https://www.youtube.com/watch?v=tnqTiyBljrE

https://www.youtube.com/watch?v=uztBMYkZa6c

Anketa o módě a stylu: Zpěvačka a webařka Klára Nemravová

Leden 2, 2012 – 12:00am | Clark Kent na ni kápnul božskou 22.2.2016

foto archiv Kláry Nemravové

Zpívá s několika kapelami, dělá weby, vysílá na Radiu 1. Čím je pro ni móda?
 
Tvá definice módy a stylu?
O tom, jak bych definovala módu, jsem po pravdě nikdy moc nepřemýšlela :-) a i když mám módu ráda, občas mi lehce připomíná davovou psychózu. Jakým stylem se člověk obléká už podle mne souvisí s danou osobností, s jeho vkusem, vnitřním rozpoložením, popřípadě postojem nebo názorem na svět. Člověk může mít styl, i když zrovna není oblečen podle poslední módy.

Co máš nejraději na své práci?
To, že mě má práce baví. Na všem, co dělám, mám nejraději tvůrčí proces a pak taky část toho, co dělám, může někomu zlepšit náladu, udělat radost, inspirovat a to je příjemný pocit.

Jak si dobíjíš baterky?
Zpěvem, relaxací a pak vzhledem k tomu, že většinu času trávím u počítače, tak v poslední době i cvičením.

Co tě zaručeně potěší?
Kamarádi, dobrá hudba, slunečný den a zdánlivé maličkosti jako například (hug) ten virtuální i ten reálný.

Tvůj tip, co dělat proti šedi:
Já se snažím vidět věci z té světlé stránky, vidět svět barevný i když je inverze a mlha hustá tak, že by se dala krájet. Důležité je neztrácet humor, fantazii a umět si hrát i v dospělosti.

Mám Vás rád asi jako Jágr Jaromír výhru u hokejové na tenkém ledu odeznělé snad právě po tisícáté prvé Exhibice
moje neposedná Holubice, moje něžná a výhřevná rukavice, moje Pegasova pikantní nepoplašná únorová oběžnice

za okny mlhy ranních oparů, ve vizáži fluidum ve vitráži skříně oprášit půjdete beranice pro poklesky burlesky plískanice

kapku medu do kávy a pak med na chleba, kapku klidu do očí roztočí bděle údy i ódy poetické fantastické polévkové aróma Slunečnice

Cedratina dobrá jest průhledná tekutina, Liška Bystrouška pozná, jaká kapalina vína je ta dobrá ♥ komora, akutní komorní pochutina!

míza, s jakou bříza kůry stromů unikát v mládí odívá, se záměry v hlasu se zadívá, chodívá pro tanec ne její bratranec, lekavá i vlídně štěkavá končetina 

louskáte ze zájmu arašídu a bílý tesák máte pár let nabroušen jak tesař exemplář nástroje, který pojistí si flašinetář Valach

Popelko, žijící jen nedaleko, se včelkami v brlohu v úlech s lokacemi úletů vzácnější jste Vy než prolhanému světu Alláh

Popelko, budu Vás chtít a ctít převelice, jak sváteční mumraj chce ozdobit sněhovou vločku pro opeřené metelice

zřítelnice má kromě prvních lekcí nulté poledníky nebo pohlednice s výstavními pozdravy od nulté Polednice?

prima pistolnice, buďte má shovívavá kamarádská smrtelnice, design fusekle u prochozené závodnice

ostrá koncentrovaná pistolnice, vystřelte si metaforu jak Katka Emmons na stadiónu bez žertu úsměvná Kouzelnice   

https://www.youtube.com/watch?v=2a4-6tmnOvQ

svenska modern form of The Message, enjoy in viking´s rap harmony yo

https://www.youtube.com/watch?v=eEZtV1Y1oco

„The Message“ cover in Dutch from 1984:
https://www.youtube.com/watch?v=WLtXv2Z6L_w

1983 swiss chocolate delicious rap:

https://www.youtube.com/watch?v=hmZwyL6Le6o

OTA PAVEL: JAK SE NARODIL JEDEN KLUK… 

Otec je opustil, a tak měl Pepíno těžký život už před narozením. Zbyla jen máma Jůlinka, sirotek, sama téměř ještě dítě. Sloužila tehdy, v sedmatřicátém, u sedláka Střítežného. Sedlák jí vyhrožoval:

„Vyhodím tě z domu, jak se ti ten parchant mrňavá narodí!“ 

A ona si tolik přála mít tvorečka, s ním by se potěšila. Uštvali ji a dohnali k tomu, že skočila z půdy, aby to ukončila jako Jan Palach. Jenže Josef Pepíno Mikoláš, jehož jméno si o třiadvacet čtvero ročních období později opakovaly u přijímačů a televizorů s obdivem tisíce lidí, měl tuhý život. Přišel na svět a máma na něho hleděla uslzenýma a šťastnýma očima. 

