Love Story z knihkupectví...

Ona o On,
milenci věční
z knihkupectví
U dvou Vousů..
.
On,
román
od Balzaca,
prach sedal
mu do licousů..
.
Ona,
novela
(prý úspěšná)
od Danielle Steel..
.
Trávili tu
bok po boku
šťastně nekoupeni
spoustu
hezkých chvil..
.
Jednoho dne
přebrali však oba
vůně z knih
a na polici šera..
.
Nezvládli objetí
a ona zřítila se
k zemi
potupně rozevřena..
.
Vida,
že záchrany jí není
a čest její je zostuzena,
sebevraždu spáchal
gentleman ten
skokem z police..
.
Brzy ráno
kos černý uviděl
tragédii tu z ulice
a slzy kosí ronil
jako hrachy..
.
Taková
to byla láska knižní..
Prý za všechny
prachy..
.

Ofra

Sad plný květů...

Chybíš mi..
Jako řece voda
když chybí..
Voda,
co po těle
mlčky mi stéká
a teče dolů
prázdným
mým klínem..
Klínem,
co není tou číší
a já
nejsem
tím vínem,
ze kterého tak často
točí se ti hlava..
Chybíš mi..
Sad plný krásných
je květů..
V tom mém slunce
si posedává..
.

Ofra

Mít v sobě...

Mít v sobě poledne,
i když se právě smráká..
Květiny pohladit..
I ty,co spálil mráz..
Zvedat se k úsměvu,
i když bolest 
v hloubi tě drásá..
Rozdat i poslední
a vroucně milovat..
¿?

Ofra

Nepřestávat...

Zanořit
dýku do smutku..
Až po okraj
v bolesti své
se smočit..
Zhasnout
den nad sebou,
do labyrintu tmy
nebát se vkročit..
Tápat..
Hledat
a vracet se..
Třeba i zběsile
v něm kroužit..
Po Světle,
po lásce
a pravdě v nás
však nikdy
nepřestávat
toužit..

Ofra

Zítřek umírá...

Bolíš mne,
světe…
Bolíš…
Nemoc těžkou
skrýváš…
V zahradu rajskou
měl jsi přitom růst…
Ideály mizí,
láska,
krása,
v sebe víra…
Místo pravdy
práší se od úst…
Po nás potopa,
slýchávám často…
Kde vůle není,
z dobrého
nepovstane nic…
Zítřek prý
nikdy neumírá…
Jenže ty
bolíš mne, světe…
Bolíš…
A bolíš čím dál víc…

Ofra

Hledám tě, slunce...

Hledám tě, slunce…
Hledám na stráních,
kde mezi kopretiny
schováváš
svou hlavu…
V korunách stromů
tě hledám…
V kamenech,
v nichž ještě cítím
tepat lávu…
V horách tě hledám,
kde vítr pláče do kleče
a pod kameny…
Hledám tě v ulicích,
život kde proudí
zběsilý a unavený…
V mé poušti tě hledám,
přestože tam zlatem
plníš mi dlaně…
Slunce,
hledám tě…
Hledám…
Vypal znamení
Naděje a Lásky,
mi prosím na ně…

Ofra

Stínohra...

Až zhasne svíce
a hvězdy zblednou,
duše naše i těla
k sobě se zvednou…
Obraz stínů,
co tančil,
měkce si sedne
a paže
toužebně neposedné
v stínohru něžnou
zvolna se slijí,
jak ručičky hodin
na orloji,
když zvony právě
půlnoc bijí…

Ofra

K prameni...

Až ticho s krásou
dojdou k prameni,
snad duše má dá
mi znamení…
Po okraj láskou
mysl budu plnit…
Duše má v bocích 
se bude vlnit
a všechny za mnou
hradby stínů
se rozmělní
v klidnou pantomimu…
V to nebesky krásné
divadlo…

Ofra

Po kouskách...

Podej mi ruku svou
nebem přes oblaka…
Co bylo včera,
dnes už není…
Země je všelijaká…
I když duše má
s tebou jde všude,
kam kráčíš,
ty s lehkostí orla
mne pouštíš
a po kouskách ztrácíš…

Ofra

RENÉ LACOSTE   (☼ 2.7.1904   PARIS  –  ۞ 12.10.1996  SAINT – JEAN DE LUZ, FRANCIE)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1925, 1928, ve čtyřhře s Borotrou 1925;

MISTR USA 1926, 1927;

MISTR FRANCIE 1925, 1927, 1929, ve čtyřhře s Borotrou 1924, 1925, 1929.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1927–1932.

„Mám o něj přece jen strach.“

„Prosím tě, René je už velký kluk.“

„Ale každé mámě je úzko, když jí odchází syn.“

„Je mu už patnáct a víš, co já jsem dělal, když mi bylo patnáct?“

„Ty jsi ale byl velký chlap!“

„Vždyť jsi mě ani neznala, maminko, a věř, že mu ten pobyt tam jen prospěje. Naučí se anglicky, a pak, tohle podnebí mu vůbec neprospívá.“

„Máš pravdu, je bledý.“

Za pár dní zavolal otec patnáctiletého Reného k sobě do pokoje.

