https://www.youtube.com/watch?v=bwiu-WKjkfc
The Adventures of Grandmaster Flash On the Wheels of Steel
The Music Factory MasterMix 1988
The mix was produced, engineered
and edited by Rick Stuart
JOSEPH HAYDN
☼ 31.3.1732
RAKOUSKÉ ROHRAU –
۞ 31.5.1809
RAKOUSKÁ WIEN
Kdyby
jeho rodiče ještě přesně 7 měsíců ohlídali lépe před jedinou neodbytnou spermií
v hormonech a v hodnotách setkávání máti a taťky, potom by se
oblíbenec neposedné hudby s chytrostí zrodil do světa vymalovaného
v nápadech chytlavě pod šifrou 1732 až na Halloweenský svátek. Ale beztak
se narodil a zemřel tak jako tak vždy 31. den v měsíci, čemuž se říká mít
štěstí přijít a odejít jako poslední novinka. Pojďme se ohlédnout za panem
s číslem 31 trochu lehčeji.
Psal
se rok 1808, když se jednoho letního večera konala v aule staré vídeňské
univerzity velkolepá hudební slavnost. Obecenstva bylo tolik, že se ani zdaleka
nevešlo do sálu. Lidé se tísnili na chodbách, schodišti i na ulici a pořádek
musela uhlídat narychlo zverbovaná stráž.
Konečně
se dostavil ten, na kterého se tak netrpělivě čekalo. Starý, prostě oblečený
muž s bílou parukou, s úsměvem v dobrosrdečné tváři, jejíž
ozdobou byly nejen živá očička, ale i výrazný instinkt v nose. Usazen
v lenošce, vnesli ho do sálu jeho obdivovatelé. Všichni povstali a starci
v ústrety hřměl hukot hrdel Vivat! a Hoch! a zněl bouřlivý aplaus. Byl to
skvělý hold člověku, který byl nazýván s pompou zaslouženou „miláčkem
národa“. A také – praotec Haydn.
Miláček
národa? Proč ne – patřil k hudebním velikánům, uctívaným celou kulturní
Evropou, který svou tvorbou proslavil Rakousko a ještě za života se dočkal
výjimečných poct. Milovali ho živáčci všech vrstev; však také na slavnost
přišli nejen hudebníci, ale též šlechta, měšťané, řemeslníci, studenti i
zástupci dvora. Úcta ke starému Mistru byla výjimečná. Když se přítomným dámám zazdálo,
že by mohl nastydnout v letním večeru, začaly mu nohy v tenkých
punčochách přikrývat vzácnými šály.
A
proč praotec?
Snad
proto, že byl ke všem tak laskavý a vlídný a nikdy nikoho nenasíral,
nezarmoutil. Že jeho dveře byly vždy otevřeny mladým muzikantům, kteří u něj
spoléhali o radu a o asistenci. Snad i proto, že o jeho osobě kolovalo mnoho
anekdot, ve kterých vystupoval vždy v roli dobromyslného, hodného a
sympatického člověka, uznalého ke svým bližním. Že vždycky nalézal a vynalézal
slova pochopení a uznání pro práci jiných skladatelů a sám zůstával až
propastně skromný frajer sympaťák. Byl například vyzván, aby složil operu
k pražské korunovaci Leopolda II. a on to klidně zamítl: „Kde je Mozart,
tam se Haydn nemůže ukazovat veřejně!“ A snad i proto, a to bude zřejmě pravou
příčinou, že se v jistém věku začal termínem „praotec“ nazývat sám, jak
vysvítá z jeho pergamenů v dopisech; a jeho fans a kamarádi to rádi
přijali. Říkat někomu „praotče“, byť je cizí, bylo tím nejdobromyslnějším
vyjádřením úcty, lásky a oddanosti, které k němu lidé pociťovali rádi.
Joseph
Haydn se narodil posledního března 1732 v Rohrau u Brucku nad Litavou Anně
Marii Kohlerové, bývalé zámecké kuchařce hraběte Harracha, a Matthiasovi
Haydnovi, mistru kolářskému, kteří ráčili uzavřít svůj sňatek v roce 1728.
V životopisech se většinou dozvídáme, že oba rodiče byli nemajetní a proto
se prý malý Joseph už od dětství „protloukal životem jako žoviální choralista
v Hainburgu a ve Vídni a když ztratil hlas, musel vzít zavděk i místem
lokaje u skladatele a zpěváka Nicoly Porpory“. Když už nic jiného, pokládejme
tvrzení o chudobě Haydnových za mírně přestřelené. Je pravda, že Joseph jako
šestiletý přichází do Hainburgu, což bylo malé město na cestě mezi Vídni a
Bratislavou. Přišel tam však proto, že projevil výrazné hudební nadání a jeho
výchovy a vyučování se sám od sebe ujal vzdálený příbuzný Johann Matthias
Franck, tamní rektor školy a ředitel kůru. Také je fakt, že po dvou letech se
stěhuje do Vídně. Avšak díky tomu, že na jeho mimořádné schopnosti byl
upozorněn dvorní skladatel a kapelník u svatého Štěpána Georg Karl von
Rautenberg a zařadil ho do proslulého chlapeckého sboru při svatoštěpánské
katedrále. Pro chlapce z venkova to byla pochopitelně výhra. Dostali plné
zaopatření, chodili do školy, učili se hrát na hudební supervzácné orgány, aby,
až dospějí, se měli čím živit, a za to zpívali. Lze si přát ještě víc? Konečně
sedmnáctiletý Haydn skutečně vstupuje do služby k Porporovi. Zřejmě tak
učinil po zralé úvaze, neboť něco za něco: skladateli oper neapolského směru,
tehdy velmi populárního, poslouží, a on jej za to zasvětí všemu, co sám dovede
vymyslet. Byl tedy nejen služebníkem, ale i žákem a společníkem.
Podívejme
se na Matthiase, Josephova otce. Od roku 1741 byl tento „chudý“ kolář rychtářem
z Rohrau. Takováto funkce se zpravidla svěřovala ne-li nejbohatšímu člověku ve
vsi, tak aspoň tomu přiměřeně zámožnému. Že by Haydn starší nenašetřil nějakou
tu zlatku pro syna ve Vídni a dopustil, aby se „sám protloukal životem“? Nechce
se tomu věřit, zejména když víme, že rychtář Haydn nejméně dvakrát projížděl
Vídní při svých cestách do Čech, kde projednával záležitosti kolem dovozu
proviantu vojskům, bojujícím v severních částech monarchie.
Buď
jak buď, v době druhé Matthiasovy cesty byl Joseph už dávno dospělý,
samostatný muž, který se dovedl o sebe sám postarat. Vyučoval hudbě a
podporován mecenášem von Fürnbergerem je také začínajícím skladatelem,
chystajícím se přijmout místo u hraběte Morzina. Skutečně roku 1759 se stal
jeho Musikdirektorem „mit 200 Gulden Hehalt, freier Wohnung und Kost an der
Offizianten–Tafel“ (s platem 200 zlatých, bezplatným bydlením a stravou při
úřednickém stole). Pokládal toto zaměstnání za natolik výhodné a slušně
ohodnocené, že se o něco později oženil s Marií Annou Aloisií Apollonií
Kellerovou, dcerou vídeňského kadeřníka a parukáře, o tři roky starší než byl
sám, která mu, jak se traduje, dalších čtyřicet let ztěžovala úděl žití.
