KAREL KRYL: ANDĚLSKÁ POVÍDKA

„Už bude nebe?“ tázal jsem se anděla, který mě vedl za ruku, mačkaje mi přitom snubní prsten na prsteníku na vedlejší malíček. „Kde je nebe?“ ptal jsem se, neboť jsme již celou věčnost sestupovali. Níž a níže, už nebylo světla v oné závratné šachtě. Já – a mlčenlivý anděl.

Do pekel, říkal jsem si, andělé nevodí; a kdybych se snad i zeptat chtěl, anděl, ten můj, byl němý jako věčnost. Měl měkkou ruku bez mozolů, jemnou, pevnou a jistou ruku profesionálního hráče pokeru.

„Kde jsou hvězdy, tam je i nebe...“ pronesl jsem, znova v očekávání ticha. Vždyť už tolikrát jsem se tázal – a vždy bez odpovědi. K mému překvapení se ozval andělův hlas, blízko, blizoučko u mého ucha.

„Všude je nebe“.

„I dole?“

„Dole nebo nahoře; to záleží na tom, jak se točí Země.“

„Země – je taky hvězda?“ zeptal jsem se.

„Země    –    b   y   l    a     hvězdou.“ na to anděl.

„A už není? Co udělali se Zemí, že není hvězdou?“

„Sebrali jí lásku.“ odvětil anděl. „Prodali lásku. A hvězda bez lásky není hvězdou.“

Chvíli jsem mlčel. Vrtalo mi to hlavou.

„Myslíš, že Země je bez lásky?“

„Nemyslím. Vím.“

„Ale – vždyť kdekdo mluví o lásce! Rozhlas plný lásky, televize přecpaná láskou, básníci píšou, pěvci pějí, politici mluví o lásce – a ty řekneš Země je bez lásky.“

Odkašlal si. Nikdy jsem nečetl, že by andělé kašlali, ale třeba se tam dole na Zemi, vlastně nahoře na Zemi, nachladil. Pak hlesl přestručně: „Vše.“

Sestupovali jsme mlčky. Nedalo mi to po chvíli a otázal jsem se znovu:

„Odkud víš, že Země je bez lásky? Všichni přece milují. Nebo – alespoň chtějí – milovat.“

„Chtějí – milovat... Hmm...“ pravil anděl, „možná, že chtějí. Ale nemilují.“

„To ani já jsem – nemiloval?“ Anděl mlčel. Nedal jsem se odbýt:

„A dříve? Milovali?“

„Někteří snad. Ale sotva někdo. Na prstech by se to dalo spočítat.“

„Vy andělé jste maximalisté.“ prohlásil jsem drze.

Anděl mlčel. Pod námi se začalo jasnit. Pohlédl jsem na svého průvodce; měl overal a ochrannou přilbu z plexiskla, vypadal jako stavbyvedoucí, vracející se ze šichty. Otázal jsem se:

„Proč máš tu přilbu?“

„Abych si neodřel svatozář.“ odvětil.

„To spíš, aby ti ji neukradli. Tam na Zemi...“ prohlásil jsem drze, čekaje, že mě okřikne.

Ale anděl mlčel, mlčel a mlčel. A když se objevily první stromy, usmál se:

„To je rajská zahrada. Chceš jablko?“

„Nechci,“ povídám, „Adam pojedl a dostal vyhazov... Jsou tu taky Evy?“

„Proč?“ na to anděl.

„Hm. No – láska a tak... Když na Zemi není láska, tak aspoň tady, ne?“

„Láska!“ – usmál se soucitně; „to není těch pár směšných pohybů a vzdechů. Láska – to je orgasmus v mozku.

Láska je stav duše.“ Odmlčel se.

„Nešlo by si odpočinout?“ povzdechl jsem, „bolí mě nohy“.

Anděl neřekl nic a sedl si na mez. Na větvi nad námi zavolala rajka, pod ním, v zákoutí mezi keři černá lyra ocasních per. Lyrebird, ten nejplašší z australských ptáků.

„Dopravní prostředky tu nejsou žádné?“ zeptal jsem se, masíruje si lýtko.

„Ne, ale taky žádné návaly v tramvaji a žádné přirážky od taxikářů.“

„Dá se tu něco koupit? K jídlu, myslím.“ A anděl na to:

„Nedá. Ale můžeš si vzít. Co chceš.“

Rozhlédl jsem se, co bych si vzal. Ale jablka já nerad a nic jiného nebylo.

„Takhle kus vepřovýho,“ povídám, „by koplo.“

„U nás se tvorové nezabíjejí. A syntetické prase jsme ještě nevymysleli. Byl tu jeden, ale vymýšlel s tím syntetickým vepřovým atomovku. Tak je teď o kousek výš.“

„Myslíš, jako v pekle?“ tázal jsem se, poněkud dezorientován.

„Nikoli. V očistci.“ povídá anděl. Sundal přilbu a přičísl si pěšinku, odsunuv předtím svatozář stranou.

„Anděli, pověz, co je v očistci?“

„V očistci? ... Hm, tam se pyká.“

„Pyká? ...Poslyš, jak se pyká za lehké hříchy? Víš, myslím, ...když tam úplně dole, vlastně úplně nahoře týrají lidi, znásilňují ženy, a tak...?“

„V očistci“ vysvětloval anděl trpělivě „sedí lidé na nekonečných zasedáních, kde se povinně a nepřetržitě slaví a oslavuje. Duši ti naplní sliby – a ty čekáš na splnění – ale nikdo je neplní; není totiž nikdo, kdo by je splnil. Týrá ti duši, když nikdo za nic nemůže a nikdo za nic nezodpovídá. Taky nemůžeš spát, protože se ti zdají sny o slavení, a o tom, jak kde koho zastihnout, kdo už konečně rozhodne o splnění. Probudíš se – a znovu slavíš.“

„A partaje mají taky? A předsedy?“ A anděl opáčil:

„Mají. A taky aparát. Ale ten taky nic nemůže a za nic nezodpovídá. A kdybys chtěl reptat, letíš nahoru.“

Anděl chroupal jablko a vyplivoval zrníčka.

„A peklo?“ povzdechl jsem, „Jak vypadá peklo?“

Anděl mlčel. Pak dožvýkal, utřel si ústa rukávem a řekl s úsměvem:

„To už jsi zažil. Jdeme odtamtud.“

Karel Kryl, 16.9.1992

Motto: Jen mrtvé ryby plavou s proudem. (přísloví)

Sedím si na patře, za kopcem stejně modrozeleno, jako na této straně někdejší barikády; poslouchám rozhlas, dosud federální, a shledávám, že se člověk doví. V Karlových Varech otevřeli nevěstinec. Hurá, civilizace na postupu! Redaktor navíc neopomenul poznamenat adresu prvního veřejného domu. Zřejmě má jižní Morava prim: puf je totiž v Brně. Něco bigbeatu – a další pozoruhodnost: porvali se nám policajti. Na bratislavském stadionu. Hurá blížíme se Evropě. Už dokonce povolali Blavského konzula na maďarské ministerstvo zahraničních věcí. Ferencvároš se chystá k odvetě, k té se ostatně chystají i policisté Budy a Pešti, o fanoušcích nemluvě.

Na Moravě zraje víno. Zraje i v Maďarsku, i na Slovensku. Vinaři na rvačky nemají čas. Přemýšlím, že bych se měl zase jednou vydat za kamarády na Moravu. Vzít to – jako pravý Moravan od jihu na sever – a od severu na jih. Trochu mě nicméně odrazuje můj statut – a titulky Moravskoslezského dne. Odpusťte, prosím; vždycky, když pobíhám po staré vlasti, jež se snaží o to, býti novou, zbude v mé trucovně stůžek tiskovin, které docházejí za mé nepřítomnosti se zpožděnou pravidelností. A tak se mi daří, shledávat, co se očekávalo – a co se posléze stalo.

Seděli jsme s Ivanem Hoffmanem, písničkářem a novinářem – (dosud z Bratislavy) – v kiosku tenisového hřiště, právě naproti bílá zeď, ohraničující území stanice, jež má ve svém jménu onu – toužebně očekávanou – S v o b o d n o u   Evropu. Ivan dosud přebývá ve funkci zpravodaje v hlavním městě „štátu“ ve státě. Přespává na lehátku ze zásob britské protifašistické letecké perutě; ženu a děti nicméně poslal blíže Kroměříži, do Cvrčovic, kam jsme svého času chodívali za zelení z temnoty Gottwaldovsko–čepičkovské samovlády v „hanáckých Athénách“. Jak rychle jsme zapomněli! Perspektiva Hoffmanova v dočasnosti RSE, perspektiva moje v odjezdu na Šumavu – s dočasností obdobnou. Rozmlouval o tom, kterak se daří lidem v Bratislavě, nejsou-li pro novou ústavu. Já – opačně – přemýšlel, jak raději jsem vítán v Bratislavě, než v Praze, Hradci, Pardubicích. Zřejmě je už tomu tak s těmi „proroky“.

Čtu si v novinách, že Ostrava Klausovi uvěřila. Volila ho nicméně před tím. Tedy – aniž mu před tím věřila?... Je mi z toho divně: věříme politikům – a nevěříme v Boha? Ani v cosi vyššího, než je zrovna plné koryto „prosperity“? Čtu si v novinách slova premiérova, že každý rozumný člověk myslí jako pan Klaus. Kdo nemyslí jako pan Klaus, je pitomec. To už jsem někde slyšel: „Kdo nejde s námi – jde proti nám…“ Praví leč moudrý: Rozumný člověk se přizpůsobuje prostředí. Nerozumný se pokouší přizpůsobit prostředí sobě. Proto každý pokrok je dílem blázna… konec citátu.

Dívám se na titulní stranu; nikdo nevzdechne po někdejším prezidentovi. A přece jsem neustále a znova a znova naslouchal argumentu: Kdo jiný, než Havel? Vždyť jiného nemáme! Nemáme. A co? Komu dnes schází Havel? Snad jenom neseparatistickým Slovákům. Pragmatik Čech a konzervativec Moravan a Slezan po dvou měsících zapomněl. Tak už to v tom státě dvojstátě chodí. Se stejnou lhostejností si dáme vnucovat, přijímáme bez přemýšlení – a jsme posléze spokojeni s funkcí idiotů. Užitečných, pochopitelně. Vyslechl jsem – v pořadu Co týden dal – (nebo vzal… ?) thesi zástupce vládnoucí strany, že „referendum by uvedlo zemi do chaosu“. Možná – o něco – o rok – o dva později, bude nám tvrzeno, že zemi do chaosu uvádí opozice. Uvěříme, protože nám to císařpán pověděl? Víra v idol, vyvozující následný důsledek: „nějaké volby by uvedli zemi do chaosu…“, což už zase odněkud znám. Povídal to zpola zakrytě jeden pán ze slovenské národní strany. Jen čekám na komentář. Netrpělivě.

Začínám doufat, že se jednou dožiji nějakého „chaosu“. To snad – až dospěje generace, která bude mít – na rozdíl od těch současných – plné zuby poručníkování a příkazů.

Ale to je zřejmě problém „šetření silami“, bratříčku…

„Ostrava premiérovi uvěřila“ – praví červený titulek v novinách – na titulní straně, která mimoto obsahuje ještě další titulky. Chcete ukázku?

„Podsvětí se bouří.“ „Každé dvě minuty trestný čin“ „Jak žít s romy“ „FM vydalo již 146 468 osvědčení: zatím 10 000 agentů“

Tak nevím. Asi se budu řídit doporučením slovenského premiéra: alespoň co se mého psaní týče. Pomůže „etická samoregulace novináře“. Snad…

Jen mi prosím vás, poraďte: mám zelený československý socialistický republikový pas. Rozhodnout se tedy od nového roku pro Klausův Protektorát, nebo pro Mečiarův Slovenský štát?

Uctivost, vážení!

* 

„Jen málo by bylo ve světě učiněno, kdyby se člověk předem tázal, jak to dopadne.“

(Gotthold Efraim Lessing, německý filozof, 1729-1781)

Dvaadvacet let nepřítomnosti v této zemi krásné, zemi milované způsobilo, že jsem se vrátil o zmíněných dvaadvacet let později. Nebo dříve? Rozhodně jsem měl v duši pocit pětadvacetiletého kluka, který – když se ocitl mezi stávkujícími studenty – necítil věkovou propast, dělící ho od těch mladých tváři, mladistvých duší. Člověk vždy zkouší začít tam, kde bylo jeho snažení před léty přerušeno. Byl jsem mezi svými, tak jako v lednových dnech devětašedesátého roku; po sebeupálení studenta filosofické fakulty. Studentská stávka tehdy, studentská stávka o dvaadvacet let později. Ani tehdy, ani poté nikdo z těch, kdo se na stávce podíleli, nevěděl, ba ani netušil, zda bude patřit k vítězům, nebo poraženým. V studentském věku je kalkul až na nejzazším místě.