„Provedl jsem něco, tatínku?“ řekl s polekaným tónem v hlase. Byl takový. Tichý, uzavřený a trochu bázlivý samotář. Mezi kluky ho to moc netáhlo.

„Pojedeš do Anglie, René. Musíš se naučit anglicky.“

„Jak myslíš, tatínku,“ odpověděl pokorně.

„Jenom ti to prospěje a přijdeš mezi lidi.“

„Jak myslíš, tatínku.“ Jeho tichá odpověď se nesla pokojem s drahým nábytkem, odrážela se od obrazů starých holandských mistrů a René pomalu odcházel. „Ještě něco, tatínku?“

„Pojedeš příští týden.“

Za týden stál mladý René dole v hale, kolem několik kufrů, po schodech si to vykračoval jeho otec. V ruce novou tenisovou raketu. „René, copak můžeš odjíždět do Anglie bez rakety? V Londýně mají velký turnaj, mezinárodní mistrovství země, ale říkají mu prostě Wimbledon, Charles William Renshaw ho vyhrál celkem sedmkrát. Vím, že tohle nedokážeš, ale když budeš mít volno, hraj tenis.“ A pak ještě mrkl na matku, oba dobře věděli, že Renému může pohyb jenom prospět. Domácí lékař je často informoval, že jejich syn není tak docela zdravý exemplář v exkluzivní domácnosti.

René se v Anglii pilně drtil anglickou výslovnost a slovní zásobu, ale stále víc pomýšlel na tenis. Na travnatých dvorcích trávil všechen volný čas, o nic jiného se nezajímal. Otec mi nadělil ten nejšikovnější dárek na cestu, pomyslel si několikrát a začalo mu být líto, že tenis nepoznal dřív. Hned jak přijede domů, musí se mu věnovat maximálně primárně.

„Tatínku, ta hra se mi dost zamlouvá,“ přiznal, když se po půl roce vrátil na starou známou adresu. Matka ho objala.

„Prospělo ti to, René.“

„Jsem rád, že tě tenis oslovil, a jestli chceš, oslovím pana Darsonvala, to je totiž vynikající profesor tenisu.“

„To bych byl moc rád, tatínku.“

Od té doby začal mastit René Lacoste tenisovou techniku pod vedením jednoho z nejlepších francouzských učitelů tenisu.

„Naučit se tenisovým zásadám, to znamená určit si ten nejlepší vyhovující styl,“ sdělil mu trenér hned ze začátku. „A jenom ten, kdo má tenisový instinkt v krvi, je na tom dobře. Ale musí ho rozvíjet.“ Stáli u tenisového dvorce a trenér vyzval Reného, ať mu ukáže, co dovede. Hned poznal, že Lacoste je nefalšovaný talent.

„Jen by potřeboval zesílit,“ oznámil pak večer otci.

„Právě proto začal hrát tenis.“

„Ale kdo chce hrát na vynikající úrovni, ten k tomu taky potřebuje velkou sílu.“

„Tak daleko, pane Darsonvale, snad René nepomýšlí. Lékař nám doporučil, aby se do sytosti pohyboval, proto začal s tenisem.“

René hrál tenis prakticky bez přestání. Dlouhé hodiny vydržel stát u tréninkové stěny a učil se údery.

„Je slabý, nevydrží to,“ řekla jednou po večeři máti peprná peprnému otci.

„Nebojím se o něj, kromě toho mu teď nemůžeme tenis odpírat, když jsme mu ho zpočátku sami nabízeli.“

Když mu to pak otec řekl, byl ještě tvrdohlavější. „Už je to víc než dva roky, co jsem začal. A nepřestanu.“

Za rok a půl se pak probojoval do finále Wimbledonu. Nastupoval vždy v široké kostkované čepici na hubené hlavě, na rtech strnulý, ne právě sympatický úšklebek. „Podívejte se, jak je úskočný,“ říkali ti, kteří ho neznali. Ti druzí moc dobře věděli, že za tou maskou skrývá jisté rozpaky. Jako by se styděl, že se tenis tak znamenitě naučil. Borotra vyhrál 6:1, 3:6, 6:1, 3:6, 6:4, ale Lacoste byl spokojený. Vždyť sám ani nečekal, že se probojuje tak daleko. Jeho velké chvíle stejně musely přijít. Veškerý volný čas při turnaji trávil ve Wimbledonu. Zapisoval si do notýsku, jak jednotliví tenisté hrají, jaké mají slabiny, a podle toho pak vždy určoval taktiku. Ne, nikdy ji neměnil. Věřil jí, přesvědčený, že mu musí přinést kýžené ovoce. Psal se rok 1924, světovému tenisu kraloval Tilden a ve Francii začali jeho velikosti dorůstat Borotra, Cochet, Brugnon i Lacoste. Borotra šarmem dokázal strhnout davy k výbuchům aplausu, Cochet vyvolával nekonečné ovace svými technickými kouzly, Lacoste byl na dvorci příliš jednoduchý, skoro prostý. Nevyhlížel nikdy jako hrdina, kterému donekonečna tleskají nabité tribuny. Ale byl z nich nejpilnější.

