RUDOLF VALENTA SOCHAŘ A OBYVATEL A OBDIVOVATEL MNOHA ZVUČNÝCH NESTRUČNÝCH DIMENZÍ (VĚNOVÁNO VŠEM SOCHAŘŮM, NE SUCHARŮM, KTEŘÍ HRAJÍ NA SVÉ SOCHY SYMPÓZIA KREATIVNÍCH POINT SANDOKANŮ)
Rozmlouvající dokořán o automatickém sošném popředí a pozadí Ruda Valenta a jeho trojrozměrný posluchač Jan Burian!
Rudolf VALENTA (grafik, malíř, sochař, srdcař, v porodu hladce přistál na Zem někdy během léta Páně 1929 až 26. dubna 2015), vystudoval obchodní školu, studoval angličtinu do předposledního detailu. Pro údajnou špionážní agitku na vojně byl za trest převelen do ostravských dolů, kde pracoval i po skončení vojny. Začal se věnovat výtvarné činnosti. Ostravské prostředí ovlivnilo i výběr materiálu, který začal používat k tvorbě (železo). Stal se členem Klubu konkretistů, který navazoval na evropské avantgardní hnutí dvacátých let. V roce 1970 emigroval za železnou oponu pryč z toho nemožného socialisticky dekadentního normalizačního tyátru Gustáva Husáka a různě neumětelských krys do „o poznání kreativnější“ Anglie, v roce 1974 přesídlil do Bundesrepublik Deutschland. Vytvářel kovové tančící a jinak pohyblivé objekty inspirované heavy mental industriálem. V osmdesátých letech, po výstavě Konstruktive Concepts ve Stockholmu, se principy harmonické geometrie a symetrie v jeho díle začínají narušovat. Přiklání se ke kombinaci kresby a koláže a realizuje lineární plastiky ve veřejné sekci. V Čechách své dílo mohl prezentovat v roce 1999 na výstavě Plastiky a serigrafie v Kutné Hoře, v roce 2001 v Opavě na výstavě Klubu konkretistů, v roce 2002 v Mánesu na přehlídce 50 let české grafiky. Jeho díla jsou umístěna ve významných galeriích a muzeích, účastní se individuálních i skupinových výstav po celé Evropě, naposledy v roce 2004 v galerii FINEART.CON.FRA v Berlíně a v roce 2005 v galerii Kunstverein Wiligrad ve Schwerinu pod názvem Vertikal in Fläche und Raum. Obdivuje pana Janáčka a jeho houslový nedbalý klíč k pokušení polechtání uší a hlavně snad ušních lékařek – svůj vztah k této seriózní naladěné hudbě vyjádřil i účastí na výstavě v rámci festivalu Janáčkovo Brno 2004. Žil až do loňského maléru bez problémů v Berlíně „pod lipami“ einfach als Unter den Linden.
Takže aby bylo clear & fast furious industrial jazz, eso srdcové kultury cool Ervéčko se prochází mezi svými dbalými výtvory – kovovými objekty instalovanými na dvorku jeho berlínské adresy: domova a ateliéru. Na své sculptures bubnuje, ťuká a drnká, dokonce do nich dobřevěstně buší, je to divoch i šaman i kouzelník bez ein kessel buntes. Střih. V prázdném lokále si s Janem Burianem povídají nad reprodukcemi a fotografiemi Valentových obrazů a plastik. Procházejí se také uličkami Berlína západ, východ, jih, jen ne sever kvůli ostrovní pověsti Syltu – míří tam, kde jsou díla Rudolfa Valenty umístěna a nepřehlédnutelná do dálky na veřejných prostranstvích.
PROBLÉMY TI NASTALY DOSTI ZÁHY, BRÁCHO, ŽE? Začal jsem svůj dospělý život nějak podivně. A to tím, že jsem začal studovat angličtinu… Existoval Spolek česko–amerického přátelství, jehož jsem se kvůli konverzaci stal členem. Na valnou hromadu se na Vinohradech sešlo jako vždy hodně lidí. Za výtahem stál stolek, bylo tam pár estébáků a všichni jsme se při vstupu museli legitimovat. Za několik měsíců mě v létě pozvali na čtyřku – ale z postranní ulice, kde bylo oddělení pasů a víz. „Třeba mi chtějí dát pas nebo vízum, abych někam odjel a byl už se mnou klid,“ říkal jsem si. Tam mě nechali sedět několik hodin o samotě, asi mě pozorovali. Když mě konečně pozvali do jakési kanceláře, musel jsem, jak se slangově říkalo, hrát na klavír – vzali mi beze slova otisky všech prstů. Teprve pak začalo vyptávání, kdo mě do toho spolku přivedl, koho tam znám. Nakonec jsem musel podepsat cár papíru, že se o tom nikde nesmí nic vykládat.
