OTA PAVEL: KDYŽ TI TO NEJEDE

Chodím za ním, když je mu zle, anebo taky mně. Jezdili jsme spolu na náklaďáku, dělal jsem mu několik dní závozníka, nakládali jsme cihly a pak jsme leželi zpocení v trávě a klábosili o něčem.

Je mi s ním fajn, rád vykládá, nic nepředstírá a nelže, zdá se mi, jako bych četl poutavou, dosud nenapsanou knihu. 

* 

„Nepředpokládal jsem, že budu v tom desátým ročníku moc dobrej, ale taky jsem netušil, že budu v takovým srabu. Předtím jsem víc jak rok pořádně netrénoval, chtěl jsem toho ježdění nechat, byl jsem už starej, měl jsem za sebou skoro dvacet let závodů. Navíc mi nastydly ledviny, bolela mě záda, ale nemohl jsem odstoupit, řekli by – ten se vymlouvá. Nechal jsem se vlastně ke startu přemluvit. Říkali: „Bude to fajnový, Honzíku, zakončíš svou kariéru nádherně v jubilejním ročníku.“ Byla to chyba jejich, a hlavně moje, já totiž neuměl nikdy říct ne, to až zkušenosti mě naučily nesmysly odříci zhurta. Přípravný tábor ve Vranově před Závodem míru už nemohl situaci zachránit.

Hned v první etapě z Prahy do Brna to vyhlíželo na hezkej průšvih. Začal jsem putovat vzadu s Maďary a Finy. Ale uvažoval jsem: ROZJEDU TO! VŠECHNO DOBŘE DOPADNE! Do Brna jsem přijel dvaasedmdesátej, slezu z kola, a lidí se ke mně cpe jak v dobách, kdy mi to jezdilo. A pak jsem teprve pochopil:

„Jeníku, tys měl ale smůlu. Tolikrát píchnout.“ 

Hlasatelé na stadiónu nevěřili, že bych mohl tak mizerně jet, a namluvili divákům, že jsem měl na trati několik defektů. Chtěl jsem odporovat: Lidi, neblázněte, koukněte se, vždyť jsem nepích ani jednou! – ale pak jsem mávl rukou. Snad to bude k něčemu dobrý. SNAD SE TO ROZJEDE. ZÍTRA. Druhý den jsem makal víc, než když jsem vyhrál celý Závod míru. Jenže zase jsem zajel blbý čas. Ale furt jsem se nevzdával. Říkal jsem si: DO PRAHY MUSÍM! ZABER! A různý takový povzbuzovačky, který si člověk namlouvá, když je v bryndě. Vydržel jsem s pelotonem až do Dobříše, teprve tam mě utrhli. V Praze jsem mockrát vyhrál, a teď jsem přijel třiasedmdesátej. Jen Kubr ze sebe vyždímal úplně všecko a zajel tu třetí etapu na neštěstí dobře. 

A v tý čtvrtý etapě, v tý jsem pochopil víc než za celejch dvacet let svýho předešlýho závodění.

Foukal silnej a studenej protivítr, prostě učiněný Grónsko. Motal jsem se na konci s Kubrem. Kubr už zase zvadnul a jel pomalu, byl na tom asi jako já, operovali mu už předtím křečové žíly, krev v nohách nemohla tak dobře kolovat, navíc si stěžoval na nějaké bolesti na prsou; doktoři ho nejspíš vůbec neměli pouštět ke startu. Byli jsme smutná dvojice. Až do tý doby jsem měl morálku, ale najednou jsem měl toho přemáhání dost. Funkcionáři v osmičkách tatrách už poznali, že jim a sobě tentokrát žádnou slávu neprokážu, a jak jezdili kolem, probodávali mě pohledy. UŽ MĚ POHŘBILI. Do tý chvíle za mnou nepřišel ani jedinej, aby se zeptal, proč mi to nejede, anebo se mě nějak snažil povzbudit – vždyť proto tam snad měli fungovat. Možná že by to nepomohlo, ale člověk by viděl aspoň trochu zájem. Tím by se snad měl lišit socialistickej sport od kapitalistickýho, nemyslíš? Ne aby tě načutli jako hadrák, když tě nepotřebujou, když ti to nejede. Ty jejich pohledy mně dodaly kuráže. Byli mezi nimi i ti, co se ke mně první tiskli po mých vítězstvích na stadiónech před filmaři a vystavovali se, aby je viděli jejich známí. Ještě teď jsem slyšel to jejich „Honzíku“ a „Honzíčku“. ALE TEĎ SE NA TO TEPRVE VYFLÁKNU! Nedokázal jsem to, šlapal jsem nějakou setrvačností dál. Říkal jsem si: KDYBY MI TO ZASE FRČELO, BYL BYCH JINEJ. Klidně bych se otočil, až by mi šli gratulovat. Ale asi bych to neudělal, na to jsem moc velkej pitomec. Každej by byl zas můj nejlepší kamarád. Byla to trnitá etapa. Před Plzní v táhlém stoupáku stála jedna známá házenkářka, a jak jsem se pomalu plazil kolem ní, vmetla mi do tváře: „Ty srabe!“ 

