CHRISTIAAN
NEETHLING BARNARD
( ☼ 8.11.1922
BEAUFORT WEST jé á er – ۞ 2.9.2001 KYPR, PAFOS)
Nikdy nebyl vzorovým
žáčkem, měl jen selsky rozumově orientovanou, střízlivou ctižádost a školu si
dodělal jako jeden z nejlepších. Už tehdy mu bylo jasné, co bude
následovat, že se bude cítit nejlépe jako pan doktor.
Když začal studovat na
univerzitě, byl zprvu rozčarován, protože v prváku se vyučovaly pouze
přírodní vědy. K čemu mu budou botanika, chemie a zoologie? Nejraději by
hned přikročil k nemocničnímu lůžku, takový byl nedočkavý. Brzy ale
pochopil, jak byly tyto průpravné manévry také užitečné. I když ani fyziku
bůhví jak nemiloval, vypořádal se s ní obzvlášť díky toleranci a
soustavné píli.
Nikdy nezapomněl na den,
kdy mohl poprvé vejít do pitevny. Na každém z patnácti stolů byla nějaká
podezřelá mrtvola. Stálo ho to nemálo přemáhání, aby vůbec setrval v sále,
natož aby skalpelem a pinzetou ihned zasahoval bez skrupulí do lidských orgánů.
Dlouho si na tuto, pro zvládnutí anatomie tak důležitou disciplínu, nechtěl
zvyknout. Časem překonal odpor, protože mu bylo jasné, že dobré znalosti jsou
stěžejní abecedou pro lékaře, který se chce vědomě upsat chirurgii, nejlépe na
dobu určitou až do důchodu.
Když absolvoval přednášky
a seminární práce z bakteriologie a farmakologie, v nichž se zkoumá
reakce těla na nemoci, začala částečná praxe u pacientů. Pro Christiaana
Barnarda tím vlastně poprvé začalo opravdu důkladné studium medicíny.
O prázdninách, které
trávil na venkově daleko od univerzitního města, pomáhal místnímu venkovskému
lékaři se vším, co bylo akutní a prvořadé.
Směl mu asistovat při
operaci bolestivého slepáku. V noci před zákrokem nemohl rozrušen ani
zamhouřit oka, poprvé dokáže, že pro lékařské povolání má potřebné vybavení, mozek
i zručnost. V duchu si procházel všechny manévry v pohybech rukou. I
kdyby měl operovat sám, nemohl by se svědomitěji přichystat. První atestace
však slavně nedopadla, pro pacienta a pak pro inspektora šikulu. Když viděl,
jak tryská krev a skalpel rozevřel (rozedřel) břišní dutinu, udělalo se mu
šoufl a spadl jako já na sexuální přednášce ve vydýchané mini komůrce se školou
na střední, do stavu bezvědomí. Utěšování sestřičky, že se to stalo už nemalému
počtu studentů před ním, mu moc sebevědomí nezvýšilo. Starý venkovský lékař mu
při odchodu ze špitálu napověděl: „Všechno si člověk musí poprvé (na čisto, na
ostro) vyzkoušet. Nikdo nemůže dopředu prohlašovat, jak splní svoji roli. Mně
se nedařilo o moc lépe. Po několika desítkách operací tě pocit, že jsi dneska
ten prohrávající, nadobro opustí. Jedno si však musíš pokaždé pamatovat: KAŽDÝ ZÁKROK, AŤ JE JAKKOLIV SEBESVÍZELNĚJŠÍ,
JE PACIENTOVI KU PROSPĚCHU.“
Po šestiletém studiu na
univerzitě v Kapském Městě složil úspěšně státní zkoušky na lékaře a chirurga.
I když dosáhnul svého kýženého cíle, nepociťoval tu skutečnou radost. Musel se
dál mnohé učit, aby dosáhl vrcholu, o němž sníval už jako malý kluk. Přesvědčil
se o tom, když byl jako amatér na praxi na venkově. Ani se pořádně nestihl
rozkoukat, když se v ordinaci objevila matka s plačícím synkem, který
měl pod zuby váček. I přes okamžité umrtvení místa pracoval na svém prvním
pacientovi tak dlouho, až utišující prostředek přestal zabírat, chlapec řval
jako túr bolestí, takže toho dne zůstalo jen u jednoho zubu…
Druhý případ – porod
pomocí kleští – jej postavil před další závažný problém. Zvládl jej bravurně,
posílil mu sebedůvěru, ale byl rád, když se vrátil do Kapského Města.
