|
ROZPORY,
PŘI NICHŽ MRAZILO
ALOIS
HUDEC (Sportovní gymnastika – kruhy)
Berlín
1936
Dívám
se do světle modrých očí. Živých i na portrétu v pokojíku malého bytu
v Praze – Nuslích. Živé patří seniorovi, který kdysi kraloval světové
gymnastice. Obraz (olejomalba
s datem 1932) mladého muže v typicky tělocvičném postoji pochází
z oné doby. „Ten obraz má zvláštní historii,“ říká stařec a v jeho
očích to úplně magicky zajiskří: „Když jsem v jedenatřicátém v Paříži
jako nováček vybojoval titul absolutního mistra světa, dal mi ho jeden známý
malíř. Zdálo se mi sobecké nechat si plátno pro sebe sám doma. Titul jsem taky
přece nevybojoval jenom účelově sobecky. Tak jsem obraz věnoval České obci sokolské
a ta ho umístila v muzeu Tyršova domu. Když v devětatřicátém vtrhli
do Prahy Němci, celý obsah muzea určili ke zničení. Nevím, jak se to stalo, ale
jedna německá panička se přihlásila, že prý mě poznala, protože mě viděla
cvičit na olympiádě v Berlíně, ten olej při likvidaci Tyršova domu
schovala a může mi ho vrátit – za sto cigaret. V životě jsem nedržel
v ruce cigaretu, ale sehnal jsem je. Obraz byl zase u mě v bytě. Po
válce v šestačtyřicátém jsem ho chtěl darovat ČOS. Nejdřív Sokolíci neměli
čas, pak asi zájem, takže se dodnes mohu dívat jen sám na sebe, kroutit hlavou
nad tím mladým nářaďovcem a říkat si: to snad ani není možné, že jsem to
já.“
Dětí
jako smetí měli manželé Hudcovi na přelomu dvacátého století. Přesněji pět synů
a dvě dcery. A k tomu domek, tkalcovský stav, zahradu a malé políčko
v Račici u Vyškova. Kolem vesnice se kudrnatily hluboké lesy a nevévodila
tu hospoda, ale – sokolovna. A kluci chudého tkalce byli jako posedlí módní
novinkou, tělocvikem. Zejména nejstarší Antonín. Protože jich bylo 5, tvořili
při nářaďovém cvičení Sokola jedno družstvo. (Málem k tomu nedošlo,
protože druhý nejmladší, Lojzík, se podle všeobecného mínění k nářaďovému
cvičení moc nevyvedl.)
Z Račic
je do Vyškova, když si to zkrátíte polními cestami, deset kilometrů. Právě
touhletou cestou necestou se v roce 1913 pustila natruc podzimní
plískanicí maminka Hudcová s pětiletým Lojzíkem na zádech. Měl horečky,
modral, držel se maminky za krk jako klíště. „Poslyšte, paní, to je pokročilý
záškrt, kdybyste se jen o půl hodinky opozdila, váš drobeček se zadusil,“
konstatoval lékař v okresním městě.
„Drobečka“,
kterému později za fantastické rozpory na kruzích tleskal celý sportovní svět,
díky mámině obětavosti zachránili. Pro život, ale vůbec ne pro tělocvik. Záhy po
téhle těžké nemoci lékaři konstatovali obrnu levé tváře a levé kyčle. Lojzík si
zvykl tahat levou nohu za sebou, ctižádost vyrovnat se zdravým klukům ze vsi
však byla silnější než handicap. Tak s nimi běhal, skákal, lezl přes plot
do sousedovy zahrady, házel kamením a hlavně – v říčce chytal raky a
pstruhy. Dnes se tomu vznešeně říká vodoléčba. Tohle klukovské pytlačení,
přesněji denní několikahodinové máchání po kolena ve studené vodě, způsobilo
malý zázrak. Po půldruhém roce přestal nohu tahat za sebou, mohl se na ni
normálně postavit, a Sokol Račice tehdy získal nikým nepřekonatelné pětičlenné
družstvo bratrů Hudcových. Nepřekonatelné asi proto, že si hrazdu a bradla
udělali v lese, a když je odtud vyhnal hajný („Já vám ukážu tlouct hřebíky
do stromů!“), doma na zahradě. Třicet veletočů na domácky vyrobené hrazdě pro
ně byla úplná maličkost. Zejména pro Lojzíka. „Bráško, jestli u toho vydržíš,
bude z tebe mistr,“ mínil Antonín a Lojzík se až po uši červenal nad tou
chválou. Ano, musí z něj být mistr! Ani ve snu ho v té chvíli
nenapadlo hnát tohle krásné předsevzetí za úroveň okresu, myslet na titul
mistra světa a olympijského vítěze.
