|
MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV ( ☼ 15.10.1814 MOSKVA – ۞ 27.7.1841
PIATIGORSK)
Pětihoří
bez hvězd romantismu zabrečelo, neboť se obrátila čísla ze 14 na 41 a dotyčný
prozaický hrdina osvědčené poezie již nemohl do sebe vstřebávat dvacátý osmý
pocit z dobře uzpůsobených narozenin. Kočáry se hnaly z kolonie Karr vzhůru k Mašuku.
Lermontov byl veselý, žertoval, jako když se slůvky v ústech žongloval,
dokonce se snad vyjadřoval i o svých literárních záměrech. Prý si zrovna
rozvrhl práci na dvou historických románech, první z období Vlastenecké
války v roce 1812 a druhý z časů dobývání divoce vyhlížejícího bílého
tesáku Kavkazu. Když však kočáry na pár chvilek zastavily a Lermontov byl sám,
všiml si jeden ze členů doprovodu, že z básníkových zraků vyzařuje napětí
a nervozita. A pak zase dál tryskem do kopců Mašuku, vstříc horám, vstříc
souboji, vstříc SMRTI jednoho z aktérů. Kdo bude mít na své straně dávku
štěstí a vyvázne s neporušeným krkem? Už tehdy na celé Rusi uznávaný
básník Lermontov anebo snad spíš vyšlechtěný šlechtický floutek a bývalý
Lermontův spolužák z kadetky Martynov? Všem bylo jasné, že pravidla
stanovená Martynovem (Lermontov ponechal volbu zbraní a upřesnění podmínek
souboje na soupeři, tom vyšlechtěném) jsou bez přehánění prdlá a odporují dokonce
i jakýmkoli představám o PRÁVU a CTI: každý ze soků má k dispozici tři
rány, přičemž palebná vzdálenost je pouhých pět kroků! Snad žádný
z historie známých soubojů neprobíhal za podobně neurvalých podmínek.
Půda na místě určeném
k souboji byla nerovná a zvedala se směrem ke svahu Mašuku. Tomu, kdo bude
stát níže, se bude mnohem lépe mířit. Lermontov naposledy nabídl soupeři ruku
ke smíru, a když Martynov pitomec a kýč jak pravý opak od Martina Marka
z Chebského výběžku, jehož inspiracím by byl vděčný i strýček Barack Obama
a veškerý personál v Bílém domě, odmítl, básník se vzdal i této výhody.
Právo prvního výstřelu neměl nikdo. Každý mohl vystřelit, kdy chtěl, i odkud
chtěl. Sekundanti odměřili palebnou vzdálenost a jeden z nich zabodl do
země šavli na znamení pomyslné bariéry. Na pokyn sekundantů vykročil parchantík
Martynov dopředu. Lermontov zůstal stát na místě a – vystřelil do vzduchu. Pak
došel k bariéře a na tváři se mu mihnul letmý úsměv. „Lermontov se tvářil
nezaujatě, téměř s veselou jistotou, i když na něho z takové
vzdálenosti mířila zlověstná zbraň.“
Martynov pečlivě zacílil
a vypálil. Do té chvíle nehybně stojící Lermontov padl tváří k zemi. Jeho
šaty se na levém boku potřísnily krví. O pár minut později se rozpoutala nad
vrcholky hor bouře. Dokonce i lékaři odmítli přijet na pomoc v tak prudkém
slejváku a burácejícímu vichru. Lermontovo tělíčko leželo ještě bez pomoci
několik hodin uprostřed rozběsněných živlů pod vrcholem Mašuku. Když se konečně
povedlo přepravit básníka do vesnice k resuscitaci, Jesus, citaci, lékař
mohl jen konstatovat závěrečný cyklus, a kruh bez kružítek se již prozaicky nad
mladým tělem 27 let uzavřel. Skončilo drama jednoho z největších básníků.
A nejen té své „epochy“.
