PLNÁ
BEDNA ŠAMPAŇSKÉHO
(V PLNÉ
BEDNĚ NÁPADŮ A POSTŘEHŮ PANA OTY PAVLA ZAJISTÉ)
Na tu noc a
na ten zápas hned tak nezapomenu, to dá rozum. Byl to zápas, jaký neměl ve
světě házené obdoby. Teď se projíždíme ve střízlivě malém a zaskleném parníčku
nahoru a dolů po Seině, nad námi atraktivně září samo hvězdnaté nebe a po
stranách vyplouvá ve skvělé datum 1–2–3 jarní osvětlená a odhalená koketka
Paříž, obrovitá Eiffelovka, jehlan na kopci Champs Élysées, mohutný nápadný
Louvre, Palác justice, Notre Dame, Victor Hugo i husí brk.
Pingl
v bílém přináší měděnou mísu plnou hořící vodky, rozpoznávám jednotlivé
tváře, a hlavně oči Racka, hoří stejně nedočkavě jako plameny, a rty, zmáčené
pocity štěstí a pravdy u vína, šeptají bůhví proč pokolikáté:
„Kluci, pořád
tomu nemohu uvěřit!“
Mně se taky
zdá všechno nějak divně neskutečné. Nejsem opilý či v moci opiátu, sedím
jakoby šokován a všechno se vrací ve velkých vítězných obloucích jako
Napoleonovi prvnímu vysoký odražený míč.
*
Ta noc
začínala náramně slavnostně. Lehce jsme naklusali do sálu Pierra Coubertina,
splnil se nám náš několikaletý sen hrát zase ve finále o nejlepší mančaft
Evropy a tím fakticky celého světa. Navíc probíhal turnaj evropských mistrů
popáté, bylo to jakési malé jubileum veliké soutěže. Vstoupil jsem do branky a
rázem se mi udělalo lépe. Do tohoto okamžiku jsem byl nervózní sportovec a
potil jsem se jako kovář u pece. Tyče po stranách a břevno mě hodily do klidu,
branka je vlastně můj druhý malý svět, široký tři a vysoký dva metry, a
skutečný jeden rozhodující zápas pro magické datum 1–2–3. Ale pořád mi bylo hůř
než jindy, naproti běhalo Dynamo Bukurešť, prakticky národní mužstvo mistrů
světa. Rumuni byli úžasně sebevědomí, vyzařovalo to z každého jejich
pohybu, ukázněnosti a úsměvu, chtěli nás duševně rozcupovat a rozpárat předem.
Popravdě řečeno, naše porážka se tak trochu očekávala. Doma nám taky zrovna moc
nevěřili, vždyť s námi neposlali ani jednoho novináře, taková netečná
důvěra. Jenom my věděli, že dnes bude zápas rozhodně patřit nám.
Udělali jsme
pro dnešek úplně všechno. Vyždímali jsme ze svých sil přes zimu kbelíky potu,
běhali jsme fantasticky rychlé sprinty, kluci na mě stříleli tisíce a tisíce
míčů. Vyřídili jsme co nejdříve východní a pak západní odnož Němců. Zvlášť pro
házenkáře z Göppingenu, co pohár Evropy už dvakrát vyhráli, to byla
pohroma, fiasko jako odveta za Mnichov 38. Úplně jsme je převálcovali jak ve
Stuttgartu, tak v Praze. Němců přijelo do Paříže nejvíc, nesmírně rádi by
byli viděli, abychom rozmašírovali taky Rumuny, mrkala tu bordó světýlka jejich
televizních kamer, chystali se vysílat finálový zápas od bodu alfa k bodu
mega omega.
Sálek byl
nabitý k prasknutí. Dýchalo to na nás tou zvláštní francouzskou jarní
teplotou šarmantnosti, cítili jsme, že Pařížané budou při nás, tenhle národ
odjakživa nemá rád suverény nebo paňáry hrající si na něco víc, než dovedou
zastat, a Rumuni se ten den tak chovali.
