(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933
Praha)
TOŽ NA
APRÍL
V žádném
jiném měsíci nejsou Jizerské hory opuštěnější flek na mapě než v dubnu,
měsíci vsunutém jako klín mezi čas meziher sněhů a dobu zelené trávy. Je
většinou plný rozbředlého zrnitého sněhového poprašku, který vpodvečer ztuhne,
ale ne natolik, aby kroky neprolomily jeho povrch. Jarní deště dosud
v lesích nepoklidily zimní prach a nepohřbily ještě miliony smrkových
haluzí, které předjarní vichry srazily na zem. Je-li v některých letech
jizerský aprílek i lék již takřka o sníh ochuzován, podobá se v centru hor
svému podzimnímu bratru listopadu: nevlídná vlhkost, slehlé trávy, obnažené
vrcholy ledem polámaných smrků a jámy po výmolech plné sněhových vod. Krajina
na Černé Nise připomíná při aprílovém zapadání slunce severské Laponsko:
z lesů s posledním okoralým sněhem černě svítí nepohnutá hladina
přehradní hráze. Jediná vlna se nevzchopí a vybělené kořeny a smrkové lesy se
v hladině odrážejí jako v temném zrcadle vkusu. Je chladnoucí ticho,
ale jaro tkví neviditelně ve vzduchu jako vbodnutá kudla do zad. Kraj je bez
pohybu, jen na rozhraní ledové vody a slehlých sítin osamělá luční linduška
hledá útlými tanečními pohyby hmyz, který přečkal nehostinnou jizerskou
ledárnu. Ozve se poslední teskné zavábení a pták, který přilétl zdaleka do
studených hor, se na noc přikrčí hezky pod kámen. Jezero je dál netknuté,
nepohnuté, strnulé.
Lidem
se v tu dobu nechce do sychravých, sněhem opitých večerních lesů, a tak i
sýci rousní houkají nerušeni ze starých bukových nebo smrkových vitrínek
lesnaté náhorní planiny.
Zasvítí-li
ale v dubnu slunce do luk, změní se svět k lepšímu: ze strání stékají
blyštivé potoky, voda vyvěrá, tryská a vystřikuje přímo ze země, rozlévá se po
slehlých travách a rozplavuje nad zem zvednuté zimní chodbičky hrabošů. Na
oschlé okraje lesa se slétnou desítky pěnkav, které ještě netíží starost o
hnízda, a prohledávají čerstvou zemitost půdy. Vzduchu vládne hebký vonný vichr
machr, sláva mračen a ptačí stěhování.
Byl
jsem jedinkrát o velikonocích na Jizerce krátce po odchodu sněhů. Do tichého
míru náhle bez přechodu zašuměly stovky ptačích křídel, vzduch se naplnil hlasy
a na starou břízku se sneslo hejno tří set jikavců. Slétli pod strom, ve vlhké
trávě shledávali paběrky loňských semen a jejich přenádherné černobílé a
oranžové peří se lesklo ve slunci. Po několika minutách se hejno jako na povel
zvedlo a ptáci bez zaváhání letěli dál na sever ke svému cíli, ke skandinávským
lesům.
Vzpomínám-li
na sluneční aprílové dny v Jizerských horách dokořán, vidím před sebou i
opuštěnou adresu nemovitosti pod lesem v Horním Polubném. Na omítnutou
podezdívku přilétaly křivonosky a cihlově červení samci i žluté samičky
vybírali zkříženými zobáky zrnka malty. U domu kvetl lýkovec, z holé země
pučel šafrán a z okrajového smrku zpíval svou jarní píseň kolohřivec.
Cítil jsem plnost a celistvost života.
Nedaleko
odtud, nad údolími na východě, ozařovalo slunce dosud bílé krkonošské pláně,
ale louky v Jizerských horách již byly zelené a radostné. Kdesi
v jarní dálce, to jsem cítil jistě, se pro mne rodily a přicházely blíž:
blaživé modrovětrné dny napětí i rozjímání kouzel!
O
HEJNICKÉM OBRÁZKU
Milióny
živáčků již putovaly za „hejnickým obrázkem“ do vesnice na úpatí Jizerských
hor. Tomu, kdo zná Hejnice dnes, v příběhu náhod dvacátého prvního
století, se tak velký počet návštěvníků nemusí zdát pravděpodobný, ale
v uplynulém půltisíciletí sem proudila procesí zástupů z Čech,
Lužice, Slezska, Saska i Polska po mnoha poutních cestách, které se setkávaly u
hejnického obrázku. Dnes nad ním stojí nádherný barokní chrám a nezvykle se
vyjímá na břehu řeky Smědé, jen pár set metrů od okraje lesů, které se strmě
zvedají až k hřebenům Jizerských hor. Lidé sem ale putovali i před tím,
než v roce 1729 dostavěl po sedmileté práci stavitel Tomáš Haffenecker
podle plánů Fischera von Erlach slavný hejnický chrám: staletí chodili do
starého kamenného kostelíku, jehož část zabudoval Haffenecker i do nového
chrámu. Kamenný kostelík stál pod dvěma ohromnými lipami prý již před rokem
1352 (rozšiřován byl roku 1472) a již čtyřicet roků předtím chránila od roku
1311 zázračný hejnický obrázek dřevěná kaple. A ještě dříve přicházeli poutníci
jen pod tři mohutné lípy, pod kterými se přihodil zázrak, o kterém vypráví poslední
jizerskohorská pověst a který měl za následek, že se opuštěné lesnaté údolí pod
horami proměnilo na sedm set let ve věhlasné poutní místo. Chudý řemeslník
z nedalekého Luhu u Raspenavy – sítař a lešenář, jak neopomíjejí nabádat
na pozornost veškeré verze oné pověsti – měl beznadějně chorobnou manželku a
dítě. Jednou odešel do lesů vyhledat dřevo k práci a při relaxu usnul pod
třemi letitými lipami na břehu řeky Smědé. Měl podivný sen: Strom, pod nímž to
zalomil, byl zalit září, na větvi posedávali andělé a jeden z nich mu
sugestivně živě pravil: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci.
Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu
projde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu
uzdraví žena i dítě.“ Koupil tedy sítař v Žitavě na rynku obrázek, pověsil
jej na strom a nemoc od jeho blízkých odešla.