„René, někdy se mi zdá, že ani nemáš z té hry radost,“ řekl mu jednou Pierre Gillou, nehrající kapitán francouzského týmu Davis Cupu.

„Ta moje radost se nedá rozeznat očima, ale já o ní vím,“ odpověděl.

„Pak je k ní ale hrozně složitá cesta, nemyslíš?“ Kapitán Gillou tenis zbožňoval, brzy poznal, že Lacoste se zařadí mezi tenisové legendy Francie.

V roce 1925 se mezinárodní mistrovství Francie prvně hrálo na dvorcích Rolanda Garrose (a „Roland Garros“ je také od té doby jeho synonymem, stejně jako „Forest Hills“ pro mezinárodní mistrovství USA). Tam na Lacosta čekal Borotra, sedmadvacetiletý útočník, který se nebál přikročit k síti. Jenom akčnější ho mohu porazit, říkal si pořád Lacoste a nepřestal trénovat. Vyplatilo se mu to. Vyhrál 7:5, 6:1, 6:4, navíc se (s Borotrou) stal i mistrem ve čtyřhře. Bylo mu dvacet, ale patřil k nejpřemýšlivějším tenistům, na všechny soupeře pohlížel skrze pátravé oči, hledal jejich slabá místa a většinou je objevil.

„Ten René nás ale rentgenuje, někdy mám dojem, že si mě i s raketou strká pod mikroskop,“ tvrdil často Borotra.

V tom roce se znovu potkali ve finále Wimbledonu. Lacoste v semifinále porazil Australana Andersona 6:4, 7:5, 6:1, Borotra ve finále vyhrál jen třetí set. Znovu byli nejlepší ve čtyřhře, ale sestavovatel tabulek Wallis Mayers z Londýna přesto dal Lacosta ve světovém pořadí až na čtvrté místo. Snad nejvíc ho ovlivnilo, že Francouzi ve finále Davis Cupu ve Filadelfii proti (prvním třem) Američanům neuhráli ani bod, ačkoli Lacoste už měl na Tildena dva mečboly! Vedl 2:0 na sety, ve třetím pak 5:3 a při Američanově podání 40:15. Ale dvakrát zaúřadovali rozhodčí… Tehdy však začala Lacostova cesta k titulu nejlepšího světového tenisty. „Tilden je i v Americe k poražení,“ řekl po zápase Maxi Decugisovi, nehrajícímu francouzskému kapitánovi.

Pak celá francouzská tenisová reprezentace hrála na turnaji v Bostonu, kde k první ceně patřil i živý krokodýl. Lacoste s ním vyhrál i přezdívku, která podle francouzských novin vyjadřovala nejpřesněji jeho povahu. „Je tichý, vyčkávající netvor, ví, kdy má do toho praštit. Přesně takový je i krokodýl postrachem k výsledku a výsledkem postrachu nervových šelem.“

Úspěchy ho ani v nejmenším neodradily od tréninku. Dál ho bavily a těšily jedině exaktní vracečky míčů. „Je jako gumová stěna,“ začalo se špitat mezi hráči, a nebýt už Krokodýlem, vyfasoval by označení Gumová stěna. Vynalezl i nahrávací stroj, kterému přesně naordinoval údery. Vždyť sotva kdo jiný než ta studená hmota by měl trpělivost s ním trénovat a neplakat nad svým rozlitým mlíkem.

V roce 1926 opět mušketýři odjeli do Filadelfie za svým pohárovým snem. „Dají se vůbec Američané doma porazit?“ ptaly se francouzské noviny před finále Davis Cupu. Johnston v prvním zápase Lacosta přemohl jako Krokodýl Dandy, prohrál i Borotra s Tildenem, Francie už byla skoro na kolenou. Definitivně ji však srazila až čtyřhra. Nadešel poslední zápas utkání, zlatý hřeb večera, nastupoval Lacoste proti výrazné světové jedničce Tildenovi, který nerad prohrával doma, a v Davisově poháru byl prakticky jako ikona nedotknutelný. Lacoste byl ale trpělivý soupeř, Tildenovy útoky a výpady pomalu slábly a Francouz mu vytřel zrak 4:6, 6:4, 8:6, 8:6. „Lacoste názorně předvedl, že cesta k triumfu v Davisově poháru existuje. Tilden se musel sklonit před Lacostovou přesnější převahou,“ psali novináři palcovými titulky do svých komentářů na pořadu dne a Američané přidávali, že se blíží velká éra francouzského stylu tenisu. Lacoste navíc ještě vyhrál Forest Hills a stal se tak druhým Evropanem, kterému se to podařilo. (Prvním byl v roce 1903 Angličan H. L. Doherty.) A ti, kteří tipovali, že se René Lacoste stane v roce 1926 prvním hráčem světového žebříčku, své vnitřní intuice vážně nelitovali.