TAK PROČ O TOM MLUVÍŠ, HROME, KDYŽ JSI PODEPSAL TO LEJSTRO? Jestli tam ještě nějací estébáci zbyli, budou říkat: „Sakra, ten to podělal…“ Samozřejmě, že jsem o tom mluvil hned, protože jsem musel řadu lidí varovat. Při nástupu vojenské služby vlasti bylo mé členství ve spolku posuzováno velice cimprlich negativně.
TAKŽE JSI BYL PŘIDĚLEN K PÉTÉPÁKŮM? Nejdřív jsem byl souzen podle zákona na ochranu republiky kvůli podezření ze špionáže.
TA ŠPIONÁŽ – TO BYLO TO PŘÁTELSTVÍ? Přátelství s Američany… A pak ještě zjistili, že nějaký Valenta byl oficír u Hradní stráže a utekl za hranice. Nikdy jsem o něm neslyšel. Poslední prohřešek byly mé kresby. Hodně jsem kreslil, i na vojně. Ale bylo to to nejhorší, co jsem mohl uskutečnit. Ještě by vlastně mé výtvory měly být někde v Plzni u soudu, prokurátor je předkládal jako corpus delicti.
CO NA NICH BYLO VLASTNĚ ZÁVADNÉHO A NĚJAK VÍC ZÁVAŽNÉHO? Jak to u nás na světnici vypadalo, jak jsme tam spali tři nad sebou.
KRESLIL JSI, JAK TAM ŽIJEŠ? TO JE JASNÁ ŠPIONÁŽNÍ ČINNOST. Ano, byl to takový kreslený deník. Prokurátor se zeptal vážným tónem: „Co to tady je?“ „Pohled do dvora očima neustále jen kreativního tvora.“ „A co je tady?“ „Bouda. Potok, kopec…“ „Mapa!“ – Za to byl paragraf 232 zákona na ochranu republiky. Od dvou do deseti let. Dostal jsem deset měsíců, protože nemohli nic dokázat. Odseděl jsem si to na Borech. To byla doba, kdy věznice byla plná politických vězňů, včetně našeho kompletního hokejového mužstva. Po návratu k útvaru v Tachově už na mě čekal příkaz hlásit se v Ostravě. A hned první den do podzemí ušpinit se černí jako krtek. Tak jsem se dostal do dolů. Přečkal jsem tam několik prudce produktivních let.
KDYŽ TĚ PUSTILI, ZŮSTAL JSI V OSTRAVĚ? Nesměl jsem se vrátit do Prahy. Musel jsem privátně podepsat smlouvu na šachtě na další roky. Jsem vlastně produkt Ostravska.
DĚLÁŠ SOCHY–VELKÉ ŽELEZNÉ KONSTRUKCE A MONSTRA. V NICH JE ZAKLET NEBO ZAKÓDOVÁN TVŮJ VZTAH K OSTRAVĚ VELMI ZŘETELNĚ. INSPIRUJÍ TĚ ŽELEZÁRNY, OCELÁRNY NĚČÍM JAKO KARLA KRYLA? No samozřejmě. Pro mě byly prvními sochami vysoké pece. Byly ve městě zastoupeny fyzicky i zvukově. Když jsem později chodil do ostravské opery, ten šedý zvuk odpichu byl tak hřmotný, že se přestalo hrát a počkalo se deset minut, až odpich ustal – vysoké pece byly asi tři sta metrů vzdálené od divadla. Nebo důlní věže přímo v centru města! Denně jsem jezdil tramvají kolem vysokých pecí a mezi plynovody. To mě samosebou formovalo. Musím přiznat, že krajina byla pro mě něco vzácného. Když jsem byl u pétépáků, třeba půl roku jsem neviděl denní světlo. A když jsem se pak dostal na jinou šichtu, měl jsem během pochodu z našeho lágru na šachtu problémy, protože jsem se díval po krajině, což nebylo dovoleno. Člověk se měl dívat kupředu, a ne se rozhlížet, co se kolem šustne.
KDY SES ROZHODL, ŽE BUDEŠ VÝTVARNÍKEM? Podařilo se mi sehnat malý bejvák a pak následovalo intenzivní studium a intenzivní tvořivost. Pracoval jsem na šachtě – tím jsem se živil a ve volném čase jsem si dělal, co jsem chtěl.
