J
(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)
KVĚTEN (MĚSÍC PROBUZENÍ)
Konečně vešel dál do Jizerských hor znovu blažený čas: jejich
lesy medově vydávají vůně do instinktu živého společenství fauny. Cítím tu vůni
neomylně každé každičké jaro. Stačí jen vykouknout ze soukromí příbytku a
zavětřit k lesům. Začínají už za mým domem a táhnou se bez přerušení,
hluboké a daleké, desítky kilometrů k severovýchodu. Nejsou ani trochu
jednotvárné a duše okřívá, kdykoliv do nich smím vstoupit. Nahoře na jizerských
pláních plují tou jarní dobou nad rašeliništi ještě perlová mračna a v nehnutých
vodách se rozpouští poslední sníh: jediný poryv větru dosud stačí obnovit vládu
zimy.
Kde je ale tou dobou sníh ve starých bukových lesích na
Hemmrichu! Safírová obloha tam prosvítá mezi skalami a nejkrásnější zeleň
pokryla za jediný den a noc větve hladkých šedých buků. Nestojí v Čechách
druhé takové bučiny jako v kamenitých svazích Jizerských hor! Tam
v květnu vládne pravé medové jaro. Těžko je v tu dobu vydržet doma:
je nutno slyšet zpěv lejsků malých z korun buků. K večeru pak stoupám
po vlahém dni k lovecké chatičce pod Poledníkem. Opírá se o skálu, a když
ji spatřím, jsem rád, jako bych potkal blízkého člověka: zdá se, že starý srub
zima dosud nezkrušila. Jen suchého myšího výkalu v něm přibylo a
nádherných vlhkých vůní. Noční vzduch je čerstvý a jako šipky v něm nad
stromy létají lesní sluky. Vítr utichá a nad nočními horami leží mír. Přesto
pociťuji jarní neklid: daleko je ještě tiché podzimní spočinutí, kdy stačí
samota a světlo svíčky.
Když se druhý den za slunce východu rozhlížím z Poledníku,
lesy Jizerských hor se probouzejí od obzoru k obzoru. Zvedá se v nich
lahodný jitřní vítr, předzvěst elánem naplněného neškodného dne. Pohlížím
upřeně na ten lesnatý a hornatý kraj.
Dlouho stojím na staré měřičské věži nad lesy a jsem sám, daleko
široko sám. Mohu proto samou radostí zpívat: že znovu přispěchal do hor blažený
čas putování za poznáním, kdo jsem já a v čem je zase důležitost mojí cílové
stanice. Lesy voní jarem a celým příštím požehnaným rokem.
Kdykoli se tak z jara probouzím a vydávám se na cesty do
Jizerských hor, napadnou mě slova starého severského básníka a tuláka, jak
huláká z jeho Poslední radosti onen apel: „Odešel jsem do lesů. Ne že bych
byl něčím sužován a uražen, také mne neranila zloba lidská; ale nepřijdou-li
lesy ke mně, musím jíti k nim. Tak se to má.“
O PŘÍRODNÍCH REZERVACÍCH
Byla tehdy sláva: V Liberci na náměstí jsem potkal starého
pána Procyka, věrného fandu Jizerských hor, který už zdaleka na mne povykoval:
„Vyhlásili je, všechno ratifikovali!“ Volal tak nadšeně, jako by měl oznamovat,
že císař právě podepsal konstituci. Byl ale červen roku 1960, a tak mi bylo jasné,
o čem mluví: ministr kultury podepsal v Praze vyhlášku o zřízení
devatenácti státních přírodních rezervací v Jizerských horách. Čtrnáct let
to trvalo, ochranáři již často klesali na duchu, a právě proto teď panu
Procykovi oči zářily: protože byl ze staré školy, musel jsem s ním dlouho
očekávanou vyhlášku ve vší střídmosti zapít.
Jizerskohorské rezervace stojí za vyprávění i za krátký úvod o
ochraně přírody vůbec. Když lidí v Čechách přibývalo natolik, že bylo
poznat, že jim postupně musí padnout za oběť celá příroda a všechno, co je
obklopuje, pokusili se někteří rozumnější z nich zadržet to, co musí
přijít, a oddálit nenapravitelnou zkázu: začali chránit nejzachovalejší a
nejatraktivnější místa. Mohli si to dovolit – prvními ochránci přírody byli
šlechtici, kteří chránili nejstarší porosty svých lesů. To bylo už během
devatenáctého století: nejstarší českou rezervací je znám od roku 1838
jihočeský Žofínský prales, o dvacet let později vyňal jako výňatek majitel
z lidských hospodářských zásahů prales na Boubíně. Chráněných území
pozvolna přibývalo, po první světové válce se jich našly desítky, a dnes, po
roce 1956, kdy stát vydal zákon o ochraně přírodního nerostného bohatství, se
v Československu počítají na stovky opečovávaných. Chráněná území jsou
rozčleněna podle kategorického významu, katalogového způsobu a neodkladného
předmětu ochrany přírody do několika sfér: na národní parky, chráněné krajinné
oblasti, státní přírodní rezervace, chráněná naleziště, chráněné geologické
jevy a pozorovací plochy.
Jizerské hory mají tři přírodní prostředí, která se modlila o
ochranu: rozlehlé staleté bučiny,
které kryjí skalnaté srázy na západě a severu hor; horské smrčiny na nejvyšších místech náhorní planiny; rašeliniště – potěšení srdce a nejcennější a
nejzachovalejší část nejen jizerskohorské, nýbrž snad i celkově středoevropské
přírody. Rašeliniště nebyla v Jizerských horách nikdy zákonem střežena, a
přece jim lidé jen málo uškodili: les tam dával nepatrný užitek a rašelina se
těžila v horách pouze na jediné lokalitě za Jizerkou. Rozlehlé rašelinné
louky pak považovali majitelé i jejich lesníci za tak čistý a nerušený kraj, že
se jej snažili chránit i bez zákona. Vlastivědné publikace o Jizerských horách
nabádají, že takové dobrovolné ochrany požívalo například rašeliniště u
Širokého kamene, Klečové louky, Čihadla, Černá jezírka a obě Jizerské louky.
Již ve dvacátých letech (bavme se o dvacátém století) napsal bedřichovský rodák
dr. Wilhelm Hannich několik článků věnovaných ZÁCHRANĚ hor a v jednom
z nich, nazvaném PROČ NE OCHRANA PŘÍRODY V JIZERSKÝCH HORÁCH,
usiloval již o legalizaci ochrany rašelinišť. Tehdejší pruská strana pohraniční
Velké jizerské louky byla zákonem chráněna již od května roku 1933 a „Krkonošsko–jizerské
zemské středisko pro péči o přírodní pamětihodnosti“ v Hirschbergu (Jelení
Hoře) dohlíželo, aby na Velké jizerské louce byl dodržován zákaz „výstavby
budov, rekreačních zařízení, tabulí, obrazů a hesel, lovení a znepokojování
zvěře, opouštění vyhražených cest, pálení ohýnků a vaření, znečišťování, házení
šutrů a koupání.“
Kromě rašelinišť byly v mnohem nižší míře dobrovolně chráněny
i lesní plochy. Takovým nevelkým územím bylo a dodnes zčásti je dvacáté třetí
oddělení bedřichovského revíru. Na jižním svahu Holubníku tam stojí uprostřed
umělých smrkových monokultur stará smíšená bučina, zvaná „Bílá bučina“, jako
ukázka, jak vypadaly přirozené lesy středních poloh na jižních svazích hor, než
je v minulých staletích spolykaly klece: tedy více žravé pece sklářských
hutí, zapomeňte Babu Jagu Jaguárku od skla.
Ochranné snahy vzbuzovaly i jednotlivé staré stromy. Již roku 1906
byl vykoupen pozemek na západním úbočí Bukové hory při cestě z Horních
Lučan do Smržovky, aby byla zachráněna obrovská prastará jedle U obrázku, která
měla úctyhodný obvod kulturistického drilu téměř tři a půl metru. Když ji
později zasáhl dvojitý double trouble bleskot a byla v březnu 1919
pokácena, dal její kmen dvacet krychlových metrů dřeva.
V jizerskohorských lesích rostly a rostou rovněž i mohutné
kleny a buky, které zasluhují obzvlášť úctu a péči = příkladnou ochranu. Známý
je Strážní buk se zarostlým křížem při výstupové cestě z Liberce do
Rudolfova, pod kterým stávaly hlídky při ostrých střelbách v nedaleké
harcovské střelnici. Obec Fojtka chránila již dlouho před vyhlášením současného
území Pod Dračí skálou svoje tisy červené. Vzácné jehličiny rostly porůznu na
lesnatých svazích nad Fojtkou, ale mladší stromy byly téměř vyhubeny kolem roku
1850, když zvěř, uzavřená do nové obory, začala tis loupat. V roce 1929
uskutečnili četníci ouřední soupis fojteckých tisů a nařídili ochranu. Mohutné
stromy zůstaly dodnes jak uvnitř obce, tak i v okolních lesích. Podle
posledních výzkumů jsou největší z nich asi čtyři sta let staré.
První český návrh na „ochranu Rýchor, Krkonoš a Jizerských hor“
podal poválečnému ministerstvu školství a národní osvěty botanik Schustler roku
1922, ale zákon se začal o tato pohoří zajímat teprve od roku 1946; bývalá
Masarykova akademie práce tehdy podala oficiální návrh, aby byla legálně
chráněna příroda tak zvaného Krkonošsko–jizerského národního parku, a to od
nadmořské výšky 750 metrů.
Nastaly časy úporných sporů, přesvědčování, ekonomických parafrází neúsporných
inženýrských ksindlohajzlů a zbytečně nafoukaných schůzí. Když byl roku 1952
vyhlášen Krkonošský národní park, zjistili jizerskohorští ochranáři, že na
„jejich hory“ se zapomnělo! Předložili tedy v roce 1953 návrhy na více než
třicet přísných i řízených rezervací a ochranných lesních pásů
v Jizerských horách a jednání začala nanovo. Teď teprve nastala doba
pravých bojů, svárů, marných sezení, průtahů, odkladů, hašteření
s lesníky, národními výbory, stratégy, zemědělci, vodohospodáři, myslivci,
rybáři. Mnozí z nich prokázali dobrou vůli, jiní jen nepatrný zájem o
ochranu Jizerských hor, a někteří dávali najevo ostentativně i nepochopení.
Vyslechl jsem – a to jen od roku 1957 – tolik horoucích slov i planých vět,
rozumných návrhů i pošetilých úvah o tom, jak naložit s jizerskými lesy a
rašeliništi, že víno a přípitek starého pana Procyka nad šťastným posledním
podpisem ministra v roce 1960
mi připadaly velmi zasloužené, k věci a fundované.
Ještě dalších pět let ale trvalo, než byla vyhláška dána do
souladu se skutečným stavem lesních porostů; po této prověrce schválil ministr
kultury v roce 1965 definitivní vyhlášku o zřízení dvaceti dvou státních
přírodních rezervací v Jizerských horách. Jejich celková plocha je 1800 hektarů. Největší
plochu zaujímají bučiny: prastaré bukové lesy, leckde už nesemenící,
s větvemi křehkými a nevalným bylinným patrem, a se zbytky dávných
jedlových porostů. Ale i tak jsou to nejzachovalejší a nejrozlehlejší bučiny
sudetského horského masivu. Pokrývají celé severní a západní úbočí hor,
skalnaté rokle a vodopády, hluboké strže, balvanité stráně, kamenité hřebeny.
Rezervace chrání i mohutná žulová skaliska, vysoké horolezecké skalní věže,
roztroušené tam po desítkách. Od západu k východu stojí vedle sebe bučinné rezervace Špičák se skalní bránou a starými jámami na
slídu; Stržový vrch s kamenným hřibem, Lysými skalami
a Uhlířovou čapkou; na východ od Oldřichovského sedla největší jizerskohorské
rezervace Poledník – tři sta hektarů bukových lesů,
skalních labyrintů na Ostré stráni, horolezecké skály Zvon, Sviní kámen, Kozlí
jehla a desítky jiných; na Poledník navazují Štolpichy s roklí a vodopádem Velkého
Štolpichu, skalními věžemi Divé Maří a Čarostřelce a s masivem Ořešníku;
na východě pokračuje Frýdlantské
cimbuří s roklí a
vodopády Černého potoka a s obrovskými žulovými srázy Poledních kamenů a
Nosu s nesčetnými skalami; království skalnatých bučin končí až daleko na
východě strmými svahy Paličníku s Kohoutím hřebenem, Supí hlavou
a Kuřím hnízdem a Tišinou,
oddělenou stametrovou průrvou Hájeného potoka.
Stanovištně přirozené smrčiny rostou jen v nejvyšších
polohách hor ve třech rezervacích na Hejnickém hřebenu: na Ptačích kupách s vrcholovými
skalami pozoruhodných tvarů, Holubníku a Černé
hoře, na které, kromě smrčin, je i vrcholový prales, bizarní Sněžné věžičky
i rašeliniště Vánoční louka. Nedaleko na severovýchod je slavný Prales Jizera na vrcholu druhé nejvyšší hory
Jizerských hor.
Bukovec nad
Jizerkou je pak výjimkou mezi jizerskohorskými rezervacemi, protože výjimkou je
i jeho čedičové nitro mezi žulovými spoustami, které vytvářejí Jizerské hory.
Květena Bukovce je proto nezvykle bohatá a vzácná.
Nejkrásnější a lidským hospodařením nejméně poškozená jsou
jizerskohorská rašeliniště:
nejvýchodněji leží perla Jizerských hor – přírodní rezervace Rašeliniště Jizery čili Velká jizerská louka
s mrtvými rameny Jizery, písčinami a porosty klečí a jalovců; blízko leží Rybí loučky s mrtvým lesem; v sousedním
údolí odpočívá rozlehlé Rašeliniště
Jizerky neboli Malá jizerská
louka s několika vrchovišti; Střední jizerský hřeben, který obě údolí
odděluje, nese na svém oblém hřbetu nádherná Černá
jezírka s hlubokou rašelinnou
tůní a dalšími vrchovišti Tetřeví a Krásnou loukou; v povodí Bílé Smědé
leží při Štolpišské cestě Klečové
louky a nad nimi na jižních
svazích Smědavské hory nevelké rašelinné rezervace Na kneipě, U posedu a Vlčí
louka. Zákonem chráněno je i nejznámější jizerské rašeliniště Na čihadle s tůněmi a jezírky na rozvodí
dvou moří a na jihovýchodě hor leží rašeliniště Nová louka. K těmto
dvaceti dvěma chráněným územím z roku 1965 přibyla o několik roků později
i chráněná naleziště tisu červeného nad Fojtkou Pod Dračí skálou a nedávno i nevelká plocha starých
smrčin na severu hor, zvaná Pod
Smrkem. Přičtěme k tomu i nejstarší chráněné území Jizerských hor od
roku 1948 – naleziště šafránu Heuffelova Lukášov na jižním úpatí hor a zjistíme, že na
nevelké ploše Jizerských hor je dvacet pět zákonem chráněných území. Je to
v současné době nejhustší síť rezervací v Československu.
Vyhlášením rezervací ale práce tím pádem nekončí: Bylo nutno se
plahočit po lesích, vláčet houštinami sloupy s tabulemi a vztyčovat je na
hranicích rezervací. Také obejít desítky kilometrů po obvodech chráněných území
s kbelíčky barev a nářadím a dvojitými červenými pásy omalovat krajní
stromy. Mnoho povinností, mnoho únavy, kterou zakusili na své kůži dobrovolní
ochranáři jizerskohorské přírody. V takto označených rezervacích se nemají
opouštět turistické cesty, nesmí se tábořit, klást ohně a škubat z kořenů
nebo slušně ze země rostliny, a hlavně se nesmí využívat území hospodářsky, ať
jste ten sebelepší inženýrek podělaný do trenýrek… Pouze přihlížet a cítit
vděčnost Matce Přírodě, že snad alespoň malý fragment horské přírody se dále
uchová pro další učenlivé generace. Kdo by tam chtěl přírodu odborně sledovat,
musí si vydupat od ministerstva kultury povolení. Od roku 1971 mohou poznávat návštěvníci
Jizerských hor dvě z chráněných území mnohem důkladněji: státními
přírodními rezervacemi Bukovec a Rašeliniště Jizerky vede první naučná stezka a poučení poskytuje tištěná brožurka
s průvodcem na cesty.
Vyhlášení rezervací máme pro dnešek 5.5.2016 za sebou, ale ani
potom nebyl práci konec: v prosinci 1967 prohlásilo stejné ministerstvo
celé Jizerské hory za chráněnou krajinnou oblast. Ta zabírá tři sta osmdesát
čtverečních kilometrů, kde lidská činnost musí přihlížet k jizerskohorské
přírodě a nesmí ji huntovat a znehodnocovat. Na to dohlíží Správa CHKO, která
sídlí v Liberci. Hranice této oblasti, kterou označuje víc než stovka
sloupů, obchází po úpatí celé hory od Nového Města pod Smrkem po Paseky nad
Jizerou a připojuje své hranice nad údolím Jizery ke Krkonošskému národnímu
parku: zdá se, že desítky let staré přání ochranářů a jejich touha po
krkonošsko–jizerském parku se tak po mnoha mnoha neplodných letech téměř
splnily, splynuly v povinnost.
O
ČIHADLECH
První
vzpomínka je beztak nejsilnější, nejslibnější: rašeliniště Na čihadle jsem
viděl poprvé v životě v červnu o druhé hodině po půlnoci. Byl
nesmírně teplý, tropický večer, bůhví kde se vzal v Jizerských horách:
doma nebylo možno vydržet. Žil jsem tehdy v severních Čechách první týden
a již jsem slyšel, že kdesi na hřebenech Jizerských hor je, ztracené
v lesích, rašeliniště veliké krásy. Vzal jsem tedy chléb a sýr a se
soumrakem vyšel z Liberce do neznámých hor. Nevěděl jsem, že jejich lesy
umí být tak hluboké: nevyšel jsem z nich celou noc. O půlnoci jsem spatřil
velkou světlinu. Zalévalo ji světlo pozdě vycházejícího půlměsíce.
S údivem jsem pozoroval, že na ní, uprostřed hor, stojí kříže, náhrobní
kameny, propadlé hroby. Usedl jsem, pak ulehl a rozhlížel se po stříbrných
horách. Noc byla stále velmi spalující. Probudil jsem se až za hodinu: usnul
jsem tehdy na kristiánovském hřbitově! Stoupal jsem dál. Měsíc stál již vysoko
a lesy byly tichounké. Neznámý kraj. O druhé hodině s půlnocí jsem vyšel
za hřebenem z nízkých smrčin. Vrchoviště Na čihadle leželo přede mnou.
Rašelinná louka se svažovala uprostřed lesů na dvě strany světa, do povodí dvou
moří, a jako u malé planety se její obzor na východ i na západ prudce shýbal
k tmavým okrajům lesů. Rašelinné tůně ztratily v měsíčním světle
ponurou tmavost. Vrchoviště za horké noci slabě vonělo hořkou vůní rašeliníku.
Krátkými skoky přeběhl rašelinnou pláň tchoř a zmizel v lese. Stál jsem na
břehu největší čihadelské tůně. Ticho. Hodina lesních skřítků.
Kdykoli
čtu staré pověsti o Čihadlech, o hlubinách jejich vod a tajemství černých tůní,
vzpomenu si na onu červnovou noc. Nejsem sám, na koho zapůsobila krása
jizerskohorského rašeliniště: hned čtyři pověsti jsem zaslechl o Čihadlech,
vrchovišti mezi horami, kde kdysi chytávali čeští čihaři tažné ptáky.
Nejznámější
z nich je o nehodném zvoníkovi a vypráví se v několika málo
odchylných mutacích. Z Čihadel vytéká Černý potok a spadá k severu
z hor strmou a úzkou průrvou. Nedaleko míst, kde jeho divoká voda vychází
z horských lesů do nížiny, leží ves Hejnice, od 14. století slavné poutní
místo. Od devadesátých let sedmnáctého století tam žili řádoví bratři
františkáni. Byl mezi nimi prý jeden „nehodný bratr“ – (kdo dnes ví, čím se mohl
provinit jakožto lotr) a jeho povinností bylo vyzvánět v hejnickém chrámu.
Po jeho smrti zvony oněměly a nebylo lidské síly, která by je přiměla k hlasu.
To trvalo velmi dlouho. Jednoho dne se v Hejnicích objevil neznámý cizinec
s tornou na zádech a slíbil zbavit zvony prokletí. Ve vsi najal dřevorubce
a poručil mu, aby vynesl tornu vysoko do hor, na Čihadla. Dřevař souhlasil, ale
jak stoupali do hor, byla torna stále těžší a těžší. Nakonec byla zátěž
nesnesitelná a dřevař se bezradně zastavil. Cizinec mu sňal tornu z ramen,
položil ji na zem a začal do ní ze vší síly bušit holí. Z batohu se
ozývalo hrůzné skučení a sténání, ale když ho dřevař po chvíli zdvihl, byl zase
lehký jako pírko. Stoupali dál do hor, ale u štolpišského vodopádu byla torna
opět nemožně těžká. Než došli dlouhou cestou na Čihadla, musel cizinec zbít
jako žihadla podivnou naříkající tornu ještě několikrát. Konečně stáli na břehu
největší tůně, široko daleko sami uprostřed Jizerských hor. Cizí muž poručil
dřevaři, aby odešel a nedíval se, ale – jak už to tak chodí – dřevorubec se
ohlédl právě tehdy, když cizinec vyňal z torny černého kohouta a se
zaklínáním ho vhodil do tmavé rašelinné vody u svých chodidel. Voda se za
černým opeřencem zavřela: františkánova duše, která zvonům bránila tvrdošíjně
ve zvonění, byla zakleta do bezedné tůně rašeliniště. A z údolí dolehl po
chvilce k dřevařovým uším hlahol kletby zbavených hejnických zvonů.
Temné
a zdání bezednosti budící rašelinné jezero Na čihadlech nedávalo spát lidské
fantazii. Horalé byli přesvědčeni, že je tůň doopravdy bezedná. Měli pro to dva
dobré důkazy: sekyru, kterou prý do močálu kdysi pustil jeden dřevorubec,
vylovili lidé až daleko odtud z jednoho slezského rybníka. Totéž se
opakovalo se zlatou kachničkou: ponořila se do temné vody a vyplula až
předaleko od Čihadel.
Skutečnou
hloubku tehdy nikdo zjevně nezjišťoval. Ostatně i dnes se najdou lidé, kteří by
nevlezli ani za milión do černých čihadelských vod, přestože největší tůň není
hlubší, i s vrstvou řídké rašeliny u dna, než čtyři metry.
S bezedností
Čihadel počítal podle jiné pověsti i jeden pilař pod horami. Černý potok, který
poháněl jeho pilu, měl tehdy pramálo vody. Pilař se vydal proti proudu jeho
toku a dostal se tak až na ponurý čihadelský močál. Věřil, že když prokope hráz
velkého jezírka, zajistí Černému potoku věčný přítok z bezedných,
nekonečných vod jezera. Kopl poprvé – a na pustém, mlhou pokrytém močále se
náhle zjevil škaredý bledý skřek a skřet, to měl být střet. Skřípavým vokálem
nařídil pilaři, aby táhl domů: ten, kdo čihadelský močál poruší, přivede na
celý jizerskohorský terén kruté časy. Pilaři nezbylo než ponechat vody Černého
potoka jejich osudu.
Bezpochyby:
bledý mužík byl prvním ochráncem hor. Jako by lidová moudrost dávno tušila
jedinečný význam rašelin pro Jizerské hory a celý kraj pod nimi.
Lidé
si všimli i toho, že teskná čihadelská tůň má stále stejně vod. Nepřibývá jich
ani neubývá: ani za největších lijáků se hnědé rašelinné vody z nízkých
břehů nevylejí. A odtud i poslední čihadelská pověst: proroctví: Až se jednoho
dne největší tůň přeleje přes břehy, v ten den se zřítí i obrovská
vrcholová skála hory Ořešníku, rozdrtí pod sebou údolí i s Hejnicemi a
největší kámen se ocitne až na frýdlantském náměstí. Nastane konec světa.
Takovou moc v sobě ukrývají Čihadla jako žihadla.
ČERVEN (MĚSÍC SVĚTLA)
Červen – světlý a vlahý měsíc: teprve on přivádí jaro až na
hřebeny Jizerských hor. Křivolaká tráva metlička rozveselí okraje lesů a
ořešníci ukrývají hnízda v nejhustších smrčinách. Na rašeliništích: růžové
zvony kyhanek, žabí vajíčka a melancholický zpěv budníčků. Za časných
červnových nocí může ještě i sníh padnout, pak si ale o tom lidé již povídají.
Červnový den je nádherný: letní vedra dosud nesužují kraj, pryskyřice voní ve
vysokém slunci a světlé dny pobízejí k dlouhým cestám. Slunovratný čas.
Jizerskohorský červen mám navždy spojen s věcí pro mnohé
lidi jistě zvláštní: s jitřním během. Posedlo mě to před léty každé jaro.
Probouzíval jsem se velmi časně. V lese před okny ohlušivě zpívali ptáci, tak,
jak je lidé v pozdější hodině již nikdy neslyší. Obloha byla bledá:
přicházel nový den. Ve vůni lesa chyběla již syrovost. Cítil jsem po zimě
odpočatou sílu a nebylo možno déle ležet. Nenapadlo mě, jak lépe začít nový den
– běhal jsem tedy za úsvitu horským lesem. Poprvé to šlo těžce, druhého jitra
byl již dech delší a brzy jsem běhal z čiré radosti. Nebylo snadné
přestat: tělo již potřebovalo pohyb a pocit horké rozpínavé síly
v hrudníku. Proto ale nepíšu vzpomínku na jizerskohorský červen. Spíš
proto, že při běhu horami neunikl mé pozornosti ani kamének. Hlavu jsem míval
jasnou a duše jako by se nad pachtivým tělem vznášela a vnímala les, ze kterého
odcházela noc. Lesní cesty byly po ránu vymyté a les nikdy liduprázdnější než
při červnovém slunce východu. Krásná výhoda: cítit první šikmé paprsky slunce
v zátylku! Znal jsem místa, kterými vanul vlahý vzduch; bůhví kde se vzal
v ranním lese. Cestou jsem probíhal i údolí, do kterých stékaly potoky
ledového vzduchu. Ta místa bývala stejná každým rokem a jistě je tomu tak
dodnes. Nad opuštěným lomem rostla jívová houština. Nevím, proč mě jednou
napadlo, že se v ní kdosi ukrývá před hbitou spravedlností a jednoho dne
na mne zezadu zbaběle vystřelí ne fór, vůbec ne Ivan Mládek, ale jen odstín
mutace pokusu Jožina z bažin: jako když člověk na vteřinu jasně zahlédne cosi,
o čem by přísahal, že se mu již kdysi v životě déjà vu již vnímáno přihodilo
a co již za okamžik navždy zmizí v propadlech podvědomí. Zpočátku to byla
jen hra kubisticky zinscenovaná, ale pak jsem se již každé jitro blížil
k jívovému houští se stále větší obavou, jako ke zlé sudbě. Minul jsem je
v běhu a čekal, kdy pocítím mezi lopatkami dotek kovu a vzápětí nato ještě
stihnu uslyšet výstřel. V lese bylo nesmírné ticho: nikdo nikdy
nevystřelil na můj zosobněný terč. Hory byly liduprázdné. Přeběhl jsem potok a
běžel dál, vzhůru do Jizerských hor.
Tíseň ze mne spadla. Běžel jsem výš a slunce sílilo. Dech se krájel,
nebo krátil? Dech se úžil, ale duše se vznášela parádně nad tělem akrobata
natotata. Neunikla jí barva stromů, vůně lesa, strmost svahu, sítiny, které
stály na bažinkách při cestě, ani žluté podběly na vlhkém jílu, kde noha každým
rokem stejně uklouzla a přivodila si pád. Jak přibývalo června, přibývalo
zároveň s ním květin při horských cestičkách. Znal jsem místa, kudy tekla
voda ještě třetí den po dešti, a věděl jsem i o těch, která vysychala již
druhého dne. Slýchával jsem v klenovém houští nad Anninou cestou každé
jitro černohlávka a pozoroval, kam vítr uložil loňské listí. Stezek do hor
vedlo nespočet. Návraty byly idylické: nohy tepaly les i hrubé lesní cesty
dlouhými skoky do údolí. Dech se krotil, tišil, ubýval na intenzitě, krev
šuměla napříč koumající hlavou. Konec byl nejkrásnější: pod starým lomem jsem
zase vyběhl z lesů do luk, vzduch zteplal a světlo zezlátlo. Hluboko pode
mnou leželo v úsvitu město a nad ním se v prvním slunci vznášela
neskutečná křivka Ještědských hor. Byl to dobrý začátek všedního přírodního
dne.
OTA MAŠEK:
MED I JED
MAXIM GORKIJ (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov). Narodil se do nepohody
28. března 1868, zahynul taktéž nerozveselen černým pátkem na burzovním
podhoubí ve Wall Streetu i celosvětovou hospodářskou kalamitou už 18. června
1936. Spisovatel, dramatik, publicista. Z jeho literárních eskalací připomeňme
Drsné lásky, Hořké povídky, Měšťáci, Na
dně, Matka, Moje univerzity, Život Klima Samgina, Zkazky a legendy od nočních
ohňů. Z posledně jmenované knihy ocitujme autorovo laskavé motto i
brutto: Rozseté jsou hvězdy po nebi, i
Země je hvězda, rozseti jsou lidé po Zemi a já jsem zde mezi nimi, abych
nebojácně chodil všemi cestami, viděl všechen žal i všechnu radost života a
společně s lidmi pil jeho med i jed.
RYCHLÝ A VYTRVALÝ ÚČETNÍ
Musel jsem ho mít!
V šestačtyřicátém jsem byl tak
naivní, že pohotovost byla pro mne novinářskou povinností a ctností. Teprve
v letech následných jsem byl vychováván v přesvědčení, že taková
ctnost je – buržoazním přežitkem.
Ale tehdy v Oslu na mistrovství
Evropy jsem anglického mílaře a vytrvalce Woodersona zuřivě naháněl.
V ruce blok, leiku na krku,
brašnu se snídaní, obědem, večeří přes rameno, řítil jsem se atletickou vesnicí
horem a dolem.
Kde ti Angličané mají své zázemí?
Konečně na jednom dřevěném baráku
vlajka Velké Británie.
„Plís, is hír mistr Vůdrsn?“
Zkouším ze svých základních lekcí
obrýleného mužíčka, poklidně se rozvalujícího na železné palandě.
Byl zakrytý novinami „světového“
formátu. Prototyp účetního výpravy. „Itis áj. Vot důjů viš?“
Taková bota! Já hádal na účetního, a
on je to sám veliký rychlonožka SYDNEY WOODERSON.
Požádal jsem ho, zda si mohu na místě
udělat jeho karikaturu.
„Plís,“ a sedl si na lavici jako
poslušný posluchač ve škole.
Kresba se mi nepovedla. Nebyl to on,
takhle sešněrovaný. Teprve později, při tréninku, jsem ho vystihl. Ale i tu
nepovedenou karikaturu jsem chtěl dopravit co nejdříve do redakce. Ráno jsem
letěl s kořistí na letiště. Letěl – po svých. Na taxíka nebylo, tramvaj
jezdila oklikou.
Najednou – katastrofa! Kde je leika?
Vyrážím nazpátek. Leika! V roce šestačtyřicátém majetek, nejméně mých pět,
deset platů. V našem baráku hledám potrhle zuřivě na stole, pod stolem, na
skříni, ve skříni, pod skříní. Nikde ani památky. Zkouším to i na toaletě. Nic,
nic, nic. Zesinalý doklopýtám k anglickému baráku.
Na nízkém milníku se sluní – má dávno nezvěstná
leika. Dal ji tam nějaký pozora, zřejmě, aby o ni v trávě, kam jsem si ji
„odložil“, nezakopl… Pane Woodersone, to mohla být moje nejdražší karikatura.
Za tehdejších patnáct, dvacet tisíc!
O CENTIMETRY – A KILOMETRY
V předválečné Slavii
jsme měli dva borce těžké k vykreslení charakteristických detailů. Evžen
Rošický měl havraní vlasy a – modré oči. ZDENĚK FEJFAR byl blonďák
s tmavohnědým zrakem. Obě kombinace tedy dosti neobvyklé.
Evžena jsem viděl
naposledy několik dní před heydrichiádou. Potom? Potom již jen ten zločinný
verdikt z pouličních tlampačů – zavraždili Evžena!
Se Zdeňkem Fejfarem,
Evženovým obětavým a skutečným kamarádem, jsem se seznámil
v jednačtyřicátém. Pobil mě tenkrát ve skoku do dálky posledním pokusem o
jeden jediný centimetr. Potom jsme se nějak vzájemně míjeli.
V dvaasedmdesátém se
mi u známých na chaloupce dostal do ruky měsíčník Zdraví. A pod článkem „Vaše srdce, naše zdraví“ podepsán dr.
Z. Fejfar, přednosta oddělení cévních a srdečních chorob. Že se Zdeněk pustil
s vervou do medicíny, toho jsem si byl vědom, ale že by to dotáhl až tak
vysoko?
Později jsem byl
v Praze na přednášce o těch srdečních záležitostech. Od předsednického
stolu ke mně zamířil štíhlý mládenec. Ta podoba genů namoutě! To přece nemůže
být nikdo jiný než syn Zdeňka Fejfara!
Omyl! Byl to Zdeněk, náš
bývalý výškařský a dorostenecký rekordman. Nebyl čas si vysvětlovat, jak muži
nestárnou. Oba jsme spadli po hlavě do vzpomínek na staroslavistickou gardu,
přerušovanou odvoláváním Zdeňka hned tam, hned sem. Až si jedna jeho
spolupracovnice posteskla: „Potřebuji s ním mluvit jednu, dvě věty, ale on
je neustále jako rtuť. To je stejné jako zachytit vodu do sítě!“
Protože z našich
osobních vzpomínek došlo na širší, dokonale jsme se shodli, že Zdeňka pozveme
na besedu do Sportu. Doufám, že budeme mít hustější sítě, abychom ulovili
univerzitního profesora MUDr. Zdeňka Fejfara DrSc., člena několika světových
univerzit a vědeckých ústavů, a tak dále a tak dále – na trochu zábavnější
delší čas.
POPLETENÉ UVÍTÁNÍ
OLGA FIKOTOVÁ na XVI. OH
v Melbourne vytvořila nový olympijský rekord v hodu diskem, ačkoliv
tehdy měla za sebou jen dvouleté zkušenosti s touto disciplínou. Jaké však
bylo její překvapení, když při slavnostním vítání v Bostonu jí zástupce
starosty v sále plném diváků děkoval za vítězství v plavání a
Connolymu, jejímu manželovi, za medaili z tenisu, ačkoliv Harold házel
kladivem… úder za úderem. Cink.
Inu vloudila se chybička.
Ne všechno vždycky klapne. Třeba i manželství, cink, které někdy mívá jen
jepičí život pod chomoutem a dvojí nepromokavou čepicí.
ŠACHOVÝ KYBERNET
Vzniklo, vzniká a bude
vznikat mnoho rozepří, jsou-li šachy ještě hra, nebo už věda, nebo uspokojující
sport, měření aktivních sil. U nás a v četných jiných státech hru
v šachy zařadili do tělovýchovy a sportu. Tak se o to nebudeme dohadovat,
co je co.
Na jednom se asi shodneme:
že šachy jsou nejsložitější ze závodních disciplín. A pokud jsme poznali LUĎKA
PACHMANA, pak se asi shodneme, že tenhle šachový mezinárodní velmistr je
z nejsložitějších šachových osobností (králem).
Vizuálně jsem ho stihl
v roce 1942 na velkém šachovém přeboru v Praze. V čele
konkurence trůnil mistr světa Lev Nikolajevič Aljechin. Luděk tam byl nejmladší
ze všech zúčastněných, ale patřil k nejbojovnějším plemenům a plamenům
v hlavě. A nejčilejším při rozborech všech partií, protože ho pověřili,
aby se svým bráchou přichystali turnajovou naučnou publikaci. Tak si dovedete
jistě představit, jaká bych musel být ještěrka (Ease on by, Eso v rukávu),
abych ho, neposedu, stihl nakreslit. Byl pořád v jednom kole,
k neutahání.
Mnohem blíže jsem Luďka
poznal o moc let později, kdy k nám nastoupil do Čs. sportu jako zahraniční redaktor. Tam jsem také Luďka poznal
nejen jako šachového kyberneta, ale i vášnivého sportovce. Nejvíce se
s námi vyřádil při tenise na Štvanici, kde jsme si pinkali
s kolegyněmi Blankou a Vandou mixy. Luděk řádil zejména na síti jako
tajfun. Jásal, když u sítě trefil míč hranou, nebo rukojetí rakety, že míč
dostal nechytatelnou rotaci.
K samotným šachům
jsme se dostali jen při velkých oslavných politických událostech, kdy se
povinně manifestovalo v několikahodinových štrúdlech. Aby nám to lépe
ubíhalo, Luďka jsme nasadili před sebe a na magnetických šachách s ním
sváděli boje. Hrál samozřejmě „naslepo“, dával nám ještě napřed jezdce, nebo
střelce. A jednou, jedinkrát jsme remízovali, když se zpívala hymna a on
vyměknul, ztratil převahu…
Blízko, neobyčejně blízko
jsme byli v kaši v květnových dnech 1945. Spolu s Emilem
Zátopkem nás vezl Luděk na Strahov k Jaroslavu Seifertovi se žádostí o
jeho verše. Projížděli jsme špalíry okupantů a Emil s Luďkem
v rozjaření vyzývali vyjevené „osvoboditele“, aby táhli domů. Ti
z toho byli tak ohromeni, že zapomněli, naštěstí, že mají v rukách
automaty!
Zkoušet vybrat ze záplavy
vzpomínek, které se mi hrnou – co bylo s Luďkovým uvězněním, co
s bojem Evženie o jeho vysvobození a očištění z našich pohnutých
komunistických kriminálů a vazeb – to by bylo jako přebírat zrnka písku
z pouštních přesypů. Tak nezbývá, než zvolit bleskové zkrácení. On to
ještě Luděk sám jistě podepíše…
ŤOPCI BEZ SVATOZÁŘE
Ze kterého konce začít
povídání o Ťopcích, jak se zvyklo říkat nejpodivuhodnějšímu sportovnímu páru
planety, DANĚ a EMILU ZÁTOPKOVÝMI?
Vím z Gutha–Jarkovského
pravidel o zdvořilém jednání, že by měla dostat přednost dáma – ale Emila jsem
poznal dřív, tak začnu s rozvernými zážitky s ním.
Ty moravské časy!
Poprvé jsem si ho skicoval
v roce 1945 na Strahově. Běžel tam 5 km krátce poté, co sundal náš rekord
pod hranici 15 minut. Byl to pro naše knedlově, vepřově, pivně vykrmované
občany nedostupný limit, vyhrazený prý jen Seveřanům, především pak Finům.
Emil byl tehdy na
novináře, především české, nakrknutý. Právem. Někteří zpochybňovali jeho
pětikilometrový rekord jedovatou připomínkou: „To jsou ty moravské časy“. Kdy
prý páni rozhodčí svému Moravanovi zmáčknou stopky dříve, než jejich hvězda
protrhne cílovou pásku.
Trucování na kavalci
Ozvěna Emilova hněvu na
české novináře se ozvala později na ME 1946. Hned po krkolomné jízdě přes
rozbombardovanou „tisíciletou“ jen neumětelsky šířenou nacistickou říši
padouchů, jsem v Oslu spěchal do šaten u stadionu vyzpovídat naše borce.
Ochotně odpovídali, jen Emil vylezl na palandu a odmítl cokoli vysvětlovat.
Marně ho kluci přemlouvali, že já vlastně novinář nejsem, ale taky atlet,
oštěpař a vícebojař. Emil jen agresívně bručel. Ne! A ne! A ne!
Nevím, jestli kluci potom
u něho ještě agitovali v můj prospěch, ale druhý den, kdy jsem se uřícený
vracel do atletické vesnice po pětikilometrové anabázi do města, abych
z pošty odeslal reportáž a kresby, šokoval mne Emil nabídkou: „Jestli
chceš, tak já ti na tu poštu doběhnu.“ Měl by to jako ranní rozcvičku. To víte,
že bych byl takového „poštovního holuba“ s nadšením uvítal, ale copak jsem
si mohl vzít na svědomí, aby se náš nejslibnější reprezentant „rozviklával“ na
dlažbě? Moc jsem mu poděkoval, hřálo mě však, že mne Emil vyřadil z „jedovatých
novinářů“.
Zlatá na rozkaz Jardy
Skály
O tom, že o házení tím
„klackem“ oštěpařským přeci jen mám trochu ponětí, jsem Daně naznačil rok před
helsinskou olympiádou, kdy k nám nastoupila do redakce Stadionu jako sekretářka. Místo
polední přestávky jsme pravidelně naskočili do tramvaje a na stadionu Matěje
Špičky na Štvanici místo poledního odpočinku Dana dřela opravdu zátopkovsky.
Totéž po práci, kdy si k tréninku po Strahově Emil přidával ještě další
porce běhání.
Avšak na jaře v roce
1952 se celozimní Danina dřina zdála málo účinná. Doufal jsem, že si formu
vyladí, ale měl jsem obavy, že na olympiádě těžko zdolá vysoké ruské favoritky.
Před odletem do Helsinek
jí náš fotoborec JARDA SKÁLA napsal na oštěp: „Hodíš mě tam 50 metrů, čtyřicet
centimetrů!“
„Blázne,“ oponovala Dana,
„těch padesát nikdy nehodím!“
Víte, jak to dopadlo. Prvý
olympijský hod Dany v Helsinkách přes padesát metrů, 17 cm, skoro nachlup
dle Jardova „rozkazu“, zlatá medaile, která se přitulila k Emilovým třem
zlatým v Nurmiho městě. O tom byly napsány obsáhlé publikace,
nejzasvěcenější od Františka Kožíka, Honzy Poppera a především kniha Dany a
Emila: Zátopkovi vypravují.
Originalita bez honby za
originalitou
Emilův novátorský dril
(střídání sprinterských úseků s volnými čtvrtkami), jenž naboural starou
metodu „dálkoplazů“, kteří trénovali obvykle kilometrovými dávkami, po čase
převzali hlavně v zahraničí, kdežto u nás Emilovy tréninky považovali
dlouho za bláznivinu…
Emil svůj trénink nebral
jako touhu po originalitě, ale postupně k němu docházel vlastní pílí. Jeho
„originalita“ se vybíjela spíše v nesportovních disciplínách. Polil
například inkoustem Daně krásný žlutý ubrus a při jejím pláči jej čarodějně
namočil v roztoku chemikálie, že byl ve chvilce bez jediné stopy po
ušpinění – uplatnil tu své znalosti z chemie, nasbírané v baťovském
školení.
Originálně zacházel také
s houbami. Sebral, co kde našel, nacpal to do pětilitrových lahví,
promíchal tu patlaninu a nestačil ji vychválit, jaké to bude pošušňání. Nebylo,
Dana tu „pochoutku“, když na ni Emil zapomněl, vyhodila do hnoje.
Originálně také zpestřoval
její trénink. Vzal ji na ramena a naklusal s ní do rybníka u chalupy.
Jenže přehlédl balvany pod hladinou, a když Danu shodil z ramen, zlomila
si nohu – a měla po vyhlídce na zlato z mistrovství Evropy!
Originálně trávíval
„Ťopek“ své dovolené. Nikoliv odpočinkem, lenošením, naopak zvýšeným
tréninkovým režimem a „restaurací“ bytu: například hoblováním parket
po celém kvartýru. Nebo se pustil do „transformace“ kredence, který Daně
svým tvarem nevyhovoval. Měl vypouklé šuplíky, takže při obvyklém fofru se udeřila
o vyčnívající knoflíky. Emil objevil nápravu! Když Dana odjela na dva dny na
závody, rozhodl se kredencový defekt zlikvidovat. Pilkou „zlodějkou“ jej chtěl
zeštíhlit. Při zmenšování hloubky šuplíků to ovšem byl problém. Jako spása se
objevil kamarád Dany z Uherského Hradiště, který si vyrazil do Prahy, že
si oslaví sobotu a neděli v hospůdce, kde se dá tancovat a po moravsku
notovat. Vyfešákoval se na to jedna radost. Jenže radost z něj měl hlavně
Emil, který jej hned nasadil do skříně jako pořádné těžítko, aby se neviklala.
A řezal, řezal kredenc, aniž by postřehl, že svátečně vyparáděný host je celý
vydekorovaný mraky pilin.
Umění házet, běhat – a
smát se
Dana bývala – a bývá –
vážnější než Emil. Ale při dobrém humoru se nakažlivě rozesmává. Například když
čítají Zoščenkovy satirické příhody z knihy Psí čenich. Zejména o potížích
nešťastníka, který pozval o přestávce divadelní aktovky jednu paničku do
bufetu, a ona s úsměvem, aby zlatý zub zářil, bafala jeden dort za druhým,
zatímco on zděšeně zjistil, že v kapse nemá tolik rublů. Tohle líčení
ovládají Ťopci virtuózně.
Když originalita selže
Jednou jsem Daně a Majdě –
spolubydlící se Zátopkovými – vyprávěl, jak mne překvapil můj šéf
v redakci Stadionu, abych
nezapomněl, že bude mít výročí „ten Pinkas“. Úplně jsem zkoprněl, nevěděl jsem,
zda jsem se nepřeslechl a nejde-li o některého z Pinkasů: jednoho
politika, druhého dirigenta, či malíře Soběslava Hippolyta? Ale potom mně
blesklo, že jde nejspíš o Pabla Picassa, jehož osmdesátiny se chystali oslavovat
zejména v Paříži. Tak jsem opatrně nahrál šéfovi, aby se někde ještě
neblamoval: „Vím, nic se neboj, já o tom Pablu Picassovi něco vyplodím.“ Emil
při mém vyprávění zrovna zaujatě spravoval Daně špici u oštěpu a zdálo se, že
nic neposlouchá; najednou však zalomil rukama a zakvílel: „No, Oto, tos to
zvoral! Měl jsi říct – ale šéfe, to není Pikas, ale to picasso!“ Byl
z toho celý otrávený, že jsem tuhle originalitu zmeškal – zato Dana padala
smíchem do mdlob.
Emil neuměl nebojovat
Jednou jsem k Zátopkům
zaskočil z redakce a nestačil jsem zírat. V bytě po stole, po gauči,
na policích všechny možné skleničky, poháry, zarámované idylky – a pod každým
kouskem činaně vystříhané papírové dečičky a cerepetičky. Co se děje?
„Budeme hrát karty, cvika.
A výhry budou tyhle trofeje!“ Zátopkovi a karty? No dobrá, hrajeme! A jak Emil,
tak Dana a Majda hráli pod psa. Vyhrával jsem cenu za cenou, ačkoliv jsem
v kartách outsider. Po chvíli však začal dělat štychy Emil. Získával
pohárek, diplom, malovaný talířek. Najednou Dana a Majda apaticky skládají
karty.
„S Emilem se prostě nedá
hrát,“ rozhodla Dana, ten zkazí každou dohodu na legraci. Takhle se těch krámů
nikdy nezbavíme.“
To byl celý Emil. Jak se
dostal do hry, zapomněl, že má prohrávat. On jako vždy – bojoval!
Oslava
Po slavných helsinských
dnech jsme se v redakci těšili, jak také přivítáme slavné velikány.
Nepřišli prvý, druhý den. Dana měla sice volno – Emil také, ale že by si
nepřišli alespoň připít na čtyři zlaté medaile?
Zaskočil jsem na průzkum
do jejich bytu. Nikdo doma; nebo vyspávají po slavném uvítání v jejich
baráku? A je u nich v kvartýru zároveň pořád binec, jak Emil skipuje a
Dana trénuje rozběhové přeskoky. Marně jsem bušil na vrata. Ze sklepních
místností šla podezřelá pára… Snad jim tam něco nehoří?
Nehořelo. Nejslavnější
olympijská dvojice světa tam prala – trička, trenýrky, košile, ručníky, tepláky
– až se z nich kouřilo. Taky oslava!
ŠACHY NA LETIŠTI
ĽUBOMÍR FTÁČNÍK (1957) na
šachovém mistrovství Evropy juniorů v Holandsku (Groningen 1977) obsadil první místo a získal titul mezinárodního
velmistra. Startovalo tam čtyřiapadesát soupeřů a tak prvenství
devatenáctiletého studenta bratislavského gymplu bylo mnohoznačným úspěchem
s úsměvem. Na mistrovství světa vybojoval ze 13 partií 9 a ½ bodu a
skončil druhý za Američanem Diesenem. Když pak zvídaví fanoušci, čekající na
něho, se vyptávali, jak probíhalo celé utkání, Ľubomír nemeškal, a hnedle
vyndal ze svého zavazadla šachovnici a přímo na letišti jim celou partii
předvedl, Václav Havel by mu tehdy s Chartou mohl tiše umění šachu jen
přát.
NEVYZPYTATELNÝ BOBBY
V roce 1993 bylo
ROBERTU FISCHEROVI – 50 let.
Jistě žádný ultra vysoký
věk, zejména ne u šachisty čachryiiisty. A přece v tom roce byl geniální
Robert–Bobby, jak se mu zvyklo říkat – již 21 let na šachové penzi.
Vyskytovaly se různé
zprávy o jeho životě. Ukázaly se jako polopravdy, nebo čisté liché novinářské
kachny. Fischer se stal hádankou, sfingou.
Poznal jsem ho
v Bělehradě během utkání CCCP–Svět v roce 1970. To již nebyl ten
kovbojský pistolník v džínách a divoce kostkované košili, ale dokonalý
elegán – až na tu věčně vylézající košili, když se natahoval do výšky, asi aby
měl z ptačí perspektivy lepší strategický přehled o situaci na šachovnici.
Před „Utkáním 20. století“ málokdo chtěl věřit, že se v Bělehradě vůbec
ukáže. Vyměnil si s pořadateli před utkáním na 300 dopisů se svými smělými
požadavky. Že skutečně nastoupí, mnoho lidí nevěřilo ani v hodině há,
zahájení.
Překvapil. Ohromil! Byl
tam a – nehádal se! Ani o to, že má nastoupit za Svět na druhé, ne na první
šachovnici, kterou si vyhádal velmistr Larsen. Dán měl k tomu pádný
argument. Fischer se totiž v posledních dvou letech neobjevil na žádném
turnaji. Kladl si vždy enormně vysoké podmínky.
Přitom, jak mi prozradil
Vlastimil Hort, neodmítl hrát s klukem, u jehož rodičů během turnaje
bydlel, ačkoliv to byl jen amatér, kterému mohl Fischer dát dvě figury napřed!
V Bělehradě se choval
naprosto dokonale. Vždy byl včas na pódiu, nenamítal nic proti fotografování.
Dokonce poskytl intervjů velmi neodolatelné redaktorce. U oběda se bavíval
s Vlastimilem Hortem, ale sotva odložil příbor, spěchal do své hotelové
izby, ulity. Vedl život naruby. Ve dne před partiemi spal, v noci po
zápase bděl nad šachovnicí.
Vždy vyžadoval pokoj
s výhledem na holou zeď. Odmalička byl samotář. Žil s matkou, otce
ani nepoznal. „Děti, které vyrůstají bez otce, rostou jako vlci. Jsou dravé,
sobecké, divně bezohledné,“ řekl jednou – to mu nebylo ani dvacet let!
Při přípravě na utkání o
titul se Spasským Fischer také sportoval. Boxoval a hrál tenis. Jeho trenér,
Greenberg, neměl o Fischerově IQ valné mínění, ačkoliv průzkum dokázal, že má
Bobby jeden z nejvyšších koeficientů. „Jakýpak inteligent. Já vím, že má
v mozku kybernet, pamatuje si nekonečně variant na šachovnici, ale na
tenisovém place nikdy nevěděl, jestli je stav v našem zápase 30:40 nebo
30:0. A na gamy jestli vede, nebo prohrává.“
Inu, každý jsme jen na to něco
(víceméně v dostatečném IQ) užiteční…
ALBRECHT DÜRER
☼ 21.5.1471
Norimberské scenérie ۞ 6.4.1528
důvěrně známé Norimberské scenérie
Ve
skutečnosti tkví veškeré umění v přírodě. Umělcem se stane, kdo jí je
dokáže vyrvat.
(Albrecht
Dürer)
Konečně odložil štětec, poodstoupil o pět a jednu pětinu kroků
dále, aby obsáhl očima obraz vcelku a upřeně se do něj zahleděl.
Je to dobrá práce a bohatí němečtí kupci usedlí tu
v Benátkách mohou být spokojeni. Namaloval jim to velké smíření, jak
žádali. U nohou madony klečí papež a císař Maxmilián, už ne jako odpůrci, ale
jako pokorní její služebníci. Obklopují je zástupci obchodních domů samá sleva
a také z jejich tváří a postojů vyzařuje vzájemná shoda myšlenek. Však víc
než o feudální zmatky a sváry jim jde o světově prospěšný&handl&kšeft.
Klid a pohodu podtrhují vyrovnaná kompozice, hřejivá harmonie
barev, líbezná krajina i tušené tóny loutny v rukou anděla. Do jeho tváře
se zadíval s obzvlášť platným zalíbením. Maloval ho podle půvabné
Fiamentty, která ho obšťastnila nejen svou ochotou naslouchat mu a sedět mu
trpělivě modelem.
ANO, JE TO
DOBRÝ OBRAZ
V ničem si nezadá s „velkými malbami“ Benátčanů. A o to mu
šlo především. Nejen uspokojit vlivnou německou kolonii a získat tučnou odměnu,
ale dokázat těm sebevědomým benátským mistrům – hlavně pak Tizianovi, jenž o
něm mluví s pohrdáním jako o barbaru – že je nejen schopný grafik, ale
stejně tak schopný malíř.
Dokázal to. Přišel celý cech, mnohá hrabata a všem se obraz líbil.
Objevil se i sám dóže a ani on neskrblil chválou. Dokonce nabídl autorovi
postavení malíře Benátské republiky s vysokými příjmy.
Kdo je tím mistrem?
Mezi četnými postavami je na obraze i jeho autoportrét. Stojí sice
v pozadí, ale snadno ho poznáme podle zlatavé dlouhé kštice, nazrzlých
vousů upravených podle tehdejšího výkřiku módy a podle listiny, již třímá
v rukou. Je na ní psáno:
„Namaloval jsem ten obraz v pěti měsících, já Albrecht Dürer,
Němec.“ Pod tím vročení MDVI a jeho umělecký monogram.
Ten obraz se jmenuje Růžencová slavnost a můžete si ho prohlížet
do sytosti v Národní galerii v Praze, kde patří k nejvzácnějším
pokladům tamních sbírek, třebaže oněch pět set let a 7 bonusových let a
necitlivé opravy jej nenávratně poznamenaly na kvalitě.
Prvních sto let visel v chrámu Svatého Bartoloměje
v Benátkách, potom ho koupil do svých sbírek císař Rudolf II. Aby neutrpěl
transportem, nesli jej pěšky pěšmo z Benátek až do Prahy. Zeptejte se
Franty Skály z Tvrdohlavých, jaké je to šlapat opačným směrem a ještě si
přimyslete transportování velikého plátna na svých nohách. Odtud brzy musel
putovat do Vídně, neboť Praze hrozilo obsazení saskými vojsky. Když nebezpečí
pominulo, až bylo zcela záležitostí minulou, vrátil se nazpět a byl až do roku
1782 součástí sbírek Pražského hradu. V tom roce z nich byl vyřazen a
prodán na aukci soukromému sběrateli za pouhých (směšných) jeden zlatý a
osmnáct krejcarů. Jeho dědici později obraz prodali Strahovskému klášteru za
dvaadvacet dukátů. Tam byl až do roku 1934. Teprve tehdy se podařilo získat jej
ve prospěch státu. Nebyla to levná investice. Klášter požadoval kromě tří
miliónů korun dva výnosné statky. Dostal vše, oč žádal.
TĚŽKÁ
VOLBA
Leč vraťme se k oné chvíli, kdy benátský dóže nabídl Dürerovi
skvělou budoucnost. Nabídka to byla nejen lichotivá, ale i atraktivní pokušení.
Dürerovi tehdy bylo pětatřicet let, měl celý život před sebou a mohl jej
kompletně vyplnit malováním, bez starostí, jak zabezpečit rodinu. Zdejším
malířům se zakázky jenjen hrnuly, neboť církevní hodnostáři, šlechtici i bohatí
měšťané se obklopovali uměleckými díly, aby zdůraznili své společenské
postavení.
V Benátkách umělec něco už znamenal. „Tady se cítím pánem,
doma jen příživníkem,“ posteskl si tam tehdy Dürer.
A skutečně, jak jiné to bylo v Německu. Panovnický dvůr byl
na mizině, šlechtických zákazníků také nebylo příliš a ona zámožná vrstva
měšťanstva se teprve měla líhnout. Tam malířům žádná pšenka nekvetla.
Bylo tu však cosi, co Itálii chybělo: zájem širokých mas
probuzených husitským hnutím o duchovní vzdělání a bylo tu úsilí humanistů,
kteří na ně navázali, snažili se o společenskou reformu, nápravu křivd a vedli
statečný boj proti církvi jako prapříčině všeho zla, na které si jen
vzpomenete.
Své horlení šířili ústně, písmem, ale i obrazy. Tehdy platilo, že
obraz je písmem lidu. Dřevořezové listy zaplavily města i venkov, aby
propagovaly srozumitelnou formu revoluční myšlenky. Od šedesátých let do
vypuknutí selské války bylo vydáno na třicet miliónů takových výtisků.
Když měl Dürer volit, zda žít v tom kouzelném městě umění, či
zda se vrátit domů ke své grafice, rozhodl se pro domov.
A volil dobře, neboť právě grafika mu zajistila nesmrtelnost – i
když namaloval kromě Růžencové slavnosti ještě nemalý počet vynikajících
obrazů.
PRVNÍ
KROKY DO SVĚTA UMĚNÍ
Grafikou byl obklopen a věnoval se jí se zalíbením od dětských let.
Narodil se jako třetí z osmnácti dětí v rodině
norimberského zlatníka Albrechta Dürera. Ten dal chlapci při křtu stejné jméno,
jaké sám nosil, jako by si chtěl zajistit, že syn bude jednou pokračovat
v jeho řemesle a přivede je k ještě větší chloubě. Jeho dílna sice
měla skvělou pověst, ale zdaleka nenesla tolik profitu, kolik by potřeboval.
Bída stále tloukla na dveře. Však také ta kopa děcek něco spotřebuje.
Zpočátku šlo všechno podle osnov otce. Syn měl pro tuto jemnou
práci výtvarný cit i trpělivost a dovedné zlaté ručičky. Přesto však z něj
zlatník neměl být. Z té doby se zachovala první Dürerova kresba – je to
autoportrét třináctiletého Albrechta – a na první pohled je z ní patrné,
kam tíhl jeho talent. Ne zlatníkem, nýbrž malířem chce být.
Otec, ponejprv rozmrzelý, brzy však smířený, dal patnáctiletého
syna do učení k Michaelu Wohlgemutovi, řezbáři, malíři a grafikovi.
(Později namaluje Dürer Wohlgemutův portrét a bude to vynikající dílo).
Za tři a půl roku skončila výuční doba a tovaryš Albrecht se vydal
hledat uplatnění do světa. Měl si ověřit, zda se uživí jako malíř, a navíc
získat všechno to, co mu nemohla poskytnout Wohlgemutova dílna.
Kde všude vandroval, to fakt nevíme. Jistě pobýval
v Schongauerově dílně v Colmaru, kde se dělaly dobré mědirytiny, byl
v Basileji, kde byla významná tiskařská oficína. Pracovali pro ni
humanisté, k nimž patřil i Sebastian Brant, autor oblíbené Lodi bláznů.
Zřejmě se podílel i Dürer na ilustrování tohoto středověkého bestselleru.
Zdržel se také ve Štrasburku, odkud si přivezl plný skicák studií
soch tamní katedrály. Všechny ty světce i zatracence, anděly, démony i
ďábelskou směs zaznamenával nejen na papír, ale i do srdce. Andělé, které
v budoucnu nakreslí nebo vyryje do dřevěné desky, budou andělé štrasburští.
Kreslil všechno, co spatřil při svém putování. Nádherné výstavní
domy, líné řeky i dravé bystřiny, skály a krávy na lukách, mlýny i lidi krajin,
jimiž se ubíral. Všechno jednou zužitkuje. Na jeho obrazech nebudou krajiny
sloužit jako kulisa, ale budou v těsném spojení s figurální úlohou.
Z Basileje ho náhle odvolal otcův dopis domů. Našli mu
adekvátní nevěstu a ožení ho v naději, že se usadí a založí si vlastní
dílnu.
S Agnes se sice poslušně ožení, ale neláká ho život
úctyhodného měšťana, nechce zkysnout v Norimberku, alespoň do té doby ne,
dokud nenavštíví tu proslavenou zemi za Alpami a na vlastní oči nespatří její
umění.
Strhnul ho k tomu přítel z dětství Willibald
Pirckheimer, který přijel na prázdniny z Padovy, kde studoval na univerzitě.
To byl první impuls, kterým ovlivnil Dürera tento intelektuál. Stane se časem
významným humanistou a pod jeho vlivem se bude formovat Dürerovo myšlení i
tvorba po celý život.
Stačí ještě nakreslit portrét své mladičké ženy Agnes v její
prosté spanilosti a vyvzdoruje si souhlas otce k cestě do Benátek.
To byla první návštěva tohoto města umění, tu druhou, při níž se
v Benátkách prosadil se svou Růžencovou slavností, uskutečnil o dvanáct
let později.
Mnoho toho tenkrát nenakreslil, ale nasával do sebe všechno nové,
přijímal, čeho se jen mohl zmocnit. Vlastní práce ať klidně počká – on chce a
musí na vlastní oči spatřit obrazy Belliniů, rytiny Pallaiuola, Mantegnovu
fresku v Padově a díla Leonarda da Vinci. Chce přijít na kloub tomu, jak to
dělali, že stvořili ty velké malby monumentální krásy.
Během tohoto poznávání a pod vlivem velkých mistrů se měnilo
Dürerovo nitro. To už nebyl pokorný a zamlklý Wohlgemutův učedník, rostla
v něm odvaha, vzdouvala se hrdost a zdravé sebevědomí.
S touto odvahou a s tímto sebevědomým vybaven přistoupil
po návratu do Norimberku k první velké zakázce.
V roce 1498 vydal svou Apokalypsu.
GÉNIUS
NEOTŘELÉ FANTAZIE
Krátce před tím, než se naplnila první polovina tisíciletí,
zachvátilo Německo náboženské vzrušení. Očekával se zánik světa – velká záhuba
jako trest za hříchy, jímž lidstvo propadalo více do hloubky. Byla to doba
zmatků a pohrom, fantasmagorie namísto učení, doba hroutící se císařské moci,
nejistot a selských bouří.
Blížil se čas, kdy se mělo naplnit vidění, jež zbásnil evangelista
Jan ve svém Zjevení:
„I vypukla válka v nebi: Michael a jeho andělé válčili
s drakem…“
Také na zemi stál tábor proti táboru – liška proti lišce – zrzoun
proti drzounu a tak podobně, strana proti straně: jedna, která měla moc a vládu
nad světem a druhá, zatím ne dostatečně silná, ale naplněná žhavým nadšením a
přesvědčením o vítězném prospěchu svých idejí.
A právě tento nesmiřitelný tón Janovy Apokalypsy vzbudil
v malém Dürerovi nejsilnější ohlas. Ryl své anděly i ďábly do dřevěných
špalíků s takovou zarputilostí a zaujetím, že zapomínal na zakázky, jež
měly být dávno zhotovené, uzavřel se ve své dílně jako v cele, kreslil a
ryl ohlušen pozouny, řevem bitvy, praskotem plamenů a pukáním kouzelných skal.
Napětí, jež Dürer při čtení Apokalypsy prožíval, se přenášelo do jeho ruky.
Olůvko vířilo po papíru, jak črtal postavy ve vzrušených pohybech, pod jeho
rukama ožívala i příroda.
Tu nešlo o pouhé ilustrování básníkových slov, ale o ztvárnění
vlastních vidin, jež ona slova vyvolala. Stvořil samostatnou báseň
v obrazech.
Dürerova Apokalypsa se stala výtvarnou revoluční písní namířenou
proti zkažené morálce římské církve i proti naduté vrchnosti, ano, krávy a
volové, které zpychly častěji než častokrát svůj úsek času rychlý. A lidé jí
porozuměli. Uvěřili v boží soud, který zatočí a zúčtuje se zlem, svrhne
bezpráví, potrestá páchané křivdy a nezáludné prosťáčky konečně povýší na
rytíře. Jeho apokalyptičtí jezdci nejsou bojovníci z božího vojska,
andělé, kteří sestoupili na pekelně zkoušenou zem, ale typy prostých lidí, jaké
Dürer denně potkával. Podle Janovy Apokalypsy je má doprovázet zubatá Smrt, ale
Dürer ji zaměnil za vyzáblého hladovkáře Marečka, který jede na herce a
v rukou třímá vidle, v jeho podání je zubatá jen vidlák. Copak to
není předobraz lidových bouří?
Dürer vydal Apokalypsu knižně s celostránkovými ilustracemi
velkého formátu, které měly platnost samostatných obrazů. Vytvořil tak poprvé
prototyp obrazových publikací, jak je známe dnes, děkuji Ti pane Albrechte.
Mluvíme-li o Dürerovi jako o grafikovi, nemůžeme pominout jeho
mědirytiny. Zdokonalil se v nich už ve svých učednických letech a vrátil
se k nim v době svého vyzrání. Tyto grafické listy už neměly
charakter politických letáků vybízejících k nápravě široké masy
spoluobčanů, nýbrž ztvárňovaly náměty v duchu filozofie humanistů.
K nejznámějším patří Jeroným v domku (kolikrát se k tomuto
tématu vracel!), Rytíř, Konečná Death a sám Ďábel, a Melancholie. Dürerův Jeroným je předobrazem niterného hloubání reformace,
která o tři roky později zburcovala národ, obraz křesťanského rytíře vyjadřuje
ideál neochvějného muže, který jde za svým cílem, nedbaje svodů ďábla ani
nebezpečí smrti zrádné, a Melancholie, alegorie „božské geometrie“, ztvárňuje myšlenku,
jak obtížná vede cesta k poznání a nezkalenému vědění, k pochopení
krásy, pravdy a dobra zároveň. Jak nesnadné je uchopit jejich květ a nepomačkat
jejich květ. Je to rozkvět a symbol zvídavého lidského ducha, zároveň však i
nejkrásnější symbol Dürerovy obrazotvornosti.
Jak mu porozuměl Erasmus Rotterdamský, když o něm napsal:
„Je něco, co by nenamaloval? Maluje i to, co se malovat nedá,
oheň, paprsky slunce, hromy, blesky a dokonce i to, co nelze vidět, vjemy,
city, celou lidskou duši ve své nestrojené podstatě.“
Dürer se stal největším rytcem své doby. To si uvědomil i císař
Maxmilián a využil ho – spíš zužitkoval od A do Z – ve své chamtivosti po
slávě. I Maxmilián chtěl mít svůj triumfální vítězný oblouk, jaké si postavili
starořímští imperátoři. Jeho dvorní pokladnice však duněla naprázdno, oblouk
nemohl být z mramoru, ba ani z pískovce. Musel se spokojit
s papírem, tedy s třímetrovým archem papíru, na němž měli Dürer,
Cranach a další smetánka créme de la créme výtvarného hrdinství zobrazit
Maxmiliánovy předky a jeho slavné činy.
Jakkoli byly jednotlivé dřevoryty vynikající (bylo jich celkem
dvaadevadesát), nemělo toto dílo jako celek s uměním nic společného.
Výsledkem byla obludná prázdnota, na níž ztratil Dürer mnoho času, a to ho
stálo ve výsledku dost tvůrčích sil.
Přesto svého císaře ctil a měl v oblibě. V podobizně,
kterou pro něj zhotovil, se odráží spíš než rezervovaná úcta lidské porozumění,
a to není málo. Vyzdobil pro něj modlitební knihu s tak vřelým zaujetím a
s takovým mistrovstvím, že vznikl klenot, jaký neměl obdoby nejen
v Německu, ale ani v tehdejší Itálii. Touto zakázkou si Maxmilián
postavil daleko krásnější pomník, než jakým měl být papírový vítězný oblouk.
ŠTĚTCEM A
BARVAMI
Dürer byl i velký malíř. Dokázal to nejen Benátčanům Růžencovou
slavností, ale mnoha jinými malbami, jež ji musely předcházet, a dalšími, jež
po ní následovaly. Byly to především podobizny, které mu zadávaly vznešené
rodiny.
„Zachytit rysy lidí je jednou z hlavních úloh malířství,“
zaznamenal si Dürer do zápisníčku, a byl také první, kdo v Německu povýšil
portrét k samostatnému odvětví malby. Nespokojoval se jen s vnější
podobou, ale usiloval o to, vyjádřit i povahu, charakter portrétovaného, jeho
jedinečnost a neopakovatelnost. Wohlgemutova podobizna svědčí o jeho moudrosti
a laskavosti, tvář Kateřiny Fürlegerové je krásná sladkou zádumčivostí a
v hněvivém pohledu Osvolta Krella se jakoby odráží vzrušení té doby.
Rád portrétoval sám sebe, neboť při tom nebyl ničím vázán ani
k ničemu nucen.
Když se vrátil ze své druhé cesty do Benátek, pustil se do
malování aktů Adama a Evy. Byl to už jeho druhý pokus vytvořit ideální lidské
postavy, a to nikoli podle modelů, ale zkonstruovat je na základě propočtů a
proporčních vztahů odvozených ze studia zachovaných antických soch. Vytvořil
dva dokonale krásné akty, které svědčí o tom, že pronikl do „výrobního
tajemství“ Italů: až příliš totiž připomínají prapůvodní vzory – Apollóna a
Venuši.
CESTA
SLÁVY TRNITÁ JE
Když císař Maxmilián povolal Dürera do svých služeb, stanovil mu
doživotní rentu jednoho sta zlatých, ale její vyplácení přesunul na město
Norimberk. Městská rada se sice podřídila, ale když Maxmilián náhle zemřel,
odmítla rentu dále vyplácet – ledaže by ji nový císař obnovil.
Chtěl-li si tedy Dürer zachovat tento jistý příspěvek
k nejistým příjmům z prodeje grafik a maleb, musel se vydat za nově
zvoleným císařem Karlem V. do Nizozemí, kde měl být korunován.
Dürer ani trochu neváhal. Rád se opět podívá do světa a rád pozná
nizozemské malíře. Pobyl tam celý rok čtvero ročních období a bylo to Dürerovo
nejšťastnější období. Kamkoli přišel, byl vítán jako vzácný host z daleka,
sláva ho předcházela a všude doprovázela. Stýkal se s malířskou elitou,
seznámil se s významnými lidmi ze všech stavů a ze všech kruhů, seděl u
stolu s králi a císařem.
Mnoho tam nenamaloval, ale jeho skicáky se plnily kresbami, jak
procházel flanderskými městy, utrácel peníze za drahé zvláštnosti rozmarné módy
dovezené tam z Nového světa, velkoryse rozdával na památku své grafické
listy. Jaký to byl život, jaký požitek, jaké osvěžení po předchozí námaze, co
nových záměrů v něm uzrálo za tu chvíli!
Po návratu se pustil s novou silou do velké malby, jíž chtěl
překonat Hellerův oltář. Ten vznikl na základě objednávky bohatého
frankfurtského kupce pro tamní kostel. Jen podle zachovalé kopie – originál
uhořel později v Mnichově – si můžeme utvořit představu, jak monumentální
to byla malba a jak mnoho v ní mohl Dürer ukázat z toho, co se
v něm skvělo.
Hellerův oltář namaloval po návratu z Benátek jako výraz
sebevědomí, jež tam utržil. Teď, po šťastně prožitém roce v Nizozemí, chce
vytvořit ještě významnější dílo. Dostal zakázku pro dóm v Rize. Co
namaloval a jaké to bylo dílo, nevíme. Obraz byl spálen na návrší u Rigy dva
roky po jeho dokončení jako oběť obrazoboreckých bouří.
A právě proti sektářům, obrazoborcům a všem poblouzněncům
vystoupil Dürer svým posledním význačným dílem. Namaloval dvě dvojice apoštolů,
věrných učení raných křesťanů a připravených hájit je i s mečem
v ruce.
Tuto malbu věnoval Albrecht Dürer rodnému Norimberku, jakoby
tušil, že se schyluje ke konci své cesty…
|