„Ne, v žádném případě nejsme favorité, Američané obhajují Davis Cup na domácí půdě, ale už to nebudou mít tak snadné jako dřív. Konečně, máme ve svém týmu nejlepšího hráče světa Lacosta, i když Tilden bude ovšem toužit po odvetě,“ prohlásil za rok před odjezdem do USA nehrající francouzský kapitán Gillou. Lacoste předtím realisticky ve finále Roland Garros porazil Tildena až po pěti setech, ale sám sobě dokázal, že výhra z minulého roku nebyla spekulativně náhodná. „Už si na něj našel recept a teď to bude mít vždy těžké,“ říkalo se po finálovém zápase, třebaže poslední set Francouz vyhrál až 11:9.

Byl začátek září roku 1927, ve finálovém utkání Davisova poháru ve Filadelfii nastupovali k první dvouhře Johnston a Lacoste. Francouz hodlal malému Američanovi vrátit dost silně úročenou porážku z minulého roku. Odveta nezabrala příliš času. Za čtyřiapadesát minut běžel Malý Bill Johnston k síti, aby Lacostovi gratuloval k výsledku. Francouz mu to natřel 6:3, 6:2, 6:2. Ale Tilden v další dvouhře porazil Cocheta 6:4, 2:6, 6:2, 8:6 a bylo vyrovnáno. „Čtyřhra vše rozhodne, Velký Bill vyhraje obě dvouhry,“ nechávali se slyšet domácí fanoušci a věřili, že Tilden ve Filadelfii oplatí porážku Lacostovi z Evropy. Po pětisetové bitvě vyhráli čtyřhru Američané, vedli tedy 2:1 a tenisová Amerika se domnívala, že se Davis Cup zůstane opět lesknout jen domácím na očích. „Lacoste přece nemůže pořád nad Tildenem vyhrávat, navíc je mu teprve dvaadvacet, psychická zátěž bude silnější než touha po výhře.“ Pesimisté na druhé straně připomínali Tildenových čtyřiatřicet na krku i samotný fakt, že ztratil hodně své energie ve čtyřhře.

Lacoste začal na úvod dvojchybou. Že by byl opravdu obecně vzato nervózní? Ale ne, brzy vedl 5:1, stále se tlačil k síti a Tilden ho nestíhal prohazovat. Američan jako by si uvědomil, že jedině útokem může rozdrtit tohoto stále se šklebícího protivníka z Francie. Ale Lacoste cítil i ohromnou odpovědnost vedle své pilné fazóny. Jedině jeho vítězství mohlo ještě dát francouzským barvám naději na radovánky. Druhý set však vyhrál útočící bejk Tilden 6:3.

„Neboj se, nebude do nekonečna jen útočit, to mu nemůže vydržet,“ konstatoval kapitán Gillou Lacostovi. „Buď psychicky odolnější, čím delší budou výměny, tím větší máš naději, že vyhraješ.“

Lacoste začal přesně rozvrhovat údery, na Američanův kurt putovaly krátké i dlouhé míče. Jeho jistota začala Tildena vyvádět z míry. Snad cítil, že se pomalu a jistě blíží jeho tenisové utrum a že tenhle zápas určitě nemá v malíčku. Vyčerpaný prohrál pod tíhou nevýhod třetí set 3:6, ve čtvrtém už Lacostovi stačilo jen vracet míče na jeho polovinu dvorce.

„Jen nic nemůžeš uspěchat, nemysli si už bláhově, že jsi to vyhrál.“ Pierre Gillou trpělivě vysvětloval Lacostovi tu nejelegantnější taktiku, sám cítil, že René má osud zápasu ve své režii. Tilden prohrál poslední set 2:6. V potu tváře se mu rýsovala nesnesitelná únava.

„Měl jsem přece jen výhodu, že jsem nehrál čtyřhru,“ řekl Lacoste po zápase novinářům.

„Už jste vyhráli Davisův pohár?“ zeptal se jeden z nich Lacosta.

„Dal jsem si za úkol vyhrát dvě dvouhry, a jak dobře víte, za dva body vám ještě nikdo Davisův pohár nedá.“

„Ale Cochet je proti Johnstonovi velkým favoritem.“

„Kéž byste měli, pánové, pravdu! Francie by vyhrála Davis Cup poprvé v historii.“

Lacoste se zvedl a šel smýt pot do sprchy. Když přišel zpátky na ústřední dvorec, vyhrál Cochet první set 6:4. Pak Američan vyrovnal. Závěr ale patřil Cochetovi – 6:2, 6:4 a Francie celkově vedla krásných 3:2.

