JAKUB  HUSNÍK   (☼ 29.3.1837 VEJPRNICE u Křimic – ۞ 26.3.1916 PRAHA, bez tří dnů 80 let)

Vzal obyčejný arch papíru, napustil jej roztokem dvojchromanu draselného a vystavil dennímu okolnímu působení. Papír zhnědl. Vzal tedy nový arch, napustil, usušil, přiložil na něj kresbu a osvětlil. Vznikla věrná negativní kopie. Anglický chemikář Mungo Ponton zaznamenal sukces.

To se psal rok 1838 a synek mysliveckého adjunkta Vavřince Husníka z lobkovického panství, mrňavý Jakoubek, oslavil ve Vejprnicích první narozeniny…

*

Deset děcek porodila dcera revírníkova Weymelková z Vejprnic, deset dětí vychovala Eleonora Husníková, aby v mezích prapodivného počtu pravděpodobnosti zásluhou jediného z nich obletělo jméno Husník jako družice expedice experta Zemi.

Jakub se však zatím potýká s prvními nástrahami záludného světa ve škamnách hlavatické a později (otec byl převelen na konopišťské panství) benešovské školy, prospívá i na nižším německém piaristickém gymplíku v Praze, byť zpočátku neumí ani slovo německy a látku se drtí naostro nazpaměť.

V letech 1855 až 1859 bude studovat na pražské malířské akademii, pak jej čeká šestnáct měsíců na malířské akademii v Antverpách. Bude se věnovat zejména studiu vlámského koloritu u profesora Leria, k němčině si taktéž přičuchne i k vlámštině a dorozumívající formou k francouzštině.

Bude malířem, bude však – aniž to zatím tuší – především slavným vynálezcem. Teď je poslušným gymnazistou a nad důmyslným letem světem velkých objevů může jen se zatajeným dechem žasnout.

Zatím E. Becquerel rozvíjí závěry předchůdců a roku 1840 dochází krkolomnou cestou k pozitivnímu obrazu.

Zatím Fox Talbot polévá roku 1853 roztokem dvojchromanu draselného a želatiny měděnou destičku, suší ji, přikládá pozitivní obraz a osvětluje. Osvětlené želé se stává nerozpustné, neosvětlené části vymývá potok až na čistý kov.

Zatím francouzský chemik A. Poitevin objevuje roku 1855 skutečnost, že osvětlená chromová želatina přijímá mastnou barvu, jíž je možno pořídit otisk na papír.

Potichu a nenápadně skládají všemožní badatelé první poznatky o nové, rodící se tiskové technice a v literatuře se objevují názvy víceméně matoucí. Heliografie, collographie či collotypie ve Francii, fototypija v Rusku, heliotypie v Anglii a v Americe zas autotypie, v Německu pak lichtdruck, glasdruck, photographiedruck…

Než však světlotisk – neboť o ten se jedná – prokáže své skutečné, dodnes nepřekonané přednosti, bude muset svůj rozhodující díl objevitelské práce odvést český profesor, akademický malíř a nezkrotný filuta v ráži – Jakub Husník…

*

Domů se vrací roku 1861. Bydlí v Benešově, zajíždí na faru do Uhříněvsi. Jednak za strejdou, čestným doktorem a konsistorním radou Frantou Moravcem, jednak (nebo právě proto?) za prací. Maluje oltářní obraz pro svatoondřejský kostelík v Kolovratech, maluje obraz světice na hlavní oltář kralovického kostela svaté Markéty. Maluje – a vyčkává.

Dobrá zpráva od městské rady v Táboře přichází koncem září 1863: Je jmenován „učitelem kreslení a současně i prozatímním učitelem těsnopisu na reálném gymnáziu táborském“. Stěhování, práce pro školu, práce v ateliéru… Život směřující k šedi průměrnosti, život ničím nenaznačující blízký obrat. Pro síň krajského soudu v Táboře „vyvíjí“ císařovu podobiznu v životní velikosti, společně s Františkem Sequencem pracuje na výzdobě ambitů v Klokotech. Ještě roku 1863 má na pražské výstavbě Společnosti vlasteneckých přátel umění dva obrazy (o jednom z nich Karel Purkyně opatrně konstatuje, že „je udělán s jistou obratností“), napřesrok vystavuje ve stejné síni. Je řazen do „skupiny umělců, kteří svými pracemi zakončují vývojové období podobizny let šedesátých“. Jen nejbližší přátelé v té době tuší, že hoří-li pro něco Husníkovo „tvůrčí já“, nebude to na sto procent malba…

