Ivetka Benáková pro Metro prozradila, jak to vidí černě na neděli v poezii popela:
BOHUŽIAĽ
Miluji krasobruslení a hlas Karola Poláka k němu neodmyslitelně vyhovuje svým naturelem z jícnu a s decibely od srdečních pozdravů plic. Stejně jako se ideálně strefí k dalším sportovním přeborům, jako jsou fotbal či atletika. To on sportovnímu komentování přidal hoci čosi navíc, ne jen prostý popis dění suverénů. A od něj se učili všichni ti, které dneska obdivujeme, jak doprovází vokální složkou úspěchy i drtivá fiaska našich želízek v ohni talentů. Jeho průpovídky, kterými své komentáře neváhal šperkovat, se dodnes citují, například Robert Záruba ve třinácté komnatě KP prozradil, jak jeden čas na pracovišti s kolegy imitoval KP vokály dobrých půl roku a pak mezi ně do kanclu vešel ten skutečný majitel Karol Polák a řekl si o kafe bez šlehačky. Tedy jen o černou kávu v hrníčku. Jeho odkaz tu zůstane plápolat s námi jako pochodeň k pochopení role a řehole. Za pár dní začíná v „jeho“ Bratislavě mistrovství Evropy v krasokorčulovanie a já si tolik přála tuto ryzí Velkou Osobnost stretnúť tváří v tvář. Holt mi to nevyšlo. Budiž Vám v nebíčku naozaj krásne, majster slov!
Populární slovenský komentátor Karol Polák včera k ránu opustil náš svět ve věku požehnaných 81 let. Podlehl těžké sviňské chorobě. Svým hlasem dvanáctkrát provázel olympijské hry, komentoval devět MS ve fotbale a například také 26 MS v krasobruslení. Rodák z Blavy se loni v září na své 81. narozeniny potřetí oženil, měl dvě děti. V mládí byl fotbalovým brankářem, který běžně nevpustil do brány 30 minut ani ťuk, ani gól, a hrával s nakažlivou náladou i týmový basketbal. Téměř 35 let vydržel fungovat jako zaměstnanec Československé televize.
JOHNNY WEISSMÜLLER (PETER JOHANN) (☼ 2.6.1904 VEST, RUMUNSKO – ۞ 20.1.1984
ACAPULCO, MEXICO)
„Bystrý Tarzanův odhad nebezpečí volil ze dvou
hrozeb tu menší. A to hned, jakmile zaznělo zařvání lvice. Dřív než Sabor
skočila, Tarzan pocítil, jak se studená kapalina jezera zavřela nad jeho
hlavou.
Nedovedl plavat a jezero bylo příliš hluboké, ale
chlapec neztratil kontakt s duchapřítomným pudem sebezáchovy ani se
sebedůvěrou. Zamával hbitě rukama i nohama, aby se vydrápal na povrch a za
několik vteřin se jeho nos ocitl nad hladinou. A tu poznal, že se pohyby může
nejen udržet nad vodou, ale že přitom může i plavat kupředu. Celým tím náhlým
objevem byl velmi překvapen a potěšen. Neměl však mnoho času, aby na to myslel.
Plaval podél břehu, kde nad tělem jeho druha se přikrčovala zdatná šelma.
Lvice napjatě pozorovala Tarzana. Zřejmě vyčkávala,
až se vrátí na břeh. Chlapec však místo toho křikem, kterým se oznamovala
nehoda, dával jasné signály, výstrahy, varování svým blízkým z tlupy, aby
se měli před lvicí na pozoru.
Okamžitě se v dálce ozvala odpověď a asi
padesát velkých opic spěchalo po větvích stromů k místečku nehody. Vpředu
uháněla Kala, která poznala hlas svého nejdojemnějšího.