Kdyby to nebyla ženská, slezl bych z kola a uštědřil jí facku. Takhle jsem jen sklopil hlavu a šlapal dál. Ježíšmarjá, jak to mohla jako sportovec ze sebe vůbec vypustit?! Copak ona nikdy nehrála blbě? Co ona ví o tom, jak jsem jel etapy v Africe za šíleného vedra a z rozpukanejch rtů jsem nemohl vydat hlásku? Ví, co je to etapák? Když celý mančaft spí na břiše, protože má zadky rozbitý do krve? Nebo když jsme všichni, ale vopravdu všichni podepsali krví přísahu, že už nikdy nepojedem tenhle strašnej závod – a přitom druhej den jsme jeli jak čerti a úplně jsme rozsekali Němce na mraky, a ti byli tenkrát moc dobří. Ví, co je to, když dojde cyklistovi v lahvích voda, nemá co pít a má stíhat v žáru ujetou skupinu jen proto, aby byl třetí do mančaftu?! Diváci přitom stojí kolem silnice v plavkách, podle trati tečou řeky a potoky, lidi se v nich cákaj a hrajou si s barevnými balónky. Poznal jsem v životě různý těžký práce, jako kluk jsem dělal u sedláka, pak jsem rozvážel na kole nůše chleba, točil volantem náklaďáku, ale se silniční cyklistikou se nedá nic srovnat. Někdy je to sport a radost, ale většinou je to sakramentsky krutá dřina. Vědí to vůbec bafuňáři a žurnalisti?! Vyhrál jsem etapu, a oni o mně psali jako o hrdinovi. A já vyhrál docela lehce, šlapal jsem furt ve vedoucí skupině a potom jsem byl v závěru rychlejší než ostatní. A jindy jsem jel, abych byl třetí do počtu mužstva, dotahoval jsem desítky kilometrů, nadřel jsem se desetkrát víc, nakonec jsem to dokázal, a v novinách vyšlo: Veselý až dvacátý druhý. Buď při závodech v autech spali, anebo je k ničemu nepustili. Fakt je, že někdy jsou žurnalisti chudáci, pořád jedou za námi a jen jednou nebo dvakrát je spojka protáhne kolem nás a ukáže jim cyklisty jako exotická zvířata. Ale tak nemají psát tak dlouhé a podrobné litanie, anebo se mají závodníka zeptat, co se v té etapě vůbec dělo. Ale to už byl jenom detail ve všem, co mě tenkrát napadlo a trápilo. 

