|
23. STOLETÍ BUDE
PARÁDNÍ: TAK SE NECHAL SLYŠET
PŘEDNÍ DESIGNÉR DANIEL PIRŠČ!
Co Vám působí největší
radost?
Že jsou
moje (naše) dětičky zdravé, veselé a
sociálně zdatné.
Co Vám působí největší
starosti?
Moje osobní
neschopnost vidět věci správně.
Kterých lidských
vlastností si nejvíce ceníte?
Pracovitosti
a sebereflexe.
Která lidská vlastnost
se Vám nejvíc příčí?
Lidský
strach v jakékoli podobě, který plodí zkaženosti.
Kdybyste si mohl pro
svůj život zvolit století a zemi, kdy a kde byste rád zkusil žít?
Dvacáté
třetí století by už mohlo být v pořádku. Tam to bude parádní.
Kdybyste si mohl
naprogramovat životního partnera, kterými vlastnostmi byste ho v prvé řadě
vybarvil a vybavil?
Snad
pocitem štěstí.
Kdybyste měl svému
dítěti dát na cestu životem jednu knihu, která by to byla?
Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye.
Kdybyste měl svému
dítěti poskytnout na cestu životem jen jednu radu, jakou byste vyslovil?
Nevzdávej
nic předčasně.
Kdybyste mohl být nějakým
tvorem z živočišné říše, kým byste rád byl?
Asi orlem
či supem. Nadhled mi mnohdy chybí k dokonalosti.
Kdybyste se mohl vtělit
do nějaké osobnosti dějin a žít její život, koho byste si tak asi vybral?
Neila
Armstronga nebo Edwina Aldrina. Ten pocit a pohled bych rád vstřebával na
vlastní kůži.
Kdybyste mohl ovlivnit školský
systém, na který předmět byste kladl přísný až příkladný důraz?
Výuku
cizích jazyků včetně češtiny.
Jak byste chtěl prožít
poslední den svého života?
Usmířený a
s vědomím, že ostatní se usmířili se mnou.
Považujete vše za
relativní, nebo byste něčemu přiznal absolutní hodnotu?
Do jisté
míry je samotná fyzická existence iluzí.
Kdybyste byl na
chvilinku Bohem, a mohl na světě změnit jednu věc, která by to byla?
Aby „moc
peněz“ nebyla mocí, nýbrž jen pomocí.
Kdybyste v Delfské
věštírně mohl položit otázku, jaká by to byla?
Kdy už
konečně přijdou mimozemšťané a ET sem k nám do reálu?
Kdyby měl Váš život za
chvíli pominout, jaký vzkaz byste na zemi zanechal?
Za chvíli
se znovu uvidíme, i když nejsi aligátor…
Vyptával se
v sondáži Tomáš Halík; filozof, teolog, sociolog.
EDWIN EUGENE ALDRIN
☼ 20.1.1930
MONTCLAIR (New Jersey) ۞ a stále se drží při životě jako Košťálek
koštující svět
Tiskovka
akorát ševelí v plném proudu.
„Aldrin
byl muž z masa a kamene, muž solidního zjevu, neviňátko spolehlivé jako
traktor, ale operující silou tanku, nudný, nezábavný, téměř prkenný, a přesto
s náznakem nevypočítatelnosti, jako by mu po osmnácti sklenkách alkoholu
mohly oči zrudnout a mohl se troud chytit do křížku s gorilou, anebo
člověka pozvat, aby s ním skákal ze třetího patra jen proto, aby se
ukázalo, kdo dokáže po dopadu hodit lepší kotrmelec. Byla v něm stopa
rádia, uložená v padesáti psychických a institucionálních olověných
obalech, ale byla tam. Snad bylo klíčem jeho oblečení – byl na kosmonauta velmi
vyparáděný – svítivě sytě zelený hedvábný oblek, bílá košile, svítivě
přesvědčivě zelená kravata. Střetávalo se to s jeho neživotním slovním
projevem. Hovořil pomalu, hlubokým, útěšlivě nosním hlasem – jako mohutný
reproduktor – tvář měl ostře řezanou a přísnou jako punk věnovaný královně
v UK.“
Novinář
se díval na jeviště do velké krychle z plastu asi čtyři metry dlouhé, tři
a půl metru široké a tři a půl metru vysoké. Uvnitř této místnůstky byly
větráky, které foukaly dozadu vzduch do publika čtvrtou odkrytou stěnou, takže
dech astronautů se mohl šířit sálem, ale poletující infekce nebo náznaky bacilů
k astronautům nemohly na návštěvu.
„Aldrin
měl výrazné rysy a světle hnědé vlasy, téměř do bláznivě zlatého melíru. Oči
měl zešikmeny trošku dolů jako oči samurajů. Koutky úst se mu zahýbaly
v pravém úhlu dolů… Protože Aldrin ve vojenské akademii ve West Pointu
skákal o tyči, mohl by si ho člověk velmi snadno zaměnit s koulařem nebo
chytačem v baseballu. V americké verzi fotbalu by pravděpodobně
zahrál obránce…
Mluvil
jako naplno rozjetá zubní vrtačka. Měl pověst nejlepšího fyzika a inženýra mezi
americkými astronauty, ale jeho výklad postrádal humornou složku.“
Magneťák
věrně reprodukuje jeho tehdejší slova k novinářům: „Na této výpravě máme
několik záležitostí týkajících se Lemu. Začneme tam, kde skončilo Apollo 10 se
svým fázovacím manévrem. A v tomto bodě, poté, co opustíme velitelskou
sekci a přejdeme na sestupnou oběžnou dráhu, nastartujeme poprvé přistávací
motor za podmínek dlouhodobého zážehu a odpojení od velitelské sekce. Provedení
tohoto zážehu, který bude mít pod kontrolou plastický computer, bude novinkou
tohoto letu. Použijeme rovněž přistávací radar a jeho výstupy do compu. Výstupy
ve smyslu nových dat o výšce a naměřené rychlosti, abychom se přiblížili
k povrchu Měsíce za předepsaných podmínek. Samotné řízené přistání je
novinkou v tom smyslu, že podrobně prověří propojení člověk a mechanismus.
Nikdy kopal – a zdroj dat stroj. Přistání samotné s konečnou platností
prověří přistávací amortizátory a různé systémy přistávací sekce. Posádka i loď
poprvé okusí prostředí s jednou šestinou G. Budeme vystaveni teplotním
podmínkám, jaké jsme nikdy předtím nezažili. EVA dvou mužů je také úplnou
novinkou v našem programu.“ (EVA to znamená měsíční vycházka, lunární
špacír, vedle kráterů tam potkáte i poslání od autodafè…)
A
hovořil dál o spánku v Lemu na měsíčním povrchu, o zaměřování hvězd, i o
problematice startu z Měsíce. O možnosti, že se nepodaří měsíční modul
nastartovat, i o celém širokém vějíři různých drah, z nichž některé nemusí
vůbec vést zpátky na Zem… down to Earth…
Zatímco
Armstrong byl uznávaným virtuózem v létání, který měl navíc vždycky
z pekla štěstí, ztělesňoval Aldrin organizovanou lidskou inteligenci. I on
dovedl dobře plachtit, i když s Armstrongem se nemohl měřit. Nikdy nebyl
zkušebním pilotem. Na druhé straně byl jediným mužem ze všech amerických
astronautů, který svou dokonalou znalostí matematiky mohl být směle titulován
za živý protějšek počítače NASA. „Jsem přesvědčen o tom,“ prohlásil jeden
z jeho kolegů, „že Buzz je
jediným z nás, který z hlavy vypočítává komplikovaná letová data pro
setkání tak rychle jako palubní mechanika stroje Apollo 11.“
Aldrin
studoval ve vojenské akademii ve West Pointu a ukončil ji podle prospěchu jako
třetí ve svém ročníku. Členem rodiny amerických astronautů se stal v říjnu
1963 po obhajobě práce o problémech při setkání dvou nabušených a nabručených
taky, kosmických těles. V roce 1967 získal další vědecký titul.
Jeden
z vědců hovořil o Aldrinovi jakožto o „nejlepší hlavě, kterou jsme až
dosud do vesmíru vyslali.“ V době letu na Měsíc měl Aldrin hodnost
plukovníka. Byl držitelem rekordu v kosmických vandrech i
ve slušivosti skutečnosti u pohybu těch neobnošených jakoby netknutých
NASA skafandrech – 5 hodin 30 minut. Patřil k fanatickým presbyteriánům a
přátelé se vždy báli rozhovorů s ním, poněvadž v řeči rekordně zhusta
omílal příklady a citáty z bible…
Poprvé
startoval na dvoumístné kosmické lodi typ Gemini. Bylo to 11. 11. 1966 ve 21
hodin 46 minut středoevropského času a loď nesla označení Dvanáct. Jeho
velitelem byl James Arthur Lovell. Byla to poslední loď tohoto typu. Přistála
15. listopadu 1966 ve 20 hodin 21 minut středoevropského času. Let trval celkem
94 hodin a 35 minut. Při vesmírném vandru trvající – jak již bylo poznamenáno –
5 a půl další hoďky, fotografoval Aldrin Zemi a spektra vybraných částí oblohy.
