UMBERTO ECO: AGENT S POVOLENÍM POPÍJET

Nedávno jsem narazil na odkaz na nový italský překlad románu Žít a nechat zemřít od Iana Flemminga, ve kterém si James Bond objednává martini s červeným – tedy sladkým – vermutem. Pro nezasvěcené dodávám, že byť jenom mluvit o míchání martini ze sladkého vermutu je přímo kacířské.

Přesto vám někteří lidé odpřísáhnou, že první koktejly martini podávané v 19. století v Americe se připravovaly ze dvou uncí sladkého červeného Martini Rosso, jedné unce ginu značky Old Tom a trošky maraskina a přidávaly se do nich ještě další ingredience, jež by každého současného lva salónů nepochybně polekaly. Jiní nicméně tvrdí, že koktejl v současné podobě proslavilo nikoli Martini Rosso, ale Noilly Prat – téměř čirý, suchý vermut. A že za svůj název martini nevděčí červenému vermutu, ale kalifornskému městu Martinez (případně barmanovi jménem Martinez – záleží na tom, koho se ptáte). Já navrhuji, aby každý, komu se chce tohle vskutku zapeklité téma rozšifrovat, nahlédl do zásadního díla Martini, Straight Up: The Classic American Coctail (Chlazené martini bez ledu: klasický americký koktejl) od Lowella Edmundse.

Stále však zůstává otázka, co přesně to James Bond celá léta popíjí. Zdá se, že od všeho tak trochu. Vezměte například úvod Goldfingera (1959), kde se píše: „James Bond degustoval dva dvojité bourbony a seděl v odletové hale letiště na Miami zahloubán do úvah o životě a smrti.“

Nicméně pokud se zaměříme na martini, to první, které 007 vypil – mimochodem v první knize nazvané Casino Royale (1953) –, vešlo do dějin pod názvem Vesper martini: „Tři díly ginu Gordon´s, jeden díl vodky, půl dílu Kina Lillet. Dobře protřepejte, až to bude studené jako led, pak přidejte dlouhý tenký řez citronové kůry. Je to jasné?“ (Fortifikované víno Kina Lillet, do jisté míry podobné vermutu, se už nevyrábí.) Další vesper si Bondík dopřává ve filmu Quantum of Solace.

Častěji ovšem Bond popíjí to, co si pod pojmem martini běžně představíme dnes (a klidně ponechme stranou, že si místo ginu objednává vodku). Tedy nápoj s proslulým dovětkem „protřepat, nemíchat“. Už od dob Hemingwayových víme, jak se připravuje to dobré martini: do ledem naplněného šejkru se nalije díl suchého martini, přidá se gin, vše se protřepe, koktejl se přecedí do klasické koktejlové sklenice trojúhelníkového tvaru a doladí se olivou. Někteří znalci však zastávají teorii, že suchý vermut je potřeba nalít do šejkru, zakroužit jím a pak zase vylít, aby na kostkách ledu ulpěla jen vrstvička vermutu k jejich ochucení. Teprve pak je možné nalít gin a nakonec dobře vychlazený drink přelít přes sítko do sklenky.

Ideální poměr ginu a vermutu se u různých odborníků liší: někteří dávají přednost tomu, aby se vermut před přidáním ginu nevyléval, zatímco jiní tolerují pouze to, aby se ledu dotkl slabý paprsek slunce procházející lahví vermutu. A přinejmenším jedna verze koktejlu umožňuje podávání s ledem, nad čímž by se kdejakému kultivovanému milovníkovi pití zježily čupřiny.

A proč si znalec jako Bond přeje martini protřepané, a nikoli míchané? Někdo tvrdí, že při protřepávání do směsi pronikává více vzduchu. Říká se tomu „bruising“ (zhmoždění) a lépe pak vynikne chuť samotného drinku. Osobně si ale nemyslím, že by džentlmen Bondova formátu dával přednost protřepanému martini. Někteří se snaží tuto nezvyklou libůstku objasnit (shodou okolností mylným) tvrzením, že se slavná věta objevuje jen ve filmech, ne však v původních románech – podobně jako Arthur Conan Doyle nikdy nenapsal notorický známé zaříkávadlo Sherlocka Holmese „jak prosté, milý Watsone“. Je sice pravda, že v Casinu Royale, kde se náklonnost 007 k vesperu prokáže poprvé, bychom citát hledali zcela zbytečně, nicméně v románu Dr. No z roku 1958 se už typické instrukce k přípravě koktejlu objevují.

