JIŘÍ SLÍVA:
PROVAZOCHODECKÁ
Jeden spolužák má otce provazochodce.
Jiní chodí po podlaze, on jen pořád po provaze.
Když jde třeba otec z procházky,
musí po něm sklízet provázky.
Když jde otec lovit rybky z rána,
z města k řece před ním táhnou lana.
Manželka s ním nejde do divadla, má strach,
že by cestou z lana spadla…
Avšak mého spolužáka chůze po provazech láká
(jak bývá u synů otců–provazochodců).
Mě by to však nelákalo vůbec
(můj otec je totiž břichomluvec).
NEKONEČNÁ
BÁSNIČKA
U Veverků na jedli,
když se večer najedly,
na kutě jdou bez řečí
malé děti veverčí,
pak jim paní Veverková
pohádku čte ve verších:
U velbloudů na poušti
marně bazén napouští,
jejich otec, jejich matka,
čtyři malá velblouďátka
pumpováním zapotí se,
všechnu vodu vycucne písek,
až je z toho bolí hlava –
kde se mají učit plavat?
Ještě že si mohou přečíst
ve své velebloudské řeči,
jak se kdesi na jedli
u Veverků najedli.
Jak ty děti veverčí
hodné jsou a nebrečí,
jak jim paní Veverková
pohádku čte ve verších…
NAUČNÁ
BÁSEŇ
pro toho, kdo chce
vědět něco o pohovce.
Pohovka je, každý to ví,
na čem se nám dobře hoví.
Říká se jí také gauč,
dobře se to slovo nauč.
Kdo mě ještě nechápe,
ať jí říká kanape.
TEČKY
A ČÁRKY
Kamaradka nasi Jarky
zapomina tecky carky
kdyz napsala z prazdnin domu
nikdo nerozumel tomu
myslela si maminka
ze jim pise cizinka
DOMEK
Z KARET
Postavím si domek z karet,
ze srdcových es,
budu pilný, nač se válet,
začnu ještě dnes.
V prvním patře je to prima,
v druhém ještě lepší,
domek roste před očima,
mám však rýmu – hepčí.
Hepčí, hepčí! A tak rázem
karty spadly na zem.
Posbírám je vidlemi;
sbohem, krásné bydlení!
CHORÝ
DOKTOR
Co dělají doktoři,
když náhodou ochoří?
Nemají čas na paniku,
zajdou k sobě na kliniku,
prohlédnou si svoje mandle
v ordinaci na zrcadle,
pak si změří tlak,
zeptají se – jak?
Jak jsem na tom s horečkami?
Odpoví si na to sami:
Běžte domů do postele,
ať vám žena rozestele,
předepište si fajn prášky,
doneste si jich půl tašky.
Až horečka sleze dolů,
přijďte k sobě na kontrolu.
Dejte na svá vlastní slova,
nebo chřipka začne znova,
řekne doktor a je rád,
že má na to doktorát.
ŠIKOVNÁ
TETA
V cirkuse mají šicí stroj
a na tom stroji naše teta
zašívá strejdův stejnokroj,
když páře se mu epoleta.
Strejda je totiž krotitel
a někdy tygři, lvi a lvice
si myslí, že je nepřítel,
a dostanou chuť pokusit se
natrhnout strejdův stejnokroj
a zdrhat zpátky do Afriky.
Proto má teta šicí stroj
a režné nitě na knoflíky.
Ona se na ně nezlobí,
vždyť je to zručná šička.
To jistě horší bylo by,
kdyby měla šít strýčka.
MIKROSKOP
Říkali si výzkumníci,
jak je strašně těší,
když objeví v mikroskopu
stopu – třeba bleší.
Mikroskop je krásná hračka,
stačí se jen sehnout;
otočí se malá páčka,
z komára je velbloud.
Z žížaly je hora masa,
z lístku trávy louka.
Vědci vědí – je to krása
mikroskopem koukat.
ŠNEČÍ
DISCO KOULE
U potoka
parta šneků
pořádala diskotéku.
Co tam hráli?
samé hezky
zpomalené gramodesky.
Tancovali
jenom chvíli,
brzy se tím unavili.
Zalezli si
do ulit,
za okamžik usnuli.
VIRTUÓZ
A JEDNA KOZA
U souseda jedna koza
potrkala virtuóza.