UŽ NA TVÝCH PRVNÍCH OBRÁZCÍCH JE JASNÁ GEOMETRIE. Je to kubizující, ale to jsou pověstná padesátá léta. Pak už jsem dělal různé ne hrůzné struktury. Na výstavě mladých v Ostravě jsme s Edou Ovčákem na odiv i div vystavili struktury, za což nás pak v novinách strašně strhali. Po tiskové konferenci to vypadalo, že půjdeme bručet za mříže, protože tím, že jsme vystavili na odiv struktury, jsme šíleně zneužili usnesení o rozvoji kultury po sjezdu ká es čé, čéče…
…NA TĚCHHLE FOTOGRAFIÍCH STRUKTUR JE TO ZNEUŽITÍ JASNĚ VIDĚT. A tady jsou mé první plastiky, které byly pohyblivé – divák mohl s jejich částmi hýbat. Železo mě zajímalo stejně jako řadu jiných výtvarníků, proto jsem se snažil domlouvat se známými ve Svazu výtvarných umělců a s lidmi z radnice o uspořádání sympózia. Podařilo se. Druhý ročník bienále byl v roce šedesát devět, ale pak byl šmytec. Řada děl byla znehodnocena – ani nevím, co se s nimi dál dělo, kam nenávratně zmizela. Nedokážu si představit, kdo se o to postaral.
ZDÁ SE TI NĚKDY O TOM? VADÍ TI TO HODNĚ? Jsou to ztracený děti…
KDY SES ROZHODL, ŽE BUDEŠ EMIGROVAT? To bylo v roce šedesát devět. V šedesátém osmém jsme v Ostravě vehementně protestovali proti vpádu spřátelených vojsk. Z krajského výboru strany pak lezli až ke mně do baráku a vyhrožovali, že brzy už pro mě přestane existovat místo v lágru u pétépáků. Člověk nemá chuť si to zopakovat. Přijel jsem do Anglie – a měl jsem všehovšudy dvacku liber, tím to haslo. Tím jsem otevřel novou kapitolu života. Bylo mi jednačtyřicet. V Londýně v Tescu jsem nakoupil báječné konzervy Heinz Mins Beens, malé fazolky. Dostal jsem jich za libru plnou plastikovou tašku. Každý den jsem snědl dvě konzervičky, jednu ráno, jednu večer. Měl jsem pak zažívací potíže, ředil jsem je pro jistotu mlékem, byla z toho taková jako polévka. Tak jsem začal pomalu vařit. Žil jsem z minima a podařilo se mi přežít. Mým bohatstvím bylo, že jsem měl v Anglii pár přátel.
JAK SES DOSTAL DO NĚMECKA? Dostal jsem z Berlína pozvání k pobytu. Přijel jsem, sledoval jsem berlínské dění, zůstal jsem. Jedním z důvodů bylo, že odtamtud to není tak strašná dálka domů, do Čech. Byl jsem sice také pozván do Kanady, že bych mohl využít profesuru v Saskatchewanu, ale když jsem se podíval na mapu, řekl jsem si: „Asi ne, to bych byl moc daleko.“ V Berlíně jsem přímo na čáře sektoru na Sprévě vytvořil při sympóziu plastiku, která je nasměrována na Čechy…
STÝSKALO SE TI? Nestýskalo, ale člověk nedokáže přervat úplně své kořeny. Plastika se jmenuje Mezi nebem a zemí. Mohlo by se to chápat religiózně, ale je to opravdu myšleno mezi oblohou a zemí. Přerušovaný čtverec jako obličej je nasměrovaný na Prahu. Nějaká nostalgie v tom přece jen bude.
ŽIJEŠ BOHÉMSKÝM ŽIVOTEM, ALE VYTVÁŘÍŠ VELMI PRAVIDELNÁ DÍLA. AČKOLI JE VE TVÉM ATELIÉRU PŘÍJEMNÝ NEPOŘÁDEK, DĚLÁŠ ČISTÉ, PRAVIDELNÉ TVARY. PŘEMÝŠLEL JSI O TOM? Na co sáhnu, je v nepořádku. Asi je ve mně nějaká diference, ale ty věci, které vypustím z ateliéru, musí mít řád. Musím přiznat, že některé jevy, které souvisejí s geometrií a matematikou, mě fascinují. Zajímají mě určité funkce ve vztahu k estetice. Třeba vizualizace Fibunaciho řady. Z toho by mohla být obrovská, nekonečná věc.