Je samozřejmé, že vynález natolik důležitý, jako je fotografie, jej nemohl nechat nevšímavým. Zvláště pak v šedesátých letech, kdy překonanou daguerrotypii pokládá na lopatky takzvaný mokrý proces a způsobuje v dosud mladé disciplíně hotovou revoluci. Spolu s táborským lékařem Schwarzem tráví veškerý volný čas nad „záhadnými pokusy“, které jej nicméně přivádějí k prvnímu vynálezu; ještě roku 1863 zasílá redakcím českých periodik ukázky svých dvojtónových fotografií. Pouhý krůček na dlouhé cestě k cíli. Vždyť už zmíněný objev Mungo Pontona z roku 1838 je téměř stejně starý, jako vynález fotografie! Husník opakuje všechny jeho pokusy, seznamuje se s pracemi Vaugelina, Becquerela, Talbota, Woodburyho i Poitevina, jenž své uhlotisky a fotolitografie předvedl na světové výstavě v Paříži roku 1855, sleduje nepříliš úspěšné snahy Tessiéa du Notay a Maréchala uvést teoretické závěry do praxe. Ne, nikomu se zatím nepovedlo pořídit víc než pětasedmdesát tisků z jedné desky…

Jsou lidé nadaní pílí a vytrvalostí, jsou jiní, jež vede talent. Je pak poskrovnu těch, v nichž se kloubí jedno s druhým. Například Jakub Husník. Velmi brzy si uvědomil, že Tessiéovy a Maréchalovy tiskové desky nemohou zajišťovat schopné tisky s věrnými polostíny a čistými světly, poněvadž potrojné chromové soli se ještě před osvětlením ve vlhké želatině rozkládají a činí ji nerozpustnou. Proto hned roku 1864 obrací pozornost k procesu již tehdy zvanému fotolitografie. Princip jednoduchý, jeho praktické užití už méně. Na litografický kámen nanést želatinovou vrstvu zcitlivělou dvojchromanem draselným nebo amonným, po usušení na ni okopírovat obraz z negativu, vyvolat, vyleptat, naválet barvu – a tisknout…

Teprve po čtyřech letech usilovné péče může vzít pero a nad obšírný dopis nadepsat adresu Spolku pro zvelebení fotografie (Verein zur Förderung der Photographie) v Berlíně. Na schůzce 4. prosince 1868 jeho předsedající agent Hermann W. Vogel čte:

„…nyní mohu z jednoho kamene otisknout 600 dobrých obrazů, a poněvadž se tiskne na knihtiskařském lisu, může se obraz tisknout jako u dřevorytu i s textem a kámen nemusí být navlhčován jako při litografii. To jsou výrazné přednosti, a protože obrazy na hladkém papíru se velmi podobají obrazům fotografickým na papírech chloro-stříbrných, jak dokazují obě přílohy, lze jen směle doufat, že tato metoda, budou-li vyráběny zvlášť lesklé papíry, nahradí fotografické obrazy a při zakázce dvaceti obrazů, jedná-li se o rychlost, zaplatí se sama. Také další zkušenosti, které při pokusech získám, oznámím…“

A že je co oznamovat. Přátelům šťastnou novinu, že si vzal za ženu Marii Šteklovou, odborníkům pak sdělení neméně rozjuchané: Vypracoval cosi nevídaného – rychlolisový světlotisk!

Kámen nahradil skleněnou deskou, na které zcitlivěná želatinová vrstva vytváří při sušení za vyšší teploty zrno, jež při tisku nahrazuje rastr. Vyřešil svízelný problém preparace, zabraňující odlupování citlivé vrstvy, použitím glycerinu snížil nutnost stálého navlhčování na minimum. A ještě téhož roku dosáhl úctyhodných patnácti set otisků z jediné desky!

Když lednový sešit „Photographische Mitteilungen“ z roku 1869 přinesl právě tyto jeho tisky jako zvláštní přílohu, nastal v celém grafickém světě frmol. Husník je zasypán lavinou korespondence, ze všech stran nabývají na otáčkách a na síle návštěvy. Jen jedna z nich je ta „osudová“.

Pouhé tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů přijíždí z Mnichova dvorní fotograf Josef Albert… Ano, ten, který už roky pracuje na stejné záhadě vždy jen o pár krůčků za Husníkem, ten, který je znám nevybíravými metodami při získávání konkurenčních zkušeností. Vlastní dokonale vybavenou tiskárnu, Husník o něčem takovém může jen snít. Má dost velký kapitál, aby mohl rozběhnout výrobu ve velkém, Husník ne… Po stručném rozhovoru se obě esa v rukávech 17. ledna setkávají u táborského notáře.

„Podle úmluvy mezi oběma stranami, a sice mezi panem Josefem Albertem, dvorním fotografem z Mnichova, a panem Jakubem Husníkem, profesorem na reálném gymnáziu v Táboře, přenechává pan profesor Jakub Husník panu dvornímu fotografovi Josefu Albertovi svůj způsob želatinofotolitografie, který je shodný s vynálezem pana dvorního fotografa Josefa Alberta, k libovolnému použití a zhodnocení a zavazuje se udržeti způsob každému a v každém směru tajemstvím, v opačném případě zaplatí sankci v částce dvou tisíc zlatých rakouské měny, to jest 2000 fl.r.m. panu dvornímu fotografovi Josefu Albertovi, naproti tomu pan Josef Albert odevzdá panu profesorovi Jakubovi Husníkovi pět procent, to jest 5% z prospěchu, který získá prodejem způsobu nad dvacet tisíc zlatých rakouské měny, to jest 20 000 fl.r.m. Po pěti (:5:) letech tato smlouva zaniká…“

Podepsán František Ciřička, c. k. notář.

