(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933
Praha)
JIZERKA
– KORUNA HOR
Přicházím
na Jizerku často, od severu i od jihu, také stezkou od západu přes hvozdy a
nejednou za šera od východu z jizerských močálů, ale přesto: blahoslavený
dávný den prvního příchodu! Slunko zapadalo a brávníci strávníci vyletovali
z luk a s ostrým voláním zapadali do lesů první kategorie. Lesy, ze
kterých jsem vzešel, čišely v květnu ještě syrovostí, ale Jizerka byla již
vlahá. Dlouho jsem stál nad osadou: bylo bezvětří a hebká předvečerní vůně
vanula radostným svahem. Dým stoupal jako indiánský signál k nebi. Nad
Jizerkou se vznášel nebeský ilustrovaný mír i rým, sýr i hryz myší Miss. Lidi
jsem neviděl, ale zpod svahu Bukovce zněly zvuky, které o nich žalovaly, snad
zvonce, možná psí vytí. Dřevně mléčná vůně. Hluboko dole svítila tekoucí voda.
Zvonice na střechách. A pak jen hvozdy, kolem dokola na všechny strany světa
nedohledné jizerské a krkonošské hvozdy. Stará osada uprostřed nich spočívala
jako jejich koruna.
Její
dějiny splývají s nejstaršími dochovanými zvěstmi o Jizerských horách.
Proto Jizerce náleží i první místo v hitparádě malebnosti krajiny, nikoli
velkoměstské nezáživné kraviny v koloritu spotřebního řetězce. Slunce
svítí na Miss Jizerku půl tisíciletí, stejně dlouho jako na Mistra ironie i
dvojsmyslu Hieronyma Bosche. Mnoho tváří vystřídala za tu dobu! Tu poslední
poznali ti, které sem po válce zavedla cesta – dřevařskou obec na konci světa.
Dřevorubci sedmera národů vycházeli do hvozdů při východu slunce a za tmy se
z nich vraceli s unavenými koňmi. Za sobotních odpolední dýchavičně
ustavičně hrával zdobný orchestrion starodávné marše ještě starodávnějším
návštěvníkům Miss Kakrdové v knajpě u Pyramidy. Koně tehdy přicházeli
z luk blíž a nahlíželi na tu parádu otevřenými okny a zvídavými nozdry do
sálu. Za stoly seděli fortelní turisté, kteří byli s češtinou na štíru, a
šířili kolem svého já poctivou vůni čepovaného piva z korbele a
svrchované, časem neodměřované pohody. Relax. Jazz. Sálem povíval letní vítr a
přinášel vůni vraníků, rašelin a smrkového dřeva.
Ještě
před několika lety bývala na Jizerce škola. Pan učitel sušíval ve volném čase
seno a hrával dětem symfonické větné rozbory na housličky. Čardášových dětí ale
ubývalo, sena tak přibývalo, a dnes nepotkáte na Jizerce děti, natož školu,
školníka a pana učitele. Zato za časných květnových jiter dodnes tokají za
posledním barákem staré obce tetřívci. Kohouti kolem sebe krouží a rašeliniště
se probouzí do nového důkazu slavnostně naladěné existence.
Sem
čas prozatím málo doléhá. Rašelinné louky jsou stejně nádherné, jako byly před
pěti sty lety pro Bosche, kdy se na „gizerni laucze“ pod Bukovcem usadili první
čeští osadníci. První proto, že se o nich dochovaly písemné zmínky. Ale kdo ví,
jak to bylo ještě před nimi! Jsou lidé, kteří by dali ruku do ohně za to, že
uprostřed jizerskohorských lesů žili lidé mnohem dřív než před pěti stoletími.
Ing. Gebauer vyčmuchal před první světovou válkou na nedalekých Hruškových
skalách na Vlašském hřebeni pazourky a tesané úlomky kamenných nástrojů.
Archeologové nevědí, jestli oni dávní pohanští obyvatelé nebo alespoň
návštěvníci hor, kteří tam ony věci pohodili, byli slovanského, keltského nebo
germánského ražení. Nejdál šel pan Gebauer: skalní hrnce na temenech Hruškových
skal shledával za obětní mísy germánských obřadů a všechny hory doširoka
dodaleka ztuha pojmenoval postavami starogermánské mytologie. Bukovec nad Jizerou
nazval horou bohyně Isy. Přitom první jméno této hory, které si můžeme přečíst
v registrech pražského archívu z roku 1539, bylo české – Bukowa hora!
Bědná samota, která pod ní mezi hvozdy staletí živořila – dnešní Jizerka – se
po ní dlouho jmenovala Bukovec, Buková Hora, německy Buchberg.
Z roku
1539 tedy pochází první archívní listina o Jizerce. Proč se musela pražská
královská kancelář před 477 lety zabývat samotou v horách pokrytých lesy a
močály? Je to vzácná četba a roky mi zabralo, než jsem se k ní prokousal.
Za první zprávy o Jizerských horách vděčíme hraničnímu sporu. Kraj byl pustý a
hvozdy hluboké, ale přesto již v 16. století se o východní Jizerské hory
dělila dvě panství: od jihu stoupaly do vrchů navarovské pozemky Zikmunda
Smiřického ze Smiřic a na Skalách (Malá Skála). Navarovské panství koupil
v roce 1516. Před 500 lety také 15. dubna. Ze severu pak přicházel majetek
frýdlantského rodu Bibrsteinů, kteří ho měli v držení již od roku 1278.
Kdesi v Jizerských horách, ztracené uprostřed nekonečných hektarů lesa, se
stýkaly hranice dvou světů: českého navarovského a německého frýdlantského.
Nikdo nevěděl, kudy přesně hranice probíhá, a dlouho se o to ani nikdo
nezajímal: nejzazšími vesnicemi navarovského panství byly Zlatá Olešnice a
Držkov a dál na sever stály už jen hvozdy. Na frýdlantské straně byl kraj
obydlen až pod horami v údolí Smědé. Staří hajní, kteří pamatovali dávná
hraniční znamení v lesích, umírali: obě panství si ve vzdáleném pohraničí
hospodařila, jak chtěla. Pan Smiřický nebo jeho předchůdci – snad v dobrém
mínění, že jsou to navarovské pozemky – poslal poddané až pod dalekou horu
Bukovec. Navarovští lidé si tam postavili boudy a žili v nich roky a možná
i celá desetiletí. Chytali zpěvné opeřence na jídlo a dravé ptáky k lovu,
sušili seno, pálili v milířích dřevěné uhlí a lovili ryby v Jizeře a
jejích přítocích.
Jáchym
Bibrstein měl jiný názor na průběh hranice než jeho jižní soused. A tak se
stalo to, kvůli čemu roku 1539 pan „Zygmund z Smirzyc na Skalách obeslal
před nejvyššieho p. hofmistra království Českého do soudu komorního Joáchyma
z Bibrssteyna na Frydlantě, vině jej z toho, že jest přišel na grunty
téhož Zygmunda roku tohoto některý čas před svatým Duchem (25. května), jenž
slove nad Gizerkú, kteráž k zámku Nawarowu přísluší, maje při sobě drahný
počet lidí zbrojně i s střelbami, a trávu na louce i také boudy,
v kterých jsou lidé svrchupsaného Zygmunda své živnosti provozovali,
spáliti dal, lesy posekati dopustil, v řece Gizerze ryby loviti, toho mimo
pořad práva tak vejtržně učiniti nemaje.“
Frýdlantští
se tedy také domnívali, že kraj pod Bukovcem je jejich, a hraniční spor, který
z této šarvátky eskaloval, trval sto pět roků. Zápisy soudních komisí,
které se v těch letech musely trmácet sporným územím, jsou nádherným čtením
a zároveň jediným pramenem poučení o tom, jak se dříve nazývaly hory a potoky
v Jizerských horách.
První
dvě nejstarší listiny objevil před více jak sto lety historik J. V. Šimák
v registrech pražského komorního soudu. Je to česky psaný zápis o první pochůzce,
kterou museli – po stížnosti pana Smiřického – vykonat královští komisaři se
svědky ještě téhož roku 1539, a obsahuje výpovědi českých hajných. Druhý,
česko–německý zápis, je o tři roky mladší. Je to konečný výslech obou pánů,
Smiřického i Bibrsteina, a rozsudek královského soudu z roku 1542.
Z výpovědi
svědků, hajných a pamětníků před komisí v roce 1539 vyplývalo, že již o
sto padesát let dříve, od začátku patnáctého století, se meze obou panství
stýkaly na hřebenech Jizerských hor a že již tehdy hospodařili čeští poddaní
navarovského panství v horských hraničních hvozdech, na pastvinách i
v boudách kolem dnešní Jizerky. Královští komisaři neměli onoho léta
snadnou práci. Chodili po lesích a vrších, doprovázeni svědky – dnes bychom
řekli místními znalci – a hledali v pustinách stará hraniční znamení.
Nebylo to nikterak snadné. Hranice panství bývaly sice kdysi označeny znameními
na stromech, takzvanými „lizy“, ale protože je nikdo neobnovoval, a navíc si
během let nadělali čeští navarovští poddaní – „popeláři, mísaři, rybáři a
krahuječníci“ – pro svoji orientaci v bezcestných lesích podobné záseky
vlastní, nemohla komise z roku 1539 rozpoznat pravé lizy, které ukazovali
čeští hajní, od nepravých, na kterých zakládali svoje nároky úředníci Jáchyma
Bibrsteina. Také se ukázalo, že Bibrstein nechal narychlo zhotovovat lizy
falešné. Jádro sporu bylo jasné: Smiřický tvrdil, že hranice obou panství
sleduje od pradávna přirozené hřebeny Jizerských hor a tím i říční rozvodí mezi
Severním a Baltským mořem. Země a lesy ležící u vod, které tečou „do Čech“, do
povodí Jizery – patří jemu, a Bibrstein je pánem nad zemí při vodách
směřujících na sever, do povodí řeky Smědé. Smiřický tedy vedl svou hranici od
hory Smrku, kde se stýkaly hranice Čech, Slezska a Lužice, přes Černá jezírka a
horu Jizeru stále k západu, na Čihadla. Bibrstein se naproti tomu
zapřísahal, že frýdlantskému rodu patří i kraje ležící jižně od hlavního
rozvodí: že totiž hranice obou panství stoupají od soutoku Jizery
s Jizerkou přes Bukovec stále k západu pod Zelený vrch a spojují se
s hranicí udávanou Smiřickými teprve u dnešní Královky.