Kromě toho spojil kabinu Gemini 12 s cílovým tělesem typu Agena a pracoval
na dvou jeho montážních panelech. Nebyl ani unavený, ani grogy opocený, čímž
dokázal, že při dokonalé přípravě bude možné s dobrou psychikou ve vesmíru
uskutečňovat i velmi složité pracovní procesy a operace moderního druhu…
Na
obrazovce se chvěje záznam na tři obří rakety Saturn 5 stojící vzpřímeně na
startovací rampě. Nad tribunami s přihlížející veřejností se rozléhal hlas
operátora:
„Jsme
za 4 minutou a 30 sekundou v odpočtu – stále je ještě GO. Čtyři minuty 15
sekund – řídící startu nyní informoval řídícího zkoušek startovací rachejtle Normana
Carlsona, že má GO pro start. Překročili jsme nyní hranici čtyř minut. Ve tři
minuty a sedm sekund přejdeme na automatickou sekvenci. Tři minuty, čtyřicet
pět sekund a počítáme dál. Během posledních zkoušek možnosti havarijního
přerušení letu mezi několika klíčovými členy obsluhy tady v Řídícím centru
a mezi astronauty vedoucí startovacích operací Paul Donelly popřál posádce za
startovní tým, nekonečně hodně štěstí a zlomte vaz.“ Tři minuty 25 sekund a
počítáme dál. V této chvíli je stále ještě GO. Asi za 10 či 15 sekund
přejdeme na automatickou sekvenci. Vše je stále ještě GO. Když Neil Armstrong
obdržel přání všeho nejlepšího, odpověděl: „Mnohokrát vám děkujeme. Víme, že to
bude dobrý let.“ Povel ke startu přichází. Jsme na automatické sekvenci. Blížíme
se hranici tří minut. T minus tři minuty a počítáme dál. T minus 3 – stav všech
systémů je v této chvíli GO…
Cíl
pro astronauty Apolla 11 – Měsíc. Při startu budeme vzdáleni 350 991 kilometrů.
Právě jsme minuli hranici dvou minut. T minus minuta 54 sekund a počítáme dál.
Naše indikační tabule ukazuje, že nádrže okysličovadla druhého a třetího stupně
jsou nyní pod tlakem. Během poslední minuty zvyšujeme tlak dál ve všech třech
stupních, abychom se připravili ke startu… Minuta 25 sekund a počítáme dál.
Indikační tabule ukazuje, že třetí stupeň je zcela pod tlakem. Minuli jsme
hranici osmdesáti sekund. Přejdeme na vnitřní zdroje proudu v padesáti
sekundách. Navigační systém přechází na vnitřní napájení v 17 sekundách a
pokračuje k zážehové sekvenci začínající v minus 8,9 sekundy. Blížíme
se k hranici šedesáti sekund pro let Apollo 11. T minus šedesát a počítáme
dál. Minuli jsme T minus šedesát. Padesát pět sekund a počítáme dál. Neil
Armstrong se právě ozval z éteru. „Byl to opravdu hladký odpočet.“ Minuli
jsme hranici padesáti sekund. Čtyřicet sekund od startu Apolla 11. Všechny
nádrže druhého stupně jsou nyní pod tlakem. Třicet pět sekund a počítáme dál.
Astronauti hlásí spásu: „Vypadá to very good.“ T minus 25 sekund. Dvacet
sekund. A počítáme dál. T minus 15 sekund, vnitřní řízení, 12, 11, 10, 9,
počátek zážehové sekvence, 6, 5, 4, 3, 2, 1, zero, všechny motory běží, S – T – A – R – T . “
Vyšlehly
dva obrovité jazyky současně plné oranžového ohně. Raketa se pomalu začala
odlepovat ze zeměplochy k obloze…
Aldrin
je druhým člověkem, jehož stopy se otiskly do měsíčního prachu.
„Měl
jsem kromě jiného zjistit,“ vyprávěl, „jak se dá nejsnáze po měsíčním povrchu
pohybovat. Vyšlo najevo, že je to stejné jako na Zemi – ideální je klást pěkně
nohu před nohu. Klokaní skoky oběma nohama současně rovněž nejsou
k zahození, ale méně jsem při nich ovládal své pohyby.
Nejdříve
je nutno pohybovat nohama docela pomalu; největší potíž nastane, když se chcete
zastavit. Musíte si pár kroků předem určit, kde chcete zůstat stát, protože se
nemůžete zastavit hned, jak se k tomu rozhodnete, ale po dvou nebo po
třech krocích. Ihned také zpozorujete ztrátu rovnováhy, ale to se brzy srovná.
Našim následovníkům na Měsíci bych doporučoval, aby si prvních patnáct nebo
dvacet minut pohybu na Měsíci vyzkoušeli, jaký způsob pohybu jim nejlíp
vyhovuje.
Je
zajímavé, že lze jen těžko odhadnout sklon těla. Někdy nevíte, zda se nakláníte
dozadu nebo dopředu a v jakém úhlu. Vzhledem k tomu a také vzhledem
k zornému poli omezenému přilbou vám mohou drobné půdní nerovnosti
připadat jako hotové srázy. Naše batožiny na zádech vážily na Měsíci něco přes
devět kilo, ale i tak to člověka táhne dozadu, a musí být proto nakloněn trošku
dopředu.
Hloubka
stop, které jsme zanechávali na zvláštním prachovitém povrchu, se značně
měnila. Místy činila sotva pár milimetrů, ale na okrajích některých malých
kráterů byla vrstva měkkého materiálu zřejmě vyšší, takže jsme zapadli až deset
centimetrů hluboko…“
Po
intenzivní práci se Armstrong a Aldrin vrátili do měsíčního modulu.
Aldrin:
„Neil i já jsme lidé spíš zdrženliví, nemáme ve zvyku projevovat nějaké velké
emoce. Dokonce i během dlouhého předběžného výcviku jsme si o svých pocitech
prakticky docela nic neřekli. Ale jednu chvíli tam nahoře, jenom na chvilinku,
jsme se na sebe koukli a vzájemně si poklepali na ramena. Řekli jsme si něco
jako: Tak přece jenom jsme to zvládli.
Spali
jsme s obtížemi. Já měl lepší místo na podlaze modulu, ale Neil koukal
rovnou dalekohledem na Zemi, která vypadala jako velká modrá oční bulva, kuk na
spektru. Hlavně teplota nám nedávala spát. Bylo chladno a po takových třech
hodinách to už bylo docela k nesnesení. Chladicí systém v našich
kombinézách pořád ještě fungoval na jedničku. I když jsme jej nastavili na minimum,
mnoho nám to nepomohlo.“
Rozbušky
vyprskly svou salvu burácivého ohně ve smíchu podle plánu. Trup Lemu se oddělil
od spodní části a začal stoupat. Startovací motor naběhl do devadesáti procent
tahu ve třech desetinách sekundy.
Aldrin:
„To vám bylo tak nádherné. 26 stop, 36 stop za sekundu vzhůru. Trošku kolísání
ze strany na stranu. Jinak klidný hladký let. Tamhle dole je ten náš známý
kráter.“
Armstrong:
„Frčíme jako po dálnici US 1.“
CAPCOM:
„Orel, tady Houston, 4 minuty… všechno ubíhá skvěle.“
Aldrin:
„Tady vpravo je teď Sabine… Tamhle je Ritter. Přímo před námi. Ten ale vypadá
mohutně, co?“
CAPCOM:
„Orle, Houston, vypadáte very good, snad rozšafně.“
Operátor:
„Ještě minuta hoření. Horizontální rychlost 4482 stop za sekundu.“
Aldrin:
„Ještě 800. Ještě 700. Otevírám hlavní uzávěry. Tlak drží dobře. Ještě 350.
Přítok paliva pro start uzavřen. Křížové propojení otevřeno. Vypnuto. GO, Motor
je vypnut.“
Operátor:
„Rychlost v době zastavení motoru 5537 stop za sekundu.“
Kabina
Lemu letěla o něco rychleji než půldruhého kilometru za sekundu po excentrické
oběžné dráze kolem Měsíce, přibližně 87 kilometrů od povrchu
v nejvzdálenějším bodě a 17 kilometrů v nejbližším bodě…
Operátor:
„Řídící letu Christ Kraft poznamenal, že měl pocit, jako by pět set miliónů
lidí po celém světě pomáhalo tlačit Orla z Měsíce na oběžnou dráhu.“
Během
výstupu na tuto oběžnou dráhu byl Armstrongův puls téměř normální, nepřesáhl
devadesát. Aldrinův však vyskočil až na sto dvacet. Bylo to jen jedenkrát za celý
let, kdy Aldrinovo srdce bilo o několik sekund rychleji než srdce ostatních
dvou členů výpravy…
Orel
ve výši 87 kilometrů nad Měsícem zapnul opět motor, aby dosáhl poněkud
příznivější rychlosti, což mu umožnilo přejít na vyšší dráhu, odkud zahájil přibližovací
manévr ke Columbii. V lodi je očekával netrpělivě třetí člen první výpravy
na Měsíc – Collins. Columbia byla v té chvíli o padesát kilometrů vpředu a
o třicet kilometrů výš. Za necelé čtyři hodiny od startu se obě tělesa objevila
v dohledu. Po vyrovnání rychlostí obou vklouzla velitelská sekce (a žádné
skety jako u CZ vesmírných těles) do kotvy Orla. Aby bylo spojení pevné, musela
se odpálit malá flaška se stlačeným plynem, která aktivizuje píst, jenž přirazí
obě lodi k sobě. Mechanicky se spustí dvanáct zámků. Tomu se říká „pevné
spojení“. Ale než tento okamžik nastal, došlo k nenadálému otřesu a lodě
začaly kolísat ze strany na stranu. Chvěly se a otřásaly.
