KAREL
ČAPEK: PŘÍSLOVÍ
…čili
lidová moudrost, nejlepší prostředek, abyste podle potřeby mohli tutéž věc
pochválit nebo pohanět. Mlčíte? „Líná huba holé neštěstí.“ Nemlčíte? „Mluviti
stříbro, mlčeti zlato.“ Rozpakujete se v něčem pokračovat? „Vytrvalost vede
k cíli.“ Tož pokračujete? „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se
ucho utrhne.“ „Svůj k svému,“ radí přísloví člověku osamělému. „Vrána
k vráně sedá,“ směje se družnému. „Odvážnému štěstí přeje,“ povzbuzuje vás
přísloví, dříve než něco začnete; „Opatrnosti nikdy není nazbyt,“ děsí vás,
sotvaže jste začal. Držíte se skromně ve stínu? „Dobré zboží se chválí samo,
samozřejmě.“ Chválíte se tedy sám? „Samochvála smrdí.“ Chcete poradit bližnímu?
„Co tě nepálí, nehas.“ Zdržujete se rady? „Dobrá rada nad zlato.“ Chcete se
něčemu naučit? „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.“ Je tedy marno se
učit? „Nikdo učený z nebe nespadl.“ – Je tedy zřejmo, že lidová moudrost
vedle tisícerých pravd skrývá ještě jednu nevytěženou a bezespornou: pravdu o
relativnosti všech hodnot a pravd.
SUNDY A
FJORDY
Já
vím, že se to nedá slovy pořídit; slovy se dá mluvit o lásce nebo o květinách
polních, ale se skalami je to obtížné; copak se dá slovy popsat obrys a tvar
hory? Já vím, říká se tomu fantastické obrysy, divoké štíty, mohutné masívy a
podobně, ale to není ono; pouhými slovy nemůžeš jet jako palcem po hřebeni hor,
ani vzít do štipce nejvyšší hroty, abys nahmatal s rozkoší jejich hrany,
zlomy a výbrusy; slovy nemůžeš jako celou dlaní omakávat větvení hor, jejich kostnatou
páteř, jejich mocné údy a šlašité spoje, jejich děsné šíje, bedra a zadnice,
ramena a stehna, kolena a hnáty, klouby i svalstvo; bože, jaká anatomie, jaká
nádhera!, jaká to jsou vyvinutá lysá hovada! Pravím, to všechno se dá vidět a
hmatat očima, neboť oči jsou božský nástroj a nejlepší část šedivého
pracovitého mozku; jsou citlivější než konečky prstů a ostřejší nežli špička
řezníkova nože; co všechno se dá očima pořídit, ale slova, jářku, nejsou k
ničemu; a já už nebudu povídat, co jsem viděl.
Pravím,
zkřehlými prsty jsem se pokoušel nakreslit věci, které jsem potkal očima; vítr
nevítr, já musím rýsovat horu za horou: tady tu strašně zavalitou, vykynutou do
atletických hřbetů, slabin a kyčlí jako odpočívající zvířátko; nebo tu plavou a
nasutou jako z písku, jako by ji někdo nahrnul a naházel lopatou ze samých
sutin; nebo tu, co vypadá jako faraónův trůn s rameny z morén a
lenochem z ledovce; tu vykousanou jako krajíc, tu naježenou z břidlicových
jehlic, a co já vím, jaké ještě; kdybych aspoň byl geolog, abych věděl, jak to
všechno vzniklo! Potahoval jsem zmrzlým nosem nad svým sešitkem na straně
návětrné a mnul jsem si ustydlé ruce na straně závětrné, aby mi neušla žádná
hora; ale co dělat, není to pořád to pravé paraořechové krémové; říkám, vzduch a
barva se nedá nakreslit, to by se muselo vylíčit slovy nebo čím; takové tam
jsou paradoxně stíny, průsvitné jako chalcedon, hladké jako kov, dlouhé jako
tkanina; takové zlaté a kosé světlo, takové měňavé, jasné, atlasové moře, tak
modrý a zvonivě čistý vzduch; a tam, kde se moře dotýká země, je tenká stříbrná
čára, lesklá jako rtuť; avšak co se moře týče, s tím už se nedá dělat nic
tužkou ani slovem.
