ZMOUDŘENÍ
SYMPATICKÉHO NEMOUŘENÍNA… ŠIKULY A DRŽITELE PRVNÍHO SVÉHO OSCARA
Pašerák whiskey Jay Gatsby se do hereckého portfolia
„nezničitelného optimisty v krvi a chytrolína v žilách“ Leonarda
DiCapria znamenitě hodí. Tajemný muž, kterého můžeme číst mnoha možnými
způsoby: chamtivec, romantik, blázen, nebo neškodný žert Matky přírody?
Nepochybné je, že oba se na vrchol popularity propracovali s použitím
vlastní definice schopností a nekonečné představivosti.
(Alena Prokopová vždy ta lepší partie než prolhaná
prohraná existence leklého kapra v šachu… pro Bel Mondo už 2013, ne vydání
z minulé soboty)
*
Nová
adaptace Fitzgeraldova románu Velký Gatsby stihl válcovat diváky v kině
jako žížaly po požití popcornů už od května 2013. Projekt rejžy Baze Luhrmanna
se nese na křídlech pompézní nostalgie díky rozpočtu ve výši sto dvacet sedm
miliónků dolárků. Producenti vsadili na to, že půjde o hit nejedné sezóny, do
něhož by bylo osudovou chybou nechtít investovat pár dolarů navíc. Mimo jiné i
proto, že komerčním tahounem filmu je představitel titulní role Leonardo
DiCaprio.
Jeho
jméno (ne tak nepodobné Leonardu da Vinci
bez příměsi recese) má jasně vyčíslitelnou hodnotu na kalkulu: filmy
s jeho účastí a podporou vydělaly jen v amerických biografech a
komplexech multikin víc než dvě miliardy dolarů, to se již dá hovořit o slušně
cinkajícím obratu pro filmový průmysl 21. století. Podle magazínu Forbes, který
si loutka Provodová asi nikdy nepřečte v originále, je s průměrným
honorářem dvacet milionů dolarů za film v současnosti druhou nejlépe
placenou hvězdou americké verze fabriky na Sny. Sám herec dnes ovšem
zdůrazňuje, že dává přednost uměleckým výzvám. „Nikdy nespekuluji, kolik snímek
hodí. Úspěch na rozdíl od úsměvu je totiž pomíjivý, důležitější je natočit
dobrý film. To je jediné akceptovatelné kouzlo a správně naordinované měřítko,
bavíme-li se o kvalitě člověka před kamerou. A upřímně řečeno, nehoním se ani
za tím, abych dostal Oscara,“ tvrdí v rozhovorech značně sebevědomý, ale
přitom umělecky zdatný přesvědčivý muž.
Chováním
ani vzhledem už nepřipomíná sympatického blonďatého uličníka, kterému před
osmnácti lety skoro zlomil vaz úspěch Titaniku.
„S dvanácti milióny v kapse jsem byl příliš mladé ucho na to, abych
dokázal vzdorovat celému tomu humbuku. Herectví bylo cestou z nudné
chudoby a já si užíval nenuceně nenudící životní styl playboye, rozumějte
fešáka,“ přiznává DiCaprio a snaží se ukázat, že mu už není nic vzdálenější.
Nyní
je znám jako odpůrce prezidenta Bushe, majitel superzeleného apartmánu
v New Yorku, společník ve firmě vyrábějící luxusní ekologické sporťáky,
zachránce ohrožených sibiřských tygrů a sněžných pardálů a nejnověji bojovník
jako sněžný levhart proti trapnému obchodu se slonovinou. Vychvalovaný kritiky
a milovaný vnímavějšími diváky, respektovaný charakterní herec, a přitom stále
obletovaná hvězda a proutník vesmíru bez pomocné virgule nebo ponocné ehm
vertigo závratě. Kombinace, která není příliš častá a už vůbec ne častá nuda.
ESKAPÁDY
ROZTOMILÉHO DRZOUNA
Pro
průlomový Titanic DiCapria kvalifikovaly role problémových nestydatých
průserářů, kteří se bouří proti nejapným a zkostnatělým arci autoritám. Od
seriálu Dospívání po americku až po western Rychlejší
než drzá smrt. Tady se jeho ctižádostivý pokřivený mladíček Fee přihlásí do
pistolnického souboje, aby přehlíživému otci dokázal, zač je toho loket, tati,
já už jsem také ten dospělý, jeden z vás. Místo uznání však tragického
rozmazlence čeká smrt v prachu zakřivené a zavšivené ulice, jakou byste
v reklamě na mýdlo Fa s Fee neřešili. Romantickým akcentem pak
opatřil DiCaprio mladého rebela v moderní variaci na shakespearovskou
odrhovačku Romeo & Juliet, již
režíroval také tvůrce Gatsbyho Baz Luhrmann.
„Jsem
king podsvětí i světa!“ rozléhá se jeho decibel na přídi Titaniku DiCapriův
drzý pobuda Jack Dawson, před 104 lety dávno odpískaný kšeft, který se řízením
štěstěny dostal na palubu luxusního plavidla. Zatímco plavba pyšné superlodi
v dubnu 1912 skončila aprílovým fiaskem, romantické drama Jamese Camerona
o pětaosmdesát roků později doplulo až k jedenácti třpytivým Oscarům a
postu nejvýdělečnějšího titulu filmové historie. O prvenství ho připravil až
v roce 2009 ušitý další Cameronův šlágr pro oči – Avatar.
