají ve svém centru nejlepšího fotbalistu,
jaký kdy pobíhal za míčem po trávnících této kulaté planety – symetrického
Pelého. Ne nadarmo se povídá, že s ním vedou 1:0, ještě než se začne hrát.
Skutečného fotbalového krále, o jehož hře bylo mnoho vypovězeno, ale o němž lze
jednoduše sesumírovat, že uměl, cokoliv si zkusil. Tak jako si mnozí geniální
hlavičky na svět přinesly mimořádné dispozice pro určitý obor lidské činnosti a
umocnili talent pílí, jako hlavičkou sirky škrtneš si každý den objevováním
novot, přinesl si Edson Arantes do Nascimento vzácnou souhru dovedností – cit
pro balón, odhad, přehled, mimořádné periferní vidění, rychlost, atletickou
výbušnost a radost plynoucí i z vlastních chyb, neb v chybách je i
fajnšmekr fajnšmekrovatější, více ligový a více lidový kujón dobré nálady.
Běží patnáctá minuta
zmíněného finále, po levé straně chvatně uniká soupeřům Rivelino, jeho centr se
snáší přesně do místa, kam nabíhá Pelé, výskok, hlavička a příznivci Brazílie
na Aztéckém parádním stadiónu i celý národ doma se dávají unést nepopsatelným
pocitem blaha. Ale houževnatí Taliáni ještě do poločasu stihnou vyrovnat skóre
a zchladí euforii odvetnou brankou. Po přestávce však ovládla hrací plochu
brazilská samba, hudba rovná se radost dvou tanečníků opačného pohlaví
minimálně, nespočet příznivců samby maximálně. Pod náporem neustálých,
rychlých, vtipných, košatých kombinací se začíná obrana Italů hroutit. Pelé
není k udržení a předvádí veškeré své dovednosti. Z jeho nádherných
akcí a přihrávek se rodí jedna šance za druhou. Gerson upravuje na 2:1, a potom
zúročují přihrávky Pelého do vyložených pozic Jairzinho a Carlos Alberto na
konečných 4:1. Gejzír radosti Brazilců na stadiónu a zejména doma od Rio de
Janeira, Sao Paola, přes hlavní město Brasílii až k horám a pralesům
pradávných indiánských obyvatel v západní části vzácné zeměplochy není
k utišení. Žlutá barva vlajek, košil a triček zaplavila hrací plochu a
pořadatelům dalo řádně zdlouhavě zabrat, než vyklidili obdélník, v němž
mohli vítězové převzít do trvalého vlastnictví Zlatou Niké, protože ji vyhráli
do třetice všeho dobrého z historie a splnili tak sen několika generacím
příznivců hry, kterou Brazilci tolik milují. V té chvíli nejcennější
klenot země se jednu chvíli objevuje i v rukou hráče, který se o triumf
zasloužil strhujícím nasazením své obětavosti – Pelého. V tom okamžiku
oslavná vřava dosahuje maxima. Ohlušující kakofonie píšťal, bubnů, petard a
lidských hrdel posilněných od plic emocemi zdraví slavné aktéry obíhající kolem
hřiště. A všichni hledali v tom rozjásaném klubku pohledem menšího muže
snědé pleti a děkovali mu ze svých hrdel za největší sportovní výkon, zážitek v
jejich životech, které žijí jako vzácnou kompozici jazzu potěšujícího dar
jejich života.
V nenáročném,
nehonosném domku fotbalisty Dondinha v malém městě Três Corações se 23.
října 1940 narodil špunt, kterému sudičky přály happy birthday. Jak to už u
otců, kterým se nikdy nezdařilo splnit si životní cíl bývá, v případě
Dondinha, stát se oblíbeným ostříleným fotbalistou, snil o tom, že syn to za
rodinu dokáže. Otec Pelého nebyl špatný hráč, ale na slušnou životní úroveň
jeho umění nestačilo a potloukal se jako profesionál od klubu ke klubu.
K představě, že malý Edson se jako fotbalista proslaví, se velmi upnul.
Pelého matka, paní Celesta Nascimento, sledovala tyto naděje s velkými
obavami, užila se svým chotěm až příliš mnoho bídy a nakonec byla dokonce
potěšena, že po jednom velkém nezdaru se kopané vzdal a stal se učitelem na
obecné škole v Três Corações. Neměl sice velký, ale zato pravidelný plat a
pětičlenná rodina měla chudý, ale pěkný domov.
Zpočátku neměl otec na
syna příliš času. Do kopané ho však nutit nemusel, zapracovaly hravé geny. Byla
to vlastně jediná zábava kluků z celého městečka a malý Edson se pletl
větším klukům do hry a snažil se zasáhnout míč už v době, kdy ještě ani
neuměl pořádně běhat.