Na zdejší nemocnici na
kraji města, kde vypomáhal jako student, měl ty nejlepší vzpomínky; vždyť se
tady seznámil i se svou ženou Louwtje. Pracovala jako sexy zdravotní dračice,
sestra. Budova sestřiček byla samozřejmě pro všechny chlapíky v roli
zaměstnance tabu, vycházky byly tolerovány jen do dvaadvacáté hodiny, ve výjimečných
případech i do půlnoci. Chtěl-li smyslný člověk uniknout ostražitému pohledu
cvičené sestry, která měla dozor, musel se co nejrychleji dostat k výtahu.
Při jedné takové střelhbité až splašené cestě poznal svoji Louwtje, aby jí po
čase položil zásadní otázku na tělo: „Chceš se stát mou ženou?“ Kladná výzva
s kladnou odezvou echa měla dobré pokračování.
První dítě, které mu
zajistila, byla dcera. Pojmenovali ji Deidre Jeanne. Dlouho však nemohl zůstat
u ženy a miminka. Práce, kterou pro nedostatek příležitostí dostal až
v městečku Ceres (Plzeň má na domě sochu tváře Ceres hned vedle
Mercura, je to bufet bývalé Adrie naproti divadlu J. K. Tyla), ho volala zpět
do akce na místo činu. Jedno mu však bylo jasné. Udělá všechno proto, aby se
dostal do nemocnice Groote Schuur (holandsky:
velká stodola). Nebude-li to možné, musí alespoň blíž ke Kapskému Městu.
Nechtěl zůstávat v provinčním ospalém malém městečku. Jeho cílem bylo dále
se vzdělávat, zkoumat a specializovat se především jako chirurg.
Náhoda tomu chtěla, že se
padesát kilometrů od Kapského Města uvolnil po příbuzných menší domek, kam se
mohli přestěhovat. Jeho pokusy sehnat profesi chirurga v nemocnici Groote
Schuur však ztroskotaly na mrtvém bodě. Aby mu čas neutíkal tolik bez
uplatnění, připravoval se na členství v Královské chirurgické společnosti
v Londýně. Začal s precizním studiem, neboť obhájí-li tento diplom,
bude mít o to větší šanci dostat pozici v zaslíbené nemocnici, co zvenčí
nevypadala jako stodola. Aby mohl intenzívně studovat, lochtat science svou
melodií fiction metodika, chtěla jeho žena opět vydělávat na domácnost jako
zdravotní sestra. Tuto nabídku nemohl přijmout, protože moc dobře věděl, že
byla akorát v pátém měsíci těhotenství. Byly to krušné časy. Až při jedné
náhodné cestě vlakem se na něho usmálo štěstí: v odborném časopisu ho
zaujal inzerát, že v Městské nemocnici mají volné místo – hledají „někoho“
na infekční oddělení.
Dostal tedy na starost
oddělení zánětů mozkových blan. Jakmile vešel do pokoje s malými pacienty,
byl upřímně zděšený. Spatřil na Afriku dost často vyhublá tělíčka, kost a kůže,
neschopná dostatečně udržet až příliš objemnou hlavu, natož se napřímit jako
v Evropě. Cítil se svými pacienty a ze všech sil, ze všech talentů se
pokoušel vyvinout léčebnou metodu, která by byla východiskem z takového
hardcore pekla.
Na nedostatek práce si
totálně nemohl stěžovat: svěřili mu totiž ještě stanici spalniček, plicní
tuberkulózy, záškrtu a tyfu. Setkával se se zcela novými výzvami, takže
využíval všech svých science melody zkušeností.
Podněcovalo ho to
k novým výzkumům a laboratorním experimentům. Kdyby nemusel vydělávat
peníze, mohl veškerý svůj čas věnovat výzkumu.