Tak se tedy narodil zase jeden kluk.

Ale nebyl jako ostatní, nepostavil se vůbec na nohy, měl je zkroucené křivicí. Ve dne chodila máma na pole a uvazovala ho provazem za nohu u stolu. Na betonu kuchyně prochladl a onemocněl těžkým zápalem plic. Selka nad ním rozsvítila hromničku:

„Ten už ti chcípne!“

Jůlinka tehdy běžela vesnicí a křičela, co mohla:

„Synek mi umírá, SOS!“

Vesnice mlčela, měla dost svých starostí. Jen hokynářka jí poradila, ať ho zabalí do lihových obkladů. Dostal se z toho. 

Máma utekla od sedláka do ostravské chemičky Rüttgers. V goldbergerovských domech dostali své přístřeší. Místo podlahy hlína, děravými zdmi sem lezla žabí havěť, a popisovali to přitom jako jeden pokoj. 

V pěti letech měl Pepíno nohy jak tyčky a dosud nechodil. Sedával hladový u škarpy a čekal, až máma dorazí zpět z práce. Jůlinka ho pak nosila domů na zádech. Tak spolu taky putovávali o nedělních odpoledních krajinou, posypanou prachem Ostravy.

Pro Jůlinku to byl trpný život. Pak se poprvé postavil na vlastní nožky a cupital vedle ní.

„Pepíku, ty můj Pepíčku!“

HORNÍKEM 

Ještě dlouho nebyl jako ostatní. Ušel stovku metrů a musel stát, bolela ho páteř.

Ve škole poznal kamarády a za školou kulatý nesmysl. Vystrčíš nohu: míč se pohybuje tvým přičiněním rychleji než ty, hopsá a skáče do vejšky. Obcházel míč a načutával ho ze všech světových stran. Poznal hru a nevěděl, že mu při ní sílí klouby a kosti. Pak ho kluci už brali na fotbálek mezi sebe.  

Kapitáni se ho zastávali:

„Pepíno nesvede moc běhat, ale balón dokáže napálit zcela přesně.“ 

Všechno nebylo tak snadné, ještě stokrát prožil bolest a zklamání, nejednou se styděl, že dostal boty a kabátek od Červeného kříže a že byl mezi posledními. 

Téměř každému vstoupí do života BYTOST, která znamená PŘEHOZENOU VÝHYBKU.

U něho to byl nový pantáta Žíťa. Jejich životy, rozdílné délkou, se podobaly osudem. Žíťa mu rozuměl, byl jako malej čtyři roky odloučen v sirotčinci. Prožil fašistický koncentrák, utekl z pochodu smrti pouhý jeden den předtím, než všechny jako divou zvěř fanaticky postříleli. 

Po návratu poznal paní Jůlinku. Dostali třípokojový kvartýr. Jůlinka tehdy za jediné úspory koupila obraz s břízami, pověsila ho na zeď a posadila se na židli uprostřed nevybaveného pokoje. Dívala se dlouho v meditaci na ten hovořící obraz. 

Také její Pepča už nebyl poslední. Odnášel z domova budík a v lesíku trénoval běh jako Zátopek. Hrával fotbal a v posledních letech nosil ze školy jen vyznamenání.

Žíťa se stal jeho kormidelníkem. O posledních prázdninách ho vzal na rubání „Flora 905“.

Horníci říkali:

„Kdyby to byl tvůj vlastní kluk, tak bys ho do šachty s veškerou opatrností nebral.“

A oni se ještě víc sblížili. Společně postupovali chodbami, ve sloji nízké pouhých čtyřicet cenťáků leželi a dobývali uhlí, dýchali tentýž nános prachu, v těžkých chvílích hledal Pepíno Žíťovy Ježkovy zraky: usmívaly se a povzbuzovaly ho dál. 

Jediný z celé třídy šel do hornického učiliště. Jeho přihlášku však máma nepodepsala. Kdoví, čím mohl být – zvažovala – teď bude každý den čekat, zda vyfárá…

ZROZENÍ PANA BRANKÁŘE 

Brankáři se v hokeji obvykle rodili tak, že nejslabší bruslař zajel do branky. Pepínovi bylo patnáct, když ho postavili lektoři Pracovních záloh do brány za zraněného Botka: 

„Něco tě snad trefí.“

Několik kotoučů ho skutečně neminulo, po některých skočil, jak to znal z fotbalu. A tak mu řekli:

„Bruslit sice neumíš, ale odvahu máš.“

Na zimáku trénují ligová mužstva obvykle přes den, na dorostence zbude čas v noci a brzy ráno. Pracovní zálohy trénovaly od půl čtvrté. Pepíno vstával ve dvě v noci. Hokejová branka patřila jen jemu. Stál sám proti klukům, kteří se na něho řítili, vyrážel proti nim, padal, vyškraboval jim kotouče. Brankářů byl tehdy akutní nedostatek, často se stávalo, že některý se nedostavil, a tak zatímco mužstva se na ledě střídala, v brance zůstával dlouhé hodiny úřadovat Pepíno Jožka Mikoláš. 