Osm
až deset sekund trvalo „to peklo“.
Konečně
se obě lodi s velkým lomozem setkaly, napevno se spojily a všechno bylo
jako mávnutím Harryho P. kouzelného proutku opět „v normě“…
Columbia
se po řadě dalších úkolů, po posledním úklidu Lemu a jeho odpojení, vydala na
zpáteční cestu. APOLLO 11 přistálo v Tichém oceánu jihozápadně od Honolulu
24. července 1969 v 17 hodin 51 minut středoevropského času. Let trval
celkem 195 hodin a 19 minut…
Dva
roky po návratu z Měsíce prý Aldrin pocítil, že musí vyhledat osobního
psychiatra. Napsal o tom: „Postupem doby jsem se cítil stále víc a víc vyplivnut
z provozu. Někdy jsem nebyl s to vůbec aktivně běžet na plný výkon a
soustředit se.“
Všechno
bylo drženo v utajení. Tajemství však dlouho tajemstvím nezůstalo.
Z nervového šoku (jak byla tato diagnóza stanovena) se Aldrin pracně
sbíral, až se nakonec zase zotavil. Ale nepříjemné pocity zůstaly jako strašák
v poli, v akčním rádiu. V té době byl Aldrin velitelem
zkušebních pilotů. Brzy však požádal o penzionování s all inclusive. Jeho
žádost byla schválena. Národní hero from United States nějaký čas zprostředkovával
svým vzezřením v televizi reklamu západoněmecké automobilce Volkswagen.
Pak se s manželkou a dětmi uchýlil do samoty.
V knize
Návrat na Zem se Aldrin snažil vysvětlit, co se s ním vlastně racionálně
emocionálně stalo. Přistání dvou pozemšťanů sledovalo u televizních přijímačů,
jak se odhaduje, asi 530 miliónů lidí, tak to máme asi miliarda a 60 miliónů
očí… „Nikdo z nich nemohl tušit, že mě tam, na Měsíci, trápily ledviny
velkou bolestí,“ píše Aldrin. „Jen zásluhou speciální úpravy skafandru jsem
nebyl zvlhlý. To nikdo zkrátka neviděl. O tom jsem věděl jen já sám.
Představovali
nás jako skutečné ideální Američany. Proti těm skutečným nic nenamítám. Ale
ideální? Měli jsme vážné problémy. Trápilo nás, že kosmický program byl
předmětem zvrhlého politikaření, vnitřních tahanic a konkurenčních potyček,
zvrhlého vyřizování účtů.“
Při
výkladu těchto slov komentátoři usoudili, že Aldrin přišel o největší triumf ve
svém životě tím, že proti očekávání nesměl vkročit jako první na Měsíc, on,
důstojník. Že přednost byla dána civilistovi!
Aldrin:
„Až po přistání na vodě bylo všechno OK, všechno bylo v lidských silách, i
když se musely překonat neuvěřitelné obtíže. Avšak od okamžiku, kdy jsme se
vrátili na pevnou půdu Země, můj život se překotil vzhůru nohama. Tím všechno
začalo. Stali se z nás reklamní manekýnci, paňáčci, kteří se museli
mihnout na všelijakých recepcích a banketech. Dělali jsme reklamu americkému
kosmickému programu. Přestali jsme být astronauty v technickém slova
smyslu, jakmile jsme po skončení letu prošli karanténou…
…Dlouhodobá
karanténa po návratu z Měsíce byla rájem proti tomu, co následovalo
později. Když jsem měl promluvit v Kongresu, cítil jsem se jako
v rauši. Raději bych byl býval letěl znova na Měsíc, než vystupoval
v Kongresu v roli prominentní VIP. Můj projev se zvrhl v pusté
nanicovaté fráze. Byl jsem nucen se usmívat a chovat se tak, jak se ode mne
strojově očekávalo.
V podobné
situaci se ocitali všichni příslušníci rodin astronautů. Cítili jsme se jako
pod neustálým dozorem. Před domem nás šmírovali reportéři s fotoaparáty a
televizními kamerami. Číhali na každý náš krok a využívali každé příležitosti
do sytosti. Moje děti se nedokázaly smířit s tím, že usmívající se a
šťastně vyhlížející člověk, kterého vidí na televizní obrazovce, a uštvaná a
nervózní ovce, jenž se občas objeví u domácího krbu, že to je vlastně jejich
táta… Vzpomínám si, jak to s námi zacloumalo, když jsme se dozvěděli, jak
to s námi se všemi dopadlo v magazínu LIFE. Časopis koupil právo
zveřejňovat naše vyprávění a materiály o našich rodinách. Na snímcích bylo
vidět šťastné a spokojené ženy a děti i manžele stojící hrdě spolu vedle sebe.
Přečetl jsem si článek a musel jsem si povzdychnout: Kdyby to tak bylo i ve
skutečnosti…
Když
jsem ještě sloužil v NASA, neposkytli jsme bez předchozího souhlasu a
zpracování (tedy editorského učesání naší verze) ani jediný rozhovor a nesměli
jsme napsat ani řádku. Dokonce i naše rodinné fotografie se předem pitvaly
v našem tiskovém středisku. Za několik let vznikla prověřená kolekce
snímků báječných hrdinů. Astronauti, to jsou přece supermani supervyšlechtění,
to jsou ve všech ohledech jen samí slušňáci: železné zdraví, ušlechtilá mysl –
ztělesnění všeho nejlepšího. Pravda ovšem je, že ne všichni dokázali být takoví.
Na povel.“
Břímě
popularity Aldrina pronásledovalo a zbavovalo ho sebejistoty. Nebyl povýšen na
brigádního generála, což pokládal za otázku osobní prestiže. Cítil, že začíná
v životě dost prohrávat.
„Všiml
jsem si, že nejednám na své obvyklé úrovni. Dříve jsem vždy sám věděl, co mám
dělat, a najednou jsem potřeboval, aby mi někdo radil. Jenže život vyžadoval
své. Nedokázal jsem obstát v dobré konkurenci. Všechny možné utišující
prostředky, s jejichž pomocí jsem se pokoušel existovat, nepomáhaly. Tak jsem
se obrátil na lékaře a na svého velitele. Řekl jsem jim, že potřebuji pomoc
psychiatra.“
Plukovník
Aldrin souhlasil s doporučením odejít ze „světla reflektorů“. V roce
1972 své rozhodnutí oznámil a řekl, že se cítí povinen napsat o svých
zkušenostech výhradně pravdivou čtivou knihu.
„Řeknu
to otevřeně! Nebude se podobat vyprávění otištěnému v magazínu mazaných
kokotů Life!“
Aldrin
svou zpověď napsal. Její význam charakterizoval takto:
„Při
líčení svých osudů možná u někoho probudím odvahu pustit se do řešení problémů,
jež samozřejmě má každý člověk, ale stejně tak budu možná varovat lid před
nerozvážnými kroky!“
Je
nutno objektivně zhodnotit, že Aldrin, i když neunesl tíhu své slávy, přispěl
čestně svým dílem k tomu, aby byl splněn odvěký lidský sen, dotknout se
čistou botou cizího vesmírného světa. A tím se trvale zapsal do povědomí o
usilování pokroku ve prospěch lidstva.
http://www.youtube.com/watch?v=HkTNt48dJJo
Tasmin
Archer – Sleeping Satellite (US version)
NEIL ALDEN
AMRSTRONG
☼ 5.8.1930
WAPAKONETA, OHIO, JŮ–ES–EJ ۞ 25.8.2012 CINCINNATI, OHIO
Ano, pojďme si nadělit pradávnou esej z Jůesej, o jednom lvu,
co se ve Vesmíru jen tak sám od sebe neztratí.
ARMSTRONG: „Asi ve výšce tisíc metrů nad měsíčním povrchem jsme se
poprvé dostali k tomu, abychom vykoukli z kajuty oknem. I v této
výši je širší rozhled vyloučen blízkostí obzoru, charakteristickou pro poměry
kráterů na Měsíci. Objevili jsme výrazný bod – velký kráter. Vypadal asi jako
letiště v Houstonu, ale vzhůru nohama.
Nejdříve jsme chtěli přistát vedle toho kráteru. Ale čím jsme byli
blíž, tím nám bylo jasnější, že jsme si vybrali nehostinný kraj. Všude se
povalovaly balvany. No hrůza. Zdálo se nám, že se k nám řítí obrovskou
rychlostí skály. Nepochybně by bývalo zajímavé přistát tam v tom kamení,
poněvadž bychom získali vzorky z nějakého kráteru. Vědce by to rozhodně
vzpružilo.