„Takže
ty bys chtěl u nás cvičit? Jestli budeš dobrý, vezmeme tě za měsíc na akademii
do Vídně,“ slova náčelníka Sokola za Brno I. si pamatuje dodnes.
Byl
dobrý, dokonce výborný. Už vyučený soustružník, zaměstnanec Zbrojovky,
předváděl na různých nářadích takové kousky, že se dál nikdo na nic neptal a za
tři týdny putoval do Vídně. Vypadalo to asi takhle: v sobotu nasedli do
vlaku a v pondělí v šest hodin ráno opět postával ve Zbrojovce u
soustruhu. Všichni, kteří ten exhibiční zájezd absolvovali, po návratu únavou
sotva drželi víčka. On však hned po práci spěchal do tělocvičny. Asi to neměl
dělat. Při cvičení na bradlech levá ruka o zlomek vteřiny později reagovala na
dohmat, prsty se vykloubily, hřbetem ruky narazil na žerď. Ostrý nůž palčivé
bolesti. „Příteli, ta ruka musí do sádry. Máte v dlani zlomené dvě
metakarpální kůstky,“ řekli mu druhý den v nemocnici.
Když
mu po šesti týdnech sádru sundali, vytrvale koupal oslabenou a oteklou ruku
v teplé vodě, přikládal octanové obklady, kusem dřeva promačkával kůstky
v dlani, aby dobře srostly – a nevadily při cvičení. Jen na tohle usilovně
myslel, protože za necelé čtyři měsíce ho čekaly kvalifikační závody na
pařížském „mistrovství světa v tělocviku“, což v praxi znamenalo
čtrnáctiboj na nářadí, v lehké atletice a šplh. „Vyřadil ses předem,“
říkali kamarádi, když se čtrnáct dní po sundání sádrového obvazu objevil
v tělocvičně. Kroutil hlavou. Už dávno se vidina startu v Paříži pro
něj proměnila v posedlost.
„Kdepak,
vybojuju si to,“ opakoval tvrdošíjně. „Vsadím se s kýmkoli třeba o dva
litry vína, že teď hned udělám na hrazdě dva veletoče.“
„Tak
to si s ním honem plácnem, co říkáte?“ Všichni ta slova považovali za
fanfarónství. I on sám cítil, že měl raději ústa zamknout na tři západy. Sázka
však už platila.
Za
rozpačitého ticha stanul na žíněnce pod hrazdou. Naskočil poprvé, podruhé,
posedmé, vždycky ruka zradila a s obličejem zkřiveným bolestí se musel
pustit. „Lojzo, nech toho, nemá cenu takhle se týrat, radši skoč pro to víno,
krám je kousek od sokolovny.“ Oči mu zprůsvitněly, ještě jednou naskočil, vzal
si velký kmih a udělal dva veletoče, vhodné pro gymnastickou čítanku.
Od
téhle události už nikdo nemohl nebrat jeho rozhodnutí vážně. Pařížské
mistrovství, svůj první závod v zahraničí, pak taky slavně vyhrál, i když
zlatou medaili absolutního mistra světa nikdy neviděl. Ve svém deníku o tom
píše: „Při předávání upomínkových předmětů předávající uvedl, že francouzská
národní banka zakázala vývoz zlata a že medaile a přívěsy budou zaslány
dodatečně. To se však nikdy nestalo.“
Závodnický
deník! Ničím se nelišil od řádkovaných školních sešitů. A přece – jaký dokument
o dvaadvaceti letech (1925
až 1947) olympijského borce, osminásobného mistra světa na různých
nářadích! Čtyřiačtyřicet stránek popsaných úhledným písmem střízlivě a věcně
zachycuje padesát nejvýznamnějších závodů a přípravu na ně. Vyberme aspoň pár
odstavců o tom, jak se ocitl, ne vlastní vinou, sám proti všem…
„Blížilo
se další mistrovství světa v Budapešti. Při domácích kontrolních závodech
při přeskoku koně nadél jsem si natrhl bederní sval. Lékař Weisberger a později
i profesor Zahradníček mi nejméně půl roku zakázali cvičit, jinak prý by se
mohlo stát, že ochrnu na nohy. Když jsem asi čtyři měsíce necvičil a
nezúčastnil se dalších kontrolních závodů, byl jsem zavolán náčelníkem dr.