A přece i tady udělal
prvotní krok k důležitému cíli. Protože se na tuberkulózním oddělení operovaly
plíce, nasbíral první praktické zkušenosti z hrudní chirurgie. Jeho
zajímavé výsledky v Městské nemocnici nezůstaly dlouho v nemocnici
Groote Schuur bez odezvy – jednoho krásného dne mu nabídli konečně místo na
jejich interním oddělení (s nejtěžšími případy).
První prací, kterou mu
svěřil jeho nadřízený, byla péče o churavějícího chuděru (pokusného králíka víc
pokusného než Bugs Bunny), přivezeného s obzvláště těžkými srdečními
obtížemi. Při velmi podrobné podrobené analýze dostal muž chudák srdeční
záchvat. Tep se zpomalil, dech se totálně zastavil – zdálo se, že je už jasnej.
Sotva Barnard odešel z pokoje, volala ho sestra zpátky: „Tak už zase
žije!“
Mnoho hodin přemýšlel o
tomto složitém případu a téměř neprozkoumané oblasti srdečních onemocnění. Jaké
tehdy měli možnosti? Nenajdou se úspěšnější cesty k vyléčení toho
absolutně nejdůležitějšího orgánu? Otázka následovala otázku, ale chyběly
konkrétní odpovědi.
Nevyřešeným problémům
chtěl v následujících okamžicích věnovat veškerou pozornost a pokusy. To,
v co Christiaan Barnard ani už nedoufal, se stalo časem skutečností. Na
doporučení Johna Brocka odjel nabírat zkušenosti na univerzitní kliniku do
Minneapolis, města pulsujícího ve státě Minnesota, USA.
Cesta byla pro něho velkou
příležitostí. Už nějakou dobu tady totiž zkoušeli přístroj pro mimotělní oběh
vlastní konstrukce, o němž snil. Kromě toho nabídku považoval za akt
spravedlnosti: ačkoliv splňoval veškeré předpoklady, nedostalo se mu stipendia
na prestižní Královskou chirurgickou společnost do Londýna.
Vzhledem k objevům,
které za poslední měsíce učinil v Kapském Městě – podařilo se mu pokusy na
psech dokázat původ vrozené neprůchodnosti střev – čekal nadšené přijetí. Mýlil
se stejně jako v tom, že co nejdříve zahájí práci s aparátem pro
mimotělní oběh. K jeho prvním úkolům naopak patřilo prozkoumat novou
techniku pro anastomózu trávicí trubice – opět laboratorní povinnost soustředit
se na výsledek. Žádné ošetřování lidí, vylepšování skóre u léčebných metod. Ani
dokonalé vybavení laboratoře neposkytlo dostatečnou náplast na šrámy na duši za
vysněnou práci s pacienty. Navíc si všechno musel zařídit sám – od
sterilizace nástrojů a přístrojů až po zápisy z pokusů. Z práce
odcházel dlouho po půlnoci a jediné rozptýlení v jeho monotónním životním
stylu představovaly dopisy z jižní Afriky od jeho ženy, otce a přátel.
Ve chvíli, kdy mu už
zbývalo pramálo z jeho původního nadšení, se ho zeptal kolega, který dobře
zacházel s jeho vysněným přístrojem, zda by neměl zájem vomrknout jednu
operaci, při níž se přístroj používá.
Hned po první operaci
srdce vznesl požadavek, aby byl dokonale informován o celé problematice.
Profesor Wangensteen mu oznámil, že na to bude zapotřebí minimálně ještě pět
let: jeden rok studia fyziologie nebo patologie, dva roky klinické praxe, dva
roky praxe v laboratoři, jako základ pro disertaci.
„Dobře, dejme tomu,“
odpověděl natěšený Barnard, „dva roky si odpracuji na klinice, zbytek stačím
stihnout přitom.“
Měl štěstí, že nebyl
zvyklý příliš spát, jinak by se jeho záměr stal utopií Stevena Spielberga,
oceněného nedávno Prezidentskou medailí svobody za zásluhy Státům v Bílém
domě přímo Barackem Obamou. Cítil, že profesor mu důvěřuje a tuto důvěru nesmí
ztratit.