Pravda,
on už obyčejný širý oceán je nevýslovný; má své chvíle strašlivé indigové modři
nebo sychravé šedi nebo opálové, rozteklé světlosti; je žíhán bělostnými
hřebeny přílivu, zježen krátkými ostrými vlnkami nebo dlouze pruhován válením
těžkého moře; ale to všechno, říkám, není nic proti vodám norských sundů. Tady
se to drobně a stříbrně čeří jako norské horské pleso; obepluje se výspa
ostrova, sund zešedne jako olovo a dlouhé vlny s bílými chocholy si začnou
podávat loď. Tamhle ta vlna na obzoru, ta bude dobrá; válí se rovně
k lodi, teď sbírá všechny své síly, hučí, burácí a hrne se na nás; jenže
špatně si to vyměřila, překrojili jsme ji a jen jsme se taktak otřásli; ale už
je tu druhá, propadá se pod lodí a teď nás nabírá na plece; cítíš, jak nás to
nese nahoru? Haha, ta byla, panečku! Tak, a teď se propadáme my, zatímco záď
lodi stoupá; kampak až poleze? Zastavila se a chvilku váhá; pak to zapraská, zašumí
a celý Håkon se vláčně zhoupne zároveň z boku na bok a od zádi po příď, a
stříkne to až na palubu; a poutník se drží zábradlí a křičel by radostí;
člověče, to je to pravé! Pozor, pozor, teď jde jedna onačejší; má bílé drápy a
hrbí se jako ke skoku; a najednou se pod lodí rozplynula. Ba ne, nerozplynula,
už nás má; příď letí srázně nahoru, a co teď? Nic; celá loď se plavně a hladce
snáší dolů a praská libostí ve všech kloubech. A teď jsme například zase v závětří
za ostrovem; jen krátké vlny narážejí na bok lodi nepříjemnými otřesy. Napříč
sundu se třpytí stříbrná čára; zničehonic plujeme dlouhým jezerem něžně a
sladce zčeřeným; tisíci drobnými, mihotavými ploškami se v něm zrcadlí
zlaté a modré skály s bílými sněhy nahoře. Sund se zužuje, je to už jen
taková stezička mezi skalami; tady se voda propadla do naprosté neskutečnosti,
hluboce zelená, hladká jako olej a tichá jako sen; nesmíš ani dýchat, abys ji
nezčeřil a neroztřásl v ní ten strašný a čistý odraz hor; jen za lodí se
táhne nádherný paví chvost zvlněné kýlní vody. I rozestoupí se hory a udělá se
širá a světlá hladina plná oblohy, hedvábně navlněná, aby se víc leskla,
perleťově zářící a olejnatě měkká; hebkými, klouzavými kmity se v ní
zrcadlí zlaté a ametystové řetězce hor. Bože, co si s tím jen počnu! Ale
to ještě pořád není to pravé; sund je jenom sund, kdežto fjord je, jak bych to
jen přiblížil; zkrátka to už ani není z tohoto světa a nedá se to
nakreslit, popsat ani zahrát na houslích; lidi, já s tím praštím; copak
mohu podat svědectví o něčem, co není z tohoto světa? Zkrátka to jsou samé
skály a dole je hladká voda a v ní se to všechno zrcadlí; a je to. A na těch
skalách leží věčný sníh a splývají vodopády jako závoje; ta voda je průhledná a
zelená jako smaragd nebo co, a klidná jako smrt nebo jako nekonečnost, a
strašná jako Mléčná dráha; a ty hory nejsou vůbec skutečné, protože nestojí na
žádném břehu, nýbrž na pouhém bezedném zrcadlení; říkám vám přece, že to je jen
přelud! A někdy, když ve skutečném světě přichází hodina večerní, stoupá
z té vody takový jemný a rovný závoj mlhy, a z ní vystupují štíty a
řetězy hor, nadýchané z kosmických mlhovin; tak vidíte, neříkal jsem, že
je to jiný svět? A my nejsme žádný Håkon Adalstein, nýbrž loď stínů, jež se
bezhlasně šine po hladině mlčení; a je to hodina nultá, které se na lidské
planetě přezdívá půlnoc, ale v tomto jiném světě není noci ani času. A
viděl jsem půlnoční duhy rozpjaté od břehu ku břehu; zlatý a vlahý západ slunce
se zrcadlil v moři mrazivým úsvitem jitřním, viděl jsem červánky večerní a
ranní splývat v rozechvěném záření vod, stříbrný hřeben slunce pročísl
jiskřivou hladinu moře; tu počaly se hrozně třpytit lesklé pěšinky mořských
bohů na vodách, a byl den. Dobrou noc, dobrou noc, neb už je den, hodina prvá;
hory se zastřely slunečním závojem, na severu bíle svítí otevřený sund, moře
studeně šplouchá a poslední pasažér na palubě počal zimomřivě číst novou
kapitolu ve zbrusu nové knížce.