Klingerem do Tyršova domu a tam mně bylo řečeno: – Bratře Hudče, vezmi na
vědomí, nebudeš–li v Budapešti závodit a družstvo nebude první, budou ti
dávat za vinu, že jsi n e c h t ě
l závodit. Noviny budou o tobě šířit
kecy a věř mi, že ČOS tě nevezme v ochranu. A budeš–li někdy něco
potřebovat existenčně a také v jiném případě, nebude ti obec sokolská
nápomocna. Jsi jediným závodníkem, který může v Budapešti něco
vyhrát.
Nejhorší
bylo, že se šířily pomluvy, že se bojím. Tak jsem riskoval a rozhodl se
závodit. Když jsem v den odjezdu přišel na nádraží, přistoupil ke mně Sládek,
dal mi vlajku a další potřeby pro celé družstvo se slovy: – Máš službu, tak to
povezeš do Budapešti a budeš hlídat. To byl vlastně začátek nepřátelského
chování vůči mně. Služby byly záležitostí těch, kteří byli v celodenním
nácviku. Já v nácviku vůbec nebyl a jel jsem do Budapešti v rámci své
dovolené. Pro rodinu to nebylo nikterak příjemné. A najednou takové nesokolské
chování k zraněnému bratrovi, který měl dost starostí sám se sebou. Mezi
členy družstva nebyl ani jeden, který by se mě zastal. A tak jsem jel sám
s věcmi pro družstvo v jiném oddělení mezi neznámými lidmi. Dr.
Klinger mi pak řekl: – Lojzo, já vím, že se chlapci k tobě špatně chovají,
ale to je tím, že jsi s nimi nebyl v nácviku a teď budeš závodit. Já
jsem přece závodit nechtěl, právě on mě k tomu přinutil, když si mě
zavolal na kobereček do Tyršova domu. Co jsem vlastně provedl? Jen to, že na
přání ČOS budu startovat nedoléčený. Samota je hrozná a já byl najednou sám.
Vyhrál jsem titul šampiona mistra světa na kruzích, aby však byl uznán, musel
jsem dokončit celý dvanáctiboj. Na příkaz dr. Klingera mi náš lékař stále dával
prášky. Jinak se mnou nikdo nemluvil. Závodit za takového stavu bylo pro mě
hrozné, hlavně v přeskoku koně nadél. Závod jsem dokončil polomrtvý,
družstvu dopomohl ke druhému místu, ale za jakou cenu! Můj zdravotní stav se
zhoršil, byl velmi špatný…
Léčení
mého zranění vyžadovalo také mimořádná vydání. I když bylo zranění řádně
hlášeno ošetřujícími lékaři, úrazový odbor ČOS sdělil, že mé zranění bylo
uznáno jako choroba a že mi tedy nemůže být dána žádná finanční částka. Ať prý
zkusím napsat novou žádost, že by mi možná jako Hudcovi vyhověli. Poděkoval
jsem za mimořádné ohledy a řekl jsem, že almužny fakt nepotřebuji. Od té doby
jsem žádný úraz ČOS nehlásil. Zase jsem si vzpomněl, jak mi po přestupu
z Brna do Prahy, kde jsem dostal zaměstnání v bance, ředitel státní
banky otevřeně řekl: – Volal mi někdo z ČOS, ať vás nepřijímáme, že budete
pořád kvůli tomu tělocviku někde v trapu. Je to závist, nebo co to sakra
má znamenat??? Od budapešťského mistrovství světa byl můj poměr
k závodníkům a k vedení ČOS chladný a odměřený.“
Zahořkl.
Zvlášť když se ozvaly bolesti v kříži, kladl si otázku: má vůbec cenu
ještě závodit? Sám proti všem? Vidina účasti na olympijských hrách však
zrychlovala tep. Copak je možné zůstat v půli cesty?
Zatímco
ostatní už dávno byli v plné přípravě, opatrně a pomalu začal několikrát
denně s cvičením předklonů, záklonů, přednosů, kroužení trupu, prvků
směřujících k posílení bederního svalstva. Teprve když bolesti
v kříži ustoupily, začal dávky stupňovat. Až poslední kontrolní závody
cvičil naplno. A vyhrál!
