https://www.youtube.com/watch?v=7njfnVNU1L4

Coldcut – Peace & LOVE! (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=yvkGOChvoG8

Coldcut – Chocolate Box (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=OxUi_U0BH3c

Coldcut – Angel Heart (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=8eo9-7KSlsU

Coldcut – What We´re Living For? (1993)

https://www.youtube.com/watch?v=URUA-XNDeJ0

Coldcut – Sign (1993)

MICHÈLE MERCIER:

ANGELIKA Z LÉKÁRNY PLNÉ DEVĚTSILŮ, OSTRUŽIN A VONÍCÍCH BYLIN V NICE

Příběh její lásky je plný dobrodružství nehraného. Romantická bajka o nekonečné cestě za štěstím, zdánlivě končící na ošidné hranici, která vzplanula veliké nenávisti a lásky. Cesta za štěstím, které (poněkud stereotypně) mizí vždy z dosahu, když je tak blízko a zbývá ho jen chňapnout. Nebo popadnout za pačes.

Ze skalnatých srázů, vysoko nad poklidně zčeřelou hladinou moře, září do modré tmy bílé siluety maurského paláce. Konečně se setkávají – osudově, neodvolatelně, navždy. Stačí jen okamžik, kdy temné síly L'empire Du Côté Obscur proklouznou nocí a opět se jí zmocní. Pirátský koráb vedený nenávistí posedlým kapitánem odplouvá kamsi do východních moří. Exkluzívní zajatec na jeho palubě směřuje k novým dobrodružstvím – nepokořená, nezkrotná, milující, milovaná i nenáviděná Angelika.

Jako všechny filmové adaptace klasiky v nechvalném scénáři se narodila dvakrát a marodila víckrát. Podruhé narozena ze slávy, obdivu a přízně, kterými ji častovali filmoví diváci jako projev díků za iluzi, kterou spolu s ní sdíleli. Málokdo si dnes již vzpomene na její křestní jméno – Jocelyne. Pro všechny se stala především Angelikou.

Pochází z bohatší rodiny v Nice, kde otec zdědil velký, prosperující farmaceutický podnik. Její skutečný životní příběh začíná 1. ledna 1939. Je to jubilejní datum pro narození – první den nového roku (třeba byla i tou první narozenou po odchodu starého roku), ve kterém se nad Evropou zatahují těžká mračna války a nadřazené hlouposti. Odvíjí se od něj i neméně zvláštní osud krásné dívky a ženy, které se bude klanět řada kingů a která se rozhodla věnovat své úsilí filmu. Stává se filmovým záběrem na symbol lásky, ale je příznačné, že v osobním životě se jí láska vyhýbá. Pokaždé, když skutečně miluje a je opravdu milována, dostaví se nepozváno cosi… Naštěstí nikdy nepropadá panice, nezmatkuje, neztrácí racionálno ani obdivuhodnou vnitřní odolnost. V roce 1988 vychází (v nakladatelství Carrère) její vzpomínková biografie Angelika – ztracené srdce v přírodě. Titulek této knihy nebyl zvolen jen tak náhodně…

Její život připomíná románové laciné příběhy, atraktivní látku pro zpracování v bulváru. Není proto překvapivé, že si tuto hrdou a zároveň křehkou dívku vybral Bernard Borderie do svého seriálu o dobrodružstvích krásné ženy z doby Ludvíka XIV. (v letech 1964 – 1968 tento tvůrce romantických kostýmních dobrodružných filmů postupně natáčí snímky Angelika, markýza andělů, Báječná Angelika, Angelika a král, Nezkrotná Angelika a Angelika a sultán).

Angelika pro ni byla ta pravá role, i když zpočátku nic této osudové spřízněnosti nenasvědčovalo. Její dětství je spojeno se vzpomínkami na projížďky v krásném automobilu značky Rolls–Royce. Byl celý bílý, s černým komínkem (!) a patřil dědečkovi, který byl už léta vyhlášeným lékárníkem a zámožným podnikatelem v Nice. Po celou válku automobil pečlivě skrýval a vyjel s ním opět až po osvobození US army. Pohonnou látkou byl tehdy dřevoplyn, proto byl nezbytný přídavný černý komínek, na který Michèle vzpomíná: „Dědeček mě zbožňoval. V roce 1945 jsme spolu jezdili po místní promenádě, ale auto tak čoudilo, že jsem byla celá zčernalá od sazí…“ Nijak zvlášť jí to tehdy nevadilo, vždyť za to mohl ten báječný produkt luxusu Rolls. Štěstí malé Jocelyne zůstává bez poskvrny. Milující děda René je velký boháč. Do města ruských mimóz přišel ze severní Afriky a vybudoval zde několik farmaceutických laboratoří, které spolehlivě odváděly výkon. Dědeček je bohatý, Jocelyne je šťastná – obchody se daří. V rozhlase je možné slyšet každou chvíli reklamní slogany typu: „Merci, se značkou Mercier…“

René Mercier nebyl dědeček jako ti ostatní. Když mu v sedmi letech oznámila, že se chce stát tanečnicí, odvětil jí: „Konečně bude v naší rodině umělec!“

Její otec chtěl raději syna, který by mu pomáhal vést rodinné stříbro. Přestože Jocelyne zdědila řadu rodových vlastností – podnikavost, odolnost, vůli a odhodlání „někým“ se stát – její cesta směřuje jinam.

*

Do filmu ji přivádí jen náhoda. Jednalo se o snímek, jehož hlavní hvězdou byl Maurice Chevalier, natáčel se pod titulkem Javais sept filles v ateliérech La Victorine. Při obsazování rolí bylo třeba angažovat dívku, která měla ve scénáři předepsána pouhá 3 slova. Není nic jednoduššího než si vybrat mezi začínajícími tanečnicemi. Jedné z nich je patnáct, přestože vypadá dospěleji. Jmenuje se Jocelyne Mercier.

Jako v kouzelné pohádce je právě ona vybrána, aby natáčela ve společnosti slavné hvězdy. Další náhoda na sebe nedá dlouho čekat. Chevalier se zná s René Mercierem, od něhož si kdysi objednával nezávadné přírodní homeopatické drogy při své hlasové indispozici. Dědeček René tak opět projde po scéně, na které se však již Jocelyne sama začíná stále lépe prosazovat. Do třetice zasahuje šťastná náhoda: Přichází v podobě mladého novináře, který ji seznámí s dalším slavným mužem. Je jím Roland Petit. Pracovat s ním, v jeho skupině, je sen i životní přání každého tanečníka.

Dříve než Jocelyne pochopí význam tohoto setkání, je rozhodnuto. Události gradují. Začíná pracovat s jedním z nejslavnějších choreografů Francie. Velice rychle vzbudí choutky a pozornost sponzora a producenta skupiny Paula–Louise Weillera, který ji jako svou společnici přivádí i na slavnostní blanket, pořádaný pro držitele stužky Čestné legie. Tempo chytá rychlejší spád. Naivní a nezkušená Jocelyne ještě mnohé nechápe.

