Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dneska slaví Xenie a ta Ivanka je jen Xenie, nikoliv svůdná Arabela se slzou na krajíčku, kdepak! Christiaan NEETHLING BARNARD by jí musel implantovat asi jinačí srdce, víc sladčí do ČERNÉ kávy s cukrem po obědě!
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 27.11.2015 (11:17:13)

CHRISTIAAN NEETHLING BARNARD

 

( ☼ 8.11.1922  BEAUFORT WEST jé á er –   ۞   2.9.2001 KYPR, PAFOS)

 

 

Nikdy nebyl vzorovým žáčkem, měl jen selsky rozumově orientovanou, střízlivou ctižádost a školu si dodělal jako jeden z nejlepších. Už tehdy mu bylo jasné, co bude následovat, že se bude cítit nejlépe jako pan doktor. 

 

Když začal studovat na univerzitě, byl zprvu rozčarován, protože v prváku se vyučovaly pouze přírodní vědy. K čemu mu budou botanika, chemie a zoologie? Nejraději by hned přikročil k nemocničnímu lůžku, takový byl nedočkavý. Brzy ale pochopil, jak byly tyto průpravné manévry také užitečné. I když ani fyziku bůhví jak nemiloval, vypořádal se s ní obzvlášť díky toleranci a soustavné píli. 

 

Nikdy nezapomněl na den, kdy mohl poprvé vejít do pitevny. Na každém z patnácti stolů byla nějaká podezřelá mrtvola. Stálo ho to nemálo přemáhání, aby vůbec setrval v sále, natož aby skalpelem a pinzetou ihned zasahoval bez skrupulí do lidských orgánů. Dlouho si na tuto, pro zvládnutí anatomie tak důležitou disciplínu, nechtěl zvyknout. Časem překonal odpor, protože mu bylo jasné, že dobré znalosti jsou stěžejní abecedou pro lékaře, který se chce vědomě upsat chirurgii, nejlépe na dobu určitou až do důchodu. 

 

Když absolvoval přednášky a seminární práce z bakteriologie a farmakologie, v nichž se zkoumá reakce těla na nemoci, začala částečná praxe u pacientů. Pro Christiaana Barnarda tím vlastně poprvé začalo opravdu důkladné studium medicíny. 

 

O prázdninách, které trávil na venkově daleko od univerzitního města, pomáhal místnímu venkovskému lékaři se vším, co bylo akutní a prvořadé. 

 

Směl mu asistovat při operaci bolestivého slepáku. V noci před zákrokem nemohl rozrušen ani zamhouřit oka, poprvé dokáže, že pro lékařské povolání má potřebné vybavení, mozek i zručnost. V duchu si procházel všechny manévry v pohybech rukou. I kdyby měl operovat sám, nemohl by se svědomitěji přichystat. První atestace však slavně nedopadla, pro pacienta a pak pro inspektora šikulu. Když viděl, jak tryská krev a skalpel rozevřel (rozedřel) břišní dutinu, udělalo se mu šoufl a spadl jako já na sexuální přednášce ve vydýchané mini komůrce se školou na střední, do stavu bezvědomí. Utěšování sestřičky, že se to stalo už nemalému počtu studentů před ním, mu moc sebevědomí nezvýšilo. Starý venkovský lékař mu při odchodu ze špitálu napověděl: „Všechno si člověk musí poprvé (na čisto, na ostro) vyzkoušet. Nikdo nemůže dopředu prohlašovat, jak splní svoji roli. Mně se nedařilo o moc lépe. Po několika desítkách operací tě pocit, že jsi dneska ten prohrávající, nadobro opustí. Jedno si však musíš pokaždé pamatovat: KAŽDÝ ZÁKROK, AŤ JE JAKKOLIV SEBESVÍZELNĚJŠÍ, JE PACIENTOVI KU PROSPĚCHU.“ 

 