Sotva trochu vyrostl, stal
se mu balón, samozřejmě že obyčejný hadrák vyrobený ze starých ponožek
vyplněných novinami, jedinou kratochvílí. Brzy dosáhl ve výrobě hadráků velkého
věhlasu, takže za ním přicházeli chlapci ze širokého okolí s potřebným
materiálem, aby jim vyrobil „závodní“ kvalitní míč. Stal se uznávaným
organizátorem pouličních soubojů, kapitánem. Méně již jeho umění i častou
absenci zaviněnou zápalem hry překvapit soupeře nešetrnou lekcí bystrosti
obdivovali jeho učitelé. Ale otec často pozoroval malého Edsona při hře a
s hrdostí zjišťoval, že má mimořádné nadání někam to dotáhnout.
Jak přišel Edson
k přezdívce „Pelé“ není spolehlivě objasněno, jisté je, že si přinesl už
od dětství. Údajně jednou, kdy pouliční uličníci hráli „peladu“ – bosou
kopanou, začali na něho pokřikovat Pelé. V portugalštině takové slovo
neexistuje a nelze odvodit ani jiný význam, než „rychlonožka naboso, rychlá
trefa, rychlá přihrávka“. Protože peláší. Zbývá nám ve slově vzájemná fůze
rychlostní chůze s peladou.
Pelému brzy jeho
vrstevníci z ulice ani městečka nemohli stačit, byl to sportovní drak
neuvěřitelný exemplář, a tak uskutečnil svůj první velký přestup – do
pouličního klubu „sete de Setembro“ (symbolika sedmého září), který působil ve
městě Baurú. Kluci v Baurú na tom byli líp. Na ulicích byl jen malý ruch a
tam si mohli, stejně jako na volných parcelách, bez starostně začutat, jak jen
chtěli. Pelého klub „sete de Setembro“ se stal pro ostatní kluby v Baurú s drakem
brzy postrachem.
Starosta Baurú, nadšený
příznivec fotbalu, pouliční klub podporoval a dost často zápasům přihlížel.
První „mistrovství města“ bylo pro chlapce v Baurú velkolepou senzací.
Mužstvo „sete de Setembro“ obsadilo na turnaji druhé místo. Už v dalším
roce zdolalo v rozhodujícím utkání obhájce, kteří měli ve svých řadách
několik chlapců až o čtyři roky starších.
Pouliční klub nebyl pro
Pelého právě nejlepší společností. Spoluhráči pocházeli většinou z chatrčí
chudiny, která žila v odstrašujících poměrech. Denně měli na očích špatný
příklad. Černošské matky s mnoha dětmi trpěly nespravedlnost a ústrky od
občanů hladem, otcové propadali pití. O děti se prakticky nikdo nestaral.
V rodině Pelého
vládly ve srovnání s tímto velmi spořádané podmínky. U Nascimentů se nikdy
nekouřilo svinstvo a červené vínko se podávalo jen jako lahodný doplněk
k jídlu. Jako kapitán pouličních turnajů si Pelé vybíral jen takové hráče,
kteří nekouřili.
Na konci čtvrté třídy
musel Pelé se školou seknout: nedostavil se ke zkouškám a hned bylo zle. Šel
tedy do učení k ševci, u kterého si vydělal dolar měsíčně. Nějaké kapesné
dostával ještě jako čistič bot. Už za měsíc mu mistr věnoval pár starých
ošoupaných kopaček. Pelému se vyplnilo jeho nejtoužebnější přání. Pyšně se
představil se svými „novými“ kopačkami u Luisitania Futebol Clube de Baurú.
Zařadili ho do žákovského družstva, a to dobře udělali.
První příležitost ke
kariéře se naskytla, když bývalý špičkový hráč Valdemar de Brito, blízký přítel
rodiny do Nascimento, postřehl chlapcovy reakce, vlastnosti, fotbalové devizy.
Byl přesvědčen o jeho síle divoké posily v akci born to be wild a dal
podnět k přestupu do Baurú Atlético Clube, kde zrovna trénoval. Tak se
stal Pelé jeho oblíbeným chráněncem. Byl přesvědčen, že čtrnáctiletý Pelé je
schopen hrát v první lize. Se souhlasem otce Dondinha ho vzal do Sao
Paula, a tam ho předvedl největším klubům Palmeiras a Corinthians. Nikdo se
však o chlapce nezajímal. Rovněž návštěva v klubu Bangú v Riu zůstala
nevyužita. Konečně měl de Brito bingo: Pelého přijal FC Santos.