Je obklopena hvězdami největší velikosti, mezi kterými je i první muž Francie, prezident R. Coty, osobně… Mezi společenské dominanty večera patří Charlie Chaplin, americký klavírista polského původu Artur Rubinstein i dva slavní Marcelové, Archard a Pagnol…

*

Nebyl to nikdo méně významný než právě Charlie Chaplin, který jí dal první radu, užitečnou pro její filmovou budoucnost. V průběhu večera se mu doznala, jak ráda by se prosadila ve filmu. Chaplin k tomu s úsměvem poznamenal: „K tomu je třeba, abyste uměla nejen dobře tančit, ale také dobře mluvit anglicky. Jestliže to ještě neumíte, musíte se to naučit!“

Jeho rada nezapadla. Jocelyne věnuje všechnu energii, aby dosáhla svých cílů. Učí se anglicky a ještě mnoha dalším věcem, které musí zvládnout. Například, jak chytře vycházet s muži…

O několik dnů později ji Weiller pozval k sobě na večeři ve společnosti svých přátel. Vyzvednout ji měl jeho černý Rolls. Nijak zvlášť ji to neohromilo, vždyť to byl auťák jejího dětství… Překvapilo ji však, že přátelé Paula–Louise Weillera se na večeři nedostavili! Tak stojí budoucí Angelika poprvé sama, tváří v tvář vážnému a choulostivému problému. Vyřešila to, jak vzpomíná, s přehledem a rozhodností, i díky zdvořilosti svého hostitele, který s odstupem let ji právě za takový přístup ohodnotí vysokou známkou: „Sledujete své cíle, ale používáte jen čisté prostředky. To je dnes velice vzácné…“

*

Poměrně rychle získává další roli ve filmu Retour de manivelle. Má štěstí, peníze i užitečné kontakty. Ale právě v těchto souvislostech se nabízí otázka, bude-li Michèle stejně úspěšná i ve svém osobním životě? V té lásce, kterou vyvolává, zrozená z fantazie Anne a Serge Golonových. Skutečnost se však se světem fantazie rozchází. Láska, se kterou se setkává, je prokletá. Připomíná vzdálené, nedosažitelné tajemství pouště Gobi. Mnohokrát se zdá, že již snad dosáhla cíle, ale ten najednou opět mizí. Vzdálený přelud, fata pata morgána bez hlavy. Po každém takovém procitnutí vítej holka v deziluzi se Michèle cítí osamělejší a opuštěnější objekt neodolatelné ženy…

Před několika lety (kdy již pod jménem Michèle Mercierová hrála v divadelní aktovce Banco), se objevil jeden z vyvolených. Po premiéře jí přinesli do šatny obrovský puget. V zástupu těch, kteří přišli gratulovat, je asi padesátiletý kořen, elegantní Ital ze šlechtického rodu. O několik dní později se jí vyzná ze svého obdivu i citu, a slečna Mercierová toto vyznání přijímá. Opět miluje a je milována…

Italský kníže nabízí sňatek. Michèle věří v lásku a proudící život. Jenže tentokrát proti sňatku rozhodně vystoupilo urozené rodinné zázemí jejího playboye. V jeho společenských kruzích nejsou do rodiny počítáni „nešlechtici“, k tomu cizinky – a navíc herečky s prvky od tanečnice! A tak Michèle diskrétně odchází vrnět jako kočka jinam…

Problémy však narůstají dál. Spojení s druhořadým rejžou vedlo i k „druhořadému“ manželství. Ve své knize mu říká William… Podobal se Williamu Holdenovi. Po značných obtížích se jí podařilo dosáhnout brzkého rozvodu. Opět je sama a před ní mlhavá budoucnost.

V té době jí nabízí skvělou životní příležitost film. Točí první, druhou a třetí Angeliku – seriál, kterému zpočátku nikdo příliš nevěštil zdar a sílu v kinech. A přinesl přitom květnatě světový úspěch. Zazářily v něm dvě hvězdy světového formátu: Robert Hossein a – ona. Ale ani tento jedinečný úspěch Michèle nenadělil to, co očekávala. Začínají rozpory s producentem, „nezkrotná Angelika“ bojuje, ale rozhodné vítězství jí opět uniká. Není přesně známo, kam plynuly velké zisky komerčního filmového úspěchu, v žádném případě to však nebylo na její konto…

Přichází další atraktivní šance. Světoznámou klenotnickou firmou Van Cleef a Arpels byla požádána, aby namísto Sophie Lorenové předvedla vybranou kolekci šperků. Těsně před zahájením přehlídky jí byl představen zajímavý maník. Nový objev se jmenuje Adrien a Michèle je znovu zamilovaná. Adrien je vdovec. Z prvního manželství má dva kluky, kteří jí připomínají jako novou matku: Život je krásný, plný barev a příslibů, jako z pohádek tisíce a jedné noci. Michèle je opět na vrcholu blaha. Adrien si ji chce vzít, ale žádá, aby skoncovala s profesionální kariérou – zásnubním darem má být bílý Rolls–Royce (tentokrát bez černého komínku).

Nějaký čas před vzájemným setkáním byl Adrien léčen a nezotaven zcela pro tumor mozku. Zdá se, že už je vše OK, lékaři jsou optimisté do jednoho. Ale najednou se objeví signály budoucí tragédie. Jednoho dne je to jistota. Adrien již neměl dost času, aby ji doprovodil vyšňořen na radnici. Přestože se již nikdy nestala jeho legitimní manželkou, chtěl, aby právě ona byla s ním v jeho nejtěžších okamžicích… Její osud se znovu naplnil. Ponese ho dál, nezkrotná, nepokořená, stále plna víry a bojující… V předmluvě její knihy stojí černé na bílém rolls: „Když se všechno okolo Michèle Mercierové hroutí, zůstává ještě krása její tváře a její čisté duše.“

*

Angelika – ztracené srdce. Právě se znovu rozběhla po bílé pláži omývané mořem. A z dálky, kde se protínají horizonty, přichází ON. Nikdy ho nepřestala vyhledávat…

Nádherná banalita, nebýt toho, že je v tom, paradoxně, také kus trpkosti nevlídného života. ♥

https://www.youtube.com/watch?v=emw34fegOmU

BOMB THE BASS WINTER IN JULY 1991 ORIGINAL BRIGHTON DAZE MIX

https://www.youtube.com/watch?v=OJjZc5a66AI

Quique Tejada (DJ)
Blanco y Negro, 1989


https://www.youtube.com/watch?v=JCTemaQaRNY

Quique Tejada
Blanco y Negro, 1990


https://www.youtube.com/watch?v=HhhbEoXRrCg

Quique Tejada
Blanco y Negro, 1991


https://www.youtube.com/watch?v=SMZ4l9oJS9o

Quique Tejada
Blanco y Negro, 1992


https://www.youtube.com/watch?v=igkAGOIQrik

Quique Tejada
Blanco y Negro, 1993

OSUDOVÉ KRUHY OKAMŽIKŮ

Ona má v sobě něco tak zvláštního –

dodneška potkávám pamětníky,

kteří ji doslova milují.

Nese s sebou zvláštní dar, něco,

co se těžko pojmenovává,

jakousi čistotu, upřímnost, hygienu, správný návyk.

JOSEF TOPOL

SETKÁNÍ S HEREČKOU MARIÍ TOMÁŠOVOU, PAN MILOŠ DOLEŽAL:

Herecká cesta Marie Tomášové (narozené 18. dubna v roce 1929 v Dobro (veni vidi) vici u Mladé Boleslavi) vedla po ukončení DAMU (1952) do Horáckého divadla v Jihlavě (1952–1953), pak Divadla J. K. Tyla v Plzni (1953–1955), Národního divadla v Praze (1955–1965) a Divadla za branou, kterého byla spoluzakladatelkou (1965–1972). Po jeho zrušení jí bylo z ideologických důvodů znemožněno hrát a vystupovat v rozhlase a v televizi. Útočiště nalezla v Lyře Pragensis (1973–1990). V devadesátých letech působila v obnoveném Divadle za branou II., které se v roce 1994 za ministra Pavla Tigrida též dočkalo osudové Derniéry, tentokrát z takzvaných finančních důvodů. Celý život se věnuje uměleckému přednesu poezie (Mácha, Holan, Dyk, Lermontov, Cvetajevová, Dickinsonová a jiní kádři slovních myšlenek) a spolupracuje se soudobými hudebními skladateli. Mezi její nejznámější role patří Zuzka z Hrubínovy Srpnové neděle, Julie a Ofélie ze Shakespearových dramat, Marie, Évi a Ela z dramat Topolových, Nina Zarečná, Máša, Raněvská z Čechovových inscenací, převorka z Bernanosových Dialogů karmelitek, Krescence z Hofmannsthalova Nemožného člověka a tak porůznu. Otomar Krejča a Helena Glancová jsou režiséři, s nimiž nejvíce spolupracovala. Žije v Praze, od 7. listopadu roku 2009 bez manžela Otomara Krejčy jako pozůstalá crazy swing dreamer poetry fashion session… Ero un autarchico… https://it.wikipedia.org/wiki/Ero_un_autarchico