Zápis
z první pochůzky v roce 1539 nám dochoval jména a výpovědi pouze
českých svědků, poddaných pana Smiřického. Byli to většinou hajní v těchto
lidmi neosídlených lesích. Před urozenou komisí vypovídali Jan Salaba, „hajnej
z Držkova“, Barton, „hajnej z Wollessnicze Zlate“, Jan
z Navarova a Jan Pěček, rovněž hajný ze Zlaté Olešnice. Jejich slova jsou
nejstarší výpovědí o Jizerských horách. Lesy tehdy byly rozděleny na takzvané
„leče“, pojmenované většinou po hajných, kteří je dlouhá desetiletí spravovali
či měli propachtovány.
Hajní
vypovídali shodně a hájili navarovská práva. Tady je část výpovědi Jana Pěčka.
Ze samé úcty a z neznalosti cizích slov nazývá urozené úředníky nikoli
správně komisaři, nýbrž „konvičáři“. Jedná se o kraj kdesi za Jizerkou, přes
kterou již tehdy přecházela poutní cesta z jihu do Hejnic: „Pak jsme
dospěli do lečí mých. Tehdy já jsem zavolal, aby se páni konvičáři ráčili
zastaviti. Já jim oznámil, že to jsou leči mé a já pánu svému z toho
platím. A prosili sme jich, aby to ráčili znamenati, jak já je držím čtyři a
třidcet let a platím z toho a žádné překážky žádný nedělal, až teď. Dchán
muoj Vokřínek je pak držel přede mnou čtyřidcet let a též mu žádné překážky
žádný nedělal a jiní předkové jeho to užívali puol druhého sta let a pánuom
navarovským mejta a platy z toho platili. A sou to grunty Jeho milosti
pána našeho. Pak sme odtud šli zpět, až jsme přišli do Liškovských lečí. Ten je
také mnoho let držel a byl starý a žádné též překážky neměl. Jeho leče jdou až
do rozdíluov s panem Jáchymem, kde vrchové a vody se dělí. Tam jsme chtěli
též jíti s těmi pány konvičáři. Pověděli, že není potřebí tam jíti. Pak
jsme tam šli předce, až k cestě poutničí. Tu sou oni ukazovali ve třech
místech znamení Jáchymovy, ale sou to znamení popelářská, misařská a rybářská.
Pak sme se zase vrátili, oni šli ke svým do Němec a my také do Čech.“
Soud
se konal teprve po třech letech v Praze a setkali se na něm majitelé obou
znepřátelených panství. Jeho verdiktem je druhá nejstarší listina o Jizerce a
kraji kolem ní z roku 1542. Je velmi obsáhlá a značnou část zabírají
procedurální otázky v dobové právnické formulaci. Smiřický trval na tom,
že „meze, které dělí Čechy a Němce, jsou vody a vrchové, a vody, které tekou do
Čech jako Jizera s Jizerkou, k Navarovu náleží“. Bibrstein se hájil,
že na Bukovci již sto roků jsou vysekána frýdlantská hraniční znamení a že
„Jizery velké i malé užívali pánové z Bibrsteina, v držení tu byli a
tu dali práti a šorfovati = rýžovat drahokamy v písku, a ne kradmo aby to
činili, než kdy kto kradmo co činiti chtěl, toho brali a oči loupati dali. I
tak ale lidé pana Smiřického mohli toho tajně a bez vědomí pana Bibrsteina také
užívati, poněvadž pustiny jsou veliké.“
Jáchym
Bibrstein roku 1542 soudní spor prohrál. Dnes se zdá, že skutečně nebyl
v právu, a pokud ano, pak se hájil nevhod a příliš pozdě. Soud žádal
důkazy o Jizerce a jejím osídlení a Zikmund Smiřický takový důkaz „dostatečně provedl,
že před lety čtyřidceti a vejše ty boudy byly a když se zkazily, jiné dělali, a
v tom jest nikdá jim žádný nepřekážel, až teď nyní Joachym
z Bibersteinu je popálil, nejsa, jak dotčeno, toho statku v držení a
ježto jeho předkové toho nekazili, tak se zřetedlné držení k Navarovu
ukazuje.“
Jižní
část Jizerských hor zůstala tedy nadále „česká“. Rozhodující pro soud asi bylo,
že svědkové Bibrsteina nevěděli přesně, kudy hranice prochází, a že znamení,
která vydávali za hraniční lizy, zhotovili čeští uhlíři, kteří pálili po lesích
v milířích dřevo. Navíc se zjistilo, že Bibrstein dokonce násilím
přemlouval lidi k falešným svědectvím tím, že je nutil, aby při svědecké
přísaze vstupovali do vykopaného takzvaného hrobu přísahy, kde bosi, se svíčkou
v ruce a polonazí svědčili ve strachu tak, jak jim nakázal. Druhá
nejstarší listina o Jizerských horách z roku 1542 tedy končí soudním
výrokem, který dává za pravdu Smiřickému a vyzývá Bibrsteina, aby se do dvou
týdnů dostavil před císaře, který mu vyměří trest za vypálení Jizerky.
Tím
spor ale neskončil. Po smrti Jáchyma Bibrsteina jej v roce 1546 obnovili
jeho bratři, ale nevíme, s jakým výsledkem. Další dějství hraničního sporu
se odehrálo až roku 1578. To již dvacet let vládli na Frýdlantu pánové
z Rederu (v novější české literatuře
se dnes běžně vžilo označení Redernové, které vzniklo překladem německého von
Redern. V českých originálech ze 16. století se rod nazývá Rederové
z Rederu) – po vymření Bibrsteinů další majitelé panství. Hranice byla
stále velmi neklidná, protože toho roku si Rederové vyžádali soudní inspekci,
aby bylo navěky zapsáno do zemských desek, jaké nepravosti se dějí vysoko
v horách a pohraničních „sporných“ lesích Jizerských hor. „Ouřad desk
zemských“ vyslal v říjnu 1578 na Frýdlant svého komořího Zikmunda
Chlivenského z Řízenska. Následující stránky čtěte se zvýšenou hladinou
pozornosti, je to nejzajímavější část zápisu, který komoří nechal po svém
návratu do Prahy vtělit do zemských desek. Tento zápis nebyl dosud nikde
otištěn, ani v původní češtině, ani v německém překladu, přestože je
nejcennějším svědectvím toho, jak vypadaly Jizerské hory a život v nich
před čtyři sta třiceti osmi lety.
Komoří
přijel z Prahy na Frýdlant, Rederové ho zaopatřili doprovodem sedmdesáti
pěti lidí z dvaceti vesnic celého Frýdlantska a pan Chlivenský vyrazil
čtvrtého října do hor:
„Nejprve
jsem veden z zámku Frýdlandu cestou až ke vsi, která má dvě jména. Po
jedné straně tu ves jmenují Rošpenav a po druhé straně Mildenau a skrze tu ves
vejš jmenovanou teče potok jménem Vitka a tak jsem skrze tu ves veden a
přiveden cestou až do vsi, jenž slove německy Heindorff a česky tu ves jmenují
Hainic, kteréžto vsi obě dvě, jakž jsou mi lidi i poddaní níže poznamenaní
zprávu dali, vejš jmenovaným pánům Rederům náleží.“
Komoří
tedy prošel údolím Smědé přes Raspenavu, Luh a Hejnice. Kudy vystoupil na
hřebeny Jizerských hor, přesně nevíme: pan Chlivenský popisuje dál až most –
vlastně dlouhou haťovou cestu – kdesi vysoko v horách, která vedla po
neschůdných rašelinách jizerských plání do hloubi sporného území. Tam byla
vlastní „frontová linie“ obou znepřátelených panství:
„Dále
jsem z té vsi cestou až k lesu veden a tak jsem týmž lesem veden a
přiveden až k jednomu místu a mostu dřevěnému, kteréžto místo v tom
vejš jmenovaném lese jmenují německy bey dreyen Zeichen, jenž se na česko
vykládá U tří znamení. Kterýžto most pro veliká bahna, kterýžto v tom
místě jsou a proto, aby lidi tudy choditi a jezditi mohli, od starodávna udělán
jest, a jakž mi lidé oznámili, od starodávna k panství frýdlantskému
náleží. A tak jsem po tom mostě i podle toho mostu dále veden. Tu jest mi od
lidí ukázáno, kterak ten most na mnoha místech semotam rozmetán a rozházen
jest, tak, že pro to rozmetání oni jezditi ani choditi nemohou, což jsem sám očitě
spatřil, že tak jest.
Dále
jsem podle téhož mostu veden, ač dosti těžce pro záseky a rozmetání toho mostu
projíti jsem mohl asi na tři čtvrti míle. Tu jest mi od týchž lidí po obou
stranách toho mostu ukázáno veliké dříví smrkové, kteréžto dříví podsekáno bylo
a ním cesta na tom mostě zavalena jest. Takže pro to dříví a rozmetání mostu
s velikou prací a těžkostí i s lidmi dále projíti jsem mohl.
Kteréhožto se našlo v přítomnosti mé jedno sto sedmdesáte, což jsem
načetl, že tolik pařezů bylo. Tu jsou mi lidé zprávu dali, že o tom dobrou
vědomost mají, že jsou ten vejš jmenovaný most rozmetali a dříví podsekali lidi
a poddaní pánů z Smiřic, k panství navarovskému náležící.
Též
jsou mi lidé a poddaní ukázali tři veliké dřeva smrkové podle téhož mostu, kterážto
dřeva pořád stály a z každého na jednom místě kůra sestrouhána aneb
sloupána jest. A tam tato slova níže psaná rudkou napsána jsou, což jsem sám
očitě spatřil a slovo od slova, jakž na tom každém dřevě napsáno bylo, přepsal.
Na prvním dřevě napsáno: „Šelmo německá, proč vy po gruntech jich Milosti pánů
Smiřických mosty děláte a cesty a to kradí činíte? Šelmo, kdybychme vás zde
zastihli, když nás zde bylo, nedělali byste toho, avšak na další čas hledáte,
šelmy. Hledáte, to najdete, to zvíte!“
Na
druhým, prostředním dřevě napsáno: „Jan Pořícký, šreyber, věru radím, kdo chce
živ býti, nedopouštěj se na jezyro krásti, kdo chce neviseti nebo zabit býti.