Rozšlápla mu housličky
na malinké kousíčky,
honila ho po sadu,
zmrvila mu náladu.
DIRIGENT
Kdo chce dirigentem být,
ten se musí naučit:
dobře slyšet,
poznat noty,
nosit frak
a černé boty,
nakoupit si taktovek
aspoň deset aktovek,
před zrcadlem doma stát,
trénovat a trénovat.
STRÝČEK
FLÉTNISTA
Strýček spolkl flétničku;
může ale klidně
spolknout jednu týdně.
Má jich doma bedničku.
Flétničku v tom břiše
zdálky bylo slyšet,
jak mu nahlas píská,
takže potom zblízka
pletli si ho s výpravčími,
na fotbale s rozhodčími.
Doma každou hodinu
budil celou rodinu.
To pak bude jednou slávy,
až strýček tu flétnu stráví!
SLAVÍCI
Dva slavíci slavili,
hezky spolu ladili
do dvojhlasu,
ulítli mi před nosem
zpívat přímým přenosem
do rozhlasu.
O
TLUSTÉM PIANISTOVI
Jeden pianista
měl vykrmené až moc břicho,
tudíž tak obrovské břicho, že si
nedosáhnul ani před, ani po, tím pádem nikdy na klávesy.
Aspoň bylo ticho.
OTA MAŠEK:
NAPOLEON SAMMY
Zlomyslníci tvrdívali s jistotou
ve tváři, že to SAMUEL RESHEWSKI nedotáhl na vojenskou míru, neboť si
jako pětiletý fakan ušoupal nožky, když hrál simultánku za simultánkou. Hm. To
víte, to je kilometrů, které se našlapou od šachovnice k šachovnici.
To Sammy ještě žil s rodiči
v polském Ozerkově. A tohle město bylo vyhlášené právě tím, že zde žije
fantastické šachové tóčo, neboť Třetí oko bere na sebe povinnost zvýraznit
talent od Boha: když už tak už zde žije naprosto famózní fantastické dítě
šachů. Kdekdo byl zvědavý, co je pravdy na tom zázraku přírody a finty ve
prospěch filuty. „Sammy“, Samuel jezdil s rodiči od vesnice
k vesnici, od města k městu a porážel v simultánkách i mnohem
starší soupeře. Přes všechny předpoklady, že bude jistě mistrem světa, tohle
proroctví nevyšlo. Vždy mu scházel kousíček, aby získal tu nejvyšší šachovou
korunu.
Měl jsem štěstí na událost v den
dé: Reshewského jsem viděl pilně a nezkresleně jako karikaturista šachových
partií svým bělmem v Bělehradě 1970. Z jeho pověstné zázračnosti
leccos nefungovalo, avšak na proslulosti se mnoho neztrácelo. Vždyť se ještě
probojoval mezi reprezentanty Světa proti týmu CCCP. A to hovoří jen o jeho
kvalitě.
Znal jsem ho předtím jen z fotek.
Nejtypičtější na něm byla rozsáhlá pleš – a nadnesené držení hlavy na těle –
jako by se chtěl povýšit nad své vzrostlejší konkurenty. Hm. Ještě než to
gigantické střetnutí Svět contra CCCP začalo, ptal jsem se v sále hotelu
Vlasty Horta, který je to ten Reshewski? Plešatý je akorát Bronštejn, a toho
znám. Ukázal mi na drobnou postavičku, třímající v zaťatých zubech lulku.
Jenže, ten přece není holohlavý holobrádek? Má vlasy upravené jak filmový kluk
z plakátu, rozuměj filmový filuta mæstro… Hm…
Hm no jo, Sammy byl v Bělehradě –
vlasatý chlupáč, jako psisko kudrnáč! Ne, neměl paruku. V USA mu
specialista narouboval pod kůži vlas po vlasu, takže nosil pěkně ulízanou
fasádu. Za pěkně tučnou dolarovou paletu! Ale co by jeden neudělal, aby mohl
opět být navenek fešákem jako ze žurnálu králů šach–mat. Musím uznat, že mu to
seklo. I když mne trošku mrzelo, že budu muset předělávat starodávnou
karikaturu na tu aktuálnější. Od prvého okamžiku mi Samuel Reshewski připomínal
Napoleona. Teprve pak mi prozradil inženýr Šajtar, že se mezi hráči říká
Sammymu „malý Napoleon“.