KDYŽ SE OHLÉDNETE ZPĚT PO KRAJINĚ SVÉHO ŽIVOTA, NESTANE SE VÁM NĚKDY, ŽE SI V DUCHU ŘEKNETE: „BYLO TO NEBO NEBYLO?“

Ne, já dobře vím, že to bylo. Problém je spíš v mé nedostačující paměti, v níž je vše jako v sejfu uloženo. A věřte mi, že bych si přála pamatovat každý okamžik svého života… Kdyby se ale najednou objevily ty tisíce skutků, dobrých i špatných, asi bych to těžko unesla a hrozně bych se styděla. A kdyby to přesto bylo možné, více bych porozuměla sobě a možná i světu.

KDYSI JSTE MI VYPRÁVĚLA, ŽE SE VÁŠ ŽIVOT UZAVÍRÁ V JAKÝCHSI OSUDOVÝCH KRUZÍCH ČI KLENBÁCH…

Myslím, že se to děje mnoha lidem, téměř každému, ale že si to ne vždy a ne každý uvědomí. Tak třeba jen dvakrát za celý svůj život jsem stála na jevišti divadla v Mladé Boleslavi. Přitom jsem tady chodila do školy, učila se číst a psát. Poprvé jsem tam stála, když mi bylo devět let a recitovala jsem báseň při tryzně za prezidenta Masaryka. Měla jsem černé šaty a kolena se mi klepala tak, že jsem se obávala, aby to nedělalo šrumec, rámus. Podruhé to bylo před několika měsíci, když mi udělovali čestné občanství. Měla jsem velkou radost.

Další z takových kruhů: moje maminka mi v dětství vyprávěla, že jako holka hrála v Dobrovici v ochotnickém divadle služebnou Turkyni a lesní vílu ve Strakonickém dudákovi. Tytéž role jsem hrála já jako začínající herečka v Národním divadle. Nebo jindy – když jsem hrála svou první profesionální roli, Aňu ve Višňovém sadu – ještě jsem chodila do školy. Tehdy jsem zdědila po tatínkovi velký sad nad jeho rodnou Sýčinou, odkud je krásně vidět hřbitov, kde je pochován i s maminkou. A pak nám sebrali sad, neboť jsme nemohli splnit povinné zemědělské kvóty. Po listopadu 89 nám sad přiznali do našeho vlastnictví a já jsem v divadle opět začala studovat Višňový sad – tentokrát v roli Raněvské, Aniny matky.

MYSLÍTE SI, ŽE PRÁVĚ POMÍJEJÍCÍ KŘEHKOST JE TÍM, CO VÁM NA DIVADLE UČAROVALO?

Myslím, že ne. Spíš naopak. Velmi brzy jsem poznala, že se na svůj výkon a na sebe nemohu spoléhat. Když jsme na škole zkoušeli nějaký monolog nebo scénku, byla jsem zděšená z toho, že když se mi to po velkém úsilí povedlo, druhý den při opakování nezůstal kámen na kameni. Říkala jsem si: Panebože, cožpak to takhle bude celý život? A musím přiznat, že bylo. Ale možná to byla věc postupného přilnutí k divadelní práci, smiřování se s tím, že mnohokrát neuspěji. A taky mi přišla na pomoc víra v Boha, to, že se nic ze světa nemůže propadnout neznámo kam, žádný dobrý skutek, a že repríza, kterou dobře zahraji, se ve vesmíru podrží. A když se mi představení nepovedlo, což bylo dost často, tak jsem se upínala k dalšímu, a doufala, že se mi to podaří napravit, protože jsem to cítila jako selhání. A takhle jsem byla pořád na houpačce.

Divadlo má velkou, blahodárnou moc – je nehmotná, neviditelná, ale skutečně existuje, a dá-li Bůh, zazáří nějakou pravdou nebo tak potřebnou krásou.

RÁD BYCH SE JEŠTĚ VRÁTIL K VAŠEMU DĚTSTVÍ. VYRŮSTALA JSTE V OBCI DOBROVICE A UŽ SAMO JMÉNO NAVOZUJE PŘEDSTAVU JAKÉHOSI RAJSKÉHO, HŘEJIVÉHO DOMOVA. BYLO VAŠE DĚTSTVÍ SKUTEČNĚ TAKOVÉ?

Opravdu bylo. Někdy si Dobrovice rozkládám na Dobra více. Je to rodné město maminčino a nás čtyř dětí. Musím říct, že naše dětství bylo nádherné. Sýčina byla zase rodná obec mého tatínka a byla naší domovskou obcí. Byla tam pastouška a já se vždycky trochu bála, aby se něco nestalo a my neskončili v ní. Tomášovi bydleli v Sýčině několik staletí. Nad ní je hřbitov s třívěžatým kostelem svatého Václava, na který byl můj tatínek nesmírně pyšný a často si ho fotografoval. Určitě jsem v něm slyšela varhany poprvé v životě, dodnes tam jezdíme na bohoslužby. Nedávno se v něm naše celá rodina sešla na svatováclavské mši.

I Boží Tělo jsme prožívali nadvakrát. Jedno dobrovické a druhé sýčinské. Často jsem litovala další generace dětí, že neměly tolik slavností jako my. Co to bylo Boží Tělo! S muzikou, spoustou oltářů, pytli květin, které za námi maminky a tetičky nosily a pořád doplňovaly košíčky, zpívalo se, všude hrála kapela. A co posvícení nebo pouť! To se slavilo několik dnů. Měla jsem taky dvě tety, jednu v Dobrovici, to byla maminčina nejstarší sestra Marie. Byla malá, neprovdaná, taková naše chůva. Vodila nás na trhy, na houpačky, na koupaliště a do lesa. Byla s ní švanda a nikdy jsme ji neposlouchali. Druhá tetička, otcova sestra, měla tmavohnědé oči, krásný obličej, byla štíhlá a také neprovdaná, snad proto, že její láska zemřela. Vždycky s ní šlo nějaké tajemství poblíž. Byla duchovní člověk, četla životopisy svatých a její oblíbená svatá byla Zdislava. Jezdili jsme s ní na poutní místa. Byli jsme také brzy biřmováni. Já si vybrala za patronku svatou Terezii. Tatínek mě trochu škádlil – Terezie blechy bije, ale já trvala na svém. Byla a je to moje velmi oblíbená svatá.

VZPOMÍNÁTE NA SVÉ RODIČE? JACÍ TO BYLI LIDÉ?

Hlavně tatínek na nás všechny silně působil. Po něm jsem zdědila i literární lásky. Jeho knihy se staly i mými oblíbenými. Nejspíš pod jeho vlivem jsem se pustila do recitování Máje, a dokonce mě pak pozvali na soutěž do Prahy, čímž byla předznamenána moje cesta k divadlu. Tatínek měl i muzikální vlohy, hrál obstojně krasozvučně na mandolínu, já se pokoušela hrát na piano a bratr hudlal talent a píli alou elán na housličky.