Uháněli jsme vodorovně nad rozmetanými skalisky a ohlíželi se po
nějakém vhodnějším plácku. Našli jsme takových hned několik a prověřili jsme je
pátracím pohledem ze všech stran. Pokaždé jsme si to nakonec rozmysleli, čím
blíž jsme se k místu totiž dostali, tím méně se nám zamlouvalo. Nakonec
jsme si zvolili místečko veliké asi jako průměrná zahrádka. Na jedné straně byl
kráter, na druhé rozdrolená skaliska.“
Jak poklidně znějí tyto Armstrongovy věty. Jako kdyby skutečně
přistáli kdesi v Cali. Přitom poslední okamžiky sestupu Orla doslova
zvedly všechny odborníky s očima na štopkách u obrazovek v Houstonu,
prdel jim vyletěla z křesel.
PALIVO
STAČÍ NA JEDNU MINUTU EXPERTÍZY UMĚLÉ INTELIGENCE FRÁZE EXTÁZE
CAPCOM: „Orle, zde Houston. Máte GO k pokračování vaší
expertízy v sestupu s běžícím motorem. Máte GO k pokračování v sestupu.“
OREL: „Rozumím!“
TISKOVÝ MLUVČÍK: „Výška 40 000 stop.“
CAPCOM: „Orle, zde Houston. Vypadávají nám opět cifry
z plánu. Ale máte ještě stále GO.“
OREL: „Pings máme pevně v rukou. Vypadla lampa výškoměru.
Delta H mínus 2 900.“
(Pings říkali astronauti počítači, který řídil sestup, tak to
nebyl žádný předpotopní krám. Jedna z jeho hlavních funkcí spočívala
v tom, že vypočítával poměr mezi zbytkem paliva a zbývajícími kilometry.
Bez počítače by se tento úkol těžce řešil, some like it hot, horko těžko ale
zde, poněvadž na začátku sestupu se Orel pohyboval rychlostí několika tisíc
kilometrů za hodinu, ale na konci přistával rychlostí jen několika centimetrů
za sekundu.)
CAPCOM: „Rozumím.“
OREL: „Máme Zemi přímo před okny našeho provizorního pokojíčku!“
Jaký lyrický okamžik uprostřed toho vypětí ze vší té nasazené
techniky a průkopnickému letu vpřed. Jaká to asi musela být úchvatná podívaná,
když vyloučil tuto poznámku na rtech bez ohledu na to, jaký zmatek mohla
vyvolat nezřetelnou reprodukcí při výpadku ve spojení tam na Zemi.“
ALDRIN: „Houstone, podívejte se na Delta–H–Program–Alarm!“
CAPCOM: „Vypadá to dobře.“
ALDRIN: „1202, 1202!“
Byl to havarijní signál, jenž oznamoval, že počítačová kapacita je
právě přetížena, a PC už není schopen vykonávat svou úlohu. Začal se zabývat
jen těmi nejdůležitějšími funkcemi. V Houstonu velmi dobře věděli, že
číslo „1202“ znamená rychlý pokles pracovních schopností počítače. Jako první
vypadne automatický pilot, pak kontrolní systém tahu motoru, dále navigační a
řídící soustava – astronauti musí sestup přerušit. To všechno se může odehrát
v pouhých patnácti sekundách.
Deset sekund trvala blesková porada letového ředitele Kranze
s inženýry odpovědnými za sestup. Rozhodl se v pokusu pokračovat až
do cíle.
CAPCOM: „Orle, zde Houston. Dáváme pozor na váš Delta–H.“
Znamenalo to, že řídící středisko převzalo část funkcí Pingse na
sebe. Údaje přistávacího radaru už nejdou do počítače, nýbrž zpříma jako přímka
letí na Zemi. Tím se zahlcenému počítači poněkud ulevilo.
Orel klesl ze sedmi tisíc na pět tisíc tři sta metrů a pak na
čtyři tisíce pět set.
Po dvanácti sekundách se modul z téměř vodorovné polohy otočil
svýma pavoučíma nohama dolů. Ve spodním okénku bylo poznat ubíhající krátery. V okénku
počítače blikl další nouzový signál jako otřesné hlášení.
ALDRIN: „Druhý alarm, 1201.“
CAPCOM: „Rozumím, 1201 – Alarm.“
Poněvadž se však nic hustého nedělo, ohlásil se znovu pilot
modulu.
ALDRIN: „Zůstáváme GO. Dva tisíce stop…“
Aldrin čte nahlas důležité vzkazy z přístroje tady toho a
tady toho také: „750 a 23 hlouběji.“ To znamená výška sedm set padesát při
rychlosti klesání třiadvaceti stop za sekundu.
„700 stop, 21 hlouběji, 600 stop, 19 hlouběji, 540 stop – 30 až 15
hlouběji.“
V samém rozčilení Aldrin udal falešnou směrodatnou
číslovku.
„400 stop, 9 hlouběji, 350 a 4. Horizontální rychlost zůstává
stejná.“
Dole ubíhá stále pomaleji měsíční krajina. Armstrong převzal
řízení zcela na sebe. Počítač zpracovává už jen jeho povely. Modul se skoro
nehybně vznáší nad planinou. Rychlost klesání se snížila ze tří metrů na metr
za sekundu. Pak na třicet centimetrů.
Orel se však stále ještě vznáší ve výši kolem dvou set stop.
CAPCOM: „Šedesát sekund, ani o píď sekundy jinak.“
Znamená to, že palivo stačí už poslední minutku!
CAPCOM: „Už jen třicet sekund!“ V hlase je slyšet obava o
existenci v budoucnu.
Palivo je téměř na nule a Orel se stále ještě vznáší.
Na panelu se rozblikaly kontrolky. Kontakt!
Orel přistál úspěšně…
DRAMA NA
PALUBĚ GEMINI 8
Armstrong byl jedním z nejlepších zkušebních pilotů ve
Spojených státech. Létat se naučil dřív než řídit auto Benz. Za jednu hodinu
létání musel zacálovat devět babek cash. Peníze si vydělával jako poslíček
jedné lékárny – 40 centů na hodinu. Od svých čtrnácti let se bavil stavbou
leteckých modelů. Lepil, vymýšlel, zlepšoval design a pak je pouštěl
z rukou ve jménu dospělácké motoriky jako vykrmené vlaštovky. Tady někde
začínala jeho láska k těm opravdovým strojům, jejichž fotografie obdivoval
v obrázkových časopisech a naleštěných prospektech. Když si vzpomíná na
svoje dětství (jako lev a učenlivý přítel lidstva), tak vlastně ani jiné záliby
nepěstoval. Za svým cílem však kráčel vytrvale neohroženě. Získal stipendium
válečného námořnictva ke studiu stavby letadel. Pak přesedlal na námořní
základnu Pansacola k výcviku. V jedenadvaceti už létal na bojových
letounech Panther v korejské válce. Podnikl 78 bojových letů. Jednou
dotáhl těžce pochroumaný stroj jen o fous na letadlovou loď Es*sex, podruhé
musel seskočit nouzově s padákem, aby přežil.
Jako jediný z tehdejších astronautů si vybral za oddechový
sport bezmotorové létání. Celý jeho život byl vlastně zaměřen jenom na to, aby
se mohl vznášet mezi nebem a zemí a nadělovat nastřádané poznámky dalším
generacím. Neustále se díval nebezpečí do tváře! Pilot dostává všelijaké úkoly,
každý let se od toho předchozího liší. Ale vědomí, že ovládáš obrovitou sílu,
která vdechuje duši štíhlému stroji, je silnější než nebezpečí, asi jako vokál
Michaela Jacksona ve Vesmíru.
V pětapadesátém se Armstrong stal zkušebním pilotem a zároveň
pokračoval ve studiu na univerzitě v Jižní Kalifornii. Létal na raketovém
letounu Bel X–15 pětinásobnou rychlostí zvuku Motownu až do výše 64 kilometrů.
To už se obzor pod letounem pořádně rozšiřuje. Ještě dvakrát tak vysoko a budeš
na dráze, po níž spěchají kolem planety družice.
Armstrong se zúčastnil zkoušek kluzákového přistávacího zařízení
pro projekt Gemini (dvoumístná kosmická loď USA). To už byl vlastně jednou
nohou v kosmu, druhou tak napůl. Mezi americké astronauty byl
s konečnou platností přijat v roce 1962.
Prvním jeho krokem do vesmíru byl dramatický let na palubě Gemini
8, při němž mu skutečně šlo o kejhák. Spolu s Davidem Scottem se měli
spojit s raketou Agena, která vystartovala předtím. Gemini 8 vzlétla
z kosmodromu na mysu Canaveral 16. března 1966 v 17 hodin 41 minut
středoevropského času. Přiblížení i spojení s Agenou zpočátku proběhlo
podle plánu. Ale najednou začala obě tělesa stále rychleji rotovat.