Cameron
je vnímán spíš jako brilantní vypravěč a technicky dokonalý vizionář, u
Titaniku však bylo herecké obsazení stejně stěžejní téma dne jako efekty.
Zatímco elegantní Rose z první třídy ztvárnila Angličanka Kate Winslet,
pro roli nemajetného dobrodruha si Cameron vybral tehdy dvaadvacetiletého
Američana Leonarda DiCapria. Režisér si přitom jeho obsazením nebyl svým
způsobem zcela jist: na Jacka mu připadal příliš vzhledný a roztomilý křupánek.
Při osobním setkání ho však přesvědčil, kdo je tady pán na připadající roli
v úvahu. Přišel blazeovaný měšťan s cigárkem v koutku úst, ale
mávnutím kouzelného kamerového proutku se proměnil v supermoderního
bastarda, když začal odříkávat text. V Titaniku pak DiCaprio svého rebela
vycizeloval až k dokonalé formě: obdařil ho i mužnou cílevědomostí,
s níž obětavě zachraňoval cestující z potápějící se lodi. O reflexi
vlastní dospělosti ale zřejmě nešlo – spíš o schopnost vydržet fyzicky úmorné
natáčení na nervy po krk v přesolené šplouchající a dost chladné vodě.
„Nemyslete si, že miluji všechny své postavy, že se s nimi příliš
ztotožňuji,“ dodává teď a brání se v médiích nařčení, že ve svých raných
filmech hrál sám sebe: „I když jsem často představoval vzpurné nevychovance, ve
skutečnosti jsem se takhle na facku nikdy nechoval. Žil jsem svůj vlastní život
hejska – a prostě jsem jen natáčel takové příhody před kamerou.“
Psychologové
by nicméně možná řekli, že jeho role zrcadlily hercovo skryté trauma. Rodiče
šli od sebe v roztržce dokonané soudními výstupy v roce 1975, kdy
synovi německé sekretářky Irmelin (ještě, že se nemusela nikdy ucházet o chudou
práci jako včelička u pindíčka pilíčka!!!) a scénáristy undergroundových
komiksů nebyl ještě ani rok. A jedenáctého listopadu 1974 v Los Angeles
narozený Leonardo na sebe už od dětství rád strhával hafo pozornosti. Ve škole
šaškoval a rád karikoval spolužáky i učitele jako mnoho nejistých a vnitřně
poraněných dětiček.
Přestože
otec Jirka se snažil o syna pečovat svědomitě i po rozchodu, klíčovou roli
v Leově životě hrála matka Irmelin. Pokoušela se zajistit sobě a synovi
slušný životadárný standard – a byla to právě ona, kdo podpořil Leův zájem o
studii herectví. Vehementně podněcovala také synovy vztahy s příbuzenstvem
v Evropě: když dvacetiletý DiCaprio v roce 1994 přijel na filmový
festival v Karlových Varech s tragikomedií Co žere Gilberta Grapea, provázeli ho tam jeho milovaní němečtí
prarodiče, achtung nicht so kleine baby augentlich. A všichni tři byli pyšní na
oscarovou nominaci, kterou herec sklidil za roli retardovaného mladíčka
Ernieho. Leonardo byl herectvím tak prodchnut, že střední školu dokončil jen
díky benevolentnímu přístupu učitelů bez potřeby marnotratné šikany.
V Hollywoodu je tak jasným unikátem pod sluncem: prakticky každý, kdo se
chce stát profesionálním hercem, se může vykázat aspoň nějakým speciálním kurzem
– DiCaprio byl však neotesaný diamant, jehož se nedotkla ruka žádného
ctižádostivého učitele.
NECHCI
VIDĚT ZBLÍZKA ANI ZDALEKA SÁM SEBE
Už
díky Romeovi si zadělal na pozici idolu lamželeza ale především lamače dívčích
srdcí jako u zlatníka kousky ve vystavené výloze, Jack Dawson se však stal
generačním romantickým hrdinou – a jeho představitel zbožňovaným štvancem
pronásledovaným bulvárem i davy nahuštěných fanynek, nadržených na oční
kontakt. „Jakmile jsou kolem lidé, kteří vám lichotí, a získáte větší obnos za
práci, než jste pobíral legálně kdykoli předtím, nestane se z vás
automaticky arogantní hajzl, ani nejste hrubé zrno totálního ekonomického
pitomce ke svému okolí,“ přibližuje Leonardo DiCaprio pozici pocitů po
Titaniku. „Získáte fake pocit vlastní fakerské a ne frajerské důležitosti.
Myslíte si, že jste změnili svět.“ Bylo to ovšem naopak, role změnila jeho.
Leománie
trvala déle, než herec předpokládal ve svých bujných snech. Narušila nejen
soukromí hvězdy, která si jej začala až úzkostlivě hájit a chodila po ulici
v zamaskované podobě Altern 8 s techno retušovanou baseballovou čapkou a
slunečními vášnivými brýlemi. Ohrozila také jeho profesionální kariéru. Než se
DiCapriovi povedlo vymanit ze stínu Titaniku, trvalo to celých pět let – což je
v kariéře mladého hollywoodského želízka v roztopeném kotli ohně až
příliš žhavé věčně otravující ohnisko.