Tatínek nás všemu učil zcela přirozeně, ani ne tak slovy jako spíš jednáním a zálibami. V každém okamžiku jeho života byla přítomna odpovědnost, přirozená autorita, účinná pomoc druhým.

A maminka – ostýchám se to říct nahlas – byla skoro anděl. Nikdy nám neporoučela, ani to neuměla. Stála v pozadí a tatínka vynášela do popředí jenom proto, že ho tak milovala. Byla pro nás životodárná. Dětem nikdy nepřijde na mysl, že je matka pořád doma, že s nimi má nekonečnou trpělivost. Její obětavou lásku berou jako samozřejmost. Zda je spokojená nebo šťastná, na to se nikdo neptá.

Rodiče nám vštípili základní lidské hodnoty, ale dělali to takovým nepřímým způsobem. Maminka nás naučila modlitbám, u otce to byly skutky – jak se choval za války, jak se choval ke svému otci… Dědeček byl přísný, od pohledu velmi nábožensky založený. Když k nám přijel ze Sýčiny, tak my tři děti jsme musely přijít, poklonit se a pak jsme si mohly zase jít po svých. Tatínek ho prováděl po zahradě, po své dílně a choval se k němu s velkou úctou. Všímala jsem si toho jednání. Tatínek zemřel v květnu 1950 a mám tenhle i další rok úplně vymazané z paměti.

V ROCE 1952 JSTE KONČILA STUDIUM HERECTVÍ NA PRAŽSKÉ AMU. TO NEBYLA ZROVNA NEJRŮŽOVĚJŠÍ DOBA. JAK SE TY ZLÉ ČASY PROMÍTALY DO VAŠÍ PRÁCE A PROFESE?

Nezapomeňte, že jsme měli v sobě zapsanou válku a nic horšího jsme si nedovedly představit. I my děti jsme ji prožívaly velmi intenzivně. Naší vesnicí procházely průvody ruských i anglických zajatců. A zatímco se na anglické přece jen vztahovaly nějaké úmluvy s Červeným křížem, nejhorší, co jsem kdy viděla, byly proudy těch ruských. Tatínek mi přikázal naučit se nějaká ruská slovíčka, dělala jsem balíčky s kouskem tabáku nebo jídla a rozhazovali jsme je po příkopech.

Nám se zdálo, že po osvobození je všechno lepší než válka. Několik let po válce mi řekl malíř Mikuláš Medek: „Tenkrát řekli našemu národu: Tak co? Fašismus, nebo komunismus?, a všichni se zděsili – Ne, fašismus ne.“ – Jaká to však byla lež a jaká strašlivá zrada, to vycházelo najevo postupně a u každého individuálně, podle toho, z jaké byl rodiny a jaké životní zkoušky prožíval.

NA VÁS NEBYL VYVÍJEN NÁTLAK, ABYSTE VSTOUPILA DO STRANY?

Ne, jen v Národním divadle se mě jedna starší herečka pokoušela přesvědčit, ale to nepřicházelo v úvahu. Musím říct, že paradoxně pro nás nestraníky se mi zdál být život trochu svobodnější. Ale například v době, kdy násilně skončila Krejčova éra v činohře Národního divadla, pozvali si nás několik mladších herců na ministerstvo kultury, zřejmě aby nás získali proti vedení. Tam s námi mluvil vysoce postavený úředník a divil se, proč taková mladá herečka už není ve straně. Odpověděla jsem, že bych se cítila míň svobodná a že si nejsem jistá, že je svět jenom hmotný. On vylítl, že je inženýr chemie, a hned volal sekretářce, ať přinesou jakési knihy s důkazy, že vesmír je jenom hmotný a že mi to všechno vysvětlí. Myslel, že jsem tak naivní. Po letech – myslím, že to taky patří k těm životním kruhům – jsme v roce 1969 hráli v Teatro Piccolo v Miláně, já se právě líčila v šatně a najednou mě volá Honza Tříska, abych šla k telefonu, že mi telefonuje někdo z Říma. Představte si, že to byl právě ten ministerský úředník, který emigroval. Oslovil mě jménem a pak už nebyl schopen nic říct, protože vzlykal. Později jsem se dozvěděla, že tragicky skončil, asi snad na úkor jenom hmotného světa.

PO STUDIU JSTE ZAČALA HRÁT V JIHLAVSKÉM HORÁCKÉM DIVADLE A KDESI JSTE VYPRÁVĚLA, ŽE JSTE JEZDILI PO VYSOČINĚ MALÝM ROZVRZANÝM AUTOBUSKEM. CO VÁM TA VENKOVSKÁ ZKUŠENOST DALA?

Vysočinu jsem do té doby znala jenom z obrazů Maxe Švabinského, ale zamilovala jsem si ji. Říká se, že okolí Jihlavy je moravská Sibiř, a protože jsem byla v té době moc poznamenaná ztrátou otce, nosila jsem jeho krátký zimní kabát s kožešinovým límcem, abych měla něco jeho u sebe. Jezdili jsme desítky kilometrů po všech koutech a já se dívala na stromy. Vždycky jsem si vzpomněla na Josefa Čapka, který říkal: „Píšu, jako když se křiví větve stromů.“

ŠEDESÁTÁ LÉTA JSTE PROŽILA V NÁRODNÍM DIVADLE A V NOVĚ ZALOŽENÉM DIVADLE ZA BRANOU. V JEHO ZÁKLADU STÁLA ODPOVĚDNÁ PRÁCE S DRAMATICKÝM TEXTEM, KTERÁ SE PODIVUHODNĚ SETKALA S DOBOU A PŘINESLA ÚSPĚCH DOMA I V CIZINĚ. STALA JSTE SE NAVÍC ŽENSKÝM IDOLEM ŠEDESÁTÝCH LET. JAK JSTE SE S TÍM VŠÍM VYROVNALA?

Šedesátá léta. Říkali jsme si: na hnoji rostou nejhezčí kytky – a to byla celá naděje pro českou kulturu. Zbylo mi z toho hodně. Především přátelství… Díky Alexandru Večtomovi, Jarmile Kozderkové, Ivanu Moravcovi, Luboši Fišerovi, Liboru Peškovi, Janu Klusákovi, Robertu Piesenovi, Richardu Fremundovi a dalším jsem měla příležitost být u mnoha slušných věcí z tehdejší kultury. A také mi zůstal celoživotní obdiv k těmto lidem.

A divadlo? Tam se událo něco skutečně pozoruhodného. Vyrostla veliká kytka nebo strom a tato práce dostala vyšší smysl. Teprve s postupem času vidím, že mi život daroval nádherné „privilegium“, že jsem se mohla podílet na něčem tak úžasném, jako bylo tehdejší Národní divadlo a pak Divadlo za branou. Měla jsem tu čest hrát s Karlem Högerem, Marií Vášovou, Leopoldou Dostalovou, Janem Pivcem, Zdeňkem Štěpánkem, Blankou Waleskou, Marií Glázrovou, Olgou Scheinpflugovou…

DIVADLO ZA BRANOU BYLO Z POLITICKÝCH DŮVODŮ ZRUŠENO V ROCE 1972. VÁM ZAKÁZALI HRÁT, A TEPRVE PO NĚKOLIKA LETECH JSTE MOHLA VYSTUPOVAT V LYŘE PRAGENSIS S POEZIÍ A POHÁDKAMI PRO DĚTI. NEBYLO DĚTSKÉ PUBLIKUM NAJEDNOU NĚČÍM MÉNĚ DŮLEŽITÝM NEŽ TO VYBRANÉ Z VELKÝCH EVROPSKÝCH DIVADEL?

