Věk
hluku
Dělíš si den na
čtyřiadvacet bílých prken,
ze kterých stavíš svůj
vhled.
Nikdo se neumí přiznat k
vlastnímu strachu.
Ty jsi jej ale zažil,
uviděl.
Ano, strach je bílý a plní
tě, když se mu poddáváš.
Strach ti vsouvá do úst
slova,
ale tělo je jenom příbytek.
Nasáváš vůni prachu, která
se rozhostí
po dešti okolo stadionu.
Jdeš a nic nevidíš. Nerozumíš
dešti.
A všude zářiví,
třpytiví, světélkující policisté,
země je plná
spících agentů.
Věk hluku infiltruje.
Dívej se na oblohu: slunce se rozzářilo na obloze,
bankomaty
plivou peněžní šero,
započal další
titánský den.
Uvolni oči a zaměř pohled
do prázdna.
Vidíš? Světelné body.
Orgon. Energie.
Nedbej toho, že
tě kdosi nahrává
na video
čtyřiadvacet hodin,
co zbývají do
konce světa uvnitř dne.
Půjdeš a ve vzduchu ucítíš
peří,
plné rtuti budou ulice,
zlátnout začnou zákazníci
světa,
až vstoupíš do záře, dotkneš
se každé zdi,
tlaková vlna nezdráhavě
prolne tělem,
na stromech rozkvetou
třešňová města.
|