HOUSKA:

KONEC ORONTOVY PAKÁŽE!

Po třicetileté válce se na hradu Houska (nedaleko České Lípy) usadil oddíl švédských lapků a hrdlořezů, kterým se nechtělo couvat domů a raději se živili přepadovkami jako na běžícím páse. Velel jim jakýsi důstojník jménem Oront. Tahle lupičská modrbanda se nikoho nebála, děsila nejen pocestné, ale i okolní města a všude nakupila dost skandálu. Nejčastěji si troufala na bohatý Mělník, a proto není divu, že zdejší konšelé nakonec vypsali na hlavu náčelníka obávaných lupičů Oronta odměnu sto tolarů. Ale ať na něj kdokoliv vypálil ostrými, nikdo neobstál, protože švédského důstojníka chránilo neznámé kouzlo velice špatného vtipu a velice špatné pověsti.

Až myslivci Jirandovi ze Střezivojic poradila jeho stará babička fígl, aby si nechal u kováře ulít zvláštní koule, a to přesně o půlnoci za novoluní. Pak prý Orontovi nebude jeho kouzlo nic platné. Jiranda se domluvil s kolegou Mazancem, zašli za kovářem a v příhodném půlnočním čase si nechali u kováře potřebné poctivé nebojácné koule ulít. Pak k sobě přibrali několik otrlých a silných kumpánů ze vsi, vzali si silné provazy a skoby a v noci se nepozorovaně připlížili k zámku. Tady se schovali ve staré kovárně a dávali pozor na komín, aby podle kouře přečetli, zda jsou loupeživí lapkové doma. Když zpozorovali kouř, vyšplhali se s pomocí lan a skob na půdu. Tady pak vyndali ze střechy jeden obyčejný šindel a otvorem Jiranda prostrčil pušku s očarovanou koulí v hlavni.

Sotva se rozednilo a kohoutek se chystal zakokrhat svoje nazdar, těpic, vzkřikl Mazanec: „Oronte, Oronte, jdeme si pro tebe, bídníku!“ Rozespalý a ještě trochu podnapilý důstojník vyhlédl z okna v domnění, že se mu nemůže nic hrozného jaktěživ stát. A hned se zhurta opřel do volajícího Mazance: „Co se to opovažuješ mě budit?! Zaříznu tě jako kuře!“ Jenže na tu chvíli Jiranda čekal, zamířil a vystřelil. Koule zasáhla Švéda přímo do hlavy a zneškodnila mu podvěsek mozkový, šišinku švédskou. Sotva jeho druhové viděli, že jejich náčelník na místě dodělal, vyděšeně vyběhli ze zámku, ale myslivci a sedláci ze Střezivojic je všechny do jednoho pochytali a svázali. Dopadené lupiče pak odvedli do Mělníka, kde jim šťastní konšelé vyplatili slíbenou prémii sto tolarů.

Jiná verze pověsti uvádí, že střílejícím nebyl myslivec Jiranda, ale jeho kámoš pan Mazanec. Prý ještě před noční výpravou na Housku soutěžili, kdo z nich je lepší zabiják s kulkami, Mazanec to vyhrál, a tak osudnou střelu naládoval do Orontovy tumpachové kebule on. Z té pušky pak už ale nikdy na živáčka nevystřelil a visela doma v hájence v parádní světnici na hřebíku jako vzácná relikvie. Prý měla ještě v hlavni poslední jednu začarovanou kouli, kdyby náhodou nějaký postrach zase děsil okolí dobrým lidem.

STRÁŽCE BRÁNY DO PEKEL

Nedávno v sobotním vydání MF Dnes udělali rozhovor s kastelánem na Housce, patrně nejzáhadnějším hradě ze všech, jimiž jsou české hvozdy poseté. Miroslava Konopáska, který má na krku starost o Housku, si nevydržuje stát, musí si na životosprávu sám vydělat. Daří se mu to mimo jiné i proto, že má z pekla štěstí na platící cíletníky, návštěvníky, mumraj 21. století.

*

Neleží v Karpatech, nýbrž na jižním cípu Libereckého kraje, přesto je dost tajuplný. Hodně citelně potutelně u divné pocity, a ještě dnes t, za jakým účelem. podle . hodně si na životosprávu sám vydělat.tajuplný. O hradu Houska se spekuluje, kdy a kým byl postaven, není ani známo, za jakým účelem. Podle pověsti se v něm nachází brána do pekla a ještě dnes tam leckoho ovládnou divné pocity, o tom všem umí Miroslav Konopásek dopodrobna vyprávět. Na konci rozhovoru s tamějším kastelánem si člověk uvědomí, že peklo vážně existuje a že do něj nemusí hledat vchod ani nemusí ten vchod zazdívat, jako to udělali na Housce, protože peklo si cestu k člověku samo najde.

V sobotu 5.4.2014 si každopádně na Housku našli cestu první předloňští turisté a Miroslav Konopásek se těšil jako malé děcko: „Po sezoně si vždy potřebujeme odpočinout, ale zhruba od února se nemůžeme návštěvníků dočkat. Většinou jsou fajn a hezky se ptají.“

JE NĚJAKÁ OTÁZKA, KTEROU POVAŽUJETE ZA TU NEJPITOMĚJŠÍ?

Ano! A ta nemá obdoby. Myslím, že za nejpitomější ji považují všichni kasteláni, i když ne všichni by vám ji asi řekli. Ze strachu, aby neodradili návštěvníky.

TEĎ JSEM HODNĚ ZVĚDAVÝ!

Nejpitomější otázka zní: Co na tom hradu máte za expozice?! Pár lidí se tak zeptá, než si koupí vstupenku, zkoumají tím, jestli se jim ty peníze vyplatí. Jednou jsem to nevydržel a přes okénko odpověděl: Máme zde hrající fontánu, terárium s hady a letos jsme pro vás přivezli mladého vorvaně z Grónska… Hele, na stříbro a drahokamy se běžte podívat do výkladů v pražské Celetné, hrad je o něčem jiném.

NA CO TEDY LÁKÁ HOUSKA?

Na Housce je nejkrásnější, že se nikde solidně nedočtete, kdo hrad postavil, jak dlouho tu stojí a hlavně – co tu vůbec dělá. Hrad chránil území, obchodní cestu, hranici, ale Housku nejde při nejlepší vůli do žádných takových vzorců zařadit. Nevedla tudy obchodní cesta ani hranice, navíc bezprostřední okolí tvořily neprostupné hvozdy a pralesy, které se ani k lovu nehodily. A uprostřed ničeho stojí na tehdejší dobu technicky velice náročný hrad, starší než nedaleký Bezděz, který od nás vidíte z okna a který letos slaví 750 let.

ZÁHADA.

Jedno vysvětlení se nabízí: pokud hrad nestrážil okolí, byl vybudován proto, aby hlídal něco, co se z něj nemělo dostat ven do okolního světa.

BYTOSTI Z BRÁNY DO PEKEL?

Nikdy se nepojmenovává, co by to mělo být. Pravdou je, že ještě před hradem zde bylo dřevěné hradiště a v roce 878 tady měla rupnout zem, puknout skála, vzniknout štěrbina tak hluboká, že ji lidé nazývali bránou do pekel. A skrze tento otvor – jak se píše – kromě sirného zápachu vylézala i hovada pekelná, ďábelská, beroucí na sebe podobu polozvířat, pololidí, říkalo se jim nelidé. Díra byla tak hluboká, že nešla zasypat, rozhodli se ji tedy aspoň ucpat, zatížit hradní kaplí. Ale než to udělali, nabídli vězni výměnou za milost, že ho spustí po provaze dolů, aby peklo zdokumentoval. Vězen souhlasil, avšak v půli cesty si to rozmyslel, prosil, ať ho vytáhnou, a říkal, že peklo pod Houskou je daleko horší než trest, který ho na Housce čeká. Tam spouštěli mladíka, nahoru vytáhli šíleného starce. Otvor ucpali, ale já vím, kde nechal tesař díru.

A NA PEKELNÁ HOVADA JSTE NARAZIL?

Nejvíc strašidel sem chodí ve dne přes vstupní branku, ne přes tu do pekel… Tu hlídá postava v černé kápi, má plášť až na zem a nemá obličej. Klasický Charón, nemohu si pomoci! Jsme na jednom z míst Axis mundi aneb středobodu světa či jádru pudla, spojnice mezi dole a nahoře. Nikdo neumí vysvětlit ani ústřední malbu na oltáři v kapli: lučištnice – polozvíře poločlověk – hrozí šípem člověku. Pozor, je levoruká, to nikde jinde na světě nevidíte. Levá byla vždycky špatně, ještě naše babičky za leváctví levice trestaly. Nalevo od Nejvyššího postával Satan.

BRRR!

Taková záhada, to je přece nádhera!

PŘES INZERCI V NOVINÁCH?

Jo. Sedíme v Chomutově v neděli u kafe a bábovky, byl jsem tehdy ekonomický náměstek v potravinách, a žena povídá: Jé, to by se ti líbilo, tady shání kastelána! Já na to: Kde? Ona: Na Housce! Já: Kde to je? Nevěděl jsem to, ale hned jsem zvednul telefon: Je to místo ještě aktuální? Pak jsem se sem rozjel, a když jsem se zvedal od pohovoru, říkám majitelům, což jsou pravnuci ředitele Škodových závodů pana Šimonka, kteří hrad zrestituovali a v roce 1999 vůbec poprvé v jeho historii zpřístupnili veřejnosti: Už nikoho nehledejte, já to chci!

CO MAJITELÉ?

Jak se tady uživíte se dvěma dětmi? Já na to, že je to moje starost.

A PRODAL JSTE CHALUPU.

Stejně byla daleko. Když jsem nastoupil, chodilo na Housku 8 tisíc lidí, z toho bych se neuživil. Říkal jsem si, že další rok přijde 15 tisíc a přes zimu si budu vydělávat jinak. Jak se ale návštěvy zvyšovaly, neměl jsem na nic jiného čas a nebylo to ani potřeba. Hrad nás uživí.

JAK?

Mám desátek z každé vstupenky a žena pronajatý kiosek.

TO STAČÍ?

Platíme veškeré energie, otop, nájem… Ale jo, jde se uživit. Když vám do hradu přijde 30 tisíc lidí za rok a je jim tu hezky, dají si kafe, spořádají pivo.

NEBYLO BY POHODLNĚJŠÍ BÝT KASTELÁNEM PLACENÝM STÁTEM?

Otravovalo by mě to velké úředničení, ničení dobré nálady. Co oni všechno na lejstro musí vypisovat!

MANŽELKA VÁM NIKDY NEVYČÍTALA, KAM JSTE JI VYTÁHL?

Manželka ne, ale děti s prořízlou vyřídilkou! Trucovaly, že jsme je vytrhli z města. I my si to celkem protrpěli, každý den jsme je zpočátku museli vozit do Mladé Boleslavi do školy. Dnes už jsou dospělí a rádi se sem vrací. A my s manželkou bychom neměnili. Představte si ty nádherné poetické zimy tady! Napadne sníh, nikdo sem nevyjede, všude chodíte první. Ve městě už by mi bylo divně, i když je to pořádně vybojovaná romantika. Musí se tady zkrátka přežít, na zimu uchystat dřevo a mít narvanější mrazák.

PROMIŇTE, ALE CO AŽ NEBUDETE MOCI?

Myslíte, až budeme seniory?

NECHTĚL JSEM TO TAK ŘÍCT, ALE ANO, MYSLEL JSEM TO TAK.

Hele, jsme dohodnutí, že na stáří si tady musíme vydělat! Do žádného domova důchodců nepůjdeme! Naopak: zaplatíme si obsluhovačku a ta mi bude pod polštářem nechávat hanbaté časopisy pro pány i pro zajíčky.

ZLODĚJSKÁ PAKÁŽ SEM NIKDY NEZAVÍTÁ?