Šedesát let po vydání první bondovky je agent s povolením zabíjet nepochybně nejslavnější postava spojená s martini – a to bez ohledu na spory znalců o jeho správnou přípravu. Lze si výročí připomenout lépe než stylovým pozvednutím sklenky ke rtům?

(7/2013: Umberto Eco)

UMBERTO ECO: HLEDÁ SE EVROPSKÝ ASTERIX

Stoupencům Evropské unie nastaly těžké časy. Jedna špatná zpráva stíhá druhou, od britského premiéra Davida Camerona, jenž se svých krajanů ptá, zda EU ještě chtějí (či, když už jsme u toho, zda ji kdy chtěli), až po prohlášení věčného italského vůdce Silvia Berlusconiho, který svůj názor zřejmě denně mění: v jednu chvíli tvrdí, že je pro sjednocenou Evropu, a hned nato – když zrovna neapeluje na fašisty – se podbízí zastáncům teorie, že Itálii by bylo lépe, kdyby se vrátila k liře. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že po uplynutí více než půl století se otcové zakladatelé Evropy teď musejí obracet v hrobě.

Stojí za to si připomenout, že s výjimkou tragické balkánské krize v 90. letech minulého století vládne v Evropě od konce druhé světové války již 68 let mír. Dnešním mladým generacím připadá válka jako něco zcela cizorodého. Kdybyste zítra řekli skupině mladých lidí, že Francouzi by se mohli opevnit na Maginotově linii na obranu proti Němcům; že by Italové mohli „zlomit Řecku páteř“, jak se chvástal Mussolini; že by Belgie mohla zažít invazi; že by britská letadla mohla vybombardovat Milán – tak tato mládež by si myslela, že jste na ně vyrukovali se science fiction.

Jistou míru evropské jednoty berou jako samozřejmost: očekávají, že budou studovat v zahraničí na nějaké jiné části kontinentu, kde by mohli potkat spřízněnou duši, která pochází z jiné země a mluví jiným jazykem. Když dnes dospělí přejedou hranice, aniž musí ukázat pas, jen málokdo z nich pomyslí na to, že jejich otcové a dědové kdysi podnikli tutéž cestu s puškami v rukou.

Jak tedy může Evropany myšlenka sjednocené Evropy nepřitahovat? Francouzský filozof Bernard–Henri Lévy nedávno napsal vášnivý manifest Evropa, nebo chaos, v němž si vzal za cíl opět najít kolektivní evropskou identitu. Začíná znepokojujícím postřehem: „Evropa není v krizi; ona umírá. Přirozeně ne Evropa jako území. Ale Evropa jako myšlenka se rozkládá na malé tenké nic. Evropa jako sen a projekt.“

Tento manifest podepsalo několik evropských spisovatelů a učenců – Antonio Lobo Antunes, Vassilis Alexakis, Juan Luis Cebrián, Fernando Savater, Peter Schneider, Hans Christoph Buch, Julia Kristeva, Claudio Magris a Győrgy Konrad – spolu se Salmanem Rushdiem, který není Evropan, ale našel tu útočiště, když ho íránská vláda začala ohrožovat na životě.

I já jsem podepsal a pak jsem se setkal s několika dalšími signatáři na debatě v Théâtre du Rond–Point v Paříži. Jako takřka první zde zazněl názor, že skutečně existuje něco jako kolektivní evropská identita. Souhlasil jsem a citoval z Proustova díla Čas znovu nalezený: ačkoliv se celá Paříž obávala bombardování z německých zeppelinů, francouzští intelektuálové dál rozmlouvali o Gœthovi a Schillerovi a dál pokládali německé spisovatele za nedílnou součást své kultury.