*
Hrabě
Morzin byl hudbymilovný šéf a hudbu milovala celá jeho rodina. Početní stav
morzinovské kapely se pohyboval kolem dvanácti až šestnácti členů a
příležitostně se rozšiřoval o úředníky a domácí lokajíčky. Haydn, kromě toho,
že musel tento orchestr řídit, zkoušet s ním a starat se o repertoár (a
pochopitelně pro něj i psát), měl za úkol vyučovat také hraběcí děti a
doprovázet paní domu Vilemínu na clavicembale. A samozřejmě následovat panstvo
všude, kam se jen hnulo a kde si jeho přítomnosti přálo. Tak se také dostal na
zámek v Lukavicích na jižním Plzeňsku; Morzinovci sem zajížděli na léto.
Haydnovi se tu náramně líbilo a krásná krajina na něj inspirativně působila.
Vznikla tu, vedle jiných děl, jeho Prvá symfonie, jež nese název Lukavická.
Od
roku 1761 se s Haydnem setkáváme ve službách jednoho z největších a
nejbohatších velmožů té doby, knížete Esterházyho. Ve čtrnácti paragrafech
pracovní smlouvy bylo přesně charakterizováno, o co má pečovat (dohlížet nejen
na umělecký vzrůst členů orchestru, ale i na jejich vzhled, být přítomen všem
zkouškám a produkcím a střežit hudební nástroje jako oko v hlavě), co má
dělat (neprodleně zkomponovat jakoukoli skladbu, o kterou ho knížepán požádá, a
to jak drobné kousky k pobavení, tak klidně i operu; denně, dopoledne i
odpoledne, se dostavit do knížecího předpokoje a tam vyčkávat na rozhodnutí,
„zda dnes bude místo pro hudbu“), i jak se chovat (nosit uniformu knížecího
důstojníka s kordem, mít vždy na sobě bílé punčochy a nesmradlavé prádlo,
na hlavě napudrovanou paruku, zachovávat odstup od panstva, ale i od
podřízených a orchestr při nástupu k produkci vojensky komandovat, aby se
vše odbývalo jako v hip hopu jednotně a rázně, žádné kris kross). „A
hlavně, Haydn, pamatují si (kapelníkovi se onikalo), že každý jeho opus patří
jen knížecí milosti. Bez svolení ho nesmějí nikomu dát ani opsat…“
Byla
to vojensky ponižující smlouva?
Určitě
přísná jako řemen, ale Haydn, pokud ji takovou cítil, to nedával moc znát.
Nezapomeňme, že jsme teprve na počátku druhé poloviny 18. století. Do Rakouska
ještě ani zdaleka nezavál duch francouzských encyklopedistů. Proto i vynikající
umělec si jen výjimečně mohl dovolit postavit se na vlastní nohy a být zcela
nezávislý pojem. A že umění mohlo vzkvétat jen pod patronací císařského dvoru a
bohatých šlechticů. Díky smlouvě byl Haydn definitivně oproštěn od materiálních
starostí, a jelikož byl racionálně uvažující jedinec, našel v ní i
nespočet výhod. Předně měl k dispozici dobrý orchestr, s nímž mohl
jako v pokusné laborce vylepšovat účinnost svých pokusných postupů a
zároveň si ověřit ohlas svých skladeb. Komponoval sice na přání zaměstnavatele,
ale zároveň si oťukával, jak ovládá veškeré hudební formy a normy. Práce
v tichém závětří Eisenstadtu a Esterháze, knížecích sídel, se mu zásadně
dařila od ruky. Jestliže okázalé slavnosti a hudební produkce získávaly Esterházy
klanu vpravdě evropskou proslulost, její třpyt dopadal i na knížecího
kapelníka. A ať už si to knížepán Mikuláš přál nebo nepřál, o Haydnovi a jeho
skladbách se mluvilo nejen v rámci celého mocnářství, ale i v dalších
svobodomyslně bohémsky otevřených zemích. A jeho Výsost prostě nemohla
odmítnout, když si některý z jeho hostů přál s sebou odvézt pro své
muzikanty některý Haydnův kousek, kvartet či symfonii, nebo když požádal, aby
lieber Haydn k němu zajel a muziku nacvičil.
Jak
se Haydnova sláva šířila a jeho postavení upevňovalo (a zřejmě i zásluhou
svobodomyslných myšlenek, docházejících ze zahraničí, jakož i reforem Josefa
II.), kníže na dodržování všech bodů smlouvy tak úplně ze zásady netrval…
S humorem přijal i jemnou skladatelovu výtku v podobě symfonie fis
moll Na rozloučenou, která výmluvným způsobem vyjádřila únavu orchestru, a ve
své závěrečné větě postupným sfouknutím svíček, a jeden hudebník za druhým
opouští své místo a odchází do tmy tmoucí, naznačila jaksepatří knížeti, že čas
se krátí, a že všichni už touží jít domů. Haydn této náklonnosti nezneužíval a
po pravdě řečeno – jestliže na jedné straně považoval za výhodné slunit se
v panské přízni, na druhé straně o ni ani moc nestál. Jednou, na sklonku
života, prohlásil: „Měl jsem co dělat s císaři, králi a mnoha jinými
velkými pány a slyšel jsem od nich leccos lichotivého, ale nechce se mi
s takovými existencemi žít důvěrně. Držím se raději lidí svého stavu.“
Přátelil
se hodně se skladateli a hudebníky. A nás může těšit, že mezi nimi bylo hodně
české krve. Setkal se s nimi už v Lukavicích a pak na panstvích svého
zaměstnavatele v Eisenstadtu a Esterháze. O proslulosti Haydnova orchestru
bylo už zmíněno víc než dost; méně pak o tom, kolik v ní hrálo Čechů!
Prozrazují nám to jména Švenda, Oliva, Pecivál, Krumpholz (později slavný
virtuóz na harfu), Drobný, Pošva, Peško, Němec, Vranický, Makovec, Červenka a
mnozí další švejkové kluci v akci.
Pokud
čeští skladatelé a muzikanti nepatřili mezi Haydnovy přátele, tak jistě mezi
osoby, se kterými se často a rád stýkal. Na prvním místě například s Janem
Křtitelem Vaňhalem (1739–1813), jehož
význam a dílo stále ještě nejsou všemi doceněny, s bratry Pavlem (1756–1808) a Antonínem (1761–1820) Vranickými, s Antonínem
Rejchou (1770–1836), který se
s praotcem sblížil za svého pobytu ve Vídni a věnoval mu své klavírní
fugy, s Janem Václavem Stichem–Punto (1746–1803),
proslulým virtuózem na lesní roh, s Leopoldem Koželuhem (1747–1818), který často bývá ne příliš
sympatickým hrdinou haydnovských historek, se známým violoncellistou Antonínem
Kraftem (1752–1820) a
v neposlední řadě s Vojtěchem Jírovcem (1763–1850) a Janem Ladislavem Dusíkem (1760–1812), s nimiž se spřátelil za svých londýnských angažmá,
a s dalšími.
Zdálo
by se, že český živel Haydna přímo obklopoval. Byli to schopní, ba vynikající
hudebníci, kteří mohli svému Mistrovi leccos předvést i přehrát. Lze se divit,
že v tvorbě velkého skladatele se čas od času ozývá i česká nota, jak nám
dnes dokazují naši muzikologové?
V roce
1790 opouští Haydn službu u Esterházyů. Rád, s nechutí? Kdo ví…
Skutečností zůstává, že k tomu došlo po smrti knížete Mikuláše, velkého
milovníka umění. Starý kapelník dostává na tehdejší dobu velmi slušnou penzi
1400 zlatých ročně a pořizuje si na vídeňském předměstí malý domek se
zahrádkou.