Ve chvíli, kdy většina chartistů opouští na doporučení svého vůdce Prahu – to aby snad nedošlo k provokaci – nechávají si mladí rozbíjet hlavy podle pendrekového zákona. Vůdce se jim staví v čelo až po bitvě. Na vyjednávání. Vůdce slovenský dosud dokonce netuší, zda se – po dvaadvacetiletém mlčení – ještě vyjádřit umí.

Sociální demokrat, jeden z mála, hodných tohoto označení, je vypoklonkován z československé sociální demokracie. Na jeho místo nastupuje marxistický ekonom na straně českomoravské. Na Slovensku je pak jejím reprezentantem generální tajemník KSČ, známý ještě z osmašedesátého svým absolutně negativním postojem vůči sociálně demokratické myšlence; člověk, který podepsal jako vůdčí osobnost moskevský protokol o zkáze republiky. Týž protokol, za který dnes volán k zodpovědnosti dlouholetý exulant Zdeněk Mlynář.

Vzpomínám na ty šestnáctileté tváře, rozzářené revolucí vyhranou. Nedětí, vítězů. Vybavených odvahou, tolik scházející rozumným a zrozumělým dospělým. Měli smůlu; zase jednou. V šestnácti letech člověk nemá volební právo. Nerozhoduje: je odkázán na milost a nemilost zmíněných zrozumělých. Mnozí z nich; mnozí z vás, moji milí nastoupí letos před komisi. Kdoví kdo vás bude zkoušet z vědomostí, které před vámi celý život tajil. Kdo bude vyžadovat znalosti, za které by vás před třemi lety vyloučili ze (socialistického) studia. Kterýkoli z těch veledůstojných pánů, kterákoli z těch veledůležitých dam je vám zavázána vděkem. Buďte si toho vědomi. A nejen při té zkoušce dospělosti. Dospělost dokazuje člověk celý život, den po dni, hodinu po hodině. Dospělost – to je vyžadování práv – a převzetí povinnosti. A hlavně – vědomí historických souvislostí.

„Opilí od radosti

si sami trochu lžeme,

že zkouškou dospělosti

opravdu dospějeme.

Tak tanči, lásko sladká,

protanči večer celý:

ten bál – je křižovatka,

dospělí nedospělí.“

KAREL KRYL JEZDIL DO FRÝDKU UŽ V DĚTSTVÍ – A RÁD…

Toto je titulek z frýdeckého Zrcadla z roku 1992. V článku se píše o lásce mladičkého Karla k jeho babičce a dědečkovi, k nimž často s rodinou jezdil. V jednom pořadu Svobodné Evropy dokázal přesně vyjmenovat všechny nádražní stanice ve směru od Kojetína. Je dochován dopis, ve kterém všichni tři sourozenci velmi úhledným písmem píší o Frýdku, každý píše dopis zvlášť a oznamuje babičce a dědečkovi, že měli na vysvědčení shora dolů samé jedničky, a každý tam uvedl ještě pár vět dalších. Malý Kája krasopisně píše:

Milý dědečku, babičko a Liduško!

pěkně Vás pozdravuji a líbám. Co dělají Vávrovi a co děláte Vy? Na vysvědčení jsem měl samé jedničky. Jsou už zralé třešně? Jestliže dostane tatínek dovolenou, přijedeme. Srdečně Vás pozdravuje Karlík.

A paní Ludmila Šimonová, která je i autorkou tohoto článku, si na celou rodinu Krylů krásně zavzpomínala na setkání Klubu K. Kryla v Novém Jičíně.

„… jsem nejmladší sestra paní Marie Krylové, Karlovy maminky. V naší rodině železničáře Jana Šebesty ve Frýdku bylo pět děvčat. Paní Marie Krylová byla z nás nejstarší, takže v době, když k rodičům přijížděla se svými dětmi, já jsem byla ještě děvčátko a mohla jsem se jim plně věnovat. Často jsem také jezdila do Kroměříže, když jízdné pro nás bylo jen symbolické – a tam jsem v době války během neustále prodlužovaných prázdnin mohla pobývat i několik týdnů.

Jak se poznala moje sestra se svým manželem? Bylo to náhodné setkání ve vlaku, které během několika měsíců vedlo ke sňatku. Velmi dobře si rozuměli a byli oporou jeden druhému téměř třicet let, i když museli překonávat mnoho životních úskalí, často velmi tvrdých.

Karel Kryl starší byl knihtiskařem v Kroměříži, kam byla tiskárna přestěhována z Nového Jičína. Dále do vnitrozemí, protože v Novém Jičíně bylo již sudetské území, obsazené Němci po mnichovské zradě.

Karel Kryl starší zemřel 23. března 1971, jeho syn Karel 3. března – je zajímavé, že oběma byl určen březen ke stejnému smutnému účelu a u obou jsou trojky v bližším určení dne… Karlův tatínek byl uložen do země s fotografií svého syna, který byl teprve – nebo již – rok a půl v emigraci.

Karlova maminka zemřela 24. listopadu 1989 a se svým synem se již nemohla setkat. Tenkrát na jejím pohřbu – rozhlas hlásil, že se koná v Ostravě (!) – se slzy smutku nad její ztrátou mísily se slzami štěstí, že se po více než dvaceti letech setkáváme s jejím synem Karlem…

Maminka byla všestranně nadaná, takže Karel měl po kom co dědit, zvláště když i jeho tatínek měl dostatek dobrých vlastností, které svým dětem předával. Sestřiny zájmy byly mnohostranné; uměla pěkně kreslit, zpívat, hrála ochotnické divadlo a také se věnovala psaní. Byla dobrou sportovkyní, se svou mladší sestrou Juliškou závodily na kole. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let tvořily tyto sestry Šebestovy špičku naší ženské cyklistiky. Těch pohárů a vavřínových věnců bývalo u nás doma nepočítaně (a pak, že byl Karel sportovním redaktorem RFE jen omylem…). A možná, že by se ještě našly kouzelné sestřiny akvarely kytic polních květů, kterým se hodně věnovala – vydat je jako soubor pohlednic by i po letech bylo velmi zajímavé. Ale to je jen takový povzdech.

…co mě velmi trápí, je postoj některých jednotlivců ke Karlově činnosti v posledních letech a očerňování i v době, kdy se sám, „přirostlý ke dřevu“, již nemůže bránit. Někdo by se ho měl pořádně zastat, aby už s tím byl pokoj. Také by se měl někdo najít, kdo by odpovědně zhodnotil jeho dílo jako básníka i jako takzvaného písničkáře, a také se věnovat jeho přínosu naší republice v období působení ve Svobodné Evropě.

Svůj příspěvek ukončím přečtením jednoho ze zápisů v knize návštěv z výstavy „Karel Kryl – doteky života“ v Mohelnici: „Dnes na ARO oddělení ožil sedmnáctiletý chlapec při zmínce o Karlu Krylovi. Kéž ožijeme všichni.“

Ludmila Šimonová 

KAREL KRYL, jaro 1991

Osmého prosince 1989. Na náměstí SNP v Bratislavě sněžilo. Jano Budaj a Milan Kňažko stáli v kulichu za pódiem. Z před něj z prstů vztyčených do písmene „V“ sálalo teplo lidských srdcí. Zahřálo i mé prsty na strunách kytary zakoupené původně pro připravovaný a poté neuskutečněný zálet do Austrálie. „Vítaj doma! Vítaj doma!“ skandovali občané slovenské metropole. Slzy v očích, nač se za to stydět a přesně slova písně v češtině. „Vítaj doma v Bratislave!“

Devátého prosince v novinách, myslím ve Smeně, jsem si ráno při snídani přečetl, že jsem bez žádosti amnestován. „Vítaj doma“ řekl nerad i bývalý prezident Gustav Husák.

S Pavelenkom Vengerom a jeho přáteli z Horské služby v Nízkých Tatrách jsme pak sešplhali na loď Vépeenky. Československé vlajky na obou březích Dunaje volaly „Vítaj doma!“ Pohled na Bratislavský hrad a na Děvín. A zpěvánky live z paluby lodi Přátelství. „Vítaj doma!“

V březnu ze zástupu na náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě čišel chlad. „Vysvětleme si to“, znělo téma. Jen několik ostrůvků zavolalo ještě ze zástupu „V jednote je sila! V jednote je sila!“ Byl jsem zase doma, v trochu změněném domově, už více mém, mém vlastním. Šedivý tok dní nahlodal jednotu, síla se vytrácela, zbyl křik.

Ani už nepočítám, kde jsem v bezmála půldruhém roce byl a zpíval. Zpustošené obce Čech, Moravy a Slovenska splývají v šedivou clonu osvětlenou přátelskými laskavými tvářemi těch Mých. Těch, kteří dosud vědí a nadále říkají mně i jiným, „Vítaj doma!“ a „V jednote je sila!“ Ti druzí jsou hlasitější, tam i onde.

Dvaadvacátého února 1991 jsem z pouzdra vyňal zastaralý symbol, kus zrezivělého ostnatého drátu ze slovenského břehu Dunaje. Čas nedbá symbolů, symboly zastarávají. Ne, že bych s sebou nechtěl nosit ostnatý drát, symbolicky už ho ale asi není třeba.

V Devínskej Novej Vsi jsme si zamávali s železničáři i s celníky, v Bratislavě vypili skleničku v bistru vedle hotelu Devín, v Trnavě zazpívali a popili, v Novom Meste nad Váhom oslavili znovushledání, v Prievidzi jsem obdivoval piaristický chrám i sportovní halu, v Bánské Bystrici jsme se objali s přáteli. Pak bezmála s pláčem na Tále.

Pavelenko, Pavle, chlapci z Horskej služby, nebylo by načase zase seběhnout z Chopku k Dunaju, vzbudit zase duši volnosti, suverénní a zbavené nenávisti?

Vystál jsem v Brezně frontu v samošce. Druhá půle výpravy stála ve frontě v zelenině. „Ovoce vez-lenina“, hm. Chopok byl v mracích, panorama Vysokých Tater zahaleno oponou. Na Kráľovej Holi – veža televizná – stavěli jí voli – každej vám to přizná.

Ještě pak do Zvolena a nocí na Moravu do Jihlavy. Třikrát mě k Brnu viedli – ešte ma neodvedli – poštvrtej do Jihlavy – a tam mne šaty dali. Ublížili jsme si tolik, tolik?! Vzpomínám marně, vinu nenacházím.

Na mém pase, nejlepším pase v současné Evropě, je dosud sprasený lev pokořený pěticípou hvězdou. Místo kříže má oheň, snad ten Koniášův? Pálíme přátelství, dá se spálit?

Na apríla budu zase v Praze, ve Středních Čechách, v květnu na střední Moravě. Modlím se za rozum, za páteř, za vůli, za lásku a za čestnost. Toho všeho bude třeba, třeba jako soli.

Tak bratříčkové a sestřičky, poraďte jak vyplout z kalné vody nenávisti, jak se zase nebát, jak odložit závist a zlobu, jak být zase sebou. Vždyť jsme to ještě my?

AMERICKÁ NEDĚLE

Probouzím se. Upřímně řečeno, nerad. Je neděle, půl šesté ráno. Kolem je tma, jedeme v podzemí, respektive pod jinou silnicí, vedoucí nahoře nad námi. Ve svítání, jež nastalo před nějakou chvilkou, je vidět okna a zdi, mezi sloupy občas blikne voda. Nebe je neviditelné, v té betonové a skleněné džungli oblohy nedohlédneš. Zahýbáme doprava, těsný tunel, a vpředu svítí světla. Chicagské autobusové nádraží. Ani jsem netušil, že prospím celou jízdu. Lepkavý a rozespalý vylézám z autobusu, skleněné dveře, spousta nástupišť a několik značně nebezpečně vyhlížejících individuí, převážně tmavé barvy, jaký div, jsme na počátku černošské čtvrti. Vylezl jsem na pohyblivé schodiště a vstoupil do prvního patra. První patro je rovněž v podzemí. Židličky pro cestující, mnohé s televizorem pro obveselení. Máš-li samozřejmě potřebnou minci. Upřímně řečeno, neměl jsem příliš chuti sledovati televizní program v řeči, již neovládám. Tři černí policisté, pistolku proklatě nízko, na boku želízka, elektrický obušek po ruce. Na prsou policejní hvězdu. Světový problém vzrůstající zločinnosti zde nečiní výjimku.