Máme tu psy, zabezpečení. Syn asi před třemi roky vjel autem dovnitř, zavřel bránu a šel spát. Najednou začali psi zuřivě štěkat, syn si myslel, že je to ježek, vyšel ven s lopatou a psi drželi v rohu chlapa, který proskočil bránou, když si ji na chvíli kluk otevřel… Jinak se ale nikdy nic neztratilo. Vlastně jednou mi zájezd důchodců odcizil sekeru, ale to tam uvádět nemusíte.

ALE ANO, TO JE DOBRÉ, TO TAM DÁME!

Nerad bych důchodce odpudil, rádi je tu vidíme. Ale tohle byli důchodci, co jezdili na ty předváděcí akce. Takže třetina byla naštvaná, že něco nesmyslně drahého koupila, třetina byli mazáci, co jeli zadarmo na kafe, a třetina nevěděla, kam patří. Měl jsem tady nainstalovaný špalek se sekerou a ze dřeva vytesaný půllitr. Důchodci odešli – čau, nazdar! – a nebyla sekera, nebyl půllitr… To bylo ale z krádeží vše. Ano, někoho může napadnout sebrat třeba svícen, ale kupodivu se to neděje.

DOKÁŽETE PŘEDEM ODHADNOUT ROZPOLOŽENÍ SKUPINY, NEŽ JI ZAČNETE PROVÁZET?

To musíte, od toho se prohlídka odvíjí. Na někoho mohu být malinko drzý, na jiného ne. Juj! Já to tedy přiznám: Největší problémy mám s dvojicí holek, co spolu divoce kamarádí. Opravdu hodně divoce, jestli mi rozumíte.

ROZUMÍM, ALE NEROZUMÍM TOMU, PROČ S NIMI MÁTE PROBLÉMY.

Mně nevadí, že se k sobě tulí jako hrdličky, že se berou za ruku, vůbec ne. Ale už se mi několikrát stalo, že když se s tou jednou víc bavím, druhá automaticky začíná žárlit. Už dvakrát jsem tu měl zbytečnou scénu, musím si dát pozor. Pozor si ostatně musím dát vždycky, když s někým mluvím. Někteří se do prohlídky zapojí, někteří mají frňáky nahoru. Když lidi po hradu vodím, nedělám to stylem „nalevo kachny, napravo kachny“. Bavím se s nimi, je to dialog.

VÍC ASI ČLOVĚKA BAVÍ, KDYŽ SI K LIDEM MŮŽE TROCHU DOVOLIT ŠPÁSU.

Když to vezmou, je to zábavnější. Půjčím dítěti klíč od hradu, je strážce klíče, baví nás to hned všechny víc.

VYTKL VÁM NĚKDO PROHLÍDKU?

Na to musíte být připravený, takových lidí je zhruba deset za rok. Vždy si počkají, až ostatní návštěvníci vyjdou, aby se třeba snad neztrapnili, pak spustí: To bylo to nejhorší, co jsem kdy absolvoval! Přesně tohle řekla loni jedna paní.

VAŠE REAKCE?

Už jsem se naučil odpovídat: To jsem, paní, moc rád! A ona: Počkejte, já vám nadávám! Já: Jsem rád, že to ve vás něco zanechalo, jinak byste odešla taková jalová, vůbec ne kloudná! Hele, mluvíme o kategorii lidí, kteří se potřebují s někým pustit do křížku, potřebují nutně někomu ublížit. Na deset pitomců za rok jsem připraven. Děláme tady jarmarky, do nichž se zapojují i lidé z ústavů a chráněných dílen. Má to svého ducha, oni zpívají, hrají, veselí se. Byla poslední prohlídka v neděli, náramně se to povedlo, chráněnci zpívali, okolo posedávali cyklisté, popíjelo se pivo. A poslední rodinka, co odchází z prohlídky, mi povídá: Všechno dobrý, ale tady na ty kretény nejsme zvědaví! Už mě ta jejich zpupná velkoměstská jalovost ani nerozhází, říkám dokonce, že se na tyhle potvory v lidské podobě těším.

CHODÍ NA HRAD I CIZINCI?

Holanďani, Němci, rozmáhají se Rusové. Jezdil sem Vitalij, šikovný a studovaný Ukrajinec: přivedl skupinu krajanů, den pobyli v Praze, den tady, pak odjeli na týden do Francie, na zámky na Loiře. Doma se jich pak – vypravoval Vitalij – ptali, jaké to bylo. Oni nevěděli, kde přesně na té Loiře byli, ale že byli na Housce v pekle, to si pamatoval každý. S lidmi z těchto končin máme hodně společného, oni znají archanděla Michaela, který je v kapli protiváhou zlým mocnostem, znají peklo, čerty, žerty. Až tady jsem třeba zjistil, že jediní Němci, kteří vědí, kdo je to vodník, jsou Bavoráci. Ostatní Němci wassermanna neznají, ukážou nahoru na souhvězdí Vodnáře, takže souhlasím s Karlem Krylem, že Bavoráci jsou Češi, kteří neumí česky. Pro severní národy je zase vodník symbolem erotiky.

CO KDYŽ PŘIJDE NA PROHLÍDKU NĚJAKÁ SKUPINKA V NÁLADIČCE?

To umí být hezké, pokud nejsou napití moc nebo pokud není těch partiček mezi celou skupinou víc, to nekočírujete a prohlídku to zkazí všem. Jednou přišlo 15 krásných mladých lidí, krásně upravených, prohlídka byla bezvadná, akorát chtěli pořád vidět ducha. Kluci, povídám jim, i kdyby tu duch dneska byl, vy ho v tomhle stavu neuvidíte! Oni pak měli do návštěvní knihy velkou potřebu napsat: Hrad dobrý, prohlídka dobrá, akorát kastelán je… No, to musíte vypípnout. Do knihy jsem se dva dny nedíval a moje tehdy malé děti za mnou chodily a ptaly se, jaké divné slovo je tam psáno!

HEZKÉ.

No, ale víte, jaká klasická otázka mi od vás pořád schází: Co nového jste letos pro návštěvníky připravili?

CO NOVÉHO JSTE LETOS PRO NÁVŠTĚVNÍKY PŘIPRAVILI?

Dobrá otázka! Šestého šestý v šest hodin proběhne pro zvané vernisáž Dantova pekla: pohyblivé a krásné loutky na motorky a převody, Charón, Minos, Kerberos, dušičky, speciální hudební nálož! A od 7. června bude tahle nádherná výstava přístupná veřejnosti.

NEŽ BYL ZPŘÍSTUPNĚN VEŘEJNOSTI HRAD, DĚLY SE NA NĚM I V POMĚRNĚ NEDÁVNÉ MINULOSTI ZAJÍMAVÉ VĚCI, ŽE?

V letech 1939 až 1945 zde byli Němci, pár se jich tu našlo i zahrabaných v zemi, ale nikde nenajdete žádný oficiální dokument, proč tu byli, co tu vyráběli. Němce to ale vždy táhlo k duchovnu, k okultismu.

TAKŽE DALŠÍ ZÁHADA NA KONTĚ.

Když byl ministrem kultury Martin Štěpánek, seděl se mnou támhle v kiosku u kafe a říkal, že Němci tady zkusili na poslední chvíli vyhrát druhou světovou válku, že tady inscenovali obřad temných sil, který se jim evidentně pokazil, vymkl se jim totálně z rukou a do roka a do dne všichni účastníci obřadu – na němž vzývali nějaké démony – umřeli. Pan Štěpánek povídal, že jsou o tom dokonce papíry někde v archivu ministerstva vnitra, ale není zájem to vytáhnout na světlo.

A HOUSKA PO VÁLCE?

Jezdily sem děti postižené válkou na ozdravné pobyty. Dnes jsou z těch dětí bábrlinky, přijedou sem a chlubí se, jaké nosí už stříbrné kudrlinky a vypravují, co pamatují ještě z mládí: Támhle visel medvěd, co ho máte teď dole, báli jsme se jít kvůli němu vyčurat! Nebo si vzpomenou, kde byla židovská knihovna s okultní literaturou.

O KNIHY SE ZDE V 70. LETECH STARAL I EVANGELICKÝ FARÁŘ A DISIDENT SVATOPLUK KARÁSEK.

Byl zde depozitář univerzitní knihovny pražského Klementina a bylo to jediné místo, pro které dostal Sváťa důvěru. Čtyři roky tady zavíral a otevíral okna, aby neplesnivěly drahocenné knihy. Pozval sem i skupinu Plastic People, ta na Housce natočila v roce 1974 průlomové album, i o tom je na hradě malá výstava. Sváťa vzpomíná, že to byly nejšťastnější čtyři roky života, než si pro něj přispěchali ďáblíci.

ĎÁBLÍCI JSOU VE VAŠEM ŽARGONU ESTÉBÁCI?

Jo.

ĎÁBLÍCI… TAK MĚ NAPADÁ, ŽE AČ SE BAVÍME NAD ÚDAJNOU BRÁNOU DO PEKLA, ZDA NENÍ PEKLO SPÍŠ PŘÍMO V NÁS ZAKOŘENĚNO.

Však také nad loutkami znázorňujícími Dantovo peklo chceme přes zimu udělat ve druhém poschodí expozici s analogií dneška, kde lidé budou tlačit vozíčky v supermarketech a podobné voloviny… Každý máme v sobě raracha a máte naprostou pravdu, že peklo si dokážou lidi natropit sami.

PTAL SE FILIP.SAIVER.ORIGINÁL.ŘÍZEK Z MF DNES.CZ

PAN PRIESSNITZ A JEHO LÁZEŇSKÁ POTĚCHA JESENÍK

Všechno začalo v době, kdy se to tu ještě jmenovalo Gräfenberg a největší místní senzací byla nedaleká mocná skaliska dramatických rozměrů. O jejich původu hlásí několik pověstí, že údajně jeden chudý chlapec zbohatl těžbou zlata a na kopci si vystavěl hrad. Když za ním připutovali jeho rodiče, dal je pyšný synek vyhodit, ale vtom se zjevil malý skřítek, strážce zdejšího zlatého pokladu, a pouhým vztažením rukou hrad rozmetal na cucky. Zůstaly jen skály, kterým se říká Čertovy kameny.

V roce 1799 se v Gräfenbergu, sestávajícího z pár chalup, narodil v rodině chalupníka Priessnitze jako šesté poslední děťátko chlapec Vincenc. Kdo ví, jak by se jeho život odvíjel, kdyby v šestnácti letech neutrpěl vážný úraz, který paradoxně rozhodl o jeho dalším šťastném osudu. Jel tehdy nad ves sít, když se mu splašil oř, kopl ho do obličeje, Vincenc spadl pod vůz a kola mu přejela přes hruď. I lékařův verdikt zněl: buď chlapec natáhne brka, nebo do smrti zůstane mrzákem. Přežil, a hlavně – uzdravil se. Traduje se, že v bolestech požádal matku, aby ho balila do plátna namočeného ve studené vodě. Za tři dny slezl z postele, než odkvetly stromy, chodil po dvoře a o žních pomáhal na polích.

Zázrak? Sám později vyprávěl, že si v mrákotách živě vybavil, jak kdysi na pastvině u lesa pod Studničním vrchem pozoroval raněného srnečka, který si chodil smáčet zkrvavený bok do studánky, a rychle se tak zahojil.

Inspirován moudrostí přírody si Vincenc vyléčil ještě několik zranění a pověst o tom se šířila do okolí. Lidé za ním začali chodit, on jim pomáhal z nouze. Takřka se stoprocentní úspěšností šamana. Časem jeho věhlas překročil další kubické metry a pacienti ze vzdálenějších krajů se hrnuli. S dnou, revmatismem, bolestmi nervů a hlavy, žlučníku, s nervovými záchvaty.

A Priessnitzů chalupa praskala ve švech, až v tu ránu přestávala stačit. V roce 1822 ji strhnul a na jejím místě vystavěl kamenný dům, který stojí dodnes. V jeho přízemí zřídil místnost s dřevěnou vanou, do níž se napouštěla studená voda. Tak vlastně odstartovaly vůbec první vodoléčebné lázně nejen u nás, ale na světě.