„Autobiografická“
role arogantní hvězdy v komedii Woodyho Allena Celebrity byla jen jepičí krátkodechou terapií. Tápání bylo
povětšinou bolestivé a jeho filmografii zatížilo prvoplánové drama Pláž i
přihlouplé doprovodné opentlené kostýmní dobrodružství Muž se železnou maskou, dívejte se, kdopak to mluví do éteru.
Výsledkem byla v roce 1999 nominace na hollywoodskou anticenu Razzie za
první zmíněný film, o dva roky později se Zlatá malina stala realitou: protože
v dumasovské rytírně hrál dvojroli, potupné ocenění získal „za nejhorší
filmový pár roku“.
Profesionální
dospělost si nakonec Leonardo v roce 2002 obstaral sám; jako mnoho jiných
atributů k dospělosti velkého hráče. Toužil po spolupráci se zavedenými,
ale dlouhodobě PROGRESIVNÍMI neagresivními režisérskými osobnostmi. A mířil
proklatě přesně vysoko do výšin. V osmadvaceti letech vkročil do dospělého
období své kariéry, jež dodnes funguje a vynáší opět vysoko. Roztomilým, ale
nesmlouvavým způsobem oslovil Stevena Spielberga, vysokou horu her, hora, hra,
tedy Spiel a Berg, když si dovolil doporučeným dopisem poslat jeho dceři svou
podepsanou fotografii. S významnými tvůrci sice pracoval už předtím, teď
si však mohl vybírat. „Herec je pro režiséra médiem, které může zprostředkovat
všechny jeho představy do jedné velké jízdy emocí. Někteří tvůrci ovšem i ze
slibného materiálu mohou dělat odpad pro šupáky odstrašující,“ rozvíjí
v médiích DiCaprio své představy o filmové a poučné praxi, who is who.
„Proto jsem se rozhodl natáčet jen s těmi, jimž bezvýhradně důvěřuji a
nestydím se za to ani dvacet let poté.“
NA CESTĚ
S MISTRY VELIKÉHO KREATIVNÍHO OBORU
Už
víc než črt na čtrnáct let si na tomto stavebním a kreativním zároveň základě
buduje až „neomylnou“ filmografii. Na počátku stál právě Spielberg a titulní
role v jeho tragikomedii Chyť mě,
moulo, když to šikovněji dokážeš. Frank W. Abagnale je okouzlující podvodník
s nevinným pohledem mladíka po škole, který je neustále na útěku sám před
sebou a zneužívá svůj sebeklam a program. Jako chameleon, jenž je tím, čím ho
lidé přesně chtějí mít. Současně je hluboce frustrovaný rozvodem rodičů, takže
jediný vztah takhle 24. prosince minutu před dvanáctou každý rok, který dokáže
navázat, má právě se svým pronásledovatelem z FBI, nikoli face book
intelligence. Kdyby nešlo o skutečnou událost, jeden by se domníval, že tento
příběh byl ušitý DiCapriovi v butiku na ulitu (na tělo i na progresivně
myslící čelo).
„Na
herectví je nejfajnovější, že se rozplynete v někom jiném – a ještě za to
dostanete honoráře. I mně někdy připadá, že nevím, kdo jsem, a zdá se mi, že se
to každý den mění,“ prohlásil tehdy herec o roli, jež byla loučením
s bezproblémovou chlapeckou imidž k MDŽ. Symbolizovala chuť zbavit se
romantických buřičů a narušitelů pořádku, které vystřídaly role
traumatizovaných a morálně dvojznačných gaunerů. Nynější Leonardovi hrdinové
práce často žijí ukázněně mezi dvěma světy, ať jde o dobro a zlo či ideál a
tvrdou nehostinnou realitu slepic v kurníku.
Režisérem,
který dokázal DiCapriovi nabídnout právě takové postavy, se stal Martin
Scorsese. O generaci starší klasik vyhovuje hercově představě otcovského
mentora a současně podněcuje jeho chuť barvitě experimentovat. DiCaprio
režisérovy filmy odjakživa hltal: když v devatenácti hrál ve zmíněném Dospívání po americku s Robertem De
Niro, tedy s žádným cvokem trpasličí morálky všeho toho podjatého a nekalého, viděl
v tom možnost, jak se přiblížit jeho dvornímu režisérovi. Povedlo se to
teprve po letech. „Nikdy bych si ani nepomyslel, že bych dostal byť jen malou
roli v nějakém Scorseseho filmu. A už jsem s ním natočil čtyři
snímky,“ pochvaluje si DiCaprio. „Ten pocit je úžasný a návykový a není
laciný.“
Kostýmní
historické drama Gangy New Yorku,
životopisné drama Letec, gangsterka Skrytá identita a psychologický thriller
Prokletý ostrov – každý z těch
filmů je úplně o něčem jiném a v každém DiCaprio pod Scorseseho vedením
ztvárňuje jinou postavu. Každá je přitom nějak odpudivá, divná, ohrožená a
bojující o svůj sen i za cenu sebezáhuby. DiCaprio vděčí Scorsesemu za to, co
nazývá „vnějším zklidněním“ – což nevylučuje, že paranoidní letec Howard Hughes, který herci vynesl
Zlatý glóbus (také letící nebo obíhající poslušně
po svém orbitu na obzoru) a oscarovou parádní nominaci, končí život jako
izolovaná stvůra s dlouhatánskými nehty posedlá hygienickým rozmarem. A že
agent FBI vyšetřující s profi odstupem záhadu Prokletého ostrova je ve skutečnosti pacient psychiatrického ústavu
nápravy duše, suše a ještě víc suše.