Myslel-li si, že ihned
začne fungovat na obtížných operacích, byl opět na omylu. Přidělili mu práci,
kterou vykonával už jako asistent a medik. Přes den na klinice, do noci práce
v laboratoři – takový byl jeho pracovní režim, časový harmonogram. Po
celou dobu žil v Americe odloučen od rodiny, která za ním přijela teprve
tehdy, až dostal schválené stipendium. Bohužel jeho žena Louwtje nenašla od
prvních okamžiků k novému působišti správný citový vztah, takže soužití
s rodinou mu nepřineslo očekávaný a potřebný klid a odreagování se.
Havárie letadla v blízkosti jejich adresy vyděsila manželku z klidu
natolik, že se i s dětmi vrátila nejbližším možným spojem do jižní Afriky.
Znovu tedy zůstal sám v Minnesotě.
Profesor Wangensteen vedl
vždy mladé lékaře k tomu, aby navštěvovali i jiné univerzity a
prohlubovali si mozkové závitové dovednosti v praxi. Také doktor Barnard
si při návštěvách různých pracovišť užil zdokonalování osobní operační
techniky. Podařilo se mu to, co jeho nadřízený považoval za nemožné: po dvou
letech získal titul odborného lékaře–chirurga, který měl v Americe velkou
cenu.
I když ho profesor nabádal
k tomu, aby v USA zůstal, stesk a touha po založené a odložené rodině
byly mnohem silnější popudy, pro něž nabídku musel odmítnout a vrátil se plný
očekávání do Afriky. Jako pozornost „oboj-živelné společnosti dvojsmyslů“
dostal za vybrané peníze ve sbírce přístroj pro mimotělní oběh. Hezčí suvenýr
z téměř dvouapůlletého pobytu si snad ani nemohl přát.
V nemocnici Groote
Schuur pokračoval okamžitě ve své akci. Ale první dva pokusy skončily nezdarem,
obě zvířata pošla. Další experimenty na čtyřiceti zvířátkách byly úspěšné.
S každým novým pokusem zvyšoval Barnard stupínek obtížnosti a
k vyřešení si kladl stále namáhavější výzvy. S potěšením konstatoval,
že zkušební lhůta proběhla nad očekávání skvěle a přístroj se dal použít také
k první operaci u člověka. Zpráva o těžkém onemocnění tatínka – pátera –
však znemožnila určení jejího přesného termínu. Smrt otce mu dala nadměrnou
psychickou facku. Celý život si ho dost vážil, měl jeho důvěru. Když mohl konečně
dokázat, že si ji zaslouží a chtěl získaných informací využít pro dobro
nemocných, otec už to nepřežil.
První operace byla
zapeklitější, než si myslel. Byl zcela vyčerpaný, ale šťastný. Stisk ruky malé
pacientky byl pro něho největším poděkováním. Pozitivní výsledek podnítil nové
činy. Zprvu vyhledával lehčí případy, aby se operační tým sehrál a těžké
situace řešil s co největší jistotou. Stále ověřoval plynulou spolupráci
operačního týmu, vedl školení sestřiček, které disponovaly s dostatkem
pěti pé, proto mohly mít na starost pooperační pé-či, nezapomínejme, že i zde
mohla chyba způsobit nenapravitelné následky. Protože jeden lékař nemohl
rostoucí počet operací zvládnout, seznámil s její technikou několik svých
technologických chirurgických kolegů. Byl si vědom své odpovědnosti a
úzkostlivě dohlížel na přesné dodržování bezpečnostních opatření. Jelikož
přístroj nepracoval zcela dokonale, objevovaly se nedostatky a jiné hluché
momenty, jež bylo nezbytné odstraňovat. Při každém použití přístroje byl ve hře
lidský život, a tak ověřování nebylo nikdy dost časté a pečlivé.
Transpozice velkých cév,
vrozená srdeční vada, byla dlouze považována za neoperovatelnou smůlu.
Vyčkávání a uvažování o všech variantách operace se Barnardovi nakonec
vyplatilo. Malý pacient mohl díky zákroku znovu dýchat volněji a skákat přes
kaluže humoru a kuráže.
Charakteristickým rysem
doktora Barnarda bylo, že po každé zdařilé operaci se začal zabývat novými,
složitějšími zákroky. Vždy jim předcházely pokusy na zvířatech, a když úspěšně
skončily, odvážil se po poradě s týmem ke kooperaci, hurá na operaci. Díky
fortelnosti a štěstí, které přeje připraveným, slavil časem úspěchy u dosud
téměř neoperovatelných případů. Uvědomoval si ale, že i možnosti přístroje pro
mimotělní oběh jsou vyčerpány. Začal se zabývat myšlenkou na transplantaci
lidského srdce a tento zákrok nabýval v jeho představách stále
hmatatelnější podoby.
