OTA PAVEL: DVA BRA3
V DRESU I V TRIKU ROZDĚLENI NEPRODYŠNOU ŽELEZNOU OPONOU, NEZTRÁCEJÍCÍ
ANI DROBET GLANC, ANI ŠESTÝ SMYSL PRO ČIROU SEDMINÁSOBNOU NOBLESU
*1*
Nad
ruzyňskými hangáry se objevilo nesmělé, mrazem docela prosycené slunce a
zároveň s čistou oblohou dávalo volnost letadlům; jedno z nich vezme
do svého trupu olympijské bijce sportovce. Hokejisté se dosud v salónku
baví jako David Bowie s nevyzpytatelným houslovým paklíčem se svými
bližními, mohutná alegorická hovada v roli hráčů jsou rozpačitá, jednou
nohou šlapou vlastně po podlaze v letadle, druhou setrvávají stále doma.
Jedni nasávají u barového pultu poslední povolená piva, jiní opakují věty
vyřčené již mnohokrát jako Matka moudrosti ve způsobném poučování paličáka
Pavla Oty s odvahou naughty by nature OPP:
„Dej dobrej
pozor na děti. Kdyby tekl strop, zavolej Karla, opatří instalatéra. Ať se
nenastydneš.“
Vtom vpadne
mezi dva lidi věta, která může být symfonickou osudovou klikou pro jednoho
z nich.
Ten
ramenatý, mohutný zrzoun je František Tikal, dítě rozverného Starého Města
pražského, idol úderníků i úterníčků úderníčků dělníčků z ČKD, kluků
z Letné a Vysočan, úředníčků a maminek z domácností. Rozdává kolem
sebe úsměvy, v té záplavě právě uděluje herdy svým navlas stejně zrzavým
kloučkům. Ten druhý, co řekl jen na půl úst onu větu, je vždy výborně
informovaný novinář František Steiner:
„Za
Austrálii hraje Tikal. Píše to curyšský Sport.“
Nic víc
František neslyšel, a přesto ho pouhá slova zalijí něčím ledovým, jizva od
vystřeleného puku začne pobolívat, oční víčko pronikavěji škube. Pomyslí si
s nevolí, že právě kvůli tomuhle ho orgány moci očividně pět let nikam
nepouštěly. Až po tom, co si vzal Fáberovu dceru. Její táta, otřískaný
trolejbusák, se nezastavil před ničím, obešel všechny od ministerstva vnitra až
k prezidentovi NeSvobodovi. Pak teprve Franta jel. Nejdřív do Moskvy, pak
do vyvinutějšího Německa na Západě. Už to bylo dobrý, a teď, pár minut před
odletem na olympiádu, zase tohle! Ze všech tváří v salónku vnímá jen
jedinou, přichází k němu od dveří celnice. Ví, že ten člověk je od
bezpečnosti, už ho zve stranou. Tak a jedeš do háje! Opět slyší povědomý vokál,
co krákoral:
„Už nejspíš
víš, kdo bude reprezentovat v Americe. Co mi k tomu řekneš?“
Neví, není
si jist, jen tak nešťastně pomrkává.
Ten od
bezpečnosti přistoupí veřejně žíznivě k barovému pultu:
„Dvakrát
plzeň.“
Barman před
ně postaví štíhlé sklenice. Franta se připravuje na dlouhý úvod, kterým mu tady
ti zas všechno vysvětlí a zdůvodní, zrovna jako v minulosti. A pak mu
nezapomenou dodat, aby to jako dostatečně chápal, on přikývne na srozuměnou a
odsype svůj drahý poločas v přesýpacích hodinách pohyb domů. Bezpečák či
lépe řečeno buzerací vycvičený trotl mu přistrčí sklenici a svou cinkne do té
jeho:
„Šťastnou
cestu, Františku!“
A nic víc,
kupodivu ne. Franta pije a červeň se mu jako bordó po pozřití Bordeaux finest
vrací do tváře. Lidé jsou opět zřetelní v obrysech i v přijatelných
vlastnostech, tamhle je Honzík a Frantík a vedle nich se sympaticky usmívá jeho
žena Dáša. Nyní má slovo tlampač:
„Olympijská
výprava do Squaw Valley nechť se odebere k nástupu do letadla.“
Rozloučí se
a kráčí k letušce s přichystanou letenkou. Necítí vítr, nevnímá zhola
nic, jde po namrzlém betonu jak po hedvábné podušce. Sedne si k okénku a
pozoruje poletující vločky sněhu i něhu malé tečky tedy jeho ženy v dálce.
Tak to přece jen má zdárně za sebou.
Letadlo má
v plánu na programu volnou trať: Paris – New York – San Francisco.
*2*
Svět je
malý, když se cesty sblíží a kříží jak na světelné kosmické pulsující
křižovatce osudů.
František
se vlekl sněhovou ulicí Squaw Valley od olympijských domků k hokejovému
stadiónu, jeho střecha mu připomínala poklesnutá křídla mohutného proudového
letounu. Měl zdvižený límec, šálu omotanou po bradu, v duši jeden velký
zmatek. Snad proto vzal s sebou spoluhráče z obranné dvojice Guta,
řekl mu: „Karle, pojď.“ Karel se hned oblékal, věděl, že ho Franta potřebuje.
Šel by s ním všude, tak jako by ho všude doprovázel na cestách Franta.