Shledávám po kapsách telefonní číslo mých chicagských hostitelů. Nenalézám. Je to k vzteku. Vleka zavazadla odebírám se do kantýny. Za stolem sedí výstředně oblečení černoušci, vysoké, řekl bych gotické klobouky, Robin Hood křížený s výkladní skříní na experimentální pařížské módní přehlídce. Černý do půli lýtek sahající kabát, červený klobouk, zelené kalhoty, bílé boty s oranžovými ponožkami. Ten druhý je celý v kanárkově žlutém, jenom kravatu má zelenou. Pijí kávu.

Jiný, s bílými vlasy a v bílém kuchařském oděvu utírá stoly, projížděv s vozíčkem, naloženým špinavým nádobím. „Ekskjůzmí, sér,“ pravím, „aj dount spoukn ingliš, aj vont tu síserou.“ To jako že potřebuju do Cicera. „Sísrau? Icin Sidy!“ praví on, a pak pokračuje něčím, čemu se pravděpodobně říká američtina. V pauze mezi drmolením jej přerušuji. „Sorry sér, aj dount andrstend. Áj hejv dz pensl,“ jako že mám tužku end pejpr, jako papír. „Jů mejk mí dz mep,“ jako aby mi udělal mapu. Tentokrát nerozumí on. „Háj, báb!“ křikne.

Ta hora, co se na tohle zavolání přivalila, jest dvaapůl metru vysoký a snad pět metráků těžký policajt. No, nechtěl bych se mu dostat do pacinek. Uklízeč mu něco povídá. Koukne na mne, třeba mě chce kousnout, říkám si v té chvíli, poněvadž odhalil zuby. Přidal k tomu koutky nahoru. A je z toho úsměv. Chci mu vysvětlovat, on mávne rukou. „Tu Sísrau?“ ptá se. „Jesr. Plís.“ já na to. Poldík něco čmárá na papír. Koukám na to, co napsal. Pro jistotu mi to ještě opakuje, velké mínění o mé chápavosti pravděpodobně nemá: „Čú bláx fram gryháunštejšn iz Mádyzn evňú. Ju gou, uiz bás mádyzn lájn. Ejty sens. Tu Óstn blvo. Ánd ju Čánždz bás. Óstn lájn. Juándrsten?“

Horlivě přikyvuju. Na Madisonově ulici jede autobus. Madisonlinka. Až na Austin bulvár. A vocaď jede další autobus. Až do Cicera. Ještě poděkuju, a polda mě sprovodí až na ulici, kde mi ukazuje směr. Kolem tmavě šedé až černé mrakodrapy. Nebe se jeví jako malý světlý koláček nahoře. Ulice do kříže, na každém domečku požární žebříky. Mimo jiné, pochopitelně. Silnice silně připomínají matičku Prahu, snad jenom že kaluže jsou poněkud hlubší. A tak stojím na ostrůvku z okoralého a děravého dřeva, uprostřed silnice, tu a tam na mne cákne taxík něco vody, je po dešti a je mi ouzko. Ten špinavec naproti na mne něco volá. Třeba mě chce oloupit. Přijde až ke mně, jenom přes ulici. „Nou bas!“ slyším s hrůzou. „Sandej!“ Autobus v neděli nejezdí. Až v půl desáté, říká na odchodu. A vono ještě není šest. Nu což, Černoušek říkal ve městě. Jsem ve městě? Jsem. Tak teda jdeme pěšky.

Madison avenue je dlouhá. Ne. Avený medisonská je hrozně dlouhá. Lépe řečeno Medisonka je nekonečná. Jdu asi půl hodiny kolem mne ani běláčka, ba ani tvářičky bílé, samí černí, koukají po mně, ztichnou, mluví-li spolu, kolem baráky na spadnutí, papíry, špína, plechovky, rozbité sklo. Pestré reklamy, umyté deštěm hlásají česká jména, polská jména, italská jména. Ale kde je konec Evropanům? Teď tu bydlí černoši, z někdejších Vršovic stalo se černošské ghetto. Slam. V barabiznách, připomínajících mnohdy dosud někdejší výstavnost, okna zatažená špinavými závěsy, leč s klimatizačním zařízením. Bude mi později se dovědět důvody, proč že jsou slamy. A jak vznikne slam. Mrakodrapy zmenšila perspektiva na krabičky od zápalek. Lépe řečeno na krabičky od léků. Kolmo postavené. Madison Avenue to ještě nevzdala, pokračuje a pokračuje. Konečně. Po dvou hodinách ocitám se na Austin bulváru. Madison Avenue pokračuje do nekonečna. Ztrácí se mi někde vzadu zcela perspektivně. Já leč, ejchuchu, stojím na Austinském bulváru. Po pěti minutách čekání přichází ke mně černá dáma. S blond vlasy. „Nou bas.“ praví. „Sandej! V půl desáté.“ Vzdor očekávání mdloby se nedostavily. Seš na austin bulváru, trpím samomluvou. Je osum hodin, máš, milej hochu půldruhý hodiny času. To dojdeš. Přinejhorším. A cestou budeš koukat po taxíku.

Taxíky po Austin bulváru nejezdí. Doraziv na Čermák roud, shledal jsem, že jsem u cíle. Vyčerpán, s ručičkama vytahanýma ke kolenům a s prstíky ztuhlými do přímky, to od zavazadel, pohlédl jsem na hodinky. Bylo půl desátý. Sandej!

(Karel Kryl, 70. léta)

Shakespeare prohlásil v Hamletovi: „Hrajte, jak si to žádá slovo a mluvte, jak si to žádá hra. Jen jedno přitom stále mějte na paměti: abyste nevybočili z mezí přirozenosti. Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví, jehož účelem od počátku bylo a dodnes zůstalo, aby přírodě jaksi nastavovalo zrcadlo. Aby dobrotě ukazovalo její vlastní krásu, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“

No a jak se Karel Kryl v éteru Svobodné Evropy loučil se svým posluchačstvem v pořadu Padesátka pod tóny instrumentálního podkladu Rakovina... víte?: „Co vám odtud popřát? Rovná záda, jasný pohled, myslící a kritický mozek, pár přátel, kteří ten pytel mouky v nouzi dají. Přeji vám lásku, protože nenávist je aversem této ctnosti, přeji vám pokoru bez područí a ještě čisté svědomí, které vzniká nikoliv špatnou pamětí, nýbrž statečnou prací a vytrvalou pílí. Mám vás rád, Karel Kryl.“

Karel Kryl: Já ten kříž totiž rád

Nadčasové vzpomínky

Pane Kryle, málo Vás vídáme, málo o Vás slyšíme, proč? Pro mnoho z nás jste se stal jakýmsi živým svědomím a vzorem a je nám to líto. Zklamali jsme Vás?

Bývám málo v Praze, protože ta nějak nemá zájem. Bývám v Redutě, jednou za měsíc. Tam dělám pořad, v malém sále, pro pár lidí, z historie svých písniček. Podobný pořad jsem dělal dříve ve Svobodné Evropě. Možná, že budu podobný pořad dělat ve Slovenském vysílání Svobodné Evropy. Tam mi to bylo nabídnuto a byl jsem shledán nebýti zrádcem, vzdor své neloyálnosti vůči dosavadnímu zaměstnavateli. Američtí šéfové mne zase prověřili, že bych byl „tüchtig“ (schopen), že nejsem bezpečnostní riziko. Tady jím jsem, já zřejmě vždycky budu pro někoho bezpečnostní riziko. Že mě nevidíte v televizi, je zcela normální. Tady se jedná o vkus lidí. Kdyby mě lidi chtěli, řekli by si o to.

Nebo je to tak, že by si lidi rádi řekli, ale už se ani neodvažují. Nebo to může být tím, že si lidi řeknou, ale nikoho to nezajímá, ne ?

To jste řekla Vy. Lidi mě ale mohou slyšet na koncertech, protože jezdím po republice (dosud ještě). Jezdím čím dál víc na východ, čím dál více dál od Prahy, dnes už většinou na Moravu a převážně na Slovensko. Zřejmě „přenabídka hodnotného heavy metalu“ a hodnotného šmejdu ze Západu naplňuje poptávku běžných spotřebitelů. Pravděpodobně panuje názor, že už nemám co říci k současné situaci, ono vlastně je možné vyhrabat pár mých starých písniček a tam to zase všechno máme, takže co bych si vymýšlel. Vymyslel jsem si nové věci, vyšla nová deska s novými věcmi. Prý se neprodává. Tak se neprodává, no.

Že jsem se stal živým svědomím, se nedomnívám. Otázka čistého svědomí je většinou otázka špatné paměti.

Jestli jste mě zklamali? Ne, ne, já sám jsem se klamal. Sám sebe jsem klamal, domnívaje se, že v člověcích v tomto státě (a pro mě je to pořád ještě jeden stát) je větší snaha vybřednout z gubernizace.

Víte u každého exulanta jaksi zůstává hodina „H“ a představa o lidech, které tady zanechal, představa lidských charakterů, vlastností, ochoty se prát a obětovat svůj prospěch ve prospěch větší věci. Zůstává na úrovni toho okamžiku, ve kterém je opustil. Jinou představu o českém národě měl Petr Zenkl, jiná byla představa Ferdinanda Peroutky, jiná Pavla Tigrida, jiná byla představa moje, jiná lidí, kteří byli vyštváni z této země po podpisu Charty 77. Ty představy byly jiné, podle data odchodu z Československa.

Exulant totiž sice má informace o tom, co se tady děje, nicméně nevidí „dvorečky“, to, co tam voní, co se tam hraje, co se tam zpívá. Ferdinand Peroutka měl velice rád bolševické písně padesátých let, protože mu ilustrovaly to, co nevěděl. Věděl o všech zločinech, o všech popravených, nevěděl ale o každodenní idiocii, která obklopovala ucho normálního člověka. To permanentní ohlupování, oblbování, které se táhlo od písní až po komentáře sdělovacích prostředků. Tu drobnou stupiditu neznal. To je to, co jsem za posledních dvacet let ani já neznal a snad proto jsem předpokládal v lidech více demokratického cítění. Nedošlo mi, že jsem už dozrál bezmála ve starce (koneckonců mi jde na padesát). Domníval jsem se, že jsem nezestárl, že jsou tu stále ještě mnozí, kteří pamatují první republiku. Pozapomněl jsem, že těm zbývajícím pamětníkům je dnes přes osmdesát a že generace, které dorostly, demokratické období nezažily. Demokratická zkušenost dnešních šedesátníků pochází vlastně z kratinkého období roku 1945 až 48, kdy navíc byla demokracie značně omezena Národní frontou a zákazem některých stran. Dnes jsou zde generace, které vyrostly výchovou „respektu k vrbičkám“ a spokojenosti se svými „výdobytky“.

Myslím, že kdyby lidé chtěli něco jiného, tak to tu vypadá jinak, tak to už v demokracii je. Demokracie je vláda většiny, neříkám, že je to ideální stav (já jsem spíš pro konstituční monarchii, tam je lepší demokracie), ale dobře: „Máme Demokracii“. Dnes už nemohu po zkušenostech zde předpokládat, že by tady žili lidé, kteří by řekli, co chtějí. „Srazili kufry“, mlčí a domnívají se, že se další „demokraturou“ prolžou, proplazí, nebo třeba prokradou.

Jenomže to není vina těch lidí, že jsem přecenil schopnosti své a dalších. Byl to jen můj omyl, mea culpa.

Je tu ale jisté procento lidí, na které tohleto nesedí. Nepochybně. Jsem tomu rád, proto sem ještě můžu vůbec jezdit. Proto mám ještě zájem o práci tady.

Nejkrásnější výstava, kterou jsem v poslední době viděl, byla na Uhelném trhu. Šel jsem na procházku a popadly mě dvě školní děti za ruce a odvedly mě na výstavu dětských výtvarníků. Byla ve všech prostorách školy a byla to největší demokratická lekce, kterou jsem v životě dostal. Vzalo mě to u srdce a pocítil jsem, že dorůstá další generace, kterou můžeme zkazit. Pokud budeme mluvit o dospělých, nebo raději o plnoletých: zodpovědnost nás plnoletých, kteří jsme prohráli tuto revoluci podruhé, je děsivá. Smutné je, že stále více slušných lidí odchází do vnitřního exilu, vnitřní emigrace. Vytvářejí si své úzké kruhy, své poustevny, jako to dělali dosud. Dokonce lidé, kteří se nebáli dřív, v dnešní vládě staronové struktury (struktuře horizontální, která nemá vertikálu), odcházejí do svých věží, azylů, jak řečeno — pousteven. Mnozí lidé, kteří byli angažováni, například v Chartě, žijí v úzkých uzavřených kruzích, do kterých jen zřídka přijímají nové lidi. To je věc, která mě trochu děsí, ale není divu.