„Davisův pohár poprvé do Paříže, Gustave Eiffele, umíráčku z 27.12.1923“ telefonovali novináři a všichni uznale hovořili o Lacostovi. Ano, nikdy mu neprojevovali: SLÁVA SYNU, ale vždy jej uznávali. Takový byl jeho osud. A všichni, kteří ho sledovali v akci, tvrdili, že právě on udrží Davisův pohár v pařížském sejfu co nejdéle.

Po tom finále porazil Lacoste Tildena ještě jednou. V rozhodujícím zápase Forest Hills 1927 mu nedopřál ani set: výsledný stav se vymykal Tildenově šéfované fofrované kontrole 11:9, 6:3, 11:9! Šestkrát za sebou byl Tilden ve Forest Hills nejlepší, od roku 1920 tam úřadoval grand royal tenisem, ale Francouz mu teď titul vyfoukl a o rok později obhájil! A znovu byl nejlepším světovým hráčem.

V roce 1929 vyhrál Lacoste ještě Roland Garros, ale pak ho začala trápit bolest na plicích.

„Musím si odpočinout od té námahy, moc jsem trénoval,“ řekl nehrajícímu kapitánovi, „to nic vážného nebude.“

Lékařský nález však zněl víc než hrozivě. Těžký zánět plic.

„Borotra i Cochet jsou velcí, ale Lacoste – to vždycky byla jistota. Byl to náš symbol tenisové jistoty. A najednou nám chybí,“ napsaly francouzské noviny před finále Davisova poháru v Paříži. „Doufejme, že nemoc odezní stejně rychle, jako na něj přišla.“

René Lacoste však opustil tenisovou scénu na dlouhý čas.

„Vím, že už nikdy nebudu takový, jakým jsem býval jako mladík,“ prohlásil smutným bolem v hlase. A v roce 1932 se vrátil na dvorce zcela pozměněný Lacoste. Bez jistoty, bez jiskry. V prvním kole Roland Garros sice ještě porazil Krásného, ale pak jasně prohrál s Leem. „Skončil jsem, navždycky jsem skončil,“ řekl potom a na nějaký čas přijal funkci nehrajícího kapitána francouzského týmu Davis Cupu. Francouzský tisk to neopomněl komentovat: „Škoda, že Krokodýl Lacoste už nemá tak ostrá kusadla a rentgenová kukadla k tomu!“

Zakladatel novodobé oděvní módy pro fešandy, co rády aligátory na hrudi, mlsně na orgánech svého povyražení si. 

............(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)

O JIZERSKOHORSKÝCH LUPIČÍCH

O lupičích a loupežnících se vyprávělo na několika místech v Jizerských horách. Na jižním úpatí hor, na Jablonecku a Tanvaldsku, to byly pouhé pověsti, avšak na západě hor, v souvislých lesích kolem Hemmrichu (Hemmrich je místní výsostné označení – údajně podle poustevníka emerity – pro nejhořejší část Oldřichova v Hájích, která se rovněž nazývala Filipka. Později přešlo označení Hemmrich i na lesnaté a skalnaté okolí Oldřichovského sedla...) lupiči opravdu žili, dokonce ještě v devatenáctém století.

Procesí, která chodívala kolem roku 1853 Starou poutní cestou přes Oldřichovské sedlo do Hejnic, se obávala „loupežnického hejtmana“ Filipa Krauseho. Rodiče jím děsili zlobivější děti a caparty, ale sami se také děsně třásli, co nerv káže, to hrdlo veskrze neráčí, když procházeli starými podezřelými bučinami a houštinami kolem Emauzského obrázku a pomníčku Zabitého mládence. Stalo se někdy, že tam potkali asi pětatřicetiletého muže v mysliveckých šatech, střední, robustní postavy, se světlým licousem. Ozbrojen nebyl, ale jeho pověst byla namakanější než jakákoli zbraň a samostříl devatenáctiletého století. Nikomu nevelel, loupil údajně sólově, ale uměl to lépe než jiní a byl také mnohem zmužilejší (Leonardo di Caprio – ale tučnější vydatnější sousto, sólokapr pro černé kroniky). Věděl ovšem také, komu se může dát poznat neozbrojen: před četníky a lesním personálem se ukrýval. Lesníci z Nové louky jednou dostali raport, že Krause tajně bydlí na hoře Jizeře: z komína opuštěné lovecké chaty pod vrcholem stoupal dým. Lesníci naládovali pušky, za tmy se vydali na Jizeru a obstoupili chatu. Uvnitř našli jen dva vyděšené turisty – účetní jedné liberecké fabriky, kteří zabloudili bez kódů, bez GPS a bez souřadnic vedených čísly a přenocovali na divoko v lesích neznámo kde. Podobně obklíčili v lese u Vysokého nedaleko Dětřichova muže s vysloužileckou čepicí, ale ani on nebyl obávaným hejtmanem Krausem: muž sice před lesníky uháněl, co mohl, ale jen proto, že tajně strouhal ze smrkových kmenů smolu.