Když probral všechna
nezbytná opatření a dostupné pracovní postupy, přistoupil k prvnímu pokusu
na zvířatech. Chtěl vyměnit srdce u dvou čoklů. Jeho plán byl natolik vyzrálý a
do nejmenších detailů rafinovaný, že se mu ihned napoprvé podařil uskutečnit.
Uvědomoval si zároveň, že od úspěšného experimentu na zvířeti vede k lidem
ještě pořádný kus cesty. Stále jasněji viděl průběh operace, jež považoval za
dovršení své práce s přístrojem pro mimotělní oběh. Je třeba však překonat
jeden zásadní problém: kromě příjemce nového orgánu, jímž může být pouze člověk
s nevyléčitelným srdečním onemocněním, je třeba hledat a najít dárce,
jehož srdce musí být po všech stranách zdravé a který byl jednoznačně shledán
za mrtvého dárce.
Doktor Barnard neměl
k transplantaci vždy jen pozitivní přístup. Pochyboval, zda si vůbec smí
dovolit udělat takový zákrok ve zcela neprobádaném medicínském ranku a hrát si
tak trochu na Boha. Čím se prodlužovala doba k operaci, tím byl duševně i
neuroticky vypjatější.
Mnohokrát o celé věci
hovořil se svým nadřízeným. Shodovali se, že pro smělou operaci může být vybrán
jen pacient, jehož život již nelze zachránit žádnou dosud známou lékařskou
metodou; samozřejmostí je jeho vědomý souhlas. Po mnoha týdnech pátraček
v kartotéce konečně přednosta interního oddělení jmenoval muže, jemuž by
tato operace mohla výrazně ulevit v jeho údělu: Louis Washkansky. Nezkrotná
vůle k životu v něm udržovala ještě plápolající puls světla, jeho
smrt byla jen otázkou několika pracovních dnů v týdnu.
Ihned vyhledal pacienta a
podařilo se mu, což bylo velmi důležité, získat jeho důvěru. K jeho údivu
dal bez reptání souhlas k operaci. Děj se menší zlo, údajně snad tušil, že
ho jiný druh léčby může leda tak zahubit. Doktor Barnard denně svého pacienta
kontroloval a nikdy si nemohl být jist, zda ho ještě zastihne mezi živými. Bylo
nepochopitelné v té době, s jakou vehemencí se Washkansky upínal
k šanci do života a věřil v úspěch operačního zákroku.
Plynuly hodiny, dny,
týdny. Paní Washkanská, která každý den muže navštěvovala, poznala až po odvozu
do špitálu, jak vážná je situace jejího drahého chotě. Když jí poprvé vyprávěl,
že mu mají transplantovat srdce, myslela si, že mu hráblo. Pro něho však nové
srdce představovalo stéblo, jež miluje stonoucí marod tonoucí osahávat.
Pohádkář s dobrým
počátkem i dobrým Koncem stejně jako Hans Christian… Dr. Christiaan Barnard
vytvořil v realitě praxe hned dva týmy: jeden měl za úkol vyjmout srdce
z těla mrtvého dárce a druhý pod jeho vedením provést zdárnou
transplantaci. A pak nastal ten dlouho očekávaný Den Dé. Našli ho. Už mají
dárce. Ale jeho srdce bylo natolik poškozeno, že nešlo použít pro účel
transplantace. Při čekání se stav Washkanského spěšně horšil, až mu nebylo
pomoci ve scénáři pana Alfreda Hitchcocka nebo Nobe-la Alfreda výbušnina buch
buch trhavina Bůh Bůh, takže do děje byl přizván i Pán Bůh a kostky byly
vrženy. V následujících hodinách se mělo rozhodnout, zda je možné vůbec
přenést srdce z těla klinicky mrtvého nebožtíka do těla žijícího samce
příjemce a ten by mohl se srdcem normálně dál přežívat. A ještě si to užívat.