Pršelo v tý etapě čím dál víc. Končetiny jsem měl ztuhlý, chtěl jsem brzdit a nemohl jsem ohnout prsty, husí kůži po celým těle a záda mě příšerně bolely; necejtil jsem spodek chodidel a málem jsem čural bolestí. A při tomhle mým náramným stavu slezl u Bečova z kola Honza Kubr, zakroutil hlavou, a že dál nejede. Já jsem na tom špatně, prohlásil. Slezl jsem taky, stáli jsme na silnici sami uprostřed lesa jako vyhnanci. A představ si, jaký jsem byl hlupák, já ho přemlouval, aby jel dál. Kubr na mě vždycky dal, zastával jsem trochu jeho tátu, kterýho mu oddělali za války fašouni. Po léta jsem jemu a ostatním dělal kapitána. Říkával jsem mu: „MUSÍŠ JE CHYTIT!“ A on vždycky poslech. Přirozeně, jako kapitán mančaftu jsem nemohl kluky jenom honit, musel jsem se jich taky zastat, říct třebas, že na pokojích v přípravě je zima anebo že jídlo je mizerný anebo že tréninkový metody se nám zdají špatný. Vypadal jsem před funkcionáři jako hlavní rebel, a to byl druhej důvod, proč ty zdrcující pohledy z vozů a proč nastávalo VELIKÝ ÚČTOVÁNÍ. Mnohým lidem se hodilo prostě do krámu, že nám to nejelo. Už dva roky předtím ani potom jsem se v žádný etapě tak nenadřel. A teď si představ, že se mi podělalo kolo. A z mechanickýho vozu mi dali UŽ PODRUHÝ v tomto jediným závodě špatně smontovaný náhradní kolo. Popad mě vztek, ale strašný vztek, a zařval jsem: „JÁ SE NA TO VYSERU!“ – no, vážně jsem to ve skutečnosti nemyslel, prostě jsem se nedoved v tý zoufalosti ovládnout. Víš, co mi na to odpověděl tehdejší státní trenér? „JO, TAK SE NA TO PROSTĚ VYSER!“ Já v té chvíli vytřeštil oči, protože jsem vycítil, že ON to myslí vážně. Vůbec jsem nechápal, jak ti tohle může sdělit trenér v poslední etapě, kdy jde o to, zda v mužstvech vyhraje Československo. Až později jsem pochopil, že by byl rád, kdybych vzdal už tenkrát. Možná že ten trenér to myslel s cyklistikou dobře, ale se mnou to každopádně myslel chatrně, o tom jsem dodnes přesvědčenej. Tehdy jsem diskutoval přímo na kole: „Kdyby šlo jen o tebe, tak už dál nešlápnu ani pedálem, ale já to dojedu KVŮLI LIDEM!“ A taky jsem to dotáh i na tom blbě smontovaným kole, a ty mančafty jsme vyhráli. To KVŮLI LIDEM – to nebyla taková fráze, jaké se psaly v novinách o tomto závodě, to jsem myslel náramně vážně. Psalo se: Závod míru. Ale copak je v závodě nějaký mír? Tam se jelo, jak my říkáme, na plný céres, jeden na druhýho, Rus na Angličana, Polák na Čecha, žádný pardóny. Cizinci se smáli: Jó, mírový by to bylo, kdyby se jelo manifestačně od vesnice k vesnici, ale takhle! Vždyť nemáme v tom frmolu čas prohlídnout si ani výzdobu. Kamarádil jsem se se Schurem. Tenkrát jsme se přímo rvali o žlutej trikot, a ujel mi a definitivně mi ho sebral, když jsem musel jet pomalu až na konci peletonu, protože jsem se potřeboval za jízdy vymočit. Snad nevěděl, že močím, snad věděl, ale já mu to nikdy neměl za zlý, to je prostě život a sportovní boj. Mír mohl nastat až v hotelu v klubovkách, kdy jsem ukazoval třebas Dánovi, že KRIEG NICHT. A on taky vrtěl hlavou, že KRIEG NICHT. Nebo – dovedeš si představit kapitána, který by říkal klukům něco takovýho jako: „Dneska musíte bojovat za vlast?!“ Asi by mě majzli pumpičkou. My měli švejkovský heslo z tý písničky o Hercegovině: „ZA CÍSAŘE PÁNA!“ To znamenalo ZABRAT!, a já to zdůraznil v pravou chvíli a kluci to rozšlapali, i kdyby byli sebevíc utahaní. A fakticky jsme jeli kvůli sobě a KVŮLI LIDEM. Kvůli takovým drobným lidem, kteří k nám přicházeli na besedách a zbožně na nás civěli, protože jsme něco dokázali a párkrát jsme se přičinili o to, že jméno ČESKOSLOVENSKO se psalo ve všech světových novinách velkými písmeny. Přitom měli mozky unavený anebo ruce od práce vytahaný až na zem, ani si neuvědomovali, že oni fakticky taky pořád jezdí za ČESKOSLOVENSKO. Kvůli těmhle lidem jsem chtěl dojet do Varšavy a pomoct vyhrát ty mančafty, aby z toho měli zase radost. A chtěl jsem, aby se pokusil ještě i Kubr, říkal jsem mu: „JENÍKU! NESMÍŠ TO ZABALIT! MUSÍŠ JET!“ 

A on mě, svýho kapitána, tak jako vždycky, poslechnul, vylezl těžce na kolo, šlapal dál a brečel bolestí. To byla největší pitomina, že poslechl, protože kdyby byl vzdal hned, nemuselo dojít k tomu, k čemu potom došlo. 

Jel jsem za ním až do cíle etapy jako anděl strážnej, aby si to snad ještě nerozmyslel. Dojeli jsme do města jako poslední.

V koupelně jsem na moc věcí zapomněl. Teplá voda je po etapě báječná věc, snad vůbec nejlepší na světě. V Karlových Varech nás ubytovali v Grandhotelu.“ 

Jel jsem tenhle nešťastný ročník Závodu míru v novinářském vozidle také. Veselý a Kubr bydleli v prvním patře, leželi na manželských postelích. Sedl jsem si k Veselému na pelest a pronášel jsem věty, jaké obvykle říkáváme těžce nemocným lidem: BUDE TO ZAS DOBRÝ. UVIDÍTE. A tak dále. Ale nějak jsem tušil, že tentokrát to s Veselým už dobré nebude. Na Kubra jsem měl zlost, léta jsem mu přímo fandil, a on ztrácel nyní svou příležitost; nevěděl jsem o jeho vážné plicní nemoci, myslel jsem, že to jsou další jeho klukovské manýry; mýlila mne také ta třetí dobře zajetá etapa. Pokud vím, byl za nimi taky Václav Mudra z předsednictva Československého svazu tělesné výchovy; sportu a sportovcům rozuměl, házel kdysi disk a sám poznal, co je to vyhrávat a prohrávat. 