Michail Jurjevič
Lermontov se narodil v pohnutých dobách. Moskva zdecimovaná velkým
požárem, který založila ruská vojska ustupující před Napoleonem, se už druhý
rok těžce zvedala nad ohořelými základy ideálů a základy lidského bytí a těch
několik zděných obydlí mělo ještě okna zabitá prkny s naaranžovanými
malovanými záclonkami. Ať žije clona. Smutek tisíců vystřídala radost nad
triumfálním vítězstvím, zdeptaný a chudý národ ukázal Západu, že také
v něm třímá síla, a žil v očekávání budoucnosti s nemalými
nadějemi od plic. Vždyť přece podal pádný důkaz o tom, že anachronické Rusko je
schopno překonat úsilím svých obyvatel prokletí carského středověku a během pár
let se proměnit k nepoznání v emancipovanou zemi ctítí práva
proslulého jedince. Avšak opojné vítězství nejen nad obávaným čertem
Napoleonem, ale především, jak to chápala ruská inteligence, nad sebou samými,
přineslo o pár let později o to mučivější procitnutí z iluze a povrchního
sebeklamu. Dějinná šance na nápravu se zase opět jednou nekonala. Napište to
azbukou i současnou hatmatilkou. Místo ní přišel prosinec 1825 a krvavý
neúspěch povstání hrstky naivních důstojníků znamenající pocity rozčarování a
definitivní prohry ještě pro několik následujících pokolení. Jedním
z jejích typických představitelů byl i Michail Jurjevič Lermontov. Pohnutá
doba s výraznou pečetí zklamání a deziluze se prolíná nejen jeho dílem,
ale defakto celým uťatým životem.
Lermontov byl poloviční
sirotek, a přece poetický Sir. Matka mu umřela ve třech letech a táta,
vysloužilý kapitán Jurij Lermontov, dospěl díky své dominující vlastnosti –
strachu z jakékoliv odpovědnosti – velmi brzy k závěru, že na výchovu
syna si sám neví rady. Péči o mladého Michaila proto milerád přenechal své
tchýni a od té doby přijížděl popovídat si s malým klučinou čím dál řidčeji.
Zato bábuška si vzala chlapce a jeho výchovu do parády, jak jí velel dnešní
mrav. Od první chvíle se mu snažila vynahradit oba dva rodiče. Že se jí to
maximálně mohlo povést, o tom žádná, o tom kromě jiného vypovídá dost rusky
nahlas i upřímná a intenzivní korespondence, jež s Lermontovem držela
violoncello pomyslných not a houslových klíčů v dobrách dobrých i krutých
až do jeho tragického odchodu na onen mlhavý a básnicky neobjevován éter.
Babička obětovala na vnučkovo vzdělanost nemálo prostředků, odepřela si raději hmotné
sousto od úst, neboť Lermontova vychovávali ti nejzdařilejší mentoři. Postupně
si osvojil dokonale znalost tří jazyků, velmi slušně sjížděl prsty po klavírní
ploše a ploché dráze, krákoral árie jako seriózní divadelní jasnačka zpěvák a
komponoval (dokonce si později zhudebnil svou Kozáckou ukolébavku), skvěle
maloval, bez větších malérů dovedl vyřešit ty nejzapeklitější matematické
obrazce a hádanky a platil podle slov současníků za nejlepšího šachistu své
doby a za „nejúmornějšího čitatele všeho, co tehdy bylo v Rusku vůbec
dostupné“.
*
I v otázkách politických
míval v rámci možností jasno. Už z jeho prvních básní, které sesmolil
ve třinácti letech, je zřetelně poznat odpor k carskému despotismu a
zaostalosti ruské země. Ve stejném roce, kdy začal pro básně obětovat čas,
nastoupil Lermontov na Moskevskou univerzitu. Dlouho zde nevydržel a po
několika temperamentních střetnutích s ortodoxními vyučujícími blby, kteří
jen donekonečna omílali již dávno neplatné fráze a formulky, musel vyměnit
prostředí. Následoval neúspěšný pokus o přestup na Petrohradskou univerzitu.
Zklamaný a životem už v mnohém poučený Lermontov podal s těžkým
srdcem přihlášku do Školy gardových praporčíků a jízdních junkerů, kterou po
dvou letech bez větších námah a přemáhání také zvládnul a v hodnosti
korneta byl zařazen do tělesné gardy husarského pluku (o husarské kousky na
ruský repertoár neměl nouzi).