Teprve nyní Tarzan doplaval ke břehu a vylezl
z jezera. Pocit svěžesti, který mu poskytla chlazená kapalina, ho příjemně
překvapil, a od té doby se při žádné příležitosti, ať už v řece nebo
v moři, nezapomněl náležitě opláchnout…“
Čtenářky dobrodružných románů už zcela jistě vědí,
kdo je autorem oné ukázky a také kdo je jeho hlavním hrdinou: americký prozaik
první poloviny dvacátého století Edgar Rice Burroughs. Jeho život plný
dobrodružství ho přivedl na myšlenku vytvořit po vzoru Kipplingova Mauglího
figurku Tarzana, malého bílého udatného synka, který žije uprostřed afrického
pralesa mezi samými opicemi. První kniha s názvem Tarzan z rodu Opů
vyšla už v roce 1914, před 102 lety. Obrovský úspěch tohoto vydání přinesl
zákonitě další pokračování. Celkem vyšlo E. R. Burroughsovi o Tarzanovi
šestadvacet knížek. A jak to v takových případech bývá, netrvalo dlouho, a
tématiky Tarzana – krále opic, si všimli i filmaři. I když v době, kdy
příběhy měly svou největší popularitu, byla tato múza vlastně ještě
v plenkách.
Vůbec první filmovou roli Tarzana hrál ještě
v němé éře Elmo Lincoln. Později byli mezi představiteli hlavní role Lex
Barker, známý spíš z mayovek, James Pierce a naposledy Christopher
Lambert. Za nejpřesvědčivějšího představitele Tarzana je však dodnes považován
rodilý Rumun Peter Johann Weissmüller, světu více známý jako Američan Johnny
Weissmüller.
Filmaři z Metro–Goldwyn–Mayer si ani lepšího
krasavce Tarzana nemohli přát. Jeho 190 cm vysoká svalnatá figura a údajně
„nejhloupější výraz grimasy“ přitahoval diváky a zejména tutti frutti divačky
do kin. Navíc Johnny Weissmüller byl v době natáčení již všeobecně známým
sportovcem, olympijským vítězem a světovým rekordmanem v plavání.
V roli Tarzana však musel prokázat nejen své plavecké dovednosti, ale i
celkovou sportovní výdrž a všestrannost.
„…Tarzan nasadil Terkozovi nový chvat, který se
znamenitě osvědčil. Jeho pracka totiž proklouzla zezadu pod prackou opa a
ovinula se kolem opičího krku. Bylo to něco, čemu zápasníci říkají „poloviční
nelson“. Obávaný chvat, kterého školení zápasníci využívají, na který však
kápnul chlapec náhodou. Jeho lidský rozum mu ihned zvěstoval, že takhle by si
mohl zachránit svůj kejhák. Proto se hned snažil tentýž chvat provést i levou
prackou, a tak se v několika okamžicích Terkozova šíje skláněla pod
dvojitým nelsonem.“
Obraťme však nyní pozornost k osobě samotného
Johna Petera Johanna Weissmüllera a k jeho sportovní dráze.
*
Přišel na svět 2. června 1904, v rodině
vídeňského emigranta, v rumunské osadě Vest nebo snad v pensylvánském
městečku Winsbaru. Na druhém konci světa se ten den narodil jiný významný
sportovec – fotbalový gólman František Plánička. Weissmüllerova sportovní
štreka se však klikatila jiným směrem než ke kulatému nesmyslu. Plavat a
závodit se naučil jako jinoch v okolí Chicaga, kde je vodních ploch víc
než dosyta. Přitom však trvalo poměrně dlouho, než rodiče svého syna
přemluvili, aby to s plaváním zkusil. On sám se do vody příliš netěšil.
Potom si však všiml jeho plaveckých schopností
trenér plaveckého klubu Illinois AC William Bachrach. Uznávaný odborník,
původem z Polska, měl za sebou kvalitní výsledky. Do jeho tréninkových
metod však nebylo snadné proniknout. Nechával vše undercover pod pokličkou. Od
svých svěřenců vyžadoval naprostou houževnatost, poslušnost a dodržování
naordinovaných tréninkových vychytávek. Neměl rád načatou polovičatou fušeřinu.
A kdo jeho přísnému tréninkovému režimu nehodlal stačit, raději odešel sám.
John Weissmüller se až mnohem později svěřoval
novinářům, jak Bachrach kladl důraz na svalové uvolnění a na dobrý závodnický
styl, který byl podle tohoto trenéra základem každého úspěchu.
John Weissmüller namáhavě trénoval za zavřenými
dveřmi a před veřejností poprvé vystoupil až v sedmnácti letech. Byl to
však impozantní vstup.
Už v září 1921 vytvořil svůj první světový
rekord na trati 150 yardů. A v témže roce se stal i mistrem Spojených
států v závodě na 220 yardů. K tomuto titulu záhy přihodil i světový
rekord na 100 m znak. Největší hodnotu měl ovšem Weissmüllerův výkon z 9.