Léta Páně 1568 kdybychme vás zde zastihli, když nás zde bylo čtyři sta
sedmdesáte, nedělali byste těch mostů, šelmy!“
Na
třetím a posledním dřevě napsáno: „A protož vám, šelmy němci, grunty pána mého
zapovídám. Jestliže vás zde zastihneme, to zvíte, že na žádným hlavy nezůstane
a že z některého střeva vykucháme. Jan Pořícký, šreyber.“
Jak
vidno, český navarovský písař pan Pořícký si nebral servítky. Slovo šelma bylo
tehdy nejtěžší urážkou. Písaře vzali navarovští do hor a on to svým severním
německým sousedům jaksepatří vykreslil na hraniční stromy. Bohužel, nikdy už
tutově nezjistíme, kdeže byl onen haťový most a kde ono „jezyro“. Snad na
horském rozvodí u Černých jezírek, či na Tetřeví a Krásné louce, nebo až blízko
Jizerky. Rudku měl pan písař ale pořádnou: nápisy jeho výstrahy vydržely na
stromech celých deset let. Komoří si tedy urážky opsal a v zemských
deskách se objevil i komentář jeho doprovodné družiny: „Též jsou mi lidé a
poddaní pánů z Smiřic, z Semil a z jinejch vesnic k Semilym
náležících podsekali a ty mosty rozmetali. A to psaní, kteréž jest na dřevech
psáno, že jest Jan Poříckej, písař Semilský svou vlastní rukou psal a že o tom
dobrou vědomost mají, že vejš jmenovaný Jan Poříckej ten psaním na mnoha
místech že jest se chlubil. Dále mi lidé zprávu dali, že jsou od předků svých i
od jiných cizopanských lidí častokrát slejchali, že to místo i ten most i ty
lesy, v kterýchž se od poddaných pánů z Smiřic nyní překážka děje, že
od starodávna to všechno k panství frýdlandskému náleželo a že náleží a
pokudž paměť jejich, že jsou toho místa vždycky k panství frýdlantskému
užívali.“
Pana
komořího měly potkat onoho října v Jizerských horách ještě horší patálie!
„Odtud
jsem veden od vejš jmenovaných dřev a mostu přes jednu louku, kterouž oni
jmenují Klein Iser wisen, kterážto leží podle řeky, jenž slove malá Jizerka a
tak jsem přiveden až na jeden vrch, kterýžto vrch německy jmenují Puchbergk,
jenž se na česko vykládá Buková hora a pro tu příčinu se tak jmenuje, že na tý
hoře všecko bukové dříví jest. Tu jest mi od týchž lidí ukázán jeden veliký
štok bukový a o tom štoku jsou mi tuto zprávu dali, že by ten štok měl od
starodávna býti pravý mezník, kterýžto mezník panství navarovské s jedné a
panství frýdlantské s druhé strany od starodávna že dělí. Odtud jsem veden
a přiveden k jednomu velikému dřevu bukovému, na kterýmžto dřevě jest mi
ukázán kříž vysekaný a již starozarostlý, což jsem sám očitě spatřil, že tak
jest. Odtud jsem nedaleko dále veden a přiveden k druhému velikému dřevu
bukovému, kteréžto dřevo k tomu prvnímu podobný jest a týž kříž vysekán a
již starozarostlej jest. Tu jest mi od týchž lidí a poddaných zpráva dána, že
jsou od předků svých na ty lesy a na tu Bukovou horu vedeni bývali a tu že jsou
jim předkové jich ty vejš jmenované dřeva na tý Bukový hoře ukazovali. A o těch
dřevech že jsou jim oznamovali, že ty dřeva pravé mezníci jsou a že panství
navarovské s jedné a s druhé strany panství frýdlandské že dělí. A že
jsou těch gruntů a lesů, myslivosti i jináč vždycky k panství
frýdlandskému užívali.“
Říjnový
den se schyloval k večeru. Komoří i jeho sedmdesát pět „lidí a poddaných“
byli v pustině, kde široko daleko nebylo lidského obydlí. Zemské desky tak
vydávají svědectví, že v roce 1578 osada Jizerka neexistovala. Boudy,
které Bibrsteinové spálili v roce 1539, asi nebyly obnoveny, neboť
hraniční půda byla pro obě strany nápadně horká. Na Bukovec se snášela podzimní
noc:
„A
tak jsem již ten den spatření těch gruntů nedokonal nebo jest se noc přiblížila
a v tom mi překážku učinila. Že jest mne původ (= průvod) dále vésti
nemohl, protož jsem s původem i s jinými lidmi níže poznamenanými na
tý vejš jmenovaný Bukový hoře zůstati musil neb jest tu nikdýž blížeji dvou
mil, kdež bych nocleh míti mohl, žádné vsi od tý hory Bukové a těch lesů, kdež
jsem byl veden, nebylo. Tu jsou lidé, kterýž jsou se mnou a na spatření těch
gruntů byli vyslaní, pro zimu i jiné pohodlí mne i sobě ohně nadělali a tak
jsme na týž Bukový hoře přes tu noc spolu zůstati musili.“
Večer,
při svitu ohně, si na Bukovci pan komoří zapsal s veškerou pečlivostí i
jména a bydliště všech lidí svého doprovodu. „Nazítří pak ráno, ve středu po
svatém Františku (pátého října), jakž nám pán Bůh všemohoucí ráčil den dáti,
veden jsem z toho místa a noclehu a tak jsem přiveden do jakýchsi luhů.
Z těchž mne původ ještě na některá místa vésti a ještě některé mezníky
chtíc mi ukázati, oznamujíc, kterak se v těch místech od poddaných pánů
z Smiřic na tých gruntech jich pánů z Rederu jim značná škoda a
protimyslnost myslivosti i jináč děje. I jdouce já s původem a
s jinými lidmi nemyslíc, ani nemajíc žádného pozoru ani péče, abychom tu
v jakém nebezpečenství býti měli, aneb aby, jakž nepřátelé v těch
místech báti měli, poněvadž jsem já na žádnou vojnu od úřadu desk zemských
vyžádán a vyslán nebyl, než toliko na spatření gruntů.“ A stalo se, co se
muselo semlít a čeho se asi pan komoří zemských desk již dlouho obával: jeho
inspekční šťára do Jizerských hor se neutajila a kdesi v lesích u Jizerky
si na něj počíhali Češi pana Smiřického. „Tu jest se v týmž lese za námi,
od lidí znamenitý hluk a křik stal a jakž jsem pak z toho znamenitého
hluku a křiku porozuměti mohl, že jest tu znamenitý počet lidu pohromadě býti
musil. Tak my, slyšíc takový veliký hluk a křik od tak mnohého lidu a obávajíce
se, abychom od nich podle těch pohrůžlivých nápisů o zdraví své připraveni
nebyli, šli jsme kupředu a ani jsme se jim k takovému křiku a hluku jich
neohlásili. I jdouce my již kupředu těmi luhy a domnívajíce se, že jsme tu již
zdravím svým bezpečni, tak proti nám po týmž lese, nedaleko od těch luhů,
v jednom velmi hustým a zarostlým místě, na nás záloha učiněna byla. Jistě
že tu lidu nemalý počet v tý záloze na nás očekávajících býti jest musil a
tak ten lid v tý záloze velmi tiše jest byl, takže jsme žádného neslyšeli
ani neviděli. Než jak jsou oni nás uhlídali, z toho hustého místa a lesu
hned velmi k nám stříleti počali a přitom hned znamenitě křičeti počali a
jednoho poddaného pánů z Rederu ze vsi Pernsdorfu Matesa Rainalta na hrdlo
broky postříleli a druhýho jménem Václava Weygara ze vsi Ainsydel, též
v ruku levou broky, až mu několik broků v dlani a v palci u ruky
levé zůstalo, postříleli. Na témuž Václavovi Weygarovi lože v ručnici,
kterouž jest v ty časy měl, kulkou naskrze prostříleli a zámek v týž
ručnici jinou kulkou postříleli, takže jedna kulka skrz rukáv v tý sukně,
kterou jest týž Václav Weyger na sobě měl a v tom rukávě vejš jmenovaném
ta jedna kulka, nemajíce již více žádné moci tak rozplešněna jest zůstala, což
jsem očitě viděl, že tak jest. Protož jest tu sukni i tu ručnici vejš jmenovaný
pan Kryštof z Rederu při přítomnosti mé dobře schovati kázal. Tu kulku
vejš jmenovanou sám svým vlastním sekrýtem jsem zapečetil a témuž panu
Kryštofovi z Rederu k uschování dal.“
Nebylo
tedy radno procházet se v těch dobách po jizerskohorských lesích! Pan
Zikmund Chlivenský, komoří při zemských deskách pražských, při tom téměř
ztratil život. Frýdlantské grunty tehdy celé neobhlédl: co nejrychleji se
vrátil na Frýdlant i s pětasedmdesáti lidmi svého doprovodu a s dvěma
urozenými osobnostmi, které ho provázely, s vladykou Mikulášem
z Wilde a Varnsdorfu a s panem Jiříkem Selingenem. Pan komoří uzavírá
svou pravdivou a očitou zprávu o horách Jizerských z roku 1578:
„A
tak, kdyby pán Bůh všemohoucí sám našim ochráncem býti neráčil, snadno se
rozuměti může, že by byli lidé a poddaní pána z Smiřic to psaní vejš
jmenované, kteréž na těch dřevích Jan Pořícký napsal, takovým svým předsevzetím
nade mnou i nad těmi, kterýž se mnou pokojně na to spatření gruntů vysláni
byli, rádi nad námi provedli a vykonali. Ale pán Bůh všemohoucí rač z toho
navěky pochválen býti, že jest jich celé zlé předsevzetí, to, což jsou sobě
v ten čas usmyslili a nad námi moc a svou zlou vůli, podle vejš
jmenovaného psaní provésti a vykonati chtěli, jim jest toho vykonati dopustiti
neráčil a tak jsouce my od nich tou střelbou a křikem jich velikým velice
přestrašeni a obávajíce se, abychom tu všickni o zdraví své nepřišli, toho
spatření těch gruntů jsme zanechali a zase k Frýdlantu jíti jsme museli.“
Takové
to tedy bylo. Jak naložil urozený pan Kryštof Reder s prostřelenou sukní a
„rozpleštěnou kulkou“ a proč vlastně vůbec komořího na Frýdlant povolával, opět
nemáme zjištěno. Je jen známo, že již jeho předchůdce Bedřich Reder měl se
Smiřickými soudní spor, zpráva o něm se ale nedochovala. Je to pouze moje
domněnka, ale myslím, že hlavním důvodem „komorničího ohledání“ byl hamfešt –
kupní smlouva uzavřená druhého října LP 1577 mezi majitelem navarovského panství
a sklářem Pavlem Šírerem, kterou byla vlastně založena slavná rejdická sklářská
huť. Pánové Smiřičtí poskytli v ní skláři rozsáhlá privilegia a dovolili
mu brát dřevo z obrovského území hor i pohraničních lesů, které, podle
mínění Rederů, patřily zčásti již Frýdlantu. Lesy, kterých mohl sklář Šírer
používat, se táhly již od míst, kde u dnešních Velkých Hamrů ústí potok
Ješkrabec do Kamenice „a nahoru podle té řeky Kamenice na dýl do vrchů
Kamenických (to jest do Jizerských hor), až po grunty pánů Rederův, potom na šíř
od Kamenice podle gruntův pana Redera po vrchy, kteréž se jmenují Černej
(dnešní Černá hora kristiánovská), Jeřábovej (snad Černá hora hejnická), Jezera
(pravděpodobně rašeliniště Na čihadle), Bražecký (Jizera), kdež se počíná Černá
Desná, Salaberg až do vrchu, kde se Jizera počíná (Smrk) a potom dolů Jizerou
až po Kořenov. Těch jmenovanejch hor nebo lesův, což by koli na popel
potřeboval, též i smolu strouhati, toho má užíti a jestliže by pak kdokoli jinej
jemu v těch lesích škodu a překážku činiti a popel krádeží páliti chtěl,
takového každého kdyby postihl, má moc vzíti a vrchnosti své podati.“
Pravomoc
tedy obdržel Pavel Šírer velikou a pan Kryštof Reder viděl, že je nutné něco
podniknout. Co učinil poté, když komoří v roce 1578 se marně pokusil
obhlédnout jeho majetek, nevíme. Jisté je jen, že dalších deset let se zase
vichry po jizerskohorských pláních proháněly, trávy na rašeliništích zrály a
tažní ptáci se každým podzimem nad horami svolávali. Čas míjel. Další zápis o
Jizerce je v zemských deskách z roku 1588. Smiřičtí v něm
obesílali Redery a tázali se jich „cedulí řezanou“, jestli jejich služebníci
Švanc a Grysl učinili s jejich vědomím, že „přišedše léta 1585 na den
svatého Havla s pomocníky, ručnicemi dlouhejmi i krátkejmi, kordy a
jinejmi zbraněmi na grunty Zikmunda z Smiřic, kdež slove „na Jizírce“, tu
jsou v dole, kterýž na též louce k hledání drahého kamení udělán a
vygrumován byl, rumpál i také to cimrování rozmetati a ten důl zaházeti dali a
tak jsou Zikmundovi škodu učinili, nemaje se toho pod řádem a právem
v mírné a pokojné zemi proti zřízení zemskému tak vejtržně dopustiti“. Šlo
tedy, zdá se, o odvetnou frýdlantskou akci. Přesto Rederové popřeli, že by o přepadení
Jizerky něco věděli, ale odpověděli také, že stalo-li se tak skutečně, stalo se
to na „gruntech náležejících k Frýdlantu“. Schylovalo se ke konečnému
soudu. Přišel rok 1591. Víc než půl století uplynulo od doby, kdy Jáchym
Bibrstein přepadl českou Jizerku a vypálil ji. Na Frýdlantu vládl Melichar
Reder z Rederu, na Navarově byl pánem Zikmund Smiřický ze Smiřic, jehož
dědeček před padesáti lety pohnal Bibrsteina před pražský královský soud.