MÁŠ SVOU VLASTNÍ GEOMETRII, JE TO TAK? JAK JSI V SOBĚ TYHLE SKLONY OBJEVIL? Myslím, že to pořád pramení z konstruktivních geometrických objektů v Ostravě. Stožáry, trojúhelníky. Pyramida je posvátný trojúhelník i jehlan. Ostravské haldy – to byly naše pyramidy. Musím se přiznat, že i chození po ostravských pyramidách bylo pro mě víc než jen zážitkem. Haldy hořely a v zimě tam bydleli zajíci, protože tam bylo teplo. A já jsem mezi nimi upaloval a plašil je. Budu-li to analyzovat, vnímal jsem jejich lineární pohyby, což se projevilo v lineárních formách mých prací.
JE LOGICKÉ, CO SE NA TVÝCH OBRAZECH ODEHRÁVÁ? Nikdy nemohu vysvětlit, jak to dopadne nakonec mezi strukturami zápletek a hraní si na něco. Je to dobrodružství. Někdy s tím musím opravdu zápasit.
STANE SE, ŽE OBRAZ NEBO SOCHU PŘIVEDEŠ DO URČITÉHO STÁDIA, ALE PAK TO VZDÁŠ? ŽE SI ŘEKNEŠ, TO NENÍ ONO, TO SE MI VYMKLO? Taky. U mě je dílo hodně závislé i na prostoru, v jakém buduji. Také muzika je pro mě velice směrodatná.
MY MATEMATICI VÍME, ŽE GEOMETRICKÉ DÍLO JE SPOČÍTÁNO PŘEDEM, S TÍM SE NEDÁ NIC DĚLAT, TAK PROČ TA HUDBA? Muzika má přesnou konstrukci. Když jsem jako kluk objevil Janáčka, byl jsem fascinován. Hlavně systémem vybudování díla. I když později mě ovlivnily moderní rytmické úderné skladby.
TAM JE TO JASNÉ, ALE U JANÁČKA HLEDÁ ČLOVĚK HLAVNĚ EMOCE. Ale je tam přesná konstrukce, vazba, rytmus. A navíc je to oduševnělá nálož not.
PŘINESL JSI MI TAKZVANÝ LEGENDÁRNÍ KUFŘÍK RUDOLFA VALENTY. MOHU SE PODÍVAT, CO SE V NĚM SKRÝVÁ? JE TAM VŠECHNO, CO MÁ BÝT? Je tam toho hodně – samostatné dřevěné části pro volnou sestavu. Pak jsem ji realizoval buď v aluminiu, nebo v oceli. Tato sestava je v majetku Národní galerie v Berlíně.
(JAN BURIAN SE MARNĚ SNAŽÍ SESTAVIT DŘEVĚNOU KONSTRUKCI DO FÁZE VZLETNÉHO VJEMU) …KDYŽ TO SKLÁDÁM, STRESUJE MĚ TO, MÍSTO ABY UKLIDŇOVALO. A Z TOHO SI ČLOVĚK MŮŽE SESTAVIT, CO CHCE? Bohužel, v galerijních prostorech to nikdy není dovoleno. Řada mých přátel si kufřík zakoupila a podařilo se jim doma vytvořit různé konstelace snu. Člověk s tím musí mít určitou zkušenost, jak věci vyvážit.
DĚLÁŠ ČASTO PROJEKTY, KTERÉ SE TÝKAJÍ ARCHITEKTURY NEBO ARCHITEKTONICKÝCH DOPLŇKŮ. V BERLÍNĚ MÁŠ ZVLÁŠTNÍ INSTALACI PŘED SOUDEM. Měl jsem tím zbabraný celý rok, nesvedl jsem nic vymyslet podnětného. Fasáda budovy měla řadu barev, různých pergolek a říms. Na některé římse se mělo něco doplnit. Pořád jsem se na tu fasádu díval, kreslil ji, skicoval. Vyčítal jsem si: „Kdybys s tím nesouhlasil, mohl to dělat někdo jiný, ale teď už to musíš dotáhnout.“ Na poslední chvíli jsem si vymyslel něco, co nemělo s podmínkami zadání nic společného – prostě jsem s plastikou vystoupil před dům. A ještě je tu znát jeden paradox – já, takový kriminální živel stíhaný v socialistickém pochroumaném Československu, jsem vyzván, abych vytvořil hodnotné dílo pro kriminální soud v Německu, které dříve… představovalo neúnosnou hrozbu každému.
RUDOLFE, JSI BOHATÝ? To největší bohatství je pár přátel. Ocenil jsem to hlavně v době emigrace. Není jich moc – vlastně minimální množství, ale to stačí, aby se člověk cítil někde dobře.
ČÍM BYS CHTĚL BÝT V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ? Neuvažoval jsem o tom. Myslím, že pro mě žádný příští život není vyměřen, i když nějaká reinkarnace by mohla nastat… Asi bych byl totéž – s tím by se nedalo nic dělat. Člověk, když rekapituluje, musí být spokojen s tím, jak to je.