Smysl pro evropskou identitu je rozhodně velmi silný mezi intelektuály, ale existuje pořád mezi obyčejnými obyvateli? Zamyslel jsem se nad tím, že každá evropská země oslavuje své hrdiny, kteří do jednoho chrabře zabíjeli jiné Evropany: německého náčelníka Arminia, který porazil Varovy římské legionáře, francouzskou Johanku z Arku, španělského El Cida, hrdiny risorgimenta, hnutí za svobodu Itálie. A tak dále.

Nenašel by se i nějaký evropský hrdina? Ne francouzský hrdina či německý hrdina – ale společný hrdina? A měli jsme vůbec někdy nějakého? Byl tu lord Byron a Santorre di Santarosa, kteří pomáhali v boji za řeckou nezávislost, ačkoli ani jeden nebyl Řek, pouze rek. Byl tu Oskar Schindler a jemu podobní, kteří zachránili životy tisíců Židů bez ohledu na jejich vlastní národnost. Nemluvě o nevojenských hrdinech jako Alcide de Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman, Konrad Adenauer a Altiero Spinelli, kteří jsou pokládáni za otce zakladatele Evropy.

Kdybychom zapátrali v zákoutích historie, našli bychom další hrdiny, o kterých bychom mohli mluvit s mladými mysliteli, ale i s dospělými nejen domnělými? Člověka napadá jen jeden hrdina, který dlouho sjednocoval Evropany od Portugalska po Polsko, od Finska po Turecko: komiksová postavička Asterix. Není načase, abychom měli skutečného hrdinu, který nás dá všechny dohromady? Smích je nejen nejsilnější zbraň, je to zároveň i nakažlivá studie, jak nosit při sobě dobrou náladu jako brnění a nedělat dohromady jeden velký smutný kiks. Tolik uvědomělý a neohrožený druh, nebojácný pan bojovník za lepší vyhlídky pod sluncem Asterix.

(8–9/2013: Umberto Eco)

UMBERTO ECO: V PODRUČÍ MOBILU

Před nedávnem jsem četl o neobvyklé službě, kterou nabízí proslulý hotel Byron ve Forte dei Marmi na italské Riviéře, kam rádi jezdí bohatí a slavní, kupříkladu dnešní novopečený držitel Oscara za hlavní mužskou roli ve filmu, Leonardo di Caprio. Hostům je k dispozici psychoterapeut ovládající několik jazyků, který jim má pomoci zbavit se závislosti na mobilních telefonech – a případně také na Twitteru a dalších návykových sociálních médiích, jež způsobují úplně nový typ neuróz.

Na počátku devadesátých let, kdy ještě mobilní telefony nebyly tak drze všudypřítomné, jsem psal o „telefonovácích“. Inspirací pro můj vlastní neologismus byli „VIPáci“, tedy lidé, kteří se ve vlaku i na letišti snaží upoutat pozornost tím, že na celé kolo hulákají do telefonu o stavu akciových trhů, o bankovních úvěrech a dalších obchodních záležitostech. Poznamenal jsem k tomu, že jejich chování je příznakem podřadného společenského postavení: ti skutečně mocní mobil mít nemuseli, jejich telefonní hovory vyřizovalo dvacet sekretářek. Mobily potřebovali nižší řídící pracanti, kteří se museli stále hlásit svému generálnímu řediteli, a drobní podnikatelé, kteří vyřizovali hovory s bankou.

Telefonováky jsem ale hodnotil spíš z hlediska jejich společenského postavení než přes potenciální neurotické poruchy. Tehdy jsem si totiž dokázal snadno představit, že v soukromí tihle exhibicionisté své telefony odloží a vyřídí si své záležitosti v klidu. Dnes už to tak zcela jistě není. Zrovna před pár dny jsem v jedné chvíli zaznamenal hned pět kolemjdoucích s mobilem: dva právě telefonovali, dva tak horlivě psali textové zprávy, že málem zakopli, a jedna žena kráčela raději s telefonem v ruce, aby byla připravena reagovat na jakékoli zapípání či cinknutí.