Lermontovův spolužák
v kadetce Martynov, jehož rukou básník bohužel dodýchal to málo, co měl
v plicích, vzpomíná ve svých autobiografických zápiscích na Lermontova
takto: „Lermontov byl obratný v tělesných cvičeních, pevně seděl na
kobylce. Nic jako Putin Vladimir. I duševním vývojem převyšoval ostatní obvykle
natolik, že se to ani nedalo moc porovnat. Vstoupil na školu už jako hotový
dospělák, byl sečtělý, o mnoha věcech měl ponětí a úsudek, zatímco ostatní do
života teprve nahlíželi, on jej už definoval ze všech stran objevitele. Věkem
se neodlišoval od ostatních, ale ve zkušenostech a názorech na lidi před námi
s převahou vedl.“
Ne že by Lermontovovi
vojenský dril nějak přirostl k povaze. V podobných vojenských
zařízeních se sice leccos toleruje, ovšem četba literatury je tu přísně
zakázána. Jenže Lermontov nikdy podobné zákazy neuznával. Svým spolužákům se
přitom vyrovnal jak při srandičkách, tak při vojenských manévrech. Pouze jistý
junker Martynov šermoval divočeji než on… Lermontov spával jen několik hodin a
většinu noci se poflakoval na liduprázdných bulvárech, kde při svíčce a husím
brkem psával své příběhy o hrbatém Vadimovi, poému o Démonovi, orientální
pověst Hadži (ten, kdo vykoná pouť do Mekky) Abrek (a nebrečí). Nic z toho
pravděpodobně snad ani nehodlal ukázat na veřejnosti. Teda: snad
s výjimkou dramatu Maškarády, které však nikdy i přes několikerý zásah
carské cenzury nemohlo legálně procházet, jako by se nechumelilo. Jako by byla
literatura jen jeho intimní a utajenou vášní. Jsou však momenty, které bez
varování dokáží převrátit do té doby poklidně plynoucí tok života zcela naruby,
kris kross. Pro Lermontova ten okamžik nastal v prvních týdnech roku 1837…
Verše mířené do černého
útvaru point na Puškinovu smrt (Na Puškinovu smrt) kolovaly v desítkách
opisů po celém Petrohradě. Byla to odvážná slova, jako bývá odvážné konzumovat
silnou kávu. Ba co víc – neslýchaně odvážná série slov a slovních významů. Do
té chvíle v literárním světě zcela neznámý mladíček otevřeně vyjádřil
v několika slokách básně to, co se jen šuškalo za zavřenými dveřmi ve
šlechtických salónech krásy a jadrného zacházení s životem. Lermontov
v básni bez obalu označil carovy posluchače (cvičené bestie) za bezohledné
intrikány hubící vše nové a krásné, za katy svobody a slávy ruského národa a
tudíž i za katy Puškina. Netrvalo dlouho a buřičské verše se dostaly
k jednomu z vysoce postavených šlechticů, ten je označil decentní
poznámkou pod čarou „Výzva k revoluci“ a postoupil bez otálení carovi. Car
se mělce zamyslel a s duchaplností sobě příznačnou, tedy značnou, podepsal
výnos, podle kterého se praporčík husarského pluku Lermontov nechává odvelet
z Carského Sela k nižněgorodskému dragounskému pluku, jež shodou
náhod zrovna „tráví čas na frontě“. Fronta, to byl tehdy Kavkaz bouřící
neustálými vzpourami svobodomyslných horalů, který, jak rovněž poznamenal car,
„může obdařit začínajícího básníka jak novými náměty pro jeho další tvorbu, tak
hrdinskou smrtí“. Je zbytečné dodávat, že v to druhé věřil prdlý car čím
dál tím více.
Nicméně Lermontov chápal
odvelení směr Kavkaz také jako svoji příležitost, ovšem příležitost porvat se
se skutečně nefalšovaným životem. A tak navštěvoval přímořská letoviska,
rozmlouval nekonečné hodiny a vteřiny s vypovězenými děkabristy, toulal se
po rozmanitých kozáckých vesničkách. Mezitím Lermontovova bábrlinka neúnavně
obíhala všechny vlivné kapacity a bez ustání je bombardovala žádostmi o
převelení milovaného mladíka do poněkud bezpečnějších adres. „Stařena nedá ani
na chvíli pokoj,“ psal všemocný šéf policie Benkerdorf ministru války a
současně ho žádal, aby podpořil žádost, jinak se prý už té ženské nikdy
nezbaví. Nakonec povolil i car a několikrát veřejně prohlásil, že „alespoň tedy
uvidíme, jestli takový bezvýznamný mladíček sepisující po nocích naivní veršíky
dokáže otřást jeho impériem“.
Situace Lermontova
v hlavním městě se zcela obracela na zadní tlapky. Mladého básníka zvali
(nesvalil k zemi) ten velký zájem proudící od nejvýznamnějších šlechticů
do svých kutlochů a salónů a kdekdo si pokládal za čest utkat se
s nadějným a pro snobskou smetánku atraktivním „tlučhubou“ alespoň
v kratinkém slovním souboji. A nejen slovním, o čemž svědčí nikdy dosti
neobjasněný a neobhájený souboj se synem francouzského velvyslance Ernestem de
Barrantem. Lermontov vypálil do vzduchu a roztřesený mladíček raději odmítl dál
pokračovat naostro. Pravděpodobně další z bezčetných dvorských intrik „ve
stylu Puškin“ se minula svým účinkem. Lermontov si dál vykračoval po
petrohradských prospektech a dál skládal veršíky napadající šlechtickou
ukázkovou tupost a omezenou dětinskost, ale také – nenáviděný carský dvůr, jež
básník označoval za původce všeho zla v Rusku. Okruh Lermontovových
známých narůstal astronomickým tempem, nebylo dne, aby se neseznámil
s někým novým a vlivným, a přece nikdo z těchto lidí nepatřil
k jeho přátelům. Opovrhoval nahlas a do sytosti jimi, vysmíval se jim jak
veřejně, tak v přiléhavých epigramech. Právě v této pro Lermontova
relativně poklidné době vyšly v tisku básně, v nichž znovu zaznívá
Lermontovův pocit, který ho provází už od dětství – pocit opuštěnosti a také
hlučné stručné samoty.