Vyšel jsem na chodbu, někdo mě lákal na víno, a tak jsem šel. Dole v přízemí zpívala francouzská šansoniérka písně o lásce a přátelství. 

*

„Hele,“ – pokračoval Jan Veselý – „ty dvě noci v Karlových Varech jsme vůbec nespali. Nervy jsme měli dočista v kýblu, pořád jsme se chodili mýt a otvírat a zavírat okna. Poznal jsem to taky na Kubrovi, když se v noci vrátil Vlasta Růžička, který s námi bydlel na pokoji. Vždycky jsme Růžičkovi pití promíjeli, tolerovali. Vlasta za to ani tak moc nemohl, byl na pití hrozně zvyklý, táta se mu zabil na motocyklových přeborech, vyrůstal sám na vinici a prý pil místo mlíka víno. Odkojen bordó nebo sladším i slabším bílým. Tenkrát ale na něho Kubr v těch Karlových Varech přímo řval, aby nechal chlastu anebo sportu, málem se porvali. 

My měli ale ve skutečnosti Vlastu rádi, já ho z jedné stránky dokonce obdivoval. Co ten uměl vůlí ze sebe bez pořádnýho tréninku vyždímat, to nedokázal nikdo. Držel se pelotonu jako klíště a pak to všem nandal. On pil v etapě jednou dokonce i nevyzpytatelnou francovku a do jedné z lahví si někdy vmísil koňáček od slova koníček s vymačkanými citróny od síly Mustang. Jednou se mi udělalo v etapě šoufl od žaludku, přijedu k němu a stěžuju si. Řekl mi: „Tak si lokni, kopni to tam!“ a podal mi ten svůj zázračný popoháněč. Málem jsem sletěl z kola, taková to byla darda. Vlasta začal užívat posilu vždycky v rozhodujících okamžicích, většinou až pár kilometrů před cílem, a to ho povzbudilo jako jiného Armstronga než měsíčního cyklistu doping, pak jel jak vrtule, ničeho a nikoho se nezalekl – kočičí hlavy na silnici – pekelně uhánějící cizinci – to mu bylo prostě fuk. Jinýho by to sejmulo, jemu doping kořalkou na krátkej čas zřejmě vypomáhal existovat i excelovat. A v tom jubilejním ročníku, kdy jsme byli s Kubrem tak mrtví, Růžička do Leipzigu VYHRÁL ETAPU. Ten nám, panečku, dal záhul. V novinách se do mě a Kubra pustili, jaký jsme my dva srabi, slabí. 

Pak přišla etapa do Berlína.

MĚL JSEM TOHO PLNÝ KECKY. Nohama jsem nemohl otočit a rukama pohnout, v zádech příšerný bolesti, vůle odpochodovala za zakázané území. A když jsem si představil, že mám před sebou skoro půlku závodu, polila mě hrůza. 

Už dřív jsem pil občas v etapě syrová vejce, naťukával je vždycky o řídítka a vycucl, jednou jsem do sebe hodil pukavce, no to bylo něco drtícího smrtícího. A teď mi bylo zrovna tak, jako když jsem vstřebal to smradlavý vajíčko, a snad ještě o něco hůř. Anebo jako tenkrát před Jelení Horou, kde jsem najel v plný rychlosti na psa a udělal jsem z kola hromadu kotrmelců. Cítil jsem se jako zpráskaný boxer pod tíhou těžké váhy Muhammada Aliho, co se potácí nazdařbůh v ringu, a netuší, jak to půjde dál. Ale boxer je na tom hůř, protože ho navíc ještě ten druhej atakuje, a možná taky líp, protože jeho trenér může vhodit do ringu bílej ručník kapitulace, když vidí, že jeho zdraví je ohroženo; já to musel udělat sám za sebe. ALE JEL SE MNOU KUBR. A taky pár Fiňáků a Maďarů. Teď už jedině před KUBREM jsem se styděl slízt z kola, protože předtím jsem ho přemluvil, aby jel dál, a teď jsem chtěl vzdát sám. A taky jsem se bál, jak mě uvidí končit, že taky vzdá. Poslal jsem ho tedy dopředu, byl to poslední příkaz, který jsem jako kapitán vydal. Povídám mu: „JEĎ! ROZTRHEJ TUHLE SRABOVOU SKUPINU!“ A on se na mě tak nešťastně podíval, ale dopředu vyrazil. 