Když jsem se v Bělehradě osmělil
Reshewského požádat v hotelu, kde byli všichni aktéři ubytovaní, o
autogram na kresbu, zle jsem pochodil. To je nehorázně přísnej frajer, říkal
jsem si pro sebe. Ptal jsem se Vlasty Horta, proč mi stejnou karikaturu asi za
tři dny potom podepsal s ochotou, s nelíčenou ochotou. Vlasta se mi
vysmál – vycenil přitom svá bělostná kusadla – jakpak ti ji měl podepsat: to
byl předtím zrovna pátek a on drží šábes! Hm, šach nešach, šábes je podstata
jeho bytí. Při šábesu ani nekibicoval. Ruce, které ho asi svrběly, aby si také
přisedl k mariáši, měl jen pevně stisknuté…
DODNES JDOU
K seznámení s některými
význačnými osobnostmi pomáhá občas štěstí. Někdy i moje záslužné slušné
čmáranice.
U předsedy Mezinárodního olympijského
výboru, pana JUANA ANTONIA SAMARANCHE, jsem k té znamenité známosti
přišel přes výtvarnictví. Pan předseda MOV viděl některé plastiky našeho
sochaře Zdeňka Němečka. A našel v nich takové zalíbení, že se rozhodl
objednat u něho návrh na výtvarnou výzdobu sídla MOV v Lausanne.
Naštěstí jsem se znal s Němečkem
natolik, že jsem mohl doprovázet pana Samaranche jak české saranče u pomeranče
při jeho návštěvě Němečkova ateliéru v Libni u Vltavy. Již tenkrát mi bylo
sympatické, že si pan předseda prohlížel soustředěněji autorovy figurální
pohybové plastiky než portrét zakladatele moderních olympijských her Pierra de
Coubertina. Ty plastiky byly plné dynamiky, která autora vedla ke zvýraznění
některých tělesných proporcí, což ovšem v té době nevonělo zastáncům koženého
realismu: sice věrnost modelu, ale těžko vyjadřujícího ve sportu to
nejdůležitější – pohyb! Trochu jsem ten svůj názor na tenhle problém vykoktal
svou šafránovitou a nedostatečnou znalostí francouzského startu do výraziva
v pohybu, leč zřejmě zrovna tím jsem mu padnul do noty. Poprosil mne na
závěr delegace, abych sochaři jeho názor přetlumočil do českého výraziva. A
poté požádal šoféra svého bouráku, aby přinesl nějakou obálku a předal mi ji.
Byly v ní pečlivě zabalené kapesní hodinky značky seiko s vyrytým znakem MOV. Brilantní švýcarský dar pečlivosti
v přesnosti.
Kamarád z redakce, když jsem se
mu s tím dárkem pochlubil, jen pozdvihl obočí a vyjevil svou znalost řka:
„To bude nějakej lacinej šmejd!“ Nechal jsem ho při tom. Ale i po více než čtvrt
století jsem mu připomenul, že ten lacinej šmejd jde na vteřinu přesně a
vyměňovat baterie stačí jednou za dva roky!
(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)
O JIZERSKOHORSKÝCH LUPIČÍCH
O lupičích a loupežnících se vyprávělo
na několika místech v Jizerských horách. Na jižním úpatí hor, na
Jablonecku a Tanvaldsku, to byly pouhé pověsti, avšak na západě hor,
v souvislých lesích kolem Hemmrichu (Hemmrich
je místní výsostné označení – údajně podle poustevníka emerity – pro nejhořejší
část Oldřichova v Hájích, která se rovněž nazývala Filipka. Později přešlo
označení Hemmrich i na lesnaté a skalnaté okolí Oldřichovského sedla...)
lupiči opravdu žili, dokonce ještě v devatenáctém století.
