NIELS RYBERG FINSEN (☼  15.12.1860   TÓRNSHAVN   –   ۞  24.9.1904  COPENHAGEN)

„Člověk se nesmí dát a nesmí myslet jen na sebe; teprve to činí každou ztrátu jen dočasnou.“

*

Těžko bychom hledali krédo lépe vystihující životní anabázi člověka. Pravda, jeho tělo muselo podlehnout, jeho myšlenka však zachránila tolik napadených životů, že se nakonec i sám stal vítězem nad fyzickým zánikem.

Niels Ryberg Finsen se narodil 15. prosince 1860 v Tórshavnu, administrativním středisku Færských ostrovů patřících od roku 1814 do správy Dánské koruny.

Do školy začal chodit v Reykjavíku, kde jeho otec, rodilý Islanďan, působil jako okresní guvernér. Odtud posílá otec Nielse dokončit přípravné vzdělání do Kodaně. Z přípravky je však hoch vyloučen „pro minimum schopností a naprostý nedostatek elánu“. Není to první ani poslední venkovan, který v prostředí velkoměsta nesplnil tak velká počáteční očekávání, napadne někoho z vás. Chyba lávky! Vyzbrojen poznávací metodou starých Vikingů, založenou na pravidlu „věř jen tomu, o čem se sám můžeš přesvědčit“, odmítal slepě papouškovat předepsané učivo.

V polovině osmdesátých let studuje lékařskou fakultu v Kodani. Profesoři a studenti hoří nadšením nad novými objevy Pasteura a Kocha. Stranou stojící Finsen se dává vlastní cestou. V očích univerzitních profesorů nijak nevyniká, pouze proslulý chirurg Chiewitz obdivuje jeho obratné ruce a snaží se ho nalákat na svůj obor.

Po dokončení studií v roce 1890 se mladý lékař dlouho všelijak protlouká. Nedostatku nelituje – nenávidí platidla. Má přece hlavu, hlavu k prasknutí zaplněnou báječnou vizí…

Když jednou, sám už těžce nemocen jako Karel Gott, případně prdovo ejkejej dlouhé nejapné vedení se zahořklou ranní kávou k probuzení se, pozoruje kočku, jak se na střeše pod jeho oknem stále převaluje z postupujícího stínu na slunko, napadne ho, že její instinktivní jednání je zaručeně opodstatněné přírodními detaily, a že by se z něho měl poučit i samozvaný pán tvorstva – člověk.

Jindy se opírá o zábradlí mostu a čeká, až ustoupí ostrá bolest na prsou. Pozoruje přitom potápníka unášeného proudem. Kdykoliv se brouk dotkne okraje stínu vrhaného mostem na hladinu, odrazí se proti proudu zpět do slunečního jasu. Potápník ho přiměje znova zapochybovat, zda sluneční světlo skutečně jen pálí a zraňuje, jak tvrdí odborné knížky. Finsen se rozhodne účinky slunečního záření prozkoumat.

Tápe doslova v neznámé krajince, neboť mějme na paměti, slovo „vitamín“ se vyskytne v pejorativním významu v odborné literatuře až s nástupem roku 1912 a vztah mezi zdravím, slunečním zářením a tvorbou vitamínu D objeví Adolf Windaus ještě o čtrnáct let později. Bílá pleť je zatím stále prvním příkazem krásy a znakem společenského postavení.

Lékaři ze zkušenosti vědí, že rybí tuk spolehlivě působí u rachitických děcek. Předepisují ho i pobledlým mladým lidem, kterým opuchnou kolena nebo stehenní části. Když ani rybí tuk, ani obklady nic nezmohou, zbývá už jen jedno řešení – amputace končetiny. Jenže ani takový zákrok není často definitivní. Po čase se onemocnění objeví na jiném místě, neboť tuberkulóza, postihující hlavně kosti, klouby a žlázy, postupuje zběsilým tempem vpřed. Představa, že by se tak zákeřná choroba mohla léčit „pouhými“ slunečními paprsky, vyvolává u odborníků jedině posměch. Finsen se jí však nezříká.

Když se v létě roku 1892 podivínsky dvoří Ingeborg Balslevové, sedává s ní denně tři hodinky v zahradě a opaluje si přitom předloktí. Po krátké době ukáže snoubence spálenou ruku plnou puchýřů. Pouze pruh namalovaný tuší a chráněný tak před účinky slunce zůstane bílý. Když opálená místa zhnědnou, vystaví opět paži na tři hodiny na prudké slunce. Tentokrát je spálený a plný puchýřů jen bílý pruh, zbytek kůže zhnědne ještě víc, ale zůstane bez úhony. Finsen tak přišel na to, co znal každý pořádný námořník, ale co zůstávalo utajeno autorům lékařských knih; sluneční záře není vždy krutá, zraňuje toliko jen kůži, která není opálená. Ingeborg naopak pochopila, že žena badatele musí být občas i víc matkou než milenkou playboye.

Vědecké namlouvání skončilo sňatkem z malého rozumu a velkých sympatií a na jaře 1893 si dopřávají novomanželé honeymoon, líbánky na dánský romantický způsob. Finsen tiskne ušní lalůček své zbožňované lady mezi dvěma sklíčky, aby dokázal, že jím sluneční paprsek projde snáze, bude-li zbaven krve.

Pokusy dělá v kodaňském bejváku, laboratoř nevlastní. Jeho výhradním pokusným stvořením (krom samotné Ingeborg) se stane pulec. Finsen pozoruje mikroskopem, jak pod ostrým paprskem světla probíhá krev obojživelníka čím dál tím pomaleji. Teď se množstvím stlačených červených krevních tělísek přikradlo několik bílých krvinek, pak celé trsy. Zastavily se, proklouzly a protáhly se přímo stěnami krevních cév do tkáně pulčího ocasu. Finsen zná Mečnikovův objev bílých krvinek, které se vyrojí, aby pohltily mikroby v napadeném území organismu. Ale on pozoruje druh zánětu, který vyburcoval vojsko bílých krvinek, ačkoliv tu žádné mikroby nestraší.

Pokusy s pulci budou mít svá pokračování, ale Finsen na chvíli obrátí a dokáže, že sluneční paprsky mohou i zabíjet.

Vidí to, co ostatní lékaři: Vyrážka u lidí majících neštovice se objeví po celém zkroušeném tělesnu, ale boláky ponejvíc jitří a zanechávají jizvy na rukou a na obličeji. Proč? Možná proto, že jsou vystavené účinkům slunce… Uchráníme-li lidi s prvními známkami vyrážky před světlem, zabráníme, aby se puchýře zanítily a došlo k osudné otravě krve.

Primář jedné kodaňské nemocnice, kterému Finsen navrhuje nový způsob pokrokové léčby, jen hází do všech stran opovržlivý škleb jako z vesničky kverulantské mamlas prdovo, momentálně asi dvacet let už zaostalý spekulant i břídil, co vlastně nic moc neuřídil. Finsen se neovládne a vmete mu odvetu do nechutné tváře: „Mohl byste se alespoň zdržet a neušklíbat se!“ Tím se v Kodani znemožní. Zachoval se neslušně, a to Dánové ne a ne odpustit. Rozhodně ne bezvýznamným ranhojičům. Ještě téhož roku dokáží dva norští doktoři z hor, kteří nemají tušení o kodaňském skandálu, ale četli Finsenovu teorii, že jeho léčba je teprve ta správná.

Finsen je rázem slavný občan Dánského království. Mohl by se spokojit rychle nabytým věhlasem lékaře, který dokázal škodlivý vliv světla. Ale on chce něco docela jiného: dokázat pochybovačům, že sluneční paprsky mohou i léčit! Uchází se o vědecké stipendium a ujišťuje za účasti fair play, že by mohl využít slunečních paprsků v boji proti úmrtí. „Ach, již vidím, chcete to pro něco ryze praktického, užitečného pro tisíc a jednu oběť,“ kývne chápavě profesor. Finsen stipendium neobdrží.