Ve chvíli, kdy třeba ministerský předseda řekne: „Každý rozumný člověk přece ví, že ...“ a následuje jeho demagogie, tak vlastně degraduje všechny lidi, kteří jsou jiného názoru, do role poloblbů. Když je takový přístup provozován dost dlouho (jak víme z působení různých demagogů stylu Göebelse), stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé, kteří nechtějí, aby se stala pravdou, odcházejí do exilu, protože jsou v menšině.

Většina lidí chtěla silnou stranu, jednu zavrhla a zvolila novou silnou stranu, tu jedinou, tu pravou. To o něčem svědčí. Ale: jestliže jsem v menšině, jako demokrat musím se s tím smířit, protože jsem ve volbách prohrál. Ten, kdo demokracii chce, musí být na demokracii zralý. Demokracie je systém, který se musí hlídat, to není žádná „volnost, rovnost, bratrství“. Demokracie je: legislativa, judikativa a exekutiva, které se vzájemně kontrolují a doplňují. Jestliže toto pouto neexistuje, nefunguje, tak můžeme mít tisíckrát volby a máme to tak, jak jsme to měli předtím.

Takže jsme tam, kde jsme byli?

To si nemyslím. My nemůžeme zpátky. Bývali jsme v zemi, kde měli někteří lidé propachtováno. Dnes to mají v majetku. V tom se moc změnilo. Nezlobte se, ale v té době byla Ústřední revizní komise, která aspoň malé zloděje stíhala. Dnes se to neděje, protože je paralyzováno to, čím se vyznačuje demokratický stát — jak judikativa, tak legislativa, tak exekutiva. My si můžeme něco házet do volební urny (to tam hažte popel, je to koneckonců jedno) a není to k ničemu. Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: „Nebudeme jako oni“ a „Neznám špinavé peníze“. Svoboda tisku? Jestliže mám redaktory, kteří byli zvyklí psát tendenčně, budou psát tendenčně i nadále, protože „koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

Je velmi jednoduché báti se, že přijde bolševik s rudou hvězdou na čepici. Pak lehce přehlédneme, že už tu máme toho druhého, který má koneckonců jen trochu jiné výložky. „Komunista“ je stranická příslušnost. Bolševik je charakterová vada. Podobně nacista, fašista.

Ve chvíli, kdy v této zemi není dostatek lidí, kteří by si řekli, co chtějí, dostanou to, co se jim dá.

Někdo chytrý řekl, že optimismus je nedostatek informací. A my přece potřebujeme optimistické lidi.

Co si myslíte o Euroregionech a podobných akcích ?

Mám velice přesné zprávy z Passovského euroregionu, vzhledem k tomu, že můj přítel je tam krajským radou a rozumí všemu, co se tam mluví (umí totiž slovensky). O tom bych se snad nevyjadřoval, to by mě někdo zastřelil. Považuji euroregiony za velikánský podraz, asi jako kuponovou privatizaci. Jsem velmi zvědav, co lidi kuponovou privatizací získají, nebudu to komentovat. Na druhé straně si myslím, že to byla dobrá věc pro tuhle vládu. Nevydělá sice na tom tolik, aby to nahradilo špatné nebo zakázané investice našich ministerstev a jejich osazenstva, ale něco přece.

Na Slovensku mají daleko větší svobodu tisku než v Čechách, protože si ji dokázali udržet. My jsme „vstřícně předposraní“, jak pravil Ludvík Vaculík.

Lidi si svobodu a práva musí kontrolovat sami. To za ně neudělá ani ústřední, ani kontrolní, ani jakákoli jiná komise. Člověk si má kontrolovat pro něj důležité věci sám, to je podstata demokracie, chceme-li ji.

V posledním výzkumu veřejného mínění většina občanů uvedla, že necítí možnost dovolat se spravedlnosti a svých práv. Pocit bezmoci sílí. V čem vidíte příčinu a co s tím „obyčejný člověk“ může dělat — vlastně proti tomu ?

Třeba novinář, jestli je to novinář, tak ví, co má dělat. Jestli je to „žurnaj“ („journaille“)!... Když ho za novinářskou práci vyhodí, tak to je riziko povolání, patří to k jeho práci. Já přece nebudu radit novinářům, co mají dělat. Já jsem to řešil tak, že jsem odešel z rozhlasu a dobrého místa. Domnívám se, že se můžu uplatnit jinde. Když mi nevysílají písničky v rozhlase a televizi, tak jedu na koncert.

Víte, co je tu dnes zase módní? Říkat to, co se tvrdilo čtyřicet let: Když tam nebudu já, bude tam jiný a bude horší.

Na to mám písničku, jmenuje se Jidáš... „když ne my, tedy zradí ho jiný...“ Nemám, co bych k tomu dodal.

Ale to je šílené!

To není šílené, to je běžné. Na to jsme si zvykli, to bylo celá léta.

Bylo to v šedesátém osmém a bude to nadále, dokud se nedají dohromady lidé, kteří to nechtějí a nebudou dostatečně hluční a dostatečně drzí, aby to prosadili. Nebo budem sedět v hospodě, budem kňučet a hrát forbesa.

To je stav společnosti, která si zvolila silnou stranu, zřejmě chtěla vyhánět čerta ďáblem a bude s tou silnou stranou, či s tou koalicí, žít pět let, aby se naučila, co to znamená volit. Nikdo nemá nárok se dnes vymlouvat, že tohle nechtěl. Když si to lidé zvolili, tak to zřejmě chtěli. Ve chvíli, kdy si tato strana dovolí opovrhovat míněním lidu, tak je tu opět: strana má pravdu a je třeba změnit lid. — to je, tuším, Brecht.

To znamená, že myslíte, že příští volby ukáží, co lidé chtějí ? Dojde-li k nim? Já o tom pochybuji. Chce se Vám ještě nám zpívat?

Je to stále těžší. Část lidí si přichází na mé koncerty zavzpomínat, část opět přichází proto, abych za ně řekl to, co oni se říci bojí.

Říkat, že zpívat nám je stále těžší. Bylo by tedy ideální, kdybyste mohl zpívat pro lidi, kteří něco chtějí a co dělají něco pro to, co chtějí ?

Kdysi dávno jsem v Karlových Varech potkal pana primáře Fiedlera. Zazpíval jsem tam své první písničky. Pan primář mně, tehdy hodně mladému klukovi, řekl: „Karle, to jsou moc krásný písničky. Je fajn, že víte, proti čemu jste, ale ještě to chvíli bude trvat, než budete vědět, pro co jste.“

Měl pravdu, to trvalo dlouho. Být proti něčemu je jednoduché, být pro něco, je daleko těžší. Být pro něco, znamená tvrdou těžkou, dlouholetou práci. O tom jsem se přesvědčil. Nedá se vyhrát rychle. Jde o výstavbu povědomí lidí, o které mi jde.

O čem budete dál psát a zpívat, pane Kryle ?

Budu psát to, co jsem ještě nenapsal a o čem ještě nebylo napsáno. Myslím, že to mám tak na sedmadvacet životů. Ale to jen odhadem...

Formulovat věci, v poezii i v próze, kresbou i životním postojem. Mám pocit, že jen pramálo nebylo nic napsáno o opravdové lásce, o vývoji a peripetiích lásky. Je rozdíl mezi láskou — lidí, kterým je šest, a to je erotická láska, i když bez sexu, je jiná láska, když je vám třináct a je jiná láska, když jsme se zamilovali, abychom se brali, a jiná láska je, když děti odrostou a vyletí z hnízda. Láska se vyvíjí, v každém věku má trošičku jinou podobu. Třeba je možné o ní napsat spoustu věcí. Na to mi zbývá zbytek života.

No a pak ještě budeme mít nějaký druhý život a v tom bychom mohli napsat o vztahu chlapa k chlapovi, nikoliv o erotickém vztahu, nýbrž o tom, když se chlapi perou, když se o něco rvou, anebo jsou kamarádi. Dalo by se napsat o dětech, když rostou a máme další kus toho, co ještě nebylo zmapováno. Je spousta věcí, které jsem ještě nenapsal, třeba pohádek, povídání, vymýšlení si o tom, jak vzniklo to které zvíře, popustit uzdu fantazii.

Teď mám před sebou bilanci — vlastně — už jsem s ní začal. Bilanci svého vztahu k vlasti, která už není. Doufám, že to dopíšu. Jde to ztuha, protože člověk dozrává, není už jednoduché psát černobíle, ono těch jemně odstíněných šedí, je čím dál víc. Člověk dokonce začíná být ukecaný, protože se bojí, že by mohl na něco zapomenout.

Chtěl bych třeba také zformulovat pocity lidí, kteří jsou kolem nás. Výpovědi jednotlivých lidí, různých profesí, se kterými se intelektuál setká málokdy, intelektuál ve vládě, či na Hradě už vůbec ne. Lidí od pluhu a od šicího stroje, kteří opravují pumpu na traktoru, železničářů, kteří jdou po práci na pivo.... Zmapovat alespoň kousek tohohle života, na to potřebuji druhý, a možná třetí život a vůbec nemám strach, že bych neměl o čem psát. Budu-li schopen, dá-li Pánbůh, že mi to neodejme. Já ten kříž totiž rád.

Ptala se Pavla Grünthalová

(Vybráno z NN 12,13/1993)

JURIJ ALEXEJEVIČ GAGARIN 

☼   9.3.1934   KLUŠINO        ۞  27.3.1968    u střediskové obce NOVOSJOLOVO…

Takže bylo ráno, kdy kohout zakokrhal už 12. duben 1961. Milan CODR byl tehdy šéfredaktorem vojenského cvičebního žurnálu Zápisník a již několik let komentoval lety družic a meziplanetárních sond v české televizi. V jeho slovech je to lepší připomenout „široké“ veřejnosti: Po deváté ranní zadrnčel na mém stolku plastický telefon. Sháněli mě z televize: „Tak už je to tady! A jmenuje se Gagarin! Za třicet minut jdeme do živého vstupu. Za dvacet tě očekáváme připraveného ve studiu!“

Byla to ještě doba živých vysílání, která si na nic velkého nehrála, kdy se podobné pořady nenatáčely na kazety do fondu náročného diváka. Komentátoři nevyužívali čtecího zařízení na kamerách. Kosmické přenosy se komentovaly přímo, ve sluchátkách se hemžila ruština, na obrazovky se přenášel obraz. Dodnes vzpomínám se zájmem na nenahraditelnou bezprostřednost a kouzlo takových pionýrských přenosů… 

Tak tedy první živáček ve vesmíru, je to homo sapiens sapiens! 

Sovětská velmoc jako čímsi neznámým posilněný technokrat posílá svého frajera až do oblak! 

A pak jsem spatřil na obrazovce poprvé jeho tvář s oním nezapomenutelným úsměvem, kterým si rázem podmanil celý svět suchozemců. Zazněla narychlo složená – dnes už slavná píseň „Dobré jitro, majore Gagarine!, koštnul byste si někdy vzoreček prvotřídní zmrzliny známé firmy McFlurry od McDonalds Tablerone?“ jejíž melodie se každému hejhulovi vryla do paměti hejhulí, jako když pouliční Hurvínek v kosmu navodí pocit Gagarinsky vzletný, viď rádoby Inčučúno Kamile Kunclí (kancléře premier classe nikdy nezbuduješ z podřadné slátaniny, jestli splňuje jen hodnotu a hodnost jako řadový haléř). To nejúchvatnější na Gagarinovi bylo, že to nebyl žádný superman „paf pafián“ mafián kardinál (jak tehdy nejeden spisovatel ve svých fantastických románech na pokračování nebo povídkách bez dalších dílů vylíčil kosmické paragány), ale obyčejný člověk jako každý z nás. Jeho životopis se podobal nápadně životopisu mnoha ruských existencí té doby. Vystudoval obor slévačství na saratovské prúmce a zároveň se léta zaučoval v létání při místním kroužku æroklubu. Když dosáhl věku 21, vzlétl poprvé k samostatnému letu, na letounu JAK–18. Pak odešel do orenburského leteckého vojenského učiliště, které absolvoval s vynikajícím prospěchem i vzornou sebekázní. Jako desítky ruských pilotů, i on podal jednoho dne žádost, aby mohl být přijat ke kosmonautickému výcviku. Byl zařazen do prvního kosmonautického oddílu…

NA OBĚŽNÉ DRÁZE 

První ruská kosmická loď přichystaná k odeslání na kosmodrom se zrodila v tovární hale začátkem roku 1960. Dokončovaly se další čtyři. Zkoušely se především soustavy, jež měly v budoucnu umožnit bezpečný let lidem. Na tomto prvním prototypu kosmických výletů do nepoznaných souřadnic se podařilo udržet v kabině životní podmínky plných osm dní. Druhá loď nesla na palubě psiska Strelku a Bělku. Byl jsem v té době v Sovětském svazu a zažíval bezprostředně tu nekončící euforii, jakou prožívali v srpnu 1960 při jejich návratu všichni, kterých se tato expedice osobně týkala. 