A
tak přece jen mezi sto devětasedmdesáti sportovci nasedl do vlaku do Berlína,
v němž olympijské vlajky vlály vedle těch s hákovými kříži. Stísněné
pocity všech. Vzpomněl si na les hákových křížů, když se ve třiatřicátém
vraceli z Basileje a Německo oslavovalo vystoupení ze Společnosti národů.
Teď se tenhle symbol nacismu spojuje s olympijskou myšlenkou! Trapné,
hrozné. A právě Němci budou největšími soupeři našich nářaďovců. Mohou čekat
jenom to nejhorší…
„To
snad není možné! Vždyť nás ubytovali jako nějaké rukojmí!“ tvrdili jedním
hlasem všichni, kdo vybalovali obsah kufrů na pryčnách leteckých kasáren říšské
branné moci v sousedství olympijské vesnice. Ven se vycházelo úzkými
vrátky, která střežila vojenská stráž.
„Chtějí
nás mít pěkně pod kontrolou, o tom to celé je.“ Cestou na první trénink
v amfiteátru nedrželi jazyk za zuby. Při jedné ze zastávek na křižovatce
se od volantu vyklonil řidič autobusu ve vojenském a spustil lámanou češtinou:
„Prosím vás, mluvte opatrněji. Já jsem původem od Liberce. U všech výprav jsou
řidiči, kteří ovládají jejich jazyk, ale nesmějí to na sebe prozradit. Mají
poslouchat a hlásit, o čem se mluví. Já jen že bych vám nerad ublížil.“ Omluvně
se usmál přes obroučky brýlí a zase nastartoval.
Ale
to byl jen začátek. V amfiteátru pro dvacet tisíc diváků, kde probíhaly
gymnastické soutěže, přešel psycho boj proti našim nářaďovcům v boj zcela
otevřený. Rozhodčí z řad Němců a jejich spojenců – ti byli v naprosté
převaze – se nízkými známkami všemožně starali, aby závodníci
z Československa nepřekáželi budoucím medailistům. Ačkoli překážel jen
jeden. Alois Hudec. Po povinných sestavách stále vedl až do předposlední
disciplíny. Teprve při přeskoku koně nadél (tohle stále v jeho vědomí
představovalo balvan), se rozhodčím podařilo strhnout ho z vedoucí pozice.
Když ohlašovali jeho známku, i mnohý Němec v hledišti hvízdl. (Vzápětí se
ovšem opatrně rozhlížel, jestli tenhle projev nevole zůstane pro něj bez
následků.)
Hudec
a cvičení na kruzích. Světová rarita. Na to byli krátcí i nekritičtí rozhodčí.
Když za povinnou sestavu dostal 9,4, podle řádů požádal o opravu. „Lojzo,
neblázni, vždyť je to krásná známka! Víš, co riskuješ? Oprava se ti nepovede a
půjdeš na volnou sestavu se známkou mnohem nižší,“ tohle do něj hučeli, jenže
on věděl své. Zacvičil podruhé na 9,663 a cesta ke zlatu se otevřela. Ovšem
jenom za předpokladu, že ve finále převýší soupeře o dvě třídy. Věřil
si.
Finále!
Přistoupil ke kruhům, naskočil a několik vteřin klidně visel, jako by si chtěl
v hledišti vynutit absolutní ticho. Teprve pak rozporem zvolna přešel
z visu do vzporu v přednosu. Hlediště přestávalo dýchat. Cítilo, že
se děje něco zcela mimořádného, dosud nevídaného. Vrcholné švihové cviky,
hlavně však pět jedinečných rozporů, jeden dokonce ve stoji o rukou (každý sám
o sobě volal po známce nejvyšší obtížnosti), to byla sestava, při níž mrazilo
v zádech. A ještě jistil. Místo předepsaných tří vteřin zůstával
v každém rozporu mnohem déle. Když po krásném, jemně plynulém a vysoko
vyneseném výkrutu zakončil sestavu přesně zapíchnutým saltem nazad, trvalo
ještě okamžik, než hlediště procitlo ve frenetický potlesk. Známka 9,8
(dohromady tedy 19,463) byla vůbec nejvyšší známkou, udělenou
v gymnastických soutěžích olympijských her v Berlíně. Takže přece jen
tu do třetice hráli československou státní hymnu. Tentokrát dokonce
celou.