„Hraj tak, jak si hrával
na ulici. Se stejným nadšením a lehkým srdcem, a pak všechno půjde samo.“
Když k sobě lnou kvalita duše s kvalitou hry, hra s duší se doplňují
a vznikne kavalírská podívaná snadno. Kolo má duši, míč má vzduch uvnitř jako
duši. S těmito slovy se rozloučil se svým tehdy patnáctiletým žákem.
Trenér Santosu Lula hlídal
Pelého jako oko v hlavě. Ubytoval ho v tréninkovém táboře Vila
Belmilro a velmi rychle zajistil uzavření smlouvy. Zaručovala Pelému 6 000
cruzeirů měsíčně, byt a stravu zdarma. I když hrál Pelé nejprve
v dorosteneckém a později v okresním amatérském družstvu, trénoval
pod vedením Luly s prvoligovými profesionály. Už v prvním utkání
amatérů se vyznamenal jako střelec. Nic už nemohlo zadržet Pelého na cestě mezi
nejlepšími. Sotva šestnáctiletý fajnšmekr byl trenérem Lulou zařazen do
kombinovaného mužstva, které vyhrálo v Cubatau v jednom přáteláku
6:1. Poprvé hrál Pelé vedle Zita a Dorvala v oficiálním utkání za FC
Santos. Z šesti branek vstřelil čtyři. O něco později sehrál své první
mezinárodní utkání. Švédský klub AIK Stockholm, vracející se z Buenos
Aires, přerušil cestu v Santosu. Skandinávci podlehli náporu 0:1. Pelé se
líbil a Lula se už nerozmýšlel a postavil Pelého i v následujících
ligových zápasech. V sezóně 1957 dřel FC Santos, aby získal své třetí
prvenství ve skupině Sao Paulo. Pelého jméno zdomácnělo v tisku. Brazilští
sportovní komentátoři jsou kritičtí, Pelé však obstál na jedničku. Vzbudil pozornost
těch, kteří sestavovali národní manšaft. Po nezdaru na mistrovství Jižní
Ameriky v Limě se spěšně hledala nová želízka v ohni, škrtni sirkou a
dokaž využít šance, proměnit šance. Zbývalo jen osm měsíců do mistrovství světa
ve Švédsku, vyhlášené vlasti Vikingů.
Pelé byl v té době na
dovolené u svých rodičů v Baurú. Rozhlasová stanice Panamericano ze Sao
Paula oznámila nominaci proti Argentině. V rodině do Nascimento nevěřili
svým uším, když slyšeli jméno Pelé s hvězdami Niltonem Santosem, Mazzolou,
Zitem a Bellinim. Fotbal byl tenkrát o sympatických hráčích a sympatických
bojovnících s duchem.
Pelé v národním
mužstvu, to je gól! V malém městě se tahle bomba šířila jako oheň.
Dondinhův domek byl obležen spoustou známých a zvědavců. Jak Pelé později
vyprávěl, nemohl rozčilením tehdy spát. „Jsem schopen ten úkol splnit?“ vrtalo
mu hlavou. Nedovršil ještě svou sedmnáctku věku!
Ke svému prvnímu
mezistátnímu utkání nastoupil Pelé na stadiónu Maracaná proti Argentíně. Sice
až v druhém poločase, nervy měl z toho nejisté, to víte, roztřesená
kolena, vždyť v ochozech skandovalo a projevovalo se naráz 150 000
diváků. Ale jakmile se párkrát potkal s míčem, vzpomněl si na fantastická
de Britova slova a zcela splynul se hrou. Vyrovnávací branku, kterou vypálil a
proměnil úžasnou technikou, přijali diváci s obrovským potěšením,
strašně ji tomu černému reprezentantovi přáli…
*
Brazilci ještě nechyběli
na žádném šampionátu a vždy byli ozdobou turnajů. Fajnšmekříci velkého fotbalu
velkých fotbalových srdcí. Konečný efekt jim však dosud jen o vlásek unikal. A
přitom tolik toužili odčinit „potupu“, která je potkala v roce 1950, kdy
na domácí půdě prohráli finálový zápas s Uruguayí.
Teď po osmi letech měli ve
Švédsku znova svoji příležitost jistou. Zahájili slibným vítězstvím 3:0 nad
Rakouskem. V dalším zápase však kapitán Anglie Billy Wright spolu
s brankářem McDonaldem ubránili brazilský nápor nejen na nervy a udrželi
nerozhodný stav 0:0. Postup teď mohlo Brazílii zajistit jen vítězství nad
Ruskem, který tu hrál (světe, div se) také dobrou a účelnou kopanou.