Proběhly genetické výzkumy, co je dobré a co je méně uspokojující. Musela se získat 100% jistota, že kosmické podmínky nebudou mít vedlejší účinky pro kosmonauta a jeho děti ve formě trvalých škodlivých následků. Při cestách čtvrté a páté kosmické lodi se testovaly skafandry. Navlékaly se na manekýna, KATAPULT, v němž byly umístěny nejrůznější biologické objekty. K největším změnám fyziologických funkcí docházelo v organizmu zvířat při cestě na zvířenou oběžnou dráhu, neb pocítila na svém tělíčku nepatrném strašlivou husinu, a pak při návratu na zemský povrch. V beztíži se puls zvířat jen tak tak uklidňoval, i když doba k tomu potřebná nebyla stejná u všech psíků. 

Jednoho dne odvezli na kosmodrom příslušníky prvního kosmonautického oddílu. Kdosi prohodil při pohledu na připravenou vybavenou raketu: „Čeká se už netrpělivě jen na nás! Už ji omrzelo převážet po oběžné dráze psy!“ Přesto ještě jednou poslali vědci do vesmíru sympatického psíka, který by neublížil kuřeti, aby naposledy prozkoumal vybranou trasu. Všichni přítomní na kosmodromu si při pohledu na odlétající raketu dobře uvědomovali, že se před nimi rozvíjí generálka. Brzy poletí první z tohoto hloučku sympaticky odvážných mladých mužů ve vojenském, kteří raketě zamávali na rozloučenou. Kdo to bude? Nikdo z nich, ani hlavní konstruktér Koroljov to nevěděl… 

Konstruktér IVANOV pro nás vypráví svůj zážitek: „Předseda státní komise (sešla se 10. dubna 1961) se zvedl. Umlkl šum a ruch na pracovišti, ztichli náhle i kameramani. 

„Dovolte, přátelé, abych zahájil zasedání státní komise. O přípravě nosné rakety a kosmické lodi Vostok nám poví více Sergej Pavlovič Koroljov.“

Dívám se na něho. Navenek je klidný, ale jeho oči prozrazují pohnutí. Pomalu vstává a jako vždy tiše, nenápadně, prozrazuje, what is going on?:

„Nosná raketa a kosmická loď Vostok prošly úplným cyklem zkoušek v továrně i na kosmodromu. Výhrady k práci jednotlivých soustav rakety a kosmické lodi nejsou. Žádám státní komisi, aby dala svolení dopravit raketu s lodí na rampu, abychom mohli následovat naše přání v přípravě startu, k němuž dojde 12. dubna v 9 hodin 7 minut moskevského času.“

A zase se posadil na prdel. Několik desítek slov… Tak krátce a lakonicky byla zhodnocena celá ta gigantická martýrie, slečno Marto, vy jste zběhlá v tom, jak trápit, jak týrat, jak mučit bezbranné. Kolik je však skryto významu za takovými slovy! Celá historie naší kosmické techniky pod patronátem sluneční soustavy. Sny Konstantina Eduardoviče Ciolkovského, nadšení girdovců, kteří odváželi prvou raketu zavinutou do bavlněných hadrů na plošince tramvaje, první řízené rakety padesátých let 20. století, první mezikontinentální, první sondy a družice – náš miniaturní PS funkční jako dnešní SMS (tak nazývali na kosmodromu svou první družici do pokrytého a vědecky odkrytého signálu), Lajka, první Luniky, první kosmické lodi radost pohledět na design schopných metafor… 

„S přípravou kosmonautů nás seznámí generál Nikolaj Petrovič Kamanin…“  

„Je těžké vybrat ze šestice adeptů pouze jednoho, abyste neublížil zbývajícím pěti čekatelům na zázrak,“ spustil Kamanin svůj gag. „Ale museli jsme se rozhodnout. Doporučujeme, aby prvním účastníkem kosmického letu byl nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin. Jako dvojníka navrhujeme Germana Stěpanoviče Titova.“

A když se v sále rozhostilo hrobové ticho, udělil předseda slovo Juriji Alexejeviči. 

„Dovolte, občané, abych ujistil naši sovětskou vládu, a komunistickou partaj a všechen sovětský lid, že vynaložím veškeré své síly a umění, abych splnil na jedničku svěřený úkol – otevřít první trasu do vesmíru. Setkám-li se na této cestě s nesnázemi, pak je překonám se stoickým klidem, jak je překonávají úředníci k lidem…“ 

Pozdě večer se všichni do jednoho nahrnuli (taková se už držela zdejší tradice) k vyvezení rakety na start. Znovu se rozevřela křídla obrovitých vrat a motorový vůz odvážel pomalu do noci naše dítko enfant terrible garant lepší doby a techniky. Znovu lidé postávali mlčky s obnaženými hlavami a znovu mimoděk tryskaly slzy z monitorujících orgánů hlavy…“ 

Rychle se blíží doba startu.

Hlas Sergeje Pavloviče Koroljova: 

„Je to dobré. Všechno nám ubíhá podle plánu. Končí příprava rakety.“ 

Jurij Alexejevič se ptá položertem, polovážně a tón jeho řeči uvolňuje napětí z celosvětové premiéry:

„Tak co říká medicína – bije mi ještě srdce?“ 

„Slyším vás znamenitě. Máte puls šedesát čtyři, frekvence tepu zůstává dál v normě.“

„Rozumím, to tedy znamená, že mi srdce ještě bije moji hymnu člověčí!“

Ze sálu je slyšet hlas řídícího startu. Je u periskopu. A jeden rozkaz letí za druhým jako orel za svou vyvolenou orlicí.

„Zážeh!“ 

„Cedr? Zde Zarja jedna! Zážeh!“

Z reproduktoru se nepřerývaně ozývá ruský tón:

„Rozumím, zážeh…“

Další povely a konečně –  –  – START!

Jedna, dvě, tři…

To jsou sekundy. Ozývá se opět do prostoru Sergej Pavlovič Koroljov:

„Přeji vám šťastný kyprý let!“ 

Šumem vesmíru a rachotem odlétající střely se probíjí hlas Jurije Gagarina:

„POJECHALI!“

*

GAGARIN: „Z výšky tří set kilometrů je velmi charašó vidět osvětlený povrch Zeměplochy. Při pohledu dolů jsem viděl mraky a jejich lehké stíny taky na polích, lesích a mořích. Vodní hladina byla tmavá a objevovaly se na ní lesklé skvrny. Dobře jsem rozeznal pobřeží pevnin, ostrovy, velké řeky a vodní nádrže i zvlněný terén. Když jsem letěl nad CCCP, viděl jsem jasně kosočtverce kolchozních parcel. Předtím jsem často vystupoval v letounech do výšky kolem patnácti tisíc metrů. Z kosmické lodi jsem sice viděl hůř než z letadla, ale přesto je vidět velmi zřetelně. Po pravdě řečeno jsem byl zcela udiven nad tím, že z výšky, v níž jsem byl, lze tak snadno rozeznat detaily zemského pokřiveného povrchu… 

Jakmile jsem se octl ve vesmírném prostoru, snášel jsem stav beztíže dobře. I když za letu na lodi Vostok (opak k vopruzu na Zemi byrokratů) nebylo mým úkolem přejít na ruční řízení, vykonával jsem plno operací při řízení jiných systémů lodi. Vedl jsem rádiové rozhovory, zapojoval jsem a příslušným způsobem nařizoval rádiové zařízení, reguloval jsem vytažení žaluzií v oknech pro okrasu, obsluhoval jsem přepínače, vedl palubní deník a prováděl jiné záslužné úkony. Již během letu jsem dospěl ke stanovisku, že člověk si za kosmického letu poradí s obsluhou lodi, než bys napočítal pod 30 minut. 

Při pohledu na obzor jsem jasně rozeznával jeho zakřivení, což na mne působilo neobvyklým dojmem. Zemi lemovala jemná, světle modrá aureola, která postupně tmavla a přecházela v tyrkysovou zeleň, modř, a fialovou až do uhlové černi. Rozechvělý euforicky jsem nahlížel do tohoto světla pro mne neobvyklého a nového a snažil jsem se všechno si dobře prohlédnout a zakládat do paměti. Okny zářily do kabiny podivuhodně jasné a studené hvězdy, strašně vzdálené, ale přesto se z oběžné dráhy Vostoku zdály blíž než Země…“

SETKÁNÍ TVÁŘÍ V TVÁŘ 

Měl jsem to štěstí, že jsem se mnohokrát s Gagarinem v následujících ročnících zábavy a poučení setkal. Poprvé to bylo na palubě túčka, které odváželo Gagarina koncem dubna 1961 na jeho první zahraniční návštěvu, do Československa. Než jsem se do letadla, v němž Jurij Alexejevič letěl, dostal, prožil jsem několik hodin skutečné kalvárie, co je proti tomu jen jediné martýrium? Hahaha. Gagarin letěl obyčejnou cestovní linkou a všechna místa byla pochopitelně už dávno pro velký zájem obsazena. Nakonec to však přece jenom vyšlo, jako zázrakem s dostatky štěstí v neštěstí. Někdo mi totiž vnutil do ruky – když jsem už všechno pomalu a jistě vzdával – svou letenku. Moc se mi pak v dlani neohřála, neboť mi ji zase hned zabavili. Ale měl jsem už v pase odbavovací štempl, a tak jsem se dostal do letadla bez letenky. (Teprve na jeho palubě jsem se dozvěděl, že jsem málem vzal letenku veliteli kosmonautů, generálu Kamaninovi, dokážete si představit, co by se se mnou potom za tohle semlelo? Však mi to také po letech žertem připomínal, když mne seznamoval s dalšími ruskými kosmonauty: „To je ten výtečník, který si nepřál, abych letěl s Gagarinem do Prahy.“) 

A tak jsem se poprvé setkal s Gagarinem tváří v tvář. V bloku mám dodnes první výměnu našich gagů. Z uvítání Jurije Alexejeviče v Praze jsem mnoho neviděl. Hned na letišti mne „zajistili“ z Mladé fronty, zavezli mne do redakce a zamkli v kamrlíku s tím, že dokud nenapíšu čtivou reportáž, nedostanu se lehce ven. Snažil jsem se ji tedy co nejrychleji vyplodit. Příštího dne vyšla v Mladé frontě na titulce… 

Ubíhala vesele i stručně a smutně léta, přicházela další setkání. Některá byla krátká, jiná trvala mnoho hodin. Byl jsem u Gagarina doma ve Hvězdném, provázel mne výcvikovým lágrem, spolu jsme navštívili Výstavku úspěchů národního hospodářství SSSR. Celý den jsem s ním procoural, když byl u nás na dovče v Karlových Varech na podzim roku 1967. 

Každé setkání s Gagarinem bylo svým způsobem zábavné a inovující. Otevíraly se při nich před vámi kosmické dálky s celou svou prozřetelnou romantikou, se svými krásami i záhadami opředené taje jinotaje. Nechtěl jsem nikdy sprostě využívat jeho času k velkým rozhovorům a podrobným vyptáváním. Takže mně několikrát vytýkal – samozřejmě v dobrém a s úsměvem znalce – že si musí pomalu zajímavé otázky týkající se kosmonautiky sám nadhazovat. 

„A přiznej se mi, ty bys nechtěl jednou letět?“ zeptal se mě, když jsem mu na našem velvyslanectví v Moskvě předával film, který jsme o něm pro televizi ukuchtili.