Po šestiletém studiu na univerzitě v Kapském Městě složil úspěšně státní zkoušky na lékaře a chirurga. I když dosáhnul svého kýženého cíle, nepociťoval tu skutečnou radost. Musel se dál mnohé učit, aby dosáhl vrcholu, o němž sníval už jako malý kluk. Přesvědčil se o tom, když byl jako amatér na praxi na venkově. Ani se pořádně nestihl rozkoukat, když se v ordinaci objevila matka s plačícím synkem, který měl pod zuby váček. I přes okamžité umrtvení místa pracoval na svém prvním pacientovi tak dlouho, až utišující prostředek přestal zabírat, chlapec řval jako túr bolestí, takže toho dne zůstalo jen u jednoho zubu… 

 

Druhý případ – porod pomocí kleští – jej postavil před další závažný problém. Zvládl jej bravurně, posílil mu sebedůvěru, ale byl rád, když se vrátil do Kapského Města. 

 

Na zdejší nemocnici na kraji města, kde vypomáhal jako student, měl ty nejlepší vzpomínky; vždyť se tady seznámil i se svou ženou Louwtje. Pracovala jako sexy zdravotní dračice, sestra. Budova sestřiček byla samozřejmě pro všechny chlapíky v roli zaměstnance tabu, vycházky byly tolerovány jen do dvaadvacáté hodiny, ve výjimečných případech i do půlnoci. Chtěl-li smyslný člověk uniknout ostražitému pohledu cvičené sestry, která měla dozor, musel se co nejrychleji dostat k výtahu. Při jedné takové střelhbité až splašené cestě poznal svoji Louwtje, aby jí po čase položil zásadní otázku na tělo: „Chceš se stát mou ženou?“ Kladná výzva s kladnou odezvou echa měla dobré pokračování. 

 

První dítě, které mu zajistila, byla dcera. Pojmenovali ji Deidre Jeanne. Dlouho však nemohl zůstat u ženy a miminka. Práce, kterou pro nedostatek příležitostí dostal až v městečku Ceres (Plzeň má na domě sochu tváře Ceres hned vedle Mercura, je to bufet bývalé Adrie naproti divadlu J. K. Tyla), ho volala zpět do akce na místo činu. Jedno mu však bylo jasné. Udělá všechno proto, aby se dostal do nemocnice Groote Schuur (holandsky: velká stodola). Nebude-li to možné, musí alespoň blíž ke Kapskému Městu. Nechtěl zůstávat v provinčním ospalém malém městečku. Jeho cílem bylo dále se vzdělávat, zkoumat a specializovat se především jako chirurg. 

 

Náhoda tomu chtěla, že se padesát kilometrů od Kapského Města uvolnil po příbuzných menší domek, kam se mohli přestěhovat. Jeho pokusy sehnat profesi chirurga v nemocnici Groote Schuur však ztroskotaly na mrtvém bodě. Aby mu čas neutíkal tolik bez uplatnění, připravoval se na členství v Královské chirurgické společnosti v Londýně. Začal s precizním studiem, neboť obhájí-li tento diplom, bude mít o to větší šanci dostat pozici v zaslíbené nemocnici, co zvenčí nevypadala jako stodola. Aby mohl intenzívně studovat, lochtat science svou melodií fiction metodika, chtěla jeho žena opět vydělávat na domácnost jako zdravotní sestra. Tuto nabídku nemohl přijmout, protože moc dobře věděl, že byla akorát v pátém měsíci těhotenství. Byly to krušné časy. Až při jedné náhodné cestě vlakem se na něho usmálo štěstí: v odborném časopisu ho zaujal inzerát, že v Městské nemocnici mají volné místo – hledají „někoho“ na infekční oddělení. 

 

Dostal tedy na starost oddělení zánětů mozkových blan. Jakmile vešel do pokoje s malými pacienty, byl upřímně zděšený. Spatřil na Afriku dost často vyhublá tělíčka, kost a kůže, neschopná dostatečně udržet až příliš objemnou hlavu, natož se napřímit jako v Evropě. Cítil se svými pacienty a ze všech sil, ze všech talentů se pokoušel vyvinout léčebnou metodu, která by byla východiskem z takového hardcore pekla. 

 

Na nedostatek práce si totálně nemohl stěžovat: svěřili mu totiž ještě stanici spalniček, plicní tuberkulózy, záškrtu a tyfu. Setkával se se zcela novými výzvami, takže využíval všech svých science melody zkušeností. 