V té chvíli si
kulaťoučký brazilský trenér Vicente Feola Filho asi v duchu říkal: „Děj se vůle
boží – a prozřetelně na hřiště vyslal dvě zbrusu neokoukané tváře. Pravé křídlo
Garrinchu a levou spojku Pelého. Za tento krok ho později velebila celá
Brazílie včetně indiánské populace.
Už první minuty
připomínaly brazilskou sambu v nejdokonalejším podání. Tři nastřelené tyče
a ve třetí minutě vedoucí branka. Mužstvo Ruska a vodky se nedostalo ani
k protiakci. Brazilci s přibývajícím časem zesilovali ehm tornádo,
skvělý Jašin měl co dělat, aby udržel výsledek na přijatelné mezi – 0:2.
Také ve čtvrtfinálovém
utkání Brazílie – Wales se hrálo jen na jednu branku a pouze zázraky Jacka
Kelseye, Merlinsky střežícího branku Walesu, vedly k výsledku 1:0. Autorem
branky byl uvolněný a zapálený čiperka Pelé. Ten pak v semifinále
s Francouzi dosáhl hat–tricku a ve finále vstřelil Švédům dva z pěti
brazilských gólových šlupek.
Ve finálovém utkání se
Švédy překonala hra Brazilců všechno, co dosud bylo v kopané předváděno.
Jen tři minuty snad mohl někdo uvěřit na zázrak, když Liedholm střelou
z hranice pokutového území vypálil vedoucí gól Švédska. Za tři minuty však
Vavá hladce vyrovnává a od této chvíle existovalo na hřišti jen jedno družstvo.
Garrincha nevyzpytatelně pernými kličkami obcházel své strážce a posílal do
pokutového území jeden lepší centr vedle další a další šance. Z jeho
servisu také padly obě první branky.
Po změně stran přišly
velké chvíle Pelého. Jako lasička proklouzával švédskými řadami, klamal tělem,
zasekával míče, posílal nádherné přihrávky (chyť si to, dovedo od Švédské
reprezentace) do volného prostoru (že bys nemohl všemu šéfovat, hm?), krátkými
narážečkami vrážel klíny do severského obranného valu. Střílel levou i pravou
rychlonožkou, vyhrával souboje hlavou. Všechno s náramnou nonšalantností,
lehkostí, samozřejmostí, jako kdyby hrál s bosými kamarády někde na
Capacabaně pro radost slečen před projevy nejbližší smyslné slibné noci.
V těchto
rozhodujících chvílích se zdálo, že kopaná už asi nemůže nabídnout nic
krásnějšího. Vedle pořádně urostlých potomků Vikingů vypadal Pelé jako
drobotina, školní dorost, ale fotbalově už byl gigantem před další proměněnou
šancí. Dvěma brankami ve druhé půli zvýšil vedení Brazilců, které ještě
přikrášlil pátým gólem Zagalo. Budiž však popravdě řečeno, že v tu
červnovou neděli by neobstálo v boji s Brazilci žádné mužstvo na
světě, prozřetelná boží prostoto.
Když ukončil rozhodčí
tento festival brazilské fotbalové chlouby a skončil muka Seveřanů v očích
světa, seskupili se Brazilci před hlavní tribunou. V té chvíli, opřen o
Didiho a Gilmara, se Pelé najednou rozplakal. Byly to dětské slzičky štěstí
z naplněného snu. Byl ještě chlapcem. Vždyť mu v té době nebylo
celých osmnáct.
Konečně se tedy Brazilci
stali pány fotbalového světa. Získali titul způsobem, který nenechal nikoho na
pochybách, že šampiónem je nejlepší z nejlepších. Jedenáctka: Gilmar –
Djalma Santos, Bellini, Orlando, Nilton Santos – Zito, Didi – Garrincha, Vavá,
Pelé, Zagalo přinesla fotbalovému světu pořádnou podívanou – i nový herní
systém 4–2–4.
O čtyři roky později se
hrálo mistrovství světa v Chile. Nám přineslo obrovskou radost, ale
Pelému, byť se Brazílie znovu stala mistrem, jen hořký pocit pelyňku. Zranění
mu nedovolilo nastoupit a skórovat během finálového utkání, které Brazilci
stvrdili výhrou i tak se slušným výsledkem 3:1. Za zmínku však stojí jedna
událost z prvního utkání Československo – Brazílie v kvalifikační
skupince.
