|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když jsem byl chlapec, koupila si od nás jedna paní štěně Rottweilera a několik věcí mi na ní bylo podezřelých:
1. Přestože bydlela sama a ještě k tomu téměř na samotě, chtěla psa, který se nechá hladit i krmit od cizích lidí a nikdy nikoho nekousne. A paradoxně si koupila právě Rottweilera, který byl v té době znám jako pes, který je velmi agresivní vůči cizím lidem.
2. Přestože měla malý příjem a výdaje malinko větší, než na které měl teoreticky stačit, ještě si dokázala naspořit. Peníze ale neměla na účtu v bance, nýbrž doma v šuplíku. A její dům, zamčený jen na jednu obyčejnou "fabku", byl hlídán psy, naučenými, že nikdy nesmí nikoho kousnout a od každého si mohou vzít pamlsek.
3. Měla žluté auto a pokud si vzpomínám, preferovala červenou bundu.
4. Její otec byl primář a strýc emigroval do zahraničí, kde se úspěšně uchytil.
Pak přišlo údobí, kdy mě cestou do kopce velmi pomalu míjelo auto a z očí řidiče vystřelil paprsek Pekelné energie a dopal na můj trup, kde pak zasažené místo pálilo; kdy se pak na mě podíval člověk, kolem které se zakouřilo (jako v pohádkách, když z Pekla přichází čerti) a otevřelo se Peklo, jednou byl dokonce vidět i čert; kdy jsem měl tu příhodu, o které vyprávím na videu "Pár starých příhod..." a tak dále. Tehdy jsem měl ještě dobré vjemy, v těchto letech po těch "polích", plynech a drogách už ne.
Teprve až potom bylo mnoho lidí posláno, aby přede mnou předstírali, že jsou Pekelní. A já abych vypadal jako cvok, kterému se zdá, že vidí Pekelné lidi a Peklo všude, a přitom tam nic takového není. A ti normální lidé byli tak ubozí, že mi o tom, že to je podvod, až dosud nic neřekli (a někteří to věděli již od roku 2003).
Ale abych se vrátil k té kamarádce. Jednou jsem jí zahlédl a shodou okolností se mi stalo, že se mi v ten okamžik "vyháknul kousek duše". Uviděl jsem v ní tu postavu, tu Pekelnou humanoidní duši, jakou mají Pekelní lidé. Ani jednou nám neřekla, že jí v sobě má, a celý život lhala, že je prakticky uvažující materialista, který v nic duchovního nevěří.
Dalším zajímavým případem byl můj kamarád, který, když jsem začal psát, vyjadřoval několik podobných názorů, jaké mám já. Byl sympatický a "shodou okolností" si také na papíry psal své úvahy o duchovních věcech, jako já do počítače. Někdy, obzvláště když občas přišel na návštěvu ke mě, jsem cítil takový nečekaný náraz, jako když je to jeho nitro negativní a má odstup, ale po chvíli konverzace jakoby roztál a začal mít povrchově měkčí a teplé vibrace. Jednou jsem zaslechl útržek konverzace, který na mě působil dojmem, že je někdo mocný, kdo po něm chce, aby byl můj přítel, a on by ho zklamal, kdyby jím nebyl.
Když jsem měl doma něco, po čem do mě získaly přístup Pekelné bytosti a probouzel jsem se ochrnutý, byl zlejší ke psu a podobně, říkal mi: "Dělá mi větší potíže se kontrolovat" nebo "Když si lehnu do postele, mám vidiny toho či onoho". Na nějaké průkazce měl fotografii myslím s brýlemi obroučkami malinko zasahujícími do očí a nosil šaty s nenápadnou Pekelnou kombinací barev, ale jinak nic podezřelého. A když mě pokapávali kamna škodlivinou, říkal něco jako "Nějak se mi to popletlo, spletl jsem si čas a nevěděl jsem, jestli je ráno nebo večer". Také se občas omluvil při vyslovení slušného slova a zapomněl se omluvit při vyslovení sprostého (třeba "Tihle s prominutím nejsou úplně nejlepší" a pak "Tamto jsou kurvy, že větších není"). Také mi říkal třeba o nádoru na mozku nebo jak se nadměrně koukal do žárovky a poškodil si zrak, a možná chtěl, aby obojí potkalo mě. A podobně.
Přede mnou ukazoval, že nemá zaplacený nájem, neměl ani spravené zuby a hovořil o dluzích v kantýně. Prostě působil dojmem chudého a svým způsobem duchovně založeného člověka. Každopádně byl technicky nadaný a opravy kola či hudebních aparatur si dělal sám.
Jednou se mi stalo, že jsem měl u nich v bytě onen vzácný moment, kdy se mi to "otevřelo", a jeho syn si o mě pomyslel: "Říkali, že má infekci." Ano, měl jsem jí. A oni zřejmě nechtěli, aby jí ode mě chytili, protože když jsem od nich odešel, někdo, asi ten jeho syn, po mě hodil vejce, možná abych už k nim tolik nechodil. Zajímavé je to, že přede mnou oba dělali, jako že o mě to, že mám tu infekci, vůbec neví.
Když si tak vzpomenu na tyto Pekelné přátele (samozřejmě jich bylo více), zejména na přítelkyni z první části tohoto článku, napadá mě jedna věc:
Pravděpodobně existuje pravidlo, že normální rodina a/nebo člověk musí mít Pekelného přítele (nebo přinejmenším nějakého přítele-informátora), aby byl o normálních lidech přehled. A když je podezření, nebo se přímo ví, že normální člověk pracuje na něčem zajímavém, získá další "udavačské přátele" (kromě toho má odposlech doma, na oblíbených místech, v osobních věcech či šatech a tak dále).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že normální člověk nikdy nemůže svým přátelům moc věřit. S "netajnými" věcmi se jim svěřovat může, ale s těmi "tajnými" nikdy! A to ani jednou v životě!
To platí nejenom o přátelích, kteří s vámi začali vztah, ale i o těch, se kterými jste začali vztah vy (oslovili jste je jako první a podobně). Jednak informátorů je hodně a jednak to umějí chytře zařídit tak, abyste si jejich člověka sami vybrali.
Závěrem připomenu "Obraz lidských duší" (viz má kniha "Superbůh"). V jeho pravé třetině bylo v celkovém součtu méně zla, než v té naší levé. Věřím, že tam byli lidé méně hlídáni a měli i více soukromí. Pouze došlo k "vymknutí věcí z rukou" v jednom místě té pravé třetiny, ale celkové množství zla v ní bylo přesto mnohem menší, než jeho míra v naší Pekelné třetině.
|
|
|