„Samozřejmě, že bych rád na to přistoupil!“ 

„A víš, že jsme už o tom spolu s Kamaninem nejednou hovořili? Zatím však vyčkej. Je to stále ještě moc a moc nebezpečné. A představ si, co by se semlelo, kdybys tam nahoře uvízl v nesnázích… Slibuji ti však, že jednou postavíme velký kosmický autobus a svezeme v něm novináře právě tak bezpečně jako v túčku!“ 

Výjimečnost Gagarinovy podstaty cesty do vesmíru spočívala v tom, že byla poprvé. Vědci už znali některé údaje o podmínkách kosmického letu, ale nikdo z nich zatím nevěděl, jak se s jejich pestrým spektrem vyrovná sám člověk z masa a krve a kostí. Zda bude schopen ve vesmíru pracovat jako pod dohledem nadřízené síly zde na Zemi. Zda se na jeho organismu a psychice projeví stav beztíže. Gagarinova cesta dokázala, že člověk může nejenom normálně snášet podmínky krátkodobého letu vysoko nad planetou, ale i návrat dolů na Zemi. Jurij Alexejevič šel do neznáma pln odhodlání. Podstoupil obrovské riziko. Otevřel cestu všem těm, kteří startovali po něm. A v tom tkvěla jeho zásluha. 

Zpráva o tom, že zahynul při cvičném manévru mnou hluboce otřásla…

Plynou léta, plynou celá desetiletí. Mění se rakety, startovací družstva, konstruktéři i kosmonauti. Ale na Bajkonuru zvučí stejné rozkazy jako v dubnu 1961. Jenom tulipánky v rozlehlé stepi sahající až za obzor tak palčivě už nekvetou, jako tomu bylo tenkrát, když ke startovací rampě přijížděl Gagarin… 

Ve vesmíru už létalo přes dvě stě kosmonautů. Tato profese dobře zaplacená se však ještě nestala masovou záležitostí. Profesionální služba kosmonautů se stále ještě skládá ze dvou nepoměrně velkých časových úseků – z dlouhé přípravy na Zemi a z poměrně krátkého pobytu ve vesmíru. Přesto kosmonautika nabírá stále rychlejší obrátky a hrne se na spoustu kvalitních scénářů a scének kompatibilních ve 4–D projekci. V prvním čtvrtstoletí od historického Gagarinova letu, který trval pouhých 108 minut, už bylo dosaženo jak v automatických, tak v pilotovaných výletech úctyhodných výsledků. Vyjasnilo se i mnoho otázek a sporů, kterými se zabývali vědci i konstruktéři v šedesátých letech. Čas od času se například rozhořely diskuze o tom, zda je vůbec účelné, aby člověk létal do neznámého a svou podstatou životu velice riskantního prostředí. Nestačily by k tomu pouze automaty? Kolik by odpadlo starostí a námahy. Možná, že bychom dokonce věděli o vesmíru i o naší Zeměploše víc, kdybychom soustředili svoje úsilí výhradně jedním směrem – na vývoj stále dokonalejších a spolehlivějších a chytřejších automatů? 

„V kosmonautice se musí rozvíjet automatické prostředky průzkumu právě tak jako pilotované lety. Je velmi záludné a možná vůbec nemožné vytvořit automat, který by nahradil lidské charaktery, i um. Vezměme si například lidskou intuici. Sotva budete moci vdechnout tuto vlastnost nějakému automatickému zařízení. Kromě toho člověk může jakýmsi naprosto nepochopitelným způsobem přidušenou logikou nacházet mnohdy zcela neočekávané spojovací nitky mezi procesy a jevy, jež na první letmý pohled laika i vědce jako Lajka spolu vůbec nesouvisejí,“ konstatoval kosmonaut Glazkov svůj pocit z vývoje. 

Člověk je schopen hluboké analýzy, může velmi rychle a kvalifikovaně vybírat z velkého počtu informací to nejcennější, to nejdůležitější, to co zůstane antihloupé, jako antihmota vůči všeobecně zaostalému stavu v systému. Dovede se orientovat ve zcela neznámém prostředí a situaci. Opírá se přitom nejenom o získávané bajty informací, jež přijímá v cuku letu, a o plánovaný program, což je vlastní vydumanému automatu. Využívá však navíc svoje individuální profesní a životní zkušenosti zvané profesionalita. Třeba Andrey Hepburn si v šedesátých letech skvěle vystřihla roli na fyzičku ve střehu i ve střetu s realitou ve snímku „JAK UKRÁST VENUŠI?“ …s parťákem protřelým jako je svižný panter… Peter O´Toole.

Bez člověka si zatím nelze dost dobře představit opravu poškozeného zařízení na palubě lodí nebo výměnu celých složitých bloků, jež dosloužily a zůstaly kaput. V mnoha případech dostávají i zcela jinou hodnotu výzkumy, jež by nakonec statně mohl provádět automat samostatně. Zkušený výzkumník si totiž vybere tu nejdůležitější informaci, zatímco automat registruje všechno podezřelé a nezvyklé, co se dostane do jeho zorného pole. K takovým výzkumům patří například pozorování horních vrstev atmosféry a různých oblastí zemského povrchu. Tím, že kosmonaut vybírá tu nejdůležitější informaci, šetří čas, urychluje její vyhodnocování v laboratořích zbudovaných na Zemi. 

Jak se kosmonautika rozvíjela, začalo narůstat zatížení kosmonautů. Dnes je pilotovaný kosmický přístroj vlastně soustavou člověk–jeho poslušný stroj. Efektivnost její práce závisí na správném rozdělení funkcí mezi člověkem a zdárným automatem. Hledá se samozřejmě hranice, na jejíž jedné straně je doména automatů BACK TO THE FUTURE a na druhé straně práce, kterou líp zastává člověk v pohybu cyklů a pouček. A tato tendence bude pokračovat i do budoucna. Jedině tak je možno zajistit stále se zvyšující efektivnost pilotovaných letů. Na vývoji ruských orbitálních stanic i amerických raketoplánů pozorujeme, jak rychle se zdokonalují konstrukce a přístrojové vybavení. To nutně vede k tomu, že se začíná prohlubovat specializace kosmonautů a kosmických sil. 

Za pouhých pětadvacet let od letu Jurije Gagarina byly vyvinuty prostředky, které lidem umožňují trávit stovky dní v kosmickém přiléhavém prostoru přátelství. Poznatky kosmonautů už dnes obohacují desítky a desítky odvětví pozemské vědy. Stále výrazněji přispívají k rozvoji nejrůznějších hospodářských odvětví a začínají načrtávat možnosti, jak řešit palčivé otázky naší ošuntělé planety. 

Jakých výšin dosáhne kosmonautika, až budeme vzpomínat padesátého výročí letu prvního člověka do vesmíru? Inu zasáhne jen všeobecná duševní celoplošná celospolečenská ekonomická krize. Avšak kde Bůh hospodaří, tam se stále nadějně dobře daří. 

Až se bude psát rok 2016? Houstone, zase asi opět u někoho nastává nezáživně inženýrskej vele tele problém namísto veledíla a podívané! 

Myslím si, že tehdy už budou mezi pozemšťany žít takoví „kádři“, kteří větší část svého života stráví mezi hvězdami. Že na oběžné dráze budou pracovat kosmické fabriky, z nichž se budou na Zem posílat takové podivuhodné slitiny a materiály, o nichž se nám zatím může leda jen zdát. Materiály, které vyvolají další průmyslovou revoluci. Že kolem Zeměplochy budou létat celé vesmírné ostrovy o hmotnosti mnoha tisíc tun. Že z těchto ostrovů budou startovat obří dálkové kosmické koráby, jejichž cílem bude Mars a velké měsíce obřích planet. Že…

Je možno samozřejmě popustit uzdu fantazii. Je možno rozvoj kosmonautiky v dalších etapách čtvrtstoletí přehánět, nebo naopak nedocenit. Jedno však vím bezpečně jistě: jméno Gagarin bude znít stejně jasně za padesátky let, sto i tisíce let, až se my ostatní už dávno obrátíme v prašnou hasnoucí extázi. Poněvadž on byl tím, který pozval celé lidstvo do vesmíru…

VALENTINA VLADIMÍROVNA TĚREŠKOVOVÁ 

☼   6.3.1937   MASLENNIKOVO (RUS) 

Maslennikovo slibuje kovo a Těreškovová nám prozrazuje kovová. Ale víc science and cosmic melody. Sportovní letounek se rozjíždí a lehce se odpoutává od Země. Valja s padáky, základním na zádech a záložním (co kdyby…) na hrudi, poslušně sedí na zadním sedadle. Vpředu je evidentně v akci instruktor Vladimír Kondraťjev. Letoun nabírá plavně vejšky. Zelená plocha letiště se propadává stále níž a níž. Zato je vidět Volha a smradlavé město. Nikdo tam dole netuší, že Valja Těreškovová vysoko nad nimi sbírá všechny svoje síly k prvnímu seskoku padákem. Jak je daleko k té zemi? Co když se padák nerozevře? Kondraťjev dává jasný pokyn: 

„Připravte se k seskoku, madam!“ 

Valja plní rozkaz. I když ráno po příjezdu na letiště měla strach, teď ví, že přece jen zvítězí odvaha a seskočí zdárně dolů. Jen aby to bylo bistro, spěšně! Otáčí se na instruktora. Ten jako by ji neviděl. Dívá se kamsi vpřed. Konečně se k ní obrací, usměje se a krátce podotkne:

„Tak běž!“ 

Skok do propastných obláčků!

Kolik uběhlo vlastně času? Sekundy se zdají být tak nekonečné zákruty.

Co se stalo s padákem? Proč se nechce rozevírat? 

Najednou škubnutí, pád se přerušuje, ticho tam. A nahoře bílý vrchlík. Všechno je v naprostém klidu i pořádku. 

Valja dýchá těžce jako Heavy D po důkladném americkém obědu a přerývaně jako po dlouhém rychlém úprku před malérem se sousedem. Ohlíží se kolem sebe. Jaký prostor, jaká to nádhera pro oči ženy! Radost však brzy vystřídaly nové obavy z neúspěchu. Zdá se jí totiž, že čím blíž je země, tím rychleji padák klesá. Je to normální? A kam ji zanáší vítr? Ale už je tady náraz a odraz a Valja se ocitá ve vysoké trávě letiště. 

V parašutistické příručce je tento seskok vyznačen datací 21. května 1959, v okénku pro známku je jednička i s hvězdičkou, bavíme se o aviatice…

„POKUS SE O TO, TY NA TO MÁŠ, V NĚMECKU SE ŘÍKÁ: MACHBAR, TO DÁŠ!“ 

Když byly Valje čtyři roky, ztratila otce. Narodila se ve vesnici Maslennikovo, asi 40 kilometrů od města Jaroslavl. Vladimír Axjonovič Těreškov – jeden z organizátorů kolchozního hnutí – česky zaprděný jezeďák se slámou v botách – dobrovolně odešel na finskou frontu a domů se již nepodíval. Nepřátelská střela ho sestřelila na sněžných pláních Karélie. To je ale malérie. Jeho frontoví kamarádi napsali soucitný dopis: „Padl u finské pevnůstky, nepodařilo se mu vztyčit na ni rudý prapor. Jen sníh zčernalý střelným prachem zrudl.“ 

Valja, její bratříček i sestra plně pochopili, že je potkalo veliké neštěstí. Ztratili otce. Ještě nedávno s nimi seděl za stolem, vysoký, silný, s hlubokýma výmluvnýma šedivýma očima. 

Krátce nato dostala rodina dopis z Jaroslavli: „Přijeďte za mnou, budeme žít společně,“ psala babička. A tak na jaře Jelena Fjodorovna opustila vesnici Maslennikovo a přijela do města. Babička pracovala jako přadlenka v textilní továrně Krasnyj Perekop a sem také brzy směřovala i její pohledná dcera Jelena. 

Do školy začala Valja chodit toho roku, kdy skončila válka. Vychodila sedm tříd (zase ta 7) a nastoupila do práce v závodě na výrobu pneumatik. Po večerech dokončovala napilno osmou třídu. Ve večerním studiu pokračovala na externí průmyslovce pro obory lehkého průmyslu. Ale to už byla zaměstnána na plný úvazek v kombinátě Krasnyj Perekop. Zde se také na výzvu Komsomolu přihlásila do výsadkářského kroužku. V srpnu 1960 byla Valja zvolena tajemnicí komsomolského výboru kombinátu (a nechodila na povinné schůze v kombiné – jen v přiléhavé pracovní kombinéze). 