Znovu mu nezbývá než se pustit do domácích pokusů. V koutě pracovny stojí miska s vodou, ve které nepohnutě leží tři mloci. Finsen vezme duté zrcadlo a natáčí je tak, aby paprsek odraženého světla dopadl na jednoho mloka. Ten po několika vteřinách proletí jako blesk vodou. Další pokusy s embryi žab a žížalami ho utvrdí v přesvědčení, že „sluneční paprsky probouzejí život a podněcují energii v elánu, je to přírodní dar síly, jíž se v lékařství věnuje ochuzené procento pozornosti…“ Aby to napravil, pustí se náš opovážlivec do osamoceného boje s tuberkulózními bacily. A protože je v Dánsku slunce slabounké, rozhodne se sestrojit umělé slunce.

Za lékaři a profesory už se svým návrhem nezavítá. Svěří se příteli, ten se mu jistě nevysměje. Vedoucí inženýr elektrárny Winfeld Hansen se mu skutečně nevysmál. Dokonce ho seznámil se svým známým inženýrem Mogensenem. Ten trpí již osm let strašlivou, ohyzdnou nákazou. Tuberkulózní mu rozrývají pokožku na ciferníku a lékaři tento lupus vulgaris ničím nezastaví. Nemoc není sama o sobě smrtelná teta, ale dělá z oběti vyvržence, kteří se ostýchají vyjít se zohavenou tváří mezi soukmenovce, ubožáky, pro které se často jediným východiskem z nouze stává… šílená smrt. I Mogensen je na nejlepší cestě k takovému zániku sebe sama… Finsenova nabídka mu vrací procento naděje, už zase skáču přes kaluže smutku. Každý den od listopadu 1895 (akorát před 120 lety) do března 1896 sedává za hluku dynam v léčivém modrém světle obloukovky. Nemotornou soustavou čoček sbírá Finsen všechny paprsky a soustřeďuje je po dvě hodiny na rozhlodanou část tváře, plochu ne větší než dva a půl cenťáku čtverečního.

Když se po měsíční terapii umělce Finsena nemoc nezlepšila ani rapidně ani o píď, propadá Mogensen znovu beznaději přesvědčen, že se stal obětí nákazy fanatika. Už se zdálo, že pokus skončí naprostým fiaskem, když se o několik dní později začala skvrna nepatrně menšit. Pohled do zrcadla zažehl novou jiskérku naděje. Okraje „věčného vředu“ se zanítily, utvořily se puchejře, a když se slouply, objevila se pod nimi kýžená zdravá kůže! Teď už Mogensen s důvěrou, nehybný jak socha svatého Lazara, vysedává ve světle obloukovky. Jednoho dne, po pěti měsících moderní terapie bez šoku, vychází z elektrárny vyléčen – z nevyléčitelné kožní tuberkulózy.

Jeho hladká kůže vzbudí v Kodani dostatečný rozruch. Titíž, kdo se k němu ještě před nedávnem nechtěli znát, nyní Finsena oslavně připomínají. Dva továrníci se rozhodnou založit Finsenův ústav pro terapii světlem – helioterapii. Čtyři univerzitní profesoři ochotně vstupují do ředitelského sboru, aby tak novému ústavu dodali vědeckou osvícenou glanc.

Ustavující rada navrhuje, aby Finsen dostával jako ředitel ústavu skrovný roční plat.

„To nemohu přijmout!“

Finsen odmítá brát plat, dokud se jeho teorie nade vší pochyby neosvědčí ve velkém měřítku. Starosta Kodaně ho však zdvořile uchlácholí. Schválení ředitelského platu je od výboru projev širokého sobectví… Nevypadalo by totiž zrovna ideálně, kdyby člověk pracující v jejich zájmu žil v nepříznivých ekonomických poměrech…

„Pan ředitel“ ovšem na ekonomické poměry pramálo dbá a jmenování profesora na lékařské fakultě v semestru 1898 ho ekonomických starostí zbaví poměrně objemně. Nezbaví ho za to obav, zda svůj velký úkol stihne někdy dokončit. Nemocný vědec cítí, že se blíží utrum jeho žití. Musí však ještě dokázat, že Mogensenovo vyléčení nebyla jen náhoda plynoucí z experimentu. Čeká ho perný osmiletý závod se smrtí, dostihy přecpané porážek a nezdarů.

V zahradě městského špitálu se pro Finsena staví jednopatrová dřevěná kukaň. Kladiva tesařů ještě neutichla a už do ústavu docházejí první nešťastníci. Proč se po měsících léčení větší polovině z nich nedaří ani o trošku lépe? A pokud ano, proč se zotavují tak pomalu? Je snad přirozené sluneční světlo nakonec účinnějším lékem?

Pokud to dovolí počasí, leží lazarové na zahradě a ošetřovatelky s podivnými pokrývkami hlavy ne nepodobnými velkým bělostným karafiátům (jak vystřiženým z klatovského rajónu) tisknou na jejich těžce zmáhané tváře skleněné destičky, aby z nich vytlačily krev a sluneční záření snáze pronikalo tam, kam je ho zapotřebí. Výsledky se o poznání zlepší, ale léčba trvá i tak děsně dlouho. Mnozí pacienti ztrácejí trpělivost a odcházejí nevyléčení.

Další zimu sestrojí Finsen s pomocníky novou, účinnější obloukovku, jejíž paprsky soustřeďované křemenným sklem zabíjejí mikroby během tří osudných sekund. Tytéž paprsky vržené sklem obyčejným plnily svůj úkol až za půl hodiny. Vyvstane však další problém: obloukovka vydává tak silný žár, že pacienti piští bolestí a na další terapii už neseberou snesitelnou odvahu.

Finsenovi je stále hůř. Protože trpí vodnatelností, podrobuje se suché dietě. Jí jen vysušenou stravu, vody se téměř nedotkne. Přesto mu musejí lékaři odnímat vodu z břicha. Při jednom zákroku se urve držadlo jehly a ta vklouzne ajajaj až do vnitřností. Finsen ví, že na operaci je sakra dost zesláblý. Zůstává letargicky sedět a posílá lékaře na kolej techniků pro velký magnet. Tím se jim povede zlomek jehly vytáhnout zpět. Finsen tak získá ještě něco málo času k dobru pro práci. Musí přece vykoumat způsob, jak ulehčit pacientům bolestivou namáhavou léčbu…

Zkouší žár obloukovky na vlastní paži. Když si lije vodu na spálené místo, probleskne mu hlavou brainstorming na definitivní řešení: Pevné skleněné desky nahradí dutými, kterými bude proudit studená voda. (Tu později nahradí vodním roztokem metylénové modři nebo modré skalice, který zbaví světlo tepelné složky a posílí ultrafialovou fialovost ve složce.) Umělé slunce je konečně schopné praktického užívání. Jeho paprsky ničí tuberkulózní nádor o velikosti hrášku během jednoho dvacetiminutového ozáření. Větší polovina pacientů teď odchází vyléčena po třech měsících.

V létě 1904 se Finsen vztyčí na kolečkové židli, aby přijal za svůj bystrý objev Nobelovu cenu. Je šťastný Dán, přestože mu organizmus odumírá… Ale… Ještě něco chybí. Proč jeho umělé slunce vyléčí jen devětapadesát případů lupusu ze sta? Proč to nejde aplikovat rovnou na 100% potřebných zákroků?

Ruce už má bezmocné, ale hlavu donekonečna plnou otázek… Proč lidé ošetřovaní v zahradě pod širým nebem se léčí rychleji, než jsou-li celou zimu ozařovaní mnohem silnějšími paprsky obloukovky? Proč je celkový stav pacientů lepší během léta? Udělal snad chybu, když soustředil světlo jen na postižené partie těla? To je ono! Musí světlem zaplavit celé tělo!

Sám vystavuje na konci léta své nemocné tělo slunci v malých slunečních lázních na střeše svého domu. Spřádá plány, jak léčit všechny druhy tuberkulózy slunečními a obloukovými lázněmi na celém světě. Už je ale nemá šanci sám jak a kdy splnit. Zanechá je aspoň jako dědictví svým následovníkům…

Finsenovy výsledky vyvolají řetězovou reakci. Švýcarský venkovský lékař Bernhard, nadšený Finsenovým objevem, začne léčit své tuberkulózní pacienty soustavným ozařováním přirozeným horským sluncem. Jeho krajan August Rollier, obdivovatel Bernharda, zvolí jako lék také sluníčko. Postupuje však velmi opatrně. Finsen věřil, že sluneční paprsky ničí zárodky tuberkulózy přímo v napadeném místě nemocí. Rollier zastává jiný názor, který se později ukáže být správný. Soudí, že sluneční paprsky mohou životnost bacilů tuberkulózy pouze oslabit, že však působí příznivě na celý organismus, který se stává odolnější a schopnější čelit složité infekci.

Ve Finsenově ústavu však čeká čtyřicet procent beznadějně nemocných pacientů na sluneční lázně devět let. Finsenův nástupce Axel Reyn, manžel jeho sestry, sice fanaticky uctívá švagrův odkaz, ale slunečním lázním ne a ne uvěřit. Výsledky jeho léčby se od dob Finsenových nepolepšily, čtyřicet procent pacientů stále odchází nevyléčeno. Přestože správná cesta byla již dávno naznačena, teprve úspěchy švýcarských lékařů přimějí Reyna zkusit ozařování celých těl nemocných i v kodaňském ústavu. Výsledky se okamžitě dostaví. Lupus nejvážnějších pacientů se hojí, je-li jejich organismus nejdříve posílen celkovým ozařováním.

Reynův kolega Ernst začne s úspěchem, jak předpokládal už Finsen, léčit i pacienty s tuberkulózou kloubů a kostí.

Nejodvážněji si však počíná dánský lékař Ove Strandberg. Povzbuzen dosavadním vývojem léčby i zrazován, často nevybíravě ostře napadán váženými tupými odborníky, odhodlá se v roce 1914 ozařovat i nejtěžší případy plicní a krční tuberkulózy. Mějme na paměti, že je to v době, kdy je krční tuberkulóza považována za poslední stadium tuberkulózy plicní a kdy podle největšího odborníka, Švéda Arnoldsena, lze operací zachránit asi čtyři chudáky ze sta chudáků. Ostatních šestadevadesát musí nevyhnutelně natáhnout bačkory. V roce 1922 Strandberg vyléčí polovinu beznadějných případů. Dovede tak Finsenův objev na samu hranici možností.

Niels Ryberg Finsen je v té době už osmnáct roků na hřbitovní adrese. V první podzimní den roku 1904, za posledních ještě hřejivých paprsků slunka, pronese – víc k sobě než k věrné družce Ingeborg – svá poslední slova: „Kéž bych mohl pozorovat to, jak mě jednou budou pitvat…“

HANS CHRISTIAN ANDERSEN

☼    2.4.1805 ODENSE –   ۞ 4.8.1875 7 křížků na krku na Zemské kůře COPENHAGEN

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků. Byli to samí bráchové, neboť se všichni narodili ze staré cínové lžíce na zeleninovou polévku s písmenky ochutnat. V ruce třímali pušku samej prásk a tvářili se všichni stejně jako vietnamci a měli krásnou kombinézu do války, červenou a modrou. První, co uslyšeli na tomto divném světě, když se odkrylo víko krabice, ve které leželi ladem a skladem, byla slova: „Cínoví vojáčci!“…

Vzpomínáte si stále? Pak se vám jistě vybaví i další, alespoň nejznámější pohádky o pasáčkovi vepřů, ne nahotinek prostitutek, o hloupém Honzovi a není to Zemanovec, o princezně na hrášku a Sněhové královně, o malé mořské víle s rozevlátými chocholky na hlavě, a o císaři, který se promenoval nahý hanbář před svými poddanými. Všechny ty pohádky si ovšem vybavit stěží dokážete, takovou kapacitou v duši neoplýváte. Vždyť jich bylo plus a mínus sto pětašedesát, které pro děti a starce celého světa – a nejen pro tyto kategorie čtenářů – nasázel do spektra fantazie velký vypravěč Hans Christian Andersen.

*

Vlastně celý jeho život byla jedna velká pohádka, v níž se prohazovaly etapy beznaděje s nadějí, smutek s radostí, neprožité lásky s hlubokým dojemným přátelstvím, nepochopení natvrdlých s uznáním konejšivých a konečně s vděčností těch, pro něž psal, a se slávou, po které tolik dychtil Hans. Ještě za jeho života obletěla pověst o jeho slávě celý svět. A proto po právu začíná svůj obsáhlý CV jednou větou:

Můj život je krásná pohádka, tak bohatá a blažená.

SYN PŘÍŠTIPKÁŘE

(PROTOŽE TENKRÁT NEBYLI VYKUTÁLENÍ SKOŘÁPKÁŘI, ALE JEN POČESTNÍ PŘÍŠTIPKÁŘI)

Narodil se na druhého apríla 1805 ve městě Odense s pěti tisíci obyvateli, kam nepronikl ruch a šum tehdejší Evropy, kde sedláci ještě obětovali otepí sena pro osminohého Odinova koně a věřili, že ledovcové bludné balvany rozházely po ostrově čarodějnice s matematickými zaklínadly, kde křoviny byly osídleny skřítky a řeky a moře potvůrkami podivnými spojenými s vodními duchy.

Otec, třiadvacetiletý ranař i příštipkář, ale spíš snílek a fantasta, a matka, o patnáct let vyspělejší, jež chodila prát po obydlích boháčů, žili v malém skromném domku o jedné světnici. Byla to dílna, kuchyně i ložnice v garsonce. Vévodilo v ní manželské lože sbité z pohřebních már, na nichž zůstaly ještě zbytečky smutečního krepu po posledním ohlédnutí za nebožtíkem. K rodině náležel také slabomyslný magor dědeček, jehož pronásledovaly děti po ulicích v Odense, kde prodával dřevěné hračky, a bábrlinka, která se starala o zahrádku v chudobinci.

Sem, do tohoto prostředí s více nedostatky než dostatky hmotných statků, se narodil Hans Christian. A přesto to nebylo smutné dětství na venkově. Otec malého bezmezně miloval a chránil, vyřezával mu hračky ze dřeva, udělal pro něj loutkové divadlo, ale hlavně mu předčítal Holbergovy divadelní hry a pohádky z Tisíce a jedné noci, ano se Šeherezádou. Toužil mu poskytnout vzdělání, leč současně se zařekl, že na něj nebude nijak naléhat a dopřeje mu svobodu, aby si svou životní dráhu vybral docela tak, na co se bude cítit. Zemřel, když bylo Hansi Christianovi pouhých jedenáct let.

To už měl náš hrdina za sebou školu pro chudé děti, kde získal jen nejzákladnější okruh vzdělání, a matka si kladla otázku, co s ním bude dál. Tušila, že ten její vytáhlý chlapec s vlasy jako len je odlišný vzorek než ostatní, ale přece nestačí, aby jen hrál loutkové divadlo, udivoval stařenky ve špitále svým bezvadným recitováním a bavil místní sebranku honoraci zpěvem při jejich večírcích. Bezvýsledně to zkusila s prací v místní textilce, poté v továrničce na šňupavý shag tobacco, marně ho přemlouvala, aby se vyučil pořádným krejčím. Hans Christian si vedl furt svojí: chce být hercem a tak to také bude!

Divadlo mu učarovalo ze všeho snad nejvíc. V té době už četl Shakespearovy hry, sám se pokusil napsat libreto s tragédií o dvou jednáních, ale hlavně tak dlouho přemlouval matku, aby ho nechala odejít do Kodaně, až – věrna odkazu svého dobrosrdečného muže, aby dopřála synkovi svobodně se rozhodnout, ať je to sebevíc nepříjemnější pro okolí – takže nakonec svolila. Snad k tomu přispěla i věštba místní doktorky vědmy, na niž se pověrčivá Andersenova matka s důvěrou obrátila. „Stane se z něho divoký pták orel,“ věštila stařena, „který vyletí vysoko a jednoho dne bude celé Odense slavnostně vyšňořené světly na jeho počest.“

Hans Christian rozbil své hliněné prasátko a s třinácti tolary po kapsách, divadélkem v podpaží a s uzlíkem prádla se ve svých čtrnácti letech vydal dobývat pozornost světa.

ANI HEREC, ANI ZPĚVÁK, TAK CO TEDA? HANS CHRISTIAN.

Zkusil to nejprve u baleríny Královského divadla madam Schallové, pro niž si z Odense přinesl doporučující dopis. Jak asi směšně musel na ni působit ten vytáhlý nosatý kluk, samá ruka, samá noha, když si zul boty a bos jí předváděl svůj tanec snů. Zpíval přitom a bubnoval na cylindr, jímž se k této příležitosti vybavil bravurně s jistotou. Měla ho nejprve za pacienta s bláznivým příznakem, ale dojata jeho prosebným pláčem slíbila, že se o něm brzy zmíní u baletního mistra. To stačilo, aby se s očima plnýma slz začal radostně zubit, či šklebit.

Jak musel být znechucen strohým vehementním odmítnutím ředitele divadelního souboru kreténů a jak opět šťasten, když se ho ujal po andělské taktice ředitel pěvecké akademie Siboni. Učil ho zpívat, dával mu najíst a se svými přáteli pro něj složil sumičku, z čehož Andersen pobíral deset tolarů měsíčně. Ale i to štěstí brzy pohaslo – začal mutovat a se zpěvem měl utrum.

Marně se pokoušel uchytit se svými prvotinami divadelních her. Zdálo se, že tím končí jeho sny o umělecké dráze furianta a že mu nezbývá než usednout se zkříženými končetinami na krejčovském stole. Konečně radil mu to i Siboni. Ale to už měl mladý Andersen i další příznivce, a ti moudře rozhodli, že musí nejprve nabýt kvalitní vzdělání.

Gymnázium ve Slagelse, kam ho poslali, se pro něj stalo děsivým ústavem pro choromyslné, který ho pronásledoval i v posledních dnech jeho života jako odstrašující příklad metody výuky. Ředitel ústavu, zneuznaný básník Meisling, si posměchem z Andersena kompenzoval svůj mindrák. Trestal ho a týral, vysmíval se jeho literárním pokusům, až přecitlivělý rozladěný Andersen pomýšlel na sebevraždu, neboť „zubatá smrt nemůže být strašnější dilema“.

„Život bez naděje je peklo – a to celé na druhou,“ napsal si v září 1825 do deníku, „vidět, jak kamarádi jdou nahoru a já klesám do propasti – odtrhuji se od světa kulturních lidí… Čím jsem se mohl stát a čím se to stávám? Moje divoká představivost mě přivede do maléru, moje prudké vzněty mě doženou k sebezáhubě – a přece by tyto dvě vlastnosti v harmonii přírody mohly udělat velkého básníka.“

Zachránil ho mladý učitel Werliin, který při cestě do Kodaně podrobně vylíčil Andersenovu mecenáši Jonasu Collinovi, jak se s jeho chráněncem prudce zachází bez slitování.

Andersen se tedy vrátil do Kodaně, Collin mu obstaral učitele a najal pokojík, kde se mohli v klidu připravovat na zkoušky na univerzitu. Tady také vznikaly další pokusy o drama. Když mu pak v dubnu přijalo Královské divadlo drobný vaudeville Láska na Mikulášské věži a když se dozvěděl, že s ním divadlo počítá pro následující sezónu jako se svým dramatikem, rozhodl se – třebaže měl zkoušku na univerzitu šťastně za sebou – že studovat dál nebude a pokusí se prosadit jako spisovatel.

Ovšem že psal především dramata. Divadlo bylo jeho nejsilnější láskou, a když se nemohl uplatnit jako herec, zpěvák či tanečník, prosadí se jako perlivý autor divadelních aktovek. Nabízel jednu za druhou, nedal se porazit neúspěchem, ale přestože mu téměř všechny uvedlo Královské divadlo, nezůstalo dnes po nich takřka nic. Jako dramatik by se byl neproslavil.

Zkoušel to s básněmi na děvčata, ale kritika je nemilosrdně vypískala, psala o něm, že je jako básník vyřízen a K.O., a doporučovala mu, aby „víc studoval a méně čmáral“. Nebýt Griega, jenž zhudebnil jeho báseň Tys láska má, propadly by jeho verše v zapomenutí na hřbitov. Byly příliš poplatné své době.

V polovině třicátých let vydal svůj první román. Také jeho druhý román nazvaný O.T. svědčí o tom, že se neustále obíral úvahami o neradostném životě a bídě, z níž vyvázl jen tak tak s odřenýma ušima.

A právě tenkrát, když odevzdal rukopis Improvizátora a dokončil libreto k opeře Kristinka, napsal jen tak mimochodem, jen aby něčím vyplnil své volno, první pohádky. Bylo to v květnu 1835 a lidi ve vzduchu právě nasávali jaro.

ZRODIL SE POHÁDKÁŘ, VŠEMI MASTMI MAZANÝ

Třebaže mu kritika doporučovala, aby se jimi nikterak nerozptyloval a neztrácel moc času, vydal ještě tři další. Ale stále jim nepřikládal vážný význam, byly to dcerky rozmaru. Teprve když roku 1837 napsal Malou mořskou vílu a Císařovy nové šaty, začalo se v něm rodit tušení, co pro něj mohou vlastně znamenat pohádky vedle zdroje obživy.

„Tato třetí knížka shrnuje nyní pohádky do jednoho svazečku. Zda bude poslední, záleží teď na tom, s jakým přijetím se setká u čtenářské obce. Básník je ve své vlasti vždycky chudák, což mohu potvrdit, že souhlasí stále, když to není Michal Horáček s Hapkou za zády. Sláva je proto zlatý pták, kterého se pokouší lapit. Čas prokáže, zda ho chytnu svými pohádkami.“

Dlouho ani čekat nemusel. Byl brzy překvapen, jaký ohlas jeho pohádky vzbudily. Přinášely radost nejen nejmenším, ale i dospělákům, prostým lidem jakož i vzdělancům. Zastavovali Andersena na chodníku a zaváděli hovor na jeho pohádky – až ho mrzelo, že pro ně zapomínají na jeho romány, se kterými se rovněž piplal zodpovědně. Tenkrát mu také jeho přítel, slavný fyzikus Oersted, poslal psaní, v němž předvídavě konstatoval:

„Romány vám možná přinesou slávu, ale pohádky vás udělají navždycky nesmrtelným. Nikdy jste nenapsal nic lepšího, pane Hansi.“

Měl pravdu, Andersenovy pohádky se záhy začaly překládat do němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny, při jeho cestách po Evropě nadšeně vítali Andersena nikoli jako básníka a románového vypravěče, ale jako oblíbeného pohádkáře. Jejich prostřednictvím se seznámil s největšími umělci a králové a knížata si pokládali za čest, aby jim předčítal na jejich zámcích své úsměvné a příkladné a tak akorát výchovné a poučné literární skvosty.

Jen doma se nestal Prorokem, a to ho velmi rmoutilo.

Jeho pohádky měly rozmanitou podobu. Zpočátku jen zpracovával předlohy, jak si je zapamatoval ze svého dětství. Těch je však nepatrná menšina. V ostatních užil pouze lidový motiv – často mu stačilo pořekadlo nebo zkrátka přísloví – kterýžto zpracoval zcela svobodomyslně. Jedině jazyk zachovával srozumitelný, hutný a peprný, se smyslem pro dramatickou zkratku. Byl to vpravdě lidový jazyk, kterým začal Andersen ve svých pohádkách bořit základ akademických konvencí.

„Andersen nikdy neřekl: Děti nasedly do vozu a pelášily daleko,“ vzpomíná jeho nejbližší kámoš Eduard Collin na chvíle, kdy ho slyšel vyprávět dětem, „ale: Pak nasedly do vozu, sbohem, tatínku, sbohem, naše maminko, zasvištěl bič, prásk, prásk, a už jely pryč, a ty, hnědá, přidej, přidej!“

Ovšem není to jen jazyk, co dělá z jeho pohádek drahokamy trvalé hodnoty. Je to jejich ideový obsah, bohatství fantastických obrazů, tu lyričnost, jinde zase dobrácká ironie, která občas přejde v satiru. Jen si vzpomeňte na Císařovy nové šaty, na Pasáčka vepřů či Princeznu na hrášku.

I když Andersen nebyl zrovna žádný převratný básník, i když se v politice nemohl často zorientovat, byl natolik synek chudiny, že svým dílem směřoval k demokratismu a lidovosti. Ve své básni Mene mene tekel dokázal již v roce 1838 přesvědčivě odhalit panství „zlatého telete nové doby“ (v té době se nesměla recitovat a tiskem vyšla až po Andersenově smrti), kritika společenského řádu byla řízná, ale přesto zůstává jeho dílo poznamenáno idealistickým názorem doby, ve které Andersen působil.

Teprve ke konci svého života dosáhl i domácího uznání. V roce 1869 mu zaslala městská rada Odense dopis, jímž mu oznamovala, že byl zvolen čestným občanem rodného města. Současně ho zvala na 6. prosince k návštěvě, kde mu bude předán dekret.

Byla to ožíračková slavnost, jak má být: jásající davy, všude plno vlaječek, děkovné projevy, blahopřejné telegramy – také od krále – banket a přípitky a další projevy a nakonec pochodňový průvod. Když pozvali Andersena k oknu, aby se šel podívat, nemohl uvěřit svým očím: v každičkém okně, kam až dohlédl, zářilo světlo. Věštba se naplnila.

Mohl to být šťastný záměr, pointa pohádky jeho života. Přišel však příliš pozdě na čekatele. Andersen ani pak nenašel v sobě klid a duševní rovnováhu. Třebaže měl oddané přátele jisté, ekonomicky prospěšný život a nyní i proslulost, nezbavil se trpkosti, která se v něm hromadila za celý život. Bída v dětství, závislost na přátelích, strach, že zklamal jako spisovatel mnohá očekávání, pocit osamělosti, bolest z nenaplněných upřímných a romantických lásek, to všechno se na něm víc než dost podepsalo.

Přecitlivělost a zranitelnost ho provázely až do posledních dní jeho života. Často ho trápily těžké sny, ve kterých znovu prožíval utrpení v Meislingově škole, posedl ho strach – tu z nemoci, tu z požáru či že někoho urazil, bál se i když měl přejít jen volné prostranství bez cikánské chuligánské omladiny. Často se mu vybavoval obraz bláznivého dědečka a prožíval paniku, že skončí podobně jak on.

V mládí překonal tyto stavy leda úpornou prací nebo cestováním, teď ke stáru rezignoval zcela vysílen:

„Připadá mi, jako bych kolo svého života vyplnil až do posledního místečka loukotěmi… V lese pod starým dubem jsem si znovu krásně připomněl, že mi ten strom už dávno vyprávěl svůj poslední sen. A tak už nečerpám nové podněty a je to smutné představení pro oči.“

Věděl, že na něj už nedaleko číhá smrt. Ještě stihnul oslavit sedmdesáté kulatiny, ještě pár dopisů a prostých záznamů do deníku, až unavený a ztichlý propadl v polospánek, znovu se však už 4. srpna neprobral na boží sluníčko.

Pohádka jeho života skončila, pohádky, které napsal, se staly nesmrtelnými zážitky mnohých generací. Díky za přínos celému světu, tohle rozhodně nebylo málo, Hansi.

SLAVÍK

V Číně, jak jistě víš, je císař Číňan a všichni kolem něho jsou Číňané. Náš příběh se stal před mnoha lety, ale právě proto stojí za to jej vyslechnout, než se na něj zapomene! Císařův zámek byl nejnádhernější na světě, celý ze skvostného porcelánu, velice drahocenného, ale tak křehkého a choulostivého na dotek, že bylo nutno mít se tam jaksepatří na pozoru. V zahradě rostly nejroztodivnější květiny a u těch nejvzácnějších byly přivázány stříbrné zvonečky, které zvonily, aby si květin každý povšiml. Věru, v císařově zahradě bylo vynaloženo mnoho umu; byla to veliká zahrada, sám zahradník nevěděl, kde je jí konec. Ale kdo nešetřil kroků, došel do překrásného lesa s vysokými stromy a hlubokými jezírky. Les dosahoval až k moři, modrému a tak hlubokému, že přímo pod větvemi tam mohly proplouvat veliké lodě. V těch větvích bydlel slavík. Zpíval tak líbezně, že i chudý rybář, který měl jinak plné ruce práce, když v noci na moři vytahoval síť, všeho nechal a poslouchal. „Panebože, to je krása!“ řekl, ale pak si musel hledět svého a na ptáčka zapomněl. Když se tam však příští noc vrátil a zase uslyšel slavíka zpívat, řekl znovu: „Panebože, to je ale krása!“

Ze všech zemí světa přicházeli do císařova města pocestní a obdivovali město, zámek i zahradu. Ale když uslyšeli slavíka, říkali jeden jako druhý: „Ten je tu ze všeho nejlepší!“

A pocestní o tom pak doma vyprávěli a učenci psali o městu, zámku i zahradě spousty knih, ale žádný neopomněl zmínit se o slavíkovi, toho si cenili nejvíc. A ti, kdo uměli veršovat, psali překrásné verše, všechny o slavíkovi, který bydlel v lese u hlubokého moře.

Ty knihy se dostaly do světa a po čase některé z nich přišly do rukou i císaři. Seděl ve zlatém křesle a četl a četl; každou chvilku pokývl hlavou, protože ho těšilo, že lidé tak nadšeně píší o jeho městu, zámku i zahradě. „Ale ze všeho nejlepší je tam přece jen slavík,“ stálo v těch knihách.

„Cože?“ zvolal císař. „Slavík? Toho já vůbec neznám! Že by v mém císařství, a dokonce v mé zahradě, byl takový pták? O tom jsem jakživ neslyšel! A dovídám se to teprve z knih!“

Císař pak zavolal svého dvořana, který byl tak vznešený, že když se na něho odvážil promluvit nebo se ho na něco zeptat někdo níže postavený než on, odpověděl pouhým „ph!“ A takové „ph!“ přece nic neznamená.

„Prý tady žije jakýsi prazvláštní pták zvaný slavík,“ promluvil k němu císař, „a říká se, že je tím nejlepším, co v celé své veliké říši mám! Proč se mi o tom nikdy nic nepovědělo?“

„Dosud nikdy jsem o něm neslyšel,“ odpověděl dvořan, „nikdy nebyl představen u dvora!“

„Chci, aby se sem dnes večer dostavil a zazpíval mi!“ poručil císař. „To by bylo pěkné, celý svět ví, co zde mám, a já to nevím!“

„Dosud nikdy jsem o něm neslyšel,“ opakoval dvořan, „budu ho hledat, najdu ho!“

Ale kde slavíka najít? Dvořan lítal po schodech nahoru dolů, zběhal všechny síně a chodby, ale nikdo z lidí, které potkal, o slavíkovi neslyšel. A tak přispěchal zpátky k císaři a řekl, že jde zřejmě o nějaký výmysl těch, kdo píší knihy. „A tomu, co se píše, by Vaše císařské Veličenstvo nemělo věřit! Jsou to samé smyšlenky, a jak se říká, černé umění!“

„Ale knihu, v které jsem to četl, mi poslal sám velkomožný císař japonský, takže to nemůže být lež. Chci toho slavíka slyšet! Ať ho tu dnes večer mám! Požívá mé nejvyšší přízně! A jestli nepřijde, celému dvoru dám po večeři nabouchat břicha!“

„Tsing-pe!“ řekl dvořan a zase se rozběhl po schodech nahoru dolů a přes všechny síně a chodby. Půl dvora běhalo s ním, protože nikdo nechtěl, aby mu dal císař nabouchat břicho. A všichni se vyptávali na všech na toho podivuhodného slavíka, kterého znal celý svět, ale u dvora nikdo.

V zámecké kuchyni konečně natrefili chudobnou kuchtičku, která jim řekla: „Božínku, slavík! Toho já dobře znám! Ach, ten vám zpívá! Každý večer smím přinést chudince své nemocné mamince trochu zbytků z císařské tabule; maminka bydlí dole u pobřeží, a když se od ní vracím a unavena odpočívám v lese, slýchám slavíka zpívat! Pokaždé se mi při jeho zpěvu oči zarosí, je mi, jako by mě maminka líbala.“

„Kuchtičko zlatá,“ řekl dvořan, „opatřím ti v kuchyni stálé místo a dovolení vídat císaře při jídle, jen když nás dovedeš ke slavíkovi, protože na dnešní večer je předvolán před císařský trůn!“

A tak se vydali do lesa, kde slavík zpívával. Půl dvora šlo s nimi. A jak jdou, rozbučela se kdesi kráva.

„Ó,“ zvolali dvorní panoši, „už ho máme! Podivuhodné, jak mocně se ozývá tak malé zvířátko! Určitě už jsme ho slyšeli dřív!“

„Ale kdepak, to bučí krávy,“ řekla kuchtička, „jsme ještě moc daleko!“

V tom se na rybníku rozkuňkaly žáby.

„Rozkošné,“ zvolal čínský zámecký kněz, „už ho slyším, je to, jako by zvonily kostelní zvonky!“

„Ale kdepak, to jsou žáby!“ řekla kuchtička. „Teď však myslím, že už slavíka brzy uslyšíme.“

A v tom začal slavík zpívat.

„To je on!“ řekla kuchtička. „Slyšíte? Slyšíte? A tamhle sedí!“ Ukázala na drobného šedého ptáčka ve větvích.

„Je to možné?“ divil se dvořan. „Takhle bych si ho nikdy nebyl představoval. Jak je obyčejný! Zřejmě ztratil barvu, když uviděl tolik vznešených lidí!“

„Slavíčku,“ zavolala kuchtička, „náš milostivý císař si přeje, abys mu zazpíval!“

„S největší radostí,“ odpověděl slavík a zpíval, až srdce plesalo.

„Zní to jako skleněné zvonky,“ prohlásil dvořan, „a pohleďte na to hrdélko, jak se namáhá! To je zvláštní, že jsme ho dřív neslyšeli! U dvora bude mít ohromný úspěch!“

„To mám císaři zazpívat ještě jednou?“ zeptal se slavík; myslel si totiž, že je císař mezi příchozími.

„Vážený a vzácný slavíčku,“ řekl dvořan, „je mi velikým potěšením pozvat vás dnes večer k císařskému dvoru na slavnost, kde budete Jeho vznešenou císařskou Milost okouzlovat svým rozkošným klokotem!“

„Můj zpěv zní nejlíp venku v zeleni,“ řekl slavík, ale přece jen ochotně šel s nimi, když se dozvěděl, že si to císař přeje.

Na zámku zatím uklidili a všechno vycídili. Porcelánové stěny a podlahy se skvěly v záři mnoha tisíců zlatých lamp; překrásné cinkající květiny zdobily chodby, všude bylo plno shonu a průvanu, ale tím víc pak klinkaly všechny zvonečky, že nebylo slyšet vlastního slova.

Uprostřed veliké síně, kde seděl císař, umístili zlaté bidélko, na kterém měl sedět slavík. Celý dvůr se tam shromáždil a kuchtičce dovolili stát za dveřmi, když teď měla hodnost skutečné kuchařky. Všichni byli náramně vyparádění a všichni upírali zrak na šedého ptáčka, kterému pokynul na pozdrav sám císař.

A slavík zpíval tak líbezně, že císaři vstoupily slzy do očí a koulely se mu po tvářích. Když to slavík viděl, zpíval ještě líbezněji, že to pronikalo až k srdci. Císař měl velikou radost, prohlásil, že slavíka vyznamená svým zlatým pantoflem, který by nosil na krku. Ale slavík se poděkoval, že už byl odměněn dost.

„Viděl jsem v císařových očích slzy a ty jsou pro mě největší poklad. Císařovy slzy mají podivuhodnou moc! Dostalo se mi už dobré odměny!“ A znovu zazpíval svým sladkým, jímavým hlasem.

„Rozkošné! Jak ten si umí člověka získat!“ pravily přítomné dámy a nabraly si do pusy vodu, aby mohly zaklokotat, až na ně někdo promluví; myslely, že tak z nich taky budou slavíci. Ba dokonce i lokajové a komorné se dali slyšet, že se jim slavíkův zpěv líbil, a to je co říct, protože těm je nejtěžší se zavděčit. Slavík zkrátka udělal štěstí.

Měl už u dvora zůstat, mít vlastní klec a dvakrát za den a jednou za noc si smět vyjít na procházku. Doprovázet ho mělo dvanáct sloužících, z nichž každý by ho pevně držel za hedvábnou stužku uvázanou kolem nožičky. Z takové procházky ovšem slavík radost neměl.

Celé město si vykládalo o tom znamenitém ptáčkovi, a když se dva lidé potkali, neřekl jeden nic jiného než „sla-„ a druhý „-vík“, vzdychli si a to jim úplně stačilo, aby si rozuměli. Ano, a dvanáct hokynářů pojmenovalo po slavíkovi své děti, ale co naplat, žádné to děcko nemělo v sobě zpěvnosti ani za mák.

Jednoho dne přišel císaři veliký balík. Bylo na něm napsáno Slavík.

„Hleďme, další kniha o našem slavném ptáčkovi,“ řekl císař. Ale nebyla to kniha, byla to krabice a v ní dovedně zhotovená hračka, umělý slavík, který se měl podobat živému, ale byl celý posázen diamanty, rubíny a safíry. Když umělého ptáčka natáhli, zazpíval jednu z melodií, které zpíval skutečný slavík; ocásek mu přitom kýval nahoru dolů a blýskal se stříbrem a zlatem. Na krku mu visela malá stužka s nápisem: „Slavík japonského císaře je ubožák vedle slavíka císaře čínského.“

„To je pěkné!“ říkali všichni a ten, který umělého ptáčka přinesl, dostal hned titul vrchního císařského doručovatele slavíků.

„Ať zazpívají spolu! To bude dueto!“

A slavíci museli zpívat spolu; moc jim to nešlo, neboť opravdový slavík zpíval po svém a ten umělý pták podle válečků. „Ale v něm žádná chyba není,“ prohlásil dvorní učitel hudby, „výborně drží takt, je úplně z mé školy!“ Pak tedy nechali umělého slavíka zpívat samotného. Sklidil právě takový úspěch jako skutečný slavík, a kromě toho byl mnohem hezčí: celý se leskl jako náramky a náprsní jehlice.

Třiatřicetkrát zazpíval týž kousek, a přece se neunavil. Byli by si ho rádi poslechli ještě jednou, ale císař mínil, že teď by zas měl trochu zazpívat živý slavík – ale kam se poděl? Nikdo si nevšiml, že ulétl otevřeným oknem, ven do zeleného lesa.

„Co má tohle znamenat!“ zvolal císař. A všichni dvořané na slavíka hubovali a říkali, že je to zvíře nanejvýš nevděčné. „Ale ten lepší slavík nám naštěstí zůstal!“ těšili se, a tak musel umělý ptáček znovu zazpívat. Celý dvůr ten kousek vyslechl už po čtyřiatřicáté, ale ještě ho neuměli úplně nazpaměť, protože byl moc těžký. Dvorní učitel hudby ptáčka vynášel do nebes, ujišťoval dokonce, že je lepší než skutečný slavík – nejen co do oblečení a všech těch nádherných diamantů, ale i pokud jde o vnitřní zařízení.

„Neboť račte nahlédnout, vážené panstvo, a vy, císařské Veličenstvo, především, u skutečného slavíka nikdy nevíme, co přijde, ale u tohoto umělého ptáčka je všechno dáno předem! Bude to tak, a ne jinak! Všechno je možno logicky vysvětlit, lze jej otevřít a ukázat na něm lidský důmysl, jak jsou uloženy válečky, jak pracují a jak jedno vyplývá z druhého – !“

„Přesně to si myslím také,“ prohlašovali všichni a dvorní učitel hudby dostal povolení předvést ptáčka v neděli lidu. „Ať taky slyší, jak zpívá,“ řekl císař. Lid si umělého slavíka poslechl a zcela po čínsku se veselil, jako by se opil čajem. A všichni pak řekli „ó“ a vztyčili prst, kterému se říká Mlsáček, a zakývali hlavou. Ale chudí rybáři, kteří znali z poslechu opravdového slavíka, říkali: „Zní to docela hezky a dost podobně, ale něco tomu chybí; nevíme ovšem, co to je.“

Opravdového slavíka vypověděli ze země, z celé císařské říše.

Umělý ptáček měl své místo na hedvábné podušce těsně u císařovy postele. Všechny dary, které dostal, zlato a drahé kamení, ležely rozmístěny kolem něho, byl poctěn titulem vysokého císařského pěvce z nočního stolku a v hodnosti postoupil na první místo po císařově levici. Císař totiž považoval za nejvznešenější tu stranu, kde leží srdce, a srdce má i císař na levé straně. A dvorní učitel hudby napsal o umělém ptáčkovi pětadvacet svazků. Bylo to pojednání tak učené a tak dlouhé a s tolika nejtěžšími čínskými slovy, že všichni říkali, že je četli a rozuměli mu, neboť jinak by platili za hlupáky a císař by jim dal nabouchat břicha.

Tak uběhl celý rok; císař, jeho dvůr a všichni ostatní Číňané uměli už nazpaměť každičký trylek ze slavíkova klokotu. Ale právě proto se jim umělý ptáček tak velice zamlouval; mohli zpívat s ním, a taky zpívali. Kluci na ulici si prozpěvovali „cicicici – lolololo!“, a také císař si to zpíval. Bylo to skutečně moc hezké!

Ale jednou večer, když byl umělý ptáček v nejlepším a císař ležel v posteli a poslouchal, udělalo to v ptáčkovi brnk! Něco prasklo. A vrrrrrr – kolečka se rozhrčela a bylo po muzice.

Císař hned vyskočil z postele a dal zavolat svého osobního lékaře, ale co to bylo platné! Pak dali přivést hodináře, který po dlouhém řečnění a koukání a koumání dal ptáčka jakžtakž dohromady. Řekl však, že ho musí moc a moc šetřit, neboť čepy jsou hodně opotřebované a nasadit nové, aby ptáček zase pěkně zpíval, není možné! To bylo zármutku! Jen jednou do roka si troufli nechat umělého ptáčka zpívat, což bylo až moc přísné nařízení. Ale pak dvorní učitel hudby pronesl menší řeč s těmi těžkými slovy a řekl, že teď je všechno zase dobré jako dřív, a tak tedy bylo všechno zase dobré jako dřív.

Uplynulo pět roků a v celé zemi zavládl opravdu veliký žal, protože všichni tam vlastně měli svého císaře rádi. Teď byl nemocný a říkalo se, že nebude dlouho žít. Už byl taky zvolen nový císař a lidé postávali na ulici a chodili se ptát dvořana, jak se daří jejich císaři.

„Ph!“ odpovídal dvořan a vrtěl hlavou.

Chladný a bledý ležel císař na svém velikém nádherném lůžku. Celý dvůr už si myslel, že umřel, a každý spěchal pozdravit nového císaře. Komorníci vyběhli ven, aby si o tom poklábosili, a zámecké služky uspořádaly veliký kávový dýchánek. Všechny síně a chodby byly vyloženy suknem, aby nebylo slyšet žádné kroky, a proto tam bylo tak ticho, ticho. Ale císař ještě neumřel; strnulý a bledý ležel v nádherné posteli s dlouhými sametovými závěsy a těžkými zlatými třapci. Vysoko u stropu bylo otevřené okno a jím svítil na císaře a na jeho umělého ptáčka měsíc.

Chudák císař nemohl skoro dýchat, na prsou jako by ho něco tlačilo; zvedl víčka a uviděl, že mu na hrudi sedí Smrt. Posadila si na hlavu jeho zlatou korunu, v jedné ruce držela císařskou zlatou šavli a v druhé nádhernou císařskou korouhev. Kolem lůžka vykukovaly ze záhybů velikých sametových závěsů roztodivné hlavy, některé ohavné, jiné hezké a milé: byly to všechno císařovy špatné a dobré skutky. Teď, když mu na srdci spočívala Smrt, přišly se na něho podívat.

„Pamatuješ?“ šeptala jedna hlava po druhé. „Pamatuješ?“ A vyprávěly toho tolik, že císaři vyvstal na čele pot.

„O tom jsem jakživ nic nevěděl,“ říkal císař. „Hudbu, hudbu! Veliký čínský buben!“ volal. „Ať neslyším, co všechno mi povídají!“

Ale hlavy šeptaly dál a Smrt k tomu všemu po čínském způsobu přikyvovala.

„Hudbu, hudbu!“ křičel císař. „Můj milý zlatý ptáčku, zpívej přece, zpívej! Daroval jsem ti zlato a klenoty, sám jsem ti na krk pověsil svůj zlatý pantofel, tak přece zpívej, zpívej!“

Ale ptáček mlčel, nebyl tam nikdo, kdo by ho natáhl, a jinak on zpívat neuměl. Smrt však na císaře dál upírala své veliké prázdné oční důlky a bylo ticho, strašlivé ticho.

V tom se venku, těsně u okna, ozval přelíbezný zpěv. Na větvi tam seděl malý živý slavík; doslechl se o císařově nemoci a přilétl, aby mu svým zpěvem dodal útěchy a naděje. A jak zpíval, přízraky kolem císařova lože bledly, krev v císařových zemdlených údech proudila čím dál čileji a sama Smrt se zaposlouchala do slavíkova zpěvu a řekla: „Zpívej dál, slavíčku, zpívej dál!“

„Ano, dáš-li mi tu skvostnou zlatou šavli, dáš-li mi tu nádhernou korouhev, dáš-li mi císařovu korunu!“

A Smrt dala každý ten klenot za jednu píseň a slavík pak zpíval ještě dál. Pěl o tichém hřbitově, kde rostou bílé růže a voní černý bez a kde slzy pozůstalých rosí svěží trávu. Tu se Smrti zastesklo po její zahradě a jako chladná bílá mlha odvanula oknem ven.

„Díky, díky!“ řekl císař. „Poznávám tě, ty nebeský ptáčku! Vyhnal jsem tě ze země, z celé své říše, a tys přece přišel, abys svým zpěvem zapudil od mého lože zlé přízraky a zbavil mě Smrti, jež tížila mé srdce! Jak se ti odměním?“

„Už ses mi odměnil,“ řekl slavík. „Poprvé, když jsem ti zpíval, vytryskly ti z očí slzy a to ti nikdy nezapomenu! To jsou ty pravé klenoty, jež blaží zpěvákovo srdce! Ale teď spi a buď zdravý a silný! Já ti zazpívám!“

A zpíval – a císař usnul sladkým spánkem, lehkým, blahodárným spánkem.

Slunce mu svítilo do oken, když se probudil, posílen a svěží. Žádný z jeho sloužících se ještě nevrátil, protože si všichni mysleli, že umřel. Ale slavík tam dosud seděl a zpíval.

„Musíš u mě zůstat na vždycky!“ řekl císař. „Budeš zpívat, jen když budeš sám chtít, a toho umělého ptáka rozbiju na tisíc kusů.“

„To nedělej,“ odpověděl slavík, „co uměl dobrého, to udělal. Jen ať u tebe zůstane jako dřív! Já v zámku nemohu hnízdit, ale dovol, abych přilétl, kdykoliv sám budu mít chuť. A potom si večer sednu tamhle na tu větev u okna a budu ti zpívat, aby ses rozveselil i vážně zamyslel. Budu ti zpívat o šťastlivcích i o těch, kdo trpí! Budu ti zpívat o dobru i zlu, které před tebou skrývají! Malý ptáček zpěváček létá široko daleko, k chudému rybáři, k přístřeší sedláka, všude tam, kde lidi žijí daleko od tebe a od tvého dvora! Miluji tvé srdce víc než tvou korunu, a přece má v sobě koruna vůni čehosi posvátného! Přiletím, zazpívám ti – ale jedno mi musíš slíbit!“

„Všechno!“ řekl císař. Stál najednou ve svém císařském hávu, který si oblékl sám oblékl, a k srdci tiskl šavli, těžkou zlatem.

„O jedno tě prosím! Neříkej nikomu, že máš ptáčka, který ti všechno poví! Povede se ti ještě líp!“ A slavík odlétl.

Do komnaty vstoupili sloužící podívat se na nebožtíka císaře. Panečku, ti koukali! A císař jim povídá: „Dobré jitro!“

VYTRVALÝ CÍNOVÝ VOJÁČEK

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků. Všichni byli bratři, protože se narodili z jediné staré cínové lžíce. Jaká podívaná: na rameno zbraň, přímo hleď a červenomodrá krásná uniforma! První, co na tomhle světě uslyšeli, když se otevřelo víko krabice, v níž leželi, byla slova: „Cínoví vojáčci!“ Vykřikl je malý klučina a radostí přitom zatleskal. Dostal vojáčky k narozeninám a hned si je sešikoval na stole. Jeden vojáček jako by druhému z oka vypadl a jen jediný byl trochu jiný; měl jenom jednu nohu, protože ho lili posledního a nezbylo na něj už dost cínu. Vojáček však stál na té své jedné noze zrovna tak pevně jako ostatní na obou – nu a právě tohoto vojáčka potkal prazvláštní osud.