Soupeře jsme
měli tentokrát náležitě prokouknutý. Našemu trenérovi Beďárovi Königovi se ve
světě říká „handballový profesor“. Než upsal život házené, brousil čočky brýlí
jako moje maminka v Okule Nýrsko, hodně z té jemnosti a preciznosti
přenesl do sportu. Jezdil Rumuny přímo studovat, na magneťák si namluvil, kdo
jak hraje, a mně předal úplný elaborát, kdo a kam střílí šlupky. Střelba je
většinou stereotyp, jednou jsem chytal rány tak výbornému střelci jako je Pepík
Trojan se zavázanýma očima.
Rumuni
přebíhali před námi. Kanón Moser. Jak vyskočí před zónou, vystřelí většinou na
levou ruku brankáře. Ivanescu zas do levého horního rohu. Elaborát mě
uklidňoval. Rumuni se mě trochu lekali. Měl jsem až do dneška pověst nejlepšího
brankáře světa. Odborníci napsali, že Jiří Vícha působí odstrašujícím dojmem a
bere střelcům dech. Vyráží ho jako zlého ducha předtucha. Vynašel jsem prý nový
styl, neskáču a nepadám – padáním se jeden vyřazuje z další hry – jen
strkám pacinky a nohy dicinky tam, kam je potřeba. A musí to být sakramentsky
rychle, experti změřili rychlost míče vystřeleného z náskoku –
stopětadvacet kilometrů v hodině, fučák jako ze Sněžky. Účelní Němci,
jejichž učitelé Heiser und Herr Schelenz vynalezli házenou před padesáti lety,
byli do mě a mého stylu tak trochu paf, uznávali ho, došlo to tak daleko, že si
zjistili datum narození mé dcerky Marcelky a posílali jí vždycky pár dní před
tím výročím panenku.
Zápas začal
slibně…
*
Vilda Sviták
dal brankáři Redlovi první gól kolem boků. V protiútoku dostal míč jejich
nejlepší střelec, vysoký Moser, a jak vyskakoval, bleskl mi hlavou ten
elaborát, kam vypálí svůj útok. Strčil jsem tam packu. Balón vletěl úplně na
druhou stranu a žďuchl do sítě.
Zápas se
měnil v náš sportovní kolaps. Vytahoval jsem míč za míčem ze sítě. Kluci
nemohli Rumuny vůbec ochočit. I bleskově rychlému Vojtovi Marešovi, jehož
přezdívali ve světě na „tisíc čertů a tisíc žertů jednou prudkou hrou na
chytráka“, Moser pořád unikal. A já chytal mizerně. Mám ve zvyku po každé blbé
brance, kterou jsem zavinil, kývnout hlavou a utrousit:
„Ta je moje,“
a pro sebe si dodat postřeh: „napravím to.“
Ale tentokrát
jsem kývl jen dvakrát nebo třikrát, slova mi sice šla do úst, nicméně nešla
ven, neměl jsem vůbec tu odvahu se k těm brankám nahlas přiznat, vždyť
jsme na tento den čekali čtyři roky. Dostal jsem zas další gól od Mosera zcela
jinam, než to naplánoval Beďár König, a to mě rozviklalo. Napadlo mě: elaborát
je jako tabulka v excelu nanic. Dostal jsem na Beďára Königa i trochu
vztek. Měl jsem chytat jako obvykle, nemám přece ve zvyku dávat někam ruce nebo
nohy napřed. Můj pověstný klid vzal za své, adieu.
Klukům to
rovněž nešlo, všechno se to šrotově popletlo dohromady, chtělo se mi brečet,
obecenstvo bylo tiché a smutné jako před 22 lety na funuse Karla Kryla.
Rumuni vedli
v půli o pět gólů. Pro úplnost konstatujme 10:5.
*
Takový zápas
je v házené už prohraný. Nikdo nám už nevěřil, že se vzchopíme a darujeme
jim naši nakládačku. Jen Beďár König. Nikomu nenadával, jeho chytrá očička
bystře mrkala a mlel znamenitě stále svou:
„Hrajte to,
co jsme si domluvili. Pořád to platí. Jen změníme trochu taktiku…“
Beďár König
byl nádherně vymustrovaný, měl temné společenské sváteční šaty a bílou košili,
vázanku, všechno jak na nějaké veselí. Tvářil se skoro nadšeně i teď, jako by
byl takový průběh boje očekával. My byli zpocení jak myši, Myši dobré naděje a
bližší dobrému výsledku, dresy totálně nalepené na organismus, dušičky úplně
prťavoučké. Věděl vůbec, jak nám je?