Unaveni dlouhým sporem, rozhodli se toho roku oba pánové, že jednou provždy
vyřeší hraniční spor a rozdělí si Jizerské hory. Požádali několik šlechtických
přátel, aby vytvořili nestrannou komisi a při poslední pochůzce sporným územím
je spravedlivě rozsoudili. A tak „léta Páně 1591 ve středu po svatým Matouši
(druhého září) stala se smlouva celá a dokonalá mezi urozeným pánem, panem
Zikmundem Smiřickým ze Smiřic a na Skalách a Dubé z jedné, a urozeným
pánem, panem Melicharem Rederem z Rederu na Frýdlantě, Reichenperku a
Seidenperku ze strany druhé, o jisté meze a hranice, pro něž jsou strany, jakž
i předkové jich, od dávného času na odporu sobě býti ráčili.“ Pánové tehdy
vyšli z hory Smrku, prošli horami k jihozápadu a přesně zapsali, v kterých
místech ukazoval své hranice navarovský pán. Při zpáteční cestě šli zase po
domnělých hranicích frýdlantského panství a skončili na soutoku Jizery a
Jizerky pod Bukovcem. Zápis ten je nejdůkladnějším místopisem Jizerských hor,
který se z tak starodávných dob uchoval. Odtud známe staré, dnes již
zaniklé místní názvy Bražecký vrch (dnes hora Jizera), Nekraš (Královka),
Medvědí louka (Nová louka), Laučný potok (Bílá Nisa) a mnohé další. Tento zápis
byl vyhotoven česky i německy a stal se základem smlouvy, kterou parafoval a
tak učinil zákonnou sám císař Rudolf II. Čtrnáctého prosince 1591. Celá smlouva
dosud nebyla otištěna, ale vy se jí stejnak nedopídíte, i kdybyste se sebevíc o
ni snažili.
Také pánové tehdy skončili svoji pochůzku v nejlepší shodě rozumnou úvahou „aby láska, družnost a pevné přátelství mohlo býti uchováno a těžkosti z těch ubohých lidiček poddaných odňaty, neboť předešlí držitelé obou panství dávali jedni druhým lidi poddané jímati, stříleti, oči loupati i utráceti.“ Komise uznala, že sporné teritorium nelze rozpárat na dvě půlky a tak se Smiřičtí slavnostně zavázali, že se na věky vzdají územních nároků na sporné hektary a Rederové jim za to vyplatí jako satisfakci „půl páta tisíce tolarů aneb kop míšeňských do příštího svatého Jiří.“
Do Jizerských hor se vrátil klid a pohoda. Ještě jednou prý vypukl nevelký a na věky poslední spor roku 1644, ale ten už na průběhu hranice, která po staletí oddělovala obě panství, nic nezměnil. Z hranic panství se později staly okresní hranice mezi frýdlantským, jabloneckým a libereckým okresem.
Vidíte sami, že dějiny Jizerky 16. století jsou zároveň i nejstaršími dějinami Jizerských hor. Od její historie přejděme nyní rovnou ke starým pověstem, jež se vážou k Jizerce: první z nich je pověst o hrobu přísahy. Zapsal ji frýdlantský kantor a městský kronikář Springholz. Od něho, z výtahu jeho rukopisné pozůstalosti, víme vlastně o onom posledním hraničním sporu z roku 1644: Komisi, která šla prý toho roku po Jizerských horách, vyprávěli lidé, že při minulé pochůzce – tedy před půl stoletím v roce 1591, byli bráni za svědky i staří hajní. Aby si prý komise zajistila jejich pravdomluvnost, byl vykopán hrob, svědek do něho vešel a s rozžatou svící v ruce ubezpečoval, že bude vypovídat čistou nezávadnou pravdu, chce-li ještě kdy z hrobu vyjít a nemá-li ho za křivopřísežnictví na místě stihnout odplata božího trestu. Když svědčil český hajný a tvrdil, že navarovské hranice jsou platné a správné, zapotácel se prý a v bezvědomí sletěl do hrobu. Vzkřísili ho sice, ovšem svědek už nadosmrti oněměl, křivá holá huba holé neštěstí. Tehdy měl pan Melichar z Rederu vzkřiknout na pana Zikmunda Smiřického: „Pane bratře, má věc je vyhraná!“ Hrob přísahy byl prý nedaleko Jizerky, jen pár metrů západně odtud. Důvěřivému turistovi, který zavítal na Jizerku roku 1845, ukazovali domorodci nepatrný kopeček hlíny za domem jistého Scheidera a vydávali jej za zbytek hrobu přísahy.
Pan kantor Springholz nebo ti, kdo mu pověst vyprávěli, v ní smíchali výpovědi českých hajných z roku 1539, obvinění pana Bibrsteina z roku 1542 z toho, že svým lidem „do hrobu kázal jíti“, a konečně i poslední spor z roku 1591, který pan Reder sice vyhrál, ale za získané grunty v Jizerských horách zaplatil tolik, že se splácením odstupného – a frýdlantské zámecké účty o tom jasně hovoří – měl mnoho starostí.
Skutečnými pány pověstí osady Jizerky i Jizerských hor jsou ale Vlaši, italští i jiní cizozemští hledači drahých kamenů, kteří se potulovali sudetskými horami daleko od slunných Benátek a Florencie a vybírali v pustinách z chladných vod drahé kameny. Jejich eldorádem byly Krkonoše a s nimi i Jizerské hory, které lidé před staletími považovali jen za lesnatou, nejzápadnější část „montes corcontici“ čili hor krkonošských a také je tak nazývali. Nejznámějším jizerskohorským nalezištěm byl pak Safírový potůček, který vtéká do říčky Jizerky na horním konci osady, a nezbývá proto, než pověsti o hledačích drahých kamenů připojit k historii Jizerky.
Bádání o krkonošských čmuchalech, Vlaších, vlašských knihách a znameních bylo velkou módou slezských vlastivědných badatelů na přelomu dvacátého století. Časopis Wanderer im Riesengebirge zaplňovali dlouhými esejemi o pravdě a mýtu dávných prospektorů a nejstarší zprávu se jim povedlo objevit už z první poloviny 15. století. Je to známá Vratislavská vlašská kniha čili Ukazatel horních děl v Horní Lužici a Slezsku. Pokud uznáme její pravost, dozvíme se, že listina obsahuje asi pět různých, odlišným slohem psaných depeší o nerostném bohatství hor. Část zprávy se připisuje Italovi Antoniovi Medicimu z Florencie, který přicestoval do Vratislavi prý roku 1410 a popsal trasu k „ametystům hor krkonošských“. Druhým nejčastěji zmiňovaným hledačem pokladů v drahokamech byl Johannus – Vlach z Benátek. Těžko říci, zdali vůbec existoval, ale v každém případě je osobou, která nejčastěji vystupuje v mnoha a mnoha „vlašských knihách“, které se vyrojily v 17. a 18. století. Lidé je vášnivě opisovali, psalo se v nich o tajemných výpravách do samého nitra hor, o potocích, ve kterých se nalézá ryzí zlato, a o skalách, ve kterých se blýskají drahokamy radost pohledět. Vlašské knihy byly psány většinou německy, často promíšeny českými slovy, která jim dodávala autentičtější tajemnost. Jedna z nich se našla před několika desítkami let v Lučním mlýně u Smržovky v Jizerských horách. I ona začíná, podobně jako ostatní, slavnostním „Já, Johann Vlach z Benátek, doznávám tímto, že jsem od mládí a se svým otcem z krkonošských hor mnohý majetek ve zlatě a stříbře přivlastnil si, a kdo chce tak podobně činiti a hledati, musí to v bázni Boží prováděti, pilně se modliti a cestu do jmenovaných hor krkonošských sledovati a tam popsanými znameními usilovně se říditi a pak ve jménu Božím započíti hledati.“ Jiná vlašská kniha z 18. století zvěstuje poznatek: „Až přijdeš ke kameni, vydej se stezkou vzhůru až k vodě a tam nalezneš zelenou Jizerskou louku. Tam kopej pod mechem a nalezneš přemnoho rostlého zlata.“ Nebo citát z roku 1764: „Na Louce Jizerské v krkonošských kopcích leží mnoho zrn zcela modrých drahokamů, dobrý kov i ryzí zlato a stříbro.“ Vlašská kniha z Nového Města pod Smrkem z konce 17. století popisuje cestu „k potůčku, který 14 000 kroků za Městečkem z hor schází a v němž zlato, lazur, granáty a síru nalezneš.“
Málo jsou dnes platné vlašské knihy. Svědčí jen o lidské známce chamtivosti „urvi, co můžeš“ – až na řídké výjimky – se dnes nelze podle nich v horách vůbec vyznat. Jsou přeplněny tajuplnými metaforami, čarovnými kořeny a mandragorami. Jak už to tak chodí: nejblíže pravdě a nejcennější jsou ony nejstarší vlašské knihy, které sloužily za základ pro opisování.