K zázračnému
obrázku v lipách se scházeli věřící i polověřící zvědavci zdaleka, hlavně
ze severnějších krajin, které – spolu s Hejnicemi a celým frýdlantským
panstvím – patřily bez ohledu na státní hranice velmi dlouho pod míšeňské
biskupství. Roku 1469 vyzval vratislavský biskup věcně věřící řeholníky, aby se
zúčastnili „slavné poutě do míšeňské diecéze k Panně Marii hejnické, za
kterou získají plnomocné roční odpustky“. Z roku 1515 je zpráva, že mezi
tisíci poutníky se o svatodušních svátcích objevili tehdy i Lužičtí Srbové
z blízké Horní Lužice, „opatření rožněm, kusem pečínky v košíku a
pramalým množstvím mincí a platidel v chlebníku na řemeni“. Před
kostelíkem stály boudy kramářů ze Žitavy, Zhořelce, Budyšína, z České Lípy
i z Ústí a kšefty – nezbytná to součást vážnějších poutí – jenom kvetly a
kypře se množily. Zpráva pokračuje: „Srbové se spojili s patnáctičlennou
zlodějskou bandou z Čech a ze všech sil se snažili olupovat natvrdlé
Němce“. Kradli prý mistrně, zboží si bleskurychle podávali kámoš kámošovi a
kramáři byli bezbranní i bezradní. Hlavou postrachu na jarmarcích byla „mladá
šlundra Markéta Rosová“. Jeden ze zlodějů kradl údajně jen proto, aby „uškodil
majiteli panství Bibrsteinovi, který jeho bratra oběsil kvůli rybímu pychu“.
Chytili tehdy v Hejnicích pět zlodějů, „vhodili na Frýdlantě do věže,
natáhli na skřipce a následující čtvrtek je všechny oběsili“.
12.
května 1655 vyslýchali hejničtí kněží řadu místního obyvatelstva – mezi nimi i
stosedmiletého čiperu –, aby přiznali barvu, co vědí o původu hejnické pověsti
o zázraku. Každý z nich znal staré lidové rčení o nemajetném sítaři a
pouze na datech se neshodli: někteří z nich kladli vznik první kaple již
do roku 1211, což z řady důvodů (majetkové poměry, stavební sloh a jiné
prkotiny) není pravděpodobné.
Za
reformace na čas pohasla výjimečná reputace Hejnic. Rederové, kterým náleželo
frýdlantské panství i s Hejnicemi, byli protestanté a všemožně omezovali
hejnické poutě a pobožnosti. Nakonec kostel uzamkli na petlici jako hrom a
odmítali jej ukázat i významným státním návštěvám, které si chtěly zpestřit
svůj momentální program prohlídkou slavného poutního místa a měly k tomu i
doporučení „nejvyšších vládnoucích kruhů“ tehdejšího českého království. Císař
Rudolf II. se prý pohoršoval nad takovou neústupností, leč marně: Rederové se
sice omluvili, ale do chrámu nikoho nevpustili. Odepsali, že „v uplynulých
letech přibývalo na svatodušní svátky vždy mnoho cizího národa a hrubé luzy a
s nimi i podezřelé rysy podezřelejší potvůrky, a tak se při těchto
shromážděních často udály na odlehlých místech a v horách těžké případy
zločinů, jako mordy, smilstva a krádeže, přinášejících veřejné pohoršení“.
Přesto lidé tajně přicházeli do Hejnic, vhazovali dary otevřenými okny a
shromažďovali se k pobožnostem na okolních kopcích. Snad proto nechala
Kateřina Rederová – podle všech dochovaných zvěstí zlá a panovačná metresa –
odvézt z hejnického kostela starou gotickou dřevěnou sošku, která
v polovině 15. století nahradila sítařův obrázek a které se říkalo Mater
formosa – Sličná Matka nebo také Černá Madona. Odvezla ji do nového, roku 1582
vybudovaného libereckého zámku, a když zámek roku 1615 vyhořel, viděli
v tom lidé přirozeně trest boží. Sličná socha se vrátila do Hejnic, kde
stojí dodnes. S příchodem rodu Gallasů na frýdlantské panství vstoupila
sláva hejnického poutního místa do svého druhého zenitu. Hrabě František
Ferdinand Gallas se rozhodl založit při hejnickém kostele klášter a obdařit ho
lukrativně nadací. Devátého ledna 1690 napsal provinciálovi františkánů, že
z mnoha řádů, které se o nadaci ucházely, by v Hejnicích uvítal
nejraději právě je. O rok později již s nimi byly sepsány stanovy kláštera:
hrabě Gallas požadoval, aby v klášteře nežilo nikdy méně než dvanáct
řádových bratří, z nichž osm má být kazatelů, ostatní mohou být klerikové
nebo laici. Předepsal i přesné povinnosti mnichů, například, že „důstojní
otcové jsou povinni po všechny dny roku sloužit týdně jednu mši svatou za
zemřelé členy Gallasova rodu. V kázáních pak budou horlivě učit, aby lid
miloval ctnost a zachovával věrnost a poslušnost právoplatné vrchnosti“, a
zavázal se, že klášterním otcům poskytne ročně na nadaci ne více a ne méně, než
„týdně jeden čtyřvěderní sud vyleželého piva, což činí ročně padesát dva sudy,
dále 52 strychů žita, 6 strychů pšeničné mouky na hostie, 4 vědra vína pro
potřebu kláštera, 2 centýře másla, 6 centýřů kaprů a ještě jako příspěvek na
ryby 12 zlatých, 2 kopy pstruhů, 2 bedničky soli, 200 sáhů dříví
s dovozem, 10 kop vajec, na sýr 5 zlatých, na kroupy a další příkrmy 10
zlatých, na koření a apatyku 20 zlatých, na lazebníka 12 zlatých, na lůj na
svíčky 4 zlaté, na pradlenu 9 zlatých, na plátno na oděvy a sandály 28 zlatých,
na maso a jiné kuchyňské náležitosti 200 zlatých, celkem tedy na hotovosti mimo
naturálií 300 rýnských zlatých“.
Akorát
před 324 lety, v aprílu léta Páně 1692 byl položen základní kámen ke
stavbě kláštera, který pak během čtyř let postavil důmyslný stavitel Marcus
Antonius Canivale. Vrchnost ho kupodivu předala františkánům až po dalších dvou
letech průtahů. Obstrukce byly zřejmě povahy hospodářské, protože při uvádění
mnichů do Hejnic píše v roce 1698 frýdlantská vrchnost: „Ačkoli byl náš
klášter v Hejnicích postaven a zařízen pro větší hejna pobožných a vzorně
vychovávaných osob, jak uvádí také zakládací listina, nesmí býti přebytek lidí
ani v nejmenším na obtíž frýdlantskému a libereckému panství a již vůbec
nesmějí řádové osoby znepokojovati poddaný lid svými, jinak obvyklými sbírkami
dům od domu.“
Františkáni
si vedli o své činnosti přesné záznamy. Například v letech 1699–1725
vyzpovídali a podali svaté přijímání 1 381 167 poutníkům! Mezi
poutníky byli prostí lidé i knížata a majitelé panství. Jen přes Jizerské hory
vedly od jihu tři poutní stezky. Nejvýchodnější ze semilského panství přes
Jizerku a Smědavu – na ní prý vybírali v 16. století navarrští páni i
mýto.
Nejzápadnější
byla „Stará poutní cesta“ přes Oldřichovské sedlo. Ještě dnes patří
k nejkrásnějším v Jizerských horách, prochází starými bukovými hvozdy
Hemmrichu, kolem kamenného Emauzského obrázku a pomníčku Zabitého mládence na
úpatí Srázů či Ostré stráně a pokračuje v lukách širokým údolím dolního
Štolpichu.