Jestliže původně chtěl svůj vynález osobně předvést na schůzi fotografického spolku v Berlíně, omluvil se nyní „zaneprázdněním prací na vynálezu nového šicího stroje“ (ještě o něm přijde řeč). Schůze naopak zhlédla třináct set Albertových tisků, ocenila jejich vysokou kvalitu a doporučila jejich přiložení k časopisu. V Německu se rychle ujal název „albertotypie“ a Husník… Upadl v nezájem? Podlehl zklamání? Jen málo je životopisů, v nichž taková chvíle znamená jen odrazový můstek k dalším mega úspěchům…

*

V březnu 1870 je táborské gymnázium „postátněno“, v květnu obdrží Jakub Husník přípis, že jej stát ponechává ve svých službách. Ovšem – pověst vynikajícího grafického odborníka ani v náznaku nezastiňuje reputaci pedagoga.

Již následujícího roku odjíždí „novopečený“ státní profesor na krátký čas do dvorní a státní tiskárny ve Vídni a v srpnu 1873 mu ministerstvo kultu a výuky poskytne na intervenci ministerstva financí roční dovolenou, „aby ve státní tiskárně zavedl praktické provádění zlepšených metod fotolitografických, světlotisku a heliogravury“. Tedy další stěhování, tedy nová šance uspět sám za sebe. „Potěšení vegetit ve svém živlu, aniž bych se musel obávat výloh za pokusy,“ píše, „podnítilo mne na nejvyšší stupeň, abych poskytnutou mi lhůtu využil dle možností k dosažení cíle, daného mi za úkol…“

Ve Vídni nesetrvá rok, nýbrž rovnou tři roky. Ke spokojenosti ředitelství tiskárny, ke svému uspokojení jakbysmet. Zavádí provoz světlotisku a hned na počátku dosahuje šesti set otisků z jedné desky. Tak dokonalých, že mezi nimi známý pařížský rytec Auguste Lepère nenajde svůj originál… Přichází s novinkami, pracuje s postříbřenými měděnými destičkami, pro tisk cenných papírů vypracovává kombinované techniky, které znesnadňují padělání. Pracuje i pro vojenský zeměpisný ústav, světlotisk zavádí také vídeňskému fotografovi Löwymu. Sklízí uznání a s pocitem zadostiučinění sleduje, jak „jeho světlotisk“ zaplavuje Evropu. Ano – jeho. Pouhou shodou náhod se totiž veřejnost dozví o Husníkově výlučném autorství celé tři roky před smluvně stanovenou lhůtou…

V květnu 1870 vydává pražský fotograf a lučebník Anton Markl německy psanou příručku „Die neusten Forschritte der Phototypie (Lichtdruck)“, ve které sice opomíjí Husníka, ale zmíní se o Albertově metodě a zvláště podrobně charakterizuje postup používaný u firmy Ohm a Grossmann v Berlíně. Následuje žaloba u trestního soudu v Praze pro vyzrazení „utajených předpisů“ berlínské firmy, následuje vyšetřování, následuje Marklovo osvobození, „poněvadž světlotiskových předpisů bylo do té doby zveřejněno velmi velké množství“. A následuje zajímavý článek v Photographische Notizen: …Ostatně údaji znalců se dostal na světlo zajímavý moment. Prvním výrobcem světlotiskových obrazů je totiž profesor Husník v Táboře. Tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů objevil se v Táboře dvorní fotograf Albert z Mnichova a koupil vynález profesora Husníka za 2000 zl. …“

Pomineme-li menší nepřesnost (víme už, že Husník neprodal vynález za 2 000 zlatých, nýbrž za pět procent z výdělku přesahujícího částku dvaceti tisíc), jde o článek pravdivý a mnohé konečně kloudně osvětlující. O znovunabyté prvenství se už český profesor nenechá připravit.

*

Rok 1875 je rokem návratu a nových začátků. Jen osmatřicetiletý, přesto však všeobecně uznávaný odborník, se s neutuchajícím elánem řítí do další výzkumné práce. Záhy popisuje metodu, při níž zcela odpadá nutnost navlhčování desky, a nazývá ji „merkurografií“. Využívá specifických vlastností rtuti, pracuje s galvanicky poocelenými mosaznými nebo měděnými deskami. Ještě v roce 1935 se k ní (jen lehounce pozměněné) budou vracet patenty nejrůznějších badatelů. V říjnu 1875 získává spolu s Karlem Klíčem patent na tisk cenných papírů a následujícího roku vyvrací obecné domněnky, že ke světlotisku jsou vhodné jen mastné barvy. Vídeňské Fotografické společnosti předvádí k úžasu svých členů zcela rovnocenné tisky vodovými barvami. Zkoumá vlastnosti pryskyřic a možnosti jejich uplatnění v chemigrafii, zabývá se měřením intenzity světla, publikuje a …Ovšem – zase učí s kabinetem názorných pomůcek mládež být více čile pokrokovou než zatáhlou.