Nejvíc mi
bylo líto Zdeňka Rady. Měl jsem vztek na všechno aktuálně ve vysoké hře. Sport
se neptá, jak komu je, a rozkazuje jako generál NapoLEON: hraj! A někdy ti lidé
za ochozy nadávají a pískají, a vůbec nevědí, v jakém se ocitáš zoufalém
stavu. Radovi, jemuž říkáme Racek, umřela nedávno v pražské fakultní
nemocnici máma a ve druhé, na jiném konci Prahy, mu ležela žena a čekala už pět
měsíců na těžký porod, který stejně asi nedopadne zdravotně super. A Racek měl
hrát a myslet na to, jak porazit nabušené sebevědomé paňáry bez rumu a bez
pralinky: Rumuny.
Rozestavili
jsme se po sále. Náhle jsem byl kliďas. A kluci kolem mě se taky tvářili, jako
by už o nic nešlo, dokonce se někteří usmívali. Podíval jsem se na Beďára
Königa, byla to jeho zásluha, že nás dostal do tohoto stavu. Oči mu vyhasly.
Najednou mě napadlo, že je mu hůř než nám, vždyť on byl fakticky generál tohoto
malého vojenského pluku klanu Dukly, které dnes tak bídně válčilo za renomé
v Paříži. Jen před námi nedával na sobě nic znát. Profesionál ve
sportovním klání.
Na začátku
druhé půlky se vůbec nic nezměnilo. Rumuni dali tři góly, my jenom dva. 13:7.
Pobíhali klidně před námi, nehráli jsme už těsnou osobní obranu jako
v první půli a oni se tak nešprajcovali. Zápas dostal formální normální
průběh.
Ve
skutečnosti to muselo být tak, že jsme vlastně čekali, až si budou jisti
vítězstvím. Ta chvíle nastala. Moser na mě vystřelil strašnou petardu a já ji
vykopl. Kluci dali z protiútoku gól. Pak jsem ztlumil tělem míč Ivaneskovi
a Pepík Trojan dal další superpecku gól. Znovu dali naši skvělou a toužebnou
branku. Rumuni vedli o tři. 13:10. A to není zas až tak veliký náskok…
Opět na mě
stříleli, vyrazil jsem. Stále častěji jsme měli míč. A měli jsme čím překvapit
míč, čím, takže jim počalo být ouha ouzko, ztráceli glanc, klid, rozvahu,
fortel. Na nás se začaly přece jenom projevovat kbelíky hektolitrů vylitého
potu a pak také plán Beďára Königa. Rumuni hráli ten stereotyp, a jak jsme jim
teď šlapali na patičky, střílelo se tam, kam König předpovídal. Chytal jsem už
podle svého a také trochu podle toho receptáře prima nápadů. Oči rumunských střelců
přestávaly být jisté a rostl v nich strach i depka. Byl jsem pro ně opět
nejlepším brankářem světa. Podobali se náhle boxerovi, jenž zachytil nečekaný
úder, zalýkl se a poprvé v zápase pomyslel na porážku.
Obecenstvo
všude na světě tento okamžik ve sportovním ringu vycítí, Francouzi začali
zvesela skandovat:
„Čeko! Čeko!“
Rumuni
faulovali a někdo z našich měl jít střílet trestnou sedmičku. Nejdéle je
střílel Zdeněk Rada. Ale ten přece dnes nemůže, to dá rozum číslo dva (do
střehu sci–fi ve tvém postřehu). Jenže Beďár König ho tam poslal. Strnul jsem,
co se z toho vyvrbí? Zdeněk Rada ji dal – do tyče… Rumuni si oddychli.
Stále vedli o tři branky. Někde v mém nitru hlasitě tikaly a ubíhaly hodinky
Prim vstříc konci námaze v zápasu.
*
Plujeme teď
po Seině dolů, ozářené památky Paříže k nám nyní staronově a březnově
připlouvají v obráceném pořadí. 3–2–1 teď už veď. Seina ubíhá
pppommaalliinnnkkkkuuu, parníček pluje rychleji. Nikdy jsem na tom nebyl jako dnes.