Je
svobodným člověkem, nezávislým skladatelem a záhy tomu přichází na chuť. Když
mu vídeňská hudební společnost nabízí místo se závazkem komponovat, s díky
odmítá: „Svobodné umění a krásné vědění hudební skladby nesnesou žádná pouta
řemesla. Volná musí být mysl i duše.“
Blíží
se mu šedesátka, a tehdy to byl již požehnaný věk, když přijímá pozvání do
Anglie. Na otázku přátel, jak se tam dorozumí, odpovídá s grácií, že ať se
nestarají, protože jeho řečí je hudba a hudbě dokáže naslouchat celý svět.
Cesta to musela být namáhavá, jízda přes půl Evropy v drkotajícím
dostavníku, ale Haydn nebyl měkkota a podstoupil vše s nadhledem a
optimismem mladíka.
Na
ostrově ho uvítal impresário John Peter Solomon, o něco později i přátelé
umělci, které pouť za chlebem zatáhla až do Londýna. Ale ne zrovna přívětivě a
srdečně laskavého a slavného praotce
zdravili samotní angláni, jak vzpomíná Václav Jírovec ve svém vlastním
životopise: „Zdál se jim být už starý a říkali, že si sice rádi poslechnou jeho
symfonie, že však nemají extra zájem na tom, aby se seznámili se starcem.“
Pokud můžeme Jírovcovým pamětem věřit, tak jak on, tak i ostatní hudebníci
z kontinentu se postarali o Haydnovu popularitu. Přesvědčili své známé,
jaké cti se Anglii dostalo, že přijel takový mistr, ti začali skladatele zvát
na hostiny, na kterých se scházela londýnská smetánka, takže Haydn byl brzy
„zahrnován pozornostmi a přízní a zakrátko se stal miláčkem londýnského
publika“.
Obdivován
a vážen začíná brzy komponovat prvních šest takzvaných Londýnských symfonií.
Cítil se blažen a jeho hudba tomu napovídá. Pamětníci vzpomínají, jak se
upřímně bavil, když psal dnes tolik známou symfonii „S úderem kotlů“. Přehrával
ji návštěvníkům a radoval se: „Tady ženské vyskočí ze svých židlí!“
Z Londýna
si přivezl do Vídně nejen 1200 liber ve zlatě, ale i další pozvání. Tentokrát (1794–1795) se mu dostalo přímo
královských poct a vyznamenání, jakož i titulu čestného doktora oxfordské
univerzity. Noviny se předháněly v pochvalách a uznáních. Časopis The Bath
Herald & Register dokonce poznamenal (ve volném překladu):
Apollóne našich dní,
přijmi zde jako Bůh zpěvu a zjevu
ocenění Tvé náklonnosti.
Tvůj hlas a Tvé vlohy,
čest tohoto století,
jsou navždy vyryty do
chrámu Věčnosti.
Při
druhém Haydnově pobytu byl jeho věrným průvodcem jiný český hudebník Jan
Ladislav Dusík, se kterým se praotec spřátelil už dřív a jehož si vysoce cenil,
jak napsal Dusíkovi staršímu do Čáslavi: „…jsem šťasten, že Vás mohu ujistit,
že Vaším synem je muž nejpočestnější, nejřádnější a v hudbě nejvýtečnější.
Mám ho rád stejně jako Vy, protože si to úplně zaslouží.“ Mimochodem – Dusík
spolu se svým tchánem D. Corrim vlastnil v Londýně hudební nakladatelství,
ve kterém Haydnovy skladby šířil mezi veřejnost.
Nicméně
se zdálo, že hostiny, oslavy a hlavně cestování starého pána znavují a čím dál
tím víc myslel na domácí pohodlí. Byl to však klid jen zdánlivý, protože právě
roky kolem londýnských zájezdů byly dobou velkého soustředění se na výsledek.
Haydn se ohlíží nazpět. Začíná vědomky hodnotit celou svou dosavadní tvorbu a
život a vyvozuje závěry, jež svými pronikavými pohledy a soudy nezávislé osoby,
znající jen povrchově „majitele s copánkem“ a jeho rozkošné menuety,
překvapí. Starý Haydn je totiž stejně pokrokovým a svobodomyslným umělcem jako
například mladý Beethoven.
Byl
nejen svědkem bouřlivého rozvoje hudby od epochy hudebního baroka a zámeckých
salónů až k umění, patřícímu už širokým společenským vrstvám (když zemřel
Bach, bylo mu osmnáct; když se narodil Mozart, psal už svá první smyčcová
kvarteta; znal také některé Beethovenovy symfonie a jeho Fidelia, a dočkal se i
nástupu mladičkého Carla Marii von Webera), ale i výrazně společenských změn.
Přišel na svět za hluboké monarchie, kdy pozice pánaboha na nebesích a jeho světských
zástupců na zemi byly nedotknutelné. Postupem let zažil selská povstání, se
zájmem sledoval reformy Josefa II., pro předrevoluční Paříž napsal šest svých
symfonií (číslo 82–87) a napoleonská
Francie ho za ně oslavovala, seznámil se s průmyslovou podnikatelskou
Anglií, předobrazem budoucí Evropy. Haydn je tedy přímo nabit společenskými
proměnami. Vyzbrojen bohatými životními zkušenostmi, osobním poznáním,
moudrostí, kterou získal nejen stykem s velkými lidmi své doby, ale i
podrobným studiem především francouzské, ale i jiné osvícenské literatury, se
zajímá o všechno, co se kolem něj šustne. Svou přízeň věnuje prostému lidu,
kterého si velice váží a z jehož bohatství čerpá. Proto tak často
v jeho skladbách slýcháváme ozvěny lidových písní a tanců mnoha národů.
A
tento Haydn, pro mnohé už letitý a odepsaný, přistupuje téměř na prahu své
sedmdesátky k práci na dvou posledních dílech, k jakémusi poselství
budoucím pokolením. V prvním oratoriu oslavil Stvoření světa – ač
v duchu křesťanské víry přesto tak výraznými světskými hudebními
formulemi, že to někde budilo pohoršení. Například pražská konzistoř zakázala
provedení tohoto oratoria v městečku Plané (dnes u Mariánských Lázní).
Lidé si přes toto odmítavé stanovisko Stvoření světa vydupali, a jakýsi „kněžourek“,
jak se praví v dobovém svědectví, všecek zděšen potom kázal, že „se
v křesťanských kostelích provádějí skladby od pohanů“ (Haydn–Heide).
Námět
ke druhému oratoriu si praotec dovezl z Anglie. Na slova básně Jamese
Thompsona charakterizoval Čtvero ročních období hudebními obrazy plnými vlídné
úsměvnosti a odlehčeného přátelství k člověku a k přírodě. Toto dílo
je vlastně souhrnem Haydnova životního názoru i mistrovství, k němuž se mu
povedlo dopracovat. Odkazem, kterým k nám dodnes promlouvá napříč staletími.
„Myslím,
že jsem vykonal svou povinnost, a že jsem světu prospěl svými pracemi – nechť
nyní jiní učiní to samé!“ napsal před svou smrtí.
Ruku
na srdce: dokázal by to někdo zmáknout podobně podrobně?
Neboť
Joseph Haydn, tento nadmíru skromný velikán, zanechal po sobě přes tisíc
skladeb, mezi nimi 104 symfonie, přes 80 smyčcových kvartet, v nichž se
zrodily a plně prosadily zákonitosti sonátové formule (Gœthe: Slyšíme čtyři rozumné lidi, jak mezi sebou
vedou rozhovor, a máme pocit, že se vžíváme do jejich témat), 20
klavírních, 9 houslových a 6 violových koncertů, mnoho sonát a trií
v nejrůznějším obsazení, 13 oper, mše, kantáty, tance… Je to dědictví
hodné obdivu, klobouk a adidasky jakbysmet dolů.
GHETTO SWINGERS &
DON JUAN, ČIPERNÝ HONZA: PAN HANS KRÁSA
☼ 30.11.1899
PRAHA – ۞
ŘÍJEN 1944, OSVĚTIM, TRAGICKÉ OMYLY Z ÚČELU 20. VĚKU!