Roku 1876 je jmenován profesorem kreslení na reálném gymplu v Praze, po dvou letech zakládá tamtéž zinkografický a fotografický závod, získává patent na přenášecí papír, rozjíždí výrobu autotypických rastrů, podniká studijní stáž do Bavorska a Francie, dostává „záslužnou medaili“ Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách…

Ohlédneme-li se za rokem 1878, nemůže necítit ohromně oprávněnou hrdost. Vyhlédne-li zkusmo do následujících let, může jen – vyzbrojen vírou ve vlastní schopnosti – doufat… V co? Že se mu – už jako čestnému členovi Českého fotografického spolku v Praze – podaří roku 1886 zahájit výrobu linkových autotypických rastrů a pouhý rok nato že vynalezne klíhotypii?

Že jakmile roku 1888 odejde do výslužby, založí prosperující firmičku Husník & Häusler, která zanedlouho získá evropský primát v dodávání trojbarvotiskových štočků na zakázku, stane se jedním z největších podniků tohoto druhu na světě a bude mít filiálky ve Vídni, Petěrburgu, Londýně, Paříži, Madridu i Římě?

Že roku 1893 obdrží patent na želatinové reliéfy k podkládání štočků, o rok později mu Photographische Gesellschaft udělí zlatou Vigländerovu medaili, roku 1907 že bude jmenován čestným členem Fotografické společnosti ve Vídni a po roce i v Berlíně?

A nejen tohle. Bude to opět Jakub Husník, kdo se nepřímo zaslouží o zavedení výuky fotografie na Českém polytechnickém ústavu, bude to on, kdo navíc „zabrousí“ i do hájemství polygrafii na hony vzdálených.

Už roku 1869 přenechal nejznámějšímu producentovi šicích strojů, americké firmě Wheeler & Wilson z New Yorku, svůj vynález zabraňující trhání nití, nyní zkonstruuje zařízení na strojní vyšívání. S pražským fotografem Tomášem zdokonalí fonograf, s ředitelem velimské továrny Schillerem připraví zvláštní druh výživné čokolády…

Bude přednášet, školit, bude u všeho závratně nového, nevyzkoušeného a progresívního. Dožije se téměř bez tří přiblblých březnových dní osmdesáti let, zemře v klidu a v pokoji 26.3.1916. Spokojen se svou službou spoluobčanům, vyrovnán s vyčpělým a vyprchaným životem. Nejpevnějším poutem však jeho úctyhodné dílo bude navždy spjato s dodnes nejvěrnější tiskovou technikou na světě.

Neboť: kdo řekne „světlotisk“, jako by dopověděl – Jakub Husník.

KAREL KLÍČ   (☼  30.5.1841  HOSTINNÉ –  ۞  16.11.1926   WIEN)

„Poznal jsem ve svém životě plno českých kujónů, kteří byli lepšími lidmi než já (víceméně jen pro vrchnost podvratný živel) a žili běžně v úplné chudobě. Proto, prosím, o mých zásluhách mlčte.“

Ne, to nelze mlčet, Karle Klíči, světoběžníku, první náš velký karikaturisto a světový koumesi hlubotisku, kterým jsi rozmnožil milióny krásných obrázků.

*

Papírně v Hostinném místní usedlíci říkají Labský mlýn. Je to hranatý tovární barák, v němž se vyrábějí kilometry spotřebního papíru na knížky i na balíky. Tam z toho docela levého kamrlíku pro zaměstnance se jednoho jarního dne ozve křik. To malé, co se tu hlásí o slovo v životě, to bude jednou Karel Klíč. Teď se narodil, píše se 30. květen 1841.

Maminka chystá posvícení, kouř se line z komína nad temné kopce, ty hory hlídá Krakonoš. Ale lidi pod horami nehlídá nikdo. Brzy majitel papírny vyhodil Klíčova otce na dlažbu. Rodina si nakládá rance na vozejk… Najednou se paní Klíčová zapotácela, chudák maminka, Karel ji ani nepoznal.

Otec Klíč musel svěřit malého kulihráška do cizí péče. Jednou ho nějaká tetka upustila na zem, nemluvňátko piští, ale tetka před otcem nehodu zapře, prý netuší, proč kluk tolik vyvádí. Když se na to přišlo, bylo už pozdě, nikdo tu zlámanou nožičku už nespravil. Klíč se vydává do světa kulhavý, v pouličním slangu ťapkin. Nikdy nad tím neuronil slzu, i tak se naučil tančit a prohánět naparáděné sukně po svém.

Je revoluce 1848, Klíčovi jsou už v Praze, u Karlova mostu roste klíčová barikáda, někde na jejím vršku stojí Karlův tatínek odbojář. Nikdy dříve nic takového neviděl, doma býval ubitý životem, snad právě proto vylezl na tu barikádu. Vojsko začalo pálit ostré z děl. Staroměstské mlýny v plamenech! Zachraň se kdo můžeš! Domů se tatínek vrátil už zase ubitý, zůstal stát u dveří, hlídá kroky… Policie, okamžitě otevřete vrata! Policajti jako rada Vacátko ho už nikdy vlastně nepřestali špehovat. Karlovi bylo teprve sedm let a naháněli mu strach. Tatínkovi také, a tak domlouval synovi: nesmíš se jich bát, naučím tě jak nemít strach. Nutil pak synka, aby v noci lezl na hřbitov.

Byla tam strašná tma, vzpomíná Klíč, a já všude mezi hroby viděl děsy. Proto mi potom pan Bach se svými dráby už nenaháněl obavy. A snad ani tatínkovi, protože se začal trochu kamarádit s Boženou Němcovou i s Havlíčkem a místo strachu si s ním recitoval šprýmy o těch špiclech, že „ty jejich oslí uši – právě ke koruně dobře sluší“.

Když pak pana redaktora přece jen lapili do želízek a transportovali koňmo do Brixenu a za čas pohřbívali, šel Klíčův otec sklíčeně hned mezi prvními za rakví bojovného filozofa. To byla jeho největší vzpoura a také nejvíc, co synovi mohl do života nadělit. Sám byl totiž čím dál tím chudším kostelním myšákem a musel Karla odstěhovat ke strýci pověstnému jen svým nabubřelým majetkem.

Za polévku musel Karel prohlásit mnohokrát děkuji, za kus chleba požehnej nám Pane a za kafe rucelíbám, až jednou vykřikl, to raději umřu hlady… Od stolu, darebáku, marš! Hoch se stával vzpurným i ve štědré světnici. Co to děláš, ptal se strýc. Kreslím, odpověděl. To je ušlechtilá zábava, míní strýc, ukaž. Ne, Karel neukáže, honem papír spolkl. Byla to jeho první karikatura – strýc jako nadutý holub na báni s prasklým voletem.

Tatínku, musím se ti s něčím svěřit, budu malířem. Otec se chytá za hlavu: ihned se stav u mě, zavedu tě, synu, kde ti kyne budoucnost, k panu Marečkovi, vede jeden koloniál zbožím smíšeným.

Táto, dávám ti sbohem a odpusť, že jsem z koloniálu utekl. Dal jsem se zapsat na Akademii… Cože?, diví se otec a vyhrožuje pěstmi. Nikdy ti nepošlu ani grejcar.

Posílám ti, taťko, prvních pár grošů na přilepšenou. Vím, zase tě vyhodila ta jejich pakáž. Pracuju teď společně s velkými malíři, dokážu namalovat všechno, co oni… To Karel trochu zveličil, utekl od pultu, ale zatím jen jako učedník malířské múzy se ve dne namáhá doposledka na Akademii před sádrovými modely a v noci kopíruje, za pár drobných metr, slavným malířským hvězdám jejich výtvarné skvosty. To kdyby snad zákazníci zatoužili po dalším originálu. Kopíruje, oči rudé, ruka brní, v těch nocích si poprvé myslí, jak by bylo krásné, kdyby nekopírovaly ruce, ale výkonné mašiny.

„My, profesorský sbor Akademie, potvrzujeme, že student Karel Klíč projevil výbornou píli, mravné chování a velké pokroky ve figurální kresbě, a to nejen podle gypsu (sádry, ne cikánky), ale i podle přírody.“ Tak to stojí v jeho zažloutlém vysvědčení. Ale co je zas tohle, Klíči?! To je právě podle přírody. Ven! Podle přírody Klíč nakreslil na Akademii také jednoho z C. & K. ministrů s oslí tváří. A teď se provinilec vrací domů, zastavuje se u dveří, už tam na něj čekají: Půjdete, Klíči, s námi. Na komisařství!... Tak a tady nám prozradíte písemně jména svých spoluspiklenců… Že ne?! Mlčet! Tuhle je papír, inkoust, brko. Máte minutu na rozmyšlenou. Varujeme vás! Pište! Ukažte!

Za tu minutu Klíč místo jmen kompliců nasypal do policejního kalamáře posýpátko a udělal z inkoustu lepidlo. Nepíše to, řekl jim s výsměchem. Tak složil maturitu z kuráže, ale v mžiku ho vyhodili z Akademie. Je vyhoštěn i z Prahy!

JAK MALUJE RAFFAEL

Jde a neví kam, schovává se na vandru, místo ministrů teď maluje lidem pokoje nebo tesá nebožtíkům na náhrobní kameny anděla, večer po hostincích absolvuje vrchní kurs, když portrétuje pivní bratrstva jako Rembrandt Noční hlídku. Honorář vybírá jednotný: teplou vydatnou večeři. Na zdraví, pane malíři! Mělo by se však vymyslet nějaké umění také pro ty, kterým v kapse nechrastí moc mincí pohromadě. To by byl kumšt! Milión obrázků po grejcárku… Klíčovi něco blikne hlavou. Milión obrázků, ale mám jen dvě ruce. Jak by se to jen dalo vykoumat?

Když se za čas pozapomnělo na jeho zločin se zneuctěným ministrem, smilovala se nad ním Akademie a nechala ho dostudovat. Pak už měl hlad jako akademický malíř.

„Oznamuji P.T. obecenstvu, že zhotovuji podobiznu každé osoby za nepatrnou sazbu 25 zl. Za podobnost ručí zajisté mnou zhotovené podobizny našich národních vůdců Palackého a Havlíčka. K návštěvě zve, též venkovské (stačí poslat poštou fotografie), Karel Klíč, kreslič, v Praze na Mikulášském plácku č. 16.“  Teď už kreslič poslouchá, zda se blíží kroky, uši navýsost napjaté, ale nikdo se k němu nehrne. Snad proto, že tenhle zapadlý kvartýr nikdo nenajde. Tak si vyprosil, aby mu dovolili malovat zákazníky ve špeluňce Anatomického ústavu. Ani tam noha nevkročila, tak kreslič maloval zadarmo ještě jednou kněžnu Libuši. Předlohou mu posloužil obrázek Boženy Němcové.

Zase se ozval tatínek. Nejdražší hochu, ne vlastní vinou a zcela mimořádně jsem se ocitl v tísni… Už zase, otče, diví se Karel, tak to jsme na tom stejně.

Ale vím, nadějně píše otec, jak se to dá změnit. Oba se ruku v ruce dopracujeme solidního postavení. Jistě jsi už jako umělec zaslechl cosi o novém převratném umění. Jmenuje se fotografie. Podle mého je to vrchol malířského kumštu! Rychle a levně!

Tatínku, jen kvůli tobě jsem si koupil Fotografický lexikon, který právě vyšel. Něco na tom bude.

Synu, nepochybuj vůbec, že já jako znalec věd chemických a ty, cvičený kumštýř, dokážeme hotové divy. Přijeď! Založíme umělecký podnik, firmu jsem už vymyslel: Raffael.

Karel Klíč honem ujíždí v malířské haleně do Brna, vybíhá z vlaku, míří do Novoveselské ulice, tam je ta jejich zbrusu nová živnost se jménem génia ve štítě. Čte: „Fotografická dílna u Raffaela poroučí se ku zhotovení obrazů všeho druhu i rozměrů, jakož i přemalovaných v oleji. Jeden tucet dva zlaté.“

V průvodech se sem hrnou nařvaní feldvéblové, aby se nechali zvěčnit. Zle, matičko, zle – píše se rok šestašedesát, prusko-rakouská válka útočí na civilisty – Brandenburci zde! Před černou bedýnkou u Raffaela nafukují oplechovaná prsa Prušáci, zarputile se naparují do čočky, hlavu mají vycpanou slámou svého vítězného tažení. U bedýnky před nimi pobíhá, napadaje na stranu, kumštýř a eskamotér ťapkin. A teď se raději souká pod plachtu. To černé kulhavé prostěradlo, to je zatím génius Klíč.

Klíčovic mají v Brně papouška, který dovede pouze jedno slovo napodobit – fotograf. U klece však postává akademický malíř a učí ho další: Karel. Papoušek to zkouší, Karrel… Karrrel… Povzbuzený kumštýř pokračuje v lekci: Karel je malíř. Ale papoušek se nezmýlí: Karrel je fotogrraf… Klíč zuří: Malíř, povídám! Papoušek: Fotogrraf! Nakonec Klíč vedle papouška rezignuje. Naučil se mistrně fotografovat a za deset let se mu stala fotografie dalším výnosným osudem.

KDO JE ŠPERHÁK?

Nic naplat, Raffaeli, tvým ateliérem se Klíčovic rodinka vykoupila z dluhů a Karel mohl s kulhavou nohou směle vykročit na svou dráhu karika*turisty. Začal hned útokem.

Několik tajných existencí prohlíží v místnosti policejního cenzora drzé břitké karikatury. Podepsán je Šperhák. Kdo to je, s tak hrozným jménem? Kde se nám ukrývá? Zesměšňuje svatou církev, bourá majestát. Cenzor řve jak zjednanej: zabavte ten plátek, přiveďte mi co nejdříve toho chlapa, ať pozná, co je cenzura. Policie začala pátrat po provokatérovi. Marně. Je dobře skrýván za vraty předměstského domku, tam má svou ilegální tiskárnu, kreslí, karikuje a především posiluje v lidech odvahu.

Zkonfiskovat! Zatknout! Nezatkli ho četníci, pachatel stále uniká, stěhuje se z bodu A do bodu B, kličkuje, kruh se postupně zúžuje.

Dva muži v černém (Will Smith aka Fresh Prince ještě nemohl míti v Evropské rovince o Raffaelovi žádné potuchy, takže ani žádné důkazy) přeběhnou spěšně dvorek, vyptávají se domovnice, vystupují nahoru po schodech… Vy jste Šperhák? Nezapírejte, sledujeme vás už řadu dlouhých dní… Ne, jmenuji se Karel Klíč. Ale Ti dva se nedají obalamutit: Ovšem. A Klíč je Šperhák. A Šperhák je Klíč. Už vás máme a nepustíme.

Co mu udělají? Havlíčka odsunuli do Tyrol. Kam Klíče? Do Uher! Tam vás, člověče, čeká kariéra! Kariéra? Jaká? Skvělá! Ti dva v černém, to vůbec není policie. Dříve než se to podařilo tajným, sebrali Klíče dva agenti největšího a nejpopulárnějšího maďarského humoristického listu. Zde je naše smlouva! Jaké máte požadavky? Chci kreslit, řekl na to. Ve dne, v noci.

Aby se zbavil dohledu policie, vydal se Klíč navždycky do světa. Chtěl tam hned na začátku udělat dojem, koupil si proto obrovský kufr, ale protože neměl co dát dovnitř, vycpal ho starým papírem. V Uhrách okouzlil kufrem i štiplavými kresbami a stal se přes noc slavným mistrem. Otevřely se mu nejvyšší dveře, na jaké mohl pomyslet.

S neúnavností chudého chlapce v krvi kreslí tisíce kreseb; když mu umdlévala z toho pravička, přehodil pero do levé. Brzy mu nestačila v tempu Budapešť, sklízí ovace ve Vídni, v Německu, v Anglii. Když už ani levičku necítil, přišel na svůj první vynález, násadku pro tři tužky. „Čáral jsem všemi třemi najednou.“

Byl ve všem neskutečně ostřílený fenomén. Ve Vídni vystupoval jako koncertní rychlokreslíř. Právě dohrává svůj valčík Johann Strauss, potlesk, a už se na pódium hrne zázračný kreslíř. Vypodobňuje pro pobavení zpěvačku, potlesk, tak ji nakreslí ještě jednou, vzhůru nohama. Publikum z toho burácí, ať žije Klitsch! Mrkl do první řady a bleskurychle nakreslil cenzurní bonzy na křeslech, taky zadkem nahoru. A všem v sále došel smích.

Zůstal tedy trampem, střídal pohostinné země, ale češství si dokázal nosit s sebou. Tehdy se povznášela ke světové slávě zpěvačka Adelina Patty… Božská mrcha Patty. Vydávala se hned za Španělku, hned za Američanku, Klíč si z ní dělával v karikaturách nehorázně šprýmy. Její milenci mu hrozili pěstním soubojem i smrtí, pokud byli víc hystericky naladěni. Smál se, tuhle mám v hrsti. Její táta nebyl Patty, ale Chlupatý. Hvězda se neodvážila ani muknout, ještě Klíčovi vodila bohaté zákazníky na portréty… „Ona mi ty kunčafty dohazovala, abych na ni neprásknul, že je Chlupatá z Brna.“

Ne nadarmo se Klíč učil nemít strach z nebožtíků, vzpomínáte? Jeho karikatury střílely do všech zlých a pokažených duchů evropské politiky. Zde, prosím, několik na ukázku: našišato Bismarck, Jeho Veličenstvo král Rumunů jako okurka. Arcibiskup s oslíma ušima. Španělský Don Carlos spletený ze smyčky od šibenice.

Klíčův nejslavnější obraz však teprve přijde na řadu – Klíč eskamotérský vynálezce. Je to však nejhůře rozluštitelný obraz.

SILVESTROVSKÁ NOC

Bylo tomu už čtyři sta let, co Gutenberg vynalezl knihtisk. Rukopisná kniha stála ve středověku jmění asi jako celý dům nebo stádo krav, levné tištěné knihy změnily dějiny. Kdo však také dokáže levně a věrně tisknout obrázky, aby jejich krásu mohly spatřit i chudé oči? Dosud rytci jen ručně přerývali předlohu do kovové desky. Byla to úmorná a předražená makačka. Klíč je malíř a Klíč je také fotograf, nedává mu spát myšlenka, že se musí jednou přece povést přenést fotografii na měděnou desku, která mu bude snadno tisknout. Splní se jeho dávné očekávání dát lidem milióny obrázků po grejcárku?

Už probděl sta nocí, ale deska se mu stále tlemí, že je levej jak šavle. Začal ztrácet zrak. Co když úplně oslepne? Po marných pokusech celý vzteky mrsknul jednou měděnou desku do šuplíku, kde měl asfaltový prášek.

A pak končil svoji platnost rok 1878, přicházela silvestrovská noc. Jako vždy paní Klíčová pozvala kupu veselých hostů do domu. Na zdraví, Klíči! Nedopil pohárek. Nakonec zmizel. Přeběhl dvůr a zapadl do své dílny. Rok se končí až o půlnoci. Otevřel zásuvku a škubl sebou. Něco se stalo, vlastně nic zásadního, jen asfaltový prach jemně dosedl na měděnou desku. Klíč se pousmál. Té noci se už nevrátil zpět k hostům. Rozžehl hořák.

Venku tiše napadl sníh. Nad plamenem přitavil k měděné desce asfaltová zrna. Ulicí klikatě šli nametení chodci a zpívali si. Podařilo se mu na desku přenést fotografii. Uslyšel z domu vítání Nového roku a začal na desce leptat obraz.

Pak už přichází úsvit. Klíč běží čerstvým prašanem, budí měditiskaře Pisaniho a pod hrozbami ho donutí, aby ihned zhotovil otisky. Jsou tak dokonalé dílo, že mu i tento známý grobián zapomněl nadávat. Teprve k polednímu se mistr vrací a nese dárek pro svou ženu, vynález heliogravury.

Byl příliš bohémský, než aby se odhodlal ke strašné pouti na patentový úřad. Věřil lidem a tak mu jeden vykutálený obratně vynález vyfouknul ve svůj prospěch. Klíčova heliogravura dokázala zachytit sametovou měkkost tónů, ale osvědčila se jen pro tisk na ručním lisu. Tvůrce věděl, že je teprve na polovičce cesty, chtěl tisknout ne pár, ale hory obrázků, to nedokáží ruce, ale stroj. Mistr je už nyní nedůvěřivý, zamlklý, nic nevyzradí na veřejnosti. Proto se nikdy nikdo nedozvěděl pravdu, jak a kdy objevil svůj vynález nejsvětovější – hlubotisk.

Je rok 1890. Jsme tou dobou v Anglii. Klíč sedí v přijímacím pokoji bratří Storeyů v Lancasteru, sekretář ho nechá klidně sedět, jen ať čeká v pořadí, my tu máme ředitelskou poradu. Mému panstvu, mister Klish, patří nejslavnější grafický závod. Náš čas je proto jako drahokam.

Tak jim vyřiďte, že můj vlak dnes nepočká. A do ruky mu vložil cedulku: Vynalezl jsem hlubotiskový stroj. Machine number one yo.

Mister Klish, mé panstvo je ochotno vás přijmout. Ale máme jen čtvrt hodiny času, ani o minutu déle, pak čau. Přijali ho a zaujatě poslouchali hodinu. Pak podepsali kontrakt a chtěli ho kvapně zavézt kočárem na nádraží. Řekl jim, že za těchto okolností už na vlak nepospíchá, zdrží se tu déle.

Zdržel se tam celých patnáct let. Zdokonaloval svůj hlubotisk, vyvíjel bravurní péči. Zjednodušeně můžeme říci, že je to heliogravura, kterou chrlí rychlolisy. Místo měděné desky je tu nahrazen měděný válec, místo asfaltového prachu mřížka jako včelí plástev. Místo jedné reprodukce celé kopy obrázků. Je to snad ta nejdokonalejší reprodukční technika.

Mister Klish, mé panstvo vás žádá, zda byste laskavě neměl čtvrt hodinky času… To jen brothers Storeys, majitelé nejslavnějšího podniku, chtějí dnes Klíčovi, jako svému novému společníkovi, něco nabídnout. Zde, prosím, klíč k bráně naší fabriky. Je pro vás ze zlata, náš nejhodnotnější Klíči.

Také dělníci na něj nikdy nedali dopustit. Jen vrátný, co lidem nadával, ho nemohl vystát. Klíč ho popadl za límec: „Nemáte právo být hrubián na mé boys. Jsou to gentlemani a nepobírají plat zadarmo. Budete s nimi podle toho taky jednat!!!“

Tímhle klíčem si otevřel cestu k popularitě široko daleko.

Domů do Čech se už kulhavý tulák nikdy nepodíval. Po válce ho ve světě přičítali k Rakušanům a ochotně mu všechno zabavili ve jménu znárodňování. Z Prahy mu posílali trochu jídla a z Anglie uhlí. Peníze se cestou vytratily do nenechavé špatné kapsy. Klíč říkal, že Vídeň mu připadá jako macecha a Praha jako vlastní maminka.

Zemřel, téměř jako úplně nevidomý, roku 1926 ve Vídni a odpočívá na největším zdejším hřbitově v Simmeringu.