Hrál už za vybrané mužstvo Pracovních záloh, když k němu na ranním tréninku přistoupil trenér ligových Vítkovic:

„Koukej, kamaráde, zůstaň v té kleci, nepřišel nám gólman.“

Pak Vítkovickým odešel natrvalo druhý brankář a Pepína přemluvili, aby u nich chytal. Lapal po dechu v zápalu utkání. Nechtěl, měl velké obavy promísené s trémou. Bál se ne ran, mnohem víc pohledů a výčitek. Chytat malý a prudký puk není nic snadného, za útočníkem je obránce, za obráncem ještě brankář, ale za brankářem už jen vlnicí se síťka, hořkost porážky, debaklu z vývoje, ztracené tréninkové hodiny, zklamání chlapců, prohraný zápas. Ne nadarmo je v Kanadě brankář hráčem číslo jedna a miláčkem celého mužstva, celý kolektiv je pro něho ochoten se bít, vyřizovat i jeho osobní akvizice, jen aby jejich chlapec v bráně byl na tom ze všech nejlíp. 

Pepíno, na pohled drsný kluk – rubal už v nízkých slojích, dokázal celé hodiny v pokleku anebo vleže dobývat uhlí – měl uvnitř citlivou duši. Kamarád pro něho objevil Shakespeara; když šel chodbou k rubání, přeříkával si verše z Romea a Julie. Zamiloval si drama o Richardovi, jenž měl rovněž zhuntované choré tělo, a přece dobýval svět. Snil o POEZII HVĚZD, často mu je zastírala země nad hlavou či zastřešený oblouk zimního stadiónu.

Proto ho bolela víc než první vyražené zuby necitlivá slova a šíleně neinteligentní urážky:

„Ty dřevo, jak to chytáš?!“ 

Třikrát odevzdal výstroj a vždycky mu bylo z konce do breku. Pokaždé tu byl Žíťa. Hledal jeho slova a oči. Povzbuzovaly ho a vedly dál jako tehdy na první šichtě. 

„Pepíno, Pepčo, ty se přece jen tak nevzdáváš, dej si klídek, dej si pepsi, nepropadej žádné skepsi!“

Zas si vyzvedl těžkou brankářskou výstroj, že půjde na věc silnější a nezlomnější.

KANDIDÁTEM NÁRODNÍHO MUŽSTVA 

Prvním ligovým zápasem se cosi změnilo. Hráli v Chomutově, zrovna na svatého Mikuláše, rozjařené obecenstvo se výborně bavilo, vítkovický brankář dostal do deseti minut čtyři branky. Hráči strkali do trenéra:

„Pošli tam Pepína!“

A tak reproduktory zahučely najednou:

„Do branky Vítkovic nastupuje Mikoláš!“ 

Hlediště to považovalo za skvělý vtip. Do konce zápasu na něho pokřikovali: „Kde máš berlu a kde čerta?“ Vítkovice inkasovaly deset branek, ale nechytal špatně. Uměl odvést výkon. Někdy mu diváci i zatleskali, to ho náramně povzbudilo.

Zahájil nevídaný trénink. Dělal na ledě kotrmelce v plné výstroji, aby byl v plné polní pružný luční koníček. Padal a zase vstával. Nanovo. Trénoval mnohem víc než dřív. Hrál fotbal, stolní tenis. I v šachtě o přestávkách jako indián statečně cvičil svalstvo na provizorní hrazdě. 

Pak ho postavili až zase proti Kladnu před domácím hledištěm. Třásly se mu ruce, ještě než vjel na led, nemohl si vůbec zavázat tkaničky u bruslí, Pepíno stejně válí jako v Asii přesvědčený Bruce Lee. 

Kladenští na něho častokrát najížděli, ale dali mu jen jedinou branku. Vítkovice vyhrály a chlapi ze šachet a od pecí poprvé skandovali: „Mikoláš – Mikoláš…“ 

Vzpomínal rád na ty chvíle v době, kdy byl pod zemí. Jezdil s lokomotivou, jež nahradila šachetní koníčky, a vozil horníkům prázdné a odvážel naplněné vozy. Probíral pečlivě v mysli každý zápas, každou zbytečně puštěnou branku. 