 

Podněcovalo ho to k novým výzkumům a laboratorním experimentům. Kdyby nemusel vydělávat peníze, mohl veškerý svůj čas věnovat výzkumu. 

 

A přece i tady udělal prvotní krok k důležitému cíli. Protože se na tuberkulózním oddělení operovaly plíce, nasbíral první praktické zkušenosti z hrudní chirurgie. Jeho zajímavé výsledky v Městské nemocnici nezůstaly dlouho v nemocnici Groote Schuur bez odezvy – jednoho krásného dne mu nabídli konečně místo na jejich interním oddělení (s nejtěžšími případy). 

 

První prací, kterou mu svěřil jeho nadřízený, byla péče o churavějícího chuděru (pokusného králíka víc pokusného než Bugs Bunny), přivezeného s obzvláště těžkými srdečními obtížemi. Při velmi podrobné podrobené analýze dostal muž chudák srdeční záchvat. Tep se zpomalil, dech se totálně zastavil – zdálo se, že je už jasnej. Sotva Barnard odešel z pokoje, volala ho sestra zpátky: „Tak už zase žije!“ 

 

Mnoho hodin přemýšlel o tomto složitém případu a téměř neprozkoumané oblasti srdečních onemocnění. Jaké tehdy měli možnosti? Nenajdou se úspěšnější cesty k vyléčení toho absolutně nejdůležitějšího orgánu? Otázka následovala otázku, ale chyběly konkrétní odpovědi. 

 

Nevyřešeným problémům chtěl v následujících okamžicích věnovat veškerou pozornost a pokusy. To, v co Christiaan Barnard ani už nedoufal, se stalo časem skutečností. Na doporučení Johna Brocka odjel nabírat zkušenosti na univerzitní kliniku do Minneapolis, města pulsujícího ve státě Minnesota, USA.

 

Cesta byla pro něho velkou příležitostí. Už nějakou dobu tady totiž zkoušeli přístroj pro mimotělní oběh vlastní konstrukce, o němž snil. Kromě toho nabídku považoval za akt spravedlnosti: ačkoliv splňoval veškeré předpoklady, nedostalo se mu stipendia na prestižní Královskou chirurgickou společnost do Londýna.

 

Vzhledem k objevům, které za poslední měsíce učinil v Kapském Městě – podařilo se mu pokusy na psech dokázat původ vrozené neprůchodnosti střev – čekal nadšené přijetí. Mýlil se stejně jako v tom, že co nejdříve zahájí práci s aparátem pro mimotělní oběh. K jeho prvním úkolům naopak patřilo prozkoumat novou techniku pro anastomózu trávicí trubice – opět laboratorní povinnost soustředit se na výsledek. Žádné ošetřování lidí, vylepšování skóre u léčebných metod. Ani dokonalé vybavení laboratoře neposkytlo dostatečnou náplast na šrámy na duši za vysněnou práci s pacienty. Navíc si všechno musel zařídit sám – od sterilizace nástrojů a přístrojů až po zápisy z pokusů. Z práce odcházel dlouho po půlnoci a jediné rozptýlení v jeho monotónním životním stylu představovaly dopisy z jižní Afriky od jeho ženy, otce a přátel.

 

Ve chvíli, kdy mu už zbývalo pramálo z jeho původního nadšení, se ho zeptal kolega, který dobře zacházel s jeho vysněným přístrojem, zda by neměl zájem vomrknout jednu operaci, při níž se přístroj používá.

 

Hned po první operaci srdce vznesl požadavek, aby byl dokonale informován o celé problematice. Profesor Wangensteen mu oznámil, že na to bude zapotřebí minimálně ještě pět let: jeden rok studia fyziologie nebo patologie, dva roky klinické praxe, dva roky praxe v laboratoři, jako základ pro disertaci.

 

„Dobře, dejme tomu,“ odpověděl natěšený Barnard, „dva roky si odpracuji na klinice, zbytek stačím stihnout přitom.“

 

Měl štěstí, že nebyl zvyklý příliš spát, jinak by se jeho záměr stal utopií Stevena Spielberga, oceněného nedávno Prezidentskou medailí svobody za zásluhy Státům v Bílém domě přímo Barackem Obamou. Cítil, že profesor mu důvěřuje a tuto důvěru nesmí ztratit.