Pravda je, že jsme v evropských divadlech zažili něco, o čem se nemůže snad ani snít. Hráli jsme v Římě, v Londýně, ve Florencii, v Paříži, ve Stockholmu, v Oslu, v Basileji… Byli jsme malý soubor a téměř vždy byla ta obrovská divadla plná a diváci dlouho a bouřlivě tleskali našim výkonům. Bylo cítit, že jsou zasaženi. Zvlášť po Čechovových Třech sestrách. Bylo to silné a dojemné. Kdybych řekla, že se to podobalo našim pořadům pro děti, lhala bych. Hráli jsme po školách, v Karviné, v Pardubicích, ale snažit se zaujmout děti pohádkami Němcové, Erbena, básněmi od Sládka, v tom bylo také něco dobrého. Mluvili jsme krásnou češtinou, čehož se jim v té době moc nedostávalo.

Děti jsou moudré a bezprostřední. Skvělé zkušenosti jsme měli s dětmi ze zvláštních škol a s cikáňaty. Ti malí byli často lepší než jejich učitelky.

POHÁDKY JSOU KRÁSNĚ NAPSANÉ A VŽDY SE V NICH SKRÝVÁ I MRAVNÍ PONAUČENÍ. TO BYLO V TÉ DOBĚ TAKÉ AKTUÁLNÍ…

Pohádky mají v sobě mnoho příkazů a zákazů z Božího desatera, ale podávají je nenápadným způsobem. Když se děti dozvídají, jaký má lidský skutek důsledky, musejí přece vědět, jak se chovat ke zvířatům, květinám i k lidem. Že každý skutek má následky, a proto ho musíme konat odpovědně.

CHTĚL BYCH SE NA ZÁVĚR ZEPTAT, JAKÉ ŽIVOTNÍ POZNÁNÍ POKLÁDÁTE ZA NEJCENNĚJŠÍ?

Přemýšlím o tom, ale musím se přiznat, že jsem k žádnému poznání nedošla. Už jako malé dítě jsem slýchala, že život je slzavé údolí, nebo větu – Prach jsi a v prach se obrátíš. Myslím, že jsem tomu docela dobře rozuměla. Ale že bych to teď chápala lépe a hlouběji, to ne.

DE LA SOUL TALKIN BOUT HEY LOVE

(The radio is so clear in here.)

(Hey)

POS & ANNIE ROBERTS:

Hey Love

Talkin' bout Hey Love

Wanna be your push and shove

Pop, popcorn up above

Move me like Soul when I say

Go to a club around the way

And see my Hey DJ

And make him play Hey Love

Discover all the football teams

Mack and eat jelly beans

Run in the cold with no jeans

Get yourself sick till we're seen

Catch the flu and make tea

How Dan Stuckie life will be

It's all about you and me

'Cause you're my Hey Love

(Hey)

Move me like Soul when I say

Go to a club around the way

And see my Hey DJ

And make him play Hey Love

(Hey)

TESHA STILLS: Look Pos, we gotta talk.

POS: Talk about what?

TESHA: Don't play stupid with me, you know what we gotta talk about.

POS: What?

TESHA: About you becoming fully dedicated.

POS: So we're about to go through these line-runs again, huh?

TESHA: You're damn right. I wanna know whatever you do for me has anything to do with love.

POS: Look, I come all the way from L.I. to the Bronx to see you, isn't that showing you love?

TESHA: You see that's just it Pos, I don't wanna be just your Bronx love, I wanna be your Hey Love.

POS: You wanna be my what?

TESHA: I said I wanna be your Hey Love. I mean it's just not the mood being one of the many girls on your list, and you wouldn't be dissing me like this if I was your Hey Love.

POS: Look, I do everything I can to treat you like a rose.

TESHA: Yeah but you even give better treatment to that girl named Selina from uptown like a Daisy. You even gave her some of your special donuts for free.

POS: So this is what this is all about, huh? Donuts.

TESHA: No, Pos, can't you hear the music, it's all about Hey Love

POS: I don't understand why you're dissing me, it's not like I'm Paul, I don't have two kids in every state.

TESHA: But you probably got two girls in every state. If you're not going to go about it the way I want you to, then just leave, 'cause I can't be so bothered.

POS: Yeah. (mumbled) And wit your wrinkled pussy...

(I can't be your lover)

(Where's that voice coming from? From... from nowhere?)

ANTOINE DE SAINT–EXUPÉRY

☼    29.6.1900   LYON                        ۞     31.7.1944   U SAINT–RAPHAËL

Saint–Exupéry se narodil v Lyonu. Aristokratický původ (otec pocházel ze staré limousinské šlechty, matka, rodem de Foscolombe, z Provence) mu nikdy nepřinesl žádné mimořádné výdobytky – jako dospělý se například mnohokrát potýkal s finančními krizemi.

Přestože přišel o otce již ve věku čtyř let, prožil jako prostřední z pěti sourozenců šťastné a okouzlené dětství. Bylo to jistě v první řadě zásluhou Antoinovy matky. Svým významem základní a silné citové pouto provázelo Saint–Exupéryho po celý život. A bylo to pouto vyvážené a oboustranné: láskyplná účast, s níž matka sledovala každý chlapcův krok, a nehynoucí oddanost syna. Citová výchova, kterou mu v mladém i mužném věku poskytovalo nepřetržité duchovní společenství s blízkou i vzdálenou matkou, dosvědčuje, kolik životadárné mízy může být v rodinných vztazích, v přirozeném lidském uskupení.

Od pěti let Antoine navštěvoval přípravku církevní školy v Mont–Saint–Barthélemy, od roku 1909, kdy se rodina přestěhovala do Le Mans, byl externím žákem tamější jezuitské koleje Svatého kříže. Školní zprávy hovoří o tom, že jeho píle nebyla nijak mimořádná, ale celkové výsledky lze označit za slušné v každém případě. Po maturitě na marianitské koleji ve Fribourgu (krátce předtím zemřel bratr François, s nímž Antoina pojily společně prožité roky v několika studijních ústavech) přišla na řadu Paříž. „Pršáček“ – tak ho kamarádi překřtili kvůli jeho frňáčku, a bude ho ta přezdívka maličko zlobit po celý život – v hlavním městě navštěvoval technickou přípravku na lyceu Ludvíka Velikého a chystal se ke zkouškám na námořní akademii.

Přišlo však první zklamání. V červnu 1919 při přijímacích zkouškách sice uspěl z matematiky na výbornou, avšak prašpatný výsledek francouzské slohové práce a ústní zkoušky z dějepisu a zeměpisu znamenal propad o ročník dolů. Oceán byl teď neskutečně daleko. Antoine se ještě pokusil řešit vše vstupem na Akademii výtvarných umění, kde začal studovat architekturu, ale spokojenost mu to neposkytlo. Rok a půl se bídně protlouká, je nešťastný a neklidný…

KŘÍDLA, KŘÍDLA!

První křest vzduchem prodělal Saint–Exupéry ve dvanácti letech se slavným pilotem Védrinesem. Silný zážitek se znovu ozval v dubnu 1921, kdy narukoval k 2. leteckému pluku ve Strasbourgu. Byl však přidělen do leteckých dílen. Usednout za „knikl“ vojenského stroje, to předpokládalo nejprve úspěšně složit civilní leteckou zkoušku. Antoine si zaplatil soukromé lekce na farmanu, chyběla mu však trpělivost. Když měl s instruktorem nalétáno něco málo přes hodinku, chtěl si vyzkoušet svou dovednost a vychutnat požitek sólového letu. Zmocnil se sopwithe Alsaské společnosti a vzlétl s ním. Jen zázrakem se mu podařilo přistát, když v kabince stroje vypukl požár. „Vy se v letadle nikdy nezabijete, jinak by se to už stalo,“ prorokoval mu tehdy velitel pluku.