„Měli jsme zpočátku pocit, který Dave později označil jako
„konstruktivní strach“. Bylo nám jasné, že došlo k nouzové situaci,“
svěřoval se později Armstrong. „Je povinností zkušebního pilota, aby našel
problémy a rozluštil, jak je odstranit co nejdříve. Ani na chvíli jsem
nepochyboval, že i v tomto případě řešení najdeme. Museli jsme je však
najít okamžitě!
I když jsme nic přesnějšího nevěděli, báli jsme se napřed obě
kosmická tělesa rozpojit. Museli jsme si být jistí tím, že v okamžiku rozpojení
nebudou pohyby tak silné, aby vzápětí vedly ke srážce s Agenou. Kdyby se
nám však rozpojení podařilo, měli jsme naději, že se později budeme moci
s Agenou opět spojit. Věřili jsme, že těžkosti má na svědomí Agena. Tady
jsme se dopustili zásadního omylu. Po rozpojení kabina Gemini vůbec na brzdění
nereagovala, rotovala ještě čiperněji perněji než předtím. Slunce nám zaclánělo
do obličeje asi jednou za sekundu. Poněvadž se rotace neustále zrychlovala,
musel nastat okamžik, kdy už nebudeme moci to otáčení snášet. Jedinou možností,
jak kabinku stabilizovat, bylo vypojit stabilizační systém a zapojit rakety pro
návrat do husté atmosféry. Nechtělo se mi k tomu přikročit, poněvadž to by
znamenalo přerušení letu. Kromě toho Scott měl vystoupit asi na dvě hodiny do
vesmíru a s tím by byl v tu ránu také amen! Po přezkoušení celého
okruhu jsme konečně příčinu otáčení našli. Tryska číslo osm se samočinně
zapojila.“ Přesto však Armstrong musel nakonec stisknout tlačítko
k návratu na sedmém oběhu kolem planety. Přistáli se Scottem 17. března
1966 ve čtyři hoďky 22 minut středoevropského času nouzově v Tichém oceánu
800 km východně od Okinawy (pro Japonsko tak výhodné). Let trval 10 hodin a 41
minut…
Program druhé generace kosmických lodí skončil, výcvik však probíhal
dál. Na základně v Ellingtonu začali astronauti nacvičovat přistání na
měsíčním povrchu. Sloužil jim k tomu speciální přístroj. Armstrong usedl
6. května 1968 za jeho páky, aby absolvoval jeden ze cvičných letů. Po několika
minutách se však stroj kokpit roztřásl a Armstrong nad ním ztrácel svou vládu,
bylo to divoké, nebylo to stylové. Po několikerém škubanci se naklonil a začal
padat. V posledním okamžiku zasáhl katapult do díla. Sedačka i
s Armstrongem odlítla stranou. Astronaut přistál několik desítek metrů od
hořících trosek. Znovu zdárně nezraněn!
Začalo se o něm špitat mezi zasvěcenci, že má „společného něco
s ďáblem“ nebo alespoň z pekla štěstí.
VELITELEM
APOLLA 11
Po skončení programu Gemini se Amíci soustředili především na úkol
vysadit první astronauty na měsíčním povrchu. Americkým odborníkům a
konstruktérům se podařilo postavit obrovskou raketu Saturn 5, která prokázala
při všech letech vysokou spolehlivost. K vysazení astronautů na měsíční
povrch a pro jejich návrat navrhl engineer John Houboldt z Lengleyho
výzkumného střediska NASA zajímavý způsob, kterého se pak skutečně použilo:
z kosmické lodi kroužící kolem Měsíce se odpoutá malý létající přístroj,
přistane na tomto tělese a zase se k parkující lodi vrátí. Po přestupu
obou astronautů bude přístroj odhozen. Zpočátku byl tento návrh zamítnut. Když
se však ukázalo, jaké obrovské potíže by vznikly při uskutečňování jiných
projektů, začal se stále větší počet konstruktérů a vědců k tomuto návrhu
přibližovat s důvěrou v úspěch.
Úspěch bude jimi dokonán, velitelská část lodi Apollo se podobala
kuželce s maximálním průměrem 3,91 metru a výškou 3,66 metru. S plnou
výstrojí i výzbrojí měla hmotnost 5 950 kil. Uvnitř byla většina
elektrotechnického zařízení potřebného k letu, ke spojení se Zemí a
k určování polohy. Astronauti měli k dispozici šest krychlových metrů
prostoru. Bylo zde celkem šest set padesát vypínačů, přepínačů, ciferníků,
kontrolních kuk a check, nejrůznějších páček. Po obou stranách kabinky, nahoře
i dole pak byla celá „hnízda“ černých, červených a šedých knoflíků, malinká
čtyřhranná očka výstražných světýlek, okénka počítače, lampičky signalizující
selhání důležitých funkcí, počítače–sledovatelé sledující rychlosti, brzdící
páka, přístroje ke stabilizaci letu. Každý ze tří kosmonautů, kteří dohromady
tvořili posádku, musel být kdykoli připraven zaujmout místa ostatních dvou.
Jejich mozky byly po měsíce (ale nikdy vymývány jako v Česku hromem
blesku) ještě krmeny, tj. přiživovány užitečnými informacemi o tom, za jakých okolností
ty jednotlivé systémy mohou úspěšně vykonávat funkci nebo kdy naopak vynechají.
Astronauti znali do nejmenších detailů význam asi šesti set varování a
rozličných variant, které se v těch páčkách, vypínačích, přepínačích,
v těch tlačítkách celého technologického zařízení skrývají. Byli
připraveni okamžitě hlásit sebemenší změny v rychlosti lodi právě tak jako
údaje o množství paliva, které je k dispozici nebo o životních podmínkách
v kabince. Kromě těchto přístrojů, jež se nacházely nad hlavami moudrých a
před nohama schopných astronautů, tu byla další série okének, v nichž se
objevovaly údaje o kontrole zdravotní fyzičky astronautů, bylo zde filmovací
vybavení a sanitární zařízení, navigační aparáty, radar střežící setkávají
manévry, sextant i dalekohled, nádržka s vodou, regulace kyslíku, regulace
tlaku v kabině, ventily pro skafandry, páka pro ruční změny vnitřní
teploty a tlaku, hodiny, na nichž ručičky prozrazovaly přesný čas jako
švýcarské klientele, jenž uplynul od startu, čistící ventily, vnitřní osvětlení,
vnější osvětlení, dvě ruční páky podél velitelského křesla umožňující klidně
pohyb lodi ve třech rovinách a všech možných i nemožných (jak se zdá…)
ostatních směrech letu…
Pod velitelskou částí byla motorová sekce ve tvaru válce o průměru
3,91 m. Včetně trysky raketového motoru byla dlouhá 8 metrů. Měla hmotnost
v průměru 25 tisíc kg, z toho na pohonné hmoty připadlo 19 tisíc kg.
Motor o tahu 9 280 kilopondů umožňoval manévrování, přechod na jiné dráhy,
navedení na parkovací dráhu kolem Měsíce a zpáteční start směrem k Zemi.
S lodí byl spojen dokonale měsíční modul.
Byla to vlastně dvoustupňová kosmická loď. Račte nasedat jen jako
čtenářky na dráhu beztíže. Sestupová část, jež zůstávala na Měsíci, měla
raketový motor, který mohl být až dvacetkrát zapálen. Celková doba hoření byla
spočítána na 910 sekund. Druhá, startovací část, měla hermetickou kabinku pro
dva astronauty. Její vnitřní průměr byl 2,3 m, hloubka pak 1,07 m. Startovací
motor dával tah 1 590 kilopondů. Modul byl vysoký 7,6 m. Patky vyklopených
nohou ležely na obvodu kruhu o průměru 9,45 m. Jeho hmotnost činila 14 700 kg,
z toho pohonné hmoty pro oba motory celkem 10 600 kg. Při startu rakety ze
Země byl měsíční modul umístěn nad třetím stupněm pod motorovou sekcí vlastní
lodi. Na parkovací dráze kolem Země byla loď přestavěna, modul vytažen
z lůžka a připojen k přední části lodi…
Slayton, jeden z „první sedmičky“ amerických astronautů, který se
postupem doby vypracoval na personálního šéfa všech astronautických oddílů (i
když sám podnikl kosmický let až v nekomickém roce 1975 v programu
Sojuz–Apollo) se rozhodl, že právě Armstrong bude prvním člověkem, jenž
vystoupí na měsíční povrch.
Velitel Apolla 11 nevěří v Boha a není příslušníkem žádné
církve či okruhu Osvícenců. Byl v tomto ohledu mezi americkými astronauty
snad světlou výjimkou. Je přesvědčený ateista a věří pouze v užitek
techniky: „Neil nevěří v Boha, poněvadž Bůh není jeho letadlo!“ říkali o
něm jeho kamarádi bona fide, v dobré víře…
PRVNÍ ČLOVĚK
NA MĚSÍCI
20. července 1969 – 21 hodin 17 minut 39 sekund.
ARMSTRONG: „Hlásí se základna Tranquility. Orel přistál!“
Ve 3,51.16 dne 21. července vystoupil Armstrong na verandu – na
malou plošinku nad devíti schůdky modulu. Pak zabral za táhlo, kterým zapnul
televizní kameru umístěnou nad postavcem Orla.