Procesí, která chodívala kolem roku
1853 Starou poutní cestou přes Oldřichovské sedlo do Hejnic, se obávala
„loupežnického hejtmana“ Filipa Krauseho. Rodiče jím děsili zlobivější děti a
caparty, ale sami se také děsně třásli, co nerv káže, to hrdlo veskrze neráčí,
když procházeli starými podezřelými bučinami a houštinami kolem Emauzského
obrázku a pomníčku Zabitého mládence. Stalo se někdy, že tam potkali asi
pětatřicetiletého muže v mysliveckých šatech, střední, robustní postavy,
se světlým licousem. Ozbrojen nebyl, ale jeho pověst byla namakanější než
jakákoli zbraň a samostříl devatenáctiletého století. Nikomu nevelel, loupil
údajně sólově, ale uměl to lépe než jiní a byl také mnohem zmužilejší (Leonardo
di Caprio – ale tučnější vydatnější
sousto, sólokapr pro černé kroniky). Věděl ovšem také, komu se může dát
poznat neozbrojen: před četníky a lesním personálem se ukrýval. Lesníci
z Nové louky jednou dostali raport, že Krause tajně bydlí na hoře Jizeře:
z komína opuštěné lovecké chaty pod vrcholem stoupal dým. Lesníci
naládovali pušky, za tmy se vydali na Jizeru a obstoupili chatu. Uvnitř našli
jen dva vyděšené turisty – účetní jedné liberecké fabriky, kteří zabloudili bez
kódů, bez GPS a bez souřadnic vedených čísly a přenocovali na divoko
v lesích neznámo kde. Podobně obklíčili v lese u Vysokého nedaleko Dětřichova
muže s vysloužileckou čepicí, ale ani on nebyl obávaným hejtmanem Krausem:
muž sice před lesníky uháněl, co mohl, ale jen proto, že tajně strouhal ze
smrkových kmenů smolu.
Filip Krause byl syn pytláka ze
Řasnice na Frýdlantsku. Vrchnost starého Krauseho „oddělala“ osvědčenou
metodou: nabídla mu místo hajného. Bývalý zkušený pytlák, co měl pro strach
uděláno, vykonával novou profesi tak svědomitě a s takovým přehledem
Přemka Podlahy podprahového vnímání o jiných pytlácích v revíru, že ho
jeho bývalí kumpáni jednoho dne odpráskli v hájovně oknem, pomsta byla ve
sladkokyselém nálevu nepřívětivá. Syn Filip pak zpustl bez táty: začal sám
pytlačit a vykrádal kostelní pokladničky. Kradl a pytlačil i na vojně a
několikrát i dezertoval. Pokaždé ho chytli a po třetí dezerci odsoudili
k trestu smrti. Trest mu pak zmírnili na pověstnou „uličku“: dělostřelec
Krause musel projít sem tam řadou tří set mužů, a to desetkrát. Bez odpočinku.
Inkasoval šest tisíc jedna ran lískovými holemi, které byly po polovině vejprasku
vyměněny za čerstvé šlehající metly. Většina takto potrestaných vojáků to
nepřežila, Filip Krause měl tuhý kořínek jako zázračná spermie od siločar
Spořínek. Dva týdny ležel ve vojenském špitálu v Hradčanech zabalen do
octem navlhčeného plátna a střežen dvěma vojáky. Přesto po čtrnácti dnech jako
nejkontroverznější mukl a mučedník justičních omylů tohoto kraje Jirka Kajínek
uprchl: bůhví kde vzal kořalku, opil strážného notorického alkoholika, jeho
šavlí rozřezal prostěradlo a se šavlí v ústech se po něm spustil po
špitální zídce, Leonardo di Caprio by získal za jeho roli ve filmu zaručeně
druhého Oscara. Provaz byl krátký, ale skok do temnoty se mu vyplatil za to
vzrůšo riskování, pytlák a dezertér Krause zmizel beze stopy a na několik let
získal draze vykoupenou svobodu. Štvali ho jako kance severními Čechami, ale
vždy dokázal zamést stopy. Řada lidí ho skrývala před úřady, skrýše měl i
v Jizerských horách, kde svou pouhou přítomností děsil neostražité
poutníky. Odvažoval se prý navštěvovat – v doprovodu svého velkého pejska
chytrého jako irskej vlkodav – liberecké noční podniky. Chytili ho až roku
1854. Jeho přítel z obce Pihel u Nového Boru ho pozval na křtiny svého
miminka. Ničema Krause se způsobně dostavil, ale s ním se také přihasili
četníci, kterým někdo loupeživého hejtmana napráskal. Četníci pročesali celý
dům, ale odcházeli s nepořízenou. Pak hospodyně a paní domu udělala kiks,
který stál lupiče Krauseho život: začala se jim pošklebovat. Rozzuření četníci
se vrhli nanovo do sklepa i na půdu a v jednom z jejích temných koutů
našli jizerskohorskou známou firmu, pěkného zaretušovaného ptáčka. Soudu se
nedočkal: ještě na půdě stačil spolykat arsenik, který u sebe přechovával, a
v několika hodinách ho jeho vlastní rozhodnutí sebevraždy stálo život
v České Lípě za strašných nesnesitelných bolestí.