„Existuje
jen málo herců, kteří nás zavedou a zavlečou hluboko do svého nitra,
v němž se zrcadlí filmový příběh. K tomu je třeba talent, nadmíru
citlivost a absolutní nebojácnost: ANO, PŮJDU RÁD DO TOHO. Leo to
všechno má – působí pravdivě, ať jsou jeho postavy ošklivé nebo výstřední jako
z ústřední půjčovny filmů,“ pochvaluje si znalec lidských charakterů
nadmíru šikovný Scorsese. I on na setkání vydělal majlant – našel
v DiCapriovi svého nového De Nira, tvárného herce schopného absolutní
proměny.
SKUTEČNÝ A
FILMOVÝ SVĚT REKVIZIT ANEBO OBRANY PROTI VÝKALŮM DEKADENCE NEBO ARCI DEMENCE
Jen
jedinému typu se DiCaprio při svých metamorfózách vyhýbá: prvoplánově pojatým
rolím gaunerů. Udělal zatím jedinou výjimku – před 4 lety pro Quentina
Tarantina. „Moje postava je naprosto amorální úkaz inženýra – je to blb,
kterého bych já osobně k smrti NENÁVIDĚL,“ poznamenává herec o
postavě snobského sadistického prevíta otrokáře Candlea z westernu Nespoutaný Django. „Navíc mne lákala
možnost konečně ztvárnit ryzího ničemu k ničemu.“
Právě
touha po zdolávání nových výzev způsobila, že se DiCaprio před 6 lety pustil
také do spolupráce s Christopherem Nolanem; s prominentním a
nekompromisním režisérem natočil komplikovanou, divácky přitom nesmírně
úspěšnou krimi sci–fi zápletku Počátek.
„Ke sci–fi mám obvykle averzi. Je pro mne těžké angažovat se ve fikčních
světech vzdálených realitě,“ hlásí představitel profesionálního zloděje
informací Cobba. Znějící jako cobra. Naopak miluje skutečné příběhy a na kontě
má množství biografických filmů i společensky angažovaných látek, ve kterých se
odrážejí jeho politické názory. Sám produkoval dokument o GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ Jedenáctá hodina a drama o zákulisních
politických machinacích Den zrady,
jež režírovala další angažovaná hvězda současného Hollywoodu, George Clooney.
„Každému
by měl ležet na srdci osud planety. Mezi priority Spojených či spikleneckých
států se musí dostat otázka alternativních zdrojů energie. Je to otázka
vlastenectví bez ohledu na to, jestli je prezidentem v Bílém domě tmavší
barák Barack Obama nebo někdo jiný,“ káže DiCaprio, který se v soukromém
životě věnuje charitě (kromě ekologie se hlavně stará o africké děti) a prý sní
o jednoduchém životě bez hvězdných manýr a propriet.
Dokonalou
vizáž svatouška nařeďuje funky frajerský fakt, že Leonardo je přece jen
hollywoodskou hvězdou se zálibou v drahých oblecích a krátkodechých
románcích s dlouhonohými představitelkami něžného pohlaví a něžné
artikulace myšlenek s blond vlasy. I nad tím však vždy zvítězí to, co je
pro diváky nejdůležitější – postava na filmovém plátně. Role, která herci
umožňuje stát se prakticky kýmkoli na světě, až krom trouby nebo mikrovlnek té
prostoduché potvory nehodící se na porody, ani na následky porodu až ke smrti.
S výjimkou sympaticky rošťáckého Lea.
Když
James Cameron loni svůj megahit znovu uvedl do kin ve TřiDé, jeho hvězda na
slavnostní premiéru nedorazila. Režisér tvrdí, že se DiCapriovi předtím snažil
Titanic odmítnout: „Vydržel osmnáct minut. Bylo úžasné sledovat jeho
bezprostřední reakci: nemohl tomu uvěřit. Řekl mi: „Jsem takový zelenáč, koukni na mne…“ V podstatě se schoval
pod sedadlo v sále.“ Yeah,
je to 7 dní a jeden Oscar u opravdového pracovního nasazení za Zmrtvýchvstání
ve stoje 2016, i v sedle na výsluní. Cool bilance.
Kdyby tu nebyla ta dlouhá,
dlouhá řada bláznů,
kteří se tolik namáhali hledat branky
ráje –
v kláscích trávy, v nitkách
babího léta,
v mihotání rosy:
co za cenu by mělo domýšlivé pokolení
lidí?
HENRI POURRAT
Vím, jak je těžké se vracet do
minulosti.
Můj život už zaplnili zemřelí.
Ale nejmrtvější z mrtvých je ten
malý chlapec,
kterým jsem kdysi byl.
A přece, jednou nadejde chvíle,
kdy to bude právě on,
kdo se ujme vedení mého života
a shromáždí všechny jeho ubohé roky,
a jako mladý velitel veteránů,
hned poté, co sešikuje svou družinu,
vstoupí jako první do Otcova domu.