A pak přišel na scénu
Hrdina naší doby, román „pronikavého ducha a otevřeného srdce“, a všechno bylo
znovu jinak uspořádáno. Kolem hlavní románové postavy Pečorina se rozpoutalo
hotové diskutabilní peklo. Car louskal Hrdinu naší doby na palubě lodi
s příznačným pojmenováním Bohatýr, a jak několikrát nezapomněl zdůraznit,
byl zhnusen. „Copak toto má být nějaký kloudný hrdina? Ten nehorázný mladíček a
mlátíček mladá krev Lermontov nezná život z žádné jeho stránky. Měl by si
znovu vyčistit palici někde, kde se zbaví zájmu o zvrhlé a z Evropy importované
Pečoriny!“ Car ale přesto našel v románu postavu dle svého naturelu. Byl
jí kapitán Maxim Maximyč (jak ulítlé renomé pro maksimig od JAR), starý voják
kavkazské armády. Právě ten má všechny vlastnosti, které imperátor na svých
poddaných „obdivuje a schvaluje“. Je dobromyslný, přátelský, spolehlivý.
V jeho přímé a jednoduché povaze nenajdeme ani špetku rebelantství nebo
módní prohnilosti. Ale ne on, nýbrž problematický Pečorin, hrdina – symbol
krizové situace celého mladého pokolení ruské inteligence, člověk rozervaný až
na kost, problematický, neuhlídatelný blázínek jako kdysi Jirka Kajínek,
s mnoha neujasněnými představami – právě on je podle Lermontova „tím
pravým hrdinou své doby“. Nelze se čudovat rozezlení báťušky, jenž by
pochopitelně mnohem raději shledával na místě Pečorina „svého veselého hrdinu“,
vojáka Maximyče, typ věrného a tudíž zcela spolehlivého lokaje.
*
Převážná část oficiálních
literárních kritiků se přikláněla ihned k názoru cara. Jeden z nich
v literární gazetě Majak publikoval: „Celý román je epigram sestavený
z nepřetržitých sofismat, takže po filozofii, náboženství, nábožností a
náboji ženství, ruském národním cítění tu není ani památky. V kom jsou
duchovní city otupeny, tomu se bude zdát hrdina našich časů snesitelný, protože
je esteticky a psychologicky krajně nehorázný, neukázněný uličník…“ Jen
Bělinskij se jako už tolikrát odvážil postavit proti „carskému diktujícímu
vkusu“. „Mluvíte proti Pečorinovi, že v něm není víry. Ale to je totéž
jako obviňovat klošára (tuláka bez vaty) za to, že nemá zlato o dvaceti čtyřech
karátech a dva diamanty k tomu. Rád by je ochraňoval před zneužitím toho
účelu, leč to mu není dopřáno. Základní idea románu je blízká srdci každého
vnímavého jedince, který myslí a cítí, že každý takový člověk ať už je jeho
situace jakkoli protikladná situacím v románu vykresleným, uvidí v ní
zpověď vlastního fantastického srdce.“
Každému zasvěcenějšímu
pozorovateli bylo jasné, že Lermontov ťal „do živého“, že pregnantně vystihl
onu nepohodlnou deziluzi, jež svazovala ruce nejen mladé krvi mladíčků a
mlátíčků pro Matičku Zemičku, ale vlastně celé ruské společnosti. A to ještě
nikdo nevěděl, že se v Lermontově šuplíku schovává podobných „hrdinů“
mnohem víc a je jen otázkou času, kdy z něj vylezou na světlo. Pečorin byl
naopak posledním v řadě „zloduchů“ vystupujících v Lermontových
básních, povídkách, ale i dramatech. To vše dokládá obrovské tvůrčí rozpětí
autora. Azræl, Kalešnikov, Vadim či Arbenin, ti všichni do jednoho, ať jsou
zasazeni a zasaženi do jakýchkoliv dějinných kulis, zůstávají proměnou jedné a
téže postavy – postavy věštící utrum carskému despotismu.