„Brundibár
poražen
utíká do
dáli.
Zaviřte na
buben,
válku jsme
vyhráli.“
Třiadvacátého června 1944 se život v předpokoji
osvětimského drtiče kostí změnil. Orgie smrti ustaly. Ještě včera tu nosiči
zapáchajících mrtvol padali únavou do špinavého sajrajtu. Umíráček zvonil i
třistakrát týdně. Dnes Terezínem zněly tóny operety Děvče z ghetta. Bývalá
sokolovna se stala „společenským domem“ s divadlem a koncertním sálem.
V centru vyrostl závratnou rychlostí dětský pavilón s kolotočem,
houpačkami a nedaleko stál hudební pavilón. Dechový orchestr vyhrával
Straussovy valčíky ve válečném převleku a Smetanovy milosrdné polky na uvítanou
tanečních párů. Městská kapela střídala díla židovských skladatelů, od Abrahama
po Offenbacha. Velký smyčcový orchestr pod řízením Karla Ančerla uváděl díla
Dvořákova a Sukova. Těleso, jehož dirigentem byl Carlo Taube, hrálo i původní
skladby terezínských muklů v mundůru. Kdo se nabažil interpretačního umění
a zatoužil po historii, odešel na přednášky O moderní české hudbě.
Nejpozoruhodnější bylo citlivě naslouchající publikum. Vedle
vůdce Říšskoněmeckého červeného kříže seděli „dobrovolní přesídlenci“
z Prahy, Hamburgu, Kodaně i Vídně. Smrtihlavové a novináři ze Švýcarska
bouřlivě aplaudovali. Záhy se panstvo blbých přesunulo k divadlu, aby
prožívalo opojení z výkonu umělců, jimž z kapes ostentativně
vykukovaly jakési bankovky – stvrzenky takzvané samosprávy.
Tak šťastně a blahobytně žili lidé v koncentráku, přestože
u Minska zajala Rudá armáda dvacet fašistických divizí a zařvalo zde Sbohem,
armádo sborem na sedmdesát tisíc příslušníků wehrmachtu. Lidé z Terezína
popíjeli v altáncích zahořklou kávu, zatímco u Cherbourgu stahovaly
Eisenhowerovy divize smyčku kolem vyhládlých nacistických armád. Aby o těchto
„faktech“ nebylo pochyb, nařídil ještě zahořklejší Paul Joseph Goebbels natočit
i hrůzný film. Diváci povinně měli zírat na dětské či dětinské jesle a školy,
v nichž děvčátka a kluci unisono hráli a pěly operu Brundibár. Ano, město,
o němž „ruští parchanti bolševici a američtí stratégové“ tvrdili, že je to
místo nekonečné tragédie, se proměnilo chvílemi na kulturní hodokvas,
v Havajské rumbakoule planety Zeměkoule.
Velitel tábora SS–Obersturmbannführer Karl Rahm nezapomněl ani
na kulisy nemocnice, plicního sanatoria a hřiště. Jestliže míč zaletěl tam, kam
mu to nebylo dovoleno a tolerováno, mile se usmívající hastrman tragéd tesák a
jeho esesák přiskočil a vrátil ho chlapecké jedenáctce. Důstojníci
v černých vyžehlených stejnokrojích úslužně doprovázeli starší dámy.
Terezín byl Potěmkinovou vesnicí. Mistři stejně rozšafných jako
šíleně podlých podvodů dokazovali zástupcům Mezinárodního červeného kříže
(předtím poněkud moc netečného) a redaktorům ze Ženevy, že terezínská rada
starších město také spravuje a rozhoduje o kvalitě jeho života. Do jisté míry
bylo v té nejodpornější lži zrnečko užvaněné pravdy převalované na jazyku
nemlsounsky. K tragickým povinnostem samosprávy patřila hnusná účast na
sestavování kontingentů pro osvětimská krematoria.
Jakmile komise Terezín opustila, z výkladů zmizelo zboží,
číšníci z kaváren vyměnili fraky za hadry a mnozí účinkující, i umělci,
kteří natáčeli film, stejně jako režisér Kurt Geron, putovali do Osvětimi chtě
nechtě.
Rada starších opětovně musela asistovat zvůli. Její představený
dr. Paul Eppstein poslal k rozloučení se spoluvězni orchestr. Hrál píseň
Lea Strausse Dej mi brzy signál lásky, miláčku můj plachý. Eppstein na udivený
ksicht přítele poznamenal suše: „A co jiného bych měl dát zahrát? Snad smuteční
marš do arš?“ Za několik dnů byl zastřelen chladnokrevným obyvatelem
nepřátelsky bržděného světa.
Jen jedno v podvodu století dvacátého nebylo vylhané, a to
písně, poezie, hudba. Kdysi v Květech napsala národní propagandistická
umělkyně Zuzana Růžičková: „Jediné, co nám v koncentrácích nedokázali
odejmout, byl náš zpěv. V Terezíně byli vězněni vynikající muzikanti a ti
se snažili svým uměním dávat lidem aspoň něco málo utěšení k tomu, aby
mohli zapomenout. Doslova na koleně připravovali koncerty a opery. Slyšela jsem
Karla Ančerla, Gideona Kleina, Ledečovo kvarteto,
zpívala jsem ve sboru v Prodané nevěstě, v Krásově Brundibáru.“
Autor legendárního Brundibára, díla, které se stalo součástí
světového kulturního pokládku, byl jedním ze statisíců smolařů, kteří si museli
pod pohrůžkou dojet pro smrt do Osvětimi. Nejspíš jeho poslední vzpomínky
patřily ctihodným rodičům, kdysi vlastníkům ctihodného salónu ve starém
patricijském domě v pražské Hybernské ulici. Často se odtud ozývaly dva
klavíry naráz. V jednom pokoji měli Blüthnera, ve druhém Bösendorfera.
Krásova rodina patřila k těm, kteří dávno prolomili šeď a strnulé konvence
stavovského systému a zamilovali si do hloubek výtvory Mendelssohna, Schumanna
a Liszta. K nim se měl upínat i život jejich potomka, velkého to hráče.
Pokud by čtenářka listovala v encyklopedických svazcích,
pak najde v kusých heslech jméno Hans Krása. Matrika národního výboru
v pražské Vodičkové u divadla Minor však hovoří o Johannovi. Dalších údajů
je jak šafránu na pahorcích švýcarských alp, neboť gestapo prokazovalo ve své
zločinecké garnituře a roli zhoubnou pořádkumilovnost a zahlazovalo po sobě
všechny stopy. Jisté ale je, že autor Brundibára se narodil v Praze
v době, kdy v ní živořilo 215 713 obyvatel.