Práce v šachtě se stala tím nejtvrdším tréninkem a pokračováním těžkého dětského života. Často dělal ve tmě, spíše hmatem nacházel rozpojené řetězy, citem rozpoznával nebezpečí, silou paží a zad musel nahazovat vykolejené vozíky. 

Ze tmy a samoty země vyjížděl však do rozzářené a emocemi prohřáté haly, zaplněné lidskými postavami a hlasy. Z domova si nezvykl na dlouhé proslovy a práce v šachtě ho zase naučila přesnosti. Také v hokeji poznal, že jsou zákony nejúspornějších a nejúčelnějších pohybů. Vystrčit volnou lapačku, sklouznout na led, vyrazit vybaven humorem a důmyslnou taktikou proti útočníkovi (smích je ta nejsilnější zbraň i na tenkém ledě). 

Ještě mnohokrát znělo jeho jméno stadiónem. V Moskvě, když zde juniorské družstvo Československa dalo řádně zabrat a podalo si první mužstvo CCCP jako malé kluky, se ozývalo:

„Vratara! My cha–tím (chačíme) vra–ta–ra!“

Ale v národním mužstvu se z něho vyklubal jen motýl kandidát brankářského dresu. Tvořitelé národního mužstva totiž měli do Ostravy daleko. Nechytal tím pádem ani v Oslo, ani v Praze, ani ve Squaw Valley. Teprve na kanadském zájezdu ho postavili do hry. V Kitcheneru mu lékař bez umrtvení sešil přímo na střídačce ránu na bradě – byl to už padesátý steh do jeho tváře. Chytal výborně a trenéři mu říkali: 

„Když to takhle půjde dál, Pepíno, budeš jednou chytat střely na mistrovství světa!“

BRANKÁŘEM MISTRŮ EVROPY 

Pojede na mistrovství světa do Švýcarska. Počítají s ním, přestože je v této sezóně brankářem druhé ligy. Nezvítězily hlášky, že na kanadském zájezdu zachytal kurňa dobře, protože o nic nešlo. 

Radostně prožíval poslední tréninky v ostravské hale, podobné obrovské strojovně přepásané železnými oblouky a skleněnými tabulemi. Paprsek vydatného jarního sluníčka přilétl lomeným sklem ve střeše – pozdní reakce na puk vystřelený z velké blízkosti a navíc zhruba stokilometrovou rychlostí, bolest vepsaná do tváře. Viděl rozostřenou stěnu. Přijel k němu jeden z kamarádů a šeptal:

„Promiň, Pepčo!“

Chtěl mu odpovědět, že za takové věci se neomlouvá, ale nemohl tím atakem vůbec otevřít ústa. Někdo řekl:

„To je jen zaskočený sval.“

Jel do nemocnice. Rentgenovali mu obličej:

„Trojnásobná fraktura jařmového oblouku. Rozřízneme vám tvář a vytáhnem to zpátky. Měsíc budete odpočívat.“ 

To se chytalo ještě bez masek. Měl už v obličeji tržné rány, několikrát přelomenou a srostlou čelist, deset umělých zubů. Bral zranění jako samozřejmost a poplatek za krásu poctivé pocitové hry.

Uprosil lékaře. Pustili ho ze špitálu.

Do Švýcar si vezl ochrannou masku z plexiskla. Trenéři a hráči o jeho zranění neměli potuchy, nikdy chránič nenasadil. Jen Ostraváci Vlach a Kasper znali ono pozadí, ale zádumčivě mlčeli. 

Ve Švýcarsku se příliš nevyjadřoval, několikrát se mu totiž přihodilo, že otevřel svůj kratky zobak a nemohl jej zavřít. Když mu kluci něco sdělovali, jen se na ně shovívavě usmíval. 

Tak nastoupil v brance Československa.

Jeho první zápas na mistrovství světa: dvakrát byl před ním Fin Salonen zcela sám, pokaždé skončila střela v jeho lapačce. Tiskaři poprvé vysazovali tiskařskou čerň na titulku:

„Mikoláš oporou národního týmu.“

Když to nešlo jinak, strčil tam i rozsekanou hlavu, jediná rána do sítě od Američanů se mu odrazila právě od hlavy. 

„Nemohu jim to prohrát, nesmím pustit zbytečný gól…“ špital si, jak na něho horlivě najížděli a pálili Rusnell, Alexandrov, Tambellini, Sly, Tumba. 

Skončil poslední zápas na mistrovství světa na stadiónu v Lausanne a kamarádi v dresech ho zdvihli na ramena. Skončili druzí za velmocí Kanadou, neprohráli ani jeden zápas a stali se úřadujícími mistry Evropy; poprvé po dlouhé době tak porušili nadvládu ruských hokejistů. Teď teprve by mohl ukázat ten chránič z plexiskla, ale ani ho už nevytahoval, když nebylo nač.