Byl pryč, a tak jsem mohl slízt. Nebylo to nic lehkýho přestat šlapat, i když bylo daleko těžší šlapat dál. Slezl jsem z kola a vlezl si jak myška do jednoho našeho auta. Moc se mnou nemluvili, byl jsem pro ně zrádce. Přirozeně, Kubr se brzy dověděl, že dál nejedu. Řekl prý: „TEĎ JE VŠECHNO V PRDELI“ – a slezl taky. Já to chápal, dodával jsem mu na kole vědomí, že není v tom srabu sám. A jak jsem vzdal, už neměl sílu jet dál. Napadli nás, že jsme byli DOMLUVENI a že jsme vzdali MANIFESTAČNĚ. Udělali z toho aféru vykonstruovanou a nečestnou. Vzdali jsme ZÁVOD MÍRU a tím jsme prý ZRADILI MÍR a taky DĚLNICKOU TŘÍDU. 

Před námi vzdali etapové, a dokonce i jednoetapové závody mistři světa a další sekáči, ale na to se tehdy nikdo neptal. Z Berlína se rozhodli poslat nás šupem domů. Přestali mi říkat „Honzíku, Honzíčku…“ a nahradili to slovem „soudruhu“ a pak už mi jen vykali:

„Dostanete pokyny, co budete dělat zítra.“

„Zítra ráno v pět hodin se přestěhujete do jiného hotelu!“ 

Popad mě vztek. Jsme prašivé ovce, od kterých je nutný ostatní izolovat? Odmítli jsme. Půjdeme do jinýho hotelu, ale až se v klidu vyspíme a najíme. Po snídani jsme odcházeli a šli nás vyprovodit Angličan Brittain, Němec Schur – prostě cyklisti, kteří chápali, že někdy už člověk doopravdy dál nemůže a má právo slízt z kola. Byli jen překvapeni, proč odjíždíme tak brzy. V tom novým hotelu Astorii jsme měli mít zajistěný obědy a večeře, ale nic tam zajištěnýho nebylo, my to tušili a nabrali jsme si u snídaně do kapes housky. Chodili jsme po tom cizím městě bez konce sem a tam, a i když jezdilo a chodilo všude plno lidí, padala na nás taková pitomá samota. PROSTĚ JSME PŘESTALI EXISTOVAT. Žádný vedoucí, který by s námi ochotně promluvil, žádný lékař, který by nás prohlídl, jak jsme na tom tělesně a duševně. Jenom dvě jízdenky na noční vlak domů. 

Na hranici si nás celníci prohlíželi ve světle baterek a řekli jen: „TAK TO JSTE VY.“ Zprávy o nás tenkrát předběhly ten noční vlak.

Do Prahy jsme přijeli k ránu jak zpráskaní psi.

Hokejista Franta Tikal pronesl jednou památný výrok, že z pražského letiště a nádraží by měly vést kanály pro sportovce, kteří v cizině nic nevyhrajou. Nebylo by to marný.“ 

*

Brzy poté byly v tom roce devatenáct set padesát sedm vyneseny Československým svazem tělesné výchovy rozsudky:

Veselému napsali, aby VRÁTIL titul zasloužilého mistra sportu, a vyhlásili pro něho DVA ROKY ZÁKAZ STARTŮ. Podobný trest si vyslechl Kubr. Pro čtyřiatřicetiletého Veselého ho bylo to slibované zakončení završení kariéry.

Tak byla uzavřena sportovní dráha nejlepšího československého cyklisty, který:

– několikrát úspěšně startoval na mistrovství světa (nejlépe v Kodani, kde byl osmý),

– vyhrál Závod míru a dvakrát byl v Závodě míru druhý,

– čtyřikrát byl kapitánem výtězného mužstva Závodu míru,

– v Závodě míru vyhrál šestnáct etap (nejvíce ze všech cyklistů světa),

– osmkrát vyhrál nejtěžší československý závod Praha–Karlovy Vary–Praha,

– pětadvacetkrát získal titul mistra republiky na dráze a na silnici, a

– jedenkrát vzdal v Závodě míru.

Chápete tu hrubost a nevýslovnou debilitu socialistického zřízení jištěného jen marasmem?

Vypráví se: Po tom, co dostal dopis, aby vrátil titul zasloužilého mistra sportu, zabalil nejen tento odznak a diplom, ale i ostatní odznaky a diplomy do krabice od bot, převázal to cukršpagátem a odnesl do vrátnice na Československý svaz tělesné výchovy.

(Divíte se mu?) 