„Rodina našeho otce advokáta Karla Krásy,“ píše Marie Bassová
z New Yorku, „pocházela z Červených Peček u Kolína. Dědeček se
narodil v Malešově u Kutné Hory. Tatínek, absolvent českých škol, nás
orientoval česky, maminka, rodačka ze Žatce, německy. Bylo nás pět: Béďa, Hans,
Franzi, Ada a já – Maruška.“
Ten den, kdy vzal Johann do ruky poprvé slabikář, začal se učit
na klavír ve škole Terezy Wallersteinové. Marie Bassová, Hansova o tři roky
starší sestra, půl století poté napíše autorce této črty, že „Johann měl sice
zpoždění tří let, pokud šlo o hudbu, avšak záhy mě předehnal. Mozart a Haydn
byli moji, Schubert, Beethoven a Mahler Johannovi… V obecné škole i
v reálce se jevil jako zamlklý žák. Sestra Franzi (zahynula
v Terezíně na oběti kruté nenávisti člověka k člověku) mu přiblížila
ruskou literaturu, především Gogola a Dostojevského,“ který později našel ohlas
v Krásově tvorbě – například novela Strýčkův sen se stala námětem jeho
počáteční opery. „Obdivoval francouzskou literaturu, především Stendhala,
Maupassanta, Verlaina. Blízká mu byla i francouzská hudba: Debussy, Ravel a
Roussel.“ Z mladších pak Milhaud, s nímž se Krása seznámil
v Paříži a jehož Le Bœuf sur le Toit (Vůl na střeše) hrával čtyřručně se sestrou
Marií „jaksi k oddechu mezi náročnějšími kusy… Díky Franzi znal i českou
literaturu, hlavně Březinu, Vrchlického a Bezruče. Německou literaturu
ignoroval, podobně jako anglickou, ačkoli tatínek nalézal v Shakespearovi
nosné odpovědi na všechny otázky a maminka četla téměř výlučně anglickou
beletrii.“
Komponovat začal Johann v rodném domě a pokračoval
v mansardě v Konvitské ulici. To je také jeho poslední adresa,
uvedená v transportních listinách. Zpočátku šlo jen o menší klavírní
etúdky paní roztomilé etiky, pochody a fantazie po stopách Haydna a Mozarta.
V jedenácti letech složil orchestrální práci, která se dočkala veřejného
provedení lázeňským orchestrem v Salzburgu. A tři roky nato zazněl jeho
smyčcový kvartet ve švýcarském Sankt Moritzi.
Krásův otec syna všemožně podporoval, zasloužil se i o to, aby
Hans vstoupil do kompoziční třídy Alexandera Zemlinského na pražské
konzervatoři.
Lidsky i umělecky zrál v těžké době první světové války.
Tehdy doznívala kultura devatenáctého století, kdy na jedné straně vznikala
v Praze německá tvorba nacionálně vypjatá, ztrácející umělecký šmrnc.
Současně se rodilo umění povznesené NAD HYSTERICKÉ projevy národních vášní,
umění, po němž toužil svým způsobem apolitický apoštol krásy jménem Krása.
Patřil k těm pražským německým židovským autorům, jejichž vědomí
historické sounáležitosti s českým prostředím bylo silnější než rasové.
Společné rysy jejich tvorby vyrůstaly ze základního humanistického postoje,
odmítání šovinismu a přátelského vztahu k národu, v jehož zemi žili a
kterou považovali za svou přirozenou vlast.
Krása dokončil studium absolventskou prací Čtyři orchestrální
písně podle Morgensternových Šibeničních písní. Dirigent Zemlinsky je zařadil
na program filharmonického koncertu v květnu 1921. Kritika dílo
pochválila. E. Rychnowsky, obávaný referent Prager Tagblattu, psal o Krásovi
v superlativech jako o zazáření nové Star Legendy. Stejně vlídně přijal
dílo i Max Brod.
Dva roky nato navštívil Krása město Paris, kde uvedli jeho
Symfonii pro malý orchestr a Smyčcový kvartet. Druhé dílo zaznělo na recepci
uspořádané na Mistrovu počest ředitelem Revue musicale Henrim Pruniérem dne 12.
května 1923. Mezi stovkou vybraných posluchačů si to užívali i Roland–Manuel,
Emil Vuillermoz, předseda četných mezinárodních porot André Caplet, Walther
Straram, který předtím dirigoval Krásovu symfonii, a Eleanora Duncanová.
Nejen kvartetu, ale i symfonii přiznal Roland–Manuel a s ním
Emil Vuillermoz pečeť chutné originality: „V jeho kouzelném světě vládne duch
ironické poezie, která se někdy s laškovností vysmívá vlastnímu čarování.“
„Génius se ohlásil a zde přítomné to nebolelo“ – tak nadepsal
svou kritiku z Francie Rychnowsky.
Po Paříži následoval pobyt v Berlině a v roce 1928
v Rusku, kam Krása doprovázel herečku Carolu Néherovou. V Berlině se
znovu setkal se Straramem, jenž ho pozval jako dirigenta–asistenta do Paříže
všedních paření a později do nevšedního Chicaga plného gangsterských nástrah na
zelenáče velkoměsta. Krása odmítal – jak píše Maruš Bassová – „z prostého
důvodu, lokálně i lidsky mu byla nejmilejší Praha v centru, samozřejmě že
ne nějaký zapadákov Zličín.“
Po dokončení Pěti písní opus 4 nastala v Krásově uměleckém
životě příznivá změna. Připravoval se na velká vokálně instrumentální díla,
kantáty a opery, začal působit jako korepetitor v Novém německém divadle
(dnešní Smetanovo divadlo). Premiéra jeho opery Zasnoubení ve snu se
uskutečnila v květnu 1933 v průběhu Májových veselic. Na festivalu
nechyběly Velká francouzská opera, berlínská Komická opera, milánská Scala,
schwerinská opera. Vídeňská dvorní opera i ruský hogo fogo taky balet. Krásovo
dílo patřilo k nejúžasnějším číslům, což dokládá i fakt, že získalo
československou Státní cenu.
Vřelé přátelství poutalo Krásu i k mnoha českým umělcům – malířům
Vladimíru Sychrovi, Vladimíru Pelcovi a především k Adolfu Hoffmeisterovi,
jejichž vztah byl nejen lidsky blízký, ale i tvůrčí. K jejich spolupráci
s divadlem Dada však přispěl E. F. Burian. Jako první reagovali na jeho
výzvu k původní dramatické hře ze současného neutěšeného prostředí. Řečeno
slovy Rudého taky práva levých zpráv z 21.2.1935, tuto „první splátku na
starodávný dluh“ uhradili velmistři dokonalosti Hoffmeister a Krása. Hru
původně určenou pro Národní divadlo upravil Burian za přísného dohledu autorů
pro malou scénu. Její uvádění patřilo k nejúspěšnějším a píseň Anny
z Krásovy podmanivé hudby si zpíval snad každý Pražan, který byl jen
trošku s Múzou nakloněně vylepšen a potěšen.
Do jiného společenského okruhu přivedla Krásu Milenka Jesenská.
Díky jí se stal obdivovatelem literátů, především Březiny. Marie Bassová: „Hans
měl Milenku Jesenskou rád a nepřestal jí fandit, ani když se provdala do Vídně
za Ernsta Pollaka.“
Po okupaci a okleštění ČSR, kdy už v Praze žilo na devět
set tisíc Les Misérables, z toho pětačtyřicet tisíc Němců, se stal Krása
členem okruhu protifašistických odbojně odborně smýšlejících kumštýřů, kteří se
sdružovali kolem pražského židovského sirotčince. Kromě Krásy to byli dirigent
Schächter, klavíristka Grünfeldová, skladatel Klein, básníci Saudek a Orten,
výtvarník Národního a Osvobozeného divadla jakýsi nezelenáč Zelenka. Patřili
k nim i členové jazzové skupiny Bedřicha Weisse, která se v Terezíně
proslaví pod názvem Ghetto Swingers. A pak zde byl hlavní
organizátor společenství – ředitel sirotčince Rudolf Freudenfeld (později
Franěk, ovšem ne pochybný jako jiný mimoň věčný infantilní a pseudointelektuální odvar Franěk!). Založil
v sirotčinci pěvecký soubor, s nímž nastudoval dětské opery Paula
Hindemitha a Jaroslava Křičky. V červenci 1941 k jejich repertoáru
přibyl Krásův Brundibár, zkomponovaný na text Adolfa Hoffmeistera, jemuž se
podařilo zapšklý protektorát – shodou okolností díky Brundibáru – opustit a
uchýlit se do svobodného exilu.