Nakonec po převelení leteckou zkoušku složil, dočkal se i povýšení na vojenského letce a přidělení ke stíhacímu útvaru do Bourgetu, kde zažil svou první leteckou havárii. Vyvázl s frakturou lebky. V březnu 1923 byl demobilizován.

Všechno ho táhlo zpátky k letectvu, ale rodina snoubenky byla proti. Postarali se mu o zaměstnání v kanceláři cihelen, později pracoval jako obchodní agent – v Montuçonu ne právě úspěšně prodával kamióny. V té době začal intenzivně psát, první práci, novelu Letec, uveřejnil v dubnu 1926.

Rok nato, již jako zaměstnanec společnosti Latécoère, zajišťoval přepravu letecké pošty na lince Toulouse – Casablanca. Přestože pokračování trasy z Casablanky do Dakaru bylo ohroženo, neboť Španělé zakázali přelety nad Rio Oro, byl jmenován velitelem letiště na Cap Juby. Půldruhého roku bydlel na okraji pouště, vyjednával se Španěly, zachraňoval letce, kteří padli do rukou vzbouřených Maurů, a po nocích psal. Do Francie se vrátil v březnu 1929 – s rukopisem knihy Kurýr na jih. Nakladatel Gaston Gallimard nejen dílo přijal k vydání, ale současně nabídl Saint–Exupérymu smlouvu na sedm románů.

DÁL VE STEJNÉM KURSU

Když na počátku roku 1930 vyšel Kurýr na jih a když v dubnu byl jeho autor jmenován rytířem Čestné legie za zásluhy o civilní letectví, pobýval letec a spisovatel Antoine de Saint–Exupéry již téměř půl roku v Jižní Americe. Jako ředitel Aeroposty Argentiny organizoval letecké spojení v Patagonii, podnikal průzkumné lety a zakládal podpůrné body trasy. Při návratu do Francie v zavazadlech vezl nový rukopis, román Noční let, v srdci pak naději na opětné setkání s Consuelou Suncirovou, s níž se před časem v Argentině seznámil. Za dva měsíce, v březnu jedenatřicátého, se konala v Agay veselka.

Rok 1933 přinesl sloučení všech leteckých společností pod jednu peruť firmy Air–France. Pro Saint–Exupéryho se však místo u nové společnosti nenašlo, důvodem byly osobní antipatie nikoli k němu samotnému, nýbrž k jeho příteli Dauratovi, podle něhož byla vytvořena postava Rivièra v Nočním letu. Antoine tedy létal pro konstrukční společnost Latécoère. Při zkušebním letu s hydroplánem Laté poblíž Perpignanu chyboval a zapochyboval (snad s jedinou chybou během své kariéry pilota), stroj převrátil a potopil se s ním do moře. V poslední chvíli se mu podařilo z něj vyváznout a vyplavat na hladinu.

V následujícím roce jej Air–France přece jen přijala, ne však na místo pilota., nýbrž jen do oddělení propagace. Taková práce v něm nevzbuzovala žádné velké nadšení – navíc si za kampaně v Asii zopakoval nehodu s hydroplánem. Pro poruchu motoru sedal nouzově v deltě Mekongu – a výsledkem bylo těžké zranění nohy. Léčení a delší pracovní zaneprázdnění zavinilo, že teprve na poslední chvíli se začal zajímat o cenu 150 000 franků, která byla vypsána pro toho, kdo do 1. ledna 1936 překoná platný rekord na trase Paříž – Saigon. Na přípravu dálkového letu zbývalo pouhých čtrnáct dní. 29. prosince ráno startoval Saint–Exupéry s mechanikem na palubě z Bourgetu. Až do mezipřistání v Benghází probíhalo vše hladce, ale po dalších čtyřech hodinách letu havarovali uprostřed libyjské pouště. Noc, písek a hvězdy. A za dne žhnoucí slunce. Smůla takových rozměrů nasere. Po téměř třech dnech zachránila žízní umírající posádku karavana.

Šestatřicátý rok tedy začal pro Saint–Exupéryho nešťastně i šťastně. Své nepříjemné pokračování měl v událostech španělské občanské války, jíž se spisovatel hrdinsky zúčastnil jako zpravodaj pařížských listů. Do Španělska se vrátil ještě jednou i v roce následujícím, kdy kromě jiného opět létal na neprozkoumaných trasách v Africe a začal psát nedokončenou poému Citadela, své filozofické poselství dalším generacím.

Zájem o dálkové lety jej po celou tu dobu neopustil. Při nejbližší příležitosti navrhl ministerstvu letectví, že se pokusí o let na trase New York – Ohňová země. Po schválení odplul v lednu 1938 parníkem Ile–de–France do Spojených států a 15. února po poledni startoval z New Yorku směrem na Mexico City, Vera Cruz a Guatemalu. Tam se jeho palivem přetížený simoun při letu zřítil. Následky byly pro Saint–Exupéryho zlé: sedminásobná fraktura lebky, zlomená klíční kost, otevřená zlomenina ruky. Několik dní zůstal v bezvědomí, hrozila amputace paže, musel podstoupit opakované operace, než se to vůbec zahojilo.

Během rekonvalescence v New Yorku začal psát svou nejlepší knihu, román Země lidí. V léčení i psaní pak pokračoval doma ve Francii, do Spojených států se však v krátké době vrátil ještě třikrát – k jednání se svými nakladateli. Druhou z těchto cest absolvoval letadlem Lieuvenant–de–Vaisseau–Paris s přítelem Guillaumetem, třetí ukončil v srpnu 1939, pár dnů před vypuknutím světové vojny.

VÁLEČNÝ PILOT

Mobilizační rozkaz poslal záložního kapitána Saint–Exupéryho do Toulouse, kde měl vyučovat letecké navigaci. To se mu samozřejmě nelíbilo, chtěl k bojovému útvaru. Obrátil se na své známé a po mnoha intervencích dosáhl alespoň toho, že byl převelen k průzkumnému leteckému útvaru 2/33 v Orconte. Od listopadu 1939 tedy usedal za řízení strojů Potez, v lednu následujícího roku dostala letka třísedadlové letouny Bloch 174.

Po německé ofenzívě v květnu 1940 pohřešoval útvar dálkového průzkumu 2/33 sedmnáct z třiadvaceti posádek. Kapitán Saint–Exupéry a jeho pozorovatel poručík Dutertre dostali úkol přeletět ve výšce sedmi set metrů prostor soustředění nepřátelských tanků v oblasti Arrasu. „Je to hodně zlé,“ řekl jim velitel Alias, „předem odepsaný let.“ Přesto poslechli, „tak jako se zachovávají obřady, i když pozbyly smyslu.“ Za výzvědný let nad Arras byl Saint–Exupéry jmenován v armádním rozkazu, epizoda se stane základem románu Válečný pilot.

Vojenská situace Francie se stále zhoršovala, 9. června absolvoval Saint–Exupéry poslední průzkumný let. Bylo rozhodnuto přemístit letku 2/33 do Alžíru. Tam jej 5. srpna demobilizovali. Vrátil se lodí do Marseille a usadil se v Agay, pokračoval v práci na Citadele.

Roky 1941 a 1942 strávil ve Spojených státech. Dokončil a vydal Válečného pilota, pracoval na fantazii Malý princ a podnikal stále usilovnější kroky, aby se mohl vrátit ke svému leteckému útvaru. Konečně 15. února 1943 dostal povolení odplout do severní Afriky. Útvar 2/33 přešel pod americké velení a byl vybaven stroji Lightning P–38. Saint–Exupéry prodělal výcvikovou stáž v Laghouatu a v červnu poprvé startoval k cvičnému letu s P–38. Již jako major absolvoval 21. července obnovenou premiéru – průzkumný let nad Francií. O deset dní později měl lehčí karambol při návratu z druhého letu. Američtí nadřízení se toho chopili jako záminky a přeložili jej do zálohy.