Dívám
se do světle modrých stařeckých očí. Moudře se usmívají: „Tu zlatou olympijskou
medaili pak ode mne chtěli různí lidé koupit, až sedmdesát tisíc korun mi za ni
nabízeli. Ale copak je taková věc na prodej? Stejně pět zlatých
svatováclavských dukátů, které jsem po návratu dostal od zaměstnavatele.
Vidíte, tady je mám v kazetě, tvoří na plyšovém polštářku pět olympijských
kruhů. Byla sláva, to ano, ale na olympiádu jsem musel jet z vlastní
dovolené.
Když
skončila ta hrozná válka, požádali mě, abych vystoupil ve vyšehradské
tělocvičně. Na přání přítomných jsem na hrazdě předvedl vysoko vyhozené salto.
Hrazda příliš pružila, přeletěl jsem žíněnky a dopadl na tvrdou podlahu. Zlámal
jsem si přitom obě nohy a roztříštil levou patní kost. Trvalo dlouho, než mě
lékař a masér dali dohromady. A zase jsem ještě cvičil, dokonce i vyhrál závod
v Chicagu. Na olympiádě v roce 1948 jsem už startovat odmítl. Při
cvičení se mi dělaly mžitky před očima, ztrácel jsem na zlomky vteřin vědomí.
Věk
nezastavíte. Koukněte na polici, co musím užívat léků. Od chvíle, kdy mi
zemřela žena, s jejíž fotografií si dodnes povídám, žiju sám. Musím vařit,
prát, žehlit, uklízet a ještě se starám o zahrádku proti našemu domu ve svahu
pod Palácem kultury. Tam pěstuji kytičky, zeleninu, ale i brambory, které mi
klidně vydrží na celou zimu. Návštěvy jsou řídké, jen dcera s vnučkou
občas docházejí a to je pro mě vždy svátek. Také každý den čtvrthodinku cvičím
svou osvědčenou sestavu na poškozené bederní svalstvo. Kdybych necvičil, už
dávno by ze mě byl mrzák.“
Sugestivně zaznamenal
až po 50 letech od vítězství v Berlíně, Zvonimír Šupich v edici
Stadión, 1986…
http://czechmag.cz/alois-hudec-blazen-nebo-hrdina/
OTA PAVEL: SEDM DEKA ZLATA
Vrzla vrata starého
baráku, vyšel z nich malý strejda příhoda a stoupal pomalu a jistě nahoru
k Vyšehradu. Plynové lucerny visely ukázněně přímo na domech a vrhaly
světlo světice rovnou pod sebe. Jeho obličej zůstával neodhalen ve tmě
policejní brutality, a nakonec splynul s temnotou tunelu, vedoucího na
hradby. Šel po paměti, znal to zde přímo mistrně.
*
Chodíval sem hlavně
za války od doby, kdy odmítl jejich nabídku cvičit mládež v kuratoriu.
Zakázali mu vstoupit do tělocvičny. Dokud ho nezabásnou anebo mu neuseknou
hlavu v pankrácké věznici, nejen za to, že se narodil ve stejný den jako
Julius Cæsar 12. července, ale že u něj na 100% platí úsloví veni vidi vici, tak prostě
jednoznačně bude chodit aspoň volně na vzduchu. Provětrat plíce a koukat na
matičku měst, stověžatou Prahu.
Bydlel kousek odtud
v Krokově ulici. Žilo se mu mizerně. Už na počátku války ho trápily
vertiga, závratě, točila se mu myšlenkově nakloněná hlava na krku a celý svět
jezdil na ohromném carouselu. Seděl v kuchyni na spořádané židli, kyvadlo
hodin klouzalo dva metry doprava a dva metry doleva. Uštval se prací nad
kolonami čísel a patnáctiletou dřinou v tělocvičně. Dodali mu Němci,
chtěli se mu zbaběle pomstít za ukázkové a nezapomenutelné vítězství na
berlínské olympiádě. Při opakovaných domovních prohlídkách hlásili své habaďůry
bububu:
„Jednou si vás
stejnak vezmeme s sebou.“
Měl noci plné
svízelných snů. Žena ho našla s rozbitou hlavou venku na dlažbě. Tělo,
navyklé pohybu v tělocvičně, trpělo jako ďas. Chodil tedy pěšky do práce
celou válku přes půl Prahy, ušel za ta léta tisíce kilometrů. Někteří lidé se
mu vyhýbali. Měl jen tu chůzi, svůj Vyšehrad a zahrádku na fajnovce na
Hajnovce. Tady se hnípal v zemi jako krtek, bojící se světla a ničemných
nelítostných lidí. Jen někdy přicházely i světlejší okamžiky. Jednou se ozvalo
za plotem voňavé a roztomilé zahrádky nečekané ohlášení, jaké slýchával na
závodech svého mládí:
„Hudec! Hudec!“
U vrátek stál
profesor kantor s celou třídou, děvčata a chlapci volali, potom odešli a
ten stařičký pamětník jim ještě cosi nadšeně vykládal, rozhazoval přitom
pažemi, jako by cvičil.