Aniž by to tehdy na začátku tušil, Priessnitz navázal na starou zkušenost, kterou razil už Hippokrates – že studená voda působí na některé poruchy zdraví a škaredá zranění hojivě. Byl však první, kdo dříve, než pacienta ponořil do studené lázně, ho dobře rozehřál. Zavedl studené zábaly celého těla i jeho částí – ostatně účinky Priessnitzova obkladu, který umí srazit vysoké horečky, jsme poznali v hojném počtu pacientů na vlastní kůži. Navíc na každého nemocného nahlížel jako na individuální záhadu komplikací, s níž je třeba se individuální cestou vypořádat. Sám tak určoval délku pobytu ve studené vodě a frekvenci koupelí. Součástí léčby bylo zdravé jídlo, pohyb na čerstvém vzduchu, přiměřená fyzická námaha (později Priessnitz nechával i vznešené pacienty řezat a lámat dříví), a hlavně čistá, lehká mysl, ve zdravém těle s oblibou sídlí zdravý duch.

Doporučoval odložit všechny momentální starosti a zakázal, aby nemocní mezi sebou o svých mentálních slabostech nahlas mluvili.

SOUDNÍ BITVY VODNÍHO DOKTORA

Priessnitz byl naprostý samouk, leckdy paličatý, ale s neuvěřitelným citem pro zákonitosti a síly přírody, které jako venkovský obyvatel dobře mohl odpozorovat. A byl také dost chytrý, aby věděl, že jeho léčebné úspěchy, které mu nesly slávu i peníze, brzy vzbudí závist. A tak svým lecjakým nebo vykutáleným sousedům nabídl, aby jeho pacientům pronajímaly pokojíky s Zimmer Frei. Záhy se tím takřka celá ves ve velké shodě živila, jenže amatérskému léčiteli nastaly horší trápení s lékaři z Frývaldova (dnešního Jeseníku), kam Gräfenberg spadal. Když Priessnitz pomohl několika lidem, s nimiž si profesionálně nebanálně zakrátko poradil na rozdíl od jiných přísných učenců medicíny, doktoři se začali snažit alespoň do něj prudit, když nic jiného. Jmenovitě frývaldovský lékař Antonín Günther a zemský fyzik Antonín Schnorfeil. Priessnitze nařkli, že jako laik ohrožuje svými podivnými postupy zdraví a životy lidí, ba dokonce se snažili vyvolat dojem, že důvěry pacientů zneužívá předstíráním čarodějných postupů.

Žalobou se zabývala policie i medicínští znalci, ale Priessnitz to nevzdával. Dokazoval, že nořením lidí do studené vody neporušuje žádný předpis, že léčí čistě přírodně, nikoli pilulkami a mastmi… a nakonec po letech tahanic vyhrál. V roce 1838 získal konečnou koncesi (souhlas od) vídeňské lékařské komory, aby on, člověk bez medicínského vzdělání, mohl své „očistné lázně“ provozovat. Pomohlo mu nejen dobrozdání vyléčených pacientů, mezi nimiž už byla řada významných jmen, ale i příznivý ohlas, s nímž se jeho vodoléčba setkávala mezi evropskými lékaři.

Krátce nato začal stavět nový lázeňský palác, skutečně velkolepý, pro šest set lidí, současně s ním vyrostla jídelna pro dvě stě osob. Už v roce 1839 se v lázních Gräfenberg léčilo na sedmnáct set pacientů, kteří lázním přinesli sto dvacet tisíc zlatých. Zvučela tu šlechtická jména jako Nostic, Thun–Hohenstein, z Mitrovic, k „vodnímu doktorovi“ zajížděl ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol, pobýval tu český básník Josef Krasoslav Chmelenský, maďarský skladatel Ferenc Liszt, hlavy pomazané i nepomazané, lisohlávky i čupřinaté.

Vincenc Priessnitz, chlapec z vesnické chalupy, který chudý Gräfenberg pozdvihl mezi slavné adresy koutů v Evropě, zemřel v roce 1851. Pro lázně se tím moc nezměnilo, pokračovaly úspěšně dál. Přibývaly lázeňské pavilony a penziony, do dalšího rozvoje vodoléčby se vložili medicínští odborníci a dovedli ji na světovou niveau. A bohatší klientela se odvděčila nejen slušnými sumami za pobyt a léčbu, ale také stavbou děkovných památníků. Co víc, v blízkém okolí a na svazích Studničního vrchu vyvěrá ze země na šedesát registrovaných a pojmenovaných pramenů a některá z těch jmen připomínají, že se tu pohybovala klientela vskutku internacionální – najdeme tu tak pramen Anglický, Řecký či Vídeňský.

Původní německé Gräfenberg se časem proměnilo v české lázně Jeseník, a tak je to dodnes. Na zakladatele zdejších lázní se nikdy nezapomnělo, ani doma, ani ve světě.

WILLEM BARENTS

☼    cirka 1550  AMSTERDAM      ۞      20.6.1597  poblíž ostrůvku NOVAJA ZEMLJA

„Jeho smrt nás uvedla ve zmatek, neboť byl rozeným vůdcem celé smečky výpravné expedice a jediným odvážlivcem, v něhož byla vkládána veškerá naše naděje.“   Gerit de Veer

*

Narodil se do bouřlivé doby. Holandsko, či lépe Neederland, prožívá jedno z nejdramatičtějších a nejslavnějších etap své historie. Stalo se právě částí španělské monarchie, jako součást habsburských držav. A tím se kolo událostí začalo nad touto zemí točit jako dětský vlček. Filip II. se ze svého dědictví dlouho neradoval. Jeho noví poddaní si španělskou otročinu nechtějí nechat líbit.

Zemí zmítají povstání, intriky, zrady a vzpoury. Třísní se to celé krví. Kolik protichůdných zájmů se tu náhle střetává. A přece krok za krokem míří holandské provincie k republice.

Filip II. i vévoda z Alby, který tu v jeho zastoupení vládne železnou rukou a kamenným tvrdošíjným srdcem, jsou tlačeni do defenzívy. Španělsko je ve dvou ohních, soupeří ještě s Anglií a než se vzpamatuje, Nizozemí se mu vysmekne z područí a na evropské mapě se objeví nový státní útvar: Spojené nizozemské provincie. Willemu Barentsovi je v té době jednatřicet let. Tedy, předpokládáme-li, že se narodil počátkem roku 1550, na tři krále 6. ledna.

Mnoho mužů té doby čekala sláva na válečné vřavě. A také brzká jatka. On si však na tu svou slávu ještě notný okamžik počká. Není s ní spojen třesk vojenských zbraní. Ale i jeho však bude stát to nejcennější – kejhák.

Nepotrvá dlouho a Nizozemí se vzpamatuje z útrap minulosti. A začne si energicky klestit cestu k bohatství, na které měli zatím monopol jiní vyvolení.

Vybuduje si v krátké době silnou flotilu, ale větší roli než válečné loďstvo v něm zahrají obchodní plavidla. Sebevědomí Portugalci a Španělé se nestačí divit. Holanďané, ta ještě nedávno nevýznamná zemička, mají světový primát v obchodování. Jejich 15 000 lodí vyplouvá z opěrných bodů, rozhozených po celém světě. Ovládnou Východní Indii, část Karibiku. Klidně si počítají balíky bavlny, čajíček, kakao, různé příchutě kávy a koření, usadili se v obrovské koloniální říši. A tváří se, jako kdyby to tak vždycky bylo. Ale pohádka praví: bylo nebylo.

VZESTUP

Kdoví, zda holandští obchodníci neměli nějakou svou obdobu našeho přísloví „štěstí nahrává těm připraveným“. Nejspíš ano. Protože oni připraveni v rozhodujícím okamžiku vždycky byli. Teď ještě potřebovali kousínek pověstného štěstí. Jen tak si mohou dostatečně vynahradit léta cizí diktatury. Kdo chce však v obchodě něco znamenat, musí mít zboží, laciné zboží, z Indie, z Číny, z dalekého Japonska… Tamní produkci si však docela samozřejmě přivlastnili Portugalci a je bláhové se domnívat, že se jen tak dobrovolně sbratří s novými vetřelci. Zákon obchodu je divočina navíc s divokým DPH. Kdyby však bylo možné je nějak takticky ochcat, překvapit, objevit se v jejich střežených hájemstvích z jiné strany spektra, než to sami čekají! Ať si pak vykřikují, že mají svá práva!

Jenže jediná cesta, kterou ještě portugalské lodě nezdolaly, je na severu. Cesta mrazem a děsným ledem. Ledárna všude kam se podíváš. Má vůbec smysl podstupovat tak značné riziko?

Holandští obchodníci (ochotníci na riziko) vědí své. Samozřejmě se pokoušejí poslat pytláky do portugalského revíru klasickou cestou, ale na druhé straně i severní varianta stojí za úvahu. Vždyť již od roku 1557 se plaví holandští obchodníci po vzoru Angličanů do Bílého moře. Je to těžké? Je. Ale vyplácí se to. Proč se tedy nepokusit zdolat další rekord?

Prvním odvážlivcem byl Oliver Brunel, financovaný Baltazarem de Moucheronem, kupcem. Neměl však štěstí. Všude na něj číhal protivný led a mráz. Nepodařilo se mu ani proplout Jugurskou úžinou. A u ústí Pečory přišel i o svou loď. Naloženou kožešinami. Za které se platí zlatem.

Kupci nemají smysl pro objevitelskou vášeň. Pro ně je jediným náboženstvím zisk. Brunel se doma nedočkal pochvaly. A asi se se svými mecenáši nerozešel v dobrém. Již nepopluje hledat za peníze holandských investorů severní cestu do Kitaje. Vstoupí do služeb jeho Veličenstva dánského krále a pak přejde k Angličanům.

Deset let bude pak Holanďanům trvat než se odhodlají podniknout další výpravu na sever. Nabírali dech nejen díky Winter Fresh Cold Halls a bohatli. Teď však znovu pokoušejí osud. Potřeba konečného vyjasnění situace je stále naléhavější. Velmi nutně potřebují najít „cestu ke království Kathaj a Číně severně od Norska, Moskovie a Tatarie“… V roce 1594 se ji vydají hledat čtyři lodě výpravy Huygnena van Linschotena. Na jedné z nich je i čtyřiačtyřicetiletý Willem Barents.

Šestého června opouštějí Texel. Zatím neputují do neznámých vod. Až k Bílému moři cestu znají. Znají ji ještě i o kus dál. Ale pak už budou plout neznámými končinami, kde je námořní mapa plná bílých otazníčků.

V Laponském moři se výprava rozděluje. Barentsův Marcurius doprovázený malým rybářským člunem míří k ostrovům Novaja Zemlja, omývaným z jedné strany dnešním Barentsovým, z druhé Karským mořem. Plují podle jejich pobřeží, dostávají se stále víc na sever. Dopluli pravděpodobně na nejsevernější výběžek, a ne-li, nebyli od něj daleko. Pak se otočili nazpátek. Jižně od zátoky svatého Vavřince, nazývané dnes Sachaničova, spatřili vrak lodi. Našli tu na břehu dva dřevěné domky s nejnutnější spartanskou výbavou, pytle mouky, kříž. A několik hrobů. Koho tu zaskočil nevlídný osud? Která z ruských lodí skončila tak nešťastně? Co se to tu vlastně odehrálo?

Námořníci se nejistě ohlížejí po svých velitelích. Měli by se také rychle vrátit domů. Obloha se již zase smráká, loď vrže a škvírami do ní zatéká. Lanoví je obalené ledovou krustou… Komu by se chtělo to neslavně skončit v takové divoké pustině!

Už za čtyři dny se všechny lodě znovu setkávají. Druhá část výpravy se plavila podle pobřeží a pronikla do Karského moře. Nepotkaly je tu žádné větší potíže. Zpráva, kterou tedy předloží po svém návratu v září 1594, hovoří silně optimisticky. Na otázku, zda je přece jen možné najít na severu splavnou trasu pro dálné cesty na východ, odpovídá, že ano. Věřili tomu všichni kapitáni?