července 1922. Bylo to v městě Alameda, kde vytvořil skvělý světový rekord
na 100 m kraul časem 58,6 s. Byl to v té době nevídaný čas. Poprvé
v krátké historii světových plaveckých rekordů byla pokořena hranice jedné
minuty v nejkratším sprintu. A hned o 1,4 s!
V létě 1922 už byl John Weissmüller držitelem
všech světových rekordů na tratích od 100 až do 500 yardů! Poctivá lopotná
dřina trenéra Bachracha a svědomitý přístup jeho svěřence přinášely své žně.
Svou roli přitom samozřejmě sehrál i Weissmüllerův nesporný talent. Rekordní
exploze amerického plavce však ještě stále nebyla u konce.
V roce 1923 vytvořil v New Havenu světový
rekord i na 400 m kraul. A opět ve skvělém čase 4:47 min. Před blížícími se
olympijskými hrami v Paříži v roce 1924 nebylo kromě Johna
Weissmüllera vážnějšího favorita v kraulových disciplínách.
V městečku nad Seinou startoval
v soutěžích na 100 a 400 m kraul a potom ve štafetě na 4x200m volným
způsobem. Nejdříve se postavil ke startovním blokům ve čtyřstovce. K jeho
nejobávanějším soupeřům patřil vítěz předchozích her ve Stockholmu a
v Antverpách Duke Kahanamoku, původem z Havaje. Byla tam rovněž i
nová, dravá plnokrevná generace, představovaná Švédem Borgem a Australanem
Charltonem. K závodu na 400 m se přihlásilo jednadvacet troufalých nezmarů
plavců. Weissmüller prošel hladce rozplavbami, s většími problémy se
nesetkal ani v semifinále. Z druhého semifinálového závodu postoupil
jako vítěz Arne Borg. Už předem bylo nabíledni, že ve finále to bude především
utkání těchto dvou borců. No taky že bylo! Až do poloviny tratě se oba soupeři
drželi v jedné rovině a žádný z nich nezískal výraznější náskok.
Přesně v polovině se dostal do čela s nepatrným předstihem
Weissmüller. Před poslední stovkou to však byl Švéd, který měl blíž ke zlaté
medaili. Borg si udržel vedoucí pozici i na poslední obrátce, kdy do cíle
scházelo pouhých padesát metrů. Závěr závodu byl velmi dramatický.
K vedoucí dvojici si to přihasil i třetí Australan Charlton, leč v té
chvíli dupnul na tempo Johnny Weissmüller takovou vervou, že se dotkl pomyslné
cílové pásky s více než sekundovým náskokem před druhým Borgem a o další
sekundu před Charltonem. Čas 5:04,2 min byl olympijským rekordem!
Za pouhých čtyřiadvacet hodin stál Johnny
Weissmüller na startu dalšího závodu–sprintu na 100 metrů kraul. Tady už byla
jeho převaha naprosto samozřejmá. Od prvních metrů až do cíle nebylo pochyb,
kdo bude novým olympijským vítězem. Weissmüller si od soupeřů udržoval
dostatečný náskok. Nejblíže se k němu přiblížil již vzpomínaný veterán
Kahanamoku. I tak však měl tento plavec v cíli dva a půl sekundy ztráty na
vítězného Johna Weissmüllera. Čas, v té chvíli již dvojnásobného
olympijského vítěze, měl hodnotu 59 s a byl znovu lepší starého rekordu
olympijského. Daleko vzadu zůstal další kandidát na medaili Borg, který nakonec
skončil až na čtvrtém místě. Do třetice pak vybojoval zlato Johnny Weissmüller
ve štafetovém závodě na 4x200 m volným způsobem, kde plaval v americkém
družstvu na posledním rozhodujícím úseku. Nemusel ani vynakládat maximální
úsilí, neboť o vítězství plavců USA bylo rozhodnuto dostatečně v polovině
trati. Před druhou Austrálií zvítězili Američané s náskokem skoro devíti
sekund. A měnil se nejen olympijský, nýbrž i světový rekord za čas 9:53,4 min.
Johnny Weissmüller se jednoznačně stal šlágrem
pařížské olympiády 1924. A pravděpodobně by nenašel přemožitele ani
v plaveckém maratónu na 1500 m kraul. Toho se však neúčastnil.