GEORGES BERNANOS
Ty také tam kdesi jdeš. Do kostela
a potom po nákupech. O děti starost
máš.
Plno zjevení se ti dostalo od nich.
Plno zázraků mohla bys dosvědčit.
Všem věříš,
všechny si pamatuješ a ráda bys mi je
vyprávěla,
jen kdybych se vrátil.
JAN ZAHRADNÍČEK
SETKÁNÍ S MARIÍ ZAHRADNÍČKOVOU, ŽENOU BÁSNÍKA JANA
ZAHRADNÍČKA
Marie Zahradníčková, rozená Bradáčová,
se narodila v roce 1919 v Uhřínově u Velkého Meziříčí. Vystudovala
učitelský ústav, v roce 1942 odešla učit na Slovácko. V rodné vsi
poznala básníka Jana Zahradníčka, za něhož se v roce 1945
v uhřínovském kostele provdala. Po válce se manželé přestěhovali do Brna,
Černopolní ulice 50, kde se jim také narodil syn Jan a dcery Zdislava a Klára.
Ve vykonstruovaném procesu byl Jan Zahradníček v roce 1952 odsouzen ke 13
letům basy. Manželka s dětmi byla nucena přestěhovat se do Uhřínova a
manuálně pracovat v Gale Měřín. V průběhu Zahradníčkova výkonu trestu
za smyšlené provinění umřely na otravu houbami prašivkami prudce jedovatými
jeho dvě dcery, na jejichž pohřeb byl básník propuštěn z vazby.
V roce 1957 se narodila dcera Marie Štěpánka. Zahradníček byl propuštěn
v květnu 1960. Zemřel na následky věznění 7. října 1960. Marie
Zahradníčková žila v Brně až do jara 2012, kdy potkala svou smrt v dubnu
jako aprílové klání 93leté občanky.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/210452801390015-neznami-hrdinove-pohnute-osudy/
http://trebicsky.denik.cz/zpravy_region/zemrela-marie-zahradnickova-manzelka-basnika-jana-zahradnicka-20120424.html
PANÍ ZAHRADNÍČKOVÁ, VY JSTE VYRŮSTALA VE VYSOČINSKÉ VSI UHŘÍNOV,
NEDALEKO VELKÉHO MEZIŘÍČÍ. JAK NA SVOU RODNOU OBEC VZPOMÍNÁTE?
To byla
jiná vesnice, než je dneska. Dnes není v celé dědině jedna husa, jedna
kráva, takže to není dědina, ale poloviční město. Já jsem ze selského rodu,
proto také byli naši za komunistů vystěhováni. Ve dvaapadesátém na svatého
Václava…
Můj rodný
statek stojí na návsi, je starý 300 let. Tam jsem vyrůstala. Narodila jsem se
v devatenáctém roce, v lednu, když se tatínek vrátil ze zajetí
z Ruska. Bylo nás pět děvčat a dva kluci. A ještě dva hoši zemřeli.
Maminka měla devět porodů. Za to jí měli dát metál, a místo toho ji vystěhovali
do nejistoty, když ovdověla a zůstaly jí děti na krku. Musela jsem se o
sourozence pochopitelně starat. V dětství jsme opatrovali husy a pásli
krávy, bosky na lukách nad Uhřínovem. Tam bylo krásně. To řekl i Jakub Deml, že
v Uhřínově je krásněji než v Tasově. Toho si velice vážím, protože on
nedal na Tasov dopustit. Okolo Uhřínova jsou tak krásná údolí, že si tam
básníci chodili oplachovat nohy. Jednou jsme šly jako holky vázat oves a
uviděly, jak jsou na vrbách rozvěšené kabáty. Lekly jsme se a bály se na tu
louku vůbec vstoupit. A oni to přitom byli páni z fary a knajpovali si
nohy – Jan Dokulil, Jan Zahradníček a Jan Čep.
VAŠE DĚTSTVÍ TEDY BYLO VESMĚS PĚKNÉ?
Ano, idylické.
Museli jsme sice pracovat, ale to nám jistě prospělo. V zimě se taky
četlo, ale víc jsme pracovali. Jako nejstarší dcera jsem chodila do školy
do Meziříčí, což je šest kilometrů tam a šest nazpátek, takže jsem od
deseti let měla každý den v nohách dvanáct kilometrů. Za každého počasí.
Byli jsme katolická rodina, proto jsme také byli vystěhováni jako nežádoucí
osoby. Bydlily tam i jiné sedlácké nekatolické rodiny, ale vystěhovány nebyly.
Naše rodina držela pospolu, měli jsme babičku na výměnku a tetičku, která
kulhala. Bratr taky trochu napadal na nohu, takže mně postižení lidé byli spíš
vzácní.
PROČ JSTE SE ROZHODLA STUDOVAT UČITELSKÝ ÚSTAV?
Protože nás
bylo hodně dětí, šla jsem jako nejstarší dívka z domu do světa. Na
učitelský ústav do Olomouce–Řepčína jsem měla doporučení od pátera Procházky
z Meziříčí, který mě učil náboženství. V devětatřicátém roce, kdy
jsem maturovala, bylo odloučeno Slovensko a tamní čeští učitelé museli odejít.