Mezi
oběma cestami vede „Nová poutní cesta“, zřízená snad až kolem 18. století.
Vychází z LBC, vede středem Jizerských hor přes Olivetskou horu a prudkým
dolem Malého Štolpichu přichází do Ferdinandova a Hejnic.
Hejnické
poutě prý připomíná i známý Streitův obrázek, tiché místo nad údolím Lomnice na
Smuteční cestě mezi Novým Městem pod Smrkem a Libverdou. Na obrovském
chřadnoucím buku tam visela dřevěná deska s křížem, kterou tam podle
pověsti zavěsil novoměstský pekař Streit. Při pouti do Hejnic prý obětoval –
neví se, zda úmyslně nebo nějakým potrhlým aprílovým omylem – falešná platidla
a františkán mu je vrátil. Streit za pokání koupil velký kříž, který od té doby
visí v sedle mezi Smrkem a Měděným vrchem. Je značen již na nejstarších
povědomých lesních mapách ze začátku 18. století. Když buk v roce 1960
slítnul, byl opravený Streitův obrázek přenesen do bezpečí na sousední strom.
Na stejném místě Smuteční stezky visí ale na druhé straně cesty další kříž a
snad k němu se vztahuje jeden ze dvou dalších příběhů, které se
v onom místě měly odehrát: pod převrácenými saněmi se dřevem zahynul
ludvíkovský chalupník a v roce 1780 zde prý financové odrovnali a
sprovodili ze světa pašeráka Lukase z Bílého Potoka. Ještě jedna,
radostnější událost se stala pod Streitovým bukem: v srpnu 1885 se pod
bukem narodila paní Karrasové holčička, jejíž potomci dodnes žijí a profitují
v Novém Městě.
Vraťme
se ovšem ještě znovu do Hejnic. Nový chrám z roku 1729 dodal obci glanc
prvořadého poutního místa. Zmizely sice tři staré lípy, pod kterými se sítaři
zdál divomocný sen (na místě první lípy postavili ve 14. století kostelík,
zbylé dva stromy odstranili stavitelé chrámu při započetí stavby chrámu
v roce 1722), ale zato byl starý kostel zabudován do levého křídla chrámu
tak obratně, že v něm během stavby nového kostela nebyly ani přerušeny
bohoslužby. Chrám sice v roce 1751 vyhořel, ale o jedenáct let později byl
obnoven.
Dochovaly
se i písemné zprávy, jak vlastně vypadala procesí, která po staletí
neodmyslitelně patřila k severnímu pomezí Jizerských hor. Ještě roku 1835
přicházeli „novou cestou“ přes hory poutníci z Liberce: s uzlíkem
tvarohu v jedné ruce a s růžencem v druhé, bosi, s botami
přes rameno. Zpěvy a modlitby se odbývaly u jednotlivých křížů a obrázků
v údolí Malého Štolpichu. Procesí měla strach „před kanci a loupežníky
hlubokých lesů“. Děti se těšily na vuřty a sladkosti jako zafungoval turecký
med na vosy. V Hejnicích byla týž den křížová cesta a odpoledne procházka
do lázní Libverdy. Celé procesí spalo na seně u některého z hejnických
sedláků. Brzy ráno se konala zpověď, mše, nákupy u kramářů před kostelem a
odpoledne, opět s botami přes rameno, aby se podrážky neprošlapaly, zpátky
přes hory domů.
Po
bratrech františkánech zůstala památka i na hřebenu Jizerských hor: na jižním
svahu Holubníku, několik set metrů pod vrcholem, stojí ještě dnes
v nejpustší smrkové houštině takřka nenalezitelná chatka. Dřevěný sroubek
se již rozpadá ve vlhkém houští mezi zarostlými balvany. Postavil ho prý před
válkou jeden z hejnických františkánů, aby mohl trávit volné chvíle
v horách. Říkalo se mu Anastázova chatrč.
Hejnice
nebyly jediným poutním místem v Jizerských horách: miniaturou poutního
místa bylo na opačném konci hor i Trniště nad Janovem nad Nisou. Za vyhlídkovou
skálou a Hašlerovou chatou, vysoko nad údolím řeky a již na katastru obce
Hraničná, stála od roku 1813 kaplička. Roku 1878 k ní přistavěli křížovou
cestu a přibývalo i svatých obrázků. O zázračném snu se zde nic nevypravuje,
jen sem lidé často mířili ne nadarmo, ne pro nic za nic. Naposled bylo poutní
místo upraveno roku 1901 Antonínem Preusslerem z vděčnosti nad tím, že se
uzdravila jeho dcera.
Z mnoha
a mnoha dalších křížů a obrázků, které visí nebo visely v Jizerských
horách či stály uprostřed lesů i na křižovatkách cest nikoli na památku tragické
události, ale jen jako výraz dobového vyjádření zbožnosti a vděku, za všechny
uvedu jen tři: Na křižovatce zarostlé Exkurzní cesty se Slezskou cestou, která
několik desítek metrů odtud ústí na Štolpišskou silnici, visí ve 103. lesním
oddělení smědavského polesí na smrku kříž zvaný U ztraceného Pánaboha.
Druhý
známý kříž v horách byl Richterův kříž na stejnojmenné cestě, která strmě
spadá k severu ze sedla mezi Smědavskou horou a Poledními kameny.
V místech, kde se cesta zatáčí doprava a vyhýbá se horní části Šolcových
skal, stával na předskalí Černé stěny Richterův kříž. Poslední památkou
z této skupiny je známý Mlynářův kříž (německy Buschmüllers Kreuz) na
křižovatce cest na severozápadním svahu Žulového vrchu nad údolím Černé Nisy.
Dnes z něj zbývají také jen trosky s omšelým nápisem, který hlásá, že
kříž byl postaven na památku rudolfovského mlynaříka Antoníka Jägera, který
zahynul roku 1864. Starý rudolfovský mlýn stával v údolí Černé Nisy od
založení obce začátkem 17. století a byl znám pod německým technickoneúsporným
termínem Buschmühle. Rudolfov se totiž kdysi lidově nazýval podle mocných lesů,
uprostřed nichž ležel, Buschdorf neboli lesní víska.