ZROZENÍ POLÁRNÍKA

Už následujícího roku zamíří do severních moří velká a dobře vybavená výprava sedmi lodí. A mezi mnoha zkušenými mořskými vlky nechybí ani Barents. Obchodníci v Antverpách a v Amsterdamu považovali snad celý podnik za předem vyhraný. Lodě vezou zboží na prodej. Ve kterém přístavu jej měly zpeněžit? Jenže tentokrát nemá výprava štěstí na počasí. Tam, kde byla v loňském roce volná voda, je letos led. Moře je bouřlivé, vanou nepříznivé severáky. Výprava se nedostane dál než loni. Brzy, příliš brzy se lodě vracejí do domovského přístavu. A to také znamená konec oficiálního státního zájmu. Nikdo nemá zájem investovat do předem ztraceného podniku. Generální stavy již na podobné experimenty neuvolní ani gulden. Na objevení severní mořské cesty je sice vypsána obrovská odměna, 25 000 holandských zlatých, ale kdo by nesl riziko takového nejistého podniku? Cesta na sever je neprůjezdná.

Nikdo o ni nejeví zájem. Opravdu nikdo?... Willem Barents je duší i tělem námořník. Vždy se podřizoval velení. Plul na sever i na jih. Na západ i na východ. Z přístavu do přístavu. Vždy dělal to, co se od něj očekávalo. Dobře. Důkladně. Jak nejlépe mohl poskytnout své know–how a veškeré dovednosti. Nic jiného. Jenže dvě neúspěšné cesty na sever, které přinesly tolik nezodpovězených otazníků, v něm probudily zvědavost. Přece není možné jen tak zahodit to, co bylo s takovou námahou nalezeno, nedořešit oříšek a velkou neznámou do konce. Vede tam cesta do Číny nebo jsou takové úvahy čirou absurditou?

Chodí, přemítá, studuje mapy a naslouchá vyprávění zkušených lodivodů, rybářů. A v přístavech se toho napovídá… A také přesvědčuje amsterdamské obchodníky, že hledání takové cesty musí být výnosným nápadem. Podařilo se mu najít pozorné posluchače. A ti rozevřou dlaň a složí se na cestu.

Již 15. května 1596 vyplouvají dvě lodě na dalekou cestu. Kapitánem jedné z nich je Jan Cornelius Rijp, druhé Jacob van Heemskerk. Na ní stojí i Barents, oficiálně lodivod pro Severní moře. Ve skutečnosti je to on, kdo tu bude udílet rozkazy.

Lodě šťastně vypluly, ale již brzy začínají námořníci na palubě nad jejich trasou kroutit znepokojivě hlavou. Proč neputují podél pobřeží jako vždy, proč míří na sever?

Barents si chce zjistit, zda skutečně není něco pravdy na tvrzení, že daleko na severu jsou pásy volné vody. V takovém případě by se dalo doplout do Číny přes severní Pól!

Obě lodě míří přímo za střelkou kompasu. Na 74°  30´ severní šířky narazí na ostrov, který nazvou podle množství polárních medvědů Medvědí. Putují dál, námořníci začínají reptat, proplétání se mezi ledovými krami se jim líbí čím dál tím méně. Pak se před nimi opět objeví pevnina. Domnívají se, že narazili na Grónsko, ale brzy se přesvědčí o svém omylu. Ostrovy nazvou Špicberky. Barents jim dá jméno podle množství ostrých vrcholků a výběžků. Ostrovy jim také nabídnou vítané zpestření jídelníčku. Najdou zde totiž obrovské množství vajec husy bernešky. Vyřešili tím mimoděk i jednu zajímavou ornitologickou záhadu, protože o hnízdění tohoto ptáka kolovalo mnoho domněnek a pověstí.

Holandská výprava doplula na 80° 11´ severní šířky. Dál už to nejde. Pověsti o volných pásech vody tedy mlžily. Nezbývá než se vrátit. U Medvědího ostrova se obě lodi rozdělí. Kapitán Rijp se vrátí se svou posádkou domů, Barents míří na východ. Naváže na předcházející zkušenosti a poznatky, pluje k Nové zemi. Marně se jej posádka snaží přesvědčit, že je nejvyšší čas k návratu. Zatím tu žádná loď nepobyla tak dlouho. A cestu na východ již stejně nenaleznou. Vždyť moře kolem zamrzá! I samojedští lovci přece před zdejší tuhou zimou utíkají daleko na jih, co si tu počnou oni? Viděl už přece zbytky té nešťastné ruské výpravy!

Marně. Doputují k mysu Želanija, jsou na nejzazší výspě Nové země. Pohled, který se jim otevře na východním pobřeží, však není povzbuzující. Led. Sníh. Plavba je stále víc o hubu. Kdo by teď chtěl do Kitaje! Domů by nejraději v co nejkratší době. Všichni. I Barents? Cesta zpět však již nevede. Loď má poškozené kormidlo a začíná ji objímat led. Budou muset přezimovat. Tady. U polárního kruhu. Jen s námahou se jim podaří přistát v chráněné zátoce na 76° severní šířky.

BYLI JSME NUCENI STRÁVIT TUTO ZIMU V HROZNÉM CHLADU

Námořníci se smířili s osudem. Podnikají opatrné výpravy do okolí místa přistání a zjišťují, že jim vlastně ještě přálo štěstí. Najdou říčku se sladkou vodou, na břehu naplavené fošny dříví „…nečekaný to dar z Tatarie nebo Moskovie nebo odjinud, neboť v této zemi žádné nebylo. Posloužilo nám ke stavbě domu a jako topivo po celou dlouhou zimu.“

Kronikář de Veer si své zápisky vedl velice pečlivě.

Vybudují si na břehu provizorní chajdu, ve které musí přečkat až do příznivějšího období roku. Stavení 6 x 10 m o jedné místnosti a s komínem v centrální části… Přenesou sem všechny nezbytné zásoby a nářadí z lodi, lůžka i velký vinný sud, ve kterém si zřídí parní lázeň. Budou ji používat jednou týdně. Na jejich lodi se zatím zabydlují medvědi.

Začátkem října byli konečně definitivně zabydlení, opatřeni dostatečným množstvím zásob dřeva a potravin. Tuk zabitých medvědů používají ke svícení. Maso však nekonzumují, hnusí se jim. Neustálé zápolení se stále dotěrnějšími medvědy je příliš nebezpečným zpestřením jejich jednotvárného života. Ale již brzy zapadne slunce naposledy a medvědi zmizí. Objeví se lišky, které chytají do pastí. Pobyt venku však omezují na nejkratší možnou lhůtu vzhledem k varovnému nebezpečí omrzlin.

Největším nepřítelem lidí, kteří se ocitnou v podobné situaci, však není chlad nebo hlad. Nejstrašnější je vědomí nudy a prudy. A tak si tu 16 uvězněných osob krátí dlouhé čekání vzpomínkami na domov, pod Barentsovým vedením vymýšlejí nejrůznější kratochvíle. Začne tím, že jednotvárnost stravy zpestřuje stále novými a novými názvy. Vyprovokuje losování o královský trůn v Nové zemi, kterou žertem prohlásí za svobodné království. Stále mají o čem bloumat, i když neví, jak jejich nedobrovolné zajetí skončí, nepropadají hned malomyslnosti.

A pak se jednoho dne ukáže slunce. Zprvu nevěří vlastním očím, mělo se přece objevit až za 14 dní. Až po pečlivé kontrole výpočtu zjistí, kde se stala chyba. Hodiny se přece několikrát zasekly. V neustálé tmě, když jim došel tuk do lampy tak prožili o čtrnáct dní víc než původně předpokládali. Doba čekání se tedy nečekaně zkracuje. Ale i tak je již téměř k nevydržení. Pochovají prvního mrtvého, u mnoha se projevují stále silnější kurděje. A znovu musí bojovat s medvědy. Nedostatek potravin je donutí překonat nechuť a ochutnat i medvědí játra. Kupodivu jsou všichni s novým chodem spokojeni. Snědli však pravděpodobně nemocné zvíře a reakce jejich organismu byla víc než pobuřující. Všem se oloupala kůže.

Největší starosti jim však dělá loď. Na ní záleží, jak se bude jejich situace vyvíjet dál. Po několika týdnech všichni pochopí, že nemá smysl si cokoliv namlouvat. Loď už je nikam nesveze. Zbyl jim malý člun a dřevo. Kapitán van Heemskerk a Barents seznámí ostatní se situací. Musí si postavit ještě jeden člun, plachetnici. Jen tak mají šanci vyváznout odtud se zdravou kůží.

Nikomu se do takové dřiny nechce. Muži jsou vyflusnutí, oslabení, nemají dostatečné množství nářadí. Ale nic jiného jim nezbývá.

Konečně se mohou připravit na cestu. Barents ještě napíše tři naprosto shodné dopisy, jeden pro každý člun a třetí nechá uzavřený v rohu na prach v komíně chajdy. Kdoví, jak se jejich cesta do neznáma nakonec vyvrbí. Jejich chýši však jednou někdo určitě najde. A třeba teprve pak se v Holandsku dovědí, co všechno výprava až doposud protrpěla. O zkušenostech prvních lidí, kteří přezimovali tak daleko na severu.

Nasednou do člunů a opustí záliv, který jim poskytl na tak dlouhou dobu útočiště. Barents je však již těžce nemocen. Do lodi jej musí přenést.

Cestou je pronásleduje mráz, vánice a únava. Několikrát musí přistát u ledové kry, aby zachránili své čluny. Na jedné takové zastávce Barents zemře.

SIR WILLIAM MATTHEW FLINDERS PETRIE

☼     3.6.1853   CHARLTON U LONDÝNA        ۞    23.7.1942    JERUSALEM

Zní to docela jako vymyšlená pohádková pošetilost. Muž, který se stal legendárním zosobněním egyptologie konce 19. a počátku 20. století, se poprvé objevil v Egyptě proto, aby tu podpořil svým měřením asi největší blaf, který kdy byl s poznáváním života starých Egypťanů spojen. Život někdy rád vytváří paradoxy, o tom bych vám mohl vyprávět celé hodiny a zajídat je s chutí do malinko nepřesně pyramidových malinko panoramatických velechutných paraoříšků. I tak nicméně může započít cesta k hledání historické identity, pravda ukrytá pod skořápkou jako oříšek. Alespoň pro Flinderse Petrieho to tak bylo.

Náš rek přišel na svět v rodině železničního inženýra Williama Petrieho a vedle otcova jména dostal do vínku i jméno matčina slavného předka, známého cestovatele a námořníka Matthewa Flinderse. Přáli si snad rodiče, aby šel v jeho a následně i jejich stopách? Snad. Chlapec byl však neduživé houdě a churavá hmota, takže nemohl ani chodit do školy s aktovkou jako jeho vrstevníci s brašnou za poznáním. O jeho vzdělávání tedy pečovali domácí lektoři, kteří mu vštěpovali základní znalosti. Pod otcovým vedením se pak začal hlouběji zajímat o přírodní vědy (tatínek byl také precizně laděný jadrný alchymista) a též o historii, filozofii a archeologii. William Petrie totiž patřil mezi horlivé zastánce Charlese Piazzi Smytha, autora tehdy hodně propírané knihy Náš osud ve Velké pyramidě, vydané v roce 1864. Podle Smytha nebyla Velká, alias Khéopsova pyramida v Egyptě, v žádném případě hrobkou, ale symbolem „tajemným Bohem inspirovaným kompendiem měr a vah, souhrnem všech vědomostí, jež Bůh v ní sdělil lidstvu“. Autor navíc dokazoval, že do této stavby jsou zašifrovány směrnice a rovnice všech znalostí, ke kterým se lidstvo muselo značně klopotně celá staletí dopracovávat, v dávno ucelené slušivé formě, ale navíc, že obsahuje i informace o budoucnosti lidstva, umíme-li je náležitě uchopit, vyčmuchat a interpretovat bez přeřeknutí.