Za podobnými
vytříbenými vzpomínkami vycházel právě na blízký Vyšehrad, kde měl nad sebou
jen širé nebe a v něm nad Vltavou nekonečné prostory pro salta a přemety.
Vyhoupl se do mraků a cvičil. Zprvu se čtyřmi bratry uprostřed jejich
vesnického dvorku. Hrazdu tvořily trámy a dřevěná žerď. Do okolních vesnic
jezdili na vystoupení se žebřiňákem, kočí v parádním klobouku s péry
jel opět oblohou a švihal bičem. V jedenačtyřicátém roce jel jako chlapec
do Paříže. Kankán a záplava autokarů, záře neonů a reklam a samozřejmě také
malebných dívek, nyní Divukrásných Div. Na nádvoří vojenské školy
v Joinville měl být vyhlášen mistrem světa závodník, který získá
v každém nářaďovém a lehkoatletickém závodě nejméně šedesát bodů.
Přecházel od jednoho nářadí k dalšímu, šplhal po laně, skočil přes laťku
svou výšku, oslnil poprvé svět na kruzích. Po patnácti hodinách jediný splnil
požadavky na mistra světa.
„Bravo, Ydek, to jako
francouzsky foneticky u nich Hudec, Čékoslovakí!“
Na cestě domů ho
vyčkávala Plzeň s vychlazenými plzněmi, Beroun s koláči asi plnými
borůvek, a Praha ho zamilovaně nesla jako triumf veni vidi vici přes Václavské náměstí.
Vracíval se
z Vyšehradu celý vyměněný.
V okupovaném
městě to bylo jiné. Žili na lístky jen z mrňavého příjmu, nemohl přeplácet
jídlo a jezdit pro ně na vesnici. Jedinkrát svitla naděje – když jednou seděl
v zubařském křesle.
„Pane Hudec,
podívejte. V téhle zásuvce je pro vás připraveno pětasedmdesát tisíc.“
Nechápavě
vzhlédl.
„Přineste
svou olympijskou medaili. Uděláme z ní lidem zoubky. Po válce vyhrajete
další.“
Viděli v té
medaili pouhé zlato. Jeden čas byl už tak zoufalý, že skutečně medaili vážil na
kuchyňských vahách. Měla sedm deka. Pak si to rozmyslel, nikdy ji neprodá,
raději zajde hlady. Bylo to jediné, co dostal. Vítězil po celém světě, ale v první
třídě se ohřál, jen co jel parádní vlak a cvakaly fotoaparáty. „Tys bratr náš“
platilo jen pro písničky a slavnostní projevy. Slibovali mu náramné postavení.
Znal podobné sliby rozpálených úřednic a úředníků. Dělali je vždycky, když
stoupala jeho zásluhou na stožár vlajka.
Potom nápadně rychle
zapomněli. V neděli závodil ve Vídni a v pondělí o šesté hodině musel
stát v Brně u soustruhu. Pak ho Pražané přetáhli do hlavního města a stal
se podúředníkem. Denně pracoval a cvičil šestnáct hodin. A musel neustále
závodit. Často bral přímo v závodě utišující pilulky. S oboustrannou
kýlou jel třetí třídou do Jugošky. V Budapešti vyhrál titul mistra světa
na kruzích s natrženým svalem.
Berlínské zlaté se
nevzdá. Na budovách a stadiónech už vlály zpupné a přece divné hákenkrajce,
když o ni podstoupil boj. V Berlíně bylo nemyslitelné, aby mohl vyhrát
jediný Čech.
A tak ho rozhodčí
nespravedlivým ohodnocením odsunuli až na čtvrtou pozici v bradlech, na
hrazdě přehlédli jeho nevídané závěrečné salto.
Nastupoval na kruhy.