Hejtman Krause nebyl sám, kdo si
v polovině devatenáctého století zvolil jizerskohorské lesy za své
útočiště pod sluncem. Byla to zároveň i banda lupičů a zlodějů, kteří si říkali
„Liberečtí šibeničníci“. Přepadali na cestách kolem Hemmrichu pocestné i místní
lidi, na Frýdlantsku vykrádali nezabezpečené samoty. Na podzim roku 1849 si
všimli obyvatelé údolí Jeřice od Mníšku po Oldřichov v Hájích, že již
několik týdnů prochází jejich vesnicemi, vždy mezi třetí a pátou odpolední,
tlupa asi deseti neznámých mužů. Zvláštní bylo, že šli pokaždé jen jedním
směrem a nikdo je neviděl vracet se. Tehdy řádila na Frýdlantsku zlodějská
banda, ale nikoho se nepodařilo chytit. Kohosi napadlo, že zloději by mohli být
oni tajemní muži, kteří přecházeli Oldřichovské sedlo a mizeli v lesích
Hemmrichu: v těch dobách nezbývalo než chodit i za lupem pěšky (úpěnlivě
konstatováno ve dvacátém prvém století), poněvadž železnici z Liberce do
Frýdlantu chybělo ještě čtvrt století do doby vzniku. Jedné tmavé noci si lidé
z Oldřichova na prevíty počíhali. Někteří hlídali s puškami nahoře
v úzkém sedle, jiní stáli až dole ve vsi. Kolem půlnoci skutečně
zaslechli, jak zdola z raspenavské strany namáhavě stoupají k sedlu
neznámí pobertové. Zloději se vraceli z obchůzky po Frýdlantsku. Po
krátkém zmatku a střelbě uprchli všichni zlodějíčkové – až na jediného, který
všechny ostatní zradil. To byl konec „Libereckých šibeničníků“.
S k u t e č n í silniční lupiči Jizerských hor jsou ale ještě
mnohem starší. Z boleslavského kraje vedla přes Frýdlant do Zhořelce
prastará obchodní stezka. Jedna její větev procházela Oldřichovem
v Hájích, stoupala po úbočích Svahového vrchu a překračovala Jizerské hory
v nevýrazném sedle na místě zvaném dnes Scheibe. (Scheibe má v němčině nejeden význam. V jizerskohorském
dialektu označuje nejčastěji volné, víceméně rovné místo bez stromů
v lesích.) Leží severovýchodně pod Oldřichovským Špičákem, západně od
Hřebenového buku (původní buk padl roku 1903), kolem kterého dnes vede turistická
naučná stezka z Liberce na Frýdlantsko. Scheibe měla nechvalnou a nevalnou
pověst – na vozy kupců prý čekali v horských lesích lupiči. Nejméně
bezpečno tam bylo v 15. a 16. století. Tehdy směli nosit poddaní i zbraň
proti lupičům „k ochraně své a rodového majetku.“
Lupiči nebydleli pouze v lesích –
tam jen kradli –, ale mnozí z nich žili dvojím životem jako zdánlivě
slušní lidé. K lapkům nutno počítat i jejich pomocníky a panské úředníky,
kteří prý za úplatu ohlašovali lupičům příjezdy a odjezdy kupců. Silniční lupič
Petr Vorbach, který byl oběšen 30. listopadu 1470 ve Zhořelci, vypověděl, že
„měl po vsích dvanáct kumpánů“. Jedním z nich byl i rychtář z Nové
Vsi u Mníšku, hodinku cesty od Scheibe. Měl doma – alespoň podle Vorbacha –
„necky plné zlata a kostelního náčiní a kromě toho u sebe 450 zlatých, které
našel u toho, kterého zamordoval“.