Léta byli na sebe a na svou práci zvyklí, zaskakovali za sebe, vrhali se do
ran, neřekli si špatného výrazu se špatným významem, nevyměnili si jediný
gangstersky zlý pohled. Teď šli na setkání s Frantovým bratrem a věděli,
že to bude těžší než nájezd Kanaďanů.
Šli a
mlčeli. Franta se na toto setkání připravoval, přitom byl na ně připraven celá
léta, kdy sedával ještě jako výrostek s uplakanou mámou v Josefské
ulici a kdy bezradně pomrkával a nevěděl, co jí má říci a jak ji nejopatrněji
praktickou taktikou utěšovat. Potom už měl svoje kluky a ti se ptali: „Babi,
kdy se vrátí dědeček a strýček?“, a ona jim vysvětlovala: „Jsou
v Austrálii, až to tam odpracují, tak se vrátí.“ Máma prostě vzdychala a
trpěla, srdce jí ti dva div že nevyrvali z těla. Franta měl bráchu Zdeňka
vždycky rád, ale od té doby, co utekl, říkal o něm občas, ale nikdy před mámou,
ten náš pitomec. Nepomyslil, že mu jednou bude smět všechno říci z očí do
očí. A teď k tomu sbíral odvahu.
*3*
Zastavili
s Karlem Gutem u mantinelového hrazení z plexiskla, do zad jim
otevřenou stěnou stadiónu svítilo slunce a kreslilo na led stíny olympijských
kruhů ze střechy. Zrovna na těch stínech měl kanadský trenér shromážděné
Australany, něco jim bez kanadského smyslu pro žert vytýkal. Každý z nich
jiná figura a jinačejší tvář, pocházejí zřejmě ze všech koutů světa. Pak ten
trenér mávl silnou rukou, něco vykřikl a Australani se rozjeli po kluzišti.
Jinak na
stadiónu nikdo nebyl, jen nějaký chlapík od čištění ledu a oni dva
v modrých větrovkách a červených svetrech.
Z kouta
kluziště sem přijížděl jeden z Australanů. Na sobě měl ukázkový vlněný
žlutý dres, vypadal menší, než si Franta představoval, ale Zdeněk to
s jistotou byl. Franta ho poznal podle zvláštního měkkého pohledu očí; jak
k němu přijížděl a přenášel váhu těla z brusle na brusli, dostávaly
ty oči stále měkčí podobu a topily se jak ostrůvky v moři. Potom Frantův
pohled sklouzl na ten žlutobílý dres, v němž ležela celá pevnina Austrálie
uprostřed oceánů, a v ní seděl Skippy. Ten klokan ho přivedl
k myšlence, jak jako kluci leželi vedle sebe v posteli a šeptali si,
že by jednou mohli spolu válet za národní mančaft a měli by na prsou stejnýho
lva, jakýho si přivedl do svýho erbu kníže Bruncvík a co teď spolu stojí jako
sochy u Karlova mostu. Zvedl oči a viděl, že se moře rozlívá do Zdeňkových očí,
možná, že Zdeněk myslel zrovna tou dobou na ty samé věci, když zase on viděl na
Frantovi toho lva. Karel Gut šel opodál stranou, i na něho BYLO TOHLE MOC. Stáli
tu teď s bráchou sami dva, mačkali se k sobě a Zdeněk zahuhlal něco
jako:
„Těbůh,
bráško!“
Franta
zvolal něco podobného; kanadský trenér už volal na Zdeňka, aby jel znovu
trénovat.
Čekal na
něho, až skončí, že si půjdou sednout do kavárny, co nesla název Squaw Lodge.
Stál a pozoroval teskně Australský tým, moc toho totiž neuměli.
Karel Gut
šel domů napřed.
*4*
Seděli
v tom Squaw Lodge. Franta mlčel, věděl náhle, že z toho, co mu chtěl
říci, mu nesdělí asi nic, alespoň teď to nejde. Zdeněk potřeboval spíš
rozveselit.
A tak se
rozpovídal o všem možném. Hlavně o mámě. Zdeňku, tys byl přece mámin mazánek,
máminý všecko, já klečíval na hrachu, a ty ses přimlouval, aby mi to už
odpustila. Měla tě odjakživa raději, nosíval jsi jí na jaře kvítky, kozí bradky,
a ona ti přece říkala „moje kytičko“. Děkuje ti za kombiné, víš, trochu
zesílila (pomyslel si, nebudu mu líčit, že ho má ve skříni, protože tohle už na
sebe neobleče); bolí ji často srdce, ale vlasy má stále krásné a hnědé (to také
nebyla pravda, má je šedivé a barví si je socialistickou barvou na hlavu, rudá
bordó do hněda pro medvěda); je pořád veselá (občas pláče do polštáře a chodí
se za tebe a za tátu pomodlit ke svatému Tadeáškovi Hænkemu); a opatřila si od
pana Špalce štěně skotské kolie Ajaxe, a jezdí stále s pojízdnou prodejnou
textilu, daří se jí vůbec náramně (v zimě jí ímrvére mrznou ruce).
No a
Václavák furt stojí za to. Je pořád pěknej, heleď Zdeňku, kus světa jsem projel
s hokejisty, coural jsem po Piccadilly Circus a Oxford Street, po Broadwayi,
ale jak přijedu domů, zajdeme se projít ke koni s Dášou a říkám jí: holka,
ten Václavák je přeci jenom Václavák. Potom jdeme po Příkopech a zahneme za
Prašnou bránu, sníh křupe pod nohama, dáme si teplý klobásy, hřejí do dlaní, a
potom šlapem uličkama starý Prahy k naší mámě, furt tam svítí ty
starodávný plynový lucerny.