Filip Krause byl syn pytláka ze Řasnice na Frýdlantsku. Vrchnost starého Krauseho „oddělala“ osvědčenou metodou: nabídla mu místo hajného. Bývalý zkušený pytlák, co měl pro strach uděláno, vykonával novou profesi tak svědomitě a s takovým přehledem Přemka Podlahy podprahového vnímání o jiných pytlácích v revíru, že ho jeho bývalí kumpáni jednoho dne odpráskli v hájovně oknem, pomsta byla ve sladkokyselém nálevu nepřívětivá. Syn Filip pak zpustl bez táty: začal sám pytlačit a vykrádal kostelní pokladničky. Kradl a pytlačil i na vojně a několikrát i dezertoval. Pokaždé ho chytli a po třetí dezerci odsoudili k trestu smrti. Trest mu pak zmírnili na pověstnou „uličku“: dělostřelec Krause musel projít sem tam řadou tří set mužů, a to desetkrát. Bez odpočinku. Inkasoval šest tisíc jedna ran lískovými holemi, které byly po polovině vejprasku vyměněny za čerstvé šlehající metly. Většina takto potrestaných vojáků to nepřežila, Filip Krause měl tuhý kořínek jako zázračná spermie od siločar Spořínek. Dva týdny ležel ve vojenském špitálu v Hradčanech zabalen do octem navlhčeného plátna a střežen dvěma vojáky. Přesto po čtrnácti dnech jako nejkontroverznější mukl a mučedník justičních omylů tohoto kraje Jirka Kajínek uprchl: bůhví kde vzal kořalku, opil strážného notorického alkoholika, jeho šavlí rozřezal prostěradlo a se šavlí v ústech se po něm spustil po špitální zídce, Leonardo di Caprio by získal za jeho roli ve filmu zaručeně druhého Oscara. Provaz byl krátký, ale skok do temnoty se mu vyplatil za to vzrůšo riskování, pytlák a dezertér Krause zmizel beze stopy a na několik let získal draze vykoupenou svobodu. Štvali ho jako kance severními Čechami, ale vždy dokázal zamést stopy. Řada lidí ho skrývala před úřady, skrýše měl i v Jizerských horách, kde svou pouhou přítomností děsil neostražité poutníky. Odvažoval se prý navštěvovat – v doprovodu svého velkého pejska chytrého jako irskej vlkodav – liberecké noční podniky. Chytili ho až roku 1854. Jeho přítel z obce Pihel u Nového Boru ho pozval na křtiny svého miminka. Ničema Krause se způsobně dostavil, ale s ním se také přihasili četníci, kterým někdo loupeživého hejtmana napráskal. Četníci pročesali celý dům, ale odcházeli s nepořízenou. Pak hospodyně a paní domu udělala kiks, který stál lupiče Krauseho život: začala se jim pošklebovat. Rozzuření četníci se vrhli nanovo do sklepa i na půdu a v jednom z jejích temných koutů našli jizerskohorskou známou firmu, pěkného zaretušovaného ptáčka. Soudu se nedočkal: ještě na půdě stačil spolykat arsenik, který u sebe přechovával, a v několika hodinách ho jeho vlastní rozhodnutí sebevraždy stálo život v České Lípě za strašných nesnesitelných bolestí.

Hejtman Krause nebyl sám, kdo si v polovině devatenáctého století zvolil jizerskohorské lesy za své útočiště pod sluncem. Byla to zároveň i banda lupičů a zlodějů, kteří si říkali „Liberečtí šibeničníci“. Přepadali na cestách kolem Hemmrichu pocestné i místní lidi, na Frýdlantsku vykrádali nezabezpečené samoty. Na podzim roku 1849 si všimli obyvatelé údolí Jeřice od Mníšku po Oldřichov v Hájích, že již několik týdnů prochází jejich vesnicemi, vždy mezi třetí a pátou odpolední, tlupa asi deseti neznámých mužů. Zvláštní bylo, že šli pokaždé jen jedním směrem a nikdo je neviděl vracet se. Tehdy řádila na Frýdlantsku zlodějská banda, ale nikoho se nepodařilo chytit. Kohosi napadlo, že zloději by mohli být oni tajemní muži, kteří přecházeli Oldřichovské sedlo a mizeli v lesích Hemmrichu: v těch dobách nezbývalo než chodit i za lupem pěšky (úpěnlivě konstatováno ve dvacátém prvém století), poněvadž železnici z Liberce do Frýdlantu chybělo ještě čtvrt století do doby vzniku. Jedné tmavé noci si lidé z Oldřichova na prevíty počíhali. Někteří hlídali s puškami nahoře v úzkém sedle, jiní stáli až dole ve vsi. Kolem půlnoci skutečně zaslechli, jak zdola z raspenavské strany namáhavě stoupají k sedlu neznámí pobertové. Zloději se vraceli z obchůzky po Frýdlantsku. Po krátkém zmatku a střelbě uprchli všichni zlodějíčkové – až na jediného, který všechny ostatní zradil. To byl konec „Libereckých šibeničníků“.