Lidé ale vlašským knihám věřili; ještě koncem devatenáctého století žili na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor domorodci, kteří nejenže nechtěli prodat nebo věnovat svoje, zřejmě dost pracně a s chybami opisované vlašské knihy do muzeí, ale odmítali je i komukoli ukázat. Dochovala se i jména některých: zedník Gerber, sklomalíř Leder, oba ze Slezska. Chodili po horách a hledali podle knih dávná znamení, která je měla navádět k pokladům. Jistě i oni znali tu starou pověst z krkonošsko–jizerského pomezí: Do poslední vesnice na okraji hor přišel kdysi cizinec a najal si jednoho z domorodců jako doprovod. Cizinec směřoval k horám; vedla ho tam zvláštní listina se zakresleným orientačním plánkem. Přišli až hluboko do hor, do míst, která neznal ani běžný zdejší rodák a průvodce. Vlašská kniha je přivedla k prameni, ze kterého tryskaly perly. Cizinec nabíral bohatství plnými hrstmi se slovy: „Nyní mám dost na celý život.“ Jakmile se průvodce pod horami s cizincem rozloučil, utíkal zpět do hor, ale zázračný pramen již jako zlatou žílu nenašel.
A co onen obrovský diamant, o kterém psal sám vedoucí hraběcích Schaffgotschových rudných dolů Jugel v první polovině 18. století? Slyšel o něm prý od „zcela důvěryhodných osob“: Vyšel tehdy do hor jeden curiosus, hledač drahokamů, z vesnice Schreiberhau na slezském pomezí Jizerských hor a Krkonoš, aby se důkladněji porozhlédl, jak doba kázala, po drahých kamenech. Stoupal do hor k jihu a náhle před sebou rozpoznal obrovský, jako kolomazná pec statný velký balvan, který zářil neobyčejným leskem a jasem. Dlouho trvalo, než se curiosus vzpamatoval; kladivem odlomil část kamene, místo si poznačil a šupajdil domů jako v dobrém snu! Tam rozbil drahokam na menší díly a jeden z nich svěřil sousedovi, který odcházel na trh do Vratislavi. Tam jej od něho zlatník okamžitě odkoupil za dva tisíce zlatých. Sousedu se po návratu domů nechtělo s pravdou ven a pochlubil se penězi, až když mu curiosus slíbil, že mu místo vokáže a nechá kus skály uždibnout. Jakmile nálezce slyšel o ceně, spěchal s dalším, menším kouskem sám do Vratislavi a prodal jej za tři sta zlatých. Potom se oba sousedé vydali do hor. Cestu našli, místo našli, ale po obrovském diamantu ani památky. Vrátili se s nepořízenou, celou vesnici svolali, ale zářící skálu nikdo další již nespatřil. Pan báňský odborník Jugel svou zprávu končí: „Kdybych neslyšel tuto historku od lidí, kteří asi před patnácti lety první kousky toho kamene viděli a sami v rukou třímali, tož nevěřil bych z toho absolutně ničemu. Nicméně každý si o tom mysli, co sám uznáš za vhodné.“
Obyvatelé hor ale nepochybovali: proč by tedy ukazovali vtíravým a všetečným badatelům svoje po staletí opatrované vlašské knihy, když pramen perel i obrovský drahokam – adamas bohemicus čili český diamant, jak byl nazýván – se dosud kdesi v krkonošských a jizerských horách ukrývá a nějaké staré vlašské symboly na něj musejí odkazovat: sem vstoupit rač…?
Ta znamení bývala jistě různě důvtipná, ale do dnešních časů vydržela jen ta nejdůkladnější, do skal vytesaná. S velikou trpělivostí a často dlouhé týdny obcházeli počátkem století slezští badatelé skály, ukryté po lesních houštinách Vysokého hřebene jizerského a krkonošského pomezí. Centimetr po centimetru prohlíželi hrubý, zvětraný a často mechem olezlý povrch těch skal, o kterých se domnívali, že se dočtou ve vlašských knihách. A skutečně mnohdy na nich nacházeli vytesané a vyryté pramálo zřetelné obličeje, kruhy, nože, roztažené dlaně, kříže. Jedna z takových skal, na které je jasně vyryta dlaň s pěti prsty, stála do roku 1901 asi osm kiláků východně od Jizerky. Jmenovala se Gabelstein, a protože jí hrozilo zničení při stavbě železnice, přenesli ji celou do útrob bezpečí v prostorách muzea v Jelení Hoře.
Jen několik metrů od soutoku Jizery s Jizerkou pod Bukovcem leží na slezské straně státní čáry skála Mohenrich. Hermsdorfská vlašská kniha o ní napovídá: „Nedaleko skály je vyryté znamení muže, který ukazuje dvěma prsty k severu, ke skále Starému zámku, do kterého je vysekán kříž. Jdeš-li po vodě, která odtud teče, najdeš mnoho rostlého zlata.“
Vydal jsem se tam před lety, přešel tajně přes řeku Jizeru do cizí země. Byl sychravý listopadový den. Starý zámek leží asi osm set metrů nad řekou v Polsku: tři černošedé skály za sebou v divoké vegetaci, v bujné nebojácné houštině. Na jedné z nich před devadesáti lety objevili skutečně staré vlašské znamení, vysekaný svatoondřejský kříž. Potud vlašské knihy mluvily pravdu.
Zlato jsem tehdy nenašel a nemyslím, že by je někdo v Jizerských horách našel v množství, které by stálo za námahu (…to až v roce 1971 ohlásili mineralogové nový nález ryzího zlata z náplavů Safírového potůčku. Vytěžili osm zlatinek do velikosti 0,7 mm a potvrdili tak staré údaje, že v Jizerských horách se kromě drahokamů rýžovalo i zlato…) Hory byly proslulé svými polodrahokamy. Pověsti měly skutečně historické jádro pudla. Je nepochybné, že již v patnáctém století, ale mnohem více ve století následujícím, přicházeli do Jizerských hor nejen Vlaši, ale i jiní cizinci a pokoušeli se – jistě spolu s domorodci – vytěžit rýžováním a vypíráním z náplavů potoků a řek drahé kamenivo. Sedmnácté století bylo již asi labutí písní jizerskohorského podzemního království. Jsou o tom dochovány některé listiny: Frýdlantská paní Kateřina Rederová, která vládla za svého nezletilého syna, vydala v roce 1609 a 1614 potvrzení o tom, že dovolila na svých pozemcích na Jizerce hledat drahokamy italským šťourajícím důlním inspektorům. Císař Rudolf II. vyslal v roce 1607 na Jizerku svého služebníka Jana Jindřicha Koberschreita a také dvorního rytce drahokamů – Anselma Bœtiga z Brugg, který svoje sběry uvedl i v knize Historia Gemmarum et lapidum – Dějiny drahokamů a kamenů – z roku 1609. Pan gemmarius pocházel z valonské části Belgie, a tak i o něm asi platí slova Schwenckfeldta z roku 1601, že „iseriny, které byly drženy za zlatonosné, byly cizími Valóny z Jizerských hor obecně odnášeny.“ Rudolf II, milovník drahokamů, poskytoval privilegia pro hledání vzácných kamenů v sudetských horách s tím, že bude mít právo přednostního nákupu vytěžených vzácných nerostů. I po císařově smrti obdržel roku 1623 lipský občan, „přední alchymista a medikus Johann Zimmermann“ právo „v Krkonoších a Jizerských horách na své vlastní náklady po drahých kamenech a perlách pátrati s milostivým svolením, že jemu k provádění těchto skutků bude nejen proti zlé čeládce poskytnuta ochrana, nýbrž také, že i ten, kdož by na něj nebo jeho lidi zločinným způsobem vztáhl pěsťovku, bude vážně a po shledání přečinu na těle a životě potrestán.“
O tom, jak si počínali Vlachové při práci, se dochovala zpráva v knize De re metallica od Jiřího Agricoly, z roku 1556: „Italové, kteří se, aby zlato kupili na hromádky zisků, odebírají do německých hor, propírají písek potoků, který je smísen s úlomky zlata a se vzácnými kameny, v dlouhých, ale nízkých žlabech, vyhloubených z kmene stromů a zvnějšku i zvnitřku zakulacených, na jednom konci otevřených a na opačném uzavřených. Žlaby zahrabou do dna potoka, aby voda snadněji protékala. Hrnoucí se písek rozhrnují tyčí podobně zakulacenou. Aby ale úlomky zlata a granáty nevytekly zároveň i s lehčím pískem, uzavírají i otevřenou část žlabů rovněž kulatým prkénkem. Zlato a granáty, které zůstávají ležet se zbytkem písku ve žlabech, pak vymývají na sítech, sbírají do kožených brašen a s sebou odnášejí.“
Vždycky jsem se domníval, že kolem poloviny 16. století byla Jizerka i „zlatokopeckou osadou“, kde bydleli spolu s domorodci i hledači drahokamů, kterým vrchnost rýžování povolila. Výpověď komořího zemských desk z roku 1578 přesvědčuje o tom, že v té době měla Jizerka daleko do kvetoucí osady hledačů vzácných kamenů – komoří zde tehdy nenalezl jediný dům k přenocování. Nesnadné je dnes všelijak spekulovat, jak zde dávní prospektoři žili, jaký byl jejich pracovní režim a kde bydleli. Jisté je pouze, že zde pracovali, překopali a síty prosili celé území při vtoku Safírového potůčku do Jizerky. Zůstalo po nich i pojmenování Vlašského hřebene, ze kterého Safírový potůček přitéká. V Krkonoších je zrovnatak připomíná hora Jínonoš. Je to překlad beztak nepřesného německého pojmenování Reifträger, správný a původní název zněl prý Reffträger, na paměť hledačů drahokamů, kteří procházeli horami s krosnami – německy zvanými das Reff – na zádech.