V Čechách a na Moravě dostávali přednostně místa, a tak my, co jsme právě
vyšli ze školy, jsme zůstali bez zaměstnání. U mě to trvalo celé tři roky. Až
v roce 1942 jsem nastoupila jako asistentka na obecné škole
v Meziříčí. Zanedlouho mě inspektor poslal krátce učit na Velehrad a po
prázdninách do zapadlé vesnice Košíky, kde končí silnice. Dařilo se mi tam
dobře. Bylo mi pětadvacet let a teprve mi začaly růst zuby moudrosti.
KDY JSTE POPRVÉ USLYŠELA JMÉNO JAN ZAHRADNÍČEK?
Jana
Zahradníčka jsem poprvé viděla v Řepčíně. Bylo nám tehdy oznámeno, že
přijedou přednášet spisovatelé Jan Čep a Jan Zahradníček. Sešli jsme se ve
velké aule a oni seděli na jevišti u stolu a přednášeli. Se spolužačkami jsme
si říkaly, který se nám víc líbí…
TIPOVAL BYCH, ŽE JAN ČEP…
(smích)… Zahradníček! Měl už prošedivělé
vlasy, ale měl je, kdežto Čep na hlavě neměl zhola nic. V sedmatřicátém
roce nastoupil jako farář do Uhřínova Jan Dokulil a Zahradníček za ním přijel o
prázdninách – byli švagři. Později společně pobývali na faře, ale protože už
byla stará a vlhká, bydlel Zahradníček u mé tety v chalupě, která stojí
naproti našim. Tam jsem ho viděla podruhé. Za války jsem byla doma a pokládala
jsem si za čest, že mohu opisovat jeho básně do sbírky Korouhve. Diktoval mi
je, protože jsem tu jeho škrabanici nemohla rozluštit; i psal jako e… Přepisovala
jsem je na psacím stroji, protože bratr byl účetní Raiffeisenky a měl ho doma.
Při psaní jsme se s Janem blíže seznámili. V Uhřínově jsme se ale
viděli málo. Maminka s tím nesouhlasila, protože nic neměl a já také ne,
tak se nemohly navazovat žádné známosti. Když jsem potom odjela učit na
Slovácko, vzájemný vztah se rozvinul. Psal mi každý den… Kolegové se mi smáli,
že dostávám lístek za lístkem… Hned ve dvaačtyřicátém začal Jan psát sbírku Pod
bičem milostným.
Tak to šlo
celé tři roky a čekalo se, až bude po válce. Jan dostal místo jako redaktor
Občanské tiskárny v Brně na Šilingrově náměstí a provizorně bydlel u
Hlouchů, v rodině bratra pana biskupa. Nakonec dostal byt
v Černopolní ulici. Veselku jsme měli po válce v Uhřínově, patnáctého
října, současně s mou sestrou. Takříkajíc jsme se k ní přifařili.
Vzpomínám si, že Jan, tenkrát už byl v Brně, telefonoval – tak co bude? A
já povídám – dojdu na faru do Medříče a požádám pana děkana o dispens – neměli
jsme ohlášky. Ve čtvrtek jsem šla a v pondělí byla svatba. Přijeli jenom
páni, protože Jan důrazně rozhlásil, aby nechali paničky doma, protože
v Uhřínově je není kam unocležit a chlapi prý mohou spát na faře na
matracích ne, na matrikách dozajista ano. Za svědka nám byl Jan Čep. Do vánoc
jsem učila v Měříně a pak se přestěhovala za Janem do Brna
v nákladním autě – nebylo co nakládat kromě peřin a knih.
JAK SI VZPOMÍNÁTE NA KNĚZE A BÁSNÍKA JANA DOKULILA?
Byl – jako
všichni Dokulilové z Mastníku – velký chlap. Přišel do Uhřínova
z Měřína a zůstal do té doby, než musel utéct před StB. Zrovna byl na
zahradě a hospodyně ho přišla varovat. Tušil, že ho zavřou, protože se u něj za
války sjíždělo hodně katolických intelektuálů, takže komunisté v Meziříčí
a Jihlavě o něm dávno věděli. Pod jihlavský resort StB patřila jak Čihošť, tak
Babice, takže v perzekucích už měli praxi. Utekl asi v papučích,
zadní brankou k potoku, přes Pohořílky a tam se někde schoval. Celé dni a
noci ho StB hledala se psy – honili ho jako divou zvěř. Schovával se později
v Kamenici ve sklepě. Jako kněze ho bylo pro Uhřínov škoda, míval krásná
kázání.
JAK PROŽÍVAL JAN ZAHRADNÍČEK DRUHOU POLOVINU 40. LET?
Mnoho
z budoucího dění už tušil během válečných let. Ve sbírce Pod bičem
milostným je jedna báseň – „dost nebes v očích tvých pro deště žalu“, „ty
víš to, víš, a přece lehko je ti obejmout kříže dva“ – a ta je prorocká. Věděl,
co nás čeká. A po válce, zvlášť po roce 1948, kdy šel do invalidního důchodu,
protože nakladatelství Akord zrušili, bylo jeho jednání ještě vyhraněnější.
Jinak si
vzpomínám, že velmi dbal na parádu a na čistotu. Říkal, že nejraději kupuje
kravaty a kytice. Jednou ze Zeleného trhu donesl šest velkých lilií. A protože
jsme neměli tak velkou vázu, tak koupil i tu vázu…
JAN ZAHRADNÍČEK BYL ZATČEN V ČERVNU 1951. VZPOMÍNÁTE SI NA
TEN DEN?