S k u t e č n í  silniční lupiči Jizerských hor jsou ale ještě mnohem starší. Z boleslavského kraje vedla přes Frýdlant do Zhořelce prastará obchodní stezka. Jedna její větev procházela Oldřichovem v Hájích, stoupala po úbočích Svahového vrchu a překračovala Jizerské hory v nevýrazném sedle na místě zvaném dnes Scheibe. (Scheibe má v němčině nejeden význam. V jizerskohorském dialektu označuje nejčastěji volné, víceméně rovné místo bez stromů v lesích.) Leží severovýchodně pod Oldřichovským Špičákem, západně od Hřebenového buku (původní buk padl roku 1903), kolem kterého dnes vede turistická naučná stezka z Liberce na Frýdlantsko. Scheibe měla nechvalnou a nevalnou pověst – na vozy kupců prý čekali v horských lesích lupiči. Nejméně bezpečno tam bylo v 15. a 16. století. Tehdy směli nosit poddaní i zbraň proti lupičům „k ochraně své a rodového majetku.“

Lupiči nebydleli pouze v lesích – tam jen kradli –, ale mnozí z nich žili dvojím životem jako zdánlivě slušní lidé. K lapkům nutno počítat i jejich pomocníky a panské úředníky, kteří prý za úplatu ohlašovali lupičům příjezdy a odjezdy kupců. Silniční lupič Petr Vorbach, který byl oběšen 30. listopadu 1470 ve Zhořelci, vypověděl, že „měl po vsích dvanáct kumpánů“. Jedním z nich byl i rychtář z Nové Vsi u Mníšku, hodinku cesty od Scheibe. Měl doma – alespoň podle Vorbacha – „necky plné zlata a kostelního náčiní a kromě toho u sebe 450 zlatých, které našel u toho, kterého zamordoval“.

Podle jizerskohorské pověsti prý bydlel Vorbach v takřečené Loupežnické sluji, v černé jeskyňce v žulových balvanech na raspenavské straně hory Kopřivníku, sotva dva kilometry severovýchodně od Scheibe. Dobří znalci Jizerských hor najdou ještě dnes onu zvláštní jeskyni: v nejhustším houští a balvanech ústí nízký, snad půl krát půl metru velký otvor mezi skály. Po několika metrech plazení úzkou chodbou se objeví v záři svítilny jeskyně několik metrů velká průrva. Pustota a divokost dnešního okolí propůjčují jeskyni, která leží v pětatřicátém lesním revíru polesí Špičák, skutečně loupežnický ráz. Bude-li kdo hledat v nitru skály poklad, nebude první: už hodně lidí slídilo v jeskyni po naloupených hodnotách Petra Vorbacha i po tajné únikové chodbě, která prý odtud vedla do Skalního hradu.

Jen několik set metrů od Scheibe leží mohutné srázy Skalního hradu. Do hloubky třiceti metrů na údolní straně a deseti na straně náhorní spadají šedé žulové stěny skály. Krásný rozhled! Pověst se zmiňuje, že na Skalním hradě stávala dřevěná tvrz, původně pro hlídky, které střežily jako oko v hlavě cestu přes Scheibe, později ji naopak obsadili silniční lupiči. Ve skále jsou otvory, které připomínají lože pro trámy dřevěné stavby, a proto archeologové kopali před 88 lety i v prohlubních na vrcholu skály i pod Skalním hradem. Našli silnou vrstvu popela, četné střepiny středověké keramiky a špičky šípů. Většina toho, co se však o Skalním hradu vypráví, je ovšem smyšlená zavařenina: Z hradu prý vede tajná chodba nejen do Loupežnické jeskyně, ale i do frýdlantského zámku. Na Skalním hradě prý žila proti své vůli krásná a nešťastná „loupežnická milá“ a musela chodit tajně do Frýdlantu pro zásoby. Zamilovala se do rytíře a cestu ke Skalnímu hradu mu označila krupicí, kterou za sebou sypala. Když pak rytíř přitáhl pod hrad, chtěli se lupiči dívce pomstít. Prchala před nimi po temenech skal a želbohu měla horší úraz než Cyklomiss 2010 Katarína Hranaiová, byť byla stejně precizně pohybově vybavena, vybarvena jako poezie cyklistického stylistického pohybu, zřítila se do strmé a hluboké průrvy, která se rozevírá ve skalních spoustách a jmenuje se po ní Panenský skok.