Znám jednoho poměrně kultivovaného džentlmena, který odložil své rolexky, protože – jak řekl – když dnes potřebuje vědět, kolik je hodin, prostě se podívá na svoje BlackBerry. Z technologického hlediska je to nepochybně pokrok – máme malé, výkonné počítače vždy na dosah ruky – ovšem také krok zpět. Náramkové hodinky přece nabídly lidem alternativu k neustálému vytahování kapesních hodinek (neřkuli k tahání se se stojacími hodinami na zádech). Takže zatímco nám náramkové hodinky ruce osvobodily, chytré telefony je opět plně vytěžují. Můj známý tak vyměnil náramkové rolexky za přístroj, který mu neustále zaměstnává minimálně jednu ruku.

Jako bychom se kolektivně rozhodli nechat jednu ze svých končetin atrofovat, přestože víme, že právě hned dvě ruce s palci schopnými postavit se proti ostatním prstům nesmírně přispěly k evoluci našeho druhu. Když ještě lidé psávali husím brkem, stačila jim k tomu jedna ruka, k ťukání do klávesnice je však zapotřebí obou dvou. Telefonovák proto nemůže používat mobil a počítač zároveň. Člověk závislý na mobilním telefonu ale počítač (dnes už v podstatě prehistorický exponát) nejspíš nepotřebuje vůbec: z telefonu se může připojit na internet, posílat textové zprávy a e–maily, a také – tedy aspoň věřím, že to nejnovější mobily ještě vůbec umějí – prostě někomu zavolat.

Nejsem samozřejmě první, kdo na to poukazuje, mobilní technologie jsou však zároveň krok kupředu a zpět ještě v jiném směru: i když nás spojují virtuálně, narušují čas, který trávíme tváří v tvář. Krajním příkladem je scéna z italského filmu L´amore è eterno finché dura (Láska je věčná, dokud trvá) z roku 2004, v níž ani sex nezabrání mladé paničce v tom, aby odpovídala horlivě na ještě horlivější esemesky.

Onehdá jsem poskytl rozhovor jedné španělské novinářce, velmi inteligentní a kultivované dámě, která pak v článku ohromeně poznamenala, že jsem naše povídání ani jednou nepřerušil, abych vyřídil nějaký akutní telefonát. Z toho usoudila, že mám mimořádně dobré způsoby. Zřejmě ji ani nenapadlo, že jsem si právě proto, aby nás nikdo nerušil, mobil vypnul – anebo že ho třeba ani nemám.

(2013 listopad: Umberto Eco)

https://www.youtube.com/watch?v=j3PXrqROFQ4

https://www.youtube.com/watch?v=e5UpXEr-FQo

OTA PAVEL: VÝVRTKA SMRTI

Výsledky měly být známy 2. září 1960 večer, a tak si některé deníky, spěchající s čerstvou zprávou ke čtenáři, nachystaly na následující den titulek:

                                   BLÁHA MISTREM SVĚTA!

Sportovní reportéři nadiktovali předem do redakcí sloupky o zkušeném továrním pilotu Bláhovi a zaslali k otištění jeho snímky. Bláha se na snímcích usmívá jako nyní, kdy stojí opřen o křídlo svého „Akrobata“. Splnění představ o letci: štíhlý a vysoký, zvlněné tmavé vlasy, pevná tvář a nenucený hovor zralého muže, jenž zřejmě častokrát letěl vstříc HROZNÉMU NEBEZPEČÍ.

Všechno je na letišti už slavnostní. Zbývá posledních devět letů volných sestav, vlastně poslední skrojek z ohromného bochníku oblohy, kterou letci krájeli po čtyři dny.

Skoro jako z pohádky přiletěla mezi kopce Karpat a břehy Dunaje pestrobarevná letadélka, podobná pruhovanému indickému tygru nebo našemu Ferdovi Mravencovi. Jiná vyhlížela jak vážky s čtveřicí šachovnicových křídel, na nichž nikdo nikdy nerozloží figurky, poněvadž by je ten oráchlý vichr při všech kotrmelcích a saltech smetl do žlutozelené louky mezi modré chrpy a fialové cyklámeny. Až z Texasu jak na divokém mustangovi sem zaletěl na dvojplošníku „Experimental“ hromotlucký postřikovač bavlníkových plantáží David Price, aby při finálových bojích už jen hačal na laminátové židličce, srkal limonádu a pokojně se bavil s Rusy.