Uvědomil si, že stojí na prahu nové éry v medicíně, že se stává Milníkem
neomylně.
Kromě transplantace chtěl
pan doktor Christiaan sám vyjmout srdce dárkyně, to jest od samičky Denisy Ann
Darvall. Nejdřív dal napojit Washkanského na přístroj. Pak uháněl jako Zátopek
v té době na sál, kde ležela dárkyně srdce v nepohnutém pohnutí. Ve
větším operačním sále ležel Washkansky, jehož hrudní koš byl rozerván fyzicky
doslova a nemocné srdce odkryto do krve. Bylo jasně poznat, jak daleko to
prudké onemocnění řádilo. V rozhodující vteřině a fázi ztratil Barnard
naštěstí všechnu nervozitu a nejistotu. Se srdcem dárkyně v rukou se
vrátil i s úsměvem v duši na první sál. Po vzoru inspektora Ládi
Hrušky – bez okolků ho vložil do hrudního koše příjemce. Spolu s kolegou
Rodneyem začali s jeho přišitím. Muselo být čiperné, bleskové, neboť orgán
nesměl zůstat dlouho bez přísunu krve. Ihned po zašití uvolnil Barnard podvaz
žil a nechal dovnitř proudit trochu nejcennější tekutiny světa krve (ať žije
osvěta), aby se dutiny zaplnily, tak jak mají. Přitom bylo nabíledni, že jeden
steh nebyl dost těsný a z plícnice vycházel stlačený vzduch. Teprve nyní,
po retuši v díle, začalo nové srdce poslouchat. Zprvu jen váhavě a ještě
ne z plných sil, ale s pomocí posilující medicíny a dočasného
nasazení přístroje pro mimotělní oběh se povedlo překonat kritické momenty.
Brzy se dostavil božsky pravidelný srdečný rytmus.
Druhá část úspěchu
transplantace závisela na pooperačním ošetřování pacienta. Protože neměl
dostatek ochranných látek, musel být chráněn před jakoukoli infekcí. Pátý den
po operaci, kdy se objevily různé nepředvídané zádrhely, byl nejkritičtější.
Pak nastal obrat, mohla ho navštívit a povzbudit psychicky i manželka
s pusinkou na tvář. Následující dny byl pacient ve výborném stavu, už se
uvažovalo o domácím ošetřování. Jedenáctý den se za noc několikrát probudil a
stěžoval si na bolesti v oblasti břicha. Ráno byl podrážděný jak vláda
nebo Vláďa Putin, odpoledne se dostavila nečekaně neobvyklá únava. Další den se
přihlásily bolesti v rameni, rentgenový snímek vykazoval totiž malý
podezřelý stín na plících. Srdce pracovalo dobře, ale kontrolní vyšetření prokázalo
hrůzu děs: značné zvětšení stínu. Pacient ztrácel normální chuť
k nemocničnímu jídlu v Africe. Pomocí léků se lékaři pokoušeli
stopnout ten crazy šířící se zápal plic, ale nic nechtělo pomáhat jako po
másle: muž upadl do bezvědomí a po několika dnech to nepřežil. Pro doktora
Barnarda, citlivého kamaráda všech marodů světa, to byla znepokojivá zpráva.
Tehdy za ním přišel doktor Blaiberg, který bez ohledu na smrt Washkanského
požádal o vsazení nového srdce. Důvěra pacienta–lékaře znamenala pro něho
obrovskou a důležitou posilu. O správnosti operace už neměl nejmenších pochyb.
Pacient Blaiberg žil po
operaci devatenáct měsíců. V následujícím období se však začal Barnard víc
věnovat propagaci vlastního já a postupně jeho jméno z odborné nikoliv
odporné literatury faktu i z medicínského mikrosvěta ustoupilo do stále se
zvětšujícího stínu. Asi snad k nepatrnému bolestínu.
https://www.youtube.com/watch?v=vjMq08zKEs4
https://www.youtube.com/watch?v=8roNz2kByy4
https://www.youtube.com/watch?v=mjM8oe1BOCc
Dnešní jubilant ve výrocích slavných:
Gott jako národní totem i parodie
Pětasedmdesáté narozeniny dnes slaví zpěvák Karel Gott, muž,
který se stal v mnoha ohledech jedinečným fenonémem české popkultury. Svůj
první singl vydal v roce 1962, poslední desku minulý měsíc. Konec kariéry
poprvé ohlásil v roce 1990, úspěch "rozlučkového" turné ho však
přesvědčil odložit odchod do důchodu na neurčito. Co o něm řekl Václav Havel,
Milan Knížák nebo Jiří Černý, a co prohlásil slavný zpěvák sám?