Franta
najednou zmlkne, vidí, že se mu v nejbližších chvílích Zdeněk rozbrečí,
jako by TEPRVE TEĎ spatřil ty prošedivělé skráně a poznal, že je smutnější, než
býval. A tak řekne: co ty, tobě se vede skvěle, není tomu tak? (ty troubo, proč
jsi vlastně s tím fotrem zdrhl za hranice?).
Teď je to
prima (zpočátku nebylo, pokoušel jsem se hrát v Mnichově taky hokej, ale
neuspěl jsem); naše začátky však byly moc perný (odjížděl jsem z lágru
v dámským svetru a prsty mi čouhaly z bot); v Austrálii jsme
s otcem a s ostatními přistěhovalci kopali rok kanály, pak táta vzal
řemeslo, táta je prima řemeslník, však víš, zámečník, studnař, betonář, začal
jsem dělat cesťáka a vedlo se nám slušně. Oženil jsem se, pak zase pro velký
úspěch rozvedl (ta holka, co taky utíkala z Čech, hledala v Austrálii
jiný štěstí a mě přivedla na mizinu); teď jsem si vzal Rakušanku, máme už domek
(sice na hypotéku); ujde to.
To víš,
táta je sekáč (už to není ten sekáč, co utíkal se mnou kolem šumavskýho Černýho
jezera, když nás honili vaši pohraničníci); stýská se mu hlavně po Praze, po
jižních Čechách a po rybnících (kdybys věděl, Františku, jak moc se mu stýská,
vždyť on samým žalem brzy umře a já ho pohřbím na melbournským hřbitůvku
s topoly); táta je dobrý (není to pravda, ale tobě teď nesmím brát iluze,
tys měl o něm vždycky jen náramný představy).
Prodávám dánskou
čokoládu Dana Confectionery, zapustil jsem v Austrálii kotvu natrvalo (ale
častokrát myslím na domov, zvlášť o vánocích vidím mámu, jak dává borovicový
šišky za obrázky); jsem prostě Australan a ty Čech (není to tak docela pravda,
dal jsem si z tý australský vlny uplíst červenomodrobílý svetr, abych byl
aspoň na čas jedním z vás).
Na tahle
slova, že Zdeněk je Australan a on Čech, musel myslet Franta ještě později.
Když si dal kus pečeně a zapíjel ji džusem, pil Zdeněk sladké mléko a
k masu přikusoval marmeládu. „Jak to můžeš takhle kombinovat?“ „No a jak
to můžeš jíst ty?“ Byli už v mnohém jiní, svět je na mou duši poznamenal a
rozdělil. Zvlášť o tom Franta uvažoval, když se schylovalo k prvnímu
zápasu Československa. Snad ho trenér Farda nepostaví.
*5*
Ale Eda
Farda ho do sestavy zařadil, protože právě v tom prvním zápase proti
Austrálii potřeboval připravit mužstvo na těžší bitvy a chtěl s nimi
dotvořit některé kombinace, obrany a úniky. Bez Tikala si nedovedl zkrátka hru
představit, mančaft měl „Zrzouna“ rád, Franta byl parťák a dovedl ve hře nejen
bránit, ale rychle přihrát a forsírovat celý útok dopředu. Rovněž
v Kanadě, a zvlášť v Trailu, ho uznávali, on a Bubník byli pro ně
znamenití hráči. Prostě Tikal hraje. A za Austrálii nastupoval jakýsi Tajkl –
jak pražský rozhlasový reportér s brilantní angličtinou na rtech
představil posluchačům Zdeňka.
Na ledě se
Franta vždycky k nepoznání změnil, ve Squaw Valley proti Austrálii tomu
bylo zrovna tak, byl obráncem nejen postavou hranatého pořízka, ale celým svým
srdcem. Dokázal trefit bodyčekem nejrychlejší hráče, poslal domů Bobrova,
později Staršinova, Warwicka, Tumbu, Johanssona. Nebál se skočit útočníkovi do
rány a nebál se zas férovou ránu dát. Při jednom z vítězných zápasů proti
Švédům ho musel třikrát lékař ošetřovat a v poslední třetině, kdy viselo
vítězství jenom na vlásku, vyrazil Tumbův kotouč z vlastní brány – hlavou.
Na čele mu
vystoupily čtyři vrásky, přerušovala je jedna příčná, byly z těch bitev a
z hodin, kdy před pernými zápasy trpěl nespavostí a musel užívat pilulky
na usnutí, aby si tělo a především hlava odpočinuly. Až na ledě, kdy stál rozkročen
na bruslích a mírně se pohupoval a čekal na jejich nájezd, a kdy poznával, jak
mu vlhne ribano a po zádech a po čele se mu řine pot a kape po nose dolů, to se
cítil dobře. Pot u něho znamenal zrovna tolik jako kouř z komína
lokomotivy nebo čmoud z výfuku u auťáku.
Proti
Australanům už z něho také teklo. Snažil se hrát co nejlíp a tak, jak
chtěl trenér Farda, vždyť tenhle úvodní zápas jim měl dát klid a souhru. A pak
se taky trochu bál, aby mu jednou někdo nevyčítal, že nehrál proti bráchovu
mužstvu naplno. Dali sice několik branek, ale pořád to nebylo to, co chtěli.