ARMSTRONG: „Jsem na spodku žebříku. Patky nohou modulu nejsou
zabořeny víc než jeden nebo dva palce, i když se mi zdá, že povrch je velmi
zrnitý, když se k němu přibližujete a soustředíte se na detail zrnka.
Vypadá to téměř jako prach… Teď se chystám pustit se modulu… Je to malý skok
pro člověka a velký hop pro lidstvo.“
21. července ve 3 hodiny 56 minut 20 sekund se první člověk dotkl
nohou měsíčního povrchu.
ARMSTRONG: „Povrch je pokryt jemným prachem. Vířím ho patou.
Ulpívá ve slabých vrstvách na botách jako práškovité vápno. Bořím se jen tak na
zlomek palce, může to být tak osmina palce, ale přesto pozoruji šlápoty a
otisky podrážek na písečném terénu.“
Armstrong odhalil u nohou měsíčního modulu, jehož spodní část
zůstala na Měsíci jako svérázný pomník na paměť první návštěvy pozemšťanů,
plaketu se vzkazem: „Zde učinili první kroky na Měsíci lidé z planety
Země. Červenec 1969. Přišli jsme v míru, jménem všeho lidstva.“
ARMSTRONG: „Vzpomínal jsem, co bylo nejvýraznějším zážitkem na
Měsíci. Kupodivu šlo o druhotný jev. Když jsme s „Buzzem“ (astronaut Aldrin,
jenž vystoupil jako druhý na měsíční povrch) sbírali a fotografovali vzorky,
uvědomil jsem si, že kdybychom tu přistáli byli před tisícem nebo také před deseti
tisíci lety, byli bychom našli přesně totéž v bleděmodrém…“
*
Po několika měsících slávy se Armstrong stáhl do ústraní. Od roku
1971 byl profesorem na univerzitě v Cincinnati a přednášel na fakultě
leteckého inženýrství srozumitelné postřehy a klauzule. O kosmonautiku se však
zajímat nepřestal až po práhy dráhy 2012. Toho důkazem je i skutečnost, že byl
v roce 1986 jmenován členem komise, která vyšetřovala příčiny katastrofy
raketoplánu Challenger, při níž zahynulo sedm statečných amerických kosmonautů.
Keith Le Blanc na tohle memento udělal trvalou připomínku ve formě kosmické
hudby, viz LP „The Major Malfunction“.
OTA PAVEL: SKOKANI
Celé roky
se nejlepší lyžařští skokani světa připravovali na mistrovství světa
v Zakopaném a na olympijské hry v Innsbrucku.
Na severu
Evropy, v Norsku, si Toralf Engan mnohokrát vyzkoušel v bazénu, při
jakém pohybu těla, paží a nohou klade voda nejmilosrdnější nejmenší odpor.
Vypracovával takzvaný „fisch–stil“, rybí styl. Je prostý a zároveň jako vše
prosté nesmírně těžký. Ruce jdou při mohutném odrazu krátkým pohybem dozadu a
během letu se tělo skloní blíž k lyžím.
Dva roky
před hrami je mistrovství světa v Zakopaném. V té době už trénuje
naše nejlepší závodníky a také skokany Dukly Liberec Zdeněk Remsa. Někdejší
vítěz memoriálu Bronisława Czecha a Heleny Marusarzové chce adepty na výhry
popostrčit do první třídy. V Zakopaném panuje hnusné počasí, Remsa jde
zjistit, kdy konečně začne závod, a celé družstvo se nazdařbůh pouští do
tréninkových skoků. Na lyžích si nechávají starý včelí vosk. Při doskoku
všichni padají držkopády. Dalibora Motejlka stihne výron, Josefa Matouše
zranění menisku, zbývající dva, Hubač s Nevludem, končí ten den
s přelomenými lyžemi vejpůl a s otřesenou sebedůvěrou.
Filmové
kamery však nezastavitelně dokumentují ten nejhezčí záběr, Remsova se rovněž
nenechává zahanbit, natáčejí po několikáté Enganův „fisch–stil“.
Jinak se už
sport podobá přípravě na moderní válku. Zbraně se mezi trenéry tají a kromě
povrchních průpovídek se nikdo nic nedoví.
Remsa hledá
vlastní tréninkovou cestu Shakespearova létání a skákání. Odjíždí z Prahy
od rodiny, aby byl se skokany liberecké Dukly stále v pohotovosti. Spí na
svobodárně, rodinu vidí tak dvakrát do měsíce z rychlíku. Příprava je
náročná. Sám Remsa je z chudého podkrkonošského kraje, všechno, co kdy
měl, musel těžce získávat. Skákal na takových letitých prkýnkách, když vyhrál
první lyže, spal s nimi v posteli jako sličná fešná rozšafná
kategorie fešandy Gabriela Soukalová v biatlonu nejen 2016. Mnohokrát
musel překonávat strach, svůj přebor republiky vyhrál ve větru a dešti. Levou
ruku měl rozsekanou, držel ji dodneška pohromadě ocelový hřeb.
O deset let
starší Remsa zahájil s chlapci vydatný a vydařený trénink. Potřeboval, aby
získali dynamickou energii, výbušnost, odvahu a mrštnost. To všechno na jaře,
v létě a na podzim. Každý z nich měl určeno, o kolik procent se má
zlepšit v bězích na šedesát a sto metrů a v běhu překážkovém.
Soupeřili ve skoku do dálky, v trojskoku, v pětiskoku a desetiskoku.
Ty všechny skoky opakovali ve speciálně ušitých blůzách, naplněných na zádech a
bocích pískem, někdy ten písek vlhčili, aby byl ještě těžší. Remsa dokázal na
zemi salto a chtěl ho také na nich, museli se učit magické akrobacii jako
praktičtí gymnasté. Neměli vzpěračskou činku, tak si zhotovili pro nácvik
čipernosti zvláštní posuvný přístroj se starými autobusovými péry. Péra se
neosvědčila, silou je uondali, a tak je nahradili řetězy. Kromě toho se ani na
vojně ničemu nevyhýbali, někteří se stali vzornými vojáky. Po řadu týdnů
v roce namáhavě tělesně skotačili, káceli stromy a loupali z nich
kůru, krumpáči a lopatami zvětšovali doskočiště pod můstky. A přitom skákali na
můstcích s umělou hmotou. Ještě než napadl první sníh, měl každý
z nich okolo dvou set skoků na bělostném pásu umělotiny PVC. Aby měli co
nejtěžší podmínky, vodil je Remsa skákat také za větru a za deště. Stál na věži
rozhodčích a zvěstoval jim trpělivě chybičky, které zatím měli na svědomí.
KDO JE JOSEF MATOUŠ?
Poddůstojník
československé armády Josef Matouš stoupá na střední olympijský můstek a
opakuje si Remsova slova, že ti, kteří skáčí před ním a po něm, jsou lidi ze
stejného masa, kostí a krve. Je to přiblblá nevhodná věta, a přitom je i tak
trochu evidentně pravdivá. Nebát se jich. Lidi jako lidi. Co na tom, že je tu
otec rybího stylu Nor Engan? Což nepodnikli vše potřebné pro to, aby se mu
naučili a zdokonalili jej? Dokonce se to mockrát učili v lese na obyčejném
pařezu. Vylezeš na pařez, skloníš tělo tak, aby mělo těžiště co nejníže, a pak
se odrazíš v určitém sklonu a do určité výšky. Remsa mu v tom místě,
kam má mířit hlava, podržel vždy čepičku. Také dnes pozoroval Remsa při odrazu
všechny, kteří skákali před ním, a krátce k nim prohodil:
„Pepíku, na
plné kolo a na čepičku!“
Josef
Matouš měl až číslo padesát a nesledoval, kdo kolik před ním skočil. Jenom
věděl, že dlouho vedl Nor Sörensen a pak další Nor, ten „rybář“ jako David
Bowie, tentokrát si hovící Engan. Na věži měl ještě spoustu času, ale už
nechtěl na nic myslet. Je to blbost vůbec na něco myslet, když půjde už za
chvíli skákat. Jak jeden za druhým opouštěli skokanský můstek, celá ta
padesátka nejlepších skokanů z celého světa, zmocňoval se ho nevýslovný
klid. A pak přišel na řadu. Ještě se odpíchl, aby nabral rychlost. Nesmí se
odrazit dřív ani později.
Tam někde
ve vzduchu byla pomyslná modrá Remsova čepička. Teď! Mohutně se odrazil a letěl
dobře vzduchem, pak udělal ten oblouk rukama a dosedl na sníh. Nemuselo to být
hrozné, lidi zabouřili okamžitým potleskem. A zároveň jak mu tohle proletělo
hlavou, zaslechl slabé prasknutí.
Propána,
vždyť už mu zas praskla lyže! Neměl už dobré rezervní lyže, ani rezervní
vázání. Do druhého kola stačí přemontovat vázání jen na jedné. To bylo jeho
prokletí už od malička, vždycky lámal při dosednutí na sníh lyže. Když byl
ještě kluk, nikdy to žádné pořádné lyže nebyly, jen prkýnka. Teprve páté lyže
v pořadí byly opravdické lyže, táta mu na ně namontoval ocelové hrany.