Bezprostředně po skončení her „létající ryba“, což
byla nová a bezesporu odpovídající přezdívka trojnásobného olympijského vítěze,
podnikla velké evropské turné, jak se na hvězdu takového formátu slušelo a
patřilo. Ať už v Londýně, Amsterdamu nebo ve Stockholmu, všude byl
svalnatý fenomén z bazénu středem pozornosti. V Evropě a potom i
v zámoří výrazně stoupl zájem o plavecký sport, což nebylo dřív v tak
masovém měřítku zrovna obvyklé. Navíc jeho plavecký styl a světové rekordy mají
i dnes s odstupem doby velmi vysokou hodnotu. Ve dvacátých letech se
závodilo ve zcela odlišných poměrech. Plavci si například v té době snadno
mohli křižovat dráhu, neboť jednotlivé bloky nebyly odděleny tak, jak to známe
z dneška. Také hustota vody nebyla ještě chemicky ovlivňována a plavecké
kombinézy se zcela lišily od dnešních módních výstřelků. Jejich vzhled byl
podstatně konzervativnější, což se projevovalo tím, že se při plavání naplnily
vodou a byly mnohem těžší. A to mělo přirozeně velký vliv i na výsledný čas.
Po návratu za „velkou louži“ potom vytvářel Johnny
Weissmüller světové rekordy doslova na běžícím pásu. Už ten první z nich
na sto metrů volný způsob – 57,4 s byl velkou senzací. Vytvořil ho
v Miami na Floridě a o jeho kvalitě svědčí skutečnost, že vydržel celých
deset let, než byl překonán Weissmüllerovým krajanem Fickem. Brzy nato vylepšil
světový rekord na sto yardů a to dokonce pod magickou hranici padesáti sekund!
Zcela přesně 49,8 s. V americkém tisku se začalo spekulovat o „požírači
rekordů“.
V letech 1924–1928 neměl Johnny Weissmüller
prakticky v bazénu žádnou vážnou konkurenci. Byl držitelem všech světových
rekordů od sto yardů až po tři míle. Fenomenálního plavce chtěli najednou vidět
nejen v amerických a kanadských velkoměstech, či na evropském kontinentě,
ale i v Asii a v Tichomoří. Proto nepřekvapily názory některých
plaveckých funkcionářů, pochybujících o amatérském statutu Johna Weissmüllera.
A to byla před blížícími se olympijskými hrami v Amsterdamu dvojnásob
silná neoslazená káva. Nakonec se však všechno v dobré obrátilo a
Weissmüller mohl odjet do Evropy obhajovat své prvenství z posledních her
výher. A co víc, byl při slavnostním ceremoniálu poctěn tím, že nesl americkou
vlajku.
Na startu se opět setkal se svými „starými“ známými
z Paříže – Borgem a Charltonem, kteří si již jako nerozlučná trojice
vysloužila přezdívku „Tři mušketýři“. V Amsterdamu se Johnny přihlásil
pouze k závodům ve dvou disciplínách – na 100 m volný způsob a ve štafetě.
Zda to bylo z obavy před svými soupeři nebo z jiných důvodů, se
Weissmüller nevyjádřil. V těch, v nichž startoval, však opět uspěl na
výbornou. A to i navzdory tomu, že jeho prvenství na sto metrů už nebylo tak
suverénní jako před čtyřmi lety. Zle mu zatápěl v nejkratším sprintu druhý
v pořadí Maďar Bárány a jen větší Američanova zkušenost určila konečné
pořadí. Nicméně čas 58,6 s byl opět zlepšením olympijského rekordu. Další
zlatou z olympiády v Amsterdamu pak získal ve vzpomínané štafetě na
4x 200 m.
Weissmüller připravil na OH ještě jedno překvapení.
Zcela nečekaně se totiž objevil v bazénu při utkání turnaje ve vodním
pólu. Americké družstvo tam díru do světa neudělalo, nicméně Johnny Weissmüller
svým startem opět zvýšil procenta nemalé popularity.
Amsterdamskými olympijskými hrami se uzavřela jedna
životní kapitola Johnnyho Weissmüllera. Kapitola úspěšného sportovce.
S pěti zlatými olympijskými medailemi, čtyřmi desítkami titulů mistra USA
a padesáti (!) světovými rekordy, které vytvořil během sedmi let od památného
září 1921 v nejrůznějších disciplínách (od 50 yardů až po 3 míle) se
natrvalo zapsal do historie plaveckého sportu. A to ani nepočítáme množství
cen, plaket a pohárů, které získal při svých vystoupeních po celém světě. Amsterdamskou
olympiádou se staly i dohady o jeho amatérském statutu bezpředmětnými.