Pořád se mi zdá, že jsem šokován, nemohu ani pít po vzoru gurmeta, ani se opít
po vzoru vinaře z SK Vinařice, vyčerpal jsem se k smrti.
Kluci tu sedí
podél stolu, jsou jak krotcí beránci, všechno z nás vyšumělo v šatně
a v sále Pierra Coubertina.
*
Dali jsme
další gól.
Uvědomuji si
sedm pádů a sedm barev spektra: dobrých dvacet minut jsem už nepustil branku.
Další gól do
Redlovy sítě.
13:12.
Do konce
scházelo sedm vteřin, když právě Racek vyrovnal skóre. Hala šílela.
Prodlužovalo se o dvakrát pět minut.
Rumuni měli
v prodlouženém čase výhoz a tím nesmírnou výhodu. Mohli se zase zmocnit
vedení a pak nás už nepřipustit ke střelbě. Ale naši hoši od bobříků odvahy u
tajuplně poetické řeky kroužili mistrně kolem nich jako vlny ve vodní hladině,
předbíhali je a nadbíhali jim, Vojta Mareš a Pepík Trojan se zas stali
pohádkově snadno rychlými křídly, Walt Disney by to namaloval na plátno, kdyby
mohl u toho být a kochat se tím. Dokázali opět ve zlomku vteřiny reagovat na
každý jejich záludný pohyb, Ruda Havlík, náš tahoun číslo jedna, jim bral dech.
Bylo důležité nedat jim jedinou vyloženou šanci.
Už uběhlo
těch pět minut, museli se odhodlat vystřelit, protože po další změně dostaneme
míč my. Moser konečně vypálil, vyrazil jsem to. Ale ani my jsme už pořádně
nevystřelili a opět se měnily strany.
Beďár König
udílel klidně poslední rady, televizní kamery ho sledovaly, aparáty cvakaly –
je fajn, že si Beďár vzal ten večerní smoking, je vůbec báječný a chytrý chlap
– halou teď dunělo francouzsky temperamentně a jednoznačně:
„Čeko! Čeko!“
Jen neudělat
žádnou kravinu na závěr! Nevystřelit brzy, aby se Rumuni nezmocnili míče a
vedení! Hra začala gradovat. Pořád jsme byli u nich a myslel jsem na tisíc věcí
a také na to, jak jsem začínal ke svému talentu ladit v Plzni, vůbec hodně
výborných házenkáře je z Plzeňského odchovu, byl odtud i famózní kanonýr
ostrostřelec Venca Eret. Co tady asi vědí o Plzni? Náš dukelský blondýn, co má
teď míč, Venca Duda, ten je taky z Plzně frajer. Pro Krista – střílí! Tak
brzy! Hala vyjekla překvapením. Míč však mlaskl do sítě, a to byl zlatý zvuk,
úplně jiný, než když to pleskne za má záda. Dodnes nevím, jestli měl Venca Duda
tak dobré nervy, anebo je vůbec ztratil, jako když odhodíš botu a exceluješ jen
naboso, místo pomocí botky jdeš na věc bosky.
Do konce
chybělo ještě hodně. Vedli jsme o gól. 14:13.
Rumuni se
zoufale snažili stav vyrovnat, hráli bychom v Mylhúzách nový zápas. Byl to
nádherný boj, odborníci, kteří se sem sjeli z celé Evropy, zřejmě
nelitovali cesty. Viděl to také největší machr, žurnalista a bývalý německý
hráč Hans Apffel; první se v novinách divil, jak knedlíkově pomalí Češi
hrají tak úžasně svižnou házenou. Ve světě se uznával náš přínos házené:
blesková hra křídel, trhák a přesilovka
brankáře. Přesilovka brankáře je jediná možnost, kdy můžete v házené
soupeře přečíslit a zesměšnit jako malé kluky. V hokeji to brankář zařídit
nemůže, je těžký, a v kopané to má zas příliš daleko a je to moc
riskantní. I v házené je to risk, ale už jsem to několikrát zrealizoval a
Hans Apffel chtěl mít právě tuhle novinku nafilmovanou nebo aspoň
nafotografovanou, ale nikdy se mu to nepodařilo.