 

Myslel-li si, že ihned začne fungovat na obtížných operacích, byl opět na omylu. Přidělili mu práci, kterou vykonával už jako asistent a medik. Přes den na klinice, do noci práce v laboratoři – takový byl jeho pracovní režim, časový harmonogram. Po celou dobu žil v Americe odloučen od rodiny, která za ním přijela teprve tehdy, až dostal schválené stipendium. Bohužel jeho žena Louwtje nenašla od prvních okamžiků k novému působišti správný citový vztah, takže soužití s rodinou mu nepřineslo očekávaný a potřebný klid a odreagování se. Havárie letadla v blízkosti jejich adresy vyděsila manželku z klidu natolik, že se i s dětmi vrátila nejbližším možným spojem do jižní Afriky. Znovu tedy zůstal sám v Minnesotě.

 

Profesor Wangensteen vedl vždy mladé lékaře k tomu, aby navštěvovali i jiné univerzity a prohlubovali si mozkové závitové dovednosti v praxi. Také doktor Barnard si při návštěvách různých pracovišť užil zdokonalování osobní operační techniky. Podařilo se mu to, co jeho nadřízený považoval za nemožné: po dvou letech získal titul odborného lékaře–chirurga, který měl v Americe velkou cenu.

 

I když ho profesor nabádal k tomu, aby v USA zůstal, stesk a touha po založené a odložené rodině byly mnohem silnější popudy, pro něž nabídku musel odmítnout a vrátil se plný očekávání do Afriky. Jako pozornost „oboj-živelné společnosti dvojsmyslů“ dostal za vybrané peníze ve sbírce přístroj pro mimotělní oběh. Hezčí suvenýr z téměř dvouapůlletého pobytu si snad ani nemohl přát.

 

V nemocnici Groote Schuur pokračoval okamžitě ve své akci. Ale první dva pokusy skončily nezdarem, obě zvířata pošla. Další experimenty na čtyřiceti zvířátkách byly úspěšné. S každým novým pokusem zvyšoval Barnard stupínek obtížnosti a k vyřešení si kladl stále namáhavější výzvy. S potěšením konstatoval, že zkušební lhůta proběhla nad očekávání skvěle a přístroj se dal použít také k první operaci u člověka. Zpráva o těžkém onemocnění tatínka – pátera – však znemožnila určení jejího přesného termínu. Smrt otce mu dala nadměrnou psychickou facku. Celý život si ho dost vážil, měl jeho důvěru. Když mohl konečně dokázat, že si ji zaslouží a chtěl získaných informací využít pro dobro nemocných, otec už to nepřežil.

 

První operace byla zapeklitější, než si myslel. Byl zcela vyčerpaný, ale šťastný. Stisk ruky malé pacientky byl pro něho největším poděkováním. Pozitivní výsledek podnítil nové činy. Zprvu vyhledával lehčí případy, aby se operační tým sehrál a těžké situace řešil s co největší jistotou. Stále ověřoval plynulou spolupráci operačního týmu, vedl školení sestřiček, které disponovaly s dostatkem pěti pé, proto mohly mít na starost pooperační pé-či, nezapomínejme, že i zde mohla chyba způsobit nenapravitelné následky. Protože jeden lékař nemohl rostoucí počet operací zvládnout, seznámil s její technikou několik svých technologických chirurgických kolegů. Byl si vědom své odpovědnosti a úzkostlivě dohlížel na přesné dodržování bezpečnostních opatření. Jelikož přístroj nepracoval zcela dokonale, objevovaly se nedostatky a jiné hluché momenty, jež bylo nezbytné odstraňovat. Při každém použití přístroje byl ve hře lidský život, a tak ověřování nebylo nikdy dost časté a pečlivé.

 

Transpozice velkých cév, vrozená srdeční vada, byla dlouze považována za neoperovatelnou smůlu. Vyčkávání a uvažování o všech variantách operace se Barnardovi nakonec vyplatilo. Malý pacient mohl díky zákroku znovu dýchat volněji a skákat přes kaluže humoru a kuráže.