Za
všechny kostely a kostelíky, které stojí po Jizerských horách, se zmíním jen o
jediném: o kapli, která má sice krátké dějiny, ale zato zajímavý původ. Je to
nízká osmihranná stavba, kterou znají asi všichni, kdo přejíždějí Příchovický hřeben,
oddělující Tanvaldsko a Harrachovsko, po bývalé „císařské krkonošské silnici“,
dnes státní silnici z Tanvaldu do Harrachova. Kaple dominuje na nejvyšším
místě hřebene, vlevo nad silnicí v osadě Tesařov pod Příchovicemi. Patřila
německým evangelíkům z okolních vsí, kteří se od roku 1903 scházeli
v nedaleké chatě Zvonici. Když si o pět roků později chtěli postavit
vlastní modlitebnu, neměli dostatek finančního základu do základních operací, a
tak pastor této stočlenné obce jezdil přednášet do Slezska a získané peníze
věnoval na stavbu kaple. Dvacátého června 1909 k ní položili základní
kamen a o necelé čtyři měsíce později již kapli vysvětili. Téměř celou ji
postavili sami a přicházeli sem pak o nedělích i evangelíci z tehdejšího
pruského Slezska, které bylo odtud jen pár metrů: z osady Mýtin (Tkacze,
Strickerhäser), která leží za řekou Jizerou pod Kořenovem. Dnes – díky arondaci
hranic z roku 1958 – patří Mýtiny již do Čech. Tesařová kaple dnes náleží
církvi bratrské. U kaple je i tichý horský hřbitov. Založili jej v roce
1911, ale ještě dva roky potom nemohli věřící získat povolení k pohřbívání.
Teprve když truhláři Ulmanovi zemřely roku 1913 dvě dcery a otec je pochoval
k tesařovské kapli, nezbylo rakouským úřadům než hřbitov dodatečně uznat
za svéprávně legální akt víry a ne humusu.
K úplnosti
funky funkční zbývá již jen poslední druh jizerskohorských památek: ze
severního podhůří Jizerských hor jsou často vzpomínány tamní čtyři „smírčí
kříže“ (německy Sühnkreuze). Jsou to prastaré kamenné kříže, které jako by
vyrůstaly z holé země jako připomínky jiných dob i světů. Lidé je nazývali
jen „starými kříži“, protože nikdo se nepamatoval na jejich původ a ani o něm
nic nevěděl. Badatelé usuzují nejméně na 15. století, kdy odpovídalo tehdejšímu
právu, aby se člověk, který spáchal vraždu, mohl vyplatit penězi u vrchnosti i
pozůstalým a na místě svého skutku musil postavit kamenný kříž. Hned pod horami
je smírčí kříž v Raspenavě: necelý metr vysoký, z hrubé zvětralé žuly
a s dosud patrným vytesaným mečem a dvěma kříži na ramenech. Stojí na
neoploceném trávníku za domem vpravo od silnice z Raspenavy do Hejnic, a
to několik desítek metrů za první odbočkou silnice k raspenavskému nádru.
Nedaleko odtud v Luhu postává v kamenném tarase na pravém břehu řeky
Smědé druhý kříž. Je z pískovce a nemine ho ten, kdo opustí silnici
z Raspenavy do Krásného Lesa hned za mostem přes Smědou a půjde několik
set metrů po proudu řeky. Zatímco raspenavský kříž připisuje pověst smrtelnému
souboji dvou důstojníků, vypráví se o smírčím kříži v Luhu, že jej nechal
postavit otec, který ve večerním šeru zastřelil na své zahradě místo sousedovy
husy vlastní dítě.
Další
dva kříže jsou téměř až na polských hranicích. První stojí (nikoli na původním
místě) v Andělce nedaleko kostela, druhý u hřbitovní zdi v Dolní
Oldříši ve frýdlantském výběžku. Zde měl v hádce probodnout potulný doprovod
a kšeftař svého přítele. Ale co se ve skutečnosti ukrývá za prastarými smírčími
kříži, čert ví, proč pro víc decibelů jen u cesty mlčí.
BŘEZEN:
MĚSÍC VONNÝCH POLEDNÍ
Vzrušující
etapa v čase: nad horami a sněhy vane náhle horký vítr. Stejný fén, který
přilétá od výhřevného daru moře a – daleko od Jizerských hor – mámí jednou za
rok, v časném předjaří, v severních alpských údolích hlavy pokojným
švýcarským selkám. Usedlým alpským hospodyním tím vichrem tehdy na pár hodin
narůstají křídla na duších a ony nevědí, co činí, když jim do chřípí vniká
náhle bez vyzvání horký jižanský vzduch, který přináší vůni krásnějších světů,
připomínky cizích a neznámých zemí a životů, které by bylo možno nádherněji
prožít, závan krajů, kde lidé jistě neznají sněhy a starosti, mrazy a práci.
Takový vítr požírá sníh před očima a nejedna selka nechává tehdy, bláhově a bez
viny, přemožena tou jarní nemocí, v údolí rodinu, děti i statek, a vydává
se tam, odkud tak sladké vichry vanou. Prý se vracejí brzy pokorně nazpátek a
jejich muži a milenci jim odpouštějí, není to nevěra, sami znají ten povědomý
neklid a touhu, které přináší jarní vítr do duší.
I
u nás někdy vanou březnovými horami hebké a mámivé větry, tělo otvírají a slzy
do očí vhánějí. Letět! Odešly čilé únorové běhy horami: únava vládne. Ploužím
se sálavými sněhy, co noha nohu mine. Odevšad stéká voda, jako když prudké jaro
přichází k Velkému Otročímu jezeru. Vzduchem přicházejí novinky o mocných
i těch nemocných světech: lesy i vzduch za poledne voní po dlouhém období
životem a jihem, proudí to do všech stran zároveň rovnoměrně. Co chvíli mě
přepadne těžká žízeň, piji tající sněhy, polykám krystaly firnu
s nezaměnitelným apetýtem celozimních prachů a stromové kůry.
Sněhů
je ještě velká síla, ale jejich moc je narušena a přehlušena: čížkové již nad
nimi zpívají ze zelených smrků vrzavé svatební sonáty. Úlomky smrkových haluzí
pokrývají šedý sníh a lyže se propadají tuhou krustou do vlhkého, lepkavého
sněhu. A březnové sluníčko, které bodá do očí i týlu, vyvolává každoročně jarní
přelud: Zastavím-li se udýchán na zasněžené, sluncem zalité pasece, vidím skrze
čůrky potu, které se mi přelévají přes oční víčka stejně jako expertce na oční
diagnostiku Uranii Tavandzi, a skrze mžitky tančit na okraji lesa malé
sněhobílé mužíčky. Po každém úderu mého srdce povyskočí, při každém mžiku oka
se na okamžik rozpliznou a rozmrznou. Opírám se bradou o lyžařské tyčky a
cítím, jak les přátelsky a nikoli vlezle jen mírně vlídně voní. Stojím a tiše
poslouchám tuto momentální parádu: daleko je dravá zimní chuť k běhům bez
ustání! Jak se tep srdce klidní, tratí se i sněhoví mužíčci, až se rozplynou
nazdařbůh docela.