Profesionální smlouvu podepsal 3. ledna 1929 a definitivně se rozloučil
s amatérstvím na velkém plaveckém mítinku uspořádaném klubem Illinois AC.
Brzy potom začala fungovat filmová dráha Johnnyho
Weissmüllera. Pro hlavní roli Tarzana byl vybaven báječně. O jeho předpokladech
byla řeč již na úvod tohoto vzpomínání. Na druhé straně však Weissmüller nikdy
předtím nestál před kamerou ani na jevišti. Až do svých čtyřiadvaceti žil prakticky
pouze asketickým životem sportovce a jeho proteinů. Nakonec se však ukázalo, že
ani tyto dílčí problémy nebyly pro hollywoodské filmaře nějakým větším oříškem.
Role Tarzana ho přece nenutila k dlouhým duchaplným větám, stačilo, že
vydával ze sebe primitivní zvuky. I když jeho dravý sportovní styl bylo pro
kameru třeba poněkud zlidštit. Původně měl hlavní roli ztvárnit herec Herman
Brix. Ten si však krátce před začátkem natáčení zlomil haxnu a tak roli získal
Johnny Weissmüller. Už první díl filmu o Tarzanovi, nazvaný Tarzan–syn
divočiny, měl obrovský úspěch mezi mladistvými. Hlavní hrdina v něm
udivoval především, jak jinak, skvělými sportovními výkony. Na zemi, ve vzduchu
i v korunách stromů. Po první verzi přišly na řadu další. V leopardí
kůži nebo jen v plavkách se Weissmüller objevil ještě v jedenácti
dalších pokračováních a to v letech 1932–1949. Jeho filmovou partnerkou
byla populární krasavice v Hollywoodu Maureen O´Sullivan v roli Jane.
Filmy s Tarzanem se staly šlágrem tehdejší doby a řadu let se promítaly na
plátnech kin po celém světě.
Johnny Weissmüller žil stejně jako každá
hollywoodská filmová hvězda. Kupoval si drahé autokary, absolvoval dvě
manželství, mimo jiné s mexickou herečkou Lupe Velez, vedl náročný
finančně nákladný životní styl.
Postupně však zájem o Tarzana zvolna uvadal. Weissmüller
ještě hrál v dalších dobrodružných filmech jako Jungle Jim nebo ještě v roce
1958 Pittsburgh, ale Hollywood postupně o něho ztrácel zájem. Nějaký čas mohl Weissmüller
čerpat ze své popularity. Stal se placeným trenérem hollywoodských filmových
herců. Jeho úsměv a fyzické přednosti využívaly i rozličné firmy vyrábějící
zubní pasty a pleťové krémy. Pro objektiv fotoreportérů skákal v mexickém Acapulcu
z obávaného skalního útesu Quebrada. Jeho sláva však nepozorovaně pohasínala
a jeho jméno se měnilo v legendu.
V dalších letech pak už žil pouze ve
vzpomínkách některých svých příznivců. Čas od času se v tisku objevil
rozhovor s někdejší plaveckou a filmovou hvězdou. V nich se vracel ke
svým plaveckým začátkům a vzpomínal na své kolegy a soupeře Borga a Charltona. Jeho
jméno však nefigurovalo ani mezi trenéry mladé nastupující generace. Nezaložil ani
žádnou plaveckou školu, jak je to dnes běžné u bývalých špičkových sportovců.
Johnny Weissmüller zemřel před 32 lety 20. ledna 1984.
V roce 1950 uspořádala tisková agentura AP
anketu o nejlepšího plavce všech dob. Zvítězil v ní zcela přesvědčivě
právě Johnny Weissmüller. Byl skutečně na svou dobu v plaveckém bazénu
výjimečnou osobností. A i když se později objevili mezi plavci další výrazné
postavy, jakými byli třeba na tokijské olympiádě 1964 Don Schollander nebo v Mnichově
1972 Mark Spitz, neřkuli samotný Michael Fred Phelps II. v Pekingu 2008,
kteří ho možná svými výkony strčili do kapsy, zůstává Johnny Weissmüller mužem,
jenž má své trvalé místo v historii plaveckého sportu, stejně jako v dějinách
filmu.
|