Bohužel poslední slovo
měl znovu ten bídák car. Jeho poznámka napsaná v úředním frmolu na první
stránku Hrdiny naší doby – „Šťastnou cestu, pane Lermontove!“ – odsoudila
básnílka v podstatě k úhynu. A tak už o několik týdnů později jede
Lermontov znovu sám v bryčce přes celé er u es ká o KO zdeptané tehdy kámo
tvrdými ranami hladomoru za svým nelítostným osudem, znovu na rozbouřený
Kavkaz, znovu, jak car stanovil, „do mušky ozbrojeným horalům“.
A od té chvíle jakoby
vycházel smrti vstříc. Stal se velitelem pluku mladých odvážlivců, kteří
pohrdají střelnou smrtonosnou zbraní a bojují s nepřítelem zásadně tváří
v tvář. Možná tady sehrálo své i vědomí, že se už nikdy nebude moci do
Petrohradu vrátit… Takové carovo nařízení mimochodem vážně existovalo.
V přestávkách mezi neustálými bojůvkami psal Lermontov verše. Dosti krásné
verše. Značná část z nich ale bohužel směla vyjít teprve až mnoho let po
autorově smrti.
Lermontovo umírání
zůstává i nadále opředeno záhadami. Historikové se dnes přiklánějí
k názoru, že Martynov, martýrium a kdysi snad i Lermontův dávný kámoš, byl
pouze prodlouženou rukou cara jako tomu bylo ostatně i v případě vyřizování
si účtů s Puškinem. Básnílci podobných rozměrů názorů a ukázek kvalit byli
totiž carskou zvůlí už předem odsouzeni, když ne rovnou ke smrti, pak aspoň k dlouholetému
vyhnanství. V případě Lermontova čas ukázal, že carové odcházejí, ale
básníci dál trvají ve svém nelehkém údělu.
ALEXANDR SERGEJEVIČ
PUŠKIN
☼
6.6.1799 (= bylo to po šesté
v příšeří?) MOSKVA
۞
10.2.1837 PETROHRAD (= již na začátku 38. sezóny z jeho čtvera
ročních období!)
V tomto člověku se zrcadlí ruská přirozenost, ruská duše,
ruský jazyk, ruská povaha v takové čistotě, v takové ryzí kráse,
v jaké se zrcadlí krajina na vypuklém povrchu čočky. (Nikolaj
Vasiljevič Gogol)
*
Byly
čtyři hoďky odpoledne, když v únorovém, leč slunném dnu vyrazily od
žulového nábřeží Mojky rychlé saně. Proletěly širokou třídou, propletly
se uličkami a zamířily rozlehlými parky do promrzlých plání. Petrohradská
smetánka se již vracela zpět a hlaholící hloučky rozjařeně pokřikovaly na
opozdilce. Nikdo netušil, že naposledy vidí básníka, jehož nerovný boj
s petrohradskou společností po několik měsíců pobaveně sledovali. Že
naposledy vidí muže, jenž je odhodlán za okamžik rozetnout uzel pomluv, lží a
hanebné špíny, lhostejnosti přátel a nenávisti nepřátel.
Uplynulo
sotva třicet hodin, co holandský atašé v Petrohradě Hekkeren obdržel od
Alexandra Sergejeviče Puškina promyšleně urážlivý dopis s kvalitou, jakou
dnes tiskne pokrokový časák Der Spiegel, nebo-li Zrcadlo. V parku Údělné
nyní očekával Puškina Hekkerenův adoptivní syn d´Anthès.
Starý
ztvrdlý snížek praskal koním pod kopyty, mráz uzavíral ústa všech. Zbývala
chvíle tichého přemýšlení. Myslel na smrt, nebo si nepřipouštěl jinou možnost
než vítězství? Myslel na příští okamžiky, nebo vzpomínal?
*
Narodil
se v roce 1799 do dřevěné Moskvy bachratých kostelů, hlučných tržišť,
otrhaných davů i rozmařilých plesů moskevské crème de la crème podnikavců.
Zádumčivost a melancholii zdědil po otci, jehož víc než výchova syna zajímaly
večírky, na nichž mohl uplatnit svůj osobní šarm. Kapky temperamentu,
vášnivosti a prchlivosti zanechala v jeho krvi matka, vnučka Ibrahima
Haniballa, slavného mouřenína Petra Velikého. To však bylo také vše, co mu
mohla bezstarostná a marnotratná matka nadělit.
Prvních
sedm let byl nehezký, nemotorný cvalík rodičům spíše pro zlost, znáte dětské
larvy, než se z nich vyklubá prvotřídní motýl. Učení ho nezajímalo,
v ničem nevynikal. Kolem sedmého roku se všechno jako mávnutím kouzelné
virgule zlomilo. Vášnivě četl nejen nadpis, stále nad něčím hloubal, zkoušel psát
bajky. Udivoval fenomenální fotografickou pamětí – v jedenácti letech znal
nazpaměť většinu klasických děl francouzské literatury.