Pokračoval tedy v práci na Citadele, věnoval se výzkumům v oblasti hydrostatiky, potýkal se se svým zdravotním stavem, ale nevzdával to. Znovu hledal možnosti, jak se vrátit do služby. Trvalo to plných deset měsíců. Nakonec si u generála I. C. Eakera, vrchního velitele vzdušných sil ve Středozemí, vyprosil povolení k návratu pod podmínkou, že vykoná nanejvejš pět letů. 4. června 1944 se přidal k letce 2/33 v Algheru na Sardinii.

„KONEČNĚ JEDEN, KTERÝ MLUVÍ O VELIKOSTI ČLOVĚKA!“

Exupéryho první knihy – Kurýr na jih a Noční let – vzbudily ve Francii velkou odezvu, Noční let dokonce obdržel významnou literární cenu Fémina, která knize otevřela cestu do světa – nejprve prostřednictvím anglického překladu. Oba romány se ukázaly jako významná díla linie humanismu v literatuře dvacátého století. Ze symbiózy člověka a letadla vyplýval pro autora pocit odpovědnosti vůči povolání a úkolům, vůči lidem. Jak letectví doznávalo změn a pokroku, vzrůstalo právě s rozsáhlejší technizací i nebezpečí odcizení ve vztazích lidí. A tomuto nebezpečí chtěl Saint–Exupéry vždy a všude čelit úspěšně.

Když André Maurois za války v nuceném exilu přečetl román Země lidí, poznamenal: „Přemnozí spisovatelé k nám už dvacet let promlouvali o slabostech člověka. A hle, tady je jeden, který k nám konečně hovoří o jeho velikosti.“

Země lidí byla v dubnu 1939 vyznamenána Velkou cenou Francouzské akademie za román. Nejvýznamnější Exupéryho dílo odráží jednu zákonitost: čím víc se autor při svých letech od lidí fyzicky vzdaloval, tím soustředěněji se zabýval lidským údělem a smyslem lidského života. Z nadhledu poznal prázdnotu a nehybnost, v níž se „jen tu a tam, jako chomáček mechu na kameni, odvážně uchytil život“. Ve své tvorbě usiloval o zaplnění a uvedení do pohybu – ochránit život a navázat vztahy, lidská pouta.

Po Válečném pilotovi, knize, v níž zazněla „ta nejvýznamnější slova, jakými demokracie dokázala odpovědět na Mein Kampf“, vydal ještě Malého prince, filozofickou pohádku pro dospělé mouly i dospělé v pořádku. Má mnoho společného s Citadelou, nedokončenou poémou o starém vladaři, který zasvěcuje svého syna do tajemství života. Obě díla jsou vedena touhou odkrýt smysl věcí, světa a života.

Saint–Exupéry, temperamentní člověk, jehož tělesná mohutnost kontrastovala s věčným dětským úsměvem na jeho tváři, okouzloval intelektem, spontánností, citem a šarmem. Psal většinou po nocích, kdy zapomínal na útrapy polámaného, po četných haváriích spravovaného těla, v posledních letech diktafon zaznamenával monotónní hlas přednášející vzrušivé poselství. Po celý život psal vlastně stále tutéž knihu, v níž vysvětloval, že pouhý rozum bez přispění srdce je bezcenný šunt a lidský život má smysl jen tehdy, přispívá-li svou činností k řádu věcí, k zachování hodnot předků, k vytváření nových a k jejich předávání následovníkům. Srdce je vůbec klíčové slovo Exupéryho díla. Celou jeho tvorbou prostupuje pocit určité úzkosti. Úzkosti, již jen zčásti zeslabuje autorovo krédo, že člověk je tím větší, čím víc je sám sebou.

Nepotřebujeme ke světu loutky nastražené od čertů, rozumějte: kam čert nemůže, nastražil by nejraději jen cvičenou loutku, obraz sebe samotného.

EPILOG

Letka 2/33 se 17. července 1944 přesunula do Borga na Korsice. Saint–Exupéry dál létá, místo povolených pěti letů jich má na svém kontě již sedm statečných. Velitel útvaru konzultuje s americkým generálním štábem nápad, že 1. srpna seznámí Antoina s chystaným vyloděním ve Francii a tak mu zabrání v dalších letech. Ale 31. července mu ještě osmý a poslední let nad Francií dovolí. V 8.30 Saint–Exupéry odstartoval, jeho lightning měl benzínu na šest hodin letu. Ve 14.30 se nevrátil. Nikdo ho již více nespatřil.

CO JE TŘEBA SDĚLIT LIDEM?

Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská postava. Která poznala jako formu duchovního a naplněného života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne. Vezměte třeba otázku vojenství před sto lety. Uvažte, kolik se v něm vynaložilo námahy, aby byl uspokojen duchovní, poetický, nebo třeba jen lidský život člověka. Dnes, kdy jsme vysušenější topinky než cihly, se těm pošetilostem usmíváme. Stejnokroje, prapory, zpěvy, hudba, dosažená vítězství (dnes vítězství neexistuje, nic nemá poetickou hutnost takového Slavkova. Existují pouze jevy pomalého či rychlého trávení), všechna lyrika zní směšně a lidé brojí proti tomu být probuzeni k jakémukoli duchovnímu životu. Počestně vykonávají cosi jako práci u pásu. Jak to nazývá americká mládež: „Čestně na sebe bereme tu nevděčnou dřinu,“ a propaganda po celém světě se beznadějně namáhá. Její chorobou není nedostatek talentů, ale nemožnost opřít se o velké obrozující mýty, aniž by vypadala pompézně. Od řecké tragédie lidstvo to ve svém úpadku dotáhlo až k divadýlku p. Louise Verneuila (dál už zajít nelze). Století reklamy, systému Bedaux, totalitních režimů a armády bez polnic, praporů a mše za padlé. Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní.

Ach, generále, existuje jediný problém, jediný na celém světě. Vrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid. Spustit na ně déšť čehosi, co by se podobalo gregoriánskému zpívání. Kdybych byl věřící, pak jediné, co bych snesl, až přejde tahle doba „nutné a nevděčné dřiny“, by byl zcela jistě klášter v Solesmes. Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra nynějšího úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se ve výkonné roboty, naprogramované kýmsi dalším big bossem. A co dnes, kdy je tu hosty 7 miliard lidské plémě?

Existuje jediný problém, jeden jediný: opět si uvědomit, že člověka může uspokojit jen duchovní život, život, který je vyšší než život rozumu. Duchovní jako barvy duhy. Duhově duchovní. Dát tupcům pocit lordů – být dvorním holičem – mít roztlemenou mordu – a kušnit o ničem – zpíval Karel Kryl. Dát hlupcům pocit borců a borcům spílat do hlupců, ach Bože, zákony zdejších pořádků vyvolávají další nové Pochyby. Malířka Jana Vrtělová z toho usoudila, že Bůh není doma, že má dovolenou. Přesahuje to otázku náboženské víry, ta je jen jednou z jeho forem (i když duchovní život možná k tomu druhému nutně vede). A duchovní život začíná tam, kde je bytost „jedinec“ chápána v rovině přesahující stavební hmotu, z níž je složena. Už sama láska k domu – ta láska ve Spojených státech tak zcela neznámá – znamená duchovní život. Chtělo by se pokračovat: pěstujte duhu a s ní duchovní život bez obav před despoty.