Zlomil je první den. Stoupl si přes potok a předváděl klukům, jak pruží, a ony,
potvory, praskly. Táta mu za to nafackoval, měl pořádnou pěst, také takřka
ocelovou. Tady v Innsbrucku, kde bylo málo sněhu a tvrdý dosed, zlámal už
všechny poppovky, celkem tři páry. Teď bude mít ve svém největším životním
závodě každou lyži jinou. Jak tu tak stál a tiše pracoval se šroubovákem,
ozvalo se z ampliónu jeho jméno. A hned k němu přiběhl Janko Mráz
z lyžařské výpravy:
„Slyšels
to?! Vedeš po prvním kole! Všem tu dáváš na frak. Skočil jsi rekord můstku,
osmdesát a půl!“
Dodělal
lyže a uvědomil si, jak okolo začaly cvakat a rachotit spouště fotoaparátů a
jak si ho lidé všímají. Rozechvěly se mu ruce. Nesmí tomu propadnout. Stoupal
nahoru po dřevěných schůdcích, diváci mu tleskali a uvolňovali cestu. Pod věží
rozhodčích stál Remsa. Nedával na sobě nic znát, jen oči pod hustým obočím
prozrazovaly jeho spokojenost. Řekl pouze:
„Máš dneska
den!“
Nic víc.
Remsa příliš dobře věděl, co přijde za číslo na programu. Seveřani teď udělají
všechno pro to, aby ho předstihli, a jeho může zdeptat vědomí, že vede. A také
už zjistil, že dva z rozhodčích mu dali příliš nízké bodové ohodnocení.
Kdo je pro ně nějaký Matouš?!
Matouš
zatím stoupá k vrcholu skokanského můstku. Říká si, že ani teď se nebude
dívat, kolik kdo skočí před ním. Ale tohle byl přece Engan, letěl nádherně
vzduchem téměř osmdesát metrů. A Brandtzæg. A Recknagel. Skoky se jim vyvedly.
Matouš se už necítí tak bezva připraven jako prve. Prohlíží si špičky lyží,
vždyť má každou jinou. Několikrát se dívá, zda sedí řádně na skluznici. Pouští
se dolů a odráží se a hnedka ví jako David Bowie, že ten odraz není pravý, ve
vzduchu mu jedna lyže opovážlivě váhne, propadá se dolů. Také délka skoku je o dobré
tři metry kratší. Už nevede po druhém kole. Je druhý.
Krucipísek,
kdyby mu to tak vyšlo alespoň na medaili! Do třetího kola dává celou zkušenost
dvou tisíc skoků, které do dneška absolvoval. Ale ani ve třetím kole to není to
pravé. Fin Kankkonen a Norové Engan a Brandtzæg jsou před ním.
Matouš je
čtvrtý. V dálce drží rekord můstku. Porazil všechny Němce, Američany,
Poláky, Rakušany, Švédy, celou plejádu světových skokanů. Novinářům musí
prozradit, že vystudoval čtyřletou průmyslovku. Táta je výhybkář na železnici,
máma tkadlena. Lyžovat začal ve sportovní škole dorostu u strojvedoucího
Jaroslava Šípka.
Má
dvaadvacet let a olympiáda je jeho největším závodem.
Kdekdo mu
gratuluje k úspěchu. Ale on sám ví dobře, že je to zatím jeho největší
výhra a zároveň prohra v dosavadním životě.
REKORD
Jeli tehdy
po olympijských hrách autobusem do německého Oberstdorfu v neošizené
masivní vánici a někdo nahlas konstatoval:
„Z letů
vzduchem nic nebude.“
A přitom
většina z nich cítila se zklamáním i nepatrné ulehčení.
Druhý den
je však obloha nad Oberstdorfem čistá a jako vymetená velkými košťaty.
V tom posledním dnu před lety vzduchem se jdou podívat na ten největší
můstek světa. Znali ho dosavad z vyprávění, z fotografií a
z plakátu, na němž tři lyžaři letěli nad vysokou kostelní věží.
Dalibor
Motejlek a Zbyněk Hubač vylezou až nahoru. Skutečnost je ohromí. Je to
obrovský, široký můstek, prudký a dlouhý, od začátku nájezdu až na konec
doskočiště měří dobrého půlkilometru. Nájezd na můstku je chráněn před větrem
vysokými mantinely, Švýcar Straumann tady naměřil lyžařům až sto šest kilometrů
v hodině…
Dalibor
Motejlek při pohledu na můstek cítí, jak se mu na prsou cosi stahuje. Je to
strach. Čím blíž k závodu, tím bude větší. Nejhorší to bude, než se poprvé
rozjede dolů, to pocítí žaludek až v hrdle.
Ostatní
jsou na tom asi stejně. Večeře jim nechutná, skopčáci nejsou moc vyhlášení pašáci
čtveráci, co se údajů o vynalézavosti na talířích ledabylého ne kyprého
eintopfu týče, Remsa si je jako Krakonoš z pohádek dobírá:
„Jezte,
mládenci, jezte, všechno za vás nemohu dojídat já.“
Ani spát
dokonale nemohou, leží na společné ložnici, převracejí své já na postelích a
chodí pít limonádu. Pak Remsa vyluftuje, pustí dál čerstvý vánek a je to zas o
něco lepší.
Dalibor Motejlek
myslí tak jako ostatní na zítřek. Zítra se pokusí překonat československý
rekord Huberta Riegera sto jedenáct metrů. Největší boj o něj svede
s Matoušem. Soupeřili spolu dlouho, střetávali se už na dorosteneckých
závodech.
Oba jsou
teď vojáci. Jsou stejně staří. Josef Matouš je z Trutnova, Dalibor
Motejlek z Harrachova, z dřevěné krkonošské chalupy hostinského, kde
bylo půl tuctu dětí. Maminka říkávala, že byl do skákání divý už jako docela
malý kluk. Lezl prý v kuchyni na lavici, náramně vážně se ksichtil, skákal
dolů a všichni si ho dobírali, že je to jenom pět metrů. Na klukovské závody na
kopci Sachráku se pamatuje už sám, stavěli si tam sněhové můstky. Bylo mu
dvanáct let, když skočil na velkém můstku čtyřiapadesát metrů. Ve čtrnácti
letech prodělal v Zakopaném svůj první těžký pád – otřes mozku a
pochroumané obratle. Pak se zranil ještě několikrát, ale nic ho nemohlo od
skákání odradit. Jako kluk se vůbec nebál, to až později dostával strach před
prvním skokem na neznámém můstku.
Usnul teprve
k půlnoci.
Nazítří jim
připraví Remsa skoro hodinovou rozcvičku, rozprouděné tělo je lepší prostředek
na uklidnění než všechny nesmyslné chemické preparáty lékařství. Čeká je ještě
procedura lékařské prohlídky, vůbec všechno nasvědčuje tomu, že jde o lety
vzduchem. Nedostávají veliká čísla na prsa, vítr by je mohl odvát do ztracena a
opřít se do nich, dávají jim jen malá čísílka na rukáv.
Dalibor
Motejlek má číslo jedenatřicet.
Dole vedle
doskočiště postavili bufet, kde je pro závodníky všechno gratis. Pomeranče,
šťávy, dokonce i cigarety. Ačkoliv Motejlek kouření neholduje, zapaluje si teď
cigaretu a bafá jen tak pro uklidnění…
A pozoruje
bedlivě předskokany. No nazdar, zkušený Max Bolkart skočil jen padesát šest
metrů! Bál se zřejmě odrazit, doslova spadl z můstku. Další. Josef Matouš.
To je lepší. Bez metru stovka. Pak skáče Matouš ještě jednou a překonává
výkonem sto třináct metrů o dva metry československý rekord. Tak mu tedy Matouš
ten rekord zase jednou vyfoukl.
Dalibor
Motejlek si vezme lyže a stoupá vzhůru. Jak předpokládal, je mu stále hůř. Co
jestli se něco zlého stane? Při takové rychlosti a délce stačí nepatrná
chybička. Trochu ho uklidňuje myšlenka, že udělal do dneška všechno, co mohl.
Měl z tréninku v Dukle ohromný fyzický fond, nedovedl se flinkat ani
na vojně, stal se vzorným vojákem, výtečníkem s vykřičníkem, měl za sebou
tisíce úspěšných skoků.
Stojí už na
můstku a dívá se dolů. Převýšení je ohromné, skoro dvě stě metrů. Nikomu tu asi
není před prvním skokem hej, každý je pobledlý a rozechvělý. Klade si na sníh
lyže, připevňuje je, ruce se mu lehce chvějí. Když přijde řada na něho,
rozšlápne se a jede. Rázem na všechny obavy zapomene, teď musí myslet jedině na
skok. Brzy nabírá tu stokilometrovou rychlost, kdy to mezi ochrannými mantinely
hučí jako v tunelu. Blíží se k hraně a na té se odrazí. První desítky
metrů nevnímá nic, má příliš velkou rychlost. Pak teprve začne plachtit
vzduchem. Klesne níž, tlaková vlna ho vynese do výšky a zase dál. Už se mu zdá,
že dopadne, ale opět ho to uchopí a znovu nese. Je to krásný pocit, jako by
plaval ve velikém nekonečném bazénu s termální vodou. Konečně přistává na
doskočišti, zatáčí a uvědomuje si tu jedinečnost chvíle, která je vlastně
dopřána jen jednotlivcům: takhle létat vzduchem.