Připomínají je i pověsti, které si domorodí obyvatelé hor o nich vyprávěli. Jedna z nich je o černém kozlu, který doprovázel svého pána do hor a střežil jeho bohatství. Horalé se marně pokoušeli vypátrat, kde cizokrajný Vlach své poklady schraňuje. Jednou se pokusil jistý Lorenz z Velké Jizery cizince stopovat, i jeho jámu prý našel, ale černý kozel byl na stráži: vyběhl nečekaně z lesa, posadil si vetřelce na záda a shodil ho do řeky Jizery.
Také éterem plachtili Italové v jizerskohorském kraji, o kterém se ve Slezsku tradovalo, že každý kámen, který hodí pastevec po své kravičce, má větší cenu než samo dobytče! Nejeden domorodec je viděl, jak přilétají z vlašské země a stejnou vzdušnou cestou se zase s bohatou kořistí vracejí. Stačilo Vlachu jen roztáhnout kabát, posadit se na něj a letěl jako vítr! Dokonce tak odnesl na návštěvu do daleké italské země jednoho z horalů a stejnou cestou ho zase dopravil do Jizerských hor. Domorodec se prý probudil přesně na místě, odkud nastoupil dalekou halucinogenní vzdušnou jízdu.
A konečně i ona známá napůl pověra a napůl pravda: Albrecht z Valdštejna, kterému za třicetileté války patřilo frýdlantské panství, vyslal prý svého služebníka Johanna Waltera do Benátek. Měl přinést zprávu, je-li vážně pravda, že Italové si za české drahokamy stavějí přepychové moderní paláce a skládají z kamenů vzácné pestrobarevné mozaiky. Walter prý doopravdy cosi našel – palác, patřící Jeremiáši Vincentovi, o kterém bylo známo, že za drahými kameny chodíval v mládí do krkonošských hor. Na domě byl latinský nápis, že „z jeho majitelů učinily pány zlatonosné hory“. Nikdo neví, platilo-li ono proslulé „Montes chrysocreos fecerunt nos dominos“ i pro Jizerské hory, v jejichž hvozdech se cizí hledači potloukali.
Jen jedinou autentickou zprávu o staré Jizerce z dob vlašských hledačů se mi povedlo vystopovat. Autentickou potud, že byla nalezena ve frýdlantském zámeckém archivu a že skutečně pochází již z počátku 17. století, nejpravděpodobněji z doby mezi úmrtím Kateřiny Rederové (1617) a vyhnáním jejího syna ze země a z frýdlantského panství po Bílé hoře roku 1622. Nazývá se Popis Jizery a toho, co se kolkolem nachází a i ona je směsí skutečnosti a výmyslů: „Louka jizerská jest místo a kout v Krkonoších, na kterém jest mnoho mrňavých louček; jméno má od vody, která tudy protéká a nazývá se Jizera; a voda dělí louku ve dva díly a jejím středem protéká; velký díl náleží slezským Schaffgotschům, malý díl ale náleží Rederům a tak i do království Českého; velký díl se nazývá velká Jizerská louka, malý díl malá Jizerská louka. Oběma loukami protékají zhusta i malé ručeje a potůčky z kolemstojících hor a lesů; některé tryskají ze skály, některé z močálových pramenů, kde se lze i probořit. Zde také leží hora, která se nazývá Bukovec, při níž tryskají rovněž několikeré prameny a ty všechny tekou do Jizery. V takových potocích je všelijaké drahé kamení, jako od Bukovce k Frýdlantu v Safírovém potůčku safíry, pod Bukovcem, na místě pojmenovaném podle selské chatrče Pfaffova louka, smaragdy, v některých potocích jsou nalézány rubíny, v některých tyrkysy, v některých hyacinty, na některých místech také ametysty, rovněž něco granátů, na některých místech pak také zlatá zrna, jako v jednom potůčku pod Bukovcem, tam kde roste bílá kýchavice. Všude tam je černý jíl a pod jílem hnědý písek a v témž písku jsou ryzí zrna jako hrachy, větší a menší; ta menší ještě vyrostou. Také stojí na Bukovci velký křivolaký klen, který se sklání do stran docela až k vodám Jizery a právě tam pod skalou vytéká pramen, který jen málo teče a opět se ztrácí; a kde se ztrácí, tam nechť se hledá a naleznou se šištičky, které jsou jako jedlové šištičky a hnědé barvy a ty v sobě drží dobře zlata, a kdo by tam přišel, zajisté by rovněž spatřil, kde kutávali Vlaši, kdež i Rederovna nechala hledati; lidé, kteří tam nahoře bydlí, vědí dobře také jedna i druhá místa jmenovati a ukázati, jsou-li po tom tázáni.
Jest i neveliká louka směrem k Smrku a na ní velká jíva rokyta; tam nalezneš pramen či močál a rovněž spatříš, kde bylo dříve hledáno; tam všude má býti v nadbytku zlato i drahý kámen a ten keř je toho znamením.“
Safíry, které lidé vytěžili z náplavů Safírového potůčku, patří k nejkrásnějším v Evropě. A nejen safíry ležely v jizerskohorském písku: ten nevelký, snad jen dvouhektarový kus země, vydal během staletí i další drahé kameny, které z Jizerky učinily jedno z nejcitovanějších mineralogických nalezišť střední Evropy. Z desítek druhů uveďme jen ty nejznámější a na Jizerce prokazatelně nalezené: ametyst, záhněda, křišťál, avanturin, chalcedon, chrysopras, granát, zirkon, kolumbit, rutil, nigrin, psilomelan, spinel, turmalin i obě odrůdy korundu – rubín a proslavený safír. A mnoho méně známých.
Nejhojnějším nerostem Safírového potůčku a Jizerky byl a je černý iserin čili ilmenit. Ještě dnes ukrývá říční dno i náplav, kterým oba toky protékají, jeho smolně lesklá zrnka. Turista, který roku 1845 procházel Jizerkou a kterého místní průvodci vodili po tehdy ještě velmi divokých a nevyzpytatelných, neschůdných lesích v údolí Jizery, popisuje, jak ženy a děti chudých rodáků vymývaly z říčního dna písku Jizerky a Safírového potůčku iseriny a snad tehdy ještě černé spinely a prodávaly je překupníkům do Drážďan a Berlína. Z kamenů se tam vyráběly smuteční šperky, libra iserinů se vyplácela, když se cenila na jednu zlatku a třicet krejcarů.
Šest let předtím, v roce 1839, prý ještě přišel na Jizerku skutečný Ital a lidí se vyptával po drahých kamenech! A tímto neodvolatelně posledním Vlachem také uzavírám vlašskou kapitolu dějin osady Jizerky, bohatou na pověsti, ale chudou na ověřené zprávy.
S jejími ověřenými dějinami jsme vlastně skončili roku 1578 a 1591. Jak vypadala Jizerka dalších téměř dvě stě let, přesně nevíme. Uvádí se často, že první skutečný dům, který patřil jistému Martinu Linkemu, byl na Jizerce postaven již roku 1570, ale mnoho pravdy na tom asi nebude: komoří, který o sedm roků později kraj navštívil, neměl, jak víme, kde na Jizerce přenocovat. Pátý dům byl postaven až roku 1733. Roku 1769 bylo na Jizerce pouze sedm domů, a to mezi ně ještě počítali i tak řečený Hoyerův dům, který vystavěl roku 1699 Kryštof Schönwald zcela o samotě, daleko od vlastní Jizerky až za Středním jizerským hřebenem, a který dnes leží jako hrůzostrašná rozvalina na krásné louce nedaleko zemské hraniční čáry.
Zdá se, že opuštěné končiny Jizerských hor vyhledávali v období reformace po roce 1624 pronásledovaní evangelíci. Jizerka leží jen pár set metrů od zemské hranice, kterou tehdy náboženský útlak nepřekračoval. Ostatně, vždyť i nejodlehlejší osadu Jizerkých hor – světu vzdálenou Velkou Jizeru, která ležela doslova jen několik metrů za zemskou hranicí – založili roku 1630 vyhnaní evangelíci z ráje českého.
I na Jizerce asi vydrželi. Dochoval se dotaz pražské arcibiskupské konsistoře, který byl doručen roku 1769 prostřednictvím zemského gubernia správci frýdlantského panství Ignáci Konstantinu Nomessymu. Žádá se v něm „zjištění původu evangelíků tak zvané Jizery na panství vysoceurozeného hraběte Gallase“. Téhož roku správce pravdivě odpověděl a z jeho dochovaného listu si můžeme udělat obrázek, jak vypadal život na Jizerce v druhé polovině osmnáctého století: „Tak zvaný Bukovec na Jizeře, respektive celé české frýdlantské Jizerské hory, kde není nic, než čistá divočina a kde se malá a velká Jizera dělí, leží na slezské hranici, zcela odlehle od katolických obcí a dobré dvě hodiny od Příchovic. Bukovec se nemůže nazývat obcí, protože nesestává z více než sedmi, od sebe značně navzájem odlehlých budov. O prvním osídlení nelze s jistotou ničeho tvrdit, protože prý pochází již z doby před reformací, a sice kolem roku 1550, kdy se zde usadilo několik horníků, kteří drahokamy, jmenovitě safíry, hledali a vyhrabávali, jak se dodnes nechá souditi podle znamení a tam se nacházejících jam a odkud také má své jméno Safírový potůček. Byli to svobodní lidé, kteří se zde usadili pod ochranou vrchnosti. Osadníci náleželi evangelickému vyznání a přináleželi do slezské farnosti meffersdorfské. Dnes jsou obyvatelé nesmírně chudí lidé, kteří svůj denní chléb pracně získávají zpracováním dřeva, které široko daleko roznášejí po trzích. Obilí se nepěstuje, provozován je jen nevelký chov skotu. Protože v těchto divokých horách přicházejí často nesmírné spousty sněhu, které nesejdou ani do svatého Jana, a nelze se odtud bez sněžnic vymanit, stává se často při smrťácích, že nebožtík musí být na čas odložen, než může být pohřben do země. Cesty nejsou vhodné pro koně a sestávají pouze z pěšin. Desátky ani štola (farní důchod) nebyly dosud od lidí vyžadovány, protože se tu nepěstuje obilí. V nouzi tu noclehují čas od času pocestní s náklady. Pivo, ani jinačí konzumní sortiment zde nebývá k dostání.“
Tehdy zbývalo osadě pod Bukovcem již jen několik desetiletí starého života, při němž obyvatelé, kromě těžké práce v nekonečných lesích, museli i pytlačit a chytračit, pašovat a krást dříví, aby uhájili živobytí.