Brundibár byla poslední makačka, kterou mohl Krása s velkou
lítostí na svobodě dokončit. Klasickou protiválečnou grotesku, téměř
dva-a-půl-tisícileté, věčně živé Aristofanovo dílo, již nezhudebnil. Zůstalo
jen oznámení v novinách (Zeit im Bild), že pracuje na opeře Lysistrata.
V dusné atmosféře se mu přetěžce komponovalo. Krása patřil mezi ty tisíce
postižených osob židovského vyznání a původu, které „hitlerjugends“ nejprve
okradli, o co mohli, poté jim zakázali měnit místo pobytu, večerní vycházky,
návštěvy divadel a od 1. září 1941 museli nosit žlutou hvězdu „pevně přišitou
na oděvu na levé straně prsou ve velikosti dlaně s černou obrubou a uvnitř
se stylizovaným černým nápisem, bacha, achtung baby, JUDE.“
Johann Krása, již jen obyčejné číslo na smrt 21 855,
„přišel na řadu“ do transportu B desátého srpna 1942. Byly v něm stovky
bohatých i chudých, advokátů, dělníků a umělců.
V ghettu se nedobrovolně sešla takřka celá „sirotčinská“
společnost. Její členové patřili k těm silným a vzdělaným, kteří začali
koncertovat a hrát nejslavnější dílo. Kostýmy šili z hadrů zemřelých
kamarádů a kamarádek, kulisy zdobili ukradenými barvami. Zpočátku chyběly
hudební nástroje. Členové rady starších byli první, kdo si je směli dát poslat
z bývalých domovů. První, koho přizvali k účasti na hudebních
produkcích, byl Egon Ledeč (od roku 1926 do okupace koncertní mistr České
filharmonie). Společně s Královou, Kohnem a Klappem založili takzvané
Doktorovo kvarteto. Postupně se rodily další soubory – od trií až po sexteto.
U počátků komorní hudby stál Arnošt Weiss. Zrod se udál za zvláštních
okolností. Jak Weiss duchaplně vzpomíná, druhý den po svém příchodu do Terezína
– 30. ledna 1942 – stál na latríně u dřívějších jezdeckých kasáren a hvízdal si
neplytkou melodii. Muž stojící vedle se ho ptal: „Mladý muži, víte vůbec, co si
to pískáte?“
„Samozřejmě, že vím co,“ odvětil Weiss. „Beethovenův
„Razumovský“ kvartet číslo Jedna.“ Na to se starší chlápek představil.
Freudenthal, bývalý člen Berlínské filharmonie a poté koncertní mistr opery
v Ústí nad Labem. Pánové dál stáli na latríně a pískali. Freudenthal první
housle a Weiss přizvukoval zbývající tři partesy. Zanedlouho získali nástroje a
cvičili, jak bývávalo zvykem, na půdách kasáren.
Krásova manželka profesorka báječné hudby Eliška Kleinová,
žijící po té hrůze v Praze, doplňuje: „Zažila jsem první koncert,
samozřejmě ilegální… Později Schächter nastudoval Prodanou nevěstu.
Prodaná zazněla i na počest odvážného Rudolfa Freundenfelda
(Fraňka) a jeho synáčka. Odvážného, poněvadž neuměli jiným provádět blbiny na
potkání a přivezli s sebou táta a syn klavírní výtah Brundibára. Radost
neměl jen „vedoucí Musiksektion“ Krása. Premiéra Brundibára – později
zfilmovaného a ještě později, v roce 1965 vylepšeného pro Československou
televizi – se konala 23. září 1943 v sále Magdeburských kasáren.
Krása upravil z klavírního výtahu nové nástrojové partesy a
využil ty nástroje, které byly v Terezíně k mání. Původní partitura
se nezachovala.
…Brundibár byl záporný hrdina. Zlý stařec, flašinetář, který
nikdy nechtěl dovolit, aby děti zpívaly za peníze na území, které sobecky
považoval za svůj „rajón“. Nakonec jim ukradne čepici plnou vybraných peněz,
které děti potřebovaly na potraviny pro nemocnou maminku. Pro děti je tato
postava plná protikladů. Měly vždy soucit se žebráky, ale Honza předváděl
Brundibára tak idylicky lidsky, že se stal málem miláčkem zmateného publika, a
nejen dětí.
Melodie z Brundibára se staly vlastnictvím všech. Ozývaly
se z oken dětských domovů, chlapci i děvčátka čekající na svou smrt je
pískali a v rozích zapšklých dvorců hráli celou operu nesčíslněkrát znovu
a znovu. Na scéně jsme ji hráli pětapadesátkrát. Transporty do Osvětimi
ukončily naši činnost. Většina dětí, skladatel, nezelenáč Zelenka, muzikanti
všichni přišli o svůj jedinečný život. I náš Brundibár měl být v plynové
komoře zlikvidován…“ (Pražská veřejnost znovu uslyšela Brundibára v březnu
1989 v Maislově poloilegálně pojaté ulici. Americká premiéra v českém
znění proběhla 8. dubna 1975 ve West Hartfordu, Connecticut a v anglickém
znění v kanadské Ottawě 14. listopadu 1977.)
Úspěch opery podnítil Krásu k nové tvorbě. V prostředí
všudypřítomné idiocie vedoucí ke smrti napsal Smyčcové trio, Passacaglii, Tři
písně pro soprán, klarinet, violu, violoncello na verše Rimbaudovy
v Nezvalově překladu, v Terezíně mnohokrát provozované, skicu
klavírního koncertu, písně, smyčcový kvartet. Nacistické temno mohlo za to, že
dodnes nemáme jistotu, zda poznáme do jednoho všechna Krásova díla.
Nejspíš v září nebo říjnu 1944 nastala noc, kdy do vagónů
směřujících do Osvětimi zahnali i Krásu, autora Brundibára, krátké to radosti
těch nejmenších. Opouštěl svět esesmanů, kár pro mrtvé i nezničitelné
statečnosti. Při nakládání slyšel Verdiho Requiem (…libera me…), vzpomínku na
tehdy již usmrcené stejně jako na stále ještě živé. Nedoprovázelo jej pouze
jedno Requiem. Vždyť Fricek, jak říkali v Terezíně kapelníkovi jazzového
kvintetu Bedřichu Weissovi, zkomponoval Parafráze melodií z Krásovy opery
Brundibár. Jeden z tehdejších svědků František Kraus vzpomíná: „Náš jazzový
dirigent stojí na plaťáku a káře uprostřed obrovského větrného dvora Sudetských
kasáren. Stojí uprostřed svých Ghetto–Swingers, krásný štíhlý chlapec
s kostěnými brýlemi a hraje na klarinet. Fricek hraje na rozlučku Rhapsody
in Blue od George Gershwina. Husté zástupy se vydávají na své utrpení, pláč,
nářek, klení, smích s úlevnou bolestí, modlení k pánu Bohu… Fricek
hraje na klarinet.“ Ghetto–Swingers hrálo i svůj Tanec
mrtvol a na melodii z Hraběnky Marici zpívali verzi Neznámé, která je
čekala v krematoriu.
http://katalog.terezinstudies.cz/eng/TI/newsletter/newsletter16/kleinova
2. září 1999 zemřela paní profesorka Eliška Kleinová. Zemřel
člověk, na jaké se nezapomíná.
Narodila
se 27. února 1912, jako třetí ze čtyř dětí. Maminka byla z Valašska, tatínek z
Hané. Tam v rozsáhlé židovské rodině má paní profesorka své kořeny a prameny, z
nichž jsme jejím prostřednictvím ochutnávali my všichni, kdo jsme ji
obklopovali a jejichž starosti si zapisovala a nosila ve svých „závitcích“,
dokud si je „neodfajfkovala“.