 

Charakteristickým rysem doktora Barnarda bylo, že po každé zdařilé operaci se začal zabývat novými, složitějšími zákroky. Vždy jim předcházely pokusy na zvířatech, a když úspěšně skončily, odvážil se po poradě s týmem ke kooperaci, hurá na operaci. Díky fortelnosti a štěstí, které přeje připraveným, slavil časem úspěchy u dosud téměř neoperovatelných případů. Uvědomoval si ale, že i možnosti přístroje pro mimotělní oběh jsou vyčerpány. Začal se zabývat myšlenkou na transplantaci lidského srdce a tento zákrok nabýval v jeho představách stále hmatatelnější podoby.

 

Když probral všechna nezbytná opatření a dostupné pracovní postupy, přistoupil k prvnímu pokusu na zvířatech. Chtěl vyměnit srdce u dvou čoklů. Jeho plán byl natolik vyzrálý a do nejmenších detailů rafinovaný, že se mu ihned napoprvé podařil uskutečnit. Uvědomoval si zároveň, že od úspěšného experimentu na zvířeti vede k lidem ještě pořádný kus cesty. Stále jasněji viděl průběh operace, jež považoval za dovršení své práce s přístrojem pro mimotělní oběh. Je třeba však překonat jeden zásadní problém: kromě příjemce nového orgánu, jímž může být pouze člověk s nevyléčitelným srdečním onemocněním, je třeba hledat a najít dárce, jehož srdce musí být po všech stranách zdravé a který byl jednoznačně shledán za mrtvého dárce.

 

Doktor Barnard neměl k transplantaci vždy jen pozitivní přístup. Pochyboval, zda si vůbec smí dovolit udělat takový zákrok ve zcela neprobádaném medicínském ranku a hrát si tak trochu na Boha. Čím se prodlužovala doba k operaci, tím byl duševně i neuroticky vypjatější.

 

Mnohokrát o celé věci hovořil se svým nadřízeným. Shodovali se, že pro smělou operaci může být vybrán jen pacient, jehož život již nelze zachránit žádnou dosud známou lékařskou metodou; samozřejmostí je jeho vědomý souhlas. Po mnoha týdnech pátraček v kartotéce konečně přednosta interního oddělení jmenoval muže, jemuž by tato operace mohla výrazně ulevit v jeho údělu: Louis Washkansky. Nezkrotná vůle k životu v něm udržovala ještě plápolající puls světla, jeho smrt byla jen otázkou několika pracovních dnů v týdnu.

 

Ihned vyhledal pacienta a podařilo se mu, což bylo velmi důležité, získat jeho důvěru. K jeho údivu dal bez reptání souhlas k operaci. Děj se menší zlo, údajně snad tušil, že ho jiný druh léčby může leda tak zahubit. Doktor Barnard denně svého pacienta kontroloval a nikdy si nemohl být jist, zda ho ještě zastihne mezi živými. Bylo nepochopitelné v té době, s jakou vehemencí se Washkansky upínal k šanci do života a věřil v úspěch operačního zákroku.

 

Plynuly hodiny, dny, týdny. Paní Washkanská, která každý den muže navštěvovala, poznala až po odvozu do špitálu, jak vážná je situace jejího drahého chotě. Když jí poprvé vyprávěl, že mu mají transplantovat srdce, myslela si, že mu hráblo. Pro něho však nové srdce představovalo stéblo, jež miluje stonoucí marod tonoucí osahávat.

 

Pohádkář s dobrým počátkem i dobrým Koncem stejně jako Hans Christian… Dr. Christiaan Barnard vytvořil v realitě praxe hned dva týmy: jeden měl za úkol vyjmout srdce z těla mrtvého dárce a druhý pod jeho vedením provést zdárnou transplantaci. A pak nastal ten dlouho očekávaný Den Dé. Našli ho. Už mají dárce. Ale jeho srdce bylo natolik poškozeno, že nešlo použít pro účel transplantace. Při čekání se stav Washkanského spěšně horšil, až mu nebylo pomoci ve scénáři pana Alfreda Hitchcocka nebo Nobe-la Alfreda výbušnina buch buch trhavina Bůh Bůh, takže do děje byl přizván i Pán Bůh a kostky byly vrženy. V následujících hodinách se mělo rozhodnout, zda je možné vůbec přenést srdce z těla klinicky mrtvého nebožtíka do těla žijícího samce příjemce a ten by mohl se srdcem normálně dál přežívat. A ještě si to užívat. Uvědomil si, že stojí na prahu nové éry v medicíně, že se stává Milníkem neomylně.