* 

„Víš, s tou krabicí od bot a cukršpagátem je to přehnaný,“ řekl Jan Veselý. „Pravda je, že jsem všechny tituly, ale úplně všechny, dal do veliký obálky a do tý vrátnice jsem je odnesl. My dostávali za vítězství většinou diplomy a poháry. Pohár je pěkná věc, ale měl jsem jich už plný skříně a neměl jsem je kam dávat. A přitom si někteří lidé mysleli, že jsme dostávali za vítězství i auta, měl jsem tehdy žádost na auťák tři roky a nakonec jsem si koupil starýho opla a montoval ho přes celou zimu nahoře na Strahově. Vyhrál jsem řadu pěkných věcných cen, ale většinu z toho zas pohltilo kolo, součástky a pořádný jídlo. V armádním klubu jsme měli dobré podmínky, takže jsem se mohl cyklistice důkladně věnovat, ale nikdy jsem nedostal za vítězství ani korunu, to jsou výmysly. Na druhý straně jsem kvůli cyklistice nemohl nikdy dělat pořádný zaměstnání a stavět si to svý hnízdečko jako mnozí z těch samolibých hovad, co mě tak rychle odsoudili a odepsali. Měl jsem za sebou víc jak půlku života, ničím jsem nebyl a nic jsem neměl. 

Zůstaly mi hlavně vzpomínky na bitvy na silnici a na dráze, vzpomínky na chvíle, kdy jedeš sám a se vším se musíš popasovat a nikdo ti nemůže pomoct. Anebo kdy ti kamarád pomůže anebo ty pomůžeš jemu. Tyhle pocity ti nikdo nemůže sebrat, prostě nejde napsat dopis, abys je vrátil na ústředí do sejfu. 

Všichni však nebyli stejní, taky na tělovýchově se našli rozumní lidé, ale tehdy nějak nemohli prosadit svůj rozum, anebo se báli. A pak se ve velký většině ukázali dobří ti drobní lidé, o kterých jsem už mluvil. Pro ty jsem zůstal Honzíkem. Jen někteří říkali, že jsem trouba, proč jsem to tenkrát nepodepsal k těm francouzským profesionálům, když jsem měl od nich tu báječnou nabídku na balík peněz. 

Nevím, jestli bych byl dnes šťastnější, ale je fakt, že jsem tehdy vzpomínal na všechny ztracený příležitosti svýho života, tak jako asi člověk vzpomíná na konci každý cesty. Kdybych byl jezdil jenom NA SEBE, a ne na pomyslné vítězství mužstev, které se v cyklistickém světě tolik necení, mohl jsem Závod míru vyhrát DVAKRÁT, TŘIKRÁT. Kdybych byl měl víc příležitostí v těžkých zahraničních závodech a nejezdil často jako turista na poslední chvíli, MOHL JSEM VYHRÁT DALŠÍ VELKÝ ZÁVODY A SNAD SE STÁT I MISTREM CELÝHO SVĚTA. A tak můj závěr zněl: budu příště víc koukat na sebe. Byla to tehdy doba, kdy kamarádů a peněz ubylo a já začal pomýšlet na to, že budu muset prodávat svý vázy a poháry.

Tehdy zaklepal někdo na dveře a já se dopustil jedinýho skutečnýho přečinu ve svém životě. Za dveřmi stál Rakušan, samý pozdravy od rakouskýho závodníka Müllera, prý jsem báječnej chlapík a prý mu pomůžu, je v Praze a bez prostředků a má tu děvče. Půjde jen o maličkost, potřeboval by kupce na padesát kusů hodinek. A tak jsem mu toho kupce opatřil a dostal jsem za to osm stovek. 

A pak jsem ještě dostal osm měsíců podmínečně a osm tisíc korun pokuty.

Vyšly zas titulky v novinách s mým jménem, a to byl definitivní konec.

Kdo se bude přátelit s kriminálníkem?

Ale našli se i takoví, co mi odpustili.“

* 

Ano, patřil jsem k nim taky. Poznal jsem stovky sportovců a pořád jsem věřil, že Veselý je jedním z nejlepších. Byl to jen veliký důvěřivec. 

Mezi těmi, co si ho nepřestali vážit, byl i dvojnásobný mistr světa a dvojnásobný vítěz Závodu míru, německý cyklista Gustav Adolf Schur. V televizi, knihách, novinách, všude prohlašoval: Mnohému jsem se na silnici naučil od Veselého. Nazval ho mistrem taktiky. Nechápe, proč se Veselý nestal mistrem světa. Kdyby byl měl Veselý takové podmínky a tolik příležitostí jako já – prohlašoval – byl by udělal nejméně tolik, co já. Některé naše funkcionáře uvedl nejednou do trapných rozpaků, první jeho slova po příjezdu do Československa vždycky zněla: „Kde je Veselý? Co je s ním?“ Poznal ho z těžkých sportovních bojů a nevěřil, že by mohl být špatný chlap. A aby potvrdil svá slova, zval Veselého neustále na návštěvu do NDR. A pak řekl novinářům, že svého prvního syna pojmenuje po Veselém. Také to udělal. Dal mu jméno JAN. 

* 

Od těch dob se mnoho změnilo.