Vzpomínám
na jiný podivuhodný březnový den na jižním svahu Ptačích kup: Ležel jsem za
poledne na sněhu ve spacáku, oblohou šly chvílemi už skutečně barevné jarní
mraky. Četl jsem si islandskou ságu o Grettim a upíjel z pohárku víno
značky bordó. Nebesky trpká salva. Nebylo nejtepleji, ale přesto jsem
nepociťoval ani chlad. Upíjel jsem ze žízně, a brzy jsem se blaženě vznášel nad
horami. Horské hřebeny ležely pode mnou. Neobyčejně zjasněně jsem vnímal ostré,
čisté barvy kolem sebe: bělost sněhu, jásavou zeleň stromů, bodající modř
oblohy. Zdá se mi, že jsem zpíval islandské odrhovačky. Jaké asi pro princeznu
Björk Play Dead, Army of me, siluety Human behaviour? Vína ubývalo, odpoledne
přibývalo, z Jizerských hor odcházela dlouhá nelítostná zima. Zpíval jsem
z vděčnosti, že vnímám příchod příhod jara a teplých větrů na hřebenech hor.
Večer pak: skvostná jízda mrznoucími sněhy.
Nechtěl
bych ale jizerskému březnu nic ubírat, nic upírat, nic zazlívat. Stráně
obrácené k frýdlantské kotlině bývají sice velmi vzácně v polovině
března suché, ale na horách se povaluje sníh rozmařile celý měsíc. Vzpomínám na
jednu jízdu horami, kdy do začátku aprílu chyběly již jen tři obyčejné pracovní
dny. Mrazivou noc jsem přečkal v lovecké chatě na Smrku. Takový sníh, jaký
mě dovezl z LBC od BPM až na nejvyšší horu Jizerských hor, jsem od té doby
již nikdy opakovaně nezažil: nová vrstva prachového sněhu pokryla zmrzlý sníh a
mohl jsem lehounce křižovat horami všemi směry, houštinami i pasekami, lyže se
nebořily, samy hedvábně ujížděly. Druhý den svítíčko slunilo přímo na nejdelší
sjezdovku Jizerek – na hraniční průsečík nebo průser ze Smrku do Nového Města.
Když jsem ale vyšel zpět na Smrk a sjížděl ještě na opačnou stranu do
jizerských močálů, popadával již sníh a během hodiny se přeonačila Velká
jizerská louka na tu nejpolárnější tundru. Ledový vítr hnal se svistem přes
ušlehanou bílou pláň oslepující sněhovou smršť. Daleko zmizely jižní vánky! Do
hor vtrhla jako drsoň drzoun punker znovu póza ztěžklého severu!
Když
takový nečas přijde nezván na hory, nechce se mně ani stoupat na hřebeny a
vracet se do lednových dob: lyže nechám doma a jedu o pár kilometrů dál do
frýdlantské nížiny. U starého myslivce na výrovce sedím, o starých časech
lenivě rozprávím těm kolemjdoucím siluetkám, sametový vzduch a lahodný dým
shrabaného hořícího listí inhaluji do průdušnic a rozhlížím se po březnovém
nebi. Nesou se po něm od jihu první draví ptáci, havrani i vrány, z výše
dolů se snášejí a dorážejí na výra. Nedaleko odtud přechází přes čistá pole
třicetihlavé stádo jelenů obecních i obecných: jsou dosud holí, bez paroží, a
od dětřichovských luk pomalu a jistě směřují k Jizerským neošizeným horám.
Do kraje přichází si hrát.
O
HORÁCH ZA ZEMSKOU HRANICÍ
Zemská
hranice rozděluje již staletí Jizerské Hory na českou a slezskou partii.
Hranice nevede po horských hřebenech a rozvodích, jako v sousedních
Krkonoších, ale Vysoký hřeben s nejvyšší vrcholovou Jizerských hor náleží
celý Slezsku, třebaže z jeho jižních úbočí stékají vody do povodí Labe. Do
Čech patří zato celá náhorní jizerská pláň i se svahy, které se sklánějí k severu
do frýdlantské kotliny, do povodí řeky Smědé. Jsem rád, že mohu pravdivě
napsat, že česká strana hor je krásnější a její příroda pestřejší sklizeň
s pastvou pro duši než paleta kouzel ve slezských Jizerských horách. Kromě
hraniční Velké jizerské louky nejsou ve slezské části otevřené rašelinné louky
a rašeliník tam bují výhradně pouze na zarostlých lesních močálech; chybějí tam
také stovky hektarů starých bučin a poskrovnu je i skal a kamenných bludišť,
které stojí na české straně hor. Obě části se liší i geologickou stavbou:
Vysoký hřeben již netvoří vyvřelá jizerskohorská žula, ale usazené, později
přeměněné prahorní horniny, svory a ruly. Vysokým hřebenem dosahují sice
Jizerské hory svého nejvyššího vrcholu (nenápadná Zadna Kopa čili Hinterberg je
svými 1127 metry
o pouhé tři metry vyšší než nejvyšší hora české strany hor, Smrk), ale kromě
tohoto hřebene tvoří slezské Jizerské hory již jen nevysoký Kamenický hřbet,
který se k východu tratí do nížiny nad říčkou Malým Zackenem.
Přesto
si i slezská část Jizerských hor zaslouží kapitolu ve vašem podprahovém vnímání
krás kolem. Také ona měla v minulosti stejně nadšené obdivovatele a byla
stejně důkladně a láskyplně popsána jako česká část hor. V Žitavě, Jelení
Hoře a později ve Vratislavi vycházely od 80. let 19. století časopisy, které
se zabývaly slezskými Jizerskými horami, podobně jako ročenka libereckého
Horského spolku se zabývala českými, a dosáhly i zhruba stejného počtu šesti
desítek ročníků. Obě části hor není dobře možné od sebe odtahovat, a protože
dříve – až do druhé světové války – mohli turisté celkem bez zábran poznávat
obě sesterské poloviny hor a přecházet hranici jako korzo takřka dle nálady,
musel jsem stejně volně zařazovat zmínky o slezských Jizerských horách i do
různých kapitol této knihy: o hledačích drahokamů, historii hor, hraničních
sporech na Smrku, ptáčnictví, sklářství, čarostřelcích, turistice, léčivých
pramenech.
Největší
vliv na společenský vývoj slezské i české části hor měly pobělohorské
náboženské represálie: v 17. století se z českých jizerskohorských
panství houfně stěhovali protestanti přes zemskou hranici, usídlili se tam jako
exulanti a založili nedaleko svých bývalých domovů řadu obcí. Uvádí se, že tak
vznikla roku 1630 osada Velká Jizera a roku 1651 dnešní lázně Czerniawa Zdrój (Bad
Schwarzbad), které leží přímo na bývalé slezsko–lužické hranici nedaleko Nového
Města pod Smrkem.
Pohyb
obyvatelstva byl tehdy nicméně celkem volný, jak mezi Lužicí a Slezskem, tak i
mezi Čechami: exulanti–evangelíci neměli v dnešního jizerskohorských
lázních Świeradow Zdrój (Bad Flinsberg) až do odtržení Slezska od Čech a jeho
připojení k Prusku roku 1742 vlastní modlitebnu a chodili proto až do roku
1776 do sousední saské Lužice, do nedaleké obce Meffersdorf (dnes Pobiedna) na
bohoslužby. Tam také přecházeli tajní evangelíci z Čech a nechávají křtít
svoje děti.