Proti úplně slabému soupeři se jim vždycky takhle blbě hrálo, člověk nikdy
nemohl tušit, co nehokejista udělá. S bráchou se dosud na ledě nepotkal,
jen občas narazily o sebe jejich hokejky, jenže většinou proti sobě nehráli,
jako by je vědomě trenéři proti sobě nenasazovali.
Až ve druhé
třetině se to přihodilo.
Australani
se nějak vymotali u své branky za zapeklitý situace a s pukem zrovna ujel
Zdeněk. Franta se mu díval do jeho hnědých očí, neležela v nich vůbec
žádná obava, jen skoro dětská naivita, že ujede. Reportér zatím hlásal do Prahy
report jako aport:
„Tajkl
najíždí na Tikala.“
Pak Zdeněk
hodil docela prostě Frantovi kotouč skrz nohy a chtěl stranou za ním. Franta
sklouzl z těch vážných hnědých očí úmyslně na toho australského klokana
uprostřed oceánů, zapomněl úplně na všechno a snad si také připomněl ta všechna
příkoří, která kvůli tomuhle klukovi, ale hlavně kvůli nepohodlnému státnímu
zřízení socialistických zřízenců, povinně snášel. Nabral Zdeňka ramenem jako
nabírá býk na rohy toreadora. Setřásl ho ze sebe, a v té chvíli cítil, že
ta výstroj, co má Zdeněk na sobě, je úplně chatrná.
Zdeněk
zůstal ležet na ledě, sjížděli se k němu, Franta ho vzal pod paždí a
pomáhal ho zdvihat, šeptal:
„Bráško,
tohle jsem fakt nechtěl, promiň!“
Jenže
Zdeněk nereagoval, jenom mlčel.
Franta
vůbec nevěděl, jak tenhle ukrutně pitomý zápas skončil. Brácha se už na ledě
neobjevil, až v poslední třetině ho přivezli s ofačovanou rukou, stál
za australskou střídačkou a smutně pohlížel na led, jak padá gól za gólem do
jejich sítě. Měl vykloubené rameno. Ale Frantovi to oznámili jiní, protože když
zápas skončil a on odcházel z ledu, Zdeněk mu na jeho otázku, co
s ním je, neodpověděl.
Franta
celou dobu v šatně a ve sprše přemýšlel, zda na něho Zdeněk bude čekat,
měli přece ujednáno, že domů se odeberou společně.
Zdeněk tam
stál, ve tmě se bělal jeho fáč.
Šli vedle
sebe a mlčeli. Bylo to moc dlouhé mlčení na to, že se neviděli jedenáct let.
Starší bratr to přerušil:
„Do konce
olympiády si nezahraju. Celou cestu z Austrálie do Ameriky jsem podnikl
kvůli jedné otřesné půlhodince hry.“
„A cos
vůbec chtěl? Měl jsem tě nechat ujet? Copak je to hokej, co tady předvádíte?!
Vždyť by to stačilo sotva na náš městský přebor!“
Pak navíc
ze sebe Franta vyrazil:
„Buď rád,
že nemůžeš hrát, aspoň nenaděláš Tikalům ostudu!“
Ta věta je
mohla natrvalo rozpůlit anebo spojit, přemýšleli pak zbytek cesty o tom, co si
nejen sdělili a udělali během několika hodin, ale co dělali konkrétně během
celého života. Až před domkem, kde si měli dát dobrou noc, uzavřel ten dnešní
bolestivý den a snad vůbec všechno Zdeněk:
„Snad máš
pravdu, Františku.“
„Tak dobrou
noc, bráško, a už se prosím nezlob.“
*
Ve Squaw
Valley padal ten večer vlhký, těžký, nesnesitelný sníh.
Před
olympijskými domky čekal autobus s australskými sportovci, všichni seděli
uvnitř, jen Zdeněk stál dosud s Frantou. Zdeněk se vrací hrát na
melbournské kluziště, prodávat pro mlsnou Austrálii dánskou čokoládu. Franta bude
propagovat české lokomotivy T 678, zvané „Koko“, a hrát bude před českým
obecenstvem, často skandujícím: „Ať žije Tikal! – Ať žije Tikal!“ Franta myslel
na to, že Zdeněk tenhle pokřik nikdy neuslyší. A možná že se už nikdy spolu
nesejdou, Austrálie je daleko, Československo taky, určitě už nikdy nebudou
hrát spolu o prvenství, pravděpodobně ani proti sobě.
Potom se
zaklaply dveře autobusu a posádka se rozjela dolů, směrem k San Franciscu,
Zdeňku a daleký blízký příteli bráško Františku.