Citace z katalogu:
…Vítáme dílo Rudolfa Valenty zpět doma na dvorku – jako dílo, které podivuhodně nese řadu rysů českého umění, ale především jako dílo, které obohatilo umění o významnou, osobitou, ale i širší platnosti schopnou hodnotu.
katalog Středočeské galerie v Praze k výstavě Rudolf Valenta – Plastiky – koláže – kresby, Jan Sekera, únor 1991
WILLIAM SHAKESPEARE ☼ asi snad 23.4.1564 STRATFORD NAD AVONOU ۞ (poslední vědomý výdech) zas ten datum 23.4.1616 STRATFORD
Když se někdo ze čtyř nejschopnějších filozofů světa (vedle Gœtheho, Danteho, Homéra) narodí i zemře na stejný den a totožnou hodinu k tomu, už nevíte, zda se máte víc smát nebo víc plakat. Jezte špenát, smažte volská oka, ťukejte si s pohárky piva a nezapomeňte aplikovat poezii života víc, než je povoleno na úřední listině a na neúřední hostině. William totiž klidně mohl platit za náruživého pěstitele a znalce konopí. Zkoumání 24 dýmek nalezených a nazelenalých časem v zahradě Shakespearova obydlí ve Stratfordu odhalilo, že osm z nich nese stopy kanabisu. Vždyť za fenomenálním úspěchem s úsměvem jeho her může být zaručeně předpoklad: uvolněný stav mysli během jejich psaní. Tento pán autor byl známý lichvář. Během kariéry se stal ze Shakespeara velice zámožný řízek. Jeho životopisec, anglický básník Ted Hughes, uvádí na pravou míru domněnku: „Tento dramatik, jenž půjčoval peníze, obchodoval s kukuřicí, spekuloval s nemovitostmi a věnoval se všelijakému jinému kšeftaření, projevoval po celý svůj život vytříbený smysl na pohyby tržních sil.“ William údajně své dlužníky hnal sviňským krokem před soud bez ohledu na to, o jak nízkou povinnost vyplatit mu dluh na ruku se jednalo.
A také kletba střeží jeho hrob: Shakespeare si sám sepsal varující epitaf: „Zdrž se, příteli, pro spásu boží, kopání pod kamenem, jenž tu leží: buď požehnán, kdo prach můj nevyhostí, a ztracen, kdo mých se dotkne kostí.“ Děsil se totiž, že by údajný nejapný rapl mohl pozůstatky vykopat a jen tak pohodit v márnici. Don´t worry be april happy, hey, zen of the citizen.
Je dosti dokladů pro to, aby bylo možno zodpovědně tvrdit, že muž jménem William Shakespeare vskutku existoval, že i literární díla, hodně přes 400 let oldschoolu čtená i hraná, jsou mu právem přisouzena. Ale žalostně málo je dokladů pro to, aby na jejich základě mohl vzniknout poutavý životopis. Nejeden méně významný současník zanechal po sobě zajímavější doklady, nebo se pletu? Například deník, jaký si vedl divadelní kulisák ne, lišák kulišák yeah Philip Henslowe k evidenci tržeb ve svých divadlech i dluhů, kterými se mu upisovali divadelníci. Nebo dopisy, kterými se na své patrony obracel učený dramatik Ben Jonson.
Nic takového u Shakespeara nenajdeme. Jeho nepochybnou rukopisnou pozůstalost představuje všeho všudy šest podpisů. A i když se dnes už pokládá za jistou jeho účast (třemi stránkami) na rukopise hry o Thomasu Mooreovi, není to nic, co by poznání člověka Shakespeara obohacovalo.
Neznáme přesně ani jeho podobu. Shakespearových domnělých či možných zjevů je několik, ale o žádném nelze tvrdit, že jejich tvůrcům k portrétu stál básník opravdu modelem. Nespolehlivější bude ten, kterým Shakespearovi přátelé a spolupracovníci vyzdobili souborné vydání jeho dramat roku 1623. Ovšem podle čeho Drœshout pořídil svou rytinu, je záhada. Sotva podle živého originálu – vždyť mu bylo patnáct, když pochovali Shakespeara. Takže jen dle jeho živé paměti coby divadelní nápovědi. Všechny údajné Shakespearovy portréty (včetně domnělé posmrtné masky) se shodují na nápadně vysokém čele s ustupující linií vlasů… asi jako když hrál herec Josef Bláha v Návštěvnících roku 1984. Schválně si najděte, zda i někdo dnešní si přizpůsobuje facebook ke jménu notorického usera (ne losera průsera) William Shakespeare the theatrical active mastermind? Být či nebýt mimo, víte co?