Jen já, zahálky šťastné dítě,
svůj osud nikam neženu,
vyznávám volnost nepokrytě
a lhostejný jsem ke všemu.
V roce
1811 přešel do lycea v Carském Sele, které mělo připravovat úředníky pro
významné státní posty. Mentálně vyspělejší (vybranější vzorek) a
s nepoměrně hlubšími vědomostmi než jeho vrstevníci tu prožíval své první
platonické lásky, hlučné pitky, ale i období všestranného studia a prvního
veřejného literárního uznání.
Petrohrad
Alexandra I., kam přišel Puškin pracovat na ministerstvo zahraničních věcí,
tehdy klokotal. Do Benkendorfovy kanceláře tajné policie docházejí denně raporty
o nepřátelských náladách. Puškin skočil rovnýma nohama do hlučného života a
záhy se stal mluvčím a miláčkem nejbouřlivější části petrohradské mládeže.
Pitky s přáteli, karban s vyššími důstojníky, večírky, na nichž
duchaplný a troufalý hejsek rozhazoval plnými hrstmi epigramy a politické
narážky. A přitom píše. Dokončuje Ruslana a Ludmilu započatou ještě
v lyceu.
Ale
že nahlas říkal to, co si ostatní jen šeptali, brzy postavilo proti sobě tohoto
osmnáctiletého oblíbence Petrohradu a zakomplexovaného cara. Výsledkem bylo
vyhnanství, čtyři léta strávená na Kavkaze, Krymu, v Oděse a Kišiněvě.
Vytěžil z nich slavné „jižní poémy“ Kavkazský zajatec, skeptickou
konfrontaci jedince znuděného přiblblou civilizací a přírodního národa,
Bachčisarajskou fontánu a Cikány, v nichž podle Dostojevského podal
„prostřednictvím historie typického jedince historii společnosti“. Tehdy také –
nebylo mu ještě ani dvacet let – začal pracovat na první hlavě Oněgina.
Dopadla
však na něj další rána s kapkou. Ve stopách slávy se plížily pomluvy a
stížnosti a car poslal nepolepšitelného básníka pod dohled policie do otcovy
vesnice Michajlovské v Pskovské gubernii. V jednotvárné krajině
plochých návrší a rybníků našel Puškin to, co se mu po léta nedostávalo:
možnost hlubokého soustředění. Vnitřně se zklidnil a začal prožívat okamžiky
vrcholné tvůrčí zralosti. Dokončil Cikány a tragédii Boris Godunov zabývající
se nejcharakterističtějším tématem ruských dějin, vztahem cara a poddaného
lidu, a pokračoval dál na Oněginovi.
V roce
1825 zahynul Alexandr I., rok nato prožil Puškin svůj nejtěžší otřes: krach
povstání děkabristů, popravy a doživotní vyhnanství účastníků, mezi nimiž měl
své přátele. Od této chvíle mu bylo Michajlovské příliš těsné a úzké. Na četné
přímluvy mu nový car Mikuláš povolil pobyt v Moskvě. Přijel sem plný víry
ve své možnosti a v nový nerušený život.
Zle tam, kde rab a lísal jen
se drží v přítmí trůnu blízko
a pěvec nebem vyvolen
jen mlčí, oči sklopiv nízko.
Uvítání
v Moskvě proběhlo na způsoby velkolepé show. Puškin se vrhl do víru
společenského života, byl na vrcholu popularity, všude zván a všude vítán. I
Mikuláš ho milostivě přijal a nabídl mu, že ho zbaví definice oběti ponižující
cenzury, jíž se s radostí ujme sám. Puškin byl nadšen, neprohlédl trapnou
lest, dokonce cara obhajoval před zkušenými přáteli. Vystřízlivěl, až když mu
car zamítl vydání Borise Godunova. Mezi oběma muži se začala rozvíjet hra kočky
s myší. Car hrál o básníka, jehož chtěl spoutat a vytěžit z jeho
popularity. Do hry dal svoji moc. Puškin hrál o svobodu pro svoji tvorbu, pak o
čest, nakonec i o život. Do hry vkládal geniální talent. Nerovné podmínky brzy
přimáčkly Puškina k zemi. Tehdy začala jeho cesta do laciných putyk,
opilství a sebepřehlušování, rostla jeho agrese, sklon k provokacím a
práce zůstávala ležet stranou zájmu. Načas ho z tohoto marastu vysvobodilo
povolení k pobytu v Petrohradě, kde se ho ujali laskaví známí. Upnul
se k historickým studiím, pustil se do románu o svém pradědovi Mouřenín
Petra Velikého, načas ho zaujala práce na sociálně motivované fresce Poltava.