 

Kromě transplantace chtěl pan doktor Christiaan sám vyjmout srdce dárkyně, to jest od samičky Denisy Ann Darvall. Nejdřív dal napojit Washkanského na přístroj. Pak uháněl jako Zátopek v té době na sál, kde ležela dárkyně srdce v nepohnutém pohnutí. Ve větším operačním sále ležel Washkansky, jehož hrudní koš byl rozerván fyzicky doslova a nemocné srdce odkryto do krve. Bylo jasně poznat, jak daleko to prudké onemocnění řádilo. V rozhodující vteřině a fázi ztratil Barnard naštěstí všechnu nervozitu a nejistotu. Se srdcem dárkyně v rukou se vrátil i s úsměvem v duši na první sál. Po vzoru inspektora Ládi Hrušky – bez okolků ho vložil do hrudního koše příjemce. Spolu s kolegou Rodneyem začali s jeho přišitím. Muselo být čiperné, bleskové, neboť orgán nesměl zůstat dlouho bez přísunu krve. Ihned po zašití uvolnil Barnard podvaz žil a nechal dovnitř proudit trochu nejcennější tekutiny světa krve (ať žije osvěta), aby se dutiny zaplnily, tak jak mají. Přitom bylo nabíledni, že jeden steh nebyl dost těsný a z plícnice vycházel stlačený vzduch. Teprve nyní, po retuši v díle, začalo nové srdce poslouchat. Zprvu jen váhavě a ještě ne z plných sil, ale s pomocí posilující medicíny a dočasného nasazení přístroje pro mimotělní oběh se povedlo překonat kritické momenty. Brzy se dostavil božsky pravidelný srdečný rytmus.

 

Druhá část úspěchu transplantace závisela na pooperačním ošetřování pacienta. Protože neměl dostatek ochranných látek, musel být chráněn před jakoukoli infekcí. Pátý den po operaci, kdy se objevily různé nepředvídané zádrhely, byl nejkritičtější. Pak nastal obrat, mohla ho navštívit a povzbudit psychicky i manželka s pusinkou na tvář. Následující dny byl pacient ve výborném stavu, už se uvažovalo o domácím ošetřování. Jedenáctý den se za noc několikrát probudil a stěžoval si na bolesti v oblasti břicha. Ráno byl podrážděný jak vláda nebo Vláďa Putin, odpoledne se dostavila nečekaně neobvyklá únava. Další den se přihlásily bolesti v rameni, rentgenový snímek vykazoval totiž malý podezřelý stín na plících. Srdce pracovalo dobře, ale kontrolní vyšetření prokázalo hrůzu děs: značné zvětšení stínu. Pacient ztrácel normální chuť k nemocničnímu jídlu v Africe. Pomocí léků se lékaři pokoušeli stopnout ten crazy šířící se zápal plic, ale nic nechtělo pomáhat jako po másle: muž upadl do bezvědomí a po několika dnech to nepřežil. Pro doktora Barnarda, citlivého kamaráda všech marodů světa, to byla znepokojivá zpráva. Tehdy za ním přišel doktor Blaiberg, který bez ohledu na smrt Washkanského požádal o vsazení nového srdce. Důvěra pacienta–lékaře znamenala pro něho obrovskou a důležitou posilu. O správnosti operace už neměl nejmenších pochyb.

 

Pacient Blaiberg žil po operaci devatenáct měsíců. V následujícím období se však začal Barnard víc věnovat propagaci vlastního já a postupně jeho jméno z odborné nikoliv odporné literatury faktu i z medicínského mikrosvěta ustoupilo do stále se zvětšujícího stínu. Asi snad k nepatrnému bolestínu.