Dnes už je ten kraj liduprázdný. Když jsem před několika lety procházel lesy kolem Špičáku a pátral po památkách na staré cesty a lupiče, procházela přes Scheibe již jen bědná cesta světlou smíšenou bučinou a na mohutném smrku tam visel železný kříž. Nic již nenasvědčovalo úzkostem dávných poutníků a kupců. Je to ostatně již velmi dávno, kdy tudy prosvištěli naposledy: stezka přes Scheibe byla koncem sedmnáctého století definitivně opuštěna. Silnice z Liberce do Frýdlantu přes Albrechtice stojí v dnešní podobě od roku 1833, silnici z Raspenavy do Oldřichova v Hájích začali lidé budovat roku 1847, ale na Oldřichovském sedle ji dokončili až roku 1861. O čtrnáct let později, roku 1875, vybudovali pohodlnou i pohlednou železnici s párou. Hemmrich pozbyl svoje nebezpečí, ale ještě dlouho platil za „zakletý rajón“: Je to kraj, kde podle pověstí bloudí duch nenáviděného frýdlantského hejtmana Platze z Ehrentalu, který desítky let, až do své smrti roku 1722, plenil a plísnil poddaný lid. Lidé pak vídali, jak mrtvý hejtman projíždí lesy na Hemmrichu na ohnivém oři se smečkou psů a loví jeleny. Když podzimní vítr skučí holými větvemi jizerskohorských bučin a kmeny a větve mohutných stromů o sebe skřípají, říkají lidé, že to hejtman Platz musí za větrných nocí rozřezávat pilou všechny kameny, balvany a skály na horských stráních Hemmrichu. A kdo zná ten skalnatý loupežnický kraj západního pomezíčka Jizerských horských kouzel, ten ví, jak asi velká musela být vina dávno zemřelého hejtmana a jak strašný je to trest.

Skalní hrad pod Špičákem není jediným místem v Jizerských horách, kde měla stávat loupežnická tvrz: mnohem známější a archeologickými nálezy ověřen jest Jezdec v kateřinském údolí (opětovně nelze nevzpomenout žoviálně na bodře vyléčenou Kateřinu Hranaiovou jezdkyni), dnes už jen strmá skála vysoko nad úzkým údolím Černé Nisy. Z náhorní strany jej chrání velmi nezřetelný polokruhovitý val. Když jej lidé před 88 lety a třemi týdny prokopali, zjistili, že byl dělán ze dvou řad kůlů, mezi nimiž byla udusána hlína s drtí. Na skálu vedou tesané schody a na jejím temeni – výrazněji než u Skalního hradu – jsou rovněž vytesána lože pro trámy a obdélníková prohlubeň. Mnoho sporů již bylo o Jezdce! Pan Gebauer jej měl za obětiště starogermánských kněžek, jiní za strážní letohrádek, který chránil cestu údolím Nisy, další v něm spatřovali nefalšovanou loupežnickou tvrz. Věřme jen odborně vedeným výzkumům: roku 1926 vyslal pražský Státní archeologický ústav své pracovníky dr. Buchtela a dr. Šimka, aby pustou skálu ohledali. Archeologové našli otesanou skálu a na ní řadu letopočtů, od 12. do 15. století. Většina z nich byly novodobé falzifikace a původní snad zůstal jen letopočet 1381. Při vykopávkách nalezli mnoho střepin keramiky ze 14. a 15. století a jen velmi málo ze století třináctého. Starší osídlení nezjistili. Zdá se, že Jezdec byl skutečně pevnůstkou k ochraně cesty a po husitských válkách snad na čas i loupežnickým hrádkem. Podle četnosti popela usoudili archeologové, že Jezdec vzplál a lehl popelem.

V archeologických vykopávkách se samozřejmě nenašly pověsti o Jezdci, o tajných chodbách, Černém Jírovi, Panenské stráni. Přesto se již staletí v Jizerských horách o Jezdci tradují. Jedna tajná chodba měla vést odtud až do Liberce, druhá dokonce desítky kilometrů až na Hamrštejn v Ještědských horách. Hrad Hamrštejn býval často spojován s jizerskohorskou loupežnickou tvrzí, už proto, že náležel ke stejnému panství: Odtamtud prý také unesl lupič Černý Jíra krásnou dceru hamrštejnského pána a držel ji na Jezdci. Panenská stráň nad dnešní rudolfovskou elektrárnou na pravém břehu Nisy prý svědčí o vycházkách zajatkyně. Její snoubenec loupežníky přepadl a hrad dobyl. To všechno vypráví pověst jen proto, aby vysvětlila, proč nahoře na skále Jezdci je prohlubeň, která tvarem připomíná otisk koňského kopyta: odtud prý skočil se svým koněm do hlubiny Černý Jíra, když viděl, že hrad padl a jeho kumpáni to mají za sebou. Protože skok do smrtící hloubky prý dopadl na jedničku, je možné jen jedno vysvětlení: Černý Jíra byl ve spojení s nečistými mocnostmi a jeho pekelný kůň nechal navěky ve skále otisk svého kopyta.