Idylu žlutozelené louky a modrého nebe narušila však smrt; piloti k ní občas přilétávají a ona přilétá k nim. V koberci podzimních květů a vyhřáté země se roztříštil „Nord Aviation“ francouzského pilota Léona Biancotto. Chyběl tu pak zvláštní hebký smích Francouze, který se nedostal z vývrtky a později z letadla.

Hrubý a rachotivý traktor odtáhl pozůstatky šrotu na adrese původního létajícího stroje za hangár, žlutý plech, směs drátů a přeražených kol přikryli plachtou a postavili sem čestnou stráž. Bratislavané přinášeli bílé karafiáty a rudé gladioly, kdosi natrhal na louce kytici modrých chrp, z květin narůstala záplava červené, bílé a modré, barvy jeho rodné Francie. Někdo napsal křídou na zeď hangáru vzkaz na rozlučku:

„Sommeil doux, Léon.“

Tráva mezi letadélky a hangáry je nyní pošlapána, barevné pohádkové stroje, ne zcela vyhovující pro tak vysokou akrobacii, už zalezly do hangárů. Zbyly jen finálové „Trenéry“ a „Akrobat“ a tmavý „Jak“ někdejšího ruského soudruha stíhače Borise Vasenka. Stroje zšedly, sdílejí únavu svých pilotů, společně čekají na pokyn k závěrečným startům.

V této polední době se pohupuje v kolenou na samém okraji letiště jeden z mladičkých svazarmovských pilotů. Občas zvedne ruce k rozcuchaným vlasům, vypadá to, jako by si kluk hrál na letadlo, div tu nepobíhá okouzlen s roztaženýma rukama. Mhouří oči, zase je rozevírá do plné záře, jeho rty se pohybují:

„Bratislava. Nížina. Bratislava.“

Nesmí poplést strany; pravou a levou nahradil těmito názvy, nahoře by se mu mohlo udělat na okamžik v hlavě okno, a to by znamenalo konec. Dnes už podesáté cvičí takhle pro paměť volnou sestavu, ruce bezděky točí řídicí pákou a nohy tiskne do trávy, jako by sešlapoval neviditelné pedály. Jenom nezvorat čas jako v semifinále, kdy si myslel, že lítá šestou minutu, a zatím běžela pátá. Sleduje čas a šeptá:

„Plochá! Jedna, druhá, třetí…“

A nyní souhlasná křidélka a čekat, dokud se mašina sama nevyrovná. Nakonec pár frajkumštů, zamávat křídly a dolů! Vytrhne se z toho, jde a opře se o hangár. Chce stát u něčeho pevného, nechce už mluvit s lidmi, od nich můžeš čekat víru, přání, ironii i fantasmagorii v závisti to jistí nejednou najednou. Kdosi před ním zastaví a ptá se:

„Přece ji poletíš?!“

Přikývne. Otočí hlavu pryč, za divokými kachnami, které se formují do letky, jako by se chtěly předvést obecenstvu. Myslí na to, že už dávno jsou pryč doby, kdy lety ptáků vábily člověka; od té doby, co se vznesl Ikaros, člověk tisíckrát předstihl opeřence v letu do dálky i do výšky, zbývají jen výkruty, v jakých krouží orli nad horskými skalisky. Lákal ho právě ten let, kdy letoun klesá dolů v ploché vývrtce, podoben padajícímu listu. Později, když se právě v zákrutech ploché vývrtky zabili zkušení piloti, smrt si tuto vývrtku sama pojmenovala. Kdo se v ní nedopatřením ocitl a vyvázl, prý zázrakem, nikdy už nezatoužil klesat znovu v jejích spirálách. A tak se stala nedostupnou. Přemůže ji a přemůže i smrt. Bylo to jako s tajemnými vyzývavými místy, na která v dávnověku nesměli vstoupit smrtelníci. Sám do vývrtky vstoupil ve velké výšce a s využitím pravidel pilotáže, a hlavně logiky se z ní vymotal ven na svobodu. Pak to promyslel a dělal ji ještě mnohokrát vysoko na obloze, vždycky měl čas vyskočit padákem, ale nikdy to nebylo nutné.