 

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=vjMq08zKEs4

 

https://www.youtube.com/watch?v=8roNz2kByy4

 

https://www.youtube.com/watch?v=mjM8oe1BOCc

 

Dnešní jubilant ve výrocích slavných:
Gott jako národní totem i parodie

 

Pětasedmdesáté narozeniny dnes slaví zpěvák Karel Gott, muž, který se stal v mnoha ohledech jedinečným fenonémem české popkultury. Svůj první singl vydal v roce 1962, poslední desku minulý měsíc. Konec kariéry poprvé ohlásil v roce 1990, úspěch "rozlučkového" turné ho však přesvědčil odložit odchod do důchodu na neurčito. Co o něm řekl Václav Havel, Milan Knížák nebo Jiří Černý, a co prohlásil slavný zpěvák sám?

 

Karel Gott o sobě a o světě:
"Pokud jsem měl v útlém dětství nějakou vášeň, tak to byly smuteční obřady. Bezelstně jsem se těšíval na pohřeb kteréhokoliv plzeňského občana, s výjimkou blízkých příbuzných, ... farář pronášel smuteční řeč, které jsem nerozuměl. Ale mne k slzám dojímala." Z jeho první biografie Říkám to písní (1969)

 

1967. Karel Gott v Las Vegas.

"Mě u žen přitahuje upřímnost, otevřenost a když za jejich chováním necítím vychytralost. Ty, které jsou spontánní a nic nepředstírají, na mě zapůsobily nejvíce. A nemusely to být žádné krasavice. Kolikrát mi druhý den přátelé řeknou: Ta včera se Ti opravdu líbila?" - Gott v knize Jak to vidí Gott (1992).

"Štěstí v pozemském životě spočívá pro mě v čekání na věčný život v Boží kráse a tím na vstup do absolutna a transcendentálna. Ale pro případ, kdyby to s tou věčností náhodou neklaplo, tak žiju pro jistotu na plné pecky každý den." Gott v knize Jak to vidí Gott (1992).

 

Karel Gott a Marta Kubišová, vítězové soutěže Zlatý slavík, po převzetí cen....

"Jsem přesvědčený, že zvlášť v posledních stoletích nejde o žádné omyly, naopak politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporovaly toho, kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím budou platit, až jim budou posílat zbraně. Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, takzvaní ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace." V rozhovoru pro Pátek Lidových novin, 8. 6. 2001

"Lidé říkají, že mám docela dobrý charakter. Ale jinak jsem zpěvák – tenor, který rád zpívá romantické písně, protože jsou melodické, vyznávají lásku. Zpívám ale rád i swing, rock a džez, s kterými jsem začínal. Mám rád každou kvalitní muziku, i lidovky. A největší radost pro mě je, když se mi podaří dostat publikum do té správné nálady, až do meditativní polohy, v níž se přenesou do fiktivního světa příjemných pocitů." V rozhovoru pro Pátek Lidových novin, 8. 6. 2001

 

Karel Gott podepisuje Antichartu

"U takzvané Anticharty, to jsme skočili na špek, zneužili nás [...]. A to zase taková tragédie snad nebyla, já jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za tyranů. [...] To jsem měl kliku, že jsem v těch [padesátých] letech, nebo dokonce za protektorátu nezpíval." Magazín Dnes 18. 10. 2001.

Řekli o Gottovi:

Milan Knížák:
"Myslím si, že už nemá (Karel Gott) vůbec žádný hlas. Už to nemá vůbec žádný smysl, aby zpíval dál. Nepřináší to žádnou novou informaci ani novou rozkoš, vlastně nic. "Já bych viděl jako normální, kdyby zpívání nechal. Má děti, ať si hraje s dětma." Milan Knížák na Frekvenci 1 (2008)

Václav Havel:
"Karel Gott je pro mě příkladem profesionální kontinuity, je jako ta hora Říp, co tady pořád stojí..." Prezident Václav Havel v dopise, přečteném v červenci 1999 na koncertě, jenž byl dárkem kolegů ke Gottovým šedesátinám.

MILAN KUNDERA: Blbost hudby!

!

Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: „Blbost hudby.“ Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám... Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestiny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být. !

 

Kniha smíchu a zapomnění, 68 Publishers, Toronto, 1981

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter