https://www.youtube.com/watch?v=ffk76nggkWg
https://www.youtube.com/watch?v=7I0vkKy504U
https://www.youtube.com/watch?v=5dD7wTc2Ibs
https://www.youtube.com/watch?v=wvMFM3ir6b8&index=5&list=PLzZw810P9G__GzTiHZZyX5Rl6euUXLa5g
https://www.youtube.com/watch?v=SRj-5gtv968&index=13&list=PL3nPZc9CgO7zx9Gjb6XpIVeTz8U6IYchZ
https://www.youtube.com/watch?v=fFUMHFKh9u8
ZDOBNÝ DEN VÁS POZVEDNE ZE ŽIDLE INTUITIVNĚ 
Co prohlásit už třetí den o květnu? Že s tou princeznou snů zabřednu do přírodní scenérie japonské sakury, tam její vášně vlnit se a neloudat děj zahlédnu nemusí se omlouvat, jestliže dává lekce lahodné višňovky Galileo Galilei pravil, jak hezké by bylo zkoumat vlaštovky letící za intuicí já letím za zvláštně snivou, neobyčejnou krasavicí nejsem jarní koeficient romance pro křídlovku, jen posel s vjemy tak velmi švitořící i funky baret eiffelovky uchovává sestavu parametrů s mezírkou vychytávkou kšticí teď ten baret vyzkoušíme bez Felliniho kamery s municí i třeba s rozesmátou intuicí má ráda víno v Bordeaux a k tomu recitační žonglující figurující siestu tak vyzvu jazzovou sekci, zda by mohla pro ni zahrát sférickou bombu fiestu zacinkáme skleničkou a rytmus nadzvedává plnokrevně božské chutě vyslechne si projevy Dia: ten posteskne si velice briskně hello Dolly Oli, tak kde se zdržuješ? zvu Tě! pojď do siluet na obzor za sluncem, je jupiterská učitelská trošku lékařská i zvykem léčitelská vyléčí prý snadněji než dekorum akademické sekce bolístku i šrámy se šarmy pěstitelská pěstuje jen samé zámecko botanické kejkle, umí zaopatřit flóru fajn, vysokohorské krokusy pugét růží jí vynahradí dávno promlčenou nula nula sedmičku šelmičku pauzou s bonusy je banket v pohybu a někdy také vabank i v tom nenávratně nevýdělečném Casinu ovšem není nikdy bankrot, protože já nestrpím padat lavinu jak užmoulanou želatinu s její situací v převládajícím kursu si může bohémskou instruktáž libovolně dopřávat komu nastřádané reflexe začne velkorysými decibely z praxe pulsující dirigentky předávat taková podtržená formulka pro její sladkej život její pocity v očích druhých, kypře kypící, laškující slůně, hroch hippo nebo metaforou polidšťovaný hip hop já jí rozumím, má snahu zkrášlovat a vést volnou dikcí s fůrou představ v přísloví údolí létavic kolem píše, co cítí bez zábran, kráčí vstříc času a realitě v prostorách nejen výstavních síní s názorem její názor mě nenechá lhostejným, taková nenucená šlépěj hybaj další nerozporuplná událost velká naděje a temperament ji činí stejně nepřehlédnutelnou a významnou na vzdálenost i nablízko, protože tahle Dolly Oli s kořením a koketerií v plezíru zafunguje jako abraka dabra v ohni želízko milujete její švestky, višně, vášně, a především její arabeskou poznamenanou touhu a romantikou povýšené ohnisko
ŘÍKEJME JÍ TŘEBA BOŽSKÁ IRIS, MEDOVÉ POTĚŠENÍ JAKO LÉČIVÁ VOJENSKÁ SESTRA MARLENKA TAHLE PŘÍJEMNĚ CHUTNÁ HLAVNĚ S HLAVOU S NADHLEDEM ŠTRAMANDA ORLICE V OBLASTI, DNEŠNÍ JUBILANTNÍ OLINKA! Paříž má svého chrliče, Plzeň perliče za účasti její nóbl uchystané perličky jmenuje se Anděl Sky, rozhodně nemá dilema nazout si Popelčiny střevíčky je kantiléna na vizitce – pro vizitku zurčící opera aneb operatérská svižná kantiléna její přednosti i jména prozradí heslo, jak nezůstat ve významu vykulená u slavobrány její věhlas, u fontány z ptačí perspektivy snášenlivý sounáležitý požitek má v sobě andělské jinotaje letím na její čísla včetně účtů lolitek sportovní dynamiku ducha zavádí do cíle olympijské chování tahle má skvělou disciplínu a diváci se rojí divě, jak se chtivě předhání dám jí hrnek s panem Tau a řeknu jí čau, komorní fantastická dvojko jste věru jedničková na ofertu pro Ferdu Berušková s kotrmelci stojko jak pro Londýn Lady Diana tak pro Plzeň budete VY a šarmy místo US Army chlouba města těší mne její působiště na divoko jahodová lesní vilná fiesta? (siesta) gentlemani milují vyzvat ji na šance už teď na recitál do Mariánských Lázní ke kapličce Lásky ubydou všem vrásky s verzí zpívající fontány se šansony na pohádku září, neblázní Dobytí Ráje originální fáze Máje pro náš dar siločar, Makču Pikču i Eden jsou jen jeden; obdržíte 1 vstupenku jako irský způsob žití a konzumace pití v Irish Pubu dá si se mnou nejednou zachraňující sklenku je krutě koncertní, je i ostřílená tajemnice u Bonda mondénní; zábavně progresívně expres profesní nevinně konverzní příslib, že nehrozí, aby byla servis, co schytal Elvis, rockenroll perverzní střídají se roční období a s nimi každých pejorativně statečných sedm dní v týdnu kdy očekávám povely polez k ní, Ženu s velkým Žánrem i žárem pro citlivost života si vyhlídnu má talent na rozdávání a pizzu křupavé Lady Oli originál na rozvoz dobře zbarvenou a zdobně po italsku voňavou až pod nos magnetka mé vášně prý četla mnohé recepty jako dílo Ámose Komenského naučí mě něco k užitku žena v domácnosti chtivá pro Andělíčka plzeňského když nejsme Ir a kmotra Irka, jen Jirka a milenka pokřtěná sudičkami jak výřečná lyrka, ne poněmčená ne na poničené nervy Nena, die irre mit teuere Biere nasátá Irka já jsem divoký koník FERRARI – ona snad neméně zdatná PORSCHE kobylka má electro praxi obden, já electro scénář se žertem & patronem svatých šelem Hubertem obeznámen Mantronix zkouška ohněm s polykači fakíry a jinými krotiteli relax je náš plamen amen
♥
Víte, kdo má šarm, pro který má
slabost tak rostlinami protkaná a zas nahodile očesávaná planeta? čerstvá sympatická odnož aktivit,
ideál na jarní kolorit je její archa z května vytvářející labyrint právě ta sympatická odnož kouzel,
naostřená skrze Sandokanův povel i power drze jako samurajská mačeta vzácný originál ne okoukaná
kopie, její obraz se mnou pohazuje jak vícemistrná i vícemístná raketa a to nejsem Jurij Gagarin, ale
jen lehkovážněji třeba Bondík či jeho prozaicky nezdrženlivý dvojník či trojník u bratří v Triku
či kočí na Trojském koníku pro spešl kategorii Olgy neznající okolky zbojník tak Karel IV. nebo Kája Saudek
ocení kankán hladce jak do lektvarů bylinku, sladkou Olinku pralinku belgickou a magickou, dobrou
partii v Czechii všech tajemných receptur, na excalibur testem pusinku má v duši 7 vůní, květinová víla
osmisměrných aktů courající se v Máji bosa nezašlápne pomněnku má grády jak oko + milostný list
či potutelný žert kvót modrotisk, ano, má místy i ztělesnění Bohyně jestli je Buddha s úsměvem,
popřejme pro Olgu, i když ji nenajdou na Borneu, Adolfa Borna jedině stereo budoucnosti jedinečná nota
každou vteřinu já jsem playboy Jirka, co chce
dráždit, sekat latinu Nebe peklo ráj? Já se rád zabývám
rozkošatělým rájem tak žádné zdržovací manévry out,
ať to není jeden zájem je to zvučný anděl * šlechetná
náruč * prima mládí ať zvládne každou zkoušku, život
neskutečně pádí vedle ní se mohou cítit krásně,
jaro i úroda: kypré žně u kypré ženy jako poločas za poznáním v Římě gladiátor si troufá vyhrát v
odhodlaném týmě Cézar si vzdychl jak tumpachová
starožitnost Andělský hrad u Tibery to je
nedobytnost její hrad můj zámek naše směry
letoviska do jejího pohledu zapadá růže
malebná romantická esence nekonečné sympatie * vůně
zvelebené zahrady v meditační zahradě vnímat jdou
poklady (tam splynou i protiklady) jo Olgu si klidně zvěční i přítel
Josef Lada ne ledabyle do deníčku Olinku živě miluje, zvelebuje,
vychvaluje šerosvit? Svit na měsíčku
NENA KERNER, LP „NENA“ 1984
V překladu něco jako bavička barvička a paletka a baletka, zkrátka a dobře der Besen, ženská metla v rockově zrnitém nebo pohlavně trnitém, nikdy ne němém pantomimickém představení, již DJ Yoda dokonale umístil do preparátů cut´n´paste výbuchů a výbušek ve své disco přehlídce z 80. let, třeba okoštoval nebo by chtěl Eintopf mit Nena? Edition 80´s DJ Yoda Rock On.
KINO
Každý večer ve stejnou dobu jsem slavnostně naladěná, když vyčkávám na film před kasou zajímá mne ten hvězdný třpyt Hollywoodu Bogart s obtaženým kabátem a kloboukem – naprosto jasné (*30. března 1952 měla premiéru Africká královna, jediný snímek, za který převzal Bogart Oscara)
Dali byste si příběh s Marilyn nebo spíš s Jamesem Deanem? Já očekávám happy–end v báječném objetí s Cary Grantem – to je zcela jasné
O půlnoci vysedávám příležitostně v kinu o půlnoci poběží poslední zábavný program o půlnoci ještě pořád vysedávám v kinu a omrknu si tam všechno podstatné
V řadě sedadel od jedničky do desítky mohu spatřit divačky a diváky tak mrtvolně bledé za mnou v horních řadách zase nacházím hezky oblečené monstrum – to je zcela jasné
Celou noc pocit děsu na děsivém ostří nože straší tu zombie i lidojedi do kina přišel účinkovat sám ďas chuďas věděla jsem jedině, co dělám já – no ovšem, nic mi není zcela jasné
O půlnoci vysedávám příležitostně v kinu o půlnoci poběží poslední zábavný program o půlnoci ještě pořád vysedávám v kinu a omrknu si tam všechno podstatné
O půlnoci vysedávám příležitostně v kinu o půlnoci poběží poslední zábavný program o půlnoci ještě pořád vysedávám v kinu a omrknu si tam všechno podstatné
VOLLMOND (ÚPLNĚK)
Večer zapadá slunko vyjde měsíc, já budu plná elánu a noc na mě volá plna dojetí
Pak musím fungovat, já ještě nemohu usnout dáme si sraz na liduprázdných ulicích a noc bude mladá zrovna tak jako my
Dneska je úplněk a noc volá na mě pojď se mnou tančit a dám ti za to polibek dneska je úplněk, úplněk plný slibů a jejich siločar
Kouzlo platí jenom na tu jednu noc tančíme za východu slunce a letíme na exkurzi až na Měsíc
Dneska je úplněk a jeho extáze volá na mě fráze pojď se mnou tančit a dám ti za to polibek dneska je úplněk, úplněk plný slibů a jejich siločar
NUR GETRÄUMT (JEN SE MI TO ZDÁLO)
Jsem tak sama a chci být někde s tebou koukám se ti na dlaň už jsem ji rozeznala od ostatních bolí mě hlava, zavírám své oči lehnu si na zelenou trávu a něco ti pak vysvětlím
Nic jsem dnes nepropásla vždyť se mi o tobě jen zdálo už dlouho jsme se neviděli jednou se za tebou vypravím všechno, co po tobě chci, myslím tak, jak říkám a jsem totální popleta zblázním se od radosti, když se mi to dnes povede vyjádřit
Jsem už celá vzrušená půjdu za tebou a tvé pohledy mě štvou protože myslí ustavičně jen na tebe
INDIANER (INDIÁNI)
Indiáni jako ty a já jsou siláci a nebojí se ničeho my jsme stateční, my jsme šibalové jako jsou indiáni – howgh
Na válečné stezce, ve stanu Vigvamu indiáni nic neplánují my jsme stateční, my jsme šibalové jako jsou indiáni – howgh
TANZ AUF DEM VULKAN (TANČI VÝRAZ NA VULKÁNU)
Andělé se nepoflakují (neexistuje pro ně doba snížené pracovní schopnosti) sny nejsou nepromokavé dobří duchové nemají šanci čarodějky nejsou z azbestu
Pojď na samotný vrchol tanči na sopce pojď na samotný vrchol tanči na sopce
Slyším, jak naproti někdo kráčí připravený na poslední nadechnutí poslední dny má sečteny poté sopka ovládne svět
Pojď na samotný vrchol tanči na sopce pojď na samotný vrchol tanči na sopce
99 LUFTBALLONS (99 LÉTAJÍCÍCH BALÓNŮ)
Jestli máš pro mě trochu času pak zazpívám svou písničku tobě o 99 balónech vznášejících se po určené trase vstříc obzoru snad si vzpomeneš hned na mě pak zazpívám svou písničku tobě o 99 vznášejících se balónech a že něco velkého tady vzniká z něčeho menšího
99 povznášejících balónů na své trati za obzor držel se tradic UFO ze všech živých a proto vyslal generála na misi s pilotní letkou za zády aby zatroubil na poplach, a kdyby vážně nastal bylo by u toho přítomno na obzoru jen 99 povznášejících balónů
99 tryskáčů každý z nich byl veliký na čele náčelník, neposedný bojovník a čekali na rozhodnutí kapitána Kirka ten udělal velký bengál sousedi nic nepobrali a cítili se proto hned tak namíchnuti z toho střílel člověk na obzoru na devětadevadesát povznášejících balónů
99 jmenovaných ministrů války jedny zápalky a kanystr s benzínem čekaly na šibalské lidi už zavětřili tučnou kořist volali: chceme válku a chtěli moc člověče, kdo tohle jenom vymyslel že to jednou zajde tak daleko proti nevinnosti 99 povznášejících balónů
99ti-letá válka nenechali v ní žádný prostor pro vítěze ministr války už neexistuje a také žádní piloti v tryskáčích dneska obcházím svůj rajón vidím svět ležící v troskách našla jsem jeden povznášející balón myslím na tebe a nechávám ho, ať letí výš
EINMAL IST KEINMAL (JEN JEDNOU NEMÁ VÝZNAM)
Vyzvednul to opotřebovanej začni zase od předu počkej na něžnou ruku oheň ještě nevyhasnul Jednou, to není nikdy Jednou, to nemá žádný valný význam Volání do jiné země cíl přitom není známý je čas nechat tě jít jinam setkání je znovu v krátkosti Jednou, to není nikdy Jednou, to nemá žádný valný význam
ZAUBERTRICK (KOUZELNICKÝ TRIK)
Tajné pohledy tajné pohledy pronásledují mou duši tajné pohledy mě dohánějí k iluzi – až k přeludu v jejich dovednosti kouzla
Lákavá slova lákavá slova mi šeptají známá jména lákavá slova mi ukazují cestu – kudy vede
Pojď sem, ovládám kouzelnickej trik Je fais des reves en plastique (sny mám ukotveny v plastice) nastup sem, já ovládám kouzelný trik ce sont les reves en plastique (ve kterém jsou sny ukotveny v plastice) Zářící světla planoucí barvy deformují tváře troufni si jít po cestě c´est plastique, je krášlící plastika c´est fantastique je fantasticky napínavá Pojď sem, ovládám kouzelnickej trik Je fais des reves en plastique (sny mám ukotveny v plastice) nastup sem, já ovládám kouzelný trik ce sont les reves en plastique (ve kterém jsou sny ukotveny v plastice)
SATELLITEN-STADT (SATELITNÍ MĚSTEČKO)
Znáte satelitní městečko kde se do všeho střílelo s hospodou a supermarketem s kinem, s kadeřnictvím a parkem Tady bydlí člověk kosmonaut jako průkopník na svém ranči světelné roky vzdálený od domova den co den, den co den na jednom fleku V satelitním městečku město satelit v satelitním městečku jako ledovec studí a je kluzké Tohle je město budoucnosti, svět z oceli a betonu, co vydrží věčně tohle je město budoucnosti které má všechno, jen ne lidské teplo Satelitní město satelitní město satelitní město jako ledovec studí a je kluzké
ICH BLEIB´ IM BETT (ZŮSTANU SE VÁLET V POSTELI)
Zůstanu polehávat doma zůstanu se povalovat v posteli svět je tak hektické splašené hřiště tady je tak pěkně nic mě dnes netáhne ven každá akce by tam byla stresující mám pauzu ve vysílání: zůstanu uvolněná ležet v posteli Darujte někomu moje boty darujte někomu můj oblek nepotřebuju vlastně ani vlastnit šaty zůstanu se povalovat v posteli nic mě dnes neláká ven každá akce by tam byla stresující prodejte moje auto: já zůstanu ležet klidně v posteli Leonid Brežněv mě touží vidět Hruška hoduje na mou počest Stones mi hrajou před barákem a vojáci tančí balet ale víte, nic mě dnes netáhne ven Ronald Reagan je na telefonu: tak to zůstanu uvolněná ležet v posteli Svět je tak hektické splašené hřiště tady je tak pěkně já zůstanu polehávat doma zůstanu se povalovat v posteli
LEUCHTTURM (MAJÁK)
Půjdu s tebou tam, kam chceš klidně až na konec tohoto světa k moři, na pláž, tam kde svítí slunce chci být s tebou někde sama Tak pojď, doprovázej mě, můj maják a znamení mohli bychom se dívat na svět z vejšky ponorka nás tady naloží a ty budeš můj kapitán Nastupme na palubu a pojďme se svézt potopím se stejně jako ryby hloubš zabouchnu všechny dveře a odeženeme časové údaje na moři Hej drž se pevně, ponorka se potápí hned zapadá slunce věřím, že jsme teď pořádně daleko protože už nespatřím maják
NOCH EINMAL (JEŠTĚ JEDNOU)
Stále znovu říkám, co jsem nikdy jindy neřekla a pak to opakuju ještě jednou ještě jednou a stále dál A když stokrát mezi námi nebylo nic udělám to ještě jednou ještě jednou a stále dál Zase znovu se pokouším zjistit že zase znovu na to zapomínám zase znovu se spoléhám sama na sebe a zase znovu se zamilovávám A dělá mi to zase dobře a zase mě to trápí a je to nějak potřeštěné a je to nějak v pohodě Zase znovu si natluču ten jemný ciferník a zase pak vstanu a jdu dál ještě jednou, ještě jednou A když se stokrát ztratím zase hraju ještě jednou ještě jednou a stále dál
Zase znovu se pokouším zjistit že zase znovu na to zapomínám zase znovu se spoléhám sama na sebe a zase znovu se zamilovávám
A dělá mi to zase dobře a zase mě to trápí a je to nějak potřeštěné a je to nějak v pohodě
https://www.youtube.com/watch?v=Svy1IDeQBjs&list=PLk4dGNwj0SfsLVSR4SN0GJnQAIs7UoLMp Mantronix – „Got You Have Your Love“ (Maxxi Mix – Maxximum) Les meilleurs remix „made in maxx“ Remix signé Joachim Garraud et Fabrice Revault
Prasklé hliněné nádoby
V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky. Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den už jen jeden a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: – Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.
Nosič jí zřetelně odvětil: – Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.
****
Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm to dobré. To nejlepší přeji všem svým prasklým hliněným nádobám – přátelům.
ZLATO ZACHRÁNĚNO DIREKTEM (POŘADATELI)
BOHUMIL NĚMEČEK BOX – KATEGORIE DO 60 kg ŘÍM 1960
„Bylo pondělí, kluci jeli na trénink a já měl ten večer boxovat už naostro. Tak povídám trenéru Králíčkovi: – Miloši, já jsem nervák, já se budu tady v olympijské vesnici sám kousat, tak bych se šel radši s vámi na ten trénink podívat. Souhlasil. Vzal jsem tepláky, kecky, jelo se. Chvilku jsem tam skákal, rozhýbával se a tak, a najednou se Králíček ke mně otočí: – Víš co, jdi si trochu zaspárovat s Pepíkem Němcem. Pepík, naše těžká váha, z toho Říma pak dovezl bronz. Velký kamarád, ale nikdy jsme si nic nedarovali z protekce. Při fotbálku, ani v ringu. Vidím to jako dnes. Vezmem rukavice, přijdu k němu, udělám ťuk a najednou bum – takovou dardu jsem od něj chytil. A vzápětí druhou. Kdepak, já si nic nenechám líbit. Tak jsem do něj taky začal mlátit. Králíček po nás jen mrknul a nic. Doboxujem první kolo, začnem druhé a do mě najednou vstoupilo zděšení. Kruci stop, večer máš jít do ringu doopravdy, praskne ti oko nebo si zlámeš ruku a bude po olympiádě. Povídám: – Pepíku, neblbni, a spustím ruce. Jenže on zase: bum. – Tak mě bouchni do obličeje, říkám se spuštěnýma rukama. Já nevím, možná, vlastně docela určitě jsem provokoval. A Pepík mi jí opravdu vyšil. Tak jsem mu dal takovou pecku, že šel málem k zemi. A právě tohle zahlídnul Králíček. Přiskočil ke mně a křičel: – I když vím, že tu olympiádu máš vyhrát, pošlu tě domů! Úplně jsem zkoprněl. Ne z toho rozkazu, ten jsem nebral vážně, ale z toho jeho skálopevného přesvědčení, že z Říma přivezu zlato. On se nikdy se mnou nebabral, ale taky mi nikdy předtím neřekl, jak strašně mi věří. Až teď, v rozčilení. A mně to moc pomohlo.“
V Ústí nad Labem kousek od sebe žijí Bohumilové Němečkové tři. Bohumil I. (ročník 1938), olympijský vítěz v lehkém velteru z Říma. Bohumil II. (1959), taky československý reprezentant v boxu, mistr republiky 1980. Bohumil III. (1979) vnuk, kterého vodili do mateřské školy, ale stačilo mu říct zaboxuj a on rázem zaujal postoj a začal zdařile stínovat. Ten příkaz bylo nutno pošeptat, protože jinak se učitelka Lída (manželka Bohumila I.) nebo kadeřnice Hanka (manželka Bohumila II.) nešťastně chytají za hlavu. Poznámka po kom to dítě je, by byla jaksi zbytečná, odpor však budí rezolutní. Přímo zdraví nebezpečné je pronést podobnou výzvu před Bohumilem I., protože ten byl vždycky od rány, ví své a tvrdí: „Ať vnouček jednou hraje fotbal nebo hokej, ať najde zalíbení v jakémkoli sportu, jenom ne v boxu.“
Bohumil I., rodák z Tábora, v boxu zalíbení našel. Ona to byla spíš posedlost. Přesněji posedlost sportem. Nejdřív hokejem. Zvlášť když se s rodiči přestěhoval do Českých Budějovic. Jenže k hokeji už tenkrát patřila taky letní průprava, běhání, posilko, a k tomu se jaksi nachomýtl trenér boxu Josef Němec (otec těžké váhy z Říma – vidíte, jak to začíná krásně do sebe zapadat). Při náhodném společném soustředění půjčil hokejovým zajícům pro rozptýlení boxerské rukavice a Bohumil I. – jak sám vzpomíná – pak „sundal“ tři krajské dorostenecké přeborníky. Bylo rozhodnuto. Vlastně nebylo. Bohumil I. se už v té době zakoukal do krasobruslařky Lídy, která jednoho dne řekla s jemnocitem vlastním něžnému pohlaví: „Buď box nebo já.“ Odpověděl: „Jestli nebudeš pro box, tak ahoj.“ Lídě tedy nezbylo, než zůstat pro box. Větším svízelem se ukázal tatínek Bohumila I., jinak šéf Lunaparku, což v praxi znamenalo nejen vandrování, ale i kus pořádné dřiny pro všechny příslušníky rodiny. Stavět a bourat šapitó, ruské kolo, houpačky, střelnici, zaskočit tam či onam, zkrátka nápor na fyzičku. Útěk z manéže do ringu, a první nesmělé sportovní vavříny nakonec tatínka z Lunaparku usmířily, i když nepřestal tvrdit, že u nich dostává do nosu jenom klaun a ještě je to fingované.
Bohumil II. to měl mnohem komplikovanější, ten se musel do ringu prodrat za zády otce – slavného boxera přímo rafinovaně, nechat si tajně vystavit papíry a odjet s oddílem na krajský přebor. Jenom to, že ten přebor vyhrál, otce usmířilo (opakovala se vlastně historka s jeho mládím). A protože už byl v Rudé hvězdě trenérem, vzal si syna do parády. „Byl na mě jako ras, jenže já nemám tátův tvrdý úder, snažím se to vynahradit technikou, radši boxuju na dištanc a to se dnes moc nenosí,“ stěžuje si Bohumil II. Jenže Bohumil I. dodává: „Bodejť by měl ránu, když netrénuje ani z poloviny tolik co já. Už je to zkrátka jiná generace. Říká mi: – Táto, co z toho máš, leda ty strašný potlučený ruce a že tě lidi v Ústí uctivě pozdraví. Já si udělal střední ekonomku, chci to v životě někam dotáhnout a nedostávat přitom pořád facky.“
Bohumil III. vůbec netuší, co je facka. Aspoň v souvislosti s dědečkem, protože ten se může zbláznit štěstím, když obdrží pověření vyzvednout vnoučka z mateřské školy. Rozplývá se v jeho přítomnosti jako šumák (autentický výrok) a každému by rozbil to, co má pod nosem (taky autentický výrok), kdyby chtěl malého Bohouška jednou vábit do ringu, protože: „To je hrůza, kam ten box spěje. Když dáš pět ran, soupeř jich musí dát sedm, prostě mít navrch, dokud nemáš hlavu jako meloun. S tímhle rvaním v ringu začali Kubánci, vůbec to nevyhovuje Sovětům ani Američanům, ale je z toho světový trend, tak se všichni musí přizpůsobovat. Důsledek? Boxerů ubývá. V SSSR jich měli jeden a půl miliónu, dnes jenom čtyři sta tisíc. U nás máme registrovaných asi čtyři sta boxerů včetně dorostenců a taky, jestli se nemýlím, včetně mě. Vezměte v potaz olympiády. V jedné kategorii bývá asi tak osmnáct borců, protože víc jich na trh s kůží nehodlá jít. Nás v šedesátém v Římě nastupovalo v lehkém velteru osmatřicet! Taky jsem pak dostal stříbrný pohár – tamhle ho můžete vidět – za vítězství v nejvíce obsazované soutěži.“
Výborně, už jsme zase v Římě, nastavujeme magič kulometné palbě slov Bohumila I., uhýbáme před jeho gesty, protože vypráví temperamentně, běhá přitom po pokoji, nešetří s rozdáváním direktů anonymním soupeřům. Tak jak to vlastně bylo?
„Pokud se pamatuju, v Římě nás boxovaly skoro tři stovky z pětapadesáti zemí. Můj lehký velter byl opravdu nejnašlapanější. V prvním utkání s Rakušanem Königem šlo spíš o to, abych získal sebedůvěru. Boxoval jsem mizerně. Ve druhém proti Iru Melimu, to byl takový sebevědomý pořízek, už to šlo. Technickými údery jsem si ho vždycky připravil pro pořádnou pecku, dvakrát ho rozhodčí museli počítat.
Jenže pak nade mnou všichni lámali hůl. Měl jsem za soupeře Itala Pietra Brandiho, favorita turnaje a miláčka domácího publika. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér. Hala šílela nadšením, jenže já mu hned dal takové čtyři škubance, že to jen bolestně zamručelo. Myslím, že všichni italští fanouškové nastavili tvář s ním. A trpěli častěji. On si vůbec neuměl poradit s tím mým obráceným gardem ani s technikou boje na dištanc. Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval.
V dalším utkání, to už šlo o medaili, jsem nastupoval proti černému Američanovi Danielsovi. To byl bourák, technický boxer se strašlivým úderem, něco jako postrach Cassius Clay. On se pak taky stal profesionálním mistrem světa. Tenkrát v Římě vyhrával všechno před limitem. Králíček se vduchu modlil, abych se mu neodkryl, protože tušil, že jak od něj chytím zásah, bude šlus. Já dlouho jasně vedl, ale pak jsem jednu přece chytil. Bylo to koncem druhého kola. Předtím jsem mrknul po hodinkách, uvědomil si, že musím vydržet ještě pár vteřin, ale to se už ke mně řítila jeho ruka. Dostal jsem strašlivou pumelici. Najednou se to kolem mě zakalilo. Za normálních okolností bych šel k zemi. Naštěstí jsem měl tolik natrénováno, že jsem se ocitl jenom v jakési agónii, vnímal jsem bílou skvrnu jeho dresu. A tak jsem se zmátořil a dal směrem k té bílé skvrně levým kontrem tři kopance. Víte, já o tom vůbec nevěděl, to mně pak vyprávěli kluci. Když padnul gong, zazvonilo mi v uších, já vůbec nemohl dojít do rohu, motal jsem se jako ochmelka. Králíček křičel: – Bohouši, co ti je? Povídám: – Nic, jenom po té jeho šlupce vidím všechno dvakrát. Pak už jsem se mu neodkryl. Rozhodčí mi přiřkli vítězství na body 5:0.
Finále s Quarteyem z Ghany? Místo toho mě málem diskvalifikovali. Tu historii vám ještě povím. Boxovalo se 5. září od osmi večer. Vedení výpravy mi nabídlo, že místo abych jel na ten zápas z olympijské vesnice pendlujícím autobusem, odveze mě tam prý šofér šestsettrojkou. Já nechtěl, ale Pepík Němec mi pošpital: – Jen to ber, proč by sis nesvezl zadek v pěkně pérovaném vozidle? Páni, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. On totiž když jel někam s olympioniky autobus, doprovázeli ho policisté na motorkách s houkačkami, projíždělo se na červenou a tak. My ovšem vyjeli až po téhle koloně a kdo zná provoz v Římě, pochopí, že bylo zle. Místo obvyklé hodiny jsme těch patnáct kilometrů urazili za dvě a půl hodiny, a ještě v tom byla bouračka s promáčklým blatníkem. Finálový pořad boxerských soutěží dávno začal a Palác sportu pořád v nedohlednu. Stojí na takovém kopečku, já teda šoférovi pokynul: – Počkej, zastav, zkusím tam doběhnout. Proplétal jsem se jako šílený mezi kapotami aut, mezi davy, snad ani Zátopek v životní formě by ten kopeček nevyběhl v takovém tempu. Byl jsem uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Já v tom trapu nechal v té šestsettrojce účastnickou legitimaci, měl jsem jen teplákovou bundu s naším znakem. Řvu na něj: – Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl příslušník dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky. Fakticky mi nakonec nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku. Celé první kolo s Quarteyem jsem se místo čistého technického boxu vzpamatovával z té hrůzy posledních tří hodin. Pak jsem se vzpamatoval a všechno bylo tak, jak má být.“
Už dávno načepýření římští vrabci odtroubili rozbřesk, už dávno majitelé tratorií vytáhli do ulic a uliček stolky s barevnými slunečníky, obchodníci vyložili dobrou půlku svých krámků, čističi bot krabice s hadříky, krémy a stoličky, už dávno kávově hnědé vody Tibery odplavily vytrhané kalendářové listy s datem 5. září – když konečně usnul. – Sotva mu vědomí zastřel dech plynoucí sen, je z fantazie ve snu probuzen a se zalepenýma očima civí do obličeje kvaltujícího Miloše Králíčka: „Bohouši, vstávej, boxujeme finále, honem, no tak prober se!“ Nemůže pochopit. Slyší: „Dělej, nebo přijdeme pozdě!“ Mžourá, pak poslušně vyskakuje z postele. Takže ono se mu to nakonec jen zdálo. Ta bláznivá honička do Paláce sportu, finálová bitka s černým borcem z Ghany. Tak ono ho to všechno zatím teprve čeká.
„Miloši, já žil v domnění, že už mám finále za sebou, teď si připadám slabý jako moucha.“ Jde, spíš se motá ke skříni, kam – zřejmě v tom snu – uložili zlatou medaili.
„Je tam!“ řve s triumfujícím funny face (usměvavým pohledem) na trenéra. „Co tam je?“ „No přece zlatá medaile. Všechno už to máme od včerejška šťastně z krku.“ Teď je na trenérovi, aby pootevřel ústa a pak složil pomačkaný rozespalý obličej do omluvného úsměvu: „Bohoušku, tohle mi promiň, já taky usnul až ráno, pak se mi zdálo, že ta šichta je před námi. Úplně mě to vyhnalo z postele, tak byl ten sen sugestivní. Rychle spi, budem spát až do večeře, co říkáš?“ Bohoušek neboli Bohumil I. konverzoval za pomoci hlubokého oddechování.
|