Podíval se ještě do tváří těm dvaceti tisícům lidiček, či cvičených opiček,
jako by od nich nežádal v následujících vteřinách nic jiného než smysl pro
pravdu.
Naskočil a jeho
droubounké tělo znehybnělo. Protáhle se pohnul a přešel do rozporu.
V příštích vteřinách ovládl dva provazce a připevnil je mazácky ke svému
organismu. Místo očekávaného jednoho rozporu jich udělal pět, nedržel je
předepsané tři vteřiny, ale věčnost. Kdesi už nevydrželi napětí a dusno
fašistické zhoubné morálky, tleskali, potlesk rostl při cvičení, nastalo vzácné
propojení mezi ním a diváky, dával jim vše, co jim mohl ten večer nabídnout.
Přemetem nazad seskočil do nehybného postoje.
Přicházeli se mu
poklonit vědci, umělci, politici, největší mistři tělocviku. Straničtí rozhodčí
mu udělili známku, jakou doposud ještě nikdo na olympijských hrách neobdržel.
Hnědé a černé uniformy a muže s knírkem víte koho áčko háčko přinutil
povstat a vzdát čest hymně, která vyprávěla o českém domově a blýskání nad
Tatrami. Autor této hymny odpočívá na hrobě s andělem na Mikulášském
náměstí v Plzni a jeho rodný dům byste snadno dohledali v Kutné
Hoře.
Později v Praze
cvičil znovu na kruzích, ale novináři psali:
„Berlín to nebyl. Už
nikdy neuvidíme výkon, jaký předvedl Hudec v Berlíně. Takový pohádkový
zázrak se podává v boji, kdy jde o čest národa, kdy se člověk bije a je mu
jasné, že jenom nadlidské úsilí může spasit a zachránit.“
*
Přežil tu hnusnou
válku, kterou vyvolaly trudnomyslné hákenkrajce.
Na Vyšehradě pod ním
plynula veliká líbivá voděnka, nikde se už nepálilo ostrejma nábojnicema na
nevinné civilisty. Teď už sem nebude chodit, nebude mít čas. Začne nanovo
v tělocvičně, nesmí ztratit ani minutu.
Právě dnes jde poprvé
cvičit.
Přišel se sem
rozloučit s pomyslnou přírodní tělocvičnou. Vkročí do skutečné tělocvičny,
kde vrže hrazda, a kde se houpají spokojeně kruhy.
Sešel cestou
k řece.
Vyšehradská sokolovna
svítila do noci jasnými okny, zatemnění bylo fuč. Vstoupil jak ve snách, zvolna
se svlékal, vychutnával dotek trička a šponovek.
V sále na něho
čekali, na zaplněném balkóně mávala dcerka, která svého tátu nikdy cvičit
neviděla. Ponořil dlaně do bílého prášku magnézia a pomalu přejížděl chladnou
tyč hrazdy. Byl daleko víc rozechvělý touhou než v Berlíně.
Vytáhl se těžce
vzhůru. Pomalu překonával uzlová místa, ale cvičil tak, jako pije žíznivý.
Lidé jásali a děti ho
prosily:
„Pane Hudec, ukažte
nám své salto!“
Neměl cit a odhad,
snad proto váhal.
Ale přece jen
roztočil tělo, prováděl veletoče a přednožky, hrál si a připravoval se na těžký
konec. Jak to psali a vyprávěli? Hudec vyletí vysoko nad hrazdu a snese se
lopingem k zemi. Před očima se mu točila tělocvična, balkón, lidské
tváře.
Vtom se již pustil a
nesl se vzduchem. Jeho svalová hmota však měla příliš mnoho nastřádané energie.
Přelétl narovnané žíněnky, minul přistávací plochu jako letoun, jehož pilot
nezvládl hladce přistát. Tvrdá podlaha, pocit bolestivého překvapení,
v nohách hotové peklo.
Vynesli ho
s oběma přeraženýma nohama.
Jakmile kosti
srostly, učil se chodit. Přišel den, kdy poprvé mohl jet tramvají do práce. Ale
domů šel krůček za krůčkem: raz–dva. Přicházel zalit potem. Žena mu po příchodu
hladila mokré vlasy, najednou v nich uzřela plno šedin.
Pak pro něho zašli,
aby cvičil na exhibici. Rusové ho chtěli vidět, mnoho o něm slyšeli. Budou se
od něho učit. Odvezli ho do vinohradské tělocvičny a vysadili na kruhy.