70° 40ʹ
11ʺ severní šířky
Ale
teď už to opravdu začíná být severní vítr je kruťas a pruďas jak trollí ďas;
some like it cold jako v případě Coldcut na nohou i na jehlách, pusto,
lidi, docela pusto, jen studené moře a holý kámen; tady už ani hory nemohly
narůst do krásy, jsou, jako by je nahoře uřízl dle schématu Dlouhé Stráně; jen
žulové kry, spadající srázně do moře, na temeni lysá a drobet zelenkavá
plošina, jen taková nazelenalá plesnivina či co, a víc už nic; ale styrman
slibuje, že bychom mohli potkat cestou velrybu. Jen racků přibývá; houpají se kolem
lodi, chytají hřebínky vln do pařátů a křičí; jsou to jediní žebráci na celém
severu. Nu tak vidíš, tak vidíš; konečně je tady v koncích i veškerá krása
a malebnost; mnoho-li chybí, abys už přišel na kloub holé a přísné velikosti
světa? Bože, já vím, jsme jen maličká planeta; a mnoho-li na ní znamená ten
klikatý a divný výběžek, který se jmenuje Evropa? Ale díval jsem se na hvězdy
sedě na řeckých sloupech v Girgenti, dýchal jsem vlahý, mátový vzduch na
Montserratu; a teď potahuju omrzlým nosem v Sørøysundu a čekám, uvidím-li
na vlastní kukuč velrybu. Já vím, nestojí to všechno za řeč, a jiní viděli
stokrát víc než já teď a tady; ale jsem evropský lokální patriot, a kdybych už
nic víc neuzřel, budu do smrti říkat: viděl jsem velikost světa. Možná že naše planeta
jednou vychladne; nebo se o to postaráme my lidé a uděláme ze světa takovou
paseku, že nebude přibývat ani racků, aby naléhavě volali o pomoc nad vodami
Boha; ale kdybychom se rozkrájeli, nemůžeme porušit velikost světa. Já vím,
není to valná velikonoční pohádková útěcha; žijeme v nedobré době násilí a
zápletek a vaječných mužů nejen the Beastie Boys s vypálenými vajíčky
natvrdo i nahniličko jako kraslicemi po terčích na dámách a Spielbergů a Star
Wars epizodních malinkatých rolí a naše srdce je sevřeno starostí jako lodivod
a spol. ledovou krou; ale svět je veliký.
*
„Nejsevernější
město Evropy je Hammerfest“, tak jsme se učili kdysi dávno ve škole, a náhodou
je to pravda; ale pravda také je, že kousek za Hammerfestem je nejsevernější
les Evropy (je to trochu březové kleče) a že největší budova ve městě, ba
v celém Norsku od Trondheimu až po Nordkapp je zdejší blázinec; což vnuká
člověku představu, že zdejší život má asi své stinné stránky, jako je například
polární noc. Ale jinak se Hammerfest tuze neliší od Tromsø nebo Harstadu nebo
jiných měst od Bergenu nahoru; je stejně dřevěný a stejně čistý, má dvě nebo
tři ulice stíněné telegrafními tyčemi, v každém domečku krámek
s tabákem, čokoládou, porcelánem a pohlednicemi, – tady ty krámky
s poživatinami jsou samá piksla; v každém okně mají kaktusy (zejména
rodu Cereus a Echinopsis), a maminky tu vodí malé Nory na provázku, a to je
celkem všechno, co tu potká těkavé oko pocestného za okolnost bez obalu, bez
norkového kožichu. Jde-li pak o pár kroků dál, zůstane město za ním a dokola
jsou jen skály a skály; tu a tam polštářek horské silénky, zvonek nebo
lomikámen, a dole šumí a vzlyká šedivé moře; a pak už není nic než lysé a
bezlidné ostrovy. To tedy je to nejsevernější město Evropy. Kde je už konec
sedláka, tam ještě může žít rybář; a kde je už konec rybáře, tam se ještě
uchytí kramář, vývozce a účetní. Říkám vám, nejsevernější známka života je
obchod; a lidský pokrok se nezastaví, dokud na severním pólu nebude dřevěný
krámek s pohlednicemi, tabákem a pletenými rukavicemi; a nějaký ten účetní
machr se tam snad taky uživí z procent z prodeje.