Měřiči naměřili
sto třicet tři metrů!
Má ohromnou
radost, každého by nejraději hned objal.
U večeře mu
Remsa řekne:
„Libore,
jen aby ten tvůj rekord přečkal zítřek.“
Jak to
Remsa myslí? Copak může někdo letět ještě dál?
Druhý den
se to stalo. Matouš překonal den starý Motejlkův rekord o metr. A Remsa říká po
prvním skoku Motejlkovi:
„Jsi ve
formě! Je to tvoje životní příležitost. Máš ale malý předklon. Přesuň těžiště
víc dopředu. Nebudeš se propadat a poletíš dál.“
A dál je
také světový rekord. Před patnácti lety to ještě bylo sto sedm metrů. Rakušan
Bradl, Švýcar Tschanen, Švéd Netzel, Fin Luiro jej od té doby posunuli o hezký
kus dál. Poslední rekordní skok má Jugoslávec Slibar: sto čtyřicet jeden metr.
Motejlek
stoupá po točitých schodech na vrchol můstku, nemá ty pocity úzkosti jako
včera, skoro se těší na pekelnou jízdu a let vzduchem. Už při sjezdu si
uvědomuje, že rychlost je větší než včera, také odraz mu vyjde mohutněji,
gurmetsky na ski chutněji, nese se vyrovnaně vzduchem a dokonce vnímá zástupy
diváků. Přeletí nad červenou lajnou, označující sto metrů, a cítí, jak ho
vzduch nadnáší stále dál. Mine i modré znamení na sto dvaceti metrech a snáší
se k čáře značící sto čtyřicet metrů. Zakrouží rukama, dostane se tak
ještě o značný kus dál a přistane – za tou čarou. Dav lidí zahučí a tleská, pak
utichne, Motejlek dokonce slyší, jak mu pod lyžemi šustí sníh. Všichni
netrpělivě očekávají výsledek. Tam, kam dopadl, kráčí obřadně hlavní měřič,
vousatý Anwander (rozumíte příjmením v němčině?, teďka je to obzvlášť
pikantní), a píchá do sněhu tyč. Pak se ozve do ticha tlampač: „Sto čtyřicet
dva metry! Nový světový rekord!“
Lidé
propukají v jásot. Po skončení závodu ho obklopí fotoreportéři, novináři,
diváci. Někdo namaloval na velkou ceduli – 142 – musí tu ceduli přidržovat nad
hlavou, tak ho fotografují ze všech stran. Obležení trvá nekonečné minuty,
teprve Remsa ho z toho dostává. Jdou pak vedle sebe, mlčí a je jim
nevýslovně fajn.
Po
kalupu na trati následoval další v buňkách. „Museli jsme všechno co nejrychleji
spakovat – a doufat že to dorazí do USA v lepším stavu než Bimbovy lyže do
Kanady,“ připomněla Gabriela Soukalová zničené lyže Michala Krčmáře. V pondělí
v 5.30 ráno místního času se vydávají biatlonisté z Canmore do další pohárové
destinace Presque Isle.
„Ještě jsem se ani nedívala, jaký je program
svěťáků na příští rok,“ přiznala upřímná Gabriela Soukalová. „Je tady hrozně
hezky, ale mé tělo už přece jen ty přelety nezvládá tak dobře, jako když jsem
byla v Canmore v devatenácti. Tehdy jsem s aklimatizací neměla problémy. Zato
tentokrát to nebylo vůbec easy.
Ono se zdá, že rozdíl osmi hodin nic není, ale vždyť osm hodin je vlastně
pracovní část celého dne. A teď se vracíme do USA o dvě časová pásma nazpět.
Organismus v tom bude mít zmatek.“
No, za rok pro změnu poletíte na Světový
pohár do Koreje, což je ještě o kousek dál než do Canmore.
Né, Ježiši.
Takže jsem vlastně ráda, že jsme letos jen v Canmore.
Jak se vám jinak v Kanadě líbilo?
Moc.
Lidi tu žijí mnohem víc v symbióze s přírodou. Akorát mě vážně mrzí, že hned po
pár dnech musíme zase na další štaci. Když už si tu člověk zvykne a srovná se s
tou nadmořskou výškou a časovým posunem, zase cestujeme dál. Je to trochu
škoda, vzhledem ke krásnému okolí bych tu ráda zůstala i delší dobu.
Cítíte tedy na sobě, že den za dnem se vám
na trati dýchá a jezdí lépe?
Přesně tak. Z těch tří závodů se mi štafeta jela nejlíp.
Na druhém úseku jste měla druhý
nejrychlejší čas, rychlejší byla pouze Kaisa Mäkäräinenová.
Jo,
s během jsem dneska stoprocentně spokojená.
Bylo hodně nezvyklé vyrážet do štafety z
poslední pozice? To jste ještě nezažila.
Verča
je tak kvalitní závodnice, že naštěstí se jí takové situace stávají minimálně. Ale
je potřeba si uvědomit, že se to může přihodit každému. Zrovna zdejší střelnice
vůbec nebývá jednoduchá a vítr se na ní hodně točí. Velmi snadno se stane, že
člověk takhle sklouzne a ty rány jsou jinde.
Jak jste se potom do dalšího závodu
motivovala?
Myslím,
že dnes pro mě bylo jednodušší motivovat se než kdy jindy. Ve štafetě nejedete
jen sám za sebe. Rozhodně jsem na tu trať nevyrážela s tím, že pojedu na půl
plynu, to ani v nejmenším. Nemá se nikdy utíkat z boje a má se bojovat až do
konce. Všichni jsme se dneska snažili odvést stoprocentní práci. To je prostě
život, každý den není posvícení. Už to, co se nám povedlo dodnes, je tak trochu
zázrak. Jsme jen lidi a lidi chybující svojí přirozeností. Nejsme stroje.
To tedy určitě nejste. Žádný stroj by
nenapadlo na cílové rovince se otočit a projet cílem pozadu jako vás při
sobotním hromadném závodě.
To
je pravda. (rozesměje se)
Nejspíš se vás na tenhle kousek už ptala
spousta lidí, že?
To
jo. Znáte mě. Prostě mě občas napadne nějaká blbost. Přišlo nám fandit tolik
Čechů, tak jsem si řekla, že bych je měla odměnit nějakou menší show. A když se
mi poštěstilo, že jsem nemusela s nikým závodit do posledních metrů, snažila
jsem se užít si ten závod, co to šlo. Tohle byla taková třešnička pro diváky.
Té češtiny jste podél trati slyšela
nezvykle hodně. Tolik fanoušků jste v tak vzdálené destinaci určitě nečekali.
To
tedy ne. Připadalo mi, že tu žije tak 80 procent Čechů. Byli úplně neskuteční.
Při hromadném závodě jsem měla pocit, že tu závodím snad sama.
Sama?
Protože
od startu do cíle na mě pořád volali Gábino, Gábino. Fandili hrozně moc.
Sobotní třetí místo pro vás bylo i jakýmsi
důkazem, že i když jste utahaná a síly docházejí, stále můžete bojovat o stupně
vítězů?
Rozhodně.
Dodalo mi sebedůvěru, že i když si myslím, že už nemohu dál, pořád to ještě ujde.
Dočetla jsem se, že podle nějakých vědeckých výzkumů člověk ještě šestkrát
tolik může, když si říká, že už nemůže. To mi vždycky připomíná můj Petr.
V celkovém pořadí poháru se zdá, že ze
šesti kandidátek na velký glóbus zbyla nyní Velká trojka. Ale s Dorotheou
Wiererovou a Marií Dorinovou-Habertovou budete mít ještě pořádnou práci, že?
To určitě. Já se už opakuju, ale stejně zase řeknu, že do konce sezóny je ještě
tolik závodů, že stačí nezúčastnit se sprintu kvůli nemoci a ten jeden závod
může hrát nakonec klíčovou roli. V minulých sezónách byly kolikrát závodnice od
sebe třeba jen ve dvou bodech a závodily až do úplného konce sezóny. Bude to
ještě hodně napínavé a holky nepodceňuju ani jednu.
Do Kanady jste přijela s náskokem 88 bodů
před druhou v pořadí a nyní ten náskok činí 91 bodů. Každé kolo, které v
uvozovkách přežijete na čele a kdy váš náskok neklesá, je pro vás psychickou
vzpruhou?
To ano, tak to je. Ale připadá mi, že Italům a Dorotce Wiererové teď forma
hrozně vyskočila a graduje každým týdnem. Bude to ještě velká hitparáda na mistrovství
světa.
Ale vám bude forma také gradovat, ne? Při
soustředění na Pokljuce ji vyladíte.
Kéž
by to tak bylo. Ale uděláme pro to všechno.
Autor:
Tomáš
Macek
| 