Při nedostatku přímých dokladů si Shakespearovi životopisci pomáhají dvojím způsobem. Jednak shromažďují a předkládají co nejvíce obecných informací – o prostředí, ve kterém se vyskytoval, o lidech, s nimiž se potkával. To první je nezbytné, to druhé riskantní.
Díky svému slavnému rodákovi je dnes Stratford nad Avonou turistickou atrakcí prvního stupně. Nabízí návštěvníkům, takže i Josefu Bláhovi, dům, ve kterém se (pravděpodobně) narodil; školu, kterou (nejspíš) navštěvoval; kostel, ve kterém byl pokřtěn i pochován; studnu a zbytky zdiva z domu, ve kterém strávil poslední léta svého života; most, po kterém se vypravil do Londýna, i stezku do vedlejší obce, kudy chodil za svou pozdější ženou snů a skutečností. Ve stratfordském kostele ještě v šedesátých letech vystavenu matriku, rozevřenou na dvou místech tak, aby si mohl návštěvník přečíst, že dne 26. dubna 1564 byl pokřtěn „Gulielmus filius Johannes Shakspere“ a že 25. dubna 1616 byl pohřben týž „Will. Shakspere gent.“…
Stratford bylo prťavé město, v roce Shakespearova narození čítalo asi dva tisíce duší, takže interval od počátku do konce jednoho lidského života odměřuje nemnoho listů. Datum smrti, 23. duben, je na Shakespearově kostelním náhrobku, ale přesné datum narození není známo. Jen tradice je určuje na osudový a dráždivý 23. duben, kdy se v Anglii oslavuje národní patron svatý Jiří, který byl ubit za víru roku 303. Z matrik je známo, že William byl třetí z osmi dětí (čtyři dcery a čtyři synové) rukavičkáře Johna Shakespeara, ale že byl po časné smrti dvou sester vlastně ten nejstarší v domě. Ze všech sourozenců jen dva založili rodiny. Williamův rod vymřel ještě v sedmnáctém století. Švagrovi potomci žijí do dnešních časů, takže některý z nich obsluhuje i svůj zmiňovaný facebook.
Kdy vyšel ze školy, se jen zhruba odhaduje. Zato je doloženo, že se oženil záhy, v osmnácti, a to se ženou o osm let zkušenější. Půl roku po svatbě se narodila dcera Zuzana. Obecně se soudí (také z toho, že v závěti pamatoval na svou ženu jen „druhou nejlepší postelí“), že jeho manželství se moc nevyvedlo. I tak však byly z něho ještě dvě děti, dvojčátka Judita a Hamlet, který zemřel v jedenácti.
Sedm let po narození dvojčat se nazývá v Shakespearově životopise „léty ztracenými“; vyplňují je jen dohady a legendy. Není jasné, kdy odešel po Cloptonově mostě z provinčního maloměsta, které ho muselo tísnit ještě středověkými pravidly soužití, do kypícího centra politického i kulturního života, jež proslulo už v osmdesátých letech také mimořádnou divadelní aktivitou. A není jasné, kdy a jak se vůbec nachomítnul k divadlu – mohl se připojit už ve Stratfordu k některé z kočujících společností anebo přijít do styku s jevištěm až v Londýně.
Roku 1592 byl však již dozajista takovým hercem a autorem, který stál zavedenému literátovi za žárlivý výpadek proudu. V srpnu toho roku si Robert Green prý dopřál v kruhu přátel přespříliš rýnského a marinovaných slanečků, ulehl na lože a už se z něj nezvedl. Na smrtelné posteli se dal tento bohém na pokání. Ve svém posledním dílku, publikovaném až posmrtně, varoval své bezstarostné přátele, aby si dali majzla na herce, a zvláště na jednoho, který si „o sobě myslí, že dokáže nafukovat blankvers jako ti nejlepší z vás“. Rejpanec ohledně Shakespearova jména, jakož i posměšně parafrázovaný verš z jedné jeho hry má význam jak pro Shakespearův životopis, tak pro chronologii jeho díla.
Roku 1592 měl Shakespeare napsané a uvedené asi všechny tři díly historické hry o Jindřichu VI., velice úspěšné u publika, kterému se obzvlášť zamlouvala oslava hrdinných Angličanů a výsměch zženštilým Francouzům, vedeným a svedeným čarodějnicí Janou, zvanou z Arku. To byla daň, kterou musel začínající autor platit dobovým vášním a předsudkům.