Karel Gott o sobě a o světě:
"Pokud jsem měl v útlém dětství nějakou vášeň, tak to byly smuteční
obřady. Bezelstně jsem se těšíval na pohřeb kteréhokoliv plzeňského občana, s
výjimkou blízkých příbuzných, ... farář pronášel smuteční řeč, které jsem
nerozuměl. Ale mne k slzám dojímala." Z jeho první biografie Říkám to
písní (1969)
1967. Karel Gott v Las Vegas.
"Mě u žen přitahuje upřímnost,
otevřenost a když za jejich chováním necítím vychytralost. Ty, které jsou
spontánní a nic nepředstírají, na mě zapůsobily nejvíce. A nemusely to být
žádné krasavice. Kolikrát mi druhý den přátelé řeknou: Ta včera se Ti opravdu
líbila?" - Gott v knize Jak to vidí Gott (1992).
"Štěstí v pozemském životě spočívá pro mě v čekání na věčný život v
Boží kráse a tím na vstup do
absolutna a transcendentálna. Ale pro případ, kdyby to s tou věčností náhodou
neklaplo, tak žiju pro jistotu na plné pecky každý den." Gott v knize
Jak to vidí Gott (1992).
Karel Gott a Marta Kubišová, vítězové soutěže Zlatý slavík, po
převzetí cen....
"Jsem přesvědčený, že zvlášť v posledních stoletích nejde o žádné
omyly, naopak politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou,
i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporovaly toho,
kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím
budou platit, až jim budou posílat zbraně. Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní
kruhy, takzvaní ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po
mysticko-okultní organizace." V rozhovoru pro Pátek Lidových novin, 8.
6. 2001
"Lidé říkají, že mám docela dobrý charakter. Ale jinak jsem zpěvák – tenor,
který rád zpívá romantické písně, protože jsou melodické, vyznávají lásku.
Zpívám ale rád i swing, rock a džez, s kterými jsem začínal. Mám rád každou kvalitní muziku, i
lidovky. A největší radost pro mě je, když se mi podaří dostat publikum do té
správné nálady, až do meditativní polohy, v níž se přenesou do fiktivního světa
příjemných pocitů." V rozhovoru pro Pátek Lidových novin, 8. 6. 2001
Karel Gott podepisuje Antichartu
"U takzvané Anticharty, to jsme skočili na špek, zneužili nás [...]. A
to zase taková tragédie snad nebyla, já jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za
tyranů. [...] To jsem měl kliku, že jsem v těch [padesátých] letech, nebo dokonce
za protektorátu nezpíval." Magazín Dnes 18. 10. 2001.
Řekli o Gottovi:
Milan Knížák:
"Myslím si, že už nemá (Karel Gott) vůbec žádný hlas. Už to nemá vůbec
žádný smysl, aby zpíval dál. Nepřináší to žádnou novou informaci ani novou
rozkoš, vlastně nic. "Já bych viděl jako normální, kdyby zpívání nechal.
Má děti, ať si hraje s
dětma." Milan Knížák na Frekvenci 1 (2008)
Václav Havel:
"Karel Gott je pro mě příkladem profesionální kontinuity,
je jako ta hora Říp, co tady pořád stojí..." Prezident Václav Havel v dopise,
přečteném v červenci 1999 na koncertě, jenž byl dárkem kolegů ke Gottovým
šedesátinám.
MILAN KUNDERA: Blbost hudby!
!
Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku
kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to
víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost
dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k
přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco
velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co
měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: „Blbost hudby.“ Když český
zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A
hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho
doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se,
prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme
vám, vy pomůžete nám... Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez
mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry,
kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele,
malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože
Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy
pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestiny i z
Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na
stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého
být. !
Kniha smíchu a zapomnění, 68 Publishers, Toronto, 1981
|
|