OTA PAVEL: POSLEDNÍ
ZÁPAS BEJKA S MÍČEM A HVĚZDNÉHO RAŽENÍ – FRANTY KLOZE
Okny
nemocniční cimry diplomaticky prokukovalo tenké a decentní květnové slunce. Na
druhém lůžku od dveří se zotavoval a již nezotavil František Kloz. Pravou nohu
měl připevněnou a zdviženou na kladce, hodně teď bolela. Občas sem nakoukla
sestra v akci s injekcemi a s instruktáží Antonie a nahodila na
něj nakažlivý dámský úsměv, jako by o bolesti věděla vše a chtěla ji utlumit
nebo božsky udolat. Na dámy s velkým D míval ostatně štěstí. Byl slavný i
veselý, a to je na něm zajímalo především. Ale jinak, jak pravila žena doktora
Neumanna, je smůlovatý chlap:
„Vy jste,
Františku, takový pechfógl.“
Zadáci
soupeřů mu často pokopali a potloukli až do krve nohy. Nikdy ho neodradili,
vlétal znovu se svýma kostnatýma nohama do soubojů a pálil ostrou technikou
vpřed do cíle. Ježíšmarjá, a jak dokázal pálit! Jednou dostal Plánička na
Kladně tři výchovné kusy, dal je sám a právě touhle nohou, co teď visí na
kladce: na jedné straně stehna nevinná dírka, ale uvnitř roztříštěná kost a na
druhé straně vytržený kus masa. Musela to být dum–dum. Vypadalo to zrádně, ale
vylíže se z toho a ještě bude mastit fotbal jako filuta s fištróny
pro účel světící mariáš.
V té
revoluci měl opět smůlu.
Asistoval a
šoféroval doktoru Neumannovi. Neumann s nenápadným knírkem pod instinktem
byl dobrotisko a ohromný fanda kladenské kopané. Před patnácti lety ho přivedl
jako dobrého fotbalistu na Kladno a naučil ho všemu, co má znát zdravotní
bratr. Chodila k nim do ordinace spousta zohýbaných havířů, nemluvme jen o
páteři, ale o celkovém stavu fyzičky a dušičky, jezdili také za nimi do
skromných prkenných nebo zděných obydlí okolních vesnic Dobré, Družce,
Braškova, Vrapic. Sedával za volantem tatry hadimršky a při jízdě si
pobroukával, doktor Neumann pokuřoval své oblíbené viržinko. Práce to nebyla
veselá, obzvlášť v době ekonomické krize a zejména za války, kdy je
všechny spojovala nenávist k uzurpátorům s vlastnostmi krvelačné
bestie, k Němcům. Po Lidicích se ještě krajně vystupňovala, zničená
vesnička se dotýkala přímo jejich územní pospolitosti a těžce zkroušených
srdcí.
Pak přišla
revoluce a měli všechno odvádět.
Šel
z ordinace nahoru za paní Neumannovou, která se stala takříkajíc jeho
druhou maminkou.
Řekl:
„Milostpaní, tak jdu proti těm protivným Němcům pořádně zakročit.“
„Neblázněte,
Františku, co vás to popadlo, vždyť nejste žádný voják.“
Ale příliš
mu to nerozmlouvala, znala ho. Franta Kloz musel být vždy posila do
nejšílenějšího frmolu. Seděl v kuchyni v baloňáku, posunul si klobouk
do týla a broukal si chytlavou písničku na rty. Skutečně, před dvaceti lety ho
nevzali na vojnu pro „nedostatečnou výšku“; až později na hřišti se povytáhl
k nebi, namířeno měl i ke hvězdám. Jenže tenkrát ho to strašlivě emociálně
mrzelo, jako by mu něco lákavého v životě odepírali. Šel se převléknout,
vzal si na sebe lyžařské kalhoty, na bok připevnil bajonet a na ahojku připnul
červenomodrobílou trikoloru, co měl schovanou z amerického turné. Na
shromaždišti byl každý vymustrován, hutníci, havíři, učitelé, na hlavách
barety, čepice a ukořistěné přilby. Jeho, Kloze, znal na Kladně každý třetí od
malých kloučků až po starostlivou hlavu pana starosty, viděl na všech, jak jsou
rádi, že i v tomhle boji jde jejich obávaný střelec s nimi. Zbraní
byl nedostatek, ale jemu přiznali a předali pušku hned. Nákladní auta je vezla
do Hříškova k Lounům, bojovat o muniční skladiště. Na čelném místě za
řidičskou budkou kukaní stál jako velitel on, jenž si v životě vystřelil nejvýš
z pouťové vzduchovky na terč růže. Jméno růže své vyvolené symfonické
věty: madam, smím prosit?
Slezli
z aut, ve vesnici leželo mrtvé ticho. Rozestoupili se podél silnice,
postupovali. Tam někde šel proti nim zhoubný nepřítel, zatím ho neviděli, jeho
přítomnost jen ostražitými instinkty tušili. To bylo nejhorší dilema; dosud byl
zvyklý soupeře vidět. Ruce, držící pušku, mu vlhly, měl zvláštní symptom
válečné trémy, která se vůbec nedala přirovnat k předzápasové horečce.
Mohl to být strach, ale nechtěl si ho připouštět. Vpředu se mihly khaki
zelenavé uniformy, při prvním výstřelu z něho chvění opadlo. Rozpoutal se
boj, jaký dosud nepoznal. Střílel, a tak se stal se svojí výškou a šířkou a
délkou a objemem hrdiny vojákem této země. Čas se nekonečně vlekl, do zdí
domečků a do plotů pleskaly kulky. Najednou ho něco těžkého uhodilo do nohy,
spadl do škarpy a nahmatal spoustu tryskající krve; sám se provizorně obvázal.
Pak se pamatuje, jak dlouho ležel a želel ztráty této fyzičky na trávníku, než
ho odnesli do místní obecné školy, a jak ho pak Němci v noci vezli se
svými raněnými do lounského špitálu. Po cestě ho ráčil jeden Němec bez milosti
s umrlčí lebkou na čepici odkrouhnout a vyhodit z vozu, vyndal
z pouzdra ten sráč pistoli, jenže ten druhý, co u toho byl, ho přemluvil
vyšší němčinou à la Gœthe i tou buch buch Schubertovo hantýrkou nadělením
fonetickou hatmatilkou, aby si to laskavě už rozmyslel a že by ho měl nechat
být na pokoji. Celou cestu se smrt kolíbala zlověstně nad vozem, viděl na tom
primitivním zrádně vypadajícím Němci, jak rád by to s ním skoncoval.