Jak jsem
chytl Ivaneskovi střelu, napadlo mě: udělám to právě teď a v tom hlavním
finále. Vždyť Rumuni udělali poslední pokus zvrátit hru – přešli na osobní
obranu: muž proti muži. Šel jsem sám dopředu a přede mnou ustupovala obě
mužstva. Hala ztichla, tlouklo mi hlasitě srdce. Snad se všichni zhrozili té
troufalosti, jakou nedisponoval ani Gérard Philipe, ani Fanfán Tulipán aneb jak
je důležité míti filipa, ani Herkules, ani Pif, v některých očích našich
kluků jsem četl strach, v rumunských očích naději vytrhnout mi míč a hodit
ho do prázdné brány. Teprve pak jsem si uvědomil, že tahle dobrodružná cesta mě
připravila na pozdější dlouhé hodiny o všechny síly. Uběhl jsem celou
vzdálenost jako ve snách (Jiříkovo vidění) a napřáhl jsem pracku ke
střelbě, když se na mě Rumuni sesypali. Nesmím pustit balón! Stáhl jsem ho do
klubíčka pod sebe a zaryl jsem do něho nehty. V té chvíli mi bylo dočista
lhostejno, zda mi někdo zlomí páteř nebo vazivo. Sevření se uvolňovalo a
spatřil jsem nataženou ruku rozhodčího, ukazovala na sedmimetrový trestný bod
za mé sražení.
Kdo půjde
střílet?
Kdo jiný než
Rada? Beďár tak rozhodl, přestože Racek dnes sedmičku nedal. Beďár mu pořád
věřil a snad také chtěl, aby Racek zapomněl na všechny kolize a nezdary
poslední doby. Někteří kluci se otočili, nemohli se dívat. Bylo s podivem,
jak Zdeněk lehce mávl rukou a poslal míč s úplnou samozřejmostí do
rumunské branky. 15:13.
Navěsili jsme
se na něj, jako by on jediný rozhodl ten dnešní cool zápas.
Všechno
v hale povykovalo a řádilo o sto šest hozených procent, jen Rumuni to
zabalili. Byli to tvrdí drsoni, ale tohle na ně bylo přece jenom silné kafe
Karla Gotta a jeho sladkosti. Měli šílený vztek, hlavně na Francouze. Vůbec na
konci zápasu nepozdravili a jejich Coman nakopl míč mezi diváky a ten míč letěl
přímo na hlavu prezidenta francouzského svazu házené Petita Montgobera…
My vůbec
v té chvíli nevěděli, že naše radost není ještě u konce. Beďár König šel
telefonovat pražským redakcím VÝSLEDEK. Nakonec mu z Prahy odvětili, aby
vyřídil vzkaz Rackovi.
Potkal Racka
na chodbě. Chvilku na sebe jenom tak koukali, Beďár byl z těch telefonátů
celý ochraptělý, ale na Racka zařval, že se mu NARODIL ZDRAVÝ SYN A MÁMA JE
TAKÉ V POŘÁDKU. Zdeněk pořád jenom něco breptal, že to není možný, a tak
podobně, datum 1–2–3 je magie naplno.
A pak tomu
uvěřil. Francouzi se to také dozvěděli, protože odněkud přivlekli do naší šatny
plnou bednu šampaňskýho. Říkali hlášky „la victoire“, což znamená vítězství, a
„le fils“, což značí synek. Plácali nás po zádech a pak nás nechali samotné.
Zátky v šatně bouchaly jak střelba v Lobzích v Plzni za účasti
Miroslava Vargy i Kateřiny Emmons, šampaňské stříkalo a šumělo, chutnat nám
umělo, teklo nám přes rty a za propocené dresy. V těch chvílích jsme vůbec
nemysleli na to, že jsme zhruba abstinenti, a tu bednu šampaňskýho jsme
vyžunkli jako zamlada úplně celou. Bylo to nejlepší víno, jaké jsem kdy
v životě okoštoval, a vím, že už nikdy nebudu pít lahodnější. Paris 2015, dost černý 13. listopad, vzpomínáme na oběti i pozůstalé… 1–2–3.
|