Dále
je tam (totiž v Hammerfestu) veliký a znamenitý přístav; kotvila
v něm celá bílá Stella Polaris, a lodi z White Star, lodi
z Cunard Line, francouzská dělová loď, šedá a holá, a veliká černá uhelná
loď ze Svalbardu, ze které zrovna vykládali uhlí, finské lodi s dřívím,
velrybářské parníčky s kanónkem na přídi; rybářské motorky, barkasy,
plachetky a čluny; to je zvláštní, když člověk pluje po moři, naroste
v něm silná kolegialita ke všem lodím, které potká s ahoj na rtech,
na bílých tesácích dosud bez kurdějí, ať je to padesátitisícitunový kulihrášek
transatlantik, nebo houravá bárka se slanečky; prostě musí na ně zamávat a přát
jim šťastnou plavbu plnou zážitků. Snad to tady přešlo lidem do krve, a proto
zamává šofér na pozdrav cyklistovi a pěšák šoférovi; i na zemi suché ne hluché
se tu lidé potkávají jen důstojně a jen přátelsky naladěni jako lodi na širém
moři.
„Pěkná
loď,“ říkali jsme znalecky, když jsme potkali takovou Stellu Polaris nebo
Bremen, ale zdravili jsme ji jen tak se zdvořilou distancí; člověk se přece
nebude vnucovat takovým velmožům; říkám, lépe si je držet střízlivě od těla.
Ale když jsme míjeli rozhoupaný člun nebo horlivou motorku, co si to frká od
ostrova k ostrovu, divže jsme nepřepadli přes palubu, jak jsme házeli
rukama a točili čepicí na pozdrav. Šťastnou plavbu v prosoleném nálevu,
statečná lodičko z Lofotenu, haló, parníčku z Öksfjordu; my malí musíme
držet dohromady na každém moři.
NOC
I
byla zase noc, a nad Baltickým mořem široce žíhaly blesky na pohádkové počasí.
Mezi zelenými a rudými světýlky, mezi mžikajícími bójemi a oslněním majáků nás
nese zářivý plovoucí hotel ke břehům té druhé, té větší Evropy. A víš, co bych
chtěl vědět? Třeba jen to, ve kterém sundu si to teď hasí Håkon Adalstein
s moukou, cementem a hrstkou lidí; kdepak, tam nahoře ještě není úplně ta
dojemná černá noc, jen slunce zapadá v planoucím východu zoře. Nech být,
byla to dobrá loď; pravda, žádný lodní palác jako tahle, ale zato my lidé jsme
tam měli k sobě i k otázce majetku nějak blíž.
Já
nevím, co ty národy pořád mají s tou svou velikostí a mocí, třeba pomocí s
úřednickou nemocí; nunu, jen se nerozpukněte samou pýchou jako vejce po bodu
varu! Tadyhle jsem se byl podívat na tři národy – říká se jim malé; a vidíš,
mají to dobře zařízeno, a kdyby člověk počítal věci dokonalé, našel by jich tu
o hromadu víc než mezi největšími králstvy pozemskými. A taky tady dějiny
nadělaly habaděj nepřátelství a výbojů a válek; a nic po tom nezůstalo,
k ničemu to nebylo. Jednou lidé přijdou k poznání, že žádné vítězství
nestojí za to; a když už potřebují hrdinů, může to být takový malý doktor od
Hammerfestu, co v polární noci jezdí svou motorkou po ostrovech, kde rodí
žena nebo pláče psychicky nalomené dítě. Pořád je dost místa pro celé a
statečné muže, i když jednou přestanou dunět bubny válečné –
Tož
zase noc, a nad černým mořem cukají široké palaše blesků; je to na bouři, nebo
na krásné počasí? Jak hned vypadá svět hrozivěji a tragičtěji, když se na něj
díváme v noci! Vidíš, člověče, to už nejsou švédské soumraky, průhledné a
zelené a chladné jako voda zálivů, ani metafyzická závrať půlnočního slunce; to
už je docela obyčejná, těžká evropská noc. Nu co, byli jsme se podívat na boží
mír, a teď zase směřujeme domů.