Současně se však kupily výhrady k jeho práci a znovu se ozývaly výkřiky
pomluv a Puškin se opět propadal do úděsné nálady pod psa.
Roku
1830 požádal o ruku Natálii N. Gončarovovou, obdivovanou krasavici Petrohradu.
Car dal své svolení a jako dar povolil vydat Godunova; doufal, že se Puškin
konečně usadí vedle své ženy. Tak se začala psát poslední, nejtragičtější
kapitola Puškinova krátkého života.
Před
svatbou odjel urovnat své majetkové záležitosti do Kistěněvky u rodového statku
Boldino. V té době vypukla v Rusku epidemie cholery a Puškin uvízl
v karanténě. „Boldinský podzim“ se stal synonymem největšího rozmachu
Puškinovy tvorby vůbec. Tady prožil nejtrýznivější muka i psychologickou krizi
vyvolanou samotou a nejistotou, vše po léta přiživované a potlačované vytrysklo
ven. Vzniklo tu třicet lyrických básní, čtyři menší dramata, poéma a
k tomu ještě pěkně Povídky Bělkinovy, první ruské prózy o „malých
nerovných lidech“, napsané s lehkou a průzračnou samozřejmostí, na něž
bezprostředně navázal Gogol a celá ruská „naturální škola azbuky“. Především
ale dokončil Oněgina, v němž zaklel pro veškerý čas ruský život své doby,
geniálně pojmenoval duši svého národa a v nejkrásnější postavě Taťány
vystihl nádherně typ ruské ženy.
Po
svatbě se Puškinovi usazují v Petrohradě. Po přechodném zklidnění je kolem
básníka opět rušno. Píše se o úpadku jeho talentu, propadají na celé čáře
Poltava, Boris Godunov i Bělkinovy povídky. K tomu se přidává tíživá
finanční situace. Nízký skoro příjem a nákladný život jdou těžko dohromady.
Krásná Puškinova žena vodí muže z bálu na candrbál. Puškin, o hlavu menší,
s tváří negerských rysů už není středem pozornosti. Z nerudného zamyšlení
se vytrhává jen proto, aby pronesl nějakou jízlivost či rozpaky vyvolávající
bonmot.
K dovršení
všeho se do Natálie zahleděl samotný car, souputník ve všem. Aby ji dostal ke
dvoru, udělil Puškinovi nejnižší hodnost kamera–junkera udělovanou dvacetiletým
šlechtickým jelimánkům. Opět pokoření. Na čas unikl do Boldina a na Ural, odkud
dovezl několik pohádek, novelu Piková dáma – příznačný příběh bezohledného
ziskuchtivce – svoji vrcholnou poému Měděný jezdec a konečně Kapitánskou
dcerku, poslední větší dílo, na které se dokázal soustředit.
Na
počátku roku 1836 byl psychicky i fyzicky vyčerpán. Čtenáři o něj přestali
jevit zájem, nedostávalo se mu peněz, cenzura ho tlačila ke zdi, car odmítl
jeho žádost o penzionování. A když si apatický Puškin půjčil u Mikuláše větší
obnos peněz, měl ho car dokonale v hrsti.
V tu
chvíli na scénu nastupuje dvaadvacetiletý francouzský baron George d´Anthès.
Jeho pohledný a duchaplný zjev se brzy začal dvořit Puškinové. Drby se rychle
donesou básníkovi, Natálie se přiznává k poklesku a Puškin vyzývá
d´Anthèse na souboj. Na poslední chvíli tomu zabrání narychlo uspořádaná
veselka barona se sestrou Puškinovy ženy, avšak zanedlouho se opět vynořují
stejné klepy – d´Anthès pokračuje ve svádění. A tehdy všechny Puškinovy
bolístky, vše, co ho ponižovalo a uráželo, proti čemu se nemohl postavit,
nenávist, nedostatek peněz, pomluvy, zpropadený car, vše dostane podobu mladého
barona. Stačí pak malinko malicherná záminka v podobě dvojsmyslné
průpovídky. Na dávno připravený dopis Hekkerenovi přichází odpovědět d´Anthès a
vyzývá Puškina na souboj.