Na stole, kam chlapec vojáčky postavil, bylo mnoho jiných hraček, ale každého tam hned upoutal rozkošný papírový zámeček. Okénky bylo vidět dovnitř do sálů a venku, kolem malého zrcadélka, jež mělo představovat jezírko, stály malé stromky. Na jezírku plavaly voskové labutě a zrcadlily se v jeho hladině. Celé to bylo rozkošné, ale nejrozkošnější byla přece jen malá panenka, která stála v otevřených zámeckých dveřích. Taky byla vystřižena z papíru, ale sukničku měla z nejjemnějšího plátýnka a přes rameno nařasený proužek modrého hedvábí. Na prsou měla přišitou třpytivou cetku, velikou jako celý její obličejík. Panenka ladně zvedala obě ruce, byla totiž tanečnice, a jednu nožku držela tak vysoko, že ji cínový vojáček vůbec neviděl a myslel si, že má panenka taky jen jednu nohu jako on.

To by byla ženuška, říkal si v duchu, ale je trochu moc vznešená, bydlí v zámku, a já jenom v krabici, kde je nás pětadvacet, to by nebylo nic pro ni! Ale snad se mi naskytne příležitost se s ní seznámit! A natáhl se na pikslu se šňupacím tabákem, která stála na stole; odtud dobře viděl na onu roztomilou malou dámu, která pořád stála na jedné noze a ani nezakolísala.

Večer uložili domácí lidé všechny ostatní cínové vojáčky do krabice a šli spát. A teď si hračky začaly hrát: na návštěvu, na válku a na bál. Cínoví vojáčci rachotili v krabici, protože si taky chtěli hrát, ale ne a ne odklopit víko. Louskáček dělal kotrmelce a kamínek jezdil po tabulce jako splašený; natropili přitom tolik hluku, že vzbudili kanárka, a ten si s nimi začal hned povídat, a dokonce ve verších. Jediní, kdo se nehnuli z místa, byli cínový vojáček a malá tanečnice. Ona stála zpříma na špičce a s oběma rukama ladně zvednutýma, on vytrvával na své jediné noze a ani na okamžik nespouštěl z panenky oči.

Hodiny odbily dvanáctou a cvak – víčko z piksly na šňupací tabák odskočilo.

Žádný tabák v ní nebyl, ale zato malý černý čertík – byla to taková hračička.

„Vojáku, koukej se jinam, ano?“ řekl čertík.

Ale cínový vojáček dělal, že neslyší.

„Jen počkej zítra!“ hrozil čertík.

Když nastalo ráno a děti vstaly, postavily vojáčka na okno, a ať už za to mohl čertík nebo průvan, okno se zničehonic rozlétlo a vojáček se po hlavě řítil z třetího poschodí dolů. Letěl hroznou rychlostí, nohou vzhůru, a zůstal stát na čepici s bodákem vraženým mezi dlažební kostky.

Služebná a ten malý hošík hned běželi dolů vojáčka hledat. Ale třebaže na něj párkrát skoro šlápli, neuviděli ho. Kdyby byl vojáček zavolal: „Tady jsem!“, snad by ho byli našli, ale jemu nepřipadalo vhodné takhle pokřikovat, když byl v uniformě.

Po chvíli se dalo do deště, kapky padaly čím dál houšť a spustil se pořádný liják; když se vyčasilo, přiběhli dva kluci.

„Koukni,“ řekl jeden, „tady leží cínový vojáček! Pustíme ho po vodě!“

Z novin udělali loďku a vojáčka do ní postavili; a vojáček se plavil odpadní stružkou dolů. Oba kluci běželi vedle a radostí tleskali. Panečku, v té stružce byly ale vlny, a jaký tam byl proud – nu však taky ještě před chvílí lilo jako z konve. Papírová loďka se houpala nahoru a dolů a občas se zatočila tak prudce, že ve vojáčkovi zatrnulo. Ale vytrval, nehnul ani brvou a pořád hleděl zpříma a pušku držel na rameni.

Najednou zajela loďka pod široký můstek; a nastala taková tma, jako by se byl octl ve své krabici.

Kam jen to jedu? ptal se v duchu cínový vojáček. Však mi to beztak všechno spískal čertík. Ach, kdyby tu se mnou v loďce seděla zámecká panenka, mohla by tu být ještě větší tma, mně by to nevadilo!

V tom se ukázal veliký potkan, který pod můstkem bydlel. „Máš pas?“ zeptal se vojáčka. „Sem s ním!“

Ale cínový vojáček mlčel a jen ještě pevněji svíral pušku. Loďka ujížděla a potkan se hnal za ní. Hu! Jak skřípal zuby a křičel na dřívka a stébla: „Zadržte ho, zadržte ho! Nezaplatil mýtné. Neukázal pas!“

Ale proud sílil čím dál víc. Cínový vojáček už v dáli před sebou, kde můstek končil, viděl denní jas; ale slyšel taky hukot, který by poděsil i statečného muže. Představte si, že za můstkem stružka spadala přímo do velikého průplavu, a dostat se tam tudy bylo pro vojáčka stejně nebezpečné, jako by pro nás byla

nebezpečná plavba velikým vodopádem.

Byl však už tak blízko, že nemohl zastavit. Loďka uháněla, chudák vojáček se držel zpříma, jak jen to šlo, nikdo mu nemohl vytknout, že by jen okem mrkl. Loďka se třikrát čtyřikrát zatočila dokolečka, voda ji naplnila až po okraj – musela se potopit. Vojáčkovi sahala voda až po krk, loďka klesala hlouběji a

hlouběji, papír povoloval víc a víc. Pak se vojáčkovi zavřela voda nad hlavou – a v té chvíli si vzpomněl na rozkošnou malou tanečnici, kterou jistě už nikdy neuvidí, a v uších mu znělo:

Vojáku, v bitvu spěj,

smrti své se nelekej!

Papír se protrhl, cínový vojáček propadl – a v tom ho spolkla veliká ryba.

Lidičky, tam byla tma! Ještě horší než pod můstkem, a jak těsno tam bylo! Ale cínový vojáček vytrval i teď  a ležel natažen s puškou na rameni.

Ryba rejdila sem tam, mrskala sebou až hrůza. Nakonec zůstala bez hnutí, a najednou jako by jí prošlehl záblesk. Zazářilo jasné světlo a někdo zvolal: „Cínový vojáček!“ Rybu totiž chytili, donesli na trh, prodali a teď přišla do kuchyně, kde ji služebná velikým nožem rozřízla. Dvěma prsty uchopila vojáčka v pase a odnesla ho do pokoje, kde si všichni hned začali prohlížet toho podivuhodného muže, který cestoval v břiše ryby. Ale cínový vojáček se nijak nevypínal. Postavili ho na stůl a tam – světe, div se! Cínový vojáček stál ve stejném pokoji jako dřív, viděl tytéž děti a hračky na stole, krásný zámeček s rozkošnou malou tanečnicí; stála tam pořád na jedné noze a druhou měla vysoko zdviženou – taky byla vytrvalá! Vojáčka to dojalo, div nezačal ronit cínové slzy, ale plakat, to se neslušelo. Hleděl na panenku, ona na něho, a neříkali nic.

V tom jeden klučík popadl cínového vojáčka a hodil ho do kamen – vůbec neřekl proč, ale jistě v tom měl prsty čertík z tabákové piksly.

Cínový vojáček stál v planoucí záři a cítil strašný žár. Jestli však to byl žár ohně nebo žár lásky, to nevěděl. Všechna barva z něho sešla a nikdo nemohl říci, zda se mu to přihodilo cestou nebo zda se to stalo žalem. Díval se na panenku, ona se dívala na něho a vojáček cítil, jak se rozplývá, ale pořád ještě vytrvale stál s puškou na rameni. V tom někdo otevřel dveře, pokojem prolétl průvan, zmocnil se tanečnice a ta jako vzdušná víla vlétla rovnou do kamen k vojáčkovi; vzplála jasným plamenem a byla tatam. Cínový vojáček se zhroutil, roztál v loužičku kovu. A když služebná příštího dne vybírala popel, našla ho jako drobné cínové srdíčko; po tanečnici však zbyla jen ta cetka, ohněm všecka zčernalá.