Začíná
svítat šedě a studeně; je to trochu, jako by člověk otvíral vlhké ranní zprávy
v oparu novin a hledal v nich, co se zase se světem vůbec přihodilo.
Takovou dobu jsme je nečetli; i nedělo se nic, jen pár týdnů věčnosti uplývalo,
norské hory se zrcadlily ve vodě fjordů, švédský les se nám zavřel nad hlavou a
mírné kravky se po nás dívaly pokojnýma, svatýma očima. První ošklivá a
nelidská zpráva, to bude teprve ten pravý konec cesty. (Ano, tady to máme:
zrovna to muselo být to hrozné neštěstí národa španělského! Bože, proč má
člověk tak rád všechny národy, které poznal!?)
V šerém
úsvitu jiskří světla Evropy; co dělat, to je už konec cesty. Z Rujany
vyplouvají rybářské plachetky docela jako na Lofotenu, jen plachty mají trochu
odlišné. Teď asi pluje Håkon Adalstein na sever mezi holými skalami Lofotenu.
Nech být, byla to dobrá loď, (*) a byla to dobrá cesta.
(*) = opravdu už jen
byla, neboť zatím jsem dostal od kapitána tento dopis: „Nun ist meine alte dampfer Håkon Adalstein degradiert. Alle die
Cabinen sind weggenommen, auch den salong wo wir essen, nun sind sie nur für
ladungen. Es war traurig für mich zu sehen, wenn ich meine alte dampfer liebte.
Ich bin nun auf dem dampfer X. Y., laufen zwischen Bergen und Kirkenes mit post
und passaschiere, aber diese ist nicht so gut wie meine alte.“ I budiž
velikonočně uctěna její památka onou poslední tečkou.
25.7.2015 je výročí už 26
kosmických let od vydání v červenci 1989:
Beastie Boys – Paul's
Boutique:
01 To All
the Girls
02 Shake Your Rump
03 Johnny Ryall
04 Egg man
05 High Plains Drifter
06 The Sounds of Science
07 3-Minute Rule
08 Hey Ladies
09 5-Piece Chicken Dinner
10 Looking Down the Barrell of a Gun
11 Car Thief
12 What Goes Around
13 Shadrach
14 Ask for Janice
15 B-Boy Boullabaisse:
a 59 Chrystie Street
b Get on the Mic
c Stop that Train
d A Year and A Day
e Hello Brooklyn
f Dropping Names
g Lay it on Me
h Mike on the Mic
i A.W.O.L.
Tři neomalení výtržníci, tři lotři, potažmo trojice bílých „obludných puberťáckých megadrsoňů a drzounů“ udělala v roce 1986 svým debutem
„Licensed to Ill“ díru do světa rapu. Trhalo všemožné první příčky, od
nejvyššího umístění mega-úspěšného singlu „Fight for Your Right (to Party)“ v
hitparádách po dobu několika týdnů až po nejprodávanější rapové album 80tých
let. Obsahovalo spoustu tvrdých samplů kytar, mimojiné i od AC/DC a Black
Sabbath, neskutečně provokativní texty a vzbudilo velký rozruch. Nemálo lidí
skupinu nesnášelo a považovalo ji za marketingový trik či ostudu rapu. Přesto
si získali masu fanoušků a ti se časem začali shánět po novém albu, kterého se
dočkali až za 3 roky. Od Beastie Boys každý očekával druhý příchod ve stylu
„Licensed to Ill", jenže kluci překvapili a přišli s něčím úplně jiným. A
dobře udělali. Poté, co spory mezi Def Jamem a Beastie Boys začaly nabírat
stále ostřejší ráz, odletěli do Los Angeles a usadili se u Capitol Records. Na
západním pobřeží se posléze na jedné párty seznámili s teamem Dust Brothers,
kteří si kluky pozvali k sobě a pustili jim fůru svých instrumentálek. „Celá ta
bohatá hudba s tolika nabalenými vrstvami zněla fakt neuvěřitelně,"
zavzpomínal si později MCA. Brzy nato byl na světě první singl „Shake Your
Rump" a s ním i spolupráce s Dust Brothers na nahrávání alba číslo 2.