Jaro roku 1961 zahýbalo doslova všemi komsomolci podobně. Na prvních stránkách novin se vyjímal úsměv Jurije Gagarina. Valja stále víc snila o tom, jak sama řídí kosmickou loď. Zvládla by všechny obtíže, které vznikají nenápadně za letu? Vždyť neumí řídit letadlo, není pilotkou. Ale což nemá za sebou 136 seskoků padákem do vzduchoprázdna? Ve vesmíru budou určitě potřebovat lidi s nejrůznější profesí. Jednou se svěřila tajemnici stranického výboru se svou neodbytnou touhou beztíže. A Valentina Fjodorovna Usovová jí poradila lapidární věc:

„Jen to vyzkoušej! Odhodlej se k tomu!“

Valja tedy napsala žádost. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Přijeďte do Moskvy, soudružko!“ 

Z tvrdých zkoušek tehdy vyšla jako vítěz. A pak – ani tomu sama nemohla věřit – šla po dnes už legendární půdě Hvězdného. 

ZE ZÁPISNÍKU TRENÉRA KOSMONAUTŮ CITUJEME NEJLEPŠÍ OBSAH… 

„Jednou po snídani obklopili kosmonauti Jurije Gagarina a několik dalších svých přátel, kteří se chystali navštívit komisi pro výběr žen do oddílu smutných kosmonautů bez jediné ženy.  

„Buďte přísní,“ radil jim redaktor kosmických novin Neptun.

„Je to vlastně div divoucí, že mezi námi budou excelovat i ženy se svým sex cell, sexy mozečkem,“ zauvažoval kdosi mazaný vodkou nahlas. „Teď budeme muset, kamarádi, všichni pořádně pečovat o svůj vzhled… vzorem ať jsou Roxette a The Look“ 

Po ostrém hokejovém utkání se kosmonauti opláchli ve sprchách a hovořili o průběhu hry. Vtom zadrnkal v místnosti telefon:

„Tak už jsou tady!“ 

Kdo? Jak vypadají? K prvnímu setkání dívek se „starými pejsky kosmonauty“ došlo po večeři. Někteří kosmonauti seděli u TV jako přikovaní, jiní hráli zvesela kulečník. Vtom zazněly čísi kroky, do prostoru vešly dívky…

Chlapci jim postoupili místa v měkkých křeslech. Nastala nezvyklá pomlka – ticho. Obě strany se snažily uhádnout, jací asi budou ti odnaproti, jaké mají zájmy a tužby za účelem družby. 

„Seznamte se…“

„Moje křestní jméno zní Pavel, příjmení Popovič.“

„Já se jmenuji Valja Těreškovová, moc mě těší,“ odpověděla jedna z pohledných dívek. 

Ani v letectví není žena–pilotka zatím zcela obvyklým jevem, zákonitostí. A žena–kosmonautka, to už vůbec ne. První a druhý kosmický let ukázal, jak velký význam má fyzická průprava kosmonautů. Na základě výsledků přípravy mužů na mnohahodinový let došli jak lékařská komora, tak trenéři k závěru, že fyzický trénink musí být stejný jako u mužů. 

…Dneska máme pondělí. Dívky poprvé přišly na ranní rozcvičku. Počasí je jarní, svůdné, hecující. Sníh už roztál, jen tu a tam jsou ještě zamrzlé kaluže. 

„Držte ruce rovně,“ radím jedné z dívek. „Vaše pohyby musí být široké a volné. Proč jste vůbec přestala cvičit?“ ptám se ze zvědavosti jiné.

„Když já se tak stydím. Navíc nejsem zvyklá, aby se mnou spolupracoval trenér. Nevšímejte si toho. To samo odezní…“

Brzy se naše dívky dočkaly první kosmické zkoušky – cely pro samovazbu. Samotku. První z nich doprovázeli a povzbuzovali odhodlaně všichni. 

Ve tři odpoledne Valja přijela ze zkoušky. Šťastně se zubí na přivítanou a stále mluví a mluví: „První dobu jsem se osamělá ani necítila. Zpočátku jsem byla dokonce ráda, že zůstanu sama se svými neutříděnými myšlenkami. Pak se mi však tolik chtělo mluvit s nějakou živou bytostí. A tehdy jsem začala vzpomínat, kdo má jaký hlas… Teprve až teď si uvědomuju, co to znamená být sama, bez jakýchkoli pozemských pocitů v tělesné schránce…“

Stejně jako loni jsme se strachovali o Andrijana Nikolajeva, Pavla Popoviče a jejich dvojníky kaskadéry, kteří se zaučovali na centrifuze, tak i letos se bojíme o novou skupinu kosmonautů, zejména o křehká děvčata v oddíle odvážných mistrů.

Když jsem vešel do místnosti, byla Valja už odděna a v doprovodu lékaře zamířila k centrifuze. Posadila se, zkontrolovala signalizaci, pohodlně se uvelebila v křesle a znehybněla.

„Valentino, je všechno v pořádku?“ Lékařův hlas zní laskavě, ale přesvědčivě důrazně.

„Ano!“

„Tak pozor! Začínáme se točit!“

Centrifuga nabírá postupně rychlost. Přetížení vzrůstá… dvě… čtyři… pět… všichni tu trnou napětím…

Stop!

Po tvářích se rozlévá blahodárný úsměv. Valja se obzvláště raduje a graduje, má dnes narozeniny. Yeah. Dosud sedí v křesle, centrifuga se setrvačností otáčí, ale přátelé jí už posílají narozeninové komplimenty a přání z lásky k druhé osobnosti…“ 

SLOVO DOSTÁVÁ VALENTINA 

„Centrifuga mne pořádně potrápila. Je to pochopitelné. Nikdy jsem nelétala v reaktivním letounu, nebyla jsem zvyklá na větší přetížení, teď jsem to musela dohánět. Ani letadlo mi neodpustili. Proč se vám o tom zmiňuji? Proto, poněvadž někteří moc netrpěliví hvězdní romantikové mi vykládali pohádky: „Jak se zdá, teď je možné dostat se do kosmu rovnýma nohama, bez letectví, co?“ Nic takového, bez letových návyků nelze zatím předpokládat úspěšnou pilotáž kosmické lodi. Všechno se mnou prodělávala moje nerozlučná družka – náhradnice, kaskadérka a kujónka… 

Kdykoli přijde řeč na tělovýchovu, ptají se mne na můj oblíbený sport. Miluji gymnastiku a jízdu na kole. Mám ráda taky loďku. Vyjížděla jsem si daleko, až byly ruce jeden velký mozol a záda jsem měla rozbolavělá. Ale za chvilku to utichlo a tělo bylo lehké jako pták.

I ve Hvězdném městečku jsem musela skákat s padákem. Nedopadlo to vždy na jedničku, bylo nutné se dál učit aerodynamice. Učitel, zasloužilý mistr sportu, mi neprominul jediný malý hřích a pořád nebyl úplně spokojen:

„Ještě to furt není ono! Ve vzduchu musíš být jako ryba ve vodě! A buď trochu jako mužský kus!“ 

Poslední požadavek mi připadal paradoxní. Pak jsem ale pochopila, že to prostě znamená nezneužívat své příslušnosti ke „slabšímu pohlaví“. Snažila jsem se o to a od jednoho seskoku ke druhému jsem se cítila jistější. Volný pád éterem (volně kombinovaným vzduchem) se stal mým živlem. 

Po namáhavém tréninku jsem konečně dostala povolení k „samostatnému letu“. Usadila jsem se v kabině kosmické lodi – přesně takové, v jaké jsem měla později letět. Instruktor mi dal dobře míněné poslední pokyny a já zůstala sama. 

Nejdřív jsem začala prověřovat přístroje. Podle toho, jaké napjaté a vyčkávavé ticho v kabině vládlo, jsem pochopila, že nejsem sama, kdo je tím vzrušen. I když lékaři říkali, že jsem se chovala v mezích normy, zdálo se mi, že jsem normu dalece překročila. 

Srdce mi bilo jako zvon bim bam, dýchalo se mi nějak zvláštně. Ale nebyl čas, abych najednou zpytovala své pocity. Dokončila jsem, co bylo potřeba a ohlásila: „Volám Zemi. Tady břízka. Prověrka skončena. Prověrka skončena. Jsem přichystána k odletu.“ 

Odpověděl mi povědomý, trošku však burácivý hlas:

„Rozumím, břízko. Do startu zbývá… Tady Země, přepínám.“

Kdybyste jen věděli, s jakým vzrušením jsem čekala na povel k neobyčejnému nezemskému startu. Premiérovému kosmickému startu ve svém životě. Věděla jsem, že zatím je všechno jenom tak, že se ani nehnu z místa. Ale přesto se mi svíralo srdce jako kdysi před prvním seskokem padákem. 

K mým uším doléhal mohutný hukot techniky. Vydával jej speciální imitátor. Pak vše utichlo. To znamená, že jsem už na oběžné dráze a nacházím se ve stavu beztíže. Mimoděk se mi chce vyhlédnout z okna: Co je tam venku? A je tam – opravdové hvězdné nebe! Před očima plave hvězdná rosa – jen jen ji nabrat do dlaní. Je to ale věc, ta naše zkušební loď! Vidím odtud i Zemi – rodnou modrou planetku, takhle mrňavou. Všechno, co jsem zpozorovala, jsem si zapsala do palubního deníku. Ve stanoveném čase jsem přepínala automatické řízení na ruční, zkoušela jsem sama loď řídit. V lodi jsem odpočívala, cvičila, jedla, četla Kolcovovy nadnášející verše poetické nálady. Přesně podle programu jsem přistála, samozřejmě bez nehody jsem se dotkla Země, od níž jsem se ani na centimetr neodchýlila. Ale vyšla jsem z lodi jako z opravdového letu. Plná dojmů, překypující nadšením, můj elán by se mohl krájet jako na dee jayském pultu…“

„ČEKÁM!“ 

Když jsem se poprvé setkal s Pavlem Popovičem, vypráví kosmický mistr a Dr. Milan Codr, autor space cadet „slovanské“ epopeje hravosti u dat (bylo to v Praze), padla mezi jinými i otázka: „A připravují se v Sovětském Svazu ke kosmickým výletům i ženy?“ Odpověděl rovněž zkoumavou otázkou: „A nemyslíte, že by bylo bez nich kosmonautům letícím třeba na Mars ve vesmíru smutno?“ 

Valja sedí u velké obrazovky. Hledí na ni tvář člověka, kterého před nedávnem vyprovodila spolu s ostatními na cestu vesmírem. Uchopila mikrofon:

„Jestřábe! Jestřábe! Poznáváš můj hlas? Srdečně tě zdravím!“ 

Valerij Bykovskij – velitel rozkazů na kosmické lodi Vostok 5, který startoval 14. června 1963 – se usmál jako dítě v zápolení hry na slepou bábu:

„Čekám na tebe, Valjo, můžeš!“ 

Teď je na řadě tato krásná dáma ve skafandru.

V Domku kosmonautů na kosmodromu (dnes už tady najdete moderní hotel s předpotopní fází wi–fi a science fiction k hi–fi jako nezbytnou samozřejmostí) pracovala uklízečka, šedovlasá paní Marie Petrovna. Stlala lůžko Gagarinovi, Titovovi, Nikolajevovi, Popovičovi i Bykovskému. Stará všetečka se dívala na cestu mezi topoly. A co zahlédne? Odtamtud v bílé košili kráčel zrovna Koroljov.

„Když měl letět Juročka, pořád chodil a chodil. Skoro až do rána bílého. Přijde a zeptá se: „Tak co? Usnula?“ A znova chodí!“ 

Marie Petrovna nyní stlala lůžko Valentině. Dosud přijížděli do tohoto „cosmo bivaku“ bejváku jenom muži. Teď tu poprvé stráví noc i žena jejich snů…

Je nádherný jasný den.

Čtyřicet kroků od rakety zastavuje autobus. Desítky očí se zájmem hledí na dveře od pokoje. Vystupuje. Modrý skafandr, na hrudi paprsky slunce a hedvábím vyšitý obrys holubinky. Oh jaká to poetická móda. Pod tím sytě červená písmenka napovídají zemi původu, CCCP. Všichni ji vítají potleskem. Spolu s Valjou jede výtahem i jeden z konstruktérů. Pomáhá jí zaujmout plac v kabince, dává poslední pokyny na cestu. Průlez se uzavírá.

Záblesk, jako Grandmaster Flash, doktor na disco ozdravné vizitě, oblaka prachu a dýmu. Rostoucí hukot a šlehající plamen, zprvu kulatá třpytná disco–koule, pak oslepující pruh, raketa míří vzhůru. Z trysek šlehají jazyky plamenů. 