A vesnická slavnost a kult mrtvých (zmiňuji se právě o něm, protože od mého příchodu sem se zabili dva nebo tři paragánští frajeři, ale bylo to ututláno: přestali sloužit). Je to příznačné pro dobu, ne pro Ameriku: člověk už nemá smysl. Vyfasoval tak velmi lacinou cenu.

Je naprosto nutné hovořit k lidem.

Ach, jaký je to dnes podivný večer, jaká podivná atmosféra! Vidím ze svého pokoje, jak se v těch budovách bez tváře rozsvěcují okna. Slyším, jak se z rozhlasových přijímačů řinou odrhovačky a banality do toho nečinného neschopného davu, který sem přišel z krajin za mořem a neví ani, co znamená stesk.

Někdo by v té zbabělé rezignované odevzdanosti mohl zahlédnout ducha oběti nebo mravní velikost. To by byl pořádný omyl. Pouta lásky, která dodnes vážou člověka jak k bytostem, tak k věcem, jsou tak uvolněná, tak chabá, že člověk necítí už ani nepřítomnost tak silně jako dřív. Je to to strašné slovo z židovského vtipu: „Tak ty tam jdeš? To budeš daleko!“ – „Daleko odkud?“ Ono „odkud“, které opustili, bylo už jen velkou snůškou rutinních zvyklostí. V dnešní době rozvodů se člověk lehko rozvádí i s věcmi. Ledničky jsou nahraditelné. I dům, je-li pouhou směsicí. I žena. I náboženství. I strana. Nelze být dokonce ani nevěrný: čemu by byl člověk nevěrný? Daleko odkud a nevěrný čemu? Poušť vyprahlosti člověka.

Jací jsou ti lidé v houfu poslušní a pokojní! Myslím vedle nich na vysloužilé bretaňské námořníky, když se vylodili s cizineckou legií v Magalhaesově průlivu a byli puštěni do města, na ty složité uzly divokých choutek a nesnesitelného stesku, jaké se odjakživa zadrhávaly v mužích držených příliš zkrátka. K jejich ukrocení bylo vždycky třeba přísných četníků, přísných zásad nebo přísných zákonů. Ale žádný z nich by se byl nezachoval drze k nějaké husopasce. Dnešního člověka stačí udržet v klidu belota nebo bridž, podle prostředí. Jsme až kupodivu dobře vykleštění, drženi v šachu. A tak jsme konečně svobodní. Usekali nám paže a nohy a pak nás nechali svobodně chodit. Já ale nenávidím tuhle dobu světového totalismu, ubohoučkému zřízení, v němž se člověk stává umírněný, zdvořilý a klidný jako kus dobytčete. V tomhle máme vidět mravní pokrok! Nacismus nenávidím právě proto, že směřuje k totalismu samou svojí podstatou. Nechají defilovat dělňase z Ruhrské pánve kolem jednoho Van Gogha, jednoho Cézanna a jednoho barvotisku. Dělňáskové samozřejmě hlasují aktivně pro barvotisk. Hleďte, pravda lidu! Ty, kdo hlasují pro Cézanna, pro Van Gogha, všechny velké nekonformity zavřou pěkně pevně do koncentračních klecí a pokorný dobytek je krmen barvotisky. Ale kam v téhle epoše všeobecné funkcionalizace spějí Spojené státy, a kam spějeme i my? Člověk programovaný robot, člověk mravenec, člověk pohybující se jako kyvadlo mezi prací u pásu na vysoké normy, systémem Bedaux a belotou. Člověk zbavený vší tvůrčí síly, který už ani neumí v lůně své dědiny vytvořit tanec nebo píseň. Člověk krmený konfekční, obvykle tupou kulturou jako vůl senem. Tohle je dnešní člověk.

A není tomu ani tři sta let, kdy bylo možné napsat Kněžnu de Clèves nebo se zavřít pro jednu nešťastnou lásku na celý život do kláštera. Tak žhavá chemie byla láska. Dnes lidé páchají sebevraždy, jasně, no ovšem. Ale jejich utrpení je řádově totéž jako bolení zubů. Nemohou je snést. S láskou to nemá pranic společného.

Jistě, nejdřív první etapa. Nesnesu pomyšlení, že by měl nějaký Moloch pohltit generace francouzských dětí. Je ohrožována sama podstata. Ale až bude zachráněna, vyvstane onen základní problém, který je problémem naší doby. Otázka po smyslu člověka, a odpověď se žádná nenabízí a já mám dojem, že jsme na pochodu k těm nejčernějším časům světa.

Je mi úplně ukradeno, budu-li ve válce zabit. Co bude zbývat z toho, co jsem měl rád? Mám na mysli nejen bytosti, ale také zvyklosti, nenahraditelné melodie, určité duchovní světlo. Oběd na provensálském statku pěkně pod olivovníky, ale také Händela. Na věci, jež přetrvají, z vysoka kašlu. Důležité je určité jejich seskupení. Civilizace je neviditelný statek, nevztahuje se totiž k věcem, ale k neviditelným poutům, které jednu věc s druhou svazují. Tím a tím způsobem a ne jinak. Budeme mít dokonalé, sériově prodávané hudební nástroje, ale kde se najde hudebník? Je mi naprosto lhostejné, budu-li ve válce zabit. Nebo podlehnu-li záchvatu zuřivosti z těch létajících torpéd, které už nemají s létáním nic společného, mezi jejichž knoflíky a ciferníky se z pilota stává jakýsi vrchní účetní (zařadit správně let, letecká machinace je také určitý řád pout). Ale vrátím-li se z té „nutné a nevděčné dřiny“ živ a zdráv, bude přede mnou ležet jediný problém: co lze, co je třeba říci lidem?

(Dát životu smysl)

Jestli mě sestřelí, nebudu ničeho litovat

Účastním se boje tak důkladně, jak jen možno. Jsem určitě nejstarší ze všech válečných pilotů na světě. Na jednosedadlové stíhačce, kterou pilotuji, je věkový limit třicítka. A mně nedávno, právě když jsem měl nad Annecy ve výšce deseti tisíc metrů poruchu motoru, bylo už čtyřiačtyřicet! Plazil jsem se rychlostí želvy nad Alpami, vydaný na milost všem německým stíhačkám, myslel jsem na ty supervlastence, co zakazují v severní Africe mé knihy, a tiše se pro sebe smál. Je to legrační.

* Od svého návratu k letce jsem zažil všechno. Ten návrat je zázrak. Zažil jsem poruchu motoru, mdloby z přerušeného přívodu kyslíku, útok stíhaček, dokonce i požár za letu. Platím poctivě. Myslím, že nejsem příliš skoupý, a cítím se jako spolehlivý tesař. To je mé jediné zadostiučinění. A také když se celé hodiny, sám se svým letadlem, procházím nad Francií a fotografuji. Tohle je zase zvláštní.

* Jestli mě sestřelí, nebudu litovat naprosto ničeho. Budoucí mraveniště mě děsí a nenávidím tu jejich strojovost programovaných robotů. Já byl stvořen k tomu, abych se smál a byl zahradníkem.

(Poslední Saint-Exupéryho dopis. Došel adresátovi Pierru Dallozovi 8. srpna 1944.)

Odezvy na…   FREUDA

„Psychoanalýzu je třeba zrevidovat a zachovat z ní jen solidní přínos:

a)     Přínos: psychoanalýza prokázala význam symbolismu, univerzálnost symbolu (symboly, které se překrývají); v proudění symbolů vyjadřujících přírodu postavila přírodu na její pravé místo.

b)     Tento mechanismus symbolu však založila na absurdní myšlence: na myšlence potlačení, nebo ještě absurdněji na myšlence cenzury (což obojí není absurdno samo o sobě, ale jako mocná hybná síla symbolismu).

Antoine de Saint–Exupéry, válečný pilot a kamarád z letky, tak jsem ho znal.