Zde na prvním mistrovství světa ji proto předvede. Ale musí ji stlačit k zemi, aby se vešla jako celá volná sestava do předepsaného obdélníku, všichni také uvidí, že je skutečně plochá. Nikdy s ní tak nízko nešel, rozechvívalo ho to společně se vším, co vyvolalo jeho oznámení a na co teď myslel. Nazvali ho sebevrahem a šéfkonstruktér akrobatických letounů Zámečník přišel dnes za trenérem Černým, aby mu odebrali pilotní průkaz. Prý před cizinci znehodnotí letadlo a poškodí dodávky do zahraničí. Znal ty námitky:

„Zabije se před celým světem!“

Všechno pro něho znělo opačně. Chtěl právě přede všemi dokázat, co vydrží mašina a člověk, jak tu stál, myslel na všechno, co ho dovedlo k tomu okamžiku, bylo to jako tehdy, když měl vítr z prvního seskoku padákem.

Vstal za letu ze sedačky, došel až ke dvířkům a zase couval nazpátek. Letěli ve starém „Junkersu“, už při rolování se té rachotině chvěly konce křídel jak slepici, která se natřásá a chce vzlétnout. „Junkers“ se konečně hnul nahoru, měl trup z rolovaného plechu; opíral se o něj a cítil jeho cizí chlad. Stydla mu tvář a měl studené rty. Potom vyskočil do veliké hloubky k malým domečkům.

Vystupovaly před ním tváře lidí, bílé mezníky. Ohromná dílna kotlárny ČKD a v ní samojediný starý mistr Hendrych. Umí dát učedníkovi starý pohlavek v nové době a jeho se ptá:

„Chceš dělat samostatnou práci?“

Horlivě přikyvuje.

„Tam máš soustruh a vadnou posuvnou skříň.“

Opravoval skříň tři neděle, na nic se nezeptal, vyvázl bez pohlavku. Přijít na něco docela sám. Potom na průmyslovce v Presslově ulici to světlo živil kantor Chochola. Nejdůležitější je slůvko proč. Proč to tak je? A proč to nemůže být jinak?

Poznával jedno a škrábal se zarputile na druhé. Nechal skákání na padáku a vsedl do větroně. Měl klukovskou radost z oblohy, šustění křídel a větru. Nahoře je člověk sám a závislý jen na své síle, znalosti, rozumu. Stroj bral v úvahu a věřil mu od prvního okamžiku. Chyb se podle něho dopouštěl především letec. Proto nechtěl uznat názor, že Biancotta připravil o život stroj. Kdyby tomu tak bylo, musel by se letec třást při každém nasednutí do letadla, Francouz měl vědět, co si může v takovém letounu dovolit; dopustil se chyby při vývrtce na zádech. Proto jeho smrt stála úplně mimo, jako by trosky za hangárem vůbec neexistovaly. Sám když začínal na větroni, spadl do podobné vývrtkové spirály, rychlost letounu stoupala, cítil, jak se mu protahují tváře, a tělo a hlava narůstaly do zrůdné velikosti a váhy. Pak se z toho dostal, tehdy téměř nevěděl jak.

Stal se ve sportu i v životě skokanem do výšky, laťka ho zvala neustále výš. Po padáku větroň a po větroni motorový stroj, po učňovské škole průmyslová a po průmyslovce vysoká škola zemědělská, mechanizační fakulta.

Od doby, kdy šel jejich otec jinudy, byl s mámou na všechno sám. Sestra Olga studovala, vzal si na noc práci, jezdil po Letné a Holešovicích se sanitkou. Dělal vlastně tři zaměstnání najednou. Naučil se spát za volantem sanitky, když čekal na lékaře s kufříkem. Znal za pět let celý holešovický obvod jak stará pošťácká kobyla.