Nic jsem
netušila, byla jsem těhotná, a tak mi nic neřekli. Ale po návratu
z porodnice s malou Klárkou mi Jan povídá: „Fučík, Křelina, Knap jsou
zavření od února, března, dubna a já myslím, že mě nezavřou, protože už je
červen.“ Zatkli ho 13. června, ale na úředním oznámení je uvedeno 12. června.
Ten den jel s Bochořákem do Tasova, ale už se po něm u Bochořáka ptali.
Přišli si pro něj ráno, kolem půl osmé, Klárka spala v kočárku a já krmila
v kuchyni druhé dvě děti: Honzík už běhal, Zdislava ještě ne, tu jsem měla
na klíně. Jan dosud spal, z Tasova přijel večer. Když zazvonili, Honzík
utíkal otevřít a najednou byli dva chlapi v bytě a ptali se na Jana
Zahradníčka. Už jsem tušila. Vzbudili ho, šli s ním do koupelny a všude.
Udělal křížek dětem a objal mě. Auto stálo před domem, tam ho usadili a ještě
se vrátili. Prohledali a rozházeli celý byt vzhůru nohama, ale nic nenašli,
protože to, co najít měli (rukopis básně Znamení moci), bylo už dávno pryč.
Chtěli také rabovat kočárek, kde spala Klárka, ale to jsem odmítla. Nechali ji
tedy spát.
MANŽEL BYL SOUZEN SPOLEČNĚ S KATOLICKÝMI INTELEKTUÁLY –
KNAPEM, KŘELINOU, FUČÍKEM, KALISTOU, KUNCÍŘEM – JAKO „PROTISTÁTNÍ SKUPINA“ A
ODSOUZEN KE TŘINÁCTI LETŮM VĚZENÍ…
Nejdřív byl
vězněn v Brně a Znojmě, ale pak ho převezli do Prahy, na Pankrác a do
Bartolomějské ulice. Tam byl asi každý v samovazbě. Pamatuji si, že Jan
byl celý zbídačelý, říkal, že na výslechy ho musí bachař nosit na zádech,
nemohl vůbec vyjít do schodů. Měl slabé srdce, takže ho asi ze soucitu bachař
podpíral. Soud proběhl v Brně v červenci roku 1952, v Zemském
domě vedle „Červeného kostela“. Tam jsem poznala všechny ženy souzených
spisovatelů. Přijela jsem už z Uhřínova, kam nás měsíc předtím vystěhovali
vojáci; když zatkli manžela, byla jsem se třemi dětmi vyhnaná z Brna. Měla
jsem se s paní Renčovou stěhovat kamsi do Jeseníků, ale odmítla jsem a
jela raději k nám do Uhřínova. I když nás strčili do jakéhosi výměnku,
byla jsem ráda, že nejsme v Brně, protože pro děti je venkov nejlepší.
Nakonec i pro mě to nebylo zlé, protože mě tam všichni znali od dětství a
věděli, kdo jsem. Nikomu jsem nemusela nic vysvětlovat.
Soud trval
asi dva nebo tři dny. Jan přišel na řadu mezi posledními; všichni ostatní
stáli, jemu dovolili sedět na židli. Ke zlému básníkům přičítali setkání ve
Starovičkách, kde slavili jmeniny Václava Renče a Václava Prokůpka. Manžel už
byl v důchodu, ale nemohl odolat pozvání tam, kde bylo víno a jelo se
autem. Co tam dělali, Bůh suď. Manžel potom spal dva nebo tři dny. Snědli prý
dvě husy, tak nevím, co mohli provádět ilegálního.
DAL SE V SOUDNÍ SÍNI VYMĚNIT ALESPOŇ POHLED?
Možná ve
dveřích ano, ale jinak jsme spolu nemohli ani mluvit. Celou zimu jsem nevěděla,
kde je. Teprve po roce jsem jela na první návštěvu na Pankrác. A Jan mi říkal:
„Když vezmeš s sebou alespoň jedno dítě, tak budeme sedět u stolu.“ Tak
jsem vždycky vezla dvě děti nebo alespoň Honzíka, protože ten si tatínka nejvíc
pamatoval. Je to tragédie, že měl čtyři děti, které ho neznaly a on neznal je. Honzík
si ho trochu pamatoval a viděl ho párkrát na návštěvách vězení, ale děvčata
vůbec ne a v září 1956 zemřela v Uhřínově na otravu z hub.
Později se nám ještě narodila Mařenka. Ale když manžela propustili, nemohla si
na něj zvyknout.