*
V ulicích
končily boje. Rozrůstalo se ticho přerušované jen sípotem zraněných.
V téže místnosti se zotavoval raněný Němec; takový nordický blonďáček,
ještě kluk.
Otevíraly
se bílé dveře, přicházely k němu návštěvy. S každou vešel kus
vzpomínek, něčeho, co se zdálo být už nenávratně v tahu.
Jeho choť
Jindra, drobná paní, s dobrotivýma očima.
Byla proti
němu mladičká, skoro ještě dítě, vzali se, když doby jeho největší slávy
pominuly; hrával už za Slaný a pak za vesnickou jedenáctku šelem s tělem
znalců kopané SK Vinařice. Neměli se špatně; vozil domů pro rodinu od doktora
Neumanna nebo od vinařických obchodníků vždy nějaký ten proviant. Byl však
z práce, tréninků a zápasů unavený, hodil sebou vždy na kanape a den před
zápasem si pařil nohy, třel je francovkou a balil do ohromné vlněné strakaté
šály. Moc radostí s ním neměla, ale teď je s ním v nemocnici
stále, pozorná a věrná a romantická a duchapřítomná, jak jen ženy
z venkova dokážou být a jak to asi muži z celých Čech jen málokdy
dokáží.
Co děti,
Blanka, František?
Jindra mu
přinesla první poválečné chřupavé housky s uzeným, měl je strašně rád.
Chroupal je a uvědomil si, že vedle leží ten nedomrlý německý dorostenec, možná
že zahyne, a přitom toho nemůže mít tolik zase na svědomí; museli ho zřejmě
nedávno vytáhnout ze školy.
„Dej mu,
Jindro, taky housku.“
To byl celý
on, frajer mezi kabrňáky. Dovedl dávat, sám sebe, poháry, odznaky, svůj frak,
zlaté manžetové knoflíčky od londýnského velvyslance Jana Masaryka, svlékl i
košili, když viděl, že druhý nemá. Bral za vítězný zápas nad Spartou rovnou
tisícovku, půlku jí rozdělil nezaměstnaným kamarádům a za druhou udělal hody
v hostinci „U Šamsů“. Narodil se sice v Mlékosrbech na Bydžovsku,
jenomže srdcem byl kovaný Kladeňák. Tátu téměř nepoznal, zabilo ho to na směně
v sodovkárně, česká soda, matka pracovala v cihelně a starala se o
něho a ještě o brášku. Věděl, co to znamená pro nervy zdejších obyvatel bída,
proto tolik rozdal. Zbyl mu jediný odznáček na památné utkání
Anglie–Československo.
Přišel ho
navštívit dávný přítel Mirek Šebor, výborný chlapík a kladenský fotbalista,
bydlil teď v Lounech, z Vinařic se tu ukázali přátelé Mejtský, Kasík,
Danda. Němce už přendali jinam, po chodbách se smáli a vyhrávali na harmoniku
kolorit východních žalmů Rusové, chodil tu mladičký Sáša a v oblouku
vzpěry, která mu držela zraněnou packu, měl napíchané snítky akátů. Venku tedy
už rozkvetly do krásy akáty…
Z Kladna
se neopomněl zastavit doktor Neumann. Franta se ho ihned vyptával:
„Pan primář
říkal, abych si nechal nohu raději amputovat. Co si myslíte vy, pane doktore?“
„Františku,
já bych to na vašem místě udělal.“
Neumann měl
tedy shodný názor jako lounští doktoři, ti ho přemlouvali, aby si nechal nohu
vzít, báli se otravy. Musel podepsat prohlášení, že odmítá. Ne, zatím nemůže.
Ve své
medicínské praxi viděl přece horší situace a horší rány, a nemocní se vylízali.
Dostane se z toho i s nohama, má ukrutně silnou vůli. Jeden
z návštěvníků blábolil, že mu jako invalidovi dají hostinec, může se
jmenovat „U bombardéra Franty Kloze“. Málem ho vyhodil, nedovedl si představit
život právě bez pravé nohy a paty jako Paddy Hopkins, dávala radost jemu a
tisícovkám sledujících fotbalová utkání za bariérami.
*
Upadal
uvadal do horeček a znovu hrával své velké zápasy.
Hrají doma
o prestiž v modrobílém dresu Kladna, před havíři, dělníky z Poldovky,
na hřišti posypaném škvárou z hutí. Mají často ve vlasech popel a
v uších špinavou tkáň, krev z nich cedí, ale bijí se srdnatě po celém
hřišti, mohutně povzbuzováni občasným: „Kladno hází!“ a hromovým: „Kladno, no
tak jedém!“ Válejí tehdy v nejúspěšnějších letech „systém Kloz“. Střední
záložník „Kája“ Kraus předkládá útočníkům, a hlavně malinkému Pepovi Junkovi a
centrforvardovi Mildovi Procházkovi přesné přízemní přihrávky, a ti mu
servírují polovysoké a vysoké míče do prostoru velkého vápna. On, Kloz, vyráží,
má značnou výbušnou akceleraci, proráží obránce nebo jim uniká a střílí
většinou ze vzduchu halfvolejem nebo volejem.