„Stáli proti sobě jako dvě
pevnosti. Navzájem se opatrně pozorovali a zkoušeli. Brazilci se tentokrát
odhodlali dokonce k defenzívní hře s formací 4–3–3. Útočníci to měli
těžké. Jeden zvláště. Pelé. Proti němu hrál tehdejší nejlepší záložník světa
Josef Masopust. Souboje obou hlav slibovaly požitek.
Pelé začal hrát rychle a
rázně. Chtěl zadní řady Čechoslováků překvapit nájezdy. Objevoval se
v těsné blízkosti branky a přitom náhle zmizel z nebezpečného pásma
soupeře a pohyboval se uprostřed hřiště. Neustále měnil místo a mistrně
dirigoval hru. Klidně a uvážlivě, jako člen generálního štábu. Masopust ho
nepřestával sledovat. Sotva však soupeř uvolnit jen malý prostor, už tam
zahučela střela ze 30 metrů na Šrojffovu branku.
Náhle zůstal Pelé stát.
Bez pohybu… jen na pár nicotných vteřin. Bolestí se sehnul. Málokdo to
postřehl. Teprve když nereagoval na Didiho přihrávku, přerušil rozhodčí
Schwinte hru. Pelé odkulhal ze hřiště.
Bolest, která ho měsíce
sužovala, se ozvala. Teď mu to bylo jasné. Muselo se to stát právě při mistrovství
světa, kdy jeho vlast potřebuje v každém utkání jedenáct dokonale
trénovaných hráčů! Chvíli se pokoušel zranění rozpohybovat. Až po několika
minutách mu přihrál Zagallo lehký míč. Zůstal stát před nohama Pelého na šířku
dlaně. Okamžitě byl Čechoslovák Masopust u něj.
Na hřišti se nikdo ani
nepohnul. Rozhostilo se hrobové ticho. Teprve Zitovo zvolání
„přihraj meloun zpátky“ je přerušilo. Pelé však zůstával bez pohybu.
Masopust se lehce mohl
zmocnit míče a založit útok svého družstva. Neudělal to. Nechtěl sebrat svému
velkému soupeři příležitost poslat míč aspoň do zámezí. Pelé respektoval
velkorysé gesto Čechoslováka a poslal špičkou míč za postranní čáru.
Po přerušení hry odvedl
Masopust za potlesku a lesku v očích diváků Pelého ze hřiště.“
*
Ale čekal ho ještě mnohem
horší zážitek, a to na MS 1966 v Anglii. Stal se tam obětí brutální hry,
zákroků, které neměly s kopanou fajnšmekrů nic společného a sledovaly jen
jediný cíl, vyřadit nejlepšího hráče Brazílie a světa z provozu. Až příliš
se tehdy udělalo ze strany rozhodčích i v zákulisí pro to, aby se Anglie
stala mistrem světa. A nejvíce na to doplatila právě jihoamerická kopaná.
Argentince rozvrátil rozhodčí z Německých rovinek Kreitlein (? = pruhové
lejno po obvodu kruhové?), a Brazilce hrubá urážející hra. Bezelstný Pelé uměl
hrát nádherný fotbal, snad jen jediné neuměl tak jako třeba Bican nebo Platini
– vyhýbat se faulům soupeře, zdárně předvídat jejich nečistý záměr. Pelé,
on sám ani faulovat vědomě neuměl, když už někdy míra jeho trpělivosti přetekla
únosnou mez, následoval na hony viditelný zákrok, který soupeři nemohl ublížit,
a v tom je celá pointa dobrého hráče, dobrý hráč nikdy neublíží nikomu
jako nějaký záludný a horlivý samolibý sráč.
V Mexiku v roce
1970 hrál Pelé na svém posledním mistrovství světa. Svému klubu FC Santos
zůstal věrný po celou dobu své vrcholné kariéry. Teprve v jejím závěru
přešel do USA. Z finančního hlediska to byl jeden z nejvydařenějších
přestupů v historii kopané. Přechod Pelého do New Yorku znamenal velké
oživení zájmu o kopanou v USA. I v tom splnil své poslání.
Pelé
– král a zároveň svátek fotbalových utkání. Svět má a bude mít nové sportovní
idoly. Platiniho, Real Madrid Club de Fútbol, přezdívaný jako bílý balet na
trávníku (Los Blancos), přijdou ještě další jako ti letošní machři ze SRN,
machbar – to zajisté dáš, kámo. Ale sotva příklad některého z nich přivede
na plochy a hřiště tolik zvědavců jako jich přilákal Pelé. Zůstane největší,
protože krom fotbalových kvalit měl i vzácné lidské vlastnosti – skromnost,
slušnost, toleranci. Bratrství k pravidlům a lásku k pohyblivému
míči.
|