O dovolených se učil téměř celé noci. Doma byl nesmírně rád, měli jen jeden pokoj a kuchyň, byt bez koupelny a společný záchod na chodbě, ale maminka měla vždycky čisto, světlý strop a linoleum naleštěné jak na hradě. Tady měl svou občerstvovací stanici, kde se čepovalo veselí, teplo i síla. Maminka kolikrát o půlnoci přicupitala, mžourala slepenýma očima, vždycky pro něho měla kus flákoty k snědku, její vůně se potom šířila z plynových kamínek po kuchyni. Nebo mu přišla udělat něco k jídlu Olga, zatímco kuchtila, štípl jí zahřátou peřinu. Ráno ho tahaly společně z postele:

„Je všední den, chtěl jsi jít na přednášky.“

„Je neděle, jedeš létat.“

Koupil si od jednoho invalidy motorovou trojkolku potaženou plátnem, zvanou „montgomerák“, a tak se dostával rychle z Prahy na letiště. Naučil se základní prvky a už létal vrcholnou akrobacii.

Zkoušel sebe i stroj. Stroj někdy nevydržel, jednou mu ulétla při nejvyšších obrátkách vrtule, ale s tím přece musel pilot počítat: přistál plachtařsky jak ve větroni. Chtěl předvádět dynamickou akrobacii v malém prostoru a s co nejrychlejším spádem. Už nebyl závislý jenom na větru jako ve větroni. Musel být fyzicky tak dobrý, aby mu nečinily potíže dlouhé lety na zádech a stavy přetížení, kdy se mění hlava a nohy v pytle brambor. Neměl ohromnou přípravu kosmonautů v centrifugách, a tak si doma připevnil mezi dveře kruhy, hlavou dolů četl titulky novin rozložených na podlaze, učil se jako při zádové akrobacii číst, co je pod ním.

„Ladislav Bezák!“

Před necelým měsícem ho volali k obhajobě inženýrské diplomové práce o využití letadel v zemědělství. Složil na stůl fakta o nových jevech a slovy dokazoval: Letadla patří k polím, zdolají velké plochy a budou zvát k sobě mladé. Hájil urputně dolnoplošník a jeho stabilitu; neuznali jeho teorii a potom mu sdělili výsledek:

„Dobrá.“

Nebyla to výborná, trojka ho mrzela, ale přesvědčoval se, že je vlastně skvělé, že to vůbec udělal. Měl kromě tohoto výsledku za sebou deset let praxe, zatímco jiní teprve začali pracovat. Poznal těžkou práci kotlářů, službu saniťáků a lékařů, mnohokrát sledoval unikající život a přicházející smrt. Tančil (jančil v rytmu) se souborem ve Francii a strávil tisíce hodin v letadle. Uletěl tři životy.

Už dlouhou dobu, co tu takhle stál u stěny hangáru, stoupalo k nebi jedno letadlo za druhým a zelené a oranžové rakety oznamovaly začátky a konce akrobatických sestav. Ze všech pilotů byl zatím druhý, jen Bláha je před ním. Ale nad tím teď příliš neuvažoval a ani nevěnoval pozornost letům, nebude se znepokojovat jejich výsledky. Přesto cítil, že se ho zmocňuje nervozita. Proto nechtěl myslet na Francouze Biancotto a na námitky šéfkonstruktéra Zámečníka. Nebyl to strach, jen osamělost. Přejel si rukou starou teplákovou bundu, v té se cítil při letu nejlíp.

Je najednou rád, že už ho zve mechanik Josef Vlček k letounu.

Skončilo čekání, trvalo dny a noci.

Před letounem stojí Vlček v tričku, kšandách a baretu s ťopkou a culí se. Řekne jen:

„Tak, Láďo!!!“

A nic víc ani není třeba dodávat. Moc toho nenapovídá, a to je dobře, všechno si už řekli. Vyhoupne se na křídlo, odsune kryt a pohodlně se uvelebí v sedadle. Ještě je čas. Zatáhne za sebou kryt, nyní je zcela sám, také motor přistávajícího letadla zní z větší dálky. Připoutá se. Následuje procedura startu, má vždy své kouzlo. Zvedne ruku a požádá, aby mohl vyjet. Červený praporek vystřídá bílý a dává mu volnou cestu.