Podle jizerskohorské pověsti prý
bydlel Vorbach v takřečené Loupežnické sluji, v černé jeskyňce
v žulových balvanech na raspenavské straně hory Kopřivníku, sotva dva
kilometry severovýchodně od Scheibe. Dobří znalci Jizerských hor najdou ještě
dnes onu zvláštní jeskyni: v nejhustším houští a balvanech ústí nízký,
snad půl krát půl metru velký otvor mezi skály. Po několika metrech plazení
úzkou chodbou se objeví v záři svítilny jeskyně několik metrů velká
průrva. Pustota a divokost dnešního okolí propůjčují jeskyni, která leží
v pětatřicátém lesním revíru polesí Špičák, skutečně loupežnický ráz.
Bude-li kdo hledat v nitru skály poklad, nebude první: už hodně lidí
slídilo v jeskyni po naloupených hodnotách Petra Vorbacha i po tajné
únikové chodbě, která prý odtud vedla do Skalního hradu.
Jen několik set metrů od Scheibe leží
mohutné srázy Skalního hradu. Do hloubky třiceti metrů na údolní straně a
deseti na straně náhorní spadají šedé žulové stěny skály. Krásný rozhled!
Pověst se zmiňuje, že na Skalním hradě stávala dřevěná tvrz, původně pro
hlídky, které střežily jako oko v hlavě cestu přes Scheibe, později ji
naopak obsadili silniční lupiči. Ve skále jsou otvory, které připomínají lože
pro trámy dřevěné stavby, a proto archeologové kopali před 88 lety i
v prohlubních na vrcholu skály i pod Skalním hradem. Našli silnou vrstvu
popela, četné střepiny středověké keramiky a špičky šípů. Většina toho, co se
však o Skalním hradu vypráví, je ovšem smyšlená zavařenina: Z hradu prý
vede tajná chodba nejen do Loupežnické jeskyně, ale i do frýdlantského zámku.
Na Skalním hradě prý žila proti své vůli krásná a nešťastná „loupežnická milá“
a musela chodit tajně do Frýdlantu pro zásoby. Zamilovala se do rytíře a cestu
ke Skalnímu hradu mu označila krupicí, kterou za sebou sypala. Když pak rytíř
přitáhl pod hrad, chtěli se lupiči dívce pomstít. Prchala před nimi po temenech
skal a želbohu měla horší úraz než Cyklomiss 2010 Katarína Hranaiová, byť byla
stejně precizně pohybově vybavena, vybarvena jako poezie cyklistického
stylistického pohybu, zřítila se do strmé a hluboké průrvy, která se rozevírá
ve skalních spoustách a jmenuje se po ní Panenský skok.
Dnes už je ten kraj liduprázdný. Když
jsem před několika lety procházel lesy kolem Špičáku a pátral po památkách na
staré cesty a lupiče, procházela přes Scheibe již jen bědná cesta světlou
smíšenou bučinou a na mohutném smrku tam visel železný kříž. Nic již
nenasvědčovalo úzkostem dávných poutníků a kupců. Je to ostatně již velmi
dávno, kdy tudy prosvištěli naposledy: stezka přes Scheibe byla koncem
sedmnáctého století definitivně opuštěna. Silnice z Liberce do Frýdlantu
přes Albrechtice stojí v dnešní podobě od roku 1833, silnici z Raspenavy
do Oldřichova v Hájích začali lidé budovat roku 1847, ale na Oldřichovském
sedle ji dokončili až roku 1861. O čtrnáct let později, roku 1875, vybudovali
pohodlnou i pohlednou železnici s párou. Hemmrich pozbyl svoje nebezpečí,
ale ještě dlouho platil za „zakletý rajón“: Je to kraj, kde podle pověstí
bloudí duch nenáviděného frýdlantského hejtmana Platze z Ehrentalu, který
desítky let, až do své smrti roku 1722, plenil a plísnil poddaný lid. Lidé pak
vídali, jak mrtvý hejtman projíždí lesy na Hemmrichu na ohnivém oři se smečkou
psů a loví jeleny. Když podzimní vítr skučí holými větvemi jizerskohorských
bučin a kmeny a větve mohutných stromů o sebe skřípají, říkají lidé, že to
hejtman Platz musí za větrných nocí rozřezávat pilou všechny kameny, balvany a
skály na horských stráních Hemmrichu. A kdo zná ten skalnatý loupežnický kraj
západního pomezíčka Jizerských horských kouzel, ten ví, jak asi velká musela
být vina dávno zemřelého hejtmana a jak strašný je to trest.