TENKRÁT HO PROPUSTILI Z VĚZENÍ NA POHŘEB DCERUŠEK
S TÍM, ŽE SE NEMUSÍ VRACET, ŽE JE PROPUŠTĚN. A OBLUDNÁ ZRŮDNOST
KOMUNISTICKÉHO REŽIMU SE PROJEVILA V TOM, ŽE SI PRO NĚJ ZASE PŘIJELI A
ODVEZLI HO ZPÁTKY DO KRIMINÁLU…
Tehdy pro
manžela jela jeho sestra se synovcem a dovezli ho na pohřeb. Byla jsem ještě
v nemocnici a na pohřeb mě dovezli sanitkou. Jan v Uhřínově pobyl
jenom tři dny a oznámili mu, že se musí vrátit, protože se zhoršila situace
v Maďarsku. Nakonec strávil v kriminále ještě čtyři roky a to na něho
velice špatně zapůsobilo; napsal ty smutné básně, zařazené do sbírky Čtyři
léta. Nejdříve byl zavřený na Mírově, potom ho převezli do Leopoldova. Vím, že
jsem tam jela s Honzíkem ještě dvakrát nebo třikrát. Vždycky jsem dbala,
aby si víc povídali s Honzíkem. Manžel mu říkal Jakube, protože měl druhé
jméno po Jakubu Demlovi.
Na Mírově
pracoval Jan v knihovně a tam také s knihařem zavázal své básně do
některých knih. Považovaly se za ztracené, ale objevili je před dvěma lety
v archivu v Pardubicích. Věděla jsem, že měl některé básně ještě od
znojemského vězení v hlavě, tolik let. Některé po propuštění zrevidoval.
Když ho tehdy pustili na pohřeb, recitoval mi zpaměti báseň inspirovanou naší
poutí do Přibyslavic. Já vpředu s děvčaty a on vzadu s Dokulilem…
Napsal ji ve vězení, když vzpomínal na podobné krásné chvíle.
JAK JSTE TY ÚTRAPY PROŽÍVALA VY?
Díky Bohu
jsem měla v Uhřínově tetičku, která zůstala na výměnku a nebyla
vystěhována s maminkou. Měla jsem tam i sestru. Se žádostmi o rehabilitaci
a o milost mi velice pomáhal doktor Hlouch. Chodila jsem pracovat na pole a
také jsem dostávala výchovné, takže bídu jsme neměli. Když byly Mařence čtyři
roky, nastoupila jsem do podniku Gala v Měříně. Pražské děti odsouzených
spisovatelů vykládaly, jak se jim spolužáci smáli, že mají otce vraha; náš
Jenda nic takového nezažil. Měl hodně kamarádů, házeli mu vždy kamínky do oken,
aby si šel s nimi hrát, až kolikrát okno rozbili. Když manžel konečně
přišel, Jenda byl s klukama kdesi na pastvě, měl dvanáct roků…
VZPOMÍNÁTE SI NA MANŽELŮV NÁVRAT?
Vrátil se
kolem 9. května 1960, propustili ho na amnestii. Bydlela jsem na výměnku u
Doležalů a řezala jsem tenkrát pod kolnou dříví. Mařenka byla se mnou, měla tři
roky, hrála si tam a už jsme chtěly jít domů, že budeme vařit oběd. Najednou se
otevřela vrátka a před námi Jan. Z devíti let mu odpustili jenom měsíc.
Sebrali ho 13. června a přišel 12. května. Už si myslel, že ho už nepustí,
protože šel až poslední den.
JAKÉ BYLO SHLEDÁNÍ PO TOLIKA LETECH?
Vařili jsme
oběd. Za ty čtyři roky byl dost zesláblý, protože v padesátém šestém ještě
tak špatně nedýchal. Skoro nikam nemohl dojít, ani do kostela ne, protože je to
do kopečka. Ani moc necestoval. Byl jednou v Brně a doktor Pojer mu prý
řekl, že je to s ním dobré. No nevím, co na něm viděl dobrého, já viděla,
jak zchátral, a těžce jsem to nesla. Byl si ještě ve Žďáře pro občanský průkaz,
občas zajel do Meziříčí a jednou do Tasova na návštěvu k Demlovi. Potom se
blížil podzim, září, říjen a malý Jenda chodil vybírat brambory. Kdesi na Knížkách
uslyšel zvonit umíráček. To byl manželův. Dostal chřipku, špatně se mu dýchalo,
pořád měl otevřené okno… Dokud bylo teplo, seděl na zahrádce u Doležalů. Buď
četl, nebo se modlil, ale na procházky už nemohl chodit, což ho velice
skličovalo. Začal chrchlat kašel, dostal horečku a doktor ho poslal do
nemocnice pod kyslík. Jela jsem s ním sanitkou, seděl vedle řidiče a
nedaleko Rudíkovského nádraží mu klesla hlava a umřel. U toho nádraží potom
brněnští přátelé postavili Boží muka. Tak jsme obrátili sanitku a jeli zpátky
do Uhřínova… Bylo to v pátek, 7. října, na Pannu Marii Růžencovou.
V neděli byl v Uhřínově funus.
Potom jsme
bydleli v patře domu, kde nebyla elektřina ani topení a voda. Musela jsem
každou kapku vynést nahoru po špatných schodech. V šedesátém osmém jsme se
stěhovali do Brna. Podali jsme žádost o byt a přátelé mi pomohli.
CO VÁS DRŽELO, ABYSTE NEKLESLA POD TAK TĚŽKÝM ÚDĚLEM?
Vždycky
jsem měla dost práce. Také jsem ráda zpívala v kostele. Třeba přišli lidé
s žádostí k mému vedoucímu v Gale, jestli bych jim nemohla
zazpívat na pohřbu, což byla pro mne čest.
Brala jsem
vše, jak to Pán Bůh dopustil.
(©
ptal se Miloš Doležal před rokem 2003)
|