Českoslovenští cyklisté vzdávají při nemoci anebo vyčerpání nejen etapové, ale i jednorázové závody, protože se přišlo na to, že je nesmyslem, aby si huntovali zdraví; cyklistům se dávají peníze za vítězství, aby měli na kola, galusky a pořádné jídlo; z tělovýchovy, i ze sekce cyklistiky, odešla řada lidí, kteří tam neměli dávno co dělat, co pohledávat; Jan Veselý studuje dálkově tříletou trenérskou školu a jeho zkušeností má být využito. 

A tak jsem se stal v červnu 1965 svědkem toho, jak Veselý a Kubr dostali na plzeňském stadiónu nazpět odebrané tituly.

Už se zešeřilo a svítily lucerny a měsíc, když Veselý a Kubr jeli za potlesku diváků tak důležité čestné kolo.

POHNUTÉ OSUDY: Cyklistovi Janu Veselému tleskaly desetitisíce, ale zradil dělnickou třídu

PRAHA Ovládl největší etapový závod své éry. Takový, jaký neměl mezi amatéry na obou stranách železné opony obdobu. Jenže vedl boj nejen se soupeři, ale také s komunistickými papaláši. A ten se, jak známo, nevyhrával. Proto se stal vyvrhelem, zrádcem dělnické třídy, škůdcem socialistického sportu. Přesto zůstal cyklistickou legendou, která i ve stáří rozdávala, věrna svému jménu i naturelu, úsměvy a dobrou náladu.

Nikdy nevyhrál Tour de France, Giro d’Italia nebo Vueltu. Neměl šanci, profesionalismus byl prohnilý. Mohl jet jen závod, který bojoval za celosvětový mír. A tak se stal jednou z legend Závodu míru, z něhož se časem stala Tour Východu, ale také výkladní skříň socialistického sportu.

„Honza byl věčným optimistou. Znali jsme se už v dobách naší sportovní slávy, ale od počátku šedesátých let, kdy jsme se s Emilem přestali prohánět po atletických hřištích a založili naši starou gardu, jsme se poznali ještě víc. Nic nebral tragicky. On byl prostě takový, ale asi ho k tomu postrčil i život,“ přemítá paní Dana Zátopková o muži, který byl v roce 2000 vyhlášen českým cyklistou století.

„A když zemřel, bylo mi hodně smutno u srdce,“ připomíná Zátopková 10. únor roku 2003, kdy Veselý, gentleman za řídítky, odešel do cyklistického nebe.

Začátky s nůší na zádech

První závod absolvoval rodák z jihočeských Plástovic (* 17. 6. 1923) v Praze coby pekařský učeň – s nůší na zádech jako soupeři. Vyhrál, bylo mu šestnáct, dostal budík a pedály pod ním se už točit nepřestaly.

„Z těch dob asi pocházely moje bolesti v zádech, z pekárny jsem vynášel na hlavě těžká plata s narovnanými bochníky a potom je rozvážel na kole,“ vzpomínal Veselý v devadesátých letech.

Tehdy pomáhal křísit Závod míru. Spolu se svým bývalým soupeřem a poté přítelem Gustavem Adolfem Schurem jezdili nablýskaným renaultem se svými jmény na kapotě i po německých silnicích.

V roce 1946 se dočkal prvního velkého úspěchu, když triumfoval v nejdelším domácím závodě Praha–Karlovy Vary–Praha ( 262 km). Z vítězství v tomto kdysi slavném a těžkém závodě, který v posledních letech cyklističtí nadšenci obnovili, se radoval ještě osmkrát.

Nejvíc jej však proslavily etapy Závodu míru – ve své době to byla jedna z mála možností, kdy mohl domácí cyklista vyniknout.

V roce 1949 jej ovládl, v letech 1952 a 1955 skončil druhý.

„Ale mohl jsem vyhrát ještě třikrát,“ utrousil všestranný cyklista, který se nebál dráhy ani cyklokrosu. V Závodě míru vyhrál šestnáct etap, překonal jej až v roce 1983 německý fenomén Olaf Ludwig.

V roce 1948, při prvním ročníku, jej o jisté vítězství připravil prasklý řetěz 25 kilometrů před cílem. V roce 1952 mu při vedení o čtvrt hodiny praskla vidlice a o tři roky později jej podrazil Schur, byť je dobový tisk už tehdy představoval jako velké kamarády. „Musel jsem na záchod a Němci za to vzali.“

Při Závodě míru byl čtyřikrát kapitánem vítězného družstva Československa, na což vládnoucí režim u tohoto zpolitizovaného podniku kladl větší důraz než na soutěž jednotlivců.

Devátý na mistrovství světa

Zúčastnil se olympijských her v Helsinkách 1952, ovšem podobně jako při světových šampionátech všichni českoslovenští jezdci doplácel na nedostatek zkušeností i na skutečnost, že se v přípravě musel soustředit na květnový vrchol. V Helsinkách závod po hromadném pádu nedokončil, na čtyřech mistrovstvích světa jej provázely pády nebo defekty. Přesto dosáhl v Kodani 1949 úspěchu – ve spurtu vedoucí skupiny projel cílem jako devátý.