Když kniha vyšla, našlo se hodně těch, kteří pochybovali, že Piazzi Smyth svá tvrzení myslel seriózně. Byl přece profesorem na katedře Edinburghské univerzity, královským astronomem… Ale snad právě jeho vědecká autorita způsobila, že jeho výplody mysli získávaly stále větší množství posluchačů. A když se pak vypravil do Egypta, aby si tu ověřil na místě závěry některých svých předchůdců a vydal pak třísvazkovou knihu Život a dílo u Velké pyramidy, okruh jeho obdivovatelů se rapidně navyšoval.

Smyth jim totiž předkládal skutečně pozoruhodné syntézy zjištění. K usnadnění svých rozsáhlých (a nutno dodat že i bezchybných) výpočtů si stanovil vlastní jednotku míry, kterou nazval pyramidový palec. Měřil 0,999 anglického palce. Vůbec mu při tom nevadilo, že takovou délkovou jednotkou staří Egypťané, stavitelé pyramidy, neznali a nemohli aplikovat v analýze staveb, nemohli použít pro jakékoliv sebelepší konstrukce… A co tedy vypočítal? Dospěl k názoru, že obvod pyramidy se rovná 36 254 pyramidovým palcům, což při sto palcích na den může prý znamenat stanovení délky jednoho roku. Výška pyramidy vyjádřená v palcích a násobená devátou mocninou desítky udává počet mil, jež tvoří vzdálenost mezi Zemí a Měsícem… Veškerá souše na naší drahocenné planetě prý je rozdělena poledníkem, na kterém stojí, na dvě stejné poloviny. Z rozměrů sarkofágu lze prý vypočítat hustotu Země… Dnes bychom se zasmáli jeho přednesu.

William Petrie, jehož koníčkem byla i konstrukce různých elektrotechnických vynálezů, se po čase rozhodl, že se sám osobně vydá do Egypta a tam přímo na místě pomocí vlastní „aparatury“ přeměří údaje zveřejněné Smythem. A že je ještě doplní o další lahůdky. Zlákal k tomuto dobrodružství i svého stále skeptičtějšího syna, který měl již určité znalosti z proměřování archeologických památek z výzkumu ve Stonehenge. Nakonec však do Egypta odcestoval jen mladší z obou mužů.

VE STÍNU PYRAMID NA ROZŽHAVENÉM POVRCHU PLANINY

Psal se rok 1880 a v Káhiře se objevil podivný muž mladého vzezření. Jeho zavazadla obsahovala místo tenisových kalhot předměty, které ostatní britští návštěvníci egyptské metropole neuměli ani pojmenovat. Nehodlal trávit čas vysedáváním v hotelových klubovkách, ani procházkami po bazaru. Netrvalo dlouho a mladík se vystěhoval z hotelového pokoje do staré hrobky vytesané ve skále, kterou již dříve užíval jako skladiště arzenálu inženýr Dixon, a zařídil se v ní k dlouhodobému pobytu. Opravil okenice, dveře a instaloval závěsné houpací lůžko. Nepotřeboval komfort. Potřeboval být co nejblíž Velké pyramidě.

Celé dny chodil se svým nádeníkem Alím kolem kamenné zahrady. S pomocí teodolitu, který chránil deštníkem, pracoval pod pálícím sluncem a zapisoval si do bloku dlouhé řady a souřadnice čísel. Jen tak může Smythovy závěry potvrdit, anebo… Flinders Petrie ví, kde má otcův oblíbenec ve své teorii slabiny.

Pro práci uvnitř pyramidy je nejvhodnější noc. Přestali tu již překážet zvědaví turisté, z nichž mnozí přišli vyzbrojení Smythovou knihou. S těmi se setkává nejneraději. Sám přece přistihl jakéhosi doktora Glovera, jak se snaží urazit výstupek v předsíni pohřební komory. Nezapadal do Smythových výpočtů. Ti lidé se prostě nedokáží pořádně zamyslet a smířit s tím, že všechno může být docela jinak. A Flinders Petrie poznenáhlu cítí, že i na něj začíná působit kouzlo Khéopsovy pyramidy, i když v jiném směru, než na jeho důvěřivého otce. Pro toho je pyramida záhadou, dílem, které staří Egypťané jen provedli, aniž mu rozuměli. Šémem, s jehož pomocí se lidstvo vyzbrojí průhlednou křišťálovou koulí, ve které spatří… co? To ani Piazzi Smyth přesně nevěděl.

On se však na říši na Nilu začal dívat docela jinak. Pyramida mu nebrání, aby neviděl i další zajímavé a dosud nevyřešené otázky. Záhady, záhadné vlastně jen proto, že o civilizaci na Nilu vědí své i ti největší vědátoři jen docela malinko. Petrie začíná propadat kouzlu egyptologie.

Devítiměsíční pobyt v Egyptě tedy přinesl docela jiné ovoce, než jak si to otec William vysnil. Jeho syn rozbil jeho sny i Smythovu teorii na pouhý preparát prášku, a to velmi prašný chemický poprašek. A co víc, vrhá se teď do studia, doplňuje si znalosti, které mu scházejí. Ne Velká pyramida, ale starověký Egypt bude v budoucnosti náplní jeho kypícího života.

O zkoumání pyramidy vydá čtivý výklad písemnictví, který vzbudí zájem Amelie Edwardsové, zakladatelky seriózní instituce Egypt Exploration Fund, jinak spisovatelky a novelistky. A slečna Edwardsová se postará o to, aby dostal Petrie slušný job, a aby jej Fund vypravil na další cestu do země na Nilu.

KROKY DO NEZNÁMÉ MINULOSTI

„Archeologie v praxi je v podstatě použití vědeckých metod při vyhledávání starověkých předmětů. Opírá se o teorii, že historická cena určitého objektu nezávisí ani tak na něm samém, jako na dalších okolnostech, a ty může odhalit jedině odborně prováděný průzkum. Kdo kope pouze bez plánu nebo čistě za účelem zisku z loupeže, toho zájem končí u uměleckých nebo drahocenných výtvorů. Archeologa sice také potěší, odhalí-li něco zvláštního nebo krásného, ale o svých objevech se chce rovněž co nejvíce dozvědět, což považuje za důležitější, než aby je musel vlastnit. Při vykopávkách mu jde především o určení předmětu, jeho dokumentaci a výklad souvislostí.“ To jsou slova jiného britského archeologa sira Leonarda Woolleyho, která však přesně charakterizují Petrieho badatelský přístup. Dnes nám připadají jako samozřejmost, ale koncem 19. století byl Egypt přeměřován kroky desítek dobrodruhů, kteří sem přijeli dolovat dochované skvosty. Petrie byl jedním z prvních, které zajímalo nejen co se v Egyptě nalezlo, ale také odpovědi na otázku, kde a proč to vůbec leželo zahrabané v písku. Jaká byla doba, ze které nalezené předměty a stavby pocházely.

Svou archeologickou dráhu zahájil zkoumáním Sákkarských a Dášurských pyramid, pak vykopal osadu řeckých obchodníků ze 7. století před Kristem v Naukratisu, chrám Ramesse II. v Nebeši. Zajímal se o trosky dvou obrovitých soch Amenhotepa II. – známé Memnonovy sloupy. Jejich zpěv slyšel Strabón, Pausániás, v roce 130 se mu obdivoval císař Hadrián se svou chotí Sabinou. Ale proč vlastně „zpívaly“, to nikdo nikdy spolehlivě neobjasnil. Septimus Severus je dal opravit kamennými bloky a kolosy umlkly.

Tak jako jeho dávný předek křižoval se svou lodí jižní moře, putuje Flinders Petrie po egyptském písku a stává se zvolna expertem na slovo vzatým, nejen v otázkách stavby pyramid, ale i ve výzkumu drobných předmětů, které jeho kopáči vynášejí z míst vykopávek – skarabeů, keramiky, obyčejných i neobyčejných domácích potřeb. Kope v Illáhúnu, v roce 1889 jej zaujme kopec u vsi Hauváry. Odhalí v něm neznámou cihlovou pyramidu. Marně však hledá vchod, nakonec do ní jeho dělníci vyhloubí dlouhý tunel. Když se dostanou až do pohřební komory, užasne. Byla vytesána z jediného bloku tvrdého křemence o váze přes 100 tun. Víko, které ji chránilo, však propustilo do pohřební komory vodu. Riskuje, potápí se do kalné smrduté tůně. Dva sarkofágy, které tu objevil patří Amenemhétovi III. a jeho dceři Ptahnefru neboli Neferuptah. Nic víc. Lupiči jej již dávno předběhli a vážnou vědu doběhli. Byl zklamaný? Vždyť se přece dalo čekat, že to tak dopadne. V podvědomí však začíná hlodat neodbytná otázka. Jak mohli vykradači hrobů (vykradači věčných snů) tak jednoduše zdolat všechny překážky, nástrahy, kolize, které jim stavitelé hrobky uchystali? Jak mohli vědět, že vchod do pyramidy není na severní straně, ale na jižní? A je vůbec možné, aby jejich činnost uvnitř hrobky nikdo nezpozoroval? Nemohli pyramidu vyloupit během jediné vhodně vybrané noci. Určitě jim to muselo zabrat víc času. Měli snad kumpány mezi hlídkami, v řadách kněží… či snad oni sami…? Život v dávném Egyptě byl mnohotvárný. Jako ten náš na levárny a na křivárny. I egyptologa může dost zděsit a překvapit.

AMARNSKÉ OTÁZKY A ODPOVĚDI

Petrie žije v Egyptě již deset let. Putuje s kratšími přestávkami na ose jeho historie, a přitom jej stále více a více přitahuje Tell al Amarna. Vesnice, u které jsou pod vrstvami písku pohřbeny paláce a domy, ulice a výstavní chrámy. Akhenaton. Hlavní město říše z rozhodnutí faraóna Akhenatona.

Egyptská památková péče, tradičně řízená Francouzem z Marseille, se však dlouho zdráhá vydat Angličanovi koncesi. Akhenaton může být zdrojem velkých překvapení. Jenže na to, aby tu Egypťané kopali sami, nemají zatím dost prostředků… Nakonec dojde ke kompromisu. Petrie dostane od Eugéna Grébanta své povolení, ale musí se zavázat, že šestadvacet královských skalních hrobů, které by také nejraději otevřel, nechá být tak jak jsou nedotčeny.

Dnes si už dokážeme daleko lépe představit události, které se tu kdysi dávno odehrávaly. Můžeme pochopit vývoj situace, ve které se tento zvláštní panovník ocital, nepřekvapí nás běh života, který po jeho smrti dostával podivuhodné zvraty. Ale co o něm vědělo tamto 19. století? Málo. O to víc si domýšlelo.

„Věřilo se, že vládce je ženská, která žila s jinou ženou obklopena přejatými dětmi. Tuto představu vyvolává Akhenatonova kyprá postava i velký počet dvorních dam v paláci. Připouštěla se i možnost, že jde o eunucha.“ (Petrie)

Egyptologie tápala na nule, když nalezla kulový důkaz. Petrie se v Tell al Amarně objevil v listopadu roku 1891. Stačilo mu jen několik dní k tomu, aby tu vyrostly hliněné chatrče, sloužící jako sklady i ložnice a s vervou se pustil do práce. Písečná pláň prozradila zkušenému oku, kde jsou rozvaliny větších staveb, jenže co skutečně skrývá, to ukáže čas až v budoucnu. Po několika dnech narazili kopáči na malované podlahy, zdobené ptáky v rákosí a exotickým květem rostlin. Nad nálezem vyrostl přístřešek, brzy k němu přibude další. Kápli rovnou do černého (nikoli na černého Petra břídilové, notoričtí mastilové úchylných karetních proher). Odhalují královský palác! Znovu zasvítí Slunce do královské ložnice, vybavené koupelnou a toaletou, do dětského pokojíku s výklenky pro služebné. Za palácovou zdí narazili i na neznámou stavbu, která neměla se zatím objevenou architekturou starých Egypťanů vůbec nic společného. Pylon, vítězný oblouk? Dlouho trvalo, než se dovtípili úsudku. Objevili spojnici mezi soukromou rezidencí a oficiálními místnostmi paláce, spojnici mezi Akhenatonem a bohem slunečního paprsku Atonem.