Začátek 19. století přinesl Jizerce novou slávu a novou tvář: Roku 1828, nedlouho po velkých větrných polomech, požádal sklář Riedel majitele frýdlantského panství, aby směl na Jizerce založit sklářskou huť, přenést do ní část rozlehlé výroby skla a zužitkovat dřevo, které v lesích bez užitku leželo a stárlo, zrálo na kvalitě, a které sklářské pece tak potřebovaly a nenasytně hltaly. Milostivě hrabětem Clam–Gallasem povoleno, řádná a důkladná smlouva sepsána a uzavřena. Rok na to již velká huť stála, tři pece vyráběly tyče, tyčinky, duté sklo, flakony. Obec mezi lesy se probouzela k novému životu – roku 1834 již stálo jedenadvacet domů. Produkce rostla a prosperovala a roku 1866 vybudoval sklář Riedel druhou, „novou“ huť. Počet domů se vyšplhal na dvojnásobek: roku 1884 jich bylo již čtyřicet dva. To byl skutečný zlatý věk Jizerky. Z dřevorubců se stávali skláři a sklářští dělníci – v roce 1880 pracovalo v Riedlově huti na Jizeře třicet kvalifikovaných sklářů.
Sklářskou slávu připomíná i kamenná pyramida ve středu Jizerky. Nechal ji prý postavit sklář Riedel v roce 1828 na památku uzavření smlouvy mezi ním a Clam–Gallasy a byla věnována nedávno zemřelému (1822) majiteli panství Vilému hraběti Clam–Gallasovi. Podle jiného výkladu byla pyramida vztyčena již roku 1815, a to na počest návštěvy hraběte Viléma. V každém případě se ale Jizerka jmenovala nějaký čas úředně Vilémova výšina, aniž se tento název mezi lidmi sebeméně ujal.
„Nová“ huť na Jizerce dosud stojí, ale sklo se v ní již od roku 1911 nevyrábí. Přišel čas se s Jizerkou rozloučit. Po rozvalinách „staré“ hutě při potoku pod lesem posedávají za letních jiter mláďata kolohřivců a rodiče jim hledají na louce něco na zob. Krásný černý pták se svítivě bílým půlměsícem na prsou zdaleka září ze zelených trav staré osady, která je již půl tisíciletí korunou Jizerských hor.
SLÁVEK KRÁL 29 LET A 299 DŮVODŮ, PROČ
NESEDĚT DOMA NA ZADKU
Pochází
ze Sušice, a pokud právě necestuje po zeměkouli, obyčejně tráví čas
v Plzni. Hned po maturitě rázně vyskočil ze stereotypu a naskočil na
zkušební první autostop směr Itálie. Muzeum MAXXI Řím: stavba z roku 2010
díky umu a fantazii ZAHY HADID (31.10.1950–31.3.2016)
přišla na pěkný balík 150 miliónů eur. Měla vyjadřovat dialog mezi
architekturou a arci výtvarným uměním. Podle listu The Guardian skvěle zapadla
mezi zdejší starověké památky. Neměla s tím problém. Rok na to stopař a
výzkumník stopoval do Norska, jakoby se nechumelilo. Půl roku trávil
v Turecku a v Austrálii, rok na Novém Zélandu jako Jan Hvízdal a na
první cestě kolem světa, nyní bezstarostně andělsky lehce stopuje kolem
svištící mašiny kolem světa podruhé. Dosud procestoval na 52 republik,
v 11 z nich pracoval, suma sumárum nacestoval celkem přes 85 tisíc
kilometrů. „Myslím, že jsem si stopnul 1484 aut, plus minus 10. Průměrně mě
řidiči vezmou na vzdálenost okolo padesátky kilometrů, ale třeba v Jižní
Americe to bylo 96
kilometrů.“ Na cestách se snaží co nejvíce a
nejvýrazněji prosakovat do místní kultury za pomoci brigád a žití mezi
domorodými snaživci. Momentálně se zastavil na pár týdnů v Jižní Korei,
poblíž adresy samotného Kim Ki Duka 김기덕 nebo 金基德 (20.12.1960), odtud zamýšlí dál táhnout
přes Čínu, Tibet, Himálaj, Pákistán, Indii či Írán s předpokládaným
comebackem do 019 koncem léta. V dnešním vydání Víkendu MF Dnes se vydejte
s Králem Slávkem po stopách point blanc. Ptal se ho black uhuru guru
karetní výherce Petr nikoli Čerň ale prostě jen Čermák.
JSTE
RÁD SÁM? Cestuju
sólovým snažením, takže sám moc často nebývám. Je to takové prazvláštní
pravidlo, které neobyčejně dobře platí, funguje opravdu znamenitě.
KOLIKA
JAZYKY JSTE SCHOPEN SE DOMLUVIT? Já byl
vždycky spíš na počty, jazyky šly zcela konkrétně mimo mě. Nikdy mi to nešlo
samo do hlavy. Cestování mi v tomhle směru dokázalo hodně dát, anglicky už
umím skoro líp než česky. A poté, co jsem strávil pár měsíců v Jižní
Americe, dokážu vést už docela solidně rozpravu i pohádku s happy endem
s kýmkoli ve španělštině. Základní znalosti jsem pochytil i
v japonštině, čínštině, francouzštině, turečtině a němčině.
JAKÁ JE
NA CESTÁCH TA VŮBEC NEJDŮLEŽITĚJŠÍ FRÁZE? Hlavní je
Ahoj, Děkuju, Jak se máš a Ještě jedno pivo nalej, prosím. Tohle
umím vyjádřit šestnácti jazyky, jako když bičem mrská. Vždycky je dobré
zaujmout a vyvolat smích, veselí.
ZKUSTE
SESTAVIT ŽEBŘÍČEK PĚTI NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH PODMÍNEK PRO ÚSPĚŠNÝ I ÚSMĚVNÝ
AUTOSTOP. 1)
Úsměv, pohoda zrcadlící dobré nálady.
2)
Upravenost, barvy.
3)
Chuť zažít něco nového.
4)
Trpělivost.
5)
Vlajka.
VLAJKA? Vlající
česká zástava pomáhá víc, než si dovedete sami představit. Jinak obecně
nezáleží ani tak na místě, kde stopujete. Někteří lidé zastaví, protože si
řeknou: „Jéžíš, to je ale pitomé místo, tady by mu nikdo nezastavil.“ Nezáleží
ani na počasí, déšť je sice nepříjemný, ale zase: někdo zastaví, jen abyste
nemokli.
JAK SI
DOKÁŽETE TRPĚLIVĚ ZACHOVAT KLIDNOU HLAVU A ÚSMĚV, KDYŽ VÁM CELÉ HODINY NIKDO
NEZASTAVÍ? Snažím se
zabavit, mávám na auta, žongluju, čistím si chrup, dělám cokoli, abych si
udržel nenáročnou dobrou náladu. A když už to nejde, hodím batoh na záda a
šlapu. A napadá mě vlastně ještě jedno pravidlo, které mi mnohokrát pomohlo.
A TO
ZNÍ JAK? Stopuj
vše, co se hýbe. Díky tomu jsem si už stopnul například policajty, sanitku,
pohřebák, motorku, nebo dokonce koně. To je pak teprve ten bravurní a
neopakovatelný ZÁŽITEK!
JAK
TĚŽKÝ VOZÍTE BATOH A CO MUSÍTE/NESMÍTE MÍT SBALENÉ? Můj batoh
váží kolem sedmnácti kil, ale to hlavně proto, že tahám počítač jako Plastic
Man of the Universe, abych mohl zachovávat a vylepšovat fotky a hrnout je na
blog (www.facebook.com/slavektravelblog). Mezi
mé komponenty rozhodně NEPATŘÍ stan. Vozím spacák, žďárák (nepromokavý vak na
spacák), karimatku, hamaku. Jo a polštářek – hodně lidí je přesvědčeno, že je
to hloupost, ale já na něj nedám dopustit! Dál mám vždycky sbalené jídlo na dva
dny a lahev s vodou. Pak už jen nějaké oblečení a ručník.
CO JE
NA VAŠEM CESTOVÁNÍ SVĚTEM VLASTNĚ TO NEJNÁROČNĚJŠÍ? Každý den
řeším základní otázky, jako kde se stravovat nebo kde se utábořit, aby mě nikdo
neviděl a neprudil. Nemohu si moc diktovat a vybírat z jídel, musím jíst,
co se zrovna namane. Sprchu mám často jako Vincenc Priessnitz v hučící
řece, zuby si čistím pro jistotu bez vody. A pořád dokola se snažím najít wi–fi
internet, což je v některých destinacích planety vážně odvážná výzva jako
hledání Gatese Billa v labyrintu nemajetných online výdobytky. Moc toho
nenaspím a každý den nachodím od 10 do 25 kilometrů. Není to
lehké takto cestovat a poznávat kraj, ale mě to ohromně naplňuje.
CO
POVAŽUJETE NA SVÝCH SPANILÝCH JÍZDÁCH ZA NEJVĚTŠÍ „ÚLET“? Tu
volnost a gradaci, tu nespoutanou beztíž suchozemce, že se ráno proberu ze snu
v hamace a vůbec netuším, co mě ten den potká dalšího. Mám sice nějaký
přibližný program, kam jet, ale vůbec není jisté, zda ho dodržím nebo vylepším.
To, že se kdykoliv mohu zastavit a zůstat déle, je ohromně osvobozující. Jsem
naprostým lordem svých myšlenek v prostoru a v času a prožívám svůj
sen naplno neochuzen vědomostní mostní zen.
STRACH
– ZNÁTE VŮBEC TENHLETEN TECHNICKÝ TERMÍN? Řídím se
pravidlem, že nemám pouze dvě věci, a to jsou peníze a strach. Mám pro strach
uděláno pár zlepšováků.