O rok později už
vyhrál v New Yorku utkání s Amerikou. Pak zopakoval svůj úspěch
v Dánsku.
A najednou konec. Je
příliš starý král. A také už ho nepotřebují. Nějaký rychlý krejčí mu přišil na
kabát cedulku „starosokol“. Lidé se s ním nebavili.
Zbyly mu jen ty
vzpomínky a zajisté, že ta krásná olympijská medaile.
*
Začíná první
poválečná spartakiáda a na plochu nastupují nejlepší sportovci této na duších
zdevastované a zpustošené a pokřivené země. Diváci tleskají, potlesk mohutní a
světlo na stadiónu sílí.
Tlampač ohlašuje:
„Dámy
a pánové, Alois Hudec, absolutní mistr světa v nářaďovém tělocviku a
olympijský vítěz z Berlína.“
Světlo reflektoru se
upíná na něho. Má stříbrné vlasy a je maličko nahrbený. Opět volají:
„Výborně, Hudec!“
Napřimuje se.
V ruce tiskne odznak zasloužilého mistra sportu. Až přijde domů, uloží ho
do futra vedle olympijské medaile. Ten odznáček není zlatý, ale pro něho má
význam jako 24 karátové mistrovské dílo. Bude mu říkat až do posledních dnů
jeho života (do 23. ledna 1997), že
lid této zohavené a zpustošené krajiny přece jen nezapomněl a nikdy
nezapomene.
OTA MAŠEK:
MALÝ LOJZÍK
Kdykoliv se za druhé světové války hrál v Praze
film z olympijských her 1936 v Berlíně, šli jsme se na něj podívat.
Dopalovaly nás ovšem ty fašisticky nabubřelé scény, ty náckovské pozdravy
německých vítězů před lóží tyrana Cyrana, vařbuřty Göringa a velkohubého
nesnesitelného trpaslíka Gœbbelse – ale pro jeden moment jsme to vždycky tak
nějak silou vůle přetrpěli se skřípotem zubů. Pro jeden celkem kratinký záběr
z celého dvoudílného filmu.
Byla to sestava na kruzích našeho ALOISE HUDCE.
Přesto, že již tenkrát v šestatřicátém roce před 80 lety by byli nacisté
nejraději „vyradýrovali“ Čechy a Slováky z mapy Evropy, nemohli tu
Lojzíkovu (jinak se tehdy skromnému Hudcovi neříkalo) sestavu
z olympijského filmu vyškrtnout. Jako nemohli pominout vítěze
v bězích na 100 m, 200 m, člena vítězné štafety 4x 100 m, a ještě
dobyvatele olympijské zlaté ve skoku dalekém, Jesse Owense, nebo vítěze
osmistovky Johna Woodrufa, vítěze výšky Cornelia Johnsona a další reprezentanty
různých národů „nečisté rasy“ podle zrůdné fašistické ideologie.
„Všechny výdrže, i při těch nejtěžších rozporech,
jsem přetahoval nejméně o dvě vteřiny,“ říkal mi při vzpomínce na ty okamžiky
Alois Hudec po více než třiceti letech. To jsem si ho přišel kreslit do Státní
banky na Příkopě, kde byl zaměstnán. Ta jeho sestava, co se týče počtu,
obtížnosti a kvality rozporů, je nepřekonatelná.
„Nejraději bych byl v těch rozporech vydržel i
deset vteřin, abych těm náckům pořádně hýbal žlučí, aby viděli, že jsme národ
sice malý, ale dravý!“
Oči mu při té vzpomínce jiskřily. Jako tehdy, kdy
dobýval pro nás olympijské zlato. Teď mu ovšem jiskřilo i stříbro ve vlasech a
prozrazovalo blížící se penzistická léta kavalíra Lojzíka.
HRÁČ – KAPITÁN – TRENÉR
Ing. IVAN HLINKA, narozený 26. Ledna 1950 v Mostě,
absolvoval VŠE; výborný hokejista, jako hráč startoval třikrát na MS (1972 –
1976 – 1977). Neméně úspěšný trenér! Na OH 1998 v Naganu přivedl naše
reprezentanty na nejvyšší, tedy zlatý stupínek vítězů. Byl také generálním
manažerem HC Chemopetrol Litvínov.
V roce 2000 se stal koučem klubu Pittsburgh
Penguins (Východní konference NHL).
16. srpna 2004 podlehl silniční nehodě u Karlových
Varů.
|