Na amarnských vykopávkách pracoval i mladičký Howard Carter, budoucí objevitel Tutanchamónova hrobu. Svých kreslířských zkušeností využívá k tomu, že črtá plán města. Namaluje tam i velkou síň o rozměrech 140 x 77 m se zbytky 542 sloupů, kterou tu Petrieho výprava objevila. Dávné město se vracelo do lidského povědomí. A Akhenaton? Kdo byl Akhenaton? Byl skutečně mužem, který si dříve říkal Amenhotep? Anebo kdosi, koho na trůn a do čela říše posadila jen palácová intrika?

„Otázku identity Amenhotepa IV. a Akhenatona lze zodpovědět takto: Oba uctívali boha Atona, manželky obou se jmenovaly stejně, oba měli aspoň tři dcery, jeden druhému se podobali a užívali týchž trůnních jmen, oba uctívali bohyni pravdy Maat a vláda jednoho končí v pátém roce, druhého začíná v šestém. Pokud tyto body nic neříkají, je těžké najít historický důkaz o existenci kteréhokoliv krále.“ (Petrie)

Akhenaton tu kdysi žil. I když se to jeho nástupci pokusili světu maskovat, škrtnout jeho jméno pro historický důkaz. Chtěli zapomenout, že devatenáctého dne třetího zimního měsíce v roce 1359 před Kristem (Egypťané nikdy nepočítali podle dlouhodobého letopočtu, jejich čas odměřovaly roky vlád panovníka, při jeho střídání se začalo počítat znovu) si změnil faraón Amenhotep IV. jméno na Akhenaton a pro zemi začalo nedlouhé období zásadních proměn. Po jeho smrti se vše navrátilo do původních kolejí, třicetiletý úsek historie se však musel zaretušovat. Přidělili jej vládě faraóna Haremheba, Akhenaton, ale i Aje, Tutanchamón a Smenchkaré se vypařili kamsi neznámo daleko. Změní se však historie zfalšováním dokumentů a oficiálních seznamů panovníků? Vnímavý a pozorný hledač minulosti Petrie se mohl jen pousmát. Ovšem že ne.

PROFESOR EGYPTOLOGIE

Egyptologická kampaň v Tell al Amarně skončila. Nálezy dva měsíce balili do beden a pak se mohl devětatřicetiletý Petrie vrátit do Londýna. Čekal jej tu dárek, byl jmenován profesorem londýnské Univerzity College. Písek Egypta se teď bude muset dělit o jeho čas s přednáškovou aulou a klidem pracovny. Ale to vůbec neznamená, že by se své lásce pro příště věnoval jen na poli teorie. Pravda, připravuje třísvazkové Dějiny Egypta (= dnes již pochopitelně v mnohém překonané), píše knihu Deset let vykopávek v Egyptě. Ale zároveň dál kope.

V posledních letech si příliš nerozuměl se svými mecenáši v Egypt Exploration Fund, již dlouho vede vykopávky napůl ve vlastní režii a s pomocí přátel. Však také proto založil Egypt Research Account, a když se s Fundem rozejde úplně, přidruží k nové mecenášské organizaci i Britskou školu archeologie, která začala pracovat z jeho popudu v Káhiře. Nechce si nechávat své znalosti jen pro sebe. Ví, že na poznávání složitého a mnohotvárného osudu země na Nilu jeden lidský život nestačí. Nemají-li se do historie Egypta vloudit omyly a bohapusté blafy, musí se stát egyptologie skutečnou vědou. Jen tak se dá čelit nápadům lidí, jako byl Piazzi Smyth. Petrie věnuje Egyptu každou volnou chvíli. Vrací se na místa svých dávných nálezů, objevuje nové lokality. Zkoumá v roce 1913 hrobku faraóna Senvosreta II. nedaleko Illáhúnu. I tady nalezl vchod do pyramidy na jižní straně, i tady jej však zloději dávno předběhli. Uvnitř nebylo nic než sarkofág z červené žuly a bílý alabastrový obětní stůl. A na zemi, ve ztvrdlém prachu, zlatí hadi, které měla faraónova mumie na hlavě. Zloději na ně zapomněli. Nedaleko pyramidy byly objeveny i mastaby královy manželky a dcer. A tam také našel se svými asistenty Illáhúmský poklad, zlaté šperky, které jsou dnes z velké většiny v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Petrie publikuje další odborné knihy, v roce 1923 je za svou přínosnou práci pro světovou archeologii vyznamenán, že je povýšen do šlechtického stavu. Je mu sedmdesát. Ale Egypt jej nepřestává udivovat a zajímat. I když okruh jeho cest do terénu se během let zvýšil, přitahuje jej i Sýrie, Palestina. Společně se svou manželkou Hildou dál putuje pouští, s prakticky nulovým komfortem, jak byl zvyklý již od mládí. Má k dispozici klimatický autobus, ve kterém spí i baští dobrotu, jediným přepychem tu je, s ohledem na manželku a její vyžití, gramofon. Tak se objevil ještě v roce 1935 v Sýrii. Ve dvaaosmdesáti letech. Do své smrti v roce 1942, která jej přepadla na cestě do Jeruzaléma, publikoval víc jak sto knih odborného rázu, z nichž převážnou část věnoval své největší lásce, Egyptu.

1. CHAD JAY – Chad Beat No. 2 (1987)

2. DEF LA DESH – Feel The Rhythm (Hip Hop Mix) (1991)

3. DIGITAL UNDERGROUND – Kiss You Back (On The Jazz Tip Remix) (1991)

4. DIGITAL UNDERGROUND – Hip Hop Doll (1989)

5. DE LA SOUL – Talkin´ Bout Hey Love (1991)

6. KISS AMC – Let Off (Sanny X 1989 D.M.C. Remix)

7. ICE MC – Easy (Dub Reprise) (1990)

8. ICE MC – Easy (Acapella) (1990)

9. ROZALLA – Everybody´s Free (Free Memba Mix) (1991)

10. ROZALLA – Are You Ready To Fly? (Garage Mix) (1991)

11. Summer Vibes created by DIMITRI – DMC 1990

12. MILLI VANILLI – Girl You Know It´s True (Sanny X 1988 D.M.C. Remix)

13. WESTBAM feat. DOROTHEA BREIK – Painted World (1988)

14. MIXERS GETTIN´ WICKED (megamixed by The Commission) (1990)

15. TASMIN ARCHER – Sleeping Satellite (Fitz Mix) (1992)

VÁŠA PŘÍHODA

☼    22.8.1900   VODŇANY     ۞    26.7.1960   VÍDEŇ–LÍHEŇ FIAKRISTŮ, U MEXICO PLATZ

„Když Příhoda nasadil smyčec, zasršely jiskry a celý sál zachvátilo rozechvění. Kouzelník mezi houslovými obry.“  (Zürich, Tagesanzeiger, 5. prosince 1932).

„Příhoda spojuje palčivou vášeň, nejněžnější poezii, nádherně zvučný tón, nejvirtuóznější techniku a planoucí temperament. Jeho hra je uchvacující a dokonalá. Je největším houslistou naší doby.“ (Amsterdam, De Nieuwe Dag, 10. listopadu 1932).

„Příhoda je příchod vzácného zjevu k houslím, nikoli slepého k houslím, kterému musí holdovat celičký svět houslistů. Jeho 10 koncertů v Kolumbově divadle nadchlo a ohromilo posluchače.“  (Buenos Aires, La Nación, 12. října 1933).

Kolikrát jsem slyšel jeho housle v rozhlase ještě jako kluk! – vzpomíná na příhodu všech příhod příhodně M.C. + Dr. Milan Codr. Tryskající fontány perlivých tónů. Kaskády křišťálově čistých dvojitých flažoletů, jadrně znějící pizzicato, staccato řinoucí se zpod jeho smyčce jako čůrky perliček za sebou. Absolutní neselhávající technická dokonalost. Rej čarodějnic, Nel cor più non mi sento, I palpiti – sám Paganini by nemohl zahrát svoje skladby přesvědčivěji než tento „český kontrolor houslí“, který byl po Slavíkovi, Laubovi, Ondříčkovi, Kubelíkovi a Kociánovi šestým geniálním představitelem (stavitelem) českého houslového designu.

„Když hrál Příhoda, tak umlkali ptáci a zapomínali na to, jak štěbetat a švitořit,“ napsal kterýsi italský kritik. Finský list Uusi Suomi 18. října 1932 o Příhodovi glosoval: „Mistr, před nímž musí i kritika laskavě zmlknout!“

Z celého rodu Příhodů se upsal muzice pouze nejmladší ze sedmi synů pankráckého pantáty krejčího Václava Příhody – Alois. Hrával v různých kapelách a za peníze, které mu to hodilo, si platil soukromé lekce u Ševčíka a Fibicha. Bylo mu sotva třiadvacet, když složil státní zkoušku z houslového čarování čardášů a založil si vlastní hudební líheň talentů na Pankráci. V zahradní restauraci Zelená liška jeho oku jednoho dne imponovala dcera krejčího Josefa Ruzhy z Vodňan. Slovo dalo slovo a sex dal text a za týden Příhoda odjel požádat do Vodňan o Mariinu ruku (celou bytost). Za šest neděl pak byla v Michli veselka. Z tohoto manželství se vyklubal 22. srpna 1900 ve Vodňanech Váša Příhoda. Do Vodňan odvezl ředitel hudební školy svou drahou choť, aby u matky prožila svou těžkou hodinu s modřinkou. Když byly Vášovi tři roky, koupil mu papá na pouti v Emauzích malé červené housličky. A u vánočního stromku už na ně „mistr“ zahrál bez jakékoli zábrany a předchozí přípravy několik písniček. První krůčky ke své budoucí strhující dráze houslového virtuóza udělal Váša v otcově hudebním kabinetu, ve škole, která se přestěhovala do Nuslí. Na žákovské produkci této katedry Váša vystoupil, když mu bylo necelých pět let. Od jedné nadšené posluchačky dostal svůj první honorář: dozlatova propečenou a střídmě pocukrovanou buchtu s mákem!

V osmi letech se Váša pustil do Beethovenova a Brahmsova houslového koncertu, jako by to pro zvídavého pilného klučinu nic obtížného nebylo. Jeho otec pochopil, že se svými byť nemalými vychovatelskými zkušenostmi už nevystačí. Přivedl proto svého kluka k vynikajícímu pedagogovi s know how vtloukat do hlavy hlavně grif, odchovanci Bennewitzovu, profesoru Janu Mařákovi.