MÁTE
NĚJAKÝ „BLACK LIST“ NEBOLI SEZNAM ZEMÍ, KAM BYSTE ZA ŽÁDNOU CENU NEZAMÍŘIL? Neexistuje
pro mě někam nejet, dokud si to nevyzkouším na vlastní kůži. Obecně nejsem
fanoušek zemí, kde jakmile je člověk bílý, hned pro něj platí odlišné
(samozřejmě o dost výrazněji natáhlé) ceny než pro místní. Vůbec jsem si tak
neužil Thajsko nebo Malajsii. Jedním z nejhorších zážitků pro mě byla i
letošní návštěva peruánského Machu Picchu. To místo je vážně úžasné a
speciální. Ale zacházení s turisty je otřesná zkušenost. Vstupné rovná
tisícovka, doprava stojí ještě víc úspor a denně se tam dokodrcá třeba deset
tisíc lidí. Jenže ty peníze, co na tom utrží, bohužel nejsou využity na opravy,
údržbu ani na úklid. Takže jsem sice rád, že jsem si to prožil, ale ještě
raději jsem, že už mě tam nikdy neuvidí. Což je pro ně škoda.
KTERÉ
JE VAŠE VÁŽNĚ NEJOBLÍBENĚJŠÍ MÍSTO POD SLUNCEM A PROČ? Tasmánie!!!
Australský ostrov je velký jako Česká republika Kocourkov, ale žije tam jen půl
miliónů kamarádů. Krásná příroda, spousta divokých zvířat včetně ptakopyska
nebo ježury, bílé pláže a průzračná voda, ale hlavně – úžasní lidé
s úžasnými city na dlani a žádné zákony připosraných blbounů. To poslední
myslím trochu víc v nadsázce, zákony tam samozřejmě platí, ale jsou
považovány všeobecně lidsky a všeodborně prakticky. Pokud po sobě uklidíte
svinčík, můžete kempovat, kde se vám zlíbí, rozdělat si oheň na pláži, můžete
si tu pohádkovou destinaci užít každým douškem.
KDE
JSTE POTKAL NEJMILEJŠÍ LIDI? V Japonsku,
zemi vycházejícího Slunce. Je to až extrémní, jak jsou báječní
v konfrontaci s našimi, v bezprostředním kontaktu. Oni neumějí
anglicky, já neumím japonsky, a stejně jsme se dovedli vždycky nějak a hlavně
snadno krásně domluvit. Japonská kultura a lidi, to je něco, co musíte zažít.
To se ani nedá dost dobře popsat.
A KTERÝ
NÁROD VÁM PŘIPOMÍNAL NEJPROTIVNĚJŠÍ ČERTY, SE KTERÝMI NEJSOU MYSLITELNÉ ŽERTY? To je
těžká otázka na moje vzpomínky. Pitomci jsou jako havěť všude, někde víc, někde
ještě zaplať pán Bůh míň. Ale v aroganci na celé čáře vedou Francouzi.
Italové se v tomhle ohledu také snaží hrát prim, jenže ve Francii to snad
mají zakódováno jako styl kodexu. Na jejich obranu ovšem musím připomenout, že
i ve Francii je možno potkávat úžasné lidi.
DOKÁZAL
BYSTE SI VŮBEC JEŠTĚ ZVYKNOUT NA „DOMÁCÍ KLID“? Domů se
vždycky moc těším. Ačkoli na první cestu kolem světa jsem vyrážel hlavně
s cílem najít si novou destinaci, v níž se usadím, ve světě jsem si
ujasnil, že mým domovem bude napořád jen Česko, přes veškeré výhrady, které
k naší zemi chovám, i přestože si tu nikdy nevydělám takový balík jako
v zahraničí. Myslím, že každý by měl tak na rok vyjet do světa, aby
vyspěl, aby si mohl začít vážit toho, co mu poskytuje domov. Domů se poctivě
vracím každé léto. Rodina, přátelé, pivo, trochu tvrdého nářezu na hudební
nástroje na festivalu Brutal Assault a pak mohu zase zmizet, tradá další hory a
horizonty a nabírat bujné zkušenosti a pestré zážitky pro knihu, kterou plánuju
namíchat jako koktejl a krasohled do dvou let.
PROZRADÍTE
V NÍ, ZA KOLIK KAČEK SE DÁ NA ZAČÁTKU DVACÁTÉHO PRVNÍHO STOLETÍ VLASTNĚ
OBJET ŠIRÝ SVĚT? Vždycky
se to nechá udělat laciněji. Největším výdajem bývají letenky, to je asi
čtyřicet tisíc, jen to fikne. Asi by se dala stopnout pro cestu přes oceán i
loď, ale mně se to zatím nesplnilo jako bujná fantazie pana Koumesáka. Třeba to
klapne nabudúce, nějaké zkušenosti už mám. Dál už za dopravu nikdy nic
neplatím, ani za ubytování. Jídlo si dokážu zajistit v průměru za 40 korun
denně. Fazole jsou vydatné a výživné – piksla vyjde všude na světě na 15 korun
a když je člověk umí uvařit, dá se na nich docela dobře přežít. Občas
k tomu přibydou poplatky za vstupné, pokuty, víza, alkohol, oslavy, pohlednice,
drobné výdaje za suvenýry. Dřív pro mě bývalo druhým nejvyšším nákladem pivo,
naštěstí v Jižní Americe se nedalo konzumovat ústy znalce, tak jsem přešel
na mátový čaj. Mám představu, že nynější, druhou cestu kolem světa pořídím tak
za sto tisíc korun.
KDE TY
PENÍZE VEZMETE? S pomocí
crowdfundingu (fanoušci mohou přispívat
libovolnou sumou) na webu www.indiegogo.com
(konkrétně igg.me/at/slavek–travelblog)
a samozřejmě díky brigádám. Na cestách si příležitostně přilepšuju ke svému
kapesnému.
JAK
HLEDÁTE VE SVĚTĚ BRIGÁDU? PRACUJETE LEGÁLNĚ? Můj
nejosvědčený způsob je jít na stop a ptát se od šoféra k šoféru. Nechat
vše kolemjedoucí náhodě. Nebojím se ani nelegálnímu přivýdělku, víte co, od
mládí jsem pracoval bez smlouvy doma, v zahraničí to není naopak. Ovšem
hodně se snažím pracovat i jako dobrovolník, na práci za ubytování a stravu
totiž nepotřebuju pracovní víza (s výjimkou Austrálie, kde i dobrovolničení je
s turistickým vízem ilegální akt). Na dobrovolnické práce používám www.helpx.net, kde
podle klíčových hesel hledám, co mě uhodí do oka. Pracovat za ubytování a
stravu je úplně něco jiného než chodit do práce. Člověk dělá, protože chce, ne
protože musí. Učí se novým zlepšovákům, poznává nové kamarády. Já se takhle
v Austrálii naučil dělat na střechách, na farmě se zvířaty, vysekávat
mačetou cesty v džungli, malovat pokoje a včelařit. Dobrovolnické práce
vřele doporučuji každému, je to zdroj inspirace a zdokonalení v umění.
JAKOU
NEJHORŠÍ PRÁCI JSTE KDY PRODĚLAL? Práce
může být náročná fyzicky i mentálně, pracoval jsem i 19 hodin v kuse,
někdy jsem měl i několik prací denně, někdy jsem tu práci vyloženě nesnášel,
ale po čase přijdete na to, že důležitý je kolektiv a atmosféra, že o tu práci
vlastně vůbec nejde. Třeba když jsem sbíral kiwi, a to je jedna
z nejnáročnějších prací, co jsem zažil, pracoval jsem s Francouzi,
učili jsme se česky i francouzsky a moc jsme se nasmáli.
KTERÁ
BRIGÁDA BYLA NAOPAK NEJKOUZELNĚJŠÍ? Když jsem
vykonával včelaře v Austrálii. Byl to med, medil jsem si, jednoznačně můj
nejsilnější zážitek. Každý den jsem si vyzkoušel něco jiného. Od kontroly úlu,
stáčení medu, dělání svíček nebo prodávání produktů na místním bazaru. A
k tomu med k snídani, k obědu i k večeři. Nářez. Finančně jsem
si užíval největší luxus asi během mytí nádobí na Tasmánii – platili mi 400
korun za hodinu hygieny. To pak člověk kouká do dřezu, myje talíře a po pěti
hodinách si řekne: Dva tisíce jsou v kapse. Na nic nemyslíte a jen se uculujete.
Ale úplně nejlukrativnější brigáda je, když za sebou poznáte kus odvedené práce
– něco postavit, to je moje. To nádobí tam bude zítra zase, takže vlastně jsem
nic neudělal.
ZA
STOPAŘŮV RÁJ JE VŠEOBECNĚ POKLÁDÁN NOVÝ ZÉLAND. KDE TO PRO ZMĚNU NEJVÍC DRHNE? Vlastně
každý ostrov je ráj na stopování, nejen Nový Zéland. Lidi si ještě navzájem
věří a pomáhají si. Čím víc lidí žije na jednom fleku, tím méně se zajímají o
ostatní. Překvapilo mě, že nejzaostalejší na stopování je Španělsko. Trasa,
která jinde stopem zabere den, může ve Španělsku zabrat klidně čtyřnásobek
času. Nedobře se mi stopovalo i v Portugalsku, v Argentině a
v Brazílii – v olympijské zemi to byla letos v únoru fakt
nevyzpytatelná stopa, stopařská bída.
JAK SI
VEDE Z POHLEDU STOPAŘE SVĚTOOBČANA TAKOVÉ ČESKO? Jako
takový stopařský průměr. Občas to jde hned, občas se chvíli čeká na náhodu.
Zpravidla jsem coby stopař rychlejší než vlak, pokud započítám i čas nutný pro
cesty na nádraží a čekání na přestupy.
NA
KTERÝ STOP NEJRADĚJI VZPOMÍNÁTE A PROČ? V Austrálii
jsem si stopnul Estonce Kristijána. On jel na pracovní pohovor, já navštívit
kamarádku a pak na farmu. Skvěle jsme pokecali a po 200 km jsme šli každý
vlastní cestou, naštěstí jsem si vzal kontakt. Další den mu volám, jak mu vyšel
pohovor. Říkal, že mu nabídli 14 dolarů na hodinu a za to že pracovat nebude a
že neví, co teď. Nabídnul jsem mu, že může na farmu se mnou. Ještě ten den
přijel a nakonec jsme spolu zůstali dva měsíce, vystřídali jsme několik míst,
oslavili jsme Vánoce s jeho přáteli a taky jsem mu dohodil jednu Polku.
KOLIKRÁT
JSTE SE NA CESTĚ ZAMILOVAL VY OSOBNĚ? Tyhle
zápletky vyprávím jen příležitostně.
https://www.youtube.com/watch?v=9JdXvtkIdGs
https://www.youtube.com/watch?v=UkJWfdYOXiw
https://www.youtube.com/watch?v=9YN7ftvYfFc
https://www.youtube.com/watch?v=xJZy2mjYXLk
|