Neformální
„mezistátní kontakt“ probíhal v Jizerských horách ještě
v devatenáctém století mezi Rakouskem a Pruskem: obyvatelé obce Mýtin,
která leží vysoko na levém břehu Jizery nad Kořenovem, pohřbívali svoje umrlce
na příchovický krchov. Dnes by na tom nebylo nic zvláštního, protože roku 1959
byl tento nehostinný kout Jizerských hor vyčenžován s Polskem za území
kolem Mrtvého vrchu v západních Krkonoších a připojen k Československu,
ale v devatenáctém století patřila tato osada (německy se nazývala
Strickerhäuser podle prvních obyvatel – punčochářů, kteří ji v druhé
polovině 17. století založili) do slezského Pruska. Náležela do katastru
obrovské a rozlehlé slezské obce Schreiberhau (dnes polsky Szklarska Poręba),
která měřila desítky kilometrů a do které patřilo osmnáct horských osad, pět
kolonií a osm bud. Tam to měli obyvatelé Mýtin ale daleko a jezdili proto
raději na faru a hřbitov přes hranici do českých Příchovic, a zdá se, že ani
rakouským ani pruským úředníkům to nebylo proti mysli.
Roku
1892 vznikl mezi Mýtinami a jejich mateřskou obcí kuriózní spor: představení
obce žádali, aby obyvatelé Mýtin zaplatili příspěvek – ostatně velmi nepatrný –
na stavbu nového hřbitova ve Schreiberhau. Mýtinští odmítli: pohřbívají do
Čech, nebudou platit za nepoužívaný slezský hřbitov. Soudní spor, který vznikl
z této občanské paličatosti, vynesl neméně kuriózní ortel: exekutor měl
zabavit ve všech chalupách v Mýtině hodiny, kukačky. Trest odvrátil vratislavský
biskup, který ze svého zaplatil za Mýtiny dlužný obnos.
Na
omluvu obyvatel nutno dodat, že až do roku 1710 patřily Mýtiny do Čech
k jilemnickému panství Harrachů. Do toho roku byl vlastně celý Vysoký
jizerský hřeben, od „jizerské studánky na hoře Smrku přes Tisův vrch a Kočičí
skálu až po krkonošské hory“, sporným územím mezi slezskými Schaffgotschi a
českými Harrachy se všemi nedobrými důsledky pro kraj a jeho obyvatele.
Schaffgottschové chtěli dokonce získat i celé krkonošské hřebeny a Sedmidolí a
za česko–slezskou hranici tam považovali tok Bílého Labe–Labe–Mumlavy. Roku
1710 došlo proto po císařských komisích a jednáních ke složité trojvýměně
území: z vrchlabského panství Morzinů dostali Schaffgotschové krkonošskou
Čertovu louku, kterou obratem věnovali jilemnickým Harrachům za Vysoký jizerský
hřeben i s Mýtinami, tedy prakticky za celé Jizerské hory na levém břehu
Jizery. České země na tom tehdy prodělaly a jasně to před 150 lety vyjádřil
nadlesní jilemnického panství: „Tímto způsobem ztratilo panství jilemnické 4600 hektarů výborné,
pralesem porostlé a s ostatními hraběcími pozemky souvislé půdy, za což
obdrželo skoro bezvýnosnou, dílem holým kamením pokrytou a od hlavního území
oddělenou plochu ve výměře 524
hektarů.“
Teprve
v roce 1958 získaly Čechy malou část území v okolí Mýtin výměnou
zpět, hlavně proto, aby bylo možné používat železniční trať z Kořenova do
Harrachova.
Cíp
Jizerských hor na levém břehu Jizery a pravém břehu Mumlavy byl tedy na dvě stě
padesát let odtržen od Čech. V té době býval hlavním „hraničním kamenem“
starý most přímo nad soutokem Jizery s Mumlavou, přes který vedla až do
vybudování nového obloukového mostu přes Jizeru v Kořenově v roce
1965 zemská silnice. Na starém mostě se kdysi setkávaly hranice dvou států,
čtyř okresů, čtyř obcí, tří panství a tří biskupství Čech a Slezska.
Po
roce 1945 byl styk mezi slezskými a českými Jizerskými horami ztížen a běžným
řadovým návštěvníkům upřen: turistická konvence platí dosud jen pro Krkonoše –
pro kraj východně od Novosvětského sedla, které je odděluje od Jizerských hor.
Československým turistům zbývá pouze česká strana hor, polským zase slezská.
Před válkou se lidé z obou částí Jizerských hor více vzájemně potkávali
hlavně proto, že byli téže národnosti a rozdělovala je pouze bariéra státní a
nikoli jazyková. Tak například dlouho spojovala cesta dvě jizerskohorské samoty
– českou Jizerku s tři kilometry vzdáleným slezským Karlsthalem (polsky
dnes Orłe). V devatenáctém století existovaly v obou samotách sklárny, v Karlsthalu
dokonce o tři čtvrtě století dřív, již v letech 1754–1888. Starý dřevěný
most přes hraniční řeku Jizeru nahradil v roce 1901 klenutý most kamenný,
a ten stojí dodnes – polozřícený a zadrátovaný, bez užitku nad kamenitou řekou.
Před lety za ním číhali polští pohraničníci na neopatrné české chodce, ale
k večeru po něm sami přecházeli, stoupali bědnou stezkou na Jizerku a po
občerstvení na Pyramidě se zase vraceli za řeku do své strážní budky
v bývalé sklářské osadě Orłe–Karlsthal.
V dřívějších
dobách ale v hojné míře kvetlo v Jizerských horách podloudnictví čili
pašeráctví. Pašovalo se české sklo, kořalka, tabák, cukr, káva, hrozinky. Na
české straně hor připomínal podloudníky Körtelův obrázek na Smuteční stezce nad
Libverdou: tam ustřelili v devatenáctém století financové ucho pašerákovi
Körtelovi z Libverdy, ale pašerák jim i s kontrabandem prchl. Na
památku svého zachránění holé kůže připevnil Körtel na strom u cesty plechový
svatý obrázek, který tam visel dlouhá desetiletí až do nedávna. Na úbočí Smrku
na Tišině zmrzli 3.3.1851 pašeráci Thomas a Effenberger.
Na
slezské partii hor nenajdeme pomníčky na památku pytláckých přestřelek, lesních
vražd či dřevorubeckých nehod, kterých se tolik objevilo v devatenáctém
století v českých Jizerských horách. Kdo ví, proč ve Slezsku nejsou, snad
je hrabě Schaffgotsch ve svých lesích neviděl rád. Z pověstí a příběhů,
které se vypravují ve slezských horách a které ještě neznáte z jiných
kapitol od RNDr. Miloslava Nevrlého, od 29.10.1933 kandidáta věd, stojí za zmínku
jediná. Vypráví o podivuhodném místě Vysokého jizerského hřebene, vzdáleném asi
kilometr východně od nejvyšší hory Zadní Kopy. Má prastaré slovanské
pojmenování Bílý Flins – podle lužickosrbského božstva, které tam prý
v bílých skalách uctívali lidé před tisícem roků.