„Jednoho dne se u mne objevil malý plavovlasý hošík, bystrých a jiskrných modrých očí, neobyčejně výrazných. Bylo v nich mnoho upřímné dětinskosti, trochu šibalství, ale i jakési podivné zasněnosti. Když pak vyňal z futrálu housle, které byly větší než on sám, dal si na pult k mému nemalému překvapení Sarasatovy Cikánské melodie. Přirozeně, že hrál ještě velmi neuměle, ale pamatuji se – ani tenkrát jsem od něj nezaslechl falešného tónu. Malého prince harmonie s duší, která do vás melodie buší jsem již nepustil, přijav ho za svého studenta – velmi rád!“

Dva roky vyšlapával Váša pravidelně a vytrvale se svou velmi vyvinutou maminkou (kyprou samicí) cestu do Mařákova bytu v Královské třídě na Smíchově. A teprve pak jeho učitel svolil k prvnímu vystoupení ve Všemírech. Mozart, Vieuxtemps, Sarasate, Smetana, Dvořák, Fibich. V Národních listech se objevila kritika, která končila větou: „Jeho umění dává tušit velký talent a nemenší cit, jaké jsou jen naší první lize houslistů vlastní a bude-li tak dál pokračovat, zdá se být k tomu předurčen, aby se stal hvězdou v hudebním regionu Čech.“

Ve druhé půlce roku 1912 absolvoval Váša Příhoda sedm koncertů, z toho třikrát vystoupil v Praze. 12. prosince 1913 pak měl první samostatný koncert v pražském Mozarteu. Hrál Beethovenovu sonátu F dur, Tartiniho Ďáblův trylek, Sukovu píseň lásky nehynoucí, Zarzyckého Mazurku, Bruchovu Romanci a Bazziniho Rej skřítků. „Vlastní koncert mého žáka Váši Příhody v Mozarteu,“ poznamenal si ve svých zápiscích inkousťák Mařák, „dopadl skvěle, všeobecně uznán schopným. Richtig, wichtig und tüchtig! Měl jsem opět jednu velkou radost.“

Každým dalším oslňujícím vystoupením získával Váša Příhoda na jistotě a sebevědomí. Jeho umění se rozvíjelo udivujícím střelhbitým tempem, jako: Viléme Telle, tas tu kuš a cikáně jedno, zastrč svůj nůž. V roce 1915 stanul třikrát na pódiu Smetanovy síně. Dvakrát s Českou filharmonií a jednou ve společném koncertu s pěvci Otakarem Mařákem a Mary Cavanovou. Hrál Paganiniho častušky, Ondříčkovu Českou rapsodii a Mozartovu sonátu B dur. U klavíru byl tehdy účasten Jan Heřman, ladič a velký hráč pokeru na klávesy k večeru. „Mladý hoch je překvapivým zjevem. Váháme napsat slovo „mistr“, vadí nám mládí Příhodovo, ale je v nás dojem výkonu vpravdě mistrovského či světového přeborníka… Vášu Příhodu klademe v přední linii českých houslových legend“ (Venkov, 28. března 1915). Když o rok později hrál s Českou filharmonií poprvé Dvořákův koncert a Lalovu Španělskou symfonii, vyslovovala Praha již jeho iniciály i plné jméno s opravdovým obdivem a nehynoucím nadšením.

Příhoda byl soukromým žáčkem profesora Mařáka až do roku 1920. Pod jeho vedením vyrostl ze zázračného děcka houslista až neskutečně brilantního charakteru a vyrovnaného, krásného, plného a hřejivého tónu pro duši. Když vystupoval na Moravě, poznal Vášu podnikavý nejen mana „money“ mamon žer–Rudolf Richter (má stejnou prudkost jako Richterova škála na stupnici zemitosti, oh ne, jenom žádné další zemětřesení). Vyjednal mu řadu koncertů po českých zemích a jejich výtěžek spolu s přispěním od přátel posloužily k finančnímu hmotnému zabezpečení pro návštěvu Itálie. Tříčlenné trio – Váša, impresário Richter a pianistka Asta Doubravská, což byla v podstatě dlouholetá doprovodná sekundant ne pedantka od Františka Ondříčka – mělo k dispozici částku 20 000 korun. Ovšem zájezd nezačal moc slavně. Po válce měli lidé jiné starosti než navštěvovat podobné koncerty.

„Příjezd do Itálie nás v prvních dnech naprosto iritoval. Jméno Příhoda nikdo neznal, a proto se také nikdo nehrnul, aby se oň zajímal. V Terstu jsem musel nechat představit Vášu žurnalistům hrou na konzervatoři. A teprve pak mu bylo přislíbeno, že asi tak za měsíc může začít koncertovat,“ psal Richter Aloisu Příhodovi domů 11. března 1920 ze Savony. „Z Terstu není daleko do Jugoslávie, tak vzhůru raději k bratrům Slovanům: To zklamání, o tom se nedá psát. Stačí říci, že z měsíčního pobytu v Jugoslávii jsme z nouze dostali jen dva koncerty. Jeden v Zagrebu, druhý pak v Ljubljani. A to bylo ještě děsivější. Po tak trapném měsíci jsme se vraceli se slabou nadějí do Terstu, kde na nás čekalo nové zklamání.“

Terst není to pravé místo pro Příhodův příchod na hudební start, rozhodl Richter. A tak se všichni vydali do Milána. Tady se však dostali skoro až na dno svých rezerv. Váša tedy nabídl orchestru koncertní kavárny Grand Café Italia, která byla známým a vyhledávaným centrem umělců, spisovatelů a žurnalistů, koncertní vložku pro každý bohémsky orientovaný večer. A tehdy se udál neuvěřitelný zázrak. Po pár úvodních taktech Tartiniho Ďáblova trylku a Paganiniho variacích Mojžíš strnuli všichni v úžasu nad cizincem. Kavárník dal okamžitě Vášovi 150 lir a nabídl mu kýžené angažmá. Jeden z novinářů uskutečnil mezi posluchači sbírku a s úsměvem na rtech Příhodovi odevzdal pohotově tisíc lir. Pomohl mu prosadit koncert ve výstavní síni Permanente mezi obrazy. Koncert byl pod patronátem Lombardské ligy novinářů. Přítomen byl i slavný peprný hovaďák dirigent Arturo Toscanini, který zvolal: „Paganini nemohl hrát líp než tenhle mladíček!“

Výrok slavného Toscaniniho letěl od úst k ústům. Váša Příhoda se stal mužem večera. Houslista, který si dal na Štědrý den se svými dvěma kumpány ke štědrovečerní večeři jen jedno šťavnaté jablko a kousek suchého chleba, koncertoval za tři týdny už ve velkém (a nabitém) sále (až do poslední sedačky) Verdiho konzervatoře. 14. ledna napsaly noviny Corriere della Sera: „Je třeba se vrátit v mysli k obrovským úspěchům Vesceye, Kubelíka, Sarasateho a Joachima, abychom si učinili představu o přijetí, kterého se dostalo včerejší noci Vášovi Příhodovi. Stačí se zmínit, že poslední dvě skladby – byly to Paganiniho koncert a Nel cor più byly neustále doprovázeny emotivním potleskem, asi jako projevy skvělých řečníků, a že se zdálo, že nikdy neskončí provolávání slávy a zdaru umělci, který ještě před několika týdny bloudil neznámý a ztracený v mlhách velké metropole, naplněné lhostejným davem…“

Příznivý okamžik, v němž se zrodila hvězda první velikosti na houslovém sedmém nebi, podchytil italský manažer frajer Frattini. V pěti měsících – od ledna do začátku června 1920 – bylo zcela vyprodáno 84 koncertů: Bologna, Milano, Janov, Turín, Řím, Parma, Spezia, Benátky, Pisa, Napoli, Cremona, Brescia, Treviso, Padova, Ferrara, Ravenna, Cesena, Faynca, Lucca, Carrara, Savona. Příhoda dostal darem troje housle, městské zastupitelstvo v Janově, v rodišti Paganiniho, mu dovolilo zašmrdlat si na Paganiniho vyhlášené housle. O Příhodovi tady vyšlo i zvláštní vydání místních novin.

„Po programu nikdo ze sedadel nevstává; vše jásá a divadlem burácí bravo bis: Vašíček znova a znova zatápí pod kotel umělecké fazóny, ale salvy potlesku neberou konce. Ale to hlavní: před divadlem obrovské zástupy lidu. Odbíjí zrovna půlnoc. Nemůžeme se dostat k vozidlu, ohromné provolání slávy, v tom studenti vezmou Vašíčka na ramena a již ho za zpěvu nesou do hotelu. Před hotelem scény k nepopsání… Když se Vašíček ukáže na balkóně, zavládne ticho, že každé šelestění větříčku je slyšet. Tak zbožně naslouchá dav Vašíčkově hře. A po ukončení čísla obrovský aplaus, rámus, spokojenost, dojetí…“ (Z dopisu Richtera Aloisu Příhodovi, 28. dubna 1920 z Pavie).

Itálie pak byla vždycky pyšná na to, že vlastně Vášu Příhodu objevila zbytku světa. Ještě za svého pobytu v této starobylé a přesto pohledné zemi dostal pozvání na hostování v Paříži, v Londýně a evidoval i poptávky od několika gramofonových společností. Měl však už v kapse smlouvy pro turné po Jižní a Severní Americe. Abychom si uvědomili, jakým dojmem asi tak působil Příhoda na obecenstvo i hudební kritiku, musíme vědět, že v té době letěla světem řada jmen houslových virtuózů. Ondříčkovi bylo 62, Hubayovi 61, Ysayovi 60, Burmeisterovi 50, Narteauovi 45, Kreislerovi 44, Kubelíkovi, Thibaudovi a Manénovi 39, Hubermannovi 37, Kocianovi 36, Elmannovi 28, Szigettimu 27. A s těmi všemi začal měřit síly mladičký vyzyvatel Příhoda. (Je zajímavé, že mezi těmito tehdy nejslavnějšími čtrnácti houslovými kabrňáky, byli čtyři Češi). Americký houslový veterán Nahan Franco po odchodu z prvního Příhodova koncertu v newyorské Carnegie Hall oznámil: „Jeden z největších houslistů, jakého jsem kdy v životě slyšel. Řada nejslavnějších bojovala neúmorně celá dlouhá léta, aby se dostala na místo, které si Příhoda vybojoval za jeden jediný večer.“

V Buenos Aires si vynutilo publikum na Příhodovi třináct koncertů během jediného měsíce. Každý z nich měl jiný program skladeb, aby se lístky dařilo prodat na dračku! Italské listy vypočetly, že v Příhodově repertoáru bylo na 250 skladeb.

New York, Chicago, Detroit, Cleveland, desítky dalších a dalších amerických měst Příhodovi skládali hold. Omaggio, tributo, riconoscimento. Velmi přísný kritik v Clevelandu Smith napsal, že může-li někdo zahrát Bacha s tak hlubokým procítěním a hned nato přednést tak bravurně Ernstův koncert, lze si to vysvětlit jen intuitivní genialitou ducha. Jiný list poznamenal, že Příhodova zázračná technika svou neuvěřitelnou fazónou a lehkostí přivádí v úžas i toho, kdo viděl a slyšel Heifetze. Byla to patrně ta největší poklona, poněvadž o rok mladší Heifetz byla nová hvězda první velikosti, na kterou si Američané rozhodně nenechali šáhnout…

Na jaře 1921 se vrátil Příhoda do Evropy. Po koncertech v lázeňských letoviscích italské Riviéry se však vydal na nové americké turné, které bylo ještě slavnější než to první. A znovu Evropa. V Praze se Příhoda objevil po osmi letech od svého prvního vystoupení ve Smetanově síni – 26. února 1923. Žil pak v republice plných 23 let na zámečku Záryby. Tady si vydržoval velkou zahradu a skleník, pěstoval ovoce a žampióny, rybařil v Labi. Odtud také vyrážel do světa na svá umělecká turné. Jen u sousedů v Německu dával například v roce 1925 ve dvou měsících šedesátku koncertů. Na řadu přišly Rakousko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Polsko, severské země Skandinávie, Uhry, Švýcarsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Anglie, Francie, země Blízkého východu, poněkud zabedněné, zaostalé, nevypucované Rusko, Jugoslávie. Krom Austrálie slyšely Příhodovo umění všechny kouty světa, všechny kontinenty… Nahrál řadu gramodesek, vytvořil i roli v hudebním filmu Bílá paní Maháradži. Pak přišla druhá světová, která výrazně Příhodovu koncertní činnost omezovala. Od března 1944 se pak Příhoda úplně uzavřel na zámeček a udržoval ticho po pěšině.