Téhož roku však také s mimořádnou silou udeřil mor, který s přestávkami úřadoval až do roku 1594 a herce vypudil ven z Londýna. Z toho však nevyplývá, že se i Shakespeare potloukal po provincii. Možná, že pobýval v cizině (v Itálii?), ale spíš si od divadla odpočinul jinak – básnickou tvorbou. Tehdy asi vznikla rozměrná epická báseň Venuše a Adonis (tiskem 1593), dílko à la mode, a nejčtenější ze všech, která napsal, jak dosvědčuje šestnáct vydání do roku 1640. Podobně se pojmenoval interpret ve spolku Bomb The Bass hostující ve skladbách Run Baby Run a Understand This, 1991, rapový úderník a herec rozmařilé poezie À LA MODE. Následujícího roku vyšlo Znásilnění Lukrécie, a většina ze sto čtyřiapadesáti Sonetů, ne-li všechny, pochází asi také z téže doby.
Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie mají význam i pro Shakespearův životopis: jsou věnovány hraběti Southamptonovi, tenkrát dvacetiletému mladíkovi, dvořanovi významného rodu. Shakespeare si tedy našel vlivného šlechtického patrona, a je celkem pravděpodobné, že ten se mu odvděčil peněžitým darem, jak tehdy bývalo zvykem. Druhá dedikace má poněkud důvěrnější tón, a to je jediné opodstatnění dohadů o jejich přátelském vztahu, který zase patří do říše fantazie. Kdoví, snad je obraz Southamptona uložen v Sonetech, v té velké hádance životopisného výkladu Shakespearova díla. Sonety vskutku mohou být Shakespearovým intimním deníkem, a dlouhé generace pátrají po jejich šifrách. Nejvíce odolává tajemství „černé dámy“, uhrančivé ženy, kterou bláznivě miloval a nenáviděl; snad existovala taková žena, ale možná že je jenom smyšlenkou jen v rámci básnické představivosti.
Rok 1594 je v Shakespearově životopise několikanásobně významný. Prosadil se jako básník. Tiskem poprvé vyšla i dvě jeho dramata. Ale hlavně se stal členem nově utvořené herecké společnosti Služebníci lorda komořího, která od té doby hraje v Londýně prim a pro kterou od toho roku psal všechna svá dramata. Byl to oboustranně výnosný vztah. Herecká společnost měla svého stálého dramatika a Shakespeare měl stálý a velice vydatný zdroj obživy. Svou profesí byl stále herec, ale plnil svůj závazek vůči hereckému kolektivu také tím, že pro něj psal hry. Tato jeho aktivita postupně převládla, až mohl i jí zanechat a žít s úlevou z nahromaděného a investovaného jmění jako rentiér na Bahamách.
Shakespearovy příjmy nepramenily přímo z jeho dramatické tvorby, ale z členství ve významném divadelním spolku, který se dělil o zisk ze své činnosti. Už roku 1597 musel mít Shakespeare velké peníze, když mohl koupit ve Stratfordu (mimo jiné) nejvýstavnější dům. Roku 1599 investoval do stavby nového divadla Zeměkoule a stal se – spolu s několika dalšími předními herci – jeho spolumajitelem. Podílnictví mu vynášelo krásný příjem, který se odhaduje na desetinásobek slušné mzdy učitele. Na rozdíl od spisovatelů odkázaných na bídné jednorázové honoráře a milodary od patronů měl ekonomickou jistotu.
Měl i společenskou a právní záštitu své prestižní chlouby: nejprve v úřadě lorda komořího, od roku 1603 dokonce v osobě nového vládce, Jakuba I., který Služebníky lorda komořího jmenoval přímo Služebníky krále. A přece právě na zlomu století, kdy podle všech vnějších známek lukrativně prosperoval, houstnou temné stíny v jeho dramatice. Neznáme tajemství básníkovy duše, jeho soukromé bolístky a trápení, ale sotva bychom našli dešifrující klíč jen v nich. Je spíš v tom, jak zvažoval sebe ve společnosti a jak prožíval chod dějin na velkém jevišti světa. Ne nadarmo se říká, že Shakespearova velikost je v prolnutí soukromého a společenského, jedinečného a obecného.
Na počátku své tvorby se s vervou pustil do všech tří základních žánrů své dramatické tvorby. Jakoby posedlý ctižádostí usiluje co nejdřív naplnit dobovou normu: v kronikářské historické hře, v zápletkové komedii i v humanistické tragédii. Další období je ve znamení lyrického rozpoložení, které zasáhne jak do tragédie (Romeo a Julie), tak do komedie (Sen noci svatojánské) i do historického dramatu (Richard II.).