LET PRODLOUŽEN, EXTENDED VERSION! 

Celá Země napjatě sleduje druhý skupinový let sovětských kosmických lodí. Na jedné z nich je uvedeno křídou: „Valjo, všichni ti posíláme vřelou pusinku. Tvoji Raketčíci!“ 

Ke startu Vostoku 6 z kosmodromu Bajkonur došlo 16. června v deset hodin třicet minut a jedna bonusová sekunda středoevropského času. 

„Štěstí mi bylo nakloněno. Ve chvíli, kdy jsem se dostala na oběžnou dráhu, bylo místo bez mráčku. Zelenaly se čtverce obilných klasů, řeky mi připadaly jako blesky spadlé na zem. Bělají se vrcholky sněžných plání a hor, horizont je divukrásná duha nalepená na černé nebe. Tmavomodrá, světlemodrá, sytě oranžová, světle žlutá, zelenkavá krása. Pastelové barvy přecházejí jedna do druhé. Nejkrásnější je naše modravá planeta za úsvitu, to mi věřte…“ 

Valerij Bykovskij už měl v palubním deníku v době, kdy se Valja teprve dostávala na oběžnou dráhu, první zápisy výzkumu od slídilů jako je „kadet“ zvaný Pinkerton, předchůdce dobře známého molochu FBI. Stručné a lakonické:

Na aktivní části letu nejsou přetížení velká. Zapojení posledního stupně rakety je téměř nenápadné. Ostrý pokles přetížení…

Nad Francií jsem pozoroval stopu reaktivního letounu. Na Středozemním moři jsou dobře rozeznat lodě a jachty. Spatřil jsem Petěrburg, Suezský průplav, Nil…

Viditelnost řek je výtečná. Je možno zahlédnout přesně, kde je vyschlé koryto, kde voda. Nad oceány téměř celou dobu stojí mlha. Pobřežní linie je vidět velmi ostře. Podle ní určuji správnost globu… 

Když loď vychází ze stínu a Slunce začíná osvětlovat loď zleva ode mne, tu zahlédnu v pravém průzoru pohyblivé světelné ťopky ve vzdálenosti 20 až 200 cm od lodi. Vypadá to, jako kdyby je loď neustále předháněla. Tento efekt pozoruji pokaždé, když vychází pryč ze stínu. Celou dobu mám ty částice před očima… 

Odpoutal jsem se. Není to vůbec těžké. Dokonce lehčí než na Zemi. Můžeš to vykonat rychle nebo zdlouhavě pomalinku. Není však dobré pospíchat a neužít si to. Žádné nepříjemné pocity a vibrace nemám. Vše splněno podle plánu. Jsou možné varianty pohybu po kabince. 

16. června večer Země dlouho nedostávala odpověď z kabiny Vostoku 6. Z řídícího centra se proto dostavil příkaz:

„Jestřábe, Jestřábe, slyšíš? To jsem já, Zarja. Probuďte Racka. Asi ještě spí. Probuďte Racka.“

A Jestřáb Racka vzbudil jako jemný závan brízu na pleti. Země opět zaslechla jasný hlásek Valentiny. Závěrem toho dne se konala vesmírná večerní prověrka. Začal ji hlavní konstruktér. Požádal velitelku Vostoku 6, aby podala zprávu o svém zdravotním stavu, o práci jednotlivých systémů a soustav. Odpověděla jim jako žena činu:

„Usnula jsem trochu mimo program. Promiňte prosím. Příště se polepším. Cítím se jinak velmi dobře.“

„To nic, že jste si zdřímla v kajutě,“ utěšoval Valentinu super bourák všech konstruktérů pan Koroljov a poradil jí, aby udržovala nejvýhodnější teplotu v kabině.

„Jaké jsou vaše smělé plány do budoucna?“ zeptal se závěrem rozhovoru.

„Chci dodržet celý program tak, jak jsme se na tom domluvili!“ odpověděla hodná Valja. Je třeba ihned podotknout, že bude-li se cejtit dobře, bude let prodloužen na tři dny.

A tak se Vostok 6 začal vracet teprve, když osmačtyřicetkrát bez kolize obletěl naši planetu. O něco později začal sestupovat i Vostok 5.

„Vzdušný oceán,“ vzpomínala Valja, „nás přivítal ohnivým uragánem. Mně však bylo v duši příjemně a ani horko, ani chladno fyzicky. Teplota snad na objednávku. Po několika minutách plameny pohasly, to se k nám přibližovala Země.

Ještě chviličku a přistávám na širokou travnatou louku. (Bylo to 19. června 1963 v 9 hodin 20 minut středoevropského času.) Stranou na kopečku se bělá sympaticky trs břízek. Jako by sem přiběhly snad až od Jaroslavli, aby mne přivítaly z daleké pouti…

Dobrý den, ladies and gentlemen!

Dobrý den, Země!“ 

*

Eden (exemplář k užívání) je jen jeden… 

My, lidé, jsme součástí vesmíru.

My, jeden každý, musíme ochraňovat vesmír.

Každou hvězdu, planetu, skálu nebo rostlinu!

A živou bytost zejména! 

Protože celý vesmír to potřebuje.

Protože naše svědomí i srdce toto by all means necessary potřebuje.

An intellectual says a simple thing in a hard way. An artist says a hard thing in a simple way.

Ch. Bukowski 

(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha) 

(Pomníčky) 

VÝLET TVRDOŠÍJNÝCH BUŘTIPÁNŮ 

Pomníček v sedle Holubníku mají lidé obzvlášť rádi: nepřipomíná jim nic zlého ani smutně nedokonalého, přestože mu říkají „Bílá smrt“; všechno tehdy dopadlo nakonec dobře. Byli to zvláštní, vytrvalí pánové, kteří se vydali z Liberce za chladného pátečního odpoledne 19. února 1909 na sáňkařský výlet. Nevím, jestli by dnes uspěli v hledání sobě rovných expertů exemplářů následovníků: velevykrmený hostinský z Radničního sklepa Arzböck, liberecký kšeftař šatstvem a jinými nezbytnými doplňky sortimentu Mras a kapelník plukovní hudby Pochman. Z dnešních Lidových sadů vyšli až v půl druhé, pěšky, bez lyží. Každý z pánů za sebou táhnul sáňky. Chtěli v krátkém, zamračeném i zamraženém odpoledni přejít celé Jizerské hory a sjet na saních Štolpišskou silnicí do Ferdinandova. Řečeno mírněji a mírněji: pošetilý, bezvadný nápad. 

Na svůj dosažený věk, když ne rozum, na své dosažené postavení a v neposlední řadě i proporce rázovali pánové dobře, ve čtyři hodiny již byli na Kristiánově. V Liščí boudě se řádně a dlouze posilňovali, čekal je přechod přes hřebeny Jizerských hor. Když opouštěli Kristiánov, poslední lidské obydlí, pomalu se smrákalo, skučel vítr a z olověných mračen se začal spouštět na povrch zemský sníh nadivoko. Rozjaření pánové stoupali chodníčkem k sedlu Holubníku, ale brzy jim došlo: nevlídné povětří se proměnilo v prudkou sněhovou bouři. Na hřebeny vešla úřadovati noc. Vítr zametal stopy a všichni se hluboko bořili do sněhu. Proč se nevrátili do bezpečí, na sáňkařský sjezd nemohlo být přece ani pomyšlení? Za tmy svými svaly doťapkali na Sedlovou louku – rašeliniště na rozvodí dvou pomoří: stáli v sedle Holubníku. Tam ztratili orientaci, kudy se mají pustit dál a nazdařbůh se vydali dolů, kde tušili Štolpišskou silnici. Po několika minutách byl pan hostinský Arzböck tutově vyřízen nervově: byl tak vykrmený špekem, že zapadal do sněhu natolik, že nebyl štonc se sám ze sněhových nástrah vymanit. Obchodník i kapelník mu co chvíli podstrkovali pod chodidla své sáňky, jenže příliš tím tělnatému turistovi neulehčili jeho šlamastyku. Za chvilku jim pan Arzböck v oslepující sněhové vánici sdělil, že ho chytla křeč do lýtek a že dál nepůjde. Stáli v noční fujavici v sedle Holubníku, daleko od pomoci civilizace a jejího pokroku. 

Pánové byli naštěstí snad dostatečně vytrvalí: sestavili troje sáňky, pana hostinského na ně upevnili, zabalili do kabátů a nařídili mu, aby za nic na světě neusínal. Nechali ho samotného v sedle a bez světel pak klopýtali sami dva dál. Vzali to nejhorším směrem, šli příliš doleva a hodiny se tloukli na severním úbočí Hejnického hřebene. Mimo všechny cesty, hlubokými sněhy svahů Holubníku a Ptačích kup. Neměli ahnung, kde jsou, achtung, a často zapadali jako baby až po ramena do sněhové nadílky. Napůl omráčení ucítili pak pod nohama pevnější sníh. Za chvíli jim bylo jasné, že stojí na lesní silničce pod Ptačími kupami. Do Ferdinandova se dovlekli před půlnocí. V hostinci sehnali první pomoc, koně se saněmi, sněžnice a tři horaly s lany, prkny a svítilnami. Vzhůru pro zavátého rampoucha pana arci Arzböcka! Bouře ustala a kůň namáhavě vlekl saně vzhůru Štolpichem. Dál již museli pěšky. Hluboké stopy nestačil sníh zasypat a záchranný team se po nich dostal až k panu Bonifáci Arzböckovi. Očekával je dosud se známkami odhodlání a s myslí nezkormoucenou. Sněhem a houštinami ho táhli zpět k silnici. Pod nohy mu podstrkovali prkna, nesmírně se bořil do kyprých sněhů tlustoprd hostinský! Pak je již kůň dovezl dolů do Ferdinandova a zbytek té noci prý pánové velmi tvrdě prospali, chrrrrr. 

Na památku pošetilých, ale chvályhodně vytrvalých pánů pověsili liberečtí turisté malovaný pomníček: visel léta letoucí pod sedlem Holubníku, na místě, kde tlustokožec hostinský probděl nehostinnou únorovou noc čekáním na své zachránce. Obrázek byl několikrát opravován a retušován, i datum příhody se přitom trochu zkomolilo. Po válce pomníček vzal za své a dlouho potom odpočíval na půdě lovecké chaty na Žďárku. Pan polesný Ticháček ho jednou donesl do libereckého muzea k opravě. Tak byl znovu barvami vzkříšen bílý les na obrázku i tři postavičky se saněmi. V září 1961 pomníček znovu pověsili a v roce 1972 obnovili. Malovaný obrázek pod sedlem Holubníku nese od těch chvil český překlad starého veršovaného líčení onoho dávného únorového bloudění bludných ne Holanďanů nočními Jizerskými horami ne Velké noční hlídky: 

V zimní noci za jekotu bouře,

zuřící kdys tu, na této hoře,

zmizeli tři poutníci pod sněhem

a nevěděli lautr vůbec, kudy ven.

Až po hodinách, propadlí zlým úzkostem,

nalezli zas cestu k lidským bytostem.

Pamatuj proto, poutníče, že v klínu těchto hor,

přečasto bývá zima lítý tvor!

Jiní doplatili mnohem hůř na jizerskohorské mrazy a sněhy. 10. února 1886 stoupala parta neposedných lesních dělníků strmou ledovou roklí Černého potoka. Byli kdesi pod skálou Nosem v korytě nad vodopádem, když z boku rokle sjela sněhová lavina a zasypala je. Většinou z ní šťastně vyvázli, pouze dvacetiletého Ferdinanda Wildnera z Bílého Potoka čp. 29 vyprostili již nepoužitelného k oživení. Místo jeho smrti označuje kříž vysekaný do kamene v oné balvanovité, hučící vodou protékané rokli. 

Na jižním okraji Malé klečové louky, vpravo od dnešní Štolpišské silnice ze Smědavy na Čihadla, zmrznul 11. února 1853 libverdský hodinář Josef Effenberger i se svým synkem učenlivým Františkem. Do you know, what time is it? 

Na Tišině, na severozápadním úbočí Smrku, zemřeli mrazem 3. března 1851 dva pašeráci, starý Thomas a Franz Effenberger. 

Nakonec vzpomínám i na poslední případ z dnešního tisku: začátkem března 1968 nalezli neznámou, asi třicetiletou dámu, která zmrzla v údolí Kamenice mezi Josefovým Dolem a Kristiánovem, jen nedaleko místa, kde tabulka „Bílé smrti“ v sedle Holubníku hlásá, že v „klínu těchto hor, přečasto bývá zima lítý tvor“.