Na konci druhé světové války bylo Příhodovi 45 let. Byl tedy na vrcholu fyzických i uměleckých sil. Při posuzování činnosti a chování našich občanů za okupace začal být však ošklivě nařčen za to, že si dovolil během války vystupovat v Německu na koncertech, což někteří zabedněnci vydávali za důkaz kolaborantství. Přitom vytýkat koncerty v Německu světoznámé ikoně, která je na tuto činnost odkázána jako na jediný zdroj obživy, je přinejmenším nešťastné. A mít to za zlé člověku, který LÉTA ŠÍŘIL za hranicemi věhlas českého umění a s nacismem neměl vůbec nic společného, bylo již necitlivě pohříchu po nejvýš tristní. K tomu přinesly některé zahraniční noviny a tlučhuby žvanící osočení, jakoby Příhoda rozvodem se svou první ženou – Židovkou – zavinil její pozdější smrt v koncentráku. Bylo to opět zcela mimo realitu. První Příhodovou manželkou byla vídeňská houslistka Alma Rosé. Její fotr Arnold Rosé byl jednou z nejvýraznějších uměleckých kapacit Vídně. K rozvodu došlo po pěti letech svazku v roce 1935 v Československé republice. Alma pak bydlela tři roky ve Vídni a jezdila po Evropě se svým dívčím špektáklem. Po anšlusu Rakouska nacisty odletěl Arnold Rosé – s nímž Příhoda dál udržoval nejlepší přátelské styky – s Almou do Londýna. Tam žil až do konce války. Jenomže Alma sestavila nový dívčí orchestr a vydala se s ním do fašisticky nakaženého Holandska. Tam byla po okupaci zatčena a honem dopravena do koncentračního pekla v Osvětimi. Příhoda na tom samozřejmě neměl nejmenší podíl viny.

První koncert po osvobození uspořádal Příhoda až na 1. apríla 1946 v Hrotovicích na Moravě. Pak přišlo turné po Slovensku. Nad těmito koncerty převzal záštitu dokonce Svaz slovenských partyzánů. Od května 1946 začal opět koncertovat v zahraničí. Nejprve v Paříži a pak v Itálii. Domů se vrátil začátkem července 1946, ale už na novém slovenském turné se v Košicích souvěrci Příhodovy první paní dožadovali toho, aby byl koncert zakázán, nemilosrdně. Příhoda odjel hluboce nasraný znovu do Itálie, kde se dozvěděl, že doma bylo proti němu vzneseno velké obvinění a že půjde před soud. Musel vyklidit svůj pražský kvartýr. A tak si najal vilu v Rapallu na italské Riviéře. V červnu 1947 se za ním přistěhovala celá jeho rodina. Koncem října mu bylo zamítnuto prodloužení pasu. Příhoda se musel – nechtěl-li se rozloučit se svou zahraniční koncertní činností – ucházet o udělení italského občanství. Poněvadž se věc byrokraticky vlekla, využil situace na tureckém turné, kdy byl při koncertu představen tureckému prezidentovi. V únoru 1950 mu bylo poskytnuto turecké občanství, což vzbudilo v celém světě senzaci.

Po mnoha dalších koncertech v Itálii, v Belgii, ve Spojených státech, ve Vídni, ve Švýcarsku, v Německu, ve Španělsku se začala o slovo hlásit únava a vyčerpání. A když mu bylo nabídnuto profesorské místo na vídeňské Hudební akademii, bez váhání to přijal. Přestěhoval se do St. Gildenu, rodiště Mozartovy matky. Odtud dojížděl celých pět let každý týden do Vídně. Kromě vyučování koncertoval dál ve slušné řadě zemí. V červnu roku 1953 ho potkalo neštěstí. Uklouzl a zlomil si levačku přímo nad ramenním kloubem. Při rehabilitaci však dokázal obrovskou houževnatost v krvi a pět měsíců po tomto pro houslistu obzvlášť těžkém incidentu už opět stál připravený na koncertním pódiu…

V prosinci 1955 začala jeho koncertní praxe definitivně pokulhávat za pedagogickou aktivitou. Odstěhoval se do Vídně. A pak konečně, po dvanácti sezónách, vstoupil Váša Příhoda opět na rodnou půdu své vlasti jako sólista Pražského jara. Smetanova síň ho přivítala spontánně. Bohužel tehdy nebylo využito jeho přítomnosti ani ke gramofonovým nahrávkám ani k jednání o dalších koncertech. Nebylo dovedeno do konce ani jednání o jeho pedagogické činnosti v Bratislavě, kam byl ochoten zajíždět z Vídně.

V červnu 1958 nahrál ještě pět elpíček popiči popiček lepší než dnešní pop pro italskou značku Cetra a v následujícím roce uspořádal několik koncertů v Rakousku a v západním Německu. 26. dubna 1960 se pak rozloučil se svým čtyřicetiletým vandrováním po koncertních halách Dvořákovým koncertem v Dortmundu. Cesta do Ruska na podzim téhož roku se již neuskutečnila, poněvadž Váša Příhoda 26. července v půl jedenácté dopoledne odešel na věčnost zásluhou srdečního infarktu, tedy srdeční příhodě. Šest týdnů před svou smrtí prodal ještě našemu státu své nejcennější housle, stradivárky z roku 1710. Jako kdyby tušil, že už je nebude potřebovat. Byly zapůjčeny houslovému virtuózovi Josefu Sukovi.

Snad ještě něco slov o Příhodových zálibách pod sluncem. Byl jako Jan Werich vášnivým rybářem. V mládí rád sportoval a dokonce boxoval. Stejně jako hudbu miloval stroje, motory, auta. Za svůj život vystřídal asi 30 rachotin – vůbec ne nových, on šel do ojetin. Přitom kupoval a vyměňoval veterány výhradně ojeté a ty pak renovoval a vylepšoval. Stejně měl rád vláčky, které zabíraly jak v Gildenu tak ve Vídni celý jeden pokoj. Měl úctyhodný vozový park – 35 lokomotiv, téměř dvojnásobek rychlíkových, osobních i nákladních vagónů, stovky metrů kolejnic, mosty, tunely, samočinné závory, všechno do posledního modelu elektrifikované. Jinak zůstával ve svém osobním životě nesmírně skromný.

Váša Příhoda uzavřel slavnou epochu českého houslového života konce devatenáctého a první půlky dvacátého století. Byl nezapomenutelným interpretem skladeb Paganiniho, ale i Bacha, Beethovena a Mozarta. Jedinečným způsobem to mastil na housle s drobnými houslovými skladbami. Pravdu měl Teodoro Celli, když ve vzpomínkovém článku v magazínu Oggi 11. srpna 1960 napsal: „Říci, kdo byl po umělecké stránce Váša Příhoda, je zbytečné pro toho, kdo ho slyšel, a nemožné vysvětlit tomu, kdo ho ještě neslyšel…“

AKHENATON „AU FIN FOND D´UNE CONTRÉE“ (Na konci země a možná až na kraji velkoměsta)

*

http://www.youtube.com/watch?v=HZWaA2YC2PI

Mraky jsou bezva koloběhem jemných nedotěrných i neuskutečněných snů...

bezva koloběhem jemných úsporně neuskutečněných snů... bezva koloběhem jemných snů...

tohle je příběh o pověsti, jejíž vypravěč je dost moudrý, zároveň je věrohodný

a bez dovětků od ďase zůstane hlas štěstěny pro mnohé výlučně jen křehkou událostí děje

protože moje vládnutí se nikdy nestane záležitostí vylhaného pacholka

moje zem byla obsypána pískem, stály za mnou houfy lidí

náš základ tvořilo přátelství, hry, koření

láska nám umožnila tohle všechno uskutečnit pro naše blízké

všichni jsme žili v našich snech a touhách, zažili jsme s nimi spoustu rozmanitých příhod

ale dospělý život nám tohle všechno sebral ve prospěch rozplizlé nejasné netykavky

ne, nestanu se obětí ve spárech suchopárné havěti

design nápadů na intenzivní cesty kmitá nadoraz, já rád jedu na plný výkon

kdopak asi podpoří průběhy snů v prostorách stanice veřejného spoje metra

kdepak máme krále a královny, co kdysi věnovaly nemálo svých dovedností pro design popelníků ke Dni otců?

proč vzal za své můj rošťácký úsměv, proč mám nosit jen nanicovatou trudnomyslnou tvář, nevíte?

když musím konstatovat zjištění, že se o dost ztenčil počet mých přátel a jsou dávno pryč

ten capart ve mně, který dětsky snil, se pak neznámo kam vytratil

ale přesto tu chci zůstat, vždyť nejsem synem nemohoucí bačkory

dětství v sobě ukrývá jistej talisman, víš něco víc, jestli bude někde odložený ztracený poklad Inků?

a já mohu každičký nepřístupný poklad z mládí s ostražitostí vyčmuchat!

…archa úmluvy nebo křišťálová lebka nebo někdy pověstnej Svatej grál…

Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál

já jsem staromódní naivní král, ten nejvyšší vládce lidu, lidu, který zůstává nechutně nehybný jak socha

všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny

Chybí mi zas bujaré večery, kdy jsme si hrávali na schovku

a naše trika umazaná od fleků, často měla navrch hygiena do suverenity šibalsky zapraná

nechtěli jsme být snadno identifikováni, schovali jsme se proto slídičům pod deku

vím, že jsme byli rozverná kvítka stejně jako další neposední mladíci

vedl nás duch rozverné svobody, převahu si získala přátelsky vrozená hrdost

smůla pro mě znamená, že dětství netrvá věčně

med nabral směr do hořké reality a ze snů se stala nepříjemně slaná obálka, ochranka ničeho

tělesná schránka dost přitvrdila

opustily mě stíny, z mých kámošů se staly jen jakési nepohyblivé sochy

polovina z nich, co si se mnou kdysi hráli na vojáky

mají dnes na rukou šrámy

a zavírám své oči pro to, abych si připomínal detaily naší

dobrodružné hry velkého napětí, jak se po křiklounech ohánějí

jejich neklidné mámy s nápady, co dál půjdou podniknout po skončení vyučování

přesně si vybavím tu lásku, se kterou zahrnovaly děti

veškerou svou pozorností, kterou těm drobečkům věnovaly

přemýšleli ti malí o maminčino dobrotě

když ji mohli zklamat a vlastní mámě vzít peněženku?

ale dozajista, dorostli jste moc zbrkle a moc rychle,

váš obličej teď mrazí, cítíte ještě vůbec nějak působit na sobě páteř?

zdrhli jste mi z království bez jakýchkoliv prvků varování

váš stín je pouhá vzpomínka, stala se z vás nezáživná ledová socha

navštěvujete mou zemi (= zachované údolí Provence) se ztuhlým pohledem

dobrovolně jste dali sbohem našim krásným přátelstvím

Na konci země, tam, kde naříká a skučí mistrál

já jsem staromódní naivní král, ten nejvyšší vládce pro tváře, ze kterých jsou jenom sochy

všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny

Jako krajané u Lota, nevěřící prostě na lásku k bližnímu, unylí a nepilní neznabozi

a když se k nim přiblížím s radostí, jejich srdce pouze zapláčou

nikdy už neignoruj vědomí vědmy, protože trocha lásky dokáže proměnit sochu na mrak

ano mrak, jako beránek s tvary tak načechranými, je svobodný, jemný na omak a přitom cínově tmavý

je tomu tak, aby mohl do sebe pojmout tolik světla, kolik mu zkrátka půjde

jednorožec se mísí (druží) s hromem blesku

meteleskum bleskum a všechno je velmi jasnozřivé během noci snů

minimálně mohu zběsile rychle pronásledovat ty jejich hnusné projevy

u toporných dřeváků plných zhola jen deprimujícími hláškami, co mě zas natolik dokážou vytočit

odpovědí je samozřejmě poznatelná změna

proč jsem se stal panovníkem na Velikonočních ostrovech?

naštěstí ta královna v Orientu dobře tuší

seslala mi nové lidi z mraků, abych je řídil

můj osud je naplněn zelenou krajinou a navigace má barvy štěstěny jakbysmet

už od chvíle, kdy jsem opustil starodávnou nudu z vlastní pouště

jenomže někdy za to nedokážu dostatečně dobře bojovat, moje mysl se toulá jako kočka

a já už zase pozoruju to, jaký ve skutečnosti jsem a chápu, čím dál mám být ku prospěchu těm ostatním

Na konci země, tam, kde naříká a skučí mistrál, vanoucí vládce mistrál

já jsem staromódní naivní král, ten nejvyšší vládce pro tváře, ze kterých jsou jenom sochy

všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny

Na konci země, tam, kde naříká a skučí mistrál

já jsem poctivě staromódní král naivků, ten nejvyšší vládce lidu,

lidu, který zůstává nechutně nehybný jak socha

všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny

že stíny jsou sny