Jásající slunovrat se valí nocí náměstím
nahoru, do stran...
šlapu v rozsypaných hodinách
a čekám než se objevíš
v prsou bušení
na jazyku galaxie slov
zase rozpínám knoflík
ve tvé červeni
S podivem, došli jsme, kam se má!
(to často nebylo…)
žádná objížďka cestou rozcuchaných doteků.
Blýskání atmosféry jasných nocí
a zrovna jasně temná
stopa nenáhodného ničení
tolikrát umytých rukou
Půlnoční vlak houká u vedlejšího stolu
minuty stoupají jako stupně žebříku
do koruny zmatku
Uvnitř hlavy vmrzá bludiště propletených cest
být, nesnít, vyznat, slíbit,
tak pozdě, utéct …
Pak jedeme v dvojsedle známými stezkami
dva blízcí cizinci,
navzájem nazí v bublině minulosti
Klubka spletená packami bez citu
z labyrintu nepomohou
a s každým výdechem blíže, blíže
k vlastnímu hradu.
Oživlý rituál pozdního návratu
zahřívá představivost, beznadějně uvězněnou
stěnou nemožného
U vodního příkopu každý zapínáme svůj program