Deska, o které je řeč, se jmenuje „Paul's Boutique" a je pojmenovaná po
jednom obchůdku v Brooklynu, který je taky vyfocený na obálce. Booklet obsahuje
kompletní texty, ale pokud byste je chtěli sjíždět při poslechu, nemáte šanci.
Zaprvé jsou na sebe naplácané jako jeden článek, takže najít slova ke
konkrétnímu tracku je obtížné, zadruhé jsou psané miniaturním písmem a zatřetí
rappeři občas jedou šíleně rychle. Album zní naprosto odlišně od „Licensed to
Ill" a od ostatních alb Beastií se liší tím, že je kompletně hip-hopové
(pominu-li jeden ze srandy přidaný skit). Metalové kytary vystřídaly lehčí a
příjemnější funkové tóny z let 60tých a 70tých a melodické basové linky. K tomu
se přidaly všemožné piánka, zvonečky, elektrické efekty a obrovská škála
přídavných zvuků. Na excelentní úrovni se drží produkce. Není to žádná smyčka,
ke které se občas přidá melodie na zvýraznění refrénu. Tohle je směsice
dokonale poskládaných zvuků, u níž je nemožné se nudit. Každou chvíli nějaké
překvapení a k tomu vždy v pravý moment přijdou scratche. Výjimečnost alba tkví
mimo jiné i v nezvyklé četnosti samplů, v jednom tracku se jich často skrývají
desítky. O tom se můžete přesvědčit v „Hey Ladies", kde na vás ve 4
minutách stihne vybafnout James Brown, Afrika Bambaataa, Fab Five Freddy,
Kurtis Blow a mraky dalších hlášek, vypůjčených od jiných jmen. Kdo ví, jak by
celá deska zněla, kdyby se nikdy s Dust Brothers nesetkali, protože původně
plánovali tvorbu s několika různými producenty najednou.
Kdo zná Beastie Boys (tzn. 99 ze sta čtenářů) ví, o co půjde. Vtipné texty,
klukovské hlasy, zábavný přednes, časté střídání a překřikování rapperů.
Výjimka potvrzující pravidlo je „3 Minute Rule", zajetá dnes populárním
stylem „každej MC jednu sloku". Když jsem včera poslouchal Jurassic 5,
říkal jsem si, že se od nich určitě inspirovali, protože rapujou dost příbuzným
stylem, ale to říkám jen tak na okraj. Nejznámější kousek, co se tu nalézá, je
bezpochyby veselá „Hey Ladies" a její téma je jasné už z názvu. Úvodní „To
All the Girls" obsazuje zároveň i pozici outra a táhne se v ní pomalá
kytarka, do níž Bboys zdraví holky z celého světa. Jenže klidné tempo dlouho
nevydrží a smršť bubnů otvírá další pecku „Shake Your Rump", později
předělanou do skladby „33% God", která na tomhle singlu vyšla. Co mě ovšem
totálně drtí jsou prvotřídní hity „What Comes Around" a „Sounds of
Science". Zatímco na té první mě baví dokonalý funky podklad, ke kterému
se uprostřed připojí piánová melodie, druhá mě upoutala hlavně svým začátkem.
Zprvu slyšíte tóny znějící jako z dětského piánka Casio a k nim se okamžitě
přidávájí všichni 3 MC's, zajíždějící současně text perfektně pasující do
pohodové instrošky. V půlce se vše zastaví, zazní sampl KRS-One a naběhne
zabijácká hudba, 2x rychlejší než v první polovičce tracku a energii do ní opět
přilévají všichni 3 křiklouni zároveň. Krutý. Jako zajímavost zmiňuju, že v
tomhle songu jsou smícháný 4 samply od Beatles. Zajímavý nápad je použit v
„High Plains Drifter", kde se v refrénu překrývají 2 hlasy a vy nevíte,
který máte poslouchat. „5 Piece Chicken Dinner" je název skitu
parodujícího country ve formě půlminutového řvaní do zběsilého banja. Jako
další singly z alba vyšly "Shadrach" doplněná ženským vokálem a „Looking
Down the Barrel of a Gun". Zrovna ta druhá je tu podle mě nejhorší, ale
přesto dobrá. Závěrečná „B-Boy Bouillabaisse" trvá přes 12 minut a skrývá
v sobě 9 kratších písniček. Nejznámější z nich je nejspíš óda na rodnou čtvrť
„Hello Brooklyn" s famózním nájezdem "New York, New York it´s a hell
of town, the Bronx is up and I´m Brooklyn down".