Nikdy nevzdal, byť mnohokrát dojel rozbitý. Ale přišel rok 1957. Na startu Závodu míru, který se jel na trati Praha–Berlín–Varšava, stál poosmé, byť už nechtěl. Bylo mu skoro čtyřiatřicet a pomýšlel na závěr závodní dráhy.

„Moc jsem už netrénoval, pobolívala mě záda, jenže kluci za mnou přišli. A přidali se i funkcionáři: bude to dobrý, uvidíš. Ale neměl jsem to dělat, nebylo na to.“

Už první etapa z Prahy do Brna prý byla trapná. „Do cíle jsem přijel za pelotonem, ale lidé mě vítali se slávou. Hlasatel jim totiž řekl, že jsem měl několik defektů, což nebyla pravda,“ kroutil hlavou.

V etapě z Lipska do Berlína vzdal, bolest v zádech byla nesnesitelná. Nedlouho poté, když se dozvěděl, že kapitán družstva, za nějž by ostatní dali ruku do ohně, odstoupil, jej napodobil i o jedenáct let mladší Jan Kubr, kterému nedlouho předtím operovali křečové žíly.

Obvinili je ze zrady dělnické třídy, díky které mohli reprezentovat.

Z reprezentanta závozníkem

„Tak to hodnotili v novinách funkcionáři, kteří nás předtím plácali po ramenou. V Berlíně jsme museli sedět u snídaně zvlášť, asi abychom nenakazili ostatní, a hned nás poslali vlakem domů. Jen Schur a Angličan Brittain se s námi, šokováni tím rozhodnutím, rozloučili. V cyklistice přece vzdávají desítky jezdců. Kdo ví, kdybych ‚zabalil‘ sám, možná by to skousli, ale takhle všechno označili za sabotáž.“

Najednou už mu neříkali Honzíku, ale soudruhu.

Musel vrátit titul zasloužilý mistr sportu, nejvyšší sportovní vyznamenání, Kubr vracel mistra sportu.

A oba dostali dvouletý distanc.

„O mě tolik nešlo, chtěl jsem končit, ale Honza měl sportovní život před sebou,“ mračil se.

Jaká se slavnému závodníkovi otevřela další cesta? „Dostali jsem na vybranou – mohli jsme pracovat v hornictví, zemědělství nebo stavebnictví. Tak jsem šel dělat do Konstruktivy závozníka, později řidiče náklaďáku.“

Jeden čas pak šoféroval ve sportovním deníku, nakonec, do roku 1996, se živil jako vrátný.

V roce 1965, když se zdálo, že v republice začíná svítat, jim tituly vrátili. Po osmi hořkých letech.

Na křivdu však zapomenout nemohl.

„Nejsem mstivý, jenže v srdci to člověk nosí pořád. Ale je pravda, že se s lidmi děly horší věci, takže tuhle moji záležitost beru jako prkotinu. Ale zapomenout, to ne.“

A do smrti nezapomněl ani na postoj svého věhlasného soupeře Schura z tehdejší NDR. „Těžko snášel, když mi ukřivdili. A potom po mně pojmenoval syna. To nás sblížilo ještě víc,“ připomínal.

Buď rád, že tě neupálili, říkal mu Zátopek

A jak se Veselého situace řešila ve zmíněné „staré gardě“?

„Zahořklý Honza dlouho nebyl,“ kroutí hlavou Dana Zátopková. „Já ho chlácholila vzpomínkou na mého tatínka, plukovníka Ingra, který po roce 1948 říkával: každý správný Čech má být nějak perzekvovaný nebo aspoň zavřený! A Ťopek ho uklidňoval po svém: buď rád, že tě neupálili...! Ale věčně dobře naladěný Honza to nepotřeboval. Brzy si totiž našel jiného koníčka. Byl strašně šikovný, takže vždycky koupil nějakou barabiznu, časem z ní udělal pěknou chatu, prodal ji a koupil další zborceninu. Ani nevím, kolik chat takhle zvelebil,“ vypráví někdejší slavná oštěpařka. Členové staré gardy se scházejí k besedám dlouhá léta, pokaždé u někoho v bytě.

„Jenže už tu není hokejista Zdeněk Ujčík, za ním odešli motocyklista František Šťastný, potom můj Ťopek a nakonec Honza Veselý. Zůstala jsem jen já, atlet Ludva Liška, který se podílel na světovém rekordu půlkařské štafety, a jeho Olina,“ líčí Zátopková, ale neteskní. „Asi to tak má být,“ říká v poklidu.

https://soundcloud.com/dj-yoda-uk/how-to-cut-paste-the-asian