V druhé polovině devadesátých let převládá tvorba komediální, a přece do toho výrazu životního optimismu, do těch romantických komedií, které dovádí k vrcholu, padají stíny melancholie. Současně uskutečňuje velký cyklus her z anglických dějin, který mu jako projekt postupně dozrál v hlavě a který od kronikářského líčení událostí vede k filozofii dějin, k obrazu úlohy osobnosti v dějinách, zájmu i odpovědnosti jedince a společenského kolektivu.
Bezpochyby byly mu právě takové úvahy, tato škola historie průpravou ke tvorbě tragické. Julius Cæsar patří ještě do šestnáctého století, ale Hamlet začíná nové století a novou etapu tvorby. Tempo se zvolňuje. Zatímco dříve psal dvě tři hry do roka, následují nyní dramata v téměř pravidelných ročních rozestupech. S romantickými komediemi je konec, spíš výsměšně doznívá hned po Hamletovi komediální žánr takzvanými nepopulárními provokujícími hrami či „černými komediemi na pomezí provokace“ (Troilus a Kresida, Konec vše napraví a Veta za vetu) – skeptickým komentářům na okraj citových a morálních jistot. A pak už následuje úžasná série tragédií: Othello, Mackbeth, Antonius a Kleopatra, Timon athénský, Koriolanus. To jsme asi v roce 1608, kdy Shakespeare je už jednou nohou, ne-li oběma, zpátky v rodném Stratfordu. Poslední své hry, takzvané romance pro křídlovku či hry pohádkové, vyznačující se úsilím o harmonii jako Biz Markie a jeho rap, vznikají zpovzdálí a pointuje je Bouře svým gestem odříkavosti, odpuštění a smíření. Po ní se Shakespeare dal už jen dvakrát zlákat ke dramatické spolupráci.
Shakespearovo dílo skončilo tedy podobně, jak také začalo: autorskou spoluúčastí, přepisováním a doplňováním snažení od ostatních dramatiků. Tím, a nejen tím, se značně ztížila úloha Shakespearových kolegů a přátel, kteří roku 1623 poprvé publikovali soubor jeho dramat.
Jejich hlavní zásluha je double effort. Tkví jednak v tom, že vyloučili díla, na kterých měl Shakespeare malou nebo neměl vůbec žádnou účast. Už za Shakespearova života mu totiž byla, vzhledem k jeho rostoucí popularitě, přičítána a pod jeho jménem vydávána cizí díla. Dnešní takzvaný kánon Shakespearova díla tvoří šestatřicet her identifikovaných Shakespearovými prvními editory a Perikles, který k nim byl později připojen jako sedmatřicátý. Některá souborná vydání zařazují ještě Dva vznešené příbuzné.
Druhá, a ještě větší zásluha prvních editorů je v tom, že poprvé zveřejnili dramata do té doby vůbec tiskem nevydaná. A mezi nimi nebyla jen díla začátečnická a okrajová; naopak většina byla z vrcholného a pozdního uzrálého období Shakespearova snažení se.
To si žádá nějaké to vysvětlení. Podle zvykového práva patřila hra souboru, pro který ji autor napsal, a herci se tiskovému zveřejnění bránili. Nechtěli text zpřístupnit konkurenci ani širší veřejnosti z obavy, že by se jejich zájem mohl čtením nasytit. Shakespeare byl zřejmě loajálním členem souboru a tím, že respektoval takové obavy, hájil konec konců i své ekonomické zájmy.
Zatímco vydání Venuše a Adónise věnoval velkou pozornost, o knižní publikaci svých dramat snad ani ve skrytu duše nestál; nechystal je do tisku ani nijak nekorigoval. Předlohy k sazbě se dostávaly k nakladateli nejrozmanitějšími, ba i pokoutními cestami, a byly nejrůznějšího druhu: rukopis autora, přepis, opis nápovědní knihy, seškrtávané a přepisované verze…
Shakespearovi kolegové, Heminges a Condell, dali hodně zmatku do pořádku. Po nich se snažily celé generace editorů – opravovaly, uhlazovaly, třídily, uzavíraly scenário, které Shakespeare podle všeho pokládal za předběžný kousek, otevřený, provizorní, proměnlivý pokus.
Jeho dramata se postupně stala součástí vysoké, té nejvyšší literatury. Čtou se jako básně a studují jako filozofické úvahy. Ale naštěstí se především hrají a v inscenacích se znovu stávají proměnlivými v čase. Jejich stálost není hmatatelná, není dána zranitelnou předmětností sochy či snad mamláska. Shakespearovský originál je rozptýlen v historické době a znovu a znovu se obnovuje ze své pomíjivosti.
Tak se dává Shakespearově bezstarostnosti o osudy svých textů vlastně za pravdu. Yeah you rule, uncle William.
|