Skalní hrad pod Špičákem není jediným
místem v Jizerských horách, kde měla stávat loupežnická tvrz: mnohem
známější a archeologickými nálezy ověřen jest Jezdec v kateřinském údolí (opětovně nelze nevzpomenout žoviálně na
bodře vyléčenou Kateřinu Hranaiovou jezdkyni), dnes už jen strmá skála
vysoko nad úzkým údolím Černé Nisy. Z náhorní strany jej chrání velmi
nezřetelný polokruhovitý val. Když jej lidé před 88 lety a třemi týdny
prokopali, zjistili, že byl dělán ze dvou řad kůlů, mezi nimiž byla udusána
hlína s drtí. Na skálu vedou tesané schody a na jejím temeni – výrazněji
než u Skalního hradu – jsou rovněž vytesána lože pro trámy a obdélníková
prohlubeň. Mnoho sporů již bylo o Jezdce! Pan Gebauer jej měl za obětiště
starogermánských kněžek, jiní za strážní letohrádek, který chránil cestu údolím
Nisy, další v něm spatřovali nefalšovanou loupežnickou tvrz. Věřme jen
odborně vedeným výzkumům: roku 1926 vyslal pražský Státní archeologický ústav
své pracovníky dr. Buchtela a dr. Šimka, aby pustou skálu ohledali.
Archeologové našli otesanou skálu a na ní řadu letopočtů, od 12. do 15.
století. Většina z nich byly novodobé falzifikace a původní snad zůstal
jen letopočet 1381. Při vykopávkách nalezli mnoho střepin keramiky ze 14. a 15.
století a jen velmi málo ze století třináctého. Starší osídlení nezjistili. Zdá
se, že Jezdec byl skutečně pevnůstkou k ochraně cesty a po husitských
válkách snad na čas i loupežnickým hrádkem. Podle četnosti popela usoudili
archeologové, že Jezdec vzplál a lehl popelem.
V archeologických vykopávkách se
samozřejmě nenašly pověsti o Jezdci, o tajných chodbách, Černém Jírovi,
Panenské stráni. Přesto se již staletí v Jizerských horách o Jezdci
tradují. Jedna tajná chodba měla vést odtud až do Liberce, druhá dokonce
desítky kilometrů až na Hamrštejn v Ještědských horách. Hrad Hamrštejn
býval často spojován s jizerskohorskou loupežnickou tvrzí, už proto, že
náležel ke stejnému panství: Odtamtud prý také unesl lupič Černý Jíra krásnou
dceru hamrštejnského pána a držel ji na Jezdci. Panenská stráň nad dnešní
rudolfovskou elektrárnou na pravém břehu Nisy prý svědčí o vycházkách
zajatkyně. Její snoubenec loupežníky přepadl a hrad dobyl. To všechno vypráví
pověst jen proto, aby vysvětlila, proč nahoře na skále Jezdci je prohlubeň,
která tvarem připomíná otisk koňského kopyta: odtud prý skočil se svým koněm do
hlubiny Černý Jíra, když viděl, že hrad padl a jeho kumpáni to mají za sebou.
Protože skok do smrtící hloubky prý dopadl na jedničku, je možné jen jedno
vysvětlení: Černý Jíra byl ve spojení s nečistými mocnostmi a jeho pekelný
kůň nechal navěky ve skále otisk svého kopyta.
https://www.youtube.com/watch?v=cyT1E_CROLo
J
https://www.youtube.com/watch?v=0hwG1bjl3nA
https://www.youtube.com/watch?v=M7NbZIcs93c&index=3&list=PL-ZXo_AEVRGQnrNCnMmYkV28lw4VVLs2f
https://www.youtube.com/watch?v=DBX7veYUnBI&list=PL-ZXo_AEVRGQnrNCnMmYkV28lw4VVLs2f&index=8
https://www.youtube.com/watch?v=8YETqWwerIs&index=11&list=PL-ZXo_AEVRGQnrNCnMmYkV28lw4VVLs2f
|