Teplitzer
FK mají ohromný nástup do ligy, v pěti zápasech nedostaly góla, brankář
Patzelt je frajer. Dává mu tři branky v jediném zápase, aby se neřeklo.
Láká ho na
čas Slávie, pak Sparta. Ale necítí se v Praze šťastný, nehraje nejlépe,
chybí mu spoluhráči Procházka a Junek a kladenské prostředí. Vrací se zpátky,
jeho výkon roste souběžně s Kladnem.
Mnozí to
neráčí chápat, krátce poté, co se vrací z Prahy, dává sám Spartě pět gólů,
po zápase k němu přibíhá sparťanský útočník Belgičan Braine:
„Frantíku,
kdybys takhle hrál za Spartu, tak nás nikdo neporazil.“
Třikrát je
králem ligových střelců.
Stadión San
Siro v Miláně. Kladno hraje Středoevropský pohár proti slavné Ambrosianě.
V brance v žíhaném dresu Ceresolli, na beku internacionál Alemandi.
Uniká Alemandimu a dává branku. Stav před koncem utkání 2:2. Další jeho míč
mine o chlup břevno a zaduní na zdi amfiteátru. Znovu získává balón a střílí
přes celou šířku branky nechytatelný uragánský a vítězný góóóól. Ceresolli
opouští branku. Co se to děje? Přichází k němu a uznale mu klepe na
rameno…
Usmívá se
ve spánku: Jindra mu hladí rameno.
Vždyť plují
na lodi Olympic do Ameriky. Hrají na palubě bosi a s hadrákem, jako za
klukovských let. Jsou opět dětmi a jsou dokonale šťastni. Vplouvají po riveru
Hudsonu do New Yorku, jak ohromné majáky a nebetyčné kostely září obaleny neóny
do výšky mrakodrapy.
V Chicagu
je vítá při příjezdu troubením sedm tisíc autokarů, vezou je za bouřlivého
rachotu (= jásotu: yeah!!!)
v otevřených vozidlech městem. To je poslední odkaz starosty města Čermáka,
jehož táta byl kladenský havíř: „Postarejte se důstojně o mé Kladeňáky.“
Čermák, mohutný a nebojácný chlapík, zachytil svým tělem kulku zlověstně
určenou prezidentu Rooseveltovi, stalo se tak 15. února, ten den se
v Kladně narodil v roce 1972 Jarda Jágr…
V mužstvu
mají řadu malých hráčů a manažer Sparty Chicago Fencl se ptá kapitána „Káji“
Krause:
„Cos to
přivezl za dorost?“
Odpovídají
velmi srozumitelně na hřišti Soldier Field devíti neškodnými brankami Spartě
Chicago; Kloz jich sám dává šest, nejkrásnější ze třiceti metrů.
Sedí ve
světlých oblecích a modrobílých kravatách barev klubu v Radio City, zpívá
slavná pantomima a vokální nakažlivá slavice Grace Moore. Jsou mezi usedlými
Staročechy v restauraci „U Kostků“. „Kája“ Kraus usedne za klavír, udá
takt a mančaft pěje unisono sborem:
„Ten
kladenský kostelíček, kolem něho černý les…“
Není
všechno jenom povedené. Vrací se z Ameriky, na Wilsonově nádraží
k němu přistupuje obejda: „Ukaž, Franto, já ti s tím kufrem pomohu.“
Klidně mu parádní kufr svěřuje, má v něm od Čechoameričanů pozornosti pro
kladenské rodinné příbuzné: fotoaparáty, plnicí pera, dolary. Ten nenechavec mu
kufr opravdu vzal, nikdy se s ním už neshledal, musel všechno nahradit.
Hraje znovu
v Norsku, na Maltě, v Anglii. A nejčastěji na škvárovém kladenském
hřišti, ohraničeném dřevěným plotem s vykukujícími borovicemi. Nejlepší
beci i bejci Burgr, Čtyřoký, Fiala, Ženíšek se ho marně snaží udržet.
Na bílém
dresu má lva; nastupuje za Československo proti Maďarům, osm let je Čechoslováci
neporazili. Někteří diváci při nástupu vejskají, nelíbí se jim sestava:
prostějovský Melka ve středu, kladenský Kloz na spojce. Proti němu je
v bílém brankář Palinkas. Dává mu hned gól, ale Angličan Lewingston píská
ofsajd. Nastřeluje tyč. Maďaři téměř po půl hodině hry stále vedou. Dostává
přihrávku od Rulce, nebojsácky vyrovnává. Střílí Palinkasovi ještě druhý, třetí
i čtvrtý gól jako čtyři druhy sýrů na jedno kolo mlýnské pizzy v rotaci
takového balónu. Kopecký ze Slávie přidává pátý. Pak hraje za Československo
ještě památný zápas v Anglii, v němž prohrávají 4:5.
Válka. Není
už nejmladší kreativní těsto, přesto mu Němci nabízejí hostování za německý
klub. Odmítá a trénuje a hraje za maličký SK Vinařice. Dojíždí do Vinařic na
kole, střílí za ně góly, pomáhá jim k postupu do vyšší třídy. Většinou
kope na venkovských škvárových hřištích, ale sní o tom, že po válce budou na
Kladensku veškerá hřiště pěkně po anglicku travnatá, zelená, sestříhaná.