Jak
vypadalo okolí tohoto místa hnedle před dvěma sty čtyřiceti lety, ukáže
cestovní zpráva z roku 1777, z doby, kdy doznívaly poslední pokusy
oživit zlatokopeckou historii Jizerských hor a kdy se o dávných zlatých jamách
v okolí Flinsu a o blízké skále Abendburg povídaly již jen zvěsti:
„Nacházíme se v tak osamělém a pustém kraji, že jsme ztratili dojem, že
svět je obydlen. Po obou stranách jsou hrozivé rokle, nad kterými se vypínají
do krásy vysoké hory, pokryté nedohlednými lesy. K cíli své cesty jsme se
dostali ze samoty Velká Jizera horským hřebenem. Po něm jsme došli bez cest,
kamením, bažinami, lesem i houštinami a v pachu tlejícího dřeva až ke
zlatým dolům. Jsou to již jen pouhé jámy, jejichž dna nelze tyčí dosíci.
Nedaleko odtud leží Bílý Flins – na míle se táhnoucí vyvýšenina horského
hřbetu. Kopec odvozuje své jméno od pohanských bohoslužeb, které zde
praktikovali Lužičtí Srbové pro své božstvo, zvané Flins. Staré pověsti nám
vyprávějí o zlatých pokladech a modlách zde zakopaných. Skutečnou pozoruhodností
je ale sněhobílý kámen, který leží kolem dokola a tvoří celou horu. Její část
je zcela holá, bez stromů, mechů i rostlin. Zde leží velké desky i dlouhé
sloupy nejčistšího a nejkrásnějšího křemene.“
https://www.youtube.com/watch?v=ZwNO_PJM8_Q
V/A _ 87 Long Island Radio Dial Intro _ mp3
Mr. Magic & Marley Marl _ Public Enemy Diss
- WBLS, MARCH '87 _ mp3
The Bar-Kays _ Son of Shaft _ Stax
Malcolm X _ Message to the Grassroots _ Afro
Records
The Disco Four _ Do It, Do It _ Enjoy Records
Bobby Byrd _ I Know You Got Soul _ Polydor
The JBs _ The Grunt _ Polydor
Public Enemy _ Night of the Living Baseheads
(Video Version) _ Def Jam
Public Enemy _ Bring the Noise (acc) _ Def Jam
Louis Boston _ Fonk A Job _ mp3
Hank Shocklee _ Excluisve Interviews _ Moneyshot's
Own
Public Enemy _ Night of the Living Baseheads
(Terminator X Meets DST and Chuck Chill Out Instrumental Mix) _ Def Jam
Lafayette Afro Rock Band _ Darkest Light _
America Records
Minister Louis Farrakhan _ Minister Farrakhan
Speaks at "Jack The Rapper Family Affair" Conference _ Final Call
Records
Sly & The Family Stone _ Sing a Simple Song
_ Epic
The JBs _ Gimme Some More _ Polydor
James Brown _ Escape-ism _ King Records
Rufus Thomas _ Live at Wattstax _ Stax
The Bar-Kays _ Live at Wattstax _ Stax
Aretha Franklin _ Rocksteady _ Atlantic
Run DMC _ Sucker MCs _ Profile Records
Chubb Rock _ Rock 'n' Roll Dude _ Select Records
Public Enemy _ Night of the Living Baseheads
(Anti-High Blood Pressure Encounter Mixx) _ Def Jam
James Brown _ Funky Drummer _ King Records
Slayer _ Angel of Death _ Def Jam
Public Enemy _ She Watch Channel Zero _ Def Jam
David Bowie _ Fame _ EMI
Big Audio Dynamite _ BAD _ Columbia
Masterdon Committee _ Funkbox Party _ Enjoy
Records
GrandWizzard Theodore _ Fantastic Freaks At The
Dixie _ Chrysalis
Public Enemy _ Caught, Can We Get A Witness (Pre
Black Steel Ballistic Felony Dub) _ Def Jam
Public Enemy _ Live at London DMC 1988 _ DMC
The Sweet _ Funk It Up (David's Song) _ RCA
Victor
Bobby Byrd _ Hot Pants (Bonus Beats) _ Urban
Bobby Byrd _ Hot Pants _ Urban
Double Dee + Steinski _ Lesson 1 _ Tommy Boy
Queen _ Double Dee + Steinski _ EMI
Public Enemy _ - Rebel Without a Pause (acc) _
Def Jam
Public Enemy _ - Prophets of Rage (Video Mix) _
Def Jam
Run DMC _ Here We Go (Live at The Funhouse) _
Profile Records
Spoonie Gee & The Treacherous Three _ Love
Rap _ Enjoy Records
James Brown _ Cold Sweat _ Polydor
Original Concept _ Pump That Bass _ Def Jam
Public Enemy _ Don't Believe the Hype _ Def Jam
Prophets of Rage Documentary _ "Sampling"
_ BBC
Earth, Wind & Fire _ Shining Star _ CBS
Kool & The Gang _ Who's Gonna Take the
Weight _ De-Lite Records
Funkadelic _ Get Off Your Ass and Jam _
Westbound
Kurtis Blow _ Christmas Rappin' _ Mercury
Commodores _ The Assembly Line _ Motown
Funkadelic _ Butt-To-Butt Resuscitation _
Westbound
Juice _ Catch A Groove _ Greedy Records Ltd
Boogie Boys _ Rappin' Ain't No Thing _ Mike
& Dave Records
Marva Whitney _ It's My Thing _ Polydor
Kurtis Blow _ AJ Scratch _ Mercury
James Brown _ Give It Up Or Turnit Loose (In The
Jungle Groove remix) _
The Temptations _ I Can't Get Next to You _
Tamla Motown
The Escorts _ Little Green Apples _ Alithia
James Brown _ I Got Ants In My Pants _ Polydor
Trix Cereal _ 60s Commercial _ mp3
Melvin Bliss _ Synthetic Substitution _ Sunburst
Records
Isaac Hayes _ Hyperbolicsyllabicsesquedalymistic
_ Enterprise
Public Enemy _ Terminator X Speaks With His
Hands _ Def Jam
Beastie Boys _ Fight for Your Right to Party _
Def Jam
Stevie Wonder _ Living of the City _ Tamla
Motown
Mountain _ Long Red (Live) _ Island Records
Public Enemy _ Live on Soul Train _ mp3
T-La Rock _ It's Yours _ Partytime Records
Public Enemy _ Cold Lampin' With Flavor _ Def
Jam
Whodini _ Fugitive _ Jive
The Chakachas _ Jungle Fever _ Polydor
Sly & The Family Stone _ You Can Make it if
You Try _ Epic
Salt 'n' Pepa _ My Mic Sounds Nice _ Next
Plateau Records Inc.