Odtud
z Moravy pramenila i její cílevědomost, sebekázeň, věcnost a živoucnost, které
odolávaly nekonečným škodám na její duši, způsobeným válkou.
Není
třeba připomínat, kolik báječné a užitečné odborné práce v oblasti metodiky a
praktické pedagogiky za sebou paní profesorka Kleinová nechává. Vydala asi 50
titulů, úspěšně vycházejí její klavírní školy v mnoha vydáních. Učila děti a
zevšeobecňovala pedagogickou problematiku. Pomáhala učitelům, vedla semináře,
instruktáže, ale o tom jistě napíší povolaní.
„Hudební
výchova má vést ke kultivaci, k obrodě člověka a lásce k hudbě“ – takové
bylo její krédo, které dokázala opravdu uskutečňovat tak, jako málokdo. S
lehkou ironií říkávala, že má ráda „čistou práci“ protože cokoli dělala, bylo
precizní. Avšak nebyla perfekcionista. Řídila se zásadou, že k dosažení
předsevzatých cílů je třeba zažehnout jiskru, nechat svítit plamínek a
vytvořené mechanismy uvést „na oběžnou dráhu“.
Měla
spoustu přátel a vedla bohatý společenský život. Pro mnohé z nás byla jakousi
chodící historií. Přitom musela žít s rozlehlou třináctou komnatou v sobě, kam
nepouštěla nikoho a skoro se bojím, že ani sebe. Tam bylo to, co bolelo tak, že
se to nedalo vzít na vzduch. Nebylo-li sil, nelámala věci přes koleno a
„odpískala to“. Sama nikdy nenaříkala, ale zato o druhých říkávala, že mají
„starostí na deset hlav“. Kdo by si nevzpomněl, jak při různých příležitostech
krásně užívala okřídlená úsloví, vlastní i tradovaná, o Féničanech i to
dědečkovo: „Mě mají lidi ještě chvála Bohu rádi...“
Milovala
jsem její humor, který ji neopustil do posledních chvil. Třeba, když v
nemocnici místo banánu byla na lžičce erární krupičná kaše, řekla jediné slovo:
„zrada“ a viditelně kvitovala, že nás zase pobavila. A v té pro nás tak
nezvyklé horizontální poloze na posteli Vysočanské nemocnice se usmála úžasně
krásným a výmluvným úsměvem, jaký jsme u ní ještě neznali.
Odešla.
Udělala určitě vše, co se udělat dalo. Myslím, že to věděla a byla šťastná.
Gideon, její geniální bratr, jemuž se obětovala a jehož jméno nese nadace,
kterou založila, tak zůstává živým, uváděným autorem.
Buďte
klidná, paní profesorko, máme Vás rádi. Všichni jsme Vaši vděční žáci.
Madla Wawerková
Vzpomínka na Elišku Kleinovou
Líza
už své trápení posledních dní má za sebou a můžeme na ni už jen vzpomínat.
Vzpomínat na to, jak kdysi dávno v Terezíně pomáhala udržet L čtyřistadesítku.
Co to znamenalo? Trvale a šikovně tlačit na provianturu, abychom my děti měly
co jíst. Nebyla v tom úsilí samozřejmě sama. Ale nebylo to její jediné úsilí.
Energicky se starala i o to, aby její hudebně nadaný bratr Gideon měl možnost
své nadání i v Terezíně uplatnit. Gideon zahynul krátce před koncem války a
Líza všechnu svou sílu věnovala tomu, aby se bratrova hudba uplatnila. A
skutečně to dokázala. Hudba Gideona Kleina zaznívá z hudebních podií u nás i v
mnoha dalších zemích.
Kateřina Olivová
A ještě malý dodatek.
Nebylo
by spravedlivé, kdybychom opomněli, co paní Eliška Kleinová udělala pro
uchování památky a prezentace terezínské hudby.
Bylo
toho mnoho a náš výčet není zdaleka úplný. Významně se podílela na přípravě
expozice Hudba v Terezíně, umístěné v bývalých Magdeburských kasárnách. Ještě
předtím vyvolala v život a pomohla při realizaci výstavy Hudba v terezínském
ghettu, ve výstavním středisku Společnosti Franze Kafky. Židovskému muzeu v
Praze nezištně předala uspořádanou pozůstalost Gideona Kleina včetně jeho
terezínského portrétu od Charlotty Burešové. S muzeem spolupracovala i při
uspořádání dalších archivních materiálů z pozůstalosti Gideona Kleina. Jsou to
partitury, dokumenty, ohlasy jeho koncertů ve světě i u nás. Památníku Terezín
věnovala i některé z jeho terezínských skladeb.
Eliška
Kleinová iniciovala umístění pamětních desek tvůrčím umělcům, kteří zahynuli v
koncentračních táborech. Účastnila se i přípravy a jejich slavnostního odhalení
na židovském hřbitově ve Strašnicích.
Bylo
by toho ještě hodně, co paní Eliška udělala, zejména v oblasti uchování památky
Gideona Kleina a jeho tvorby.
Anna Lorencová
PLAMEN ŽIVOTABUDIČŮ, RAP LAMENTO KÁMO J
Hip Hop na druhou? To jsou představy ♥ skloubit raz dva
s dobrou náturou…
Hip Hop se neřítí na druhou jako neřízená střela, Hip Hop je jen
italská zahrada s vášní…
Jestli je život hra, tak
já jsem velkej hráč i v pokeru
Markéta zní jak slibná
parketa šarmantní, vždy s převahou napřed, jí neobere žádný šaman do kelu
z lásky si nedělejte
vrásky, chceme jen zažívat pocity Géniuse lásky
chceme slyšet, co předčí
děj a co zaručí jinotajům čerstvost sedmikrásky
jako Livin´ Large a Mr.