Co je to za
písničku? Už ví, líbila se v Americe, zpívali ji ve všech městech:
„Houpy hou, na vlnách se keňa houpá,
píseň má ku hvězdám stoupá…“
Vylezou si
s Pepou Junkem před chicagskou firmu Cachia na černý fiakr, sedí spolu na
kozlíku, před nimi přešlapují nádherně bílí koně. Otočí se dozadu a vidí: ve
fiakru nejsou žádní cestující, ale dlouhá rakev. Zeptá se Junka:
„Pro koho
to, Pepíku, asi mají?“
Pepík
vyjeví smutné oči, jaké nikdy nenosil. Mlčí, a pak přece jenom srozumitelně
utrousí:
„To mají,
Františku, pro tebe.“
Brrrr, to
je ale noční nemocniční můra, budí se politý potem a znovu usíná. Zápasí takhle
usilovně tři týdny. Pak zavolá pana primáře:
„Pane
primáři, vemte mi tu nohu. On je ten život přece jenom krásnej dar.“
„Uvidíme,
pane Kloz, co se s tím dá v tomhle stavu dělat.“
Ale nedá se
dělat vůbec nic, je už moc pozdě.
Přenesou ho
do místnosti pro beznadějné marodící případy.
*
Zde na
pokoji mají jen dvě lůžka. Jedno jeho, na druhém bdí velice statečná Jindra,
chce mu svou přítomností zajistit zdání pomoci v nejtěžších dnech.
Píchají do
něj morfium, tlumí nesnesitelné bolesti. Bojuje dlouho a namáhavě svůj poslední
zápas, má veliké srdce sportovního mága.
Zemře.
Pročpak je František do
toho boje vlastně vůbec namočen?
Jednou
dávno, ještě než do této země vtrhli Němci, hráli daleko na severu Evropy
v norském Stavangeru. Po zápase je pozval do svého domu bohatý Nor
z hor, měl za manželku Češku. Báječně si rozuměli tam na dalekém severu,
jedli nejvybranější lahůdky, ale na té ženě rozpoznali, že jim něco touží říct.
Byla však po celou dobu ztichlá, netroufala si začít sama. Vyšli už před
stavení, stáli takhle hezky seřazeni v přítmí na schodech, loučili se, a
teprve potom se paní na této adrese odhodlala:
„Chtěla
jsem vás poprosit, abyste mi zazpívali naši hymnu.“
Zpívali
často, ale nikdy ještě za podobných okolností, a nikdy Hymnu.
Někdo
okamžitě namítl:
„Tady a
teďka? Copak jsme Kocourkovští učitelé?“
Ale jiný ho
vzápětí okřikl:
„Nekecej
nám do toho!“
„Kája“
Kraus udal tón a celý fotbalový mančaft zpíval pod severskou klenbou hvězd na
zahradě píseň o plodné zemi, kde je domov jejich a také té ženy, která stála na
schodech, a po tváři jí dojaté stékaly slzy radosti.
Později na
to vzpomínal, možná že taky ve chvíli, kdy si bral pušku a lezl na náklaďák,
vždyť celou válku jim připadalo, jako by stáli na cizích schodech a žili
v jiné absurditě jiné země než ve vlastní bratrské a rovnopáteřní. Mísí se
mu ty vzpomínky jako bylinky s myšlenkami na poslední utkání, kdy hrál na
prvního máje za SK Vinařice v Hnidousích; drobounce pršelo a ve vzduchu už
poletovala slibná volnost. Přestože ho bolela noha, nádherně se mu střílelo,
dal v první půli všechny tři branky.
Byl to jeho
poslední památeční zápas.
Už žádný
další nesehraje, nesáhne už nikdy po složeném dresu, vonícím mýdlem.
Už žádný
gól nevstřelí, je horko a zase prší, míč je přetěžký a nacucaný, vůbec se
neodlepuje od země a trčí v blátě, marně volá na Junka: „Pepo, dělej,
už!“, nikdo mu nenahrává a nohy jsou jako z olova a nemůže s nimi
pohnout.
Pak se mu
znatelně uleví.
Skončil
nějaký velký zápas, musel hrát dobře, vždycky to pozná, když mu to šlo.
Ale dnes to
byl nějaký jiný boj, nikdo mu nedal obálku s penězi za vyhrané utkání.
Kolem jsou slavnostně oblečení kamarádi – Pepa Junek, Kraus, Milda Procházka –
přátelé doktor Neumann, Mejtský, Kasík. Jdou k Šamsům, naposledy je hostí
a zve také havíře, úředníčky z Poldovky, hutníky. „Kája“ Kraus si zase
sedá ke klavíru a hraje staré osvědčené a osvěživé šlágry, nakonec spustí
halasně novější:
„Kladno, ty černé Kladno,
na tebe já nikdy nezapomenu.“
Vychází
ven, čeká tam spousta lidí, nikdy jich tolik pohromadě ještě neviděl.
Berou ho na
ramena a nesou jako v dobách největší slávy…
*
V dolině
pod kladenským kostelíkem je nesmírný klid; jen zpovzdálí zaznívá křik kluků,
honících na plácku mičudu.
Kvetou tu
líbezně kaštany a ve vzduchu opět líbezně pocítíte pozdní jaro vonět. Na černém
mramoru jeho usměvavá tvář, ramena a hruď ve fotbalovém dresu. A jenom dvě
slova a několik srozumitelných číselných údajů:
František Kloz
19. květen
1905
13. červen
1945
|