Davy DMX _ One For the Treble (Fresh) _ Tuff
City
Jefferson Starship _ Rock Music _ Grunt Records
James Brown _ Soul Power _ King Records
Public Enemy _ Rebel Without a Pause (DJ
Moneyshot's 'More Nation's Samples' Remix) _ N/A
Joeski Love _ Pee Wee's Dance _ Vintertainment
The Soul Children _ I Don't Know What This World
Is Coming To _ Stax
V/A _ Outro _ N/A
https://soundcloud.com/kazety2-1/radio-golem-90-3-fm-b-ezen-94
LL COOL J – How I´m comin´ (1993)
London Posse – How´s Life in London? (1992)
Salt N Pepa – Leťs Talk About Sex (1990)
https://www.youtube.com/watch?v=JnR5uKY-szs
https://www.youtube.com/watch?v=gIecxzRqQ4M
https://www.youtube.com/watch?v=fcRURpj0nyU
Aphrodelics – Rollin on Chrome (wild motherfucker dub) (K&D rmx) (!K7; K7073) Troublemakers – Electrologe (Guidance Records; GDR-070) Tosca – orozco (!K7; K7085/G-Stone 12 014) Lightning Head – me & my princess (Fat City Recordings; FC12009) dj boom – i feel good tonight (The Second Adventure of Boomski & Clutch) (Listen Vision; Bds 857) Journeyman DJ – Journeyman Blues (Tokyo Recordings; Tokyo001) Bomb the Bass – bug powder dust (K&D rmx) (!K7; K7073) Tosca – annannas (!K7; K7085/G-Stone 12 014) Len – steal my sunshine (Idjut Boys rmx) (Sony; OAS 41510) Choc Electrique – Ensaneia (Philippe Lussan Mahogany Mix) (Invencis; INVT005) Crazy Penis – do it good (Shaboom mix) (Paperrecordings; 44) Leroy Hanghofer – Pin (Les Rhythmes Digitales Remix) (Gomma; 005 & 019) Mr. Gone – fusao (truby trio treatment) (Internal Bass; IBVC2003) Voom:Voom – influenza (Compost Records; CPT071) Voom:Voom – ginger & fred (Compost Records; CPT072) Charles Schillings – no communication, no love (devestating) (Street Corner Symphony remix) (Pschent Unitedeye – ska east of the west (Afro Art; UE002) Peter Kruder – rootdown (Compost Records; CPT073) Grupo Batuque – Do Anything (Jaime Anderson Seventh Chord mix) (Far Out 064) Basement Jaxx – betta daze (Atlantic Jaxx; Jaxx013)
♥
Jste
princezna Andromeda i slavná Cassiopeia Jste fantazie flowers
flirtující frajeřina geminid osmihranná číslovka garlic Karlík slavík Gott
bezva fáze v česnečce & soustředění Julie pro cream dream výpočtáře na celé
čáře do hitparád živého soutěživého soupeřivého a hlavně slavně udatného, věčně
mladého Romea a hlavně
JSTE lektvar báječných jedinečných bublajících chutnajících kapalin jak jinak
Vám vysvětlit, proč mi lahodí víla exprese síla, když Vaše máta je zlatá; jste zlatý
hřeb bez pozlátka
jste účel zdobící parfém těch mravně usměvavých sonát a nemravného doteku jazzu
od Monrœ Marilyn já žízním
po Vás a pro Vás natankuji irské whiskey neodkladný kanystr ano,
divoký cvrček na louce je Vám blízký i nablýskaný symfonik jak filharmonický
orchestr spojujete
tanec a hudbu všemi jazyky i vjemy nocturno, oslavíme třeba náš společný
Silvestr? vynikáte
vedle génia polosen a polopohádka Enya, jste hyperaktivní borec, baví Vás
polohlasem našláplá neprofláknutá soutěživá supermánia pronikáte do scenária: scénická hlavní rolí, consensus s Vámi
povznáší dlouhověké duše na souši Ikaria milá Andromeda, podílíte se na komfortu u Dr. Živága i jeho tága
pošťuchovaná nadržovaná až do oběda milá
naobědvaná ve výsledku koncentrovaná Cassiopeia, snažící se
oslovit model lyrického neblafu, jste obraz dámy s malovanými rámy a provedením
krev a kouzlo okamžiků ve zdravotnictví Naturella :) ani
Leonardo by nedokázal rozněžnit Vaši plzeňskou jasnost a Váš úsměv Sybilin jste dáma
neobyčejných kvalit, již balit – to značí souhru neošizených vitalit, jít
pohlavně pohladit
megalit: a užívat si kouzelných hrstí ložnicových prémií v dosahu zdobných
zdrobnělin
*
„Lásku a kouř neutajíš“ indiánské přísloví
* Anglicky gentlemansky
spatřovaná Hey Love, česky k extrémně vzácné bytosti snadno definovaný lov zkuste vymyslet partičku
chemické bezpečné reakce na bázi neúporně noblesních vyslaných slov indická kuchyně odvázaná
svatyně pro dospělou jakost žoviální účinnost vykazující machr indická rozprávka o ghettu
a sladidlu dostupná všem zvědavcům jak pro Vídeň sachr Milá
Johanko z Arcu, kdy máte do parku čas? Angelika i letuška Beruška Jituška prý
snadno jo i na můj špás synchronizované plavecké
bolero u přílivu delfínice definice mořských řas literátka ta je krátká,
básnička jak třásnička pro ni se jak delfín natřásá po vycházce do zákoutí
zámku, uznává, sem vstoupila krása ta správná partie má
křehčí proporci než loterie čísel nebo střelka kompasu Jirko, staň se mužem činu,
nikdy nespadáš do kategorie na erbu mamlasů mužem činu, mužem citu,
dvojice se vlní v kankánu chemie pro baňku v tu
ránu, květina pro vázu v Muranu ta správná má partie
přitažlivé jako med & lesní ovoce med a jogurt s příchutí
živé kombinace divoce musím za tou
chuťovkou jak Zátopek zamířit na vrchol či na vršek v lese s vyhlídkou nad
řekou nás doprovází jako Harlekýn jen paprsek ta správná je kombinace
dráždivé a smělé intuice zpoza bílého pláště Samice vášnivost a symbióza
propluje nevinně na vlnách kompletnější dispozice ta správná má prořízlou
informovanost i požehnání od Boha u ní najdete 7 ctností a
osmou rázem kouzlem osobnosti vyvolá osm ležatých kružnic, ne,
neplánuj už nic ta správná přijde a spustí
Hru Svůdnic pružná a ohebná, mladá a
darebná Mona Lisa ve světě vede
sledovanost malebná ta správná má glanc a
slabost pro exaktní vědy ale vrátíme přírodě její
punc a světu nástrah funky snadné boo–yaa t.r.i.b.e. psyko funk pruhy
duhy? stačí poslat
po větru esotericky étericky dva tisíce šestnáct požehnaně vlídných polibků ať je pak i
Vaše Eldorádo plné kouzel a neodbytně lákavých všednodenních požitků
|