Big Stuff Heavy D. má dědictví
nebo De La Soul
s nůžkami v harlemské lekci kadeřnictví
a od Kantilény účetnictví
vykazuje od první chvíle markantní úžas ohlasů
že i Miki začal účtování,
pohlazení na účet těch Vašich vydatných vlasů
nikoliv snad Ve Smečkách,
v dámě se nachází ta zastrčená ulička V jámě
upoutávka na představení,
V+W Pražská dvojka Hej Rup (ale mravně správně)
eleganci spatřuji hlavně
s Vámi ve velkém rozptylu, ale i ve dvojím retro-stylu
dvojmo dolce vita vitalita
cinzano amor a Roma, římské anděly, antiku i Attilu
ústa pravdy, španělské
schody, Marcus Aurelius, u Colossea nejen vykopávky
protože Attila Hun byl
nájezdník na krásné chvilky do nejedné Římanky
já nájezdník Rumcajs a ta hádanka v kůži
Středoevropanky Slovanská Epopej kření se u Manky
s elegancí užívat si
každým dnem a každou nocí impozantní cosi z glosy na Oscary i do pohádky
rozumějte mi krásný příběh
– výdobytek značky Jiří Trnka pro animované hrátky s kouzelnými řádky
Just-Ice komponuje na
Vaši počest Masterpiece, Rakim nekonečno průzkumnických rovnic
I know you got soul My
melody klidně i na víka od popelnic Vám slibná upoutávko zornic
Biz ten nikdy nespí a na
Váš popud spustí jarní šarmy Romeo & Juliet
a jestli máte pocit, že je
kecka, tak to ani v první den listopadu neznáte jeho vůli jet
Digital Underground nikdy
nestrpěli cenzuru a záměr v izolovanosti od holky
a Kris Kross hupsli do
něžné vášně, i když cucali mentos nebo mentolky
Coldcut byli připraveni
rozsekat případnou averzi dívčích kočičích nálad
takže vymysleli, že zkusí
Doctorin´ vizáž pasáž mirage multifunkční masáž sálat
laňka Markéta jest
žihadlo, zdravá injekce a já pokaždé nezávadná stříkačka
proti choleře či lenosti
zabírá Mantronix když tančíte a svištíte na šerosvit a klid tak jako brnkačka
needle to the groove a
spousta silných slov, fresh is the word, napíšu jich v krátkých přenosech
hordy
že hardcore hip hop
rozdychtí smysly u obou předvádět jak grotesku tak oprsklou fajnofku na
kordy
dychtivě proberu každou
možnost jak Vám Rhyme Animal způsobí ve Vaší konjunkci extázi
all night long jak Kool
Moe Dee je funkee funkee wisdom hravej nejen ve frázi
Slick Rick a Mona Lisa s
polibky vstříc budoucnosti uvolnění
představte si paletu chvil,
nám neubývá politicky korektní zápolení
je to scénář od Leonarda
ve prospěch přírodních gala vědomostí
nikdy nemilovat jen
polovičatě, samuraj s gejšou, Big Daddy Kane raw výbušný orloj s výřečností
7 statečných u IAM je
zrcadlo a to Vaše intervenční senzory za přepážkou v kombinéze ignorují
takže zpomalte nebo
zrychlete, kouzla na Váš moment slávy Vodnářky i cukrářky vyhovují
recituji jako Einstein, že
desky na talíři mají díky fermentaci příchuť stručný projev velikého
finále
až tehdy když DJ neovládá
rytmus a vypad mu směr: jaké echo dolétne vesmírem po horizontále
Go Stetsa Go For It jako
Rocky V měl vždy touhu osobně ochránit Váš jemnocit a nezklamat
nikdy očekávání
v ringu s machinací ring ring ring to svádí Vás v každou roční dobu
poznávat
takže zpomal nebo zrychli,
hoď si invenčně kostku nebo pubertální astrální i hormonální krychli
padne výsledek, že Vaše
Výsost Markétka zaujímá ženskou roli, ze které by mnohé krávy zpychly
potěšit a rozdovádět to
jsou Cookie Crew a Salt N Pepa no a se Saliha samotná Bastila
Bastila má být dobyta a
Eiffelovka zas vábí foťáčky i zvědavce, kdybyste se do hlubin ulic vypravila
buďte jako Victor Hugo pro
husí brk, svrbí ho krutibrko fešanda a k tomu tak čtverácky uvědomělá
co napíšete, to platí, co
vyslovíte, to do drahokamu zlatí, Vaše jakost nezčerná, ba autenticky nezbělá
naughty by nature OPP yeah
you know me buďte včas na startu připravená lahodit
šance se má jít účelně
využít a prorocké šance se nesmí, ať je Vám jakkoliv divně, ze
stolu zahodit
na tisícovce máte jednoho
Palackého, byl by Vám ten kmet už brzy večer ňafynko Markétko hoden? když
není teroristické komando, kraj krášlí po okraj, píše ve svém srdci Ódu
k dobrým lidem?
PEACE
Fluidum plné siločar,
zákoutí flamenca plná záhad,
sad plný výsad, přísad,
kosmetických návnad,
kolik zkoušek dospělosti
ovládá samuraj akrobat?
Kolik koncertů rozezní
symfonická show ze souvětí
v jejím hlasovém
fondu konverzuje Bohyně plodnosti
s nápovědou v křížovce o
cereální tyčinky pod nos Ti
zaručí společnost její
Jasnosti s barvou babího léta vzlétáš k intimnosti
k intimnosti plné
siločárek, jsem půl a s ní chci rozvášnit párek
zákoutí plná plodných
chvil na vlnách nepotopitelných bárek
u nepolapitelných motýlích
koeficientů, period a lákavých symbolik, kanárek
ví, jak zabrnkat na struny
té kanárkové slečny u Ostrovů se zelenýma očima
má smaragdová vládkyně,
v Bretani i jinde Klenot mezi ženami, s rubínovou bystrostí,
láká mě
dívčí krev, adrenalin u červánků s pověstí fešandy na výlety na exkurze na
naturel, na živel s hláškama býčíma
Egri Bikavér,
krasobruslařko s chromozómy v tanci jako dávno dáno dostala do vínku Katarina
Wittová
Vy jste Legenda ve
hře jak Dominika Cibulková a z Wimbledonu přihrávkami nešetřící paní
Kvitová
já prchám všem mrchám,
Figarova Svatba je i stavba, kde Múza je hradba a prima zoom prima sadba
okrasné jablko nespadne
daleko od stromu, Vaše periodická soustava rozumu netíhne k síni konzumu
Salvador Dalí by Vám
geometricky podal přípitek v číši vrchovaté labužnické koncentraci
aperitivu
alternativu pro jedničkami
počatý kalendářní scénář parkety Markéty korzety a stín katedrál superlativu
v kůži
Středoevropanky českou výtvarnou fantazii dodá jí Soláň, Slovenky bez stravenky
pokoří Kriváň
bubeníci a basisté
komparzisté tvary upřímné zatoužit, údernost vybouřit a očička přimhouřit do
nirván
HAPPIEST
GIRL
Není nemocná a nepoleze v době červánků na menhir
s tajemstvím pro celou Kutnou horu
není hladová a nemusí se dělit s Vikingem svým espritem
o poslední bramboru
není lakomá a srdečností její arašíd mezi rozinkami vyčnívá velkoryse
z celku
není cirkusová, je nezkrotná a neposlouchá licoměrnou drzou
velitelku
není svízelná, je číselná, tyká si s údaji a já ji beru jemně
za manželku
ano moudré slovo moderní ženy usadí podsadité chlapy na prdelku
já poslouchám šťastnou vědmu, neposlouchám užvaněnou rádoby
premiérku
já se zvednu a pohnu i s ní a zatočím jí zlehounka jako glóbus
točitelku
život je tak hezká forma whirlpool s kupou prádla pro pradlenku
šťastná kombinace holky a devětsilu na bowlingu prožene kuželku
snad jí nevylekám jako větší energický šanson Tornádo Lou po parku
veverku
lamač ledů Jirka i po technické torpédoborec žádá něhu + prima
použitelnou partnerku
můj svět jest láska kypící tak pulsuje a proudí a odmění dosyta
Vyzývatelku
i šoumenku, já jí poděkuji s ozvěnou za recesi – za špás životní
družky
u Staré koruny teče pivo proudem, u Jirky chuť ostružin do Berušky
Slunečnice na zeď od Moneta nebo od Vincenta? koule pro ni od Mozarta, sonáty od konkurenta ztepilá Markétka jest velikán, úroda rozkvetlá v zahradách
tančí sladčí rébus opus hruška Max Švabinský by jí věnoval elixíry, zasněný hlas odpřísáhl by jí fešácky
sám Waldemar Matuška
Walt Disney by o ní vykouzlil víc než hvězdné války dosti
napínavou grotesku yeah znamenité atrakce u Markétina daru života, že neslzíte hromy
domy blesku důchodců ze stesků
T LA ROCK by kecal, až by jí ukecal, ať udělá v šarmu z čardáše vytrvalou
hitovku tohle je Vaše šance, jeďte naostro jak žiletka koketka Markétka a spusťte matadorsky lidovku
labutí píseň je Markéta a čas pro špás – dobře známá diva, ne tak
skromně vyvinutá uličnice
je příjemná modelka roštěnka, já rošťák, s kadeřemi inspiruje
výstřelky u kadeřnice
na galantní účesy dámy žádnej punk, na ulicích přiléhavá i na povyražení
v nošení
dobrodružná s časem pro dobrodruha, vybírá si talent, ne
lenošení
|