Od tohoto okamžiku běží stopky a vymezují mu jako každému čtyři minuty na to, aby se dostal nad bílý kříž, kde zahájí akrobacii. Vystupuje do malé výšky, zde se porozhlédne a zjistí poměrně silný jihozápadní vítr. Upraví rychlost, opíše zatáčku a stoupá. To všechno je jakési halali před samotným útokem; od doby, kdy mu Vlček nahodil u „Trenéra“ vrtuli, spadla z něho rozechvělost, ale teď s každou vteřinou zase narůstá, vlastně se nic neděje. Nahoru vystoupí v polovičním čase, proletí nad středem a opisuje elipsu, aby se včas znovu objevil nad bílým křížem. Čtvrtá minuta, vteřiny poskakují k šedesátce, srdce teď buší v letadle ze všeho nejvíc, podobá se úderům mocného zvonu (jako na Hradčanské katedrále ten nejmohutnější český úderník od roku 1549 ve službě zvon Zikmund). V plexiskle pod nohama bílý kříž.

Je čas!

Zdvihne letadlo nahoru do přemetu. V okamžiku visí hlavou dolů a je ve svém živlu. Ohne krk, aby se podíval pod sebe, zda dobře začal. V pozici, kdy by tisíce lidí ztratilo klid, nabývá ho jediným pohledem. Pokračuje v obdélníku vysokém tisíc a dlouhém šest set metrů, ten obdélník se podobá vzdušnému bazénu, v němž musí udělat obrovský počet vybraných šestačtyřiceti prvků. Nalétává na další a další. Obrácené obratné cviky, kdy se tělo chce zmnohonásobenou váhou vytrhnout ze sedačky a vyletět ze stroje. Podle zářezů popruhů do staré bundy ví: všechno jde dobře. Mnoho věcí nesleduje a na jiné nemyslí. Vylučuje své tělo a všechno nepodstatné, jako se ve zlomcích krátí stejná čísla v čitateli a jmenovateli a rovnice se zjednodušuje. Po dvou až třech cvicích dělá lehčí výmysly, aby si stroj dostatečně za takového frmolu odpočinul a dostal palivo do nádrže. Sám necítí potřebu oddychovat, dva roky se připravoval na tento let. Tělo a stroj zaujímají nejrůznější polohy, už v tom není volnost orla, kroužícího mlsně nad skalisky, ale myšlenka člověka, jenž celý let ærodynamicky nezadržitelně sestavil. Lítá a neví, že už teď okouzlil tisíce lidí pod sebou. A také rozhodčí už mění názor na udělení titulu mistra světa.

„Bratislava. Nížina. Bratislava.“

Sleduje strany, čas, rychlost, výšku. Pracuje přesně jako inženýr a dovedně jako malíř. Bourá ve vzduchu staré názory. Blíží se pro něho vrcholný okamžik: plochá vývrtka. Nalétává do přemetu, aby opět získal výšku. Je necelých pět set metrů nad zemí, uvědomuje si, jak je to špatné, chtěl přece o něco výš. Vzápětí již neuvažuje, sešlápne pedál a dotáhne výškovku, dostává se do jedné normální vývrtky, nyní vysune plná kontrakřidélka, dá plný plyn a roztočí letoun kolem sebe jako ohromný talíř, v jehož středu sedí. Jedna otočka! Druhá! Třetí! Čtvrtá! Země se blíží. Dá souhlasná křidélka a čeká, až to zabere. K žlutozelené louce zbývá pouhých sto padesát metrů. Pak nastane smrt. Trvá to nekonečně dlouho, a přitom jsou to setiny vteřiny, v nichž piloti ztrácejí rozvahu. Letoun se zachvěje a poskočí. Už nezbývá mnoho, několik výkrutů a zamávat rozhodčím a lidem na pozdrav křídly. Sleduje stopky, končí šestá minuta, rozkýve letadlo zároveň se slavnostní oranžovou světlicí.

Usměje se, opíše kruh a sestupuje dolů. Paprsky ho hladí po unavené tváři, a jemu je najednou úplně fuk, jestli mu rozhodčí napíší za to, co předvedl, „dobře“ anebo „výtečně“. Ze všeho nejdůležitější je, že se mu to podařilo.