Co vám budu povídat, od jedničky do patnáctky je to mistrovské dílo, které
často a rád poslouchám. Považuju tenhle kousek za nejlepší práci, kterou za
svou existenci „nestydatí rošťáci" natropili a nakopli stereo góly.
Ač 26 let staré, tak pro mě jedno z nejlepších alb. Přestože je „Paul's
Boutique" nářez, nebylo z pro mě nepochopitelných důvodů moc úspěšné.
Ovšem já ho i navzdory zubu času stále dál vysoce cením.
EGG MAN (Neomalený ozbrojený výtržník pro dámské velikonoční terče)
Díval
jsem se z okna a zahlédnul jsem na něm pleš
běžel
jsem do lednice a vytáhnul jsem vejce
mířil
jsem na něj z téhle pozice, neměl vůbec žádný vlasy
vymrštil
jsem po něm ránu a on to schytal tam na inkriminovanou držku
sledoval
jsem kabriolet za jízdy v přestřelce
nabil
jsem prak a vystřelil jsem jedno
on
zdrhal a zjistil, že u sebe nemá už nic
držel
jsem ho v šachu s vaječnou puškou
vejce,
konkrétně očividný symbol života,
proniknu
jak příval do tvého obydlí a zkrotím ti ženu
vytasil
jsem pušku, on si myslel, že je to sranda
stiskl
jsem mu na tvář spoušť, byl v ní žloutek
prohledal
jsem mu kapsy, sebral jsem mu všecku hotovost
zmizel
jsem a nechal jsem ho tam jen tak napospas trčet s vaječným knírem
mamlasů
jak pahejlů je k mání na trhu za krejcar tucet
a
když říkám tucet, víš, co tím myslím, hošane
Pan
Vajíčko humpty dumpty bylo velmi korpulentní vejce
hrálo
si u zdi a potom si nezdatným způsobem zlomilo nohu
vyhodil
jsem ho z vokna, tři minuty jsem ho vařil
strefuje
rastamana, lamentoval: „sražená krev!"
co
bylo dřív, slepice nebo vajíčko?
obalil
jsem slepici na vejcích, pak jsem tomu PŘÍBĚHU ukousnul křupavé stehno
jedu
vlakem mezi auty
když
vystupuju ze stanice, ty dostaneš svou nálož mého hněvu
přestřelka
vajec ochromila Los Angeles
oni
to zrovna pálili na mého malého bratránka Ese
někdy
vařené na tvrdo, někdy na kapající bázi
pochází
ze slepice, ne z králíčka náhražka
lidi
se smějou, avšak nemyslím to zase jako vtip
jmenuju
se Yauch a házím žloutek
teď
mě zavřeli do cely, ale mně to nevadí
aspoň
jsem potom nachytal spoutané barbary tady
Všichni
jsme oblečeni v černém, motali jsme se vzadu
začali
jsme útočit, vejce udělala prásk na Hazyho zádech
strýčku
Same, já se ztotožňuju s bojovou pohotovostí US army
zelená
barva a komplex armády, přichystej nám vejce se šunkou, Same z Yosemitů (animovaná postavička jak náš Večerníček)
nastává
Halloween, máš o mně zjištěno, že zůstanu uvázanej
mířím
to na popletu K-Papa
udělala
jsi chybu, že soudíš člověka podle jeho rasy
kráčíš
životem s vejcem na tváři
probudila
ses ráno zčistajasna s podezřelým pocitem
podívala
ses kolem sebe a zjistila jsi, jak kape vejce ze stropu
rodiny,
punkery v bunkru nebo obchodníka
já
budu pronásledovat kohokoliv s vajíčkem po ruce
ne
jako praskání, které předpokládáš v báchorce
ale
praskání přímo na tvém čele, tu máš ručník, utři si tu nádheru, nádivku nebo nákyp nadivoko
|