Drama vrcholí,
upustil básník pistoli…
Ani
ne čtyřicetiletý básník, který nyní jede mrazivým únorovým podvečerem vstříc
předčasné záhubě, už není životní a tvůrčí silou kypící vulkán, ale spíš
vyhaslá sopka. Jeho myšlení míří do oceánu špíny, zrad a lží, do lhostejnosti
přátel a hlouposti nepoučitelných politiků, přihlouplých oficírků od jízdní
gardy, kteří z d´Anthèsovy banality vykonali věc cti pluku, míří
k nejjasnějšímu dvoru nahlížejícímu do všech klíčových dírek, hledí si –
jak prvotřídní slípky, kropenatky kvočny – zkrátka a dobře jak lidskej smutek –
právě proto, že působí příliš neuvědoměle ráno, v poledne i večer – toho,
co se kde překvapivého šustne.
D´Anthès
střílí první. Puškin odpadá do sněhu, ale pohybem ruky zastavuje sekundanta a
vleže pálí. Padá i d´Anthès, ale Puškinova radost je předčasná – barona
zachraňuje obyčejný knoflík uniformy. Zato Puškin začíná silně mokvat. Vrací se
ihned domů, přichází carův osobní lékař, jehož diagnóza je jasná: Puškin nemá
šanci. Je si toho sám vědom, roztříštěná pánevní kost vyvolává nesnesitelné
bolesti. Puškin se pokouší o schůdné řešení sebevraždy. V krutých
bolestech a po krátké agónii umírá 10. února 1837 to, co na Alexandru Sergejeviči
Puškinovi vždy bylo smrtelné.
*
Celou
noc se tísnily u básníkova domu na Mojce davy lidí, aby sledovaly průběh o
Puškinově zdravotním stavu, krátké zprávy zde vylepoval básník Žukovskij.
S mrtvým bardem a poetou byla vynesena rakev z domu, zádušní mše se
konala v jiném klášteře, než bylo ohlášeno, rakev byla pak uložena do
hrobu u Svjatogorského kláštera. Jediným nekrologem hodným člověka, který pro
Rusko vykonal to, co pro Itálii Dante a Petrarca a pro Německo Schiller a
Gœthe, se stala Lermontovova báseň Na smrt básníka.
Puškin,
který psal stejně dobře prózou jako veršem, který byl přesvědčivý
v lyrice, epice i dramatu, stačil za poměrně nedlouhou tvůrčí dráhu
obsáhnout všechny tři hlavní směry ruské i evropské literatury 19. století:
klasicismus, romantismus, realismus. Radikálním přehodnocením předchozích
literárních stylů a využitím lidové řeči překročil věkovou propast mezi jazykem
literatury a jazykem ruského života. Podstatné je, že neustrnul v okamžiku
smrti, že se dál rozvíjel v ruské literatuře.
Jeho
vliv bychom vystopovali v hromech a blescích Lermontovovy lyriky,
v Gogolových Mrtvých duších se nám připomene jeho Historie vesnice
Gorjuchina, v bledé sinavé tváři Raskolnikovově spatříme znetvořené rysy
jeho Heřmana, velkolepá freska Vojna a mír (ve filmu si zahrála skvěle Audrey
Hepburn) je uskutečněním Puškinovy nejniternější tužby napsat stejně široce
pojatou epopej a v Turgeněvově a Čechovově próze zjistíme přesnost jeho
kresby i jeho syntaxi.
Dál
tedy existoval ve vědomí společnosti nadějných myšlenkářů Bulatů Okudžavů i
Vladimírů Vysockých, do níž vložil jako základní motiv pocit vlastní síly.
Neboť krása se u něho kryje se svobodou ducha, svoboda s uvolněním
tvořivých lidských sil.
Kdo nastraží uši, když
vrcholí přesvědčivá papírová ruština… dokonce i Řím na něj pamatoval, když mu
vybudoval v parčíku Villa Borghese slušnou sochu s italskými verši…
Kdo nastraží uši, když
vrcholí prominentní papírová ruština
napadne ho leitmotiv mladického elánu
premianta Puškina
kdo drtí fráze, fůze a scratch, má na
dráze Psychonauts s lehkostí posunků ne dřinu
ten vyvolen jest naučit se beztíže
dost obratně tu jejich nespoutanou kosmonautštinu
kdo si myslí, že je adept tady na
komandující chybějící carštinu
v přítmí nebo ve stínu rozpustí
si v drinku schématickou kuvajtštinu
kdo by raději vládl symboly a
nevynechal modifikovanou egyptštinu
začal už vnímat posun, kolik času ho
stojí osvojit si, že méně je více pro ostrou korejštinu
ale slova jsou a vždycky budou jenom
pramen velkého nedorozumění
činy předčí holá slova, skutek
větší je znamení pro rovnodennost pro umění
postav strom a zasaď dům a trošku si
se siluetami dějů pohraj
a jako strhující odkaz svůj obyčejný
odvaz jednoho dne DOHRAJ
http://www.youtube.com/watch?v=snKiN84yfE8
Too
Def – „I'm Bad“
|
